Dramatika ve vzdělávání

Dramatika ve vzdělávání evamachkova Po, 01/15/2018 - 12:22

V pedagogice se už od počátku 20. století ví a je ověřeno, že učení je efektivnější, jestliže se děje aktivitou žáků a jestliže látka je prezentována v souvislostech. První projekt, který byl realizován, se týkal brambor – všech aktivit, které jsou s bramborami spojeny: výsadba, ošetřování, sklizeň, distribuce. Spojily se tu přírodopis, pracovní vyučování, klimatologie, ekonomika, doprava a jistě mnoho dalších prvků. Vznikla tak projektová metoda, ve světě na západ od Aše dlouhá léta uplatňovaná, rozvíjena, doplňována a korigována. K nám se moderní přístupy k výuce začaly dostávat, bohužel dost pomalu, až po roce 1990. Od 70. let začali angličtí pedagogové Gavin Bolton, Dorothy Hethcottová, Cecily ONeillová, Jonothon Neelands a četní další vyvíjet techniky, které umožňují zapojit do dramatických aktivit i žáky bez zájmu o dramatická umění, bez  speciálních schopností dramatického typu, žáky ostýchavé a konec konců i málo nápadité, zkrátka umožnit celé třídě aktivní účast.  A spolu s tím se rozvíjely a v poslední době rozvíjejí i u nás nejrůznější typy a podoby spojování dramatičnosti a uměleckých prvků se vzděláváním, s faktografií, poznatky, látkou – je více možností, jak to nazvat. Ovšemže zdaleka ne každá látka se pro tento způsob výuky hodí a především nelze veškerou učební látku probrat tímto časově poměrně náročným způsobem, pokud nechceme, aby člověk ve škole trávil desítky let. Jsou tedy alternativou, občasnou aktivitou, skrze niž si žáci najdou přístup i k látkám tradičně prezentovaným verbální cestou. Navíc existuje možnost zařadit témata výuky do práce v předmětu Dramatická výchova, v kroužku, v příležitostných soustředěních o víkendech, v adaptačních kursech, na letních táborech, a v neposlední řadě tvoří náplň práce dramacenter, která připravené projekty nabízejí školám a jejich kvalifikovaní lektoři aktivitu vedou.

Projekty, dílny, strukturované drama

Projekty, dílny, strukturované drama evamachkova Po, 01/15/2018 - 12:29

Projekty, dílny, strukturované drama

            Velmi často bývá výuka prováděná dramatickými prostředky nazývána „projekt“. Má to svá úskalí, to první vězí v rozdílu mezi projektovou metodu vyučování, jak je chápána v pedagogice, a projektem dramatického rázu. Projektová metoda je založena na práci s reálnými, v realitě existujícími problémy, s reálnými předměty, a má mít reálný, použitelný výstup, tedy dejme tomu v obci se právě řeší problém výstavby mateřské školy a žáci (nejspíš stavební průmyslovky nebo reálné větve gymnázia) vytvářejí projekt a nakonec ho předají místním úřadům. Dramatický projekt je stejně jako celá dramatika založen na fikci, děti tedy vytvářejí třeba koncepci ideální obce a návrhy, třeba i velmi nápadité, ale často nerealizovatelné, zůstanou ve třídě nejvýš jako plakát na zdi, pokud se vůbec nějaký dokument uchová, když smyslem věci je prožitek účastníků.

            Další nevýhodou termínu projekt je fakt, že se užívá pro kdeco, herci dříve hrávali v inscenacích, dnes hrají v projektech - je to zkrátka slovo velmi pružné a dost mlhavé a proto se hodí všude tam, kde pro něco rozsáhlejšího a  ne zcela běžného označení chybí.

            I nám chybí výraz, který by označil větší hrové celky, a tak se s ním smiřme.

            Další dost frekventovaný výraz v této oblasti užívaný je „dílna“, resp. „workshop“:  Tím se označují aktivity v nejrůznějších oborech, ale zpravidla  jde o jednorázové vícedenní setkání skupiny volně přihlášených účastníků, jehož základem je „dělání“, činnost, aktivita, osobní účast. V dramatické výchově to nejčastěji bývají akce víkendové, popřípadě prázdninové, několikadenní.

            Třetí název je specifický pro oblast dramatické výchovy – strukturované drama, školní nebo příběhové drama. Je to „vynález“ v úvodu zmíněných anglických pedagogů a týká se především formy uspořádání aktivit. Konec konců proto někdy zpochybňovaný termín „strukturované“ sedí a pojetí této práce má velmi blízko k strukturalistickému pojetí literárního díla, které je založeno na myšlence, že struktura je pevný celek, v němž všechny prostředky jsou vzájemně propojeny a jejich vzájemné vztahy tvoří identitu díla; jestliže se změní některý prvek, vzniká nová struktura a nová identita. Důležitý je tu systém kroků, ucelených částí celku, které mají své ohnisko, kolem nějž se jednotlivosti soustřeďují a osvětlují ho, a často mají svůj název jako kapitoly v knize. K důležitým principům tohoto typu práce je rozhodování – situace, problém, které vedou hráče k tomu, aby zaujali k oné situaci či problému postoj. Tento prvek strukturovaného dramatu má mimořádný význam pro výchovu, neboť vede k vytváření postojů, hodnotových žebříčků, kritérií rozhodování. A konečně neméně důležitá je přítomnost reflexí, a to reflexí založených na látce, řešeném problému, na postavách příběhu, tedy na tom, co postavy prožívaly, jaké postoje k tomu lze zaujmout, jaké širší souvislosti má daný problém, jak lze situaci řešit. A v neposlední řadě je v reflexi úkolem učitele, aby doplnil informace, začlenil je do vědomostí žáků, shrnul je dal jim určitý systém. Souhrnem řečeno: strukturované drama netvoří samy o sobě živé obrazy, horká křesla, aleje svědomí či hodnotové škály, ale právě ony výše uvedené strukturální prvky.

            Jeden ze směrů je založen na výstavbě dramatu, které se nepřesně říká "aristotelovská“, neboť odpovídá antickému dramatu, tj. expozice, kolize, krize, peripetie a katastrofa, případně výběr z těchto stavebných prvků. Existují ale i dramatické struktury, které jsou dvou nebo třídílné, prezentující kontrast, krok od jedné fáze k druhé, eventuálně doplněné svérázným typem reflexe, která spočívá v setkání postav z odstupu posuzujících předcházející události.

            Další formou dramatického typu vzdělávání je „divadlo ve výchově a vzdělávání“, které se od předchozích liší především tím, že má publikum, klade tedy důraz na srozumitelnost sdělení, a také že je provozně podstatně náročnější, než projekty, dílny a strukturovaná dramata. Proto je mu věnována samostatná kapitola.

Divadlo ve výchově a (hlavně) ve vzdělávání

Divadlo ve výchově a (hlavně) ve vzdělávání evamachkova Út, 01/16/2018 - 14:39

Divadlo ve výchově a (hlavně) ve vzdělávání

            První a kardinální otázka zní, co je vlastně smyslem „divadla ve vzdělávání“, co tvoří jeho podstatu a důvod, proč vůbec s něčím takovým začínat, když je to aktivita náročná na čas a práci, ale také na peníze. V Anglii, kde divadlo ve výchově (označované i zkratkou anglického názvu  T.I.E) vzniklo, bylo od počátku zacíleno na prezentaci vyučovací látky (či látky k ní přidružené) prostředky divadelními. Pod tímto názvem se ale  v praxi objevují také různé formy participačního divadla zaměřeného na výchovu. Jeden typ známe pod názvem „divadlo fórum“, které navazuje na práci brazilského divadelníka Augusto Boala. Jeho témata, agitující dělnictvo k revolučním akcím, byla v Evropě nahrazena náměty z oblasti etiky,  globálními problémy, sociálně patologickými jevy, aktuálními otázkami. Druhý typ  je založen na dramatizaci  literární předlohy  s participací diváků.

 Typ, kterému se chci zde věnovat,   je založen na prezentaci vyučovací látky a pracuje tedy s  poznatky, s fakty. Divadlo (a umění obecně)  ovšem není zaměřeno na sdělování věcných poznatků, a pokud se v díle nějaké vyskytnou, jsou jen součástí okolností, v nichž se příběh odehrává. Má-li mít T.I.E. význam, musí učit, ale učit „jinak“, být činné, tvořivé, vtahovat děti do osobního, aktivního získávání poznatků, do experimentování, vyhledávání informací. Má je přesvědčit, že učení není nutně mučení, ale naopak to nejzajímavější, čím se člověk může zabývat; a že to také platí i pro tu oblast vědění, respektive vyučovací předmět, který poskytuje námět inscenace.  Jan Ámos Komenský to před čtyřmi stoletími realizoval ve své Škole hrou, která je scénickým převodem jeho Brány jazyků otevřené, tj. sumy tehdejšího vědění. Hlavním principem této komunikace s divákem byla názornost, ukazování, popisování, pojmenovávání. Na tento způsob prezentace v současné době navazuje výukový film a video.  Látka T.I.E. je vlastně shodná v principu s přístupem Komenského, byť věda a tedy i vyučovací předměty se za ta staletí hodně změnily.  Ale protože se během té doby názornost stala naprosto běžnou součástí jakékoli výuky, není důvod přenášet na jeviště, co funguje v každé třídě – dnes je na řadě škola činná, konstruktivní.

První otázka zní, jaké látky jsou pro tento účel vhodné a schůdné. Na první pohled je zřejmé, že jsou to náměty obsahující činný prvek, nejlépe lidské jednání, které umožňuje vytvořit příběh, nebo aspoň epizody příběhu. To samo o sobě směřuje k látkám dějepisným (hlavně v podobě historie všedního dne), občansko-výchovným, k většině průřezových témat, k literatuře a jejím dějinám a k životopisům významných osobností kteréhokoli oboru vědy, umění, sportu, ekonomiky. Znamená to, že výběr je hodně široký a různorodý. [1]

 Klíčová je  ale otázka, co je pro cílovou skupinu diváků zajímavé, co je schopno vzbudit jejich zvědavost a co je také schopno jim sdělit myšlenku o životě, který žijí a je to tedy pro ně významné.  Ale i to lze najít, i když to třeba  na první pohled tak nevypadá. Jako příklad může posloužit život barokního malíře Karla Škréty[2]. Co na něm může současnou mládež zajímat?  Stručně onen příběh: pocházel z bohaté evangelické rodiny, jejíž členové po Bílé hoře byli buď nuceně v emigraci, nebo ve vězení, a jejich rodinný majetek byl zkonfiskován. Škréta odešel do Itálie, kde deset let studoval malířství, ale také poznal jiný katolicismus, tolerantnější, vstřícný k umění, bez oněch politických represálií, které znal v Čechách. Rozhodl se proto, že se vrátí, aby zachránil aspoň něco z rodinného majetku, konvertoval ke katolictví, část majetku opravdu získal a vytvořil významné malířské dílo, které najdete nejen v Národní galerii, ale i v celé řadě pražských kostelů. Učební látka: dějiny umění,  historie – pobělohorské období, které si vysloužilo Jiráskův termín „temno“, ale mělo i svou světlou stránku - bohatý rozvoj barokní architektury, sochařství a malířství, které se staly součástí národního dědictví. Ale vedle těchto faktů je  tu téma, které patří do  oblasti občansko-výchovné a etické: věčný český problém, zda odvolat či neodvolat, podepsat či nepodepsat, a z jakých důvodů to či ono. Ale nabízí se i posun do roviny běžného, každodenního života nás všech, od prvňáčka po prezidenta: co je kompromis přijatelný a nepřijatelný, zda je projevem charakternosti za každou cenu trvat na svém, ustoupit nebo neustoupit, přiznat omyl nebo ne, a kde je hranice mezi zásadovostí a tvrdohlavostí či ješitností? Navíc je tu otázka vyplývající z rozdílu pojetí katolicismu v Itálii a v Čechách 17. století: vězí násilí, útlak a pronásledování nekatolíků přímo v náboženství, anebo je produktem politiky, jíž náboženství slouží, v daném případě politiky Habsburků ve vztahu k Čechám a Čechům? A jiná náboženství? Škrétův příběh tedy nabízí prvek důležitý pro činné vyučování, tj. rozhodování, zaujímání a vytváření postojů. Je to nejspíš téma pro středoškoláky či dospělé, nicméně je podstatné a poutavé. Toto hledání tématu, aktuální myšlenky, byť v kabátě odlehlé doby či místa,  je asi to nejdůležitější, co by dramaturg divadla ve vzdělávání měl podstoupit.

            Velmi podstatným a řekla bych, že hlavním přínosem divadla ve vzdělávání jsou dílny, které vlastně opodstatňují jeho existenci. Divadlo ve vzdělávání je divadlo participační, přičemž  vložené  dílny se mají od tradiční výuky lišit činností, skutečnou aktivitou přizvaných diváků.  I tradiční výuka užívá jistých aktivit – píší se diktáty, žáci ve fyzice a chemii provádějí experimenty podle pokynů učitele, v zeměpise hledají v mapách, v tělocviku provádějí standardní, přesně definované cviky a sportovní výkony, vše je předem dáno a  jen některé písemné práce dovolují osobní přínos, jistou míru tvořivosti v mezích zadání. Tento princip opakovat v ne příliš vhodných podmínkách divadla  znamená popření  podstaty a významu divadla ve vzdělávání. Existují metody, které umožňují činnostní učení a přitom je mohou zvládnout hráči bez jakékoli průpravy v dramatice, věnovali jsme se tomu v předchozí kapitole. Nehodí se (i z organizačních důvodů) pantomimy a simultánní improvizace, hromadné snad jen na náměty dětem velmi blízké, pro něž nepotřebují získat speciální informace, ale mohou vnášet vlastní vědomosti a zkušenost, jinak řečeno: když scéna trhu, pak onoho dnešního, který děti znají, jen výjimečně středověkého, kde je třeba vysvětlit, jak fungoval, co se prodávalo atp. Reprodukce toho, co vysvětlí a popíší lektoři, je velmi chabá aktivita, od diktátu se moc neliší. Dílny s rozhodováním nemusejí nároky na dramatické kompetence  vznášet a na dětech je, aby uplatnily především kritické myšlení, získávaly poznatky, osvojovaly si nové,  hledaly,  objevovaly a  řešily problémy.

            Aby to dobře fungovalo, potřebují lektoři dobře ovládat nejen poznatky dané látkou, ale i metody vedení (včetně učitele v roli a bočního vedení), zvládat nenávodné, ale aktivizující formulace zadání, instrukcí a otázek, vedení dětí k hledání poznatků, které „mají, ale nevědí, že je mají“, řečeno s Dorothy Heathcotovou. Potřebují ovládat celý arzenál technik od brainstormingu, role na zdi, živých obrazů a jejich variant až k alejím, škálám, horkému křeslu a všemu ostatnímu, co nabízí dramatické strukturování. To znamená, že to mohou dělat kterékoli děti, ale jen ti dospělí herci-lektoři, kteří toto vše umí, osvojili si techniky v praxi a přitom rozumějí tomu, co dělají a proč to dělají právě tak a ne jinak,  tj. že ovládají základy teorie moderní pedagogiky obecně i dramatické výchovy zvlášť.

Myslím, že dílny lze pracovně rozdělit na tři základní typy:

  1. Reflexe, umístěné buď na závěr určitých částí inscenace, anebo až na její  konec; pro tyto reflexe musí být připraveny otázky, které rozvíjejí, doplňují a následně  uzavírají  téma inscenace.
  2. Dovednostní dílny, v nichž si účastníci osvojují nějakou dovednost, která je pro ně nová, a skrze ni poznávají  fakta související s námětem.
  3. Řešení problémů, zkoumání různých řešení úkolů z námětu vyplývajících, a to zejména  výtvarnými prostředky (vytváření plánů, map, model atp.) nebo písemně.
  4. Dílny založené na hře v roli, vytvoření situací metodami, které sahají od živých obrazů po etudy.
  5. Dílny s rozhodováním, utvářením postojů, s volbou.

Jaké okruhy látek přicházejí v úvahu

            Je zřejmé, že nejevíce námětů nabízejí humanitní předměty – literární výchova, dějepis, občanská výchova a většina látky průřezových témat. Tyto předměty také bývají nejčastějším zdrojem námětů pro projekty, dílny i strukturovaná dramata, stačí projít si seznam bakalářských a magisterských prací i absolventských projektů obhájných na katedře výchovné dramatiky DAMU, a poměr těchto  oborů lidského poznávání a umění k ostatním vědám je zcela jasný.

Nechme stranou matematiku, jejímž cílem a smyslem na prvním stupni je ovládnutí základních matematických operací, a  nutné je  číselné řady i postup operací si zapamatovat. Dobře tomu poslouží hry, ale většinou spíše hry didaktické. Na vyšších stupních pak je cílem a smyslem matematiky  rozvíjet abstraktní myšlení, a bylo by protimluvem se o to pokoušet prostředky dramatu, které je konkrétní (kdo, kdy, kde, co a proč).

Jiná věc jsou osudy matematiků, jestliže mají nějaký přesah k tématům etickým a obecně lidským. Příkladem může být Johanes Kepler, který se na studiích soustředil  na teologii a toužil se stát knězem. Osud, či spíše rozhodnutí jeho university, z něj učinil učitele matematiky. Na  základy svých zákonů poprvé přišel ve třídě, když kreslil schéma pro studenty při tom ho osvítila myšlenka… Spolupracoval pak s Tychonem Brahe a spolu s tím a na základě jeho záznamů z pozorování hvězd se podílel na zvratu v pojímání vědy vůbec. S tím se samozřejmě pojí i vztahy s Tychonem, situace na dvoře Rudolfa II., možná i fakt, že jeho matka byla obviněna z čarodějnictví a Keplerovi dalo velkou práci ji z toho vysekat, jeho sociální postavení, rodina.[3] Zkrátka konkrétní lidská postava kombinovaná ovšem se zákony, které nesou jeho jméno i s vývojem pohledu na Vesmír, hlavně na vztah Slunce a Země,  a  s konfrontací přístupu biblického a vědeckého. I to by byl námět pro práci vybraných  gymnaziálních tříd a nejméně dvou, tří učitelů -  fyziky,  matematiky  a dějepisu,  na  školní drama, či na divadlo ve vzdělávání

Zatímco předchozí námět vychází z odborné monografie, lze někdy čerpat námět i z beletrie určené dětem. Příklad:  Strom života Petra Síse, příběh Charlese Darwina. I tady se řeší otázky budoucího povolání mladého Darwina, tentokrát ve sporech s otcem, který chtěl mít ze syna lékaře anebo aspoň kněze. Osu příběhu tvoří Darwinovo putování světovými oceány a poznávání zákonitostí přírody, a na závěr i jeho pochybnosti a rozhodování. Navíc kniha nabízí skvělé, vtipné a spoustu informací sdělující autorovy ilustrace, které by mohly být základem výtvarné složky inscenace.   Ale také lze vycházet z Darwinových deníků, v nichž zachytil svou  pět let trvající plavbu spojenou s poznávání různých složek přírody v různých částech světa.

Takhle by se dalo pokračovat předmět po předmětu – klást otázky, zda zeměpisné poznatky prezentovat prostřednictvím příběhu Marka Pola, nebo sira Francise Draka, portugalských objevitelů, Kolumba, Davida Livingstonea či Emila Holuba …? Zda v  literární historii vycházet z některého konkrétního díla a jeho historického nebo sociálního pozadí, místa v životě autora, ovlivnění čtenářské obce, anebo z tématu jako je spor o Rukopisy, desítky let se vlekoucí diskuse o pravosti  RKZ, ale také jejich intenzívní vliv na celé české umění druhé poloviny 19. století? I zde jsou osoby jakožto nositelé tématu, zastánci pravosti RKZ i jejich odpůrci.

Z toho plyne, že šíře látek, které lze pro T.I.E. volit je značná, jen jedno omezení je nezbytné: musí jít o látku, která je pro předpokládaného diváka významná, tj. nejen mu sděluje fakta, která je záhodno v naší kultuře znát a rozumět jim, ale má i téma, které ji spojuje s jeho životem, způsobem myšlení a cítění. Popřípadě která vstupuje přímo do procesu  výuky, obohacuje ho o nové pohledy, ale zejména o vlastní aktivní účast a přínos. Smyslem těchto forem spojení dramatu nebo divadla s výukou je najít zcela odlišné přístupy, než má tradiční typ výuky, založený na tom, že moudrý dospělý ví, co je pro mládež dobré a to jí vnutí za každou cenu; ten typ výuky, který mi připomíná, jak se kdysi krmily husy v posadách: šišky uválené z otrub, brambor a jiných velmi výživných látek se jim prostě nacpaly do krku a pořádně se prstem zasunuly do volátka. Dnes by takový typ krmení drůbeže mohl skončit u soudu, ve škole je to věc běžná a mnohými vychvalovaná.

První věcí při hledání látky je proto nalezení onoho tématu, které ji činí významnou pro dětského či adolescentního diváka. Ale druhou významnou etapou přípravy je rozhodování o formě divadelního sdělení.

Inscenační principy divadla ve  vzdělávání

Naskýtá se dále otázka, jaký tvar dát divadlu na základě zvolené látky. Jozef Mistrík v knize Dramatický text vypočítává různé žánry, mezi nimi kabaret jakožto pásmo scén a výstupů, které spojuje glosující konferenciér (literární kabaret byl kdysi u zrodu malých jevištních forem a tedy i celého hnutí alternativního, experimentálního, mladého a autorského divadla); revue  jakožto  jevištní provedení výstupů, které jsou žánrově nebo tematicky jednotné nebo příbuzné (jako revue označovali svoje hry V+ W); a konečně i jeden žánr rozhlasový, a to  feature, „monotematické, kompozičně uceleně publicistické nebo vzdělávací pásmo“, založené na spojení různorodých prvků, uměleckých a publicistických se zacílením didaktickým nebo publicistickým. Vesměs jde o žánry, které tvarově odpovídají cílům T.I.E. jak je chápáno v naší dramatické výchově, ale stejně tak i charakteru látek, které jsou jím prezentovány, látek vzdělávacích, věcných, odborných, s malým podílem  příběhů založených na mezilidských vztazích a dramatických dějích. Zejména ona charakteristika feature přesně vystihuje podstatu T.I.E. takto koncipovaného.

            V každém případě nejde o divadlo nepřesně nazývané „aristotelské“, vybudované na příběhu, který tvoří dramatický oblouk – expozice, kolize, krize, peripetie a katastrofa -  a jehož východiskem a hnacím motorem je situace dramatická;  divadlo, které je schopno prezentovat příběh individuální, kdežto poznatkový typ látky má základ v obecném, neboť při jeho prezentaci je  základem nedramatické jednání a   fakta. Při hlubším zamyšlení, můžeme dospět  ke klíčové otázce, proč tedy a zda vůbec něco takového podnikat, když látka je v kontrastu k dramatičnosti. A lze vůbec mluvit o divadle, když prezentuje látku nedramatickou? Nebylo by rozumnější a efektivnější zvolit prostě příběh vhodný a významný pro děti, třeba Bajaju nebo Dva roky prázdnin či cokoli dalšího z dětské literatury, a divadelní představení realizovat jako participační, tj. obohatit je o reflexe a pár dílen?

            Myslím, že odpověď dává teorie i praxe divadla otevřeného. Vraťme se ještě k Mistríkovi, který otevřenou dramatickou formu charakterizuje takto:

Děj  v  uzavřené formě dramatu je  bez exkursů, přímočaře a neodkladně  směřuje k řešení, kdežto otevřená forma obsahuje  fragmenty,odbočky a četné a exkursy, děj je roztříštěný.

Čas děje v otevřené formě na rozdíl od formy uzavřené není jednotný, ale zaujímá delší časové úseky, větvící se do šířky.

Prostor dění v otevřené formě není rozčleněn do aktů, ale je schopen obsáhnout velký počet různorodých prostředí a jakýchkoli prostorů.

Kompozice otevřené formy je založena na přičleňování podobně, jako série obrázků na výstavě, s možností opakování a variací.

Řeč, respektive slovní, literární složka,  se blíží vyprávění či popisu.

            Jinak řečeno, jde o divadlo epické či epizující, které místo iluzivního vtažení diváka do příběhu  děj vypráví, aktivizuje  divákův rozum spíše než  emoce, argumentuje a podněcuje k rozhodování. Nabízí příležitost k uplatnění principu, který Bertolt Brecht nazval Z efekt, zcizující efekt, spočívající v komentování děje, užívání nejrůznějších prostředků sdělení, jako je hudba, songy, výtvarné prostředky, obrazy, fotografie, skici, plány a schémata, film…  Zdeněk Hořínek to charakterizuje jako formu sdělující „částečným nebo i úplným nahrazováním plynulé dramatické fabule montážní skladbou,  jejíž osou a ohniskem je hlavně téma“.

            Podstatné ovšem je v počátcích práce na výběru látky a formulaci cílů a tématu inscenace se rozhodnout – v souvislosti s charakterem zvolené látky – pro určitou formu. Jestliže je v látce přítomen výrazný  prvek mezilidských vztahů, přirozeného lidského jednání, zejména aspoň v základu dramatického nebo dramaticky zpracovatelného (např. životopis osoby, historická událost),  pak by nejspíš posloužil  model revue, jak ji chápali V + W, tj. volné řazení dějových epizod, které na sebe nemusí bezprostředně navazovat nebo vyplývat jedna z druhé, doprovázených komentáři (a v našem, případě i informacemi) ve forbínách. Jiná situace je u příběhu, který se odehrává v značném časovém rozpětí, nebo obsahuje poznatky týkající se staveb či jiných hmotných výtvorů člověka či přírody, hromadných dějů a jiných nedramatických prvků. V tomto případě je na místě prezentace pomocí obrazového materiálu, filmu, zvukových záznamů, vyprávěním nebo songy,  charakterizací prostředí pomocí nápisů bez starosti o „kulisy“,  zkrátka uplatnit princip montáže nebo koláže.

            Epická forma divadla, metoda „korálková“, resp. „navlékací“,je  založená na řazení epizod,  [4]  jejichž spojnicí je téma, sdělení, myšlenka, která nejspíš bude zřetelně formulovatelná až na konci. V této formě můžete z látky vyjímat epizody, a také daleko snadněji zařadit dílny. Tato metoda je jako stvořená pro látky typu starověkých Argonautů[5] (stejně jako pro Odysseu nebo Aeneidu), které už samy o sobě jsou řetězcem epizod, z nichž můžete vybírat a které se snadno dají prokládat dílnami různého typu. Například v průběhu plavby Argonautů mohou děti v dílnách objevovat životy různých společností, které Argonauti potkávají, vymýšlet další; v Kolchidě pak řešit otázku, jakými způsoby lze získat Zlaté rouno, a konečně dilemata Médey, která pro lásku k Iasonovi zradila otce, řešit v reflexích, vyjadřovat stanoviska v škálách, zabývat se jejími motivacemi a obavami v alejích. 

          Velmi přínosné jsou brechtovské principy zcizování: herec hraje v roli, ale vystoupí z ní, obrátí se k publiku a komentuje, doplňuje, informuje. Stejně dobře se uplatní nápisy, určující místo nebo situaci, neboť inscenátora zabavují nutnosti určováním místa prodlužovat dialogy nebo volit náročnou scénografii. Z dějin českého divadla je dobře poučit se na  forbínách Osvobozeného divadla, výstupech dvou herců s komentáři. Je v nich  místo na sdělení potřebných informací, a to v dialogu, který je nejen zajímavější než monolog, ale hlavně umožňuje spory mezi oběma hráči a nahlížení věci z různých stran.  A z českého divadla  je inspirativní i  princip Laterny magiky, tj. kombinace živých herců s promítáním videozáznamů, event. obrazového materiálu. Jako příklad vezměme námět  „Národní divadlo spojující“. Lze jej  realizovat  srovnáním příběhů dvou svým životem i pojetím umění naprosto rozdílných umělců, Mikoláše Aleše a Vojtěcha Hynaise[6], které  pracovně spojilo právě zaujetí pro myšlenku Národního divadla. Protože jde o malíře a odlišný styl jejich díla, je myslím promítání (či jiná forma prezentace) obrazů či kreseb obou malířů, výzdoby Národního divadla,  nutnou součástí sdělení.

            Další, už méně známý princip představuje „vyprávěné divadlo“, které je rámováno a moderováno vypravěčem či vypravěči, popřípadě chórem. Umožňuje jak informovat, tak diskutovat, prezentovat poznatky i rozpory a otázky. Chór nebo „kolektivní postava“, tj. skupina herců, kteří jednají a mluví jako jeden člověk, se může uplatnit na příbězích, v nichž hraje roli dav, jako je Dreyfusova aféra[7]: Dreyfus byl nespravedlivě obviněný francouzský důstojník židovského původu. Zatímco v průběhu jeho případu začaly mnohé autority uznávat jeho nevinu nebo o vině alespoň pochybovat, dav byl stále nepřátelský a útočný, protože „věděl“, že Dreyfus je vinen (ostatně  podobný český případ Hilsnerův má stejné rysy).

          Významně může problémy divadla ve vzdělávání řešit loutkové divadlo, které  umožňuje stylizací ztvárnit to, co by herec nezvládl nebo co by v jeho provedení působilo těžkopádně a také dělalo potíže scénografické. Vezměmě třeba příběh Marco Pola[8], jeho putování hedvábnou stezkou do Číny, k tatarskému vládci Kublaj chánovi i několikaletý pobyt a cesty po jeho říši.  Loutkové divadlo dovoluje  prezentovat jej jak skrze zvláštní postavy příběhu, tak prostřednictvím středověkého a exotického kostýmování a reáliemni středověké Číny, tak i zobrazením onoho putování přes Kavkaz a celou střední Asií.

         Všechny tyto různorodé prostředky, pokud je námět vyžaduje ve větší míře, vedou v důsledku ke koláži, k jejich kombinaci, od herectví, přes diskuse a reflexe, výtvarné artefakty, promítání i  loutky  až k ledasčemu dalšímu. Tento typ produkce potřebuje ovšem nějaký spojovací prvek, který by z koláže vytvořil celek, tj. rámec, možná vyprávěcí či chórický, možná forbíny či píseň procházející celou inscenací, snad vymezení prostoru či pravidelně se opakující scénografický prvek nebo něco podobného.

         Volba tvaru inscenace úzce souvisí s typem zvolené látky. Když zvolíme  za námět proměny Prahy od 90. let 19. století do začátku 1. světové války“[10], bude hlavní vzdělávací látku tvořit zavedení tramvajové dopravy, veřejného osvětlení, stavby jako Petřínská rozhledna s lanovkou, Maroldovo panoráma bitvy u Lipan, stavba hlavního nádraží a Obecního domu, budování prvních sportovišť – plováren a hřišť Sparty a Slávie, první kinematograf v Praze. Byly to novinky, které  přinesly do života Pražanů, včetně trávení volného času, podstatné změny a zlepšení.  Pak bude na místě dostat do popředí funkci průvodce – forbíny, chór,  vypravěče či poutníka, ale také promítání obrazů, kdežto hereckého projevu tu asi mnoho nebude.

         Participační   divadlo pro děti a mládež může mít a má nejrůznější náměty, témata i formy:  krajní formu participačního divadla realizovala kdysi režisérka Eva Tálská v Divadle na provázku v inscenaci Svolávám všechny skřítky, Královna. Ta krajní podoba spočívala v tom, že celé inscenace se zúčastnily všechny děti, které vlastně nebyly vůbec diváky, ale aktéry, a dospělým byl vstup zakázán. Jiná akce  se realizovala v hradeckém Draku, kdy aktivit na námět podle Komenského Labyrintu světa a ráje srdce se rovněž  jako celku  zúčastnili diváci-nediváci, v jednom případě i děti s rodiči, a prostorem bylo celé divadlo, včetně technických prostorů, a včetně účasti všech zaměstnanců divadla, nejen uměleckých.

            Tyto počiny představují otevřené divadlo v plném rozsahu, neboť zahrnují i mimojevištní aktivity divadla a jejich včlenění do života lidí, kteří nejsou jen diváky. Ostatně tento princip se promítá i do stále častějších mimojevištních aktivit současných divadel a jejich lektorských oddělení.  Připočteme-li komunitní divadlo a site specific i happening, pak je zřejmé, že má-li mít divadlo  ve výchově  svou vlastní  tvář, musí přinést jak učební látku, tak  onen  činnostně a konstruktivně  vzdělávací princip.  

            Lze z toho vyvodit obecné závěry a podněty pro chápání toho, co divadlo ve vzdělávání spíš než ve  výchově znamená.

           Ten první závěr jest, že na rozdíl od všech ostatních typů divadla se tento liší tím, že jeho námětem je vyučovací látka a její souvislosti.

           Ten druhý, že žáci aktivně vyhledávají informace a zpracovávají je samostatně, vlastní aktivitou, učí se hledáním a zjišťováním a jejich následným zpracováváním různými formami, včetně hry v roli.

           Třetí je, že realizace inscenace umožňuje výsledky vzdělávacího procesu sdělit i širšímu okruhu dětí, rodičům a hlavně učitelům.

          Čtvrtý závěr: profesionálem se zde rozumí odborník v oboru dramatické výchovy, zvládající obě složky – hereckou i pedagogickou -  tvořící podstatu tohoto typu divadla.

          Tím hlavním závěrem z toho všeho je, že podstatu T.I.E.  tvoří konstruktivní typ výuky.

Přílohy

Bertolt Brecht: Myšlenky, Čs. spisovatel, Praha 1958, ed. Otázky a názory sv. 7

Stať Pouliční scéna, s. 56

„Dostáváme se k jednomu z podivuhodných prvků epického divadla, k tak zvanému „efektu Z“ (zcizujícímu efektu). Je to, stručně řečeno, technika, s níž je možno dát znázorňovaným vztahům mezi lidmi ráz něčeho, co je nápadné, co potřebuje vysvětlení, co není samozřejmé, co není prostě přirozené. Cílem efektu je umožnit divákovi plodnou kritiku ze společenského hlediska.“

http://leporelo.info/brecht-bertolt

Jeho tzv. epické divadlo mělo místo iluzivního předstírání děj hry vyprávět, z diváka učinit aktivního pozorovatele, místo sugesce a vciťování aktivizovat rozum, nabízet argumenty a podněcovat rozhodnutí. Hybnou silou epického divadla je tzv. zcizovací efekt. Děj je komentován, hudba, songy, výtvarné prostředky (masky a mimika herců) i film vytvářejí věcnou, střízlivou atmosféru apelující na rozum a podporující poučení.

 

Zdeněk Hořínek: Proměny divadelní struktury

ÚKDŽ, Praha 1988

Kapitola Kompozice divadelního díla, s. 43

V autorských divadlech… dramatický text není předem danou a definitivní literární veličinou, kterou je třeba adekvátně interpretovat, ale pouze jednou ze složek divadelní struktury. Určující nejsou tedy zákonitosti dramatického díla, ale vlastní zákonitosti jevištní. Uvolňuje se výstavba dramatického děje: jednak nápadnou epizací, která plynulý dějový tok nahrazuje přetržitými demonstracemi událostí, spojujícími přímé předvádění s komentováním; jednak částečným nebo i úplným nahrazováním plynulé dramatické fabule montážní skladbou,  jejíž osou a ohniskem je hlavně téma.

 

[1] Prošla jsem seznamy diplomových a bakalářských prací a vzdělávacích projektů, realizovaných a obhájených na katedře výchovné dramatiky DAMU. Literární výchova se vyskytla 10 x, dějepis 4x, ale projekty na historické  náměty 7 x, průřezová témata 4 x , cizí jazyky  a občanská výchova, resp. základy sociálních věd 3 x,  osobnosti 2 x, přírodní vědy a zeměpis – obojí jen 1 x

[2] Jaromír Neumann: Škrétové, Akropolis, Praha 2000 rovněž 3 x

[3] Kitty Fergusonová: Tycho a Kepler. Nesourodá dvojice,  jež jednou provždy změnila náš pohled na Vesmír. Academia,  Praha 2009

[4]  Jozef Mistrík: Dramatický text, SPN Bratislava, 1978

[5] Mertlík, Rudolf: Starověké báje a pověsti,  Svoboda, Praha 1972

[6]Hana Volavková:Mikoláš Aleš, Odeon,Praha 1982 , Mžyková, Marie: Vojtěch Hynais, Odeon, Praha 1990

[7] Marc Ferro: Dějiny Francie, přel.  J. Matějů a D. Olšáková,  Nakladatelství LN, Praha 2006

[8]  Marco Polo: Milión, přel. V. Bahník,  Odeon, Praha 1989

[9] Kitty Fergusonová: Tycho a Kepler. Nesourodá dvojice, jež jednou provždy změnila náš pohled na vesmír. Academia 2009

[10] Vlček, Tomáš: Praha 1900, Panorama 1986

 

Látky vyučovacích předmětů

Látky vyučovacích předmětů evamachkova Po, 01/15/2018 - 12:39

       Následující výběr námětů a témat berte jako insiraci a pomoc při hledání infromací, ne jako hotový základ projektu, který prostě vezmete a realizujete. Jsou to soupisy faktů a témat, myšlenek a kopií z literatury, hesla z Wikipedie - snad by se to dalo nazvat jako svého druhu řešerše, ovšem s mým osobním pohledem, s tématem, které jsem z té látky vyčetla. To všechno je jen východisko, a kdo by chtěl na to navázat, musí si vytvořit svou vlastní koncepci, možná vybrat jen jednu část věci, možná převzít osnovu, možná se (a to by bylo velmi užitečné) začíst do knihy, na niž se tam odvolávám. A samozřejmě doplnit látku, které nerozumím  látku fyziky, chemie, astronomie... Je to zkrátka směs nasbíraných částí látek, a další směs tvoří i systém kapitol - přesněji řečeno nesystém, protože členění je závislé mimo jiné na tom, jakou literaturu jsem sehnala a přečetla, co mě zaujalo. Mnohé by se dalo seřadit jinak, ale  snad aspoň názvy kapitolek umožní,  aby ten, kdo hledá, nemusel číst úplně všechno.

      

Česká historie - starověk a středověk

Česká historie - starověk a středověk evamachkova Po, 01/15/2018 - 13:00

Obsah kapitoly:

Keltové v Čechách

Založení Prahy

Rytíř Václav I. a světice Anežka

Karel IV. budovatel a zakladatel

Hus a jeho cesta

Evropan Jiří z Poděbrad

 

Keltové v Čechách a na Moravě

Vzdělávací oblast

Dějepis

Témata

Bojovní a nemilosrdně krutí Keltové měli na druhé straně velmi vyspělý vztah k umění a řemeslům a jejich kultura v české kotlině vysoko převyšuje nejen předchozí, ale v mnoha směrech i následující kultury zde ukotvené.

Látka

V některých částech Čech žili Keltové již v období mohylové kultury, přinejmenším, v 5. století př. n. l., ale proudy vojensky organizovaných Keltů sem přišli někdy v 4. století př. n. l. Byli to Bójové, podle nichž vnikl název Bohemia.

Keltové na našem, území budovali někdy od 2. Století oppida – opevněná sídla, sloužící k ochraně, zřejmě jako sídlo správy oblasti, řemesel, obytná zóna a útočiště v době nebezpečí. Oppidum – například Závist nebo Stradonice – se může stát centrem příběhu, spolu s řemesly, každodenním životem, náboženstvím (druidové) a výjimečnými událostmi. Jádro příběhu je možné vybudovat kolem hostiny s tzv. hrdinskou porcí, nejlepším a největším kusem masa, obvykle kýty, pro toho, kdo se nejvíce zasloužil o vítězství (viz příběh Bricriusovby hody – Heaneyová). Lze tedy využít i faktu, že v posledních obdobích byli Keltové napadáni Germány

Faktografie

Oppida – Drda Rybová

Nejstarší oppidum Závist na jižním okraji pražské kotliny, vznik na začátku 2. stol. př. n. l., pak oppida budována jižněji, poslední byly Stradonice – vznik industriálních oblastí, obchodu – centry jsou oppida - vliv severoitalských oppid – Závist – výhodou je blízký soutok dvou řek

Postupné budování Závisti – proměny opevnění, od prvního budování

Další oppida – na jihu, oppidum Staré Hradisko – cesta na Moravu – obchodní stezky

Stradonice – završení systému – budováno od druhé poloviny 2. stol. př. n. l.

Mezi léty 120 – 114 – vpád Germánů – Kimbrové – místy ostrůvky nekeltského obyvatelstva, ale ještě nenarušili chod keltské společnosti, pak nepokoje v letech 90 – 85, požáry na Závisti, redukce rozlohy oppida

Struktura aglomerací – Dvorce (statky?) – řada staveb, obytných a hospodářských – společenská elita

Volná prostranství – obecní studny a prameny, svatyně

Různorodost obyvatelstva -  většina oppid kolem 200 obyvatel, Závist a Stradonice – přes nějakou tisícovku

Literatura:

Anna Bauerová: Zlatý věk země Bójů, Čs. spisovatel, Praha 1988

František Čapka: Historia populi, CERM, Brno 2018

Petr Drda – Alena Rybová: Keltové a Čechy, 2. rozšířené vydání, Academia, Praha 1998

Jan Filip: Keltská civilizace a její dědictví, 4. doplněné vydání, Academia, 1995

 

 Založení Prahy - Staré pověsti české versus historická pravda.

Vzdělávací oblast

Porovnání skutečnosti vědecky ověřené s pověstí, seznámení s žánrem pověsti, význam Kosmovy Kroniky české

Témata

Tématem je srovnání pověsti a historie, s důrazem na schopnost rozlišovat mezi vědeckým poznáním a uměleckým sdělením. Pověst, kterou zná každý školák, se jeví  většině lidí jako fakt. Pověst nebo pravda? 

Faktografie

Výchozí zdroj pověstí o rodu Přemyslovců – Kosmova kronika česká (začátek 12. století – historici se přou, zda Kosmas vycházel z „vyprávění starců“, nebo zda si vše vymyslel, aby vytvořil Přemyslovcům úctyhodný rodokmen. Navázal na Kristiánovu kroniku, kde se Přemysl ožení s „jakousi hadačkou“. Situaci příchodu Čechů pod Říp líčí Kosmas takto:“Povrch této země tenkrát zaujímaly širé lesní pustiny, bez lidského obyvatele…A poněvadž tato země za těch časů ležena nedotčena rádlem a do té doby do ní nevešel člověk, který by se jí byl dotkl…“ Kosmas (nejen on) pravděpodobně ve své době neměl potuchy o minulosti země, jeho vyprávění je čistá fabulace, ať už je jejím původcem kdokoli.

Pražská kotlina byla osídlena od pravěku. Když se v 9. stol kníže Bořivoj (či jeho syn Spytihněv) rozhodl přenést sídlo knížat z Levého Hradce, ne z Vyšehradu, do prostoru Pražského hradu, byl budován na pozůstatcích jakéhosi sídla nebo kultovního prostoru, který Kosmas ve své kronice označil jako žiži.; jako Praha (teorie o významu názvu se rozcházejí) se původně označovalo jen toto místo, teprve postupně vznikalo i podhradí (Malá Strana) a tržiště na pravém břehu Vltavy (Staré Město). Tato sídliště se označovala jako „města pražská“.  Na jejich rozvoj měl  vliv  mezinárodní obchod, tedy kontakt se světem.

Vyšehrad byl vybudován až v 10. stol. a archeologové nenalezli vůbec žádnou stopu, která by naznačovala, že příběh Kroka, Libuše a Přemysla má jakoukoli, byť sebemenší oporu v historické vědě.

Do projektu lze zahrnout i historické poznatky o rodu Přemyslovců a o mezinárodním obchodě 9. - 10. století.

Rozšiřující fakta

Předhistorie Prahy:  dvě předhradí – na Hradčanském, náměstí a na Malé Straně.

Spojnice mezi Pražským hradem a Vyšehradem – tzv. Vyšehradská silnice: Klárov - Brod v místě Mánesova mostu – Kaprová, mariánské nám – Husova  -  Spálená – Karlovo nám. Vyšehradská ulice.

Teorie o názvu Praha – peřeje, tj. prahy  řece, nebo práh – vypálení, vypražení lesa, hrad na vypraženém (vypáleném) místě.

9. století – 4 fáze osazení hradu – ohrazení příkopem s vodou, řadové dosídlená, pak hřbitov v prostoru nynějšího 3. Nádvoří, kolem roku 900 bytelný val, což znamenalo vznik skutečného hradu – jiné hrady v Čechách zanikly, některé hrady šlechty na území Prahy (Šárka, Bohnice, Butovice).  Nejvýše položené místo (v prostoru přibližně obelisku), žiři bylo žároviště. Dálkový obchod v 9. – 10. století – obchod mezi východem a západem probíhal podle toků řek (Dunaj, Labe, Odra) – luxusní zboží:  šperky, relikvie, lahůdky, exotická koření (např. pepř, hřebíček...),víno, hedvábí, vývoz otroků a otrokyň, obchodovalo se s Porýním, Byzancí, Itálií, Blízkým východem, Benátkami, Asií, Skandinávií.

Literatura

Václav Davídek: Co bylo před Prahou, Vyšehrad, Praha 1971

Dějiny Prahy, 1964

Petr Hora- Hořejš: Toulky českou minulostí 1

Petr Charvát: Zrod českého státu, Vyšehrad 2007

Alois Jirásek: Staré pověsti české, četná vydání

 

Rytíř Václav I. a světice Anežka

Vzdělávací oblast

Historie

Témata

13. století -  konfrontace bohatého královského dvora a rytířství se „svatou chudobou“ františkánského hnutí; Václav I. versus sv. Anežka Česká -  sourozenci, kteří se měli rádi, vzájemně si pomáhali, ale žili naprosto protikladným životním stylem.

Látka

Václav i Anežka se po smrti svého otce Přemysla Otakara I. vydali každý svou cestou.  Václava nezajímalo příliš vládnutí, ale miloval lovy, hostiny a turnaje, přivedl k nám rytířství včetně turnajů a minnesängrů, pořádal pasování na rytíře, svátky, dbal na uplatňování rytířského kodexu.

Od dětství zbožná Anežka udělala tlustou čárou za marnými pokusy výhodně ji provdat a vstoupila do kláštera. Přivedla k nám řád klarisek, založený na chudobě podle františkánů, s posty, modlením, izolací od světa, ale s bohatou korespondencí s papežem a sv. Klárou. Založila nový řád Křížovníků s červenou hvězdou, jediný původem český řád a ovlivnila tak vznik sociální sítě u nás (špitály, tj. zařízení pro staré, chudé a nemocné, cosi jako kombinace domovů důchodců s LDN).  Odchod Anežky do kláštera proběhl s velkou oslavou, s účastí královské rodiny, sedmi biskupů, šlechty, lidu. Podpora od papeže byla dána tím, že církev si cenila možnosti abatyší jmenovat představitelku nejvyšší šlechty.

 Při různosti životních stylů panovala mezi sourozenci shoda, Václav i matka Konstancie podporovali Anežčiny snahy darováním pozemků i panství, Anežka zase byla prostřednicí ve sporech Václava s jeho synem Přemyslem Otakarem.

Vývoj Prahy ve 13. století: byly vybudovány hradby Starého Města pražského a uvnitř nich Havelská čtvrť, řešená již pravoúhle, prostor od Uhelného k Ovocnému trhu. Špitály existující mimo městské hradby – leprosérium u sv. Lazara, špitál u sv. Petra – původně ho provozovali němečtí rytíři, pak křížovníci s červenou hvězdou, ale ti nakonec získali od Václava pozemek u staroměstské mostecké věže, kde sídlí dodnes. Další pražské špitály: na malostranském břehu u vyústění mostu Johanité, uvnitř hradeb Starého Města špitál u sv. Haštala. Stavba kláštera sv. Františka (Anežský klášter). Majetky klášterů a špitálů – statky, vesnice z nutnosti, pro udržení provozu kláštera a špitálu.

Literatura

František Čapka: Historia populi, CERM, Brno 2018

Dana Dvořáčková Malá a Jan Zelenka: Přemyslovský dvůr. Život knížat, králů a rytířů ve středověku, NLN a Historický ústav ČAV, 2014 Praha

Petr Hora Hořejší: Toulky českou minulostí 2, Baronet, Praha 1997

Jaroslav Polc: Světice Anežka, Česká katolická charita, Praha 1988

Helena Soukupová: Svatá Anežka Česká, Život a legenda, Vyšehrad, Praha 2015

Josef Žemlička. Přemyslovci. Jak žili, vládli, umírali, NLN Praha 2005

 

Karel IV. budovatel a zakladatel

Vzdělávací obsah

Zakladatelské a budovatelské aktivity Karla IV.

Témata

Karel IV. byl inteligentní a vzdělaný (v době, kdy nebylo běžné, aby vládce byl gramotný, natož vzdělaný), měl rozhled, protože před nástupem na český trůn často cestoval po různých evropských zemích, zřejmě měl pochopení pro potřeby běžného života v zemi i představu jeho fungování, i dost velkorysosti a pracovitosti pro realizaci svých plánů.

Látka

 I když ze života Karla IV. vyjmeme jen jeho zakladatelskou a budovatelskou činnost, je to látka velmi rozsáhlá a komplikovaná. Proto je jak pro divadlo ve výchově, tak pro strukturované drama nebo dlouhodobější projekt vybrat určité náměty v rozsahu, který dovolí začlenit je do kontextu doby, způsobu života, politických poměrů a osobního života Karla IV. Přitom některé náměty jsou schopné naplnit celý projekt, jiné mohou být součástí  jiných dramatických činností, jejich doplňkem. Ty hlavní a nejobsáhlejší Karlovy počiny jsou založení Nového Města pražského (realizováno jako TIE agenturou Bořivoj 2016-17) a založení Univerzity. Na druhé straně ale lze vyjmout některý důležitý prvek, například dílo Matyáše z Arrasu a zejména Petra Parléře, a spojit jej buď s některým z dále uvedených námětů, anebo s námětem české gotiky.

Založil a uvedl v život v Praze:

  • Katedrálu svatého Víta – základní kámen položil  1344 společně se svým otcem Janem Lucemburským, po nástupu na trůn povolal Matyáše z Arrasu a po jeho smrti Petra Parléře k jeho stavbě (možnost rozšířit o gotiku obecně)
  • Nové Město Pražské (v rozsahu cca 360 ha). Karel IV.  znal z cest po  Evropě četná města i marnou snahu udělat z Avignonu centrum církve jednotlivými úpravami,  a rozhodl se pro velkorysé řešení – založení nového městského celku. Postupovat přitom s vědomím, že město má sloužit dlouhou dobu, proto volil i na tu dobru neobvykle široké ulice, rozsáhlá náměstí, a proto také svými zakládacími listinami vytvořil podmínky pro to, aby Nové Město bylo schopno fungovat v poměrně krátké době. (možnost spojit s tematikou středověkých měst v Evropě) -
  • Karlova universita – (duben 1348). O možnosti založení university uvažoval už Václav II. V roce 1346 Karel IV. jako král český a římský požádal papeže o souhlas s jejím založením, který byl vydán papežem Klimentem v lednu 1347, zemský sněm schválil založení koncem března 1348 a zakládací listina vydána 7. 4. 1348. Universita byla složena podle vzoru university v Paříži ze čtyř fakult (artistická, teologická, právnická a lékařská) a podle univerzity v Bologni byla rozdělena na čtyři národy, tj.  byla koncipována jako vysoké učení pro střední Evropu.
  • Karlův most – červenec 1357 –(stavitel Petr Parléř)

Mimo Prahu:

  • Karlštejn 1348  stavitel Petr Parléř (možnost využít i pověsti)
  • Karlovy Vary 1350 (event. tematika lázeňství)
  • Kašperk 1356 (ochrana hranic a Zlaté stezky, stavitel Michal Parléř

Literatura a zdroje

Petr Hora Hořejš: Toulky českou minulostí 2, Baronet 1997

Dějiny Prahy, Svoboda 1964

Vilém Lorenz: Nové Město pražské, SNTL 1973

M. Svatoš, I. Čornejová (ed.): Dějiny University Karlovy I. a II. Praha 1995

 

Husité

Vzdělávací oblast

Historie

Tématem je vznik protestantismu z kritiky církve a rozpor mezi  velkou a důležitou  ideou a  rozštěpenosti hnutí, které se nedokázalo sjednotit. Tématem proto je hlavně ideová stránka věci, kritika církve a jejích nešvarů, pokusy o mírumilovné řešení problémů a o přirozený vývoj k lepšímu stavu náboženského života v Čechách, což narazilo na tvrdý odpor církve a výsledkem byly exkomunikace a  popravy upálením. To vyvolalo  násilí a vojenské akce, které vyvrcholily porážkou husitů v Lipan v roce 1434-

Látka

Stav církve ve 14. století -  Schizma od 1378, od r. 1410 dokonce tři papežové – vyřešeno koncilem 1419

Morální úpadek

  • kořistnictví církve – obročí a prebendy, odpustky, desátky, milostivé léto – peněžní příspěvky
  • hrubé porušování celibátu – konkubíny kněží, nevěstince (Ludvík Kojata, Podolí – konkubína + provozovatel nevěstince)
  • zhýralost – pití, hráčství apod.

Vztahy církve k městům, státem atp. považovaným za kacířské – klatba a interdikt

Ideologové

Jan Milíč z Kroměříže (1325 – 1374).  Navštěvoval katedrální školu v Olomouci, působil v Kroměříži, a v letech 1358 – 1369 pracoval v královské kanceláři jako registrátor, korektor a notář, pak byl kanovníkem pražské katedrály. Pod vlivem Konráda Waldhausera se stal asketou, vzdal se svých funkcí, kázal česky, žil s lůzou. 1372 založil v Bartolomějské ulici v Praze kazatelskou školu s útočištěm kajících se prostitutek.  Jeho kaple byla zasvěcena sv. Marii Magdaléně, která také byla považována za kající prostitutku. Vedle srozumitelného kázání zaváděl i pravidelnou eucharistii (přijímání = chléb a víno jakožto tělo a krev Kristova) při každé mši, někteří věřící přijímali i denně, na rozdíl od běžné praxe eucharistie jedenkrát za rok. V návaznosti na to pak bylo v první čtvrtině 15. stol. zavedeno přijímání pod obojí způsbou (hlavní motiv husitství). Podle katolické liturgie, laici přijímali jen chléb, kněží i víno, husité trvali na rovnoprávnosti laiků a kléru i v tomto bodě. Kvůli  pojetí eucharistie byl UJan Milíč r. 1373 obviněn z kacířství a povolán do Avignonu k papež. Byl tam uznán nevinným, ale ještě v Avignonu zemřel. Jako kazatel byl velmi populární.

Jan Hus (1370 – 1415). Přišel z venkova do Prahy jako šestnáctiletý chudý chlapec z poddanské rodiny. Na artistické fakultě získal titul bakaláře a magistra, na teologické bakaláře. Během studia si vydělával jako zpěvák a sloužil u profesorů. Po dosažení magisterského titulu se stal členem akademické obce, přednášel na artistické fakultě, vedl disputace, a po odchodu cizinců z pražské university (Dekret kutnohorský) se stal jejím rektorem na jeden semestr (mistři se pravidelně střídali po jednom semestru). Byl vysvěcen na kněze, kázal u sv. Michala a pak v kapli Betlémské v Praze. Zhruba do 30 let nejevil známky výjimečnosti nebo zvláštní kritičnosti k církvi, změnilo se to, až když poznal teologická díla Jana Wiklefa. Vycházel z jeho kritiky církve, vystupoval proti přijímání pod jednou způsobou, prosazoval překládání Bible do národních jazyků, kritizoval odpustky a zejména mravní poklesky církve a kněží. V roce 1408 napsal dopis arcibiskupovi v přesvědčení, že jeho úkolem je pečovat o mravnost církvi a nabádal ho, aby zasáhl – zřejmě na to arcibiskup vůbec nereagoval.

V důsledku jeho kritiky církve a jejího ohlasu u občanů byl nad Prahou vyhlášen interdikt (tj. zákaz všech církevních obřadů). Hus byl dán do klatby a musel  opustit Prahu. Po pobytu na venkově byl povolán k soudu na Kostnickém koncilu, kde byl odsouzen k upálení. Citát: „Proto věrný křesťane, hledej pravdy, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdy až do smrti.“

Záměry a plány, mladého člověka se v průběhu života mění, když poznává svět z praxe i teorie, a vedou ho zcela jinými cestami, než kdy tušil.

Jeroným Pražský (1379 – 1416). Pocházel pravděpodobně z Nového Města pražského, filozof a teolog. Už jako chlapec se uplatnil jako choralista, byl hudebně nadaný,  i později se uplatnil v oblasti hudby. Na pražskou univerzitu byl zapsán v r. 1395 nebo 96. V té době existovala vedle třífakultní univerzity (artistická, teologická a lékařská fakulta), samostatná právnická fakulta (život na univerzitě a stav školství F. Šmahel popisuje v této souvislosti, stejně jako problematiku „národů“ na univerzitě). Na studiích se měl nejblíže k Husovi, který byl o deset let starší. Bakalářem artistické fakulty se stal v září 1398, umístil se na druhém místě toho roku. V té době se na univerzitě studovaly filozofické spisy Wiklefovy, ale nebyly dosažitelné jeho knihy, proto se Jeroným vydal do Oxfordu, kde strávil dva roky a opisoval Wiklefovy spisy, které přivezl do Prahy.  1402 byl v Praze vysvěcen na akolyta, pak pouť do Jeruzaléma. Po návratu učil na Sorbonně, seznámil se s Platónem, ale nebyly přijaty jeho reformní názory, pak univerzita Kolín nad Rýnem a Heidelberg. Tam byl suspendován pro své učení, vyvolalo to studentské bouře. Od r.  1407 učil na pražské univerzitě, usiloval o zvýšení vlivu českého národa a podílel se na vzniku Kutnohorského dekretu. Odchodem cizích studentů ale došlo k izolaci pražských reformistů. Pak byl vězněn Zikmundem, když ho chtěl získat pro reformy, dobrovolně pak došel do Vídně, ale musel utéct. Pak hledal podporu v Polsku a v Litvě. 1415 přes varování, nezván a inkognito, došel do Kostnice, žádal o slyšení, vyvěsil letáky v latině, němčině i češtině, ale raději pak Kostnici opustil. Byl dopaden, zatčen, donucen zříci se Husa a Wiklifa. Vtšině účastníků koncilu to stačilo, ale Štěpán z Pálče i Michal de Causis trvali na obnovení procesu. Pochopil, že si život ničím nezachrání, statečně se stavěl za Husa a za reformní přístupy, odvolal svoje odvolání a byl upálen necelý rok po Husovi.

Dekret kutnohorský  je datován 18. 1. 1409 v Kutné Hoře, ve skutečnosti vznikl na hradě Točník u Berouna. Václav IV. jej vydal nečekaně, v pozadí však byla dlouhodobá a promyšlená snaha skupiny kolem Jana Husa, Jeronýma Pražského a Jana z Jesenice. V diskusích o Wyckifových spisech příslušníci saského, bavorského a polského národa Wyklifa striktně odmítali jako kacíře a v roce 1403 se postarali o  zákaz Wyklifových spisů na univerzitě. V roce 1408  měli podle kardinálova výnosu  všichni studenti pod hrozbou exkomunikace  odevzdat Wyklifovy knihy papežovu zmocněnci.  Václav IV.  doufal, že s vyřešením schizmatu se do jeho rukou vrátí plná vláda nad Svatou říší římskou. Němečtí mistři a arcibiskup Zbyněk Zajíc z Hazmburka podporovali Řehoře XII., proto Václav žádal universitu, aby se vyjádřila ke koncilu v Pise, ale němečtí mistři jeho plány zhatili. Vydání Dekretu kutnohorského příslušníky tří národů zaskočilo, mj. proto, že všichni přísahali, že v případě snížení počtu jejich hlasů všichni odejdou. Nezbylo jim než opravdu všichni odejít – do Vídně a Heidelbergu, a saský kníže využil příležitost a založil universitu v Lipsku. Karlova universita byla sice schopna dál vést výuku, zejména artistická fakulta byla dobře obsazena, ale odchod stovek studentů a mistrů znamenal ztrátu pro pražské řemeslníky a obchodníky a universita ztratila mezinárodní pozici, stala se jen lokální školou.

Vzninik protestantských, resp. evangelických církví

Nápravu situace v církvi žádali Jan Hus a jeho okruh podle prvotního stavu křesťanství, jak je formulován v Novém zákoně, tj. v evangeliích – odtud v názvosloví „evangelické“; z kritiky je odvozen termín „protestantské“. Proto dodnes evangelické, resp. protestantské církve mají velmi prosté kostely, na rozdíl od katolických, které na věřící působí emocionálně výtvarnými i hudebními prostředky (architektura, obrazy, sochy, celé vybavení liturgie, varhany, zpěv).

Základní požadavky byly formulovány v tzv. Čtyřech artikulech pražských z roku 12420 – jsou to čtyři základní prvky, na nichž se rozhádané směry husitství dokázaly shodnout, i když v praxi je pak vykládaly rozdílně.

