Demokracie, hodnoty a lidé

Demokracie, hodnoty a lidé evamachkova Čt, 07/19/2018 - 13:06

            Tradiční, zastaralá škola založená na rutině osnov stále mnoho učitelů považuje za jedině možnou, jinou nedovedou. Používají osvědčené postupy, osvědčují se učiteli, protože jsou jasné, přehledné,  snadno  uspořádatelné do škatulek, snadno se zkouší a známkují. Učitel přesně ví, kdy co bude učit, za léta praxe to umí zpaměti, je to pohodlné a navíc rodiče, kteří to tak sami zažívali, tomu rozumějí. Pokusem narušit tento styl vyučování představuje Rámcový vzdělávací program, a činí tak mimo jiné zařazením Průřezových témat, která protínají řadu obvyklých vyučovacích předmětů, ale také doplňkových předmětů, které si škola může, ale nemusí zvolit – etické a dramatické výchovy. Potíž však je v tom, že ani učitelé, kteří by rádi pojali školu jinak a nově a dokonce jsou na to připraveni, nebyli v průběhu svého vzdělání připravováni často ani na hledání způsobů nejen jak tyto látky začlenit do výuky, ale také jakými metodami a na jakých konkrétních látkách vést žáky k utváření postojů a budování osobních hodnotových žebříčků.

            V  Dramatice ve vzdělávání  jsou  náměty založeny na   poznatcích, faktech, na  vědách a z nich vytvořených vyučovacích předmětech a vycházejí z odborných publikací či literatury faktu. Zde  jsou základem  látky vycházejí z umělecké literatury i z běžné životní zkušenosti, z tisku a různých jiných zdrojů. V popředí je  to, co se  v RVP uvádí jako specifika osobností a sociální výchovy – skutečnost, že se v nich učivem se stává sám žák a běžné situace denního života. Jinak řečeno, učivo je zaměřeno na předpokládané hodnotové žebříčky žáků  a na formování jejich postojů.  Mají vést k vytváření pozitivních postojů k sobě samému i k druhým, k uvědomování si hodnoty různosti lidí i jejich názorů, poznávání různých přístupů k řešení problémů, k uvědomění s mravních hodnot, k  sebepoznávání a sebepojetí, k rozvoji komunikace a kooperace a jejich obsahu, tedy vesměs k tomu, co spolutvoří cíle dramatické výchovy jako oboru. Hodnotové žebříčky, jinak řečeno hierarchie hodnot, které člověk vyznává, charakterizuje psychologie.  Podle Nakonečného hodnocení znamená  „… subjektivní prožívání významu objektů, tj. osob, věcí, jevů, idejí i jejich dílčích vlastností a  vztahů mezi nimi“[1]. Vyjadřuje význam obhjektu   pro subjekt, míru její atraktivity pro něj. Může se týkat hodnot kulturních duchovních i sociálních, které mají pro jedince osobní význam. Hodnoty tvoří základ postojů, které jsou na rozdíl od názorů kompelxní a konstantní, odolávají vůči změně a mohou být i velmi intenzívní a tvořit celé bloky, vlastně systém vzájemně souvisejících postojů. Zvláštním druhem postojů jsou předsudky, které Nakonečný charakterizuje jako  „obvykle převzaté, tradicí udržované  iracionální postoje, které se udržují u jedince jako afektogenní vztahy podporované často racionalizací… jsou těžko přístupné racionální proti argumentaci…[2]. Postoje vznikají učením, nejefektivněji učením činným, které umožňuje vyzkoušet si je „na vlastní kůži“  a sociálním, neboť spolupráce funguje i jako zrcadlo, v němž vidíme samo sebe očima a druhých. Názory  jsou na rozdíl od postojů často nahodilé, aktuální, snadno změnitelné a  část z nich  se týká jednotlivosti, nicméně jejich pozadím jsou právě ony trvalejší a komplexnější postoje.

            Osobností a sociální výchova se s dramatickou shoduje v podstatné části jak cílů a principů, tak obsahu,  rozvádět její obsah obšírněji a věnovat jí samostatnou kapitolu by bylo  zbytečné, neboť to lze najít ve veškeré literatuře z oboru dramatická výchova, včetně popisů aktivit.  Přesahuje ji však ve výběru témat, která se výrazně týkají  hodnot a postojů. Dramatická výchova je rovněž rozvíjí, ale činí tak často nahodile, jakoby mimochodem a ne příliš soustavně, spíše jako produkt esteticky zaměřeného systému. Na druhé straně v OSV může stejně nahodile a nesystémově docházet k osvojování dovedností ryze divadelních, ale není to její priorita. Záleží tedy na každém pedagogovi, na každé skupině, zda ony přesahy od OSV k divadlu a od divadla k OSV zvolí. Nic však nebrání tomu, aby kterýkoli učitel dramatické výchovy v ZŠ či SŠ i v LDO ZUŠ nevytvořil tematický plán  zacílený právě na učení  postojům a vytváření   hodnotových žebříčků svých svěřenců. Čerpat lze leckde, i když snad nejpřehledněji je lze nacházet  v etické výchově a v Průřezových tématech RVP – mnohé z jejich obsahových složek jsou velmi inspirativní pro volbu námětů a témat dramatickovýchovné práce.

            Z nich vycházejí i následující kapitoly, a i když  jinak uskupené a pojmenované, mimo jiné proto, že některé části jednotlivých průřezových témat překrývají, spojují a dublují (zřejmě jejich text psali různí lidé z vlastích hledisek). A navíc nelze nabídnout náměty pro všechny jejich části také proto, že ne všechny obsahové prvky lze realizovat dramatickými prostředky. Znalost ústavy a soudního systému, praktická žurnalistická práce v rámci mediální výchovy nebo učení se demokratickému jednání aktivitami školní samosprávy, poznatky o fungování jednotlivých složek přírody atp. žádají jiný přístup, protože dramatické zpracování neumožňují.

            Podobně je to s etikou, která prostupuje většinou témat dramatické výchovy a její těžiště tedy není v hledání nějakých speciálně etických námětů, a to přesto, že jde o oblast lidského myšlení a chování, která je v dnešní době mimořádně důležitá. Polistopadový vývoj se vyznačuje velmi silným důrazem na ekonomii a ekonomiku, a to na úkor etiky. V samém počátku toho výboje to bylo zcela na místě, protože bylo třeba vyvázat naše hospodářství ze socialistického vlastnictví a dodat mu zcela jinou tvář. Postupně však ekonomická hlediska zůstala jakoby tím hlavním, čím naše země žije a čím může vzkvétat. Ti kdo přicházeli s poukazováním na morálku, byli zesměšňováni a dosud zesměšňováni. Jenže  žádná „neviditelná ruka trhu“ neumí něco vyřídit sama automaticky, dokáže to jen prostřednictvím lidí, a funguje doopravdy jen tam, kde obchodníci  respektují dávné baťovské heslo „náš zákazní, náš pán. Bez nich ta tajemná ruka zchromne a pánem trhu se stane ten, kdo si zaplatí za výhodné místo v regálech řetězců. Důsledkem  ignorování etiky je,  že nad každým novým zákonem někdo zvolá „to se bude obcházet“ – bude, protože rozkolísanost naší morálky, kterou si neseme z oněch naštěstí už uplynulých čtyřiceti let, vede k tomu, že se obchází všechno. Důsledkem je i situace na politickém „trhu“, který ztrácí už i poslední zábrany a obchází jak samotné základy demokracie, tak Ústavu, i běžnou lidskou slušnost.

[1] Milan Nakonečný: Psychologie osobnosti, Academia 1995, s. 118

[2] TAMTÉŽ, S. 121

 

Demokracie

Demokracie admin Ne, 10/14/2018 - 21:06

Vznik a vývoj demokracie

Vzdělávací oblast:

Průřezové téma demokracie, historie

Téma:

Od starověkého Řecka (6.stol.př.n.l.) se demokracie vyvíjela v jednotlivých krocích, v různých dobách a zemích, a některá období a místa či etnika přinášela jednotlivé prvky, které ve svých důsledcích vytvořily moderní demokracii 20. s 21. století.

Látka:

Termín „demokracie“ vznikl v starověkém Řecku – ze slov démos = lid a kratein = vládnout, čili VLÁDA LIDU (nesmyslnost komunistického termínu „lidová demokracie“).

ŘECKO: Začátek 6. století př. n. l. – Solón (všeobecná amnestie, oddlužení zemědělců, vykoupení z otroctví, ekonomická opatření, zrušení neomezené moci rodičů nad potomky, nová ústava, každý má dostat, co mu patří, i méně bohatí mohou zastávat určité úřady); konec 6. století – Kleisthénes (nová ústava, rozdělení občanů do územních fýl, takže nemohla převládnout aristokracie). Druhá polovina 5. století – Periklés – dovršení demokracie – přímá demokracie, všichni občané se zúčastnili hlasováním tj. svobodní muži, vyloučeni otroci a ženy.

ŘÍM: Vznik termínu republika z latinského res publica = věc veřejná; kombinace monarchie (magistrátské úřady), aristokracie (římský senát) a demokracie (lidová shromáždění). Dva konzuly volilo lidové shromáždění, které rozhodovalo i o válce a míru a vykonávalo soudní moc.

ISLAND: Kolem roku 930 n. l. založen Althing – národní sněm, první evropský parlament. Účastnili se všichni občané, včetně žen; kolem r. 1000 sněm rozhodl o přijetí křesťanství.

BRITÁNIE: V Anglii byl první volený parlament svolán v r. 1265, volili všichni majitelé svobodných statků nebo půdy s ročním příjmem nad 40 šilinků. Měl a dosud má dvě komory – v jedné zástupci vyšší šlechty, v druhé nižší šlechta a měšťané, zákony se přijímají souhlasem obou komor.

FRANCIE: Velká francouzská revoluce v letech 1789-1799, výsledky: odstranění monarchie a absolutismu, vytvoření demokratického systému, vláda lidu a republika, heslo Rovnost, volnost, bratrství.

USA: 1789 přijata Ústava + Listina práv – omezení moci federální vlády, ochrana přirozených práv občanů – svoboda osobního vlastnictví, vyznání, slova, tisku, shromažďování a držení a nošení zbraně.

ZÁKLADNÍ PRINCIP: demokracie je forma vlády, v níž veškerá moc pochází z lidu. Menšina se podřizuje většině, rovnost, svoboda a politická práva občanů.

Literatura:

Jiří Frel: Od tyranů k Sokratovi, Mladá fronta Praha 1969

Ústava České republiky


 

Athénská demokracie

Vzdělávací oblast

Dějepis, občanská výchova

Téma

První demokracie v dějinách, tento systém také z řečtiny převzal svůj název (démos-lid, cracia - vláda), podíl občanů na řízení státu.

Látka

Athény byly osídleny už v minojské době (cca 1600 let př. n. l.), vzestup Athén začíná Solónovými reformami v 6. stol. př. n. l. Na politický vrchol se dostaly v 5. stol. za vlády Periklovy. V roce 404 byly Athény v Peloponéské válce poraženy Spartou a ztratily na své výjimečnosti a významu, ale ve 4. stol. pokračoval kulturní a umělecký život města V 5. století měly Athény asi 40.000 obyvatel, měly městské hradby s četnými bránami, centrum tvořil pahorek Akropolis s chrámy Parthenonem, Erchtheinonem a vstupní bránou Prypolejemi. Pod Akropolí byla agora – veřejné prostranství, kde se odehrával společenský život Athén, obchod i politika. Agora byla lemovaná stoami – zastřešenými kolonádami, a veřejnými budovami, jako byla radnice Bútheutelion, dále chrámy, svatyně, sochy. Pod úbočím Akropole bylo Dionýsovo divadlo, nejstarší zachované divadlo na světě, v němž se konaly premiéry her Aischylových, Aristofanových, Euripidových a Sofóklových.

Hlavními reformátory a autory athénské demokracie byli Solón a Periklés. Solón (asi 638 – 558), právník, básník  a politik R. 594 byl zvolen archontem a vypracoval novou ústavu a zákony. Reformy zahájil všeobecnou amnestií, zrušením všech dluhů bez náhrady a vykoupením dlužníků z otroctví. Zrušil nevolnické vazby, zreorganizoval zemědělství a obchod se zemědělskými výrobky, dal občanská práva řemesílkům bez půdy a zrušil rodová privilegia. Zvedl jako první v historii možnost odvolání občanů proti rozhodnutí kteréhokoli úřadu. Periklés (494 – 429 př.n.l.), státník a politik, za své vlády zpřístupnil chudým občanům rozhodování při soudních procesech a v radě tím, že jim byly vypláceny odměny. Omezil pravomoci areopagu, složeného z aristokratů, dal všem občanům právo podávat žaloby proti úředníkům. Zasloužil se o výstavbu veřejných budov a o rozvoj kultury. Členy všelidového sněmu byli všichni občané, kromě otroků a žen. Od občanů se očekávalo, že budou aktivně zapojeni do politického života a byli vybíráni losováním, aby se této povinnosti nemohli vyhýbat. Jedním z prvků athénské demokracie byla ostrakizace, tj. lidový střepinový soud, jímž občané rozhodovali o vyhnanství těch, kteří ohrožovali demokracii – hlasovalo se pomocí hliněných střepin z nádob.

Literatura

Antonín Bartoněk: Světem starých Řeků, Orbis, Praha 1977

Jiří Frel: Od tyranů k Sókratovi, Mladá fronta, Praha 1969

Michael Kerrigan: Řecko - Lidé starověku: co nám o sobě řekli, přel. A. Faltýsková, Grada, 2010


 

Totalita

Vzdělávací oblast

Průřezová témata, občanská výchova, historie

Téma

Svůdnost marxistické teorie oslovila mnoho lidí, zejména z řad inteligence, naprostá většina však byla schopna konfrontovat teorii s praxí, která se projevovala nejen brutálními zásahy do životů lidí (věznění, propouštění ze zaměstnání, zákazy publikování, sledování, omezené cestování atp.), ale i v ekonomice a každodenním životě. Nejen ony příslovečné fronty na banány, ale i každodenní starost, “jestli ještě budou mít chleba, až půjdu z práce“. Přestože máme tuto zkušenost, někteří lidé stále setrvávají v socialistickém bludu, a mnozí také podléhají nostalgii typu „ale nebylo tak zle“, „ale byli jsme mladí“ a tak podobně, a právě jim je třeba připomínat, jak bylo doopravdy, a včas varovat nastupující generace, neboť co nás štve dnes, jsou proti totalitě banality, a navíc je můžeme kritizovat i měnit.

Látka

Totalitarismus je politický systém vládnoucí neomezeně a nekontrolovatelně, založený na snaze regulovat všechno a všechny, ve veřejném i soukromém životě. Vyznačuje se vládou jedné strany, masívní propagandou stání ideologie, uzavřením hranic, policejní kontrolou, mimosoudními represemi, centrálně řízenou ekonomikou, monopolem strany a státu na média, terorem a brutalitou, státním a stranickým ovládáním soudnictví.

Jednou z velmi mnoha možností prezentace reálného obrazu totality je životní příběh Josefa Bureše, který popsal v knížce, Jak jsem v devětačtyřicátém utekl hledat svobodu do Sovětského svazu. Původně toužil vstoupit jako dobrovolník do armády občanské války v Řecku, ale byl příliš mladý, a tak se nelegálně vydal za svobodou do SSSR. Okamžitě po překročení hranic byl uvězněn jako špión, rok strávil ve vězeních ve Lvově a Užhorodě, a pak byl poslán do vyhnanství na Sibiř. Tábor si vyhnanci stavěli sami vlastnoručně a Bureš tam kromě útlaku a bídy zažil i přátelství. V blízké vesnici poznal dívku Klaudii, s níž se oženil. Po Stalinově smrti byl propuštěn, ale protloukal se dost obtížně i se ženou. Bojovali se sovětskou byrokracií o to, aby směli i s dětmi odjet definitivně do Československa, které na tom bylo sice dost špatně, ale proti SSSR se zde žilo nesrovnatelně lépe. V roce 2004 Josef Bureš poskytl strojopis svých vzpomínek a svoje malby pražskému nakladatelství Prostor, které je vydalo roku 2010.

Literatura

Josef Bureš: Jak jsem v devětačtyřicátém utekl hledat svobodu do Sovětského svazu, Prostor, Praha 2010

Občan

Občan admin Ne, 10/14/2018 - 21:10

Hodnota člověka

Vzdělávací oblast

Etická výchova, průřezová témata

Téma

Posuzuj člověka podle jeho chování a skutků, morálky a intelektu, ne podle vnějšku, který nevypovídá o jeho vnitřní hodnotě.

Látka

Na počátku byl Ezop ubohým otrokem, hrbatým a šeredným a huhňal a koktal tak, že se sotva domluvil. Jednou však se rozdělil o jídlo s knězem a na jeho žádost mu dala bohyně Isis řeč. Ezop putoval od pána k pánovi, a až učenec Xantom ho propustil na svobodu za jeho dobré rady. Ezop pak pobýval u krále Krésa, cestoval a dostal se do Babylónie a Egypta. Po letech navštívil opět Řecko, a když občanům Delf řekl, co si o nich myslí, byl mu podstrčen cenný chrámový předmět a odsoudili ho k smrti svržením do propasti. Delfy pak postihovalo jedno neštěstí za druhým a původci Ezopovy smrti byli nakonec popraveni stejným způsobem jako on.

Jednotlivé situace z Ezopova života a jeho chytrá řešení jsou v Hiršalově a Kolářově knížce O podivuhodném životě mudrce Ezopa spojeny i s některými bajkami, které mají své vlastní téma a jsou kritické k lidským nectnostem a nepravostem. Ezopův životopis je obsažen i ve Světě ezopských bajek.

(Realizace projektu na motivy Hiršalovy a Kolářovy knížky o Ezopovi – viz Záznamy z praxe – Zušky)

Literatura

Josef Hiršal - Jiří Kolář: O podivuhodném životě mudrce Ezopa, který rozuměl řeči ptáků, zvířat, hmyzu, rostlin i věcí, SNDK, Praha 1960

Svět ezopských bajek, přel. V. Bahník, R. Kuthan a J. Valeš, Svoboda 1976

Pavel Šrut: Ezopovy bajky, Albatros 1998


 

 

 

Občan odpovědný a pozitivní

Vzdělávací oblast

Občanská výchova, průřezová témata

Téma

Osobnost demokratického občana nespočívá jen ve znalosti pravidel demokratické politiky, ale především ve vybavenosti řadou vlastností, kompetencí a postojů. Je to člověk zodpovědný za své činy i postoje a názory, schopný rozhodování a samostatného řešení situací, soudný a spravedlivý, nestranný a ohleduplný k druhým, respektující lidská práva svobody a postoje druhých.

Látka

Protikladem odpovědnosti za své činy jsou dva příběhy z reality nedávné doby, První se týká vraždy dvou třináctiletých dívek, která se odehrála v červenci 1968 v pražském Prokopském údolí a byla objasněna až po dvanácti letech. Mladík milující zbraně získal nelegálně pistoli a šel si ji do Prokopského údolí vyzkoušet. Našel si strom jako cíl i místo, odkud se mu dobře mířilo, přehlédl jediný detail, totiž že dráhu jeho střelby křížila cesta. Jedna z dívek se nešťastnou náhodou stala obětí střelby. Mladík přiběhl k mrtvé a zjistil, že to pozoruje druhá dívka, která ho navíc poznala, zastřelil tedy i ji. První vražda z hlouposti, druhá proto, aby se pachatel zabezpečil. Byl opakovaně vyšetřován, ale zlomil se a vraždu přiznal až po dvanácti letech. Dalo by se říct „vražda z hlouposti“? 3 Svým způsobem je tomu podobný případ s labutí (viz subkapitola Prostředí), jejíž neodpovědný pachatel nedokázal vysvětlit, proč vlastně labuť zastřelil. Ačkoli byl zdatný střelec, „tak nějak“ to vystřelilo. 4

Verneovy Dva roky prázdnin jsou příběhem skupiny chlapců, která si dokázala na pustém ostrově zorganizovat v mezích možností život a vypořádat se jak s rozdíly názorů a zájmů dvou skupin, tak s vnějším nepřítelem. Verne zobrazil, jak by mohl svět vypadat, kdyby lidé byli stejně rozumní a odpovědní, jako ti chlapci. William Golding v Pánu much zobrazil v podstatě stejnou situaci, její aktéři se však zachovali bezohledně, sobecky a agresivně a podle toho to také dopadlo – a bohužel svět se podobá spíše Goldingově verzi.

S odpovědností souvisí i sebepoznání, které znamená, že člověk rozumí sám sobě a podle toho se také chová. Vypráví o tom čínská pohádka O kameníkovi.5 Jeden zdatný, učenlivý a nápaditý kameník dostal zakázku od boháče, a když u něj pracoval, zatoužil žít stejně jako on. Vyhověla mu víla, která ho proměnila v boháče, ale v té roli neuspěl, zatoužil být císařským úředníkem, pak horalem, sluncem, větrem a nakonec balvanem. Jenže balvan si vyhlédli dva kameníci a chystali se ho otesat. Balvan pochopil, že nejlepší bude, když se opět stane kameníkem. A protože si toho tolik vyzkoušel, zmoudřel, věnoval se svému řemeslu a časem zbohatl.


 

Pozitivní pohled na život

Vzdělávací oblast

Průřezová témata, etická výchova

Téma

Každý jev a skoro každá negativní událost v životě mají i stránku pozitivní. Schopnost hledat na všem pozitiva vede člověka k dalšímu rozvoji, orientace jen na negativa, věčné remcalství a stěžovatelství vedou u těchto lidí k závisti, k obviňování druhých a k pocitu životního ztroskotání.

Látka

Pozitivní přístup k životu a lidem najdeme v nejrůznějších žánrech a oblastech literatury. Je také tématem knížky Daisy Mrázkové Nádherné úterý, v níž pozitivní osudy ztracené panenky řetězově vyvolávají v lidech pozitivní pocity a postoje.6 Humornou formou prezentují pozitivní vidění věcí pohádky toho typu, jako je norská pohádka O Gudbrandovi z hor. Ať Gudbrand udělal cokoli, jeho ženě se to zdálo dobré. Měli dvě krávy, ale jednu se rozhodli prodat. Na trhu o ni nikdo neměl zájem, ale cestou zpět potkal člověka s koněm a vyměnil s ním krávu za koně. Postupně potkal lidi s vepřem, kozou, ovcí a kohoutem, a vždy vyměnil. Nakonec z hladu prodal kohouta a najedl se, život je důležitější, než kohout. Cestou domů zašel k sousedovi a ten se s Gudbrandem vsadil, že mu žena vyčiní. Ale Gudbrand vyhrál, jeho žena ocenila jeho výměny, na každé našla cosi pozitivního.7 Pohádka má celou řadu variant v mnoha národních fondech pohádek.

K tématu směřuje i několik literárních děl o člověku, který se dokázal vypořádat s nemalými životními překážkami a peripetiemi, i se svými chybami a omyly.

