Jan Vladislav

Jan Vladislav evamachkova Ne, 12/09/2018 - 10:23

 

Legendy o stromech a květinách

Jan Vladislav: Proměny, legendy o stromech a květinách, ilustrace Zdena Krejčová, vydalo nakladatelství Malvern, Praha 2016; vyšlo s podporou Ministerstva kultury ČR

Na záložce obálky se dočtete, že Jan Vladislav tuto knihu napsal v roce 1972, tedy čtyři a čtyřicet let před tím, než vyšla, protože za normalizace jeho knihy vycházet nesměly – a když už zase směly, trvalo to šestadvacet let, než Proměny vyšly! Dost opožděná recenze, řeknete.

Záložka dál pokračuje, že Vladislav byl „uznávaný znalec pohádkové tradice čínské, blízkovýchodní, ruské, italské, francouzské, anglické a české“. Bohužel  ani  u titulků pohádek, ani v obsahu nejsou odkazy, z které z oněch uváděných kultur který příběh pochází, jak bývalo u Vladislavových knih zvykem. A navíc, toto vše nestálo nakladatelství za doslov, je to jen na záložce obálky, která může z knihy snadno zmizet,  může být roztrhána, zahozena a tyto podstatné, byť jen kusé informace bude čtenář těžko někde hledat. Tu a tam se přibližně zorientujete podle osobních  jmen, titulů vládců, rostlin, ale  ne všechno o historii, zeměpise či  botanice pěti světadílů čtenář ví.

Kniha obsahuje dva typy pohádek. První z nich je o tom, jak která rostlina vznikla, o  její historii a o tom, jak získala ty nebo ony vlastnosti. Většinou jsou to příběhy na hraně mezi mytologií přírodních národů a pohádkou jakožto zábavným vyprávěním. Druhým typem jsou kouzelné pohádky, v nichž hraj roli nějaká rostlina. Mnohé jsou dobře známé jak z evropské, tak z asijské kulturní tradice a spojuje je právě jen vazba na některou rostlinu, strom,  nebo na některý plod. Tyto dva typy většinou rozeznáte na první ohled už podle názvu, i když to neplatí pro všechny případy.

            Většina příběhů onoho prvního typu jsou stručné, půlstránkové či stránkové, a mnohé z nich začínají formulací „když svět byl ještě mladý“, neboť jde vlastně o proces stvoření. Najdete tu příběh O modré kytce z ledového zámku, v němž ovčák dostal od královny víl modré kvítky,  byl to len. Nebo Jak přišly na svět konvalinky, to je už složitější příběh o princezně, která  se vydala za oblíbenými květinami, a skončilo to slzami, z nichž vyrostly konvalinky. Či O hořkém kvítku života, příběh královny, která se dočkala vytouženého dítěte, ale to zemřelo a výsledkem jejího žalu byl pelyněk. Jsou tu příběhy Jak přišlo na svět veškeré ovoce, Jak přišly na svět jahody, Jak přišla na svět kukuřice, Jak přišla na svět réva, Jak přišel na svět chlebovník, Jak přišla na svět kokosová palma a v jiných se dozvíte, jak přišel na svět červený cedr nebo čekanka. Svého druhu výjimkou je tu příběh z řecké mytologie, o tom jak Filemona a Baukis se po smrti proměnili v lípu a dob. Ale už jen výčet rostlin svědčí o tom, že rostlinnou tematikou  se zabývají lidé po celé zeměkouli.

Příběhy o vlastnostech nebo podobě rostlin se týkají především stromů. Proč už stromy nedovedou mluvit: stromy pořád o něco žádaly slunce, až se naštvalo a zbavilo je řeči. Proč se liány věší na stromy – doba kdy stromy a liány chodili, po lovu se pohádali o dělení úlovku, skála je rozsoudila, ale oni neposlechli a tak se liány věší na stromy, které si vzaly dvojnásobek toho, co jim patřil. Proč už smrk a ořech nežijí spolu, Jak se topoly naučily růst v řadě, Proč se osika neustále třese, Proč má dub na listí laloky, Proč už stromy nerostou až do nebe.  Jsou to většinou dost prosté informace, někdy obsahují dost zábavné představy, ale většinou ty příběhy hlubší pohled na rostliny nedávají.

Daleko bohatší příběhy o vlastnostech stromů i dalších rostlin nabízejí kouzelné pohádky. Zajímavé ale je, že se tu několikrát opakuje motiv manželského páru nebo ženy toužící po dítěti, případně starých lidí, kteří si osvojí zvláštním způsobem zrozené dítě, aby nebyli sami.

O princi a dívce z vavřínu:– chudá žena si přeje jakékoli dítě a dostane bobulku vavřínu, z níž vyroste zlatý vavřín. Z něho vystupuje krásná dívka celá v zlatém. Po složitých peripetiích  se provdá za prince.

O Petrželce s nejkrásnějšími zlatými vlasy na světě:   manželé neměli dlouho děti,  pomohla petržel ze zahrady uprostřed černého lesa, ale podmínkou čarodějnice bylo, že si pro odměnu  přijde, až se dítě narodí. Když bylo holčičce Petrželce rok, přišla pro ni, a když dospěla, zavřela ji do věže v lese, kam se za ní dostávala jen po jejích zlatých vlasech. Přesto se nakonec provdala za prince.

Zajímavý je příběh ze sibiřské tajgy, nazvaný O přesličce a bohatýru Haržitu Bergenovi. Hrdinkou příběhu je dívka vyrostlá z přesličky, kterou nešla a pěstovala osamělá stařenka. Po překonání úkladů a překážek si  Přesličku vezme bohatýr a dívce se z úst se  sypaly perly, kam šlápla, ta byl sobol. Také  O princezničce z bambusu je příběh  stařečka, který se živil pletením bambusových košíků a  jednoho dne našel v bambusu děťátko. Ale tahle dívka odešla zpět na horu Fudži, kde byl její domov. Císař, který se o krásku zajímal, požádal stařečka, aby ho doprovodil na vrchol Fudži. Císař tam s ní zašel do jeskyně a nikdo už o nich nikdy neslyšel.

Klasika  o narození podivného dítěte je O myrtě a králi ze Španěl, příběh známý v principu jak z německé, tak z řecké tradice.  Bezdětné ženě se na její přání narodila myrta, byla překrásná a zalíbila se i králi ze Španěl. Když mu ji žena neprodala, ukradl ji jedné noci z okna a odvezl do svého zámku. Zasadil ji na zahradě, pečoval ni, hrál jí na píšťalu a  z myrty vystoupila dívka. Jenže král musel na vojnu a jeho sestry pátraly, až našly jeho píšťalku  vyvolaly dívku z myrty a vrhly se na ni. Myrta byla potrhaná, polámaná a zahradník, který měl o ni pečovat, ze strachu utekl do lesa. Spal na dubu, pod nímž se scházely čarodějnice, a dozvěděl se, jak dívku z myrty vysvobodit. Vzal ji k sobě a  když se král vrátil, všechno se vysvětlilo. Sestry král poslal do kláštera, ze zahradníka udělal svého rádce a s Myrtou se oženil

            Jiný typ přestavují pohádky o tom, jak mladý muž osvobodí dívku žijící v stromě nebo v jeho plodech. O vojáčkovi a bílé bříze:  voják se po dvanácti letech služby vracel z vojny a nikoho už neměl, proto rád přijal službu u pána v černém. Jeho úkolem bylo krmit tři sokoly a měl zákaz chodit do zahrady za zámkem. Po čase ho ale začala zahrada zajímat, nejvíc bříza uprostřed zahrady, která stále šuměla, až promluvila lidským hlasem. Slíbil jí, že jí pomůže osvobodit čtyři lidské duše. Musel získat čarodějnou knihu svatého muže žijícího v lese a pak po tři noci z ní bříze předčítat. Přitom se na něj vrhali první noc netopýři, sovy a ptáci, další noc hadi a jiná havěť a třetí noc vlci a lišky. Každou noc se z břízy vynořila část krásné dívky, až byla zcela osvobozená, stejně jako její bratři, zakletí v sokoly. Všichni však uprchli k otci carovi a vojáček se oženil s dívkou.

O jabloňové panně  je příběh dívky, která vystoupila z jablka. O Marianě a králi Celerovi je příběh, začínají tak trochou jako pohádka o řepě:  tři dívky se pokoušely vytrhnout ze země obrovský celer, ale nedařilo se to  a třetí, nejmladší z nich celer dokonce stáhl pod zem. Tam žila v zámku se staříkem, který měl vousy jako kořeny celeru as provdala se za něj.  Po čase se z něj vyklubal mladý a krásný muž.

Čínská pohádka O sáčku s vyšíváním: pohádka o chudém mladíkovi, který pletl košíky. Jednoho dne našel krásný sáček s vyšíváním a nakonec  z něj  vystoupila  krásná dívka a stala se jeho ženou. Ale zatoužil po ní kníže.  Manželé byli pronásledováni a raději se utopili. Mladíkova  matka na břehu plakala, vynořily se mrtvoly, pohřbila je a na jejich hrobě vyrostl strom – kapok. Ze dvou květů, které spadly, oba ožili, pak se další květ se stal loďkou a všichni tři ujeli před knížecími vojáky.

A konečně - O Gambrinovi, králi chmele.  Gambrinus byl chudý chlapec a miloval Flandrinu, dceru sklářského mistra. Zkoušel získat bohatství, ale marně, až potkal čerta a upsal se mu na 30 let. Ten mu dal  chmel a ukázal mu, co s ním má dělat – pivo mělo úspěch, navíc si Gambrinus nechal udělat zvonkohru, která lidi nutila tančit, a pak se chtěli napít. Měl úspěchy, pomalu na Flandrinu zapomínal, i když už byl vévodou  a  králem – dost neobvyklý závěr pohádky, místo lásky workoholický vztah k pivovarskému podnikání. Nakonec mu Belzebub úpis vrátil, Gambrinus se  dožil  sta let a Flandrina se už nikdy nevdala

A také je tu příběh, který známe z Erbenovy balady: O Viktorce a vrbě – Viktorka a Vítek byli spolu šťastni, ale Viktorka každou noc byla jako mrtvá, její duše odcházela do vrby před chalupou. Vítek přes varování vrbu porazil, a tím ji zabil.  N radu a Viktorčina ducha  zasázel  proutky  z vrby a z prken udělal kolíbku pro jejich dítě.

            V knize nejde pár námětů pro dramatiku, ale je jich určitě méně, než v kterékoli další Vladislavově knížce pohádek. Je to trochu stereotypní a pokud jde o pohádky kouzelné, možná jiné varianty příběhu nebo jinak uplatněné motivy  by byly pracovně schůdnější nebo tematicky  bohatší. Například příběh podivného novorozenec. Je to buď  Myrta nebo Bazalka,  ve vietnamské pohádce kokosový ořechu, v perské tykev,  jindy je to had či jiná podivnost, co žena porodí. Z těchto variant vybírat je myslím zajímavější, než se vázat právě na stromy a jiné rostliny. Specializace zkrátka zužuje možnosti.

 

Pohádky o tom, jak vznikl svět

Jan Vladislav: Proč je slunce na obloze samo, ilustrace Zdena Krejčová, vydalo nakladatelství Malvern 2017; s podporou Ministerstva kultury ČR.

            Další z knih, které si na vydání počkaly skoro půl století. Je objemnější a zejména obsahuje větší počet příběhů, protože zdaleka převládají ty krátké, vypovídající „proč“ a „jak“, v tomto případě o všem, co je na světě. Příznačné je, že první příběh se jmenuje Jak přišlo na oblohu slunce  a poslední má název Proč je na světě smrt.

            Na rozdíl od předchozí knihy zde jsou i údaje o  původu příběhů, je tu ediční poznámka a dozvídáte se, že jsou tu i některé příběhy z Proměn, ale také z Deseti večerů s pohádkou, i ze souboru pohádek Rumunských, které byly připraveny k vydání pod názvem Dvanáct tančících princezen,  ale doposud nevyšly. Bylo by dobře, kdyby se o jejich vydání nakladatelství Malvern postaralo, rumunský fond pohádek je dost zajímavý a svérázný a Vladislavovo dílo by tato kniha skvěle  doplnila.

Jan Vladislav

Jan Vladislav evamachkova Po, 01/07/2019 - 13:24

Jan Vladislav

 

Legendy o stromech a květinách

Jan Vladislav: Proměny, legendy o stromech a květinách, ilustrace Zdena Krejčová, vydalo nakladatelství Malvern, Praha 2016; vyšlo s podporou Ministerstva kultury ČR

Na záložce obálky se dočtete, že Jan Vladislav tuto knihu napsal v roce 1972, tedy čtyři a čtyřicet let před tím, než vyšla, protože za normalizace jeho knihy vycházet nesměly – a když už zase směly, trvalo to šestadvacet let, než Proměny vyšly! Dost opožděná recenze, řeknete.

Záložka dál pokračuje, že Vladislav byl „uznávaný znalec pohádkové tradice čínské, blízkovýchodní, ruské, italské, francouzské, anglické a české“. Bohužel  ani  u titulků pohádek, ani v obsahu nejsou odkazy, z které z oněch uváděných kultur který příběh pochází, jak bývalo u Vladislavových knih zvykem. A navíc, toto vše nestálo nakladatelství za doslov, je to jen na záložce obálky, která může z knihy snadno zmizet,  může být roztrhána, zahozena a tyto podstatné, byť jen kusé informace bude čtenář těžko někde hledat. Tu a tam se přibližně zorientujete podle osobních  jmen, titulů vládců, rostlin, ale  ne všechno o historii, zeměpise či  botanice pěti světadílů čtenář ví.

Kniha obsahuje dva typy pohádek. První z nich je o tom, jak která rostlina vznikla, o  její historii a o tom, jak získala ty nebo ony vlastnosti. Většinou jsou to příběhy na hraně mezi mytologií přírodních národů a pohádkou jakožto zábavným vyprávěním. Druhým typem jsou kouzelné pohádky, v nichž hraj roli nějaká rostlina. Mnohé jsou dobře známé jak z evropské, tak z asijské kulturní tradice a spojuje je právě jen vazba na některou rostlinu, strom,  nebo na některý plod. Tyto dva typy většinou rozeznáte na první ohled už podle názvu, i když to neplatí pro všechny případy.

            Většina příběhů onoho prvního typu jsou stručné, půlstránkové či stránkové, a mnohé z nich začínají formulací „když svět byl ještě mladý“, neboť jde vlastně o proces stvoření. Najdete tu příběh O modré kytce z ledového zámku, v němž ovčák dostal od královny víl modré kvítky,  byl to len. Nebo Jak přišly na svět konvalinky, to je už složitější příběh o princezně, která  se vydala za oblíbenými květinami, a skončilo to slzami, z nichž vyrostly konvalinky. Či O hořkém kvítku života, příběh královny, která se dočkala vytouženého dítěte, ale to zemřelo a výsledkem jejího žalu byl pelyněk. Jsou tu příběhy Jak přišlo na svět veškeré ovoce, Jak přišly na svět jahody, Jak přišla na svět kukuřice, Jak přišla na svět réva, Jak přišel na svět chlebovník, Jak přišla na svět kokosová palma a v jiných se dozvíte, jak přišel na svět červený cedr nebo čekanka. Svého druhu výjimkou je tu příběh z řecké mytologie, o tom jak Filemona a Baukis se po smrti proměnili v lípu a dob. Ale už jen výčet rostlin svědčí o tom, že rostlinnou tematikou  se zabývají lidé po celé zeměkouli.

Příběhy o vlastnostech nebo podobě rostlin se týkají především stromů. Proč už stromy nedovedou mluvit: stromy pořád o něco žádaly slunce, až se naštvalo a zbavilo je řeči. Proč se liány věší na stromy – doba kdy stromy a liány chodili, po lovu se pohádali o dělení úlovku, skála je rozsoudila, ale oni neposlechli a tak se liány věší na stromy, které si vzaly dvojnásobek toho, co jim patřil. Proč už smrk a ořech nežijí spolu, Jak se topoly naučily růst v řadě, Proč se osika neustále třese, Proč má dub na listí laloky, Proč už stromy nerostou až do nebe.  Jsou to většinou dost prosté informace, někdy obsahují dost zábavné představy, ale většinou ty příběhy hlubší pohled na rostliny nedávají.

Daleko bohatší příběhy o vlastnostech stromů i dalších rostlin nabízejí kouzelné pohádky. Zajímavé ale je, že se tu několikrát opakuje motiv manželského páru nebo ženy toužící po dítěti, případně starých lidí, kteří si osvojí zvláštním způsobem zrozené dítě, aby nebyli sami.

O princi a dívce z vavřínu:– chudá žena si přeje jakékoli dítě a dostane bobulku vavřínu, z níž vyroste zlatý vavřín. Z něho vystupuje krásná dívka celá v zlatém. Po složitých peripetiích  se provdá za prince.

O Petrželce s nejkrásnějšími zlatými vlasy na světě:   manželé neměli dlouho děti,  pomohla petržel ze zahrady uprostřed černého lesa, ale podmínkou čarodějnice bylo, že si pro odměnu  přijde, až se dítě narodí. Když bylo holčičce Petrželce rok, přišla pro ni, a když dospěla, zavřela ji do věže v lese, kam se za ní dostávala jen po jejích zlatých vlasech. Přesto se nakonec provdala za prince.

Zajímavý je příběh ze sibiřské tajgy, nazvaný O přesličce a bohatýru Haržitu Bergenovi. Hrdinkou příběhu je dívka vyrostlá z přesličky, kterou nešla a pěstovala osamělá stařenka. Po překonání úkladů a překážek si  Přesličku vezme bohatýr a dívce se z úst se  sypaly perly, kam šlápla, ta byl sobol. Také  O princezničce z bambusu je příběh  stařečka, který se živil pletením bambusových košíků a  jednoho dne našel v bambusu děťátko. Ale tahle dívka odešla zpět na horu Fudži, kde byl její domov. Císař, který se o krásku zajímal, požádal stařečka, aby ho doprovodil na vrchol Fudži. Císař tam s ní zašel do jeskyně a nikdo už o nich nikdy neslyšel.

Klasika  o narození podivného dítěte je O myrtě a králi ze Španěl, příběh známý v principu jak z německé, tak z řecké tradice.  Bezdětné ženě se na její přání narodila myrta, byla překrásná a zalíbila se i králi ze Španěl. Když mu ji žena neprodala, ukradl ji jedné noci z okna a odvezl do svého zámku. Zasadil ji na zahradě, pečoval ni, hrál jí na píšťalu a  z myrty vystoupila dívka. Jenže král musel na vojnu a jeho sestry pátraly, až našly jeho píšťalku  vyvolaly dívku z myrty a vrhly se na ni. Myrta byla potrhaná, polámaná a zahradník, který měl o ni pečovat, ze strachu utekl do lesa. Spal na dubu, pod nímž se scházely čarodějnice, a dozvěděl se, jak dívku z myrty vysvobodit. Vzal ji k sobě a  když se král vrátil, všechno se vysvětlilo. Sestry král poslal do kláštera, ze zahradníka udělal svého rádce a s Myrtou se oženil

            Jiný typ přestavují pohádky o tom, jak mladý muž osvobodí dívku žijící v stromě nebo v jeho plodech. O vojáčkovi a bílé bříze:  voják se po dvanácti letech služby vracel z vojny a nikoho už neměl, proto rád přijal službu u pána v černém. Jeho úkolem bylo krmit tři sokoly a měl zákaz chodit do zahrady za zámkem. Po čase ho ale začala zahrada zajímat, nejvíc bříza uprostřed zahrady, která stále šuměla, až promluvila lidským hlasem. Slíbil jí, že jí pomůže osvobodit čtyři lidské duše. Musel získat čarodějnou knihu svatého muže žijícího v lese a pak po tři noci z ní bříze předčítat. Přitom se na něj vrhali první noc netopýři, sovy a ptáci, další noc hadi a jiná havěť a třetí noc vlci a lišky. Každou noc se z břízy vynořila část krásné dívky, až byla zcela osvobozená, stejně jako její bratři, zakletí v sokoly. Všichni však uprchli k otci carovi a vojáček se oženil s dívkou.

O jabloňové panně  je příběh dívky, která vystoupila z jablka. O Marianě a králi Celerovi je příběh, začínají tak trochou jako pohádka o řepě:  tři dívky se pokoušely vytrhnout ze země obrovský celer, ale nedařilo se to  a třetí, nejmladší z nich celer dokonce stáhl pod zem. Tam žila v zámku se staříkem, který měl vousy jako kořeny celeru as provdala se za něj.  Po čase se z něj vyklubal mladý a krásný muž.

Čínská pohádka O sáčku s vyšíváním: pohádka o chudém mladíkovi, který pletl košíky. Jednoho dne našel krásný sáček s vyšíváním a nakonec  z něj  vystoupila  krásná dívka a stala se jeho ženou. Ale zatoužil po ní kníže.  Manželé byli pronásledováni a raději se utopili. Mladíkova  matka na břehu plakala, vynořily se mrtvoly, pohřbila je a na jejich hrobě vyrostl strom – kapok. Ze dvou květů, které spadly, oba ožili, pak se další květ se stal loďkou a všichni tři ujeli před knížecími vojáky.

A konečně - O Gambrinovi, králi chmele.  Gambrinus byl chudý chlapec a miloval Flandrinu, dceru sklářského mistra. Zkoušel získat bohatství, ale marně, až potkal čerta a upsal se mu na 30 let. Ten mu dal  chmel a ukázal mu, co s ním má dělat – pivo mělo úspěch, navíc si Gambrinus nechal udělat zvonkohru, která lidi nutila tančit, a pak se chtěli napít. Měl úspěchy, pomalu na Flandrinu zapomínal, i když už byl vévodou  a  králem – dost neobvyklý závěr pohádky, místo lásky workoholický vztah k pivovarskému podnikání. Nakonec mu Belzebub úpis vrátil, Gambrinus se  dožil  sta let a Flandrina se už nikdy nevdala

A také je tu příběh, který známe z Erbenovy balady: O Viktorce a vrbě – Viktorka a Vítek byli spolu šťastni, ale Viktorka každou noc byla jako mrtvá, její duše odcházela do vrby před chalupou. Vítek přes varování vrbu porazil, a tím ji zabil.  N radu a Viktorčina ducha  zasázel  proutky  z vrby a z prken udělal kolíbku pro jejich dítě.

            V knize nejde pár námětů pro dramatiku, ale je jich určitě méně, než v kterékoli další Vladislavově knížce pohádek. Je to trochu stereotypní a pokud jde o pohádky kouzelné, možná jiné varianty příběhu nebo jinak uplatněné motivy  by byly pracovně schůdnější nebo tematicky  bohatší. Například příběh podivného novorozenec. Je to buď  Myrta nebo Bazalka,  ve vietnamské pohádce kokosový ořechu, v perské tykev,  jindy je to had či jiná podivnost, co žena porodí. Z těchto variant vybírat je myslím zajímavější, než se vázat právě na stromy a jiné rostliny. Specializace zkrátka zužuje možnosti.

 

Pohádky o tom, jak vznikl svět

Jan Vladislav: Proč je slunce na obloze samo, ilustrace Zdena Krejčová, vydalo nakladatelství Malvern 2017; s podporou Ministerstva kultury ČR.

            Další z knih, které si na vydání počkaly skoro půl století. Je objemnější a zejména obsahuje větší počet příběhů, protože zdaleka převládají ty krátké, vypovídající „proč“ a „jak“, v tomto případě o všem, co je na světě. Příznačné je, že první příběh se jmenuje Jak přišlo na oblohu slunce  a poslední má název Proč je na světě smrt.

            Na rozdíl od předchozí knihy zde jsou i údaje o  původu příběhů, je tu ediční poznámka a dozvídáte se, že jsou tu i některé příběhy z Proměn, ale také z Deseti večerů s pohádkou, i ze souboru pohádek Rumunských, které byly připraveny k vydání pod názvem Dvanáct tančících princezen,  ale doposud nevyšly. Bylo by dobře, kdyby se o jejich vydání nakladatelství Malvern postaralo, rumunský fond pohádek je dost zajímavý a svérázný a Vladislavovo dílo by tato kniha skvěle  doplnila.

 

 

 

Jan Werich a pohádky

Jan Werich a pohádky evamachkova Čt, 01/31/2019 - 14:57

 

            Pohádky Jana Wericha recenzovat obvyklým způsobem je nesmysl a nošení sov do Atén. Jsou velmi dobře známy, nejen z četby, ale také z filmu a televize, jsou oblíbené a opakovaně vydávané, od roku 1960 vyšly už asi třináctkrát, jestli dobře počítám.  Mým tématem je ale jednak Werichův způsob zacházení s existující tradiční lidovou pohádkou, jednak jeho způsob modernizace či aktualizace textu. Jeho přístup k pohádce je originální, živý a současný a přitom respektuje hodnoty tradiční pohádky, neboť zachovává v řadě případů její strukturu, prostředí, postavy, situace, a posun k naší době spočívá nejen v dílčích obměnách pohádkových reálií, ale hlavně v odlišnosti jazyka, způsobu myšlení a stylu autorského přístupu.

V soupisech a katalozích bývají Werichovy pohádky označovány jako umělé nebo jako parafráze lidových pohádek.  V případech, kdy  jsou zachovány podstatné rysy lidové pohádky, mluvila  bych spíše o převyprávění, jinde o využití některých motivů nebo dějových sekvencí v původní autorské pohádce. Werich  tradiční pohádku  respektuje a zachovává její hodnoty. Jeho zásahy spočívají převážně v rozvinutí motivů a v jejich zpracování, v rozšíření popisů, psychologie postav a v komentářích, a ne v zásazích, které bychom mohli nazvat umělými. Královna Koloběžka První je na jednom pólu Werichových autorských zásahů, a to v tom smyslu, že v základních dějových faktech je jen jediná změna: místo na oslu Zdenička  jede/nejede na koloběžce, kterou vymyslela a po níž je pak pojmenována, když se stane královnou. Vše ostatní je jen rozvíjením a domýšlením toho, co najdeme už u Boženy Němcové v Chytré horákyni

V pohádce O rybáři a jeho ženě je změn v porovnání s nejznámější Puškinovou variantou o něco víc, ale rozhodně o dost méně, než v estonské pohádce Mocný rak a chamtivá žena, nebo v lotyšské Sedlák a stará bříza. Werichova  dvojice  bydlí v láhvi od octa a závěrečné přání ženino je dost obsáhle formulováno  - chce vládnout sluncem a měsícem a atom rozebrat jako pámbu. A jsou tu i dost obsáhlé popisy luxusu, kterého manželé dosáhli, lidí u dvora  a při ceremoniích apod., ale také popis smrdutého obydlí v láhvi od octa. V některých pohádkách jsou jisté přídatky či dodatky. V příběhu   Moře, strýčku, proč je slané  je to úvod, v němž vypravěči klade   otázku, na niž pohádka odpovídá, jeho malý synovec.  Až opadá listí z dubu  je varianta četných pohádek o tom, jak pozemšťan ošidil čerta (nebo také Smrtku), ale na její závěr navazuje příběh alkoholika a jeho protialkoholní léčby.

Jiný typ Werichova přístupu představuje zachování příběhu, ale jeho podstatné rozvedení o  psychologii  postav, o jejich emoce,  motivace jednání, o popisy prostředí a reálií. Tento typ představuje Rumplcimprcampr, pohádka, která není ve Fimfáru, ale v posmrtně vydaném Úsměvu klauna. Původní pohádka se u bratří Grimmů jmenuje Rumplstiltchen, v českém překladu Dupynožka. Dalšími variantami jsou Němcové Kinkaš Martinko, vlámská Mazaná přadlena nebo islandská  Gilitrutt. Werich německé  jméno skřítka i název pohádky  parafrázuje svým vlastním  jménem, které se původnímu do jisté míry zvukově podobá.  Na začátku je dost dlouhá pasáž o královně, která chce oženit syna a zvažuje různé urozené nevěsty,  jsou tu rozsáhlejší pasáže o dívce, která se snaží královně vysvětlit, že tkát zlato ze slámy neumí,  i  dost detailní popis skřítka a jeho postavy -  velká hlava malé tělo. Liší se i odměny za spředení slámy v zlato, poprvé se skřítek spokojí s korálky, podruhé s prstýnkem a až potřetí požaduje dítě, až se narodí. Popisuje se nadšení královny -  když vezme do ruky klubko zlatých nití,  válí se z radosti po zemi a po získání největšího klubka ji z radosti „klepne pepka“: Je tu  motivace odkladů lhůty na hledání jména a skřítkovy lítostivé  reakce na matku, která se má vzdát dítěte, popisuje se scéna v lese, v  níž král vyslechne skřítkovo jméno a  smích všech účastníků lovu. V původní pohádce se skřítek ze vzteku z neúspěchu roztrhne vejpůl, zde  pukne. Tatáž pohádka, ale moderní autorský přístup, je to psáno jako povídka, ne jako pohádka, ale základ příběhu i téma jsou zachovány.

Na  druhém pólu zásahů do původní pohádky  je Žluté mužátko podle Neohroženého Mikeše Boženy Němcové, ale také vlámského Statečného seržanta, ruské  O silném Kulihráškovi, estonského Medvucha i francouzského Janka Medvěda v Cibulově převyprávěn. Werichovými hrdiny  jsou Hadžid, Jusuf a Ismail,  tři vojáci, kteří dezertují ze Solejmanovy armády, když je při stavbě můstku přes řeku strhne voda. V následujícím období předstírají, že hledají svou  jednotku, ale užívají si svobody s vdovami a v hospodách. Až po třech stránkách začíná pohádkový příběh, ale i ten obsahuje bohaté popisy vaření v opuštěném, ale skvěle zásobeném domě, každý z hrdinů vaří jiné opulentní jídlo, jsou tu popsány postupy vaření, včetně ingrediencí. Je tu i popis  žlutého mužíka, jsou tu jevy  pohádkové,  jako je už samo žluté mužátko,  schopné mít jakoukoli výšku, jeho utržená noha, která koná  četná  kouzla,  je tu drak dvacetisedmihlavý  a jiné čáry. Ale je tu také  podivuhodné  heslo uvádějící v chod kouzelný předmět. Zatímco v pohádce je  zaklínadlo vždy dáno „odněkud shůry“  v závazném znění a hrdina je poslušně přejímá, zde se naopak oceňuje  originalita:  je třeba pronést větu, která ještě nikdy nikoho nenapadla.  Hrdina vymyslí dvě zaklínadla:  Na ostrově Hokaido kuká v lese kukaido a Na ostrově Hukačka kuká v lese kukačka. Obojí určitě nikdo nikdy nevyslovil, přitom jde o variaci téže věty. A operuje se tu s mnoha moderními fakty a postoji – obr vyhrožuje bakteriemi a vyjmenovává jejich názvy,  kamarádi mají  komplex méněcennosti, když po líbánkách Hadžíd s princeznou uteče od perského dvora,  zvažují  různé země z hlediska jejich politické orientace a zvyklostí.