  1. Hlásat slovo boží srozumitelně, tj. česky –  bez zásahů Říma
  2. Svátost oltářní podávat pod obojí způsobou, tj. laikům stejně jako kněžím, nejen chléb-tělo Kristovo, ale i víno – jeho krev.
  3. Odejmout církvi světské bohatství (návrat k apoštolskému pojetí křesťanství)
  4. Řádně trestat hříchy spravedlivě pro  každého stejně.

V některých bodech šlo o demokratizaci náboženského života zrovnoprávněním chudých a  bohatých, vzdělaných, znalých latiny s prostým lidem, neuplatňovat rozdíly a protekci při trestání hříchů.

V 15. století v Čechách naprosto převažovali stoupenci těchto požadavků, nejradikálnějším a také nelegalizovaným směrem byla Jednota bratrská, která byla důsledná i v požadavcích na prostotu, resp. evangelickou chudobu nejen náboženského, ale i osobního života svých příslušníků. (Viz námět Jednota bratrská v Mladé Boleslavi – Jeruzalém nad Jizerou).

Bojovníci

Jan Želivský (1380 – 1422), původně asi člen Želivského kláštera. Od r. 1418 kázal u Panny Marie Sněžné česky, zaměřoval se na chudý lid a jeho problémy. 6. 7. 1419 byli zatčeni Želivského stoupenci, 30. července Želivský svým kázáním inicioval lidový průvod ke kostelu sv. Štěpána, kde dav vyrazil vrata a Želivský tam odsloužil mši. Pak táhli k Novoměstské radnici, kde došlo ke konfliktu, který skončil defenestrací radních, pleněním a útěkem katolíků z Prahy. To byl počátek husitské revoluce. R. 1420 na základě obliby u lidu získal Želivský moc a vyvolal i jeden z prvních konfliktů mezi husitskými křídly. Po Čáslavském sněmu  vyvolal Želivský r. 1421 v Praze povstání, Prahu ovládl a terorizoval svoje odpůrce spolu s Janem Hvězdou z Vícemilic. Ale byl zajat a popraven v prosinci 1422, v Praze tím končí radikální husitství.

Mikuláš z Husi (1375 – 1420). Zeman, původně  dědičný purkrabí na královském hradě Hus. Když krále žádal, aby dovolil přijímání pod obojí, král ho vypověděl z Prahy. Na venkově pořádal velká lidová shromáždění. V listopadu 1419 se zúčastnil útoku na Malou Stranu, pokoušel se obsadit Zelenou Horu u Nepomuku, ale musel se  stáhnout  do Tábora, kde se stal jedním z prvních čtyř hejtmanů. V červnu 1420 bojoval v Praze a v dalších bitvách, ale o Vánocích 1420 ho shodil  splašený kůň a Mikuláš krátce na to zemřel.

Jan Žižka z Trocnova a Kalicha (1360 – 1424). O jeho mládí nejsou žádné informace. R.1408 vyhlásil nepřátelství Českým Budějovicím a Rožmberkům, pak by ve službách polského Vladislava II. Jagellonského, účastnil se tažní proti řádu německých rytířů, v Praze pak byl královským čeledínem a seznámil se s Husovými kázáními. V r. 1419 se zúčastnil první pražské defenestrace, navázal na to dalšími bitvami a stal se pak jedním z prvních čtyř hejtmanů Tábora. V té době už byl na jedno oko slepý. 1423 se rozešel s některými představiteli Tábora, následovaly boje mezi husitskými frakcemi. V r. 1424 došlo k mírovým rozhovorům, oba tábory husitů se pak vydali na Moravu, ale Žižka během té cesty zemřel u Přibyslavi. Využíval vozovou hradbu, dokázal zastrašovat německé křižáky, kteří tíhli proti husitům

Prokop Holý (1380 – 1434). Radikální husitský kněz, politik a vojevůdce, duchovní správce Tábora. V revoluci následoval Žižku, po jeho smrti se stal jedním z nejdůležitějších představitelů husitství. V lednu 1433 jednal na koncilu v Basileji, ale od konce toho roku se už věnoval pouze politice. Do čela husitských vojsk se postavil v dubnu 1434, zahynul však v prohrané bitvě u Lipan.

Literatura

Hora – Hořejš, Petr: Toulky českou minulostí 2, Baronet, Praha 1997

Šmahel, František: Jan Hus, život a dílo. Argo, Praha 2013

Šmahel, František: Jeroným Pražský, Svobodné slovo, Praha 1966

Tschorn, Rudolf: Boží bojovníci (Jan Žižka, Prokop Holý) Svaz rotmistrů, Praha 1926

 

Evropan Jiří z Poděbrad

Vzdělávací oblast

Historie

Téma:

Inteligence, pracovitost, zkušenost, diplomatické schopnosti Jiřího z Poděbrad převládly nad dobovým zvykem vybírat krále z královských dynastií. Jeho mimořádné schopnosti se uplatnily jak v jeho způsobu vlády, tak zejména v  jeho koncepci mezinárodní spolupráce, zformulované půl tisíciletí před tím, než se realizovala.

Látka:

Jiří z Kunštátu a Poděbrad (1420 – 1471) pocházel z významného šlechtického rodu.  Jeho otci Viktorínovi údajně bylo v době jeho narození jen 16 let, matka není známa, nejisté je i místo narození a vzdělání měl zřejmě nevalné. Otec Viktorín byl blízkým spolubojovníkem Jana Žižky (ve skutečnosti i jeho věk je nejistý, možná byl mnohem starší). Jiří z Poděbrad se jako čtrnáctiletý zúčastnil bitvy u Lipan, zřejmě jako pozorovatel. Jiřího „učitelem“ v politice byl Hynce Ptáček z Pirkštejna, nejvyšší hofmistr za císaře Zikmunda. Vládu po Zikmundovi převzal Albrecht II. Habsburský, ten však předčasně zemřel na úplavici a jeho následník Ladislav se narodil až po jeho smrti, proto nesl přídomek Pohrobek. Jiří z Poděbrad v té době vykonával úřad zemského správce a zřejmě prosperita Českých zemí v té době, vyjádřená úslovím „Za krále Holce byla za groš ovce“, byla dílem Poděbradovým. Po náhlé a v té době nevysvětlitelné smrti Ladislava Pohrobka byl Jiří z Poděbrad opakovaně po celá staletí podezříván, že ho nechal otrávit – tohoto podezření byl zbaven až v 80. letech 20. století, kdy antropologický výzkum Pohrobkových ostatků prokázal, že zemřel na leukemii. Po Ladislavově smrti následovalo období hledání nástupce, zvolen byl Jiří z Poděbrad jako jediný král té doby, který neměl královské předky a příbuzné. Jiří jako král respektoval svobodu vyznání (v té době v Čechách naprostá většina obyvatel byla vyznání utrakvistického, což katolická církev nelibně nesla), dostal se však do sporu s Vatikánem, který chtěl využít jeho „tajné přísahy“, kdy Jiřík přísahal s přesvědčením, že přísahá na kompaktáta povolující pro Čechy možnost přijímání pod obojí. Papež Pius II. však kompaktáta, schválená basilejským koncilem, vykládal jako privilegium týkající se jen jedné generace husitů. Začalo se jednat o exkomunikaci Jiřího z Poděbrad a tedy i celé země, ale věc se táhla, mj. kvůli smrti Pia II. a nástupu nového papeže, a definitivně skončila až smrtí Poděbradovou. V posledních letech svého života bojoval Poděbrad, skvělý vládce ale špatný vojevůdce, s Matyášem Korvínem, který usiloval o český trůn. Jiří z Poděbrad zemřel jednapadesátiletý na vodnatelnost a obezitu, nejspíš hormonální poruchu. Na konci života se už nedokázal vůbec hýbat, ale přesto plnil do poslední chvíle vladařské povinnosti. Ještě před smrtí se vzdal úvah o možnosti nástupnictví jednoho ze svých synů a dojednával se Zikmundem Jagellonským nástupnictví jeho syna Vladislava, který se pak českým králem skutečně stal. V období sporů s Vatikánem Jiří z Poděbrad zveřejnil návrh na vytvoření mírové smlouvy mezi evropskými národy. Jeho iniciativa v té době neuspěla, ale předešla o půl tisíciletí vznik OSN.  Pro získání dobré pověsti Čech v Evropě a vyvrácení představy o zvrhlých kacířích vyslal poselstvo vedené jeho švagrem Lvem z Rožmitálu. Průběh cesty zaznamenal její účastník Václav Šašek z Bířkova a pro děti záznam převyprávěl Alois Jirásek.

Charakteristické rysy Poděbradovy:

Čím se odlišoval od jiných vládců své doby:

  • Neobvyklý byl jeho zrod -  matka nejistá, místo nejisté, otec asi teenager
  • Byl králem bez královského rodu
  • Stovky let byl podezřelý z vraždy svého předchůdce, podezření ho zbavila až věda 20. století
  • Král respektující dvojí náboženství v zemi
  • Návrh mezinárodní spolupráce a poselstvo k významným evropským vládcům

(Jiráskova knížka je převyprávění cesty Lva z Rožmitálu pro děti a  mohla by se uplatnit v práci s nižšími ročníky ZŠ jako dílčí námět k Jiřímu z Poděbrad.)

Literatura:

Petr Hora-Hořejš: Evropan Jiří z Poděbrad, král do bouřlivých dob, Galerie EfEf, Praha 2014

Alois Jirásek: Z Čech až na konec světa – četná vydání

 

Česká historie - 15. - 18. století

Česká historie - 15. - 18. století evamachkova Po, 01/15/2018 - 13:14

Obsah kapitoly:

Jednota bratrská v Mladé Boleslavi

Poslední Rožmberkové

Židovská Praha

Praha Rudofa II.

Rudolf II., sběratel a mecenáš

Alchymie - věda nebo podvod?

Doba pobělohorská

Třicetiletá válka na kosteckém panství

Pražské baroko

Reformy Marie Terezie a Josefa II.

 

Jednota bratrská v Mladé Boleslavi – Jeruzalém nad Jizerou

Vzdělávací oblast

Historie

Téma

Nabízejí se dvě varianty tematického zaměření:

  1. Osudy Jednoty bratrské, jejích institucí v Mladé Boleslavi (sbor, tiskárna, komplex zvaný Karmel, zahrnující i školu), její osobnosti; důsledné zaměření na realizaci biblických pravidel života vede v určitých směrech k uzavřenosti, k až sektářské centralizaci myšlení a chování (odmítání vzdělanosti).
  2. Renesanční člověk Mikuláš Klaudián, lékař, tiskař a kartograf, renesanční styl života a myšlení jako příprava přechodu od feudalismu ke kapitalismu tím, že se ve veřejném životě plně angažují i měšťané, zatímco šlechtici se stále více stávají podnikateli.

Látka

Jednota bratrská byla založena v polovině 15. století. Po bitvě u Lipan v českém království byla menšina katolíků a většina utrakvistů (kališníků). O katolické liturgie se utrakvistická církev lišila jen přijímáním pod obojí. Pod vlivem Patra Chelčického se odštěpila Jednota bratrská, která byla na rozdíl od předchozích dvou nelegální. Na rozdíl od utrakvistů trvala na kritice církve a na uplatnění principů biblického života a morálky v denní praxi. Jednota preferovala v životě „sprostnost“, tj. prostou, což u některých představitelů (např. Lukáš Pražský) uznamenalo i rezignaci na vzdělání, které může člověka odvádět od víry pravé, vést ho k pochybám a morálním pokleskům (viz Janáček: Jan Blahoslav). Podle krále a politické situace byla Jednota více či méně intenzívně pronásledována.

Koncem 15. Století bylo Mladoboleslavsko výrazně kališnickým krajem, od poloviny 15. Století to toleroval i vládnoucí katolický rod Michaloviců, následující páni mladoboleslavského panství – Tovačovští z Cimburka a Krajířové z Krajku byli naopak Jednotě nakloněni a podporovali ji.  Mladá Boleslav se postupně stávala hlavním centrem Jednoty bratrské v celém království. Působili zde v oznamní představitelé – biskupové Jan Augusta a Jan Blahoslav.  Jednota si zvolila za své sídlo bývalý minoritský klášter zničený husity a vybudovali zde komplex nazvaný podle biblické hory Karmel.  V letech 1544-54 byl v blízkosti Karmele vybudován Sbor Jednoty bratrské, zajímavá renesanční stavba italského stavitele M.Borgorelliho (byl také stavitelem mladoboleslavské radnice).

Významnou osobností té doby byl Mikuláš Klaudián, lékař, tiskař, iniciátor první mapy Čech, snad i člen Jednoty bratrské.  První tisky v Čechách vyšly v Plzni, věnoval se tiskařství i Mikuláš Klaudián, který přišle do Mladé Boleslavi 1504, v roce 1511 byl v Norimberku u tiskaře Hieronyma Höltzela, kde vydal několik publikací a vyučil se tiskařskému řemeslu. Z Norimberku si také přivezl vybavení pro tiskárnu, kterou zřídil v Mladé Boleslavi na Karmeli. 1521 zemřel a část jeho vybavení převzal Oldřich Velenský, který pak provozoval tiskárnu v Bělé pod Bezdězem, pak se vybavení opět přestěhovalo do Mladé Boleslavi, kde byl tiskařem Jiří Štyrsa na různých místech a na konci rovněž na Karmeli. Po něm tiskárnu převzal Jindřich Šturm a asi 1536 činnost bratrské tiskárny skončila, ale ve 40. letech tiskl v Boleslavi Václav Oustský.

Mikuláš Klaudián se ale proslavil i jako kartograf vydáním první mapy Čech (podrobná analýza mapy viz Pešková: Klaudián). Nebyl zřejmě autorem mapy, ale byl jejím iniciátorem a asi vybral texty, které ji doprovázejí. Významná je proto, že je to první mapa některého středoevropského státního území a pravděpodobně sloužila poutníkům do Říma v rámci Svatého roku.

Klaudián  byl též lékařem a lékárníkem v době, kdy medicína vycházela zejména ze spisů antických a arabských lékařů (Hippokrates, Galén, Avicenna aj.); lékař léčil nemoci, úrazy a zranění lazebník. Bylinky jako léčiva, pouštění krve, porody s bábou babicí, morové epidemie, hygiena té doby (veřejné lázně).

Jednotu bratrskou podporovali majitelé panství Krajířové z Krajku. Někdy před rokem 1476 se Johanka Krajířová (asi 1450 – 1531) provdala za Jana Tovačovského z Cimburka, který vlastnil boleslavské panství. Tovačovští přesídlili z Michalovického hradu do Mladé Boleslavi, do hradu, který přebudovali na zámek. Tovačovský podporoval Jednotu bratrskou. Zemřel r. 1494, a protože jeho syn Adam (zemř. 1502) byl nezletilý, správcem, a vladařem se stal jeho bratr Ctibor Tovačovský. Kolem r. 1500 se Johanka znovu provdala za  Jana ze Šelmberka a Kosti a  po Adamově smrti zdědila panství, brzy na to podruhé ovdověla. Bylo známo, že Johanka je Jednotě bratrské nakloněna a existovaly dohady, že je členkou, ale  to zřejmě nebyla, aby měla volné roce v pomoci jednotě a mohla jí  poskytovat  záštitu svým postavením a majetkem, kterého by se musela jako členka Jednoty vzdát. Správu majetku pak předala svému bratru Konrádovi, který v té době přistoupil na bratrskou víru. R. 1496 věnovala jednotě zpustlý klášter minoritů a Jednota z  něj vybudovala svoje středisko nazvané Karmel. R. 1511 Johanka obnovila město privilegia na svobodu víry a povinnost obsazovat fary knězi pod obojí. Krajířové zaměstnávali italského stavitele Mattea Borgorelliho, který přestavěl hrad na zámek, vystavěl radnici a Sbor českých bratří, mimořádnou stavbu ve stylu italské renesance. Po Konrádovi převzal správu majetku jeho syn Arnošt, rovněž podporující Jednotu bratrskou. R. 1544 Arnošt obnovil mladoboleslavské Jednotě privilegia. R. 1547 byl Arnošt Krajíř postaven do čela  stavovského povstání, za trest mu byla konfiskována část majetku (Brandýs nad Labem, Čelákovice a Stará Boleslav), i Mladá Boleslav byla podřízena králi, a Arnošt byl odsouzen k doživotnímu vězení na svém sídle v Mladé Boleslavi; až 1551 nu byla budoucím králem Maxmiliánem uděleno právo pohybovat se po svém panství do západu slunce. Činnost Jednoty byla zakázána a probíhala tajně, král a císař Arnošta napomínali, aby činnost zastavil. Následoval exodus bratří, nejdříve z Brandýs a Turnova, do Polska a na Moravu, ostatní byli v ilegalitě. 1552 nastala jistá obleva a v v letech 1553-54 byl postaven Sbor českých bratří, ale den před jeho otevřením přišel zákaz shromažďování. V této situaci zasáhl Jan Blahoslav jednáním ve Vídni, ale  než se vrátil, zemřel Arnošt Krajíř (1555).  Jeho synové byli donuceni Sbor uzavřít. Arnoštovi synové postupně umírali, poslední zemřel Adam r. 1588 a tím vymřela boleslavská větev rodu Krajířů.

Karmel

Tovačovští z Cimburka věnovali v 15. století Jednotě bratrské bývalý minoritský klášter. Jednota zde vybudovala sbor z kostela (nyní sv. Bonaventury), v budově kláštera špitál pro nemocné a opuštěné, hřbitov hospodářské zázemí – dílny, stodoly, chlívky, v 1. polovině 16. století značný vzrůst, usazovaly se tu šlechtické rodiny z okolí,

obytný bratrský dům, knihtiskárna a škola.

Na popud Arnošta Krajíře vybudován nový sbor, 1544 koupil parcelu. Trojlodní bazilika s apsidou, se třemi velkými gotickými okny, sgrafita uvnitř, znaky zakladatelů, citáty z bible. V době pronásledování se stavělo hlavně v noci, sbor byl uzavřen, znovu pak 1602 Rudolfem II., 1606 podán městu, 1610 ho koupil Petr Vok z Rožmberka, dál bratrský dům a školu, špitál – poslední otevření. Po Bílé Hoře definitivně uzavřen, pak kostel sv. Václava, zrušen Josefem II., vojáci tu měli skladiště, pak od r. 1896 muzeum do r. 1980.

Bratrská škola na Karmeli vznikla na zač. 16. století, učebnice katechismu Lukáše Pražského, navštěvovali ji i šlechtičtí synkové. Kladen důraz na základní vzdělání, teprve později rozšířeno o humanitní vzdělání – v cizině vadily nedostatky bratří ve znalostech jazyků. Pak gymnázium piaristické, od konce 19. století školka do 1958.

Dodatek k příběhu:

Magazín na ČT24, 19. 7. 2008, moderátorka Koldinská, - Pavel Sosnovec, Muzeum Mladoboleslavska a Antonín Kostlán AV Pořad obsahuje historii Jednoty bratrské obecně a speciálně v Mladé Boleslavi, stavby komplexu Karmel, osobnosti atd.

Jádro tvoří fakt, že při rekonstrukci budov Karmele, tj. minoritského kláštera pro účely VŠ Škoda auto dělníci polské firmy, která prováděla rekonstrukci, našli v stropním zásypu 1. patra dvě truhličky, plné dokumentů, uložených zřejmě před emigrací po Bílé  hoře – ojedinělý nález netknutých dokumentů po 400 letech. Obsahuje četnou korespondenci významných osobností, dopisy Karla staršího ze Žerotína nebo Václava Budovce z Budova, ale i řadových členů a občanů, včetně řešení různých běžných nebo kriminálních případů. Též dopisy studentů, Které jednota vyslala na studia na německé univerzity.

Literatura:

Josef Janáček: Jan Blahoslav, Svobodné slovo, Praha 1966

Stanislava Nováková: Krajířové z Krajku. Z Korutan do zemí České koruny. Veduta, České Budějovice 2010

Eva Pešková a kol.: Klaudián, Společnost Mikuláše Klaudiána, Mladá Boleslav 2016

 

Poslední Rožmberkové

Vzdělávací oblast

Historie – renesance

Téma

Renesance přinesla na rozdíl od středověku odlišný pohled na pozemský život, hmotné statky, lidskou tělesnost. Vliv renesančního myšlení na život šlechtice 16. století – rozdíly v životním stylu posledních Rožmberků: Vilém politik a diplomat, katolík schopný vycházet s protestanty, velmi střízlivý, ale podporovatel alchymie. Petr Vok – světák,   protestant; oba vzdělaní, Vilém pěstoval hudbu, Petr Vok – literaturu, vybudoval rozsáhlou knihovnu.

Látka

Renesance jako styl života a způsob myšlení: umožnily ji a podnítily zámořské objevy, rozšíření knihtisku, vědecké objevy, zejména v astronomii – objev heliocentrismu. Odklon od středověkých církevních zásad a kritika církve, centrem zájmu se stává člověk a jeho pozemské bytí, z toho vyplývá i individualismus – sebevědomí a soustředění na rozumové kvality člověka, svoboda myšlení, celková sekularizace.  Součástí těchto tendencí je i zvýšený zájem o estetické kvality odívání a vybavení obytných prostor, péče o zahrady a další estetizující prvky, stejně jako zvýšenou hygienu, včetně lázeňství. V literatuře (i odborné) se uplatňují národní jazyky na rozdíl od středověké latiny, sběratelství je výsledkem snahy o zachování hmotných produktů minulosti a mecenášství jako prezentace osobnosti bohatého člověka.

Vilém z Rožmberka - nar. 1535, vysoký činitel království.

Klíčové události:

  • Vzdělání v Mladé Boleslavi u Krajíře z Krajku a v Pasově u biskupa Wolfganga
  • V 16 letech znán za zletilého a ujal se pozice vladaře Rožmberského rodu
  • Diplomatický úkol 1551 – v Janově uvítat Maxmiliána II., když si přivážel Marii Španělskou jako nevěstu; strávil v Janově 8 měsíců, rozvinul se tam jeho vztah k hudbě a zájem o renesanční architekturu; po návratu zal. rožmberskou kapelu a pozval italského stavitele Baldassare Maggiho (zámek Kratochvíle, přestavba krumlovského zámku).
  • Jmenován nejvyšším komorníkem českého království
  • Diplomatické poslání v Polsku – jednání o kandidatuře Arnošta, syna Maxmiliána II. na polský trůn, byla řada uchazečů, dával četné úplatky (např. chrti);  Vilém svým jednáním upoutal zájem polské šlechty, poté, co utekl zvolený král – Jindřich Francouzský, následovala další volba, skupina polských šlechticů Viléma vyzvala, aby kandidoval, jednání bylo utajováno, ale Vilém odmítl, jeho úkolem bylo lobbovat za rakouského uchazeče. Vilém byl hudebník a provozovatel hudebních těles, podporoval literaturu a alchymii.
  • 1586 – přijal alchymisty, Johna Dee s rodinou, 1589 – Edwarda Kelly, 1592 – zjistil za pobytu v Praze podvod alchymisty
  • Čtyři manželky:  1557 – Kateřina Brunšvická – zemř. 1559; 1561 – Sofia Brandenburská –zemř. 1564, 1578    Anna Marie Bádenská, zemř. 1583, 1587 – Polyxena z Pernštejna – Viléma přežila
  • Vilém zemřel bez potomka 1592, ve věku 57 let – příčina smrti „vodnatelnost a souchotiny“

Petr Vok, nar. 1539, otec Jošt zemřel 14 dní po jeho narození.

Klíčové události

  • Byl vždy druhý za Vilémem.
  • Vzdělání – receptoři na Krumlově, nebavilo ho učení, ale dvořanství, jezdectví, myslivost
  • Jako nekatolík nemohl být císařským komorníkem
  • 1562 – přátelství s českým králem, budoucím císařem Maxmiliánem II.
  • 1562 – 3 Přátelství s Vilémem Oranžským, cesta do Nizozemí a Londýna; přijetí u královny Alžběta I. na zpáteční cestu glejt; přivezl anglické sukno a „sukně“
  • 1563 – Maxmilián – korunovace uherským králem v Prešpurku (Bratislavě), účastníci bydleli ve stanech, šití stanů, jejich doprava
  • 1565 – Vilém mu postoupil Choustník se Soběslaví, Vimperk a Želeč, rozdělili si stříbrné nádobí
  • Zásady Viléma proti prchlivému rozhodování Petra Voka – počátek jejich sporů o chování Petra Voka
  • 1568, koupil Bechyni a dům v Praze na Malé Straně
  • Poprava dvou rybníkářů – vzbouření proti Petru Vokovi, pohrůžky v čele hejtman rybníkářů Vondra Borák, na Petra Voka číhali na řadě míst, ale nikdy ho nezastihli – Sedlčany, Soběslav, Bernartice,
  • Byli pochytání, popraveni Tábor, Bechyně, Vimperk, Vodňany, Třeboň, Milevsko ¨
  • Zešílení soběslavského stolaře – zavářel se na věži, Petr Vok coby vyjednávač
  • 1571 – stavba vodovodu na Bechyni
  • 1573 Vilém odmítl platit dluhy Petra Voka – v dalších letech opakovaně žádosti o zaplacení dluhů, rozmíšky a smiřování (korespondence s. 425426
  • 1578 – jednání o svatbu s Kateřinou z Ludanic, 1580 – svatba, cesta na Moravu – Lipník nad Bečvou a Helfštejn, následně četné cesty Patra Voka na toto panství, podvody, pak prodáno 1593
  • 1578 – dohody Viléma s Petrem Vokem o eventuálním dědici P. V., Vilém by ho vzal od 8 let do vlastní péče
  • 1592 – úmrtí Viléma, Petr Vok Vladařem, následné prodeje majetku , četné cesty na Třeboň, její rekonstrukce, od 1601 - stěhování do Třeboně, knihovna, archiv
  • 1596 – propuknutí duševní choroby Kateřiny, zemř. 1601
  • 1602 – Petr Vok opustil Krumlov
  • 1604 – vymření pánů z Hradce po meči
  • 1511 – úmrtí Petra Voka
  • Dědici byli podle dávné smlouvy Švamberkové
  • Do 40 let světák, hostiny, lovy, turnaje, rytířské kratochvíle, čtenář a sběratel knih (velká knihovna), četl i literaturu náboženskou, husitskou.  Březanova charakteristika – ss. 64041

V záznamech o Petru Vokovi se často objevují kriminální případy z dominia, někdy i zásahy obou šlechticů do jejich řešení, napadání lidí zvěří a další podobné události. Povodně, mor, zemětřesení atd. Výčty různých cest, často z pověření císaře – jeho zastupování na svatbách, křtinách atp., účast na sněmech, oba Rožmberkové byli vrchními veliteli vojska proti Turkům v Uhrách

 Projevy renesančního životního stylu u posledních Rožmberků:

  • Náboženská tolerance až vlažnost, různá vyznání v rámci rodiny
  • Důraz na vzdělání, zájem o vědy či pavědy (alchymie atp.)
  • Italská renesance ve stavbách a přestavbách, italští stavitelé
  • Péče o hmotné prostředí, vybavení interiérů, architektura zámeckých zahrad
  • Odívání – estetika  i  péče o oblečení, drahé materiály, šperky, typické součásti oblečení (sametový baret, okruží), praní a čištění oděvů
  • Zájem o hospodářské záležitosti a budování v zemědělství, zejména rybníkářství
  • Uvolněný společenský život, četné vzájemné návštěvy, hony, hostiny i pitky
  • Budování knihovny, sbírky umění
  • V malířství vedle náboženských námětů i četné světské

Náboženství a církve

Katolíci v Čechách – jen asi 10 – 15 % obyvatelstva

Katolické instituce -  v rožmberském dominiu – královské město České Budějovice, cisterciáci Zlatá Koruna a Vyšší Brod jezuitské koleje Český Krumlov a Jindřichův Hradec; před polovinou 16. století – šíření Jednoty bratrské a luterství (hl. Němci), Jednota hl. Písek, Týn n. V., Vodňany, za Petra Voka Bechyně, Soběslav, Třeboň, Čes. Krumlov – škola, arcibiskup ho u císaře obvinil z šíření kalvinismu – P. V. podporoval Mladou Boleslav -  uznával právo člověka na svobodnou volbu vyznání obvinění; církevní řády – cisterciáci a augustiniáni; Vyšší Brod – 80.- 90. léta 16. Stol. – násilní potlačování reformace

Podrobnosti viz Dvory velmožů s erbem růže, zejm. kapitoly o architektuře zámeckých sídel i pražských domů, o módě, textilních materiálech a klenotech, o mecenášství Rožmberků, soustřeďující se na školství a vydávání literatury, o budování knihoven a archivů, o hudbě v renesančních sídlech i sakrálních stavbách.

K životu v jejich době:

Manželství a postavení ženy:

Ideální manželka – zbožná a cudná, neoslňující přílišnou krásou ani temperamentem, není na ní nic zneklidňujícího a erotického (na rozdíl od kavalírů západní a jižní Evropy, kteří krásu a sexappeal oceňovali). Nápadná fyzická krása do českého manželství nepatřila, vtipná a intelektuální žena působila podezřele a nezvykle. Případ Karla staršího ze Žerotína – vdova Apolena Zástřizlová  se domáhala splacení dluhu na příbuzném a požádala Žerotína o pomoc, ten ji kritizoval, ženy nemají projevovat hněv, mají být snášenlivé.

Poddaní:

Pytlačili v panských lesích, - existovala instrukce postihnout psa pytláka, utnout mu část jedné přední nohy, obdobný příkaz vydal Vilém z Rožmberka r. 1580, nedodržovalo se, proto r. 1609 úředníci Petra Voka nařídili psy z celého panství dát katovi.

Vilém z R. – instrukce trestat nadávání – dát ho do klády

Volný čas šlechticů:

Doporučen poslech hudby, hra na hudební nástroje i malování a čtení, ale doporučení hudby nebylo realizována, rožmberská kapela patřila k výjimkám. Kryštof Harant a Václav Budovec se věnovali psaní; sbírání kuriosit – jen u části českých šlechticů

Záliba v lovu – historky (s. 88); alkohol – společnosti pořádaly pitky, existovaly spolky, v nichž adept členství musel vypít určité kvantum alkoholu, zřizovali si Trinbücher, do nichž se zaznamenávaly pitky, vyjádření a historky jednotlivců – taková kniha byla i na Bechyni za Petra Voka

Erotika a sex:

Výjimečně se projevovaly v některých manželstvích, Silvie, manželka Heřmana Černína – něžnosti a erotika v dopisech (s. 128)

Religiozita:

S. 155 – problematika konverzí už před Bílou horou – případ Viléma Slavaty – korespondence s otcem evangelíkem; vedle případů konverze z kariérismu (Valdštejn, Lichtenštejn) byly i případ konverze  poctivé, po zvážení všech okolností, včetně důvodů duchovní povahy (s.156 - 158)

Literatura:

Václav Březan: Životy posledních Rožmberků I. a II., Svoboda, Praha 1985

Václav Bůžek, Josef Hrdlička a spol.: Dvory velmožů s erbem růže, Mladá fronta  1997

František Čapka: Historia populi, CERM, Brno 2018

Marie Koldinská: Každodennost renesančního aristokrata, Paseka, Praha – Litomyšl 2004

Rožmberkové – první po králi, Čas, Řitka, 2014

 

ŽidovskáPraha

Vzdělávací oblast

Významné osobnosti, které budovaly Židovské město

Témata

Příběh Mordechaje Maisla – historický životopis nebo pověst?

Látka

Židé přišli do Evropy vyhnáni ze své země válkou a římskou okupací.  Přinesli si jiné náboženství a jinou kulturu, včetně životního stylu, a to vedlo k nenávisti evropských obyvatel, která vyvrcholila ve 20. století holocaustem. V Praze jsou Židé zmiňováni od 9. století jako kupci, postupně se usazovali, až ve středověku vzniklo ghetto – Židovské město, jemuž panovníci a vlády projevovali střídavě milost (zejména v dobách, kdy od nich potřebovali půjčky) a útlak, spojený v některých případech s vyháněním ze země, z města atp. Židé však překonali jak vládní nevůli, tak pogromy, jejichž iniciátory a aktéry byli řadoví občané a záminkou zpravidla nepodložená podezření a obvinění. Dál vytvářeli jak běžný život ghetta, tak judaistickou filosofii. Vrcholné a nejplodnější bylo období rudolfínské, kdy ghetto stavebně i funkčně vzkvétalo pod vedením Mordechaje Maisla a za jeho finanční podpory, a za působení rabiho Löwa, významného teologa a myslitele, nikoli tvůrce golema, jehož vytváření výslovně odmítal.

Souhrnem: nenávist, k odlišnosti, konkurence, Židé jako obětní beránek, proti tomu schopnost překonávat všechny ústrky a útoky, budovat ghetto, vzdělávat se, vytvářet hodnoty. 

Varianta A  - historická

Život Mordechaje Maisla: narození v Praze, vyhnání z Prahy, návrat do Prahy. Maisl primasem ghetta - výstavba ghetta. „Hradním Židem“ Rudolfa II., udělení privilegia a Maislova smrt, pohřeb s účastí Rudolfa II., zabavení jeho dědictví úředníky Rudolfa II.  Epilog: pogromy na Židy až po „křišťálovou noc“, další historie ghetta do roku 1849,- 1917 asanace, památky na židovské ghetto (Židovské muzeum)

Varianta B – pověst

Pověst o Mordechaji Maislovi: rabi Jicchak  se  setkal se skřítky během cesty lesem, proroctví, že rabi najde poklad, až se jeho dcera provdá. Rabi Jicchak nastražuje zlaté mince, sbírá je chudý kluk Mordechaj, rabi si pozve chlapce, následuje  vysvětlení. Mordechaj pak žije v rodině Jicchakově,  jeho svatba s Jicchakovou dcerou Sulamit. Rabi Jicchak se pokouší najít slibovaný poklad. Mordechaj si zařizuje vlastní domácnost, uskuteční obchody a bohatne, staví synagogu, radnici.  Maisl primasem, na smrtelné posteli přikázal ženě, aby dala peníze rabimu Löwovi pro chudé, žena odmítla. Zabavení Maislova majetku úřady - závěr – významné památky židovského města

Okolnosti a faktografie týkající jak židovské diaspory obecně, tak  života Židů v Praze

Vyhnání Židů z původní vlasti, rozptýlení po Evropě (=diaspora)

Příchod Židů do Prahy (Židé v Praze doloženi k roku 903-906), svobodný život do 13. století, 1254 - Přemysl Otakar II. -  ochrana Židů, privilegia, zákaz napadání.  Obecná nechuť k cizincům - 10. století – kupecké sklady na Starém městě, Židovské osídlení na pravém břehu Vltavy zmiňuje už Kosmas, usídlení podle Vyšehradské cesty (údaje k roku 1091).  Levý břeh opustili ve 12. století a usazovali se v prostoru Starého Města – základ pozdějšího ghetta.  Původním židovským hřbitovem byla Zahrada židovská ve Spálené ulici  až do r.  1478. 13. -14. stol. – Židé jsou majetkem  panovníka, je jim trpěna obchodnická činnost, půjčování peněz, finanční převody  monopol Židů, křesťané měli zákaz půjčovat peníze na úrok. - Vznik ghetta, jeho centrum -  Staronová synagoga. Karel IV: pod tlakem církve přikázal Židům nosit vysoký klobouk, ale umožnil jim usadit se na Novém Městě za stejných podmínek jako křesťané. - 16. Století-Vladislav Jagellonský – 1501 poskytuje ochranu Židům za roční poplatek 500 kop stříbra. Rudolfinská doba – rozrůstání ghetta, příliv přistěhovalců vyhnaných z jiných zemí, nelibost staroměstských měšťanů, vznik malého ghetta v Libni, Židé prodávají i na tržištích mimo ghetto, do ghetta pronikají i řemesla. Dotvoření Židovského města Mordechajem Maislem, další osobností té doby – Jakub Baševi, rabi Löw, David Gans. Po roce 1781 nejbohatší Židé směli bydlet mimo ghetto, 1849 – oficiální zrušení ghetta, pak už jen chudinská čtvrť, asanace 1917

Průběžně pogromy – napadání Židů v Praze v letech 1096, 1389 (Václav IV.), 1541–64, 1744–45 - vyvrcholení: nacistická  Křišťálová noc

Běžný život v ghettu – viz Ctibor Rybár: Židovská Praha, s. 172 a násl.

Literatura

Milada Vilímková: Židovské město pražské, Aventinum 1993

Ctibor Rybár: Židovská Praha, Glosy k dějinám, a průvodce, Akropolis, Praha 1991

Tomáš Pěkný: Historie Židů v Čechách a na Moravě, Sefer 2001

Magdalena Wagnerová: Příběhy ze staré židovské Prahy, Plot 2015

 

Praha Rudolfa II. - věda a vzdělání Rudolfovy doby

Vzdělávací oblast

Dějepis, kulturní historie

Téma:

Rozvoj vzdělání v renesanci. Intelektuální elita 16 – 17 století, význam osobností pro rozvoj vědy.

Látka:

Renesance byla spojena s rozvojem vzdělávání a s oceňováním vzdělanosti, školy se zaměřovaly na náboženství, literární umění, filosofii. Vzdělání mělo především společenské uplatnění, byla to i móda a zábava, způsob tráveni volného času – zájem o hvězdářství, přírodu, cestopisy, básně, teologické problémy. Habsburkové té doby byli vzdělaní a proto také vzdělání podporovali. Praktický účel školy – práce ve správní oblasti, znalost zákonů. Protestantské školy – soustředění na teologii, přípravu kněží.

Rudolf II. byl vzdělaný sběratel umění -

Školství

  • Šlechta: výchova probíhala s domácími učiteli (často universitní pedagogové),  pak jako páže u některého dvora – osvojit si společenské návyky, pak „kavalírská cesta“, tj. pobyt v cizině, často na některé univerzitě, katolické nebo protestantské.
  • Městské školy: gramotnost si děti osvojovaly v rodině nebo na místní faře, městské školy poskytovaly vyšší vzdělání – náboženství, latina, humanitní vzdělání. Jednota bratrská měla třístupňový systém – nejvyšší se rovnal artistické fakultě. Učiteli byli bakaláři, místa obsazovala univerzita. Vznik jezuitských kolejí.

Vydavatelé a tiskaři

-Mikuláš Konáč z Hodiškova (1480-1548), první český humanistický vydavatel, 1507 založil tiskárnu, vydal 40 tisků, překládal  z  němčiny a latiny středověké filosofy a moralisty, Petrarku, Boccaccia, Husovy spisy, vydával spisy jako  Česká kronika Eneáše Silvia, Paňčatantra – indické bajky (=Bidpajovy bajky I. Olbrachta). Obhajoval češtinu, tiskl české texty, překlady.

- Jiří Melantrich z Aventina (1511-1580), na universitě získal bakalářský titul, pak snad studoval v Německu. Začínal jako zaměstnanec tiskárna Bartoloměje Netolického, u něj vydal 1549 první vydání českého překladu Bible (pak několikrát opakováno), Nový zákon 1551. V r. 1552 se osamostatnil, tj.  převzal Netolického vydavatelství, vydával latinsky psané básně, publikace o medicíně, Mattioliho Herbář v překladu Tadeáše Hájka z Hájku, učebnice latiny, spis Erasma Rotterdamského a mnoho dalších. V roce 1576 provdal svou dceru Annu za Daniela Adama z Veleslavína, který hned převzal řízení podniku, ale došlo mezi nimi k rozporům, Melantrich odkázal všechno jen vnukovi Jiřímu, Danielovi nic.

- Daniel Adam z Veleslavína (1546-1599). Absolvoval univerzitu, stoupenec Jednoty bratrské, výrazně ovlivnil češtinu, profesor historie na univerzitě. Převzal tiskárnu po tchánovi Melantrichovi, vydával Bibli kralickou (od 1579), Mattioliho Herbář, kroniky, historická díla, antické autory (Cicero, Plautus, Terentius). Jeho původní dílo – Kalendář historický.

Osobnosti

  • Tadeáš Hájek z Hájku, (1525 – 1600), osobní lékař Rudolfa II., astronom, matematik a alchymista. Studoval medicínu v Bologni. Ředitel alchymistických dílen na Hradě, vybíral vhodné osobnosti, napsal O kometách, O pivu, přednášel medicínu, matematiku astronomii ve Vídni i v Praze. Přátelství s Tycho Brahem, na jeho radu ho Rudolf pozval do Prahy. Psal o astronomii, geometrii, autor mapy, Mattioliho Herbář rozšířil o oblast chmele
  • David Gans (1541 – 1613), narozen v Německu, kde také studoval, pak studia  Polsku i v Praze, jeden z mála Židů, zabývajících se světskými obory – kronikář, historik, astronom, matematik. Ratolest Davidova – dějiny Židů a historie obecně. styky s Tycho Brahem, Keplerem aj.
  • Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic (1564 – popraven 1621). Vzdělán jako páže na dvoře Ferdinanda Tyrolského v Insbruku, znal 7 jazyků, zeměpis, historii, hudbu a výtvarné umění. Účast v turecké válce, 1597 s Heřmanem Černínem cestoval do Středomoří, pak až do Palestiny a Egypta, pouť do Svaté země – cestopis zveřejněn 1608. Po návratu ve službách Rudolfa II., pak i u Matyáše. Po roce 1612 na Pecce, skladatel, přestoupil k evangelictví. V r. 1618 účastník stavovského povstání.
  • Ján Jesenský  Jessenius (1566 – 1621 – poprava 1621), Slovák, střední škola ve Vratislavi, university ve Wittenberku a Lipsku, medicína v Padově. Lékař ve Vratislavi a v Sasku, profesorem a rektorem Wittenberku. 1600 v Praze provedl první veřejnou pitvu, od r. 1601 žil v Praze, osobní lékař císaře, další pitvy pro studenty, medicínské spisy.  Podporovatel stavovského povstání, r. 1617 rektorem Karolina

Literatura:

Petr Hora-Hořejš: Toulky českou minulostí 3,  Baronet, Praha 1998

Josef Polišenský: Jan Jesenský – Jessenius, Praha 1965

Vlastimil Vondruška, Život ve staletích – 16. století, MOBA, Praha 2014

Zikmund Winter: Nezbedný bakalář in: Rakovnický primátor, opakovaná vydání

Zikmund Winter: Mistr Kampanus – četná vydání

 

Rudolf II., sběratel a mecenáš

Vzdělávací oblast

Dějiny, dějiny umění

Téma

Rudolf II. nebyl jenom podivín sbírající kuriosity a podporující alchymisty, ale především vzdělaný člověk, který rozuměl umění, podporoval ho a shromažďoval kolem svého dvora, budoval sbírky, které však po jeho smrti byly rozptýleny po Evropě. Jeho období se vyznačuje manýrismem, přechodem mezi renesancí a barokem.

Látka

Součástí Rudolfova dvora a jeho chráněnci byli malíři  Hans von Aachen, Giuseppe Arcimboldo, sochař Adrien de Vries a rytec Aegidius Sadeler. Sbírky byly uloženy v několika sálech Pražského hradu. Vladislavský sál v té době sloužil jako shromaždiště lidí kolem dvora a dalších intelektuálů a umělců, byly tu prodejní stánky. Způsob Rudolfova sběratelství. Malíři a sochaři byli nespokojeni s cechovními pravidly, Rudolf je podporoval a  rozlišoval mezi řemeslníkem a umělcem.

Literatura

František Xaver  Harlas: Rudolf II. Milovník umění a sběratel, F. Topič, Praha 1918

Petr Hora-Hořejš: Toulky českou minulostí 3,  Baronet, Praha 1998

Josef Janáček: Rudolf II. a jeho doba, Svoboda 1987

Vlastimil Vondruška, Život ve staletích – 16. století, MOBA, Praha 2014

 

Alchymie – věda nebo podvod?

Vzdělávací oblast

Historie, společenské vědy

Téma:

Je paradoxní, že šarlatán Kelley je dobře známý, kdežto o seriózním vědci Johnu Deeovi se u nás mnoho neví. Dobrodružnost, tajuplnost, zločinnost jsou přitažlivé, věda nudná. Tak vznikají legendy a mýty, jejichž protagonisté se zpravidla jeví jako zajímavější -  vyžadují totiž méně duševní námahy, než seriózní lidé a jejich (komplikovaná) činnost.

Látka:

Alchymie, resp. „pravá alchymie“ je filozofický směr usilující o dovršení přírodních dějů, zaměřuje se na zdokonalování přírody. Vychází z nauky o příbuznosti a proměnlivosti látek. Obsahuje určité prvky nynější fyziky, chemie a medicíny a experimentuje s poznáváním přírodních dějů. Odtud pokusy o transmutaci kovů, vytváření elixíru života a homunkula – umělého člověka. V rudolfínském období dominovaly právě tyto pokusy, které se jevily jako výnosné, a to jak (předpokládaným) rozmnožováním zlata, tak ovšem i podvody páchanými na bohatých zájemcích.

Alchymie se do Čech dostala už v době Karla IV. zásluhou dominikánů a františkánů a Univerzity, největší rozvoj zaznamenala v době rudolfínské. Na Rudolfově dvoře působil Polák Michal Sendivoj, ale nejznámější jsou Kelley a Dee. Zřejmě nepravdivá je tradovaná představa, že na Pražském hradě za Rudolfa II. byla velká společná laboratoř všech alchymistů, pravděpodobnější je řada menších laboratoří, mj. proto, že alchymisté neradi viděli, když jim někdo mohl ukrást jejich tajemství. Vedle Rudolfa II. se alchymii věnoval i Vilém z Rožmberka.

Edward Kelley, nedostudovaný, snad apatykář ve Worcestru, se nabídl pod jménem Talbot jako asistent bohatému a velmi váženému vědci a rádci královny Alžběty I. Dlouhá léta u něj působil jako médium, které hovoří s anděly.  Spolu odešli z Anglie do Polska na pozvání významného šlechtice Albrechta Laskiho, ale ten nesplnil jejich očekávání, protože měl finanční potíže.  Z Polska proto odešli do Prahy, Rudolf II. však Johna Deea do svých služeb nepřijal, Dee mu totiž tlumočil nepříznivá vyjádření andělů.   Oba alchymisté pak žili dál v Praze, zpočátku i s rodinami v domě Tadeáše Hájka z Hájku a pokračovali v rozpravách s anděly. Kelley jako médium zřejmě od samého počátku Deem soustavně manipuloval. Později se k nim připojil kontroverzní bývalý kněz Pucci a v souvislosti s tím papežský nuncius vyvíjel tlak na jejich vypovězení, mj. vyslovil podezření, že jsou v Praze jako špioni Alžběty I.  Po několika měsících jejich pobytu v Německu si však Vilém z Rožmberka vyžádal od císaře povolení, aby je směl pozvat do Třeboně.

V Třeboni se jejich pozice začaly měnit, Kelley byl ubytován lépe než Dee, asi proto, že Vilém si od něho sliboval jednak řešení své neplodnosti (snad radami andělů), ale i řešení počínající finanční tísně rozmnožením zlata. Kelley v té době dojížděl často do Prahy, zabýval se transmutacemi a byl v kursu. Dee se v té době pokoušel Kelleyho jako médium nahradit svým, sedmiletým synem Arturem ale neúspěšně. Vrátil s rodinou do Anglie, ale zůstali v kontaktu.

Kelley dostal od Viléma z Rožmberka kromě peněz i majetek, statky a vesnice a v Jílovém si zakoupili s manželkou celkem 12 domů, zřejmě se chystal těžit zlato. V Praze koupil dva domy na Dobytčím trhu, jeden z nich tzv. Faustův dům. Byl na vrcholu, ale jen krátce, v roce 1591 se dozvěděl, že má být zatčen a pokusil se dojet do Třeboně, ale v Soběslavi ho dostihla pětadvacetičlenná četa, která ho odvezla na Křivoklát, kde strávil ve vězení skoro tři roky. Je nejasné, čím Rudolfa II. popudil, jeden z důvodů byly dluhy, ale to by na takový zásah nestačilo. Po propuštění už neměl dřívější výsadní postavení mezi alchymisty a brzy byl znovu uvězněn, tentokrát ve vězení pro dlužníky v Mostě. Z tohoto vězení se pokusil uprchnout, zlomil si přitom nohu a raději spáchal sebevraždu jedem. (Takto líčí příběh historička P. Chourová, legendy a mýty a beletrie o Kelleym se v řadě bodů liší.)

Literatura:

Petra Chourová: Alchymisté nebo šarlatáni -  John Dee a Edward Kelley, Libri, Praha 2010

Václav Kaplický: Život alchymistův, Levné knihy KMa, Praha 2004

 

Doba pobělohorská

Vzdělávací oblast

Historie

Témata

Podcenění nastávající bitvy velením stavovské armády, lhostejnost a nekompetentnost v její přípravě s nedozírnými následky.

Zneužití situace po bitvě k popravám, věznění, vyhnání elity ze země, deprese ve společnosti, její ochuzení o významné osobnosti.

Morální propad, dilemata nekatolíků – konvertovat nebo jít do vyhnanství?

Látka

Poznatky o průběhu a následcích bitvy na Bílé hoře 1620, Třicetiletá válka a poroba Čech, které se na 298 ket staly součástí Habsburské monarchie. Poprava českých pánů 1621, zrušení náboženské svobody, kořistnické jednání chudších českých šlechticů a jejich obohacení, emigrace elity. Rabování císařských vojsk v Praze. Noví lidé, kteří se chopili příležitosti – Heřman Černín, Albrecht z Valdštejna, Pavel Michna z Vacínova, císařští důstojníci.

Varianty

Albrecht z Valdštejna

Johanes Kepler vypracoval Valdštejnovi v letech 1614-15 horoskop – posoudil jeho asociální osobnost s touhou po výjimečnosti a uvedl, že dosáhne vysoké hodnosti a bohatství. Člen starého, ale zchudlého rodu Valdštejnů Albrecht využil plně situace a spolu s místodržícím Karlem I. z Lichtenštejna se účastnil na devalvaci měny, vedoucí k velkým ziskům členů Mincovního konsorcia – Lichtenštejn, Valdštejn, Michna a další; uchvácení konfiskovaného majetku popravených i ze země vyhnaných. Valdštejn usiloval především o obrovský majetek Smiřických, skupoval domy a pozemky na stavbu paláce na Malé Straně, zejména od Marie Magdaleny Trčkové, která mu vyhověla, aby získala podporu pro svou nekatolickou rodinu. Vybudování frýdlantského panství, Jičín. Po jeho bezskrupulózním jednání zůstaly paradoxně velmi cenná architektonické a urbanistické hodnoty.

Heřman Černín

Byl členem komise, která rozhodovala o popravách českých pánů, mezi nimiž byl i jeho bratr Diviš Černín a přítel a švagr Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic. Protože byl bezdětný, jeho nástupem se stal synovec Humprecht Černín, budovatel Černínského paláce v Praze a zámečku Humprecht u Sobotky.

Literatura:

Josef Janáček: Valdštejn a jeho doba, Svoboda 1978

Josef Pekař: Kniha o Kosti

Zikmund Winter: Mistr Kampanus, četná vydání

 

Třicetiletá válka na kosteckém panství

Vzdělávací oblast

Dějepis, třicetiletá válka

Téma

Vliv války na život běžných občanů. Rozporuplnost osobnosti, politického postoje a ekonomických zájmů versus osobní vztahy v rodině a s přáteli; závist, zrada, nenávist a pronásledování. Zaujatost soudnictví, emoce přemáhající rozum a důkazy, manipulovatelnost soudy obviňování bez důkazů, závist a její vliv na osud pomluveného člověka.

Příběh

Hrabě Heřman Černín koupil hrad Kost a kostecké panství r. 1637. Hejtmanem ustanovil Svatoše Hosiána z Marchendorfu, svobodného měšťana Nového Města pražského s erbem. Hosián se o Kostecko staral i za vpádu Švédů a císařských, jejichž vojska živil, a spotřeboval tak i peníze, které si Černín na Kosti uložil. Po vypuzení obou vojsk z panství (Švédy prý k odchodu donutily prosby a pláč fraucimoru), nepřátelé Hosiána pomluvili a obvinili ho. Černín prosadil jeho uvěznění a obviňoval ho bez důkazů, až na zásah z Vídně byl Hosián propuštěn.

Život na Kosti za třicetileté války – žijí tam rodiny různých zemanů a rytířů, hospodaření na zámku, nutnost živit jak švédskou, tak císařskou armádu. Průběh bojů na našem území, charakter války a její vliv na osudy nekatolické šlechty a ekonomiku venkova, život na venkově; chod kosteckého panství – příklad administrativy a ekonomiky venkova; výjimky a omezení v pronásledování nekatolíků v době, kdy nebylo jisté, jak válka skončí. Převažovaly problémy hospodářské, bojovalo se žoldnéřsky, to jest tak, aby bylo málo ztrát a „zaměstnání“ déle vydrželo.

Faktografie

Heřman Černín z Chudenic (1576 – 1651), renesanční podnikatel, spekulant, diplomat a vysoký státní úředník; jako jediný český šlechtic byl v císařském vojsku v bitvě na Bílé Hoře; podílel se na odsouzení českých pánů a jejich popravě, včetně svého bratra Diviše a přítele a spolucestovatele Kryštofa Haranta; v pobělohorském období skupoval majetky exulantů, Kost s panstvím – nejvýnosnější dominium v kraji Boleslavském, koupil od Lobkoviců, něco zůstal dlužen, něco si srazil na dluzích Lobkoviců; třikrát ženatý, bezdětný, majetek odkázal synovci Humprechtu Černínovi. Ten postavil Humprecht u Sobotky  i Černínský palác v Praze. 

Postup války

1639 – Na Boleslavsku dva regimenty císařských – Sobotka: povinnost poskytovat chleba, maso, pivo + denní přídavky v penězích, krmení koně a dobytek; vyšší důstojník měl např. 20 koní a několik krav; Hosián rozdělil vojsko po vesnicích.

1639, květen  -  Švédové pod Kostí – chtěli do hradu, Hosián  je odmítl, ale oni zapálili mlýn, skončilo to výkupným. Pak to Hosián vzdal, přijal švédskou ochrannou posádku, včetně manželky generála Banéra. Hustě obsazený hrad, Švédové s ženami, dětmi a koňmi, tucet zemanských rodin z okolí; poddané, kteří se tu před tím schovávali, Hosián vykázal. Hosián a jeho úředníci se snažili zachránit aspoň něco z množství zásob, které byly na hradě. Železo,  vlna a víno  rozkrádány.  Hospodaření umožňovaly jen výnosy pivovaru. Byl nedostatek peněz na provoz a všechny platby, Hosián si vypůjčoval, sáhl i na zazděné peníze hraběte – z tisícovky zbyla ani ne stovka. Hosián psal "šifrované“ dopisy hraběti, sliboval peníze vrátit.

Začátkem roku 1640 změna vojenské situace, vítězí císařští, získali Hrubou Skálu, pak Kost – obavy z rabování a ničení, dámy z fraucimoru prý švédského velitele ubrečely, aby se vzdal. Je to pověst, ale ne nereálná, válka nebyla nijak rozhořčená, spíš žoldnéřská, bála se krve a zabíjení. Příchod císařských dovršil zkázu panství, velitelé Švédů byli ve vězení na Kosti, k tomu císařská armáda – požadovali dvakrát tolik než Švédové, zplundrování hradu i celého panství, na Mladějovsku mor. Švédové odtáhli na sever, posádka už byla zbytečná. Na Kosti zajišťovali bezpečnost  Černínovi mušketýři.

26. dubna uvěznil Černín Hosiána, písaře Rovenského a klíčnici Uršulu pro zpronevěru. Byl celou dobu průběžně informován, neměl námitky, rozzuřil se, až když dostal udavačský dopis od bývalého hejtmana Vodičky, že Hosián kšeftuje s Židy v Boleslavi. Zabavil Hosiánovi i jeho osobní majetek. Další nepřátelé Hosiánovi měli spoustu stížností. Černín chtěl po Hosiánovi všechno, co pobraly armády. Pražské místodržitelství ale Černínovo jednání odmítlo, Hosián byl měšťan novoměstský, proto byl převezen do Prahy, cestou ho Černín navíc zbil. Na Kosti  posbíral všechny papíry, ale oprávnění žádat všechny ty náhrady tam nenašel. Z Vídně nakonec přišel příkaz žalovat Hosiána u řádného soudu, to Černín ve skutečnosti ani nemohl, ale  až v červenci 1641 byl Hosián osvobozen, k soudu nedošlo. Co stála vojska, to mají uhradit poddaní, ale ti nebyli schopni to zaplatit.

Hlavní problémy následující doby byly hospodářského rázu – byla bída, špatná úroda, přemnožily se myši, opakovaná povinnost živit císařská vojska, to vše zem plundrovalo. A k tomu strach z toho, že se vrátí Švédi, kteří ze severu podnikali nájezdy od Čech a žádali výpalné. Další obsazení Kosti Švédy -  leden 1643,  následovalo obléhání císařskými, Švédové se vzdali, hrad obsadili císařští. Opakované průtahy císařských, které bylo nutno živit, lidé se shromažďovali na Kosti, poddaní často v lesích, vesnice a města opuštěná. Na jaře 1646 – Švédové vyžadují peníze, zboží. 1648 – konec války – Vestfálský mír. (Charakteristiky a životopisy Heřmana Černína a jeho ženy Sylvie – kap. XII – Hrabě Heřman a jeho choť.)

Literatura:

Josef Pekař: Kniha o Kosti, 4. vyd. (v ČSs 1.), Československý spisovatel,  Praha 1970

 

Pražské baroko – architektura

Vzdělávací oblast

Poznatky o době na přelomu 17. a 18. století, vliv předchozích válek a moru, některé církevní objekty se teprve v této době vzpamatovávaly z husitských válek, které je devastovaly (Břevnovský klášter – dílo obou Dientzenhoferů); změny Prahy za účasti německých, italských a dalších cizích stavitelů -  Kryštof a Kilián Ignác Dietzenhoferové a jejich stavby, barokní styl.

Témata

Špatná doba se skvělými a trvalými výsledky v utváření města v kontrastu „doby temna“, (násilné rekatolizace, stavu země po vyhnání nekatolíků do exilu, konfiskace majetku) k vyvrcholení velkého stavebního boomu na přelomu 17. a 18. století a barokizaci Prahy.

Faktografie

Stavební boom přivedl do Prahy mnoho stavitelů, malířů, sochařů a pomocných profesí-  Dientzenhoferové, Santini, Luragho, Alliprandi, Orsi a další Italové, Francouz Mathey, jen výjimečně Češi (František Maxmilián Kaňka)

Budování sídel barokních magnátů-počátek v raném baroku – Valdštejnský a Černínský palác. Budování světských staveb (paláce, ale i měšťanské domy), církevní stavby, vytvoření a dotvoření panoramatu Prahy. Stavby, které změnily Prahu.

Cechovní pravidla a jejich zastarávání – snahy o překonání cechovního systému - problémy stavitele J. B. Matheye – vyučil se malířem, nemohl proto vést stavby, byl ale architektem hradní jízdárny, Trojského zámku, Arcibiskupského paláce a řady dalších paláců – jeho nástupcem byl Jan Blažej Santni Aichel.  Tuhý centralismus, i např. zřízení manufaktury v Praze (mimo cech) nebo podobné privilegium pro jednotlivého řemeslníka schvaloval přímo císař.

Dientzenhoferové

Rodina Dientzenhoferů pocházela z Jižního Bavorska, z podhůří Bavorských Alp. Početní synové malých hospodářství (chovali zejména dobytek), kteří nezdědili statek a nepřiženili se vhodně, se vyučili. Otec Kryštofa Jiří hospodařil na Kukaččím vrchu ve výšce přes 700 m n. m. (statek stojí dodnes) 9 dětí, ze dvou manželství. Synové byli vyučení zedníci a po otcově smrti se  vydali do Prahy  bratři  Jiří, Wolfgang a Kryštof a s nimi sestra  Anna, Leonard a Jan došli později, Leonard jako tovaryš, Jan do učení. Kryštof se brzy oženil s vdovou po zednickém mistrovi a získal tím jak živnost, tak právo titulu mistra. Vyženil i děti,  jeden z nevlastních synů se stal rovněž zednickým mistrem, Kryštof mu vydatně pomáhal. Jeho bratři byli zaměstnáni u různých mistrů a většinou pak odešli do Saska, kde zůstali natrvalo.  V Praze bylo v té době  mnoho staveb rozestavěných, stavěli Valdštejnové,   Lobkovicové, Trčkové, Martinicové, Slavatové, Lichtenštejnové,  Černínové, Michnové a cizí rody,  Buquoyové, Schwarzenberkové, Colloredové, Gallasové a další. Probíhaly i drastické proměny ve stavebnictví církevním – stavěli jezuité a další řády na Malé Straně a Hradčanech, karmelitánky, karmelitáni, barnabité, voršilky, i starší řády – Augustiniáni, premonstráti, augustiniáni (sv. Tomáš – Rubens), benediktini (Břevnovský a Broumovský klášter, kostely na vesnicích na broumovském benediktinském panství).