Pohádka O princi, který propadl osudu je příběhem nejstaršího královského syna, který je donucen opustit rodinu, aby neštěstí nepostihlo jeho dvanáct bratrů. Projevil odolnost a prozíravost, vyřešil svůj život, získal vlastní majetek a nemusel tak čekat, až mu kterýsi král dá princeznu a půl království.8

Francouzská pověst z Auvergne Jak se z pána na Montferrandu stal trubadúr je příběhem středověkého rytíře, který byl velmi štědrý a proto ho využívali přátelé, až přišel o všechen majetek. Nevzdal se a svou inkognito účastí v turnajích získal jako odměnu ztracené statky. Přátelé se znovu hlásili, ale odmítl je a odešel do Gaskoňska, kde se stal trubadúrem.9

Příběhy a epizody, zabývající se kontrastem pozitivních hodnot a negativních postojů, najdeme v obsáhlém finském eposu Kalevala. Část z nich převyprávěl Vladimír Hulpach pod názvy O mlýnku Sampo a Nové kantele. Kalevalský kovář Ilmarinen kdysi vykoval pro severskou Pohjolu zázračný mlýnek, který mele mouku. Mělo to být výkupné za nevěstu, ale tu přes splnění úkolu nezískal. Jeho bratr pěvec Väinämöinen mu po létech navrhl, aby se pro mlýnek vydali a získali ho zpět. Ilmarinen vykoval zázračný meč a cestou bratři překonali mnoho překážek společně s dalším bohatýrem Ahtim. Väinämöinen z kostí velké štiky vytvořil kouzelný hudební nástroj kantele. V Pohjole tři bohatýři získali mlýnek a prchali s ním na lodi, ale Pohjolané je pronásledovali. Během plavby se utopilo štičí kantele a přemohla je loď pohjolská. Ale I mlýnek Sampo skončil v moři. Bohatství světa je navždy pohřbeno, jen Väinämöinenovi se podařilo zachránit drobné kousky Sampa, které přinesly Finsku úrodu a bohatství, v Pohjole ale už navždy bude bída. Nakonec vytvořil Väinämöinen z břízy, dubových kolíčků a vlasů víly nové kantele, aby v zemi nechyběla píseň, tanec, radost.10 Odhodlaný, hrdinský boj o pozitivní hodnoty, tvůrčí práce a její přínos lidstvu v podobě hmotných statků, poskytujících obživu, ale i kultury, umění, statků duchovních, jež představuje kantele.

Starověkým hrdinou, který zvládl svůj život a dokázal se vypořádat s vlastním omylem je Sinuhet. Podle českého egyptologa Miroslava Bárty tento příběh „ patří k nejstarším dílům toho, co lze označit za staroegyptskou krásnou literaturu. … názory na něj se pohybují od kratochvilného vyprávění přes životopis skutečné osoby až po politicko-propagační spis.“11 Příběh, odehrávající se kolem roku 2000 př. n. l., byl ve starém Egyptě velice populární a používal se ve výuce jakojeden z příkladů vzorového chování vzdělaného Egypťana – odolného vůči strádání, úspěšného v každodenním životě, statečného v boji, ale především přísně dodržujícího tradiční pravidla své společenské vrstvy a až do morku kostí oddaného své rodné zemi, jejím božstvům a především jejímu panovníkovi.“ 12

Sinuhet byl hodnostářem Senvosreta I., následníka trůnu a spoluvládce otcova. Když Senvosret dostal zprávu, že byl jeho otec, král Amenemhet I., zavražděn, Sinuhet vyslechl jakýsi její útržek a z obavy, že se vlády místo Senvosreta zmocní králův vrah, uprchl ze země. Po různých životních peripetiích zakotvil v Horním Recenu (oblast dnešního Izraele), zbohatl, získal významné postavení a nakonec se stal zetěm a dědicem krále v menším království. Brzy se sice dozvěděl, že v Egyptě vládne Senvosret, ale nevrátil se, protože byl zběh, selhal, nesplnil své povinnosti a obával se tedy trestu. Ale ve své pozici významně pomáhal mnoha Egypťanům, zejména obchodníkům, na jejich cestách Syropalestinou, takže se nakonec odvážil požádat Senvosreta o odpuštění zbrklého útěku. Byl se slávou opět přijat do královských služeb jako rádce a znalec poměrů za hranicemi Egypta. Projevil schopnost vypořádat se jak se změněnými podmínkami života, tak s vlastním selháním a nést morální odpovědností za ně. Reprezentuje schopnost vyrovnat se s nesnázemi, a vzdělání a morálka jsou zdrojem jeho životního úspěchu. Vojtěch Zamarovský ve svém převyprávění popisuje dobové reálie Egypta a jsou tu také formulovány zásady osvíceného vládnutí a hospodářství. V obsáhlém doslovu Zamarovský podává dějiny starověkého Egypta a vykládá historické pozadí spisu. 13

 

Diskriminace

Vzdělávací oblast

Etická výchova

Téma:

Diskriminace znamená odmítání a ponižování jedince na základě předsudku, osobní zaujatosti či konkurence, a to jak ve vztazích založených na veřejných předsudcích (např. rasismus, xenofobie apod.), tak na základ ryze osobních, často rodinných vztahů.

Látky:

František Nepil: O hadovce smrduté

Autorská pohádka vypráví o společenství hub, které jsou pohoršeny, že se v jejich okruhu objevila hadovka smrdutá, navíc s malou dcerkou. Odmítají ji, protože je podezřelého původu, je výstřední, zapáchá a ještě k tomu se rodí z vajíčka. Objeví se houbaři, otec s malým chlapcem, a kluk chce do hadovek kopnout, když se dozví, že nejsou jedlé. To mu otec rozmluví, ale houbaři si všimnou těch hub, které byly nejútočnější a posbírají je. Ty zbylé houby hadovku přijmou mezi sebe.

Eduard Petiška: Jednoočka, Dvouočka a Tříočka

Jedna matka měla tři dcery s různým počtem očí. Jednoočka a Tříočka nenáviděly Dvouočku, protože byla jako jiní lidé. Dávaly jí  nejhorší šaty a  málo jídla a posílaly ji pást kozu,  směla se vrátit až večer. Ale na pastvě se u ní objevila tajemná paní, která jí poradila, jak všechno získá od své kouzelní kozy. Ale sestry zjistily, jak se věci mají a kozu zabily, ale paní Dvouočce  poradila, jak jí pomůžou vnitřnosti z kozy. Vyrostl  zázračný strom s ovocem ze zlata a se stříbrnými listy, ale jablka mohla trhat jen Dvouočka. Strom zaujal  mladého rytíře, který se do Dvouočky zamiloval. Odvez ji k sobě na zámek, a když se sestry ráno probudily, zázračný strom byl pryč.

Jan Vladislav: O krásné Hadrničce

Dcera bohatého pána zemřela při porodu dcery, a dědeček proto na dítě zanevřel. Prohlásil, že se na ni  nikdy  ani nepodívá a propadl svému žalu. Holčička vyrůstala v chudé komůrce, o hladu a v roztrhaných šatech. Služebnictvo ji odstrkovalo, ponižovalo a bilo, zastávala se jí jen stará chůva. Hadrnička měla  kamaráda  pasáčka. Když dospěla, přijel do blízkého zámku král s princem a pořádal velký ples, aby si syn vybral nevěstu. Na pozvání se tam musel vydat i stařec, ale odmítl Hadrničku vzít s sebou. Ta se tam vydala s pasáčkem, jen tak ve svých hadrech. Cestou se k nim přidal mladý pán na koni a Hadrnička se mu zalíbila. Na ples vešla Hadrnička do sálu v doprovodu pasáčka a hejna husí, a rovnou šla k princi, který prohlásil, že si ji vezme za ženu. Pasáček zahrál na svou píšťalu, Hadrnička náhle měla krásné šaty, z husí byl průvod pážat a pasáček zmizel. Starý hrabě se vrátil domů a ke svému smutku, nemohl se přece na vnučku ani podívat.

Literatura

František Nepil: Pohádky z pekelce, Sedistra, Praha 1996

Eduard Petiška: Sedmikráska. Německé pohádky, Albatros, Praha 1960

Jan Vladislav: Princezna s lískovými oříšky, Grafoprint-Neubert, Praha1995

 

 

 

1 (Eduard Claudius: Když se ryby pásly na nebi, Vietnamské pohádky, přel. K. Jiroudková, SNDK, 1967).

2 (Hliněný tygr, Nepálské legendy a mýty, Argo 2007)

 

3 Jiří Pánek: Záhada mrtvých dívek v Prokopském údolí. Vrah unikal přes 12 let. Seriál „Po stopách vrahů“ Mf DNES 8. 7. 2018

 

4 Josef Velek: Jak jsem bránil přírodu, Práce, Praha 1980

5 Čínské pohádky, il. R.Fučíková, Brio, Praha 2007

 

6 Daisy Mrázková: Nádherné úterý čili Slečna Brambůrková chodí po světě, Albatros, Praha 2014

7 Asbjörnsen, P. Ch., Moe, J.: O obrovi, který neměl srdce v těle, přel. J. Vrbová, Argo, Praha 2012, nebo O princeznách z Modrého vrchu, přel. J. Vrtišová, Albatros 1973

 

8 Vladislav, Jan: Keltské pohádky, Petrov, Brno 1992

 

9 Tichý, Jaroslav: Kníže Dracula a jiné hradní pověsti, Aventinum, Praha 1998

10 Hulpach, Vladimír – Frynta, Emanuel – Cibula, Václav: Hrdinové starých evropských bájí, Victoria Publishing, Praha 1995

11 Miroslav: Sinuhetův útěk z Egypta. Egypt a Syropalestina v době Abrahamově. SET OUT, Praha 1999, s.

 

12 tamtéž

13 Zamarovský, Vojtěch: Sinuhet, Albatros, Praha 1985

 

Hodnoty a hodnotové žebříčky

Hodnoty a hodnotové žebříčky evamachkova Pá, 10/19/2018 - 13:17

Hodnoty existují jen v našem myšlení a projevují se v našem osobním hodnocení lidí, situací, věcí a jevů. Na základě hodnotového žebříčku, tj. hierarchie hodnot v našem myšlení, vznikají postoje, které se projevují v našem jednání a chování. Hodnoty, které vyznáváme, jsou věcí subjektivní, jsou to hodnoty pro konkrétní osobu, a jedinec od jedince se mohou lišit. Ovlivňuje je ovšem i prostředí, v němž žijeme, sociální skupina, k níž patříme, kultura, jejíž součástí je naše společnost. Hodnoty znamenají, co je pro nás morální, trvale žádoucí, nebo nemorální a nežádoucí. Podle toho, jaké člověk vyznává hodnoty, je druhými také hodnocen. Na základě hodnot vznikají postoje, které jsou získané vlivem prostředí a zkušeností, nápodobou, identifikací, poznáváním. Zaujímáme často postoje i k tomu, co známe minimálně nebo „z druhé ruky“, a to je speciální druh postojů – předsudky. Ty jsou zpravidla vysoce emocionální a proto také těžko vyvratitelné věcnou argumentací. [1]

K vytváření hodnotových žebříčků a postojů mohou efektivně přispívat dramatické aktivity, „vstup do bot druhého“. Umožňují jak empatii, tak objektivní pohled z více úhlů, což umožňuje, aby si jedinec aktivně vytvářel, respektive dotvářet či přetvářel, vlastní hodnotové žebříčky vlastní aktivitou a řešením problémů.

Velmi bohatým literárním zdrojem hodnot jsou pohádky, pověsti, legendy, báje a mýty. Jsou to žánry, které životní hodnoty lidí vyjadřují  jejich „viditelným“ jednáním. Často porovnávají chování žádoucí (morální) s nežádoucím (nemorálním) a většinou také jejich příběhy vyúsťují v potvrzení a podpoře onoho žádoucího. Dospělým proto často tyto příběhy připadají schematické, příliš jasné a „polopatické“, ale právě toto jasné rozlišení mezi žádoucím a nežádoucím nabízí dětem a dospívajícím základní půdorys, na němž si mohou vystavět svůj vlastní systém hodnot a jejich hierarchii, aby v složitějších situacích, jaké skutečný život běžně přináší, měli základní vodítko, podle něhož je mohou hodnotit a reagovat na ně.

 

[1] Výklad o postojích a hodnotách viz např. Nicky Hayesová: Základy sociální psychologie, přel. V. Smékal, Portál, Praha 1998

 

 

Život a dílo

Vzdělávací oblast

Etická výchova

Téma

Co člověk dává světu, jeho dílo, hodnoty které opatruje, je to nejcennější v životě. Proti tomu stojí závist a mstivost vladaře, který si svou vlastní neschopnost kompenzuje ubližováním druhým.

Látka

V kašmírské pohádce Nejkrásnější zahrada je hlavním hrdinou zahrada vezíra Asafa. Zahrada je překrásná a Asaf pozve suktánam, aby si ji prohlédl. Sultán je zasmušiklý, jeho vlastní zahrada je teprve ve výstavbě a vezírově zahradě se ani zdaleka  nevyrovná Sultán si myslí, že právě on má právo mít nejkrásnější zahradu, a proto přehradí řeku, která dodávala vláhu vezírově zahradě a svede ji k té své. Vezír se smutně dívá na svou vadnoucí zahradu, ale jeho zahradník Džafar a zahradníkova milá tanečnice Máltí  nepodléhají zoufalství, v noci prokopou hráz a voda se do vezírovy zahrady vrátí.  Rozzuřený sultán si předvolá vezíra, ale než ten stačí cokoli vysvětlit, přiženou se Džafar a Máltí a přiznají se, že hráz rozkopali oni. Sultán je na místě odsoudí k smrti, ale kdosi připomene, že odsouzenci je třeba splnit poslední přání. Džafar a Malti si přejí, aby skvělá vezírova zahrada měla navždy dost vláhy. Sultánem otřese fakt, že i v poslední chvíli před smrtí myslí na zahradu, na dílo, které podle nich musí zůstat zachováno, i když oni přijdou o život.

Literatura

Jiří Marek: Nejkrásnější zahrada. Indické pohádky, Čs. spisovatel, Praha 1979

 

Oběť

Vzdělávací oblast

Etická výchova

Téma

Co je důležitější – uchovat si domov, majetek, věci, nebo zachránit lidský život?

Látka

V ukrajinské pohádce Nalezený otec tři bratři osiří a zůstanou v bídě. Vydali se do světa a potkali strace o holi, který se nabídl, že bude jejich náhradním otcem. Zavedl je daleko, nejstaršího oženil s dívkou, která měla statek, prostředního s dívkou, která měla mlýn, na nejmladšího zbyla jen chudá dívka s chalupou. Všichni tři bratři si vedli dobře, a když je po letech stařec navštívil, oba starší odmítli postarat se o chudáka. Hned po jeho odchodu statek i mlýn vyhořely. Jen nejmladší starce přivítal a pohostil, jak mohl. Přitom se ukázalo, že je smrtelně nemocný a vyléčí ho jen popel z vyhořelé chalupy. S těžkým srdcem nejmladší podpálil svůj dům, ten se dá znovu postavit, ale život se člověku nevrátí. Popel starce vyléčil a okamžitě na místě chalupy stál nový pěkný dům.

Podobný motiv nejvyšší oběti se objevuje v pohádkách opakovaně. V italské Jablíčko a Slupka spolu vyrůstají jako věrní přátelé synové boháče a chudé služky.  Jablíčko se zamiluje do krásné čarodějovy dcera a uteče s ní. Přítel Slupka vyslechne víly a dozví se, co jim hrozí, zabrání tomu, ale nesmí nic vyzradit. Až v závěru, když mu hrozí šibenice, vše vypráví, ale zkamení. Čarodějova dcera otce přemluví, aby Slupkovi vrátil život. V německém příběhu O věrném Janovi je průběh podobný, služebníkovi vše prozradí havrani. Když odvypráví svůj příběh a zkamení, je možné vrátit mu život jen krví princových dětí. Stačí, aby princ napřáhl meč na svoje dvojčata a Jan obživne.

Literatura:

Italo Calvino: Italské pohádky, přel. V. Hořký, Odeon, Praha 1982

Eduard Petiška: Sedmikráska, Albatros, Praha 1984

Zlatý střevíček, přel. L. Zilynská, Lidové nakladatelství, Praha 1969

 

Umět

Vzdělávací oblast

Etická výchova

Téma

Vydělávat nebo se něco naučit? Jaká je hodnota umění a vzdělání? Jak a díky čemu v životě uspět?

Látka

Starý kupec našetřil za život 300 dukátů, a když dospěl jeho syn, dal mu 100 dukátů a poslal ho do světa, aby se naučil obchodovat jako on i jeho předkové. Abidžan vyšel s kupeckou karavanou a došel do města. V parku objevil altánek, kde stařec učil mladíky hrát šachy. To ho svedlo a za stovku se rok učil této hře. Otec byl zklamán, že promarnil peníze a rok života. Dal  mu další stovku, ale situace se opakovala, jenomže stařec v tom altánku učil hudbě. Za rok se Abidžan naučil hrát na celou řadu nástrojů. Přislíbil otci, že teď už určitě se bude učit obchodu, ale v onom altánku stařec učil psát. Když se to po roce Abidžan naučil, domů se nevrátil, a bez groše se připojil ke karavaně. Jednoho dne ho poslali, aby přinesl vodu ze studny, ale bylo tam vody jen na dně a tak se spustil dolů. Za kouzelnými dvířky našel starého déva, který si přál, aby mu Abidžan zahrál na flétnu. Dal mu za to kožený váček plný dukátů. Když mladík vylezl ven a dohnal karavanu, kupec Sulpar mu řekl, že ho ožení se svou dcerou. Napsal dopis manželce, který nesmí  cestou otevřít. Abidžan tušil zradu a dopis si přečetl, měl být popraven, a tak napsal jiný dopis, aby ho oženili s kupcovou dcerou. Když se kupec vrátil z cest, dozvěděl se, co se stalo., ale Abidžan byl právě u panovníka a hrál s ním šachy. Nakonec vyhrál a vládce usoudil, že je to ten pravý člověk, který  bude dobře vládnout a přijal ho do paláce. Nakonec si do paláce přivedl otce – obchodovat se nenaučil, ale jeho tři umění se mu vyplatila, i sedmdesát umění by bylo málo.

Literatura

Vladimír Hulpach: Za pohádkou kolem světa, Fénix, Praha 1995

 

Sdílení

Vzdělávací oblast

Etická výchova

Téma

Sdílení hodnot s druhými patří k základním a nejpodstatnějším základům fungování dobré společnosti, tím spíše se to týká příběhů a uměleckých výtvorů, které se plně uplatňují jen tehdy, jestliže vytvářejí komunikaci a pouto mezi lidmi.

Látka

V korejském příběhu O skřítcích z pohádek starý sluha Zong vypráví četné pohádky malému Munovi. Když se dovypráví pohádka, neviditelný skřítek v ní usazený putuje k tomu, komu je pohádka dál vyprávěna. Mun si však všechny pohádky nechával pro sebe a skřítci se tísnili v pytli na zdi. Když se přiblížil Munův sňatek, v noci Zong vyslechl skřítky, kteří se mu chtěli za hrabivost pomstít třmi nástrahami – dvěma po cestě byly otrávená studánka a jahody, v nevěstině pokoji pak pro jistotu číhal had. Zong zabránil všem třem nástrahám a vysvětlíil Munovi, že příběhy se mají sdílet.

Literatura

Vladimír Hulpach: Za pohádkou kolem světa, Fénix, Praha 1995

 

Odložit?

Vzdělávací oblast

Etická výchova

Téma

Odložit řešení „na potom“, jinak řečeno „nechat to vyhnít“, anebo situaci čelit a střetnout se s problémem hned? Kdy a proč to a kdy ono?  Jaký zisk to přináší?

Látka

Indická pohádka Statečná princezna: jeden král měl tři syny a tři snachy, Jednoho dne potkal při lovu Neštěstí, které se ho  zeptalo, zda má přijít ihned nebo až za rok. Král se radil s rodinou, většina byla pro odklad, jen nemladší snacha navrhla ihned – jak by snášeli celý rok čekání na Neštěstí? Král to přijal a palác ihned zchudnul a král s celou rodinou odešel do ciziny. Jen nejmladší snacha měla sedm rubínů po své matce a postupně je dala členům rodiny, aby za ně něco nakoupili, ale nikdo z nich se nevrátil. Osamělá princezna se přestrojila  do mužských šatů a nabídla králi cizí země, že za zaopatření vykoná práce, které nechce dělat nikdo jiný. Jednoho dne zneškodnila zlou čarodějnici a přitom získala její bohaté roucho. Oblékala se do něj a vydávala se za svou manželku. Po nádherném rouchu zatoužila králova dcera. Princezna přestrojená za mladíka se tedy vydala  do světa, cestou  získala hromadu hadrů, které po návratu kouzlem přeměnila  ve vzácná roucha. Král rozhodl, že svou dceru provdá za domnělého mladíka, ten to ale podmínil stavbou paláce. Na stavbě pak uviděl svou rodinu jako dělníky. Tchýně princeznu nakonec poznala a uznala, že se k ní zachovali špatně. V té době právě uplynul onen rok neštěstí, a když všichni přicházeli zpět do svého domova, Neštěstí se vylekalo a uteklo.

Literatura

Jiří Marek: Nejkrásnější zahrada. Indické pohádky, Čs. spisovatel, Praha 1975

Antisemintismus

Antisemintismus admin Ne, 10/14/2018 - 21:14

Dreyfusova aféra

Vzdělávací oblast:

Historie, občanská výchova, společenské vědy

Téma:

Předpojatost, presumpce viny dovedená do krajnosti – Dreyfus byl žid, a proto musel být vinen, a lid, dav se nechal v tomto smyslu velice snadno zmanipulovat. Naprostá většina novinářů odmítala zaujmout jiné stanovisko, než toto oficiální, předpojaté. Přitom smyslem celé této kampaně bylo zakrýt fakt, že generalitě záleželo na osobě, která čin skutečně spáchala.

Příběh:

Dělostřelecký kapitán Alfred Dreyfus, žid, byl v říjnu 1894 zatčen a v zmanipulovaném procesu na základě falsifikátů odsouzen na doživotí na Ďábelské ostrovy. Bratr Alfréda Dreyfuse Mathieu se celou dobu snažil objasnit kauzu a najít cestu k spravedlnosti a zapsal celý průběh z hlediska vlastního i dalších členů rodiny v knize „Dreyfusova aféra jak jsem ji zažil“. Popisuje pasti, kterým museli čelit, pokusy o zneužití rodinného neštěstí, zoufalství, ale i naděje a hledání pomoci – známostí, důkazů, jasnovidky, pocit bezmoci i opakované pokusy, a to vše v situaci, kdy se nic nesměli dozvědět a sami byli podezříváni. V pozadí je neprůstřelné spiknutí vyšších míst, davová nenávist vůči židům, nenávist lidí, kteří „věděli“ že Dreyfus je zrádce – přehlídka předpojatosti a zaujatosti. Autor podrobně popisuje pokusy rodiny odhalit pravého viníka a získat novináře, úředníky a politiky, ale většinou marně, sympatizantů bylo málo a někteří také na své postoje doplatili. Celá rodina byla policejně sledována. V roce 1897 se situace začala měnit – vložil se do toho místopředseda senátu. Našly se písemnosti majora Esterházyho, písmo souhlasilo s oním seznamem, kvůli němuž byl Dreyfus odsouzen. Na základě toho podal Mathieu žalobu na Esterházyho. Ale toho vzal v ochranu generální štáb tvrzením, že Dreyfus jeho písmo napodobil. Rodina čelila intrikám – pokusům diskreditovat je tím, že jim byly podstrčeny jakési dokumenty. Krátce po osvobození Esterházyho vydal Emile Zola v tisku dopis prezidentu republiky nazvaný Žaluji a rozvířil tím opět aféru, o níž velení armády doufalo, že procesem s Esterhazym skončila. Po ní následoval soud se Zolou – přes snahu soudce potlačit pravdu vyšlo najevo, jak věc probíhala. Zola byl odsouzen k pokutě a jednomu roku vězení, nicméně proces vzbudil u veřejnosti vážné pochybnosti o Dreyfusově vině. Zola pak emigroval do Anglie. Zvrat nastal v roce 1898 když nezávislý důstojník objevil stopy falzifikace na jednom z „důkazních materiálů“ proti Dreyfusovi. Několik důstojníků generálního štábu i minstr války podali demisi, důstojník Henry, autor falzifikátu, byl zadržen a ve vězení spáchal údajně sebevraždu. Proces se opakoval, Dreyfus byl tentokrát odsouzen jen na deset let, ale prezident mu okamžitě udělil milost. K úplné  rehabilitaci a návratu do armády s hodností majora ale došlo až roku 1906. (Záznamy Mathieua jsou velmi podrobné a tím i dost nepřehledné, ale obsahují osobní stanovisko rodiny a jsou velice konkrétní. Soletova knih je beletrie, její výhodou je zjednodušení a tedy i zpřehlednění složité aféry, a je tam řada konkrétních projevů antisemitismu; poněkud zbytečný je milostný román mladého novináře a politické souvislosti té doby viděné očima třídního přístupu k věci.)