            Mezi pohádky, které se dají přiřadit k známým lidovým pohádkám patří také  Paleček, František Nebojsa, O třech hrbáčích z Damašku,  a mezi volné  varianty pohádkových příběhů nebo využívajících jejích prostředků v rámci původního Werichova příběhu Tři veteráni,  Moudrý Honza nebo Fimfárum. S pohádkami volně zacházel už Andersen, a Werichova Hrášková princezna, která z jeho pohádky vychází, ji vykládá jako intriku. Princ miluje prostou dívku Božidaru, a aby ji král, toužící po urozenosti, přijal za snachu, domluví se královna s princem na zkoušce s hráškem pod vrstvou žíněnek.  Velmi volným převyprávěním celoevropsky rozšířené pohádky o tom, jak (kdosi) měnil, až vyměnil  je Moudrý Honza. Některé pohádkové motivy, postavy nebo situace použil Werich v Třech veteránech,

            Zajímavým příkladem je Král měl tři syny.  Celá první polovina příběhu kopíruje schéma pohádky o třech synech, které král vysílá do světa, aby mu přinesli žádoucí věc. Ale tahle pohádka se odehrává ve 20. století a jejím tématem jsou auta a automobilové závody  i další dopravní prostředky. Je to pří běh z moderní doby na schématu pohádky, tedy  postup protikladný těm ostatním, které zůstávají v neurčité pohádkové minulosti, ale současnosti se přibližují jazykem a stylem vyprávění,  moderním komentářem k dávné minulosti – k jazyku se ještě vrátím. Werichova práce s pohádkami a pohádkovými motivy jakoby byla záznamem soustavného a cílevědomého experimentování na téma „pohádka a současnost“ nebo „co všechno lze  pohádkou a pohádkovými motivy vyjádřit“. Témata příběhů, někde výraznější, jinde nenápadná, jsou takříkajíc věčná, některá dnes  dost naléhavá a aktuální,  jako komentář  ze Žlutého mužátka: „Zmocnil se jich pocit, kterému se říká komplex méněcennosti. Jedinci, někdy národové tímto komplexem potrefení věří, že svou malost odstraní, když prohlásí ostatní jedince či národy za ještě menší, než jsou sami. V zajetí tohoto bludu stávají se zlí, krutí,  násilní a hlavně jsou hloupí.“

            Zajímavý v komplexu Werichových pohádek je i fakt, že s i výjimkou skupiny příběhů, u nichž předlohu ani nelze předpokládat, jako je Jak na Šumavě obři vyhynuli, Chlap, děd, vnuk, pes a hrob, nebo o Za šťastnou lásku bas a  další podobné,  jsou Werichovy pohádky  založeny na nějaké literární předloze, známé anekdotě, na některém z  Příběhů tisíce a jedné noci, jako Lakomá Barka (na motivy  pohárky O hrbáčovi, z látek , středověkých nebo renesančních jako   Fimfárum nebo  Tři sestry a jeden prsten.  To už by se dnes nemohlo stát obsahuje situaci a téma, které známe z Nerudovy básně Dědova mísa, ale jejíž variantu najdeme i v příběhu z Japonska jako jeden z Rozsudků soudce Óoky. Na pověsti  putující Evropou je založen Splněný sen, a řádka příběhů napodobuje zvířecí pohádku či bajku. A protože vedle kouzelných pohádek jsou základem některých příběhů pohádky bytové čili novelistické, respektive tzv. humorky,  jde o poučené a systematické zkoumání žánru pohádky.

Jak jsem už zmínila, velmi podstatným, dá se dokonce říct hlavním prostředkem spojení pohádky a pohádkového světa neurčité minulosti s naším současným pohledem na vztahy lidí a situace, v nichž se ocitají, je Werichova jazyková tvorba. V první řadě je to spojení spisovného jazyka s obecnou češtinou, respektive s občasným použitím tvarů jako přiject/nepřiject, eště, roděj, ženská/mužský, nebo vět jako „No nechtělo se kováři, ale spočítaný to měl“. Werich dokázal těmito výrazy šetřit, pouze jimi ozvláštňovat text, stejně jako vulgarismy.

Dalším nápadným rysem Werichovy práce s jazykem je užívání vymyšlených názvů a jmen, například v dost rozsáhlé pasáži s osmi vesnicemi  v určení místa, kde se odehrává Fimfárum, nebo hra s názvem Dejvice v Lakomé Barce, ale také slova jako  fimfárum nebo Rumplcimprcampr.

Napohled méně nápadné, ale o to podstatnější pro navození současného pohledu na pohádkové příběhy, je užívání běžných slov současné slovní zásoby, které v starší literatuře nenajdete. Chybí v ní často proto, že nebývala příležitost je použít, neboť se tímto způsobem neuvažovalo. Jsou to výrazy jako schválnosti, zevlouni, hecovali, vykukové, odsekla, kupa lejster, titěrnosti, průměr inteligence obyvatelstva, řídítka, kudly, princ Manžel a nespočet dalších.  Ale najdeme tu i neologismy  jako zírá donikam,  kukaido.  V některých pohádkách se najde i oborová terminologii, jako je rybářská v pohádce O rybáři a jeho ženě, v níž vystupuje  rybář  sportovní, s prutem a udicí, ne v tradičním v člunu a se sítí.

Text je plný metafor, rčení a obratů převzatých ze současného stylu běžné mluvy:   bydlili pochopitelně u řeky -  dohromady není koho trestat - tak jakpak jsme dopadli -  jak v Tisíci a jedné noci - jednoduché jako facka  -  to je proti koňskému rozumu - jednou, takhle v úterý -  kopla ho tam, na čem rybář obyčejně seděl -  býlí husté jako větrolamy-  nechtěl bych je házet přes zeď (o množství hříchů baby Pomapdůrky) -  aby mi tu nafouknutej utopenec po řece rejdil, na to už nemám žaludek.

Méně časté jsou parodie na přehnaně oficiální vyjadřování,  čert: pro klienty v zaviněném úpadku máme zvlášť výhodné termíny -  je to kulantní;  současnost naznačují obraty jako   poslat do Poděbrad do lázní, v hospodě  visí plakát  zobrazující  převrženou fůru a poučující, že před jízdou se nemá  pít, hrdina  žádá od čerta protialkoholní léčbu a probíhá v té souvislosti obchodní jednání a lékařské  vyšetření.

A právě tato směs různých stylů řeči, napětí mezi dávným a současným, i bohatá Werichova znalost živého jazyka jsou nejen zdrojem humoru, ale často také velmi podstatně přispívají k sdělení tématu. Není to totiž pouhé vtipkování, „děláni legrace“, ale je to výpověď, jsou to myšlenky. A v tomto směru  Werich dobře pochopil, že pohádka není jen děj, ale podstatně sdělení o lidech a životě.

Edice Obnovené obrazy

Edice Obnovené obrazy evamachkova Pá, 04/26/2019 - 14:20

Edice Obnovené obrazy

            V trapných a nešťastných dobách normalizace se vyskytovaly i „ostrůvky pozitivní deviace“, světla a světélka, počiny, za něž se opravdu nemusíme stydět. Jedním z nich byla edice Obnovené obrazy v Albatrosu. Vycházela v letech 1973 až 1989 a je škoda, že v překotných událostech, které následovaly, zanikla. Obsahovala tradiční látky starověku a středověku, které se významně podílely na vzniku a růstu evropské kultury a patří bezesporu ke kulturnímu dědictví evropské civilizace.  V mnoha případech šlo o převyprávění látek příliš obsáhlých a pro současného člověka i obtížně pochopitelných svou odlehlostí i dobovým stylem literárních prostředků, především veršů. Současnému člověku, a nejen dětem od 12 let, jimž byla edice určena, ztěžují četbu a odrazují je, a tím je také zbavují možnosti poznávat témata, myšlenky, morálku a mezilidské vztahy minulosti. Látky zůstaly nepostiženy ideologickými zásahy, v některých případech se však třídní hlediska a zdůrazňování lidovosti uplatnily, někdy v dost hojné míře, v doslovech či předmluvách.

            Největší podíl mezi látkami, které Obnovené obrazy zprostředkovaly, měla zcela samozřejmě antika. Je nám blízká svou přirozenou lidskostí, problémy, které řešíme i dnes a postoji, které jsou i našimi postoji. Ostatně celé generace vzdělanců se s antikou seznamovaly na gymnáziích v latině a řečtině i dějepise, a mladší generace mají už po šedesát let k dispozici Petiškovy Staré řecké báje. Příznačné je, že jejich postavy a události nedělají větší potíže účastníkům vědomostních soutěží, bez ohledu na to, zda mají vysokoškolské nebo jen základní vzdělání. Obnovené obrazy zahrnuly nejnáročnější a nejrozsáhlejší příběhy, jako je Ilias, Odyssea a Aeneida, i ty méně rozsáhlé, jako jsou příběhy z Ovidiových Proměn nebo dobrodružné látky, které Mertlík zařadil do Polykratova prstenu.

             V edici jsou ovšem zastoupeny i starší látky, než antické, začínají Mezopotámií a její nejdůležitější postavou Gilgamešem. Epos o Gilgamešovi patří k nejstarším literárním památkám lidské historie a vypráví o patrně existujícím sumerském králi, pátém po potopě světa. Žil asi někdy mezi 30. – 25. stoletím před naším letopočtem. Z oblasti tak zvaného „úrodného půlměsíce“, zahrnujícího Přední východ a Egypt, vyšly v Obnovených obrazech ještě dva další svazky, příběh Sinuhetův, považovaný za nejstarší životopisný a dobrodružný spis, pochází z doby kolem roku 2000 př. n. l. Je to příběh dvořana, který se zachoval zbrkle, ale zvládl vlastní životní selhání a jeho příběh se stal školní četbou starého Egypta. Další staroegyptské látky jsou obsaženy v jednom z posledních svazků edice, v Příbězích faraonů. Starověk v Obnovených obrazech reprezentují i látky hinduistické, převyprávění respektive úpravy obou zásadních staroindických eposů – Mahábhárarty i Rámájany.

            Středověk nabídl bohatší škálu literárních památek, vznikalo víc literárních děl a  víc  se jich dochovalo. Z oblasti slovanských kultur, v době normalizace prakticky povinných, vyšly Bohatýrské byliny a Slovo o pluku Igorově, a k nim lze přiřadit i dvě látky, které bychom dnes chápali v kontextu jejich skutečných kultur, ale tehdy země jejich původu spolutvořily Sovětský svaz:  lotyšský příběh Souboj nad propastí a altajský epos Jezdec na šedobílém koni, jediný, který nepochází ze slovesnosti městských civilizací, ale z kultury kmenové.  Další látku ze slovanských dějin představuje Králevic Marko, jihoslovanské příběhy srbského hrdiny,  které přecházely tragické bitvě na Kosovu poli i její následky,  jinak řečeno  vpád Turků na Balkán a  islamizace některých částí tohoto evropského území.

            Keltskou oblast a britské látky na ni navazující reprezentuje Ossianův návrat, kombinace keltské mytologie a hrdinské epiky, a na to navazující příběhy krále Artuše a jeho Kruhového stolu. K britským látkám patří i převyprávění Chaucerových Canterburských povídek a příběhů Robina Hooda. Západ evropského kontinentu představují Hrdinské příběhy staré Francie a Ciď a jeho věrní, jejichž spojnici tvoří dlouholetá snaha Španělů i Francouzů o přemožení nadvlády Maurů nad Pyrenejským poloostrovem. Královské ságy, částečně mytologie a částečně historické pověsti, reprezentují Skandinávii, konkrétně Norsko. Sem lze  přiřadit i mýty starých Khmerů – Sedmnáct zlatých princezen,  příběhy z doby středověkého Angkoru.

            Pokud jde o původ, zeměpisný i kulturní, vybočující z okruhu látek evropských a asijských, tedy „starého světa“, představují Sny a zlato indiánů, obsahující mýty a pověsti Mayů, Aztéků a Inků.

            Je zřejmé, že náměty byly aspoň zčásti nakladatelstvím zadávány. Autory byli zčásti odborníci na danou oblast -  arabista a středoškolský i vysokoškolský pedagog Jiří Tomek (Příběhy faraónů), klasický filolog a redaktor Antické knihovny nakladatelství Svoboda Rudolf Mertlík (Polykratův prsten), indologové Vladimír Miltner a Hana  Preinhaelterová (Mahábhárata a Rámájana), Radegast Parolek, překladatel z litevštiny a lotyšštiny (Souboj nad propastí) a  Václav Šolc, etnograf a cestovatel (Sny a zlato indiánů).

            Dalšími autory byli spisovatelé, překladatelé a publicisté, včetně specialistů na převyprávění mýtů, pověstí či pohádek, jako je Vladimír Hulpach, v edici zastoupený třemi tituly:  Ossianovým návratem, jímž pro nás objevil keltské látky ještě před vypuknutím keltománie, Příběhy Kruhového stolu a Králevicem Markem. Vojtěch Zamarovský napsal rovněž tři -  Sinuheta, Gilgameše a Aenea. Další autoři přispěli jedním titulem, a najdeme mezi nimi vedle českých autorů dvě Slovenky, Elenu Chmelovou (Robin Hood) a Helenu Brindzovou-Križanovou (Bohatýrské byliny), a Angličanku Eleanor Farjeonovou, která převyprávěla Chaucerovy Canterburské povídky.

            Porovnání různých svazků nastoluje otázku, jak naložit s literaturou z dob podstatně odlišných  od naší, mimo jiné tím, že  dnešní člověk má mnohem více příležitostí, jak trávit volný čas, má času méně a tedy i méně trpělivosti, a má také neporovnatelně větší  výběr, nejen literatury. Nabízejí se různé cesty: překlad, převyprávění, úpravy. Překlad zvolil Mertlík, a u některých  rozsáhlejších látek by krácení nebo převyprávění věci jen prospělo. Třeba Princezna z Aithiopie je příběh tak nabitý zlomy a změnami, že čtenář snadno ztratí souvislost,  u Začarovaného osla by vypuštění některých epizod zdůraznilo téma agresivity a bezohlednosti k zvířatům  nejen od lumpů, jako jsou loupežníci, ale i od lidí normálních a slušných. V některých případech ale rozšíření látce naopak prospělo, když  Vojtěch Zamarovský Sinuheta výrazně obohatil o historické a zeměpisné poznatky o někdejší Syropalestině. O reáliích a politických souvislostech dávných dob  víme málo nebo nic, a jde přitom  o okolnosti, které ovlivnily i příběhy. Všechny svazky však obsahují doslovy nebo předmluvy, zařazující příběh nebo příběhy do historických i literárních souvislostí, vysvětlivky a poznámky, bibliografii pramenů, z nichž  autor vycházel, a v několika případech i výslovnost jmen a názvů. Výjimkou jsou Canterburské povídky, kde je jen předmluva Eleanor Farjeonové, v níž vysvětluje, podle jakých principů prováděla úpravu Chaucerových příběhů. Všechny svazky jsou ilustrované a  výtvarný doprovod většinou dotváří čtenářův pohled na danou dobu a místo.

            Zajímavé je srovnat si tématiku látek starověkých se středověkými. Zatímco ty starověké se zabývají lidským životem z nejrůznějších aspektů, včetně válek a bojů, v látkách středověkých dominují témata vpádů, okupací, osvobozování z nadvlády, bojů o území i o trůny.   Španělé a Francouzi, jejich největší hrdinové Roland a Cid, bojují o vyhnání Maurů z Pyrenejského poloostrova,  okupovaného  od 8. století až do vrcholného středověku.  Ruští bohatýři čelili nájezdům Tatarů a Igor a jeho pluk bojovali  proti Polovcům, Králevic Marko se potýkal s nájezdy Turků, kteří v roce 1389 na Kosově poli zvítězili na pár století nad částí Balkánu,  a jejich následky jsme zažívali  ještě na konci století dvacátého. Souboj nad propastí vypráví o nájezdu Řádu německých rytířů do Pobaltí, které ovládli na půl tisíciletí, a  Artušovský cyklus vypovídá o bojích Keltů proti náporu germánských kmenů na Britské ostrovy. Středověká Evropa nebyla ušetřena ani vojenských střetů a nenávisti vnitropolitických. O tom jsou keltské mýty, boje starých irských hrdinů, sváry o vládu středověkých Norů, ale i boje Robina Hooda, který zastával  pravoplatného krále Anglie Richarda Lví Srdce proti jeho bratrovi Janovi a Janovým lidem,  reprezentovanými zejména nottinghamským šerifem. Vlastně vybočuje jen Chaucer se svými povídkami, zabývajícími se nejrůznějšími lidskými vztahy, situacemi  a problémy.

Není to sice příliš radostná bilance, ale její znalost vede k pochopení, že naše momentální problémy nejsou nic nového, ani  tak zásadního a neopakovatelného, jak se nám často zdá, protože se nás osobně týkají. Ale vedou také k pochopení, co znamená jinakost, různost, odlišnost, nazývejme to jakkoli. Lidé prostě nejsou stejní, nejsou stejné ani národy, náboženské víry a chování lidí. S tím je nutno počítat, umět se s tím vyrovnat, zbavit se sebestřednosti. Řešení jsou různá, dobrá i špatná, a je třeba posuzovat je informovaně. Znalost minulosti a myšlení lidí v různých dobách je skvělý lék proti demagogům, kteří velmi rádi vytrhují věci ze souvislostí a zkreslují tím poznání v naději, že jen málokdo si pamatuje, co se učil kdysi ve škole v dějepisu.

Položíte-li si vedle sebe pár svazků, vyvstanou vám různé  otázky. Ta první je, co je pravda a co je fantazie, jinak řečeno co je pravda historie a co pravda umění. V některých případech se to ví nebo tuší, co patří k té pravdu historické. Gilgameš snad existoval a byl králem, ale zda opravdu pátým po potopě světa? A co vlastně byla potopa světa?  A jestliže existoval, hledal  opravdu nesmrtelnost? Ať už ano nebo ne, svou nesmrtelnost jistou má. O Sinuhetovi se neví, zda existoval, ale určitě měl   vliv a oblibu jeho úctyhodný život.  Králevic Marko je historická postava, ale ve skutečnosti se podřídil turecké nadvládě, jejímž aktivním  odpůrcem byl v pověsti, protože Srbové si přáli, aby reprezentoval to, co obdivovali. Jeho obraz v písních guslarů  není historicky pravdivý, ale vypovídá o postojích, zájmech, o mentalitě Srbů  a snad i dalších Balkánců.  Srovnáte–li zbojníka anglického s těmi, které znáte z oblasti Karpat, Ondrášem, Jánošíkem i ukrajinským, Oleksou Dovbušem, uvědomíte si, v jak rozdílných zemích žili Robin ve středověku, ti tři už v novověku. Zatímco oni byl psanci neustále ohrožovanými na životě. Zahynuli zradou, Ondráše zavraždil parťák, Janošíka zavěsili na háku za žebro a Oleksu jen na obyčejné oprátce. Robin své nepřátele polapil, bohatě pohostil na veselém večírku pod duby,  a nakonec je oškubal o poslední pětník. Dočkal se  změny poměrů a zemřel přirozenou smrtí, i když nottinghamský šerif by byl s chutí s ním udělal něco podobně  drastického. Obojí typy pověstí přežily, protože vyjadřovaly myšlení, touhy, strachy i  morálku svých posluchačů i pozdějších čtenářů. V rytířských zpěvech se dočtete o neobyčejné čestnosti jejich hrdinů, zda takoví byli opravdu, nechme na posouzení pánubohu, ale přemýšlejme o tom, co je  čest. Zda existovala v starověké Indii nějaká  Sávitrí, jejíž dharma byla tak skvělá, že oživila mrtvého, o tom lze pochybovat, ale máme  takový  ucelený systém hodnot, jako tato postava,  a máme vůbec nějaký?

Je škoda, že edice skončila  a  nevyčerpala všechny možnosti. Chybí látky Starého zákona, což je dáno dobou, kdy Bible byla tabu, bez ohledu na to, že Starý zákon patří k základům evropské kultury a umění, morálky a zákonodárství; že se netýká jen víry, ani jen křesťanství,  ale celé euroatlantické kultury;  že ji spojuje i s judaismem a islámem, pro něž je rovněž  základním východiskem. Nedošlo ani na  Alexandra Velikého, možná ani na ledacos z římské literatury. Chybí perská, čínská, japonská, korejská i vietnamská mytologie. Chybí Buddha a buddhismus, Tibet, Zadní Indie, Mayové a Aztékové ve větším rozsahu. V české literatuře se mi nepodařil objevit Viléma Tella, s výjimkou Schillerova dramatu. A nepochybně by se našlo i mnoho dalšího.  Přestože některé látky či soubory příběhů byly později vydány znovu, často v úpravě nebo nové sestavě, některé tituly by si zasloužily reedici, třeba Ilias, Odyssea a Aeneida, hrdinská epika západní Evropy a její  rozšíření o další látky. A do resuscitované edice by se velmi dobře hodily dvě knížky dvojice  Kolář Hiršal – Ezop a Enšpígl. Ezop by rozšířil antickou oblast o bajku, ale také o pozoruhodný život otroka a hrbáče, jehož vnitřní hodnota popírala jeho handicapy; a Enšpígl by snad mohl být vstupní branou pro látky německé, které edice v minulosti nedokázala  pojmout.

Z hlediska dramatické výchovy je na nich důležité, že zachycovaly děje vnější,   na které je vidět, lidské jednání, konflikty  a řešení zásadních problémů. Jsou dramatické i tam, kde nejde o boje ve fyzickém slova smyslu,  proto jsou  potenciálem pro dramatiku, zejména pro dramatické strukturování, neboť obsahují základní morální dilemata lidstva, a z nich plynoucí výzvy k jednání a rozhodování.

Anotace jednotlivých svazků

Vojtěch Zamarovský: Gilgameš, 1976

 Epos o Gilgamešovi,  sumersko-babylonský epos patří k nejstarším literárním dílům lidských dějin. Výtvarně jsou jeho motivy zachyceny na památkách z doby mezi roky 4000 až 3700 př. n. l. Zamarovský vykládá historii vzniku a objevení Gilgameše, popisuje důležité archeologické objevy, které se ke Gilgamešovi vážou, zabývá se i klínopisem a historií jeho rozluštění. Velmi realistické popisy byly potvrzeny archeology: popis města, stavby, uspořádání společnosti, náboženské rituály, způsob života, krátce reálie doby. Archeologie potvrdila i existenci hradeb Uruku. Král Uruku Gilgameš byl synem krále Lugalbandy a bohyně Ninsun. Vládl tvrdě a poddané nutil budovat hradby kolem města. Aby Gilgameše zkrotili, stvořili bohové Enkidua jako jeho protivníka, ale stanou se přáteli a Enkiduova smrt donutí Gilgameše hledat nesmrtelnost. Zjišťuje, že ji mají jen bozi, ale on  vykonal velké činy, postavil velké dílo, a i když si  nezachová  věčný život, bude nesmrtelné jeho jméno. Vojtěch Zamarovský převyprávěl epos velice věrně, zachoval všechny epizody, mnohde dokonce v doslovném znění,  jeho text zachovává poetiku předlohy a  archaizujícími prvky jazyka se blíží českému překladu.

 

Jiří Tomek: Příběhy faraónů, 1989

Autor látku staroegyptské literatury  rozdělil do pěti dnů. Den první obsahuje příběhy bohů 

a mezi příběhy o bozích je i moralita Pravda a Lež, o bratrech těchto jmen.   Podle ní je lež slepá a nikam nedojde, pravda vždy zvítězí, i když bývá potřeba jí pomoct.  Den druhý obsahuje příběhy  faraónů Staré říše (2700 – 2270 př. n. l.).  Lotos a papyrus  je  příběh  s kulturním hrdinou, resp. hrdinkami, které byly obětovány a na hrobě  jedné  druhého dne vyrostl lotos, posvátná květina boha Rea (symbolika slunce), na hrobě druhé papyrus, dar bohů lidem, aby měli na co psát (symbol egyptské učenosti).  Den třetí  -  Střední říše (do 1785 př.n.l.)  obsahuje mimo jiné příběh Výmluvný venkovan, jeden nejznámějších egyptských příběhů.  Drobný rolník Chunanup se dostane do sporu s bohatým sedlákem, dovolává  se spravedlnosti  nedá se a  mluví a mluví na svou obhajobu která je zapisována pro královo potěšení. Nakonec z králova příkazu  všechen sedlákův  majetek připadne Chunanupovi a sedlák se stane obyčejným rolníkem na Chunanupových dosavadních polích.

Čtvrtý den – Nová říše (do 1070 př.n.l.), Princ a osud:  Sedm sudiček předpovědělo novorozenému princi, že ho zahubí buď had, nebo krokodýl, anebo pes.  Přesto si  princ prosadil, aby směl mít  psa,   nakonec bojoval s krokodýlem a pes mu pomáhal, krokodýl padl, ale také milovaný pes přitom zahynul.   Pátý den – příběhy faraonů Pozdní doby (do 333 př.n.l.) – O lvu Osel a kůň prchají před člověkem i s vozem, do něhož jsou zapřaženi,  a potkají lva: „Cožpak je člověk silnější než vy? Podivil se lev. „Nikdo není lstivější než člověk, náš pán“, odpověděli kůň a osel. „Chraň se mu padnout do rukou. Také by tě zotročil jako nás.“  Lev se vydá za člověkem, aby mu dokázal, že je silnější. Vše způsobil člověk. Lev padne do jámy vykopané člověkem, který ho spoutá, ale myška mu pouta přehryže.  Příběhy faraónů  uzavírá  doslov egyptologa dr. Břetislava Vachaly nazvaný  Jak a co psali staří Egypťané  (písmo, jeho vznik, technika psaní, jazyk, rozluštění hieroglyfů a hieratického písma, výroba papyrů, egyptská literatura, její žánry). Připojeny jsou vysvětlivky a přehled říší, dynastie a faraónů

Vojtěch Zamarovský: Sinuhet, 1985

Sinuhetův příběh, odehrávající se kolem roku 2000 př. n. l.,  byl ve starém Egyptě velice populárním dílem. Sloužilo zřejmě pro výcvik psaní, ale také v morální výchově. Sinuhetovo vyprávění má také vztah k Bibli (boj Sinuheta s obrem z Recenu  je  podle některých autorů předobrazem střetnutí Davida s Goliášem, příběhu téměř o tisíc let mladšího.) Vojtěch Zamarovský převyprávěl tento „nejstarší známý životopisný  a zároveň dobrodružný spis ve světové literatuře“  a příběh rozšiřuje konkretizací  situací, jednání postav,  dobovými  reáliemi Egypta, života beduínů,  doplňuje a rozvíjí poznatky o egyptské mytologii. Jsou tu také formulovány zásady osvíceného vládnutí a hospodářství (vodní nádrže, sýpky). V obsáhlém doslovu Zamarovský podává dějiny starověkého Egypta, vykládá historické pozadí spisu, a píše i o změnách, které v příběhu provedl. I zde je slovníček osobních jmen a místních názvů

 

Vladimír Miltner: Mahábhárata aneb Velký boj,  1988

Spletitý a  neobyčejně rozsáhlý  je příběh Mahábháraty  (udává se, že původní epos má 100 000 dvojverší a je svým rozsahem asi čtyřnásobkem Homérových eposů). Osu eposu tvoří boje spřízněných Pánduovců a Kuruovců, do nějž jsou vloženy  příběhy postav s těmito rody  spojenými. Sávitrí je příběh  princezny, která  si sama najde ženicha Satjavanta s jeho  otcem v lesní poustevně, králem bez trůnu. Když se naplní věštba, že Satjavant do roka zemře, Sávitrí je s ním v lese a spatří boha smrti Jamu, který odnáší duši Satjavantovu. Sávitrí ho následuje,  a přestože ji Jama ji posílá zpět, ona vysvětluje svůj pohled na život a nakonec  jí Jama vyhoví,  oživí Satjavanta a splní i další přání, které Sávitrí žádala pro členy své rodiny.  Šakuntala obsahuje  motivy, které se objevují v evropských pohádkách. Hlavní zápletka spočívá v tom, že manžel odejde k svým blízkým a na ni zapomene, ale Šakuntala se nevzdá,   a dosáhne toho, že si manžel na ni vzpomene.  O démonu Bakásurovi: Pětice Pánduovců  se svou matkou Kuntí  po cestě  požádali o nocleh bráhmana a jeho ženu. Kuntí si všimla, že je bráhmanka smutná a vytáhla z ní, co ji tíží: město sužuje démon Bakásur, který žádá denně povoz plný potravy a jednoho člověka – řada je právě na této rodině, která má jednoho syna a řeší, kdo z nich půjde, obětovat se chce matka. Kuntí povolá svých pět synů a navrhne jim, aby místo ní šel jeden z nich. Padne to na Bhímu, který se ráno vydá s vozem plným lahůdek, démona přemůže a získá vděčnost celého města.

 

Hana Preinhaelterová: O statečném Rámovi a věrné Sítě, 1975

Jeden ze dvou hlavních hinduistických eposů. Králova druhá manželka  donutí manžela, aby  následníkem  jmenoval jejího syna Bharatu a Rámu, který je sedmým vtělením Višnua,  vyhnal na čtrnáct let do pralesa jako poustevníka. Ráma  odejde  a i se svou ženou Sítou a  dalším bratrem Lakšmou se usadí v pralese.  Do Rámy se zamiluje ohavná běsice Šúrpanakha a když nepochodí, uchýlí se na Srí Lanku k svému bratrovi, králi běsů  Rávanovi, který  se lstí dostane k Sítě a unese ji na Lanku. Oba bratři pátrají po Sítě spolu s rádcem opičího krále Hanumanem.  Soustředí vojsko na břehu moře, které ale dokáže  přeskočit jen Hanuman. V Rávanově paláci objeví zoufalou Sítu, která běsovi  statečně. Opice a medvědi postaví most na Lanku a vojsko po něm přejde na ostrov. V bitvě Ráma a Lakšmana padnou, ale   Hanuman donese z Himálají  zázračnou bylinu, jíž  lze vyléčit raněné a vzkřísit mrtvé. Boj je obnoven a Ráma zasáhne šípem Rávanu a usmrtí ho. Síta je osvobozena, ale Ráma ji odmítá, protože žila v domě s jiným mužem. Síta se chce upálit na hranici,  ale bůh ohně Agni ji vynese živou a zdravou, protože je nevinná. Zkouška ohněm ji očistila před světem. Protože právě uplynulo čtrnáct let vyhnanství, Ráma a Síta se vracejí do sídelního města a  Ráma se stává králem.   

 

Jan Pilař: Homérova Ílias, 1979

Přepis Homérovy Iliady tvoří  obsah Homérova eposu, který zaznamenává události posledního roku války Řeků proti Troji s cílem získat zpět Meneláovu manželku Helenu, kterou unesl do Troje Paris, a soustřeďuje se na příběh Achilleův a morální problém, který je tu řešen. Pilař tento příběh uvedl stručným shrnutím příčin a počátku války a v Dovětku shrnul i závěrečné fáze dobývání Troje, její pád i další osudy hrdinů eposu.

Jaroslav Hulák: Odysseia, 1981

 Na počátku je stručně příběh Trojské války, mnozí účastníci bojů se vraceli domů s velkými obtížemi (ostatně v době, kdy se tato válka pravděpodobně odehrála, neexistovaly prostředky navigace, a proto plavci byli vydáni na milost a nemilost moři), ale nejdelší a nejdobrodružnější byla cesta Odyssea, krále ostrova Ithaka. V prvním oddílu s názvem Dům bez pána se bozi radí o tom, jaký osud si Odysseus zaslouží i události na ostrově v jeho nepřítomnosti. Odysseova dobrodružství obsahují příhody z Odysseovy cesty – sekání s nymfou Kalypsó, u krále Alkinoa, u Polyféma, setkání se Sirénami i řádku dalších příběhů. Setkání s Telemachem vypráví o Odysseově návratu na Ithaku a  závěrečná část nazvaná Pomsta shrnuje Odysseův boj s nápadníky své ženy Penelopy a konečný smír. V závěru kniha obsahuje poměrně obsáhlé charakteristiky významných osobností – bohů i lidí – příběhu.

 

Vojtěch Zamarovský: Aeneas, 1981

Aeneida, jejímž autorem byl římský básník Vergilius, navazuje rovněž na Trojskou válku, ale jejími hrdiny jsou poražení Trojané, skupina, která se pod vedením Aenea vydala na plavbu za hledáním nového domova.  Stejně jako Odysseus i oni bloudí Středozemním mořem, zažívají četná dobrodružství a několikrát se domnívají, že konečně našli nový domov. Snad nejdelší epizodou  je jejich pobyt v Kartágu a Aeneův vztah s královnou Dido, ale končí až v ústí Tibery, kde konečně najdou vhodné místo, kde se mohou usadit.  Nejsou  vítáni dosavadními obyvateli Apeninského poloostrova, přesto však se jim podaří t založit Říma. Příběh je doplněn kapitolou o Aeneovi a Vergiliovi a o osudech tohoto eposu.