Kryštofův syn Kilián Ignác vystudoval nejdříve jezuitskou latinskou školu, pak se vyučil zedníkem, aby mohl převzít živnost po otci. Po absolvování povinného tříletého vandru  spolu s otcem začal pracovat, nejdřív jako polír na Břevnovském klášteře. Byl dvakrát ženat, měl celkem 15 přeživších dětí, vybudoval si pro rodinu letní sídlo  za městem, na Smíchově (nynější Portheimka).„Stavební písař“ dvorské komory Seiler zadával práce na Hradě a přijímal zaměstnance interní i externí,  Kilián Ignác  byl dvorním stavitelem.

Literatura

Milada Vilímková: Stavitelé paláců a chrámů. Kryštof a Kilián Ignác Dientzenhoferové

Vyšehrad, Praha 1986

Antonín Novotný: Praha v květu baroka 1700 - 1718, Praha  1949

 

Reformy Marie Terezie a Josefa II.

Vzdělávací oblast

Reformy Marie Terezie a Josefa II.: daňový a měnový systém, armáda, administrativní členění státu, centralizace, každodenní život. Reformy Josefa II. zmírnily následky doby pobělohorského „temna“ zrušením nevolnictví a tolerančním patentem.

Témata

Osvícenství ovlivnilo chod života v Habsburské monarchii, změnilo rozvrstvení společnosti, směřovalo k občanským svobodám a občanské společnosti – velké věci, které se uskutečňovaly řadou administrativních opatření. Josef II. změnil poměry v Českých zemích, proto jen zde byl oblíbený a vstoupil jako jediný Habsburk do českých pověstí.

Látka

Reformy Marie Terezie a Josefa II. byly ovlivněny osvícenstvím, které zdůrazňovalo racionalismus proti víře, kritizovalo církev, nastolovalo občanskou společnost, rovnost všech před zákonem, posílení měšťanského stavu, rozmach vědy založené na experimentu a širšího zájmu o vzdělanost, vedlo k svobodnějšímu podnikání. Centralismus – jeden stát, jedna řeč – němčina. Marie Terezie se dala korunovat českou královnou, v r. 1755 zřídila na Pražském hradě přestavbou Rožmberského paláce Tereziánský ústav šlechtičen (arch. A. Lurago) a dále zajistila přestavbu Pražského hradu do dnešní klasicistní podoby.

Důležité reformy:

1762  - zavedeny první bankovky

1773 – zrušeno mučení

1775 – robotní patent, robota směla být vyžadována maximálně tři dny v týdnu

Reforma armády – zřizování kasáren, vojenských škol

Školská reforma:

1773-  zrušen papežem Klimentem XIV. jezuitský řád, školství jezuitů převedeno do studijního fondu jako základ školské reformy, zrušeno i pálení a zakazování knih

1774 –  zavedena všeobecná školní docházka od 6 do 12 let, na vesnicích školy triviální – učilo se trivium, tj. psaní, čtení počítání + náboženství, v městech školy hlavní, reforma středního a vysokého školství, universita, začátky techniky.

Negativní vliv z hlediska DV: zrušeno školní divadlo a divadelní aktivity vůbec, od té doby jen jako zájmová činnost (od první čtvrtiny 19. století). Výtvarné aktivity jako praktické dovednosti pro řemeslníka (rýsování apod.), zpěv pro kostel.

Reformy správní:

Sčítání obyvatel, očíslování domů, katastry, zavedeny názvy ulic, příjmení.

Ohňový patent – zákaz užívání hořlavých materiálů ve stavbách, zavedeny hlídky

Změny ve výrobní sféře:

Podpora manufaktur, zejména v textilu, sklářství a papírnictví, původně manufaktury vznikaly na základě rozhodnutí císařského dvora, pak docházelo k oslabování a rušení cechů, které omezovaly rozvoj, neumožňovaly svobodu podnikání. Hnutí proti cechům začali výtvarníci, začátek 18. století – malíři a sochaři usilují o zřízení akademie a odstranění povinnosti podřídit se cechovním pravidlům (V.V.Reiner byl nucen vyučit se u druhořadého malíře).

Josefovy reformy:

1781 – zrušeno nevolnictví, Českých zemích se do té doby poddaní směli ženit, stěhovat, jít do učení nebo na studia jen se souhlasem vrchnosti. Toleranční patent – umožnil vedle katolické i další církve (protestantská, pravoslavná), rušeny kláštery, odstraněna cenzura. V české lidové tradici je Josef II. nejpopulárnějším panovníkem a v lidové slovesnosti je vždy kladným hrdinou – králem, který chodí mezi lid. Je tomu tak od příhody, kdy na Moravě v r. 1769 během čekání na opravu kočáru vyryl několik brázd pluhem, a ten se pak stal posvátnou relikvií zemědělců a je díky tomu nejstarším dochovaným zemědělským nástrojem. Zatímco většina monarchie přijala jeho smrt s úlevou, České země ho upřímně oplakávaly.

Literatura

Ivana Čornejová, Jiří Rak, Vít Vlnas: Habsburkové v českých dějinách, 2. vyd.  Brána, Praha, 2012

Petr Hora Hořejš: Toulky českou minulostí 5

Jana Janusová: Marie Terezie – legenda  a  skutečnost, Karviná 1995

Arnošt Klíma: Manufakturní období v Čechách, Nakladatelství ČSAV, Praha 1955

Alois Jirásek: F. L.Věk, 1. díl

Česká historie 19. - 20. století

Česká historie 19. - 20. století evamachkova Po, 01/15/2018 - 13:28

Obsah kapitoly:

Od cechů k průmyslu

Buditel Josef Dobrovský - teorie plus praxe

Boje o Rukopisy

Proměny Prahy od novorebnesance k funkcionalismu

Tisíciletá Praha

První světová válka - každodenní život

Emancipace a 1. světová válka

1938 - 1945 - aneb Pátečníci

I města mají své osudy

 

Od cechů k průmyslu

Vzdělávací oblast

Historie, občanská výchova- ekonomika

Téma

Proměny doby přinášejí proměny ekonomiky a výroby – co bylo ve středověku pokrokem, přestává stačit a stává se postupně brzdou rozvoje.

Látka

Cechy vznikly ve 14. století a byly jevem městským. Původně jejich cílem byly činnosti společenské, náboženské a charitativní (podpora přestárlých, vdov a sirotků), pořádaly zábavy a oslavy. Ale pak začaly vystupovat proti svobodě řemesel, chránili se navzájem proti konkurenci, např. proti řemeslníkům z venkova. Stagnace trhu vedla k poklesu, cechy vedly proto k monopolizaci, určovaly, kolik tovaryšů a učňů může mistr mít, stanovili pravidla tovaryšských a mistrovských zkoušek. Členství v cechu bylo povinné, jen členové cechu směli ve městě vyrábět a prodávat. Tato monopolizace a rigidní pravidla omezující konkurenci i vznik nových řemesel, pracovních postupů a způsobů výroby a prodeje postupně začaly omezovat vývoj. První, kdo se bránili cechovním pravidlům byli malíři, sochaři a architekti, kteří byli považování za řemeslníky – kolem roku 1700 usilovali o zřízené akademie výtvarných umění, což se ale uskutečnilo až na samém konci 18. století.

Na zlomu 17. A 18. Století vzniky v Čechách první manufaktury, 1697 založil opat kláštera v Oseku – punčochářský a soukenický podnik, krátce po r. 1700 další manufaktury ve Slavkově, Křižanově, v Plánici u Klatov, v České Lípě a Horním Litvínově, převážně textilní. Ruční práce, ale rozčleněná do řady úkonů – plynulý řetězec, zařízení nebylo ještě strojové, ale bylo nákladné a jednotlivec si ho nemohl pořídit, stoupala produktivita práce. Vznikly i sklářské manufaktury v lesnatých a podhorských oblastech, kde byl dostatek křemičitého písku. Pak cukrovarnictví, papírnictví a výroba porcelánu (Horní Slavkov)

Manufaktury rozptýlené – dělník pracoval doma z materiálu, který dodal faktor a jemu také odevzdával práci. Centralizované manufaktury-v  jednom místě.

Průmysl: jednou z prvních pražských továren byla Ringhofferova, kterou založil František Ringhoffer z Rakouska, který r. 1769 si otevřel v Praze v Platnéřské ulici dílnu na výrobu pivovarských kotlů. Na něj navázal ve 20. letech 19. století jeho syn Josef  kovárnou mědi. V roce 2847 převzal továrnu František II., který ji přestěhoval na Nové Město a pak založil na Smíchově výrobu železničních vagonů. Ve 20. století továrnu převzal František IV, a firma se stala akciovou společností – největší výrobce vagónů na světě. Po roce 1945 znárodnění jako Vagónka Tatra Smíchov, pak součást ČKD. Přeorientovala se na výrobu tramvají, firmu v rámci privatizace převzal německý Siemens, ale zanikla r. 2011

 Další důležité továrny – Křižíkova a ČKD = Českomoravská + Kolben + Daněk

Literatura

Petr Hora Hořejš: Toulky českou minulostí 4, Baronet, Praha 1995

Arnošt Klíma: Manufakturní období v Čechách, Nakladatelství ČSAV. Praha 1955

Vlastimil Vondruška: Život ve staletích -14. století,  MOBA, Praha 2011

 

Buditel Josef Dobrovský – teorie plus praxe

Vzdělávací oblast

Historie

Téma

Obnova a rozšíření češtiny záležely na dvou pilířích, jedním z nich byla historická a teoretická práce Josefa Dobrovského, druhým vydavatelská činnost Krameriova, která uváděla výsledky jak teoretické práce, tak autorské činnosti prvních buditelů do života.

Látka

Základe přínosu Dobrovského je teoretické vědecké dílo, chybí mu organizátorský vliv, ten byl kolem Krameriovy České expedice.

Dobrovský se narodil r. 1753 v maďarských Ďarmotech, kde jeho otec sloužil jako voják. Vzdělání získal v Německém Brodě a na gymnáziu v Klatovech, pak univerzita, teologie – člen Jezuitského řádu, vysvěcen na kněze. Půl století trvající vztah k Nosticům – původně jako vychovatel, pak téměř člen rodiny, účast na intelektuálním životě v nosticovských salonech. Na konci života žil v domku na Kampě, v nosticovské zahradě.

V roce 1781 při lovu u Nosticů postřelen do prsou- zavinila to Alžběta Nosticová.

Duševní choroba – začátky už po třicítce, 1759  – výbuch zuřivosti, pak v mírnější formě 2 x ročně, ve stáří spíš neškodné blouznění, ale zničil v záchvatu svůj rukopis lužicko-srbské gramatiky.

Široký okruh zájmů archeologie, botanika, matematika, filozofie – jazyky, celoživotní zásadní témata – český dějezpyt, česká literatura a český jazyk – též staroslověnština. Jazyková blízkost Rusů.  Slavistika jako věda

Kritické postoje v různých odborných sporech, vyvracel mýty, jako např. že Cyril a Metoděj prochodili celé Čechy a sloužili mši na Vyšehradě a v Týnském chrámu, které tehdy ještě neexistovaly, jako první zpochybnil pravost Rukopisu zelenohorského, kritika oprávců češtiny, kteří si vymýšleli slova – z jejich dílny zůstaly jen gramatické výrazy pád, příslovce, spojka, samohláska, dvojhláska, sloveso – novotvary Václava Pohla.

Dvě klíčová díla – Dějiny české literatury a jazyka (psáno německy) 1792, Mluvnice českého jazyka 1809, psáno  německy – pilíře spisovné normy češtiny.

Jugmannovská generace ho odmítla – počátek „studené občanské války“ mezi Čechy a Němci.

Václav Matěj Kramerius, zakladatel a majitel České expedice (Husova ul.), vydával české knihy a noviny, knihkupectví, kde se koncentroval kulturní život českých obyvatel Prahy a obrozeneckých intelektuálů.

Literatura

Vincenc Brandl: Život Dobrovského, Neklan, Praha 2003

Petr Hora-Hořejš:  Toulky českou minulostí 6, Baronet – Via facti, Praha 1997

Karel Sklenář: Z Čech do Pompejí, Čs. spisovatel, Praha 1989

 

Boje o Rukopisy

Vzdělávací oblast

Literární historie, občanská výchova

Téma

Pojetí vlastenectví – emoce a zbožná přání nebo fakta? Rozpor mezi básnickými kvalitami Rukopisů a problémem jejich pravosti, falza jako podnět rozvoje české kultury. Postoje významných osobností české kultury a politiky. „Spiklenecké teorie“ jako účinný prostředek manipulace veřejností.  Tématem ale může být i přístup k řešení problému, pátrání detektivního typu, konfrontace přísně vědeckých metod s psychologickými úvahami a hypotézami, jaké rozvíjí Ivanov, kladení otázek, literární důkazy a indicie.

Látka

V roce 1817 byl ve Dvoře Králové nad Labem objeven jeden rukopis, rok na to v Zelené Hoře druhý. Podivná je časová shoda nálezů, i místa, okolnosti a osoby soustředěné kolem Václava Hanky a jeho blízkých spolupracovníků a přátel. Existují rozpory ve výpovědích svědků nálezu RK (kdo byl přítomen, jak byl RK nalezen). Pochybnosti o pravosti RKZ vyslovil už v roce 1824 Josef Dobrovský, považoval za podezřelé, že gramatika textů přesně odpovídala jeho vlastním teoriím (v té době neověřitelným) o vývoji české gramatiky. Proti tomu vystoupili P. J. Šafařík a Fr. Palacký. Vznikly námitky týkající se duševní choroby Dobrovského (!). Ohlasy z ciziny – poukazovaly mj. na přílišné vlastenectví a slovanství.

1852 – V. B. Nebeský a J. E. Vocel – považovali Rukopisy za dílo napsané později, než se uvádělo (9. a 13. století), ale ne za falzum. Reakce – jejich vystoupení bylo považováno za provokaci rakouské policie. V dalších sporech vznikly námitky, že nemají ani předchůdce, ani následovníka, a že jsou v souladu s Hájkovou kronikou z 16. století.

1877 – vystoupení realistů proti pravosti RKZ, vliv novinářů, ke slovu se dostávali jen zastánci pravosti, zdůrazňováno vlastenectví, ale Lumírovci tento typ vlastenectví odmítali. Konstatovány stylistické prohřešky proti staročeštině, podezřelé okolnosti nálezů – Jan Gebauer, na jeho obhajobu vystoupil T. G. Masaryk, zastánci Grégr, Rieger, Tomek aj. 1888 Gabauer napsal knihu Poučení o padělaných rukopisích Královédvorském a Zelenohorském. Od té doby převažuje soud, že RKZ jsou padělky.

1918 – literární rozbor Jana Máchala. Ve 20. – 30. létech 20. století zastánci tvrdili, že odpůrci spolupracovali s vládou ve Vídni.

1967 – 68 – zvýšený zájem, podobně po r. 1990 - ozývají se obhájci, tvoří se společnosti Rukopisů. Na podnět Mir. Ivanova v 70. letech zkoumání v kriminalistickém ústavu.

Důkazy nepravosti RKZ – nutno vidět globálně, ne jednotlivosti – oblasti zkoumání: gramatika, lingvistika, paleografie, chemie a kriminalistika.

Námitky z oblasti literárně historické:

  • Přílišná demokratičnost odpovídající období po Francouzské revoluci
  • Neexistence předchůdců a navazujících děl
  • RKZ nejsou zmiňovány jinde
  • Použití desetislabičného verše – typický pro jihoslovanskou epiku
  • Nečerpají z děl, která byla známa
  • Citace z Marca Póla, který je pozdější
  • Vyhýbání se německým vzorům
  • Chybí určení okruh čtenářů

Autorství: Jednoznačně vše ukazuje na Václava Hanku a jeho okruh, jenom není ani přiznání, ani přímé důkazy. Je zřejmé, že to nenapsal jeden člověk, pravděpodobně Hanka lyriku a Linda epiku, možná se angažoval i Josef Jungmann, ale v každém případě je náročností celé věci, včetně organizačních věcí, vyloučeno autorství jednoho člověka. Ale porovnání umělecké hodnoty RK s básněmi Hankovými svědčí proti jeho autorství, jeho básně byly velmi neumělé. Jenže to byl dobový standard, tak se básnilo, a Hanka znal ruské a srbské básně, které nejspíš napodobil.  Zpochybňuje se i Hankova  vědecká vybavenost - tento argument ale je neobhajitelný, Hanka byl vynikající lingvista. Argumentuje se i časovou tísní – jak to mohl stihnout, když měl spoustu jiné práce, ovšem je možné, že začal práci mnohem dřív než r. 1816. Problém technické vybavenosti – písmo. Sled objevů – nejlepší je RK z r. 1817, postupně kvalita klesá. Je možné a pravděpodobné, že měl v některých fázích spolupracovníka (duběnkový inkoust), v dalších už ne (psal barvou). Byl ovšem vynikajícím písařem a krasopiscem. Lindova spolupráce, resp. autorství: bydleli spolu s Hankou, znali se důvěrně, Linda vydal v té době Záři nad pohanstvem – je mnoho shod (obratů, motivů), které jsou společné RKZ se Září. Lindova závislost na Hájkově kronice. Dalším podezřelým je kamarád Hankův a Lindův Václav Alois Svoboda. Možná se podílel i Josef Jungmannn na kterého upozornil Dobrovský, ale i jeho mladší bratr Antonín. Jungmann pevně věřil v pravost RKZ, Dobrovského považoval za blázna, když je zpochybňoval.

Hanka psychologicky:  Opakovaná námitka, že ješitný Hanka by těžko utajoval svoje autorství. Proti tomu fakt, že „nálezem“ dosáhl mimořádné slávy, četná ocenění od císaře i od členů carské rodiny, ocenění četnými evropskými universitami. Navíc je otázka, zda by po dodatečném zveřejnění svého autorství nebyl odsuzován jako zrádce a podvodník. Měl sklony k utajování a složitostem, když vlastní báseň dostal do tisku, jakoby to byl překlad z němčiny – záliba v podvodech, v tajuplnostech, plagiátorství. Montážní postupy tvorby. Ale významně se zasloužil o NM v jeho počátcích. Vlastenectví aktivní, kontakty se Slovany, pracovitý, houževnatý, obětavý.

Ale podle jiných teorií (K. Krejčí) mohly rukopisy vzniknout někdy mezi předpokládanou dobou, do níž patří, a rokem 1817, kdy byl první z nich nalezen.

Nálezy rukopisů:

Píseň pod Vyšehradem – 1816 ji nalezl J. Linda, svědkem byl jeho bytný F. Mandl, u něhož bydlel s V. Hankou

Rukopis Královédvorský – 16. září 1817 V. Hanka navštívil známé ve Dvoře Králové nad Labem – V. Hanka v doprovodu tří dospělých a jednoho chlapce, pod vedením kostelníka šel do sklepa v kostelní věži děkanského kostela sv. Jana Křtitele -  zkoumali staré šípy a podívali se i na knihy, vypadly ven pergameny – i Rukopis Královédvorský – jsou o tom protokoly. A svědectví se rozcházejí i v počtu osob, jediné, na čem se všechna očitá svědectví shodují, je že tam byl Hanka a kaplan Borč.

Rukopis Zelenohorský – 1817, Zelená Hora u Nepomuku – Josef Kovář, důchodní Colloredo- Mansfelda nalezl ve sklepě špinavý rukopis – Libušin soud. Poslal ho anonymně do muzea, aby si neuškodil u svého německého zaměstnavatele. Na zámku působil Hankův dobrý známý malíř a restaurátor František Horčička (byl Hankovi za svědka na svatbě), možná se podílel i na výrobě falz (restaurátorské kompetence)

1819 – nalezena Milostní píseň krále Václava – nálezcem byl J.W. Zimmermann – blízký přítel Hankův – krycí falzum, jakoby dokládalo pravost RKZ

Hanka – sklony k padělání, připisování apod., náchylnost k podvodům a Václav Alois Svoboda

Argumentace:

Gramatický a lingvistický rozbor: gramatika vychází z představ, které vytvořil Dobrovský na přelomu 18. a 19. Stol., užívání slova tábor, které vzniklo po r. 1420, kotel, lesní roh – v Čechách známy až v 17. stol., výrazy z ruštiny a slovinštiny, přejaté v obrození.

Historický rozbor – přílišná demokratičnost a svobodomyslnost odpovídající vlivu Francouzské revoluce, texty nenavazují na nic, nic na

Paleografický rozbor – v iniciálách řada chyb oproti středověkému úzu, složité chemické rozbory, zjištěno, že jde o palimpsest, tj. již použitý a vyčištěný pergamen, iniciály neodpovídají středověkým technikám, rozbory inkoustu.

Důsledky objevu a publikace RKZ: popularizace české kultury, reakce umělců, ale až přílišná kritika vedla k podezírání i pravých děl.

Průběh diskusí:

1886- časopis Atheneum, jehož redaktorem byl TGM, otiskl v únoru článek J. Gebauera s dovětkem Masaryka. 1858 – Hankův proces, žaloval německý list za zpochybňování pravosti RKZ, od té doby každá pochybnost chápána jako německý útok- případ Ant. Vašek, vyobcován ze společnosti. Nekritický vztah ke všemu, co bylo české. Protiněmecký šovinismus + antisemitismus. Potřeba konečně vyšetřit, jak se to s RKZ má. Šlo o nastolení pravidel moderní vědy. Masaryk zdůrazňuje mravní hledisko- národu se pomáhá lží. Gebauer řešil vědecký problém, Masaryk bojoval proti nekritickému vlastenectví, proto byl pro obhájce nepřijatelnější než Gebauer. Rozkol mezi vědci. Vložil se do toho tisk. Historické námitky – prof. Goll, 1886 vydává vl. nákladem Historický rozbor básní Rukopisu Královédvorského…

Argumentace paleografická, chemické rozbory….

(Ivanovova kniha je velmi podrobná, nabízí značné množství detailů i rozporů o tom, jak byla celá záležitost prezentována oficiálním místům i veřejnosti.)

Literatura

Petr Hora-Hořejš: Toulky českou minulostí 6, Baronet-Via facti, Praha 1997

Miroslav Ivanov: Tajemství RKZ, Mladá fronta, Praha 1969

J. Karlík a V. Seykora (ed.): Rukopis Královédvorský a Rukopis Zelenohorský. Jubilejní vydání, Rukopisný fond vědecký, Praha 1936

 

Citace z diskusí o pravosti RKZ podle ankety in: J. Karlík a V. Seykora (ed.): Rukopis Královédvorský a Rukopis Zelenohorský. Jubilejní vydání, Rukopisný fond vědecký, Praha 1936

Karel Engelmüller, dramatik, kritik a překladatel, 1935

… za dlouhou dobu padesáti let otázka pravosti rukopisu Královédvorské a Zelenohorského definitivně vyřešena nebyla. Dokud se tak nestane, je nutno, abychom k těmto památkám přistupovali jako k vzácnému národnímu klenotu s bezmeznou úctou a hlubokou láskou…

Prof. Dr. Václav Flajšhans, 1935

Osobními útoky a skandalizováním nejlepších mužů národa, počínajíc Dobrovským a Pekařem nekonče, se ovšem nevyvrátí nic…

Rektor Karlovy univerzity G. Friedrich, 1935

Začátek bojů o pravost RKZ před padesáti lety pokládám za krásný projev odhodlání státi při poznané pravdě, i když se trpce a těžce dotýká našich citů…

Kritik a dramatik Jaroslav Hilbert, 1935

Otázka pravosti či nepravosti RK jest dnes naprosto zpolitizována. Sledujete-li bádání pro, jste politický podezřelý – o tom, že jste hlupák ani nemluvě.

Autor publikací o pravosti RKZ František Kolda, 1935

Výsledky padesáti let bojů o RKZ jsou potěšitelné v tom, že jsou dnes vyvráceny všechny závažné námitky odpůrců pravosti.

Prof. Dr. Matyáš Murko, 1935

…trvám na svém názoru, že Rukopisy vedle všeho dobrého udělaly velmi mnoho škody české a slovanské vědě i umění v minulosti a ještě více v době nynější; lituji vždy, že národní hnutí tratí marně čas, energii a peníze na ztracenou věc.

Prof. dr. Arne Novák literární vědec 1935

…oba Rukopisy jsou vynikající díla novočeského básnictví nevšední hodnoty umělecké, která na náš duchovní život měla vliv dalekosáhlý a jichž ze své kultury nemůžeme oddisputovati. O jejich novodobém původě promluvila věda po mém soudu slovo definitivní, na němž nic měniti nelze.

Prof. Dr. Josef Pekař, historik 1935

Skutečnost, že RZ a RK jsou novodobé padělky, je prokázáno dosavadním šetřením mimo všechnu pochybnost. Přesto, že jde o padělky, náleží jim důležité místo v českém vývoji dušením a jeho literární tvorbě v době romantismu…

Dr. Václav Perek, zakladatel Čs. společnosti rukopisné, 1935

Předůležitým výsledkem právě uplynulého padesátiletí bojů o pravost Rukopisů KZ jest, že se potvrdilo mínění vůdce národa dra Riegra….

Dr. V. Šimák, 1935

… jest zcela zbytečno, aby bylo dále bádáno o pravosti RKZ, neboť česká věda dokázala už dávno, že jsou dílem XIX. Století. V tom ještě mezi odborníky jednosvorný souhlas.

Prof. dr. J. Šusta, historik 1935

Otázka podvrženosti RKZ jest podle mého přesvědčení rozřešena zcela definitivně, aspoň pro toho, kdo k ní přistupuje bez předsudků a s odborným vzděláním, nutným pro poznávání dějin středověkých a jejich památek… Přetřásání věci té v prostředí odborně nepřipraveném nebo jen planým zdáním odbornosti se krášlícím mám za škodlivé, zvláště děje-li se ve službách politických stranictev, ctižádosti a animosit dneška.

Davoruin Žunkovič, autor četných publikací o pravosti RKZ, 1935

Na Váš dotaz sděluji, že je pravost RKZ v právě uplynulém padesátiletí bojů o pravost RKZ pozitivně a definitivně rozřešena.

 

Proměny Prahy od novorenesance k funkcionalismu

Vzdělávací oblast

Historie, výtvarná výchova

Téma

Města se mění a mění se i architektura. Proměny měst jsou dány proměnami života a techniky, zavedením nového typu dopravy vznikají nové stavby na místě starých (vlaková doprava a stavba nádraží), změny životního stylu vedou k budování sportovišť. Architektura tyto změny reflektuje, ale také se mění novými stavebními technologiemi a materiály.

Látka

Praha se z malého a bezvýznamného města proměňovala ve velkoměsto od druhé poloviny 19. století do konce 30. let století 20. Od novoklasicismu (Národní divadlo, Národní muzeum, Rudolfinum) dospěla na přelomu letopočtu k asanaci nejen židovského města, ale i částí Malé strany a Starého města. Došla k secesi (Obecní dům, Hlavní nádraží) a pak i jako jediné město v Evropě ke kubismu v architektuře (Dům u Černé Matky Boží). Tento proces dovršil v meziválečném období funkcionalismus, založený jak název napovídá na zdůrazněné funkčnosti stavby, jejího exteriéru i vnitřního členění. Vytváření velkoměsta dovršilo ve 20. letech 20. století spojení se satelitními městy v jeden celek.

Tento námět lze propojit s námětem Praha 1900, který se zabývá v první řadě změnami infrastruktur a od nich odvozenými proměnami života Pražanů.

Literatura

Zdeněk Lukeš: Stavby a architekti pohledem Zdeňka Lukeše, Nakladatelství LN, Praha 2013 (1. část) a 2017 (2. část)

Vilém Mrštík: Bestia triumphans, 1897, dostupné z http://kramerius.mlp.cz/kramerius

Pražská asanace, Muzeum hl. m. Prahy, Praha 1993

Tomáš Vlček: Praha 1900, Panorama, Praha 1986

 

Tisíciletá Praha

Vzdělávací oblast

Zhruba tisíc let po založení Prahy se město začíná měnit ve velkoměsto. Doba ohraničená Zemskou jubilejní výstavou 1891 a začátkem 1. světové války se v Praze vyznačuje množstvím změn a podnětů i možností, přístupů a aktivit. Technika: tramvaje, osvětlení; zábava a volný čas. Mění se život Pražanů.

Témata

Ochrana tradic nebo modernizace? Mění se každodenní život zavedením elektrické tramvaje a osvětlením, mění se trávení volného času novými možnostmi vycházek, vzniku sportovních zařízení, kinematografem, mění se vědecký a umělecký život.

Proměny města, průmysl

V letech 1890 – 1914 se z Prahy se stává velkoměsto, elektrická tramvaj, osvětlení. Aglomerace Měst Pražských a měst satelitních, kde vyrůstají velké zóny průmyslu, kromě Karlína a Smíchova, kde se průmysl rozvíjel už dříve, vznikají továrny v dalších lokalitách – Libeň, Bubny, Holešovice, Vysočany Zejména železářský průmysl má význam celoevropský – Ringoferovka, Kolben, Daněk Českomoravská – strojírenská výroba, tramvaje, vagony, Křižíkova továrna.

V Pražských městech není pro rozvoj prostor, proto sílí snahy o vytvoření Velké Prahy (realizováno až ve 20. letech).

Architektura

Bludiště směrů a přístupů, střetání a spojování starého s novým, modernizace versus ochrana tradic, vznik Klubu Za starou Prahu 1900, Vilém Mrští: Bestia truiumphans k asanaci ghetta, pak ještě asanace Na Františku, Petrská čtvrť, okolí Prašné brány, část Nového Města – od ND k Vyšehradu, likvidace starého Podskalí

Budování kanalizační a vodovodní sítě, změna v podmínkách bydlení a hygieně.

Mosty Hlávkův, Legií aj. Čechův most, který nikam nevede, ale je elegantní, Regulace řeky

Zeleň, plovárny, sportovní hřiště – Letná, Sparta a  Slávia, přírodní motivy na stavbách¨

Architektura inženýrská, struktury, železo, spojené estetiky a konstrukce, ale také prvky folklorní

Přestavba v centru i v okrajových čtvrtích,

Činžáky i  vily  v kopcích – Hřebenka, Malvazinky, Santoška, Bubeneč

Centrum – Příkopy, Václavské nám., pomník Palackého a Husův

vybudováno Hlavní nádraží, Obecní dům, vznikl ojedinělý kubismus v architektuře.

Smíchov – tržnice. Národní dům

Velmi rychlý růst Vinohrad – sv. Ludmila, Divadlo, Národní dům, náměstí Míru

Banky, spořitelny a další podobné budovy – Příkopy

Architekti: Osvald Polívka 1859 – 1931, Antonín Balšánek – 1865 – 1921, Josef Fanta 1856 – 1954 Josef Chochol 1880 – 1956

Výstavy a jejich vliv na rozvoj Prahy

1891 – Zemská jubilejní výstava:  vybudování výstaviště, Průmyslový palác, 140 stavebních objektů,  František Křižík (světelná fontána), civilizační vymoženosti + kulturní tradice, montované železné konstrukce, vybudování Petřínské rozhledny (vliv Eiffelovky)

1895 – Národopisná výstava – zrcadlové bludiště

1898 – Výstava architektury a inženýrství – Marolodovo panoráma bitvy u Lipan, Kříženeckého kinematograf, iluzivní chápání skutečnosti.

V tomto období se Praha radikálně změnila – zavedeny tramvaje, veřejné osvětlení, Vliv výstavy a přesun některých objektů do veřejného prostoru natrvalo:  Petřínská rozhledna s lanovkou, bludiště, Marodovo panoráma.

Sport

Na Letné vzniká fotbalový stadion – Sparta a Slávie, podmínky pro  atletiku, vznik  plováren na Vltavě.

Kinematografie:

Promítání v různých sálech, zejm. v restauracích, stálé kino v Karlově ulici, Počátku filmu v Praze – nejdříve v různých hotelech a jiných budovách a sálech - německé, francouzské, anglické podniky –

Jan Kříženecký – Výstava architektury a inženýrství

Natočil aktuální filmy – minutové

Viktor Ponrepo - první stálé kino pravidelně hrající, Karlova ulice, U modré štiky

Literatura:

Tomáš Vlček: Praha 1900, Panorama 1986

Toulky českou minulostí 13,

 

První světová válka – každodenní život

Vzdělávací oblast

Historie

Téma

První světová válka překvapila svět, přinesla potíže i tragédie dosud neznámé -  obrovské ztráty na životech, nejen ve válce, ale také kvůli Španělské chřipce, doživotní invalidy, způsobila chaos v zásobování, potlačení i těch svobod, které v habsburské říši existovaly… Ale přesto přinesla i pozitiva, změny ve stylu života, emancipaci žen, změny v oblékání, v politice vznik samostatného Československa i řady dalších států – následovníků Rakousko-Uherska.

Látka

Český odpor proti válce měl za následek věznění politiků – antimilitaristů, soudy a protirakouské výroky, odsouzení Kramáře a Rašína původně k smrti, zrušení velkého množství novin a časopisů. Drahota, nedostatek potravin, i po zavedení lístků od dubna 1915, obrovské fronty, černý obchod.  Organizovaný odboj – Maffie – politici, umělci – Ema Destinová, Jar. Kvapil aj. - Literatura – působení čes. spisovatelů ve válce a v legiích – J. Hašek,  R. Medek,  Fr. Langer – legionářská literatura. Katolická církev – podpora Habsburků, odpor lidí proti tomu, církev považována za kolaboranta, proto vystupování z církve na konci války. Válka ovlivnila rodinný a manželský život a tradiční rodinné vzorce – ženy dokázaly zastat domácnost i zaměstnání. Změna v námluvách – mladíci se začínali napřed ptát své vyvolené, až pak jejích rodičů. Muži na frontě, nevěry, rozvody. Vliv na studium žen.  Péče o vdovy a sirotky. Zjednodušené oblékání, místo šněrovaček živůtky, zkrácená  délka sukní, jednodušší účesy.

Literatura

František Čapka: Historia populi, CERM, Brno 2018

Petr Hora-Hořejš - Zdeněk Volný:  Toulky českou minulostí 14, Via facti, Praha 2016

Marie Michlová: Byli jsme a budem aneb Česká každodennost 1914 – 1918, Čas, Řitka 2013

 

Emancipace a 1. světová válka

Vzdělávací  oblast

Historie emancipace žen

Témata

Rovnost obou pohlaví pokud jde o schopnosti studijní a pracovní, změna pohledu na ženu obecně, posun od představy její nedostatečnosti, nesamostatnosti a podřízenosti muži, k samostatné osobnosti plně kompetentní v oblasti osobnostní i pracovní. Vliv válečných poměrů na pracovní zrovnoprávnění žen a posléze i na zavedení volebního práva žen.

Cílová skupina

Studenti středních škol

Látka

Vznik a vývoj dívčího vzdělání v Českých zemích

  • 1774 – školní reforma Marie Terezie – povinná školní docházka pro obě pohlaví, základy vzdělání – číst, psát, počítat, praktické dovednosti – ruční práce, péče o rodinu
  • Vojtěch Náprstek a jeho Americký klub dam – první ženský spolek u nás, osvěta mezi ženami (např. šicí stroj) – od r. 1865
  • 19. století – první pokus o vyšší vzdělání dívek 1842, založení školy Budeč,  finančně náročné, škola skončila v konkursu; 1890 Minerva, zakladatelka E. Krásnohorská, církevní dívčí gymnázium v Korunní ul. na Vinohradech;  v r. 1915 bylo v Čechách už 11 dívčí škol, v Praze 2 lycea, 1 vyšší dívčí, 1 dívčí gymnázium – účel: umožnit zaměstnání neprovdaným ženám; v škol. roce 1913-14 měla Minerva 459 žákyň, skoro 900 hospitantek studovalo na chlapeckých gymnáziích a reálkách; vstup žen na universitu – před válkou studovalo na medicíně 120 dívek, na FF 121, v praxi bylo 25 lékařek, 94 středoškolských učitelek, 1. PhDr – Marie Baborová 1901, 1. MUDr – Anna Hozáková 1902

Vliv válečných poměrů na emancipaci žen:

  • se začátkem války nastoupila většina mužů na frontu, ti, kteří zůstali, byli kritizováni a zesměšňováni jako ne dost mužní. Místa mužů nahrazovaly ženy, nejprve manželky a dcery odvedenců, pak i válečné vdovy, osiřené dcery – nutnost uživit se.
  • profese a instituce, kde ženy získávaly práci: v armádě, zejména ve válečném zdravotnictví; v státních službách, úřadech, školách a u soudů – soudní zapisovatelky a tlumočnice, oficiální soudní znalkyně; obecní tajemnice, učitelky chlapeckých škol, inspektorky a ředitelky škol; funkcionářky spolků a sdružení; zubní techničky, lékárnice; práce v průmyslu (včetně nočních směn), řidičky a průvodčí tramvají a vlaků – právo nosit uniformu a zaujímat nadřazené postavení.
  • práce měla vliv na odívání, jeho praktičnost (zkracování sukní, jednoduchost), na účes a stříhání vlasů;
  • tématem už za 1. svět, války byla platová rovnost žen a mužů;
  • celibát zaměstnankyň státních úřadů a škol – pokusy o jeho zrušení, došlo k tomu až r. 1918, s tím souvisí požadavek učitelek, aby nebyly oslovovány slečna, ale paní (ódium staropanenství).
  • volební právo – v ČSR v r. 1919 ženy volily do obecních zastupitelstev, 1920 do parlamentu

Literatura

Michaela Koželuhová: Ženská otázka za první světové války,

dostupné z http//1914-1918.npmk.cz/node/81

tam též bibliografie

 

1938 – 1948 aneb Pátečníci

Vzdělávací oblast

Historie 20. století, dějiny literatury, občanská výchova, demokracie a totalita

Téma:

Ohniskem projektu je různorodost osudů členů relativně kompaktní skupiny intelektuálů První republiky – spisovatelů, výtvarníků, vysokoškolských pedagogů, publicistů, politiků. Změna politických poměrů vedla u některých k emigraci, k smrti v koncentračních táborech, k podezření z kolaborace, a podle toho se pak také vyvíjely jejich osudy v letech 1954 – 148 a po Únoru, kdy byli potlačování jedinci např. pro účast v legiích (Frant. Langer aj.)

Osobnosti

Karel Čapek – zemřel v prosinci 1938 uštván politickými protivníky

Josef Čapek – zemřel v dubnu 1945 v koncentračním táboře

Vladislav Vančura – zastřelen za Heydrichiády

Karel Poláček -  zemřel v lednu 1945 v koncentračním táboře

Jan Masaryk -  za války v emigraci v Londýně, po r. 1945 ministr zahraničí, zemřel v březnu 1948 za nevyjasněných okolností (vražda nebo sebevražda)

Josef Šusta – po válce neoprávněně obviněn z kolaborace, skončil sebevraždou v r. 1945

Ferdinand Peroutka, přežil koncentrační tábor, po roce 1948 emigroval, působil ve Svobodné Evropě

František Kubka – za války pracovníkem ministerstva školství, po válce ministerstva informací, od r. 1940 spisovatel ve volném povolání, 1954 zasloužilý umělec,

František Langer – za války v Londýně, 1947 národní umělec, po roce 1948 jeho dílo potlačováno, ne zakázáno, ale zřídka vydáváno

Václav Rabas -   2. světovou válku přečkal v rodném kraji (Krušovice, Rakovník), 1945 národní umělec

Nejde o monografie jednotlivých osobností, ale právě jen o důvody a průběh jejich osudů za protektorátu a po válce (viz jednotlivá hesla Wikipedie)

Literatura:

Ludmila Vančurová: Dvacet šest krásných let, Čs. spisovatel 1967

Alena Hájková: Knížka o Karlu Poláčkovi, Academia 1999

Pavel Kosatík – Michal Kolář: Jan Masaryk – Skutečný příběh, Mladá fronta 1998

Jiří Lach: Životní osudy historika Josefa Šusty, in: Jos. Šusta: Dvě knihy českých dějin II., Argo 2002

Pavel Kosatík: Ferdinand Peroutka: Pozdější život (1938-1978), Mladá fronta 2011

Anna Kalátová: František Kubka, PedFak UK 2010 – on line

 

I města mají své osudy

Vzdělávací oblast

Dějepis, občanská výchova.

Téma

Vzestupy a pády, střídání charakteru města: v počátku rychlý rozvoj a bohatství, soustředění intelektuální elity; úpadek, ale objevení uranu a radonového pramenu v dole Svornost; objev radia a polonia a jáchymovského smolince; založení lázní; 50. léta 20. století – uran pro SSSR, koncentráky a „jáchymovské peklo“; současnost – zchátralé město + prosperující lázně.

Založení

V roce 1516 byl otevřen první stříbrný důl, kolem nějž vzniklo město St. Joachimsthal. Zakladatelem dolu byl hrabě Štěpán Šlik; záhy vznikla u dolu mincovna, kde se razily stříbrné joachimsthalery – thalery – tolary (a odtud dolary). Důl přivedl do města horníky, zejména z krátce před tím zrušených dolů na německé straně Krušných hor. Během pár desítek let se 18 tisíci obyvateli stalo z Jáchymova  druhé největší město v Čechách. Kromě horníků přišli do města i vzdělanci, v 16. století k nim patřil Georgius Agricola (vl. jménem Bauer), městský lékař a autor knih o hornictví, iniciátor vybudování odborné báňské školy  (zal. až 1716). Další významnou osobností byl Jan Mathesius, žák Lutherův, rektor jáchymovské latinské školy a později i kazatel. Angažoval se i ve sporech Šliků s králem Ferdinandem o ovládnutí mincovny.

Jádrem této části projektu je život Mathesiův – studium ve Wittenbergu, kontakt s Lutherem a Lutherovy myšlenky; jáchymovská latinská škola, která provozovala divadelní hry studentů;  Mathesiova hornická kázání; jeho žena a děti, z nichž tři zemřely; účast ve sporu Šliků s Ferdinandem; setkání s Argicolou; úmrtí po nedělním kázání ve věku 61 let. Životopis viz O. Ježek: Zápisník jáchymovského kronikáře – části Fortitudio assum I – XII.

Objev

Po prudkém vzestupu v 16. století následoval pozvolný úpadek, související s poklesem poptávky po stříbru. Město bylo postiženo morem a v roce 1613 mělo už jen něco přes 500 obyvatel. Od 17. století probíhala katolizace města dosud luteránského, uzavřena latinská škola. V dole Svornost v roce 1864 vytryskl mohutný pramen radonové vody, která v první fázi důl zatopila a způsobila katastrofu. Její objevení ale znamenalo lázeňskou budoucnost města. Těžil se kobalt a uran na výrobu barev. Rostl průmysl v městě, ale roku 1873 byl Jáchymov zničen požárem. V 90. letech 19. století darovala rakouská vláda tuny vytěžené hlušiny -  smolince francouzské fyzičce polského původu Marii Curie – Sklodowské, která z nich vytěžila rádium a polonium  a založila tak obor radiologie. Už v 19. století se v domě pekaře Khuna pacienti léčili v radonové vodě dopravované ve štoudvích. První radioaktivní lázně světa byly v Jáchymově otevřeny v roce 1906, v současné době se v několika léčebnách léčí tisíce pacientů s nemocemi pohybového ústrojí nejen z ČR, ale i dalších zemí,  v  první řadě z Německa,  Ruska,  arabských zemí  a dalších.

Uran

V období po Mnichovu se Jáchymov stal součástí Třetí říše a uran zde vytěžený byl základem pokusů nacistů o sestrojení atomové bomby (USA využily uran z Konga).  Bezprostředně po roce 1945  byla uzavřena smlouva mezi ČSR a SSSR o těžbě a dodávkách uranu. R.1946 ve třech dolech pracovalo 300 horníků, ale jejich počet se zvyšoval až na desetitisíce, přicházeli havíři z nejrůznějších míst republiky, v dolech pracovali i váleční zajatci, které po roce 1948 nahrazovali vězni, v první řadě političtí (asi třetina ze 40 tisíc zaměstnanců dolů).

Východiskem aktivit je život v lágrech, „jáchymovské peklo“, život v nejznámějším lágru Mariánská a osudy tohoto místa  (původně poustevna, pak klášter, zbořený v r. 1956).  V 50. letech byla zrušena železniční trať z Ostrova, těžba byla ukončena r. 1962.

Současnost

Město má v současné době asi 3000 obyvatel, měšťanské renesanční domy na náměstí jsou z větší části zabedněné, protože obsahují radon a rekonstrukce by byla příliš nákladná, cestu na Boží Dar a na přechod do Německa lemují vietnamské obchody s trpaslíky… jen lázně vzkvétají, k 100. výročí založení kompletní rekonstrukce.

Literatura

Eve Curie: Madame Curie

Oldřich Ježek: Jáchymov.

Oldřich Ježek: Jáchymov – Od stříbrných dolů k radonovým lázním

Oldřich Ježek: Zápisník jáchymovského kronikáře

 

 

Ze světové historie

Ze světové historie evamachkova Po, 01/15/2018 - 13:51

Obsah kapitoly:

Lovci mamutů na Donu

Řím - od republiky k císařství

Pompeje aneb Jak žili staří Římané

Křížové výpravy

Marco Polo

Hony na čarodějnice

Americká občanská válka

 

Lovci mamutů na Donu

Vzdělávací oblast

Dějepis

Téma

Archeologie je věda, která z dílčích indicií detektivním způsobem získává poznatky o tom, jak žili lidé v předhistorických dobách, přičemž mnohdy hraje důležitou roli náhoda. Často však naráží na odpor, protože narušuje povrchy, které jsou v současnosti běžně využívány, proto existuje zákon, který zjišťuje možnost tzv. záchranných výzkumů v místech, kde má proběhnout nová stavba nebo zásadní rekonstrukce.

Látka

Ze školní četby dobře známí „Lovci mamutů“ žili nejen v české kotlině, ale i jinde v Evropě. Na břehu Donu ve Voroněžské oblasti leží vesnice Kostěnki, zřejmě pojmenovaná po mamutích kostech, které se na jejím katastru objevovaly po celá léta ve velkém množství.  Ale proč se tam kosti objevují, se začalo odhalovat koncem 19. století, kdy podle Donu putoval přírodovědec a cestovatel I. S. Poljakov. V roce 1879 začal na hlavní ulici vesnice Kostěnki jeden místní obyvatel kopat jámu, do níž chtěl dát včely na přezimování. Poljakov v jámě našel značné množství kostí i kamenných nástrojů a navázal pak na něj A. I. Kelsijev – oba byli v archeologii amatéry. V roce 1923 do Kostěnek přišel profesionální archeolog Petr Petrovič Jefimenko, který zjistil, že naleziště je velmi rozsáhlé, narazil však na odpor jednoho z místních majitelů pozemků, který odmítal rozkopání svého sadu. Až v roce 1931, když už měla pozemek jiného majitele, se podařilo zahájit vykopávky v celém rozsahu, a pokračovaly až do r. 1936. Jefimenko zavedl plošný způsob výkopu a proto se mu podařilo zmapovat pravěkou osadu a odkrýt celé sídliště lovců mamutů. Jeho půdorys vyvolal dohady, protože po jeho delší ose byla řada devíti ohnišť, která kladla otázku, zda tvořily osu velkého domu, byly nalezeny i kosti, které zřetelně tvořily kostru obydlí, byly tu i jámy, větší snad domy, menší zásobárny, nalezly se nástroje z mamutích klů a dalších zvířecích kostí.

Nálezy: Rozsáhlý sídlištní komplex z mladšího paleolitu a postupně byla objevena celá řada dalších sídlišť z různých období. Lovci se na dané místo vraceli i po 15 tisících let. Jefimenko zkoumal nálezovou situaci vcelku, tj. způsob uložení pozůstatků v zemi, a našel i půdorys ze starší doby kamenné – sídliště lovců mamutů, osada měřila asi 37 x 13.17 m, v jedné jámě se nalezlo 14 mamutích klů 1  - 2 m dlouhých. Podle polohy to byl kopulovitý krov, zřejmě krytý kůžemi, větvemi a hlínou, navrchu byly mamutí lopatky a pánevní kosti. Vznikly rozpory ve výkladu půdorysu. Našly se nástroje a zvířecí kosti, zejména množství mamutích, obrovské množství kamenných nástrojů i odpadků z jejich výroby.

Literatura

Paul P. Bahn (ed.): Příběh archeologie, přel. T. Hrách, Argo, Praha 1996

Lenka Lisá – Pavel Lisý – Karel Valoch: Lovci mamutů na Donu, Vesmír, roč. 88, 2009, č. 9

Karel Sklenář: Za branou minulosti, Panorama, Praha 1978

 

Řím  -  od  republiky  k císařství

Vzdělávací oblast

Dějepis, občanská výchova, resp. základy společenských věd

Témata

Republika, podstata pojmu, uspořádání ve starém Římě, hlavní úředníci a jejich funkce,  soudy a spravedlnost; osoba Gaia Julia Caesara vedla ke zlomu od republiky k císařství.

Motto: „…pokud někdo tráví svůj život výkonem svrchované moci, je všem neustále na očích. Ti, kterým osud nejvíce přeje, mají nejmenší volnost jednání, nesmějí propadat ani záporným, ani kladným pocitům, a už vůbec ne hněvu. Co se u jiných nazývá hněv, to je u vládnoucích pýcha a krutost…“ Sallustius

Látka

R. 540 př. n. l. byl z Říma vyhnán poslední král a Lucius Brutus byl hlavním tvůrcem nového státního zřízení – republiky (odvozeno od „res publica“ = věc veřejná). Senát tvořili patriciové, tj. bohatá vrstva společnosti, dostal nové pravomoci, přijímal zákony, odsouzení k smrti se mohli k senátu odvolat. Občané tvořili sněmy a státní záležitosti byly označovány spojením „senát a lid římský“. Dva nejvyšší úředníci – původně nazývaní praetoři, tj. kráčející v čele, byli voleni na rok, měli možnost zakročovat proti sobě navzájem, ale museli se spolu radit (porada =consilium – od toho později nazváni konzulové). Byli vrchními veliteli vojska (odvody, jmenování důstojníků, příměří a kapitulace, mezinárodní smlouvy), řídili státní finance. Pokud byli oba v Římě, střídali se. Nosili tógu s nachovým lemem a jejích jména označovala rok, kdy vládli. Pouze v období ohrožení se ujímal moci diktátor, ale nejvýše na 6 měsíců. Právo a soudnictví: nedotknutelnost soukromého vlastnictví v mužské linii, rovnost svobodných občanů před zákonem; obyčejové právo – oblast vztahů mezi lidmi a bohem a oblast vztahů mezi lidmi navzájem; možnost odvolat se k lidovému shromáždění i dobrovolného vyhnanství místo trestu smrti. Trestní právo se týkalo loupeže, krádeže, vraždy, podvodu; trest smrti za velezradu (politik), ztrestán také útok na tribuna lidu, podplácení voličů, magie, zrada patrona, křivé svědectví (řešilo se před lidovým shromážděním). Protože Říman nesměl zabít Římana, byli katy státní otroci. Civilní právo – nebyl tu státní žalobce, žalobu přednášel postižený, občan nebo politik, v  závažných případech se zapojovali i advokáti.

Po svém vítězství v občanské válce se v roce 82 nechal  Lucius Cornellius Sulla jmenovat na neomezenou dobu diktátorem a s neomezenými pravomocemi a konzulové byli zbaveni svých pravomocí. Sulla nechal sepsat seznamy proskribovaných, tj. svých oponentů, které postavil mimo zákon, mohli proto být beztrestně kýmkoli usmrceni. Římané byli bez soudu popravováni, Julius Caesar se vyhnul smrti útěkem z Říma. Majetek popravených byl konfiskován ve prospěch nejen státní kasy, ale i Sully a jeho stoupenců. Celkem bylo do roku 81, kdy proskribce skončily, popraveno 1500 příslušníků římské šlechty a celkově se počet obětí odhaduje mezi 4700 a 9000 Římany. Potom Sulla zavedl zákony měnící pravomoci senátu a jeho složení. Zajistil si i uctívání, např. formou stavby soch své osoby a organizováním oslavných her. Ale na počátku roku 80 př. n. l. složil úřad diktátora, obnovil republikánské zřízení a odešel do ústraní. Caesar se po Sullově smrti vrátil r. 78 do Říma a vykonával řadu funkcí, mj. byl správcem Hispánie, pak konzulem a poté spolu s Pompeiem a Crassem vytvořil triumvirát. V pozici prokonzula pro  Galii se mu podařilo rozšířit římské impérium. Mezitím Crassus zahynul v bitvě a Pompeius se spojil s Caesarovými nepřáteli. Caesar byl senátem odvolán z Galie, ale překročil se svým vojskem řeku Rubikon, tj. římskou hranici, čímž zahájil občanskou válku. Pompeia pronásledoval až do Alexandrie v Egyptě, kde místo Ptolemaia XIII. dosadil na trůn jeho sestru Kleopatru. Po řadě dalších tažení se v r. 45 př. n. l. vrátil vítězně do Říma jako doživotní diktátor, ale nemstil se, nepřátelům odpouštěl. Jako diktátor se choval, staral se zejména o oslavu své osoby a jeho jednání vyvolalo v senátu odpor a o Idách Martových (15. března) r. 44 př. n. l. byl skupinou senátorů 23 bodnutími nožem zavražděn. Republikánská myšlenka byla mrtvá, do čela země nastoupil Caesarův nevlastní syn, který se prohlásil císařem Augustem a republika tím definitivně zanikla.  Císařstvím zůstala Římská říše až do svého konce v 5. století n. l. (Suetonius ve svých životopisech uvádí mj. vzhled, oblékání, rodinné poměry, osobní vlastnosti dané osoby.)

Literatura:

Gaius Suetonius Tranquillus: Životopisy dvanácti císařů, přel. B. Ryba, Svoboda 1974

Zdeněk Volný: Toulky minulostí světa 3, Via facti. Praha 2016

Vojtěch Zamarovský: Dějiny psané Římem, přel. O. Pok, Mladá fronta, Praha 1967

 

Pompeje aneb Jak žili staří Římané

Vzdělávací oblast

Historie

Téma

Římská kultura byla na svou dobu mimořádně vyspělá, jak pokud jde o organizaci společnosti, tak pokud jde o hygienu a techniku (vodovody, veřejné lázně).  Přesto zanikla a ve středověku v Evropě došlo k výrazným krokům zpět, Konkrétní doklady způsobu života starých Římanů byly nalezeny v Pompejích, v nichž se pod vrstvami sopečného materiálu uchovalo mnoho staveb či jejich částí, nábytek, malby, nápisy na stěnách i drobné předměty denního života a lze tedy z nich usuzovat, jakou životní úroveň měli lidé na počátku našeho letopočtu.

Látka

Pompeje a Herculaneum byla města na pobřeží Neapolského zálivu, založená asi v 7. století př. n. l. Od 6. stol. př. n. l. byla pod řeckým vlivem, jako významné místo na obchodních cestách. Římu podléhaly Pompeje až po r. 89 př. n. l. V roce 62 n. l. postihlo Pompeje ničivé zemětřesení, jehož následky nebyly zcela zahlazeny ještě po 17 letech, kdy město zničil Vesuv. Vedle velkého amfiteátru (až 20 tisíc diváků)  bylo ve městě vybudováno malé divadlo ódeion, postaveny lázně, chrámy. Hlavní náměstí, vydlážděné bílým vápencem, se stalo forem a vozy přes něj nesměly jezdit. Bylo obklopeno chrámy a dalšími významnými budovami a vyzdobeno sochami. Byl vybudován vodovod s kašnami na nárožích ulic. Důležitost obchodu a podnikání dosvědčují mj. nápisy v domech: Zisk je radost, nebo Vítej, zisku! K Pompejím, které v té době ležely na pobřeží, patřil přístav, který byl překladištěm a sloužil obchodu s vínem. Před zemětřesením  měly Pompeje podle odhadu asi  10 000 -  15 000 obyvatel, nebyly v něm nepokoje a třídní boj ani rasová diskriminace. Po zemětřesení se ale řada občanů odstěhovala a  vznikly sociální nepokoje. Ve  městě se pořádaly gladiátorské zábavy, byla  nalezena zboj gladiátorů,  fungovalo malé divadlo.

Katastrofa:

Den před výbuchem Vesuvu byl v Pompejích svátek boha  Vulcana, konaly se  oslavy.

Věřilo se, že Vesuv je vyhaslý, i když bylo známo, že kdysi vybuchl, podle půdy úrodné v jeho okolí. Den před výbuchem bylo  několik menších zemětřesení, 24. srpna 79 n. l. byl  časně ráno pozorován jen malý výron ohně a mrak popela, hlavní výbuch nastal v jednu hodinu po poledni, do 17 hodin bylo v Pompejích 50 cm popela a pemzy. V noci magma postupovalo k Herculaneu. Druhý den ráno se dostal do Pompejí plyn a zabíjel lidi, mezi 7,30 a 7,45  přišel příval horkého popela, který usmrcoval poměrně pomalou smrtí. Kolem 8 hodiny byl už postižen celý Neapolský záliv. Následky: Herculaneum  bylo pohřbeno 25 metry sopečné hmoty, Pompeje nejméně 4 metry, posunula se pobřežní čára. Zachovaly se i  naprosto neporušené předměty – na stole vejce a ryba, na trojnožkách hrnce, v nich maso a kosti, v pekařské peci 81 bochníků.

Archeologie

1594 – náhodně při stavbě objeveny první pozůstatky, nápisy objeveny 1689, záměrné hledání  od r. 1738. Do současnosti odkryto 60 % Pompejí, zachovalé hradby města - 3 km. Urbanistická podoba – nepravidelný ovál. Apollónův chrám – proti němu chrám Herkula a Minervy, mezi nimi tržiště – později forum. Ulice vzniklé podle plánu. Brány – sedm městských bran. Forum – politický život, trhy, slavnostní hry. Zásobování vodou – studny - spodní voda v hloubce 20 m,  sbírání dešťové vody, od poč. 1. stol. n. l. vodovod -  odbočka z vodovodu vojenské základny. Vodojemy, veřejné kašny, veřejné lázně, soukromé domy, domy boháčů – ozdobné nádrže, fontány.

Veřejné lázně -  nejméně 5 komplexů – šatna, chladná místnost, pak vlažná, pak horká lázeň, pocení, čištění škrabátkem, horká koupel, pak bazén se studenou vodou, někde i horký suchý prostor pro pocení. Lázně mužské a ženské.

Soukromé domy: většinou na venek bez oken, světlo z vnitřních dvorů, velký pokoj otevřený do atria, kolem atria ložnice, jídelna, ležení u stolu, řada pokrmů. Zahrady.  Výzdoba domů – nástěnné malby, sochy, mozaiky.

Mapka prohlídkové trasy.

Literatura

Paul Wilkinson: Pompeje. Poslední den, přel.V. Marek, Knižní klub, Praha 2004

 

Křížové výpravy

Vzdělávací oblast

Dějepis

Téma:

Putování do Svaté země ke Kristovu hrobu a pro jeho ochranu; u mnohých bylo spojeno s úsilím získat pozici vládce uměle vytvořených křesťanských států a státečků v oblasti Sýrie a Palestiny; „nekřesťanské“, vandalské, surové a kořistnické chování účastníků výprav, vraždění muslimů i ostatních – agresivita a chamtivost není dána náboženstvím, ale jinými vlivy, které se za náboženské cíle vydávají. Každá akce plodí reakci.

Látka:

V roce 1095 dal Papež Urban II. popud ke křížové výpravě, která měla poskytnout pomoc křesťanům ohrožovaným Turky. Prví část výpravy – chátra pod vedením Petra Poustevníka začala s rabováním a dalšími excesy už na hranicích mezi Maďarskem a Srbskem, které bylo součástí Byzance, další podobné akce pokračovaly i v oblasti Konstantinopole, Alexius I. je vyhnal. Pak organizovanější tažení vedené šlechtici, mezi nimi Godefroi z Bouillonu a jeho bratři, Eustach a Baldiun. Po četných obtížích, ale také masakrech na místním obyvatelstvu a armádách a po různých zvratech byl dobyt Jeruzalém, prvním vládcem – správcem Božího hrobu – byl Godefroi, po jeho smrti Balduin, který po něm převzal vládu jako jeruzalémský král. Konsolidoval situaci, docházelo i k přizpůsobování Franků, kteří zůstali. Arabský svět byl vyspělejší než evropský, poskytoval větší pohodlí a blahobyt, Frankové se v Palestině  také myli daleko víc, než doma. Vznik křižáckých řádů. Balduin zemřel po 18 letech vlády, v dalším období četné zvraty situace až do konečného vítězství muslimů. Celkem 9 křížových výprav.