Literatura:

Mathieu Dreyfus: Dreyfusova aféra jak jsem ji zažil, přel. E. Musilová, Odeon, Praha 1984

Marc Ferro: Dějiny Francie, přel. J. Matějů a D. Olšáková, Nakladatelství LN, Praha 2006

Bertrand Solet: Byl jeden kapitán, přel. T. Sýkorová, Mladá fronta,, Praha 1981

Spravedlnost

Spravedlnost admin Ne, 10/14/2018 - 21:15

Soudy dnes a v padesátých letech

Vzdělávací oblast

Občanská výchova, základy společenských věd

Téma

Principy justice v totalitním režimu a v  demokratickém systému. Politické procesy 50. let v ČSR, předpojatost, zmanipulovaný soudní proces versus právo a spravedlnost. Termíny „internacionalismus“ a „buržoazní nacionalismus“ a jejich využití k likvidaci nepohodlných členů KSČ.

Látka

V 50. letech probíhaly pod tlakem  vedení SSSR, osobně J. V. Stalina, procesy jednak s demokratickými osobnostmi (Milada Horáková, Heliodor Píka a další, jednak procesy vnitrostranické; hlavní z nich proběhl v roce 1952 pod názvem Proces s protistátním spikleneckým centrem Rudolfa Slánského, v němž bylo vyneseno 11 rozsudků smrti a 3 doživotí. Už před tím proběhly podobné procesy v Maďarsku, Bulharsku a Polsku, a v souvislosti s maďarským procesem s Laszlo Rajkem byly uváděny kontakty s čes. komunisty. Sovětský svaz neuspěl ve snaze navázat kontakty s levicovými silami v Izraeli, spojil se proto s arabskými státy a důsledkem byl antisemitismus – tažení proti tzv. sionismu (založení židovského státu), vliv měla i celoživotní Stalinova nenávist k Židům. Zatýkání začalo už v roce 1949 a probíhalo do listopadu 1951, kdy byl zatčen Rudolf Slánský, generální tajemník KSČ, který měl procesy na starosti. Zatýkáni byli nejrůznější činitelé, od skalních komunistů přes umírněné až k nepolitickým expertům, podstatná část z nich byli Židé. Za vinu se jim kladla špionáž, spiknutí proti republice, sionismus, buržoasní nacionalismus, trockismus a titismus (sympatie k J.B.Titovi). Internovány byly i jejich rodiny v „domácím vězení“. Zatčení byli týráni, mj. hladem, nedostatkem spánku apod. a svoje výpovědi, napsané sovětskými poradci, se naučili zpaměti a byli z nich před stáním zkoušeni. Jejich sebeponížení vedlo až k tomu, že pro sebe žádali nepřísnější tresty. Během, procesu přišly tisíce petic a dopisů pracujících, kteří "spiklence“ odsuzovali a žádali jejich smrt, Ivan Skála použil slogan „Psovi psí smrt“. K rehabilitaci (nejprve tajné) došlo, až po Stalinově smrti, zveřejněna byla v roce 1968.

Jedním z popravených byl Vlado Clementis, v době zatčení ministr zahraničí, který se provinil zejména tím, že se kriticky stavěl k těsně předválečnému  paktu SSSR s Hitlerem. Následoval proces s tzv. slovenskými buržoasními nacionalisty (Laco Novomeský, Gustáv Husák), kteří přežili s mnohaletými tresty. Podle marxistické teorie buržoasního nacionalismu odvrací rozdělování lidí podle národnosti, rasy, etnika nebo náboženství od třídního boje a tedy i od proletářského internacionalismu, vyjádřeného heslem: Proletáři všech zemí, spojte se! V ČSR byla vedením KSČ v čele s Klementem Gottwaldem tato teorie použita proti několika čelným slovenským osobnostem – proti politikům Vladovi Clementisovi a Gustávu Husákovi a básníkovi Lacovi Novomeskému. „Proces s rozvratnou skupinou buržoazních nacionalistů na Slovensku“ (duben 1954) v Bratislavě: Gustáv Husák byl odsouzen na doživotí (omilostněn po 10 letech) a Laco Novomeský na 10 let.

V demokratickém státě je justice založena na zásadách 1. zákonnosti (nikdo nesmí být stíhán jinak, než ze zákonných důvodů) 2. oficiality (ochrana základních práv a svobod), 3. presumpce neviny (pokud není obžalovaný odsouzen, je považován za nevinného), 4. objektivního zjištění skutkového stavu věci (musí být zjištěn bez jakýchkoliv pochybností).

Námět lze nejlépe realizovat formou soudního řízení.

Podklady viz Wikipedie a další elektronické zdroje.

 

Co je spravedlnost

Vzdělávací oblast

Průřezová téma, etická a občanská výchova

Téma

Spravedlnost je nejen věcí morálky a odpovědnosti soudce, ale i jeho intelektu - schopnosti být chytřejší než pachatel. Pro spravedlnost je třeba něco udělat, nepadá s nebe, a to se týká i toho, kdo je obětí nespravedlnosti.

Látka

Řadu příběhů o soudcích a spravedlnosti najdeme především v pověstech a pohádkách Asie – od oblastí Arabských až po Dálný východ. K soudcovským příběhům patří korejská Kamenná socha před soudcem. Potulný kramář se štůčky hedvábí a brokátu usne v horách, vedle hrobu se sochou. Když se probudí, hedvábí je pryč. Stěžuje si v městě prefektovi a ten svolá soud. Nechá přinést sochu a chová se k ní jako ke svědkovi, vyslýchá ji a když nedostane žádné odpovědi, nechá ji přivázat na lavici a zmrskat. Soudu jsou ze zvědavosti přítomni nejbohatší lidé z města a posmívají se nesmyslnosti tohoto počínání. Prefekt je nechá na den zavřít pro urážku soudu a pustí je ven s příkazem, aby každý musí přinesl štůčku hedvábí. Snesou skoro všechno, co bylo kupci ukradeno, a ukáže se, že to koupili u obchodníka v sousední vesnici. Ten je předvolán, dodá, co ještě chybí a okradeného kupce odškodní.1

Moudré a spravedlivé rozsudky najdeme i v dalších asijských kulturách, například příběh Které máš nejraději o moudrém rozsudku Hárúna ar-Rašída v knížce libanonských pohádek.2 A konečně příběh z repertoáru čínských profesionálních vypravěčů Jak soudce Pao, Dračí plán, rozsoudil bezpráví. Úředník Sun se stal obětí intriky: astrolog mu předpověděl, že zemře ještě téhož dne, Sun se večer ve stresu opil a skončil v řece. Na závěr složité historie soudce Pao zjistí, že Sun byl zavražděn svou ženou a jejím milencem, aby se ho zbavili a mohli se vzít.3 Hrdinou perské pohádky Chytrý šáh je spravedlivý vládce, který často chodí na zapřenou mezi lidi a zná dobře život. Třikrát vyřeší stejný problém: člověk si uložil peníze u důvěryhodné osoby – kupce, soudce a sadaře - ale ten to pak pravému majiteli popřel. Šáh je ve všech případech usvědčil velmi nekonvenčním způsobem, například v kupci vyvolal představu, že učenec, který si u něj uschoval peníze, je jeho velice dobrý přítel. Pro orientální prostředí ovšem svědčí i postavy – učenec, kupec, mimořádně šikovný řemeslník, opravář vzácných látek a kůží, soudce.4

A soudů a soudců se týká i jeden z nejznámějších příběhů starého Egypta Výřečný venkovan. Drobný rolník Chunanup se vydá se zbožím do města na trh, cestou ho o všechno připraví bohatý sedlák Nejtemnacht. Venkovan se dovolává spravedlnosti u královského správce Rensiho, ten však nemá čas a jeho podřízení rozhodnou ve prospěch Nejtemnachta. Ale venkovan se nedá, mluví a mluví na svou obhajobu. Rensi s jeho výmluvností seznámí krále a nechává pak jeho řeč zapisovat pro královo potěšení. Teprve když venkovan vyjádří touhu raději zemřít, Rensi z králova příkazu rozhodne, že všechen Nejtemnachtův majetek připadne Chunanupovi a sedlák se stane obyčejným rolníkem na Chunanupových dosavadních polích.

Pro spravedlnost je třeba něco udělat, odměna přichází za vytrvalost i za obdivuhodnou dovednost.5

 

Počestná práce

Vzdělávací oblast

Etická výchova

Téma

Kdekterý hospodský filozof a politik ví, jak by se mělo zatočit s tím nebo oním, který spáchal cokoli trestného a trestuhodného – „zavřít až zčerná“ a kdysi také „pověsit!  Ale když kdokoli splní svou občanskou povinnost a sdělí policii, co o zločinu doopravdy ví, dostane nálepku „udavače“. Tím spíš pak je v obecném opovržení ten, kdo se podílí na popravě, nejen kat a jeho pomocníci, ale i ten, kdo staví šibenici.

Látka

Bratislavská pověst vypráví příběh mladého tesaře Johana, na kterého jako nejmladšího člena cechu tesařů přišla řada, aby postavil šibenici. Zažil to už jeho otec, do smrti nesl přezdívku Henrich Šibenice a kluci mu kreslili šibenici na vrata. A tak se mladý Johan vzepřel a požádal rychtáře, aby s tím něco udělal. Městská rada nakonec našla řešení: tovaryši postavili základ šibenice a pak se k němu vydal celý průvod v čele s rychtářem, a  všichni významní a respektovaní občané města, radní, a cechmistři, na rozestavěnou šibenici klepli  kladívkem a podíleli i se tak na její stavbě, Tovaryši pak už v klidu šibenici dostavěli.  V Bratislavě se pak po staletí udržoval obřad „zpočestňování šibenice“.

Literatura:

Mária Ďuríčková: Dunajská královna, přel. J. Kintnerová, Albatros, Praha 1976

 

Rozsudky soudce Óoky

Vzdělávací oblast

Etická výchova

Téma

Óokovy rozsudky neporušují někdejší japonské právo, ale jejich základem je spravedlnost v obecném slova smyslu, ne znění zákona. Ostatně pro některé přečiny a zločiny ani nelze najít v jakémkoli právním systému paragraf. Krátce řečeno, jde tu o spravedlnost ve vyšším,  morálním slova smyslu.

Příběhy

Morální ťafka – Óoka a urozený pytlák

Parta synků z bohatých a významných rodin, v čele s  Jošimunem, synem knížete, pytlačila v posvátném jezeře.  Dřívější soudce uhýbal řešení, protože se vyhýbal konfliktu s významnými osobnostmi. Óoka ale přes nechuť podřízených přikáže mladíky zatknout. Při soudním líčení nereagoval na drzosti sebevědomých synů z bohatých rodin a poslal je do vězení, přitom Jošimuneho obvinil, že je kýmsi jiným a za Jošimuneho se jen vydává. Jeho argumentem bylo, že syn z tak vážené rodiny by se pytlačení na posvátném jezeře nedopustil. Jošimuneho to zaskočí, je zahanben a  splatí pokutu. V dalším životě se chová jako odpovědný příslušník vládnoucích vrstev.

Odměna za poctivost – Óoka a dva poctivci

Řezbář Saburobei vyřezal pro bohatého pána domácího bůžka Ebisua.  Kupec za něj zaplatil tři zlaťáky, což znamenalo pro chudáka s dětmi záchranu před bídou. Ale cestou domů balíček s penězi ztratil. Našel ho nudlař Čodžoró, poctivec, který byl rád, že u balíččku je jméno majitele a čtvrť kde bydlí. Tři dny ho hledal na úkor vlastních výdělků. Když řezbáři peníze přinesl, vznikla mezi oběma hádka - každý tvrdil, že peníze správně patří tomu druhému. Když spor vyvrcholil, přivedli je sousedi před soudce Óoku. Ten se podivil, že před ním stojí dva poctivci. Vytáhl z vlastního váčku zlaťák a každému z obou poctivců dal po dvou zlaťácích – „Každý z nás tří přišel při tomto sporu o zlaťák“, znělo zdůvodnění.

Lakota – Splacený dluh

Lakomý Šingobej smažil ryby, jejichž vůně si užíval jeho podnájemník, student krasopisu Čóhej, k svému chudému jídlu. Šingobej jednoho dne zaslechl, jak student pozval na tuto pochoutku kamaráda, a vypočítal si, že mu podnájemník dluží deset měďáků za tři měsíce čichání. Konflikt mezi nimi sledovalo celé okolí, lidé, kteří Šingobejovou lakotou často trpěli.  Se zájmem sledovali, jak rozhodne soudce Óoka. Ten konstatoval, že student má zaplatit desert měďáků a vyzval ho, aby je přesypal z jedné dlaně do druhé. Pohled na měďáky a jejich zvuk byl podle soudce dostatečnou platbou za čichání vůně smažených ryb. Singobej měl ostudu a raději se přestěhoval.

Vychytralost na úkor druhého – Spor holiče s dřevorubcem

Holič Sakubej si u dřevorubce Kjútaróa objednal káru plnou dřeva za deset měďáků a oholení dřevorubce i jeho pomocníka. Když ji dřevorubec dovezl, holič si chtěl nechat nejen dřevo, ale i káru -  spor řešil soudce Óoka. Potvrdil, že holič zaplatil sjednanou sumu, ale ještě měl oholit dřevorubce a jeho pomocníka. Tím jediným pomocníkem byl ale tahoun – býk, a ten s holičem, pokoušejícím se ho oholit, pořádně zametl. Holiči nezbylo, než vrátit káru, a ještě zaplatit za holení, které se neuskutečnilo.

Podobné vyznění má Kouzlo proti zapomětlivosti -  lichvář Čutoru uloží u sebe peníze vdovy a zapře to. Když po létech kauzu řeší Óoka a lichvář předstírá zapomnětlivost, soudce rozhodne pro „kouzlo proti zapomětlivosti“ – sváže lichváři oba palce u rukou tak, že nemůže nic dělat – ani pracovat, ani jíst, ani se převlékat. Po několika dnech ho toho „kouzlo“ zlomí a přizná, že vdova si u něj peníze uložila.  Óoka k uložené  částce přidá úroky za celých deset let, a to ve výši, kterou lichváři platí jeho dlužníci.

Jak ty otci, tak syn tobě – Příliš drahá nosítka. Uhlíř Jotaró našel v lese staříka, kterého tam odnesl a opustil jeho syn Tokubei, protože otec už nebyl užitečný. Soudce nechá povolat Tokubeiova patnáctiletého syna a rozhodne, že je Tokubei v právu, ale na odnesení starce do lesa musí pořídit pohodlná nosítka ze vzácného dřeva. Na námitku, že je to příliš drahé, soudce namítne, že se v rodině budou hodit a synáček stejně bezohledný jako jeho otec se toho ochotně chytne.  Tokubei se zastydí a otce nechá žít v rodině.

Lichocení nebo pravda? – Ókova Moudrost. Skupina přátel chtěla od Óoky vědět, jak to dělá, že jeho postavení u mocných je tak pevné. Vysvětlil to přirovnáním -  stejně jako obyčejná, která člověka sytí, se pravda nikdy nepřejí na rozdíl od sladkostí, které jsou jako lichocení mocným.

Literatura

Věna Hrdličková:  Rozsudky soudce Óoky, Aventinum, Praha 2015

Podvod a lež

Vzdělávací oblast

Etická výchova

Téma

Z obavy, aby se na mne neprovalilo, že podvádím a lžu, musím zalhat. Jediný ve městě, kdo nemá potřebu předstírat poctivost a pravdomluvnost, je ten, kdo byl z nich již usvědčen.

Příběh

Král, který už nevěděl, co by si ještě mohl přát, nařídil, aby celé město v dnu spalo a v noci pracovalo. Do města přišli dva cizí tkalci, kteří chtěli nabídnout svou práci. V pustém městě se v pravé poledne koupali v kašně na náměstí a byli zatčeni ponocným.  Král je chtěl nechat popravit, ale namítli, že v tom případě království přijde o jejich vzácné umění – tkají látku pro bohy. Dostali zlato a místnost, a když vrchní dvořan šel zkontrolovat jejich práci, tvrdili, že látku nevidí ten, kdo lhal a podváděl. Nejen vrchní dvořan, ale i mnozí další, včetně krále, rovněž předstírali, že látku vidí. Nakonec se král nechal obléct do pomyslného oděvu a vyšel nahý na balkón. Dav jásal, až vystoupil zlodějíček právě propuštěný z vězení – on měl své hříchy úředně potvrzené a zveřejněné, neměl co ztratit a tak zvolal, že král je nahý. Král pak chtěl opět tkalce popravit, ale oni mu řekli, že věřili v jeho moc obrátit všechno ve svůj opak. Král se zastyděl, propustil je a zlato jim ponechal.

Literatura

Jiří Marek: Nejkrásnější zahrada. Indické pohádky, Čs. spisovatel, Praha 1973

 

Dilemata

Vzdělávací oblast

Občanská a etická výchova, průřezová témata

Téma

Dilema je volba mezi dvěma vzájemně neslučitelnými hledisky nebo postoji, ale vyžadující nějaké rozhodnutí. Před podobnými problémy často stojí soudce, který musí nějak rozhodnout, ačkoli obě strany jsou v právu. Jak se v dané situaci rozhodovat, čemu dávat přednost, jak situaci vyřešit?

Látka

Je převzata z amerického televizního seriálu Advokáti (televize AXN Crime). Prezentuje soudní případy bostonské advokátní kanceláře, kterou tvoří kolegové ze studií. Jejich případy jsou vždy velmi náročné na rozhodnutí vzhledem ke svým okolnostem, a jedním z témat jsou morální dilemata a postoje advokátů, jejichž úkolem je hájit klienta, i když vědí nebo aspoň tuší, že je vinen. Složitá dilemata jsou proto prakticky v každém případu. Poměrně jednoduché a přehledné jsou čtyři případy, jejichž pochopení je snadné i pro právního laika.

HIV pozitivní

Případ velmi schopného, vysoce ceněného a u kolegů oblíbeného úředníka, který je HIV pozitivní. Svěří se s tím šéfovi, ten to zpočátku tají, ale pak tento fakt sdělí všem zaměstnancům, aby se omylem či náhodou nenakazili. Postižený žaluje šéfa o finanční náhradu společenské újmy – jeho pozice mezi kolegy se po zveřejnění této informace výrazně změnila, stal se outsiderem. Je důležitější nárok postiženého na soukromí a na zachování společenské pozice, anebo ochrana těch druhých před životem nebezpečnou infekcí? A jak se má s problémem vypořádat nadřízený?

Nebezpečný lék

Rodiče holčičky, jíž určitý lék způsobil selhání jater a následnou transplantaci s doživotním postižením, žalují farmaceutickou firmu, kterou lék vyrobil. Přestože nebyl řádně odzkoušen, její dealeři jej nabízejí i pediatrům. Firma se hájí tím, že odpovědnost je na lékařce, která lék předepsala. Na které ze zúčastněných stran je vina, která nese hlavní díl odpovědnosti?

Raní zpěv

Soused žaluje sousedku, že ho obtěžuje každodenním raním velice hlasitým zpěvem stále téže písně. Zpívá výborně, píseň je krásná, ale je únavné a obtěžující poslouchat ji dnes a denně. Sousedka vysvětluje, že tato píseň ji zbavila depresí a nabíjí ji energií k práci, je tedy pro ni životně důležitá. Jak vyřešit sousedský spor – co je pro jednoho důležitá potřeba, druhého obtěžuje.

Diskriminace

Jistá menší letecká společnost je žalována za to, že z přepravy vylučuje Araby a zásadně jim neprodává letenky. Letecká společnost to vysvětluje tím, že ostatní pasažéři mají strach, jestliže je s nimi na palubě Arab. Jak změnily události z 11. září 2001 principy demokracie a volného obchodu v společnosti USA? Opravňuje nepřijatelnost oněch událostí i nepřijatelné chování obchodní společnosti?

1 Pucek, Vladimír: Korejské pohádky, Aventinum, Praha 1997

2 Gay-Para, Praline: Kočičí žena a jiné libanonské pohádky, přel kolektiv, Es-ma, Brno 2004

3 Průšek, Jaroslav (ed.): Podivuhodné příběhy z čínských tržišť a bazarů, přel. J. Průšek, 3. vyd., Odeon, Praha 1991

 

4 Tichý, Jaroslav: Svícen dvanácti dervišů, Mladá fronta, Praha 1972

 

5 Tomek, Jiří: Faraóni a kouzelníci, Albatros, Praha 2004

Tomek, Jiří: Příběhy faraónů, Albatros, Praha 1989

 

Látky pro etickou výchovu

Látky pro etickou výchovu evamachkova So, 07/27/2019 - 13:42

Látky pro etickou výchovu

            Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání obsahuje etickou výchovu jako doplňující vzdělávací obor a charakterizuje jej takto: „Etická výchova žáka především vede k navázání a udržování uspokojivých vztahů a k vytvoření si pravdivé představy o sobě samém, k tvořivému řešení každodenních problémů a k formulaci svých postojů na základě vlastního úsudku s využitím poznatků z diskuse s druhými, ke kritickému vnímání vlivu vzorů při vytvoření vlastního světonázoru, k pochopení základních environmentálních a ekologických problémů a souvislostí moderního světa.“  Ve výčtu učiva se v RVP uvádějí komunikační dovednosti, pozitivní hodnocení sebe sama a druhých, tvořivost a základy spolupráce, prosociálnost, asertivní chování a inciativa, důstojnost a identita lidské osobnosti, ochran před manipulací a uplatnění etiky v životě. Vesměs kompetence a postoje, které obsahuje a rozvíjí i dramatická výchova a je to nadto učivo, které se dá nejúčinněji rozvíjet aktivitou, jednáním v situaci, hrou v roli. Dramatická výchova  nabízí zkušenost s dramatickou hrou na základě literatury, a má v repertoáru  aktivit  metody, jako je rozhodování, škály, plášť experta a reflexe, a může dobře pracovat i se simulačními metodami formou konferencí nebo soudního řízení, včetně porady poroty a podobně.

Celou bohatou škálu a vysoký počet etických námětů a témat najdeme ve většině uměleckých děl, neboť je jen velice málo těch, která podporují neetická stanoviska. Ale to neznamená, že  pro dramatickou práci s etickými tématy lze sáhnout po čemkoliv, co umožňuje  převedení  z verbálního projevu do dramatického jednání. Ne vše se hodí mimo jiné proto, že někde je etická myšlenka  spíše v pozadí, na okraji příběhu nebo se projevuje v obecné rovině. Ale existují i díla, u kterých je etická otázka základem tématu a je v něm přímo řešena jako základ celé věci.  Naprostá většina kouzelných pohádek má morálně pozitivní závěr, ale většina příběhu zdůrazňuje jiné hodnoty. Na druhém pólu stojí tzv. morality, příběhy, které se etikou zabývají explicitně, někdy s připojeným ponaučením, jako je tomu například u bajky, ale také v mnoha orientálních pohádkách.

Látky s plnohodnotným uměleckým přístupem, které čtenáři či aktérovi dovolují přijímat jejich sdělení svým vlastním způsobem, najdeme v nejrůznějších oblastech literatury.