Věra Adlová:  Proměny lásky, 1980

Tento svazek obsahuje sedmnáct příběhů z Ovidiových Proměn lásky převyprávěných pro starší děti a dospívající, vybraných tak, aby se týkaly problémů jejich věku. Některé z nich jsou i v knize Petiškově, je to Faethon, Orfeus, Niobe, Midas a Filemon a Baukis, Daidalos a Ikaros, ale v jiném převyprávění podle  pojetí  Ovidiova, zaměřeny na proměny s ohledem na téma Ovidiovy knihy, to jest na proměny osob. Kniha Adlové začíná stejně jako Ovidius, Zlatým věkem a potopou. Většina příběhů je  ve dvojicích – Apollón a Dafné. Jupiter a Ió, Jupiter a Europé, Narkissos a Échó  a další. Volila také látky, které se bezprostředně týkají dospívání a dospívajících a tuto jejich stránku zdůraznila, jak je patrné u Arachné,   příběhu skvělé přadleny, která s bohyní soutěžila. Minerva  schopnosti i chování dívky  považovala za zpupnost, proto ji proměnila v pavouka. Adlová zdůrazňuje, že Arachné se k svému umění dopracovala vlastními silami, kdežto u Ovidia je dívčina vzpoura proti bohům striktně odsuzována. Epafos a Faëthon  je příběh  s věčným tématem vzpoury dospívajících proti rodičům, vyprovokované zlomyslností vrstevníků, s neblahými následky lehkomyslnosti adolescenta.

 

Rudolf Mertlík: Polykratův prsten, 1986

Dobrodružné příběhy z dávných časů, jak zní podtitul, čerpal Mertlík  z řeckých i latinských spisů, které bychom dnes zařadili mezi beletrii. Výjimkou je kapitola Noc hrůzy, která popisuje zkázu Pompejí v srpnu r. 79, jak ji podle vlastního očitého svědectví popsal římský spisovatel Plinius mladší (61 – 113 n. l.).

Autory celé série napínavých a zábavných příběhů byl jen jeden autor z doby před naším letopočtem, řecký spisovatel Hérodotos, který žil asi v letech 485 – 425 př. n. l. Další Řekové byli Charitón (žil asi  v  2. století), Lúkianos (120 – 192) a Heliodóros  (asi 3. Stol. n. l.) a Říman Lucius Apuleius (nar. 125)

Kniha obsahuje řádku příběhů kratších, často vyňatých z rozsáhlejšího díla, jako je  pět příběhů z Apuleiova  Zlatého  osla,  pojednávající o loupežnících a jejich těžkém životě, o lupičské cti, čarodějnicích, strašidlech,  i o  svátku na počest boha Smíchu. Také z Hérodotových dějin jsou zde vyňaty  novelistické vložky  Chytrý zloděj, Polykratův prsten, Kroisos a Solon. Ke kratším příběhům patří i dvě série Lukianovy -  Přátelství lidí, příběh o  zchudlém  muži, s nímž se o majetek  rozdělil jeho přítel, ale  také si vzal jeho  ošklivou dceru- epileptičku. Přátelství zvířat  je zvířatech, která oddaně pomáhají svým lidským přátelům, jako  Androkles a lev – uprchlý otrok vytáhl lvovi z nohy trn a ten mu za to zachránil život, když byl předhozen dravé zvěři. Některé příběhy jsou anonymní, například  Lovcův syn aneb Sen se vyplnil – hlavní zápletku známe z českých pohádek jako příběh Plaváčkův.

Několik příběhů je rozsáhlých a vyprávějí o  podstatné části života  svých hrdinů. O začarovaném oslu: hrdina příběhu se   omylem ze zvědavosti stane oslem a protrpí v této podobě velké množství útrap, než se vrátí do lidské podoby. Lúkianovo  Dobrodružné cestování líčí plavbu do Atlantiku  která vedle k letu lodi na Měsíc, na Jitřenku a do dalších lokalit „ve vzduchu“ i k pobytu uvnitř obrovské velryby.  Je tu Heliodórova  Princezna z Aithiopie – neobyčejně složitý příběh, v němž se blízcí navzájem ztrácejí nebo jsou uneseni, aby se pak náhle  někde opět setkali, a to v různých variacích. Jsou tu loupežníci, velká láska, obětaví přátelé, zrádné služky zajetí a otroctví, bitvy, meče vražené do hrudi Delfy i Egypt. A v závěru knihy  Caritónova Za živa pohřbená, – příběh dvojice, domněle mrtvá žena byla pohřbena, ale oživla

 

Vladimír Hulpach: Ossianův návrat, 1985

Kniha s podtitulem Keltské mýty a báje byla prvním literárním zpracováním této látky v češtině. Keltové si uchovali svou identitu v Irsku, kam Římané nikdy nedošli,  V době, kterou zachycují cykly keltských bájí, bylo Irsko rozděleno do čtyř provincií – Ulster, Connacht, Leinster a Munster, které mezi sebou často bojovaly, a měly společného ústředního krále.  Původní ústní slovesnost zaznamenali v 11. – 14 století mniši v klášterech. Látka se dělí do čtyř cyklů – Mytologický obsahuje příchod Keltů do Irska, Ulsterský a  Fenianský cyklus obsahují příběhy smyšlené i odvozené z historie a královský cyklus je převážně historií první poloviny 1. tisíciletí. Irská mytologie je založena na střídání obyvatel ostrova, než přišli Milesiané (Kelti) z jižní Evropy, obývají Irsku Tuatha de  Dannan, bájný národ, který se po příchod lidí stáhl do pahorků a nadále žil jako národ elfů vedle  lidí.  Hlavním hrdinou Ulsterského cyklu je Kukulín, Fenianskému cyklu dominuje  Finn, který později vstoupil i do pohádek  (Finn MacCool, obři a  trpaslíci). Příběh  Války o býka vypráví Vladimír Hulpach v kapitolách   Válka o býka a Konec vojny.  Král Ailil a královna Medb (Medbh, též Maeve), vládnoucí  Connachtu,  se začnou vytahovat jeden na druhého,  a z jejich  hádky vznikne  nesmyslná a vražedná válka. Tématem příběhu je nesmyslná, ale vražedná válka, která vznikne  pro hloupost a z hlouposti, z ješitnosti a z drobné, zanedbatelné urážky.   Irská mytologie obsahuje i několik příběhů mimo ony tři cykly. Příkladem je dobrodružná Maildunova plavba s podtitulem „Vyprávění o dobrodružstvích Mailduna a jeho družiny a o podivuhodných věcech, které spatřili během plavby po západním moři“ celkem vystihuje charakter příběhu. Nejzajímavější na příběhu je ono putování nejrůznějšími podivuhodnými končinami.

 

Václav Cibula: Hrdinské legendy staré Francie, 1973

chansons de geste, hrdinských zpěvů středověké Francie. Poslední výprava rytíře Rolanda pojednává o závěru sedm let trvajících bojů Karla Velikého s maurským králem Marsilem, v zadním voji Roland zahyne, ale ve střetnutí s Karlovým vojskem Mauři prohrávají. Život a dobrodružství Renalda z Montalbanu je  celoživotním příběhem čtyř synů Ajmonových kteří  upadnou v nemilost a prchají ode dvora. Po mnoha bojích a peripetiích se Karel  Veliký  s bratry smíří.  Dalšími příběhy jsou Dobytí města Nimes,  Jak se  stala  Berta královnou o podvržené nevěstě  krále Pipina  Krátkého, a dobrodružný příběh s řadou pohádkových motivů Oberon.

 

Václav Cibula: Cid a jeho věrní, 1978

Námětem španělských hrdinských příběhů je stovky let trvající nadvláda Maurů, tj. severoafrických Arabů, nad Pyrenejským poloostrovem. Mauři přišli r. 711 na žádost dědiců zemřelého krále, kteří se nemohli mezi sebou dohodnout a zůstali až do vrcholného středověku. Přinesli ale Evropě sovu tedy vyspělou kulturu a vědu, architekturu, medicínou, ale i v Evropě tehdy neznámé věci denní potřeby, jako je kartáček na zuby nebo vidlička. Prvním příběhem je Zpěv o dceři hraběte Juliána, líčící vpád Maurů na Pyrenejský ostrov.  Nejvýznamnější je Píseň o Cidovi.  Příběh se odehrává za posledního z králů Alfonsa, který Cida oženil se svou neteří Jiménou. Většina osob Písně, napsané asi 50 let po Cidově smrti, je historicky doložena, také hlavní události jsou historické, skutečnosti odpovídá i místopis. Kniha obsahuje i Zpěv o sedmi infantech z Lary, založený na historické události z konce 12. století o bojích, v nichž bylo zabito sedm bratrů – infantů, dále Zpěv o Fernánu Gonzálesovi, příběh hraběte z 10. století, který sjednotil několik menších celků, z nichž vznikla Kastilie. Španělské hrdinské písně byly na rozdíl do francouzských určeny nejen šlechtě, ale i veškerému obyvatelstvu, přednášely se na hradech, ve městech a na vesnicích, na tržištích, ve vojenských táborech. Jsou velice věrné realitě a popisují život společnosti, reálie doby, včetně přesných popisů tehdejších bojů.

Vladimír Hulpach: Příběhy Kruhového stolu 1980

Po odchodu Římanů došlo v 5. a 6. stol. k  vylidnění anglického území a obyvatelé postupně podlehli útokům germánských kmenů, Anglů, Sasů a Jutů, kteří  Kelty postupně vytlačili na západ, do Wallesu a Cornwallu a přes mořské průlivy do Bretaně a do Irska, na severu zůstali Skotové. Legendy o Artušovi v písemné podobě vznikaly od 12. století.  Artuš byl symbolem cornwalských a velšských politických aspirací v boji proti vpádům germánských kmenů. V Příbězích  Kruhového stolu  Hulpach rozdělil  cyklus do dvaceti kapitol. Začíná trojskou válkou, Aeneovým  založením Říma a odchodem jeho pravnuka Brita do Británie, jíž dal jméno. Vlastní Artušův příběh začíná v třetí kapitole jeho narozením, v dvacáté končí jeho smrtí po rozpadu společenství rytířů Kruhového stolu. Obsahuje i vložené  příběhy Lancelotovy, Merlinovy, Tristana a Isoldy, o Kilwichovi a Olwen, o Lohengrinovi i příběh o Gawainovi a zeleném rytíři,  a o hledání svatého Grálu.  Hulpach se soustřeďuje především na dobrodružnou, bojovou stránku příběhů, milostným příběhům se věnuje jen v nejnutnější míře. - V rozšířené podobě, s pozměněným titulem Rytíři krále Artuše  vyšlo v nakladatelství   v roce 1992.

 

Geoffrey Chaucer- Eleanor Farjeonová: Canterburské povídky, 1985

Eleanor Farjeonová (1881 – 1965), autorka literatury pro děti, upravila Chaucerovo dílo ze 14. století pro současné děti a přepsala je z veršů do prózy. Poprvé vyšlo v  roce 1930. V úvodu píše o tom, že  zachovala všechny příběhy, ale některé podstatněji krátila a z jiných vypustila epizody, které se pro děti  nehodí. Příběhy si vypráví skupina poutníků, kteří směřují do Canterbury.  Vůdčí osobou, jakýmsi moderátorem vyprávění, je hostinský, který je doprovází. Ve skupině jsou šlechtici – rytíř s panošem, řada reprezentantů církve – jeptiška a její kněz, fráter, kanovník a jeho sluha, odpustkář, mnich a farář, vzdělanci  - jurista, oxfordský student a doktor medicíny, nejpočetnější jsou příslušníci středního stavu a řemeslníci – mlynář, šafář, kuchař, kupec, statkář, lodník, správce,  i pár osob určených jen jménem  nebo místem, kde žijí. Podle profese a sociálního postavení se řídí náměty povídek ze života své doby i literární příběhy odkazující k antice a  všechny obsahují  poučení, světské či náboženské. Celek vytváří obraz společnosti středověké Anglie.

Elena Chmelová: Robin Hood, překlad dr. Marie Kavková, 1974

Robin Hood je reprezentantem nižší šlechty, která spolu s poddanými a chudšími vrstvami trpí nadvládou úředníků, věrných princi Janovi, který zastupuje nepřítomného krále Richarda Lví Srdce a svou pozici zneužívá. V Sherwoodském lese žije veselá parta zdatných bojovníků a různých řemeslníků, mají vybudovaný vlastí stát ve státě a jsou soběstační. Ale  jsou především sebevědomí, schopní střelci a siláci, jsou ale také vtipní a dovedou nastražit neselhávající léčky. Jejich nejsilnější zbraní je schopnost vytáhnout z kteréhokoli představitele království – šerifa stejně jako biskupa -  peníze a majetek a zesměšnit ho před veřejností. Liší se výrazně od středoevropských (karpatských) zbojníků, jako je Jánošík, kteří reprezentují poddaný lid, byli vyhnáni do lesa bídou a krutostí a krutě také končí. Když se blíží návrat Richarda Lví Srdce, střet eskaluje, ale Robin a jeho přátelé opět vyváznou díky své odvaze. Pak se vrací král, Robin se stane velitelem jeho lučištníků, celá skupina se rozchází. Až na konci života se Robin vrací do Sherwoodu a nakonec umírá zradou své sestřenice – abatyše, a je pohřben pod svým dubem.

Jaroslav Kaňa: Královské ságy, 1980

Kniha má dvě části: v první Kaňa převyprávěl Ságu o Ynglinzích, která shrnuje hlavní příběhy z mytologie. Na ni navazuje pět ság o zčásti mýtických, zčásti historicky doložených norských králích. Základem jsou spisy Islanďana Snorriho Sturlussona (1178 – 1241), jeho ságy vznikaly na přelomu 12 a 13. století, má bohatý poznámkový aparát a doslov, což usnadňuje orientaci v příbězích u nás málo známých a tematicky podměrně odlehlých.

O christianizaci Norska vypovídají dvě ságy, obě založené na historických osobách a událostech, ale zčásti se odchylující od moderní doložené historie je  Sága o Hákonovi Dobrém. Hákon se jako velmi malé dítě dostal na vychování k anglickému králi Athelstanovi Věřícímu. Byl pokřtěn a vychováván v křesťanské víře, v dobrých mravech a v dvorném vystupování, neboť Anglie již byla křesťanská.  Na  velkém sněmu  sedláků  byl po smrti svého otce  prohlášen  králem, protože sedláci v něm viděli sjednotitele Norska. Jako král byl vlídný a laskavý k sedlákům a postupně narůstala jeho moc, jak získával další oblasti a sjednocoval Norsko. Snažil se přivést do Norska  křesťanství,  ale  sedláci namítali, že  nedělní odpočinek a dodržování půstu zabrání jak práci, tak obraně země.  Nakonec  byl Hákon dokonce donucen  vést pohanské  oběti, jejichž krvavost se mu příčila. V téže době dospělí synové Hákonova bratra Eiríka Krvavé sekyry se  proti němu vypravili a  Hákon vítězil, ale byl  raněn a zemřel. Byl  pohřben pohanským způsobem, všichni věřili, že  bude mít skvělé místo ve Valhalle, protože padl v boji. Smrtí  a pohřbem  získal víc přízně  než křesťanským životem. Sága o Óláfu Tryggvasonovi  (vládl 995 – 1000)  Křesťanství zaváděl nemilosrdně – výhrůžkami, popravami, sliby a podplácením i lstí.. V roce 1000 byl Óláf vlákán do pasti  a v námořní bitvě s vojskem dánským, švédským a s Eírikem, synem jarla Hákona, přemožen. V poslední chvíli skočil do moře a už se nevynořil. Norsko bylo rozděleno, dokud se vlády neujal Óláf Svatý, jehož kmotrem byl právě  Óláf Tryggvason.

Vladimír Hulpach: Kralevic Marko, 1975

Podtitul „antologie příběhů podle junáckých písní jižních Slovanů“. Jde o příběhy, které vyprávěli, resp. zpívali guslaři o dějích v prostoru Srbska, Kosova, části Bulharska. Jádrem jsou příběhy kralevice Marka, historické postavy. Byl synem krále Vukašína v době, kdy došlo k podmanění Srbska Turky. Na Kosovu poli (východní část Republiky Kosovo) došlo v roce 1389 k bitvě, v níž byl poražen srbský car Lazar a Turci ovládli tuto oblast na 500 let a podstatná část obyvatel přijala islám.  Kralevic Marko je tu v rozporu s historickou skutečností líčen jako odbojný hrdina. Příběhy po jeho smrti zabírají značný časový úsek až do 19. století.  V poznámkách jsou jednak vysvětleny termíny a reálie, jednak je pověst konfrontována s historií. Celkově jsou příběhy založeny na nadsázce, včetně hodnocení postojů postav. Doslov vysvětluje historii, ale byl napsán v době, kdy ještě neexistovala samostatná Republika Kosovo, kterou Srbsko odmítá uznat. Převahu jejích obyvatel tvoří Albánci, Srbové tvoří menšinu.

Helena Križanová-Brindzová: Bohatýrské byliny, přeložila Marie Vodičková, 1975

Patří k několika různým variantám českého, resp. slovenského převyprávění třiceti příběhů z okruhu ruských bylin, tj. příběhů, které „byly“. Zachovaly se v ústním podání od 10. století.  Knižně vycházejí v různých variantách od počátku 19. století, kdy se jimi začali zabývat sběratelé, do české literatury je jako první uvedl Čelakovský v Ohlasu písní ruských. Úvodní dvě byliny jsou věnovány Mikulovi, vesnickému silákovi, hlavním hrdinou celé série je Ilja Muromec, všestranný hrdina. Řada příběhů se týká vpádu Tatrů do Ruska a bojům s nimi. Základem jsou historické události a postavy, ale jsou volně vykládány, přeceňována jejich schopnost a morálka, někdy dochází k posunům doby, jeden příběh spojuje události z různých staletí apod. Vedle Ilji Muromce k důležitým postavám patří Dobryňa Nikitič a Aljoša Popovič. Doslov vykládá historii bylin a dost násilně až křečovitě zdůrazňuje lidovost a boj a ctnosti chudácích proti bohatým utiskovatelům.

Slovo o pluku Igorově, přeložila Hana Vrbová, 1977

Píseň o událostech z 12. století, období, kdy se začala rozpadat Kyjevská Rus. Příběh Igora Svjatoslaviče, příbuzného knížete Kyjevské Rusi. Bez vědomí knížete se Igor spolu s několika dalšími šlechtici z bočních větví rodu rozhodl zasáhnout proti kočovným Polovcům, kteří od 11. století  obsazovali  stepi jižního Ruska. Boj zprvu úspěšný, ale  skončil totálním vítězstvím vetřelců.

 Otakar Štěrba  a Jaromír  Štětina: Jezdec na šedobílém koni, altajské eposy, 1981

Pět eposů altajských kočovných lovců a pastevců vypráví novinář  Štětina a ekolog  Štěrba.-Jsou to příběhy na  pomezí hrdinské epiky  a pohádky, jejíž motivy jsou v příbězích  časté. Vyprávějí o hrdinovi Alyp-Manašovi, který na svém šedobílém koni bojuje proti útlaku (kouzelní koně jsou tu důlžitými pomocníky).  Kojzjujke a Bajan je příběh dětí dvou přátel, kteří se dohodli, že se jejich děti, narozené v stejný den, vezmou, ale po smrti jednoho z nich druhý dohodu porušil. Nicméně se oba mladí lidé našli a šťastně spolu žili. Synaru je příběh dívky, sestry tří bratrů, jejichž hloupé a líné manželky na ni žárlí a pokoušejí se ji zabít, ale ona přežije. V dalších příbězích jde o boj chudších proti bohatším utiskovatelům.  V předmluvě autoři popisují Altaj, jeho polohu i přírodu.

Radegast Parolek: Souboj nad propastí aneb Hrdinský příběh o lotyšském silákovi Lačplésisovi a jeho moudré nevěstě sličné Laimdotě, 1987

Epos sestavil z lotyšského folklóru, z pohádek a písní, Andrejs Pumpurs (1841 – 1902). Baltští bohové jednají o Lotyšsku, kterému hrozí christianizace. Naději představuje silák z 13. století Láčplésis z Lielvarda, junák s medvědína ušima, lotyšské národní hrdina. Tento hrdina poznal krásnou dívku Spídalu, která je čarodějnice a spolu s ní uvnitř klády, na níž letěla, se dostal do jeskyně v Čertově jámě, kde se scházejí čarodějnice a vládne tomu vědma se Satanem,  Lačplésisovi se podaří uniknout. Kangars, předstírá svatost, je poplatný ďáblu. Láčplésis bojuje, vůdce Lotyšů proti křižácké invazi. Němci zvítězí, až když se zradou Kangrase podaří Láčplésisovi useknout medvědí uši, a ovládnou Lotyšsko na stovky let.  Střídá se próza s verši, rytmizovaná próza, obřadné vyjadřování,  tu a tam sloveso na konci věty. „Dlouho spolu zápasili. Nakonec po těžkém boji rek nad jezdcem zvítězí. Jeho tělo schoval v lese, doma zas nic neřekl.“(s. 66)

Odolen Klindera: Sedmnáct zlatých princezen, 1987

Khmerské báje a pověsti, z doby vrcholného středověku, kdy Kambodža byla největší a nemocnější říší Západní Indie, zahrnují i pár pohádek.  Jeden typ příběhů tvoří pověsti o tom, jak co vzniklo, většinou města, jako Angkor nebo Phomphen, ale i budovy, sochy či jiné objekty. K historickým pověstem patří i řádka těch, které vyprávějí, co se v dávné říši Khmerů odehrálo a k čemu to vedlo. Knížka obsahuje i mytologické  příběhy typu „jak se stalo, že…“  a podobně. Jsou tu i dva příběhy o tom, jak se dvě  zvířata dostal a do zvěrokruhu. Jsou  spojeny s motivy, jaké známe i z evropských pohádek. Jak se vepř dostal do zvěrokruhu je příběh o vepři ženatém s dívkou, který nakonec ze své prasečí kůže vystoupil jako krásný mladík a stal se králem. Sedmnáct zlatých princezen připomíná Perníkovou chaloupku: chudí rodiče neschopní uživit svých sedmnáct dcer, nechají je proto v lese a dívky pak slouží u lidožravého obra. Řada motivů ale patří výlučně do Asie a do společnosti buddhistické – sochy bohů a bůžků, mniši, zvláštní kouzlené bytosti a asijská zvířena, skvrny na Měsíci zobrazující zajíce. Je tu i kousek hinduistické kosmogonie a popis buddhistického ráje.  Škoda, že  poznámky a vysvětlivky k většině příběhů se omezují na pramen příběhu, jeho historii či varianty, ale chybí tu vysvětlivky k reáliím místa a doby, dost žádoucí u kultury tak vzdálené a nám málo známé.

Václav Šolc: Sny a zlato indiánů, 1989

Václav Šolc působil ve střední a Jižní Americe jako etnograf. Publikaci sestavil z látek, které při těchto pobytech získal. Liší se svým původem, typem a stylem a knížka je proto velmi různorodá. Příběhy jsou uspořádány do bloků podle etnik a jejich zeměpisné polohy, vždy s úvodem. Mexické a Guatemalské  příběhy jsou rozděleny na Aztécké, Taraskovské a Mištécké  a na příběhy Mayů a Kičé. Obsahují mimo jiné kosmogonické mýty (stvoření světa, Slunce  a Měsíce apod.) Z Kolubmie pocházejí mýty Čibčů a Muisků, rovněž především o stvoření. Z Peru a Bolívie pocházejí mýty a pověsti několika kmenů a zahrnují i příběh o původu Inků,   knihu uzavírají  báje z Chile,  a to kmenů Aurakánů a  Mapičé. Připojeny jsou vysvětlivky i výslovnost.

 

Dvakrát zahrada a kluci

Dvakrát zahrada a kluci evamachkova Út, 01/08/2019 - 13:49

 

František Langer: Bratrstvo bílého klíče

František Langer (1888  - 1965) je znám a oceňován především jako dramatik, autor komedií i závažných dramat, jako je Periferie řešící problém svědomí, Andělé mezi námi s problematikou prospěšnosti nejrůznějších povolání a aktivit či Dvaasedmdesátka, jejímž tématem je rozdíl pravdy vnější a vnitřní. Ale Langer byl též dramaturgem Vinohradského divadla a psal i prózu. Vystudoval medicínu a byl šéflékařem čs. vojska v zahraničí s hodností brigádního generála. Ale po roce 1948 žil v ústraní, režimu se nehodil  jako legionář v Rusku, jako kamarád bratří Čapků a Pátečník, ale i jako exulant v Londýně za 2. světové války a mnohým nejspíš vadilo, že byl Žid. Proto také je mnohé z jeho díla málo známo veřejnosti, a to včetně jeho knih pro děti. V roce 1923 vydal knížku Pes druhé roty o životě našich legionářů na sibiřské magistrále, když prchali před bolševiky. Za války v Londýně napsal Děti a dýku, příběh obce na Kladensku, který jakoby předpověděl osud Lidic (1942) a v roce 1956 vyšly jeho Pražské legendy, napsané za první republiky jako volné variace na pražské pověsti. Byl též autorem sedmi loutkových pohádek pro děti.

Z tohoto celku vybočuje jediná knížka z kategorie příběhů s dětským hrdinou, Bratrstvo bílého klíče z roku 1934. Rámec příběhu tvoří stará, zpustlá a opuštěná zahrada na periferii,  předurčená k parcelaci pro výstavbu. Nejspíš měl autor na mysli prostor nad vinohradskou Florou, kolem Olšanských hřbitovů,  snad někde v místech, kde je dnes  náměstí Jiřího z Lobkovic.  Majitel zahrady,  strýc sekundána Jarky Kubáta,  dal její klíč synovci, aby měl samotu, po které toužil. Ale byl to normální kluk a  postupně do zahrady přivedl další kluky a tak vzniklo  sedmičlenné Bratrstvo bílého klíče, složené z kluků kolem 12,  13 let.  Zahrada  se tak stala centrem  řady dobrodružství, která Langer popisuje velmi konkrétně. Nutno říct předem, že se v této knížce nezapřel Langer – dramatik. S jedinou výjimkou jsou kluci neustále v akci, jednají, posouvají tím děj kupředu  a  projevují v dialozích i ve fyzických aktivitách své vlastnosti. Dětem zahrada nabízí dobrodružství v uzavřeném prostoru, kde se může dít ledacos a kam rodiče i ostatní dospělí nemají přístup. Budí zájem  tím, že Bratrstvo je  ve svých akcích úspěšné a prospěšné a  nabízí pozitivní pohled na svět a na lidi. A hlavě: kluci se pouštějí do činností, které jsou běžně vyhrazeny jen dospělým. V tom je  půvab  této knížky pro děti, které na rozdíl od dospělých touží po dospělosti a dětství nepovažují za až tak skvělý ráj.

Je tu tedy spolek s vlastními hesly a pravidly vstupu do zahrady, bitva s kluky z jiné čtvrti, dobrodružné podnikání. První epizoda je o hledání tajné chodby a objevení dávno neužívaného sklepa, v němž se najdou  záhadné předměty. Kluci je odnesou do muzea, ředitele to pobaví, ale nakonec  věci nechá uložit, uvědomil si, že novým generacím jsou neznámy předměty dříve zcela běžné. K ryze dobrodružným kapitolám patří ta o obklíčení zahrady Červenými kajmany z Vršovic, v níž se po nelítostném střetnutí s třicetičlennou přesilou  Bratrstvo nakonec gentlemansky s Kajmany smíří.

Jsou tu také kapitoly, v nichž Bratrstvo koná dobré skutky. Udělají reklamu dřevěným hračkám, které vyrábí a prodává invalida Souček, otec jednoho z členů Bratrstva a také  pomáhají při pátrání po ztraceném psovi. Patří sem i příběh, v němý se Bratrstvo ujme  medvěda, který utekl z cirkusu, kde se s ním nezacházelo dobře. Majitele se podaří najít, kluci se účastní barnumské akce, v níž  je majitel cirkusu využije  pro reklamu, ale zato slíbí, že se k medvědovi budou nadále chovat humánně, jak si kluci představují. V závěrečné epizodě se  Bratrstvo ujme zkrachovalého boxera, který se díky klukům vytrénuje a vrací se s velkým úspěchem  do ringu.

Poněkud jiný charakter mají kapitoly, v nichž se kluci pokoušejí uplatnit svůj talent, respektive představu o budoucím povolání: Jarka Kubát vede interview, protože chce být novinářem. Kopejsko chce být kameramanem, Bratrstvo vytvoří scénář filmu, nabídnou ho ateliérům AB a domohou se toho, aby se Kopejsko, syn domovnice, mohl vyučit kameramanem, ale jejich film skočí komerčně.

Akčnost, konkrétnost, zajímavé aktivity dětí, jejich hledisko, to je hlavní charakteristika knihy.  Z onoho konkrétního jednání kluků vybočuje jen epizoda, v níž hlídač v Čelakovského sadech vypráví, že se narodil v době kamenné a popisuje Prahu, jak tehdy vypadala, jaká zvěř se vyskytovala na místě cenných památek nebo důležitých lokalit. Je to jen popis, byť vtipný a zajímavý, a navíc jaksi vybočuje z celku knihy  představou, že vypravěč přežil  z neolitu v zmrzlé půdě – tvrzení, na něž by sekundáni gymnázia neměli skočit, ostatně  ani náznak pohádkovosti tu nesedí.

Knihou prostupuje etika pomáhání a zodpovědného jednání, důraz na čest a pravdu. Ale sám  Langer to dokáže tak trochu shodit, když jeden z kluků v poslední episodě s boxerem konstatuje: „Vždyť my jsme už jako dobročinný spolek. Děláme pořád samé šlechetnosti, hledáme ztracené psy, opatrujeme medvědy, jsme samé dobrodiní, až je to už hloupé.“ A rozhodnou se, že boxerovi, který je nemilosrdně zasahoval bez ohledu na jejich fyzické možnosti, odplatí tím, že si do rukavic pro boj s ním dají nečestně kameny. Paradoxně mu tím pomohou k dobré kondici. Současným dětem by mohla knížka zpřítomnit svět, v němž kradli jen zloději a podváděli jen podvodníci, čili že  zločiny a nepravosti byly věcí okraje společnosti, kdežto „slušní lidé“ se chovali slušně.

 

Jiří Trnka: Zahrada

Jiří Trnka (1912 – 1969) výtvarník, ilustrátor, výtvarník kostýmů, loutkář, režisér animovaného filmu a zakladatel Bratří v triku napsal Zahradu počátkem 60. let. Vyšla v roce 1962 a televizní pětidílný seriál v režii Břetislava Pojara se poprvé vysílal v roce 1974, pět let po Trnkově smrti. 

Základní rámec je stejný jako u Langra: opuštěná a zpustlá zahrada se stane místem her skupinky kluků, ale tím shody končí a nastávají protiklady a rozdíly.  Věk kluků tu není určen, jen z kontextu  je zřejmé, že jde o mladší školní věk, autorovy ilustrace však vypadají spíše na děti pětileté. Není určeno ani místo, kde se děj odehrává a kde je umístěna ona zahrada, navíc má podivný tvar, postupně se zužující až mizí, a za ní je ještě jezero s velrybou. Episody jsou tu také identifikovatelné, ale nejsou přesně ohraničeny a odděleny do kapitol, liší se zvířecími postavami, které v nich figurují. Jsou to situace se slony, se vzteklým a postupně se umírňujícím kocourem, episoda s velrybou, s mouchou a závěrečná se psy, kteří si přicházejí pro psí víno. Jsou to převážně zážitky kluků ze setkávaných s různými zajímavými tvory, jen minimálně aktivně jednají.

Skupinka pěti kluků se cestou do školy pokoušela otevřít branku do zahrady, ale byla otevřená. V zahradě byl kamenný trpaslík a vzteklý kocour. Ale kluci pospíchali do školy, šli už pozdě a cestou potkali pět slonů, kteří je  choboty  přenesli do okna třídy v 1. patře, protože škola byla už zavřená. Cestou ze školy zašli znovu  do zahrady a střetli se s kocourem. Další den se dozvěděli o velrybě a chtěli, aby je vyzkoušela před závěrečným zkoušením ve škole. Zjistili, že její obsáhlé vědomosti jsou popletené a neužitečné, ale  vysvědčení dopadlo dobře. Na závěr školního roku se v divadle hraje představení pro děti, program letí zjišťovat moucha,  kluci se s ní  zdrželi,  zmokli a  dostali rýmu,  takže z návštěvy divadla nic nebylo. Nahradili jim to sloni, kteří jim sehráli pohádku o Karkulce. Od kocoura se kluci dozvěděli o shromáždění psů za měsíčku pozorovali je schováni pod lopuchem. Zahrada byla i dál jejich místem pro hry, ale jednou na jaře už  byla dvířka do zahrady  zamčená a oni se  šli předvádět do městských ulic se svými  novými, teď už dlouhými  kalhotami.