Velká obrazová všeobecná encyklopedie

Křížové výpravy:

1096-1099 – 1. křížová výprava: francouzské vojsko dobývá Jeruzalém

1147-1149  - 2. křížová výprava: vyzval k ní Bernard z Clairvaux, končí neúspěchem

1189-1192- 3. křížová výprava: vedená anglickým krále Richardem I., francouzským králem Filipem II. a císařem Friedrichem I., končí dočasným příměřím

1202 -1204 - 4. křížová výprava, fiasko, při němž křižáci dobyli křesťanské středisko v Konstantinopoli

1212 -  Křížová výprava dětí: tisíce dětí vedených záhadným francouzským rolnickým chlapcem. Většinou zemřely na moři nebo upadly do otroctví, ještě než došly do Palestiny

1217 – 1222  -   5.  křížová výprava: neúspěšný pokus o dobytí Egypta

1228 – 1229- 6. křížová výprava: císař Friedrich II. zajišťuje příměří a vzdává se svatých míst

1248 – 1254  - 7. křížová výprava: francouzský král Ludvík IX. Svatý se neúspěšně snaží dobýt Egypt

1270 -  8. křížová výprava: končí zakrátko smrtí Ludvíka IX.

1270 - 1272 - 9. křížová výprava vedená budoucím anglickým králem Eduardem I.: malý úspěch, dojednáno příměří

Antony Bridge: Křížové výpravy

Popud ke křížovým výpravám dal papež Urban II. v listopadu 1095 na závěr koncilu v Clermontu, před obrovským davem na poli – prosba o pomoc proti Turkům, kteří pronikají do křesťanských zemí a mučí křesťany, znesvěcují Jeruzalém - vypovědět válku nepřátelům Boha;  kdo se zúčastní, dosáhne rozhřešení a odpuštění všech hříchů. Bezprostřední odezva, houfování účastníků - vůdčí osobnost Petr Poustevník – 20.000 příchozích v Kolíně nad Rýnem – vyšli po Velikonocích 1096. Šli přes Maďarsko, byli dobře přijati maďarským králem, ale v malém městě na hranicích s Byzancí (Srbskem) došlo ke konfliktům, křižáci rabovali, pobili 4000 Maďarů, za hranicemi pobili turecké vojáky, vyplenili Bělehrad, u Niše vypálili několik mlýnů, Petr ztratil truhlu s penězi. Došli do Konstantinopole, ale Alexios je odsunul do tábora, došlo ke sporům o vedení. Křižáci byli nezvladatelní, rabovali v okolních vesnicích. Střetnutí s Turky, ti je pobili, napadli i tábor, kde byly ženy a děti, uniklo asi 3000 živých lidí. Mezitím se v západní Evropě shromažďovali další účastníci tažení a někdo přišel s nápadem, že nepřátelé Krista se najdou někde blíž domovu a spustil tím pogromy na Židy v Porýní, pak masakr v Praze, pokračovali v cestě, až když zabili i posledního Žida. V Maďarsku je rozprášil král Koloman, o život přišlo mnoho křižáků.

Mezitím řada šlechticů připravovala tažení  s vědomím, že příprava musí být důkladná. Hugo z Vermandois, syn francouzského krále, napsal dopis Alexiovi, dále Lotrinčan Godefroi z Bouillonu, jeho bratři Eustach a Balduin, další soukromé armády.

Balduinovi během tažení zemřela žena i děti.

Dobytí Jeruzaléma  -  zemřel biskup Le Puy, který vždy sjednocoval a řešil rozpory, vznikly spory o vládce Jeruzaléma, nejméně konfliktní byl Godefroi z Bouillonu – pokus o dobytí Jeruzaléma pomocí nezlomné víry v Boha, ale chyběly jim dobývací žebříky – nepovedlo se. Pak připluly lodě s dřívím, budování obléhacích strojů. Mimořádná vedra, žízeň, tornáda s prachem, spory o to, zač je Bůh trestá – vidění Petra Desideria –  před dobytím města uspořádáno procesí bosých účastníků (včetně rodin) kolem hradeb, muslimové se dobře bavili. Později se ukázalo, že Desiderius je podvodník.  Po dobytí Jeruzaléma masakr muslimů a židů, ale i některých křesťanů, včetně dětí, starců. Někteří za živa upáleni v  domech, pak díkůvzdání Bohu za vítězství.

Godefroi odmítl titul krále, stal se správcem božího hrobu. Vztah k vyznavačům řecké ortodoxní církve – zákaz vstupu do chrámu Božího hrobu. Další boje – přicházela armáda z Egypta. Godefroi zemřel po 3 letech 18. července 1100 – včas povolal svého bratra Balduina, který v té době vládl na severu Edesse – ten pak jako Jeruzalémský král  vládl 18 let, v Svaté zemi strávil celkem 40 let. Jeruzalémské království převzal ve špatném stavu, dával to do pořádku a ovládal okolí.

Někteří křižáci se vraceli do Evropy, jiní zůstali natrvalo. Frankové se postupně přizpůsobovali, v Jeruzalémě stále méně než  1000 osob, ostatní obyvatelé města byli řecky mluvící křesťané, Arméni, židé, Egypťané a Arabové, sňatky Franků s Arménkami a Byzantinkami, ale za sňatek s muslimkou hrozila kastrace a další sankce. Frankové se přizpůsobovali místní kultuře bydlení, s hygienou, stravování, veřejné lázně (s. 91 a násl.) Pohoršovalo to ty, kteří nově přišli z Evropy.

Po Balduinovi I. nastoupil jeho bratranec Balduin s Le Bourg jako Balduin II. – výměna generací

Bojovníci středověku

Barbarossa - německý císař Friedrich I., nar. 1121 – celý život válečné konflikty,spiknutí a protispiknutí, intriky, spory náboženské

Účast na 2. křížové výpravě; ve 12. století největším městem Kolín nad Rýnem – období prosperity, stavby klášterů, učenost; křížové výprav – regulátor růstu počtu obyvatel

ss. 97 – 102 – podrobné popisy dobových zbraní

Březen 1188 papež Klement III. Výzva ke křížové výpravě, květen 1189 – armáda 20.000 mužů, zkušení bojovníci a loyální vzalové a velmoži -  armádu dovedl do Sýrie, pak Arménie – 10. 6. 1190 zahynul při přechodu řeky Salef – kůň se splašil, Friedricha shodil do vody – asi srdeční záchvat, pohřben v Antiochii _ někteří stoupenci spáchali sebevraždu nebo přestoupili k islámu – pocit, že Bůh je opustil

 

Richard Lví srdce

Nar. 1157 v Oxfordu – rozporuplný, statečný rytíř, ale špatný vládce, konfliktní ve vztazích.

Vliv hrdinských eposů z bojů proti Maurům. Alexin I. – žádost o pomoc proti seldžuckým Turkům. Vyhlášení křížové výpravy Urbanem II. – 1187 – křesťanská vojska poražena Saladienem – získal i Jeruzalém – po smrti otce Richard rozprodával hrady i města, aby měl na výpravu – 6-8 tisíc mužů – vrátil se po 4 letech

Zbraně a válečnictví –  ss. 142 – 144

Křižáci v Orientu

Stručný výklad, ale množství konkrétních údajů, obrazový materiál i dokumenty – dobové texty

Citát:

 Je tomu už dávno, co dvě sesterské poloviny světa, Evropa a Asie, křesťanská a muslimská, šly každá svou cestou; znovu se octly tváří v tvář při první křižácké výpravě a pohlédly si zpříma do očí. Tento pohled byl děsivý. -  Jules Michelet, Dějiny Francie

Literatura:

Antony Bridge: Křížové výpravy, přel. M. Kreysová, Academia, Praha 2000

John Mattews a Bob Stewart: Bojovníci středověku, přel. J. Ryčková, Jota, Brno 1996

Georges Tate: Křižáci v Orientu, přel. J. Rauschová, Slovart, Praha 1996

 

Marco Polo

Vzdělávací oblast

Historie středověku, Čína a další asijské země (Mongolové ovládající Čínu), zeměpis Asie, cesty po souši a po moři, obchod Asie – Evropa.

Téma

Cestování ve středověku, zejména na tak velké vzdálenosti, vyžadovalo odvahu, vytrvalost, schopnost vypořádat se s nepohodlím, námahou, nebzučím.  Touha poznávat cizí země, život v nich, hledat nové cesty ke kontaktu.

Příběh

Benátští obchodníci bratři Polové Nicolo a Matteo podnikli první cestu do Číny v letech 1255 – 1269. Krátce před jejich odjezdem se Nicolovi narodil syn Marco, když se vrátili, bylo Markovi 14 let. Přinesl poselství Kublaj chána, který v té době ovládal Čínu, papežovi, který žádal o vyslání stovek křesťanských kněží.  Další cestu podnikli oba bratři i s Makem v roce 1271, kněží je doprovázeli jen dva a ti cest vzdali v oblasti Kavkazu. Hedvábná stezka byla trasa po zemi i po moři, po níž putovali obchodníci, a nejvýznamnějším produktem bylo čínské hedvábí pro bohaté v Evropě. V Pekingu zůstali 17 let a Marco dokonce byl pověřen správou jednoho města a okresu a z pověření Kublaje cestoval po různých provinciích. V roce 1292 byly Polové Kublajem propuštěni a další tři roky putovali zpět do Benátek mořskou cestou.

Když pak byl Marco Polo v janovském vězení v souvislosti s bitvami mezi Benátkami a Janovem, sepsal svoje dobrodružství pod názvem Milion.

Fakta

Hedvábná stezka: už před naším letopočtem se dováželo do Říma hedvábí z Číny, v 13. Století trasu ovládli Mongolové, kteří v té době ovládali velkou část Asie, až roku 13 68 ovládla stezku opět Čína. Po souši vedla stezka přes středoasijská teritoria, po moři jižní cestu kolem Indie.

Kublaj (1215-1294):  mongolský vojevůdce, ovládal severní území Číny, expandoval i do jižních oblastí, dobyl i Myanmar (Barma) a Koreu. Zavedl ve své říši buddhismus, ale podporoval i křesťanství, na jeho dvoře se rozpíjela literatura, umění

Literatura

Marco Polo: Milion, opakovaná vydání

Vladimír Liščák: Čína –Dobrodružství hedvábné cesty. Po stopách styků východ – západ. Setout, Praha 2000

 

Hony na čarodějnice

Vzdělávací oblast

Dějepis

Témata

Pokusy o likvidaci alternativního smýšlení v rámci církve, vysvětlování všech pohrom (neúroda, úhyn dobytka, epidemie, meteorologické katastrofy) působením čarodějnic, které jsou spolčeny s ďáblem, zdrojem všechno zla. Soudnictví (inkvizice) jako nástroj potírání odlišných názorů. Nebezpečnost soudů založených na dojmu, pomluvě, dogmatu, demagogii, odsuzování bez důkazů a vynucování doznání mučením.

Látka

Čarodějnictví lze definovat jako praktikování snahy o dosažení výsledků nadpřirozené povahy, které mohou být zaměřeny jak na léčení a pomáhání, tak na škodění a zabíjení. Odjakživa vyvolávalo čarodějnictví represi až likvidaci osob. (Ještě ve 20. století čarodějnictví existuje v některých afrických státech a je tam považováno za projev třídního boje – Tanzanie).

Ve 12. století vzniklo ve Francii hnutí valdenských, sekty, která hlásala návrat k chudobě podle evangelia. Papež je dal do klatby, oni se uchýlili do Alp a v souvislosti s tím vznikl mýtus o čarodějnicích spolčených s ďáblem, které byly příčinou všech zločinů a nesnází, neboť na mučení se valdenští přiznávali k čemukoliv. Vznikla pověst o sabatech čarodějnic, létání na koštěti nebo na zvířeti, o orgiích a černých mších. Největší rozvoj inkvizičních procesů byl ve Francii v 15. -16. století. Podezřelými byli zpravidla kacíři a židé (pogromy na židy), pronásledování čarodějnic probíhalo zejména na vesnicích a nejčastějším objektem obvinění byly vdovy, často bylinkářky.

V 15. století jmenoval papež Inocenc VIII. dva inkvizitory pro některé oblasti Německa -  Heinricha Institorise, který napsal zásadní příručku pro inkvizitory Malleus maleficarum = Kladivo na čarodějnice, a Jacoba Sprangera (oba dominikáni).

Vznik inkvizičních procesů na konci středověku byl zaměřen proti kacířům, a byla povolena tortura. V českých zemích byla tortura používána od 2. čtvrtiny 14. století, vrchol procesů byl v letech 1560-1630. Institoris  působil i v Olomouci, potíral hlavně Jednotu bratrskou.

Čarodějnické procesy měly v českých zemích cca 1000 obětí, celkově šlo spolu s pogromy na židy o největší neválečné vraždění až do konce 19. století. Velké procesy s velkým

počtem obětí na životech v českých zemích: Jeseník, Zlaté Hory, Velké Losiny a Šumperk (na 100 obětí), Velká Bíteš, Žamberk,  oblast mezi Nymburkem, Poděbrady, Kopidlnem a Dobrovicemi (na 10 obětí).

Příběhy – typy procesů (Francie):

1599, Buzuel: Podáno udání na vdovu Reine Perchevalovou, že očarovala sousedovu rodinu a její dobytek, že zavraždila vlastní vnučku a jednomu občanovi přičarovala vážnou nemoc. Stýkala se s valdenskými, kteří ji naučili kouzla. Byla zatčena, nepřiznala se, statečně se bránila, ale nakonec podlehla mučení, přiznala se a udala i spoluviníky. Byla upálena.

1601, Cateau:  o vdově Aldegondy de Rue se ve vsi říkalo, že je čarodějnice, vydala se proto k úřadu pro rozpoznávání čarodějnic, aby ji očistil. Úřad rozeznával čarodějnice podle znamení na těle a jí našli pět malých teček na rameni jako důkaz toho, že do jejího těla vstoupil ďábel. Byla uškrcena a upálena (mírnější poprava!)

1670, Béarn: 16letý učeň nabídl řadě vesnic, že je osvobodí od čarodějnic, které rozezná, protože se zúčastnil sabatu. Ve vesnicích, které navštívil objevil 6210 čarodějnic a čarodějníků, začaly procesy.

Při procesu platilo (na rozdíl od moderního práva), že obviněný musel prokazovat svou nevinu, přitom bylo předem dáno, že bude odsouzen. Když se přiznal, platilo, že je obviněn právem, když se nepřiznal, bylo jisté, že do něj vstoupil ďábel, který ho nutí zapírat, proto následovalo mučení (ob den, aby se mezi tím vzpamatoval) a na mučení prakticky každý přiznal všechno, co se od něj očekávalo, a udal další. Někdy se užíval „boží soud“ ve vodě: obviněný byl svázán do kozelce a hozen do řeky, když se udržel na hladině, znamenalo to, že je spolčen s ďáblem a byl upálen, nevinnost dokazoval fakt, že se utopil, ale byl tak jako tak mrtvý.

Literatura

Jindřich Francek: Čarodějnické příběhy, Paseka, Praha – Litomyšl 2005

Heinrich Institoris a Jacob Spranger: Malleus  maleficarum,přel. J. Lenková, Praha 2005

Jean-Michel Sallmann: Čarodějnice, ďáblovy nevěsty, Slovart 1994

(Kromě literatury zde uvedené existuje i publikace Hony na čarodějnice Bedřicha Šindeláře, nakladatelství Svoboda 1986; mapuje sice čarodějnické procesy v západní a střední Evropě dost rozsáhle, ale je deformována třídním výkladem do té míry, že je nevěrohodná. Ale zajímavé a snad využitelné jsou ilustrace Zdeňka Mézla. -  Kladivo na čarodějnice je metodika pronásledování čarodějnic, oficiální dílo inkvizice, stejnojmenný román Kaplického zachycuje velký případ ze Šumperska.)

 

Americká občanská válka

Vzdělávací oblast

Historie, občanská výchova, ZSV

Téma                                                                                   

Centralizace nebo autonomie? Je přínosná centralizace, podřízení všech států Kongresu, nebo samostatné rozhodování? Nebo hrozí rozpad Unie, který povede k zániku obou částí? Odpovídá otroctví ústavě, která zaručuje stejná práva všem občanům? Je otroctví obhajitelné ekonomickým přínosem?

Látka

Příčiny americké občanské války (1861 – 1865): rozpory mezi Unií – severními státy -  a Konfederací – jižními státy. Na severu byl průmysl, množství přistěhovalců, hospodářství se orientovalo na dovoz, v jižních státech naopak převaha zemědělství, zejména pěstování bavlny, které vyžadovalo množství nekvalifikované a levné pracovní síly, orientace na vývoz. Z toho plynuly o cla, pro Jižany byla nejvýhodnější nižší, s tím byla spojená otázka otroctví, sever potřeboval cla vyšší. Ale zásadní rozpor byl o to, zda ústavu vykládat tak, že převahu má mít centrální vláda s právem rozhodovat i o existenci otroctví nebo jeho zrušení, anebo zda jednotlivé státy mají právo na samostatnost.

Začátek války – 15. 4. 1861 – přepadení vojenské pevnosti centrální armády Fort Sumter, ležící na území Jižní Karoliny, a její dobytí jižanským vojskem. Sever měl pravidelnou, ale nepočetnou armádu, proto Lincoln vyzval dobrovolníky, původně jen na 3 měsíce pak na tři roky. Část důstojníků, asi třetina, kteří pocházeli z Jihu, odešlo do armády Konfederace, ale jen 26 řadových vojáků.

Hlavním městem Konfederace se stal Richmond, který leží ve Virginii, velmi blízko hranice se Severem, což byla nevýhoda. Na začátku měla Unie nevycvičenou armádu dobrovolníků, bitvu u Bull Runu Unie prohrála, armáda utekla. Bitva měla značné množství diváků, včetně kongresmanů, kteří přijeli z 50 km vzdáleného Washingtonu, a ti také v panice prchali.  Unie prohrávala, až do bitvy u Antietamu, kterou vyhrála díky tomu, že jeden jižanský důstojník ztratil papíry s Leeovými plány a údaji o pobytu vojsk. Lee měl velké ztráty a nemohl pokračovat, Lincoln hned vydal prohlášení o osvobození černochů, Konfederace to nerespektovala a tím ztratila podporu ze zahraničí, hlavně Británie – nebylo přijatelné stranit otrokářství. V armádě Unie docházelo často k výměnám vrchního velitele. V čtyřdenní bitvě u Gettysburgu zvítězila Unie, současně na Mississippi vyhrál bitvu generál Grant, posílil ho Sherman. Dobytí Vicksburgu znamenalo zásadní zvrat. Grant se stal vrchním velitelem. Začátkem roku 1865 se Konfederace dostala do obklíčení,  byla  odříznuta od přístavů a tedy i dodávek. V téže době začala Konfederace do své armády zařazovat i černochy a tím potvrdila jejich plnoprávnost. 9. dubna 1865 Lee kapituloval. Zničený Jih musel projít dlouhou rekonstrukcí.

Další kapitoly Americké občanské války: Jak si vedli ve štábu a v poli – obsahuje i hodnosti a výložky a způsob zacházení s vojáky. Každodenní život prostého vojína —obsahuje  typy šavlí apod., portréty, informace o prvních ženách ve velení armády (lékařka), množství obrázků oblečení, standarty. Vojenské recepty. Kapitola Čím se zabíjeli – o zbraních – typy palných zbraní, Námořnictvo – lodě. Jak se oblékali – čepice obou armád. Dobová symbolika. Co zpívali a hráli (i nějaké noty). Češi byli při tom – osudy českých vojáků, byli hlavně v armádě Unie. Pomník v Chicagu. Řada těchto kapitol je zaměřena na event. rekonstrukce bitev, jaké se v USA konávají.

Jaké to mělo následky: Generál Lee i vojsko Jižanů se po kapitulaci zachovalo důstojně, přijali prohru jako fakt. Politické boje. 2 dny po skončení války byl Lincoln v divadle zastřelen. Spory dvou křídel Republikánů. Jih musel respektovat nařízení o zrušení otroctví, byl tam vyhlášen režim vojenské diktatury. Černochům se ale nezměnily existenční podmínky, někteří po osvobození z otroctví odcházejí do severních států.                                 

Byla to největší válka na území USA a také poslední.  Měla na 600 00 obětí – v procentech to jsou největší ztráty ze všech amerických válek, včetně 2. světové a vietnamské. Poprvé se po jejím skončení konal soud s válečným zločincem, velitelem zajateckého tábora (lze přirovnat ke koncentrákům). Jako první v dějinách dokumentována fotograficky, osvědčil se telegraf.

V předvečer války – povstání Johna Browna (viz J. Opatrný)

John Brown, nar. 1802 jako syn protestantského pastora, řada zaměstnání a podnikání, vesměs neúspěšné, živil se i krádežemi. Zapálený abolicionista – účast na protiotrokářských shromážděních. V noci 25. května 1856 – masakr spolu se syny, povraždění několika rodin otrokářů. Pochytali koně obětí a odjeli. Proti tomu ozbrojení otrokáři. John Brown byl v čele severních osadníků, začátkem roku 1857 dorazil do Bostonu, vřele uvítán a obdivován – splňoval romantické představy o zálesákovi. V létě se vrátil do Kansasu, ale tam už nebyl vítán. Plánoval vpád od Virginie a osvobození otroků. 16. října 1859 v Harpers Ferry ve Virginii zorganizoval přepadení federální zbrojnice, ale po 36 hodinách toto povstání potlačil generál Lee. Celá akce byla nedostatečně připravena, nebylo ani příliš jasné, jak byla míněna. Brown uvězněn a v prosinci popraven oběšením. Poprava mu získala obdiv a pověst mučedníka.  Následně se prohloubily  rozpory mezi Severem a Jihem.  

Literatura

Leonid Křížek a kol.: Americká občanská válka, X-Egem, Praha 1994

Josef Opatrný: Válka Severu proti Jihu, Mladá fronta, Praha 1986

Zeměpisné objevy

Zeměpisné objevy evamachkova Po, 01/15/2018 - 13:45

Obsah kapitoly:

Mořeplavci, kteří změnili svět

Kryštof Kolumbus, cesta do neznáma

 

Mořeplavci, kteří změnili svět

Vzdělávací oblast

Dějepis a zeměpis

Témata

Plavby bez spolehlivých a ověřených map, jen na základě odhadů a nepřímých poznatků vyžadovaly neuvěřitelnou odvahu a víru v úspěch, který zpravidla zajistilo jen bezohledné diktátorské velení, doprovázené nejen loupeženi, ale i těžko obhajitelnými popravami a vraždami. Přitom podmínky byly po všech stránkách obtížné – plavby probíhaly většinou v situaci mezinárodní soutěže (zejména Španělé a Portugalci bojovali o některá území), bez technického vybavení a zázemí – na dlouhou plavbu bylo potřeba vézt s sebou potraviny a vodu, ale bez lednic a jiných způsobů jejich uchování. Potíže spočívaly často i v nevzdělanosti námořníků, v jejich víře v nesmyslné pověsti, v jejich nejistotě, zda jak se vrátí zpět, ale také v konkurenčním boji velitelů a důstojníků, v jejich svárlivosti a ješitnosti.

Látka

Starý svět představovaly tři světadíly – Evropa, Asie a Afrika, představy o jejich rozsahu, o pobřežích a v některých případech i obyvatelích byly velmi nepřesné a mezerovité.  Ale podle toho, co středověcí cestovatelé zjistili při cestách po souši bylo zřejmé, že jde o kraje bohaté na cenné poklady, nejen na zlato a stříbro, ale také na vzácná koření – hřebíček, pepř, skořici, zázvor a muškát – a na vzácné látky, na hedvábí, na porcelán a mnoho jiných výrobků Proto Evropané začali hledat cestu pro plavby kolem známých kontinentů - kolem Afriky do Indie, Indonésie a Číny. Hledali možnost obchodu bez prostřednictví arabských států. Prvními mořeplavci, kteří tyto cesty hledali, byli Portugalci.

U této problematiky je třeba objasnit pojem „objev“, který označuje cesty a poznatky Evropanů, i ovládnutí určitého území. V knize A. Skřivana a P. Křivského se píše:“… většina pevnin a ostrovů musela být někým „objevena“ už předtím, o čemž svědčí jejich osídlení. Na druhé straně není zase toto vžité „evropské“ chápání „objevu“ tak nesprávné, jak by se snad zdálo….“objevené“ území muselo být popsáno natolik přesně, aby mohla být informace o něm použitelná pro námořníky, kupce i učence na celém světě.“ A v tomto smyslu je třeba také chápat fakt, že Ameriku dávno před Kolumbem „objevili“ Vikingové – ale nikdo další o tom nevěděl a v žádných zveřejněných mapách se to neodrazilo.

Princ Jindřich Mořeplavec (1394 – 1460), 4. syn portugalského krále. Byl iniciátorem 1415 dobytí Ceuty na severoafrickém pobřeží nedaleko Gibraltaru, a toto město, jedno z nejbohatších měst Středomoří, vyrabovali. Po prozkoumání atlantických ostrovů (Madeira, Kanárské ostrovy, Azory) a průzkumu západoafrického pobřeží pátrali po cestách do Indie, ale také po bájné říši kněze Jana. V Guinejském zálivu se vydali podle pobřeží na východ v  domnění, že již obepluli jižní pobřeží Afriky, ale to se podařilo až v letech  1487- 88,  kdy Bartolomeo Diaz obeplul Mys dobré naděje  a  přiblížil se cestě do Indie. Tu uskutečnil v roce 1497 -Vasco da Gama. Hlavním úkolem v 15. století bylo  najít cestu do Indie a Indonésie, oběma směry, cíl: získat indické koření a zlato, navázat obchodní vztahy, získat vliv v těchto částech země – počátky kolonizace

Ale už o pět let dříve  se vydal na cestu do Indie západním směrem, přes Atlantik, nejslavnější z mořeplavců, první objevitel nového kontinentu (ač o tom do smrti nevěděl)  Kryštof Kolumbus.  Stalo se tak roku 1492, který je proto považován za předěl mezi středověkem a novověkem - vyplul „s maximem míry a minimem techniky“. (viz samostatné heslo)

Název novému kontinentu dal Ital Amerigo Vespucci, který prozkoumával  pobřeží Jižní Ameriky. Jako zástupce florentské obchodní firmy přijel v r. 1492 do Sevilly a v letech 1497, 1499, 5001 a 1503 podnikal cesty do Karibiku a k pobřeží Brazílie. V těchto letech byly podniknuty i další cesty různých mořeplavců a existují nejasnosti i dohady o přesném průběhu těchto cest i o podílu jednotlivých osob na objevech. U Ameriga Vespucciho se řeší i otázka, zda byl převážně obchodník či objevitel.

Jižní cestu do Asie kolem Ameriky a souostroví Filipín objevil v letech 1519-22 Portugalec ve službách Španělska Fernao Magallhaes (1480 – 1521 -  španělsky  Fernando de Magallanés, v latinské podobě Magellan). Pocházel z nižší šlechty a nejdříve dvakrát doplul do Indie kolem Mysu dobré naděje, až potom přišel s návrhem hledat jižní cestu dokem Ameriky. Jeho návrh portugalský král nepřijal, Magallhaes proto odešel do Španělska, kde mu bylo pro tuto plavbu přiděleno 5 zastaralých lodí v špatném stavu – v úspěch král příliš nevěřil. Admirálské lodi Trinidad velel Magallahes, další Portugalec Joao Serrao velel lodi Santiago. Problém této cesty vězel v tom, že velitelem flotily byl Portugalec, což vadilo španělským kapitánům a důstojníkům. Flotila vyplula 20. září 1519. 10. ledna následujícího roku připluli na dohled brazilských břehů, kde zakotvili, pak pokračovali a jih podle pobřeží, od konce března pátrali po průlivu, ale museli přezimovat v zálivu San Julián. Tam se Španělé pokusili o vzpouru, zajali loď San Antonio, uvěznili jejího kapitána – Portugalce a zabili lodivoda. Ale Magallhaesovi se podařilo vzpouru potlačit. V tomto období také zmizela loď Santiago, námořníci se ale zachránili. Až v říjnu 1520 se podařilo průliv najít, 28. listopadu se objevilo moře, velmi klidné, proto ho nazvali Pasifico. Ale loď San Antonio mezitím uprchla a vrátila se do Španělska. Plavba Pacifikem byla dlouhá, mnohem delší, než odpovídalo představám, které o rozloze oceánu v té době existovaly. Námořníci trpěli hladem, žízní a kurdějemi, mnozí umírali. Až v dubnu 1521 přistály lodě na ostrově Cebu na Filipínách. V celkem zbytečném střetnutí byl Magallhaes zavražděn domorodci. Do Španělska se vrátily jen dvě lodi Trinidad a Victoria, třetí nebyla schopna další plavby. Výpravu vedl El Cano, původně jeden z iniciátorů vzbouření.

 Na tuto výpravu navázal   v letech 1577 -  1580 Angličan Francis Drake který jako první obeplul celou  zeměkouli (viz samostatné heslo).

Jako předposlední kontinent byla objevena Austrálie – už od Antiky, dlouho před tím, než byla obepluta a než na ni vstoupili Evropané, se vědělo o „Terra australis“ – Jižní zemi, ale bližší informace o ní chyběly a zřejmě se týkaly i Nového Zélandu a Tasmánie. Až koncem 16. století  v legendě k mapě vydané v Holandsku  autor předpovídá, že bude uznána za pátý díl světa. Je známo, že jako první k jejímu pobřeží připlul r. 1606 Holanďan Dirk Hartog, ale není známo, který Evropan vstoupil jako první na její půdu.

Mořeplavba a objevy pokračovaly i v dalších staletích, v 18. století byl objevitelem  jeden ze z nejslavnějších a nejvýkonnější mořeplavců Angličan James Cook  (1728 – 1779). Uskutečnil celkem tři plavby v letech  1768-71 vedl prví expedici do Tichomoří, při třetí zahynul r. 1779 na Havaji. První z oněch výprav už měla ryze vědecký úkol – pozorovat zatmění slunce způsobené Venuší. Na lodi Endeavour byli i přírodovědec Josef Banks, švédský botanik Daniel Solander a astronom Charles Green. Cook zmapoval Nový Zéland i průliv mezi oběma částmi Nového Zélanduai mezi ním a Austrálií a jako první překročil jižní polární kruh.

Ale tito mořeplavci už věděli, do čeho jsou a čeho chtějí dosáhnout, svět byl v zásadě zmapován a už jen upřesňován či doplňován. Cestovali i za lepších hmotných podmínek, James Cook například objevil způsob, jak čelit kurdějím: vezl s sebou kysané zelí, které  v té době bylo známo jen ve střední Evropě, a spolehlivě onemocnění zabránilo. Na začátku 19. století byl objeven a popsán i šestý kontinent – Antarktida, kterou téměř současně objevila výprava ruská, vedená F.G. von Bellinghausenem a M.P.Lazarevem (leden 1820),  o dva dny později dorazil k Antarktidě Brit Edward Bransfield. (Příběhy jsou zejména v knize Skřivanaa Křivského)

Literatura

Alain Bombard: Velcí mořeplavci, přel. G. Stočesová, Panorama, Praha 1981

Josef Janáček: Století zámořských objevů 1415 – 1522, Orbis, Praha 1959

Jürgen Sarnowsky: Objevování světa od Marka Pola po Humboldta, přel. J. Hlavička, Vyšehrad, Praha 2017

Aleš Skřivan – Petr Křivský: Moře, objevy, staletí, Mladá fronta, Praha 1980

 

Kryštof Kolumbus, cesta do neznáma

Vzdělávací oblast

Dějepis a zeměpis

Téma

Vytrvale stát na svém, důvěřovat svému plánu, a také podstoupit cestu do neznáma, překonat přitom nesmírné obtíže a nebezpečí, což vedlo k zásadní změně velikosti světa“, který se v důsledku rozšířil o celý velký a nesmírně důležitý kontinent.

Příběh

 Kolumbus pocházel z Janova, ale   podle  různých mýtů byl žid, Kastilec, Katalánec, Korsičan, Majorčin, Portugalec, Francouz, Angličan, Němec, Armén a Indián. Otec Domenico Colombo byl tkadlec, měl významné postavení  městě Janově, obchodoval s vlnou. Vzdělání Kryštofa Kolumba – možná odešel z Janova negramotný a naučil se číst a psát až kastilsky, z praxe za pobytu znal asi portugalštinu,  latinu se naučil až mnohem později. Kdy přesně se dostal na moře (byl tkalcem), je nejasné, asi ve službách obchodní společnosti Centurione v letech 1474 – 75. Roku 1476 plul v janovském loďstvu na lodi Bechalla, kterou potopilo francouzsko-portugalské loďstvo, Kolumbus byl zraněn a  doplaval na břeh, léčil se v Lagosu a Lisabonu, pak plavby do Británie a na Island. 1477 opět v Lisabonu, kde jeho mladší bratr byl výrobcem map. Za dalšího pobytu v Portugalsku se Kolumbus oženil se šlechtičnou Felipou Perestrello a tím získal v její rodině podporu. Měl s ní syna Diega. V Portugalsku pojal úmysl vydat se západním směrem, není však pravda, co se traduje, že byl nucen přesvědčovat, že země je kulatá – to se vědělo už od starověku, psal o tom například Aristoteles, ale tento poznatek ho inspiroval pro volbu cesty do Indie západním směrem. Naopak nevzdělaný Kolumbus stál před humanistickými vzdělanci, astronomy a geografy. Žádal portugalského krále o možnost vyplout, ale byl odmítnut.

1485 již jako vdovec odjíždí se synem Diegem do Kastilie, zřejmě byl v Portugalsku z něčeho obviňován. Vrátil se v r. 1488., ale opět neuspěl, vrátil se Bartolomeo Diaz, který obeplul Mys dobré naděje, a cesta do Indie byla pro Portugalce otevřená. Diega se ujal františkánský klášter a Kolumbus odjel do Sevilly. V roce  1486 přednesl Kolumbus svůj lán královně Isabele Kastilské. Následovalo 6let zkoumání Kolumbova plánu zvláštní komisí, průtahů a pochybností. Diskuse se vedly o šíři oceánu- ale začaly se scházet finanční dary. V roce 1489 komise plán zamítla pro údajnou šíři oceánu, cestu odhadovali na 3 roky. Další zamítnutí přišlo v r. 1491, ale začátkem roku 1492 se podařilo Španělům vyhnat z Pyrenejského ostrova poslední Maury, když dobyli Granadu. Kolumba dostihli se změnou stanoviska v momentě, kdy chtěl Kastilii definitivně opustit. Zatímco  Portugalci plánovali cesty z  důvodů obchodních, Isabela Kastilská uvažovala o možnostech christianizace vzdálených oblastí. V dubnu pak byly vydány dokumenty schvalující Kolumbovu cestu. Kolumbus byl jmenován  admirálem, vicekrálem a generálním guvernérem dobytých území- - don Christóbal Colombo. Přípravy se konaly v přístavu Palósu, kde žil i obchodník a zdatný plavec MARTIN Alonso  Pinóza.

Velitelem vlajkové lodi Santa María byl Kolumbus,  Pintě velel Martin Pinóza a velitelem Niny byl jeho příbuzný Vincente Yánez.

Flotila vyplula 3. srpna 1492, na prvním ostrůvku v Karibiku přistála 12. října, Pinta a Niňa  v mateřském přístavu zakotvily 15. března 1493.

Po vyplutí flotila zamířila nejdříve na Kanárské ostrovy, kde zůstala přes měsíc kvůli opravám. Porucha kormidla jedné z lodí vyvolala podezření ze sabotáže, ale to se nepotvrdilo. Byl to první případ napětí mezi Kolumbem a Martinem Alonsem Pinzóem, velitelem Pinty. Z Kanárských ostrovů flotila vyrazila 6. září. Po dvou omylech – 25. 9. a 7. Října, v době, kdy posádka byla už velmi nervózní a žádala návrat, se země konečně objevila v noci z 11, na 12. Října – přistáli na malém korálovém ostrůvku na Bahamách, který Kolumbus nazval San Salvador. Místní indiáni přijali Evropany přátelsky, ale byli chudí a něco zlata pak výprava našla na dalších ostrovech, které prozkoumávala. V té době se ale Pinzón bez domluvy s Kolumbem vydal na vlastní pěst na pátrání, kde vlastně jsou, příliš nevěřil Kolumbovu přesvědčení, že jsou opravdu v Asii. Napětí se stupňovalo i tím, že Kolumbus začal tvrdit, že to byl on, kdo první spatřil zemi (ve skutečnosti to byl hlídkující námořník) a trval na tom, že vše jsou jen jeho zásluhy.  Při putováním mezi ostrovy najela na skalisko Santa María, část námořníků zůstalo ve srubu pro ně vybudovaném do další výpravy a vracely se jen dvě lodě. Před doplutím k evropským břehům ještě výprava zažila bouři a přistála nejdřív v portugalském přístavu, teprve pak doplula do Španělska. Španělé Kolumba uvítalis velkou slávou.

Druhá výprava vyrazila z Cádizu 25. Září 1493. Tvořilo ji 17 karavel a na jejich palubách bylo něco mezi 1200a 1500 mužů, včetně řemeslníků, úředníků, kněží a kolonistů. Cílem byla christianizace indiánů a zřízení obchodní kolonie.  Výprava vyrazila 13.října z Kanárských ostrovů a Karibiku přistála 3. listopadu. Při této cestě vyprán narazila na lidojedský kmen Karibů, obsadila řadu ostrovů, dostala se na Kubu a Jamajku. Kolumbus pokládal Kubu za asijský poloostrov a námořníci doufali, že se brzy dostanou domů do Španělska kolem Mysu dobré naděje. Kolumbovi bratři vládli na Espaňole, kde se jim podařilo od května 1495 do března následujícího roku vyhubit třetinu obyvatel – španělská kolonizace Ameriky začala. Kolumbus se vracel se dvěma karavelami a do Cádizu doplul 11. Června 1496.

Třetí výprava, při níž Kolumbus objevil Trinidad a pobřeží Venezuely, vyplula 30. Května 1498. Kolumbus byl v té době nemocen a uchýlil se na Espaňolu, ale tam vládl chaos a násilí, které přijel řešit zvláštní komisař de Bobadilla – ten zajal Kolumba a spolu s jeho bratry jej v řetězech dopravil zpět do Španělska. I tam ještě 6 týdnů pobyl ve vězení. V květnu 1502 vyplula čtvrtá expedice, složená ze dvou lodí, prozkoumávala další ostrovy Karibiku, ale dosáhla i pobřeží Panamy – Kolumbus stále trval na svém přesvědčení, že je v Asii a nikdy se nedozvěděl, že objevil Nový svět. Jeho karavely ztroskotaly a Kolumbus pobyl na Jamajce rok, než byla jeho část výpravy vysvobozena. 12. Září 1504 dorazil zpět do Španělska a krátce na to zemřela jeho podporovatelka Isabela Kastilská. Kolumbus zemřel 19, května 1S506, jeho syn Diego pak byl jmenován guvernérem na Espaňole. (Příběh je v knize Skřivana a Křivského, Janáček je více o souvislostech a době.)

Literatura

Josef Janáček: Čtyři plavby Kryštofa Kolumba, 2. vydání,  Paseka, Praha – Litomyšl 2003

Aleš Skřivan a Petr Křivský: Moře, objevy, staletí.  Mladá fronta, Praha 1980

Osobnosti

Osobnosti evamachkova Po, 01/15/2018 - 14:02

Obsah kapitoly:

Giordano Bruno

Tycho Brahe a Johanes Kepler

Karel Škréta - životní osudy

Hrabě Špork, mecenáš a sudič

Karel Havllíček Borovský

České Budějovice: Biskup Jirsík a české školství

Vojta Náprstek a Americký klub dam

Národní divadlo spojující

Josef Hlávka, největší český mecenáš

Bedřich Hrozný, český orientalista, světový chetitolog

 

Giordano Bruno

Vzdělávací oblast

Historie

Téma

Nesmyslnost inkviziční popravy ještě v roce 1600, v době převratů v myšlení a vzniku vědy založené na empirii; problém pojetí hodnoty lidského života a hledání pravdy, byť velmi složitého. Jedna z justičních vražd, která z popraveného učinila hrdinu – vítěze.

Látka

Giordano Bruno, vlastním jménem Filippo, též Nolan, protože se narodil ve vesnici Nole, žil v dominikánském klášteře od 15 let, během studii. Do dominikánského řádu vstoupil jako 17 letý. Řád opustil v 29 letech a na to následovalo 15 let bloudění Evropou, s hledáním uplatnění na řadě universit. Zpravidla jeho účinkování na nich trvalo jeden nebo dva semestry, mezitím se živil jako domácí učitel, sestavoval horoskopy apod. Zbavil se pokrytectví, donašečství a podobných nectností  klášterního prostředí, ale žil velmi tvrdým životem. Po několika zastávkách v Itálii došel do Ženevy, kde se zcela myšlenkově rozešel s tamním intelektuálním a náboženským prostředím. Vydal se do Francie, v Toulous vzbudila jeho přednáška nelibost u konzervativců, ale byla bohatě navštívena. Není přijat na univerzitu, pak následuje Paříž. Stane se oblíbencem krále Jindřicha III., který pověří vyslance v Londýně, aby se o Bruna postaral. Oxford ho ale odmítne, oblíbí si ho Alžběta I., je jejím učitelem italštiny. V šťastných letech londýnských vydá řadu spisů. Ale vyslanec se vrací do Francie a Bruno s ním. V Paříži se proti němu postaví i studenti. Giordano Bruno se rozchází nejen s církevním pojetím Kosmu a s ptolemaiovskou soustavou, ale i s Koperníkem. Z Paříže odchází do Německa, pokouší se uspět na některých univerzitách, jeden semestr stráví i v Praze Rudolfa II. (1588 – ještě před Brahem a Keplerem). Po neúspěších v Německu se konečně vrací do Itálie, do Benátek, dojíždí na universitu do Padovy. Pak se ho ujímá jako jeho individuální žák Giovanni Mocenigo, ale ten ho po jisté době udál inkvizici jako kacíře. Po výsleších a mučení v Benátkách je předán do ústředního sídla inkvizice v Římě. Tam je odsouzen k smrti upálením – ale neodvolá, jak se očekávalo a bylo pro inkvizici žádoucí. Ještě těsně před popravou se ho pokoušejí přesvědčit církevní intelektuálové, ale marně.

Literatura

Karel Mácha: Giordano Bruno, Petrov, Brno 1993

 

Tycho Brahe a Johannes Kepler

kteří změnili nejen astronomii, ale i vědecký přístup jako takový.

Vzdělávací oblast

Historie pojetí Vesmíru, převratné změny v 16. – 17. století, význam pozorování, zkoumání faktů a výpočtů nejen pro pojetí Kosmu, ale i pro vědu obecně, zlom od spekulací k vědeckým poznatkům. Keplerovy zákony.

Témata

Brahe a Kepler změnili vědu tím, že místo pouhých spekulací a popisů se věnovali analýze získaných dat a hledáním příčin toho, proč se děje jak se děje. V etické rovině jejich života svědčí o soustavnosti a zodpovědnosti vědecké práce, které přizpůsobili své životy – Tycho Brahe tím, že se zcela vymkl z pravidel života vysoké šlechty, Kepler nuceným přijetím práce v jiném oboru, než si přál, oba tím překonali pozici řadových představitelů své třídy a práce a získali nesmrtelnost.

Příběh

Tycho Brahe: pocházel z rodiny vysoké dánské šlechty, rodinu a svoje prostředí pobouřil jednak svým soužitím s neurozenou ženou, s níž zplodil několik dětí, ale také tím, že pracoval, že měl vlastní obor. Nicméně získal ostrov, kde si vybudoval dům a observatoř, navrhoval si vlastní přístroje na pozorování. Když nastoupil na trůn následník, musel Tycho Brahe opustit Dánsko, s celou rodinou, vybavením domácím i astronomických a spolupracovníky a služebnictvem putoval nějaký čas po Německu, až zakotvil v Praze díky Rudolfovi II., který mu dal k dispozici zámek v Benátkách nad Jizerou, který byl vhodný pro pozorování oblohy

V Čechách žil jen asi 2 roky, Rudolf II. dal jeho dětem status příslušníků šlechty, takže se dcera mohla dobře vdát. Zemřel na selhání ledvin, pohřeb do Týnského Chrámu byl velkolepý a zúčastnil se i Rudolf II.

Johannes Kepler: Pocházel z evangelické rodiny, z neurovnaných a sociálně nevalných poměrů, otec byl dobrodruh a opilec.  Kepler se dobře cítil až na studiích, na stření škole i na univerzitě v Tübingen, velmi prospíval v matematice, na magisterském stupni ho ale zaujala teologie a toužil být knězem. Ale univerzita rozhodla, že bude vyslán jako učitel matematiky do Gratzu. Tam se oženil s bohatou mladou vdovou. Při výuce matematiky začal objevovat zákonitosti pohybu nebeských těles. Proto si Brahe vyžádal jeho přítomnost v Benátkách, problémy ale vězely jednak v tom, že Rudolf stanovil velkorysé platy, ale často neměl na jejich vyplacení, jednak tím, že Tycho se obával, aby mu Kepler neukradl výsledky práce, ale také, aby výpočty nepotvrdil Kopiníkovu, ne jeho teorii – což se ale po Tychonově smrti stalo. Dědicové dali Keplerovi k dispozici Tychonovy záznamy pozorování.

Problém spolupráce spočíval v nevyjasněných finančních poměrech a Keplerově sociální nejistotě, zejména když musel i s ženou a rodinou opustit majetek v Gratzu, protože byli luteráni. Práci oběma vědcům poněkud komplikoval i sám císař, byli totiž i velmi dobrými astrology, i když si tohoto počínání moc nevážili ((podle Keplera byla astrologie „pošetilou dcerkou“ astronomie). Rudolf od nich požadoval horoskopy všech lidí, které tak či onak zaměstnával, takže mu v určitém období prakticky dělali personalisty.

Výsledkem této spolupráce byly Keplerovy zákony.

Literatura

Kitty Fergusonová: Tycho a Kepler, Academia 2009

 

Karel Škréta – životní osudy

Vzdělávací oblast

Historie, občanská výchova, dějiny umění

Téma

Věčné české dilema – podepsat nebo nepodepsat? A jestliže ano, proč, s jakým cílem, na základě jakých poznatků a záměrů. Rozdíl ve vnímání katolicismus v Čechách pobělohorského období a v dalších katolických zemích klade otázku, zda vnější projevy náboženství jsou dány jeho podstatou nebo politickými poměry a záměry na jejich využití.

Látka

Nar. 1610, staroměstská patricijská rodina, protestanti. Otec Kumdrat Škréta, úředník královské komory, děd Jan Škréta, kožešník a obchodník s vínem, majitel řady domů a mlýnů, 1570 povýšen do vladyckého stavu. Strýcové Jan, daňový písař, Pavel, kutnohorský a pražský mincmistr, Daniel, sekretář české komory, jeden z 30 direktorů – patřil k hlavám stavovského povstání, Jiří – lékař. Škrétovi bratři – Jan, lékař ve Švýcarsku. Vzdělání – Týnská škola, znalost latiny, němčiny a italštiny, malířství se možná učil u Jiljího Sadelera. Po Bílé Hoře – strýc Pavel byl přítelem Karla Staršího ze Žerotína, vězněn, Daniel a Škrétova matka prchli do Polska (otec byl po smrti). Škréta odešel asi r. 1627, nejprve do Stuttgartu (1628), spolu s Václavem Holarem. Pak odešel do Itálie, kde se spolupracoval s nizozemskými malíři. První pobyt -  Benátky. V Itálii a částečně už v Německu poznal Škréta jiný katolicismus, než v Čechách, tolerantnější, podporující umění, svobodomyslnost. Pak Bologna, Florencie a nakonec Řím, kde pobyl nejdelší dobu. Asi kolem roku 1635 se Škréta po dohodě s rodinou rozhodl vrátit do Prahy, s pocitem, že by se měl postarat o navrácení rodinného majetku, konvertoval proto ke katolicismu, což byl podmínka návratu.  V Praze byl r. 1638, oženil se s měšťanskou dcerkou Veronikou, získal podstatnou část rodinného majetku. Vytvořil významné dílo pro řadu pražských kostelů, ale i světské náměty, podobizny.

Literatura

Jaromír Neumann: Škrétové, Akropolis, Praha 2000

 

Hrabě  Špork,  mecenáš a sudič

Vzdělávací oblast

Historie, etická výchova, dějiny umění

Téma

Rozporuplnost osoby hraběte Šporka – byl to skvělý podporovatel umění, anebo konfliktní sudič, hrubý na své podřízené? Kam sahá asertivita, oprávněný boj o vlastní práva a služba druhým, a  kde začíná konfliktnost, provokatérství, falešná filantropie?

Látka

František Antonín Špork (1662 – 1738), pocházel z Vestfálska, z rodiny důstojníka, původem poddaného, který byl povýšen za své vojenské úspěchy a dostal panství v Čechách. F. A. Špork nemněl proto dobrou společenskou pozici. Vystudoval jezuitské gymnázium,  na pražské univerzitě studoval filozofii a právo, a po smrti otce (1679) vykonal kavalírskou cestu po Itálii, Francii, Německu a Holandsku. Po otci zdědil majetek v Čechách. Základem panství Šporků byla Lysá nad Labem a Chustníkovo Hradiště a pár dalších. 1686 se oženil s Františkou Apolonií, s níž žil téměř 40 let. Byla to chudá dívka, zřejmě neměl  pro novost a problematičnost svého šlechtictví možnost hledat někde výš. Z manželství se dospělosti dožily dvě dcery – Eleonora Františka, která vstoupila do kláštera, a Anna Kateřina.

V čele panství byl hejtman, Šporkův sekretář vedl jeho kancelář, hofmistr Seeman (zapisoval si detailně vše, co zažil), který byl současně kapelníkem. Četné konflikty s   úředníky, které tvrdě trestal a vyhazoval, ale některé pak povolal zpět. Důvodem často byly zpronevěry a špatné hospodaření. Poddaní se nesměli bez svolení vrchnosti stěhovat nebo dávat děti na školy a do učení, odmítal žádostí poddaných, četné byly útěky služebníků i tvrdá robota na jeho panství. Od zaměstnanců také požadoval trvalé donášení. Jeho podrážděnost se postupem let stupňovala, ale Špork se prezentoval jako dobročinný, lid milující a pomáhající pán – péče o přestárlé a chudé (špitály) a o zbožné poustevníky (stavba četných eremitáží).

Intenzívně se staral se o svou popularitu: „Život krásného obrazu pravé s poctivé zbožnosti, který zřídil Bůh v království českém vznešenou osobou…“  -  údajným autorem byl Ferdinand van der Roxas, knihu vydal neexistující nakladatel,  asi psaná na objednávku a vznikla zřejmě v těšné blízkosti Šporka. Četné portréty – nedůležitější je portrét Petra Brendla. Usiloval i o tituly a řády, jeho životním sněm byl řád zlatého rouna.

Stavby:

Zámek v Lysé nechal rekonstruovat. Na Lysé velmi lpěl, ale přesto ji pro problémy s honitbou s konflikty s měšťany i malou  výnosnost prodal  r. 1722 Františku Josefu Černínovi. Nechal stavět  eremitáže – poustevny, které byly  dobovou módou. Stavěl je v Lysé a hlavně pak kolem Kuksu. V nich byly nápisy, které ale byly cenzurovány a musely být zamalovány.

Výstavba Kuksu (viz Preiss, kapitola Pozemský ráj) – stavitelem byl  Giovanni Battista Alliprandi – kontrakt uzavřen v březnu 1707. Lázně v Kuksu – nejvyšší úroveň, léčivá voda, ale zanikly po jeho smrti. Založil dva špitály Konojedy a Choustníkovu Hradišti.

Vztahy a spolupráce s rytcem Michaelem Rentzem a sochařem Matyášem Bernardem Braunem. Sochařská dílna – Braun byl šéf, množství práce nestíhal nejen provádět sám, ale dokonce ani sledovat.

Domy v Praze – palác v Panské ulici byl pronajat, v Praze Šporkové žili v paláci v Hybernské ulici, kde také Špork vybudoval divadlo, původně dřevěné, pak zděné. Opera, která tam sídlila, patřila k nejvýznamnějším evropským operním domům.

Špork vždy  zdůrazňoval svoje vzdělání, jeho vášní byly knihy, hudba a lov. Byl vášnivý čtenář náboženské literatury a  sympatie k jinověrcům dával veřejně najevo, obsahuje to i jeho propagační a publikační činnost, editorství náboženské a asketické literatury. 1710 založil vlastní tiskárnu v Lysé, úředně  byla zrušena 1712, tiskárny se nadále mohly zřizovat pouze v městech.  Byly na něj podány  stížnosti, že vydává knihy, které nepředkládá k cenzuře. Jeho ediční činnost je v Čechách ojedinělá, rozsahem a dosahem. 

1717 přikoupil ke Kuksu  pozemky  - les na návrší kvůli pískovcovým skalám, vystavěl tam eremitáže  jako  baštu boje s jezuity v Žirči. Stavby obsahovaly  spoustu nápisů mířících na jezuity ze Žirče. Kampaně proti jezuitům se účastnili i četní hosté Kuksu,  její součástí byly také písně v češtině pro místní obyvatele. 

1728 byl Špork  inkvizicí obviněn z kacířství,  inkvizice cenzurovala i sochy. V  červenci 1729 došlo na  noční zatýkání, včetně knihaře, hostinského, kupce. Šporka probudili až ráno, odvezli 36 beden knih  k cenzuře, byla prohledána i rakev matky jednoho z úředníků, knihy hledány i v pražském paláci, kde úřady konfiskovaly i dopisy z psacího stolu. Špork  reagoval  různými postoji:  prosebně vůči mocnářovi, vůči jezuitům kritika žirečských a chvála řádu jako takového, navenek byl  bezstarostný ale uspořádal  demonstrativní výstup na Sněžku.  V listopadu dostal zákaz dovážet a rozšiřovat nebezpečné knihy. Trest mohl být velmi tvrdý, ale nakonec z toho byla jen pokuta, e i proti tomu se Špork odvolával. Špork se pak začal stýkat s jezuity, včetně těch z Žirce.

Byl skutečně mecenášem umělců? Jeho vztah k nim byl vztah zadavatele objednávky, nebyl příliš osobní,

Charakteristika: najdou se v ní formulace jako  rozpory pramenící v egocentrismu, měl sklony k exhibicionismu, byl hysterický hypochondr, despota, neurotik, se sklony ke krutosti, sudič, nekritický k vlastním vadám a kritizující druhé, když byl v úzkých, projevoval  podlézavost, zbabělost, škemrání. V jeho jednání se projevovaly  pocity společenského podcenění, vrhal se střemhlav do akcí, choval se jako náboženský reformátor a moralista. Byl  považován za podivína až blázna, ale jsou za ním činy, jejichž východiskem je nápaditost.

Literatura:

Pavel Preiss: Boje s dvouhlavou saní, Vyšehrad, Praha 1981

 

Karel Havlíček Borovský

Vzdělávací oblast

Literární výchova, historie

Téma

Vlastenectví jako praktická práce ve prospěch národa, zajímavé teorie a poutavé představy možností versus realita.

Látka

Karel Havlíček chtěl původně být knězem a strávil rok v semináři, kde získal na tuto školu a profesi negativní názor a nakonec byl ze studia vyloučen. Zatoužil být spisovatelem, ale tím nebylo možné se uživit, přijal proto nabídku stát se vychovatelem v šlechtické rodině v Rusku. Odjížděl jako zastánce všeslovanství, založeného na představě vzájemné spolupráce všech slovenských národů, ale pobyt v Rusku i cesta přes Polsko ho z toho vyléčily.  Už podruhé jeho původní nadšení vyhaslo při seznámení s realitou. Po návratu do Čech se zamiloval a chtěl se oženit, proto z nouze přijal místo redaktora Pražských novin. Ze svatby s Fany sice sešlo, ale z Havlíčka mezitím vyrůstal schopný a moderně pracující žurnalista, vlastenec, který v praxi uplatňoval to, co na počátku své kariéry formuloval v kritice Tylova Posledního Čecha: „Byl by již čas, aby nám to naše vlastenčení ráčilo konečně z úst vjeti do rukou a do těla. Abychom totiž více z lásky pro svůj národ jednali, než o té lásce mluvili: neboť pro samé povzbuzování k vlastenectví zapomínáme na vzdělání národu.“ Havlíček začal vstupovat do reálné politiky při prosazování práv Čechů na svébytnost a zastával přitom stejně jako jeho podporovatel Palacký stanovisko austroslavistické, požadující spolupráci slovanských národů v rámci habsburské monarchie (slovanské národy tehdy početně převažovaly nad počtem německých obyvatel říše).

Začátkem března 1848, v době, kdy se začaly odvíjet události tohoto roku, se oženil s Julií a zapojil se tedy až o něco později. Nebyl sice příznivcem revoluce, ale podílel se na přípravách Slovanského sjezdu v Praze, byl politicky činný a po potlačení povstání strávil několik dnů ve vězení. Propustili ho, když byl zvolen do rakouského ústavodárného sněmu. V prosinci na mandát rezignoval a nadále se věnoval žurnalistické práci. Na popud Palackého založil vlastní Národní noviny jako první český deník v Čechách. Ústavodárné shromáždění nesplnilo svůj účel, jeho výsledkem byla jen tzv. oktrojovaná ústava. Z požadavků na uznání Koruny české jako státoprávního celku, na plnou rovnoprávnost Čechů a Němců, na zrušení roboty a poddanství, zřízení obecní samosprávy, na svobodu tisku, shromažďování a vyznání, bylo oktrojovanou ústavou uskutečněno jen zrušení roboty, ale za finanční náhradu. Cenzurní tlak a nároky na tisk (nutnost složit kauci) způsobily, že většina českých periodik zanikla a Havlíčkovy Národní noviny na čas neměly konkurenci. Úřady ale vyvíjely tlak, v roce 1849 byl Havlíček souzen před porotou, sám se ohajoval a spor vyhrál. Začátkem roku 1850 došlo ke zrušení licence Národních novin, Havlíček proto odešel do Kutné Hory, kde vydával 2 x týdně časopis Slovan. Časopis byl mnohokrát zabaven, v Praze dokonce vznikly Vídeňské noviny, určené pro kritiku Havlíčka. Slovana zastavil Havlíček sám pod tlakem rakouských úřadů v srpnu 1851. Havlíček ale stačil vydat několik zásadních statí, které z něj učinily národního hrdinu, neboť vyjadřovaly zájmy, potřeby i pocity Čechů v Rakousku. Téhož roku proběhl v Kutné Hoře opět soud před porotou a opět se sám obhájil a byl osvobozen. Ale úřady v té době už začaly uvažovat o deportaci.

Po zrušení Slovanu se rodina odstěhovala zpět do Německého Brodu. Havlíček byl dobře finančně zajištěn a uvažoval o nájmu menšího statku, ale 16. prosince 1851 byl v noci probuzen a policejním radou Dederou ihned deportován do jihotyrolského Brixenu, kde strávil tři a půl roku. Byl sice celkem dobře zajištěn, dostával od vlády apanáž, ale nemohl pracovat a byl odloučen od rodiny. Později Julie se Zdeňkou přijely za ním, ale do Čech se vrátily dřív, než byl Havlíček propuštěn. Než se Havlíček dostal domů, Julie zemřela na tuberkulózu. Měl přikázaný pobyt v Německém Brodu a asi rok a čtvrt po návratu zemřel. 1. srpna se v Praze konal slavný pohřeb. Dcera Zdeňka, sedmiletá, byla prohlášena za „dceru národa“, žila nejprve u příbuzných, pak u vlastenců, kteří jí byli přiděleni, a konala se velká sbírka v její prospěch. Ale dovolila si zamilovat se do rakouského důstojníka a musela proto Prahu opustit. Jediný pokus se vrátit ztroskotal na tom, že ji pražská vlastenecká společnost nepřijala. Zemřela v Německém Brodě, rovněž na tuberkulózu, ve věku 24 let.

Literatura

Michael Borovička: Kauza Karel Havlíček Borovský, Baronet, Praha 1998

Petr Hora Hořejš: Toulky českou minulostí 7, Via facti, Praha 1998

Milena Lenderová: Dcera národa? Tři životy Zdeňky Havlíčkové. Paseka, Praha – Litomyšl 2013

 

České Budějovice: Biskup Jirsík a české školství

Vzdělávací oblast

Historie 19. století, obrození

Téma

České národní obrození nevzniklo samospádem ani aktivitou „zvenčí“, ale usilovnou prací a obětavostí Čechů samotných. Jedním z příkladů je činnost biskupa Jana Valeriána Jirsíka, který výrazně přispěl k rozvoji českého školství českých Budějovic a tím i celé jihočeské oblasti.

Jirsíkové (původně jménem Jiřík, pak přepisem Girzik a odtud Jirsík)  v 18. a 19. století vykonávali nejrůznější profese (písař u hetmana, hostinský) a často se stěhovali Kácov, Zákupy, Německý Brod, Včelnice a Kamenice nad Lipou). Díky tomu měli širší rozhled, dokázali se přizpůsobovat rozdílným podmínkám a vykonávat různé profese. Projevilo se to i ve 20. století, kdy z rodiny vyšly dvě významné osobnosti – ornitolog Josef Jirsík a tanečnice a choreografka Nina Jirsíková.