 

Sebeuvědomění a identita

Vztah k sobě samému, identita jedince, sebepoznání, vědomí vlastních možností i sounáležitosti se  skupinou jsou obsaženy v dílech,   jako je  čínský  příběh O kameníkovi[1], který zatoužil být boháčem, a víla mu to splnila, ale on za čas pochopil nevýhody této pozice a chtěl být raději vysokým úředníkem,  i v  tom mu víla vyhověla, ale vše se opakovalo. Stal se  postupně vesničanem, sluncem, větrem, mrakem a konečně  balvanem, který přijdou opracovat kameníci, a tu  zatouží být opět sám sebou. Mnoho prožil a zjistil, že všechno má svou dobrou i špatnou stránku. Obdobné téma má Čtvrtkův Pták Klabizňák[2], který se shlíží v různých ptácích, ale nakonec zjistí, kam patří, některé Nepilovy pohádky, jako je  O slepičce kropenaté, která se pokusila stát se zpěvačkou, ale včas si uvědomila, že jejím posláním a identitou je snášení vajec, nebo  Pohádka cvrččí, v níž cvrček podlehne cizí kritice a uvěří, že jeho hra na housle za nic nestojí, ale nakonec přijde na to, že je to jeho poslání. [3]l Další Nepilova  pohádka O žábě starostce [4] vypráví o tom, jak se žába protekcí stala starostkou lesa na levém břehu, a občanům, kteří ji žádali o radu, vnucovala svůj vlastní způsob řešení: lososi mají přehradu překonat skákáním kolem ní,  sluky mají zimu přespat v bahně, a  ve sporu vrány se slavíkem, kdo umí líp zpívat, ocenila vránu. To už bylo na zvířata příliš a žábu svrhli.

Zcela jiným případem je Princ Bajaja Boženy Němcové. Matka upřela staršímu z dvojčat právo prvorozenectví a následníkem trůnu se tak stal mladší bratr, královnin mazánek. Odvržený princ se vydal do světa a vstoupil u sousedního krále do služby jako němý, schopný říci jen „bajaja“.  Vzdal se nejen své princovské role, ale i statusu zdravého mladíka. Jeho inkognito má dvojí smysl, je protestem proti nespravedlivému postoji rodičů, ale také umožňuje Bajajovi  být  bez sociálních výhod sám sebou, projevovat se svými schopnostmi a přednostmi, dobrou povahou a statečností.

Zajímavý námět má kratičké japonské  vyprávění, v podstatě anekdota, Obraz v zrcadle[5]. Mladý muž, světa neznalý vesničan, objeví neznámou věc – zrcadlo, a svůj obraz v něm považuje za svého otce za mlada. Manželka usoudí ze svého obrazu, že manžel má milenku, a když  má domnělou nevěru posoudit jeptiška, považuje svůj obraz za  kající se milenku. Identita jedince je tu spojena s identitou druhých lidí, blízkých si rodem, věkem nebo profesí. Jiným příběhem rodinné příslušnosti a jejího významu je španělská pohádka O nahém králi“. [6] Tři  podvodní tkalci tvrdili, že umí utkat látku, kterou nespatří ten, kdo není skutečným synem svého otce,  a v tomto království bylo pravidlem, že synové dědili po otci, jen když byli jeho  skutečnými syny. Král na podvod naletěl a v závěru se objevil na veřejnosti nahý, podvod odhalil černoch, králův podkoní, který své rodiče nikdy nepoznal.

Rozsáhlejším literárním dílem, které se týká identity, je příběh Medvěd, který nebyl, Franka Tashlina.[7] Medvěd se uloží k zimnímu spánku v lese, ale probudí se v továrně, kterou zatím lidé postavili. Všichni kolem něj trvají na tom, že je dělník, i zvířata v zoo a v cirkuse potvrzují, že není medvědem, protože není v kleci a neprodělává drezuru. Jeho inedita není posuzována ne podle toho, jaký je, ale v jakém prostředí se bez vlastního přičinění ocitnul. Tlak prostředí ho nutní zbavit se vlastní identity.

Historická pověst z Haliče  Dětský nájezd na Lvov vypráví o vpádu Tatarů v roce 1624. Tataři část místních zajali, část povraždili, a na živu nechali jen děti. Zoufalé děti nechal z keřů a rákosí vytáhnout hejtman a odvezl je do Lvova a na náměstí je nabídl místním občanům,  i když se obával, že neuspěje. Lvovští občané však projevili o sirotky nečekaný zájem a okamžitě si je rozebrali.[8]

Vztahy mezi lidmi

Obsáhnut všechna literární díla, jejichž téma je založena na té či oné podobě vztahu k druhým, je sotva proveditelné. Tedy jen příklad, zajímavý svou neobvyklostí -  Vlkovy řasy, pohádka z Prodaného snu[9]Bohatý kovář pod tlakem druhé ženy vyžene z domu v předvečer Nového svou dceru Akiko. Zoufalá dívka odejde do lesa, aby ji sežral vlk. Ale vlk  jí daruje  svoje řasy, když se přes ně Akiko podívá, pozná na lidech, jací doopravdy jsou. Všichni lidé, kteří kolem ní procházejí  mají zvířecí hlavy vyjadřující jejich povahu. Lidskou hlavu má jen mladý uhlíř, Akiko se mu nabídne za hospodyni a brzy zjistí, že ze studánky za chalupou neteče voda, ale nejkvalitnější víno, a že kameny, kterými je studánka obložena, jsou ve skutečnosti zlaté valouny. Dvojice zbohatne a zřídí si hospodu, která je brzy proslulá svým kvalitním vínem. Zatím doma macecha zemřela a otec přišel o všechno. Jednoho dne  Akiko v žebrákovi, který se zastavil v hospodě, pozná svého otce, odpustí  mu a on pak dožije s ní a s jejím mužem.

Zajímavým příběhem  neznámého autora asi z 16. nebo 17. století je  Bajka o ptácích a opicích pocházející z Tibetu.[10] Na svazích hory měly opice své vymezené území, ale pro nedostatek potravy pronikaly na území ptáků. Ptáci se jejich vpádu bránili a hájili svoje soukromé vlastnictví, které jim bylo přiděleno karmou, a na něž proto ostatní nemají přístup. Opice naopak soudí, že hora od podsvětí až po vrchol patří všem. Následuje střetnutí stanovisek a debaty, které vyústí až ve vyhrožování agresí. Nakonec se najdou zprostředkovatelé, moderně řečeno mediátoři, kteří domluví kompromis: ptactvo poskytne třetinu území opicím, zato ptáci budou mít možnost hnízdit v lese patřícím opicím. Stále aktuální témata boje proti bezpráví, řešení sporů, respektování práv druhých a sousedské snášenlivosti, odmítnutí agrese a vzájemných bojů, ale také otázka, zda něco může a má „patřit všem“.

Pozitivní pohled na život

Pozitivní přístup je  tématem Indické pohádky Dobro plodí dobro.  Zemi vládl dobrý král a podlá královna. Ke králi denně přicházel starý brahmán, přinášel mu citron a pronesl vždy verše: Zaseje-li se dobro, vyroste dobro./ Zaseje-li se zlo, vyroste zlo./Výsledek vždycky ukáže,/ bylo-li to dobro, nebo zlo.“  Zlé záměry královny a jejího milence ministra vedly k tomu, že sklidili zlo -  ministr se uvařil v kotli, který byl nastražen na brahmána a královna skončila na šibenici, kdežto brahmán se stal ministrem.[11]

Hrdina Bolligerova příběhu Šťastný skřítek[12] se jmenoval Toník a  byl  docela obyčejný, ale měl krásný hlas,  zpíval a skládal písničky. Všichni ho obdivovali a měli ho rádi a Toník byl šťastný. Ale  jednou přiletěl havran se zlatým prstenem a Toník zjistil, že netouží po ničem tak, jako po zlatém prstenu a havran mu ho daroval. Pak se to opakovalo s hadem se zlatou korunou a s žabákem ve zlatém vozíku. Toník měl vše a byl šťastný, ale ztratil hlas. Zůstal sám, přestalo ho to bavit a vrátil zlaté věci havranovi, hadovi i žabákovi. Byl ale daleko od domova a tak se vydal na dlouhou pouť domů, ke svým, a cestou se mu vrátil hlas i schopnost skládat krásné písničky. Jsou hodnoty, které potěší, ale nenaplní život a neposkytnou člověku přátelství druhých. V takové situaci pomůže schopnost vrátit se ke skutečným životním hodnotám.

K pozitivním hrdinům patří i Sekorův Ferda Mravenec. Celý cyklus příběhů uvádí autor mottem:  „Vítej, veselý chlapíku! Nikdy ses ničeho nebál, do každé práce ses hned pustil, všechno jsi dovedl. A podívejme se, také na tebe se štěstí vždycky nesmálo. Ale nedal ses.“  Vyjadřuje charakter příběhů o Ferdovi, a tento postoj je obsažen v řadě epizod v celé Knížce Ferdy Mravence, obsahující původně samostatně vydané tituly Ferda Mravenec, Ferda Mravenec v cizích službách a Ferda Mravenec v mraveništi.[13]

Každý jev a skoro každá negativní událost v životě mají i stránku pozitivní. Schopnost hledat na všem pozitiva vede člověka k dalšímu rozvoji, orientace jen na negativa, věčné remcalství a stěžovatelství  vedou  lidi k závisti, k obviňování druhých a k pocitu životního ztroskotání. Humornou formou prezentují pozitivní vidění věcí pohádky toho typu, jako je norská O Gudbrandovi z hor.[14]  Ať Gudbrand udělal cokoli, jeho ženě se to zdálo dobré. Měli dvě krávy, ale jednu se rozhodli prodat. Na trhu o ni nikdo neměl zájem, ale cestou zpět potkal  Gudbrand člověka s koněm a vyměnil s ním krávu za koně. Postupně potkal lidi s vepřem, kozou, ovcí a kohoutem, a vždy vyměnil. Nakonec z hladu prodal kohouta a najedl se, život je důležitější, než kohout. Cestou domů zašel k sousedovi a ten se s ním vsadil, že mu žena vyčiní. Ale Gudbrand vyhrál, jeho žena  na každé výměně  našla cosi pozitivního. Pohádka má celou řadu variant v mnoha národních fondech pohádek.

Hodnota člověka

Generální téma této tematické oblasti: Posuzuj člověka podle jeho chování a skutků, morálky a intelektu, ne podle vnějšku, který nevypovídá o jeho vnitřní hodnotě.  Téma kontrastu vnější ošklivosti a vnitřní krásy  je dominantní v Krásce a zvířeti, kterou najdeme v řadě variant. Francouzská, v podání de Beaufortové, je Zvíře laskavé a  krásce dalo k dispozici knihy a cembalo a duchaplně ji bavilo.[15] Jednoduchou variantou, přístupnou i menším dětem, je anglická O krásné dívčině a zakletém psovi [16], v níž dívčina změní ošklivého psa v krásného mladíka tím, že ho označí za milého a hezkého pejska.

            Ve francouzské pohádce  Princ Chocholouš vystupují vedle ošklivého prince i dvě princezny, jedna ošklivá, ale duchaplná, druhá krásná a hloupá. Krásná žárlí na duchaplnou, která budí větší zájem, nakonec se i ona v duchaplnou promění láskou, a Chocholouš láskou zkrásní.[17]

Pomoc druhým

Velmi častým námětem pohádek je pomoc druhým, spojená se slušností a zdvořilostí.   V Andersenově pohádce  Přítel na cestách (v nejstarších vydáních  Soudruh na cestách) hrdina prokáže službu mrtvému, který byl pohozen v příkopu: zaplatí za něj duhy a nechá ho  řádně pohřbít.  Vděčný nebožtík se pak k němu přidá v podobě poutníka, který ho doprovází při všech jeho činech a pomáhá mu. Služba, kterou hrdina prokáže druhému, má velmi různé podoby. V lotyšské pohádce  Bohatá odměna za dobrý skutek  sedlák kvapně sváží seno před bouřkou, ale když cestou vidí spícího člověka, probudí ho, aby nezmokl, a  dostane za to pytel peněz.[18]

Celá řada pohádek o utlačovaných a pokořovaných dívkách – nevlastních dcerách spočívá v dívčině ochotě pomáhat.  Během  své cesty za splněním  náročného úkolu, který jí macecha dala  je žádána o pomoc, v evropských pohádkách  má například obrátit lávku, vyčistit pícku, setřást ovoce se stromu. V indické pohádce O Smuténce a Marnivce[19] má podojit a obsloužit kravičku, nasekat trávu březí kobyle a strhnout z banánovníku břečťan, navíc ještě u stařenky, k níž dojde, se má vykoupat, vybrat si šaty a najíst se. Všechny tyto úkoly splní Smuténka dobře, zvířatům a stromu pomůže, při sebeobsluze a vybírání šatů u stařenky projeví skromnost. Zdvořilost, ochota pomáhat, schopnost vcítění do problémů druhých a ohleduplnost, pracovitost a skromnost,  kdo má tyto  dobré vlastnosti a prokazuje svou lidskou hodnotu, je odměněn a druzí mu pomáhají tak, jak on pomáhá jim.   Další varianty tohoto typu pohádky:  slovenská Dej Pánbůh štěstí, lávko[20].  Hrdinka  každou  věc či tvora nebo strom pěkně pozdraví, pokloní se a pomůže:  obrátí prochozenou lávku, očistí psíčka postiženého prašivinou, očeše plody,  které stará hruška nemůže unést, vyžene bejčka, který je už léta na jedné pastvině, vymete pícku. U ježibaby pak zametá  jedenáct světnic, ale jednou nahlédne i do zakázané dvanácté, najde v ní zlato, stříbro a měďáky v kádích, vykoupe se v nich a  má pak zlaté vlasy, ruce i nohy. Musí před ježibabou utéct, ale cestou jí všichni pomohou. Na cestu se pak vydá vlastní dcera macechy, ale ta se chová hrubě a sobecky a proto pohoří, vrací se vymáchaná a celá podrápaná. Zlatá panna se bohatě provdá, ta druhá zůstane na ocet. Podobný příběh má i známá ruská pohádka O překrásné Vasilise[21]  i německá  Paní Holle[22], v níž  dívka doputuje k paní Holle, u níž natřásá peřiny, aby  na zemi sněžilo. U Václava Říhy[23]  najdeme tuto pohádku pod názvem Lenka. Podobný příběh má anglická pohádka O studni s třemi zlatými hlavami[24].  Obtížný úkol dívky  spočívá v tom, že ji u studny tři zlaté hlavy žádají, aby je umyla a učesala a položila na sedmikrásky. Ona to udělá a hlavy ji za to obdaří krásou, krásným hlasem a bohatým a krásným ženichem. Variantu pro menší děti představuje italská O kocouru Mňoukovi a dvou holčičkách[25] -  když dívka na zahradě pláče, ujme se jí kocour Mňouk a zavede ji do kočičího paláce. Dívka tam kočičkám uklidí, navaří, prostře, dostane za to raneček, a když poslechne kocourovy rady, jak se má chovat při zpáteční cestě, přinese domů vřetánko se stříbrnou nití a na čele má stříbrnou hvězdu.

Spravedlnost

Jedním z příběhů s tématem spravedlnosti  je o  španělském hrdinovi   Cidovi. Zatímco Cid  vítězí nad Maury, jeho nepřátelé v čele s jeho zeti, které Cidovým dcerám  vnutil král,  proti němu  intrikují,  projeví zbabělost, obohatí se a odejdou, protože získali, oč jim šlo. Král přiznává, že pochybil a nespravedlnosti jsou spravedlivé vyřešeny.[26]

Spravedlností se zabývá i  Čapkova  povídka Zločin na poště [27]. Úřednice  vesnické pošty Helenka byla obviněna z krádeže dvou stovek a propuštěna. Neunesla tu hanbu a utopila se v rybníce. Místní lidé  zjistili, že adjunkt Houdek z místního velkostatku chtěl zajistit své snoubence práci v místě a krádež fingoval. Jeho přítelkyně místo dostala, ale ukáže se, že Helenka byla nevinná, a statkář potrestá Houdka tím, že ho pošle do jednoho ze svých vzdálených statků, kdežto jeho snoubenka uvízne natrvalo na místní poště. Houdek a jeho milá zaplatili za nespravedlnost, kterou spáchali na Helence.

A soudů a soudců se týká i jeden z nejznámějších příběhů starého Egypta Výřečný venkovan.  Drobný rolník Chunanup se vydá se zbožím do města na trh, cestou ho o všechno připraví bohatý sedlák Nejtemnacht. Venkovan se dovolává spravedlnosti u královského správce Rensiho, ten však nemá čas a jeho podřízení rozhodnou ve prospěch Nejtemnachta. Ale venkovan se nedá,  mluví a mluví na svou obhajobu. Rensi s jeho výmluvností seznámí krále a nechává pak jeho řeč zapisovat pro královo potěšení. Teprve když venkovan vyjádří touhu raději zemřít, Rensi z králova příkazu rozhodne, že všechen Nejtemnachtův majetek připadne Chunanupovi a sedlák se stane obyčejným rolníkem na Chunanupových dosavadních polích.  Pro spravedlnost je třeba něco udělat, odměna přichází za vytrvalost i za obdivuhodnou dovednost.[28]

Karel Čapek v povídce Případ Selvinův[29] řeší případ podlehnutí citům. Za básníkem Leonardem Undenem přijde stařičká matka Franka Selvina, odsouzeného na doživotí za vraždu tety Sofie. Proces trval jen půl dne a probíhal dost ledabyle. Básník se pustí do boje, sedm let usiluje o spravedlnost pro Franka Selvina, vzbudí zájem světové veřejnosti a sám se případem proslaví. Nakonec dosáhne obnovení procesu a osvobození Franka Selvina. Ten mu přijde poděkovat a sdělí mu, že tetu opravdu zabil. Ale kdyby básník nezasáhl, byl by dosáhl změny rozsudku u odvolacího soudu. Od té doby básníka vydíral a jemu nakonec nezbylo, než ho poslal do Ameriky, aby se ho zavil. Podlehnutí emocím je zrádné.

Špatné lidské vlastnosti

Téma špatných lidských vlastností je obsaženo v nespočtu literárních děl, včetně lidových pohádek a pověstí. Je tomu tak proto, že špatné vlastnosti jsou zajímavější než dobré, neboť vytvářejí složitější a náročnější zápletky a napětí, a negativní postavy jsou  různorodější a tedy i zajímavější, než lidé dobří nebo dokonce vzorní.

V četných pohádkách je konfrontována poctivost s nepoctivostí. Pobaltská Diamantová sekera[30] vypráví příběh vesnického chuďase, kterému spadla jediná jeho sekera do řeky. Než stačil cokoli udělat, z křoví se vybelhal stařec, skočil do vody a nabízel vesničanovi zlatou a pak stříbrnou sekeru, ale on je odmítl, protože nebyly jeho.  Bohatý soused se pokusil  o stejný zisk: hodil svou sekeru do vody, stařík se objevil, skočil do vody, ale vytáhl jeho železnou sekeru.  Boháč ji odmítl, pak odmítl i stříbrnou, až zlatou prohlásil za svou.  Stařík se ho zeptal, jestli se nespletl, na dně je ještě diamantová. Boháč přisvědčil, staroch mu ale zlatou nedal a zmizel navždy pod vodou.

Příběh chamtivosti, který je dobře znám z Puškinovy veršované pohádky O rybáři a rybce má zajímavé varianty: Patří k nim lotyšská Sedlák a stará bříza.[31] Dárcem je  strom  a  v závěru jsou oba manželé za chamtivost proměněni v medvědy. Estonská varianta má název Mocný rak a chamtivá žena.[32]  Manžel má nachytat ryby, ale chytí jen raka, který ho přemluví, aby mu daroval život. Je králem raků a dá mu klobouk plný ryb. Zpočátku obstarává jídlo, ale žena stále stupňuje požadavky, žádá šaty, dům, nakonec je královnou, a když se che stát bohem,  rak svou pomoc  zruší, vše se vrací do starých kolejí.  Přitom rak vyčte mužovi: „Ty sviňská čeládko! Tvoje žena je blázen, ale ty jsi ještě horší blázen, protože tancuješ, jak ona píská!“ – kdo podléhá nesmyslným požadavkům, je za to plně odpovědný.

Příběhem závisti je Hermés a Aglaura Ovidiových Proměn[33]. Hermés, posel olympských bohů, se zamiloval do jedné ze tří sester, nejmladší Hersé. To vzbudilo závist její sestry Aglaury, která na Hermovu žádost, aby mu pomohla k sňatku s Hersé, požadovala kus zlata. To dopálilo Pallas Athénu, která se vypravila k odporné stařeně Závisti. Uložila jí, aby svým jedem nakazila Aglauru, Závist to učinila a Aglaura se zmítala závistí tak dlouho, až  se proměnila v kámen.

O závisti vypráví i gruzínská Pohádka o prasátku. [34] Chudí a bezdětní manželé měli prasátko, které se jim pečlivě staralo o domácnost. Zalíbilo se princi, který šel za ním k jezeru a zjistil, že v jeho kůži vězí překrásná dívka. Prasátko od chalupníka koupil, oženil se s ním, a z prasátka vystoupila dívka. Jeden vezír ale princi záviděl, ze stáda si vybral největší prase, protože doufal, že z něj vystoupí nejkrásnější dívka. Přestože se prase vzpíralo, vezír ho dotáhl násilím k oltáři. Když se pokoušel prase políbit, to se na něj vrhlo a prokouslo mu krk. Vezír skončil na hřbitově a prase se vrátilo do svého stáda.

I drobný zločin je zločin, od něj vede přímá cesta k zločinům zásadnějším. Našeptávání: dalo by se na tom vydělat, je to snadné, udělej to, vyplatí se ti to… Člověk si tak zdůvodňuje, co činí, snad napodobuje druhé  -  „ono se to může, ono to jde, nikdo to nezjistí…“ Mahenova pohádka Kopaničář a kohout: Na chudých kopanicích nad Jablunkovem, žil chudý člověk, chalupa skoro bez stropu a podlahy, v chlívku koza, ani on nestál za nic a jen tak přežíval. Jednoho dne potkal bábu někde na kraji silnice, nabízela mu černého kohouta. Kohout mluvil lidským hlasem, za pár šupů ho koupil. Cestou je předjel naložený vůz, ztratil zákolníček, chlap chtěl vůz dohonit, ale kohout mu to rozmluvil -  výhodnější bude počkat, až vůz havaruje. Chlap pomáhá překládat zboží, kohout ho navedl, aby si nechal cínový talíř. Druhá historka: hospoda, při odchodu si kopaničář vzal krásný kožich, v kapse peníze, koupil krávu. Pak přepadení kupeckého vozu, kohout jako strašidlo vyděsí koně, vůz skončí ve vodě, zboží je plná chalupa. Pak kopaničář doprovází člověka k hranicím do Uher, okrade ho, nechá ho v lese. Další člověk se ptá na cestu, má plný opasek, kopaničář ho přemluví, aby u něj  přenocoval a v noci ho  zardousí, ale v opasku jsou jen skleněné korálky. Kopaničář si uvědomí, kam se to dostal a pozve černokněžníka, aby mu pomohl. Ten spálí všechno, co naloupil, pak kouzly zabije jak kohouta, tak kopaničáře. Jako plat za provedenou práci si odvádí kozu a krávu.[35]

Tématem pohádek často bývají sliby a jejich splnění, například německá Žabí král [36]. Žabák, který princezně pomohl,  žádá, aby se s ním spřátelila, seděla s ním u stolu a nechala ho spát ve své posteli. Princezna ledabyle slíbí a okamžitě odchází, svůj slib nemyslela vážně.  K dodržení slibu ji donutí otec a tematické těžiště této pohádky je právě v jeho v chování, když trvá na splnění slibu, byť byl jakkoli absurdní. Jiná častá situace s porušením slibu: král nebo sama princezna hledá ženicha, který má splnit určitý úkol nebo podat určitý mimořádný výkon. Požadavek splní jen chudý mladík, pasáček apod., ale král nebo princezna se začnou vymlouvat a kupit další a další podmínky.  Na druhé straně sliby často důsledně plní i negativní postavy, jako je čert, ale také král, který zaujímá  k hrdinovi nepřátelský postoj

K etickým zásadám patří i dodržování pravidel, norem a zákonů. O následcích nedodržení pravidla vypráví stará řecká báje o Orfeovi a Eurydiké[37].  Orfeus miloval svou ženu, vílu Eurydiké, ale  uštknul ji  had a ona zemřela. Orfeus se pokusil svou ženu získat zpět a prosil vládce podsvětí  Háda, aby mu ženu vrátil. Ten dojat jeho láskou  mu ji slíbil vrátit, za podmínky, že se cestou zpět na zem  na svou ženu ani jednou neohlédne. Orfeus to slíbí, ale nedokáže to. Ohlédne se ze strachu o ni, a už ji zpátky nezíská.