Převyprávět příběh je dost obtížné a působí to zmateně. Nejde o děj, ale o způsob podání. Hlavním sdělením resp.  látkou knihy je fantazie. Možné je tu  všechno: zvířata u nejen mluví, jako v bajkách, ale také provádějí nejrůznější složité lidské činnosti, jezdí na tříkolce, studují časopisy, chodí pít  víno, hrají divadlo. Dějí se s nimi i dost podivné věci, když velryba postupně  naroste z malé akvarijní rybičky ve velrybu, je tu „jiná“ škola bez jakéhokoli upřesnění, zahrada se jaksi nečekaně objeví kdesi na kraji neurčitého města a za ní je překvapivě jezero. Fantazie  tohoto druhu znamenala na přelomu 50. a 60. let zlom, uvolnění, popření předchozí epochy budovatelské literatury, divadla a filmu, kdy do nás hustili Velkou vlasteneckou válku, partyzány a husity vykládané jako sociální revolucionáře. „Zlatá šedesátá“ přinesla skvělý film, od Všech dobrých rodáků a Ucha přes  Spalovače mrtvol a Markétu Lazarovou, Lásky jedné plavovlásky a Hoří, má panenko  až po Světáky a Svatbu jako řemen, knihy Škvoreckého, Vaculíka a Kundery, v Národním divadle režíroval Otomar Krejča, vznikl Semafor a další divadla malých forem, i Horníčkovy  televizní Hovory H, v nichž se odvážil hovořit o pojmu tolerance, který byl  v 50. letech tabu.

Zahrada je to fantazie bez řádu a pravidel, jaká známe ze současné fantasy, z Tolkiena i Pratchetta. Byla to svoboda té doby, alespoň v kultuře jsme se začali cítit  volně,  a zřejmě to byl i začátek konců režimu.

K té fantazii bez pravidel patří i popření  a zesměšnění racionality v episodě s velrybou, jejíž encyklopedické vědomosti jsou nepoužitelné a zmateční. Ale k té době patří i nástup návratů do minulosti. Je tu řada  předmětů a postav tehdy chápaných jako retro -  zahradní trpaslík, bezinkový čaj, Princezna Pampeliška. Byla to doba, kdy Jiří Suchý přišel s překvapivými novinkami v odívání, jako byl slaměný klobouk žirarďák a pánská vesta, která před tím na pár desítek let zcela zmizela z šatníků.  V historii velryby najdete také text: Tenkráte se ještě mnoho nekoupávalo. Staří říkali, že to není zdravé, že se hodně odře tělo a je ho potom málo… Jde ovšem o doby, kdy se v koupelnách topilo pod kotlem a netekla jednoduše teplá voda odkudsi z dálky, takže to prostě nešlo se denně vysprchovat.

Zajímavé je srovnání Trnkových a Langerových hrdinů. Zatímco u Langra jsou nejen starší a vyspělejší, ale také jsou sociálně zařazeni, vedle gymnazistů, to znamená chlapců z rodin  střední třídy, jsou tu dva členové z rodin chudších, Kopejsko je syn domovnice, Štědrý invalidy- živnostníka a ti šťastnější kamarádi jim pomáhají. Trnkovi kluci žádné sociální zařazení nemají, ostatně v té době jsme na tom byli všichni (s výjimkou funkcionářů, důstojníků, policistů a horníků) v podstatě  stejně – stejně mizerně,  o třídních rozdílech se  toho hodně namluvilo, ale  život byl zglajchšaltovaný.

Přes svou  uvolněnost je Zahrada dramatizovatelná a mimo jiné to prokázala  v 70. letech skvělá inscenace brněnského PIRKA. Myslím, že je tomu tak hlavně proto, že Trnka jako výtvarník situace „vidí“, jsou konkrétní a proto  transformovatelné do jednání.  Je ale otázka, zda  a nakolik je Zahrada  aktuální v dnešní době,  fantazie  a svoboda myšlení není dnes nic nového a překvapivého, spíše jde o to, jak s tímto darem nakládat, kde je omezuje svoboda druhých. Kdybych se měla jako dramaturg rozhodovat mezi zahradou Langrovou a Trnkovou, dnes bych dala přednost Langrovi s jeho zodpovědnými kluky  a s jejich ušlechtilostí – pojmem, který by bylo  třeba stejně křísit, jako Horníček křísil kdysi pojem tolerance.

Richmal Cromptonová a uličník Jirka

Richmal Cromptonová a uličník Jirka evamachkova Ne, 05/26/2019 - 15:28

Richmal Cromptonová a uličník Jirka

            Jeden z nejoblíbenějších a nerozsáhlejších seriálů s klukovskou tematikou jsou historky ze života jedenáctiletého anglického školáka Jirky (v originále William). Jeho autorka Richmal Cromptonová (1980 – 1969), původně středoškolská učitelka latiny a řečtiny, napsala řádku dnes už zapomenutých románů, ale proslavila se uvedenou sérií, k jejímuž napsání ji inspirovaly vlastnosti a chování  jejího  bratra a synovce. První knížka vyšla v roce 1924 a do své smrti jich Cromptonová napsala celkem padesát. Po celou tu dobu zůstal Jirka jedenáctiletý, i když se měnily okolnosti, v nichž  Evropa v těch letech žila.

 Česky vyšla první knížka o Jirkovi v roce 1935, ale od roku 1969 vycházejí  v překladech  Jarmily Emmerové  výbory – Jirka postrach rodiny, Jirka v ráži, Jirka v hlavní roli, Jirkův perný den, Jirka a Vánoce, Jirka a špion, Jirka dvojčetem, Jirka na stopě, Jirka za školou, Jirka napravuje křivdy, Jirka vynálezcem, a v roce 2019 oznamuje internetové knihkupectví Kosmas  nová vydání  sedmi z těchto svazků. Jde tedy o knížky čtenářsky úspěšné i dnes v Česku.

Žánrově jde o humoristickou prózu, která je založena na reálných okolnostech, ale  prezentovaných v nadsázce. Převažují příběhy z rodiny, ze sousedských vztahů i ze školy, nejrůznější nepříjemnosti, komplikace, katastrofy zdánlivé i skutečné, a jejich nahromadění. Například v epizodě Pomocník[1]  se  rodina Brownových  stěhuje do nového domu a Jirka má právě ten den volno. Přes protesty matky a sestry pomáhá stěhovákům. Cenné předměty, porcelán, sklo,  zrcadla a starožitnosti jsou v troskách zásluhou nejen Jirky ale i stěhováků. Časté jsou „katastrofy“ toho typu, jako je bíle oblečená dívenka, která se přidá k partě kluků, vymáchá se v močále, vyválí v lesní půdě, takže ji doma vůbec nepoznají (Holčička v bílém)[2]. Ostatně bílé oblečení dětí  nebo jiné snadno poškoditelné šaty, volánky, tylové sukénky, jsou častým motivem, jako  v epizodě Jirka v bílém saténu[3], v níž má kluk  jít na svatbu jako panoš nevěsty. Je obdivuhodné, kolik různých komplikací si autorka dokázala vymyslet, i když přirozeně některé se opakují, mimo jiné proto, že využívala  dobou dané nástrahy. Je zřejmé, že  parádní oblečení, které se nehodí do dětského života, komplikace přímo nabízelo, stejně jako společenský život jejich rodičů, ve 20. létech ještě velice formální.

Už tituly knížek  naznačují charakter hlavního hrdiny seriálu. Na obálce výboru Jirka postrach rodiny ve vydání Mladé fronty z roku 1969 se dočtete, že „hledí na nás tvář osobitého uličníka z Anglie let dvacátých, z Anglie lepší společnosti, čajových dýchánků, navštěvujících tetinek a zahradních slavností. Mnohomluvný, vždy rozcuchaný a neupravený pihounek.“ Dobře tušíme, že čtenáře čeká spousta humorných situací a v tomto duchu jsem knížky začala číst.  Pátrala jsem, jestli by se našel příběh pro lekce dramatické výchovy. Nacházela jsem ledacos pro divadlo, ale pro lekce popravdě nic, pro drama s tématem a konfliktem, s rozhodováním a řešením situací, historky nic nenabízejí. Ale zdá se mi,  že by to byla skvělá látka pro kurs dospělých, učitelů i rodičů,  pro strukturované drama, jakožto úvod do pedagogiky dramatické výchovy.

Odstup téměř stovky let od počátku série, od typu společnosti, v  níž se Jirka pohybuje, respektive je nucen  žít, protože člověk si nevybírá, do čeho se narodí, tu hraje roli, ale podstata zůstává sejná. Jirka žije v anglickém městečku, má dva starší sourozence, sestru Ethel a bratra Roberta, kterým je  sedmnáct a devatenáct. Do domu Brownových často přijíždějí četné tetičky a další příbuzní,  na návštěvu přicházejí nápadníci Ethel, jsou tu sousedé a samozřejmě učitelé a další obyvatelé města, včetně místního strážníka. Ti všichni řadí Jirku do kategorie „uličník“. Jiný názor na něj mají  Jirkovi  tři kamarádi ze školy, kteří společně s ním tvoří partu trefně nazvanou  Psanci, scházející se v opuštěné staré stodole v lukách. Autorka o tom všem píše pobaveně, nekritizuje kluky útočně, nicméně vinu za průšvihy zřetelně připisuje výhradně Jirkovi. Ale když se do knížek začtete, zjistíte, že je to jinak, že  ty humorné historky lze chápat také jako  analýzu či anatomii vzniku toho, čemu dospělí í říkají „zlobení“ nebo „uličnictví“. Že ve skutečnosti  pachateli přečinu „zlobení“  jsou  dospělí.

Ta parta kluků  (občas i holčičky, které se nadšeně  přidávají ke „klukovským hrám“) jsou normální jedenáctileté  děti.  Baví je dobrodružné hry, milují zvířata a  jejich společníkem je voříšek  Šereda. Zajímá je hmyz, žáby  a všechno živé, rádi pobývají v přírodě, jsou hluční a je jich všude plno.  Pokusí se utéct z domova a v přírodě se živit kořínky,  ulejvají se ze školy, bojují s kantory,  nechtějí si hrát s holkami holčičí hry, ale občas se zamilují, i do učitelky. Jirka je velmi inteligentní, bystrý, samostatný, vynalézavý, a přes všechny svoje průšvihy není  agresivní, když něco pokazí, lituje toho, chce to napravit. V epizodě Jirka a černá kočka[4]  nevědomky způsobil záměnu černých kocourů: místo starého kocoura odnesl do obchodu se zvířaty sousedčina Lukyho. Obchodník ho neutratil, ale prodal jiné dámě. Jirka má dilema, které dámě  kocour spravedlivě patří, a proto zavede cosi jako „střídavou péči“ – vždy v sobotu odnese kocoura jedné z dam na celý týden a další sobotu zase vymění jeho bydliště. Přes svou obětavost a snahu napravit omyl taktak vyvázne.

V epizodě Douglasův zážitek[5] se o Jirkovi říká, že „zahálka a nečinnost nelahodily jeho podnikavé duši.“  Problém vězí v tom, že  si Jirkovi rodiče  potrpí na dekorum, na dodržování pravidel společenského chování, na „předpisové“ oblékání, na návštěvy, na konverzaci. Tomuto modelu života se snaží Jirku přizpůsobit, proto ho  posílají  do tanečního kroužku, místo aby ho přihlásili do skautského oddílu – byl by to výborný skautík, stavěl by stany, udržoval by „věčný oheň“, rozeznával by stromy a květiny, výborně by uzloval a stopoval, možná by získal i Tři orlí péra, pokud by dokázal čtyřiadvacet hodin mlčet. Potíž je v tom, že rodinu nezajímá, čím Jirka doopravdy žije, jaké má zájmy a potřeby.  V příběhu Pád modly[6] se Jirka zamiluje do třídní učitelky a začne se doma horlivě učit. Přitom klade řadu otázek otci, ale tím nehne ani ta nečekaná – a dá se předpokládat že vítaná -  změna vztahu k učení, dotazy ho  ruší v čtení novin. „Ježíši Kriste!“ zaklínal se otec. „Kupte tomu klukovi naučný slovník, nebo se zblázním. Co si myslíš, že jsem?“

Tím spíš rodiče a sourozenci ignorují citové a sociální potřeby Jirky. V Kapesníku pana biskupa[7] má Jirka vážný problém: všichni tři jeho kamarádi mají barevné hedvábné kapesníky, bílý kapesník je momentálně  považován za zastaralý. Jirka  ho potřebuje, aby  nebyl outsiderem party, jde o jeho sociální pozici ve skupině. Pokouší se získat peníze na zakoupení kapesníku, ale je  odmítnut, protože něco rozbil. Činí různé pokusy, chce ukrást červený kapesník staršímu bratrovi, ale ten prohlásí, že mu ho dá, když přinese kapesník biskupa.  Jirka je ovšem natolik schopný že ten požadavek splní.

Jiný příklad - Cirkus[8] je v městečku jen jeden den. Odpoledne musí Jirka do tanečních, večer přijede teta Lilian s dědečkem,  které ho chtějí vidět, na cirkus musí zapomenout.  V rodině ale návštěva probíhá trochu jinak, než matka plánovala.  Dědečka, který se s Jirkou potkává poprvé,  pošle teta spát hned po svačině, Jirka musí jít do svého pokoje po večeři. Když se pokouší potají utéct z domu, narazí na dědečka, který zdaleka ještě  nespí a uchvátí ho možnost jít s Jirkou do cirkusu. Oba se  vyplíží se ven, nikdo je nepřistihne, všichni totiž hrají bridž, a když se Jirka s dědečkem vracejí,  všichni stále ještě nevnímají nic jiného, než bridž. Zkrátka rodina si nechtěla komplikovat život organizováním Jirkovy návštěvy cirkusu, poslala tedy oba překážející členy rodiny spát, a  v klidu se věnovala vlastní zábavě -  direktivní chování nejen k dítěti, ale i ke starému  člověku, předstíraná  péče a starost o dědečka, netečnost k jeho zájmům, stejně jako ke klukovým.

Na rozdíl od předchozích situací má  někdy nepochopení  Jirkova chování  zcela odlišný efekt.  Když Jirka usiloval o získání červeného hedvábného kapesníku, získal v zahradě sousedů kapesník, který si dal na obličej biskup spící na zahradě v lehátku. Podezření padlo na  kočku a  biskup, který celou situaci nepochopil, Jirku chválí, zasadí si ho do své představy žádoucího dítěte.   Podobně  to dopadne  v příběhu Únos:[9] Jirka inspirován dobrodružnou literaturou se rozhodne pro únos. Příležitost se naskytne, když spolu se Zrzkem potkají lady Barbaru, sedmiletou dceru místního lorda, která se nadšeně připojí k jejich hře, kterou rozhodně nechápe jako oběť  únosu. Než se kluci dostanou k tomu, aby šli žádat rodinu o výkupné, matka i chůva šílejí, že se dítě ztratilo a Jirka se Zrzkem z toho vyjdou jako zachránci. Ještě ke všemu Jirkova maminka s Ethel jsou právě v tom domě na návštěvě a Jirka je nečekaně „náš malý hrdina“. Matka s Ethel se dmou pýchou.  V epizodě Jirka u fotografa[10] byl na návštěvě u kmotry Jirka donucen prohlížet si její album a ventiloval svoje pocity tím, že fotografie příbuzných tvořivě upravoval. Když je pak dostali k prohlížení hosté, velice ji potěšilo,  jak se nad fotkami bavili. Paní Brownová užasla, jak dobrý dojem Jirka na dýchánku udělal.

            Motivem různých Jirkových dobrodružství, která rodina považuje za uličnictví, je nuda života, který mu dospělí vnutili. V epizodě Jirka zaskakuje, jede Jirka s maminkou na týden k tetě Ellen, aby  se zotavila  po prodělané chřipce.[11] Jirku bere s sebou  proto, aby se s ním nemusel otravovat zbytek rodiny, ačkoli  všichni vědí, že „Jeho přítomnost… opravňovala každou úplně zdravou osobu k nervovému zhroucení.“ Je logické, že se i matka s Ellen potřebovaly Jirky nějak zbavit, a tak dostal ke čtení knížku o vzorném dítěti, kterou hezky rychle hodil do studny.  Nakonec tetu napadla procházka. „Loudal se  otráveně po silnici, ruce v kapsách. Před ním se  rozprostíral týden bezbřehé nudy – zahrada je udělaná jen pro velký lidi, v knihách je ten protiva Petr, zahradníky tu mají naježený a kočky jsou netýkavky…“  Autorka dobře chápe tu prázdnotu života, v němž dítě nic nesmí, nicméně Jirku řadí mezi uličníky -  pachatele potíží a katastrof, a nevidí přitom vzájemnou spojitost obojích  postojů. Jirka narazí na pána, svobodného a bezdětného, který se  ve svých knížkách  vydává pod ženským jménem  za příkladnou  matku příkladného Petra. Jedna z nadšených čtenářek jde onu fiktivní maminku navštívit a Jirka má  hrát roli skvělého Petříčka. Končí to samozřejmě fiaskem. Ostatně problematický či falešný vztah dospělých k dětem se v Jirkových příbězích vyskytuje častěji. „Pan pastor měl děti z duše nerad, ale protože se to nesrovnávalo s jeho citlivým svědomím, místo pokání zval občas mladistvé farníky na besídku… protože byl přesvědčen, že besídky pro mládež patří k jeho duchovním povinnostem, konal je s hrdinstvím prvních křesťanských mučedníků.“ (Jirka dvojčetem)[12]

            Bohužel nejde vždycky jen o drobná obvinění z uličnictví. V složitém příběhu Joan zasahuje[13] je Jirka obviněn z krádeže diamantové brože. Vzniklo to nenápadně, na místním bazaru si Jirka koupil skvělý nůž se čtyřmi čepelemi, šroubovákem, pilníčkem a bodcem na vytahování  kamínků z koňských kopyt -  sen všech kluků bez ohledu na věk. Organizátorka bazaru paní Bottová ho přistihla, jak ořezává klacek, a protože byla momentálně naštvaná, že její chráněnka, věštkyně  Montpelimarová nemá žádné zákazníky, vylila si vztek na Jirkovi a nůž mu zabavila. Když se Jirkova maminka dozvěděla, že kluk přišel o nůž, řekla jen: „Patří ti to, Jirko…vím, co dovedeš“, ačkoli nic neudělal. Jirka to ovšem tak nenechal a vyšplhal po okapové rouře do  ložnice paní Bottové, kde nůž ležel hned vedle diamantové brože. Věštkyně brož hbitě na to ukradla a paní Bottová vyhrožovala Jirkovi policií, přestože matka věřila jeho verzi. Vložila se do toho Jirkova kamarádka Joan, vloudila se do přízně madam Bottové i věštkyně předstíráním jasnovideckých  schopností, a podařilo se jí zlodějku usvědčit – k velkému potěšení policie, která podvodnici už dlouho hledala. Paní Bottová to viděla jinak: „Ten darebák!… Ten má prsty ve všem. Patří do kriminálu, a čím dřív se tam dostane, tím líp…

Paradoxem je, že čím větší maléry Jirka způsobí, tím lépe z toho často vyjde. Útěk[14] začíná sporem Psanců o to, zda a jak se dá utéct z vězení. Jirka si je jist, že by to dokázal a tak se kluci odeberou k dočasně prázdnému domu. Jirka se Zrzkem jsou zamčeni, druzí dva v poledne zkontrolují, jestli se jim podařilo z domu se dostat ven. Při pátrání po možnosti úniku natropí Jirka spoustu nepořádku a zmatku a ve sklepě pak při pokusu vykopat tunel najdou pod podlahou jakési noty. Mají smůlu, přijde majitel domu se strážníkem, klukům se podaří z domu vyklouznout za jejich zády a po dalších malérech se ukáže, že ony noty jsou originál Haydna, hledaná cennost. Nepořádek v domě si majitel i strážník vysvětlují tím, že tam hledal noty nějaký tajemný zájemce o onu cennost. A Jirka se Zrzkem získají obdiv kamarádů, protože se jim podařilo dostat se ze zamčeného domu. Jirka je vítězem, přesto že natropil dost škod, zatímco v případech, kdy je v právu, jako v případu s báječným nožíkem, je pasován na zločince.

Dalším paradoxem je, že právě prázdniny hrozí dlouhou a nepřekonatelnou nudou:   “Prázdniny mimo domov s sebou nesou sváteční oblečení, umyté ruce a obličej, ulízané vlasy a otravné procházky s rodinou (jejíž představy o radovánkách Jirka nesdílel), zdvořilé chování k lidem, které si už nepřál víckrát potkat, a nepřetržitý tok napomenutí z úst všech členů rodiny, aby jim nedělal ostudu. Kdykoli udělal cokoli podle svého, vždycky to hodnotili jako „ostudu“, Tak začíná příběh  Nervy slečny Montaguové[15], jeden z těch, v němž se Jirkovi podaří skvěle zvítězit nad protivným dospělým. V sousedním domě tráví prázdniny cizí dáma. Jirka vyleze na plot,  slušně  ji pozdraví a sdělí, že bydlí vedle. Žena ho seřve „Ty drzoune – okamžitě slez!“, aniž jí zadá důvod. A následuje řada dopisů rodině se stížností na cokoli, i na to, že kluci jdou kolem jejího domu a přitom si pískají. Míčky i šípy, které spadnou  do její zahrady, zabaví stejně jako psí obojek, který Jirka pověsil na plot. Jirka se v noci  snadno dostane otevřenými dveřmi do pokoje, kde jsou věci uloženy a vezme si je. Dáma se probudí, stropí hysterickou scénu, o níž pak vykládá  sousedům i policistovi, že  se k ní vloupali  hromotluci,  brutálně ji přepadli a ukradli jí šperky,   a během dne těch hromotluků a jejich nebezpečnosti  přibývá, až je jich šest. Jirka nelení,  předvede jí  věci, které získal zpátky, a jasně jí dá najevo, že ji může znemožnit. Má od ní pokoj.

Pomůže  sestře, ovšem za smluvenou částku. V příběhu To byla noc[16] pan Bennison,  otravný nápadník Ethely, přijel k Brownovým na  týden. Ethel se  před ním skrývá ve svém pokoji a  slíbí Jirkovi dva šilinky,  když ji nápadníka zbaví. Jirka využije poučnou knížku, kterou mu pan Bennison daroval. Předstírá vášnivý  zájem o ni  a v noci ho opakované tahá z postele,  žádá další poučení a vysvětlení, takže ráno Bennison odjede ještě před snídaní. Jirka dostane dokonce půlkorunu, o půl šilinku víc a  káču si za to koupí nejen Jirka, ale i kamarád Zrzek.

Jirka samozřejmě natropí i dost problémů a škod.  Situace chápe po svém a svým zájmům a potřebám je přizpůsobuje, z nudy člověk nadělá ledacos. Matka říká: „… možná, že Jirka měl nějaký důvod, který my neznáme…“. Jediná z rodiny Jirku omlouvá, ale má to své meze: “Když je Jirka učesaný a má na sobě čisté šaty, je docela milý hoch.“ (Jirka dohazovačem).[17] Je nemilosrdná, pokud jde o oblečení, společnost, tanec, tj.  to, co je Jirkovi bytostně cizí. Vyrostl v prostředí, kde je nóbl styl nutností, ale nepodlehl, možná právě proto, že je mu vnucován.  V Duchu ze záhrobí[18] Jirka najde v tetě  Mildred  nečekanou spojenkyni, která  touží po spojení s duchy zemřelých. Právě čte duchařskou knížku a teta v něj skládá naděje: “Stalo  se mu snad poprvé v životě, že ho někdo dospělý považoval za sobě rovného. Rozmlouvala s ním vážně, až pokorně, kupovala mu cukroví, chodila s ním na procházky a pauzy, v nichž spřádal nová dobrodružství, považovala za mlčení mudrce.“ Tohle všechno našel u osoby pobloudilé, ale  při kapacitě své fantazie a zájmů by se byl mohl podobným způsobem  uplatnit v souvislosti se zájmy rodičů i sourozenců, pokud by  ovšem nějaké měli.

Jirka má své důvody, jak nadhodila maminka, a  těmi důvody jsou nezájem rodiny o jeho potřeby, nuda plynoucí z nuceného sdílení s dospělými toho, co baví je. Přirozeně to  vyvolává pěknou řádku nepříjemností a nepatřičností. V epizodě Jirka jde do biografu[19],  vidí filmy teprve po druhé v životě a je okouzlen.  Cestou domů  „hraje“ ve svých představách co viděl a podle toho se také chová.  Při vstupu do zahrady se ohlíží, protože  se soustředil na palbu po nepříteli a  porazí otce. Ten okamžitě zjistí, že si koupil laciné bonbony a vyhodí mu je do křoví, Jirka je přirozeně vyloví celé obalené hlínou a nabízí je pak sousedových holčičce. Inspirován sentimentálním milostným příběhem, pozve k nim domů mladíka, o němž se mylně domnívá, že je to nápadník Ethel, a vyvolá trapas. Pokouší se odlakovat dveře  a  otec zuří, že je zničil a soudí, že to nemá Jirka v hlavě v podřádu, mělo by se jít s ním k doktorovi – otec je ten nejnechápavější člen rodiny.

            Ty soudy dospělých o Jirkovi v jeho přítomnosti patří k pedagogice poučování, potlačování  a  ignorování dětských zájmů a přirozenosti. Dospělí předem vyhlašují, že to zase bude s Jirkou takové nebo onaké, předem nad ním lámou hůl, a pak se diví, že kluk  ztropí  malér, který předpovídali. Konec konců, proč by se kontroloval, když je předem odsouzen do role uličníka. Nebezpečí vězí i ve  výrocích  typu „ty se to nikdy nenaučíš…“. Když to řekne taková autorita, jako je učitelka nebo otec, musí  to být  pravda, a proč by se chudák žák nebo syn snažil, když to stejně nikam nepovede. Vinu ovšem dospělí přičítají dítěti, ne sobě.

            Společnost „lepších rodin“  z doby před sto lety je samozřejmě dávno mrtvá. Nikdo dnes nebude jedenáctiletého kluka oblékat do bílého saténu a nikdo už také nevydává knížky o vzorných dětech, jaké se vyskytují v Jirkových příhodách. Otcové se už neukrývají za novinami, aby se nemuseli zabývat dětmi, dnes je to sportovní přenos v televizi nebo počítač, které jsou pro leckteré otce důležitější než děti. Neuvědomování si, že děti zdaleka nezajímá to, co dospělí považují za skvělé, v mnoha rodinách i školách trvá -  nuda plynoucí z toho, o čem se dospělí baví, nebo z toho, že se věnují svým zálibám. A je to problém i mnoha škol a učitelů.  Vyučovací předmět  dítě nepochopí možná pro nedostatečné schopnosti, ale často spíše proto, že jeho zájem zabije nudný výklad. To  bývá i   příčinou, že na ně  mnohý jedinec už  v životě nepomyslí, a někdy také,  že školu a vzdělávání  definitivně ze svého života odepíše.

            Knížky o Jirkovi jsou zábavné a stojí za přečtení, ale také za přemýšlení, jak se dítě cítí. Často na   vztazích děti – dospělí nic nemění ani fakt, že jsou děti upřímně  milovány a rodiče i učitelé jim nabízejí a  přejí to nejlepší – nejlepší, co sami znají a mají rádi. Jde o to, aby to za nejlepší považovaly i děti.

K dispozici jsem měla čtyři svazky:

Jirka postrach rodiny, Mladá fronta, Praha 1969

 Jirka v ráži, Albatros, Praha 1989

Jirkův perný den, BB art, Praha 1999

Jirka v hlavní roli, BB art Praha 1999

Z originálů vybrala, sestavila a přeložila Jarmila Emmerová.

 

[1] Jirkův perný den

[2]  Jirka v ráži

[3] Jirka postrach rodiny

[4] Jirkův perný den

[5] Jirka v ráži

[6] Jirka postrach rodiny  a Jirkův perný den

[7] Jirka postrach rodiny

[8]  tamtéž

[9]  tamtéž

[10]  Jirka v hlavní roli

[11]  Jirka postrach rodiny

[12]  Jirka v ráži

[13] tamtéž

[14] tamtéž

[15] tamtéž

[16] Jirka v ráži a Jirkův perný den

[17]  Jirka v ráži a  Jirka v hlavní roli

[18]  Jirka v ráži

[19] tamtéž

 

Astrid Lindgrenová a  detektiv Kalle Blomkvist

            Astrid Lindgrenová (1907 – 2002) se narodila a vyrůstala v malém městečku a v r. 1937 byla  stenografkou  profesora kriminalistiky. Obě tyto zkušenosti se promítly do trojdílné série příběhů detektiva Kalle Blomkvista, na počátku cyklu třináctiletého, syna majitele obchodu se smíšeným zbožím, nadšeného čtenáře detektivek. Kalle si vysnil sám sebe, jako Velkého detektiva s lulkou a s  celkem dobrými znalostmi z oblasti kriminalistiky.

Tři knihy Lindgrenové vyprávějí, jak Kalle dostal příležitost zasáhnout spolu se svými kamarády do skutečných zločinů. Loupež diamantů, perel a zlata byl první případ, druhý se týkal vraždy místního lichváře, a třetí, nejsložitější, byl o únosu několika osob spojeném s pokusem získat cenný vynález. Ve všech případech Kalle a jeho kamarádi projdou nebezpečnou situací, podstatnou část problému odhalí, ale dovedou rozeznat moment, kdy je nutné zavolat policii, reprezentovanou místním strážníkem, kterého děti oslovují jako strejdu Björka.

Vyprávět příběh detektivky je neslušnost a bezohlednost, ale také prostředí, v němž se odehrávají i chování dětí a dospělých, jsou mnohem důležitější.

Příběhy se odehrávají v městečku Lillköping. „Měli tu Dlouhou třídu a Krátkou ulici a pak ještě Velké náměstí. To ostatní byly jenom strmé, kočičími hlavami dlážděné uličky a náznaky uliček, které směřovaly dolů k řece nebo náhle končily u některého ze starých polorozpadlých domů“ [1] Pro dobrodružné hry dětí se tu nabízely dvě lokality, které hrdinové knížek vydatně využívali. Prérie, obecní pozemek porostlý trávou a skupinkami křovin, a v jeho těsném sousedství neobydlená chátrající velká vila zvaná Zámeček. Druhou lokalitou byla ruina středověkého hradu na kopci za městem, v níž se zachovaly jen sklepy s částečně zavalenými chodbami, uzavřenými na klíč.

Hlavními postavami cyklu jsou Kalle, syn obchodníka smíšeným zbožím, Eva-Lotta, dcera sousedního pekaře, a Andres, syn ševce. Tahle skupina vytvořila partu Bílou růži, která vedla válka s Červenou růží, tj.  Sixtenem, Benkou a Jontem. Válka růží spočívala v tom, že člen jedné party záměrně urazil ty druhé, a ti proto vyhlásili válku, někdy to byl souboj, jindy hledání Velkého bručouna, kamene, který byl symbolem a předmětem sporů obou part. Bílé růže měly svůj hlavní stan na půdě pekařova domu, byli bohatě zásobováni ještě teplými brioškami a do svého sídla se většinou dostávali šplhem po laně. Mezi sousedními zahradami obchodníka a pekaře byla v plotě vytržená plaňka, takže spojení bylo snadné. V pekařově zahradě byl k dispozici altánek i veranda a v obou zahradách stromy, i řeka dole pod zahradou.