V 19. století rodinu reprezentoval biskup jihočeské diecéze Jan Valerián Jirsík (1798 – 1883). Na kněze byl vysvěcen r. 1820 a po krátké působnosti jako farář na venkově se stal kanovníkem Svatovítské kapituly. V r. 1851 byl jmenován čtvrtým biskupem českobudějovickým. Zasloužil se o rozvoj českého školství v Českých Budějovicích – založil české gymnázium a prvních tři roky ho financoval, dále Dívčí klášterní školu (obecnou) u sv. Josefa 1871, a Českou obecnou školu chlapeckou 1873 a Ústav pro hluchoněmé.

České gymnázium:

1853, dva roky po nástupu do funkce, zřídil Jirsík seminář pro výchovu kněží, dále se při úvahách o zřízení českého gymnázia bralo v úvahu možnosti propojení gymnázia a semináře, jeho návaznosti. V Budějovicích bylo německé gymnázium, kde učili piaristé a cisterciáci, další německé gymnázium v Prachaticích a dvě česká – Písek a Jidnř. Hradec. I německé gymnázium v Budějovicích zaznamenávalo vzrůst počtu uchazečů, přitom zhruba jedna třetina byli Němci a dvě třetiny Češi. V souvislosti se seminářem bylo povoleno na německém gymnáziu zvýšit počet studentů ve třídě nad zákonných 50 o 10 - 15 studentů. Postupně zřizovány české paralelky na nižším gymnáziu. S růstem počtu studentů byly najímány místnosti i mimo budovu gymnázia. Ministerstvo ve Vídni bylo nakloněno zřízení českého gymnázia, ale proti bylo městské zastupitelstvo, kde hlavním oponentem byl dr. Rziha, který také prosadil, že byl zrušen dozor Václav Svobody, který podporoval snahy o české gymnázium. Jirsík během jednání s ministerstvem kultu nabídla místnosti, ale bylo to ignorováno a městské zastupitelstvo se vyjádřilo, že žádné prostor v městě nejsou a české gymnázium není zapotřebí. Proto se uvažovalo o přesunu českých paralele do Třeboně jako součást reálného gymnázia. Následovala petice císaři a vláda začala vyjednávat. Jirsík v r. 1868 zasáhl a rozhodl se stavět budovu na volném pozemku – nižší gymnázium + seminář, nabídl zdarma topivo učební vybavení. Začaly se scházet příspěvky do sbírky, finanční, ale i věcné – stavebniny, velké příspěvky pro stavbu bylo do Budějovic vypraveny ve vší parádě a uvítány slavností. Rozhodnuto o stavbě gymnaziálního kostela sv. Václava. 22. 4. 1868 slavnost kladení základního kamene, velká oslava, v září zahájeno vyučování jako privátní, což Vídeň biskupovi povolila, V. Svoboda pomohl získat učitele a rozhodl o tom, že škola bude mít i vyšší stupeň. Knihovna z darů, sbírka minerálů darem od příbramských dolů, Písek daroval vybavení pro fyziku, jednotlivci věnovali sbírku vycpaných ptáků a herbář. Hned v roce 1868 podána do Vídně žádost obyvatel o zařazení gymnázia mezi školy veřejné, což bylo povoleno a v roce 1871 došlo k převzetí do státní správy – do té doby gymnázium financoval Jirsík.

Literatura

Jaroslav Kadlec: Jan Valerián Jirsík,  1993

Jan Macháček: Paměti c. k. čes. gymnázia v Českých Budějovicích od jeho založení do roku 1903. České Budějovice 1903

Popřípadě je možné požádat o konzultaci historika

P.Prof. Th.Lic. PaedDr Martina Weise, ThD

Teologická fakulta Jihočeské univerzity

Kněžská 8, 370 01 České Budějovice

weis@TF.jcu.cz                                                

 

Vojta Náprstek a Americký klub dam

Vzdělávací oblast

Historie, národní obrození, emancipace žen

Téma:

Vlastenectví obrozenců bylo nejcennější tehdy, jestliže bylo založeno na aktivitě a reálné nabídce osvěty, vzdělávání a emancipace, jak činil Vojta Náprstek v řadě svých aktivit, především založením a provozováním Amerického klubu dam, který měl funkce vzdělávací, modernizační, charitativní a společensky aktivní.

Látka:

Vojta Náprstek, původním jménem Fingerhut, se narodil r. 1826 v rodině pivovarnické, v domě U Halánků na Betlémském náměstí v Praze.  Studoval práva ve Vídni, ale v revolučním roce 1848 se podílel na aktivitách vlastenců. Po jejich potlačení se skrýval mimo Prahu a nakonec emigroval do  USA. Nejdéle žil v Milwaukee, kde byla silná německá menšina a podílel se na společenském i politickém životě. Poznal jinou společnost, než v Čechách, demokratickou, vyspělejší techniku, která ho obzvlášť zaujala. Za pobytu v USA položil základ svých sbírek i knihovny.

V únoru 1858 se Vojta Náprstek vrátil do Prahy, ale byl pod stálým policejním dohledem. Jeho návrat vzbudil velký zájem pražských vlastenců, kteří ho v domě u Halánků navštěvovali, přestože se tomu rodina bránila, Byli mezi nimi Palacký, Rieger, Hanka, Erben, J. E. Purkyně, Němcová, Grégrové, Neruda, Vrchlický, Krásnohorská. Náprstek nejdříve ze všeho zřídil v domě u Halánků knihovnu s čítárnou, která byla shromaždištěm vlastenců a fungovala jako kulturní centrum. Tam vznikly více méně pravidelné dýchánky. Rozšiřovaly se i Náprstkovy sbírky, jeho hlavní zájem byl zaměřen na technické objevy, přístroje pro domácnost a další průmyslové objekty, ale scházely se po celá desetiletí i etnografické předměty od řady významných českých cestovatelů. Postupně byly průmyslové předměty zařazeny do NTM, z etnografických sbírek vzniklo v domě u Halánků Náprstkovo muzeum.

Knihovna byla přístupná pro kohokoli, včetně dětí. Obsahovala beletrii, v různých jazycích, ale také odbornou a vědeckou literaturu a časopisy z různých zemí světa, jinak u nás nedostupných. V knihovně studovaly i osobnosti, jako byl J.E.Purkyně. Obsahovala i encyklopedie a obrazová díla, včetně stereoskopických obrázků a fotografií a výstřižkové knihy. Všechno bylo financováno z výtěžků pivovaru, Náprstek byl závislý na své matce a jeho aktivity nebudily nadšení ani matky, ani bratra.

Po pádu Bachova absolutismu (konec 50. let) se rozvíjel společenský život, zakládaly se spolky a Náprstek byl u zrodu většiny z nich (Sokol, Hlahol a četné další, včetně mimopražských.) V roce 1861 se Náprstek stal členem Společnosti Královského českého muzea.

V r. 1865 se zúčastnil výpravy do Londýna, kde se konala světová výstava a za pobytu v Londýně pořizoval učební pomůcky, diagramy, mapy a plány a jednoduché strojky pro domácnost jako podnět k napodobení. Po návratu spolu s dalšími účastníky pořádal přednášky, které měly značnou odezvu a budily zájem Pražanů. Část exponátů vystavil na Střeleckém ostrově a později na Žofíně. U mnohých konzervativnějších občanů ale působily odpor šicí stroje, pračky ždímačky apod., považovali je za pomůcku lenochů.

V roce 1865 byl položen základ Amerického klubu dam – na počátku byla přednáška dr. Studničky, propagátora zeměpisu a astronomie, kterou navštívila Karolina Světlá s dívkami a dámami, které se u ní scházely. AKD měl za úkol nabídnout členkám vzdělání, dodat jim sebevědomí, dále charitativní činnost pro nemocné, staré, ale i pro školní děti a mládež. Sídlem AKD se stala Náprstkova knihovna. Součástí práce klubu byly vedle přednášek i výlety a vycházky, exkurse s odborným výkladem.

Členky navštěvovaly i vesnice kolem Prahy, upozorňovaly na jejich zanedbanost a v jednom případě vesnici zametly a uklidily – asi první brigáda v Česku. Navštěvovaly i nemocnice.

První šicí stroje v Praze – 1863, prvních šest kusů, pak dalších 6, přijel i technik- odborník, který zájemkyně zaučoval v jejich používání. Péče o děti a mládež – pořádání dětských slavností, největší s účastí 1.400 dětí na Rohanském ostrově 1865, další už méně početné.

Zákaz činnosti - 1869, klub neodpovídal tehdejším pravidlům, a úředně byla činnost zastavena ale fakticky pokračovala dál. 1871 – provolání k rodinám o založení dívčích škol odborných – účast Karoliny Světlé, Sofie Podlipské a dalších, založena škola obchodní, průmyslová, kursy pro vychovatelky a ošetřovatelky. Další dívčí škola – Domácnost, a r. 1890 – Minerva, dívčí gymnázium.

Vojta Náprstek zemřel 1894, pohřeb žehem se konal v německé Gothe, kde bylo nejbližší krematorium. Americký klub dam pokračoval v činnosti, s pauzou za 2. světové války fungoval až do roku 1950, ale komunistický režim nepřipouštěl existenci občanských sdružení a zvlášť vadilo, že v názvu bylo „americký“.V průběhu činnosti AKD se ženy postupně osamostatňovaly, a i když Náprstek zůstal až do smrti patronem klubu, vzaly jeho činnost do ruky samy. (Další informace k osobnímu životu Vojty Náprstka a k fungování Amerického klubu dam v životopise jeho ženy Pepičky, její deníkové záznamy a výpovědi přímých svědků jejího života a práce Klubu.)

Literatura:

Milena Secká: Jen Náprstková, prosím…, Neobyčejný život v dobových pramenech, Národní muzeum, Praha 2016

Milena Secká: Vojta Náprstek. Vlastenec, sběratel, mecenáš. Vyšehrad a Národní muzeum, Praha 2011

Zdeněk Šolle: Vojta Náprstek a jeho doba, Felis, Praha 1994

 

Národní divadlo spojující

Vzdělávací oblast

Dějepis, literární výchova

Téma:

Na stavbě a výzdobě Národního divadla se sešla celá generace architektů, malířů a sochařů, bez ohledu na to, jaké umělecké zkušenosti měli a jaké principy představovali. Spojovalo je celonárodní úsilí o vybudování Národního divadla, reprezentujícího českou svébytnost, ale také tribuny oslovující i velmi početnou skupinu negramotných.  Přes podstatné rozdíly v životopisech i díle umělců „Generace Národního divadla“ i přes rozdílnosti jejich uměleckého směřování dokázala idea Národního divadla integrovat jejich práci pro Národní divadlo.

Látka:

Idea vybudovat Národní divadlo vznikla v roce 1845, o něco později byl ustaven Sbor pro zřízení českého národního divadla. V roce 1862 bylo otevřeno Prozatímní divadlo, které bylo činné 20 let. V roce 1868 byl položen základní kámen ND, otevřeno bylo v červnu 1881, ale již 11. 8. téhož roku vyhořelo. Po rekonstrukci bylo otevřeno v listopadu 1883.

Stavba divadla byla financována s celonárodních sbírek, do nichž přispěli, jak se často traduje, i ti nejchudší Češi, (Žákavec: „první monumentální palác či chrám, který si v Praze vystavěl sám český lid, a nikoli vladaři, biskupové a šlechta“) ale podstatnou část financí tvořily dary české šlechty (Lobkovic, Kolowrat-Krakovský, Schwarzenberkové, Kinští, Černínové, Nosticové, Harrachové), vědců, umělců, podnikatelů a dalších osobnosti (Palacký, Ringhoffer, Rieger, J. R. Vilímek a další), 18.000 zlatých daroval i císař František Josef I. Ve prospěch divadla se konaly dobročinné bazary, plesy, dražby, výlety.

Národní divadlo bylo stavěno v tehdy ve vtěšině Evropy  dominantním stylu novorenesance, ale modifikovaný tím, že náměty pro výzdobu ND místo antiky tvořily  rukopisné podvrhy – Rukopis Královédvorský a Rukopis Zelenohorský. Pravděpodobnými autory Rukopisů jsou Václav Hanka a Josef Linda. Rukopis Královédvorský obsahuje 14 písní (Oldřich, Jaroslav, Čestmír Záboj, Kytice a další),  Rukopis Zelenohorský je založen na pověsti o Libušina soudu, která se stala inspirací i pro Smetanovu Libuši.

Architekti, sochaři a malíři, kteří  tvoří Generaci Národního divadla  (podrobněji o jejím vzniku a činnosti  viz Žákavec):

Architekti – Josef Zítek a Josef Schulz

Sochaři – Bohuslav Schnirch, J.V.Myslbek, Jan Štursa, Antonín Wágner

Malíři -  František Ženíšek, Josef Tulka, Václav Brožík, Julius Mařák, Vojtěch Hynais, Mikoláš Aleš

Josef Zítek (1832-1909), studoval na pražské polytechnice a na vídeňské Akademii. Po návratu do Prahy byl profesorem na německé polytechnice v Praze a v roce 1865 dostal nabídku na vybudování Národního divadla. Budovu dostavěl v r. 1881, a budova byla  už před požárem kritizována, neboť Zítek přijal řadu kompromisů, daných zejména požadavkem zachovat sousední budovu Prozatímního divadla. Zítek od práce na rekonstrukci odstoupil a zbytek život strávil v ústraní. Práci na Národním divadle převzal jeho žáka Josef Schulz (1840- 1917). Studoval rovněž v Praze a ve Vídni, pak byl asistentem J. Zítka, byl také pedagogem na zlatnické škole. Budovu Národního divadla zrekonstruoval, stavebně ji spojil s Prozatímním divadlem a odstranil kritizované nedostatky. Divadlo bylo definitivně otevřeno v listopadu 1883. 

Na výzdobě Národního divadla se podílely osobnosti různého věku, odlišného vzdělání i  uměleckého směřování.

Bohuslav Schnirch (1845 - 1901), syn pražského stavitele. Studoval v Praze u J. Zítka, pak ve Vídni, Štýrském Hradci a Mnichově. Ovlivněn renesancí, vycházel z klasicismu a novorenesance, dospěl postupně k realismu, Je autorem lodžie nad hlavním vstupem do budovy a bronzových trig na nárožních pylonech budovy.

Josef Václav Myslbek (1848-1922), syn malíře pokojů, původně vyučen, studoval malířství na AVU, kde pak založil sochařské odd., profesor na UMPRUM a na AVU. Ovlivněn klasicismem, novorenesancí a secesí. Sochy na nábřežním vchodu ND.

Jan Štursa (1880-1925), pocházel z Nového Města na Moravě, po měšťance měl jít do učení, ale učitel kreslení rodičům doporučil výtvarné vzdělání. Vystudoval sochařsko-kamenickou školu v Hořicích, pak AVU, žák J. V. Myslbeka. Ovlivněn secesním symbolismem. Podobizny pro foyer ND -  H. Kvapilová, E. Vojan, B. Němcová, L. Janáček

Antonín Pavel Wagner (1834 - 1895), pocházel z Dvora Králové nad Labem, vyučen u kupce, pak u sochaře, vystudoval vídeňskou Akademii. Sochařská výzdoba ND.

Malíři

František Ženíšek (1849-1916), malíř ovlivněný novorenesancí. Profesor VŠUP a AVU, spolu s M. Alšem výzdoba foyer ND, strop hlediště (alegorie osmi múz), autor první opony, která shořela.

Václav Brožík (1851-1901), pocházel z chudé rodiny v Třemošné, vyučen litografem a v porcelánce, vystudoval AVU v Praze, Drážďanech a Mnichově, oženil se s bohatou dcerou pařížského sběratele umění. Profesor AVU v Praze, žil střídavě v Praze a Paříži, věnoval se akademické historické malbě.

Josef Tulka (1845- asi 1882), vystudoval AVU, byl učitelem kreslení, v r. 1882 prodělal osobní krizi, zničil svoje kresby a malby, odešel do ciziny, jeho stopa končí v Padově. Pro Národní divadlo vytvořil lunety pro lodžii ND.

Julius Mařák (1832 – 1899), krajinář, vystudoval AVU, kde byl pak profesorem. Národní divadlo – krajiny významných míst české historie (Říp, Blaník, Vyšehrad).

Mikoláš Aleš (1852- 1913) rodák z jihočeských Mirotic, syn místního písaře a vlastence. Vycházel z rodinné tradice a z lidového umění. Od dětství kreslil a ovlivňovali ho přitom jeho starší bratři, básník a historik František a kreslíř a milovník přírody Jan. “Malířskému řemeslu“, tj. kresbě i malování pokojů, se vyučil v Písku, studoval na reálce tamtéž.  Od r. 1869 byl studentem na Akademii výtvarných umění v Praze, neztrácel však kontakt s rodným krajem. Už jako student se spřátelil s Aloisem Jiráskem, s nímž sdílel zájem o českou historii, maloval historické obrazy, zajímal se i o život české vesnice a o folklór. Na konci 70. let 19. století se zapojil do malířské výzdoby Národního divadla (cykly s F. Ženíškem).

Vojtěch Hynais (1854 – 1925) se narodil jako syn vídeňského krejčího, českého vlastence, který se aktivně účastnil politického a kulturního života české menšiny ve Vídni a učil svoje děti češtinu. Přitom Vojtěch vyrůstal v ovzduší kulturního života Vídně a od roku 1870 studoval malířství na vídeňské Akademii. Během studia získal stipendium na dvouletý pobyt v Itálii a vzhledem k rodinné situaci a poměrům na Akademii se po návratu rozhodl přesídlit do Paříže. Hynais z Paříže udržoval stálé kontakty s Prahou a zapojil se do soutěží o vytvoření výzdoby jednotlivých částí ND. Byl v Praze v době požáru Národního divadla a pomáhal zachraňovat některé obrazy. V souvislosti s obnovou stavby byl pověřen prací na oponě, což byla největší zakázka jeho života a dodnes jeho nejznámější dílo. Mezitím se poměry v Paříži změnily, Hynais měl finanční problémy, a ty mu pomáhal řešit mecenáš Josef Hlávka. Získal v českém prostředí proslulost, přijal nabídku profesury na pražské Akademii a odešel po 15 letech z Paříže. V Praze však nebyl spokojen s vládnoucí  netolerancí a řevnivostí. (Detailní popis budovy  ND a množství fotografií obsahuje kniha Fr. Žákavce.)

Literatura:

Petr Hora – Hořejš: Toulky českou minulostí 8

Hana Volavková: Mikoláš Aleš, Odeon, Praha 1982

Marie Mžyková: Vojtěch Hynais, Odeon, Praha 1990

František Žákavec: Chrám znovuzrození, 2. vydání, Jan Štenc, Praha 1938

 

Josef Hlávka, největší český mecenáš

Vzdělávací oblast

Historický a občansko-výchovný obsah zahrnuje vztah mezi Hlávkovým přístupem k práci a podnikáním a jeho mecenášstvím

Téma

Osobní vlastnosti Josefa Hlávky, jeho inteligence, tvořivost, pracovitost a skromnost, spolu s určitým dílem štěstí (získání zavedeného podniku na počátku kariéra) způsobily, že získal mimořádně velký majetek, a ten se rozhodl věnovat na podporu vědy, vzdělání a umění, tedy způsobů, jak podporovat hodnoty a dopomoci i dalším lidem k tomu, aby byli v životě úspěšní i prospěšní společnosti.

Příběh

Josef Hlávka (1831-1908)

Studoval na pražské technice, pak na Akademii výtvarných umění ve Vídni. Během studia architektury se v Schebkově stavební firmě vyučil i zedníkem a po studiu v ní nastoupil.  Krátce na to převzal firmu, když Schebek odcházel do důchodu. Jeho firma stavěla ve Vídni např. budovu Opery, v Bukovině (nyní Ukrajina) sídlo biskupa řecko katolické církve, v Praze postavil Zemskou porodnici (u Apolináře). Měl rozestavěno až 140 staveb najednou, všechny navštěvoval, na všechny jezdil jen vlakem, vždy 3. třídou. V 38 letech se fyzicky i psychicky zhroutil a ochrnuly mu nohy. Dlouhodobé onemocnění si léčil v západočeských Lužanech. I jako boháč žil velmi skromně, byl nesmírně šetrný, ale už za pobytu v Lužanech byl mecenášem, když umožňoval vědcům a umělcům dokončit práci. Založil nadaci určenou studentům a veškerá jeho finanční podpora směřovala vždy na vědu, vzdělání a umění (např. přispěl i na stavbu pomníku sv. Václava). 

Dvě z institucí, které vybudoval:

Česká akademie věd a umění (předchůdce ČAV)

Založení České akademie věd a umění předcházely plány a podněty  J. E. Purkyně a Tomáše Masaryka, jednání s vídeňskými úřady pak vedl převážně Hlávka sám. Zřízení Akademie, ryze české, bez účasti německých vědců a umělců,  povolil  císař František Josef v lednu 1890. Josef Hlávka se stal prvním presidentem, členy Akademie byli vedle vědců (V.V.Tomek, J.Gebauer, Z.Winter a další) umělci - architekti Mocker a Schulz, sochař Myslbek, malíři Brožík, Mařák, Ženíšek, Hynais, hudebníci Dvořák, Bendl, Fibich, a spisovatelé Vrchlický, Čech, Jirásek, Heyduk. Slavnostní zahájení činnosti Akademie bylo součástí akcí Jubilejní výstavy. Konalo se v nově postavené budově Národního muzea a doprovázelo ho slavnostní představení Národního divadla.

Jedním z důležitých počinů Akademie v jejích počátcích byla podpora J.V. Sládka při  překladu celého díla W.Shakespeara.

ČAV existovala až do roku 1952, kdy byla zrušena a navázala na ni nová instituce – ČSAV.

Hlávkova studentská kolej

Na přelomu 19. a 20. století narůstal počet VŠ studentů,většina pocházela  z venkova a v universitních městech bylo draho. Hlávka určil svou kolej pro chudé studenty s výborným prospěchem,  ze značného počtu zájemců  vybírala přijímací komise  podle maturitního vysvědčení a  sociální situace rodiny. V prvních deseti letech v koleji převažovali synové řemeslníků, a zemědělských dělníků, bylo mezi nimi hodně úřednických, učitelských a rolnických synů,  i úplní sirotci

Budovu otevřenou r. 1904  postavil Josef Fanta, byla dvoukřídlá a čtyřpatrová, měla ústřední topení. Měla nejen kuchyni a jídelnu, ale i ordinaci, knihovnu, studovnu, hovornu, hernu, hudební pokoj, fotoateliér. Pokoje byly dvoulůžkové, pro posluchače posledního ročníku jednolůžkové. V budově byla dále kancelář správy, domovník, topič, pekaři, služky, pradleny. Studenti povinně studovali přímo v koleji cizí jazyk a účastnili se lekcí šermu, měli samosprávu. Hlávka se osobně  podílel na promýšlení zařízení i všech detailů, jídelní lístek byl sestavován s lékaři. Kolej fungovala do r. 1939 a byla zrušena v souvislosti s  uzavřením vysokých škol a persekucí studentů, protože jedním z jejích obyvatel  byl  Jan Opletal.ůávkovy stduentské koeljeHlávkovyHlá

Literatura

Alois Lodr: Josef Hlávka. Český architekt, stavitel a mecenáš, Melantrich, Praha 1988

Jiří Pokorný: Odkaz Josefa Hlávky, Academia 2005

Toulky českou minulostí 11, Via facti 2007

 

Bedřich Hrozný, český orientalista, světový chetitolog

Vzdělávací oblast

Historie starověku a historie české vědy

Téma: Mimořádné schopnosti filologické (B. Hrozný ovládal cca 15 jazyků, z toho skoro dvě třetiny starověkých) plus hluboký a vytrvalý zájem a neobyčejná pracovitost spolu s náhodně vzniklými příznivými podmínkami mu umožnily dosáhnout světově uznávaných mimořádných výsledků – není to zadarmo!  

Látka:

Bedřich Hrozný (1879 – 1952) se narodil v Lysé nad Labem jako syn evangelického faráře. Studoval v Praze na Akademickém gymnáziu, ale z finančních důvodů musel přestoupit na gymnázium v Kolíně, kde tehdy rodina bydlela – a mělo to pro něj velkou výhodu: učil ho Justin Václav Plíšek, středoškolský učitel s kvalifikací v orientálních jazycích, hebrejštině a arabštině, jimž naučil i Hrozného. Po maturitě studoval Hrozný ve Vídni orientalistiku, zejména akkadštinu, aramejštinu, etiopštinu sanskrt a sumerštinu. Ve studiu orientalistiky pokračoval na univerzitě v Berlíně. Zaměstnání pak získal ve Vídni jako knihovník, první rok neplacený, a orientalistice se věnoval více méně ve volném čase. Výhodné podmínky získal paradoxně za 1. světové války – vzhledem k počtu dioptrií a tomu, že neuměl nic jiného, než orientalistku, byl za války umístěn ve vojenském skladu ve Vídni, kde měl dost času a velkorysého šéfa, takže se mu podařilo v roce 1915 rozluštit chetitské písmo, do té doby nepřístupné, protože neexistovala ani znalost řeči, ani nebyl srovnávací materiál v některém známém jazyce. Přesto si vytvořil  metodu, jak písmo rozluštit. Tím položil základ k vědecké disciplíně chetitština. Později se mu podařilo i chetitské texty přeložit a rekonstruovat jazyk Chetitů. Po vzniku Československa byl jmenován profesorem klínopisných bádání na UK, kde vybudoval odborný kabinet a byl i jedním ze zakladatelů pražského Orientalistického ústavu. Během života se opakovaně účastnil vykopávek v Turecku i v Sýrii, tedy v oblasti, kde se rozkládala starověká říše Chetitů, odkryl chetitské město Kaneš a četné klínopisné tabulky. V této souvislosti musel řešit i značné množství administrativních potíží a překážek, jak ze strany čs. úřadů, tak zejména ze strany místních činitelů, a jednu louku, právě tu, na níž objevil město Kaneš, musel po složitých jednáních odkoupit od majitelů

Dosáhl mezinárodního uznání a přednášel na řadě zahraničních universit, ale pořádal i  přednášky pro širokou veřejnost – ve své době patřil k velice dobře známým V.I.P. osobnostem, přestože jeho obor byl tak odlehlý a nepraktický.

Literatura:

Bedřich Hrozný: V říši půlměsíce, J. R. Vilímek, Praha 1927

Vojtěch Zamarovský: Za tajemstvím říše Chetitů, 2. vyd., Mladá fronta, Praha 1964

 

 

Přírodní vědy

Přírodní vědy evamachkova Po, 01/15/2018 - 14:17

Obsah kapitoly:

Příroda je celek - Člověk a příroda

Sněm zvířat

Charles Darwin a darwinismus

Stavovský mechanicus Josef Božek

 

Příroda je celek – Člověk a příroda

Vzdělávací oblast

Environmentální výchova

Téma

Hluboké a vytrvalé zaujetí vedlo Humboldta k uplatnění energie i talentu k pozorování přírody, kterou chápal jako provázaný systém, jako strukturu, v níž jedna změna vedle k změnám v dalších oblastech, přitom ony změny, jako je odlesňování, zavlažování a vypouštění škodlivin, působí člověk. Jeho základní myšlenky jsou východiskem moderní ekologie.

Látka

Alexander von Humboldt (1769 – 1859) na nátlak autoritativní matky vystudoval hornickou geologii a působil až do její smrti jako důlní inspektor. 1798 matka zemřela, Humboldt zdědil značné množství peněz a měl svobodu dělat, co ho bavilo. Ještě před její smrtí se spřátelil s Goethem, s nímž řešil vědecké otázky za účasti F. Schillera a bratra Wilhelma. Když po matčině smrti opustil místo inspektora, začal plánovat cesty. V Paříži se seznámil s botanikem Bonplandem. S povolením španělského krále vyrazili v květnu 1799 do oblasti dnešní Venezuely. Byli okouzleni jihoamerickou přírodou, nasbírali obrovské množství vzorků a Humboldt si uvědomil, že příroda funguje jako celek, vše souvisí se vším. Při hledání řeky, která měla spojovat Amazonku s Orinokem, narazili na jezero Valencia, které vysychalo v důsledku kácení lesů. Humboldt se svými průvodci plul po Orinoku, zkoumal propojení Orinoka s Amazonkou, přešel Andy, vylezl na Chimborazo, sopku, která byla tehdy považovaná za nejvyšší horu světa (6.400), na většinu sopek v dosahu Quita, došel až do Limy. Veškeré cesty i výstupy na hory podnikal v běžném pánském oblečení, v horkých pásmech odkládal jen sako a kabát, ale vše bylo vycházkové, včetně bot, v nichž lezl po skalnatých útesech hor. Pak se vrátil, na Kubě si vyzvedl sbírky, které tam před tím deponoval, strávil delší dobu v Mexiku a vše si zaznamenal a poté navštívil ve Washingtonu D. C. prezidenta USA Thomase Jeffersona, kterému předal 19 stránek informací o Mexiku, které tehdy zabíralo i jižní části nynějších USA, ale Jefferson neměl žádnou možnost se o nich cokoli dozvědět. Pak se Humboldt vrátil do Evropy. Cestou si opakovaně potvrzoval svůj objev provázanosti všech složek přírody. Usadil se v Paříži, cestoval pak do Říma a v Neapoli byl svědkem erupce Vesuvu, pak dojel do Berlína, kde ho velmi vřele uvítal král Friedrich Vilém III., který ho jmenoval svým komořím bez jakýchkoli povinností a poskytoval mu rentu. Humboldtovi ale nevyhovovalo ani podnebí, ani stav společnosti a život u dvora a při nejbližší příležitosti se vrátil do Paříže. Psal několik knih najednou, nejpopulárnější byla Obrazy přírody, v níž spojil poznatky z cest s výkladem smyslu přírody a odbornými informacemi. Velmi to ocenili čtenáři jako Chateaubriand, Emerson, Darwin, který si knihu nechal poslat do Brazílie, čerpal z ní Verne (Děti kapitána Granta). Humboldt plánoval cestu do Indie, mj. s cílem změřit výšku Himálají, Indii však ovládala Východoindická společnost a.s., jejíž vedení žádal o povolení cesty do Indie. Vadily však Humboldtovy kritické výroky o kolonialismu a otroctví. V roce 1827 byl donucen přestěhovat se z Paříže do Berlína. Jeho povinností bylo po večeři králi předčítat, a to i na cestách. Bylo mu 57 a  usiloval o posílení vzdělanosti, pořádal veřejné, hojně navštěvované přednášky. 1828 uspořádal v Berlíně mezinárodní vědeckou konferenci. Vědci debatovali mezi sebou jako jednotlivci, nepřednášeli v plénu. Britové stále odmítali dát mu povolení k cestě do Indie, ale naskytla se příležitost podniknout cestu do Ruska, včetně asijské části. Vydal se na cestu na jaře 1829 se souhlasem cara Mikuláše I., ale ten měl zájem hlavně na obchodu – hledání drahých kovů a kamenů, ne na vědeckých poznatcích. Na Urale se podařilo potvrdit Humboldtovu myšlenku, že diamanty se vyskytují tam, kde je zlato a platina, na Urale byly nalezeny. Cestu velké výpravy, s doprovodem kozáků, komplikoval fakt tuhého centralismu a antiliberálnosti samoděržaví, cesta byla kontrolována a řízena, až v Tobolsku na Irtyši se Humboldtovi podařilo narušit carskými úřady schválenou trasu a dostal se  na Altaj, kde výprava musela opustit kočáry a využívat jen místní vozíky nebo chodit pěšky. Ale vrcholy byly mimo dosah (zdolány byly až ve 20. letech 20. století). Dokonce se mu podařilo překročit hranice Mongolska a Číny na Irtyši, Asiaté si Evropany prohlíželi jako exoty. 14. září oslavil Humboldt 60. narozeniny s Leninovým dědečkem. Další neplánovanou okliku podnikl ke Kaspickému moři. Nejdůležitější poznatky:  je potřeba srovnávání, ne objevování. Výsledky expedice: dlouhodobé změny, které způsobují lidé kácením lesů (doporučil v Rusku omezit kácení), bezohledné zavlažování, a jasnozřivě uvedl jako poškozování přírody lidmi  i „ohromné množství páry a plynů“ z průmyslových center.  Koncem prosince se vrátil do Berlína. 1834 začal psát Kosmos-  dílo o přírodě jako celku, na zemi i na nebi. Měl řadu spolupracovníků a informace získával od řady vědců z celého světa. První díl vyšel 1845, druhý o dva roky později – byl to bestseller, okamžitě přeložený do řady jazyků. Navazoval kontakty s Darwinem, který na něj navazoval a sdílel jeho globální pohled, odlišný od ostatních přírodních věd, které od 18. století usilovaly o přesné vymezení hranic. První díl o vnějším světě, druhý o cestě vývoje mysli -  umění, politika, zemědělství, pocity…Vliv na umělce, např.  Poeova báseň Euréka. Vliv na Emersona a Thoreaua. V letech 1850 a 1851 vydal ve dvou částech třetí díl Kosmu, který pojednával o kosmu, a pak hned začal psát čtvrtý o zemi, geomagnetismu, sopkách a zemětřesení. Ten vyšel koncem roku 1857, ale na rozdíl od předchozích prací byl těžký pro čtenáře a příliš se neprodával. Poslední tři roky života byl na tom zdravotně a nakonec i duševně špatně, přesto napsal ještě 5. díl Kosmu. Zemřel v květnu 1859.

Darwin  četl jeho knihy  během plavby na Beaglu – díky H. začal přírodu vnímat jako ekologický systém. Měl tutéž schopnost vidět každou jednotlivost ve vztazích – globálně. Darwin poslal Humboldtovi svou Cestu kolem světa. Na Humboldta navázali i další Američané – Emerson, Thoreau aj.

Příklady Humboldtova pojetí:

  • Území nynější Venezuely: V údolí mezi lesy jezero Valencie, místní si stěžovali, že hladina rapidně klesá, byly již osázeny plochy, které ještě před 20 lety byly pod vodou. Místní se domnívali, že voda mizí podzemním odtokem. Podle Humboldta bylo snižování hladiny způsobeno zavodňováním polí a kácením lesů, při kácení mizel mech, chrastí, kořenové systémy, půda nedokázala zadržovat vodu, vyčerpaná půda přinášela menší úrodu – myšlenka klimatických změn způsobených lidmi. Dešťová voda bez lesů není zastavena, nevsakuje se, ale způsobuje povodně, které odnášejí půdu. Dopady odlesňování – H. varoval před budoucími katastrofami. Nezastupitelná funkce lesů, poznával to v Itálii, v Peru, v Rusku – schopnost stromů zadržovat vlhkost, obohacovat atmosféru o vlhkost uvolňováním kyslíku.
  • Další případ u jezera Valencie – indigo sbíráno kvůli barvení látek, pěstuje se snadno a je výnosné, proto nahradilo pěstování plodin, které mohly místní lidi živit. Jednostranná produkce vede k závislosti země na dovozu. Totéž cukrová třtina na Kubě. Španělští mniši v misii – svítili olejem z želvích vajec, vysbírali jich tolik, že želv ubývalo, podobně tomu bylo s perlorodkami, téměř vyhynuly ústřice. Chinovníky – téměř vyhubeny kvůli kůře, která léčí malárii – po stržení kůry strom hyne.
  • Zlom proti staletím představy o centrální úloze člověka při civilizaci země. Humboldtova změna v pohledu na botaniku – v 18. století třídění podle vlastností rostlin, kdežto podle Humboldta je příroda  odrazem celku – dívat se na ni globálně.
  • „Naturgemälde“ – Chimborazo – na jeho siluetě Humboldt zakreslil ve vrstvách pásma rostlin podle nadmořské výšky, v Paříži pak vznikla velká kresba, která vyšla  jako  skládací v knize.

Doplňkem knihy A. Wulfové může být dobrodružná knížka pro děti Za obzorem čeká svět německého autora M. Z. Thomase. Příběh Humboldtův autor podává beletristicky, s těžištěm v příhodách cesty pro Americe. Nabízí živě zachycené situace a jednání osob, kontaktů Humboldta a Bonplanda s Indiánky, s Inky, s Mexičany i s Tomasem Jeffesonem, Poměrně obsáhle líčí Humboldtvo dětství, stručně pobyty v Paříži, u dvora, psaní publikací atp., stručně je také popsána cesta do Ruska.

 

Literatura

Gerald Durrell: Zlatí netopýři a růžoví holubi, přel. Š. Pellar, Mladá fronta, Praha 1983

M. Z. Thomas: Za obzorem čeká svět, přel. F. Gel, Albatros, Praha 1969

Josef Vágner: Afrika – Ráj a peklo zvířat, Svoboda, Praha 1978

Andrea Wulf: Vynález přírody. Dobrodružství zapomenutého objevitele Alexandera von Humboldta, Přel. T. Dragounová, Dobrovský, Praha 2016 (Poznámka: toto znění názvu není moc šťastné, přesnější, smysl knihy vyjadřující překlad názvu by byl Objev přírody)

 

Sněm zvířat

Vzdělávací oblast

Environmentální a multikulturní výchova, demokratické myšlení, globální souvislosti, „průřez průřezovými tématy“; biologie, zeměpis, občanská výchova - základy společenských věd

Téma

Když civilizované lidstvo ve slepém vandalismu ničí živou přírodu, jež ho obklopuje a živí, ohrožuje samo sebe ekologickým zruinováním. Patrně si začne uvědomovat své chyby, až když je pocítí ekonomicky, to však už bude nejspíš pozdě.“ Konrad Lornez 1972

Příběh

Sněm (konference, kongres) zvířat se koná kdesi na pustém ostrově, nejspíš na Galapágách, ale možná v Indonésii, na Molukách…  Sešli se delegáti všech volně žijících zvířat, od slona po mouchu tse-tse, od velryby po grundli, od orla po vrabce, od lva po tuleně, aby se poradili, jak čelit ohrožení a vymírání některých druhů. Výsledkem má být…? Možná založení organizace, sepsání charty práv zvířat, soudní proces s lidstvem, demonstrace po celém světě…? Jaká jsou a jaká by měla být práva zvířat? Škodí si některé druhy navzájem? Jaký je vztah mezi zvířaty a rostlinami?  Čím vším lidé ohrožují faunu i celou přírodu? Co z toho je pochopitelné a co je zbytečné nebo dočista zvrhlé? Jak ničení přírodu ovlivňuje i lidi? Co proti devastaci přírody dělají lidé? Závěry sledují média, vyjadřují se k nim politici, odborníci, občasné různých kontinentů.

Látka

Podmínky života volně v přírodě žijící zvěře se trvale zhoršují. Výrazné změny, týkající se celých kontinentů nebo jejich podstatných částí, přinášeli lidé.  Od 17. století se v Africe s vydatnou spoluúčastí Evropanů ztrácí voda, rostliny. Běloši v Africe zaváděli chov dobytka a tím vznikly chudé oblast  s rozdupanou a devastovaná půdou. Skot spásal jen jeden druh vegetace a pastevectví vypudilo místní zvěř, která spásala všechny druhy vegetace, různá zvířata spásala její různé druhy a podle své velikosti i vegetaci z různých rostlinných pater. 

V Jižní Americe s příchodem Evropanů dochází k mýcení amazonského deštného pralesa, který má trvale teplé a vlhké podnebí, ovlivňující klima celé planety. Mýcení  pralesa s cílem získat úrodnou půdu pro zemědělství přináší popel z vypálených dřevin, který půdu zúrodní, ale  to  vystačí na dva až čtyři roky, protože se živiny z půdy vyplavují deštěm. Současně s tím dochází k vysychání půdy a k poklesu povrchových i spodních  vod.  Neúrovnou půdu zemědělci potřebují nahradit a tak dochází k dalšímu vypalování lesa. Na vzájemnou závislost existence pralesa a vodního hospodářství oblasti, kde byl vymýcen, upozorňoval už kolem roku 1800 Alexander Humboldt.

 Jak se lidé měnili z lovců na pastevce,  zvířata  přemisťovali  a jejich  podmínky upravovali tak, jak to  vyhovovalo jim, přitom vliv pastevectví na stanoviště je větší než lov. Evropané  také zakládali farmy, plantáže,  průmyslové podniky a města a to působilo a působí  na vegetaci, která ovlivňuje faunu, ale i podnebí. V Brazílii  zabírají dobytčí farmy velkofarmy, produkující hovězí maso, na 80 %  odlesněné půdy.

Nejintenzívnější hubení zvířat  začalo až se střelnými zbraněmi na začátku 18. století. Zvěř hubili nejen běloši, ale i místní obyvatelé a kly, rohy, kůže, pštrosí pera se staly významným obchodním artiklem. Člověk je nebezpečným ničitelem díky své vynalézavosti  a navíc s rozvojem  civilizace přestal lovit z nutnosti a loví pro zábavu.

Snahy chránit zvířenu vedly k zakládání národních parků a k přijímání zákonů i mezinárodních úmluv na jejich ochranu, ale jejich prosazení je velmi pomalé a obtížné. Podle Dian Fosseyové, která se v Africe věnovala ochraně horských goril,  trvalo čtyři roky, než se jí podařilo z oblasti, kterou gorily potřebovaly k svému životu, vypudit pastevce i pytláky – nakonec byla zavražděna, a i když se pachatele nepodařilo vypátrat, je pravděpodobné,  že šlo o pomstu pytláků.

Tropické deštné pralesy ohrožují v současné době  plány na zkvalitnění dopravy, a jestliže Amazonský  deštný prales protne dálnice či železnice, bude to znamenat silné ohrožení zvěře, zejména té, která pravidelně migruje. V Tanzanii se dokonce plánuje dálnice napříč  Národním parkem Serengeti.

S příchodem Evropanů vyhynuly některé druhy. Na Mauritiu  vyhynula řada druhů, měli na to vliv jak lidé, tak psi a kočky, které sebou přivezli. Vyhnul pták dronte mauricijský, jinak též dodo nebo blboun nejapný, a schopnost množit se ztratil tím i strom tamalacoque, strom ptáka dodona, jehož tuhá semena byla schopna klíčit, jen když prošla zažívacím traktem dodona.  Další druhy mizí ze zemského povrchu i nadále. V březnu 2018 musel být utracen Súdán,  poslední žijící  samec nosorožce bílého, přežily ho jen dvě samice, matka s dcerou.

Jedinou nadějí na udržení ohrožených zvířecích druhů a jejich případné zpětné uvedení do divočiny, jsou aktivity řady zoologických zahrad, kde zvířata snáze přežívají: nemají zde  predátory, mají zajištěnou pravidelný přísun potrav i veterinární péči a je podporováno jejich rozmnožování. V mezinárodní koordinaci zoologické zahrady vedou plemenné knihy ohrožených druhů. Pražská zoo se stará dlouhodobě o koně Převalského, kterého již uvádí zpět do mongolských stepí, a gaviála indického. Podílí se i na ochraně goril v Africe a ptáků v Indonésii. Chová celkem 191 druhů ohrožených zvířat. Safari park Dvůr Králové nad Labem se stará o ochranu nosorožců, některých druhů antilop a dalších afrických  zvířat, podílí se na  finanční podpoře  ochrany gepardů v Namibii.

K důležitým ochráncům světové fauny patří obětaví odborníci, kteří žijí mezi nimi a zkoumají jejich životy a současně zvířatům vytvářejí snesitelné podmínky života.  Patří k nim Dian Fosseyová, která dokonce za svou péči o gorily zaplatila životem, Joy a George Adamsonovi, znalci života lvů, Hugo a Jane Lawick-Goodallovi, zabývající se africkými psovitými šelmami, Bernhard a Michael Grzimkové,  a mnozí další. Do této skupiny zachránců patří i ti, kteří vyjížděli do tropů pro zvířata pro své zoologické zahrady, jako byl Josef Vágner, který  safari ve Dvoře Králové  vytvořil z malé a  ubohé provinciální zoo, nebo Gerald Durrell, majitel soukromé zoo na ostrově Jersey. Z českých odborníků  se výrazně angažují ředitelé zoo Zdeněk Veselovský, Miroslav Bobek, Přemysl Rabas i mnozí jejich předchůdci.

Hlavní způsoby ochrany divoce žijících zvířat představují jednak národní parky a rezervace, veřejný tlak na omezování těžby v pralese, lovu velryb, kvóty pro lovce a v neposlední řadě i zoologické zahrady a jejich speciální programy.

Literatura – prameny a inspirace

George Adamson: Můj život se lvy, přel. J. Silvín, Mladá fronta, Praha 1972

Joy Adamsonová: Příběh lvice Elsy, M. Perglerová, Orbis,  Praha 1972

Alfred Brehm – Jaromír Tomeček: Život zvířat, Odeon, Praha 1974

Jurij Dmitrijev: Savci známí i neznámí, lovení, chránění, přel. Z. Mazáková, Lidové nakladatelství, Praha 1987

Jean Dorst: Ohrožená příroda, přel. M. Lexová, Orbis, Praha 1974

Gerald Durrell:  Zlatí netopýři a růžoví holubi, přel. Š. Pellar, BB art, Praha 2009

Gerald Durrel: Ostrov v nebezpečí, přel. Z. Wolfová, Svoboda, Praha 1988

Dian Fosseyová: Gorily v mlze, přel. A. Jindrová- Špilarová, Mladá fronta, Praha 1988

Bernhard a Michael Grzimek: Ráj divokých zvířat, přel. I. Heráň, Orbis, Praha 1966

Hugo a Jane van Lawick-Goodallovi: Nevinné bestie,  přel. A. Jindrová-Špilarová,  Mladá fronta, Praha 1974

Konrad Lorenz: Devastace prostředí, in: Osm smrtelných hříchů civilizace, přel. P. Příhoda, Leda, Praha 2014

Alois Mikula: Zvířata a jejich osudy, Orbis, Praha 1972

Aleksandra a Daniel Mizielinští: Mapy, Atlas světa, jaký svět ještě neviděl, přel. A. Halfarová, Host, Brno 2016

Josef Vágner: Afrika, Ráj a peklo zvířat, Svoboda, Praha 1978

Josef Vágner: Mzuri Afrika, Kruh, Hradec Králové 1975

 

Charles Darwin a darwinismus

Vzdělávací oblast

Biologie, historie, společenské vědy

Téma

Charles Darwin (1809-1882) vytvořil evoluční teorii vzniku druhů, kterou se dlouho neodvažoval zveřejnit nejen proto, že odporuje biblickému popisu stvoření, ale i pro vlastní pochybnosti. Zúročil však v ní pečlivé a podrobné studium, schopnost vhledu do situace a koncepčního pohledu na celkem a souvislosti, a doložil svá tvrzení důkazy.

Látka

Otec na Darwina vyvíjel nátlak, aby vystudoval medicínu, a když ji vzdal, navrhl mu teologii, neboť chtěl, aby měl zajištěnou existenci. Po bakalářské zkoušce z teologie se však Charles Darwin věnoval intenzívněji svému zájmu -  přírodním vědám, a velice brzy, již v 22 letech, se mu naskytla příležitost plavby na lodi Beagle, která měla za úkol dokončit mapování pobřeží Jižní Ameriky. Darwin měl během pětileté cesty kolem světa (od pobřeží Brazílie a Argentiny a kolem Ohňové země Maghallensovou úžinou k pobřeží Chile a Peru a pak přes Tichý a Indický oceán a kole Afriky zpět do Anglie) mnoho příležitostí zkoumat přírodu – geologii, faunu i floru – zatímco posádka zakreslovala mapy.

Beagle, jemuž velel kapitán Fitzroy, odjel z Anglie 27. 12. 1831, první zastávky byly na Kanárských a Kapverdských ostrovech. Od první chvíle si Darwin všímal všech jevů a přírodovědných faktů – zoologie, botaniky, geologie, klimatu, chování živočichů a jejich vzájemných vztahů, jako byl prachový mrak a povlak na všech předmětech, který se skládal se z toho, čemu tehdy říkali souhrnně nálevníci. Jeho práce Cesta kolem světa obsahuje podrobné deníkové zápisy a  popisy. V mnoha pasážích vyjadřuje obdiv a uchvácení nádherou přírody (např. při prvním shledání s palmami). Na základě konkrétních poznatků reviduje dosud platné poznatky, popisuje chování a zvyky domorodců, ale i místních obyvatel – gaučů, žasne nad primitivností divochů. Velmi podstatné byly jeho poznatky geologické a k teorii o vývoji druhů přispěl jeho pobyt na Galapágách u západního pobřeží Jižní Ameriky. Cesta skončila 2. října 1836, Darwin přivezl do Anglie rozsáhlé sbírky. Po návratu pracoval jako učenec „na volné noze“, psal řadu studií, záznamy poznatky z cesty i řadu monografických prací. Jeho evoluční teorie byla zveřejněna v listopadu 1859 a vzbudila obrovský zájem, na jedné straně souhlasný, ale na druhé vysoce kritický, hájící dogma o stvoření světa. Vědci Darwinovo dílo přijali, protože v té době existovaly již archeologické nálezy, svědčící o existenci lidí i pravěkých zvířat současně na jednom místě (1842 – v severní Francii nalezeny kamenné nástroje společně s mamutími kostmi).  V roce 1871 vydal další knihu vzbuzující vášně – Původ člověka a pohlavní výběr, obsahující údaje a důkazy toho, že i člověk se vyvíjel postupně a nebyl stvořen již „hotový“. Darwin zemřel v březnu 1882 na srdeční selhání, pochován je ve Westminsterském opatství. K Darwinovým teoriím viz fotokopie z knihy Knotových. (Jako východisko může posloužit jak obsáhlá Cesta kolem světa, tak Knotovi, tak i knížka Sísova – ta mj. ilustracemi.)

Literatura:

Paul C. Bahn: Příběh archeologie, přel. T. Hrách, Argo, Praha 1996

Charles Darwin: Cesta kolem světa, přel. J. a Z. Wolfovi, 2. vyd., Mladá fronta, Praha 1959

Renáta a Richard Knotovi: Charles Darwin, Horizont, Praha 1989

Petr Sís: Strom života, přel. V. Janiš, Raketa, Praha 2004

 

Stavovský mechanicus Josef Božek

Vzdělávací oblast

Fyzika

Téma

Počátky techniky v českém prostředí na přelomu 18. A 19. století nebyly snadné a mimořádně talentovaný vynálezce, konstruktér nejrůznějších mechanických strojů a , narážel na nedůvěru, opatrnictví, nedostatek peněz, ale i na katastrofu způsobenou lijákem a bouřkou či na sebevraždu zákazníka.

Látka

Josef Božek (1782 – 1835) se narodil v mlynářské rodině ve Slezsku.  Od dějství pozoroval chod mlýna, nechával si od otce vysvětlit jeho fungování a sestavoval různé dětské strojky. V tom pokračoval i jako žák školy v Těšíně a v téže době se v dílně svého strýce seznamoval s mechanikou hodin. Ředitel školy oceňoval jeho schopnosti v oblasti mechaniky a doporučil ho na studia do Brna, odkud pak přešel na univerzitu v Praze. Zpočátku studoval na filozofické fakultě a působil jako vychovatel v rodině Clam-Martiniců, ale když dostal nabídku pracovat jako mechanik v právě se rozjíždějícím stavovském technickém učilišti, které řídil František Josef Gerstner, ani chvíli neváhal. Gerstner v roce 1798 podal návrh na založení technické univerzity, navazující na inženýrskou školu, která v Praze existovala od začátku 18, století. Dekret o založení Českého stavovského polytechnického ústavu, který byl zárodkem ČVUT, podepsal císař František I. vroce 1803, učit se začalo na podzim roku 1806.  Josef Božek velmi ochotně opustil filozofickou fakultu a nastoupil na polytechnice jako mechanik, vedoucí dílny. V přípravných letech se vyučil hodinářem. Božek dokázal vynalézat různá zlepšení, jako je udržování hodinek v chodu tím, že majitel s nimi chodí, ale to vyvolávalo nevoli jak jeho mistra, u něhož se vyučil, tak dalších pražských hodinářů, pro něž byl Božek nedouk a nežádoucí konkurence. Ale veřejnost se o něj začala zajímat. V rámci práce na polytechnice se mu podařilo vyrobit i první ortopedické náhrady v Čechách (umělá ruka), což bylo veřejností oceňováno jako humanitární počin. Brzy na to se dozvěděl z vyprávění o anglických pokusech s párou, a sestavil z jednotlivých dílů parní stroj, z Anglie dovedený v rozebraném stavu. V té době vznikaly stížnosti na problémy s dopravou zboží a Božek začal snít o parovozu. Přes Gerstnerovu nedůvěru a protesty vyrobil Božek parovůz a v  září 1815 získal povolení vůz předvést v pražské Stromovce. Publikum bylo nadšeno, páni se ochotně nechali vozit zvláštním vozidlem. Noviny popsaly tuto senzaci, publikum bylo uchváceno tím, že parovůz jel neslýchanou rychlostí, rovnající se rychlosti chůze. A Božek v pokusech pokračoval a zkonstruoval paroloď – loďku s lopatkami, poháněnými párou. 1. června 1817 došlo na převádění parovozu i parní lodi ve Stromovce. Strhla se ale bouřka s lijákem, většina publika v zmatku prchala a přitom byla vykradena Božkova pokladna se vstupným, které mělo zaplatit Božkovy dluhy. Jen malá část diváků vydržela a po dešti se nadšeně svezli parolodí. Mezi Božkem a Gerstnerem docházelo ke střetům, Božek jednal bez šéfova svolení a narušil jeho konzervativní představy. Měl také velké dluhy. Zdálo se, že jeho problémy vyřeší objednávka továrníka Kastnera, ale ten spáchal sebevraždu těsně před tím, než vyplatit honorář za provedenou práci. Božek zatrpkl, ale pak přišla příležitost podílet se na budování koněspřežky z Budějovic do Lince, které řídil Gerstner mladší. Božek sestrojil vozy a pro pány malé šlapací kolejové vozidlo, které je uchvátilo svou pohodlností i rychlostí. S Božkem začali spolupracovat jeho synové František a Romuald na zakázkách hodinářských strojů (věžní hodiny) i na výrobě lisů pro rozrůstající se továrny. Na císaře Františka I. silně zapůsobil Božkův vynález umělého oka na žádost profesora očního lékařství, který potřeboval model pro výcvik budoucích očních chirurgů.

V roce 1835 se při práci nachladil, dostal zápal plic a v 53 letech zemřel. V té době už do Čech přicházely parní stroje z Anglie, Stevenson uspěl lépe než Božek.

Literatura

Jiří Streit: Božkové. Osudy rodiny vynálezců.  Praha 1946

 

Objevování Afriky

Objevování Afriky evamachkova Pá, 04/20/2018 - 14:19

Obsah kapitoly

Afrika cestovatelských snů a skutečnosti

Livingstone a Stanley

Emil Holub

Afrika a lékaři

Pět neděl v balóně

 

Afrika cestovatelských snů a skutečnosti

Vzdělávací oblast

Zeměpis, občanská výchova, multikulturní výchova

Téma

Cestovatelé v 19. století podstoupili náročné cesty, ve velkém nebezpečí a s riziky, aby poznali Afriku, její obyvatele i přírodu a umožnili Afričanům cestu k civilizaci. V 19. století kmenům vládli králové násilničtí, sebestřední, bezohlední, suroví. Cestovatelé věřili, že Africe a Afričanům přinášejí dobro civilizace. Historie ale šla jinou cestou - koloniím vládli bezohlední Evropané, kterých se africké státy zbavily během druhé poloviny 20. století.  Dnes africkým republikám vládnou prezidenti – bezohlední, suroví, sebestřední diktátoři,  a  spolu s nimi smrtelné epidemie, bída, hlad a nedostatek vody, zvěř decimují pytláci. A když Afričané mají silnice, železnici, auta, elektřinu a další civilizační vymoženosti, je otázka, zda se  stav země, její přírody a obyvatel zlepšil nebo spíš zhoršil.

Látka

První vlna objevů,  – kolem poloviny 19. století. Druhou vlnu zájmu Evropanů o Afriku a ochoty jí pomáhat představuje lékařská péče, reprezentovaná Albertem Schweitzerem a jeho nemocnicí v Lambaréné. Obojí navazovalo většinou na misijní činnost katolických řádů.

David Livingstone (1813 – 1873), Skot, univerzita Glasgow – řečtina, teologie, medicína

1840 – do jižní Afriky jako misionář, 1845 se oženil

1849 přešel poušť Kalahari

1851 s celou rodinou na sever, až k Zambezi, pak manželka kvůli malárii odjela do Anglie i se 4 dětmi

1853 – 56 -  podruhé k Zambezi od západního pobřeží Afriky, objevil Viktoriiny vodopády

1856 – návrat do Anglie, oslavy

1858 se ženou a bratrem zpět do Afriky,

1862 zemřela manželka

1864 zpět do Londýna

1866 -  Afrika, objev jezera Tanganyika

1871 – na západ, objev řeky Lualabu – v pokračování mu zabránili obchodníci s otroky, vrátil se do Udžidži,  správce všechno zboží prodal – Stanley přišel právě včas

v srpnu 1872 se vydal hledat prameny Lualabu

zemř. 1. 5. 1873

 

Henrty Morton Stanley (1841 – 1904), Američan, novinář

Říjen 1869 – James Gordon Bennett, vydavatel New York Herald – pověřil Stanleye, aby našel Livingstona, který byl nezvěstný

Zanzibar – východisko

Najal četu 20 lidí, většinou se zkušeností z výprav, 20 oslů, najal nosiče až na pevnině – 6 tun zavazadel

Začátkem února 1870 vypluli ze Zanzibaru, na africké pevnině se výprava rozrostla na 192 mužů

Uňaňembe –  propuštění a vyplacení nosičů, pohoštění

 Stanley se spojil s Livingstonovou karavanou vyslanou z Anglie, aby ho hledala

V pátek 10. 11. 1871 – po cestě trvající 236 dnů – vyrazili k Udžidži -  setkání s Livingstonem,

Stanley zůstal s Livingstonem od 10. 11. 1871 do 14. 3. 1872

 

Emil Holub (1847 – 1904) lékař

První africká cesta – odjezd 18.5.1872

 lékařem v oblasti diamantových dolů

srpen 1873 – dvouměsíční cesta –„vědecké safari“

 přírodovědná sbírka odeslána Náprstkovi

od listopadu 1873  do dubna 1874  druhá výprava –  etnografická cesta

Třetí expedice – od 2. 3.1975 do listopadu 1877 – k Zambezi  oblast Viktoriiných vodopádů  5.8: 1879 – zpět do Evropy - přednášky, výstavy, knihy, dary muzeím

Vídeň – příprava další cesty  

2.11. 1883 se oženil s 18 letou Rosou – Růženou, bylo mu 36

Druhá africká cesta -   vyplul 22. 11. 1883

22. prosince v Kapském Městě, s manželkou a 6 muži (vojáky)

 přes dnešní Botswanu do Zambie

v létě 1886 do země Mašukulumbů – první Evropan u bojovného kmene

návrat září 1887

zemřel ve Vídni 21.1.1902 - bylo mu 54 let,

Růžena dožila ve Vídni, zemř. 1958 – 93 let

 

Albert Schweitzer (1875 – 1965), německý občan alsaského původu, teolog, varhaník, lékař

 1913 – 16 i se svou ženou a zakládal v rámci misie lékařské středisko v Lambaréné, Gabon (tehdy francouzská kolonie)

 v letech 1924 – 27 (bez manželky)

v druhé polovině 20. let vybudování nemocnici na vlastním pozemku

Ve dvacátých letech zhoršení  situace vlivem rozšíření  dřevařství,  jako dělníci i využíváni „divoši“ z hor, snadno onemocněli, potíže měli i se stravou.

 

PŘÍLOHY

Livingstone a Stanley

Emil Holub

Afrika - lékaři

 

 Literatura:

František Běhounek: Na sever od Zambezi, SNDK, Praha 1958

Emil Holub: Cesta do země Mašukulumbů, Mladá fronta, Praha 1973

Albert Schweitzer: Lidé v pralesích, přel. M. Škrachová a P. Stuchlíková, Orbis, Praha 1936

Henry Morton Stanley: Jak jsem našel Livingstona, převyprávění D. Šajner,  Orbis, Praha 1972

 

PŘÍLOHY

Livingstone a Stanley

Emila Holub

Afrika - lékaři

Prameny:

https://cs.wikipedia.org/wiki/David-Livingstone

http://www.afrikaonline.cz/view.php?cisloclanku=2005110301

 

Livingstone  a Stanley

Vzdělávací oblast

Zeměpis, historie

Téma

Odvaha a odolnost jak Livingstona, který začal Afriku zkoumat jako misionář, tak Stanleyho, který byl vyslán Livingstona hledat – velmi neobvyklá reportáž, při níž objevoval stejně jako Livingstone a další cestovatelé a objevitelé. Odhodlání spojené se schopností vypořádávat se s mimořádnými obtížemi a nebezpečím

Látka

David Livingstone (1813 – 1873), Skot, studoval  řečtinu, teologii a medicínu na univerzitě v Glasgow, v roce 1840 odešel  do jižní Afriky jako misionář,  v r. 1845 se oženil.