Pravda nebo lež?

Ukrajinská pohádka O pravdě a křivdě řeší sázku bohatého strýce a jeho chudého synovce. Synovec zpočátku sázku prohrává, ale nakonec se stane králem, a závěr příběhu je, že vyznávat pravdu se vyplatí, i když ne hned. „…lež je slepá a má krátké nohy a nikdy nikam nadlouho před pravdou neuteče. A také platí, že pravda je věčná a vždycky zvítězí. Někdy jí však v jejím lítém boji se lží musíme pomoci.Hrdiny staroegyptského příběhu Pravda a Lež jsou bratři těchto jmen. Jako děti si spolu hráli a dobře spolu vycházeli, ale když dospěli, začal Lež závidět Pravdovi. Oba bratři se zamilovali do dívky jménem Čest a ona dala přednost Pravdovi. Lež se rozhodl, že se pomstí a dívku získá, nastražil proto na bratra past: půjčil mu cennou dýku, v noci mu ji ukradl a druhý den ho obvinil z krádeže. Žaloval Pravdu u boha světla Hora, vylíčil svou verzi a dýku popsal jako neuvěřitelně velkou. Nezkušený Hor mu uvěřil, Pravda byl oslepen a stal se vrátným u bratra. Ale Čest Pravdu neopustila, starala se o něj a plánovala svatbu. Oba pochopili, že jsou v ohrožení a tak utekli na jih Egypta, vzali se a narodil se jim syn. Ten se o této věci dozvěděl, když dospěl a rozhodl se zakročit. Vydal se na cestu s překrásným býkem a dalším vybavením. Když narazil na strýcova pasáka, nechal u něj býka i svoje veškeré věci. Lež zjistil, že v jeho stádě je skvělý býk, nechal ho porazit a snědl ho. Pravdův syn se to dozvěděl a podal žalobu u Hora. Býka popsal jako neuvěřitelně velkého, a když měl Hor proti tomu námitky, mladík mu připomněl, že kdysi uvěřil obrovské dýce. Hor povolal svou ženu Hathor, bohyni radosti a lásky, před níž se každý zločinec přizná. Přiznal se i Lež, pak přivolali Pravdu a Hor mu vrátil zrak i mládí. Lež nechal potrestat a odsoudil ho do smrti sloužit jako vrátný u bratra. [38]

Z obavy, aby se na mne neprovalilo, že podvádím a lžu, musím zalhat. Jediný ve městě, kdo nemá potřebu předstírat poctivost a pravdomluvnost, je ten, kdo byl z nich již usvědčen. V příběhu Šaty pro bohy král, který už nevěděl, co by si ještě mohl přát, nařídil, aby celé město vedne spalo a v noci pracovalo. Do města přišli dva cizí tkalci, kteří chtěli nabídnout svou práci. V pustém městě se v pravé poledne koupali v kašně na náměstí a byli zatčeni ponocným.  Král je chtěl nechat popravit, ale namítli, že v tom případě království přijde o jejich vzácné umění – tkají látku pro bohy. Dostali zlato a místnost, a když vrchní dvořan šel zkontrolovat jejich práci, tvrdili, že látku nevidí ten, kdo lhal a podváděl. Nejen vrchní dvořan, ale i mnozí další, včetně krále, rovněž předstírali, že látku vidí. Nakonec se král nechal obléct do pomyslného oděvu a vyšel nahý na balkón. Dav jásal, až vystoupil zlodějíček právě propuštěný z vězení – on měl své hříchy úředně potvrzené a zveřejněné, neměl co ztratit a tak zvolal, že král je nahý. Král pak chtěl tkalce popravit, ale oni mu řekli, že věřili v jeho moc obrátit všechno ve svůj opak. Král se zastyděl, propustil je a zlato jim ponechal.[39]

Neochvějně přesvědčivá tvrzení dokážou člověka zmást a dovést k chybnému jednání. Arabská pohádka Švec Ahmed a tři zloději vypráví o ševci, který pozval přátele na pohoštění, šel do města a koupil nádherného berana. Cestou ho zastavili postupně tři lupiči, kteří mu sugestivně tvrdili, že to není beran, ale pes. Vracel se proto do města, aby psa vyměnil za berana, ale cestou unaven usnul a zloději mu zatím místo berana podstrčili skutečného psa. Kupec se bránil, přece mu prodal berana, dosvědčili to řezník a krejčí. Ahmed se kupci omluvil a koupil nového berana, zloději už ho nechali být. Jídlo se podařilo a Ahmed byl nakonec šťastný, že to dobře dopadlo.[40]

Rozhodování

Tři cesty Ilji Muromce, jedna z epizod z ruských bylin,  jako snad jediná nezdůrazňuje  nadlidské, až obludně hrdinské činy,  ale zabývá se tématem rozhodování se mezi různými cestami:   co je v životě nejdůležitější, které životní cestě dát přednost Ani v stáří nerezignuje Ilja Muromec před překážkami, stále se učí. Nové zkušenosti získává člověk po celý život a to  vlastním uvažováním, ne slepým podřízením.[41] Nejdostupnější je tento příběh v Ruských bohatýrech Iriny Karnauchovové, která byliny převyprávěla pro děti.  Karelská pohádka  O careviči Tähkimyšovi je kombinací Tři cest Ilji Muromce a Erbenovy Živé vody. Je zajímavá rozšířením rozhodování mezi třemi cestami.[42]

Jiný příklad rozhodování  zobrazuje Alois Jirásek  v historické povídce  Zámecký hejtman. Místem děje je Náchodský zámek v  listopadu 1620, krátce po bitvě na Bílé hoře. Na zámek přijel syn hejtmana Starky se zprávou, že král Friedrich Falcký prchá do Polska a v Náchodě přenocuje. Hejtman Straka se snaží krále přesvědčit, aby zůstal a bojoval dál, král odmítá, ale slibuje, že se vrátí s armádou. Ráno s králem odejde i mladý Straka, zamilovaný do mladé německé dívky z doprovodu krále. Stařec pak pravidelně dojíždí na hranice  a  vyhlíží krále, ale marně. V roce 1624 sleduje odchod emigrantů do Polska, v průvodu je i Komenský.  Klíčové téma naší historie:  vzdát boj nebo pokračovat? Kdy a za jakých okolností podepsat nebo nepodepsat, podrobit se nebo vzdorovat?  Situace krále, který byl cizí, s českými stavy měl jen stejné náboženství, pro něj osud Čech nic neznamenal.[43]

 Osobní systém hodnot

            Sávitrí je příběh ze staroindického eposu Máhabhrárata. Je to příběh  princezny, která se provdá za Satjavanta, který žije  v lesní poustevně se svým slepým otcem, králem ve vyhnanství. Světec předpoví, že Satjavant do roka zemře, Sávitrí si ho přesto vezme a v určený den jde  se Satjavantem do lesa, a ten v lese náhle onemocní zemře.  Sávitrí spatří boha smrti Jamu, který odnáší duši Satjavntovu, následuje ho  a nedá se poslat pryč. Jamoví  vysvětluje  svou dharm tj. svůj systém postojů. Jáma je ochoten splnit jí přání, s výjimkou oživení manžela.  Sávitrí si přeje, aby tchánovi vrátil zrak. Druhé přání – vrátit tchánovi království, stále se nedá odehnat a Jama jí splní třetí přání, nechť její otec  má sto synů. Čtvrté přání: nechť máme já a Satjavant  sto synů. Páté přání – již bez výhrad: ať ožije Satjavant, aby předchozí slib mohl bůh splnit. Uspokojila Jamu slovy plnými dharmy a její muž  ožije. Mezitím se splní všechny  Jamovy sliby.  Oddanost Sávitrí, a její cenná dharma,  spojená se schopností pro zachraňovaného něco konkrétního udělat a obětovat se dosáhne svého cíle. [44]

Další náměty najdete v  kapitolách Občan, Hodnoty  hodnotové žebříčky  a  Spravedlnost

 

V knize  Michaela Parkera Etika pro děti, (přel. V.Somogyi, Triton,Praha 2017)  jsou obsženy náměty obsažené v autorových návrzích dialogů, které podle jeho představ mají vést rodiče s děmti od 10 do 15 let.

 

[1] Renata Fučíková: Čínské pohádky, Brio, Praha 2007

[2] Václav Čtvrtek: Pohádka o ptáku Klabizňákovi, Albatros, Praha 1988

[3] Pohádkový svět Františka Nepila, Knižní klub, Praha 2015

[4] tamtéž

[5]  Jan Luffer (ed.): Strašidelný chrám v horách, Argo, Praha 2009

[6] Václav Cibula: Španělské pohádky, Albatros, Praha 1984

[7] Frank Tashlin: Medvěd, který nebyl, přel. T. Horváthová a J.  Dvořák, Baobab, Praha 2006

[8] Jurij Vynnyčuk: Příběhy z Haliče, přel. R. Kindlerová, Portál, Praha 2002

[9]  Viz Černá- Novák

[10] Josef Kolmaš: Suma tibetského písemnictví, Argo, Praha 2004

[11] Eliška Merhautová: Indické pohádky a bajky, Vyšehrad, Praha 2000

[12] Max Bolliger: Šťastný skřítek, přel. M. Hennerová, Paseka, Praha-Litomyšl, 2012

[13] Ondřej Sekora: Knížka Ferdy Mravence, Knižní klub, Praha 2015

[14] Asbjörnsen, P. Ch., Moe, J.: O obrovi,  který neměl srdce v těle, přel. J. Vrbová, Argo, Praha 2012, nebo O princeznách z Modrého vrchu,  přel. J. Vrtišová, Albatros 1973

[15] Perrault – d´Aulnoy – de Beaufort: Francouzské pohádky, Odeon 1990

[16] Jan Vladislav: Princezna s lískovými oříšky, Neubert- Grafoprint,  1995

[17] Charles Perrault: Pohádky matky husy, přel. F.Hrubín, Albatros, Praha 1972

[18] Anna Baugová: Hadí prsten, Lotyšské pohádky, přel. V. Gaja, Albatros, Praha 1978

[19] Jiří Marek: Nejkrásnější zahrada, Čs. spisovatel, Praha 1979

[20] Božena Němcová -  Jaroslav Seifert: Mahulena, krásná panna, Albatros, Praha 1982

[21] Irina Karnauchovová: Krásna Nesmírná, přel. Z. Psůtková, Albatros, Praha 1998

[22]Eduard Petiška: Sedmikráska, německé pohádky, Albatros, Praha 1984

[23] Pohádky Václava Říhy, SNDK, Praha 1969

[24] Jan Vladislav: Princezna s lískovými oříšky, Grafoprint-Neubert, Praha 1995 též  Pavel  Šrut: Kočičí král, Knižní klub, Praha 2009 (v této variantě jsou hlavy stříbrné)

[25] Jna Vladislav: princezna s lískvými oříšky

[26] Václav Cibula: Cid a jeho věrní, Albatros, Praha  1989

[27] Karel Čapek: Povídky z jendé kapsy

[28] Tomek, Jiří: Příběhy faraónů, Albatros, Praha 1989

[29] Karel Čapek: Povídky z jedné kapsy

[30] Jaroslav Tichý (ed.): Diamantová sekera, Lidové nakladatelství, Praha 1979

[31] Anna Baugová: Hadí prsten, Lotyšské pohádky, přel. V. Gaja, Albatros, Praha 1978

[32] Friedrich Reinhold Kreutzwald: Báchorky ze země tisíce ostrovů, přel. N. Slabihoudová, BALT-EAST, Praha 2000

[33] Vladimír Hulpach: Bájné dvojice z Proměn, Aventinum, Praha 2016

[34] Eduard Bass: Koráb pohádek, Press, Brno 2016

[35] Jiří Mahen: Dvanáczt pohádek, slbatros, Praha 1969

[36] Eduard Petiška: Sedmikráska, Albatros, Praha 1984

[37] Eduard Petiška: Staré řecké báje a pověsti

[38]  Jiří Tomek: Bohové a faraoni, Alabtrs, Praha 2000

[39] Jiří Marek: Nejkrásnější zahrada,  Čs. spisovatel, Praha 1973

[40] Jiří Tomek: Kouzelný květ pouště, Albatros, Praha 1989

[41] Irina  Karnauchovová: Ruští bohatýři, přel Z. Psůtková, Albatros, Praha 1984

[42] Michaela Tvrdíková: Pohádky z kouzelného mlýnku, Karelské pohádky, Albatros, Praha 1992

[43] Zlatá kniha historických příběhů II., sestavil J. P. Velkoborský, Albatros, Praha 1977

[44] Máhabhrárata – viz Miltner, Vladimír: Mahábhárata aneb Velký boj, Argo, Praha 2011;Miltner, Vladimír: Mahábhárata aneb Velký boj, Albatros, Praha 1988; Miltner, Vladimír: Příběhy bájné Indie, Práce, Praha 1973

 

 

Multikulturní výchova

Multikulturní výchova admin Ne, 10/14/2018 - 21:16

Odlišnost kultur

Vzdělávací oblast

Multikulturní výchova, demokratické myšlení

Téma

Lidé na celém světě mají řadu rysů i životních potřeb společných, ale žijí v různých podmínkách a prostředích a za tisíciletí si vytvořily různé kultury, které se zčásti v něčem shodují, ale v mnoha ohledech, často těch nejnápadnějších, se liší. Bližší poznávání vede k empatii a toleranci a v důsledcích i k možnosti dohody.

Látka

Multikulturalita - Babylonská věž (Petiška), Sodoma a Gomora (Petiška a Pavlát), Ester – (Olbracht a Pavlát)

Pohádky a pověsti obsahující prvky prostředí, okolností, specifických rysů i společných příběhů. Vzájemná konfrontace nebo výběr nejtypičtějších příběhů mohou rozdíly a shody dobře dokumentovat. Zde jen pár příkladů, ale lze dále hledat, látek je velké množství.

Asie

  • spojuje oceňování krásy přírody, člověka, architektury, oblékání, vzdělání, umění, schopnosti a odpovědnosti, časté moudré historky a osoby, etika, záliba v soudcích, Dálný východ – rodina, převtělování – Nejkrásnější zahrada, I sedmdesát umění je málo (Hulpach), Sávitrí (Miltner)

  • Morální naučení skrze příběh – Moudrý kupec (Afghánské pohádky)

  • Rodina - Tři bratři a tři truhličky (Himálajské pohádky)

  • Buddhismus, převtělování - Proč bohové stvořili buvola (Claudius), Záhrobní dluh (Zbořilová - Klindera), Buddhův splacený dluh (Hliněný tygr)

  • Šaty pro boha (Marek) + Císařovy nové šaty (Andersen) – stejný příběh, odlišné okolnosti a prostředí

  • Vypravěčství – O muži, který neuměl vyprávět (Keltské pohádky), O skřítcích z pohádek (Hulpach)

  • Charakteristické rysy národa, oblasti, etnika

  • Čína – Pasáček a víla (Hrdličková - špatný konec), Průšek – Dívka bakalář (vzdělání v staré Číně); Indonésie – bajky (zvířena), Korálová princezna (prostředí a zvyklosti)

Evropa a USA

  • Specifika prostředí – Divoký západ- Jak Mike přišel o svou slávu (Hulpach), Rusko – Mrazík (Afanasjev), Rumunská – Jak táta Bukur nakrmil svých sto dětí (Adascatilei), Německo – Vandrovali tovaryši, Mistr Šídlo, Dary skřítků, O udatném krejčíkovi a jiné řemeslnické pohádky (bratři Grimmové) – Arabská - Rybář a ifrít – (Tomek: Dary krále džinů)

  • Bratislavské pověsti – Bratislavský čert, Červená pelerína (Ďuríčková) - Čert a Káča (Němcová)

  • Anglie – O Dicku Wittingtonovi a jeho kočce, O rytíři Tamlinovi (Vladislav, Anglické pohádky)

  • Irsko – Poslední útočiště (Kočičí zaklínání), O Jackovi a mořském mužíkovi (Keltské pohádky)

  • Ukrajina – Kulihrášek (srovnání s ruskou variantou), Zlatý střevíček (varianta Popelky)

  • Itálie - Krásná Benátčanka (Calvino) O králi Sladkém snu, O králi sedmi závojů (Vladislav)

  • Norsko – Tajuplný kostel, Špindíra, Záhadný muž a Johannes Blessom (Hednrych)

Literatura

Adascalitei, Vasile: Předu, předu pohádku, přel. M. Kavková, Lidové nakladatelství, Praha 1980

Afanasjev, Alexandr N.: Ruské lidové pohádky, přel. R. Lužík a K. Dvořák, Odeon, Praha 1984

Calvino, Italo: Italské pohádky, přel. V. Hořký, Odeon, Praha 1982

Claudius, Eduard: Když se ryby pásly na nebi, přel. K. Jiroudková, SNDK, Praha 1967

Dubovská, Zorica: Bajky a pověsti Indonésie, Dar Ibn Rushd, Brandýs nad Labem, 2017

Ďuríčková, Mária: Dunajská královna, přel. J. Kintnerová, Albatros, Praha 1982

Hendrych, Jan: Norské pohádky, Kentaur, Praha 1994

Himálajské pohádky. Vyprávění z Tibetu, Bhútánu, Ladaku a Sikkimu. Přel. M. Pošta, Verzone, Praha 2012

Hliněný tygr. Nepálské legendy a mýty, přel. P. Czezcotka, Argo, Praha2007

Hrdličková, Věna: Nejkrásnější čínské příběhy, Portál, Praha 2005

Hulpach, Vladimír: Za pohádkou kolem světa, Fénix, Praha 1995

Marek, Jiří: Nejkrásnější zahrada. Indické pohádky, Čs. spisovatel, 1979

Miltner, Vladimír: Mahábhárata aneb Velký boj, Argo, Praha 2011

Němcová, Božena Národní báchorky a pověsti – kterékoli vydání souboru či výboru

Olbracht, Ivan: Biblické příběhy, 4.vyd., Albatros, Praha 1991

Pavlát, Leo – Holasová, Zuzana: Příběhy z Bible, Aventinum, Praha 1991

Petiška, Eduard: Příběhy starého Izraele, Martin, Praha 1990

Průšek, Jaroslav (ed.): Podivuhodné příběhy z čínských tržišť a bazarů, Odeon, Praha 1991

Scott, Michael: Kočičí zaklínání, Irské mýty a pověsti, přel. M. Nová, Argo, Praha 2006

Tomek, Jiří: Dary krále džinů, Victoria Publishning, Praha 1995

Vladislav, Jan: Keltské pohádky, Petrov, Brno 1992

Vladislav, Jan: Král sedmi závojů. Italské pohádky., Albatros 1998

Vladislav, Jan: Princezna s lískovými oříšky. Anglické pohádky, Grafoprint-Neubert, Praha 1995

Zachystalová, Eliška: Afghánské pohádky, SNDK Praha 1958

Zbořilová, Iva – Klindera, Odolen: Vietnamské pohádky, Odeon, Praha 1974

Zlatý střevíček, přel. L. Zilynská, Lidové nakladatelství, Praha 1969


 

Krakonoš nebo Rýbrcoul?

Vzdělávací oblast

Multikulturní výchova, literatura

Téma

Po staletí žili v Sudetech Češi i Němci jako normální sousedé, dokud se do toho nevložila politika. Problém lze dokumentovat na postojích k postavě Krakonoše – Rübezahla,  na jejím výkladu i podobě a na postojích různých autorů a kritiků k jeho postavě. Vyvážený postoj je obsažen v díle Otfrieda Preusslera, bavorského spisovatele původem z Liberce, který volí příběhy a situace nekonfliktní, nerozdělující horaly na Čechy a Němce.

Látka

Pověsti o Krakonošovi vznikají od 15. stol.  Původně byl zpodobován jako gryf s ptačí hlavou, jeleními parohy, lvím tělem, kozlími nohami a dvojitým ocasem ve skoku. Byl chápán jako bůh přírody, strážce podzemí a často měl ďábelskou podobu.  Později se měnil v  patrona a průvodce bylinkářů a pěstitele zázračných bylin a kořínků z Krakonošovy zahrádky. Má četné vnější podoby od skřítka přes mnicha po obra, dovede se proměňovat v různá zvířata  i  lidi.

Do literatury vstoupily příběhy o Krakonošovi, přesněji řečeno Rübezahlovi,  knihou  Johanna Praetoria (1630-1680). Démonologie slezského Rýbrcoula (1662) a později i Praetoriova následovníka Johanna Karla Augusta Musäuse (1735-1787) v sbírce německých lidových pohádek. V německé oblasti byl Rübezahl/Krakonoš literární postavou, v české slovesnosti žil především v lidovém vyprávění. První česká zmínka o Krakonošovi  v podobě mnicha je z roku 1618 u Bohuslava Balbína, kde  je pojat jako  dobrák a  arbitr spravedlnosti. V 18. stol. vyšla v Krameriově České expedici knížka lidového čtení Rybrcol na Krkonoských horách, aneb Zaklený a vysvobozený princ; až intencionální literatura pro děti vedla k odpoutání od původního Praetoriova německého modelu a vznikla majestátní postava spravedlivého a vznešeného Krakonoše s vousy po pás,  poskytujícího pomoc potřebným.  Před rokem 1945 se Krakonošem zabýval  jilemnický učitel Antonín Pochop (1862-1949) ve  vlastivědně zaměřeném vyprávění a vylíčení tradičních krkonošských řemesel a způsobu života horalů. Po roce 1945 se uplatňuje pojetí  Krakonoše jako  našeho, českého, dobrého ducha odlišujícího se od  zlého německého Rýbrcoula.  Tak ho podává  Josef Spilka v knize  Náš Krakonoš. V příběhu Jak přišel Krakonoš k svému jménu  Spilka formuluje rozdíl mezi Krakonošem a Rýbrcoulem a v historkách  o Rýbrcoulovi líčí tuto postavu jako skřeta kozlí podoby.  Je to podle něho cizí element, německý, infiltrovaný do našich českých Krkonoš a k našemu českému Krakonošovi. Toto pojetí vychází i z názorů  Zdeňka Nejedlého (1878-1962), vlivného teoretika literatury a umění 50. let 20. století. Odlišuje Orlické hory jakožto hory nám blízké,   od Krkonoš, které jsou vyšší, ale tvrdší, cizí. Jeho  hodnocení Rýbrcoula odpovídá tomu, jak je pojímán u drsného Praetoria. Odlišné je pojetí Otfrieda Preusslera. Krakonošem se zabývá Moje knížka o Krakonošovi.  Preussler se narodil r. 1923 v Liberci, jeho předkové, skláři, řemeslníci a drobní zemědělci, pocházeli z Jizerských hor a z Krkonoš, které Preussler poznával už jako malý chlapec na výletech s otcem a později s kamarády jako lyžař. V devatenácti byl povolán na východní frontu,  v r. 1944  padl do sovětského zajetí a vrátil se v r. 1949 už rovnou do Bavorska, kam byla jeho rodina vysídlena. Celou tuto osobní historii vypráví s nadhledem a s láskou k rodnému kraji.  Krkonoše v ní tvoří jeden celek, s jižními svahy a podhůřím,  i se svou severní polovinou. Preussler  vypráví příběhy z doby, kdy Češi a Němci  volně přecházeli  z jedné strany hor na druhou. V příbězích se dočtete o starých řemeslech, o sklářích a tkalcích. Příběhy jsou přesně lokalizovány a jsou tu i reálné příběhy a postavy z Krkonoš.