Přesto vztahy mezi členy obou part jsou mimo čas vyhlášené války zcela normální a přátelské. V Svěřte případ Kallovi Andres při noční akci, týkající se Velkého bručouna, vleze oknem do kuchyně Sixtenovy rodiny. Sixtenova  psa Bojara utiší kouskem čokolády, kterou chtěl pachatel otrávit  Evu-Lottu, aby ho nemohla identifikovat.  Pes z domu zmizí, Bílé růže spolu s Červenými psa usilovně hledají a Kalle ho také najde ve velmi špatném stavu, ale ještě včas. Bílé růže se upřímně omlouvají a pomáhají s léčením psa. Ale přitom se zjistí, že pachatel se pokusil  Evu-Lottu, kterého ho mohla identifikovat, otrávit.

Všechny příběhy se odehrávají o prázdninách, v prvním z příběhů jsou  jeho hrdinové třináctiletí, v dalších už autorka  věk nezdůrazňuje.  Dobrodružné hry  odpovídají spíše třinácti než patnácti letým, ale nakupit v takovém ospalém městečku tři zločiny do jediných prázdnin by bylo absurdní a nesedělo by to do realistického příběhu, a ten  realistický musí být, stejně  jako všechny  detektivky. Zásahy Kallovy i ostatních  dětí do  pátrání po zločincích jsou možné, uvěřitelné, realistické, a v tom je jejich půvab a smysl. Podporuje to  i fakt, že v určité fázi  se děti obracejí na policii.  V jednom případě  napíše Kalle  dopis kriminálce ve Stockholmu, kde uvádí svoje poznatky o loupeži,  podepíše se jako soukromý detektiv a uvede i svou adresu[2]. Většinou však děti zapojují do pátrání strejdu Björka osobně, jen v jednom případě se Kalle dostane k vysílačce únosců a jeho sdělní zachytí místní učitel v penzi[3].

Pravděpodobnost těžkých zločinů na půdě malého městečka podporuje fakt, že  spouštěcím momentem tu jsou osoby v městě cizí – v první z knih je to bratranec paní pekařové, kterého sotva znala, ale přesto přijel z nejasných důvodů odpočívat do Lillköpingu, v druhém případě  je to dlužník lichváře Grena, ve třetím si profesor  Rasmussen s čtyřletým synem Rasmusem  na léto najal  vilu na okraji města.

Důležitým prvkem, který vypovídá o vztahu dospělých a dětí ve Švédsku někdy na přelomu  40.  a  50. let, jsou dospělé postavy, především rodiče Bílých růží. „Obchodník se smíšeným zbožím Blomkvist a  pekař Lisander sedávali za letních večerů v pekařovic zahradní besídce. Obchodník se smíšeným zbožím, který byl muž velmi pořádaný, čas do času prohodil: „Poslyš příteli, měli bychom  ten plot spravit, vypadá to nepořádně“ – „Ale co – počkáme s tím, dokud děti nevyrostou tak, že už tou dírou neprolezou“, odpověděl pokaždé pekařský mistr.“ [4] Jindy v tom altánku komentovali jednu z eskapád potomků vzpomínkami na to, co na Prérii tropili oni, když byli v jejich věku. Dobře chápou rozdíly mezi dětmi a dospělými i potřeby dětí. Ovšem když jsou  děti mimo domov neobvykle dlouho, mívají rodiče  samozřejmě strach, hlavně matky bývají víc než znepokojené. Rodiče  také občas po dětech požadují dodržování denního režimu nebo pomoc v obchodě či v  dílně. Ale nikdy to není nátlak, natožpak konflikt. A děti se také chovají odpovědně, a když mají tu možnost, rodičům nechají aspoň lístek s ujištěním, že je všechno v pořádku a že se vrátí. Rodiče vědí, že se děti pustily do hry - ne vždy ale vědí, kam až je hra dovedla. Ale i s  tím se dovedou vyrovnat. Když Kalle posunul vyšetřování o podstlaný kus kupředu, vrací se domů a otec ho vítá slovy: "Nešťastníku, kde jsi byl?“ volal obchodník se smíšeným zbožím Blomkvist. „Cos provedl? Zase jsi někde rozbil okna, viď?““ [5] Na Kalla však čeká u Blomkvistů Björk v doprovodu dvou stockholmských policistů, a Kalle má pro ně důležitou informaci. Zase to pan Blomkvist ustál bez aféry a obviňování syna. Tolerantní k dětským hrám a nápadům jsou i další obyvatelé městečka. Známá místní figurka děda Gren, oběť vraždy v druhé knize,  vždy  při setkání s  dětmi pronášel svou průpovídku: „Ach jo, radostné hry dětství! Nevinné, radostné hry dětství! Jo jo!“  Pravý opak pana Fajsta z Poláčkova Bylo nás pět! A děti s tímto stylem chování dospělých  počítají a podle toho se také chovají. V třetím z příběhů jsou izolováni na ostrově a ohrožováni  podvodníky a vyděrači, a když už  jsou pryč z domova celou noc a den, uvažují: „Tak bych rád věděl, co říkají doma,“ pravil Anders. „Myslíš, že nás už hledali v  rozhlase?“ [6]Ale hned si vzpomenou, že Eva-Lotta před ochodem v noci nechala na polštáři lístek „Nijak se nerozčilujte…“

Tento vztah tolerantních a chápavých dospělých k živým a podnikavým dětem vede k jejich odpovědnosti. V kritických situacích ani rodiče, ani děti nepodléhají hysterii, nevyvolávají konflikty, jednají spolu jako rovný s rovným, a  proto jsou  děti  samostatné a schopné řešit situace – na rozdíl  od  vztahů  v knihách  Richmal Cromptonové  o Jirkovi  Brownovi a jeho rodině. Švédsko je země vyznačující se pochopením pro dětský svět,  což platí  i o dalších knihách Astrid Lindgrenové – snad nejhlouběji v tom došla v Ronje, dceři loupežníka. Roli hraje  země, kde se příběhy Kalle Blomkvista odehrávají,  ale i sociální prostředí, lišící se  od nobl společnosti anglického venkova.   Kalle by mohl, myslím,   sloužit jako učebnice stylu vedení a  vztahů rodiče – děti.

Literatura:

Detektiv Kalle má podezření, Svěřte případ Kalllovi, Kalle Blomkvist zasahuje

In: Astrid Lindgrenová:  Třikrát detektiv Kalle, přel. Olga Štrosová a Jan Rak, Albatros, Praha 2018

 

[1]  Svěřte případ Kallovi

[2] Detektiv Kalle má podezření

[3] Kalle Blomkvist zasahuje

[4]  Svěřte případ Kallovi

[5] Detektiv Kalle má podezření

[6] Kalle Blomkvist zasahuje

 

Pražské pověsti

Pražské pověsti evamachkova Čt, 02/14/2019 - 13:29

Ze všech městských pověstí jsou pražské nejpočetnější, nejznámější a nejčastěji publikované. Mají dokonce i své klasiky. A není divu, Praha je nabitá událostmi, i těmi nejzásadnějšími pro naši historii, má nejbohatší fond jak urbanistických celků, tak jednotlivých objektů – a to od románské rotundy v ulici Karoliny světlé až po Tančící dům a Zlatého anděla, a to všechno promícháno v celém historickém centru Prahy i sem tam v jejích dalších i zcela okrajových částech. I tradice těchto pověstí je asi nejstarší.

Na jejich počátku jsou v roce 1883 vydané dvoudílné Pražské pověsti a legendy Josefa Svátka (1835 – 1897), rodem Pražana se zájmem o historii, kulturního historika, romanopisce, novináře, šéfredaktora Pražského deníku.

Ke klasičkám pražských pověstí patří Popelka Biliánová (1862 – 1941), vlastním jménem Marie Biliánová, rozená Popelková. Spisovatelka a publicistka, spoluzakladatelka českého dívčího skautingu. Většinu života bydlela na Vyšehradě, který se tak stal její oblíbenou látkou.

Časově navázal na Svátka skoro o dvě generace mladší Adolf Wenig (1874 – 1940) učitel, spisovatel, autor literatury pro děti, libretista, překladatel z francouzštiny, člen umělecké rodiny. V poválečném období se publikací o pražských pověstech objevuje čím dál víc, nejpočetnější jsou po roce 1990, kdy vycházejí nová vydání starších autorů. Pověstmi zabývají současní autoři, z nich v první řadě Magdalena Wagnerová, ale také Vladimír Hulpach, Václav Cibula, Julius Košnář a další. Do módy přicházejí pražská strašidla, jimž dokonce před pár lety Muzeum hlavního města Prahy věnovalo výstavu, rozloženou do  několika historických objektů.

Pražské pověsti a legendy Josefa Svátka mají oddíly: Pověsti o staré Praze, Pověsti o Vyšehradu, Legendy o chrámu svatovítském, Legendy o kostelích pražských, Pověsti o kamenném mostě, Pověsti o palácích a budovách, Pověsti o strašidlech a zakletých osobách, Pověsti o pokladech, Pověsti obsahu různého. Nejvýraznějším rysem této sbírky je její vlastenecké pojetí, které nás snadno vyprovokuje připomenout si Havlíčkovo přání „aby nám to vlastenectví vjelo z huby do rukou“. Trocha citací z úvodu:  „Platí-li kde básníkovo „Stůj noho! posvátná jsou místa, kamkoli kráčíš“ – platí to zajisté o zlaté Praze, tomto bujně tlukoucím srdci vlasti české…“ Kdosi si prý stěžoval před časem, že nemáme o „velechrámě našem na Hradčanech“ pověsti jako jiné národy, ale Svátek jich nasbíral přes dvacet.   Patos a přehánění velikosti a slávy českého národa - to byla 80. léta 19.stol, ale ještě ve stol. 20., někdy v období První republiky se podobně vyjadřoval i editor Svátkových pověstí Ferdinand Strejček: „Není snad místa v široširém světě, které by v sobě soustředilo tolik drahocenných památek, k němuž by se upnulo tolik významných dějů… Slavný národ náš vzhlížel vždy k velkolepé matičce své nad Vltavou…“ To všechno přesto, že sám autor v poznámkách k řadě pověstí se odvolává na variantu téhož příběhu lokalizovanou nejen do jiných českých měst, ale i do měst cizích. Celkem posbíral přes dvě stě dvacet příběhů, z nichž poté čerpali další autoři, kteří už nelpěli na počtu, spíše je zajímala kvalita a  proto  vybírali. Ostatně Svátek dosahoval vysokého počtu pražských pověstí mimo jiné tím, že zejména v prvních několika oddílech zařazuje spíše legendy než  pověsti a že jsou to krátké text, někdy vlastně části jednoho námětu, například šest příběhů o sv. Václavu, čtyři o Libuši, osm o Kalově městě, celý jeden oddíl o Svatovítském chrámu.

Staré pověsti pražské Adolfa Weniga  (1874 – 1940), jsou uspořádány podle pražské topografie. Začínají pověstmi Starého města, následuje Nové město, Malá strana, Hradčany, Josefov a Vyšehrad. I jeho pojetí je vlastenecké, ale mnohem věcnější: „na březích řeky Vltavy středem země protékající město leží, hlava státu našeho, město starobylé, pýcha naší drahé země…. S úctou a láskou  vzhlížíme k Tobě, Praze!…“ Původnímu vydání z roku 1931 předcházel Věnec pražských pověstí (1908).

            Posoudit všechny publikace, zejména z posledních  dvou nebo tří desetiletí a probrat všechny oblasti a náměty, jimiž se pražské pověsti zabývají,  je látka  na tlustou knihu a na pár let práce, a pro využívání pražských pověstí v praxi to nemá význam. Zvolila jsem tedy několik klíčových a opakujících se námětových okruhů.

První z nich,  založení Prahy i další příběhy z Jiráskových Starých pověstí českých najdete u Magdaleny Wagnerové, Dagmar Štětinové i Julia Košnáře, ale Wenig je nezařadil,  asi proto, že v době, kdy začal pražské pověsti publikovat, byly  celkem novinkou, opakovaně vydávanou a velmi čtenou, a proto asi necítil potřebu  Jiráska napodobovat.  U  Hulpacha má oddíl Z doby bájné a nejstarší třináct kapitol, které zahrnují i příběhy sv. Ludmily, Drahomíry a svatého Václava, ale Wagnerová, Štětinová i Košnář vystačili s jednou kapitolou o založení Prahy a v různé míře píší i o prvních historicky doložených Přemyslovcích. Ostatně proč je vůbec zařazovat, když jde o příběhy obecně známé a když je Jirásek  napsal opravdu skvěle.

Pověsti o Pražském hradu jsou naopak poměrně vzácné.  Adolf Wenig Hradu věnoval celou knihu, jiní autoři nanejvýš jednotlivé kapitoly, většinou v souvislosti s chrámem sv. Víta Jen Magdalena Wagnerová má v Pražských strašidlech a všemožných zjeveních celou sérii příběhů z Pražského hradu. Wenigův Náš hrad, vydaný v roce 1938, je ale historie hradu a jeho obyvatel, prokládaná pověstmi. V takové knize se pověst těžko hledá, má to ale výhodu srovnání s doloženými historickými fakty, a leckde i s vysvětlením, jak pověst vznikla a kdo k jejímu utváření přispěl, jako je tomu v pasážích o historii založení Pražského hradu v porovnání s příběhem o Libušině proroctví. V kapitole o chrámu sv. Víta je pověst o tom, proč nebyla věž kostela dostavěna v gotickém slohu, o zjevení, které se v polovině 18. století zjevilo vojákům na stráži, a které předpovědělo sedmiletou válku, o zvedání velkého zvonu, asi Zikmunda, které vyřešila princezna sestrojení speciálního stroje, pověst o královské koruně, o Janu Nepomuckém a jeho hrobě, o soše mrtvé ženy v kostele sv. Jiří a samozřejmě o Daliborovi a Daliborce, drobnější zmínky jsou roztroušeny v textu.

Samostatnou knihu věnovala Vyšehradu Popelka Biliánová. Na Vyšehradě žila desítky let. Její manžel Arnošt Bilián byl výběrčím mýta a potravní daně a z toho titulu bydlel v služebním  domku Vyšehradě. Přestože zemřel v r. 1917, jeho vdova tam žila až do své smrti v r. 1940.   V roce 1905 vydala i Vyšehradské pověsti  obsahující  celkem 61 příběhů.

            Úvodní kapitola je věnována sv. Václavovi,   umístění a stěhování jeho sochy, a  pověsti o tom, že se svatý Václav na Vyšehradě zjevoval na vinici a byl také připraven zasáhnout, když bude v zemi zle. Jedna z pověstí, Bílá paní z Myší  díry,  popisuje schody ve stavu z doby kolem roku 1900, ale i o osmdesát let dříve. Detailní znalost Vyšehradu jakožto čtvrti zabírá dost místa a současnému četaři vnímání příběhu dost komplikuje. Lebky v žitě popisují nález lebek v době, kdy se ještě na Vyšehradě pěstovalo obil -  příběh hrobníka, který lebky viděl, ale autorka kočí náznakem, že byl prostě opilý. Jinak řečeno, i drobná historka ze života se dá přetvořit v pověst. Záhrobní kočár na Vyšehradě vypráví o zjevení černého (někdy i zlatého) kočáru, který vyjíždí z Vyšehradu, nebo také z Prahy na Vyšehrad, jede v něm mlynář či také rytíř. Zkrátka existuje pověst, že na Vyšehradě se zjevuje nějaký tajemný kočár, a na základě této pověsit vznikají pověsti další, které jej zčásti vykládají a konkretizují. Jiný příběh je věnován historkám o  vyděšených vojácích na stráži, některé příběhy jsou určitější. Zakletá duše ve zvonici  je příběh zbožné mladé ženy, které se třikrát zdál sen o duši, která ji žádala o vysvobození. Paní se radila s kanovníkem, a podle pokynů pak šla o půlnoci do zvonice, kde se modlila. Zjevil se jí zástup umrlců a zažehnala je tím, že jim hodila svůj šátek, který druhého dne našla na hřbitově roztrhaný na kusy. Další příběhy: Poklad na hřbitově, Poklad v kostelníkově domku, Rakev  sv. Longina, Vratislavovy kameny v základech kostela, Mše mrtvých na Vyšehradě, Bezhlavý Francouz na hradišti, Černý pes na hradišti, Dvanáct zlatých apoštolů na starém děkanství, Ohnivé sudy  - svatí stejně jako strašidelní psi.  A samozřejmě Libuše a Přemyslovci, Bivoj, Horymír, pohanské modly. Ve snaze vytvořit co nejvíce pověstí, autorka  nakupila různé drobné historky místo souvislého příběhu a lokalizovala je do četných míst Vyšehradu. Nezdá se mi, že by tyto pověsti oslovovaly současného, byť romanticky orientovaného člověka.

Příběh Fausta a Faustova domu najdete skoro v každé sérii pražských pověstí. Píše o něm Wenig, Wagnerová, Košnář, Hulpach  i  Štětinová.  Magdalena Wagnerová kapitolu Faustův dům zahajuje historií Nového města a Karlova náměstí a pokračuje historií domu, od jeho gotických počátků. O Faustovi se zmiňuje jen stručně, ale vypráví o studentovi, který v domě žil později. Spojuje ho s rodinou Mladotů, kteří dům jeden čas vlastnili, a jeden její člen se zabýval alchymií, stejně jako jiný jeho  obyvatel, Edvard Kelley, alchymista Rudolfa II.  Julius Košnář  uvádí pověst  O Faustově domě historií  domu, který obývali postupně tři alchymisté,  a tyto osoby uvádí jako předlohy tajemného Fausta. Na Faustův pobyt navazuje historií chudého studenta, který se v pustnoucím domě ubytuje a stane se rovněž čarodějníkem, i konec má stejný jako Faust. Vladimír Hulpach nazval kapitolu  Naši Fausti a Faustův dům  a v první části píše hlavně o „ďáblově doktorovi“  Janu Kittlovi, který ovšem působil v Jizerských horách. Druhá část je věnována příběhu Faustovu domu a jeho obyvatel.  Filip Jan  Zvolský  se Faustovým domem zabývá ve dvou stručných kapitolkách. Podstatněji se od těchto variant odchyluje  Dagmar Štětinová,  která   příběh nazvala O doktoru Faustovi, slavném černokněžníkovi. Vypráví o Faustově životě od dětství, kdy projevoval nadání pro studium, o tom, jak ho k sobě vzal bohatý strýc ve Wittenbergu a nechal ho vystudovat medicínu. Ale Faust se v té době naučil i černokněžnictví  a dosáhl dohody s peklem: Mefisto mu bude sloužit ve všem, oč projeví zájem, ale jen čtyřiadvacet roků. Faust dostal dům v Praze, peklo plnilo je požadavky, ale nedovolilo mu aby se oženil, zakázali mu i lásku s Markétkou. Na konci lhůty s ním čert vyletěl komínem.

Ve většině publikací najdete pověsti o klášteře v Emauzích. Adolf Wenig  pod názvem O klášteře emauzském  píše o jeho založení Karlem IV. a uvádí dvě pověsti –  o čertovi, který byl v klášteře kuchařem  a o emauzském zvoníkovi. Do velmi rozsáhlého vyprávění  pověst o kuchaři- čertovi  rozvedl Vladimír Hulpach a pod názvem 0 Pokušení v Emauzích  uvádí i historii vzniku kláštera. Příběh O emauzském zvoníkovi zařadila Dagmar Štětinová. Ferdinand III.  přikázal, aby se  v klášteře, původně  užívajícím slovanskou liturgii (proto též název kláštera Na Slovanech), usadili mniši ze Španělska. Při jejich příchodu zněly slavnostně zvony po celé Praze, jen v Emauzích ne. Zvoník uřezal všechny provazy na protest proti cizím mnichům. Španělský důstojník ho na místě probodl mečem. Nový opat chtěl zvoníka pohřbít nenápadně, ale před pohřbem se zvony samy rozezněly a lidé v okolí se tak dozvěděli, co se stalo. Pověst o zvoníkovi má i Julius Košnář.  Popelka Biliánová  vypráví  třináct  pověstí  z Emauz a jejich okolí, včetně  pověstí  o pokladech v Emauzích a u svatého Kříže v Podskalí.

Někteří autoři vyprávějí pověsti o Karlově mostě. Adolf Wenig  jich shromáždil deset.  Je tu vyprávění o proslulých vajíčkách z Velvar, o meči, zazděném do jednoho z oblouků, i o meči Bruncvíkově. Je tu pověst o Bradáčovi, vytesané hlavě na staroměstské straně mostu, vyprávění o zřícení jednoho z oblouků po svržení Jana Nepomuckého do Vltavy, kterého se zúčastnil ďábel. Je tu příběh o kříži, u nějž se modlili odsouzeni před popravou, o Švédech a mostě, o sochách a pokladu. Je tu příběh Šimona Lomnického z Budče, básníka, která v pobělohorském období zchátral a skočil jako žebrák na mostě. A také o vodníkovi. Další pověsti o Karlově mostě zapsali Wagnerová i Košnář.

Popelka Biliánová věnovala ve svých Pražských pověstech  bloky pověstem, které byly z jejího hlediska důležité, ale mnohé z nich jinde nenajdete. V příběhu o tom, že se v blízkosti kláštera v noci zjevuje pohřební průvod Anežčin, o zvonařské dílně, která byla umístěna v  odsvěceném v klášteře, o nešťastné řeholnici, která byla poslána do kláštera,  aby se neprovdala za chudého rytíře,  o životě i zázracích Anežky, o žebrákovi, který celá léta sedával u kláštera a  o snaze jeptišek pohřbít nejstarší z nich na klášterní půdě i pro zrušení kláštera a hřbitova.

Příběhy kostelů, klášterů, paláců, veřejných budov, soukromých domů, ale také o pokladech, strašidlech,  posvíceních a slavnostech, najdete v hojném počtu  v knize Julia Košnáře Staropražské pověsti a legendy.  Košnářovy příběhy obsahují zpravidla kulturně historický úvod a mapují  tak mj. i pražské  památky.  Najdou se i příběhy dodnes aktuální. O paláci Kinských na Starém Městě pražském  vypráví o korupci v oblasti stavebnictví již v době baroka.  Stavebníkem paláce byl hrabě Glos, který pak palác prodal Kinským. Stavitelem paláce byl Kilián Ignác Dientzenhofer a po jeho smrti stavbu dokončoval Anselm Lurago –  stavitelé vrcholného baroka. Deintzehofer navrhl, aby průčelí prolomilo stavební čáru a vytvořil tak výstupek s balkonem. To ale odporovalo stavebnímu povolení,  to však dodatečně  vystavila  skupina podplacených konšelů. Podle pověsti byli tito konšelé popraveni! O paláci Clam- Gallasově je další historka z oblasti povolování staveb:  konšelé namítali, že  mohutná budova není vhodná v úzké ulici, kterou dnes známe jako Husovu, a stavbu podmínili tím, že Clam-Gallas koupí protější blok domů, zbourá je a vytvoří tak náměstí. Když se k tomu hrabě neměl, poslali konšelé stížnost do Vídně, odpověď zněla, že mu nedali termín a tak lze předpokládat, že to ještě splní. Nesplnil dodnes a dodnes je to příliš mohutná budova.  Nic nového pod sluncem, dost sebevědomým, bohatým a energickým lidem nakonec projde, co si usmyslí.

Velmi bohatě jsou  v literatuře zastoupeny  pověsti o  strašidlech, jejichž aktéry jsou jednak démonické bytosti (nejčastěji vodníci a čerti), jednak   duchové  lid, kteří se něčím vážně provinili, nebo byli obětí zločinu či nějaké životní katastrofy.  Najdeme je prakticky v každé knížce pražských pověstí, v hojné míře u Weniga, ale také existují publikace specializované, jako jsou Strašidelné příběhy města pražského. V této knížce jsou  shromážděny  pověsti o strašidlech různých autorů, počínajíc  Faustovým domem podle Aloise Jiráska přes Popelku Biliánovou a V. V. Tomka, Františka Langra,  Eduarda Basse, Jaroslava Seiferta a Václava Čtvrtka až k Radoslavu Nenadálovi.  

Autorské pověsti současných autorů  obsahují  knihy na strašidla speciálně zaměřené-  Pražská strašidla a všemožná jiná zjevení Magdaleny Wagnerové, Pražské pověsti Blanky Jehlíkové   a Tajemství pražských půlnocí aneb Strašidla a pověsti staré Prahy  Filipa Jana Zvolského.

            Kdybych si musela vybrat jedinou knížku o pražských strašidlech, zvolila bych  Magdalenu Wagnerovou. Její  kniha je  nenápadná, malého formátu, ale lze ji chápat jako svého druhu encyklopedii pražských duchů a strašidel. V každé kapitole začíná autorka historickými okolnostmi, do nichž je příběh začleněn, tak například pověsti ze Židovského města začínají historií Židů v Praze, pověsti z Emauz historií kláštera, na začátku Zazděné panny se dočtete základní informaci o paláci Kinských na Staroměstském náměstí. Každý příběh je také uváděn  údaji, které lze  charakterizovat jako  "rodný  list“ pověsti, resp. její  hlavní postavy.  U pověsti O čertově sloupu se dočteme: Doba prvního výskytu pověsti – přelom 15. a 16. století; přibližný čas výskytu – neděle; místo výskytu – Vyšehrad; podoba zjevení – čert; charakter zjevení – vzteklé, mstivé, poněkud unavené; zvláštní znamení – nesnáší katedrálu sv. Petra v Římě.

Wagnerová zařadila do knížky  tři pověsti o čertech a tři o vodnících. V literatuře se velmi často setkáváme s pověstí z Emauzského kláštera:  v pekle se rozhodli, že je třeba získat duše mnichů a proto se tam peklem pověřený  čert vnutil jako kuchař. Vyvářel tak, že mniši podlehli světskému potěšení, ale v kritické situaci opat zasáhl a čert neuspěl.  O čertově sloupu je příběh z Vyšehradu, jak se tam ocitl rozlomený sloup. Má to být  sloup ze Svatopetrské katedrály v Římě a přinesl ho čert, který se vsadil vyšehradským knězem, jehož duši tak chtěl získat pro peklo.  Vodníci Wagnerové jsou od Štítkovských mlýnů, ze Štvanice a zpod Vyšehradu.  Vodník od Štítkovských mlýnů, charakterizovaný jako pantáta, zelený, urousaný, nevyzpytatelný, měl schopnost předpovídat. Předpověděl i utopení malého chlapce a dodal, že kdo se ho pokusí zachránit, utopí se také – a nikdo se o to nepokusil.

Duchové a podobná zjevení tvoří nejpočetnější kapitoly. Jsou tu Tančící židovka, která   starší v Podskalí nebo  Mrtvá jeptiška -  dívka, která z nešťastné lásky vstoupila do Anežského kláštera, pokusila se o sebevraždu, ale zázrakem byla zachována při životě. Příběhy nešťastných lásek, kterým překážky položila buď rozdílnost víry, nebo bohatství či jiná vnější překážka, jsou dost časté.  Je tu Turek v Ungeltu – turecký obchodník se zamiloval do pražské dívky, domluvila se svatba a měl se z domova vrátit do měsíce, ale nestihl to. Dívka byla těhotná, proto ji rodiče urychleně provdali. Když se Turek vrátil s bohatým věnem a našel ji vdanou, usekl jí hlavu mečem. Bezhlavý templář z Liliové se  jako člen řádu zamiloval, a tím se  provinil proti řeholnímu slibu. Ocitl se na ulici a nakonec byl popraven. Bezhlavý Švéd se do Prahy dostal během Třicetileté války. Je tu dále Strahovský duch, Pražský Ahasver a přirozeně Doktor  Faust, Bílá paní z Karlova náměstí, Zazděná panna, Žebravý kostlivec, Janův duch v  Platýzu, Slepý duch, Zpovědník na mostě, Bruncvík, Turek z Karlova mostu, Andula z Kampy, Černé spřežení, Gajst od Pražského Jezulátka, Ruprecht, Lichtenštejnský duch i Bezhlavý kostlivec.

Zvláštní oddíl tvoří pověsti z Pražského hradu, které v souhrnu vyprávějí o životě obyvatel Hradu,  zaměstnanců a řemeslníků i vězňů.  Bludný klíčník je truchlivá historie klíčníka bezmezně oddaného Rudolfovi II. I po jeho smrti vykonával svou práci, ale stal se z něj zoufalec, a když měl klíče od Hradu předat Matyášovi, spáchal sebevraždu. Za to musí sloužit na Pražském hradě až do skonání věků, ledaže by se našel někdo, kdo by jeho službu převzal. Věčný hvězdopravec je historií astrologa, který se zamiloval, a proto zanedbával své povinnosti a zjevuje se o jasných nocích.  Přízrak na zámeckých schodech je historka o italském trubači, který končí jako vrah, Zjevení ze Zlaté uličky je o zlatotepci, který pomohl mladíkovi k útěku z vězení, odseděl si za to deset let, ale v den, kdy měl být propuštěn, zemřel. Od té doby straší v Zlaté uličce. Varhaník od sv. Víta je příběh lásky židovského mladíka a křesťanské dívky. Josef přestoupil na křesťanství, stal se varhaníkem u sv. Víta, ale dívčini rodiče sňatek nepřipustili. Dívka se stala ošetřovatelkou v klášteře a zemřela na nákazu od pacienta, mladík se vrátil k židovské víře a brzy po své vyvolené ze žalu zemřel. Každou noc jeho duch přejíždí přes Vltavu loďkou, kterou ovládá kostlivec, a pak ve Svatovítském chrámu až do rána hraje na varhany. A tak dále  - Bílá paní od Bílé věže, Tajemný zvoník, Zakletý mistr Jindřich, Zlatý Johanes -   různí lidé a různá místa Pražského hradu.

Nejobsáhlejší je třistastránková kniha Zvolského.  Obsahuje velmi krátké kapitolky, často i   v rozsahu  půl stránky či menším. Rozdělil je podle částí Prahy a vedle Vyšehradu a Podskalí, Nového i Starého města, Josefova, Malé strany, Hradu  Hradčan, Vltavy a  Karlova mostu, jsou tu i Pověsti za branami „staré Prahy“ -  z Vinohrad, Žižkova, Karlína, Bohnic, Proseku, Kyjí, Ďáblic, Vršovic, Nuslí, Modřan, Smíchova, Barrandova, Bubenče, Podbaby, Šárky i dalších větších či menších  částí Prahy.

                        Pověsti ze Židovského města tvoří samostatnou kategorii pražských pověstí. Pro děti je sepsal Eduard Petiška, jehož Golem, poprvé vydaný v roce 1962,  vyšel ještě  v roce 1992 a 2002. V poslední době vyšly také Pražské židovské pověsti Vratislava Václav Tomka[1], kniha Magdaleny Wagnerové a  dvojice autorů Aloise Hofmana a Renate Heuerové, jejichž pověsti byly napsány německy a původně vyšly ve Frankfurtu nad Mohanem. Okruh těchto pověstí je poměrně úzký a proto se jednotlivé příběhy opakují, i když každý autor koncipuje knihu jinak. Petšika ji určil dětem, Tomek píše především o historii židů a jejich útlaku,  kdežto individuální příběh zařazuje v menší míře, naopak Wagnerová jim dává dost místa. Hofman s Heuerovou věnovali přes čtyřicet stránek příběhům rabiho Löwa a golema a vedle individuálních příběhů zařadili i  pět kapitol pod společným záhlavím Všední den v ghettu.

            Petiškova knížka obsahuje základní kapitoly o příchodu židů do Čech, o nejstarší pražské synagoze i o velikém pogromu. Jsou tu příběhy o významných pražských rabínech, Rašim a Landauovi, ale nejvíc příběhů je o nejznámějším z nich, rabínu Lewovi a jeho golemovi. Další dvě kapitoly jsou věnovány dvěma významným stavitelům synagog -  Mordechaji Maizlovi, starostovi Židovského města v době Rudolfa II., který dal postavit jednu z nejvýznamnějších pražských synagog,   druhý z těchto příběhů je věnován  Pinkasovi, po němž je pojmenována další pražská synagoga. A závěr tvoří pověsti či pohádky o řadových obyvatelích ghetta. Leon a Dina je příběh dvou mladých lidí, kteří se do sebe zamilovali. Vypadalo to, že jim nebude přáno spojit svoje životy, neboť Dina byla dcera významného občana ghetta, Leon byl lékařem arcibiskupa, křesťan, který před zaměstnavatelem tajil svůj židovský původ. Ale nakonec  složitou cestou  dospěli k sňatku. Příběh vypráví i Magdalena Wagnerová.