R. 1849 jako první Evropan přešel poušť Kalahari, o rok později se vydal s celou rodinou  na sever, až k Zambezi. Jeho   manželka pak  kvůli malárii odjela do Anglie i se 4 dětmi, Livingstone zůstal. V letech 1853 – 56 se  podruhé vydal k Zambezi od západního pobřeží Afriky, objevil přitom  Viktoriiny vodopády. Roku 1856 se s velkou slávou vrátil do Anglie.

Roku 1858 se ženou a bratrem  se vydal zpět do Afriky, jeho manželka zemřela 1862.

1864  se vrátil zpět do Londýna, 1866  opět  Afriky, objevil jezero Tanganyika. 1871  se vydal na západ, objevil řeku Lualabu.  V pokračování mu zabránili obchodníci s otroky, vrátil se do Udžidži, ale posel, který měl odesílat jeho dopisy z východního pobřeží selhal a Livingstone byl považován za nezvěstného. Proto byl vyslán Stanley, který přišel v pravou chvíli – v době nepřítomnosti byl okraden a vězel v dluzích. Se Stanleym ještě cestoval, po jeho odjezdu se  v srpnu 1872 se vydal hledat prameny Lualabu, ale  zemřel 1. 5. 1873

Prameny:

https://cs.wikipedia.org/wiki/David-Livingstone

http://www.afrikaonline.cz/view.php?cisloclanku=2005110301

Henry Morton Stanley ( 1841 _ 1904)

Říjen 1869 – James Gordon Bennett, vydavatel New York Herald  pověřil Stanleye, aby našel Livingstona, který byl nezvěstný

Přípravy na Zanzibaru – stočlenná výprava, nákup látek (různé druhy pro různé kmeny), korálků (odlišné barvy), měděného drátu – platidla, vybavení pro výpravu

Najal četu 20 lidí, většinou se zkušeností z výprav, 20 oslů,  nosiče až na pevnině – 6 tun zavazadel. Začátkem února 1870 vypluli ze Zanzibaru, na africké pevnině se výprava rozrostla na 192 mužů.

Během cesty se potýkali s lijáky, bahny, nemocemi, úhynem obou koní, s útěky nosičů  s balíky – každý, kdo uprchlíka chytil, chtěl odměnu. Přechody řek -  buď chatrný visutý most, nebo si museli sami provizorní most postavit. Nepoživatelná voda – úhyn oslů.

Historka s uhynulým koněm – zakopali ho, místní požadovali nájem za místo, Stanley přikázal, aby byl kůň vykopán a nechán tak, ihned bylo po požadavku – snadná manipulace místními, nahodilost jejich chování

Uňaňembe – propuštění a vyplacení nosičů,  Stanley se spojil s Livingstonovou karavanou vyslanou z Anglie, aby ho hledala. Scény, kdy domorodci viděli poprvé bělocha – úžas, pak smích, někdy neodbytné ohmatávání.

Komplikace cesty – válčení místních kmenů, při nedostatku vody se živili ovocem – divoké broskvoně, dohadování o darech s náčelníky.  Látkami platili za cokoliv – za potraviny, za převoz přes řeku, ale i jen za možnost projít

V pátek 10. 11. 1871 – po cestě trvající 236 dnů – vyrazili k Udžidži  na břehu jezera Tanganika, tam se Stanley setkal s Livingstonem.

Stanley zůstal s Livingstonem od 10. 11. 1871 do 14. 3. 1872 – cestovali spolu – v té době bylo Livingstonovi kolem 60 let – jeho vlídná povaha, paměť, vliv náboženského vyznání – v Udžidži byl Araby původně nenáviděn a pronásledován, ale získal si je

Popis plavby  Stalneyho s Livingstonem po Tanganice – nádherná příroda. Livingstone má chronickou úplavici, návrat do Udžidži. Po Vánocích vyrazili do Uňaněmbe, kde byly pro Livingstona zásoby, usadili se v Stanleyově domě. 14. března se Stanley vracel, ze Zanzibaru pak vypravil karavanu k Livingstonovi. Po Livingstonově smrti zkoumal oblast Konga právě Stanley

Literatura

Henry Morton Stanley: Jak jsem našel Livingstona, převyprávěl Donát Šajner, Orbis, Praha 1972

Josef Vágner: Afrika – Ráj a peklo zvířat, Svoboda, Praha 1978

 

Emil Holub

Vzdělávací oblast

Historie, zeměpis

Téma

Emil Holub si splnil svůj životní sen,  a přestože neměl dostatek prostředků a musel finance shánět nejrůznějším způsobem, z darů a sbírek. Byl ochoten podstoupit velké obtíže cestování, podstoupit fyzickou námahu a potíže i nemoc, a dokonce i nezájem a nepochopení ve vlasti.  Přesto systematicky sbíral jak přírodovědné, tak etnografické předměty, které se  staly základem Náprstkova muzea a uplatnily se i v dalších muzeích – nasbíral toho tolik, že se to do pražských muzejních budov nevešlo.

Látka

První africká cesta – odjezd 18.5.1872 -  původně jako lékař v oblasti diamantových dolů, vydělal si na cestu – srpen 1873 – dvouměsíční cesta –„vědecké safari“ – přírodovědná sbírka odeslána Náprstkovi – od listopadu 1873  druhá výprava – do dubna 1874 – etnografická cesta

Třetí expedice – od 2. 3.1975 do listopadu 1877 – k Zambezi –mapa oblasti Viktoriiných vodopádů – město Šešeke  - král Sipopo, tyran, ale oblíbil si Holuba a poskytl mu prostředky na cestu po Zambezi – ztroskotání v peřejích, ztráta množství materiálů – 5.8: 1879 – zpět do Evropy

Přednášky, výstavy, knihy, dary muzeím

Vídeň – příprava další cesty - 2.11. 1883 se oženil s 18 letou Rosou – Růženou, bylo mu 36

Druhá africká cesta -   vyplul 22. 11. 1883 – 22. prosince v Kapském Městě, s manželkou a 6 muži (vojáky) – přes dnešní Botswanu do Zambie -   služby domorodých nosičů, značné obtíže a ztráty (úhyn tažných zvířat a oslů), na malárii zemřeli dva z šesti mužů, jednoho poslal kvůli nemoci domů – v létě 1886 do země Mašukulumbů –první Evropan u bojovného kmene – zabit jeden z jeho lidí, ukradeny zásoby, uprchli, ale poslední muž byl zraněn lvem, nutný návrat – zpět září 1887 – knihy, přednášky apod., zemřel ve Vídni 21.1.1902, bylo mu 54, Růžena dožila ve Vídni, zemř. 1958 – 93 let

Původní plán byl projít celou Afriku od jihu k severu, ale obtíže byly velké, problémy s potravou a vodou, neschůdnost cesta – nebyly upraveny, bojové kmeny a války mezi nimi, nespolehlivost místních krádeže, útěky… ale hlavně neměl peníze, dostával dary, dotace (včetně Franze Josefa), něco si vydělal léčením Afričanů i pracovníků v diamantových dolech, ale v zásadě měl značné potíže, i s místními úředníky (požadavky na vysoká cla) i náčelníky, kteří se snažili získat co nejvíc „platidel“, tj.- látek, mosazného drátu a korálků.

Literatura

František Běhounek: Na sever od Zambezi, SNDK, Praha 1958

Emil Holub: Cesta do země Mašukulumbů, Mladá fronta, Praha 1973

 

Afrika  a lékaři

Vzdělávací oblast

Zeměpis, dějepis, sociologie

Téma

Za desetiletí se změnily podmínky lékařů, místo provizorií a samoobsluhy je tu systém a veřejné prostředky místo soukromých, pomáhá i rozvoj techniky a medicíny, ale nemoci Afričanů i bělochů žijících v rovníkovém pásmu se změnily jen málo, navíc přibyly smrtelné epidemie – AIDS a ebola.

Látka

Albert Schweitzer, původem Alsasan s francouzsko-německou národností, se jako třicetiletý docent štrasburské univerzity (teologie, filozofie) a významný varhaník rozhodl studovat medicínu, aby se mohl stát lékařem v Africe, kde pak působil v letech 1913 – 16 i se svou ženou a zakládal v rámci misie lékařské středisko v Lambaréné, Gabon (tehdy francouzská kolonie), na řece Ogowe;  opět v letech 1924 – 27 (bez manželky). Nemocnici z podstatné části sám financoval.

Na budování nemocnice se musel zejména za prvního pobytu podílet osobně, dozorem nad černošskými dělníky i vlastní fyzickou prací, a šlo o dřevěné boudy, postupně rozšiřované. Až za druhého pobytu, v druhé polovině 20. let, se podařilo vybudovat nemocnici na vlastním pozemku a s dostatečným prostorem a vybavením, i když velmi skromným.

Při prvním pobytu obstarával všechno sám s manželkou, při druhém postupně přibývali další lékaři a sestry (maximum tři lékaři a čtyři sestry), asistovali černoši, jen někteří byli zcela spolehliví.

Při této práci, ale i při léčbě, bojoval se zvláštní mentalitou černochů, s jejich podléháním pověrám a magii, s netečností z evropského hlediska nepochopitelnou, jako byl nezájem o to, jak na jejich práci navazuje práce jiných; odkládání, případně trávení starých a nežádoucích členů rodiny; s neskutečnou leností – ovšem sám doznává, že v rovníkovém podnebí i Evropan pracuje jen na 50% svých schopností a návyků. Problém vězel i v jejich neschopnosti respektovat soukromý majetek, tj. dost kradli – z našeho hlediska, všechno, co nebylo zamčeno, bylo ohroženo.

Léčebný okrsek měl cca 100 km dosah, někdy i větší, velmi často přicházeli až se zpožděním, v pokročilém stádiu, kdy už nepomáhali šamani a domácké léčení. Mnozí pacienti přicházeli nebo byli přineseni pěšky, ale většinou po vodě. Rodinní příslušníci zpravidla zůstávali s nemocným, většinu z nich Schweitzer živil.

Pro většinu  Afričanů  medicína  byla  kouzlo, byli přesvědčeni, že lékař nemoci nejen léčí, ale také způsobuje, narkózu považovali za smrt, z níž jsou vzkříšeni.

Nemoci v Africe:

Spavá nemoc – začíná nenápadně, měsíce až roky, a pokud se zjistí v počátečním stádiu, je léčitelná, jinak člověk umírá v hrozných bolestech. Vředy – velmi časté – způsobuje je písečná blecha, další typ vředy Craw-craw,  „malinová nemoc“, vysoce nakažlivá, další jsou rozežírající tropické vředy. Malomocenství, v té době částečně léčitelné, malárie, úplavice. Operace – uskřinuté kýly, zranění apod. Hlízové vředy mají běloši i černoši, bahenní zimnici ale černoši nemají. Problém amputací – zastrašuje to, proto se lékaři snaží za každou cenu ruku nebo nohu zachránit, postupně pověst nemocnice vedla k tomu, že někteří sami o amputaci žádali. Problém úplavice – nemocní nejsou schopni dodržet hygienu, proto se značně šíří  i uvnitř nemocnice.

Ve dvacátých letech se situace ještě zhoršila,  za ta léta  se rozšířilo dřevařství, ale na dolním toku Ogowe nebylo dost dělníků, proto byli využíváni „divoši“ z vnitrozemí, kteří žili na svazích hor a v dusném prostředí u řeky snadno onemocněli, potíže měli i se stravou.

Literatura:

Albert Schweitzer: Lidé v pralesích, přel. M. Škrachová a P. Stuchlíková, Orbis, Praha 1936

 

Pět neděl v balóně

Vzdělávací oblast

Zeměpis, historie

Téma

Afrika se za poslední století radikálně změnila. Její obraz u Julese Verna je romantický, Bohatá příroda, množství zvěře, divoši, včetně kanibalů, žasnou nad balónem, považují balón, ale i léčení za kouzlo.

 

Příběh

V Londýně probíhají oslavy, když Samuel Fergusson oznámí svůj záměr přeletět v balonu Afriku od východu na západ, připojí se k němu přítel – lovec Dick Kennedy ze Skotska.  Doprovod – sluha Joe.

Přípravy na cestu. – výpočty  – zátěž, potraviny, potřebné přístroje, výpočet váhy balonu,  výpočet potřeby vodíku. Plavba kolem Afriky na Zanzibar – tam odpor místního obyvatelstva, start. Pozorování přírody z balónu - gumovníkový les, lov antilopy, balón obklíčen paviány. Zastávka v Kaze, místní poměry, trh, obchod – pokus léčit náčelníka – alkoholika. Angličani jsou považováni za vyslance Měsíce, ale jsou obviňováni z podvodu. Cestou uvažují, jaká bude budoucnost Afriky, třeba se stane centrem vzdělanosti. Malagazi – přítok jezera Tanganika, Měsíční hory zelené moře. 

Záměr dostat se k pramenům Nilu  po stopách předchozích výprav. U jezera  Ukereve (Viktoriino) – nocování nad ostrovem, na zemi mračna moskytů  (Uganda). Nad pramenem Nilu - vytéká z  jezera Ukereve,  změna kursu  napříč Afrikou. Cestou se objeví  lidojedi, Postupně ztrácejí výšku, problémy s balónem, Joe skočí do jezera Čad, aby snížil váhu balónu, ale oni ho pak najdou.

 

Pramen

Jules Verne: Pět neděl v baloně, přel. Frant. Pelikán, Dobrovský, Praha 2014

 

Občan, lidé a svět

Občan, lidé a svět evamachkova So, 07/14/2018 - 10:00

          Tato kapitola zahrnuje náměty poněkud jiné povahy, než které jsou zařazeny v kapitolách ostatních, Místo poznatků, místo věd a z nich vytvořených vyučovacích předmětů jsou východiskem průřezová témata a etická výchova, jejichž základem jsou hodnoty a z nich vytvářené postoje žáků. Ve všech je v popředí to, co se uvádí v RVP jako specifika osobností a sociální výchovy – skutečnost, že se v nich učivem se stává sám žák a běžné situace denního života. Jinak řečeno, učivem jsou hodnoty, hodnotové žebříčky žáků i formování jejich postojů, v jejichž  oblasti má OSV (ale dodejme, že nejen ona, ale i ostatní průřezová témata) pomáhat k vytváření pozitivních postojů k sobě samému i k druhým, jejich poznávání, uvědomování si hodnoty různosti lidí i názorů, přístupů k řešení problémů, uvědomění s mravních hodnot, sebepoznávání a sebepojetí, k rozvoji komunikace a kooperace, tedy vesměs k tomu, co spolutvoří cíle dramatické výchovy jako oboru. Důležitou složkou osobnosti jsou její hodnotové žebříčky, jinak řečeno hierarchie hodnot, které vyznává. Podle Nakonečného hodnocení znamená  „… subjektivní prožívání významu objektů, tj. osob, věcí, jevů, idejí i jejich dílčích vlastností a  vztahů mezi nimi“[1]. Vyjadřuje význam objektu  pro subjekt, míra její atraktivity pro něj, a může se týkat hodnot kulturních duchovních i sociálních, které mají pro jedince osobní význam. Hodnoty tvoří základ postojů, které jsou na rozdíl od názorů komplexní a konstantní, odolávají  změně, mohou být i velmi intenzívní a tvořit celé bloky, vlastně systém vzájemně souvisejících postojů. Zvláštním druhem postojů jsou předsudky, které Nakonečný charakterizuje jako  „obvykle převzaté, tradicí udržované  iracionální postoje, které se udržují u jedince jako afektogenní vztahy podporované často racionalizací… jsou těžko přístupné racionální protiargumentaci…[2]. Postoje vznikají učením, nejefektivněji učením činným, které umožňuje vyzkoušet si je „na vlastní kůži“,  a sociálním, neboť spolupráce funguje  jako zrcadlo, v němž vidíme sami sebe očima a druhých. Názory (už jsem o nich psala v jedné glose) jsou na rozdíl od postojů často nahodilé, aktuální, snadno změnitelné a  často se týkají jednotlivosti, nicméně jejich pozadím jsou právě ony trvalejší a komplexnější postoje.

            Osobností a sociální výchova se s dramatickou shoduje v podstatné části jak cílů a principů, tak obsahu.  Rozvádět její obsah obšírněji a věnovat jí samostatnou kapitolu by bylo  zbytečné, neboť to lze najít ve veškeré literatuře z oboru dramatická výchova, včetně popisů aktivit.  Přesahuje ji však ve výběru témat, která se výrazně týkají  hodnot a postojů. Dramatická výchova je rovněž rozvíjí, ale činí tak často nahodile, jakoby mimochodem a ne příliš soustavně, spíše jako  vedlejší produkt esteticky zaměřeného systému. Na druhé straně v OSV může stejně nahodile a nesystémově docházet k osvojování dovedností ryze divadelních, ale není to její priorita. Záleží tedy na každém pedagogovi, na každé skupině, zda ony přesahy od OSV k divadlu a od divadla k OSV zvolí. Nic však nebrání tomu, aby kterýkoli učitel dramatické výchovy v ZŠ či SŠ i v LDO ZUŠ nevytvořil tematický plán  zacílený právě na učení  postojům a  na vytváření  hodnotových žebříčků svých svěřenců. Čerpat lze leckde, i když snad nejpřehledněji je lze nacházet  v etické výchově a v Průřezových tématech RVP – mnohé z jejich obsahových složek jsou velmi inspirativní pro volbu námětů a témat dramatickovýchovné práce.

            Z nich vycházejí i následující podkapitoly,  i když jsou v některých případech poněkud jinak uskupené a pojmenované. Ne všechny obsahové prvky lze realizovat dramatickými prostředky. Znalost ústavy a soudního systému, praktická žurnalistická práce v rámci mediální výchovy nebo učení se demokratickému jednání aktivitami v školní samosprávě, poznatky o fungování jednotlivých složek přírody atp. žádají jiný přístup a mnohé z nich ani dramatické zpracování neumožňují. Navíc se některé části jednotlivých Průřezových témat překrývají, spojují a dublují, neboť je zřejmé, že jejich text psali různí lidé z vlastích hledisek.

            Podobně je to s etikou, která prostupuje většinu témat dramatické výchovy a její těžiště tedy není v hledání nějakých speciálně etických námětů, a to přesto, že jde o oblast lidského myšlení a chování, která je v dnešní době mimořádně důležitá. Polistopadový vývoj se vyznačuje velmi silným důrazem na ekonomii a ekonomiku, a to na úkor etiky. V samém počátku tohoto vývoje to bylo zcela na místě, protože bylo třeba vyvázat naše hospodářství ze socialistického vlastnictví a dodat mu zcela jinou tvář. Postupně však ekonomická hlediska zůstala jakoby tím hlavním, čím naše země žije a čím může vzkvétat, ale ti kdo přicházeli s poukazováním na morálku, byli zesměšňováni a dosud zesměšňováni jsou jako „sluníčkáři“. Ale žádná „neviditelná ruka trhu“ neumí něco vyřídit sama automaticky, dokáže to jen prostřednictvím lidí,  těch, kteří respektují dávné baťovské heslo „náš zákazník -  náš pán". Bez nich ta tajemná ruka zchromí a pánem trhu se stane ten, kdo si zaplatí za výhodné místo v regálech řetězců. Důsledkem toho je, že nad každým novým zákonem někdo zvolá „to se bude obcházet“ – bude, protože rozkolísanost naší morálky, kterou si neseme z oněch naštěstí už uplynulých čtyřiceti let, vede k tomu, že se obchází všechno. Důsledkem je i situace na politickém „trhu“, který ztrácí už i poslední zábrany a obchází jak samotné základy demokracie, tak Ústavu, a ve svém pragmatismu nezná pojem jakékoli gentlemanské dohody.

Podkapitola Prostředí se zabývá otázkami ekologickými, a to tou jejich částí, která je v RVP zahrnuje do tematického okruhu Lidské aktivity a životní prostředí a Vztah člověka k prostředí. Platí zde poznatek, k němuž došel Alexander von Humboldt už v roce 1800,  že příroda je jeden celek, jedna struktura, a změní-li se jeden její prvek, změní se i ostatní prvky, tj.  změní se celek.

Podkapitola Demokracie  zahrnuje témata několika průřezových témat – zájem o Evropu a svět, o kořeny evropské civilizace a evropské hodnoty,  o humanismus, svobodu, osobní odpovědnost, kritické myšlení a tvořivost, občanskou společnost Listinu práv a svobod, demokratický systém a demokratické jednání, právo a spravedlnost, různorodost a respekt k nim.

Pod hlavičkou Soužití najdete témata kulturních rozdílů mezi národy a etniky a porozumění pro ně, poznávání jiných kultur a jejich pozitiv. Patří sem i problematika migrace, která provází lidstvo od nejdávnějších dob, její důvody, klady a negativa i důsledky pro jedince i jeho potomky. Pod názvem, média a reklama najdeme výchovu mediální, respektive její části.

 

[1] Milan Nakonečný: Psychologie osobnosti, Academia 1995, s. 118

[2] TAMTÉŽ, S. 121

Demokracie

Demokracie evamachkova So, 07/14/2018 - 10:05

Vznik a vývoj demokracie

Vzdělávací oblast:

Průřezové téma demokracie, historie

Téma:

Od starověkého Řecka (6.stol.př.n.l.) se demokracie vyvíjela v jednotlivých krocích, v různých dobách a zemích, a některá období a místa či etnika přinášela jednotlivé prvky, které ve svých důsledcích vytvořily moderní demokracii 20. s 21. století.

Látka:

Termín „demokracie“ vznikl v starověkém Řecku – ze slov démos = lid a kratein = vládnout, čili VLÁDA LIDU (nesmyslnost komunistického termínu „lidová demokracie“).

ŘECKO: Začátek 6. století př. n. l. – Solón (všeobecná amnestie, oddlužení zemědělců, vykoupení z otroctví, ekonomická opatření, zrušení neomezené moci rodičů nad potomky, nová ústava, každý má dostat, co mu patří, i méně bohatí mohou zastávat určité úřady); konec 6. století – Kleisthénes (nová ústava, rozdělení občanů do územních fýl, takže nemohla převládnout aristokracie).  Druhá polovina 5. století – Periklés – dovršení demokracie – přímá demokracie, všichni občané se zúčastnili hlasováním tj. svobodní muži, vyloučeni otroci a ženy.

ŘÍM: Vznik termínu republika z latinského res publica = věc veřejná; kombinace monarchie (magistrátské úřady), aristokracie (římský senát) a demokracie (lidová shromáždění). Dva konzuly volilo lidové shromáždění, které rozhodovalo i o válce a míru a vykonávalo soudní moc.

ISLAND: Kolem roku 930 n. l. založen Althing – národní sněm, první evropský parlament. Účastnili se všichni občané, včetně žen; kolem r. 1000 sněm rozhodl o přijetí křesťanství.

BRITÁNIE: V Anglii byl první volený parlament svolán v r. 1265, volili všichni majitelé svobodných statků nebo půdy s ročním příjmem nad 40 šilinků. Měl a dosud má dvě komory – v jedné zástupci vyšší šlechty, v druhé nižší šlechta a měšťané, zákony se přijímají souhlasem obou komor.

FRANCIE: Velká francouzská revoluce v letech 1789-1799, výsledky: odstranění monarchie a absolutismu, vytvoření demokratického systému, vláda lidu a republika, heslo Rovnost, volnost, bratrství.

USA: 1789 přijata Ústava + Listina práv – omezení moci federální vlády, ochrana přirozených práv občanů – svoboda osobního vlastnictví, vyznání, slova, tisku, shromažďování a držení a nošení zbraně.

ZÁKLADNÍ PRINCIP: demokracie je forma vlády, v níž veškerá moc pochází z lidu. Menšina se podřizuje většině, rovnost, svoboda a politická práva občanů.

Literatura:

Jiří Frel: Od tyranů k Sokratovi, Mladá fronta Praha 1969

Ústava České republiky

 

Athénská demokracie

Vzdělávací oblast

Dějepis, občanská výchova

Téma

První demokracie v dějinách, tento systém také z řečtiny převzal svůj název (démos-lid, cracia  - vláda), podíl občanů na řízení státu.

Látka

Athény byly osídleny už v minojské době (cca 1600 let př. n. l.), vzestup Athén začíná Solónovými reformami v 6. stol. př. n. l. Na politický vrchol se dostaly v 5. stol. za vlády  Periklovy. V roce 404 byly Athény v Peloponéské válce poraženy Spartou a ztratily na své výjimečnosti a významu, ale ve 4. stol. pokračoval kulturní a umělecký život města V 5. století měly Athény asi 40.000 obyvatel, měly městské hradby s četnými bránami,  centrum tvořil pahorek Akropolis s chrámy Parthenonem, Erchtheinonem a vstupní bránou Prypolejemi. Pod Akropolí byla agora – veřejné prostranství, kde se odehrával společenský život Athén, obchod i politika. Agora byla lemovaná stoami – zastřešenými kolonádami, a veřejnými budovami, jako byla radnice Bútheutelion, dále chrámy, svatyně, sochy. Pod úbočím Akropole bylo Dionýsovo divadlo, nejstarší zachované divadlo na světě, v němž se konaly premiéry her Aischylových, Aristofanových, Euripidových a Sofóklových.

Hlavními reformátory a autory athénské demokracie byli Solón a Periklés. Solón (asi 638 – 558), právník, básník  a politik R. 594 byl zvolen archontem a vypracoval novou ústavu a zákony. Reformy zahájil všeobecnou amnestií, zrušením všech dluhů bez náhrady a vykoupením dlužníků z otroctví. Zrušil nevolnické vazby, zreorganizoval zemědělství a obchod se zemědělskými výrobky, dal občanská práva řemesílkům bez půdy a zrušil rodová privilegia. Zvedl jako první v historii možnost odvolání občanů  proti rozhodnutí kteréhokoli úřadu. Periklés (494 – 429 př.n.l.), státník a politik, za své vlády zpřístupnil chudým občanům rozhodování při soudních procesech a v radě tím, že jim byly vypláceny odměny. Omezil pravomoci areopagu, složeného z aristokratů, dal všem občanům právo podávat žaloby proti úředníkům. Zasloužil se o výstavbu veřejných budov a o rozvoj kultury. Členy všelidového sněmu byli všichni občané, kromě otroků a žen. Od občanů se očekávalo, že budou aktivně zapojeni do politického života a byli vybíráni losováním, aby se této povinnosti nemohli vyhýbat. Jedním z prvků athénské demokracie byla ostrakizace, tj. lidový střepinový soud, jímž občané rozhodovali o vyhnanství těch, kteří ohrožovali demokracii – hlasovalo se pomocí hliněných střepin z nádob.

Literatura

Antonín Bartoněk: Světem starých Řeků, Orbis, Praha 1977

Jiří Frel: Od tyranů k Sókratovi, Mladá fronta, Praha 1969

Michael Kerrigan: Řecko - Lidé starověku: co nám o sobě řekli, přel. A. Faltýsková, Grada, 2010

 

Dreyfusova aféra

Vzdělávací oblast:

Historie, občanská výchova, společenské vědy - ANTISEMITISMUS

Téma:

Předpojatost, presumpce viny dovedená do krajnosti – Dreyfus byl žid, a proto musel být vinen, a lid, dav se nechal v tomto smyslu velice snadno zmanipulovat. Naprostá většina novinářů odmítala zaujmout jiné stanovisko, než toto oficiální, předpojaté. Přitom smyslem celé této kampaně bylo zakrýt fakt, že generalitě záleželo na osobě, která čin skutečně spáchala.

Příběh:

Dělostřelecký kapitán Alfred Dreyfus, žid, byl v říjnu 1894 zatčen a v zmanipulovaném procesu na základě falsifikátů odsouzen na doživotí na Ďábelské ostrovy.  Bratr Alfréda Dreyfuse Mathieu se celou dobu snažil objasnit kauzu a najít cestu k spravedlnosti a zapsal celý průběh z hlediska vlastního i dalších členů rodiny v knize „Dreyfusova aféra jak jsem ji zažil“. Popisuje pasti, kterým museli čelit, pokusy o zneužití rodinného neštěstí, zoufalství, ale i naděje a hledání pomoci – známostí, důkazů, jasnovidky, pocit bezmoci i opakované pokusy, a to vše v situaci, kdy se nic nesměli dozvědět a sami byli podezříváni. V pozadí je neprůstřelné spiknutí vyšších míst, davová nenávist vůči židům, nenávist lidí, kteří „věděli“ že Dreyfus je zrádce – přehlídka předpojatosti a zaujatosti. Autor podrobně popisuje pokusy rodiny odhalit pravého viníka a získat novináře, úředníky a politiky, ale většinou marně, sympatizantů bylo málo a někteří také na své postoje doplatili. Celá rodina byla policejně sledována. V roce 1897 se situace začala měnit – vložil se do toho místopředseda senátu. Našly se písemnosti majora Esterházyho, písmo souhlasilo s oním seznamem, kvůli němuž byl Dreyfus odsouzen. Na základě toho podal Mathieu žalobu na Esterházyho. Ale toho vzal v ochranu generální štáb tvrzením, že Dreyfus jeho písmo napodobil. Rodina čelila intrikám – pokusům diskreditovat je tím, že jim byly podstrčeny jakési dokumenty. Krátce po osvobození Esterházyho vydal Emile Zola v tisku dopis prezidentu republiky nazvaný Žaluji a rozvířil tím opět aféru, o níž velení armády doufalo, že procesem s Esterhazym skončila. Po ní následoval soud se Zolou – přes snahu soudce potlačit pravdu vyšlo najevo, jak věc probíhala. Zola byl odsouzen k pokutě a jednomu roku vězení, nicméně proces vzbudil u veřejnosti vážné pochybnosti o Dreyfusově vině. Zola pak emigroval do Anglie. Zvrat nastal v roce 1898 když nezávislý důstojník objevil stopy falzifikace na jednom z „důkazních materiálů“ proti Dreyfusovi. Několik důstojníků generálního štábu i minstr války podali demisi, důstojník Henry, autor falzifikátu, byl zadržen a ve vězení spáchal údajně sebevraždu. Proces se opakoval, Dreyfus byl tentokrát odsouzen jen na deset let, ale prezident mu okamžitě udělil milost. K úplné  rehabilitaci a návratu do armády s hodností majora ale došlo až roku 1906. (Záznamy Mathieua jsou velmi podrobné a tím i dost nepřehledné, ale obsahují osobní stanovisko rodiny a jsou velice konkrétní. Soletova knih je beletrie, její výhodou je zjednodušení a tedy i zpřehlednění složité aféry, a je tam řada konkrétních projevů antisemitismu; poněkud zbytečný je milostný román mladého novináře a politické souvislosti té doby viděné očima třídního přístupu k věci.)

Literatura:

Mathieu Dreyfus: Dreyfusova aféra jak jsem ji zažil, přel. E. Musilová, Odeon, Praha 1984

Marc Ferro: Dějiny Francie, přel. J. Matějů a D. Olšáková, Nakladatelství LN, Praha 2006

Bertrand Solet: Byl jeden kapitán, přel. T. Sýkorová, Mladá fronta,, Praha 1981

 

Totalita

Vzdělávací oblast

Průřezová témata, občanská výchova, historie

Téma

Svůdnost marxistické teorie oslovila mnoho lidí, zejména z řad inteligence, naprostá většina však byla schopna konfrontovat teorii s praxí, která se projevovala nejen brutálními zásahy do životů lidí (věznění, propouštění ze zaměstnání, zákazy publikování, sledování, omezené cestování atp.), ale i v ekonomice a každodenním životě. Nejen ony příslovečné fronty na banány, ale i každodenní starost, “jestli ještě budou mít chleba, až půjdu z práce“. Přestože máme tuto zkušenost, někteří lidé stále setrvávají v socialistickém bludu, a mnozí také podléhají nostalgii typu „ale nebylo tak zle“, „ale byli jsme mladí“ a tak podobně, a právě jim je třeba připomínat, jak bylo doopravdy, a včas varovat nastupující generace, neboť co nás štve dnes, jsou proti totalitě banality, a navíc je můžeme kritizovat i měnit.

Látka

Totalitarismus je politický systém vládnoucí neomezeně a nekontrolovatelně, založený na snaze regulovat všechno a všechny, ve veřejném i soukromém životě. Vyznačuje se vládou jedné strany, masívní propagandou stání ideologie, uzavřením hranic, policejní kontrolou, mimosoudními represemi, centrálně řízenou ekonomikou, monopolem strany a státu na média, terorem a brutalitou, státním a stranickým ovládáním soudnictví.

Jednou z velmi mnoha možností  prezentace reálného obrazu totality je životní příběh Josefa Bureše, který popsal v knížce, Jak jsem v devětačtyřicátém utekl hledat svobodu do Sovětského svazu. Původně toužil vstoupit jako dobrovolník do armády občanské války v Řecku, ale byl příliš mladý, a tak se nelegálně vydal za svobodou do SSSR. Okamžitě po překročení hranic byl uvězněn jako špión, rok strávil ve vězeních ve Lvově a Užhorodě, a pak byl poslán do vyhnanství na Sibiř. Tábor si vyhnanci stavěli sami vlastnoručně a Bureš tam kromě útlaku a bídy zažil i přátelství. V blízké vesnici poznal dívku Klaudii, s níž se oženil. Po Stalinově smrti byl propuštěn, ale protloukal se dost obtížně i se ženou. Bojovali se sovětskou byrokracií o to, aby směli i s dětmi odjet definitivně do Československa, které na tom bylo sice dost špatně, ale proti SSSR se zde žilo nesrovnatelně lépe. V roce 2004 Josef Bureš poskytl strojopis svých vzpomínek a svoje malby pražskému nakladatelství Prostor, které je vydalo roku 2010.

 

Solidarita

Vzdělávací oblast

Etická výchova

Téma

Solidarita je založena na vzájemné pomoci a pochopení, na schopnosti pomáhat a neptat se, co za to, nečekat na odměnu, díky či obdiv – dělat to proto, že je to potřeba, že to někomu pomůže, a to od drobné pomoci v každodenním životě až po velké činy, týkající se velkých skupin etnických, národních, kontinentálních.

Látka

Zlaté ruce je pověst z Preusslerovy knížky o Krakonošovi. Vypráví příběh Štěpána Glasra, pomocníka legendárního horského léčitele doktora Kittla. Mladík odchází na vandr a jeho milá je vážně nemocná i při jeho návratu.  Krakonoš dá Štěpánovi na vybranou, buď může být zázračným lékařem pro svou Nany, nebo pro lidstvo. Glaser se po váhání rozhodně pomoci Naně, vyléčí i, nestane se sice zázračným doktorem, ale přesto jako lékař lidem pomáhá. Láska k lidem je založena na lásce k jednotlivci.

O solidaritě vypráví celá řada českých i světových pohádek, jako je ze slovenských pohádek Boženy Němcové Pánbůh dej štěstí, lávko a Jak pásl, Janko kobylku, ruská O překrásné Vasilise, německá Paní Holle  (Petiška), italská O Kocourku Mňoukovi a dvou holčičkách v převyprávění Jana Vladislava.  Základní dějové schéma – hrdinka či hrdina pohádky během své cesty pomáhá všude, kde je to třeba. Když je pak v úzkých a prchá před nebezpečím, ti, jimž pomohla, či pomohl, se zachovají stejně k němu.

V slovenských pohádkách Němcové najdete další příběh o solidaritě O třech zakletých knížatech. Medvěd, orel a ryba se ožení s třemi dcerami zchudlého zemana, který je marnotratný a peníze, které za dívky dostane, rychle rozhází. Až napotřetí se mladší generaci podaří otce dovést k rozumnému hospodaření. Solidarita v rodině ale pokračuje, syn knížete se při své cestě za nevěstou může spolehnout na pomoc svých podivných švagrů, pomáhají si všichni navzájem.

 To toto téma má i japonská pohádka Tři džizóové (Věna Hrdličková). Jejími aktéry jsou chudý stařeček se stařenkou a tři džizoové, ochránci poutníků, dětí a všech dobrých lidí. Stařečci si na Nový rok upekli z rýže, koupené za poslední měďáky, placky a dvě z nich šli k řece věnovat  bohu řeky. Cestou je však ztratili a koláčky doplavaly k sochám bůžků stojícím u mostu. Stařečkové je džizóům věnovali, ale ti je dali hladové lišce. Příští rok chtěli dát opět koláčky džizóům, ale místo rýže koupili slaměné klobouky a  bůžci je darovali chudé rodině. Třetí rok silně chumelilo, bůžkové byly celí zasypaní, a tak stařečci na trhu koulili látky, aby je přikryli. A v noci k nim džizóové přišli, na zátop jim přivlekli celý kmen stromu, z něj se však vysypaly zlaťáky.  Lze se to shrnout úslovím Přej a bude ti přáno.

V téže knížce najdete i známou japonskou pohádku Bílý jeřáb.  Chudý stařeček zachrání bílého jeřába ze závěje, v níž mu hrozila smrt. Téhož dne večer přijde do chaloupky dívka, která zde přenocuje a pak zůstane jako jejich dcera. Po nějakém čase nabídne, že utká drahocennou látku, ale nikdo ji při práci nesmí vidět. Tím pomáhá delší dobu, až stařenku zvědavost donutí nakouknout, místo dívky v komoře vidí jeřába, který si vytrhává peří a z něj tká ony látky. Už je na konci sil, dívka musí odejít, svůj dluh za záchranu života už splatila.

Další japonská pohádka Stařeček, který nechával rozkvétat stromy (Černá – Novák) vypráví o dvou dvojicích vesničanů – ti „dolní“ jsou přátelští a vždy ochotní sousedům půjčit, co si vyžádají, „horní“ to ale vždy zneužijí a věc zničí. „Dolní“ však v tom vždy najdou něco pozitivního. Příběh vrcholí tím, že se rozhodnou udělat radost knížeti, jen tak, proto, že má rád kvetoucí broskvoně.

Literatura

Černá Zlata – Novák, Miroslav: Japonské pohádky, Petrkov, Havlíčkův Brod 2008

Hrdličková, Věna: Démonova flétna, Albatros, Praha 1989

Karnauchovová, Irina: Krása nesmírná,  přel. Z. Psůtková, Albatros, Praha 1998

Němcová, Božena – Seifert, Jaroslav: Mahulena, krásná panna, Albatros, Praha 1982

Petiška Eduard: Sedmikráska, Albatros, Praha 1984

Preussler, Otfried: Moje knížka o Krakonošovi, přel. L. J. Beran, Vyšehrad, Praha 1998

Vladislav, Jan: Král sedmi závojů, Albatros, Praha 1998

 

Občan odpovědný a pozitivní

Vzdělávací oblast

Občanská výchova, průřezová témata

Téma

Osobnost demokratického občana nespočívá jen ve znalosti pravidel demokratické politiky, ale především ve vybavenosti řadou vlastností, kompetencí a postojů. Je to člověk zodpovědný za své činy i postoje a názory, schopný rozhodování a samostatného řešení situací, soudný a spravedlivý, nestranný a ohleduplný k druhým, respektující lidská práva svobody a  postoje  druhých.

Látka

Konkrétní příběhy lidí, kteří se odpovědností a pozitivním přístupem k životu vyznačují nebo je postrádají, lze hledat v celé světové literatuře; zde několik příkladů z literatury i tisku.

Mezi pohádkami jihovýchodní Asie najdeme varianty na odpovědnost doslova „až za hrob“, respektive ochotu  a schopnost splatit své dluhy i v následujícím životě. Příběh O buvolu, který splatil dluh vypráví, jak se dva dobře oblečení poutníci podivili, že podruh orající pole oslovoval buvola jménem Van-dich  Bylo jméno jejich zesnulého otce, který v oné vesnici kdysi žil. Od majitele statku se pak dozvěděli, že sousedovi Van-dichovi půjčil před lety značné částky, ale on zemřel dřív, než dokázal dluh splatit. Po několika letech se mu Van-dich zjevil ve snu a slíbil, že dluh splatí. Pak se na statku narodilo telátko, vtělení Van-dicha,  který jako buvol pracoval pro statkáře tak poctivě, že dluh splatil. Statkář proto odmítl nabídku synů, že otcův dluh zaplatí, naopak jim vrátil otcovy úpisy.[1] Podobný motiv je základem nepálské pohádky Buddhův splacený dluh, k němuž se hlásí Buddhova socha v Lhase.[2]

Protikladem odpovědnosti za své činy jsou dva příběhy z reality nedávné doby, První se týká vraždy dvou třináctiletých dívek, která se odehrála v červenci 1968 v pražském Prokopském údolí a byla objasněna až po dvanácti letech.  Mladík milující zbraně získal nelegálně pistoli a šel si ji do Prokopského údolí vyzkoušet. Našel si strom jako cíl i místo, odkud se mu dobře mířilo, přehlédl jediný detail, totiž že dráhu jeho střelby křížila cesta. Jedna z dívek se nešťastnou náhodou stala obětí střelby. Mladík přiběhl k mrtvé a zjistil, že to pozoruje druhá dívka, která ho navíc poznala, zastřelil tedy i ji. První vražda z hlouposti, druhá proto, aby se pachatel zabezpečil. Byl opakovaně vyšetřován, ale zlomil se a vraždu přiznal až po dvanácti letech. Dalo by se říct „vražda z hlouposti“? [3] Svým způsobem je tomu podobný případ s labutí (viz subkapitola Prostředí), jejíž neodpovědný pachatel nedokázal vysvětlit, proč vlastně labuť zastřelil. Ačkoli byl zdatný střelec, „tak nějak“ to vystřelilo. [4]

Verneovy Dva roky prázdnin jsou příběhem skupiny chlapců, která si dokázala na pustém ostrově zorganizovat v mezích možností život a vypořádat se jak s rozdíly názorů a zájmů dvou skupin, tak s vnějším nepřítelem. Verne zobrazil, jak by mohl svět vypadat, kdyby lidé byli stejně rozumní a odpovědní, jako ti chlapci.  William Golding v Pánu much zobrazil v podstatě stejnou situaci, její aktéři se však zachovali bezohledně, sobecky a agresivně a podle toho to také dopadlo – a bohužel svět se podobá spíše Goldingově verzi.

S odpovědností souvisí i sebepoznání, které znamená, že člověk rozumí sám sobě a podle toho se také chová. Vypráví o tom čínská pohádka O kameníkovi.[5] Jeden zdatný, učenlivý a nápaditý kameník dostal zakázku od boháče, a když u něj pracoval, zatoužil žít stejně jako on. Vyhověla mu víla, která ho proměnila v boháče, ale v té roli neuspěl, zatoužil být císařským úředníkem, pak horalem, sluncem, větrem a nakonec balvanem. Jenže balvan si vyhlédli dva kameníci a chystali se ho otesat. Balvan pochopil, že nejlepší bude, když se opět stane kameníkem. A protože si toho tolik vyzkoušel, zmoudřel, věnoval se svému řemeslu a časem zbohatl.

Pozitivní přístup k životu a lidem najdeme v nejrůznějších žánrech a oblastech literatury. Je tématem knížky Daisy Mrázkové Nádherné úterý, v níž pozitivní osudy ztracené panenky řetězově vyvolávají v lidech pozitivní pocity a postoje.[6]

K tématu směřuje i několik literárních děl, která jsou obrazem člověka, který se dokázal vypořádat s nemalými životními překážkami a peripetiemi, i se svými chybami a omyly.

Pohádka  O princi, který propadl osudu  je příběhem nejstaršího královského syna, který je donucen opustit rodinu, aby neštěstí nepostihlo jeho dvanáct bratrů. Nevzdal to,  projevil odolnost, prozíravost a schopnosti, vyřešil svůj život a získal vlastní majetek a nemusel tak čekat, až mu kterýsi král dá princeznu a půl království.[7]

Francouzská pověst a Auvergne Jak se z pána na Montferrandu stal trubadúr  je příběhem  středověkého rytíře, který byl velmi štědrý a  proto ho využívali přátelé, až přišel o všechen majetek. Nevzdal se a inkognito svou  účastí v turnajích získal jako odměnu ztracené  statky. Přátelé se znovu hlásili, ale odmítl je a odešel do Gaskoňska, kde se stal  trubadúrem.[8]  

Příběhy a epizody, zabývající se  kontrastem pozitivních hodnot a negativních postojů, najdeme v obsáhlém finském eposu Kalevala. Část  z nich převyprávěl Vladimír Hulpach pod názvy O mlýnku Sampo a  Nové kantele. Kalevalský kovář Ilmarinen kdysi vykoval pro severskou Pohjolu zázračný mlýnek, který mele mouku. Mělo to být výkupné za nevěstu, ale tu přes splnění úkolu nezískal. Jeho bratr pěvec Väinämöinen mu po létech navrhl, aby se pro mlýnek vydali a získali ho zpět. Ilmarinen vykoval zázračný meč a cestou bratři překonali mnoho překážek společně s dalším bohatýrem Ahtim. Väinämöinen z kostí velké štiky vytvořil kouzelný hudební nástroj kantele. V Pohjole  tři bohatýři  získali mlýnek a prchali s ním na lodi, ale Pohjolané  je pronásledovali. Během plavby se utopilo štičí kantele  a přemohla je loď pohjolská.  Ale I  mlýnek Sampo skončil v moři. Bohatství světa je navždy pohřbeno, jen  Väinämöinenovi se podařilo zachránit drobné kousky Sampa, které přinesly Finsku úrodu a bohatství, v Pohjole ale už navždy bude bída. Nakonec vytvořil Väinämöinen z břízy, dubových kolíčků a vlasů víly nové kantele, aby v zemi nechyběla píseň, tanec, radost.[9] Odhodlaný, hrdinský boj o pozitivní hodnoty, tvůrčí práce a její přínos lidstvu v podobě hmotných statků, poskytujících obživu,  ale i kultury, umění, statků duchovních, jež představuje kantele.

Starověkým hrdinou, který zvládl svůj život a dokázal se vypořádat s vlastním omylem je Sinuhet. Podle českého egyptologa  Miroslava Bárty tento příběh „ patří k nejstarším dílům toho, co lze označit za staroegyptskou krásnou literaturu. …  názory na něj se pohybují od kratochvilného vyprávění přes životopis skutečné osoby až po politicko-propagační spis.“[10] Příběh, odehrávající se kolem roku 2000 př. n. l., byl ve starém Egyptě velice populární a  používal se ve výuce jakojeden z příkladů vzorového chování vzdělaného Egypťana – odolného vůči strádání, úspěšného v každodenním životě, statečného v boji, ale především přísně dodržujícího tradiční pravidla své společenské vrstvy a až do morku kostí oddaného své rodné zemi, jejím božstvům a především jejímu panovníkovi.“ [11]

Sinuhet byl hodnostářem Senvosreta I., následníka trůnu a spoluvládce otcova. Když  Senvosret dostal zprávu, že byl jeho otec, král Amenemhet I., zavražděn, Sinuhet vyslechl jakýsi její  útržek  a z obavy, že se vlády místo Senvosreta zmocní králův vrah, uprchl ze země. Po různých životních peripetiích zakotvil v Horním Recenu (oblast dnešního Izraele), zbohatl, získal významné postavení a nakonec se stal zetěm a dědicem krále v menším království. Brzy se sice dozvěděl, že v Egyptě vládne Senvosret, ale nevrátil se, protože byl zběh, selhal, nesplnil své povinnosti a  obával se tedy trestu. Ale ve své pozici významně pomáhal mnoha Egypťanům, zejména obchodníkům, na jejich cestách Syropalestinou, takže se nakonec odvážil požádat Senvosreta o odpuštění zbrklého útěku. Byl se slávou opět přijat do královských služeb jako rádce a znalec poměrů za hranicemi Egypta. Projevil  schopnost vypořádat se jak se změněnými podmínkami života, tak s vlastním selháním a nést  morální odpovědností za ně. Reprezentuje schopnost vyrovnat se s nesnázemi,  a vzdělání a morálka jsou  zdrojem jeho životního úspěchu. Vojtěch Zamarovský ve svém převyprávění  popisuje dobové reálie Egypta a jsou tu také formulovány zásady osvíceného vládnutí a hospodářství. V obsáhlém doslovu Zamarovský podává dějiny starověkého Egypta a vykládá historické pozadí spisu. [12]

[1] (Eduard Claudius: Když se ryby pásly na nebi, Vietnamské pohádky, přel. K. Jiroudková, SNDK, 1967).

[2] (Hliněný tygr, Nepálské legendy a mýty, Argo 2007)

[3] Jiří Pánek: Záhada mrtvých dívek v Prokopském údolí. Vrah unikal přes 12 let. Seriál „Po stopách vrahů“ Mf DNES 8. 7. 2018

[4] Josef Velek: Jak jsem bránil přírodu, Práce, Praha 1980

[5] Čínské pohádky, il. R.Fučíková, Brio, Praha 2007

[6] Daisy Mrázková: Nádherné úterý čili Slečna Brambůrková chodí po světě,  Albatros, Praha 2014

[7] Vladislav, Jan: Keltské pohádky, Petrov, Brno 1992

[8] Tichý, Jaroslav: Kníže Dracula a jiné hradní pověsti,  Aventinum, Praha 1998

[9] Hulpach, Vladimír – Frynta, Emanuel – Cibula, Václav: Hrdinové starých evropských bájí, Victoria Publishing, Praha 1995

[10]  Miroslav: Sinuhetův útěk z Egypta. Egypt a Syropalestina v době Abrahamově. SET OUT, Praha 1999, s. 4

[11]  tamtéž

[12] Zamarovský, Vojtěch: Sinuhet,  Albatros, Praha 1985

 

Pozitivní pohled na život

Vzdělávací oblast

Průřezová témata, etická výchova

Téma

Každý jev a skoro každá negativní událost v životě mají i stránku pozitivní. Schopnost hledat na všem pozitiva vede člověka k dalšímu rozvoji, orientace jen na negativa, věčné remcalství a stěžovatelství  vedou u těchto lidí k závisti, k obviňování druhých a k pocitu životního ztroskotání.

Látka

Pozitivní přístup k životu a lidem najdeme v nejrůznějších žánrech a oblastech literatury. Je také tématem knížky Daisy Mrázkové Nádherné úterý, v níž pozitivní osudy ztracené panenky řetězově vyvolávají v lidech pozitivní pocity a postoje.[1] Humornou formou prezentují pozitivní vidění věcí pohádky toho typu, jako je norská pohádka O Gudbrandovi z hor.  Ať Gudbrand udělal cokoli, jeho ženě se to zdálo dobré. Měli dvě kráva, ale jednu se rozhodli prodat. Na trhu o ni nikdo neměl zájem, ale cestou zpět potkal člověka s koněm a vyměnil s ním krávu za koně. Postupně potkal lidi s vepřem, kozou, ovcí a kohoutem, a vždy vyměnil. Nakonec z hladu prodal kohouta a najedl se, život je důležitější, než kohout. Cestou domů zašel k sousedovi a ten se s Gudbrandem vsadil, že mu žena vyčiní. Ale Gudbrand vyhrál, jeho žena ocenila jeho výměny, na každé našla cosi pozitivního.[2] Pohádka má celou řadu variant v mnoha národních fondech pohádek.

K tématu směřuje i několik literárních děl o člověku, který se dokázal vypořádat s nemalými životními překážkami a peripetiemi, i se svými chybami a omyly.

Pohádka  O princi, který propadl osudu  je příběhem nejstaršího královského syna, který je donucen opustit rodinu, aby neštěstí nepostihlo jeho dvanáct bratrů. Projevil odolnost a prozíravost,  vyřešil svůj život, získal vlastní majetek a nemusel tak čekat, až mu kterýsi král dá princeznu a půl království.[3]

Francouzská pověst z Auvergne Jak se z pána na Montferrandu stal trubadúr  je příběhem  středověkého rytíře, který byl velmi štědrý a  proto ho využívali přátelé, až přišel o všechen majetek. Nevzdal se a  svou inkognito účastí v turnajích získal jako odměnu ztracené  statky. Přátelé se znovu hlásili, ale odmítl je a odešel do Gaskoňska, kde se stal  trubadúrem.[4]  

Příběhy a epizody, zabývající se kontrastem pozitivních hodnot a negativních postojů, najdeme v obsáhlém finském eposu Kalevala. Část z nich převyprávěl Vladimír Hulpach pod názvy O mlýnku Sampo a  Nové kantele. Kalevalský kovář Ilmarinen kdysi vykoval pro severskou Pohjolu zázračný mlýnek, který mele mouku. Mělo to být výkupné za nevěstu, ale tu přes splnění úkolu nezískal. Jeho bratr pěvec Väinämöinen mu po létech navrhl, aby se pro mlýnek vydali a získali ho zpět. Ilmarinen vykoval zázračný meč a cestou bratři překonali mnoho překážek společně s dalším bohatýrem Ahtim. Väinämöinen z kostí velké štiky vytvořil kouzelný hudební nástroj kantele. V Pohjole  tři bohatýři  získali mlýnek a prchali s ním na lodi, ale Pohjolané  je pronásledovali. Během plavby se utopilo štičí kantele  a přemohla je loď pohjolská.  Ale I  mlýnek Sampo skončil v moři. Bohatství světa je navždy pohřbeno, jen  Väinämöinenovi se podařilo zachránit drobné kousky Sampa, které přinesly Finsku úrodu a bohatství, v Pohjole ale už navždy bude bída. Nakonec vytvořil Väinämöinen z břízy, dubových kolíčků a vlasů víly nové kantele, aby v zemi nechyběla píseň, tanec, radost.[5] Odhodlaný, hrdinský boj o pozitivní hodnoty, tvůrčí práce a její přínos lidstvu v podobě hmotných statků, poskytujících obživu,  ale i kultury, umění, statků duchovních, jež představuje kantele.

Starověkým hrdinou, který zvládl svůj život a dokázal se vypořádat s vlastním omylem je Sinuhet. Podle českého egyptologa  Miroslava Bárty tento příběh „ patří k nejstarším dílům toho, co lze označit za staroegyptskou krásnou literaturu. …  názory na něj se pohybují od kratochvilného vyprávění přes životopis skutečné osoby až po politicko-propagační spis.“[6] Příběh, odehrávající se kolem roku 2000 př. n. l., byl ve starém Egyptě velice populární a  používal se ve výuce jakojeden z příkladů vzorového chování vzdělaného Egypťana – odolného vůči strádání, úspěšného v každodenním životě, statečného v boji, ale především přísně dodržujícího tradiční pravidla své společenské vrstvy a až do morku kostí oddaného své rodné zemi, jejím božstvům a především jejímu panovníkovi.“ [7]

Sinuhet byl hodnostářem Senvosreta I., následníka trůnu a spoluvládce otcova. Když  Senvosret dostal zprávu, že byl jeho otec, král Amenemhet I., zavražděn, Sinuhet vyslechl jakýsi její  útržek  a z obavy, že se vlády místo Senvosreta zmocní králův vrah, uprchl ze země. Po různých životních peripetiích zakotvil v Horním Recenu (oblast dnešního Izraele), zbohatl, získal významné postavení a nakonec se stal zetěm a dědicem krále v menším království. Brzy se sice dozvěděl, že v Egyptě vládne Senvosret, ale nevrátil se, protože byl zběh, selhal, nesplnil své povinnosti a  obával se tedy trestu. Ale ve své pozici významně pomáhal mnoha Egypťanům, zejména obchodníkům, na jejich cestách Syropalestinou, takže se nakonec odvážil požádat Senvosreta o odpuštění zbrklého útěku. Byl se slávou opět přijat do královských služeb jako rádce a znalec poměrů za hranicemi Egypta. Projevil  schopnost vypořádat se jak se změněnými podmínkami života, tak s vlastním selháním a nést  morální odpovědností za ně. Reprezentuje schopnost vyrovnat se s nesnázemi,  a vzdělání a morálka jsou  zdrojem jeho životního úspěchu. Vojtěch Zamarovský ve svém převyprávění  popisuje dobové reálie Egypta a jsou tu také formulovány zásady osvíceného vládnutí a hospodářství. V obsáhlém doslovu Zamarovský podává dějiny starověkého Egypta a vykládá historické pozadí spisu. [8]

 

[1] Daisy Mrázková: Nádherné úterý čili Slečna Brambůrková chodí po světě,  Albatros, Praha 2014

[2] Asbjörnsen, P. Ch., Moe, J.: O obrovi,  který neměl srdce v těle, přel. J. Vrbová, Argo, Praha 2012

[3] Vladislav, Jan: Keltské pohádky, Petrov, Brno 1992

[4] Tichý, Jaroslav: Kníže Dracula a jiné hradní pověsti,  Aventinum, Praha 1998

[5] Hulpach, Vladimír – Frynta, Emanuel – Cibula, Václav: Hrdinové starých evropských bájí, Victoria Publishing, Praha 1995

[6]  Miroslav: Sinuhetův útěk z Egypta. Egypt a Syropalestina v době Abrahamově. SET OUT, Praha 1999, s.

[7]  tamtéž

[8] Zamarovský, Vojtěch: Sinuhet,  Albatros, Praha 1985

 

Spravedlnost

Vzdělávací oblast

Průřezová téma, etická a občanská výchova

Téma

Spravedlnost je nejen věcí morálky a odpovědnosti soudce, ale i jeho intelektu  -   schopnosti být chytřejší než pachatel. Pro spravedlnost je třeba něco udělat, nepadá s nebe, a to se týká i toho, kdo je obětí nespravedlnosti.

Látka

Řadu příběhů o soudcích a spravedlnosti najdeme především v pověstech a pohádkách Asie – od oblastí Arabských až po Dálný východ. K soudcovským příběhům patří korejská  Kamenná socha před soudcem.  Potulný kramář se štůčky hedvábí a brokátu usne v horách, vedle hrobu se sochou. Když se probudí, hedvábí je pryč. Stěžuje si v městě  prefektovi a ten svolá soud. Nechá přinést sochu a chová se k ní jako ke svědkovi, vyslýchá ji a když nedostane žádné odpovědi, nechá ji přivázat na lavici a zmrskat. Soudu jsou ze zvědavosti přítomni nejbohatší lidé z města a posmívají se nesmyslnosti tohoto počínání. Prefekt je nechá na den zavřít pro urážku soudu a pustí je ven s příkazem, aby každý musí přinesl  štůčku hedvábí. Snesou skoro všechno, co bylo kupci ukradeno, a ukáže se, že to koupili u obchodníka v sousední vesnici. Ten je předvolán, dodá, co ještě chybí a okradeného kupce odškodní.[1]

 Podobné jsou příběhy v knize  Rozsudky soudce Ooky Věny Hrdličkové. Soudce Ooka žil v 17.  století a proslul neobvyklými rozsudky, díky nimž se stal postavou pověstí. Jeho rozhodnutí jsou spravedlivá a důsledná, bez ohledu na to, jaké postavení má pachatel zlého skutku. Ookův způsob odhalení viníka i argumentace jsou vždy překvapivé a originální. Nejde tu  o naplnění zákona, ale o spravedlnost  v její  podstatě.

Moudré a spravedlivé rozsudky najdeme i v dalších  asijských kulturách, například příběh Které máš nejraději o moudrém rozsudku Hárúna ar-Rašída v knížce libanonských pohádek.[2]   A konečně  příběh z repertoáru čínských  profesionálních vypravěčů Jak soudce Pao, Dračí plán, rozsoudil bezpráví. Úředník  Sun se stal obětí intriky: astrolog mu předpověděl, že zemře ještě téhož dne, Sun se večer ve stresu opil a skončil v řece. Na závěr složité historie soudce Pao zjistí, že Sun byl zavražděn svou ženou a jejím milencem, aby se ho zbavili a mohli se vzít.[3] Hrdinou  perské pohádky Chytrý šáh je spravedlivý vládce, který často chodí na zapřenou mezi lidi a zná dobře život. Třikrát vyřeší stejný problém:  člověk si uložil peníze u důvěryhodné osoby – kupce, soudce a sadaře -  ale ten to pak pravému majiteli popřel. Šáh je ve všech případech usvědčil velmi nekonvenčním způsobem, například v kupci vyvolal představu, že učenec, který si u něj uschoval peníze, je jeho velice dobrý přítel. Pro orientální prostředí ovšem svědčí i postavy – učenec, kupec, mimořádně šikovný řemeslník,  opravář vzácných látek a kůží, soudce.[4]

A  soudů a soudců se týká i jeden z nejznámějších příběhů starého Egypta Výřečný venkovan.  Drobný rolník Chunanup se vydá se zbožím do města na trh, cestou ho o všechno připraví bohatý sedlák Nejtemnacht. Venkovan se dovolává spravedlnosti u královského správce Rensiho, ten však nemá čas a jeho podřízení rozhodnou ve prospěch Nejtemnachta. Ale venkovan se nedá,  mluví a mluví na svou obhajobu. Rensi s jeho výmluvností seznámí krále a nechává pak jeho řeč zapisovat pro královo potěšení. Teprve když venkovan vyjádří touhu raději zemřít, Rensi z králova příkazu rozhodne, že všechen Nejtemnachtův majetek připadne Chunanupovi a sedlák se stane obyčejným rolníkem na Chunanupových dosavadních polích.