Králové ze sklářské hutě. V Pěnčíně na Jablonecku  se huťmistr Kryštof Sander pokoušel vyrobit rubínové sklo, jaké tehdy uměli jen v Benátkách. Nepodařilo se mu to a přišel na mizinu. Tři z nezaměstnaných sklářů se mezi Vánoci a Třemi králi vydali na  tříkrálovou koledu a při cestě  přes Krkonoše do Slezska je  zastihl sníh. Ve vánici je pozval do své boudy vousáč a skláři mu vyprávěli  historii sklárny.  Ráno se probudili v polorozpadlé chatrči a měli jednak dopis pro Sandera s receptem na rubínové sklo, jednak tři zlaté dukáty pro sebe. Sander si recept přečetl, ale k výrobě bylo třeba zlato.  Dostal ty tři dukáty,  podařilo se mu huť zprovoznit a rubínové sklo vyrobit, což prospělo i jeho zaměstnancům.

Zlaté ruce.  U proslulého léčitele doktora Kmitla se vyučil i Štěpán Glaser. Po třech letech učení  se vydal  do světa, ale napřed se stavil na Mísečkách u své milé Nány. Když se po třech letech vracel, našel Nány těžce nemocnou. Tajemný hlas – Krakonoš – mu řekl že se musí rozhodnout: ponoří-li do studánky pod Zlatým návrším ruce jen po zápěstí, zachrání Nány, ponoří-li je po lokty, zachrání velké množství jiných nemocných, ale Nany ne. Štěpán se dlouho rozhoduje, nakonec ruce ponoří jen po zápěstí a Nany vyléčí. Ožení se s ní a stane se asistentem Kittla, ale později je i vyhlášeným léčitelem, i když není zázračný. Jádrem tématu je myšlenka, že chce-li člověk projevovat lásku lidstvu, musí mít především lásku k jedinci.

Kratzertovy hřiby. V době nevolnictví lidi v Podkrkonoší sužoval hejtman Kratzert z Navarova, předepisoval daně a další a další  povinnosti. Dal vybubnovat, že panské hřiby nesmí nikdo sbírat. Jednou se stará Bienertka vydala s dvěma vnoučaty na klestí, děti mezitím nasbíraly hřiby. V tom jel kolem Kratzert a chtěl je zabavit, ale z lesa se vynořil člověk s nazrzlými vousy s nůší hřibů. Oboje houby předal Kratzertovi, aby je donesl panstvu. Dětem dal na odškodnění čtyři haléře, když se změnily v tolary, byl už pryč. Kratzert donesl hřiby do zámku, kuchaři je upravili a panstvo a jejich hosté z nich dostali křeče  – nikdo nezemřel, ale Kratzerta vyhodili,  vybubnoval to bubeník s nazrzlými a vousy, a také že se ruší zákaz sbírat hřiby.

Za kompendium krakonošovské tradice a literatury lze považovat knihu Jaromíra Jecha Krakonoš s podtitulem Vyprávění o vládci Krkonošských hor od nejstarších časů až po dnešek. Zlý a nebezpečný Krakonoš, drsný a se zvraty v jednání,  podle Jecha dominuje v pojetí obyvatel Krkonoš, ten mírný a spravedlivý  žije  v chápání lidí  v podhůří. Jechova kniha obsahuje řadu ukázek krakonošovských příběhů nejrůznějších autorů od nejstarších dob, od prvních stručných zmínek přes jednotlivá vyprávění až po úryvky z rozsáhlejších próz. Jsou tu také četné ilustrace a tedy i proměny vnější podoby Krakonoše,  od starých tisků až po moderní autory; jsou tu  ilustrace  Heleny  Zmatlíkové, Miloslava Jágra, Adolfa Borna, karikaturistů Neprakty, Jaroslava Kerlese, Jiřího Slívy, Jana Vyčítala, ale i fotografie „živého“ Krakonoše ze zahájení přehlídky vesnických ochotnických souborů ve Vysokém nad Jizerou. A mimochodem starší ilustrace najdeme v knížce Čtení o Krakonošovi Evy Koudelkové – Josef Mánes, Mikoláš Aleš, Adolf Kašpar, Věnceslav Černý, pomníky v Trutnově, Janských lázních a Hořicích.  

Antonín Pochop: Krakonošova mísa: Příběhy se odehrávají  v západní části Krkonoš, na Jilemnicku a v okolí  Benecka. Jednotlivé texty obsahují událost,  z níž vzniklo několik místních  pojmenování - Mísečky, Dvoračky, Na Popelce. Pochop zachycuje život horalů v minulosti, kdy Krkonoše ještě nebyly turistickým střediskem, ale  žili v nich  horalé, řemeslníci - popeláři, kteří nosili popel sklářům, tkalci, uhlíři, dřevaři. Jeden z příběhů vypráví o dřevaři, jehož početní synové se vesměs živili řemesly týkajícími se dřeva, nejmladší houslařstvím. Krakonoš  tu vystupuje jako pomocník a rádce v lidské podobě, třeba je  šumařem, který radí jak s houslemi. Kniha se může hodit hlavně  pro vykreslení života krkonošských horalů.

Nejvýznamnější autoři a jejich dílo:

Jaromír Jech  (1918-92),   významný český a středoevropský folklorista, autor odborných publikací i knížek pro děti. V době normalizace, kdy mu nebylo dovoleno publikovat, shromáždil  materiál o historii Krakonoše v literatuře i v lidovém vyprávění, který vyšel až řadu let po autorově smrti.

Eva Koudelková (1949) přednáší literaturu na Pedagogické fakultě v Liberci a specializuje se na lidová vyprávění z oblasti Liberecka a Náchodska. Založila a řídí nakladatelství Bor na tuto tematiku zaměřené.           

 Prameny:

Jech, Jaromír: Krakonoš, Plot, Praha 2008

Jech, Jaromír: Krkonošské pohádky (původní název Krakonošova mošna), XYZ, Praha 2008

Koudelková, Eva (ed.): Čtení o Krakonošovi, Bor, Liberec 2002

Koudelková, Eva: Krakonoš v literatuře, Bor, Liberec 2006

Pochop, Antonín: Krakonošova mísa,  Kruh, Hradec Králové 1984

Preussler, Otfried: Moje knížka o Krakonošovi, přel. L. J. Beran, Vyšehrad, Praha 1998

Spilka, Josef: Náš Krakonoš, Lidové nakladatelství, Praha 1973

 

Afrika a lékaři

Vzdělávací oblast

Zeměpis, dějepis, sociologie

Téma

Za desetiletí se změnily podmínky lékařů, místo provizorií a samoobsluhy je tu systém a veřejné prostředky místo soukromých, pomáhá i rozvoj techniky a medicíny, ale nemoci Afričanů i bělochů žijících v rovníkovém pásmu se změnily jen málo, navíc přibyly smrtelné epidemie – AIDS a ebola.

Látka

Albert Schweitzer, původem Alsasan s francouzsko-německou národností, se jako třicetiletý docent štrasburské univerzity (teologie, filozofie) a významný varhaník rozhodl studovat medicínu, aby se mohl stát lékařem v Africe, kde pak působil v letech 1913 – 16 i se svou ženou a zakládal v rámci misie lékařské středisko v Lambaréné, Gabon (tehdy francouzská kolonie), na řece Ogowe; opět v letech 1924 – 27 (bez manželky). Nemocnici z podstatné části sám financoval.

Na budování nemocnice se musel zejména za prvního pobytu podílet osobně, dozorem nad černošskými dělníky i vlastní fyzickou prací, a šlo o dřevěné boudy, postupně rozšiřované. Až za druhého pobytu, v druhé polovině 20. let, se podařilo vybudovat nemocnici na vlastním pozemku a s dostatečným prostorem a vybavením, i když velmi skromným.

Při prvním pobytu obstarával všechno sám s manželkou, při druhém postupně přibývali další lékaři a sestry (maximum tři lékaři a čtyři sestry), asistovali černoši, jen někteří byli zcela spolehliví.

Při této práci, ale i při léčbě, bojoval se zvláštní mentalitou černochů, s jejich podléháním pověrám a magii, s netečností z evropského hlediska nepochopitelnou, jako byl nezájem o to, jak na jejich práci navazuje práce jiných; odkládání, případně trávení starých a nežádoucích členů rodiny; s neskutečnou leností – ovšem sám doznává, že v rovníkovém podnebí i Evropan pracuje jen na 50% svých schopností a návyků. Problém vězel i v jejich neschopnosti respektovat soukromý majetek, tj. dost kradli – z našeho hlediska, všechno, co nebylo zamčeno, bylo ohroženo.

Léčebný okrsek měl cca 100 km dosah, někdy i větší, velmi často přicházeli až se zpožděním, v pokročilém stádiu, kdy už nepomáhali šamani a domácké léčení. Mnozí pacienti přicházeli nebo byli přineseni pěšky, ale většinou po vodě. Rodinní příslušníci zpravidla zůstávali s nemocným, většinu z nich Schweitzer živil.

Pro většinu Afričanů medicína byla kouzlo, byli přesvědčeni, že lékař nemoci nejen léčí, ale také způsobuje, narkózu považovali za smrt, z níž jsou vzkříšeni.

Nemoci v Africe:

Spavá nemoc – začíná nenápadně, měsíce až roky, a pokud se zjistí v počátečním stádiu, je léčitelná, jinak člověk umírá v hrozných bolestech. Vředy – velmi časté – způsobuje je písečná blecha, další typ vředy Craw-craw, „malinová nemoc“, vysoce nakažlivá, další jsou rozežírající tropické vředy. Malomocenství, v té době částečně léčitelné, malárie, úplavice. Operace – uskřinuté kýly, zranění apod. Hlízové vředy mají běloši i černoši, bahenní zimnici ale černoši nemají. Problém amputací – zastrašuje to, proto se lékaři snaží za každou cenu ruku nebo nohu zachránit, postupně pověst nemocnice vedla k tomu, že někteří sami o amputaci žádali. Problém úplavice – nemocní nejsou schopni dodržet hygienu, proto se značně šíří i uvnitř nemocnice.

Ve dvacátých letech se situace ještě zhoršila, za ta léta se rozšířilo dřevařství, ale na dolním toku Ogowe nebylo dost dělníků, proto byli využíváni „divoši“ z vnitrozemí, kteří žili na svazích hor a v dusném prostředí u řeky snadno onemocněli, potíže měli i se stravou.

Literatura:

Albert Schweitzer: Lidé v pralesích, přel. M. Škrachová a P. Stuchlíková, Orbis, Praha 1936

Migrace

Migrace admin Ne, 10/14/2018 - 21:17

Fenomén migrace od pravěku do dneška

Vzdělávací oblast

Dějepis, občanská výchova/základy společenských věd, evropské a globální souvislosti

Téma

Lidé mění prostředí z vážných důvodů a jejich přizpůsobování novému prostředí je velmi náročné.

Látka

Migrace (stěhování) má dvě složky – emigrace a imigrace; Primární migrace – do neosídlených prostorů (západ USA, Sibiř), sekundární – do obydlených míst. Vnitřní migrace - uvnitř státu (Češi do Vídně), migrace dobrovolná (představa zlepšení životních podmínek), násilné přemístění (Češi po Mnichovu do zbytku republiky, sudetští Němci po r. 1945); konzervativní, s cílem zachování dosavadního způsobu života (zachování protestantského náboženství v pobělohorské době) a inovativní – dosáhnout změny (z nesvobody do svobody, z války do míru). V historii migrace, existující od pravěku, došlo k podstatnější změně v 17. století objevem nových kontinentů a změnami v dopravě, současně s tím působil růst populace a s přelidňování některých oblastí. Hypotéza „push-pull“, tj. tlak versus přitažlivost (Sýrie – tlak představuje válka, přitažlivost Evropa, přesněji její nejbohatší země).

Každý člověk je vázán na určité místo pobytu, orientuje se ve světě, má určitý řád. Má svoje bydliště, vlast, a přesto někdy mění, dobrovolně či z přinucení, svoje bydliště, opouští vlast, domov. „K tomu, proč člověk odchází do ciziny, je vždy dobrý důvod – není to neurčitě pociťovaná potřeba“ (O. F. Bollnov). Emigrace má dopad nejen na jednotlivce, ale i na jeho rodinu, okolí, na potomky. Většinou jde o příchod do oblasti již osídlené, dochází ke střetům, vzniká nutnost adaptace a akulturace, ale i v řídkých případech osidlování pustých krajů je nutná přizpůsobivost, je nutná změna životního styku (západ USA, Sibiř).

Počátek evropské migrace do USA od 30. let 19. století, nejdříve z Velké Británie – vliv industrializace, populační exploze, změny v zemědělství, zvýšení mobility obyvatelstva. 1850/60 - třetina přírůstku obyvatelstva USA. Velký hlad v Irsku, porážka revolucí 1848, vliv sílící Zlaté horečka v Kalifornii.

Doplněk pro menší děti: Jana Šrámková: Lední medvědi odcházejí za štěstím

Literatura:

Leoš Šatava: Migrační procesy a české vystěhovalectví 19. století do USA, Univerzita Karlova, Praha 1989


 

Čeští imigranti v USA

Vzdělávací oblast

Historie, globální souvislosti

Téma

I když „americký sen“ se mnohým nevyplnil, alespoň ne v plné míře, většina Čechů v USA uspěla a někteří vynikli. Museli však překonat velké obtíže a překážky jak při cestě do Ameriky, tak během přizpůsobování se americkému životu, a vykonat značný kus práce, projevit schopnosti. Vytvořily se české enklávy i celá česká města, vznikly krajanské spolky a tisk – i jako etnikum Češi v Americe uspěli a vyznačovali se schopností spolupráce a vzájemné podpory.

Látka

Čeští emigranti se usazovali v USA, resp. na jeho území už od 17. století. První vlna uprchlíků byla k emigraci donucena nátlakem v oblasti náboženské, hledali náboženskou svobodu. Další vlny v 19. a na začátku 20. století byly existenčního rázu, imigranti byli z Čech vyhnáni bídou a přitahováni možností získat v USA levně půdu. Od 30. let 20. stol. převažují motivace politické, mnozí odcházeli kvůli záchraně holého života (zejména Židé) a za svobodným životem. Od 90. let je dominantní motivací potřeba vykonávat svou profesi na vysoké odborné úrovni, ale profesní motivace se s politickými mísily už od dob normalizace (Forman, Lendl, Navrátilová, Pomahač). Ve většině případů prodělávali imigranti obtíže přizpůsobování jiné kultuře a zvykům, a mnohdy i ti, kteří odcházeli z profesních důvodů, se museli smířit s poklesem prestiže, s horší profesní pozicí, než měli doma. Za všechno se platí, byť ne penězi, ale tím, že se člověk něčeho musí vzdát, něčemu přizpůsobit, něco zcela nového (a často pro něj i nežádoucího) se naučit. V první polovině 80. let činí počet Čechů přistěhovaných do  USA od 3 do 12 tisíc osob ročně, vrchol byl r. 1907, kdy se z Čech vystěhovalo do USA 13 554 osob. Celkem se v druhé polovině 19. století vystěhovalo do USA přes 210 tisíc Čechů, dalších 140 tisíc pak do začátku 1. světové války.

První období od 1848 do začátku 70. let převládá tzv. svobodářství, tj. odchod za svobodnějším životem, často ateistického zaměření. Pak postupná stabilizace života přistěhovalců. V Čechách se vedly diskuse o vystěhovalectví, kritika, která odsuzuje odchod do USA jako oslabování národa, jsou ale i obhájci - jejich pozici vysvětloval např. J. V. Sládek, který krajany v USA osobně poznal. Občanská válka v USA – někteří Češi odcházeli proto, aby se připojili k armádám. Ve vojsku sloužili i přistěhovalci, a to v naprosté většině na straně Unie, zastávali její jednotu, preferovali ideje demokracie, kterou představoval Sever, a v neposlední řadě byli usazeni převážně ve státech Severu.

Nucená emigrace po Bílé hoře vyvolala nimbus tragičnosti, tíživosti emigrace a na rozdíl od jiných zemí se u nás s emigranty přestává počítat jako s příslušníky českého národa. Rakouské úřady se obávaly ideologické nákazy (totéž pak v období 1948 – 89 - nelegálnost zpráv a tiskovin ze zahraniční od emigrantů).

Důvody emigrace (viz Pustková – severní Morava): Na Valašsku je neúrodná půda, proto je to chudá oblast, k neúrodě se přidružily nemoci (tyfus), hladomor a živelní pohromy, někteří vesničané museli zaplatit značné částky za propuštění z roboty. Na Frenštátsku bylo tradiční tkalcovské řemeslo postiženo růstem průmyslu, mladí muži se chtěli vyhnout nově zavedené povinné vojenské službě. Přitahovaly zprávy o nalezení zlata v Kalifornii a možnost získat levně půdu v Texasu a Iowě.

Na počátku emigrovali zejména řemeslníci a nádeníci, chudší vrstvy vesničanů z východních Čech (Rychnovsko), ze severní Moravy, z jižních a jihozápadních Čech – oblasti bez průmyslu, půda byla v majetku šlechty. Cesta náročná fyzicky i finančně, při nedostatku peněz se nejdřív vystěhoval otec nebo nejstarší syn, ostatní rodina následovala, až když jim poslal peníze na dopravu, někteří se nechali najímat na lodní práce, existovalo množství agentů, kteří získávali lidi pro vystěhovalectví, podporovaly to i německé lodní společnosti.

Emigrace probíhala většinou po trase Praha – Podmokly - Drážďany – Hamburk nebo Brémy, pak většinou New York, ale i další přístavy; plachetnicí cesta přes Atlantik trvala 8 – 12 týdnů, parníkem 2 – 3 týdny.

Vztah Američanů k přistěhovalcům byl zpočátku negativní, vadily jim neznámé jazyky a zvyklosti a zejména odlišné náboženství – vznikaly konflikty mezi přistěhovalými katolíky a místními protestanty, r. 1844 dokonce došlo ke srážkám ve Filadelfii. 1854 byla založena proti přistěhovalecká Americká strana, která požadovala, aby se imigrantům udělovalo americké občanství až po 21 letech místo po 5. Neměla ale úspěch, nebyla dost silná.

Problém nového prostředí: mnohdy přistěhovalci zažili zklamání, když získali sice půdu, ale byla to holá planina a museli si vybudovat všechno od základu, nejen obytné domy, ale i školy, kostely, hřbitovy. Na akulturaci (dlouhodobý kontakt nebo střet různých kultur) a asimilaci (včleňování) přistěhovalců mají vliv geografické podmínky, velikost imigrantské skupiny, povolání a zaměstnání (vesnice, město), rozdíly v hospodářské  a vzdělanostní úrovni, uspořádání společnosti. Zásadní vliv mělo zaměstnání vystěhovalců, zemědělská menšina bývala konzervativnější, uchovávala si tradiční lidovou kulturu. Čeští vystěhovalci se v USA velmi brzy organizovali ve spolcích.

Češi se usazovali převážně na venkově a vytvářeli české osady, na počátku 50. let se usazovali v St. Louis, pak odcházeli do zemědělských oblastí. V městech se usazovali nejčastěji v Chicagu, kde byly dokonce celé české čtvrti, tři české pivovary, několik kostelů, škol, tělocvičen, tiskáren i české divadlo a hřbitov. Na počátku 20. století bylo v Chicagu kolem 100 000 českých přistěhovalců, starostou byl Antonín Čermák z Kladna. Postupně Češi odcházeli, dnes ještě zbývají dva české kostely a Havlíčkova socha u Michiganského jezera.

Založení města Prague v Oklahomě: Zatímco Poláci, Slováci, Ukrajinci a Rusové zůstávali většinou v městech a pracovali v dolech, Češi šli za půdou. Skupina 30 rodin se v r. 1891 zúčastnila soutěže o půdu v Oklahomě, nazvané Land runs – kdo dojel dřív, dostal levnou půdu. 30 rodin soutěžilo společně, usadili se v jednom místě, nazvali ho Praha, resp. Prague; pomáhaly jim spolky, hlavně Sokol, vzájemně si pomáhali na rozdíl od jiných imigrantů, vybudovali Český dům, který dosud existuje, i když v Prague je jen asi 30 procent Čechů. Na venkově byli imigranti akceptováni, ve městech se na ně koukalo spatra. (Viz rozhovor - Philip Smith – jeho předkové byli hlavně Irové a Němci, v jazykové škole na vojně mu určili studium češtiny, pak na univerzitě se zaměřoval na problematiku migrace, publikoval knihu o Čechoameričanech v Oklahomě.)

Nejvýznamnějším projevem i dokladem přizpůsobování se českých imigrantů v USA je krajanský tisk, který je v největším rozsahu uložen v Náprstkově muzeu v Praze, v r. 1860 vznikla z inciativy Vojty Náprstka první dvě česká periodika – Slowan Amerikánský a Národní noviny, po dvou letech sloučené pod názvem Slavia. Český tisk v je v USA nejobjemnější i nejkvalitnější z menšinových tiskovin, cekem je evidováno 218 českých periodik, největší fond těchto tiskovin je v Náprstkově muzeu. Vznikaly spolky, Českoamerická národní rada Českoamerická tisková kancelář, Národní české a slovenské muzeum a knihovna v Cedar Rapids, Český dům v New Yorku.


 

Významní Čechoameričané

První doložený imigrant – Augustin Heřman (1621 – 1686) v New Amsterodamu (New York), kartograf, technický kreslič, obchodník – vlivný člověk, jeden z poradců guvernéra; vytvořil mapu kolonie Maryland, dostal za to půdu, vybudoval na ní Bohemia Manor

Frederik Philipse (1626 – 1720) protestant, emigroval v polovině 17. stol., nejbohatší člověk holandské provincie

1738 – se do USA přistěhovalo 300 příslušníků Jednoty bratrské

Významní Čechoameričané

Umělci: Jarmila Novotná, Kim Nowak, Miloš Forman, Waldemar Matuška, Jan Tříska, Jiří Voskovec

Sportovci: Ivan Lendl, Martina Navrátilová

Oblast politiky: Eliška Coolidge -Hašková


 

Vojta Náprstek (viz též Vojta Náprstek a Americký klub dam)

Kvůli účasti na politických aktivitách v roce 1848 hrozila Náprstkovi represe, do USA odjel bez dohody s matkou a bratrem. V New Yorku přistál začátkem prosince 1848. Živil se jako kolportér, kameník, zaměstnanec v kartonážní dílně. 1859 přesídlil do Milwaukee ve Wisconsinu, kde si otevřel knihkupectví. Opíral se o přistěhovalce z dalších středoevropských zemí, především o Němce. V knihkupectví prodával i hudební nástroje a zřídil půjčovnu a pak i čítárnu knih, ale prodával i papírnické zboží, parfumerii, hračky. Podílel se na společenských aktivitách, vydával časopis v němčině. V 50. letech, kdy sílil příliv českých imigrantů do USA, podílel se na vytváření základů krajanského hnutí. Začínal sbírat americké etnografické, přírodovědecké a literární památky pro Národní muzeum a posílal je do Prahy. Usiloval o vydávání českého časopisu v USA, ale k realizaci docházelo až v době, kdy se chystal vrátit domů. Jako americký občan přijel do Evropy v prosinci 1857, do Prahy dorazil koncem února 1858.