Tajemný ženich je romantický příběh židovské dívky a vládce Vltavy a Labe. Poznala ho jako člověka, zamilovala se do něj a odešla za ním na dno Vltavy. Byla považovaná za utonulou, ale asi rok po jejím zmizení přišel za její tetou, porodní bábou, livrejovaný sluha a odvezl ji do nádherného paláce pod vodou, aby pomohla na svět dítěti. Neteř jí vyprávěla celou historii.  Mladá žena se  občas  vracela na zem v podobě černé kočky.  Variantu této pověsti najdeme také u Tomka pod názvem Nevěsta ze Zlaté ulice  a u  Wagnerové, která příběh nazvala    Židovská nevěsta, Hofman s Heuerovou Zlatá ulice.

Pražský věčný žid  je příběh Lokýtka, muže, který měřil látky na železném lokti, umístěném na zdi Novoměstské radnice. Byl první toho povolání, kdo šidil a nadržoval těm prodejcům látek, kteří ho podplatili. Až si jeden poctivý obchodník, který nepodplácel,  zjistil, že mu Lokýtek škodí a proklel ho strašnou kletbou. Lokýtek, původem žid, od té doby bloudí světem jako pražský Ahasver a jednou ročně  musí navštívit Prahu. I tento příběh najdeme i u Tomka Wagnerové i Hofmana a Heuerové.

Tomek  ve své knize klade důraz na historii, byť někde pověsťově vyloženou, o útlaku židů, zásazích Václav a IV. proti nim  a o událostech, jako byl obrovský pogrom v roce 1389.  Další okruh jeho příspěvků tvoří pražské synagogy a historie jejich vzniku - o synagoze Maiselově i Klauzové (v jejím názvu je na konci dlouhé á, protože je odvozen z klauzů, tj. místností, v nichž  se studenti učili i bydleli studenti uzavřeni od vnějšího světa). Pinchasova  synagoga (též Pinkasova)  je příběh chudého žida, který skupoval obnošené šatstvo a tím se živil. Podporoval ho bohatý šlechtic, jehož přičiněním byl do Pinchasova obydlí vhozena mrtvola opice, z níž vypadly dukáty. Hrabě ale odmítl peníze vzít zpět a tak Pinkas nejen měl na živobytí, ale také postavil dodnes stojící Pinkasovu synagogu.

Mezi několika individuálními příběhy najdeme samozřejmě příběh rabiho Löwa a golema, ale také pár příběhů jako je  Tančící židovka, strašidelný příběh o zjevení krásky, někdejší prostitutky, která byla pro svou prostopášnost zakleta,  musí na věky tancovat  v ulicích Podskalí, a dokáže utancovat nočního chodce.

Příběhy ze staré židovské Prahy Magdaleny Wagnerové obsahují kulturně historické údaje o židech v Praze od 10. století, ale uvádí i základy historie židů ze Starého zákona. V její knize dominují individuální lidské příběhy. Myš, která leží na penězích je příběh Mordechaje Maizela (též Mayzla), jednoho z nejvýznamnějších pražských židů rudolfinského období, méně známého, než je jho současník rabi Löw, ale velmi aktivního v rozvoji ghetta.  Byl primasem (starostou), získal privilegia od Rudolfa II. a jeho značný majetek. Podílel se na stavbě židovské radnice, Vysoké synagogy, podporoval školu, na stavbě veřejných lázní, chudobince, poskytl pozemek na rozšíření hřbitova, pomáhal chudým, ale byl také bankéřem. Rudolf II. si ho cenil natolik, že se osobně zúčastnil jeho pohřbu, ale hned na to zrušil privilegium, že po něm mohou dědit jeho potomci, a Hrad shrábl celý jeho obrovský majetek. Podle pověsit získal majetek komplikovaně. Na počátku byl rabi Jicchak, který jednou při návratu domů potkal zjevení, které mu předpovědělo, že získá majetek, až provdá dceru, svolil tedy k jejímu sňatku mladým chudým kovářem (podle jiné varianty si vytipoval kluka, kterého vychoval právě pro svou dceru). Jmenoval se Mordechaj Maisel. Když Jicchak znervózněl z toho, že bohatství se nedostavuje, mladá dvojice se odstěhovala a Mordechaj si zařídil kovárnu. Nejstarší syn dvojice jednou při hře vykopal na dvoře truhlici plnou zlata.

Škrtící židovka je příběh nešťastné lásky, Mladá dívka, která bydlela v blízkosti kostela sv. Mikuláše kláštera s ním spojeného se zamilovala do mladého mnicha Anselma a on do ní. Scházeli se v podzemí chodbě, která spojovala ghetto s klášterem, ale opat to zjistil a Anselma nechal přeložit do kláštera kdesi na Moravě.  Berta byla zoufalá, stále Anselma hledal v podzemí, ale jednoho dne se tam setkal s opatem, ten jí namluvil, že Anselm chtěl sám odejít, aby se jí zbavil, a Berta opata uškrtila. Dívka zmizela a krátce na to se v klášteře začal zjevovat její duch.  OP nešťastné lásce vypráví i Geneda. Rabi Adler žil jen se svou dcerou Genendou, kterou velice miloval. Jednoho dne do jejich domu přišel mladík, který se představil jako David a požádal Adlera, aby ho vyškolil. S Genendou se do sebe zamilovali a otec svolil k sňatku s tím, že zeť převezme jeho úřad. Jenže v den svatby se dostavil rytíř ve zbroji a vysvětlil, že se do Genendy zamiloval, když ji kdysi viděl na tržišti a usoudil, že ji spíš získá, když bude předstírat, že je žid- Adler odmítl splnit smlouvu, jíž se zavázal provdat za něj Genendu a za porušení smlouvy vyl uvězněn. Geneda, aby otci pomohla se za rytíře prodala a hned po svatbě se utopila.

            Celý blok příběhů o rabim Löwovi  zahrnuje základní kapitoly  o jeho zásnubách, vztazích s Rudolfem II. o jeho velmi vyhledávaném náhrobku. Slavný rabín tu není prezentován jen jako tvůrce golema, jímž zcela zaručeně nebyl, neboť byl velmi kritický k představám o umělém člověku.  Ve skutečnosti byl rabi Jehuda Löw ben Becalel významným judaistickým filosofem.

            Je výborné, jestliže knižně vydané pověsti mají i kulturně historický komentář, ale kniha Ze židovského ghetta A. Hofmana  a R. Hauerové jakoby spíš byla koncipována opačně - pověsti jako doklad k popisu a vysvětlení postavení židů v Evropě od středověku do 19. století, ale také příležitost prezentovat teologické otázky, rituály, židovskou terminologii. Svědčí o tom i výběr a způsob podání pověstí, které jsou soustředěny  na ty nejchmurnější stránky jejich života. Řada příběhů je o utrpení, umírání,  a příběhy lásky nebo úspěchu jsou poněkud v pozadí. Jsou tu některé pověsti, které najdete i v jiných knihách – Rabi Löw, jeho život a golem, Rabi Pinkas a opice,  Mordechaj Mayzl, Genenda, Zlatá ulice, Věčný žid, Mnich Anselmus a židovská dívka  další. Pro knihu je příznačný příběh Podivný orach (orach= poutník).  Šábes (=sluha v synagoze), vezme k sobě na noc poutníka. Bydlí v bývalé márnici a host se ptá na vykopaný hrob. Šámes vypráví příběh Jehudy, který kdysi opustil rodinu, protože ve své pýše chtěl  překonat Mojžíše. Když vstoupil na hřbitov a našel pomník se svým jménem, propadla se pod ním zem, hrob ho pohltil a  nikdo už o něm neslyšel. Poutník dovypráví příběh Jehudova putování a vysvitne, že právě on je Jehuda, a  šámes Wolf je jeho opuštěný syn. Po tomto vysvětlení Jehuda zemře v náručí svého syna. Jeden oddíl knihy přesahuje okruh pražských pověstí, jsou to židovské pověsti z Čech a Moravy.

Z toho souboru pražských pověstí vybočuje kniha Václava Cibuly Nové pražské pověsti.  Autor vynechal veškeré pověsti z jádra Prahy -   Starého a Nového Města, Josefova čili bývalého ghetta, Malé Strany, Hradčan a Vyšehradu shromáždil pověsti z čtvrtí, které byly k Praze připojovány od roku 1922:  z Karlína, ze Žižkova, z Hrdlořez, z Kyjí, z Pankráce, Křeslic, Smíchova, Cibulky, z Barrandova a Prokopského údolí, z Radotína, Zbraslavi a Břevnova, z Bílé hory, Šárky, Podbaby, z Manin,  Holešovic a Pelc-Tyrolky, Proseku, Bubenče a dalších. Jsou uspořádány od Špitálského pole čili Karlína na severovýchodě Prahy přes Žižkov, Hrdlořezy a Kyje na Pankrác, Nusle, Křeslice, Kunratice Modřany, Smíchov, odtud do Břevnova, Bílé hory, Hvězdy a Šárky a Podbaby, do Holešovic a na Prosek. Škoda jen, že vyprávění není doplněno mapkou. Pražák se zorientuje, ale mimopražský čtenář se vlastně o Praze  a její topografii moc nedozví.

Knížka se pohybuje na hranici pověsti a  beletristického vyprávění z historie, a historické začátky nebo konce má většina kapitol, některé dokonce pověstmi  vlastně ani nejsou. Například O králi na Betáni,  lokalizované do Kunratic,  je převážně beletristické vyprávění z historie než pověst, k níž lze přičíst jen chození krále Václava IV. inkognito  mezi lid do hospod. Větší část  je věnována příběhu První pražské defenestrace a smrti Václava IV., která následovala pár dní po ní.

Jiný český král, Jiří z Poděbrad, vystupuje v dalším příběhu, který je ale nepochybně pověstí. O pánech a kmánech, příběh lokalizovaný na  Špitálské pole,  má hlavního hrdinu bratra Palečka. Tento  šašek krále Jiřího  navštívil špitál, zjistil, že  jeho chovanci dostávají mizerné jídlo, kdežto členové vedení  jedli bohatě. Upozornil na to krále, který mu před tím  tvrdil, že  pěkný a bohatý kraj Špitálského pole  patří chudákům ze špitálu. Král ovšem proti správci  tvrdě  zasáhl.

 Příběhy  O fidlovačce  a O slamníku v Oboře a O slavnosti ve Hvězdě  vyprávějí o vzniku lidových slavností.   Ševcovskou  slavnost Fidlovačka  v Nuslích podle některých z nich inicioval Josef II., který se dokonce v  Praze vyučil ševcem. Cibulovo shrnutí dalších výkladů i historii této slavnosti pokračuje až k Tylově Fidlovačce.

K tradičnímu typu pověsti  patří O strašidle z Rajské zahrady, odehrávající se na Žižkově. V   Rajské zahradě,  jejíž část se stala součástí Riegrových sadů,  strašil  duch starce, někdejšího majitele zahrady. Byl to  lakomec, který vyčítal synovi rozhazovačnost a uškrtil ho. Svoje peníze  a zakopal  pod domem a jeho duch je tam hledá. Škrtí každého mládence, kterého tam potká, neboť v něm vidí svého syna. Při bourání viničního domku se pod ním našly tři zakopané mince, stařec pak přestal strašit

K démonologickým pověstem patří dvě o vodnících  -  O vodníkovi z Manin a O vodníkovi z Holešovického přístavu,  a jsou tu i čerti. O čertech Z Prokopského údolí,  je příběh o tom, jak svatý Prokop, po němž je údolí pojmenováno,  hledal místo pro poustevnu a našel jeskyni, v níž žilo sedm čertů. Před svatým mužem zkrotli a vystavěli mu poustevnu. Další pověst o čertech  má název O mlýnu, v němž se čerti ženili, který se nalézal v Divoké Šárce.

Najdou se i příběhy o tajemných podzemních prostorách. Jedna z nich vypráví O Pavím vrchu  na  Smíchově.   Hrdinou pověsti je  voják, který byl  zadržen a hrozil mu trest, ale utekl z místa, kde ho drželi na Pavím vrchu. Přitom zapadl do jámy, objevil chodby  a podzemní  sál s bohatými poklady.  Dostal se ven i s penězi a zlatem, a doufal, že se mu podaří vyplatit se z vojska a  žít z nalezených  peněz. Důstojník mu sice udělil milost, ale všechny cennosti mu sebral.  Další pověst s touto tematikou má název  O bludišti pod Prosekem.

Mezi pověstmi najdeme i romantické příběhy jako je O Zuzaně z Cibulky. Je to milostná zápletka o  ovčákovi, který se  v panské zahradě scházel se Zuzanou, o kterou se ucházel šafář.   Ten jednou dvojici zahlédl a uspořádal na ni  hon v doprovodu čeledi. Když  Jíru dopadli,  tvrdil, že tam jen hledá zběhlou ovečku, a  Zuzana ze sebe udělala sochu.  Ve svitu měsíce  čeledíny okouzlila tak, že ji  šafářovi zapřeli a vysmáli se mu. Ale šafář pořád šmíroval u okna, až jednou v bouřce uhodilo a on se proměnil v sochu, která v domě,  vybudovaném na začátku 19. století hraběte  Thunem, v okně skutečně je.

Jiný příběh o lásce je O babě z Podbaby.  Mladý jezdec směřoval z Prahy na Okoř a cestou ho zastavila šeredná baba. Domáhala se, aby ji vzal s sebou, po váhání tak učinil. Byla  Slíbila mu, že ho ochrání před útokem loupežníků, a opravdu, když ho loupežníci přepadli, baba přivedla houf strašidelně vyhlížejících mužů, uhlířů a dalších vesničanů, kteří je vyhnali. Za záchranu jeho života si vyžádala, aby ji políbil. Proměnila se tím v krásnou dívku, byla zakleta místní hadačkou,  jejíhož syna si odmítla vzít.  Byla z toho láska a sňatek a postavili si hrad zvaný Podbaba.

Několik pověstí se váže k Libuši a  Vlastě -   O Děvínu  (Vlastino sídlo v Motole),  O Vlastě z Barrandova, O koženém mostě v Šárce. O pokladu kněžny Libuše  vypráví o řadě míst a názvů s ní spojených.

            Velká řada příběhů je o založení nebo pojmenování určitého místa nebo objektu - o založení Zbraslavi a Radotína, o Pohořelci a jeho pojmenování, o vzniku Břevnova a další. Mezi ně patří  O moravských kyjích. Za vlády knížete Mnaty  přitáhli z neznámých důvodů z Moravy od Kyjova  válečníci, kteří se kasali, že k dobytí Prahy jim stačí kyje. Ale narazili na odpor vesničanů. Tak vznikl název  Kyjí. Řada pověstí podobným způsobem vypráví o vzniku názvů,  nejvíce asi  o   Hrdlořezech.  Pověst o tom, že název  Paběnic  vznikl ze zvolání „babě nic!“, když se loupežníci dělili o kořist. Název  Smíchov  vznikl buď  ze smíchu,  nebo z toho, že obyvatelstvo bylo smíchané, O modrém luhu a jiných pokladech  vysvětluje název Modřan. Na závěr knihy zařadil Cibula kapitolku O klukovi nepeřenéma a beránkovi z Bubenče  s historickým výkladem významu a vzniku názvů.

Dvě z knížek pražských pověstí, které se mi dostaly do ruky, jsou jakýmsi přívažkem, neboť vybočují svou nezařaditelností.

První z nich má název Pražské pověsti,  je pěkně vázaná v plátně a vybavená Alšovými ilustracemi. Vyšla v Brně, v nakladatelství jménem RUDLAP a  víc se nedozvíte, ani jméno autora, ani rok vydání,  jen podle toho, že má ISBN, se dá odvodit, že musela vyjít po roce 1989, kdy bylo ISBM u nás zavedeno. Jsou tu obvyklé příběhy -  O Faustově domě, O věži Neklance na Vyšehradě, O rytíři templářském, a Kterak čert kuchařem byl v Emauzích.

Vybočují i Pražské legendy Františka Langra, které se od ostatních liší tím, že jsou moderní a autorské, i když osahují řadu prvků a motivů z původních pověstí. První příběh, Vodník pod Vyšehradskou skálou, začíná: „Povídejme si třebas o našich milých pražských vodnících. Říkám milých, protože jsem řekl pražských a protože je nám milé všecko, co je kusem tohoto krásného města, nejkrásnějšího města na zeměkouli a v nejbližším vesmíru, jistě aspoň pro naše srdce. Velkým dílem jeho krásy je pražská Vltava“. Stejně jako Popelka Biliónová oslavuje Langer Prahu, ale činí tak bez sentimentu a jeho nadsázka je odlehčena humorem.  A už tyto počáteční věty naznačují, že Langrovo pojetí vodníků patří k tradici jejich polidštění a zbavení ódia nebezpečí. Je to pojetí nám blízké snad od časů Jiráskovy Lucerny, a svědčí o  iluzi, že nebezpečí lze zažehnat humorem. Langrovy legendy vyšly poprvé v roce 1956, byly však napsány už za 1. republiky a v popisech města se to dá poznat.

První tři pověsti, které věnoval Langer pražským vodníkům. Rozlišuje vodníky starousedlé, někde označené jako vodoprávní, kteří žijí na svém místě snad od pravěku, a vodníky tulácké či krajánkovské, kteří v Praze pobyli jen omezenou dobu. K těm starousedlíkům počítá pana Pivodu, který žije pod Vyšehradskou skálou a duše ukládá do nádob, které nashromáždil za celé věky z toho, co lidé zahodili do Vltavy. Druhý je pan Josef, který sídlí na Kampě, pod čtvrtým obloukem Karlova mostu Ten ukládal dušičky do hliněných hrnečků, které dostával od hrnčířů z Kampy jako dar pro dobrou vůli.  A třetí vodník, pan Jindřich na Františku, se o duše moc nestaral, také jich v té chudé čtvrti moc nebylo, ale sbíral knihy, které do vody byly vhozeny, když se je cenzorům nepodařilo spálit,  měl velice pěknou knihovnu. U všech tří vodníků věnuje Langer dost prostoru popisu jejich chování, prostředí, stykům s lidmi, a také důvodům a způsobům toho, jak se ke svým dušičkám dostali a jaké osobní nebo historické události vedly k jejich utopení. Tato pasáž je zajímavá zejména u vodníka na Kampě, neboť Karlův most byla v Langrově intepretaci, a nejspíš i historicky, místem, kde docházelo při bitvách  i při výstavbě k dost početným, někdy i hromadným pádům do vody. A Langrovo autorství je zřetelné i v tom, že u všech tří vodníků vysvětluje důvody, proč se vodnickému řemeslu přestalo dařit – zvýšený provoz na Vltavě a hlavně fakt, že v moderní době se většina dětí učí plavat. A tak si všichni tři museli najít nové povolání, pan Pivoda se stal převozníkem pod Vyšehradem a štamgastem dvou hospod, jedné v Podskalí, druhé za skálou v Podolí, a později dokonce kapitánem jedné z lodí Pražské paroplavby. Pan Josef od Karlova mostu si otevřel půjčovnu loděk a zachraňoval lidi před utonutím – proč by se měli topit, když on už duše nesbírá! Za tyto zásluhy dostal ocenění od primátora a slavila to celá Kampa. A vášnivý čtenář pan Jindřich se i se svou vzácnou knihovnou přestěhoval na Vinohrady a stal se vodákem u vodojemu na Floře. A tady přechází Langer k Jindřichu Vodákovi, vynikajícímu divadelnímu kritikovi první poloviny 20. století a jeho skvělé knihovně – tu kapitolu napsal k Vodákovým sedmdesátinám. (Mimochodem Vodákovu knihovnu převzala po jeho smrti knihovna DAMU, ale v roce 2002 ji zničila paradoxně velká voda, když už se bavíme o vodě a Vodákovi). Langer vysvětluje spojení Jindřich Vodáka s vodou:“… činí tak prostě pro svou vodnickou přirozenost. Protože kdo smí v našem suchém světě někoho jiného utopit? Tvrdí se to jen o jednom druhu a jenom při jedné příležitosti, totiž u kritiků v divadle“.

Následuje Vinohradská legenda, v níž Langer popisuje Vinohrady jako čtvrť plnou činžáků, bez výraznější zeleně,  prokleté vílami a rusalkami, než se odstěhovaly z míst, která bývala krásnou přírodou. Ale Vinohrady zachránila svatá Ludmila, která má na Vinohradském náměstí kostel, a přestalo ji bavit dívat se na nevzhledné prostranství. Změnilo se to, kdy před kostelem prasklo vodovodní potrubí a voda vytryskla do výšky. Postupně se u ní vytvořilo jezírko a z něj k velké radosti dětí bazének s vodotryskem (který bohužel před kostelem už dávno není).

V Bezhlavém templáři, nejstarším z pražských duchů, rozvedl Langer pověst beletristicky na celých 15 stránek, Kamenní ochránci, s polovičním rozsahem, vypráví o sochách na Karlově mostě, Kampské válečky vyprávějí o domě vedle Karlova mostu a tamtéž se odehrává poslední příběh – Pražské děti a meč svatého Václava. Ve všech kapitolách Langer věnuje hodně místa Praze, její podobě, historii, atmosféře, současném i minulém životě v ní.  V tom vězí její půvab, ale také důvod, proč se příliš nehodí pro dramatickou práci.

Celý přehled pražských pověstí prezentuje  žánr jako velmi pestrý a různorodý, spojený jen tím, že je vázán na místo nebo osobu či událost z minulosti. Nemají však charakter pouhé zprávy, i když taková podoba byla nepochybně jejich základem a objevuje se v některých příbězích u Svátka a Biliánové.  Mezi pražskými pověstmi najdeme dvě základní kategorie – pověsti historické a démonologické, jinak řečeno pověsti o památkách, stavbách, místech, významných osobnostech, o způsobu života kdysi  na jedné straně, a na druhé o kouzelných bytostech a strašidlech. Na pomezí mezi nimi jsou individuální lidské příběhy, ovlivněné okolnostmi, tj. místem a dobou, a většinou vyúsťují  v proměnu člověka v ducha či strašidlo, nebo končí stavbou nějakého objektu.

 Na jednom konci škály typů pražských pověstí jsou realistické příběhy, které se mohly udát tak, jak jsou zapsány, ale není to ověřeno a  spíš než pověstí v pravém slova smyslu jsou to historické klepy,  možná by se daly charakterizovat jako předchůdci bulváru. Jsou to příběhy toho typu, jako  ty o  stavebních povoleních na  paláce  Kinských a Clam-Gallasova.  Na druhém konci škály stojí ony příběhy jednotlivců, kteří se promění v duchy či strašidla. V této kategorii převažuje jedna či druhá část – realita nad fikcí či fikce nad realitou, ale vždy jsou tak či onak spojeny. Za opačný pól by bylo možné považovat příběh o dívce, která se provdala za vládce Vltavy a Labe a žila s ním v nádherném paláci na dně Vltavy.

Mnohé pověsti vznikly ze strachu osamělého nočního chodce, který vidí nejasně či nepřesně a to se mu spojí v představu Bílé paní nebo Bezhlavého templáře. Některé vysvětlují tragické příběhy, jako jsou  ty o nešťastných láskách, jimž stojí v cestě buď autoritativní rodiče, anebo nepřekročitelné rasové a náboženské rozdíly.  Ale  někdy jsou  plodem  lidské závisti, jako u Mordechaje  Maisla: neúspěšný člověk hledí na úspěšného a nevěří, že lze získat bohatství normálním způsobem.  Vysvětlení zázrakem je vlastně daleko slušnější, než nenávistné útoky a obviňování ze zločinu či spiklenecké teorie. V  těchto vlastnostech pověstí lze hledat jejich aktuálnost  a téma, které nemusí vycházet přímo z příběhu, ale ze vzniku a funkce pověsti a z jejího srovnávání s historickými poznatky.

 

Literatura

Popelka Biliánová: Pověsti vyšehradské, Dobrovský, Praha 2013

Popelka Biliánová: Pražské pověsti Erika, Praha 1995

Václav Cibula: Nové pražské pověsti, Panorama, Praha 1981

Alois Hofman – Renate Heuerová: Ze židovského ghetta, Volvox globator, Praha 1996

Vladimír Hulpach: Báje, legendy a pověsti staré Prahy, Libri, Praha 2010

Blanka Jehlíková: Pražské pověsti, Brána, Praha 2019

Julius Košnář: Staropražské pověsti a legendy, Odeon, Praha 1992

František Langer: Pražské legendy, Albatros, Praha 1965

Eduard Petiška: Golem a jiné židovské pověsti a pohádky ze staré Prahy, SNDK, Praha 1968

Pražské pověsti,  Rudlap, Brno, b. r.

Strašidelné příběhy města pražského, sest. D. Vlašínová, Melantrich, Praha 1990

Josef Svátek: Pražské pověsti a legendy, I. a II., F. Topič, Praha  b. r.

Dagmar Štětinová: Pražské pověsti, legendy a zkazky, MarieTum, Praha 2009

Vratislav Václav  Tomek: Pražské židovské pověsti  a legendy, Dobrovský, Praha 2013

Magdalena Wagnerová: Pověsti staré Prahy, Plot, Praha 2014

Magdalena Wagnerová: Pražská strašidla a všemožná zjevení, Plot, Praha 2010

Magdalena Wagnerová: Příběhy ze staré židovské Prahy, Plot, Praha 2015

Adolf Wenig: Náš hrad, J. R. Vilímek, Praha 1938

Adolf Wenig: Staré pověsti pražské, SNDK, Praha 1958

Filip Jan Zvolský: Tajemství pražských půlnocí aneb Strašidla a pověsti staré Prahy, vydání vlastní, Praha 2012

 

 

 

 

 

[1] Na záložce vydání v nakladatelství Dobrovský z roku 2013 je tato kniha přičítána historikovi  Václavu Vladivoji Tomkovi (1818-1905) ale na Wikipedii se u něj tento titul neuvádí. V knize je také předmluva z roku 1932, což  potvrzuje, že autorem je  Vratislav Václav Tomek (1868 – 1933), básník, prozaik, redaktor a autor průvodců.

Pobaltí

Pobaltí evamachkova So, 02/16/2019 - 20:00

          Zaujal mě severovýchodní kout Evropy, země seskupené kolem Finského zálivu a patřící ke dvěma menšinovým skupinám jazykům. K ugrofinským patří finština, kreolština a estonština, k baltským jazykům litevština a lotyština, jediné dva jazyky, které z této skupiny přežily dodneška. Všechny tyto země zažily v té či oné míře a rozsahu nadvládu Ruska, respektive Sovětského svazu, Finsko i nadvládu Švédska.  O nadvládě také něco víme a tím jsou nám tyto zeměpisně a kulturně dost vzdálené země blízké.

Finsko a jeho blízcí

             Je to země se  složitou cestou k samostatnosti. Od 12. století bylo Finsko součástí Švédska, v letech 1808/09 bylo dobyto carem Alexandrem I. a začleněno do personální unie s Ruskem, v roce 1917 získalo samostatnost.  Po 2. světové válce bylo sice samostatné, ale pod sovětským vlivem až do jeho rozpadu v r. 1991.  Podstatný význam pro finskou kultur má Kalevala, epos, který vznikl z jednotlivých příběhů, které sbíral v první polovině 19. století především v Karélii venkovský lékař  Elias  Lönnrot a vydal jej v roce 1833. Později se ukázalo, že jeho předpoklad, že folklorní texty byly původně součástí jednoho uceleného eposu, je mylný, ale dílo zůstalo součástí finské kultury jako jeden celek.

            Finské pohádky jsou vybrány z rozsáhlého archivu finské lidové  slovesnosti, shromažďované od poloviny 19. století. Ze šestisvazkového souboru zvolil překladatel a vydavatel Marek Světlík výběr pohádek kouzelných.[1] Některé z nich nesou stopy toho, že jde o autentické záznamy vypravěčů, např. vypravěč omylem vynechal některou spojovací pasáž nebo navázal jinou pohádkou a podobě, jak se to v živém vyprávění snadno může stát. Komplikovaná, jakoby vypravěčem nastavovaná je Pohádka o ptáku Nohovi. Na začátku je spor myši se sýkorkou o sklizené zrní, a ten je přenesen na veškeré  ptactvo a čtvernožce. Spor vyhráli ptáci díky ptáku Nohovi, a ten se stává průvodcem a rádcem člověka, který ho po zranění v bojích vyléčil. Pták Noh ho pozval, aby si po složité cestě vyzvedl mzdu - zlatý dvorec. Ale tím to nekončí, protože obdarovaný cestou slíbil čertovi že mu dá, o čem doma neví. Je to syn, který se narodil v jeho nepřítomnosti a to je začátek už třetí pohádky o synově cestě do pekla a vysvobození princezny. Nebo Pohádka o Dolinovi:   Dolina, syn bohatého kupce, už jako kluk lumpačil, pak byl na vojně, odsloužil si šest let a hned se přihlásil znovu, ale nejdřív žádal o dva týdny dovolené. Nevíme, jestli ji vybral, ale se dozvídáme, že  protestoval proti zařazení do jednotky.  Prošel se stížností od kapitána, přes majora až k  diviznímu veliteli, který se rozhodl ho povýšit, Dolina to   odmítl a zažádal o propuštění. Není jasné, proč se to všechno událo právě takto a hlavně  proč vůbec to tu je, protože následuje běžná kouzelná pohádka.

Podstatnou část knihy tvoří  varianty běžných evropských pohádek. Zlí rodiče  jsou variantou  Perníkové chaloupky, rozdíl spořívá v tom, že po upálení ježibaby děti zůstanou v chaloupce, protože je v ní dost zásob. Dcera muže a dcera ženy  je  varianta  pohádky o dívce, která uspokojivě pracuje u čarodějnice, je odměněna ale její  sestry  nepochodí při plnění úkolu postarat se o krávy, ještěrky v sauně a o žáby v jeskyňce.  Odměnou za vykonanou práci je   skříňka, v níž je u pilné dívky  zlato, kdežto líné sestry a macecha  najdou ohně, který je  spálí. Dvanáct bratrů a sestra  je varianta Sedmera krkavců, v níž tři dívky  unesli orli, pak se narodil  chlapec, který je  hledá. A Děvečka od prasat  je v podstatě Popelka, v níž dárcem oblečení je kámen. Tři sestry žijí bez rodičů, dvě o sebe pečují, myjí si ruce, oči, ale nejsou ochotny pomáhat, když pec potřebuje obrátit chleba, ovce ostříhat, kráva podojit a  stařeček  vstát ze strouhy. Děvečka od prasat pomáhá a získá nejen dary, ale i prince. Při vybírání a ověřování té správné nevěsty tu hraje roli skleněný střevíček. Název Slunce, měsíc a vítr jako zeťové ani není třeba komentovat.

Najdeme tu obdoby Neohroženého Mikeše, Palečka  a pod názvem Pošetilá ženská i variantu Pohádky o rybáři a rybce.  Vedle středoevropských a západoevropských vlivů tu najdeme vlivy ruské –  pohádka Ilja Přemoudrý – ale také variantu pohádky perské, Kouzelná lampa je variantou pohádky o Aladinovi.

            Část pohádek se ale od běžně známých příběhů výrazně odlišují. Útěk z čertova dvorce vypráví, jak se venkovský pasáček  stane čeledínem u čerta, který vždy na rok, dva a  tři odchází do světa. Chlapec má zatím pečovat o lva a koně a dávat jim potravu obráceně – lvovi seno, koni maso. Chlapec je ale krmí normálně a  čertovi předstírá poslušnost. Lev a kůň se stanou jeho pomocníky a rádci. V jiném království je mladík  zaměstnán u krále, vybuduje skvělou zahradu a pak se stane nosičem mouky, přenáší ji z místa na místo, a za každý den dostává vždy dvojnásobnou mzdu. Princezna se do něj zamiluje, král se rozzlobí a rozhodne, aby žila s chlapcem. Ten dál nosí mouku, ale v převleku za rytíře vítězí nad oběma zeti krále. Nakonec je jeho identita rozeznána a je svatba s princeznou.