Pro spravedlnost je třeba něco udělat, odměna přichází za vytrvalost i za obdivuhodnou dovednost.[5]

[1] Pucek, Vladimír: Korejské pohádky, Aventinum, Praha 1997

[2] Gay-Para, Praline: Kočičí žena a jiné libanonské pohádky, přel kolektiv,  Es-ma, Brno 2004

[3] Průšek, Jaroslav (ed.): Podivuhodné příběhy z čínských tržišť a bazarů, přel. J. Průšek,  3. vyd., Odeon, Praha 1991

[4] Tichý, Jaroslav: Svícen dvanácti dervišů, Mladá fronta, Praha 1972

[5] Tomek, Jiří: Faraóni a kouzelníci,  Albatros, Praha 2004

Tomek, Jiří: Příběhy faraónů, Albatros, Praha 1989

 

Soužití

Soužití evamachkova So, 07/14/2018 - 10:13

Jinakost kultur

Vzdělávací oblast

Multikulturní výchova, demokratické myšlení

Téma

Lidé na celém světě mají řadu rysů i životních potřeb společných, ale žijí v různých podmínkách a prostředích a za tisíciletí si vytvořily různé kultury, které se zčásti v něčem shodují, ale v mnoha ohledech, často těch nejnápadnějších, se liší. Bližší poznávání vede k empatii a toleranci a v důsledcích i k možnosti dohody.

Látka

Multikulturalita  -  Babylonská věž (Petiška),  Sodoma a Gomora (Petiška a Pavlát), Ester – (Olbracht a Pavlát)

Pohádky a pověsti obsahující prvky prostředí, okolností, specifických rysů i společných příběhů. Vzájemná konfrontace nebo výběr nejtypičtějších příběhů mohou rozdíly a shody dobře dokumentovat. Zde jen pár příkladů, ale lze dále hledat, látek je  velké množství.

Asie

  • spojuje oceňování krásy přírody, člověka, architektury, oblékání, vzdělání, umění, schopnosti a odpovědnosti, časté moudré historky a osoby, etika, záliba v soudcích, Dálný východ – rodina, převtělování – Nejkrásnější zahrada, I sedmdesát umění je málo (Hulpach), Sávitrí (Miltner)
  • Morální naučení skrze příběh – Moudrý kupec (Afghánské pohádky)
  • Rodina - Tři bratři a tři truhličky (Himálajské pohádky)
  • Buddhismus, převtělování - Proč bohové stvořili buvola (Claudius), Záhrobní dluh (Zbořilová - Klindera), Buddhův splacený dluh (Hliněný tygr)
  • Šaty pro boha (Marek) + Císařovy nové šaty (Andersen) – stejný příběh, odlišné okolnosti a prostředí
  • Vypravěčství – O muži, který neuměl vyprávět (Keltské pohádky), O skřítcích z pohádek (Hulpach)
  • Charakteristické rysy národa, oblasti, etnika
  • Čína – Pasáček a víla (Hrdličková - špatný konec), Průšek – Dívka bakalář (vzdělání v staré Číně); Indonésie – bajky (zvířena), Korálová princezna (prostředí a zvyklosti)

Evropa a USA

  • Specifika prostředí – Divoký západ- Jak Mike přišel o svou slávu (Hulpach), Rusko – Mrazík (Afanasjev), Rumunská  – Jak táta Bukur nakrmil svých  sto dětí (Adascatilei), Německo  – Vandrovali tovaryši, Mistr Šídlo, Dary skřítků, O udatném krejčíkovi a jiné řemeslnické  pohádky (bratři Grimmové)  – Arabská  -  Rybář a ifrít – (Tomek: Dary krále džinů)
  • Bratislavské  pověsti – Bratislavský čert, Červená pelerína (Ďuríčková)  -  Čert a Káča (Němcová)
  • Anglie –  O Dicku Wittingtonovi a jeho kočce, O rytíři Tamlinovi (Vladislav, Anglické pohádky)
  • Irsko – Poslední útočiště (Kočičí zaklínání), O Jackovi a mořském mužíkovi (Keltské pohádky)
  • Ukrajina – Kulihrášek (srovnání s ruskou variantou), Zlatý střevíček (varianta Popelky)
  • Itálie -  Krásná Benátčanka (Calvino) O králi Sladkém snu, O králi sedmi závojů (Vladislav)
  • Norsko – Tajuplný kostel, Špindíra, Záhadný muž a Johannes Blessom (Hednrych)

Literatura

Adascalitei, Vasile: Předu, předu pohádku, přel. M. Kavková, Lidové nakladatelství, Praha 1980

Afanasjev, Alexandr  N.: Ruské lidové pohádky, přel. R. Lužík a K. Dvořák, Odeon, Praha 1984

Calvino, Italo:  Italské pohádky, přel. V. Hořký, Odeon, Praha 1982

Claudius, Eduard: Když se ryby pásly na nebi, přel. K. Jiroudková, SNDK, Praha 1967

Dubovská, Zorica: Bajky a pověsti Indonésie, Dar Ibn Rushd, Brandýs nad Labem, 2017

Ďuríčková, Mária: Dunajská královna, přel. J. Kintnerová, Albatros, Praha 1982

Hendrych, Jan: Norské pohádky, Kentaur, Praha 1994

Himálajské pohádky. Vyprávění z Tibetu, Bhútánu, Ladaku a Sikkimu. Přel. M. Pošta, Verzone,   Praha 2012

Hliněný tygr. Nepálské legendy a mýty, přel. P. Czezcotka, Argo, Praha2007

Hrdličková, Věna: Nejkrásnější čínské příběhy,  Portál, Praha 2005

Hulpach, Vladimír: Za pohádkou kolem světa, Fénix, Praha 1995

Marek, Jiří: Nejkrásnější zahrada. Indické pohádky, Čs. spisovatel, 1979

Miltner, Vladimír: Mahábhárata aneb Velký boj, Argo, Praha 2011

Němcová, Božena Národní báchorky a pověsti – kterékoli vydání souboru či výboru

Olbracht, Ivan: Biblické příběhy, 4.vyd., Albatros, Praha 1991

Pavlát, Leo –  Holasová, Zuzana:  Příběhy z Bible, Aventinum, Praha 1991

Petiška, Eduard: Příběhy starého Izraele, Martin, Praha 1990

Průšek, Jaroslav (ed.): Podivuhodné příběhy z čínských tržišť a bazarů, Odeon, Praha 1991

Scott, Michael: Kočičí zaklínání, Irské mýty a pověsti, přel. M. Nová, Argo, Praha 2006

Tomek, Jiří: Dary krále džinů, Victoria Publishning, Praha 1995

Vladislav, Jan: Keltské pohádky, Petrov, Brno 1992

Vladislav, Jan: Král sedmi závojů. Italské pohádky., Albatros 1998

Vladislav, Jan: Princezna s lískovými oříšky. Anglické pohádky, Grafoprint-Neubert, Praha 1995

Zachystalová, Eliška: Afghánské pohádky, SNDK Praha 1958

Zbořilová, Iva – Klindera, Odolen: Vietnamské pohádky, Odeon, Praha 1974

Zlatý střevíček, přel. L. Zilynská, Lidové nakladatelství, Praha 1969

 

Hodnota člověka

Vzdělávací oblast

Etická výchova, průřezová témata

Téma

Posuzuj člověka podle jeho chování a skutků, morálky a intelektu, ne podle vnějšku, který nevypovídá o jeho vnitřní hodnotě.

Látka

Na počátku byl Ezop ubohým otrokem, hrbatým a šeredným a huhňal a koktal tak, že se sotva domluvil.  Jednou však se rozdělil o jídlo s knězem a na jeho žádost mu dala bohyně Isis řeč. Ezop putoval od pána k pánovi, a až učenec Xantom ho propustil na svobodu za jeho dobré rady. Ezop pak pobýval u krále Krésa, cestoval a dostal se do Babylónie a Egypta. Po letech navštívil opět Řecko, a když občanům Delf řekl, co si o nich myslí, byl mu podstrčen cenný chrámový předmět a odsoudili ho k smrti svržením do propasti. Delfy pak postihovalo jedno neštěstí za druhým a původci Ezopovy smrti byli nakonec popraveni stejným způsobem jako on.

Jednotlivé situace z Ezopova života a jeho chytrá řešení jsou v Hiršalově a Kolářově knížce O podivuhodném životě mudrce Ezopa spojeny i s některými bajkami, které mají své vlastní téma a jsou kritické k lidským nectnostem a nepravostem. Ezopův životopis je obsažen i ve Světě ezopských bajek.  

 (Realizace projektu na motivy Hiršalovy a Kolářovy knížky o Ezopovi – viz Záznamy z praxe – Zušky)

Literatura

Josef Hiršal - Jiří Kolář: O podivuhodném životě mudrce Ezopa, který rozuměl řeči ptáků, zvířat, hmyzu, rostlin i věcí, SNDK, Praha 1960

Svět ezopských bajek, přel. V. Bahník, R. Kuthan a J. Valeš, Svoboda 1976

Pavel  Šrut: Ezopovy bajky, Albatros 1998

 

Migrace

Vzdělávací oblast

Dějepis, občanská výchova/základy společenských věd, evropské a globální souvislosti

Téma

Lidé mění prostředí z vážných důvodů a jejich přizpůsobování novému prostředí je velmi náročné.

Látka

Migrace (stěhování) má dvě složky – emigrace a imigrace; Primární migrace – do neosídlených prostorů (západ USA, Sibiř), sekundární – do obydlených míst. Vnitřní migrace  -  uvnitř státu (Češi do Vídně), migrace dobrovolná (představa zlepšení životních podmínek), násilné přemístění (Češi po Mnichovu do zbytku republiky, sudetští Němci po r. 1945); konzervativní, s cílem zachování dosavadního způsobu života (zachování protestantského náboženství v pobělohorské době) a inovativní – dosáhnout změny (z nesvobody do svobody, z války do míru). V historii migrace, existující od pravěku, došlo k podstatnější změně v 17. století objevem nových kontinentů a změnami v dopravě, současně s tím působil růst populace a s přelidňování některých oblastí. Hypotéza „push-pull“, tj. tlak versus přitažlivost (Sýrie – tlak představuje válka, přitažlivost Evropa, přesněji její nejbohatší země).

Každý člověk je vázán na určité místo pobytu, orientuje se ve světě, má určitý řád. Má svoje bydliště, vlast, a přesto někdy mění, dobrovolně či z přinucení, svoje bydliště, opouští vlast, domov. „K tomu, proč člověk odchází do ciziny, je vždy dobrý důvod – není to neurčitě pociťovaná potřeba“ (O. F. Bollnov). Emigrace má dopad nejen na jednotlivce, ale i na jeho rodinu, okolí, na potomky. Většinou jde o příchod do oblasti již osídlené, dochází ke střetům, vzniká nutnost adaptace a akulturace, ale i v řídkých případech osidlování pustých krajů je nutná přizpůsobivost, je nutná změna životního styku (západ USA, Sibiř).

Počátek evropské migrace do USA od 30. let 19. století, nejdříve z Velké Británie – vliv industrializace, populační exploze, změny v zemědělství, zvýšení mobility obyvatelstva. 1850/60 -   třetina přírůstku obyvatelstva USA. Velký hlad v Irsku, porážka revolucí 1848, vliv sílící Zlaté horečka v Kalifornii.

Doplněk pro menší děti: Jana Šrámková: Lední medvědi odcházejí za štěstím

Literatura:

Leoš Šatava: Migrační procesy a české vystěhovalectví 19. století do USA, Univerzita Karlova, Praha 1989

 

Dodatky

Osobní důvody emigrace:

  1. Politické - útěk před represemi režimu vládnoucím ve vlasti, před rasismem, genocidou
  2. Ekonomické – vlast není schopna uživit řádně svoje občany, kteří žijí v bídě, poskytnout jim náležitý životní standard (např. vzdělání)
  3. Válka, revoluce, terorismus a další formy násilí a ohrožení životů
  4. Individuální důvody – zdravotní, možnost věnovat se určité kariéře, nabídka prestižní práce apod.
  5. Sňatek s cizincem
  6. Kriminální – útěk před spravedlností

 

Historicky

1300 př. n. l. – exodus Židů za Egypta do Palestiny

5. století – Germáni do Británie, Francie, Španělska, stěhování národů v kontinentální Evropě, Mauři na Pyrenejském poloostrově

7. – 10. století – Arabové do severní Afriky

16. stol. – Španělé do Jižní Ameriky

17. století – Angličané, Nizozemci, Francouzi do Severní Ameriky

1788 – britští trestanci do Austrálie

19. století – milion Evropanů do Ameriky, Jižní Afriky a Austrálie

20. století – Evropané do USA, emigrace před nacismem a komunismem

po 2. světové válce – z britských kolonií do Británie

1948 – emigrovalo asi 100 000 Čechů, 1968-69 jen do USA 70 000, v roce 1970 už to bylo obtížnější – jen 4 500 osob

 

Vlny české emigrace

  • Pobělohorská – náboženské důvody (Škréta, Holkař, Komenský)
  • Ekonomická a existenční – 19. století (Čermák, Hrdlička)
  • Politická 19. století – Vojta Náprstek
  • Politická 20. století a) rasová a národní (Protektorát), b) politická 1948 a 1968
  • Za pracovními podmínkami - 19. i 20. století (Miloš Forman)

 

Čeští imigranti v USA

Vzdělávací oblast

Historie, globální souvislosti

Téma

I když „americký sen“ se mnohým nevyplnil, alespoň ne v plné míře, většina Čechů v USA uspěla a někteří vynikli. Museli však překonat velké obtíže a překážky jak při cestě do Ameriky, tak během přizpůsobování se americkému životu, a vykonat značný kus práce, projevit schopnosti. Vytvořily se české enklávy i celá česká města, vznikly krajanské spolky a tisk – i jako etnikum Češi v Americe uspěli a vyznačovali se schopností spolupráce a vzájemné podpory.

Látka

Čeští emigranti se usazovali v USA, resp. na jeho území už od 17. století. První vlna uprchlíků byla k emigraci donucena nátlakem v oblasti náboženské, hledali náboženskou svobodu. Další vlny v 19. a na začátku 20. století byly existenčního rázu, imigranti byli z Čech vyhnáni bídou a přitahováni možností získat v USA levně půdu. Od 30. let 20. stol. převažují motivace politické, mnozí odcházeli kvůli záchraně holého života (zejména Židé) a za svobodným životem. Od 90. let je dominantní motivací potřeba vykonávat svou profesi na vysoké odborné úrovni, ale profesní motivace se s politickými mísily už od dob normalizace (Forman, Lendl, Navrátilová, Pomahač). Ve většině případů prodělávali imigranti obtíže přizpůsobování jiné kultuře a zvykům, a mnohdy i ti, kteří odcházeli z profesních důvodů, se museli smířit s poklesem prestiže, s horší profesní pozicí, než měli doma. Za všechno se platí, byť ne penězi, ale tím, že se člověk něčeho musí vzdát, něčemu přizpůsobit, něco zcela nového (a často pro něj i nežádoucího) se naučit. V první polovině 80. let činí počet Čechů přistěhovaných do  USA od 3 do 12 tisíc osob ročně, vrchol byl r. 1907, kdy se z Čech vystěhovalo do USA 13 554 osob. Celkem se v druhé polovině 19. století vystěhovalo do USA přes 210 tisíc Čechů, dalších 140 tisíc pak do začátku 1. světové války.

První období od 1848 do začátku 70. let převládá tzv. svobodářství, tj. odchod za svobodnějším životem, často ateistického zaměření. Pak postupná stabilizace života přistěhovalců. V Čechách se vedly diskuse o vystěhovalectví, kritika, která odsuzuje odchod do USA jako oslabování národa, jsou ale i obhájci -  jejich pozici  vysvětloval  např. J. V. Sládek, který krajany v USA osobně poznal. Občanská válka v USA – někteří Češi odcházeli proto, aby se připojili k armádám. Ve vojsku sloužili i přistěhovalci, a to v naprosté většině na straně Unie, zastávali její jednotu, preferovali ideje demokracie, kterou představoval Sever, a v neposlední řadě byli usazeni převážně ve státech Severu.

Nucená emigrace po Bílé hoře vyvolala nimbus tragičnosti, tíživosti emigrace a na rozdíl od jiných zemí se u nás s emigranty přestává počítat jako s příslušníky českého národa. Rakouské úřady se obávaly ideologické nákazy (totéž pak v období 1948 – 89  - nelegálnost zpráv a tiskovin ze zahraniční od emigrantů).

Důvody emigrace (viz Pustková – severní Morava):  Na Valašsku je neúrodná půda, proto je to chudá oblast, k neúrodě se přidružily nemoci (tyfus), hladomor a živelní pohromy, někteří vesničané museli zaplatit značné částky za propuštění z roboty.  Na Frenštátsku bylo tradiční tkalcovské řemeslo postiženo růstem průmyslu, mladí muži se chtěli vyhnout nově zavedené povinné vojenské službě. Přitahovaly zprávy o nalezení zlata v Kalifornii a možnost získat levně půdu v Texasu a Iowě.

Na počátku emigrovali zejména řemeslníci a nádeníci, chudší vrstvy vesničanů z východních Čech (Rychnovsko), ze severní Moravy, z jižních a jihozápadních Čech – oblasti bez průmyslu, půda byla v majetku šlechty. Cesta náročná fyzicky i finančně, při nedostatku peněz se nejdřív vystěhoval otec nebo nejstarší syn, ostatní rodina následovala, až když jim poslal peníze na dopravu, někteří se nechali najímat na lodní práce, existovalo množství agentů, kteří získávali lidi pro vystěhovalectví, podporovaly to i německé lodní společnosti.

Emigrace probíhala většinou po trase Praha – Podmokly - Drážďany – Hamburk nebo Brémy, pak většinou New York, ale i  další přístavy; plachetnicí cesta přes Atlantik trvala 8 – 12 týdnů, parníkem 2 – 3 týdny.

Vztah Američanů k přistěhovalcům byl zpočátku negativní, vadily jim neznámé jazyky a zvyklosti a zejména odlišné náboženství – vznikaly konflikty mezi přistěhovalými katolíky a místními protestanty, r. 1844 dokonce došlo ke srážkám ve Filadelfii. 1854 byla založena  proti přistěhovalecká Americká strana, která požadovala, aby se imigrantům udělovalo americké občanství až po 21 letech místo po 5. Neměla ale úspěch,  nebyla dost silná.

Problém nového prostředí: mnohdy přistěhovalci zažili zklamání, když získali sice půdu, ale byla to holá planina a museli si vybudovat všechno od základu, nejen obytné domy, ale i školy, kostely, hřbitovy. Na akulturaci (dlouhodobý kontakt nebo střet různých kultur) a  asimilaci (včleňování) přistěhovalců mají vliv geografické podmínky, velikost imigrantské skupiny, povolání a zaměstnání (vesnice, město), rozdíly v hospodářské  a vzdělanostní úrovni, uspořádání společnosti. Zásadní vliv mělo zaměstnání vystěhovalců, zemědělská menšina bývala konzervativnější, uchovávala si tradiční lidovou kulturu. Čeští vystěhovalci se v USA velmi brzy organizovali ve spolcích.

Češi se usazovali převážně na venkově a vytvářeli české osady, na počátku 50. let  se usazovali v St. Louis, pak odcházeli do zemědělských oblastí. V městech se usazovali nejčastěji v Chicagu, kde byly dokonce celé české čtvrti, tři české pivovary, několik kostelů, škol, tělocvičen, tiskáren i české divadlo a hřbitov. Na počátku 20. století bylo v Chicagu kolem 100 000 českých přistěhovalců, starostou byl Antonín Čermák z Kladna.  Postupně Češi odcházeli, dnes ještě zbývají dva české kostely a Havlíčkova socha u Michiganského jezera.

Založení města Prague v Oklahomě: Zatímco Poláci, Slováci, Ukrajinci a Rusové zůstávali většinou v městech a pracovali v dolech, Češi šli za půdou. Skupina 30 rodin se v r. 1891  zúčastnila  soutěže o půdu v Oklahomě, nazvané  Land runs – kdo dojel dřív, dostal levnou půdu. 30 rodin soutěžilo společně, usadili se v jednom místě, nazvali ho Praha, resp. Prague; pomáhaly jim spolky, hlavně Sokol, vzájemně si pomáhali na rozdíl od jiných imigrantů, vybudovali Český dům, který dosud existuje, i když v Prague je jen asi 30 procent Čechů. Na venkově byli imigranti akceptováni, ve městech se na ně koukalo spatra. (Viz rozhovor -  Philip Smith – jeho předkové byli hlavně Irové a Němci, v jazykové škole na vojně mu určili studium češtiny,  pak na univerzitě se zaměřoval na problematiku migrace, publikoval knihu o Čechoameričanech v Oklahomě.)

Nejvýznamnějším projevem i dokladem přizpůsobování se českých imigrantů v USA je krajanský tisk, který je v největším rozsahu uložen v Náprstkově muzeu v Praze, v r. 1860 vznikla z inciativy Vojty Náprstka první dvě česká periodika – Slowan Amerikánský a Národní noviny, po dvou letech sloučené pod názvem Slavia. Český tisk v je v USA nejobjemnější i nejkvalitnější z menšinových tiskovin, cekem je evidováno 218 českých periodik, největší fond těchto tiskovin je v Náprstkově muzeu. Vznikaly spolky, Českoamerická národní rada Českoamerická tisková kancelář, Národní české a slovenské muzeum a knihovna v Cedar Rapids,  Český dům v New Yorku.

 

Významní Čechoameričané

První doložený imigrant – Augustin Heřman (1621 – 1686) v New Amsterodamu (New York), kartograf, technický kreslič, obchodník – vlivný člověk, jeden z poradců guvernéra; vytvořil mapu kolonie Maryland, dostal za to půdu, vybudoval na ní Bohemia Manor

Frederik Philipse (1626 – 1720) protestant, emigroval v polovině 17. stol., nejbohatší člověk holandské provincie

1738 –  se do USA přistěhovalo  300 příslušníků Jednoty bratrské

Významní Čechoameričané

Umělci: Jarmila Novotná, Kim Nowak, Miloš Forman, Waldemar Matuška, Jan Tříska, Jiří Voskovec

Sportovci: Ivan Lendl, Martina Navrátilová

Oblast politiky:  Eliška Coolidge -Hašková

Vojta Náprstek (viz  též Vojta Náprstek a Americký klub dam)

Kvůli účasti na politických aktivitách v roce 1848 hrozila Náprstkovi represe,  do USA odjel bez dohody s matkou a bratrem. V New Yorku přistál začátkem prosince 1848.  Živil se jako kolportér, kameník, zaměstnanec v kartonážní dílně. 1859 přesídlil do Milwaukee ve Wisconsinu, kde si otevřel knihkupectví. Opíral se o přistěhovalce z dalších středoevropských zemí, především o Němce. V knihkupectví prodával i hudební nástroje a zřídil půjčovnu a pak i čítárnu knih, ale prodával i papírnické zboží, parfumerii, hračky. Podílel se na společenských aktivitách, vydával časopis v němčině. V 50. letech, kdy sílil příliv českých imigrantů do USA, podílel se na vytváření základů krajanského hnutí. Začínal sbírat americké etnografické, přírodovědecké a literární památky pro Národní muzeum a  posílal je do Prahy. Usiloval o vydávání českého časopisu v USA, ale k realizaci docházelo až v době, kdy se chystal vrátit domů. Jako americký občan přijel do Evropy  v prosinci 1857, do Prahy dorazil koncem února 1858.

Antonín Čermák (1873 – 1933)

Též Anton nebo Tony Cermak. Narodil se v Kladně, v roce jeho narození se rodina kvůli krachu Vídeňské burzy přestěhovala do USA. Jako horník nenašel práci v Chicagu, kde byla česká menšina, proto se  přestěhovali do menšího města. V 15 letech začal Antonín pracovat s otcem v dole, ve volném čase se vzdělával. V r. 1889 protestoval proti nízkým mzdám a byl za to vyhozen z práce. V Chicagu pak  měl několik zaměstnání, za úspory si otevřel vlastní živnost – povoznictví. Dopracoval se až ke 40 vozům. V r. 1894 se oženil s Marií Hořejšovou, koncem století předal obchod bratrovi. 1900 vstoupil do politiky jako soudní vykonavatel, pak poslanec státu Illinois. 1909 – městská rada, 1928 za Demokratickou stranu kandidoval do senátu, 1931 zvolen starostou Chicaga – první starosta, který se nenarodil v USA a nebyl Anglosas či Ir. Problémy Chicaga té doby – Al Capone a další gangsteři, finanční problémy. Vždy se hlásil k svému původu, podporoval Kladno a vracel se. V únoru 1933, během rozhovoru s nově zvoleným prezidentem F. D. Rooseweltem byl zasažen výstřely, které byly pravděpodobně určeny Rooseweltovi, ale podle jiné verze Čermákovi jako pomsta gangsterů, které potíral. Po třech týdnech v nemocnici  zemřel.

Aleš Hrdlička (1869 – 1943)

Narodil se v Humpolci jako nestarší ze sedmi dětí, původním jménem Alois. Když mu bylo 13 let, odešla rodina do New Yorku, otec měl slíbeno dobré místo, ale nevyšlo to, pracoval v továrně na doutníky a syn s ním jako pomocný dělník. Chtěl studovat, absolvoval večerní kursy angličtiny. V 18 letech měl nastoupil do obchodní školy, ale onemocněl a v nemocnici ho zaujala práce lékařů a sester, rozhodl se proto studovat medicínu, 1892 studiím uzavřel. Na počátku měl praxi v New Yorku, ale přitom studoval dál, lékařské zkoušky složil 1894 v Baltimoru. Pracoval v ústavu pro mentálně postižené, setkal se tam s antropometrií, která byla v počátcích. V r. 1896 odjel do Evropy, prováděl  výzkum ve Francii. 1898 se vrátil do USA, založil antropologické oddělení muzea ve Washingtonu, zkoumal Indiány a černochy, zabýval se otázkou osídlení amerického kontinentu. Zastával teorii jednotného původu lidstva  -  člověk se vyvinul z živočišných předchůdců. Při Přírodovědné fakultě v Praze bylo v r. 1930 založeno Hrdličkovo muzeum člověka. Napsal na 300 pojednání, založil časopis Antropologie.

Zemřel v září 1943 ve Washingtonu na srdeční záchvat,

 

Madeleine Albrightová (nar. 1937)

Její otec byl po roce 1945 velvyslancem u OSN, po únoru 1948 požádal s celou rodinou o azyl, po několika letech získali americké občanství. Žili bez zásadních existenčních problémů, i když pod svou předchozí životní úrovní a společenským postavením. Hlavní problémy měli ve vyrovnávání se s rozdílností kultur, Maleleine jako středoškolačka bojovala se svou jinakostí mezi ostatními teenagery (katolička mezi protestanty, jiná pravidla v rodině – spolužáci nemohli pochopit, že musí být večer do 10 doma atp.) Tato rodina se se změnou vyrovnávala bez vnějších otřesů, její problémy byly spíše v rovině psychologické. Přes tyto potíže vystudovala na univerzitě a dosáhla na nejvyšší postavení ze všech zmíněných – jako velvyslankyně USA při OSN a ministryně zahraničí.

 

MUDr Bohdan Pomahač (nar. 1971)

Vyrůstal v Ostravě. Po gymnáziu studoval medicínu na Palackého univerzitě v Olomouci. Během studia stáž v Bostonu, Massachusetts, po absolvování univerzity v Olomouci odešel do USA. Jako plastický chirurg vedl transplantaci celého obličeje jako první v USA, třetí na světě.

 

Literatura

Madeleine Albrightová: Nejlepší ze všech možných světů, přel. Michael Žantovský, Práh, Praha 2003

Češi v Americe – www.cesivamerice.sweb.cz/06-1-diplomka-1848- 1914.htm

Jaroslav Kříž:  Česká emigrace do USA – česká Amerika, Geografické rozhledy, 25,4/15-16

Zdeněk Kuchyňka: Chicagský starosta Antonín Čermák (1873 – 1933), rodák z Kladna, dostupné z: http//www.omk.cz/dyn/doc/chicagsky-starosta

Lucie Peterková: Český americký sen,  Bc práce, FF ZČU, kat. antropologie, Plzeň 2013

Lucie Pustková: Emigrace do Texasu v 2. polovině 19. století ze severní Moravy, Bc práce, FF MU, Brno 2014 – www. emigrace do Texasu - pdf

Praha na Divokém západě. Čeští imigranti v Oklahomě uspěli – dostupné z www.rozhlas - věda a technika – historie

Leoš Šatava: Migrační procesy a české vystěhovalectví 19. století do USA, Univerzita Karlova, Praha 1989

Zdeněk Šolle: Vojta Náprstek a jeho doba, Felis, Praha 1994

Marek Vlha: Korzár a kartograf, 2013 a Mezi starou vlastí a Amerikou, Matice moravská, 2916

 

 

Češi v USA – Vojta Náprstek

Vzdělávací oblast

Historie, občanská výchova, průřezová témata (demokracie, globální souvislosti, multi-

kulturalita)

Téma

Vojta Náprstek emigroval z nutnosti a v USA se musel přizpůsobit možnostem práce, která se nabízela. Přesto se nevzdával, využil svého pobytu pro získání sbírek pro Národní muzeum, ale fakticky pro jeho vlastní, etnografické muzeum. Organizoval život dalších imigrantů, pracoval a účastnil se i politického života. Celou dobu byl vázán na domácí prostředí a jakmile to bylo možné vrátil se domů.

Kvůli účasti na politických aktivitách v roce 1848 hrozila Náprstkovi represe, proto se rozhodl i se svou tehdejší partnerkou Kateřinou - Tinkou odejít do USA přímo z Vídně, bez dohody s matkou a bratrem, které o svém odchodu informoval až dopisem z Hamburku, kde čekal na odplutí lodi. Jeho matku Annu Fingerhutovou jeho emigrace zaskočila a nesouhlasila s ní a zejména nesouhlasila s jeho soužitím v Tinkou. Z Hamburku do New Yorku cestovali asi dva měsíce na korábu Leontine, v New Yorku přistáli začátkem prosince 1848.  Náprstka tam čekalo zklamání, nemohl najít z různých důvodů lidi, na jejichž pomoc byl známými odkázán, nebo mu nemohli pomoci. V New Yorku s Tinkou prožil Vánoce i Nový rok. Velmi obtížně hledal nějakou vhodnou práci, musel se živit jako kolportér a byl zaměstnán v kartonážní dílně. Navázal kontakt s dalšími imigranty z Čech a Moravy, vytvořili svépomocnou organizaci, ta se však rozpadla, jakmile jednotlivci nacházeli uplatnění v různých částech USA. Pak přesídlil do New Londonu ve stále Connecticut jako kameník nebo truhlář. Psal Havlíčkovi, snaha o kontakt svědčila o vázanosti na domácí prostředí, ale i o odpor k poměrům v monarchii. 1859 přesídlil do Milwaukee ve Wisconsinu, kde otevřel knihkupectví. Milwaukee v době jeho začátků bylo město staré 16 let, podobný vývoj mělo i nedaleké Chicago. Z 20 000 obyvatel města bylo 8 000 Němců. Opíral se o přistěhovalce z dalších středoevropských zemí, nejsilnější byla německá menšin. V knihkupectví prodával i hudební nástroje a zřídil půjčovnu a pak i čítárnu knih, ale prodával i papírnické zboží, parfumerii, hračky.  Různé podoby šíření knih byla jeho celoživotním posláním, v USA i v Praze. Podílel se na společenských aktivitách, vydával časopis v němčině. V roce 1851 zajel do Evropy, kde se setkal s bratrem v Brémách a v Paříži, ale hned se vrátil do USA. Všechno podnikal na dluh a potřeboval, aby matka jeho dluhy zaplatila, ta pochopila, proč musel emigrovat, ale byla zásadně proti jeho spojení s Tinkou. Po návratu do Milwaukee zjistil, že se za jeho nepřítomnosti Tinka zamilovala do jeho přílete dr. Aignera a rozhodli se vzít

V 50. letech sílil  příliv  českých imigrantů do USA, kladl základ ke krajanskému hnutí. Začínal sbírat americké etnografické, přírodovědecké a literární památky pro Národní muzeum, podílel se na činnosti  hudebního a divadelního spolku, věnoval se školství.  Zajímal se o Indiány, posílal sbírkové předměty pro Národní muzeum. Usiloval o vydávání českého časopisu v USA, ale k realizaci docházelo až v době, kdy se chystal vrátit domů. Jako americký občan přijel do Evropy  v prosinci 1857, do Prahy dorazil koncem února 1858.

Literatura

Zdeněk Šolle: Vojta Náprstek a jeho doba, Felis, Praha 1994

 

 

Češi v USA – Madeleine Albrightová

Nar. 15. 5. 1937 v Praze jako Marie Anna Korbelová

Korbelovi emigrovali deset dní po okupaci z 15. března 1939 a vzniku Protektorátu Čechy a Morava, přes Bělehrad se v květnu dostali do Londýna. Její otec byl zaměstnán v kanceláři Jana Masaryka, v roce 1945 se vrátili. Pak se stal její otec velvyslancem v Jugoslávii.  Od září 1947 studovala ve Švýcarsku, v roce 1948 byl její otec jmenován velvyslancem u OSN, za čas rodina přijela za ním.

Jako utečenci byli ve výhodě, žili slušně. Ale až když nastoupila Madeleine Albrightová jako americká velvyslankyně u OSN, zjistila tam v archivu, jak obtížně řešil její otec situaci, kdy potřeboval od americké vlády azyl dřív, než mu vyprší diplomatické poslání komunistického Československa, s kterým už nechtěl nic mít. Obtížné bylo i přizpůsobování. Madeleine uměla čtyři jazyky – česky, srbochorvatsky, francouzsky a anglicky, ale potřebovala se naučit americkou angličtinu, řešili odlišnosti životního stylu, například bydleli a Long Islandu a když se chtěli projít, naráželi na to, že se tam výhradně jezdilo autem a neustále jim někdo nabízel, že je sveze, prostě budili pozornost. Po udělení azylu dostal otec nabídku učit na univerzitě v Denveru. Jako středoškolačka se M. chtěla přizpůsobit americkým projevům životnímu stylu, ale rodiče zůstávali sví, nepřijímali uvolněnost chování amerických teenagerů. Přes všechnu snahu zůstávala mezi studenty jiná, neobvyklá. Nebyli na tom finančně moc dobře, a tak se naučila a trvale dodržuje objednat si v restauraci nejlevnější jídlo na jídelním lístku. Trvalo víc než standardních pět let, než získali americké občanství.  V roce 1955 nastoupila na stipendium na univerzitu ve Wellesley. Po ukončení studia politologie se provdala za Američana Josepha Albrighta, chicagského novináře. Postgraduálně pak studovala na Kolumbijské univerzitě ruská studia.

 

Literatura

Madeleine Albrightová: Nejlepší ze všech možných světů, přel. Michael Žantovský, Práh, Praha 2003

 

Krakonoš nebo Rýbrcoul?

Vzdělávací oblast

Multikulturní výchova, literatura

Téma

Po staletí žili v Sudetech Češi i Němci jako normální sousedé, dokud se do toho nevložila politika. Problém lze dokumentovat na postojích k postavě Krakonoše – Rübezahla,  na jejím výkladu i podobě a na postojích různých autorů a kritiků k jeho postavě. Vyvážený postoj je obsažen v díle Otfrieda Preusslera, bavorského spisovatele původem z Liberce, který volí příběhy a situace nekonfliktní, nerozdělující horaly na Čechy a Němce.

Látka

Pověsti o Krakonošovi vznikají od 15. stol.  Původně byl zpodobován jako gryf s ptačí hlavou, jeleními parohy, lvím tělem, kozlími nohami a dvojitým ocasem ve skoku. Byl chápán jako bůh přírody, strážce podzemí a často měl ďábelskou podobu.  Později se měnil v  patrona a průvodce bylinkářů a pěstitele zázračných bylin a kořínků z Krakonošovy zahrádky. Má četné vnější podoby od skřítka přes mnicha po obra, dovede se proměňovat v různá zvířata  i  lidi.

Do literatury vstoupily příběhy o Krakonošovi, přesněji řečeno Rübezahlovi,  knihou  Johanna Praetoria (1630-1680). Démonologie slezského Rýbrcoula (1662) a později i Praetoriova následovníka Johanna Karla Augusta Musäuse (1735-1787) v sbírce německých lidových pohádek. V německé oblasti byl Rübezahl/Krakonoš literární postavou, v české slovesnosti žil především v lidovém vyprávění. První česká zmínka o Krakonošovi  v podobě mnicha je z roku 1618 u Bohuslava Balbína, kde  je pojat jako  dobrák a  arbitr spravedlnosti. V 18. stol. vyšla v Krameriově České expedici knížka lidového čtení Rybrcol na Krkonoských horách, aneb Zaklený a vysvobozený princ; až intencionální literatura pro děti vedla k odpoutání od původního Praetoriova německého modelu a vznikla majestátní postava spravedlivého a vznešeného Krakonoše s vousy po pás,  poskytujícího pomoc potřebným.  Před rokem 1945 se Krakonošem zabýval  jilemnický učitel Antonín Pochop (1862-1949) ve  vlastivědně zaměřeném vyprávění a vylíčení tradičních krkonošských řemesel a způsobu života horalů. Po roce 1945 se uplatňuje pojetí  Krakonoše jako  našeho, českého, dobrého ducha odlišujícího se od  zlého německého Rýbrcoula.  Tak ho podává  Josef Spilka v knize  Náš Krakonoš. V příběhu Jak přišel Krakonoš k svému jménu  Spilka formuluje rozdíl mezi Krakonošem a Rýbrcoulem a v historkách  o Rýbrcoulovi líčí tuto postavu jako skřeta kozlí podoby.  Je to podle něho cizí element, německý, infiltrovaný do našich českých Krkonoš a k našemu českému Krakonošovi. Toto pojetí vychází i z názorů  Zdeňka Nejedlého (1878-1962), vlivného teoretika literatury a umění 50. let 20. století. Odlišuje Orlické hory jakožto hory nám blízké,   od Krkonoš, které jsou vyšší, ale tvrdší, cizí. Jeho  hodnocení Rýbrcoula odpovídá tomu, jak je pojímán u drsného Praetoria. Odlišné je pojetí Otfrieda Preusslera. Krakonošem se zabývá Moje knížka o Krakonošovi.  Preussler se narodil r. 1923 v Liberci, jeho předkové, skláři, řemeslníci a drobní zemědělci, pocházeli z Jizerských hor a z Krkonoš, které Preussler poznával už jako malý chlapec na výletech s otcem a později s kamarády jako lyžař. V devatenácti byl povolán na východní frontu,  v r. 1944  padl do sovětského zajetí a vrátil se v r. 1949 už rovnou do Bavorska, kam byla jeho rodina vysídlena. Celou tuto osobní historii vypráví s nadhledem a s láskou k rodnému kraji.  Krkonoše v ní tvoří jeden celek, s jižními svahy a podhůřím,  i se svou severní polovinou. Preussler  vypráví příběhy z doby, kdy Češi a Němci  volně přecházeli  z jedné strany hor na druhou. V příbězích se dočtete o starých řemeslech, o sklářích a tkalcích. Příběhy jsou přesně lokalizovány a jsou tu i reálné příběhy a postavy z Krkonoš.

Králové ze sklářské hutě. V Pěnčíně na Jablonecku  se huťmistr Kryštof Sander pokoušel vyrobit rubínové sklo, jaké tehdy uměli jen v Benátkách. Nepodařilo se mu to a přišel na mizinu. Tři z nezaměstnaných sklářů se mezi Vánoci a Třemi králi vydali na  tříkrálovou koledu a při cestě  přes Krkonoše do Slezska je  zastihl sníh. Ve vánici je pozval do své boudy vousáč a skláři mu vyprávěli  historii sklárny.  Ráno se probudili v polorozpadlé chatrči a měli jednak dopis pro Sandera s receptem na rubínové sklo, jednak tři zlaté dukáty pro sebe. Sander si recept přečetl, ale k výrobě bylo třeba zlato.  Dostal ty tři dukáty,  podařilo se mu huť zprovoznit a rubínové sklo vyrobit, což prospělo i jeho zaměstnancům.

Zlaté ruce.  U proslulého léčitele doktora Kmitla se vyučil i Štěpán Glaser. Po třech letech učení  se vydal  do světa, ale napřed se stavil na Mísečkách u své milé Nány. Když se po třech letech vracel, našel Nány těžce nemocnou. Tajemný hlas – Krakonoš – mu řekl že se musí rozhodnout: ponoří-li do studánky pod Zlatým návrším ruce jen po zápěstí, zachrání Nány, ponoří-li je po lokty, zachrání velké množství jiných nemocných, ale Nany ne. Štěpán se dlouho rozhoduje, nakonec ruce ponoří jen po zápěstí a Nany vyléčí. Ožení se s ní a stane se asistentem Kittla, ale později je i vyhlášeným léčitelem, i když není zázračný. Jádrem tématu je myšlenka, že chce-li člověk projevovat lásku lidstvu, musí mít především lásku k jedinci.

Kratzertovy hřiby. V době nevolnictví lidi v Podkrkonoší sužoval hejtman Kratzert z Navarova, předepisoval daně a další a další  povinnosti. Dal vybubnovat, že panské hřiby nesmí nikdo sbírat. Jednou se stará Bienertka vydala s dvěma vnoučaty na klestí, děti mezitím nasbíraly hřiby. V tom jel kolem Kratzert a chtěl je zabavit, ale z lesa se vynořil člověk s nazrzlými vousy s nůší hřibů. Oboje houby předal Kratzertovi, aby je donesl panstvu. Dětem dal na odškodnění čtyři haléře, když se změnily v tolary, byl už pryč. Kratzert donesl hřiby do zámku, kuchaři je upravili a panstvo a jejich hosté z nich dostali křeče  – nikdo nezemřel, ale Kratzerta vyhodili,  vybubnoval to bubeník s nazrzlými a vousy, a také že se ruší zákaz sbírat hřiby.

Prameny

Za kompendium krakonošovské tradice a literatury lze považovat knihu Jaromíra Jecha Krakonoš s podtitulem Vyprávění o vládci Krkonošských hor od nejstarších časů až po dnešek. Zlý a nebezpečný Krakonoš, drsný a se zvraty v jednání,  podle Jecha dominuje v pojetí obyvatel Krkonoš, ten mírný a spravedlivý  žije  v chápání lidí  v podhůří. Jechova kniha obsahuje řadu ukázek krakonošovských příběhů nejrůznějších autorů od nejstarších dob, od prvních stručných zmínek přes jednotlivá vyprávění až po úryvky z rozsáhlejších próz. Jsou tu také četné ilustrace a tedy i proměny vnější podoby Krakonoše,  od starých tisků až po moderní autory; jsou tu  ilustrace  Heleny  Zmatlíkové, Miloslava Jágra, Adolfa Borna, karikaturistů Neprakty, Jaroslava Kerlese, Jiřího Slívy, Jana Vyčítala, ale i fotografie „živého“ Krakonoše ze zahájení přehlídky vesnických ochotnických souborů ve Vysokém nad Jizerou. A mimochodem starší ilustrace najdeme v knížce Čtení o Krakonošovi Evy Koudelkové – Josef Mánes, Mikoláš Aleš, Adolf Kašpar, Věnceslav Černý, pomníky v Trutnově, Janských lázních a Hořicích.  

Antonín Pochop: Krakonošova mísa: Příběhy se odehrávají  v západní části Krkonoš, na Jilemnicku a v okolí  Benecka. Jednotlivé texty obsahují událost,  z níž vzniklo několik místních  pojmenování - Mísečky, Dvoračky, Na Popelce. Pochop zachycuje život horalů v minulosti, kdy Krkonoše ještě nebyly turistickým střediskem, ale  žili v nich  horalé, řemeslníci - popeláři, kteří nosili popel sklářům, tkalci, uhlíři, dřevaři. Jeden z příběhů vypráví o dřevaři, jehož početní synové se vesměs živili řemesly týkajícími se dřeva, nejmladší houslařstvím. Krakonoš  tu vystupuje jako pomocník a rádce v lidské podobě, třeba je  šumařem, který radí jak s houslemi. Kniha se může hodit hlavně  pro vykreslení života krkonošských horalů.

Nejvýznamnější autoři a jejich dílo:

Jaromír Jech  (1918-92),   významný český a středoevropský folklorista, autor odborných publikací i knížek pro děti. V době normalizace, kdy mu nebylo dovoleno publikovat, shromáždil  materiál o historii Krakonoše v literatuře i v lidovém vyprávění, který vyšel až řadu let po autorově smrti.

Eva Koudelková (1949) přednáší literaturu na Pedagogické fakultě v Liberci a specializuje se na lidová vyprávění z oblasti Liberecka a Náchodska. Založila a řídí nakladatelství Bor na tuto tematiku zaměřené.           

 

Prameny:

Jech, Jaromír: Krakonoš, Plot, Praha 2008

Jech, Jaromír: Krkonošské pohádky (původní název Krakonošova mošna), XYZ, Praha 2008

Koudelková, Eva (ed.): Čtení o Krakonošovi, Bor, Liberec 2002

Koudelková, Eva: Krakonoš v literatuře, Bor, Liberec 2006

Pochop, Antonín: Krakonošova mísa,  Kruh, Hradec Králové 1984

Preussler, Otfried: Moje knížka o Krakonošovi, přel. L. J. Beran, Vyšehrad, Praha 1998

Spilka, Josef: Náš Krakonoš, Lidové nakladatelství, Praha 1973

 

 

Média

Média evamachkova So, 07/14/2018 - 10:29

Život s médii a reklamou

Vzdělávací oblast

Průřezové téma Mediální výchova

Téma

Média všeho druhu jsou nezbytným zdrojem informací a prostředkem lidské komunikace, problematická jsou ale v tom smyslu, že umožňují manipulaci čtenáři, diváky, posluchači, uživateli, velmi často k jejich škodě. Je třeba umět se manipulaci bránit, rozeznávat ji a reagovat na ni adekvátně.

RVP: Kritické čtení a vnímání mediálních sdělení, interpretace vztahu mediálních sdělení a reality, vnímání autora mediálních sdělní, fungování a vliv medií ve společnosti

Látka

Problémy v komunikaci:

  1. Lež jakožto vědomá nepravda, využívaná k manipulaci, obraně (v případě viny nebo neznalosti), lež ve vlastní prospěch; nevědomé lhaní na základě přijetí cizího sdělení, zapomínání, podléhání stereotypům; lež ve prospěch druhého „milosrdná lež“
  2. Polopravda – neúplná pravda, úhybné manévry, naopak přidávání dodatků a detailů, které zkreslí pravdu, nic neříkající výpověď
  3. Komolení (viz dále)
  4. Reklama – předstírání pomoci zákazníkovi, ve skutečnosti ve prospěch prodejce

Politika –  komolení pravdy

Získávání mocenské pozice ne argumentací, ale výmluvností, racionalizací, charismatem, skrze vztahy mezi účastníky, vliv emocí, vliv na masu přes jedince, kteří jsou názorovou autoritou

Komolení – záměrné i nezáměrné, měnit k nesrozumitelnosti, ale lze komolit i v srozumitelné výpovědi. Cenzura – vynechávání podstatných informací, překrouceným podáváním pravdivých informací, což sdělení dodává jiný smysl, než měla původní sestava informací; zmatení - příjemci  nedochází smysl výpovědi, záměrně promíchané; konspirativní způsob komolení – vkládání záměrně zkreslujících fragmentů, vznik fám, bezostyšné lhaní. 

Vliv na příjemce – fungují davové jevy – emoční nákaza, regrese v mase lidí, davová projekce, snadno vyvolaná sounáležitost – závislost slov na představách

Příklad pomluvy v politice – Zeman – očernění Zielence – u soudu beznadějné, protože řekl, co slyšel od někoho, kdo to slyšel od jiného…

Lhaní v žurnalistice -  důležitost volby slov  - „mrtvoly“ nebo „oběti neštěstí“ – stáří versus vysoký věk;  fikce se snadno stane přesvědčivější než pravda; práce se zdroji a fakty – spojování, interpretace, způsob prezentace, selekce, upřednostnění zanedbání

Nepravdivost stereotypů – charakterizace jednotlivce podle toho, že je členem určité skupiny (stáří, každý Rom…, muslim…) má to vnést řád, usnadnit porozumění; zjednodušování, zaměřování našeho vnímání - stereotypy jsou sociální klamy -  stereotyp neexistuje, je to kulturně civilizační fakt. Stereotypy ulehčují rozhodování, posuzování, emocionální úleva – nemusíme vždy znovu zvažovat, zrychlují rozhodování, organizují svět, odvádějí nás od zkoumání podstaty světa

Bulvár – prezentace celebrit, práce s pudovými emocemi, vytváření nových celebrit, pomluvy, vychází ze zákulisních informací a klepů, vyvolávání paniky, skandálů, vstup do soukromí, ohrožování zajímavých osobností, lži o nich, včetně fotografických lží a polopravd (paparazzi). Velké titulky, obrázky, málo textu, vulgárnost jazyka

Reklama: taktika prodejců  - nadsázka, přehánění – míra nadsázky; ovlivňování  umisťováním zboží, záměrné budování nákupních středisek tak, aby zákazník bloudil, byl závislý a nic neminul, totéž změny v uspořádání obchodu, důležité zboží je  na konci  cesty (např. pečivo); kalkulace s důvěrou, vyvolávání kognitivního a emočního zmatku; klamavá reklama, přehánění má mít své meze

Sociální sítě a lež, polopravda, nabídka, manipulace

Možnosti konfrontace lži, polopravdy, komolení a přehánění v běžném životě – situace dítě-rodič, dítě – sourozenec, kamarád – kamarád, žák – učitel… Obdoby v politice, žurnalistice, obchodě.

 

Literatura

Mark Deuze: Media life – Život v médiích, přel. P. Izdná, Karolinum, Praha 2015

Zbyněk Vybíral: Lži, polopravdy a pravda v lidské komunikaci, Portál, Praha 2015

Texty

Hana Doskočilová: Fáma a Potěmkinovy vesnice, in:  Damoklův meč, Albatros, 1991

Krátké příběhy vysvětlující pojem či pořekadlo.

Mahárádža a holič, in: Jiří Marek, nejkrásnější zahrada, Indické pohádky, Čs. spisovatel 1973

Mahárádža se dozví od holiče, že se v zemi žije skvěle, ministr zjistil, že holič je bohatý, vzal mu zlato, příště holič tvrdil, že se žije zle – soudil podle sebe a momentální situace – dvojí hledisko subjektivně zabarvené.

Na příběhy reagovat situacemi a jejich odlišným či proměnlivým obrazem v různých médiích.

 

 

Prostředí

Prostředí evamachkova So, 07/14/2018 - 13:44

Příroda je celek – Člověk a příroda

Vzdělávací oblast

Environmentální výchova

Téma

Hluboké a vytrvalé zaujetí vedlo Humboldta k uplatnění energie i talentu k pozorování přírody, kterou chápal jako provázaný systém, jako strukturu, v níž jedna změna vedle k změnám v dalších oblastech, přitom ony změny, jako je odlesňování, zavlažování a vypouštění škodlivin, působí člověk. Jeho základní myšlenky jsou východiskem moderní ekologie.

Látka

Alexander von Humboldt (1769 – 1859) na nátlak autoritativní matky vystudoval hornickou geologii a působil až do její smrti jako důlní inspektor. 1798 matka zemřela, Humboldt zdědil značné množství peněz a měl svobodu dělat, co ho bavilo. Ještě před její smrtí se spřátelil s Goethem, s nímž řešil vědecké otázky za účasti F. Schillera a bratra Wilhelma. Když po matčině smrti opustil místo inspektora, začal plánovat cesty. V Paříži se seznámil s botanikem Bonplandem. S povolením španělského krále vyrazili v květnu 1799 do oblasti dnešní Venezuely. Byli okouzleni jihoamerickou přírodou, nasbírali obrovské množství vzorků a Humboldt si uvědomil, že příroda funguje jako celek, vše souvisí se vším. Při hledání řeky, která měla spojovat Amazonku s Orinokem, narazili na jezero Valencia, které vysychalo v důsledku kácení lesů. Humboldt se svými průvodci plul po Orinoku, zkoumal propojení Orinoka s Amazonkou, přešel Andy, vylezl na Chimborazo, sopku, která byla tehdy považovaná za nejvyšší horu světa (6.400), na většinu sopek v dosahu Quita, došel až do Limy. Veškeré cesty i výstupy na hory podnikal v běžném pánském oblečení, v horkých pásmech odkládal jen sako a kabát, ale vše bylo vycházkové, včetně bot, v nichž lezl po skalnatých útesech hor. Pak se vrátil, na Kubě si vyzvedl sbírky, které tam před tím deponoval, strávil delší dobu v Mexiku a vše si zaznamenal a poté navštívil ve Washingtonu D. C. prezidenta USA Thomase Jeffersona, kterému předal 19 stránek informací o Mexiku, které tehdy zabíralo i jižní části nynějších USA, ale Jefferson neměl žádnou možnost se o nich cokoli dozvědět. Pak se Humboldt vrátil do Evropy. Cestou si opakovaně potvrzoval svůj objev provázanosti všech složek přírody. Usadil se v Paříži, cestoval pak do Říma a v Neapoli byl svědkem erupce Vesuvu, pak dojel do Berlína, kde ho velmi vřele uvítal král Friedrich Vilém III., který ho jmenoval svým komořím bez jakýchkoli povinností a poskytoval mu rentu. Humboldtovi ale nevyhovovalo ani podnebí, ani stav společnosti a život u dvora a při nejbližší příležitosti se vrátil do Paříže. Psal několik knih najednou, nejpopulárnější byla Obrazy přírody, v níž spojil poznatky z cest s výkladem smyslu přírody a odbornými informacemi. Velmi to ocenili čtenáři jako Chateaubriand, Emerson, Darwin, který si knihu nechal poslat do Brazílie, čerpal z ní Verne (Děti kapitána Granta). Humboldt plánoval cestu do Indie, mj. s cílem změřit výšku Himálají, Indii však ovládala Východoindická společnost a.s., jejíž vedení žádal o povolení cesty do Indie. Vadily však Humboldtovy kritické výroky o kolonialismu a otroctví. V roce 1827 byl donucen přestěhovat se z Paříže do Berlína. Jeho povinností bylo po večeři králi předčítat, a to i na cestách. Bylo mu 57 a  usiloval o posílení vzdělanosti, pořádal veřejné, hojně navštěvované přednášky. 1828 uspořádal v Berlíně mezinárodní vědeckou konferenci. Vědci debatovali mezi sebou jako jednotlivci, nepřednášeli v plénu. Britové stále odmítali dát mu povolení k cestě do Indie, ale naskytla se příležitost podniknout cestu do Ruska, včetně asijské části. Vydal se na cestu na jaře 1829 se souhlasem cara Mikuláše I., ale ten měl zájem hlavně na obchodu – hledání drahých kovů a kamenů, ne na vědeckých poznatcích. Na Urale se podařilo potvrdit Humboldtovu myšlenku, že diamanty se vyskytují tam, kde je zlato a platina, na Urale byly nalezeny. Cestu velké výpravy, s doprovodem kozáků, komplikoval fakt tuhého centralismu a antiliberálnosti samoděržaví, cesta byla kontrolována a řízena, až v Tobolsku na Irtyši se Humboldtovi podařilo narušit carskými úřady schválenou trasu a dostal se  na Altaj, kde výprava musela opustit kočáry a využívat jen místní vozíky nebo chodit pěšky. Ale vrcholy byly mimo dosah (zdolány byly až ve 20. letech 20. století). Dokonce se mu podařilo překročit hranice Mongolska a Číny na Irtyši, Asiaté si Evropany prohlíželi jako exoty. 14. září oslavil Humboldt 60. narozeniny s Leninovým dědečkem. Další neplánovanou okliku podnikl ke Kaspickému moři. Nejdůležitější poznatky:  je potřeba srovnávání, ne objevování. Výsledky expedice: dlouhodobé změny, které způsobují lidé kácením lesů (doporučil v Rusku omezit kácení), bezohledné zavlažování, a jasnozřivě uvedl jako poškozování přírody lidmi  i „ohromné množství páry a plynů“ z průmyslových center.  Koncem prosince se vrátil do Berlína. 1834 začal psát Kosmos-  dílo o přírodě jako celku, na zemi i na nebi. Měl řadu spolupracovníků a informace získával od řady vědců z celého světa. První díl vyšel 1845, druhý o dva roky později – byl to bestseller, okamžitě přeložený do řady jazyků. Navazoval kontakty s Darwinem, který na něj navazoval a sdílel jeho globální pohled, odlišný od ostatních přírodních věd, které od 18. století usilovaly o přesné vymezení hranic. První díl o vnějším světě, druhý o cestě vývoje mysli -  umění, politika, zemědělství, pocity…Vliv na umělce, např.  Poeova báseň Euréka. Vliv na Emersona a Thoreaua. V letech 1850 a 1851 vydal ve dvou částech třetí díl Kosmu, který pojednával o kosmu, a pak hned začal psát čtvrtý o zemi, geomagnetismu, sopkách a zemětřesení. Ten vyšel koncem roku 1857, ale na rozdíl od předchozích prací byl těžký pro čtenáře a příliš se neprodával. Poslední tři roky života byl na tom zdravotně a nakonec i duševně špatně, přesto napsal ještě 5. díl Kosmu. Zemřel v květnu 1859.

Darwin  četl jeho knihy  během plavby na Beaglu – díky H. začal přírodu vnímat jako ekologický systém. Měl tutéž schopnost vidět každou jednotlivost ve vztazích – globálně. Darwin poslal Humboldtovi svou Cestu kolem světa. Na Humboldta navázali i další Američané – Emerson, Thoreau aj.

Příklady Humboldtova pojetí:

  • Území nynější Venezuely: V údolí mezi lesy jezero Valencie, místní si stěžovali, že hladina rapidně klesá, byly již osázeny plochy, které ještě před 20 lety byly pod vodou. Místní se domnívali, že voda mizí podzemním odtokem. Podle Humboldta bylo snižování hladiny způsobeno zavodňováním polí a kácením lesů, při kácení mizel mech, chrastí, kořenové systémy, půda nedokázala zadržovat vodu, vyčerpaná půda přinášela menší úrodu – myšlenka klimatických změn způsobených lidmi. Dešťová voda bez lesů není zastavena, nevsakuje se, ale způsobuje povodně, které odnášejí půdu. Dopady odlesňování – H. varoval před budoucími katastrofami. Nezastupitelná funkce lesů, poznával to v Itálii, v Peru, v Rusku – schopnost stromů zadržovat vlhkost, obohacovat atmosféru o vlhkost uvolňováním kyslíku.
  • Další případ u jezera Valencie – indigo sbíráno kvůli barvení látek, pěstuje se snadno a je výnosné, proto nahradilo pěstování plodin, které mohly místní lidi živit. Jednostranná produkce vede k závislosti země na dovozu. Totéž cukrová třtina na Kubě. Španělští mniši v misii – svítili olejem z želvích vajec, vysbírali jich tolik, že želv ubývalo, podobně tomu bylo s perlorodkami, téměř vyhynuly ústřice. Chinovníky – téměř vyhubeny kvůli kůře, která léčí malárii – po stržení kůry strom hyne.
  • Zlom proti staletím představy o centrální úloze člověka při civilizaci země. Humboldtova změna v pohledu na botaniku – v 18. století třídění podle vlastností rostlin, kdežto podle Humboldta je příroda  odrazem celku – dívat se na ni globálně.
  • „Naturgemälde“ – Chimborazo – na jeho siluetě Humboldt zakreslil ve vrstvách pásma rostlin podle nadmořské výšky, v Paříži pak vznikla velká kresba, která vyšla  jako  skládací v knize.

Doplňkem knihy A. Wulfové může být dobrodružná knížka pro děti Za obzorem čeká svět německého autora M. Z. Thomase. Příběh Humboldtův autor podává beletristicky, s těžištěm v příhodách cesty pro Americe. Nabízí živě zachycené situace a jednání osob, kontaktů Humboldta a Bonplanda s Indiánky, s Inky, s Mexičany i s Tomasem Jeffesonem, Poměrně obsáhle líčí Humboldtvo dětství, stručně pobyty v Paříži, u dvora, psaní publikací atp., stručně je také popsána cesta do Ruska.