Antonín Čermák (1873 – 1933)

Též Anton nebo Tony Cermak. Narodil se v Kladně, v roce jeho narození se rodina kvůli krachu Vídeňské burzy přestěhovala do USA. Jako horník nenašel práci v Chicagu, kde byla česká menšina, proto se přestěhovali do menšího města. V 15 letech začal Antonín pracovat s otcem v dole, ve volném čase se vzdělával. V r. 1889 protestoval proti nízkým mzdám a byl za to vyhozen z práce. V Chicagu pak měl několik zaměstnání, za úspory si otevřel vlastní živnost – povoznictví. Dopracoval se až ke 40 vozům. V r. 1894 se oženil s Marií Hořejšovou, koncem století předal obchod bratrovi. 1900 vstoupil do politiky jako soudní vykonavatel, pak poslanec státu Illinois. 1909 – městská rada, 1928 za Demokratickou stranu kandidoval do senátu, 1931 zvolen starostou Chicaga – první starosta, který se nenarodil v USA a nebyl Anglosas či Ir. Problémy Chicaga té doby – Al Capone a další gangsteři, finanční problémy. Vždy se hlásil k svému původu, podporoval Kladno a vracel se. V únoru 1933, během rozhovoru s nově zvoleným prezidentem F. D. Rooseweltem byl zasažen výstřely, které byly pravděpodobně určeny Rooseweltovi, ale podle jiné verze Čermákovi jako pomsta gangsterů, které potíral. Po třech týdnech v nemocnici zemřel.

Aleš Hrdlička (1869 – 1943)

Narodil se v Humpolci jako nestarší ze sedmi dětí, původním jménem Alois. Když mu bylo 13 let, odešla rodina do New Yorku, otec měl slíbeno dobré místo, ale nevyšlo to, pracoval v továrně na doutníky a syn s ním jako pomocný dělník. Chtěl studovat, absolvoval večerní kursy angličtiny. V 18 letech měl nastoupil do obchodní školy, ale onemocněl a v nemocnici ho zaujala práce lékařů a sester, rozhodl se proto studovat medicínu, 1892 studiím uzavřel. Na počátku měl praxi v New Yorku, ale přitom studoval dál, lékařské zkoušky složil 1894 v Baltimoru. Pracoval v ústavu pro mentálně postižené, setkal se tam s antropometrií, která byla v počátcích. V r. 1896 odjel do Evropy, prováděl výzkum ve Francii. 1898 se vrátil do USA, založil antropologické oddělení muzea ve Washingtonu, zkoumal Indiány a černochy, zabýval se otázkou osídlení amerického kontinentu. Zastával teorii jednotného původu lidstva - člověk se vyvinul z živočišných předchůdců. Při Přírodovědné fakultě v Praze bylo v r. 1930 založeno Hrdličkovo muzeum člověka. Napsal na 300 pojednání, založil časopis Antropologie.

Zemřel v září 1943 ve Washingtonu na srdeční záchvat,

Madeleine Albrightová (nar. 1937)

Její otec byl po roce 1945 velvyslancem u OSN, po únoru 1948 požádal s celou rodinou o azyl, po několika letech získali americké občanství. Žili bez zásadních existenčních problémů, i když pod svou předchozí životní úrovní a společenským postavením. Hlavní problémy měli ve vyrovnávání se s rozdílností kultur, Maleleine jako středoškolačka bojovala se svou jinakostí mezi ostatními teenagery (katolička mezi protestanty, jiná pravidla v rodině – spolužáci nemohli pochopit, že musí být večer do 10 doma atp.) Tato rodina se se změnou vyrovnávala bez vnějších otřesů, její problémy byly spíše v rovině psychologické. Přes tyto potíže vystudovala na univerzitě a dosáhla na nejvyšší postavení ze všech zmíněných – jako velvyslankyně USA při OSN a ministryně zahraničí.

MUDr Bohdan Pomahač (nar. 1971)

Vyrůstal v Ostravě. Po gymnáziu studoval medicínu na Palackého univerzitě v Olomouci. Během studia stáž v Bostonu, Massachusetts, po absolvování univerzity v Olomouci odešel do USA. Jako plastický chirurg vedl transplantaci celého obličeje jako první v USA, třetí na světě.

Literatura

Madeleine Albrightová: Nejlepší ze všech možných světů, přel. Michael Žantovský, Práh, Praha 2003

Češi v Americe – www.cesivamerice.sweb.cz/06-1-diplomka-1848- 1914.htm

Jaroslav Kříž: Česká emigrace do USA – česká Amerika, Geografické rozhledy, 25,4/15-16

Zdeněk Kuchyňka: Chicagský starosta Antonín Čermák (1873 – 1933), rodák z Kladna, dostupné z: http//www.omk.cz/dyn/doc/chicagsky-starosta

Lucie Peterková: Český americký sen, Bc práce, FF ZČU, kat. antropologie, Plzeň 2013

Lucie Pustková: Emigrace do Texasu v 2. polovině 19. století ze severní Moravy, Bc práce, FF MU, Brno 2014 – www. emigrace do Texasu - pdf

Praha na Divokém západě. Čeští imigranti v Oklahomě uspěli – dostupné z www.rozhlas - věda a technika – historie

Leoš Šatava: Migrační procesy a české vystěhovalectví 19. století do USA, Univerzita Karlova, Praha 1989

Zdeněk Šolle: Vojta Náprstek a jeho doba, Felis, Praha 1994

Marek Vlha: Korzár a kartograf, 2013 a Mezi starou vlastí a Amerikou, Matice moravská, 2916


 

Češi v USA – Madeleine Albrightová

Nar. 15. 5. 1937 v Praze jako Marie Anna Korbelová

Korbelovi emigrovali deset dní po okupaci z 15. března 1939 a vzniku Protektorátu Čechy a Morava, přes Bělehrad se v květnu dostali do Londýna. Její otec byl zaměstnán v kanceláři Jana Masaryka, v roce 1945 se vrátili. Pak se stal její otec velvyslancem v Jugoslávii. Od září 1947 studovala ve Švýcarsku, v roce 1948 byl její otec jmenován velvyslancem u OSN, za čas rodina přijela za ním.

Jako utečenci byli ve výhodě, žili slušně. Ale až když nastoupila Madeleine Albrightová jako americká velvyslankyně u OSN, zjistila tam v archivu, jak obtížně řešil její otec situaci, kdy potřeboval od americké vlády azyl dřív, než mu vyprší diplomatické poslání komunistického Československa, s kterým už nechtěl nic mít. Obtížné bylo i přizpůsobování. Madeleine uměla čtyři jazyky – česky, srbochorvatsky, francouzsky a anglicky, ale potřebovala se naučit americkou angličtinu, řešili odlišnosti životního stylu, například bydleli a Long Islandu a když se chtěli projít, naráželi na to, že se tam výhradně jezdilo autem a neustále jim někdo nabízel, že je sveze, prostě budili pozornost. Po udělení azylu dostal otec nabídku učit na univerzitě v Denveru. Jako středoškolačka se M. chtěla přizpůsobit americkým projevům životnímu stylu, ale rodiče zůstávali sví, nepřijímali uvolněnost chování amerických teenagerů. Přes všechnu snahu zůstávala mezi studenty jiná, neobvyklá. Nebyli na tom finančně moc dobře, a tak se naučila a trvale dodržuje objednat si v restauraci nejlevnější jídlo na jídelním lístku. Trvalo víc než standardních pět let, než získali americké občanství. V roce 1955 nastoupila na stipendium na univerzitu ve Wellesley. Po ukončení studia politologie se provdala za Američana Josepha Albrighta, chicagského novináře. Postgraduálně pak studovala na Kolumbijské univerzitě ruská studia.

Literatura

Madeleine Albrightová: Nejlepší ze všech možných světů, přel. Michael Žantovský, Práh, Praha 2003


 

Češi v USA – Vojta Náprstek

Vzdělávací oblast

Historie, občanská výchova, průřezová témata (demokracie, globální souvislosti, multi-

kulturalita)

Téma

Vojta Náprstek emigroval z nutnosti a v USA se musel přizpůsobit možnostem práce, která se nabízela. Přesto se nevzdával, využil svého pobytu pro získání sbírek pro Národní muzeum, ale fakticky pro jeho vlastní, etnografické muzeum. Organizoval život dalších imigrantů, pracoval a účastnil se i politického života. Celou dobu byl vázán na domácí prostředí a jakmile to bylo možné vrátil se domů.

Kvůli účasti na politických aktivitách v roce 1848 hrozila Náprstkovi represe, proto se rozhodl i se svou tehdejší partnerkou Kateřinou - Tinkou odejít do USA přímo z Vídně, bez dohody s matkou a bratrem, které o svém odchodu informoval až dopisem z Hamburku, kde čekal na odplutí lodi. Jeho matku Annu Fingerhutovou jeho emigrace zaskočila a nesouhlasila s ní a zejména nesouhlasila s jeho soužitím v Tinkou. Z Hamburku do New Yorku cestovali asi dva měsíce na korábu Leontine, v New Yorku přistáli začátkem prosince 1848. Náprstka tam čekalo zklamání, nemohl najít z různých důvodů lidi, na jejichž pomoc byl známými odkázán, nebo mu nemohli pomoci. V New Yorku s Tinkou prožil Vánoce i Nový rok. Velmi obtížně hledal nějakou vhodnou práci, musel se živit jako kolportér a byl zaměstnán v kartonážní dílně. Navázal kontakt s dalšími imigranty z Čech a Moravy, vytvořili svépomocnou organizaci, ta se však rozpadla, jakmile jednotlivci nacházeli uplatnění v různých částech USA. Pak přesídlil do New Londonu ve stále Connecticut jako kameník nebo truhlář. Psal Havlíčkovi, snaha o kontakt svědčila o vázanosti na domácí prostředí, ale i o odpor k poměrům v monarchii. 1859 přesídlil do Milwaukee ve Wisconsinu, kde otevřel knihkupectví. Milwaukee v době jeho začátků bylo město staré 16 let, podobný vývoj mělo i nedaleké Chicago. Z 20 000 obyvatel města bylo 8 000 Němců. Opíral se o přistěhovalce z dalších středoevropských zemí, nejsilnější byla německá menšin. V knihkupectví prodával i hudební nástroje a zřídil půjčovnu a pak i čítárnu knih, ale prodával i papírnické zboží, parfumerii, hračky. Různé podoby šíření knih byla jeho celoživotním posláním, v USA i v Praze. Podílel se na společenských aktivitách, vydával časopis v němčině. V roce 1851 zajel do Evropy, kde se setkal s bratrem v Brémách a v Paříži, ale hned se vrátil do USA. Všechno podnikal na dluh a potřeboval, aby matka jeho dluhy zaplatila, ta pochopila, proč musel emigrovat, ale byla zásadně proti jeho spojení s Tinkou. Po návratu do Milwaukee zjistil, že se za jeho nepřítomnosti Tinka zamilovala do jeho přílete dr. Aignera a rozhodli se vzít

V 50. letech sílil příliv českých imigrantů do USA, kladl základ ke krajanskému hnutí. Začínal sbírat americké etnografické, přírodovědecké a literární památky pro Národní muzeum, podílel se na činnosti hudebního a divadelního spolku, věnoval se školství. Zajímal se o Indiány, posílal sbírkové předměty pro Národní muzeum. Usiloval o vydávání českého časopisu v USA, ale k realizaci docházelo až v době, kdy se chystal vrátit domů. Jako americký občan přijel do Evropy v prosinci 1857, do Prahy dorazil koncem února 1858.

Literatura

Zdeněk Šolle: Vojta Náprstek a jeho doba, Felis, Praha 1994

Mediální výchova

Mediální výchova admin Ne, 10/14/2018 - 21:18

Život s médii a reklamou

Vzdělávací oblast

Průřezové téma Mediální výchova

Téma

Média všeho druhu jsou nezbytným zdrojem informací a prostředkem lidské komunikace, problematická jsou ale v tom smyslu, že umožňují manipulaci čtenáři, diváky, posluchači, uživateli, velmi často k jejich škodě. Je třeba umět se manipulaci bránit, rozeznávat ji a reagovat na ni adekvátně.

RVP: Kritické čtení a vnímání mediálních sdělení, interpretace vztahu mediálních sdělení a reality, vnímání autora mediálních sdělní, fungování a vliv medií ve společnosti

Látka

Problémy v komunikaci:

  1. Lež jakožto vědomá nepravda, využívaná k manipulaci, obraně (v případě viny nebo neznalosti), lež ve vlastní prospěch; nevědomé lhaní na základě přijetí cizího sdělení, zapomínání, podléhání stereotypům; lež ve prospěch druhého „milosrdná lež“

  2. Polopravda – neúplná pravda, úhybné manévry, naopak přidávání dodatků a detailů, které zkreslí pravdu, nic neříkající výpověď

  3. Komolení (viz dále)

  4. Reklama – předstírání pomoci zákazníkovi, ve skutečnosti ve prospěch prodejce

Politika – komolení pravdy

Získávání mocenské pozice ne argumentací, ale výmluvností, racionalizací, charismatem, skrze vztahy mezi účastníky, vliv emocí, vliv na masu přes jedince, kteří jsou názorovou autoritou

Komolení – záměrné i nezáměrné, měnit k nesrozumitelnosti, ale lze komolit i v srozumitelné výpovědi. Cenzura – vynechávání podstatných informací, překrouceným podáváním pravdivých informací, což sdělení dodává jiný smysl, než měla původní sestava informací; zmatení - příjemci nedochází smysl výpovědi, záměrně promíchané; konspirativní způsob komolení – vkládání záměrně zkreslujících fragmentů, vznik fám, bezostyšné lhaní.

Vliv na příjemce – fungují davové jevy – emoční nákaza, regrese v mase lidí, davová projekce, snadno vyvolaná sounáležitost – závislost slov na představách

Příklad pomluvy v politice – Zeman – očernění Zielence – u soudu beznadějné, protože řekl, co slyšel od někoho, kdo to slyšel od jiného…

Lhaní v žurnalistice - důležitost volby slov - „mrtvoly“ nebo „oběti neštěstí“ – stáří versus vysoký věk; fikce se snadno stane přesvědčivější než pravda; práce se zdroji a fakty – spojování, interpretace, způsob prezentace, selekce, upřednostnění zanedbání

Nepravdivost stereotypů – charakterizace jednotlivce podle toho, že je členem určité skupiny (stáří, každý Rom…, muslim…) má to vnést řád, usnadnit porozumění; zjednodušování, zaměřování našeho vnímání - stereotypy jsou sociální klamy - stereotyp neexistuje, je to kulturně civilizační fakt. Stereotypy ulehčují rozhodování, posuzování, emocionální úleva – nemusíme vždy znovu zvažovat, zrychlují rozhodování, organizují svět, odvádějí nás od zkoumání podstaty světa

Bulvár – prezentace celebrit, práce s pudovými emocemi, vytváření nových celebrit, pomluvy, vychází ze zákulisních informací a klepů, vyvolávání paniky, skandálů, vstup do soukromí, ohrožování zajímavých osobností, lži o nich, včetně fotografických lží a polopravd (paparazzi). Velké titulky, obrázky, málo textu, vulgárnost jazyka

Reklama: taktika prodejců - nadsázka, přehánění – míra nadsázky; ovlivňování umisťováním zboží, záměrné budování nákupních středisek tak, aby zákazník bloudil, byl závislý a nic neminul, totéž změny v uspořádání obchodu, důležité zboží je na konci cesty (např. pečivo); kalkulace s důvěrou, vyvolávání kognitivního a emočního zmatku; klamavá reklama, přehánění má mít své meze

Sociální sítě a lež, polopravda, nabídka, manipulace

Možnosti konfrontace lži, polopravdy, komolení a přehánění v běžném životě – situace dítě-rodič, dítě – sourozenec, kamarád – kamarád, žák – učitel… Obdoby v politice, žurnalistice, obchodě.

Literatura

Mark Deuze: Media life – Život v médiích, přel. P. Izdná, Karolinum, Praha 2015

Zbyněk Vybíral: Lži, polopravdy a pravda v lidské komunikaci, Portál, Praha 2015

Texty

Fáma a Potěmkinovy vesnice, Hana Doskočilová: Damoklův meč, Albatros, 1991

(Krátké příběhy vysvětlující pojem či pořekadlo.)

Jako za starých časů, Karel Čapek: Apokryfy, Borový, Praha 1947

(Na agoře se lidé přou, zda je Nikomachos vinen či nevinen, ačkoli nevědí, z čeho je obviňován. Podléhání emocím, bezmyšlenkovitost - kdyby šlo o otázku, jestli řezník šidí, skutečnost by zjistili snadno.)

Mahárádža a holič, Jiří Marek, Nejkrásnější zahrada, Indické pohádky, Čs. spisovatel 1973

(Mahárádža se dozví od holiče, že se v zemi žije skvěle, ministr zjistil, že holič je bohatý, vzal mu zlato, příště holič tvrdil, že se žije zle. Soudil podle sebe a momentální situace – dvojí hledisko subjektivně zabarvené.)

Situace z příběhů a jejich odlišný či proměnlivý obraz v různých médiích.

Ochrana přírody

Ochrana přírody admin Ne, 10/14/2018 - 21:19

 

Příroda je celek – Člověk a příroda

Vzdělávací oblast

Environmentální výchova

Téma

Hluboké a vytrvalé zaujetí vedlo Humboldta k uplatnění energie i talentu k pozorování přírody, kterou chápal jako provázaný systém, jako strukturu, v níž jedna změna vedle k změnám v dalších oblastech, přitom ony změny, jako je odlesňování, zavlažování a vypouštění škodlivin, působí člověk. Jeho základní myšlenky jsou východiskem moderní ekologie.

Látka

Alexander von Humboldt (1769 – 1859) na nátlak autoritativní matky vystudoval hornickou geologii a působil až do její smrti jako důlní inspektor. 1798 matka zemřela, Humboldt zdědil značné množství peněz a měl svobodu dělat, co ho bavilo. Ještě před její smrtí se spřátelil s Goethem, s nímž řešil vědecké otázky za účasti F. Schillera a bratra Wilhelma. Když po matčině smrti opustil místo inspektora, začal plánovat cesty. V Paříži se seznámil s botanikem Bonplandem. S povolením španělského krále vyrazili v květnu 1799 do oblasti dnešní Venezuely. Byli okouzleni jihoamerickou přírodou, nasbírali obrovské množství vzorků a Humboldt si uvědomil, že příroda funguje jako celek, vše souvisí se vším. Při hledání řeky, která měla spojovat Amazonku s Orinokem, narazili na jezero Valencia, které vysychalo v důsledku kácení lesů. Humboldt se svými průvodci plul po Orinoku, zkoumal propojení Orinoka s Amazonkou, přešel Andy, vylezl na Chimborazo, sopku, která byla tehdy považovaná za nejvyšší horu světa (6.400), na většinu sopek v dosahu Quita, došel až do Limy. Veškeré cesty i výstupy na hory podnikal v běžném pánském oblečení, v horkých pásmech odkládal jen sako a kabát, ale vše bylo vycházkové, včetně bot, v nichž lezl po skalnatých útesech hor. Pak se vrátil, na Kubě si vyzvedl sbírky, které tam před tím deponoval, strávil delší dobu v Mexiku a vše si zaznamenal a poté navštívil ve Washingtonu D. C. prezidenta USA Thomase Jeffersona, kterému předal 19 stránek informací o Mexiku, které tehdy zabíralo i jižní části nynějších USA, ale Jefferson neměl žádnou možnost se o nich cokoli dozvědět. Pak se Humboldt vrátil do Evropy. Cestou si opakovaně potvrzoval svůj objev provázanosti všech složek přírody. Usadil se v Paříži, cestoval pak do Říma a v Neapoli byl svědkem erupce Vesuvu, pak dojel do Berlína, kde ho velmi vřele uvítal král Friedrich Vilém III., který ho jmenoval svým komořím bez jakýchkoli povinností a poskytoval mu rentu. Humboldtovi ale nevyhovovalo ani podnebí, ani stav společnosti a život u dvora a při nejbližší příležitosti se vrátil do Paříže. Psal několik knih najednou, nejpopulárnější byla Obrazy přírody, v níž spojil poznatky z cest s výkladem smyslu přírody a odbornými informacemi. Velmi to ocenili čtenáři jako Chateaubriand, Emerson, Darwin, který si knihu nechal poslat do Brazílie, čerpal z ní Verne (Děti kapitána Granta). Humboldt plánoval cestu do Indie, mj. s cílem změřit výšku Himálají, Indii však ovládala Východoindická společnost a.s., jejíž vedení žádal o povolení cesty do Indie. Vadily však Humboldtovy kritické výroky o kolonialismu a otroctví. V roce 1827 byl donucen přestěhovat se z Paříže do Berlína. Jeho povinností bylo po večeři králi předčítat, a to i na cestách. Bylo mu 57 a usiloval o posílení vzdělanosti, pořádal veřejné, hojně navštěvované přednášky. 1828 uspořádal v Berlíně mezinárodní vědeckou konferenci. Vědci debatovali mezi sebou jako jednotlivci, nepřednášeli v plénu. Britové stále odmítali dát mu povolení k cestě do Indie, ale naskytla se příležitost podniknout cestu do Ruska, včetně asijské části. Vydal se na cestu na jaře 1829 se souhlasem cara Mikuláše I., ale ten měl zájem hlavně na obchodu – hledání drahých kovů a kamenů, ne na vědeckých poznatcích. Na Urale se podařilo potvrdit Humboldtovu myšlenku, že diamanty se vyskytují tam, kde je zlato a platina, na Urale byly nalezeny. Cestu velké výpravy, s doprovodem kozáků, komplikoval fakt tuhého centralismu a antiliberálnosti samoděržaví, cesta byla kontrolována a řízena, až v Tobolsku na Irtyši se Humboldtovi podařilo narušit carskými úřady schválenou trasu a dostal se na Altaj, kde výprava musela opustit kočáry a využívat jen místní vozíky nebo chodit pěšky. Ale vrcholy byly mimo dosah (zdolány byly až ve 20. letech 20. století). Dokonce se mu podařilo překročit hranice Mongolska a Číny na Irtyši, Asiaté si Evropany prohlíželi jako exoty. 14. září oslavil Humboldt 60. narozeniny s Leninovým dědečkem. Další neplánovanou okliku podnikl ke Kaspickému moři. Nejdůležitější poznatky: je potřeba srovnávání, ne objevování. Výsledky expedice: dlouhodobé změny, které způsobují lidé kácením lesů (doporučil v Rusku omezit kácení), bezohledné zavlažování, a jasnozřivě uvedl jako poškozování přírody lidmi i „ohromné množství páry a plynů“ z průmyslových center. Koncem prosince se vrátil do Berlína. 1834 začal psát Kosmos- dílo o přírodě jako celku, na zemi i na nebi. Měl řadu spolupracovníků a informace získával od řady vědců z celého světa. První díl vyšel 1845, druhý o dva roky později – byl to bestseller, okamžitě přeložený do řady jazyků. Navazoval kontakty s Darwinem, který na něj navazoval a sdílel jeho globální pohled, odlišný od ostatních přírodních věd, které od 18. století usilovaly o přesné vymezení hranic. První díl o vnějším světě, druhý o cestě vývoje mysli - umění, politika, zemědělství, pocity…Vliv na umělce, např. Poeova báseň Euréka. Vliv na Emersona a Thoreaua. V letech 1850 a 1851 vydal ve dvou částech třetí díl Kosmu, který pojednával o kosmu, a pak hned začal psát čtvrtý o zemi, geomagnetismu, sopkách a zemětřesení. Ten vyšel koncem roku 1857, ale na rozdíl od předchozích prací byl těžký pro čtenáře a příliš se neprodával. Poslední tři roky života byl na tom zdravotně a nakonec i duševně špatně, přesto napsal ještě 5. díl Kosmu. Zemřel v květnu 1859.

Darwin četl jeho knihy během plavby na Beaglu – díky H. začal přírodu vnímat jako ekologický systém. Měl tutéž schopnost vidět každou jednotlivost ve vztazích – globálně. Darwin poslal Humboldtovi svou Cestu kolem světa. Na Humboldta navázali i další Američané – Emerson, Thoreau aj.