Nejzvláštněji působí pohádka Usmrkanec Rito. Jejím  hrdinou je lenoch, který přijme službu u pána, a ta spočívá v tom, že tři roky bude sedět v místnosti u stolu, nebude smrkat ani chodit na záchod a bude určeným způsobem rozmnožovat peníze. V blízkosti byl dvorec, jehož majitel se zadlužil a napadlo ho požádat o peníze Usmrkance Rita. Jeho  obě starší dcery se vypravily k Ritovi žádat o peníze, ale pro smrad nedokázaly nechat se Ritem políbit, zvládla to byť s potížemi nejmladší. To už uplynuly tři roky služby a Ritův pán ho poslal, aby se  vykoupal v řece,  pak ho ještě  umyl  mýdlem, navoněl, ustrojil a dal mu i kočár. Takto vylepšený Rito pak  odmítl obě starší dcery a vzal si tu nejmladší, obě sestry se oběsily.

Stojí za to hledat varianty a některé zvláštní postupy, postavy, sekvence děje jako variantu toho, co známe, ale zdaleka ne všechno je přenosné a přínosné.

            Pohádky z kouzelného mlýnku   pocházejí z Karélie, která  leží v Petrohradské oblasti.  Jižní hranice Karélie prochází Oněžským a Ladožským jezerem, na severu ji ohraničuje poloostrov Kola. Jedna část Karélie leží ve Finsku, druhá v Rusku. I z pohádek je zřejmé, že karelská kultura je směsí prvků ruských a finských.  Michaela Tvrdíková, která karelské pohádky převyprávěla, je zkušená autorka orientující se na folklór Ruska (Krásná Vasilisa, Létající koráb, Bohatýři dávných časů), Sibiře (O lstivé lišce, Dcera Slunce) a Kazachstánu (O statečném Kendebajovi) a je také sestavitelkou a překladatelkou Košíčku zlatých jablíček, který obsahuje pohádky, říkadla a hádanky pro malé děti, pocházející z dětského folklóru různých národů SSSR.

Pohádky z Karélie rozdělila do čtyř oddílů. V prvním jsou kouzelné pohádky: O statečném Medvědínovi, Kuřátko, O kouzelném mlýnku, varianty různých evropských pohádek a kombinace jejich motivů. V tomto oddílu najdeme ale i zajímavou pohádku O careviči Tähkimyšovi. Pokud jde o motivy a dějové sekvence, dá se říct, že jde o kombinaci ruského příběhu Tři cesty Ilji Muromce a Erbenovy Živé vody. Je zajímavá jak rozšířením rozhodování mezi třemi cestami, tak některými specifickými motivy a postavami. Synové se vypravují na cestu pro živou vodu. Jejich otec David ji pravidelně užíval před jejich narozením, aby nestárnul. Když se chlapci narodili, začal stárnout, protože už měl následovníky.  Ale nakonec se rozhodl přece jen  je  vyslat pro živou vodu. Uspěl jen podceňovaný nejmladší, ale ten pak odešel za svou nevěstou a dětmi a vládu si  ponechal car David, který vládne dodnes. Zajímavé tu je  oceňování vyššího věku: když hrdina hledá cestu, pomáhají mu tři baby akky žijící v domečku na kuří nožce, tedy obdoby ruské baby Jagy. Dávají mu  rychlé koně, čím starší, tím rychlejší. Velmi zvláštní postavy a motivy jsou i v pohádce O utopené nevěstě a v příběhu O udatné bohatýrce – ženě silačce či O medvědovi všežravci.

Druhý oddíl nazvala Tvrdíková poněkud nepřesně Strašidelné pohádky, což navozuje představu pohádek, které mají děsit čtenáře, ale zde jde o pohádky s démonickými postavami  -  Jak kupcův synek sloužil u čerta, Jak Matti vyzrál na čerty, ale také Jak se žába stala carevnou, což je běžná kouzelná pohádka, varianta mnohých jiných evropských.

Třetí oddíl s názvem Žertovné pohádky obsahuje humorky, jako je O hloupé babičce.  Upovídaná žena vyklopí sousedkám, že  manžel našel zlato a muž ji musí znevěrohodnit, aby mohl nález rychtářovi zapřít. O hlupácích z Kindahanu  je z rodu Kocourkovských, ostatní pohádky jsou spíše o chytrácích, kteří dokáží každého přelstít.

            Závěrečný oddíl Bohatýrské pohádky obsahuje tři příběhy, první dva navazují na zápletky a postavy z Kalevaly -  O nešťastném Kullervovi je o silákovi, který všechno dělá špatně a život mu komplikují  spory mezi otcem a jeho bratrem. Jeho příběh končí velice nešťastně, smrtí všech jeho příbuzných i jeho vlastní. Druhý O kováři všeumělovi  Ilmoillinovi  vypráví o jeho snaze oženit se s dcerou cara Pagana, který vystoupil z moře, ale nevěstu nezíská. Vytvoří si tedy dívku ze zlata a snaží se ji oživit, žádá o to Smrtku, ale ta odmítne a kovář ji za to zavře do železné truhly a hodí do moře. Nikdo neumírá, a ukáže se, že to nejde, Ilmoillien ji tedy vytáhne a je první, koho Smrtka vezme. Třetí příběh je vázán na prameny ruské -  O bohatýru Rakkovi od Ragenského jezera.  Rakka  na výzvu moskevského cara Vasilije přemůže hrozného bohatýra, který Moskvu ohrožoval a car za to ustanoví, že v Ragenském jezeře, u kterého Rakka žije, mohou lovit jen místní rybáři.

Karelské pohádky přejímají řadu prvků z ruské kultury, což je dáno soužitím, ale původní jména postav a místní názvy stejně jako termíny označující postavy nepatří viditelně k ruštině nebo k jinému slovanskému jazyku.  Karelština   pro nás působí exoticky a někdy dost krkolomně a jde  zřetelně kultuře finské bližší než ruské.

Sběratelem pohádek a pověstí  v Estonsku byl v první polovině 19. století Friedrich Reinhold Kreutzwald (1803 – 1882), lékař, buditel, organizátor národního života.  Báchorky ze země tisíce ostrovů obsahují výběr z jeho  obsáhlé sbírky. Vybírala a překládala je Naděžda Slabihoudová, a lze tedy jen těžko z dvaceti zde zařazených pohádek usuzovat na charakter estonských pohádek. Je  možné, že vybírala záměrně ty pohádky, které se od středoevropských a západoevropských odlišují,  a s touto výhradou berte nesledující charakteristiky.

Odlišností je celá řada, na první pohled je nápadné, že je tu hodně příběhů z vesnického života,  začíná to často rodinou, buď nemožností dočkat se dítěte, nebo počtem dětí a starostmi s nimi. Méně často je hlavním hrdinou dospívající, který jde do světa nebo dokonce malý kluk,  a motivace odchodu je často odlišná od pohádek středoevropských. Například  v pohádce Jak chudý chlapec nenadále k štěstí přišel  jde o  příběh desetiletého sirotka, který  slouží na statku jako pasák, je neustále bit a špatně živen a nakonec se rozhodne utéct. Vydává se do světa ne proto, aby něco vykonal či něčeho dosáhl, ale by unikl z nesnesitelné situace.   

            Zvláštností je tu více, často je hybatelem děje sen, který hrdinovi napovídá, co ho čeká nebo  co má učinit.  Většina  démonických bytostí se od středoevropských, a zejména od českých, liší  radikálně. Zatímco naši vodníci, čert či hejkalové jsou vlastně vesničani a plebejci, a vládcem je snad jen Krakonoš, vlastně  horal  bez skleněných paláců a zlatých pokladů, estonské bytosti jsou převážně vznešené, vysoce postavené a žijí v palácích -  Pekelná panna, Otec lesa, Vládkyně vod, Pán větru, Vládce podzemí, král Mlžného vrchu, Vládkyně vod. Většinou jsou to bytosti pomáhající, často celkem bez vysvětlení motivace svého jednání. Pomocníky a dárci jsou četní stařečci, kteří zasahují ve prospěch hrdiny z vlastního rozhodnutí, po hrdinovi nežádají, aby se s nimi rozdělil o jídlo či o jinou službu, ale také zlé bytosti často jednají jakoby bez důvodu, bez vazby na příběh. V pohádkách se také vyskytují trpaslíci nebo mužíčci, někteří bezhlaví.   Kouzla tu mají dost složitá pravidla, velmi komplikované jsou i osudy hrdinů a s tím také souvisejí dost dlouhá vysvětlování, jak a proč  se co odehrálo, neboť to také ne vyplývá vždycky z děje.

Vedle odlišné výstavby příběhů se liší i některé dílčí motivy, například v příběhu Jak princezna spala sedm let dává podceňovanému nejmladšímu synovi skvělé oblečení, zbroj a koně otcův hrob, u kterého po pohřbu držel hlídku, a v něm jako měděný, stříbrný a zlatý hrdina zvládne výstup na skleněnou horu a vysvobodí spící princeznu. K zvláštním motivům patří ptačí vajíčko pro štěstí nebo tři krabičky s kamínky, které pomáhají řešit náročné situace,  anebo  hledání krále Šalamouna a jeho prstenu. Zajímavý je i dobrý skutek, kterým si hrdina vyslouží odměnu v pohádce Bohatá odměna za dobrý skutek:  sedlák kvapně sváží seno před bouřkou, ale když cestou vidí spícího člověka, probují ho, aby nezmokl; na závěr dostane pytel peněz.

Najdou se i pohádky, které jsou variantami těch, které dobře známe, například Jak zachráněný princ zachránil své bratry:  princ  trpí zvláštní nemocí, má ruce zlaté, nohy stříbrné a břicho z modrého skla. Vyléčí ho sňatek, ale manželství komplikuje starší sestra nevěsty, která žárlí a podobně jako v našich pohádkách podstrčí rodičce  místo dětí štěňata. Jenže při prvním porodu se narodí šest dětí, při dalších dvou pro třech. Až v posledním případě se hodné chůvě podaří schovat jednoho z chlapců. Král jeho existenci nepovažuje za důkaz manželčiny neviny a oba je dá hodit do moře s železnou postelí. Dorazí na ostrov, kouzlem tam vybudují město a  nakonec princ osvobodí i svých jedenáct bratrů.

Spor trpaslíků  je dobře známá pohádka, v níž má  hrdina má rozsoudit tři osoby, které se přou o tři kouzelné věci, a všechny jim je sebere pod záminkou zkoušky.

Zajímavá je pohádka Štědrý dřevorubec: vydal se do lesa, aby pokácel strom na topení, jak požaduje jeho žena. Ale  každý strom mu vysvětlí, proč ho nemá kácet. Otec lesa mu za to  dá proutek, který mu dá všechno co v domácnosti potřebuje a dokonce  zkrotí i jeho zlou ženu.

A zlá žena je motorem děje i v příběhu Mocný rak a chamtivá žena, variantě Pohádky o rybáři a rybce. Žena uloží manželovi, aby nachytal ryby. Jemu se podaří chytit jen raka, ale ten ho přemluví, aby mu drátoval život. Je králem raků a dá mu klobouk plný ryb. Zpočátku obstarává jídlo pro ženu, která stále stupňuje požadavky, pak dojde na šaty, dům, nakonec je královnou a když se che stát bohem,  rak svou pomoc  zruší, vše se vrací do starých kolejí.   Přitom rak vyčte mužovi „Ty sviňská čeládko! Tvoje žena je blázen, ale ty jsi ještě horší blázen, protože tancuješ, jak ona píská!“ – jinak řečeno, kdo podléhá nesmyslným požadavkům, je za to  plně odpovědný,  i když se vždy odvolává na ženu.

    Lotyšsko a Litva     

  Pohádky  v knize s titulem  Hadí prsten, pocházející z Lotyšska,   svědčí o tom, že patří do rodiny pohádek evropských. Najdeme zde prakticky shodné  syžety, jen v detailech se lišící od pohádky jiné evropské země, i příběhy sice více či méně odlišné svou stavbou a dějem, ale s motivy, které známe z běžného pohádkového fondu střední i západní Evropy. Jsou tu ale také pohádky shodné podstatnými dějovými fakty, ale s odlišnými motivy, postavami, čarodějnými prostředky. Jen velmi malá část se zcela liší od pohádek jiných evropských kultur.

Jen nepatrné odchylky od známých pohádek představuje příběh Vlčku, kde jsi?, který je až na detaily shodný s Ptákem Ohnivákem a liškou Ryškou K. J. Erbena. Jediným výrazným rozdílem je to, že místo lišky zde hrdinovi pomáhá vlk. Chytrý chlapec  je o  přechytračení čerta, rozdíl oproti našemu folklóru spočívá hlavně v tom, že onen čert vyleze z jezera -   i v dalších pohádkách je čert bytostí vodní. Pohádka Pět siláků  vypráví o tom, jak se  pomocníky hrdiny stali nositelé zvláštních schopností a dovedností: jeden je mimořádně rychlý  běžec, druhý  střelec, třetí dokáže silně  foukat, další  trhat a pátý vytváří silný mráz. Tyto schopnosti pomohou hrdinovi splnit nesplnitelné úkoly, včetně přežití celé party v peci, neboť ji  dokáže  poslední ze siláků  změnit v chladírnu. Je tu také varianta  Kocoura v botách a  pohádka s názvem Nežádoucí zeť,  základem fabule podobná Třem zlatým vlasům Děda Vševěda. Je o něco komplikovanější  a  liší se postavou toho, kdo všechno ví. Je to čert, kterého po získání  žádaných rad  hrdina zabije. Rady jsou určeny  jednotlivcům,  kteří celých pětadvacet let trpí za své viny.

Někdy je s jinými evropskými pohádkami shodný základní motiv, v případě Tří drahocenných věcí je to spor o to, kdo ze tří hrdinů prospěl určité osobě nejvíc. V tomto případě jde o princeznu, která se musí rozhodnout mezi třemi bratry. Pošle je do světa,  a který do roka přinese  nejvzácnější věc, bude jejím ženichem. Jeden z bratrů získá za sto dukátů u vetešníka zlaté jablko, které vzkřísí mrtvého. Druhý také ve vetešnictví za stejnou cenu koupí zrcadlo, v kterém je vidět, co s na celém světě děje. Třetí v hospodě získá také za sto dukátů sedlo, s jehož pomocí se lze v mžiku dostat kamkoli. V zrcadle bratři zjistí, že jejich princezna je nemocná na smrt, nasednou na sedlo a jablkem ji zachrání v poslední chvíli.  Začnou se přít, který z nich pomohl nejvíc, a přou se  o to dodnes. Tato varianta se tedy vyhýbá řešení, jaké bývá v jiných příbězích s těmito motivy.

Podstatnější odchylky má celá řada pohádek, například Medvucho. Medvěd unesl vesnickou dívku a zplodil s ní syna, matce se i se synem  časem podařilo uniknout zpět do vesnice. Chlapec byl mimořádný silák a vydal se do světa. A odtud se pohádka podobá Neohroženému Mikešovi: Medvucho se cestou spřátelil s dalšími dvěma siláky. Cestou se zastavili v chatrči, jeden vždy vařil kaši, zatímco další dva šli na lov. Ale kaši celou spořádal mužíček velký jako palec, který siláky přemohl. Vypořádal se s ním až Medvucho, a při jeho útěku objevila  trojice  otvor do země. Medvucho se dal spustit a vysvobodil princeznu. Kamarádi ji vytáhli, ale při vytahování Medvucha se provaz přetrhl, ne jejich vinou. Nakonec ho z podzemí k velké úlevě kamarádů vysvobodil  mužíček.   Společně odvedou princeznu ke králi, odmítnou nabídku, aby zůstali na zámku, a jdou opět do světa. Příběh má i jinou etiku, než pohádka Boženy Němcové i některé její varianty.

Sedlák a stará bříza  je variantou pohádky o chamtivé ženě, která využívá dárce a stále nemá dost. Dárcem je bříza  a  v závěru jsou oba manželé  za chamtivost  proměněni v medvědy. S pomocí štiky  je varianta ruské pohádky, v níž je dárcem  štika, kterou hrdina hodil zpátky do vody. Pastorkyně a vlastní dcera: pastorkyně je vyslána v zimě na jahody, místo měsíčků jí pomůže babička  Štěstěna v lesní chaloupce.

V lotyšských  pohádkách najdete některé zajímavé motivy. Odměnou za významný skutek ve prospěch krále či jiné bohaté osoby bývají „fůry zlata a stříbra“, v některých případech i několik fůr. Stejně jako v jiných pohádkách i zde hrdina často dostane místo zdatného koně starou herku, která se nepromění v dobrého koně kouzlem, ale  pobytem v  lázni (=sauně), kde ji dobrý stařeček náležitě namasíruje. Draci a čerti mívají tři, šest a devět hlav.  Velmi zvláštní je i výstavba příběhu Zlatý kohoutek,  v němž se hrdina se vydává do světa pro zlatého kohoutka, který má vyléčit těžce nemocného krále. Příběh má základní fabuli shodnou s Erbenovou Živou vodou, ale tento prosťáček cestou za svým cílem odmítne  třikrát   nabídku oženit se s  třemi různými princeznami ve třech královstvích a dá přednost oněm fůrám zlata a  stříbra, aby se mohl oženit s čtvrtou princeznou, s níž má syna.

K odlišným příběhům, ale se  stejnými motivy, jaké známe z pohádek jiných národů, nebo skoro stejnými patří například pohádka Jak žába pomohla prosťáčkovi. Neobvyklé je, že prosťáček na rozdíl od svých starších a rozumných bratrů pomůže žábě přes příkop a ona se pak stane jeho dárkyní a rádkyní. Dobrota za dobrotu  vypráví o tom, jak otec chudé rodiny pošle tři syny do světa, aby  vydělali na stavbu nové chalupy místo té zchátralé. Všichni tři dostanu zcela stejné jídlo do uzlíku na cestu – chleba, tvaroh a špek. Ale  při první zastávce nejstarší bratr  rozhodne, že nejdřív snědí dávku nejmladšího, protože to bude jednodušší.  Ale  při dalších třech jídlech se pravidlo změní – každý přece jí ze svého uzlíku. Oba starší se najedí, nejmladšímu doporučí, aby se najedl mravenců, včel a havraních mláďat a hned také rozkopou mraveniště, strhnou úl a havraní hnízdo s mláďaty. Nejmladší pak škodu napraví a mravenci, včely a havran mu slíbí pomoc. Trojice dojde k bohatému pánovi na břehu jezera, oba starší, kteří dorazí dřív,  zaměstná jako honáky dobytka.  Nejmladší, který přišel později, pase drobný dobytek a pracuje dobře,  stane se proto správcem. Oba straší jsou líní a když na ně přijdou stížnosti od lidí ze vsi, oba od pánových  výtek odvádějí řeč tvrzením, že nejmladší se chvástá mimořádnými schopnostmi. Využili  jeho roztěkanosti. „Pán měl malou hlavu, když do ní vešla jedna zpráva, musely ostatní ven.“  Požaduje, aby nemladší vymlátil za noc všechno žito, po druhé aby mu postavil voskový most přes jezero, aby mohl denně chodit budit línou dceru, která tam má statek, a za třetí aby z pekla přinesl zlatého kohouta. Mravenci, včely a havran mu pomohou a na jeho díky  odpovídají „dobrota za dobrotu“. Když splní poslední úkol, bratři tvrdí, že umí uplést provazy z dýmu, ale nejmladší se vzepře, odmítne dál plnit úkoly, a tak ho pán vyplatí a provazy nechá plést starší bratry, pletou je možná dodnes. O stříbrném, zlatém diamantovém koni je variantou estonské pohádky Jak princezna spala sedm let.  Třem  bratrům, umírá otec a žádá je, aby po tři noci od pohřbu hlídali v noci u jeho hrobu. Všechny tři noci hlídá nejmladší, považovaný za hlupáka,  a dostane za to od otce tři dary – stříbrného, zlatého a diamantového koně s náležitým oblečením. A jen on dokáže pak  vystoupit na skleněnou horu a zachránit princeznu.

V těchto případech  jsou hrdinové, respektive skupiny hrdinů pohádek a výchozí motivace odchodu z domova nebo jiné činnosti, totožné s evropským fondem pohádek a odlišné motivy jsou tu  obohacením,  které se dá v praktické práci s nimi snadno využít. Práce s variantami nejen nabízí poznání jiných zemí a kultur, ale také vede k toleranci a tvořivosti nabídkou různých možností řešení, zdůrazněním faktu, že není jen jediná možnost, a vede také k vytváření kritérií rozhodování a volby.

Větší odlišnosti představuje pohádka O velikánském kohoutovi. Štěstěna v podobě žebračky se vydala mezi lidi,  a když u bohatých sedláků prosila o nocleh, nikdo ji k sobě nevzal, až chudá stařenka se o ni postarala. Od Štěstěny dostala stařenka vajíčko, z kterého se do rána vylíhl kohout a za tři dny vyrostl, až byl velký jako stodola.  Protože spořádal všechno jídlo, které stařenka měla, vydal se na velký statek, aby něco přinesl. Cestou vzal do zobáku lišku, vlka a medvěda a když ho na statku zavřeli postupně do kurníku, chléva a koňské stáje, zvířata vypuštěná z jeho zobáku všechen dobytek zahubila. Jako poslední trest na statku vymysleli uvěznění kohouta do sklepa, kde ho zasypali ho dukáty. Jenže  poklad ho nezahubil a kohout  spolykal všechny dukáty a donesl ho stařence.

Pohádka Vojákovo štěstí vypráví o vysloužilci, který na svých cestách zakotví v chaloupce stařečka, jemuž postaví novou chaloupku i lázeň. V lázni  střečkovou masáží omládl a  zkrásněl. Pak se stal podkoním u krále a zakoukal se do princezny. Když král vyhlásil, že hledá ženicha pro dceru, objevil se opět stařeček a dal mladíkovi píšťalku, která mu přivolala stříbrného, zlatého a diamantového koně, za jejichž pomoci získal princeznu.

A na závěr ojedinělá pohádka Zázračný kovář. Vypráví o starém kováři, který už nemohl kovat, žil v bídě a oba se ženou si přáli radši zemřít. Ale objevil se kovářský tovaryš a hned se dal  do práce. Vyběhl z kovárny a venku chytil stařenu, hodil ji na výheň a ukoval z ní mladou dívku. Ale to platilo jen pro staré chudáky, bohatí omladit nepotřebují, protože je  stáří nijak netrápí. Tak pomáhali starým lidem z okolí, až starý kovář zbohatl a mladý odešel. Ale před odchodem připomněl, že to platí jen pro chudé. Starý kovář dlouho odolával prosbám starých boháčů, až ho umluvila bohatá stařena. Zkusil to, hodil ji na výheň, ale ona se jen popálila. V tu chvíli si vzpomněl na tovaryše a přivolal ho. Mladý zasáhl, koval a koval, až vykoval ze stařeny  černou kočku, a pak už starého kováře nikdo neobtěžoval. Pozoruhodný je tu černý humor, ale hlavně onen rozdíl, který tovaryš – kouzelník vidí mezi stářím chudých a bohatých, neboť čím je člověk starší, tím víc potřebuje pomoc a ta holt něco stojí.

Vojtěch Gaja (ed.): Čertovské pohádky, Svoboda, Praha 1978

            V úvodu k Čertovským pohádkám,  výběru litevských a lotyšských pohádek,  píše  Radegast Parolek o litevských a lotyšských tradicích čertů. Vedle čertů křesťanských, kteří jsou protikladem andělů,   trestají hříšníky a odnášejí jejich duše do pekla, vystupují  v pobaltských pohádkách  i čerti v podstatě pohanští. Žijí v jezerech,  močálech a v lesích  a mívají i několik hlav nebo jiné anatomické zvláštnosti.  Mnozí spíše než vážné nebezpečí představují  pachatele různých kousků, nepříjemností a neplech,  které  hrdinovi komplikují život. Silná tradice čertů vedla ke zřízení  Muzea čertů v Kaunasu. Jsou v něm s kresby a sošky čertů z celého světa,  nejvíc  právě z Pobaltí, kde jsou nejčastější démonickou bytostí.

Příkladem běžné kouzelné pohádky s postavou čerta je O princi, který sloužil u čerta. Nejmladší ze tří princů zabloudí na lovu a na palouku najde zámek, který patří čertovi, a princ u něj přijme službu. Má topit a starat se o koně, jednou denně ho krmit a třikrát denně ho bít. Princ ho nebije a třikrát denně ho krmí. Nakonec se princ a kůň dohodnou, že spolu utečou, ale kůň napřed nabídne princovi mast, po které má diamantové vlasy. Poradí mu také, aby vzal tři čertovy předměty - zrcadlo, kartáč a bič. Když prchají, tyto předměty poslouží jako překážky pro čerta, který je pronásleduje. Dorazí do království, princ se stane pomocníkem zahradníka, ale když si princezny vybírají ženicha tím, že házejí diamantové jablko, jablko nejmladší princezny připadne princovi – zahradníkovi. Král je nechce v zámku,  ale nechá je bydlet v zahradním domku. Když jde král do války, princ vždy na svém kouzelném koni a s odhaleným diamantovými vlasy zvítězí. Až v poslední bitvě je zraněn a král ho ováže svým šátkem. Princezna ho objeví a vše se vysvětlí,  a nakonec se princův kůň promění v člověka, kdysi ho začaroval čert.

Je tu varianta pohádky, v níž člověk přechytračí čerta předstíráním mimořádné síly – tvaroh vydává za kámen apod.  Názvy pohádek: Hloupý čert a chytrý čeledím, Chytrý hospodář, Jak kovář ošidil čerta a šel do nebe, Horká lázeň,  Janek Nebojsa.

Hororová je pohádka   Ženich se stříbrným nosem. Krásná dívka si stále nemohla vybrat ze ženichů a  řekla, že by si vzala jen prince se stříbrným nosem. To se vyplnilo, ženich ji vzal do kočáru a jeli k němu do paláce. Cestou se zastavili postupně u tří hřbitovů, pokaždé ji ženich vyzval, aby odložila jednu část oděvu, u třetího hřbitova za ním šla a viděla, jak pojídá mrtvolu.  Dům, kam ji zavezl, byla chudá a zanedbaná chatrč.   Mluvila o tom, že se ho bojí, on se ji pokusil sníst, ale ona to oddalovala tím, že mu vyprávěla, jak se pěstuje a zpracovává len, až zakokrhal kohout. Ženich i chalupa zmizeli, dívka se octla v močále, dlouho tam bloudila a živila se jen klikvou.  Pak cestou našla u tří hřbitovů svoje oblečení a došla domů,  ale už ji si někdo nechtěl vzít

 Nepoddajná vlna – udřený rolník přivolal čerta, aby mu sloužil  za podmínky, že až pro něj hospodář nebude mít práci, vezme si jeho duši. Dostává řadu úkolů, až rolník neví, co by mu zadal, nakonec vymyslí úkol ostříhat ovci a vlnu narovnat, a to se mu nedaří, raději uteče.

O čertovi a zlé ženě – jeden muž měl zlou ženu, vylákal ji do lesa, kde našel jámu, tvrdil, že v ní jsou peníze, žena do jámy spadla, a když ji muž chtěl vytáhnout, vytáhl čerta.  Čert mu poděkoval za vysvobození z pekla, kam přišla hubatá ženská. Odměnil ho paličkou, která zázračně léčí, muž zbohatne, čert žádá o vrácení paličky a aby se s ním rozdělil o peníze, muž svolá lidi, vezme kotly a další náčiní, dělají strašný kravál, muž čertovi tvrdí, že se vrátila jeho žena a čert raději uteče. Řada příspěvků jsou v podstatě jen anekdoty.

Diamantová sekera, výběr pohádek z Litvy, Lotyšska a Estonska, byl přeložen z ruského originálu, který vyšel v 50. letech Moskvě. Celá kniha nese rysy místa a  doby, převládají v ní pohádky bytové neboli novelistické, odehrávající se ve vesnickém prostředí. Chudý venkovský lid je vždy tím, kdo zvítězí nad boháči. Méně nápadným znakem třídního přístupu k pohádce jsou některé  závěry pohádek, kdy hrdina získal princeznu, zasloužil se o králův úspěch ve válce a podobě, ale odmítne buď s princeznou se oženit, anebo s ní odejde do rodné chalupy. O tom, jak režim pohlížel na děti a výchovu, svědčí jiné konce pohádek, v nichž se hezky polopatě vysvětlí morálka či ideologie  příběhu.  Například pohádka Zapovězený uzel končí „A také vy si pamatujte na tuhle pohádku, vždyť to nejsou jenom námořníci, kdo musí držet dané slovo.“   =  „nenásilné  poučení“.

 Nicméně pomineme-li tyto rysy, které ostatně jsou asi  jasně zřetelné jen tomu, kdo totalitní režim a marx - leninskou filozoofii pamatuje, knížka obsahuje řadu pěkných pohádek.

            Část z nich jsou  varinaty pohádek celoevropských, včetně českých, a některé jsou vlastně jen přepisem těch, které dobře známe. Příkladem tohoto typu je Chytrá vesničanka,  v podstatě Chytrá horákyně. Od české pohádky se  liší  jen v nepodstatných detailech, které nemění  její smysl. S výjimkou konce: když se král v závěru probudí ve vesnické chalupě, kam si ho odnesla jako to, co  je jí nejmilejší v zámku, žena  odmítne se k  němu vrátit. Rozhodla se, že  si  vezme si obyčejného venkovana, který nebude věřit hloupým řečem, bude si vážit jejích rodičů  a  neřekne jí, aby se mu nepletla do jeho věcí.

Podobně končí pohádka Tři koně, v níž na začátku tři bratři mají hlídat tři kupky sena na louce, která patří králi. Každou noc kupky mizí a v hlídání uspěje nejmladší odstrkovaný bratr  a ten je pak hrdinou barvité pohádky, v níž získá koně stříbrného, zlatého a diamantového spolu s příslušným oděním. Vykoná velké činy, jako královský zahradník se zalíbí nejmladší princezně s níž se ožení, ale závěr zní: „Žij teď se mnou v úctě a bohatství. Budeš mým prvním rádce,“ – „ne králi, když jsi mě nechtěl znát dřív, ani teď nepotřebuji tvé milosti“ A odešel i se ženou.

Pasák vepřů  nejen názvem  připomíná pohádku Andersenovu tím -  pasák  se ožení s princeznou a ona žije s ním a přizpůsobuje se prostředí. Když pak král oba přijme, princezna se ztrapní, když  na  královské hostině jí jako vesničanka. Toto zmatení způsobu života je na pohádce zajímavé.   Z fondu evropských pohádek je v příběhu uplatněn  motiv tří bratří, z nichž nejúspěšnější je podceňovaný  nejmladší, je tu i  boj s drakem. O Zlatohlávkovi a Zlatovlásce   varianta pohádky o třech krásách světa, jak ji známe od Němcové

Několik pohádek přebírá jen motivy a některé sekvence, ale příběh je od středoevropských pohádek odlišný. Egle je příběh dívky jménem Egle, která se provdala za  krále užovek. Žil na dně jezera a tam se proměnil v sličného  a statného mladíka Žaltise. Devět let trvalo šťastné manželství, v němž se narodily tři děti, pak Egle požádala, aby směla s dětmi navštívit rodiče. Žaltis se jí to pokoušel znemožnit uložením úkolů, které byly nekonečné. Kouzlem se jí podařilo všechny splnit a odejit s dětmi,  s manželovým požadavkem, aby ani ona, ani děti neřekly nic o svém životě. Ale rodina s jejím manželstvím nesouhlasila a  Egliným bratrům se podařilo  z nejmladší dcery vytáhnout všechny informace, včetně hesla, na  něž Žaltis vystoupí z jezera.  Bratři ho zabili  a Egle  v žalu proměnila sebe i děti v  stromy – chlapci se stali dubem a jasanem, dcera osikou a matka jedlí, tak ty stromy vznikly.