 

Literatura

Gerald Durrell: Zlatí netopýři a růžoví holubi, přel. Š. Pellar, Mladá fronta, Praha 1983

M. Z. Thomas: Za obzorem čeká svět, přel. F. Gel, Albatros, Praha 1969

Josef Vágner: Afrika – Ráj a peklo zvířat, Svoboda, Praha 1978

Andrea Wulf: Vynález přírody. Dobrodružství zapomenutého objevitele Alexandera von Humboldta, Přel. T. Dragounová, Dobrovský, Praha 2016 (Poznámka: toto znění názvu není moc šťastné, přesnější, smysl knihy vyjadřující překlad názvu by byl Objev přírody)

 

Sněm zvířat

Vzdělávací oblast

Environmentální a multikulturní výchova, demokratické myšlení, globální souvislosti, „průřez průřezovými tématy“; biologie, zeměpis, občanská výchova - základy společenských věd

Téma

Když civilizované lidstvo ve slepém vandalismu ničí živou přírodu, jež ho obklopuje a živí, ohrožuje samo sebe ekologickým zruinováním. Patrně si začne uvědomovat své chyby, až když je pocítí ekonomicky, to však už bude nejspíš pozdě.“ Konrad Lornez 1972

Příběh

Sněm (konference, kongres) zvířat se koná kdesi na pustém ostrově, nejspíš na Galapágách, ale možná v Indonésii, na Molukách…  Sešli se delegáti všech volně žijících zvířat, od slona po mouchu tse-tse, od velryby po grundli, od orla po vrabce, od lva po tuleně, aby se poradili, jak čelit ohrožení a vymírání některých druhů. Výsledkem má být…? Možná založení organizace, sepsání charty práv zvířat, soudní proces s lidstvem, demonstrace po celém světě…? Jaká jsou a jaká by měla být práva zvířat? Škodí si některé druhy navzájem? Jaký je vztah mezi zvířaty a rostlinami?  Čím vším lidé ohrožují faunu i celou přírodu? Co z toho je pochopitelné a co je zbytečné nebo dočista zvrhlé? Jak ničení přírodu ovlivňuje i lidi? Co proti devastaci přírody dělají lidé? Závěry sledují média, vyjadřují se k nim politici, odborníci, občasné různých kontinentů.

Látka

Podmínky života volně v přírodě žijící zvěře se trvale zhoršují. Výrazné změny, týkající se celých kontinentů nebo jejich podstatných částí, přinášeli lidé.  Od 17. století se v Africe s vydatnou spoluúčastí Evropanů ztrácí voda, rostliny. Běloši v Africe zaváděli chov dobytka a tím vznikly chudé oblast  s rozdupanou a devastovaná půdou. Skot spásal jen jeden druh vegetace a pastevectví vypudilo místní zvěř, která spásala všechny druhy vegetace, různá zvířata spásala její různé druhy a podle své velikosti i vegetaci z různých rostlinných pater. 

V Jižní Americe s příchodem Evropanů dochází k mýcení amazonského deštného pralesa, který má trvale teplé a vlhké podnebí, ovlivňující klima celé planety. Mýcení  pralesa s cílem získat úrodnou půdu pro zemědělství přináší popel z vypálených dřevin, který půdu zúrodní, ale  to  vystačí na dva až čtyři roky, protože se živiny z půdy vyplavují deštěm. Současně s tím dochází k vysychání půdy a k poklesu povrchových i spodních  vod.  Neúrovnou půdu zemědělci potřebují nahradit a tak dochází k dalšímu vypalování lesa. Na vzájemnou závislost existence pralesa a vodního hospodářství oblasti, kde byl vymýcen, upozorňoval už kolem roku 1800 Alexander Humboldt.

 Jak se lidé měnili z lovců na pastevce,  zvířata  přemisťovali  a jejich  podmínky upravovali tak, jak to  vyhovovalo jim, přitom vliv pastevectví na stanoviště je větší než lov. Evropané  také zakládali farmy, plantáže,  průmyslové podniky a města a to působilo a působí  na vegetaci, která ovlivňuje faunu, ale i podnebí. V Brazílii  zabírají dobytčí farmy velkofarmy, produkující hovězí maso, na 80 %  odlesněné půdy.

Nejintenzívnější hubení zvířat  začalo až se střelnými zbraněmi na začátku 18. století. Zvěř hubili nejen běloši, ale i místní obyvatelé a kly, rohy, kůže, pštrosí pera se staly významným obchodním artiklem. Člověk je nebezpečným ničitelem díky své vynalézavosti  a navíc s rozvojem  civilizace přestal lovit z nutnosti a loví pro zábavu.

Snahy chránit zvířenu vedly k zakládání národních parků a k přijímání zákonů i mezinárodních úmluv na jejich ochranu, ale jejich prosazení je velmi pomalé a obtížné. Podle Dian Fosseyové, která se v Africe věnovala ochraně horských goril,  trvalo čtyři roky, než se jí podařilo z oblasti, kterou gorily potřebovaly k svému životu, vypudit pastevce i pytláky – nakonec byla zavražděna, a i když se pachatele nepodařilo vypátrat, je pravděpodobné,  že šlo o pomstu pytláků.

Tropické deštné pralesy ohrožují v současné době  plány na zkvalitnění dopravy, a jestliže Amazonský  deštný prales protne dálnice či železnice, bude to znamenat silné ohrožení zvěře, zejména té, která pravidelně migruje. V Tanzanii se dokonce plánuje dálnice napříč  Národním parkem Serengeti.

S příchodem Evropanů vyhynuly některé druhy. Na Mauritiu  vyhynula řada druhů, měli na to vliv jak lidé, tak psi a kočky, které sebou přivezli. Vyhnul pták dronte mauricijský, jinak též dodo nebo blboun nejapný, a schopnost množit se ztratil tím i strom tamalacoque, strom ptáka dodona, jehož tuhá semena byla schopna klíčit, jen když prošla zažívacím traktem dodona.  Další druhy mizí ze zemského povrchu i nadále. V březnu 2018 musel být utracen Súdán,  poslední žijící  samec nosorožce bílého, přežily ho jen dvě samice, matka s dcerou.

Jedinou nadějí na udržení ohrožených zvířecích druhů a jejich případné zpětné uvedení do divočiny, jsou aktivity řady zoologických zahrad, kde zvířata snáze přežívají: nemají zde  predátory, mají zajištěnou pravidelný přísun potrav i veterinární péči a je podporováno jejich rozmnožování. V mezinárodní koordinaci zoologické zahrady vedou plemenné knihy ohrožených druhů. Pražská zoo se stará dlouhodobě o koně Převalského, kterého již uvádí zpět do mongolských stepí, a gaviála indického. Podílí se i na ochraně goril v Africe a ptáků v Indonésii. Chová celkem 191 druhů ohrožených zvířat. Safari park Dvůr Králové nad Labem se stará o ochranu nosorožců, některých druhů antilop a dalších afrických  zvířat, podílí se na  finanční podpoře  ochrany gepardů v Namibii.

K důležitým ochráncům světové fauny patří obětaví odborníci, kteří žijí mezi nimi a zkoumají jejich životy a současně zvířatům vytvářejí snesitelné podmínky života.  Patří k nim Dian Fosseyová, která dokonce za svou péči o gorily zaplatila životem, Joy a George Adamsonovi, znalci života lvů, Hugo a Jane Lawick-Goodallovi, zabývající se africkými psovitými šelmami, Bernhard a Michael Grzimkové,  a mnozí další. Do této skupiny zachránců patří i ti, kteří vyjížděli do tropů pro zvířata pro své zoologické zahrady, jako byl Josef Vágner, který  safari ve Dvoře Králové  vytvořil z malé a  ubohé provinciální zoo, nebo Gerald Durrell, majitel soukromé zoo na ostrově Jersey. Z českých odborníků  se výrazně angažují ředitelé zoo Zdeněk Veselovský, Miroslav Bobek, Přemysl Rabas i mnozí jejich předchůdci.

Hlavní způsoby ochrany divoce žijících zvířat představují jednak národní parky a rezervace, veřejný tlak na omezování těžby v pralese, lovu velryb, kvóty pro lovce a v neposlední řadě i zoologické zahrady a jejich speciální programy.

Literatura – prameny a inspirace

George Adamson: Můj život se lvy, přel. J. Silvín, Mladá fronta, Praha 1972

Joy Adamsonová: Příběh lvice Elsy, M. Perglerová, Orbis,  Praha 1972

Alfred Brehm – Jaromír Tomeček: Život zvířat, Odeon, Praha 1974

Jurij Dmitrijev: Savci známí i neznámí, lovení, chránění, přel. Z. Mazáková, Lidové nakladatelství, Praha 1987

Jean Dorst: Ohrožená příroda, přel. M. Lexová, Orbis, Praha 1974

Gerald Durrell:  Zlatí netopýři a růžoví holubi, přel. Š. Pellar, BB art, Praha 2009

Gerald Durrel: Ostrov v nebezpečí, přel. Z. Wolfová, Svoboda, Praha 1988

Dian Fosseyová: Gorily v mlze, přel. A. Jindrová- Špilarová, Mladá fronta, Praha 1988

Bernhard a Michael Grzimek: Ráj divokých zvířat, přel. I. Heráň, Orbis, Praha 1966

Hugo a Jane van Lawick-Goodallovi: Nevinné bestie,  přel. A. Jindrová-Špilarová,  Mladá fronta, Praha 1974

Konrad Lorenz: Devastace prostředí, in: Osm smrtelných hříchů civilizace, přel. P. Příhoda, Leda, Praha 2014

Alois Mikula: Zvířata a jejich osudy, Orbis, Praha 1972

Aleksandra a Daniel Mizielinští: Mapy, Atlas světa, jaký svět ještě neviděl, přel. A. Halfarová, Host, Brno 2016

Josef Vágner: Afrika, Ráj a peklo zvířat, Svoboda, Praha 1978

Josef Vágner: Mzuri Afrika, Kruh, Hradec Králové 1975

 

Příloha

Dorst

Člověk začal s ničením přírody hned v začátcích své existence, v starší době kamenné -  lovec ještě přírodu devastuje minimálně, největším zásahem do přírody je pastevectví. Změnami rostlinstva dochází i ke změnám klimatu. Rozdíl mezi těmito fázemi ničení přírody a současným stavem je jen kvantitativní. Velké zeměpisné objevy vedly k rabování v rozsahu celé zeměkoule – příprava průmyslové revoluce – expanze evropských národů. Utrpěla zejména Severní Amerika, pak Austrálie a Afrika, jako poslední Jižní Amerika, v Evropě a Asii to šlo pomalu a zvířata se mohla postupně přizpůsobovat, v těchto nových kontinentech to šlo velmi rychle.

Evropa – vyhynul pratur, pak zubr, který přežil jen v Bělověžském pralese, dále kozorožci, kamzík přežil, ale v malém počtu; jako první vymřel v Evropě lev, medvěd brtník se udržel jen na malých lokalitách. Vlk vyhynul ve většině zemí během 19. století, v Čechách byl zastřelen poslední vlk r. 1891, na Moravě 1914 (ale v současnosti se vrací).

Kapitola II. obsahuje celkový přehled zásahů člověka do přírody a vyhubení mnoha zvířecích druhů, a to podle kontinentů.  Devastaci způsoboval lov, přeměna biotopů a introdukce cizích rostlin a živočichů. Ostrovy byly postiženy nejhůř kvůli omezenosti svého prostoru. Největší škody vznikly v 19. století v době průmyslového rozmachu, kdy se lidé   chovali  jako čarodějův učeň, jednali bez znalosti věcí a důsledků svého jednání.

Kapitola III. – Člověk pomáhá přírodě – historický přehled, vznik prvních rezervací a parků. Moderní ochrana - úplné přírodní rezervace –zákaz jakýchkoli zásahů; národní parky – území o velké rozloze, přípustná rekreace veřejnosti; částečné rezervace – ochrana určité skupiny rostlin nebo zvířat; zvláštní rezervace – chrání určité prvky biologického komplexu – lovecké a rybářské rezervace. Stručně i o mezinárodní spolupráci a vzniku různých institucí – Organizace africké jednoty, Antarktická dohoda, Mezinárodní unie pro ochranu přírody a přírodních zdrojů (IUCN), World Wildlife Fund, Mezinárodní biologický program a další, včetně konferencí, které se problému týkaly.

2. část knihy – Dnes

První vydání knihy je z r. 1965, to znamená, že to, co autor označuje jako dnešek, je přes 60 let staré. Dnešní situace se dost liší, jak pozitivně (nárůst péče, osvěta), tak negativně (vyhynutí  a ohrožení mnoha dalších druhů).

V úvodu k této části autor konstatuje, že  zřizování rezervací a národních parků mělo jen lokální význam a poskytovalo ochranu vybraným druhům, které byly nejvíce ohroženy. Ale to už nestačí, je třeba chránit přírodu, životní prostředí jako celek a nejnaléhavějším úkolem je ochrana druhu Homo sapiens proti němu samému.

Další kapitoly se zabývají prostředím vcelku, včetně nárůstu populace ve 20. století a jeho následky, čím člověk ničí zemi (“železem a ohněm“), odpady, změnami v atmosféře, převážením rostlin a živočichů, nadměrnou pastvou, ničením vodních stanovišť, bojem proti škůdcům (chemie), vykořisťováním moře, ale i rozumným využíváním přírodních zdrojů. Fauny se týkají pasáže o účelném využívání zvířat, o přírodě a turistice a o přežití ohrožených druhů v zajetí

Vágner: Mzuri Afrika

Počátky zkázonosné změny – vysychání Sahary od 4. tisíciletí před n. l. Od 17. století zkáza s vydatnou spoluúčastí Evropanů-ztrácí se voda, rostliny. Vybíjení zvířat - bezohledná a  neuvážená likvidace prostředí, v němž zvířata žijí - snaha zoologických zahrad o záchranu druhů

Běloši v Africe – zaváděli chov dobytka.  Vznik chudých oblastí  - rozdupaná a devastovaná půda, krávy spásaly jen jeden druh vegetace, vypudily místní zvěř, která spásala všechny druhy – různá zvířata spásala různou vegetaci – málo produktivní dobytek, divoká zvířata dávají výživnější maso a kvalitnější kůže

Národní park Tsavo – zabránilo se migraci slonů, žili v reservaci, odvykli si hledat vodu a potravu, v období sucha vyschly i umělé vodní nádrže a sloni nedokázali vodu najít, kolem 7 tisíc slonů uhynulo - jinde se sloni v  rezervaci natolik přemnožili, že zničili stromy,  hynuli, když byli odkázáni delší dobu jen na trávu

Nosorožec bílý – v 60. letech jich bylo ještě 2000 kusů, poslední samec utracen pro stáří a nemoc v březnu 2018.  Hroši se v Africe zachovali jen díky národním parkům

Vágner: Ráj a peklo zvířat

Ničení zvířat začalo až se střelnými zbraněmi od začátku 18. století – hubili je nejen běloši, ale i místní – kly, rohy, kůže – významný obchodní artikl – snaha po nápravě – národní parky a rezervace – ale zvířata mizí i z přirozených příčin. Nejničivější živel je člověk díky své vynalézavosti. Během vývoje se lidé měnili z lovců na pastevce – původně byla zvířata chována ve svém prostředí, pak přemisťována a podmínky upravovány tak, jak to lidem vyhovovalo – vliv pastevce na stanoviště je větší než lovce – vypalování lesů, vede k erozi, změny vodního režimu – změna rostlinné složky má vliv i na podnebí. Evropané zakládali farmy, plantáže, průmyslové podniky, města – změna vegetace má vliv na faunu. S civilizací člověk přestal lovit z nutnosti a loví pro zábavu – ale i dnes žijí kmeny, které loví jen z nutnosti – Pygmejové, Křováci.

V knize je řada afrických přísloví.

Fosseyová

Trvalo  4 roky, než se podařilo vytlačit dobytek a pytláky z oblasti, kde žily gorily, střety s pytláky – nakonec byla zavražděna, asi pytláky

Durrell

Zlatí netopýři a růžoví holubi: v první kapitole cestopisu o pobytu na Mauritiu  -  s příchodem člověka vyhynula řada druhů – lidé, psi, kočky aj., a také pták dronte mauricijský, jinak též dodo nebo blboun nejapný. Schopnost množit se ztratil tím i strom  tamalacoque – strom ptáka dodona, jehož tuhá semena byla schopna klíčit, jen když prošla zažívacím traktem dodona.

Grzimek

Autor se se svým synem Michelem vydal do Serengeti v roce 1957, aby počítal zvěř v národním parku. Pořídili si na to letadlo, z něhož bylo snadnější sledovat tahy zvířat.

O lovu nosorožců (kráter Ngorongoro) popisuje, že zastřelit nosorožce není nijak obtížné, nosorožec není příliš plachý, lze se k němu přblížit na 30 kroků a trefit ho není problém.

Lov na lvy – po první světové válce přišli do Serengeti lovci z Keni a bez rozmyslu lvy vybíjeli, protože byli považováni za škodlivé lupiče – během jednoho safari postřílel až stovku lvů, až od roku 1929 existuje chráněné území, kde se vůbec nesmí lovit. V sousedním nechráněném okolí přivázali za auto zastřelenou zebru a táhli ji za autem ke lvům, aby je mohli fotit při konzumaci

Z lovců z povolání se často stávali ochránci zvěře – měli toho dost.

K pronikání Asiatů a Evropanů do Afriky: Číňani a Indové ji znali už ve starověku. První, kdo před Staleym prošel Afriku od východu na západ, byl Sid bin Habib. Zájem Evropanů byl zpočátku misijní a poznávací, později obchod. Otrokářství – z východní Afriky do Asie, otroctví tam nebylo tak masové a kruté, jako v západní Africe, odkud byli otroci vyváženi do střední a severní Ameriky. První evropské objevy v Africe.

Pytláci: užívají oka nebo otrávené šípy, maso suší, ale v mnoha případech uřezávají jen ocasy jako ochrnu proti mouchám, sloní nohy, z nichž dělají koše na papír apod. Pytláci povraždí mnohonásobně víc zvířat, než pár střelců na povolení.

Kapitola o mouše tse-tse – v Jižní Rhodesii kdysi za zdraví odpovídal v koloniální správě jakýsi J. K. Chořely, kterého napadlo, že než hubit mouchu tse-tse, bude jednodušší zbavit Afriku spavé nemoci tím, že vyhubí savce, kteří jsou nositeli nákazy a jejichž krví se moucha živí. Podařilo se mu vyhubit přes půl milionu stepních zvířat, přitom někteří zranění sloni utekli do oblastí, kde mouchy před tím nebyly a zavlekli je tam. Trvalo asi deset let, než to příslušné orgány zastavily výměnou osob.

Mikula

Petr Veliký zavedl v armádě oblékání vojáků do kůže losa, ročně to znamenalo 15.00 velkých obleků. Původně byly využívány jen kůže losů z území evropského Ruska, postupně však losů ubývalo a proto byli využívání i losi ze Sibiře, r. 1731 proto bylo zakázáno užívání losích kůží pro civilní potřebu, ale postupně ubývalo útvarů, které tyto oděvy nosily, protože ubývalo losů. V polovině 19. století tato praxe ustala a stav losí populace se začal zvyšovat, rozšířil se prostor výskytu losů, dolní hranice se posunula více na jih.

Mapy

Mapy všech světadílů i jednotlivých států se zvířenou, která tam žije, rostlinstvem, lidmi, památkami atp.

 

Průmysl a technika

Průmysl a technika evamachkova Pá, 05/18/2018 - 14:34

Obsah kapitoly

Od cechů k průmyslu

Stavovský mechanicus Josef Božek

Jak rostl český průmysl

Liebigovy závody

Laurin a Klement

Tomáš a Jan Baťové

Emil Škoda

Emil Kolben

 

Od cechů k průmyslu

Vzdělávací oblast

Historie, občanská výchova- ekonomika

Téma

Proměny doby přinášejí proměny ekonomiky a výroby – co bylo ve středověku pokrokem, přestává stačit a stává se postupně brzdou rozvoje.

Látka

Cechy vznikly ve 14. století a byly jevem městským. Původně jejich cílem byly činnosti společenské, náboženské a charitativní (podpora přestárlých, vdov a sirotků), pořádaly zábavy a oslavy. Ale pak začaly vystupovat proti svobodě řemesel, chránili se navzájem proti konkurenci, např. proti řemeslníkům z venkova. Stagnace trhu vedla k poklesu, cechy vedly proto k monopolizaci, určovaly, kolik tovaryšů a učňů může mistr mít, stanovili pravidla tovaryšských a mistrovských zkoušek. Členství v cechu bylo povinné, jen členové cechu směli ve městě vyrábět a prodávat. Tato monopolizace a rigidní pravidla omezující konkurenci i vznik nových řemesel, pracovních postupů a způsobů výroby a prodeje postupně začaly omezovat vývoj. První, kdo se bránili cechovním pravidlům byli malíři, sochaři a architekti, kteří byli považování za řemeslníky – kolem roku 1700 usilovali o zřízené akademie výtvarných umění, což se ale uskutečnilo až na samém konci 18. století.

Na zlomu 17. A 18. Století vzniky v Čechách první manufaktury, 1697 založil opat kláštera v Oseku – punčochářský a soukenický podnik, krátce po r. 1700 další manufaktury ve Slavkově, Křižanově, v Plánici u Klatov, v České Lípě a Horním Litvínově, převážně textilní. Ruční práce, ale rozčleněná do řady úkonů – plynulý řetězec, zařízení nebylo ještě strojové, ale bylo nákladné a jednotlivec si ho nemohl pořídit, stoupala produktivita práce. Vznikly i sklářské manufaktury v lesnatých a podhorských oblastech, kde byl dostatek křemičitého písku. Pak cukrovarnictví, papírnictví a výroba porcelánu (Horní Slavkov)

Manufaktury rozptýlené – dělník pracoval doma z materiálu, který dodal faktor a jemu také odevzdával práci. Centralizované manufaktury-v  jednom místě.

Průmysl: jednou z prvních pražských továren byla Ringhofferova, kterou založil František Ringhoffer z Rakouska, který r. 1769 si otevřel v Praze v Platnéřské ulici dílnu na výrobu pivovarských kotlů. Na něj navázal ve 20. letech 19. století jeho syn Josef  kovárnou mědi. V roce 2847 převzal továrnu František II., který ji přestěhoval na Nové Město a pak založil na Smíchově výrobu železničních vagonů. Ve 20. století továrnu převzal František IV, a firma se stala akciovou společností – největší výrobce vagónů na světě. Po roce 1945 znárodnění jako Vagónka Tatra Smíchov, pak součást ČKD. Přeorientovala se na výrobu tramvají, firmu v rámci privatizace převzal německý Siemens, ale zanikla r. 2011

 Další důležité továrny – Křižíkova a ČKD = Českomoravská + Kolben + Daněk

Literatura

Petr Hora Hořejš: Toulky českou minulostí 4, Baronet, Praha 1995

Arnošt Klíma: Manufakturní období v Čechách, Nakladatelství ČSAV. Praha 1955

Vlastimil Vondruška: Život ve staletích -14. století,  MOBA, Praha 2011

 

Stavovský mechanicus Josef Božek

Vzdělávací oblast

Fyzika

Téma

Počátky techniky v českém prostředí na přelomu 18. A 19. století nebyly snadné a mimořádně talentovaný vynálezce, konstruktér nejrůznějších mechanických strojů a , narážel na nedůvěru, opatrnictví, nedostatek peněz, ale i na katastrofu způsobenou lijákem a bouřkou či na sebevraždu zákazníka.

Látka

Josef Božek (1782 – 1835) se narodil v mlynářské rodině ve Slezsku.  Od dějství pozoroval chod mlýna, nechával si od otce vysvětlit jeho fungování a sestavoval různé dětské strojky. V tom pokračoval i jako žák školy v Těšíně a v téže době se v dílně svého strýce seznamoval s mechanikou hodin. Ředitel školy oceňoval jeho schopnosti v oblasti mechaniky a doporučil ho na studia do Brna, odkud pak přešel na univerzitu v Praze. Zpočátku studoval na filozofické fakultě a působil jako vychovatel v rodině Clam-Martiniců, ale když dostal nabídku pracovat jako mechanik v právě se rozjíždějícím stavovském technickém učilišti, které řídil František Josef Gerstner, ani chvíli neváhal. Gerstner v roce 1798 podal návrh na založení technické univerzity, navazující na inženýrskou školu, která v Praze existovala od začátku 18, století. Dekret o založení Českého stavovského polytechnického ústavu, který byl zárodkem ČVUT, podepsal císař František I. vroce 1803, učit se začalo na podzim roku 1806.  Josef Božek velmi ochotně opustil filozofickou fakultu a nastoupil na polytechnice jako mechanik, vedoucí dílny. V přípravných letech se vyučil hodinářem. Božek dokázal vynalézat různá zlepšení, jako je udržování hodinek v chodu tím, že majitel s nimi chodí, ale to vyvolávalo nevoli jak jeho mistra, u něhož se vyučil, tak dalších pražských hodinářů, pro něž byl Božek nedouk a nežádoucí konkurence. Ale veřejnost se o něj začala zajímat. V rámci práce na polytechnice se mu podařilo vyrobit i první ortopedické náhrady v Čechách (umělá ruka), což bylo veřejností oceňováno jako humanitární počin. Brzy na to se dozvěděl z vyprávění o anglických pokusech s párou, a sestavil z jednotlivých dílů parní stroj, z Anglie dovedený v rozebraném stavu. V té době vznikaly stížnosti na problémy s dopravou zboží a Božek začal snít o parovozu. Přes Gerstnerovu nedůvěru a protesty vyrobil Božek parovůz a v  září 1815 získal povolení vůz předvést v pražské Stromovce. Publikum bylo nadšeno, páni se ochotně nechali vozit zvláštním vozidlem. Noviny popsaly tuto senzaci, publikum bylo uchváceno tím, že parovůz jel neslýchanou rychlostí, rovnající se rychlosti chůze. A Božek v pokusech pokračoval a zkonstruoval paroloď – loďku s lopatkami, poháněnými párou. 1. června 1817 došlo na převádění parovozu i parní lodi ve Stromovce. Strhla se ale bouřka s lijákem, většina publika v zmatku prchala a přitom byla vykradena Božkova pokladna se vstupným, které mělo zaplatit Božkovy dluhy. Jen malá část diváků vydržela a po dešti se nadšeně svezli parolodí. Mezi Božkem a Gerstnerem docházelo ke střetům, Božek jednal bez šéfova svolení a narušil jeho konzervativní představy. Měl také velké dluhy. Zdálo se, že jeho problémy vyřeší objednávka továrníka Kastnera, ale ten spáchal sebevraždu těsně před tím, než vyplatit honorář za provedenou práci. Božek zatrpkl, ale pak přišla příležitost podílet se na budování koněspřežky z Budějovic do Lince, které řídil Gerstner mladší. Božek sestrojil vozy a pro pány malé šlapací kolejové vozidlo, které je uchvátilo svou pohodlností i rychlostí. S Božkem začali spolupracovat jeho synové František a Romuald na zakázkách hodinářských strojů (věžní hodiny) i na výrobě lisů pro rozrůstající se továrny. Na císaře Františka I. silně zapůsobil Božkův vynález umělého oka na žádost profesora očního lékařství, který potřeboval model pro výcvik budoucích očních chirurgů.

V roce 1835 se při práci nachladil, dostal zápal plic a v 53 letech zemřel. V té době už do Čech přicházely parní stroje z Anglie, Stevenson uspěl lépe než Božek.

Literatura

Jiří Streit: Božkové. Osudy rodiny vynálezců.  Praha 1946

 

Jak rostl český průmysl

Vzdělávací oblast

Historie, ekonomie

Téma

Český průmysl vznikal v 19. století a na počátku století 20. jednak z malých řemeslnických dílen (Ringhofferovi, Laurin a Klement, Baťa), jednak na základě studia na vysokých školách a zkušeností ze zahraniční praxe (Lanna, Kolben, Křižík, Škoda). Obojí vedlo k růstu výroby, k proslulosti podniků a u většiny z nich se výrobní podniky dochovaly do dneška, nebo aspoň do doby nedávné, byť pod změněnými názvy nebo mimo ČR (Baťa). Byly základem toho, že České země byly nejprůmyslovější součástí Rakouska Uherska a znamenité pozice Československa mezi válkami, kdy patřilo k nejvyspělejším zemím Evropy.

Při hledání informací jsem narazila na to, že v naší literatuře je rozsáhle zpracovaná tématika dělnického hnutí, mizivě tématika průmyslu a jeho budování, který dělníkům dával práci (viz například Frant. Čapka: Historia populi, která jak v textu, tak v seznamu literatury tento fakt zrcadlí).  Zatímco naši zemi průmysl dovedl k prosperitě, s dělnickým hnutím jsme skončili v totalitě a ekonomickém propadu. To na vysvětlenou, proč dominantním zdrojem zde byla Wikipedie a další internetové zdroje, včetně bakalářských a magisterských prací, minimálně knižní zdroje.

Látka

Jako průmyslová revoluce nebo industriální epocha civilizace je nazýváno období od 18. do 19. století, kdy se ekonomika zásadně proměnila ze zemědělské na průmyslovou.  V 18. století se přežilo cechovní uspořádání řemesel, založené na individuální práci a důkladné kvalifikaci každého jednotlivce, ale omezené rigorózními pravidly.  Manufaktura umožnila centralizaci výroby, zvýšení produktivity užitím strojů a v důsledku toho i zaměstnávání méně kvalifikované či nekvalifikované pracovní síly, včetně žen a dětí. Změnu nastartoval vynález parního stroje, původně použitý v textilní výrobě, postupně i v dalších oborech. Zavádění strojů mělo vliv na těžební průmysl, na vznik strojírenství a hutnictví a ovlivnil i dopravu, proměňovalo se i zemědělství. To vše vedlo i k demografické revoluci, s nižší natalitou a delší dobou dožití (na počátku 19. stol. se střední délka života pohybovala mezi 35 a 40 lety, koncem tohoto století se prodloužila až na 50 let). Industrializace vytvořila také novou třídu – dělnictvo, postupně se utvářelo protikapitalistické hnutí, které vyústilo ve vznik socialistického zřízení ve 20. století. Postavení dělnictva bylo převážně špatné, ale začaly vznikat i podpůrná opaření (Ringhoffer – zdravotní pojištění, penzijní fond), což v řadě zemí západní Evropy postupně vedlo k sociálnímu smíru.

V českých zemích se průmysl rozvíjel v značné šíři a České země se tak staly centrem Rakousko-uherské ekonomiky. Některé výrobní podniky patřily k největším či nejvýznamnějším nejen v rámci monarchie, ale i Evropy a světa.

Zakladateli byli řemeslníci, nadšenci i absolventi vysokých škol, Češi – někteří s vlasteneckou motivací – i Němci, a všichni přispěli k tomu, že až do poloviny 20. století tato země vzkvétala.

Podrobnější údaje k většině osobností najdete v přílohách

TEXTILKY VZNIKALY Z MANUFAKTUR

Liebigovy závody v Liberci

1806 - Kristián Kryštof Clam-Gallas 1806 založil v Kristiánově barvířskou manufakturu

1808 prodal manufakturu pražské bance Ballabene

1820 si podnik pronajal Josef Kittel

Johann Liebig (1802 – 1860) vyučen soukeníkem, dva roky na vandru

1818 jako šestnáctiletý přišel do Liberce

1822 si s bratrem si otevřel obchod se střižním zbožím.

1825 a 1827 – cesty do Anglie a Francie

1828 Johan Liebig koupil Clam - Gallasovu továrnu

Polovina 30. let -  jeden z největších průmyslových podniků v monarchii

50. léta 19. stol. - 12 000 dělníků, filiálky a sklady v řadě míst. Jeden z největších výrobních komplexů v Evropě

1869 – mozková mrtvice -  Liebig zemřel v červenci 1860. Podnik převzali synové, rodina majetek spravovala do r. 1945.

 

VZNIK PRŮMYSLU Z  ŘEMESLNICKÝCH DÍLEN

Ringhofferovy závody – Ringhoffer –Tatra

František Ringhoffer I. (1744 – 1827), vyučený kotlář, do Prahy přišel na vandru, po složení mistrovských zkoušek založil v Platnéřské ulici dílnu na výrobu pivovarských kotlů

1827 – dílnu převzal syn Josef, 1820 zřídil kovárnu mědi

1847 – František Ringhoffer II. (1817 – 1873)

1852 založil výrobnu železničních vagonů na Smíchově, 1854 – první nákladní vagón, 1863 – první osobní, 1870 – první výtah v Čechách

1854 založení nemocenského pojištění pro dělníky, 1870 penzijní fond

1871 znovuzaložení velkopopovického pivovaru

1873 zemřel

František Ringhoffer III. (1844 – 1909), vystudoval vojenskou akademii

Zřídil pro zaměstnance úrazový fond, fond pro pozůstalé, knihovnu a učňovskou školu

1891 – vyroben salónní vůz pro císaře a další vládce, jídelní vozy, tramvaje, vozy petřínské lanovky

František Ringhoffer IV. (1874 – 1940),

1911 – akciová společnost, koupili Tatru Kopřivnice – největší výrobce vagónů na světě

1938 – rodina se přihlásila k německé národnosti

1946 – poslední člen rodiny JUDr. Hanuš Ringhoffer zemřel v internaci

1945 – znárodnění – Vagonka Tara Smíchov, pak součást ČKD

Privatizace – převzal Siemens, závod přesunutý do Zličína zanikl 2011

V místě vagonky nákupní středisko Nový Smíchov

 

Laurin a Klement  

1894 – založení dílny na výrobu jízdních kol – dva majitelé + dva dělníci a 3 učedníci

1898 – vyrobena motorová dvoukolka, výroba motocyklů

1901 – první úspěchy v motocyklových závodech

1905 – zrušena výroba kol, vyráběna pouze dvou a čtyřstopá vozidla

1907 – akciová společnost

1912 – připojení liberecké automobilky, 5 filiálek v Rusku, vývoz do všech kontinentů

1925 – továrna prodána firmě Škodovy závody, nadále ASAP  (Akciová společnost automobilového průmyslu)

1948 – znárodnění – AZNP (Automobilové závody, národní podnik)

Začátek 90. let – privatizace – Škoda Volkswagen

 

Tomáš a Jan  Baťovi

1894 sourozenci Antonín, Tomáš a Anna založili ve Zlíně obuvnickou živnost, 10 domáckých dělníků

1895 se Tomáš se ujímá podniku

1899  -  první šicí stroje

1897 dluhy zaplaceny, postavena první výrobní budova

1900 závod zaměstnával 120 lidí, zakoupeny další pozemky, název společnosti TaA Baťa

1908  Antonín zemřel na tuberkulózu.

1912 – výroba celokožené obuvi, uzavírání pracovní smlouvy s dělníky

1914 – narozen jediný syn Tomáš

1914 – 18  -  zakázka na výrobu 50 000 párů vojenské obuvi, dělníci nebyli povoláváni na frontu, během války se počet zaměstnanců zdesetinásobil. Vlastní koželužna, velkostatky, prodejny po celém státě. Po válce odbytová krize, řešil ji osobními účty zaměstnanců.

1919 – 5. 200 zaměstnanců, denní výroba 100 000 párů obuvi. Baťovské ceny končící devítkou;  stávka – příčina vzniku KSČ

1923 – 112 poboček, Baťa starostou Zlína, Baťova škola práce, zahraniční obchod – prodejny v cizině

 1931 – změna na akciovou společnost, továrny v Německu, Anglii, Nizozemsku, Polsku, filmové studio, výstavba Zlína.

1932  -  31 235 pracovníků, prodejny v Evropě, Asii, Austrálii a Americe.

31. 7. 1932 Tomáš Baťa zahynul při vzletu soukromého letadla. Vedení převzal nevlastní bratr Jan Antonín

Jan Antonín Baťa se po válce do ČSR nevrátil, v nepřítomnosti dostal 15 let těžkého žaláře.

 

TOVÁRNY ZAKLÁDÁNY ODBORNÍKY

Vojtěch Lanna

Lannové (původní jméno Lahner) žili v Jižních Čechách od 18. století, původem ze Salzburska, provozovali obchod se solí

Vojtěch starší (1805-1866)

Otec Tadeáš, manželka Filipina, zemřela rok po svatbě, pak 1835 sňatek s její sestrou Josefinou

Studium na piaristickém gymnáziu,  1820 - 3 roky na ČVUT v Praze, odešel po konfliktu s rektorem Gerstnerem

1833 – jmenován loďmistrem – regulační a udržovací práce na Labi a Vltavě, ve službách Schwarzenbergů

Od 30. let 19. stol. – firma Lanna – regulace řek, koněspřežná dráha, stavba mostů (v Praze Řetězový, Negrelliho viadukt), železnice, hutě, silnice, těžba uhlí, železárny

(předkové,  životopis,  jednotlivé obory podnikání – viz Kamila Veitová – též mapy)

Vojtěch rytíř Lanna (1836 – 1909), gymnázium v Čes. Budějovicích, dva roky obchodní školy v Lipsku

1854 – vstup do praxe – důl a slévárna v Kladně,

1866 převzal vedení podniku

Úprava karlínského, holešovského a libeňského přístavu

Sběratel umění, spoluzakladatel Uměleckoprůmyslového muzea

1907 – povýšení do šlechtického stavu

Vojtěch František Josef Lanna (1868 – 1921)

Vystudoval práva, zřízení plavební komory u Štvanice, stavba nábřeží

1923 – splynutí s dalšími firmami – Lanna ASS

1948 – znárodnění

 

Emil Škoda

Rod Škodů – z roboty se osvobodili a v Plzni usadili r. 1790, děd Emila byl kovář, otec krajský lékař.

Emil Škoda se narodil 1839, vystudoval gymnázium v Chebu, pak 4 semestry strojního inženýrství a Hornické a technické škole v Praze, pak v Karlsruhe strojírenství.

Po praxi v zahraničí návrat do Plzně 1866 – nastoupil jako vrchní inženýr ve strojírně hraběte Kristiána Valdštejna

1869 podnik Valdštejn prodal Škodovi – malá továrnička, 33 dělníků, rozrostl se na 4000 dělníků a 200 techniků

Výroba zbraní, vybavení cukrovarů, sladoven, pivovarů, stroje pro doly a hutě, válcovna železa, ocelárna

1899 -  akciová společnost

1900 Emil Škoda umírá, Škodovy závody přebírají potomci

 

Emil Kolben

Nejstarší z devíti dětí domkáře a obchodníka, vystudoval reálné gymnázium a německou techniku v Praze

Dvouleté Gerstnerovo  stipendium  - studijní cesty po Evropě a USA, zaměstnancem a spolupracovníkem Edisona, spolupráce s Nikolou Teslou

1892 – 96 – Švýcarsko, hlavní inženýr firmy Ortikon

1896 – návrat do Prahy, založení továrny ve Vysočanech – na začátku jedna kancelář, dřevěná dílna, 25 zaměstnanců

1898 – akciová společnost

1921 – fúze s Českomoravskou, 1927 – připojení Daňkovy továrny – vznik ČKD

1938 – odmítl emigrovat

1943 spolu se synem a vnukem deportován do Terezína, po necelém měsíci tam zemřel ve věku 80 let

Po válce znárodnění, zánik ČKD v 90. letech

 

Viz též realizovaný projekt Vojtěcha Löffelmanna: „pracuji – budujeme – rozhodují“  o osudech sirkárny Solo Sušice (Záznamy z praxe – Zdroj: Odborná literatura, poznatky, fakta)

Literatura

Běla Janoštíková: Průmysl: příběhy z historie, nákladem vlastním, Praha 2011

Marie Korandová: Sága rodiny Škodů, Starý most, Plzeň 2016

Ludmila Porkertová: Textilní průmysl v Liberci v 19. století. Bc práce, FF, Historický ústav, Masarykova univerzita, Brno 2006

Soňa Sinclairová: Tomáš J. Baťa – Švec pro celý svět, Melantrich, Praha 1991

Břetislav Štilec – Antonín Mocek: Vznik a vývoj továrny Laurin a Klement v Mladé Boleslavi, ZO Svazarmu- UJEP Brno 1986

Ing. Jiří Valenta: Emil Kolben, dostupné z Kolben.pdf

Kamila Veitová: Vojtěch Adalbert Lanna: Život a dílo osobnosti průmyslové revoluce v 19. století. Diplomová práce FHS UK Praha, 2013 – dostupné z DPTX- 2009 – 1 – 11240

 

PŘÍLOHY:

 

Liebigovy závody

Vzdělávací oblast

Historie, ekonomie

Téma – heslo rodiny: Prací ke slávě

Látka

Liebigovy závody v Liberci

Rozvoj od 30. let 19. stol., nejvýznamnější textilní továrna Rakousko Uherska, jedna z největších továren evropské pevniny.

Předchůdci: Kristián Kryštof Clam-Gallas – 1806 založil v Kristiánově barvířskou manufakturu, zkušební provoz zahájen 7. října 1806, později i přádelna. 1808 prodal manufakturu pražské bance Ballabene a spol. 1820 si podnik pronajal Josef Kittel, který ji proměnil v továrnu, dal postavit parní stroj, zavedl ústřední topení a plynové osvětlení.

1828 továrnu koupil Johann Liebig.

Johann Liebig narozen 1802 v Broumově, vyučen soukeníkem, dva roky vandr, 1818 jako šestnáctiletý přišel do Liberce – byl tovaryšem u soukeníka. Brzy se ale věnoval obchodu, začínal jako podomní obchodník, 1822 si s bratrem si otevřel obchod se střižním zbožím, společnicí byla i sestra. Zisk mu umožnil koupit větší nemovitosti, uvádí se (ale není potvrzeno), že také pašoval zboží přes hranici.

1825 – cestoval do Anglie a Francie, poznal nové druhy látek. Měl malou dílnu, úspěch s novými látkami. 1827 – druhá cesta do Anglie, koupil s bratrem fabriku od Ballabene – 14 přadláckých strojů. V polovině 30. let již jeden z největších průmyslových podniků v monarchii, faktorie v Hodkovicích, Tanvaldu, v okrese Frýdlant.  300 dělníků + značný počet tkalců domácích, stavba dalších výroben, 1836 – 452 stavů, 850 zaměstnanců, parní stroj, mechanické stavy. 1841 – 2-3 tisíce stavů, 7 – 8 tisíc zaměstnanců, komplex továrních budov, pak továrny mimo Liberec. V 50. letech 12 000 dělníků, filiálky a sklady v řadě míst. Jeden z největších výrobních komplexů v Evropě, zabýval se i potravinářskou výrobou, Liebig se účastnil společenského a politického života. Povýšen na rytíře a pak na barona. Heslo: Prací ke slávě (Per laborem ad honorem)

1869 – mozková mrtvice, zemřel v červenci 1860. Podnik převzali synové, nejprve nejstarší Johann,  pak  převzal továrnu Theodor, ale ten brzy zemřel, po něm Heinrich, dále synovci Theodor a Gisbert, potomci rodiny  se o majetek starali  až do r. 1945.

1852 – zřízena v Liberci  střední škola textilní, první ve střední Evropě; prvním ředitelem byl Ignaz Kafka, kreslič Liebigovy továrny, od roku 1953 VŠ textilní

Literatura

Ludmila Porkertová: Textilní průmysl v Liberci v 19. století. Bc práce, FF, Historický ústav, Masarykova univerzita, Brno 2006

 

Laurin a Klement

Vzdělávací oblast

Historie, ekonomie

Téma

Látka

Mladoboleslavsý knihkupec Václav Klement (1868 – 1939) si dal jízdní kolo opravit k německé firmě v Ústí nad Labem, ale oni žádali německou objednávku. Naštval se a v dohodě s turnovským mechanikem Václavem Laurinem (1865 – 1930) založil opravnu a krátce na to i výrobnu jízdních kol, která vyráběli pod vlasteneckou značkou Slavia. Na počátku vyráběli dva dělníci, tři učedníci a oba zakladatelé, v r. 1898 už měli 40 zaměstnanců a 26 obráběcích strojů. Tehdejší továrna stála na místě dnešní automobilky (jednopatrová budova v Klementově ulici). Vyráběli i kola dámská, dětská, bezřetězová a tříkolky  s nosičem. V roce 1898 dojel Klement do Paříže, přivezl motorovou dvoukolku – první motocykl a poznal tam i první automobily. Motorovou dvoukolku, která byla dost nebezpečná, zdokonalili, v r. 1899 byl postaven první motocykl. Z Anglie si Klement přivezl objednávku na 150 motocyklů. Vyráběly se pak různé typy,  včetně sajdkáry. Závod měl už 68 zaměstnanců, 36 obráběcích strojů. 1901 vyráběny čtyřkolky z motocyklových dílů. Výrobky byly oceňovány na výstavách, 1902 – první sportovní úspěchy, závod Paříž – Vídeň, z 11 motocyklů dojely tři, z toho dva mladoboleslavské. 1903 – 204 zaměstnanců, 118 obráběcích strojů, o rok později vyrobeno za rok 1000 motocyklů. 1905 zrušena výroba kol, motory vyráběli na dvou a čtyřech kolech – první auto připomínalo kočár s motorem.  1907 – akciová společnost – vyráběly se už jen automobily, filiálky v Praze, Vídni, Budapešti, Londýně a Moskvě. Získali konstruktéra Otto Hieronymuse, ten zkonstruoval první letecký motor v Rakousku Uhersku. 1909 užitkové vozy – omnibusy, náklaďáky, vojenské vozy. Mladoboleslavské vozy se úspěšně účastnily řad evropských závodů. 1912 připojena liberecká automobilka - 5 filiálek v Rusku, vývoz do všech kontinentů, stavba správní budovy. Na Semmeringu získala mladoboleslavská auta 1., 2. a 4. místo.

První světová válka, r. 1916 -  vybudování vlastních hydroelektráren, v r. 1914 – první významná finanční pomoc od Živnobanky, omezování výroby aut na úkol vojenské výroby, po válce potíže na trhu, zlepšení až 1923

1925 – automobilku koupily Škodovy závody v Plzni se všemi filiálkami, po červenci 1925 vozy označovány  jen Škoda – zavedeno označování letícím okřídleným šípem

Literatura

Břetislav Štilec – Antonín Mocek: Vznik a vývoj továrny Laurin a Klement v Mladé Boleslavi, ZO Svazarmu při UJEP v Brně, 1986

 

Tomáš a Jan Baťové

Vzdělávací oblast

Historie, ekonomie

Téma

Baťova hesla: „Neříkej, že to nejde – řekni, že to neumíš.“ –„Konejme jen takovou práci, která slouží veřejnosti. Obchod je služba lidu.“

Látka

Rodina Baťova se po staletí zabývala ševcovstvím, zmínka o ševci Lukášovi Baťovi je z roku 1667.  Tomáš Baťa se narodil ve Zlíně z druhého ze tří manželství ševce Antonína Bati, který byl dvakrát vdovcem a třikrát ženatý a celkem měl 12 dětí, včetně potomků jeho manželek z jejich předchozích manželství.  Od 12 let se zajímal o řemeslo, ve 14 letech odešel do Prostějova k firmě vyrábějící ševcovské stroje, pokusil se založit dílnu ve Vídni. Pak obchodníkem v Uherském Hradišti. 1894 otec vyplatil všechny tři děti, ve Zlíně založili obuvnickou živnost, vyráběli valašskou prošívanou houněnou obuv. Zaměstnávali domácí dělníky (cca 10). 1895 - dluhy, Tomáš se ujímá podniku, vykonával všechny manuální profese, uspořil materiál, zjednodušil práci, do roka se dluhů zbavil. Inovace – „baťovky z plátna, 1899 zakoupil první šicí stroje. Sestra Anna se starala o ekonomickou stránku, 1897 dluhy zaplaceny. Postavena první výrobní budova, 1900 zaměstnával 120 lidí. Zakoupení dalších pozemků, název společnosti T a A Baťa – bratr Antonín doslal tuberkulózu, 1908 zemřel.

1912 – výroba celokožené obuvi, uzavírání pracovní smlouvy s dělníky, 1914 – jediný syn Tomáš. První světová válka – zakázka na výrobu 50 000 párů vojenské obuvi, dělníci nebyli povoláváni na frontu, během války se počet zaměstnanců zdesetinásobil. Vlastní koželužna, velkostatky, prodejny po celém státě. Po válce odbytová krize, řešil ji osobními účty zaměstnanců. 1919 – stávka – příčina vzniku KSČ. Snižování ceny o 50 %, platů o 40%, 1923 – 112 poboček, Baťa starostou Zlína.

Specializovaní zaměstnanci, Baťova škola práce, zahraniční obchod – prodejny v cizině – 1919 – 5. 200 zaměstnanců, denní výroba 100 000 párů obuvi. Baťovské ceny končící devítkou. Růst exportu, pásová výroba, komplex 30 budov, další sféry hospodářství, vyráběl ve Zlíně, Otrokovicích, Třebíči a dalších místech. 1931 – změna na akciovou společnost, továrny v Německu, Anglii, Nizozemsku, Polsku, filmové studio, výstavba Zlína. V roce 1932 zaměstnával 31 235 pracovníků. Prodejny v Evropě, Asii, Austrálii a Americe.

31. 7. 1932 Tomáš Baťa zahynul při vzletu soukromého letadla. Vedení převzal nevlastní bratr Jan Antonín – Baťův kanál, mrakodrap a četné další.

Jan Antonín Baťa se po válce do ČSR nevrátil, v nepřítomnosti dostal 15 let těžkého žaláře.

Literatura

Soňa Sinclairová: Tomáš J. Baťa – Švec pro celý svět, Melantrich, Praha 1991

 

Emil Škoda

Vzdělávací oblast

Historie, ekonomie

Téma

Hluboký zájem o práci, odpovědnost, schopnost vytýčit perspektivy, hledat nové možnosti, restrukturalizovat podnik, chápat nové trendy

Látka

Pocházel z rozvětvené rodiny, jeho otec byl krajský lékař v Plzni, kde Emil  prožil dětství, ale rodina se odstěhovala do Chebu, kde vystudoval reálné gymnázium. Pak Technika v Praze, otec mu nedovolil studovat v Německu, kde byla v té době nejvyšší vyspělost strojírenství a jeho školství. Po dvou letech na technice se přihlásil jako jednoroční dobrovolník do armády, pak studium v Karlsruhe. Nejdříve pracoval v různých továrnách v Německu, ale v roce 1866 musel jako občan nepřátelského státu Německo opustit.

1866 Plzeň – hlavní inženýr v továrně  Valdštejnů. Továrna byla  špatně vedená, zaváděl novoty a pro ně se dostal do konfliktu s dlouholetými zaměstnanci. Valdštejn mu dal právo rozhodovat. Škoda se  snažil o modernizaci, rozšíření a novou organizaci továrny, ale Valdštejn se tím nechtěl zabývat a roku 1869 továrnu Škodovi prodal.

1871 se oženil s Hermínou z bohaté patricijské rodiny Hahnenkammových.

Továrně  věnoval veškerý čas, osobně ji řídil. Konec 19. století – moderně vedený podnik, 3 211 dělníků, 280 úředníků, techniků a konstruktérů, vzhledem k finančním problémům  ustavena akciová společnost. Necelý rok na to Škoda zemřel ve vlaku na cestě z rakouských lázní. Honosný pohřeb v Plzni. Majetek přešel na jeho syna Karla (nar. 1878)

Literatura

Marie Korandová: Sága rodiny Škodů, Starý most, Plzeň 2016

 

Emil Kolben

Vzdělávací oblast

Historie, ekonomie, fyzika

Téma

Základem moderního průmyslu je věda a technika, vysokoškolská vzdělanost vedoucích pracovníků a zkušenosti ze světa, které umožňují kvalitní výrobu, export a zasahování do různých výrobních oblastí. Heslo Kolbenova podniku: Vyrábíme vše od špendlíku po lokomotivu.

Látka

Emil Kolben (1862 – 1943), nejstarší syn domkáře a obchodníka ve Stránčicích, vystudoval reálné gymnázium a elektrotechniku a strojnictví na německé škole technické v Praze. Vzhledem k dobrému prospěchu získal stipendium a spolu s manželkou Malvínou podnikal studijní cesty v Evropě, pak v USA, kde byl zaměstnán u Edisonovy firmy. Byl vedoucím inženýrem, spolupracoval s Edisonem i Nikolou Teslou. Spolu s Teslou prosazoval užívání střídavého proudu proti Edisonově koncepci proudu stejnosměrného. V katech 1892-96 byl hlavním inženýrem, švýcarské elektrotechnické firmy, 1896 se vrátil do Čech a založil firmu ve Vysočanech. 1898 vyhrál v soutěži s Křižíkem zakázku na stavbu městské elektrárny, zvítězila koncepce střídavého proudu.

Během tří let vzrostl počet zaměstnanců z 25 na 400. Motory, generátory, jeřábové pohony.

1898 akciová společnost, modelárna, slévárna kovárna a elektrárna.

1900 vyrobena první lokomotiva, 1921 firma přesídlila do Holešovic.

Kolben měl vynálezy, prodával licence, psal dvorné práce

1908 čestný doktorát německé techniky

1921  -  fúze s První Českomoravskou továrnou na stroje, 1927 přičlenění Akciové společnosti Strojírny, dříve Breifeld a Daněk, vznik ČKD – 12. Zaměstnanců, Kolben generální ředitelem, zahájení výroby letadel, trolejbus, elektrifikace Slovenska

1938 odmítl emigraci, pro židovský původ musel odejít z ČKD a prodat svoje podíly, 1940 zemřela manželka Malvína, 1942 deportován jeho zeť a dva vnuci. 6. 6. 1943 ve věku 80 let deportován se synem a vnukem do Terezína. Zemřel 3. Července.

Po válce znárodnění ČKD – výstavní podnik socialismu, zanikl v 90. letech.

Slovensko

Slovensko evamachkova So, 04/21/2018 - 10:52

Obsah kapitoly:

Bratislavské pověsti

Juraj Jánošík - pověst a historická pravda

 

Bratislavské pověsti

Vzdělávací oblast

Historie, literatura

Téma

Život města, jeho ohrožení nepřáteli, významné události a osobnosti minulé doby. Rozdíly mezi pověstí a historií, popř. rozdíl mezi historickou pověstí a příběhy démonických bytostí.

Látka

Mária Ďuríčková rekonstruovala příběhy z různých pramenů. Zde je výběr pověstí historických, včetně příběhů nebo osobností, které jsou historicky doložitelné.

Zotmund. Příběh z roku 1052, kdy Bratislavu obléhal německý císař Jindřich III. Vypráví o rybáři Zotmundovi, který se hradnímu řžupanovi Urošovi nabídl jako zachránce města. V noci se vyplížil z brány, u Dunaje si uřízl dutý rákos a použil ho jako šnorchl. Pod vodou navrtal díry do německých lodí, které se potopily, a vojsko odtáhlo.

Martinské husy.  Tataři porazili vojsko krále Bély IV. A ten musel uprchnout. V Bratislavě zabušil na dveře rabína, který králi a jeho družině poskytl přístřeší. Druhý den židovská obec uspořádala pro krále hostinu a obětovala na ni sedm husí, připravených na svátky. Na závěr hostiny král nabídl, že splní židovské obci přání, přáli si, aby směli vždy na sv. Martina přinést králi sedm vykrmených husí. Tato tradice se pak každý rok uskutečnila a židé měli možnost s králem mluvit o svých problémech.

Otcové města. Město bylo obklíčeno nepřáteli, kteří žádali výkupné. Na popud radních sebrali občané potřebné peníze a dvanáct radních je neslo nepříteli, ale ten je pobil. Občané se pak bránili a obklíčení přežili. Od té doby se ale v Burgu, kde sídlila radnice, vždy při nebezpečí objevovalo dvanáct duchů radních. Objevili se, i když se v Burgu ubytoval Napoleonův důstojník, bojoval s duchy, ale nikdy se už v Burgu žádný nepřítel neubytoval.

Ďábelský doktor. Bratislavu navštívil i Paracelsus, lékař a alchymista, významný renesanční vědec.  Tvrdilo se o něm, že byl spolčen s ďáblem.

Pověst o starci. V Bratislavě žil i Mikuláš Drabík, kazatel a vizionář, odpůrce a kritik Habsburků. Byl spolužákem Komenského a jemu také poradil, aby šel k Rákosím do Blatného Potoka. V Bratislavě byl v r. 1671 popraven jako kacíř a zrádce pro kritiku Habsburků.

Bratislavský Faust. Příběh Johana Kempelena, bratislavského rodáka (1734 – 1804), který se proslavil jako konstruktér mechanického šachového přístroje a dalších na tu dobu velmi zvláštních vynálezů.

Literatura

Mária Ďuríčková: Dunajská královna, přel. J. Kintnerová, Albatros, Praha 1982

 

Juraj Jánošík – pověst a historická pravda

Vzdělávací oblast

Vlastivěda, historie, literatura

Téma

Na základě historické události vznikají pověsti, které jsou čtenářsky, resp. posluchačsky obvykle populárnější než historická pravda. Je tomu zřejmě tak proto, že nejsou komplikované, neznají pochybnosti a varianty výkladu, pracují s emocemi, a mj. i s dramatičtějšími zlomovými událostmi.

Látka

Pověst: Podle pověsti Juraj Jánošík studoval na kněze, když ho povolali domů, že matka umírá. Zůstal u ní stejně jako otec, který proto nešel na robotu. Oba byli biti sto ranami, otec to nepřežil a matka brzy na to zemřela, Juraj proto odešel do lesa. Setkal se tam s vílou, která mu darovala opasek s žilkou, která mu zaručovala sílu a schopnost přežít. Dal se na zboj, co horní chlapci uloupili bohatým, z toho dávali chudým, mstili se za útlak. Ale Janošík byl lstí chycen a popraven.

Historie: Narodil se roku 1688 v Terchové, kde strávil dětství. Roku 1706 nebo 1707 vstoupil do kuruckého vojska (protihabsburští povstalci), čímž se zbavil poddanských povinností. Vojsko pak opustil, vrátil se do Terchové a přidal se k armádě císařské. Jako strážný ve vězení v Bytči hlídal mj. Tomáše Uhorčíka a spřátelil se s ním. Jánošíka ale rodiče z vojenské služby vykoupili a Uhorčíkovi se podařilo z vězení uprchnout. Navázal kontakt s Janošíkem, ale brzy na to ze zbojnické skupiny odešel a Janošík se po jeho odchodu stal kapitánem. Ale zbojničil jen od podzimu 1711 do zimy 1713. V roce 1712 byl během návštěvy u Uhorčíka zatčen, ale prokázal nevinu. V lednu 1712 by Jánošík (stejně jako  Uhorčík) zatčen a v březnu 1713 odsouzen a popraven zavěšením na hák, což byl nejbolestivější způsob smrti.

istorieHistorie

Prameny

Alois Jirásek: Staré pověsti české

Václav Cibula: Jánošík, Albatros, Praha 1981

 

Divadlo

Divadlo evamachkova So, 07/14/2018 - 10:41

Divadlo a divadelnost

Vzdělávací oblast:

Literární výchova, dramatická výchova

Téma:

Tradičně se literatura dělí na poezii/lyriku, prózu/epiku a drama, drama se však nerealizuje verbálně, ale hereckým jednáním, a tím se liší od poezie a prózy. Text je jen jednou z řady složek dramatu. Metoda výuky má tento fakt respektovat a cílem je, aby frekventanti poznali a pochopili specifiku divadla a dramatu a jejich principiální odlišnosti od prózy a poezie. 

Látka - tři varianty, nejlépe navazující

Varianta A - Elementy

  1. Jednání se od chování liší svou zacíleností – hry a cvičení, zejm. pantomimická, srovnávající chování a jednání a jednání nedramatické s jednáním dramatickým, které řeší konflikt nebo překonává překážku.
  2. Jednání probíhá v situaci – situace je vztah dvou a více prvků, resp. osob v daných okolnostech; v divadle se realizuje v podobě mizanscény – etudy na vytváření mizanscén.
  3. Řetězení situací vytváří děj – improvizace a pantomimy dějů nedramatických i dramatických – jejich rozdíly.
  4. Dialog posunuje děj, charakterizuje postavy, vytváří napětí – viz Styan, první scéna Ibsenova Rosmersholmu.
  5. Hra v roli – mimkry, miméze, tj. proměna člověka jako základ herectví -  etudy: proměna člověka.

Varianta B – Výstavba dramatu a její typy

  1. Výstavba dramatu klasická, „aristotelovská“ – expozice, kolize, krize, peripetie, katastrofa – příklad: některá z řeckých tragédií a komedií – četba + realizace úryvků
  2. Výstavba dramatu epická, „korálková“

a) některá z epických her, např. z absurdního dramatu,

b) Brecht – četba + realizace úryvku

Varianta C - Žánry a typy divadla

  • komedie dell arte (pokus o realizaci podle scénáře),

 

  • loutkové divadlo (pokus o realizaci)
  •  hudební divadlo (opera, muzikál) – záznam
  •  klasická pantomima (Fialka, Marceau) – promítání záznamů

Vše s komentáři a reflexemi

 

Literatura:

Aristoteles: Poetika, různá vydání

Jan Bernard (= Jan Kopecný): Co je divadlo, SPN, Praha, 1983

Jan Císař: Člověk v situaci, ISV nakladatelství, Praha 2000

Gustav Freytag: Technika drámy, přel. M. Dedinský, SNKL, Bratislava 1959

Jaroslav Hlavsa – Marta Langová – Jiří Všetečka: Člověk v životních situacích, Academia, Praha 1987

Zdeněk Hořínek: Úvod do praktické dramaturgie, ÚKVČ, Praha 1980

Jaroslav Pokorný: Složky divadelního výrazu, Praha 1946

Luděk Richter: Literatura, divadlo a my, ÚKVČ, Praha 1985

John Louis Styan: Prvky dramatu, přel. Frant. Vrba, Orbis, Praha 1964

Otakar Zich:  Estetika dramatického umění, 2. vyd., Panorama, Praha 1987

  • a velké množství další literatury