Příklady Humboldtova pojetí:

  • Území nynější Venezuely: V údolí mezi lesy jezero Valencie, místní si stěžovali, že hladina rapidně klesá, byly již osázeny plochy, které ještě před 20 lety byly pod vodou. Místní se domnívali, že voda mizí podzemním odtokem. Podle Humboldta bylo snižování hladiny způsobeno zavodňováním polí a kácením lesů, při kácení mizel mech, chrastí, kořenové systémy, půda nedokázala zadržovat vodu, vyčerpaná půda přinášela menší úrodu – myšlenka klimatických změn způsobených lidmi. Dešťová voda bez lesů není zastavena, nevsakuje se, ale způsobuje povodně, které odnášejí půdu. Dopady odlesňování – H. varoval před budoucími katastrofami. Nezastupitelná funkce lesů, poznával to v Itálii, v Peru, v Rusku – schopnost stromů zadržovat vlhkost, obohacovat atmosféru o vlhkost uvolňováním kyslíku.

  • Další případ u jezera Valencie – indigo sbíráno kvůli barvení látek, pěstuje se snadno a je výnosné, proto nahradilo pěstování plodin, které mohly místní lidi živit. Jednostranná produkce vede k závislosti země na dovozu. Totéž cukrová třtina na Kubě. Španělští mniši v misii – svítili olejem z želvích vajec, vysbírali jich tolik, že želv ubývalo, podobně tomu bylo s perlorodkami, téměř vyhynuly ústřice. Chinovníky – téměř vyhubeny kvůli kůře, která léčí malárii – po stržení kůry strom hyne.

  • Zlom proti staletím představy o centrální úloze člověka při civilizaci země. Humboldtova změna v pohledu na botaniku – v 18. století třídění podle vlastností rostlin, kdežto podle Humboldta je příroda odrazem celku – dívat se na ni globálně.

  • Naturgemälde“ – Chimborazo – na jeho siluetě Humboldt zakreslil ve vrstvách pásma rostlin podle nadmořské výšky, v Paříži pak vznikla velká kresba, která vyšla jako skládací v knize.

Doplňkem knihy A. Wulfové může být dobrodružná knížka pro děti Za obzorem čeká svět německého autora M. Z. Thomase. Příběh Humboldtův autor podává beletristicky, s těžištěm v příhodách cesty pro Americe. Nabízí živě zachycené situace a jednání osob, kontaktů Humboldta a Bonplanda s Indiánky, s Inky, s Mexičany i s Tomasem Jeffesonem, Poměrně obsáhle líčí Humboldtvo dětství, stručně pobyty v Paříži, u dvora, psaní publikací atp., stručně je také popsána cesta do Ruska.

Literatura

Gerald Durrell: Zlatí netopýři a růžoví holubi, přel. Š. Pellar, Mladá fronta, Praha 1983

M. Z. Thomas: Za obzorem čeká svět, přel. F. Gel, Albatros, Praha 1969

Josef Vágner: Afrika – Ráj a peklo zvířat, Svoboda, Praha 1978

Andrea Wulf: Vynález přírody. Dobrodružství zapomenutého objevitele Alexandera von Humboldta, Přel. T. Dragounová, Dobrovský, Praha 2016 (Poznámka: toto znění názvu není moc šťastné, přesnější, smysl knihy vyjadřující překlad názvu by byl Objev přírody)

 

Ochránci zvířat a jejich osudy

Vzdělávací oblast

Environmentální výchova, Etická výchova

Téma

Soustavná obětavá práce ochránců afrických zvířat vede často k tomu, že v boji s pytláky a bandity, kteří obchodují s materiály, získanými krutým vražděním zvěře, přijdou i o život.

Látka

 Ze značného počtu bělochů, kteří se k ochraně zvířat dostali buď studiem, nebo tím, že se v Africe či jiných zemích třetího světa narodili, tři zahynuli násilnou smrtí. Péče o udržení života divoké fauny se střetává se zájmy  místních obyvatel. Jsou to zájmy jak zemědělců, kteří potřebují rozšiřovat svá pole a tím omezují životní prostor zvířat, tak pytláků, kteří velmi krutým způsobem vraždí zvěř, která jim poskytuje živobytí prodejem kožešin, slonoviny, nosorožčích klů, suvenýrů vyrobených ze sloních tlap. Základní příčinou ohrožení existence některých druhů nebo jejich úplným vyhubením je touha bohatých lidí po luxusu, nebo touha po něčem zajímavém a exotickém, a víra v léčivé účinky.  

George a Joy Adamsonovi

George Adamson (1906 – 1989) se narodil v Indii, kde byl jeho otec inženýrem a po odchodu do důchodu se i s rodinou přestěhoval do Keni. Střední školu George vystudoval v Anglii, v Keni prošel řadou nejrůznějších povolání. Byl obchodníkem a hostinským, prodával kozy a včelí vosk, bojoval proti kobylkám, byl pojišťovacím agentem a rýžoval zlato. V době, kdy byl profesionálním lovcem, si uvědomil, že chce raději zvířata zkoumat a chránit než střílet. V r. 1938 byl jmenován strážcem zvěře v Severní pohraniční oblasti Keni. Prozkoumával celé území a přitom narazil na velký počet pytláků, které se mu dařilo zneškodnit. Ve 40. letech se seznámil s  Joy, která byla tehdy po druhé vdaná. Po jejím rozvodu se v r. 1944 vzali a soustřeďovali se především na pozorování lvů. Když George se svými spolupracovníky museli zastřelit útočnou lvici, našli její mláďata. Jedním z nich byla samička Elsa, kterou odchovali a později vypustili do přírody (viz Příběh lvice Elsy, též zfilmováno).   Jako třiaosmdesátiletý byl zavražděn súdánskými bandity.

Joy Adamsonová (1910 – 1980) Rodačka z Opavy přišla do Afriky se svým druhým manželem jako kreslířka květin. Po rozvodu a sňatku s Adamsonem se spolu s ním věnovala lvům a odchovala proslulou lvici Elsu. Ubodla ji k smrti bývalý zaměstnanec, nezletilý Keňan.

 Dian Fosseyová (1932 – 1985), vysokoškolská pedagožka. Na základě seznámení s Afrikou, o které se zasloužili manželé Leakeyovi, významní antropologové, se Fosseyová stala specialistkou na horské gorily. Od konce roku 1966 strávila 15 let v horské oblasti Konga, kde gorily pozorovala a zjišťovala, že jejich inteligence je vyšší, než se původně předpokládalo. Jejich teritorium přitom hájila proti pytlákům i zemědělcům. Po návratu do USA zveřejnila výsledky svých výzkumů v disertační práci a v knize Gorily v mlze (též zfilmováno). Po návratu do Afriky byla zavražděna, pachatele se nepodařilo zjistit, zřejmě však šlo o pomstu za zásahy proti škůdcům zvěře.

Literatura

George Adamson: Můj život se lvy, přel. J. Stivín, Mladá fronta, Praha 1972

Joy Adamsonová: Příběh lvice Elsy, přel. M. Perglerová, Orbis, 1972

Dian Fosseyová: Gorily v mlze, přel. A. Jindrová-Špinarová, Mladá fronta, Praha 1988

Sněm zvířat

Vzdělávací oblast

Environmentální a multikulturní výchova, demokratické myšlení, globální souvislosti, „průřez průřezovými tématy“; biologie, zeměpis, občanská výchova - základy společenských věd

Téma

Když civilizované lidstvo ve slepém vandalismu ničí živou přírodu, jež ho obklopuje a živí, ohrožuje samo sebe ekologickým zruinováním. Patrně si začne uvědomovat své chyby, až když je pocítí ekonomicky, to však už bude nejspíš pozdě.“ Konrad Lornez 1972

Příběh

Sněm (konference, kongres) zvířat se koná kdesi na pustém ostrově, nejspíš na Galapágách, ale možná v Indonésii, na Molukách… Sešli se delegáti všech volně žijících zvířat, od slona po mouchu tse-tse, od velryby po grundli, od orla po vrabce, od lva po tuleně, aby se poradili, jak čelit ohrožení a vymírání některých druhů. Výsledkem má být…? Možná založení organizace, sepsání charty práv zvířat, soudní proces s lidstvem, demonstrace po celém světě…? Jaká jsou a jaká by měla být práva zvířat? Škodí si některé druhy navzájem? Jaký je vztah mezi zvířaty a rostlinami? Čím vším lidé ohrožují faunu i celou přírodu? Co z toho je pochopitelné a co je zbytečné nebo dočista zvrhlé? Jak ničení přírodu ovlivňuje i lidi? Co proti devastaci přírody dělají lidé? Závěry sledují média, vyjadřují se k nim politici, odborníci, občasné různých kontinentů.

Látka

Podmínky života volně v přírodě žijící zvěře se trvale zhoršují. Výrazné změny, týkající se celých kontinentů nebo jejich podstatných částí, přinášeli lidé. Od 17. století se v Africe s vydatnou spoluúčastí Evropanů ztrácí voda, rostliny. Běloši v Africe zaváděli chov dobytka a tím vznikly chudé oblast s rozdupanou a devastovaná půdou. Skot spásal jen jeden druh vegetace a pastevectví vypudilo místní zvěř, která spásala všechny druhy vegetace, různá zvířata spásala její různé druhy a podle své velikosti i vegetaci z různých rostlinných pater.

V Jižní Americe s příchodem Evropanů dochází k mýcení amazonského deštného pralesa, který má trvale teplé a vlhké podnebí, ovlivňující klima celé planety. Mýcení pralesa s cílem získat úrodnou půdu pro zemědělství přináší popel z vypálených dřevin, který půdu zúrodní, ale to vystačí na dva až čtyři roky, protože se živiny z půdy vyplavují deštěm. Současně s tím dochází k vysychání půdy a k poklesu povrchových i spodních vod. Neúrovnou půdu zemědělci potřebují nahradit a tak dochází k dalšímu vypalování lesa. Na vzájemnou závislost existence pralesa a vodního hospodářství oblasti, kde byl vymýcen, upozorňoval už kolem roku 1800 Alexander Humboldt.

Jak se lidé měnili z lovců na pastevce, zvířata přemisťovali a jejich podmínky upravovali tak, jak to vyhovovalo jim, přitom vliv pastevectví na stanoviště je větší než lov. Evropané také zakládali farmy, plantáže, průmyslové podniky a města a to působilo a působí na vegetaci, která ovlivňuje faunu, ale i podnebí. V Brazílii zabírají dobytčí farmy velkofarmy, produkující hovězí maso, na 80 % odlesněné půdy.

Nejintenzívnější hubení zvířat začalo až se střelnými zbraněmi na začátku 18. století. Zvěř hubili nejen běloši, ale i místní obyvatelé a kly, rohy, kůže, pštrosí pera se staly významným obchodním artiklem. Člověk je nebezpečným ničitelem díky své vynalézavosti a navíc s rozvojem  civilizace přestal lovit z nutnosti a loví pro zábavu.

Snahy chránit zvířenu vedly k zakládání národních parků a k přijímání zákonů i mezinárodních úmluv na jejich ochranu, ale jejich prosazení je velmi pomalé a obtížné. Podle Dian Fosseyové, která se v Africe věnovala ochraně horských goril, trvalo čtyři roky, než se jí podařilo z oblasti, kterou gorily potřebovaly k svému životu, vypudit pastevce i pytláky – nakonec byla zavražděna, a i když se pachatele nepodařilo vypátrat, je pravděpodobné, že šlo o pomstu pytláků.

Tropické deštné pralesy ohrožují v současné době plány na zkvalitnění dopravy, a jestliže Amazonský deštný prales protne dálnice či železnice, bude to znamenat silné ohrožení zvěře, zejména té, která pravidelně migruje. V Tanzanii se dokonce plánuje dálnice napříč Národním parkem Serengeti.

S příchodem Evropanů vyhynuly některé druhy. Na Mauritiu  vyhynula řada druhů, měli na to vliv jak lidé, tak psi a kočky, které sebou přivezli. Vyhnul pták dronte mauricijský, jinak též dodo nebo blboun nejapný, a schopnost množit se ztratil tím i strom tamalacoque, strom ptáka dodona, jehož tuhá semena byla schopna klíčit, jen když prošla zažívacím traktem dodona. Další druhy mizí ze zemského povrchu i nadále. V březnu 2018 musel být utracen Súdán, poslední žijící samec nosorožce bílého, přežily ho jen dvě samice, matka s dcerou.

Jedinou nadějí na udržení ohrožených zvířecích druhů a jejich případné zpětné uvedení do divočiny, jsou aktivity řady zoologických zahrad, kde zvířata snáze přežívají: nemají zde predátory, mají zajištěnou pravidelný přísun potrav i veterinární péči a je podporováno jejich rozmnožování. V mezinárodní koordinaci zoologické zahrady vedou plemenné knihy ohrožených druhů. Pražská zoo se stará dlouhodobě o koně Převalského, kterého již uvádí zpět do mongolských stepí, a gaviála indického. Podílí se i na ochraně goril v Africe a ptáků v Indonésii. Chová celkem 191 druhů ohrožených zvířat. Safari park Dvůr Králové nad Labem se stará o ochranu nosorožců, některých druhů antilop a dalších afrických zvířat, podílí se na finanční podpoře ochrany gepardů v Namibii.

K důležitým ochráncům světové fauny patří obětaví odborníci, kteří žijí mezi nimi a zkoumají jejich životy a současně zvířatům vytvářejí snesitelné podmínky života. Patří k nim Dian Fosseyová, která dokonce za svou péči o gorily zaplatila životem, Joy a George Adamsonovi, znalci života lvů, Hugo a Jane Lawick-Goodallovi, zabývající se africkými psovitými šelmami, Bernhard a Michael Grzimkové, a mnozí další. Do této skupiny zachránců patří i ti, kteří vyjížděli do tropů pro zvířata pro své zoologické zahrady, jako byl Josef Vágner, který safari ve Dvoře Králové vytvořil z malé a  ubohé provinciální zoo, nebo Gerald Durrell, majitel soukromé zoo na ostrově Jersey. Z českých odborníků se výrazně angažují ředitelé zoo Zdeněk Veselovský, Miroslav Bobek, Přemysl Rabas i mnozí jejich předchůdci.

Hlavní způsoby ochrany divoce žijících zvířat představují jednak národní parky a rezervace, veřejný tlak na omezování těžby v pralese, lovu velryb, kvóty pro lovce a v neposlední řadě i zoologické zahrady a jejich speciální programy.

Literatura – prameny a inspirace

George Adamson: Můj život se lvy, přel. J. Silvín, Mladá fronta, Praha 1972

Joy Adamsonová: Příběh lvice Elsy, M. Perglerová, Orbis, Praha 1972

Alfred Brehm – Jaromír Tomeček: Život zvířat, Odeon, Praha 1974

Jurij Dmitrijev: Savci známí i neznámí, lovení, chránění, přel. Z. Mazáková, Lidové nakladatelství, Praha 1987

Jean Dorst: Ohrožená příroda, přel. M. Lexová, Orbis, Praha 1974

Gerald Durrell: Zlatí netopýři a růžoví holubi, přel. Š. Pellar, BB art, Praha 2009

Gerald Durrel: Ostrov v nebezpečí, přel. Z. Wolfová, Svoboda, Praha 1988

Dian Fosseyová: Gorily v mlze, přel. A. Jindrová- Špilarová, Mladá fronta, Praha 1988

Bernhard a Michael Grzimek: Ráj divokých zvířat, přel. I. Heráň, Orbis, Praha 1966

Hugo a Jane van Lawick-Goodallovi: Nevinné bestie, přel. A. Jindrová-Špilarová, Mladá fronta, Praha 1974

Konrad Lorenz: Devastace prostředí, in: Osm smrtelných hříchů civilizace, přel. P. Příhoda, Leda, Praha 2014

Alois Mikula: Zvířata a jejich osudy, Orbis, Praha 1972

Aleksandra a Daniel Mizielinští: Mapy, Atlas světa, jaký svět ještě neviděl, přel. A. Halfarová, Host, Brno 2016

Josef Vágner: Afrika, Ráj a peklo zvířat, Svoboda, Praha 1978

Josef Vágner: Mzuri Afrika, Kruh, Hradec Králové 1975

Příloha

Dorst

Člověk začal s ničením přírody hned v začátcích své existence, v starší době kamenné - lovec ještě přírodu devastuje minimálně, největším zásahem do přírody je pastevectví. Změnami rostlinstva dochází i ke změnám klimatu. Rozdíl mezi těmito fázemi ničení přírody a současným stavem je jen kvantitativní. Velké zeměpisné objevy vedly k rabování v rozsahu celé zeměkoule – příprava průmyslové revoluce – expanze evropských národů. Utrpěla zejména Severní Amerika, pak Austrálie a Afrika, jako poslední Jižní Amerika, v Evropě a Asii to šlo pomalu a zvířata se mohla postupně přizpůsobovat, v těchto nových kontinentech to šlo velmi rychle.

Evropa – vyhynul pratur, pak zubr, který přežil jen v Bělověžském pralese, dále kozorožci, kamzík přežil, ale v malém počtu; jako první vymřel v Evropě lev, medvěd brtník se udržel jen na malých lokalitách. Vlk vyhynul ve většině zemí během 19. století, v Čechách byl zastřelen poslední vlk r. 1891, na Moravě 1914 (ale v současnosti se vrací).

Kapitola II. obsahuje celkový přehled zásahů člověka do přírody a vyhubení mnoha zvířecích druhů, a to podle kontinentů. Devastaci způsoboval lov, přeměna biotopů a introdukce cizích rostlin a živočichů. Ostrovy byly postiženy nejhůř kvůli omezenosti svého prostoru. Největší škody vznikly v 19. století v době průmyslového rozmachu, kdy se lidé chovali jako čarodějův učeň, jednali bez znalosti věcí a důsledků svého jednání.

Kapitola III. – Člověk pomáhá přírodě – historický přehled, vznik prvních rezervací a parků. Moderní ochrana - úplné přírodní rezervace –zákaz jakýchkoli zásahů; národní parky – území o velké rozloze, přípustná rekreace veřejnosti; částečné rezervace – ochrana určité skupiny rostlin nebo zvířat; zvláštní rezervace – chrání určité prvky biologického komplexu – lovecké a rybářské rezervace. Stručně i o mezinárodní spolupráci a vzniku různých institucí – Organizace africké jednoty, Antarktická dohoda, Mezinárodní unie pro ochranu přírody a přírodních zdrojů (IUCN), World Wildlife Fund, Mezinárodní biologický program a další, včetně konferencí, které se problému týkaly.

2. část knihy – Dnes

První vydání knihy je z r. 1965, to znamená, že to, co autor označuje jako dnešek, je přes 60 let staré. Dnešní situace se dost liší, jak pozitivně (nárůst péče, osvěta), tak negativně (vyhynutí a ohrožení mnoha dalších druhů).

V úvodu k této části autor konstatuje, že zřizování rezervací a národních parků mělo jen lokální význam a poskytovalo ochranu vybraným druhům, které byly nejvíce ohroženy. Ale to už nestačí, je třeba chránit přírodu, životní prostředí jako celek a nejnaléhavějším úkolem je ochrana druhu Homo sapiens proti němu samému.

Další kapitoly se zabývají prostředím vcelku, včetně nárůstu populace ve 20. století a jeho následky, čím člověk ničí zemi (“železem a ohněm“), odpady, změnami v atmosféře, převážením rostlin a živočichů, nadměrnou pastvou, ničením vodních stanovišť, bojem proti škůdcům (chemie), vykořisťováním moře, ale i rozumným využíváním přírodních zdrojů. Fauny se týkají pasáže o účelném využívání zvířat, o přírodě a turistice a o přežití ohrožených druhů v zajetí

Vágner: Mzuri Afrika

Počátky zkázonosné změny – vysychání Sahary od 4. tisíciletí před n. l. Od 17. století zkáza s vydatnou spoluúčastí Evropanů-ztrácí se voda, rostliny. Vybíjení zvířat - bezohledná a neuvážená likvidace prostředí, v němž zvířata žijí - snaha zoologických zahrad o záchranu druhů

Běloši v Africe – zaváděli chov dobytka. Vznik chudých oblastí - rozdupaná a devastovaná půda, krávy spásaly jen jeden druh vegetace, vypudily místní zvěř, která spásala všechny druhy – různá zvířata spásala různou vegetaci – málo produktivní dobytek, divoká zvířata dávají výživnější maso a kvalitnější kůže

Národní park Tsavo – zabránilo se migraci slonů, žili v reservaci, odvykli si hledat vodu a potravu, v období sucha vyschly i umělé vodní nádrže a sloni nedokázali vodu najít, kolem 7 tisíc slonů uhynulo - jinde se sloni v rezervaci natolik přemnožili, že zničili stromy, hynuli, když byli odkázáni delší dobu jen na trávu

Nosorožec bílý – v 60. letech jich bylo ještě 2000 kusů, poslední samec utracen pro stáří a nemoc v březnu 2018. Hroši se v Africe zachovali jen díky národním parkům

Vágner: Ráj a peklo zvířat

Ničení zvířat začalo až se střelnými zbraněmi od začátku 18. století – hubili je nejen běloši, ale i místní – kly, rohy, kůže – významný obchodní artikl – snaha po nápravě – národní parky a rezervace – ale zvířata mizí i z přirozených příčin. Nejničivější živel je člověk díky své vynalézavosti. Během vývoje se lidé měnili z lovců na pastevce – původně byla zvířata chována ve svém prostředí, pak přemisťována a podmínky upravovány tak, jak to lidem vyhovovalo – vliv pastevce na stanoviště je větší než lovce – vypalování lesů, vede k erozi, změny vodního režimu – změna rostlinné složky má vliv i na podnebí. Evropané zakládali farmy, plantáže, průmyslové podniky, města – změna vegetace má vliv na faunu. S civilizací člověk přestal lovit z nutnosti a loví pro zábavu – ale i dnes žijí kmeny, které loví jen z nutnosti – Pygmejové, Křováci.

V knize je řada afrických přísloví.

Grzimek

Autor se se svým synem Michelem vydal do Serengeti v roce 1957, aby počítal zvěř v národním parku. Pořídili si na to letadlo, z něhož bylo snadnější sledovat tahy zvířat.

O lovu nosorožců (kráter Ngorongoro) popisuje, že zastřelit nosorožce není nijak obtížné, nosorožec není příliš plachý, lze se k němu přblížit na 30 kroků a trefit ho není problém.

Lov na lvy – po první světové válce přišli do Serengeti lovci z Keni a bez rozmyslu lvy vybíjeli, protože byli považováni za škodlivé lupiče – během jednoho safari postřílel až stovku lvů, až od roku 1929 existuje chráněné území, kde se vůbec nesmí lovit. V sousedním nechráněném okolí přivázali za auto zastřelenou zebru a táhli ji za autem ke lvům, aby je mohli fotit při konzumaci

Z lovců z povolání se často stávali ochránci zvěře – měli toho dost.

K pronikání Asiatů a Evropanů do Afriky: Číňani a Indové ji znali už ve starověku. První, kdo před Staleym prošel Afriku od východu na západ, byl Sid bin Habib. Zájem Evropanů byl zpočátku misijní a poznávací, později obchod. Otrokářství – z východní Afriky do Asie, otroctví tam nebylo tak masové a kruté, jako v západní Africe, odkud byli otroci vyváženi do střední a severní Ameriky. První evropské objevy v Africe.

Pytláci: užívají oka nebo otrávené šípy, maso suší, ale v mnoha případech uřezávají jen ocasy jako ochrnu proti mouchám, sloní nohy, z nichž dělají koše na papír apod. Pytláci povraždí mnohonásobně víc zvířat, než pár střelců na povolení.

Kapitola o mouše tse-tse – v Jižní Rhodesii kdysi za zdraví odpovídal v koloniální správě jakýsi J. K. Chořely, kterého napadlo, že než hubit mouchu tse-tse, bude jednodušší zbavit Afriku spavé nemoci tím, že vyhubí savce, kteří jsou nositeli nákazy a jejichž krví se moucha živí. Podařilo se mu vyhubit přes půl milionu stepních zvířat, přitom někteří zranění sloni utekli do oblastí, kde mouchy před tím nebyly a zavlekli je tam. Trvalo asi deset let, než to příslušné orgány zastavily výměnou osob.