O zlé selce a chlupatém hastroši: čeledína  trápila  zlá selka, on ji spustil do vyschlé studně pod záminku, že je tam zlato.  Místo ní však  vytáhl hastroše žijícího ve studni,  který je z ní zděšený.  Pomáhal čeledínovi, udělal z něj lékaře pro princeznu,  a chlapík si hastroše držel ve svých službách  výhrůžkou, že selku vytáhne ze studny. Děsil se jí stejně, jako český čert Káči. Pohádky jako  Proč je voda v moři slaná, či Hup do mošny  není snad nutné komentovat.

Novelistické pohádky  z vesnického života, tvoří asi polovinu knihy. Najdou se mezi nimi i příběhy velice zajímavé. Tak například první a současně titulní pohádka knihy  Diamantová sekera.  Vesnickému chuďasovi spadla  jediná jeho sekera  do řeky. Než stačil cokoli udělat, z křoví se vybelhal stařec, skočil do vody a nabízel vesničanovi  zlatou a pak stříbrnou sekeru, ale on je odmítl, protože to nebyla ta jeho. Stařík mu tedy vyzvedl jeho železnou a přidal i ty dvě cennější. Dozvěděl se to bohatý soused, a pokusil se stejný zisk:  hodil svou sekeru do vody, stařík se objevil, skočil do vody, ale vytáhl  jeho železnou sekeru.  Boháč ji odmítl, pak odmítl i   stříbrnou,   zlatou prohlásil za svou hledanou, a stařík se ho zeptal jestli se nespletl, na dně je ještě diamantová. Boháč přisvědčil,  spletl se.  Staroch mu ale  zlatou nedal a zmizel navždy pod vodou. Věčné téma chamtivosti, která  končí jejím potrestáním.

  Klima Pobaltí  je motivem pohádky   Mráz a Mrazivec.  Mráz měl syna, ale ten si otcovy práce nevážil a chtěl ho nahradit. Při pokusu být lepší než otec  dosáhl  zmrznutí bohatého  a tlustého pána v kožichu. Otec konstatoval, že to není nic zvlášť náročného a  uložil mu, aby  zkusil profouknout drobného sedláka. Sedláček byl hubený a špatně oblečený, ale pracoval, zahřál se a nezmrzl, a navíc ještě Mrazivce zmlátil.  Ideologie třídních rozdílů tu je hodně silná.

Hoře přehoře je opět pohádka o dvou sousedech,  bohatém a chudém. Boháč na trhu dobře a rychle prodal, chudák ne, navíc přišel i o svůj vůz. Šel domů pěšky a cestou si  zalamentoval „Ach ty moje hoře přehoře.“  Objevila se okamžitě  žena, jeho Hoře.  Vzal ji na záda a cestou ji prosil, aby se zmenšila, nemohl ji unést, a  pokračoval v tom  tak dlouho, až byla malá jako oříšek. Vytáhl tabatěrku, Hoře do ní strčil a hodil ji do řeky. Začalo se mu vést stále lépe a lépe,   bohatý soused mu záviděl a proto  se rozhodl  tabatěrku vylovit.  Hoře vyskočilo ven, byla to obrovská žena. Byla mu vděčná za vysvobození  a už se ho nepustila. Cestou domů se  mu překotil vůz a přišel o něj i o koně, zlomil si ruku a když dojel k svému statku, byl dům v plamenech. Tituly dalších pohádek z této oblasti:   Tajné slovo, Jak bednář přelstil vlka, medvěda a zajíce, Jak dal Stepas pánovi za vyučenou, Tříska a Kůra, a celek doplňuje několik zvířecích pohádek-

            Nejnápadnějšími znaky pohádky, odlišujícími ji do jiných literárních žánrů, jsou kouzla, kouzelné bytosti, ale také králové, princezny a princové i nádhera paláců a bohatství, jehož dosáhne úspěšný hrdina. Jsou to znaky podstatné, ale neměly by potlačit to podstatnější: etiku pohádky, životní perspektivu, kterou čtenáři dává, kvalitu mezilidských vztahů, řešení situací, souhrnně řečeno téma pohádky. Jestliže hrdina získá stříbrného, zlatého a diamantového koně, je to vnější vyjádření jeho stupňujících se kvalit, tj. vnitřních, charakterových hodnot. I svatba s princeznou či jiný mimořádný životní úspěch jsou vázány na činy, které vykonal, a dobré vlastnosti, které přitom prokázal. V tom vězí hodnota pohádky, to ostatní jsou jen prostředky, jak téma vyjádřit. Po tématu je třeba se vždy ptát hned na začátku úvah o jejich uplatnění v dramatické výchově či v divadle pro děti a po jejich variantách. Perníková chaloupka, německá i česká varianta končí tím, že děti se navrátí domů, zdůrazňuje se tu rodina, v níž lze překonat i velké překážky a problémy ve vztazích. Finská pohádka Zlí rodiče končí po upálení Ježibaby rozhodnutím dětí zůstat v chaloupce, nevracet se domů a tedy osamostatnit se, a to je jiné téma, i když v obou případech je život dětí zachráněn. V tomto případě neplatí výklad  Bettelheimův, že odvedení dětí do lesa je záležitostí emancipace dítěte, ale znamená to, že vzhledem k bídě rodiče děti definitivně odvrhli. Ale je třeba se tím důkladně zabývat, protože  každý z těch výkladů nabízí podněty pro reflexe nejen pohádky, ale i dosavadní životní zkušenosti hráčů.

 

 

Literatura

Anna Baugová: Hadí prsten, Lotyšské pohádky, přel. V. Gaja, Albatros, Praha 1978

Vojtěch Gaja (ed.): Čertovské pohádky, Svoboda, Praha 1978

Friedrich Reinhold Kreutzwald: Báchorky ze země tisíce ostrovů, přel. N. Slabihoudová, BALT-EAST, Praha 2000

Pirkko-Liisa Rausmaa: Finské pohádky I., přel. M. Světlík, Marek Světlík - M.E.S. S., Praha 2011

Jaroslav Tichý (ed.): Diamantová sekera, Lidové nakladatelství, Praha 1979

Michaela Tvrdíková: Pohádky z kouzelného mlýnku, Karelské pohádky, Albatros, Praha 1992

 

 

 

 

[1] Viz http:/www.iliteratura.cz/Clanek/29413/svetlik-marek-e-ed- finske…

Opožděné recenze

Opožděné recenze evamachkova Ne, 01/13/2019 - 14:36

Možná by se to dalo pojmenovat „Domácí antikvariát“ neboť se mi určitá kniha dostane do ruky rok, dva i více po vydání. V množství toho, co vychází, se novinka, která by mě zajímala, snadno přehlédne – kdepak jsou pravidelné knižní čtvrtky řízeného hospodářství, kdy jsme všichni věděli, že se mám ve čtvrtek v knihkupectví postavit do fronty. Ale stává se také, že moje potřeba tu či onu knihu mít nastane později, než kniha vyšla. A to třeba o pěknou řádku let, a pak místo internetového knihkupectví je po ruce internetový antikvariát. A přes všechny tyto zákruty a odklady jde často o knihu, která není bestseller, ale zasloužila by si být čtena a třeba i vstoupila do  dramatické výchovy.  Třeba také jako já tápete v množství autorů, titulů a nakladatelství, žánrů a edic a bůh ví čeho ještě.

Ale jsou i knihy dávno vydané a zapomenuté. Je běžné a pochopitelné, že se v praxi dětského divadla i přednesu objevují novinky. Kdysi Albatros vydávat obvykle jednu knížku dětské poezie ročně. S naprostou jistotou se texty z té nové objevily hned příští rok na přehlídkách dětského přednesu, a všichni, kteří je zvolili, se velice podivovali, že nebyli tak docela originální. A další roky autor a jeho dílo vymizeli, aby je nahradili ti novější. Přesto takové „zapomenuté“ nebo dejme tomu z módy vyšlé knihy by neměly zůstávat zapomenuty definitivně.

Hlavním, i když ne nutně jediným, tématem Opožděných recenzí jsou pohádky. Nejen proto, že je to základ literatury pro děti, a že jim nabízejí orientaci ve světě, v tématech, která v životě zcela určitě potkají – rodina, dospívání, přátelství, nebezpečí a úklady… Ale také proto, že v praxi se s pohádkami nakládá často dosti podivně. Podívejte se na katalog třeba Kosmase nebo Megaknih, co je na trhu pohádkových knížek! Pohádky si troufá psát kde kdo a nakladatelé to ochotně vydávají, dětské knížky mají zřejmě odbyt. Ale kolik těch zcela nových pokusů přepsat pohádky je zbytečných, nic nepřinášejících!  A co žene i zkušené a tvořivé i začínající autory k tomu, aby se pokoušeli o pohádku, jíž zřetelně nerozumějí a na dětského čtenáře přitom nemyslí. Mnohé zajímají je jen jejich vlastní problémy a témata a přitom je tak snadné vzít pohádku a nějak ji podle své vůle či zvůle přejinačit, nepotřebuje to moc nápadů a tvůrčích sil.  Pojem „pohádka“ má ve veřejném myšlení značný rozsah od skvostů po mlácení prázdné slámy Navíc knihkupci a knihovníci do regálů „pohádky“ řadí všechno co je pro děti a není to zařaditelné do literatury dobrodružné nebo mezi příběhy s dětským hrdinou. Kéž by více nakladatelů, než jen Albatros, Argo, Brio a pár dalších, víc nad výběrem pohádek přemýšlelo, a jejich redaktoři se raději podívali do knihoven, co by stálo za reedici, než podporovat něco docela zbytečného.

 

Pár slov úvodem

Pár slov úvodem evamachkova So, 01/12/2019 - 15:13

Možná by se to dalo pojmenovat „Domácí antikvariát“ neboť se mi určitá kniha dostane do ruky rok, dva i více po vydání. V množství toho, co vychází, se novinka, která by mě zajímala, snadno přehlédne – kdepak jsou pravidelné knižní čtvrtky řízeného hospodářství, kdy jsme všichni věděli, že se mám ve čtvrtek v knihkupectví postavit do fronty. Ale stává se také, že moje potřeba tu či onu knihu mít nastane později, než kniha vyšla. A to třeba o pěknou řádku let, a pak místo internetového knihkupectví je po ruce internetový antikvariát. A přes všechny tyto zákruty a odklady jde často o knihu, která není bestseller, ale zasloužila by si být čtena a třeba i vstoupila do  dramatické výchovy.  Třeba také jako já tápete v množství autorů, titulů a nakladatelství, žánrů a edic a bůh ví čeho ještě.

Ale jsou i knihy dávno vydané a zapomenuté. Je běžné a pochopitelné, že se v praxi dětského divadla i přednesu objevují novinky. Kdysi Albatros vydávat obvykle jednu knížku dětské poezie ročně. S naprostou jistotou se texty z té nové objevily hned příští rok na přehlídkách dětského přednesu, a všichni, kteří je zvolili, se velice podivovali, že nebyli tak docela originální. A další roky autor a jeho dílo vymizeli, aby je nahradili ti novější. Přesto takové „zapomenuté“ nebo dejme tomu z módy vyšlé knihy by neměly zůstávat zapomenuty definitivně.

Hlavním, i když ne nutně jediným, tématem Opožděných recenzí jsou pohádky. Nejen proto, že je to základ literatury pro děti, a že jim nabízejí orientaci ve světě, v tématech, která v životě zcela určitě potkají – rodina, dospívání, přátelství, nebezpečí a úklady… Ale také proto, že v praxi se s pohádkami nakládá často dosti podivně. Podívejte se na katalog třeba Kosmase nebo Megaknih, co je na trhu pohádkových knížek! Pohádky si troufá psát kde kdo a nakladatelé to ochotně vydávají, dětské knížky mají zřejmě odbyt. Ale kolik těch zcela nových pokusů přepsat pohádky je zbytečných, nic nepřinášejících!  A co žene i zkušené a tvořivé i začínající autory k tomu, aby se pokoušeli o pohádku, jíž zřetelně nerozumějí a na dětského čtenáře přitom nemyslí. Mnohé zajímají je jen jejich vlastní problémy a témata a přitom je tak snadné vzít pohádku a nějak ji podle své vůle či zvůle přejinačit, nepotřebuje to moc nápadů a tvůrčích sil.  Pojem „pohádka“ má ve veřejném myšlení značný rozsah od skvostů po mlácení prázdné slámy Navíc knihkupci a knihovníci do regálů „pohádky“ řadí všechno co je pro děti a není to zařaditelné do literatury dobrodružné nebo mezi příběhy s dětským hrdinou. Kéž by více nakladatelů, než jen Albatros, Argo, Brio a pár dalších, víc nad výběrem pohádek přemýšlelo, a jejich redaktoři se raději podívali do knihoven, co by stálo za reedici, než podporovat něco docela zbytečného.

Spisovatelé První republiky a pohádka

Spisovatelé První republiky a pohádka evamachkova Po, 01/07/2019 - 13:11

Spisovatelé První republiky a pohádka

          Dvacátá a třicátá léta 20. století přinesla do literatury pro děti zlom. Vstoupili do ní  autoři píšící pro dospělé,  kteří proti dosavadní převládající utilitárností komerčnímu využívání  knížek pro děti, nabídli tvůrčí obrazotvornost a potravu pro čtenářskou představivost. Psali osobitě, autenticky, tvorba pro děti se u nich stávala plnohodnotnou uměleckou literaturou. Objevy moderní psychologie, ale i citlivost a vnímavost autorů, posílily aspekt dítěte, jeho zájmů a způsobu myšlení. Byli to autoři pevně zakotvení v meziválečném období, nejen tvorbou, ale i životem. Z tří autorů jen Eduard Bass  2. světovou válku přežil, ale zemřel velmi brzy po jejím skončení.

Jiří Mahen (1882 – 1939)

Mahen se proslavil v několika oborech, jako redaktor, dramatik, knihovník a ředitel knihovny, autor Režisérova zápisníku i Rybářské knížky, a je trvale spojen s Brnem Mahenovou knihovnou a Mahenovým divadlem. Méně často se u něj zmiňuje tvorba pro děti, přesněji řečeno autorství variant na lidové pohádky. Informace o této části jeho tvorby obtížně lovíte i na internetu.

První z jeho pohádkových knížek, Co mi liška vyprávěla, vyšla poprvé v roce 1914, kdy Mahenovi bylo 26 let. Znám ji z vydání SNDK z roku 1958, kdy vyšla s Ladovými ilustracemi. Dvanáct pohádek je rámováno autorovými rozpravami s fiktivní liškou a tím je také dáno, že ve všech pohádkách mají důležitou roli zvířata. V některých jsou hlavními nebo jedinými aktéry, jinde jsou významnými pomocníky či dárci. To příběhům dodává charakter pohádek zvířecích, ale v různé míře se v nich uplatňuje i směs prvků kouzelné pohádky a pověsti. Výstavba knihy vede od pohádek s prvky nonsensu, zábavných pro děti a přitom nabízejících podstatné téma pro starší čtenáře a dospělé, přes varianty kouzelných pohádek až k velmi pesimistickým příběhům se špatnými nebo ne zrovna povzbudivými konci. V závěrečné pohádce je sice zlo díky zvířatům překonáno, ale přesto zůstává pochybnost o pozitivních hodnotách světa.

První příběh má název O rozmarném, světě – obráceném světě. Na počátku všeho se jako první zrodil červený cvrček.  A jak se další zvířata vynořovala ze země, cvrček jim určoval jejich role: z kobylky udělal krávu, z pavouka pasáka kobylek, psa zastupuje stehlík a na větvi místo něj zpívá kůň; místo vody je v rybníce máslo, noc je den a den je noc. Zvířata plní úkoly, které jim suverénně zadává cvrček, nadutý, sebejistý hlupák, který všemu rozumí a nafukuje se jako diktátor. Jeho vláda a zmatení rolí skončí, když se konečně probudí obr, jehož úkolem je vytvořit svět.  Hodí sluce na oblohu, máslo se horkem rozpustí na vodu a všechno se stává normálním, absurdita pominula. Převrácené role jsou zábavné, ale za nimi lze vyčíst téma zpupného hlupáka, ješitného a suverénního. První ježek má podobnou hlavní postavu, ježka, který se jako král nafukuje, nakonec ho lidé hodí do vody a chytrák, který ho usvědčil, je králem.  Jak se zvěř pomstila člověku - soud, který nad člověkem vynesou zvířata, král nakonec vydá pravidla pro vztahy mezi lidmi a zvířaty a založí tak myslivost. O hloupém čertu – smutný hrdina pohádky má na světě samé potíže, nakonec si ho jako cirkusového artistu vyzvedne Luciper.

 Zlatá lilie je první z pohádek, které vycházejí z principů kouzelné pohádky. Je to příběh tří dcer kouzelníkových, z nichž dvě starší byly ohavné, zlé a agresivní, kdežto nejmladší byla překrásná a milá. Dvě starší tloukly nejmladší sestru, ale i kouzelníkova draka, hada a ďasa, když nebyl otec doma. Ale ten jednoho dne zjistil, jak se věci mají a dvě starší vyhnal do lesa. Po čase zjistil, že nejstarší ho pomlouvala u zvířat a proměnil ji v dýni, zpustlou prostření dceru proměnil v ostružinu. Vrátil se domů a byl smutný a nejmladší zlatovláska se nabídla, že to v lese dá do pořádku. Každému postupně splnila – ovšem jen na týden -  co si přál, pro laně celá hora porostlá loukou, pro  vepře  ovsem, další zvířata žádala jiné rostliny, které jim vyhovovaly,  ostatní vždy přišli zkrátka. Když to kouzelník zjistil, proměnil nejmladší v zlatou lilii a odešel s drakem, hadem a ďasem kamsi k moři a na kopci zase zavládl normální stav. Spolu s prvky kouzelné pohádky začíná sílit orientace na neřády a pošetilosti světa – nedá se dobře žít ani s agresivitou, ani s bezbřehým, vyhovováním každému.

Myší král je dost pochmurná pohádka o zpupné myši, která tak dlouho hledá vyšší a vyšší postavení, až skončí jako sloní nosič břemen. Podobný charakter má i Tisíc ptáků a jedna vlaštovka, největší potíže tu nastávají proto, že vlaštovka je líná a netečná. Věční poutníci – příběh světa zvířat, který je postižen čímsi na způsob doby ledové. Dvanáct zbojníků a vrána začíná ryze pohádkově: král měl krásnou ženu, ale pořádal pitky, nestaral se o ni, ona měla jen dcerušku. Když umírala,  víla jí slíbila, že se o dítě postará,  zemřela a z místnosti vyletěla vrána. Pokračuje to jako alegorie sociální vzpoury: vrána se  dala dohromady se zbojníky, k zbojníkům se přidali  vesničani a porazili nepřátelské vojsko. Král jim byl vděčný, vzpomněl si na zemřelou ženu a dítě, vranka se proměnila v princeznu a vše bylo v pořádku.  Račí princezna je varianta klasické pohádky – král měl tři syny, dva starší byli statní, nejmladší byl ošklivý, hrbatý, měl hrubý hlas a nezajímal se o princovské aktivity, ale četl si a poslouchal vyprávění babiček. Podnikl složité hledání račí princezny, dosáhl svého a v tom procesu zmužněl a zkrásněl, a protože v době jeho nepřítomnosti oba starší bratři zahynuli, stal se králem.

Autorův pesimismus vrcholí v předposlední pohádce nazvané Skřítek Ondra. Chlapec Matěj si vysnil skřítka a ten opravdu přišel. Dlouhou dobu si spolu krásně hráli, až skřítek Ondra začal o každém říkat, že je hloupý, pak dělal lidem různé zlomyslnosti, nejdřív neškodné, pak vážné a způsobil zranění i Matěji. Ale ten se pokusil skřítka potrestat a vrátit k hrám, jenže když lezl na strom za Ondrou, větev se ulomila, spadl do vody a utopil se. Nevydařené, přímo tragické naplnění snu o kamarádovi skřítkovi. Nejde o to, že děti jsou konfrontovány s faktem, že ne všechno v životě je krásné a vlídné. Ostatně žádná klasická pohádka nezatajuje nebezpečí, proradnost, nástrahy, obtížné situace a jiné překážky, s nimiž se člověk v životě potkává, i když nemají podobu draka nebo zlého skřítka. Problém zde je v tom, že je to bezvýchodné a nedává dítěti naději, že život má a bude mít své světlé stránky, a že osud má člověk především ve svých vlastích rukách.

Posední příběh Noc duchů je jakýmisi shrnutím pohádek a pokusem o objektivní pohled na život.  Je o světě, který se pokazil, vodníci, hejkalové a víly byli zlí a zlomyslně ničili lidi. Ale  když se ztratily královy děti a Ježibaba je chtěla upéct, spojila se proti nim zvěř s lidmi, Ježibabu  vylákali z její chaloupky, děti zachránili a její chalupu zapálili. Moc čarodějnic skončila jejich záhubou.

Je zřejmé, že v Mahenově myšlení převážil dospělý a hodně pesimistický pohled na svět, nad zájmy a způsobem myšlení dětí. Nad některými postavami se mi vybavují někteří politici  a téma mě zajímá. Ale proč by mělo zajímat děti, které mají své zájmy i svou potřebu zorientovat se v objektivně nahlíženém světě, řešit svoje vztahy k rodičům a sourozencům; děti, které začínají přemýšlet, i když dost mlhavě a povrchně, jak budou žít v dospělosti, řeší problémy přátelství, svého bezprostředního prostředí, v němž není vždy jednoduché se  vyznat.

Knížka Dvanáct pohádek knižně vyšla r. 1947 v Družstevní práci, vycházela jsem z vydání v Albatrosu z roku 1969,  ilustrovaného Jiřím Trnkou. Druhá kniha Mahenových pohádek je ještě zvláštnější než první. Podle textu na záložce pohádky vzniky za 1. světové války, což by vysvětlovalo vážnost pohledu na svět a na lidi. Ale jde spíše o úvahy o etice nebo o podstatě lidskosti, než o problematiku válečnou. A spíše než pohádky jsou ty texty někde mezi mytologií, pověstí a pohádkovými motivy. Pro to poslední svědčí například motivy s princeznami a jejich vdavkami, i když pojednané svérázným způsobem, nebo varianta pohádky o Palečkovi, který se tu jmenuje Malíček. Pověsti se příběhy blíží jednak hojným výskytem démonických postav, čarodějnic a kouzelníků, lesních bytostí, vodníků, jednak tím, že všechny příběhy jsou konkrétně lokalizovány do různých moravských míst. Je tu prakticky celá Morava: Beskydy, vesnice na Vyškovsku, kopanice nad Jablunkovem, brněnský hrad, Pálava, Valašsko, vrchy kolem Hrozenkova, Žďár, vesnice v místech, kde je dnes Olomouc, Jaroměřice, dědina u Strážnice a Pernštýnský hrad nad Tišnovem.  K mytologii směřují varianty na biblické stvoření světa a účast některých postav. Ze stařečka – dárce se vyklube anděl, v jedné pohádce se dočteme jak to bylo, když Bůh stvořil člověka a jeho ženu, v jiné pohádce hraje roli kudla, kterou kdysi darovali Kristus Pán se svatým Petrem poustevníkovi, časté začátky typu „když Bůh stvořil zemi“ nebo „za dávných dob, kdy ani nebylo město Žďár na světě …“ V řadě příběhů se vypráví, jak co vzniklo -    První chlebíček na světě je to tom jak Bůh dal lidem krávu, oheň a zbraně pro lov, když je omrzelo jít jen ovoce, a nakonec jim dal ještě obilí, aby mohli péct chleba.

Závěr knihy tvoří předposlední Mlynářův student, jehož hrdina se zamiluje do rusalky, ale ta nemá duši. Odmítne dívku, která se do něj zamilovala, ona se utopí, a lidé ho podezřívají, že ji do vody hodil. Je oběšen, odřízne a oživí ho čarodějnice, poradí, jak rusalce dodat duši, ale dopadne to tak že do ní přejde jeho duše a on umírá.  A v závěrečné Nanynce a podzemním králi  zlá hradní paní  vezme  špatný konec, odnese ji  čert.

Marná sláva, když to čtu, jde mi stále hlavou, že Mahen skončil sebevraždou, a i když konkrétním impulsem byla situace roku 1939, je zřejmé, že tíhnul k pesimismu a depresím, a proto jsou některé příběhy až na hraně morbidnosti. Jednotlivé použité motivy nebo dějová schémata svědčí o tom, že nejde o příběhy pro děti, ať už bychom je žánrově zařadili jakkoli, ale o problémy dospělého a dospělé zajímající. O potomcích v jeho životopisech není zmínka, o dědictví se postaral synovec z manželčiny strany, s dětmi tedy zřejmě do styku nepřecházel. Pohádka pro dospělé bývá málo čtená – dětem nenabízí to, co je zajímá, dospělé odrazuje žánrové určení, poukazující spíše k dětem. Vzniká tedy automaticky otázka, proč vlastně Dvanáct  pohádek vydalo nakladatelství specializované na literaturu pro děti a proč se knížkou zabývat v souvislosti s dramatickou výchovou. Pokud jde o nakladatelství, je to služba kulturní veřejnosti, podstatná informace o vynikajícím spisovateli, a komerční hlediska tu tedy nehrají roli. Je to sice kniha nejspíš málo čtená, ale je to dostupná kulturní hodnota.

Pokud jde o dramatiku, event. o divadlo s dětmi či pro děti: pohádku o hrobaři a Smrtce kdysi zdramatizovali manželé Lamkovi pod názvem Veselý hrobař pro loutkové divadlo a hrál ji i amatérský činoherní soubor pro dětského diváka. Vedly se samozřejmě diskuse o tom, že se příběh odehrává na hřbitově, ale paradoxně právě Hrobař je velmi vyrovnaný a věcný v pohledu na život a jeho nespornou jistotu, jíž je smrt. Autor to vidí za nadhledu a pokojně, ostatně jde v tomto případě o variantu lidových pohádek o ševci či jiné pozemské postavě, která přelstí  Smrtku nebo čerta, ale nakonec se zjistí, že konec života je nezbytností, s níž je třeba se vyrovnat. Kromě toho  Hrobař  a smrt vypráví o veselém hrobaři, který si při práci neustále zpíval.

Trvale aktuální téma má Kopaničář a kohout: chudý člověk z kopanic náhodně získal černého kohouta, který mluvil lidským hlasem. Kopaničáře naváděl k zločinům, které mu prezentoval jako chytré počiny. Začíná to menšími krádežemi -  cínový talíř, kožich -  a končí vraždou. Kopaničář kohoutovo našeptávání, jak chytře využít situace, vždy ocenil „ale ty jsi šelma!“,  ale kohout to vždy odmítl:  „Co bych já byl šelma? … ty jsi šelma.“ Přitom se stupňuje  označení od  potvory, čtveráka,  šelmy, k   darebákovi, lumpovi a ďáblu. I malá krádež je krádež – znala jsem lidi, kteří se s humorem chlubili, že ukradnou popelník v hospodě, knihu v knihovně, znala jsem osobu, která spolustolovníkům kradla zápalky, o tisících lidí, kteří jezdí městskou dopravou načerno nemluvě. Jde sice o malou finanční hodnotu, ale v každém případě to způsobí druhému potíž a je to neoprávněné obohacení, u městské dopravy dokonce dost podstatné. Ale nejdůležitěji je, že eticky je to krádež, stejně jako kdyby šlo o miliony. A házet to na našeptávače? Je na každém jedinci, zda našeptávání, příležitost, „chytrý nápad“ akceptuje a realizuje. V závěru se kopaničář zděsí, kam ho kohout dovedl svými radami a svody, pozve černokněžníka, ten všechny nakradené věci spálí, pak kouzlem usmrtí jak kohouta, tak kopaničáře a jako plat si odvede kozu, kterou měl kopaničář ze starších časů a krávu, kterou počestně koupil. S  nemravností prostě je nutné zcela skoncovat!

Další pohádky mě svým tématem neoslovily, ale to neznamená, že z nich někdo jiný nevyčte aktuální a podstatné téma, nebo že doba nezmění pohled na ně. Takže stojí za to si je příležitostně přečíst.

 

Eduard Bass (1888 – 1946)

Mahenovým protikladem je jak osobním založením, tak tvorbou Eduard Bass. Nejen fejetonista, reportér, soudničkář, divadelní kritik, romanopisec a humorista, ale také kabaretiér, textař, konferenciér, zpěvák, herec a recitátor. A v neposlední řadě autor Klapzubovy jedenáctky (1922) o jedenácti synech pana Klapzuby, kteří ve fotbale udělali díru do světa. Optimistická osobnost s pochopením pro dětské zájmy. Konec konců jeho pohled na svět a na život dobře známe z televizního Cirkusu Humberto: přes všechny potíže a překážky má život hlavně světlé stránky.  Bass také uměl psát pro dítě srozumitelným způsobem, Cirkus Humberto jsem přečetla krátce po jeho prvním vydání, bylo mi nějakých jedenáct či dvanáct let.

Jestliže Mahenovy pohádky patří do kategorie pohádky autorské, ve výstavbě a typech  příběhů odvozené z pohádky lidové, Bassovy pohádky patří do skupiny převyprávění pohádek různých kultur.  Pohádky většinou publikoval časopisecky, v Lidových novinách i ve Světozoru, a to v průběhu několika let. Souběžně s tím připravoval knihu pohádek z celého světa. Převyprávěl výběr textů z německých pramenů. Soubor knížek, které vycházely od roku 1912 do roku 1940, se našel v jeho pozůstalosti. Na základě toho, co měl připravené k vydání, ale už nestačil realizovat, vyšel po jeho smrti, v roce 1957 výbor pod názvem Na lodi za pohádkou.  Albatros knížku vydal ještě podruhé, o dvanáct let později.  Ale až šedesát let po Bassově smrti našly jeho pohádky pečlivou editorku, Hedviku Nováčkovou – Landovou. Studovala český jazyk a literaturu na Pedagogické fakultě Masarykovy university a bakalářskou práci (2007) napsala o Klapzubově jedenáctce a Na lodi za pohádkou a v roce 2010 obhájila práci diplomovou, nazvanou Pohádkové texty Eduarda Basse (vydané i nevydané).  Soubor všech Bassových pohádek čerpala z archivu Památníku národního písemnictví i přímo z periodik. V roce 2016 vydalo nakladatelství Masarykovy univerzity celý soubor Bassových pohádek s komentáři, ediční poznámkou i vysvětlivkami.  Autorka zvolila název Koráb pohádek, který našla jako titul na složce Bassových pohádek v archivu PNP.  Práce Hedviky Landové je zevrubná a pečlivá a navíc je zajímavý i fakt, že univerzitní nakladatelství vydalo soubor pohádek čtenářsky, beletristicky koncipovaný.

Pohádky Bass vybíral podle místa jejich původu, přičemž základní řazení i množství příběhů z určité oblasti jsou na první pohled dost neobvyklé. Bass měl k dispozici obsáhlé německé dílo, které za léta vydávání pravděpodobně obsahovalo celkem vyrovnané skupiny pohádek.  Působí to, jakoby  Bass zvolil ty země či oblasti, z nichž máme, respektive měli jsme v době, kdy je psal a publikoval, velmi málo informací, možná nejen o fondu jejich pohádek. Začal Ruskem a Ukrajinou, jimž věnoval po jednom příběhu, a pak následuje cekem deset příběhů z Kavkazu, přitom většina z nich pochází od různých kmenů žijících v Dagestánu. Na to pak navazuje příběh Uzbeků žijících v Kazachstánu. Dvě pohádky reprezentují indický subkontinent, několik příběhů je z Malajsie a Oceánie, následují pohádky africké, z nichž dvě pocházejí ze severní, tedy převážně arabské Afriky. Nejpřekvapivější je výběr z Evropy -  Řecko, Albánie, Přímoří (oblast kolem Terstského zálivu, dnes rozdělená mezi Itálii, Chorvatsko a Slovinsko), Srbsko, Bulharsko, pak dva skoky do Estonska a Francie, následuje Island, ale po výletu do Jižní Ameriky a Karibiku Bass zařadil nečekaně pohádku čínskou.  Poté se vrátil do Evropy – Dánsko, Grónsko a Aljaška, Švédsko, Norsko a závěr knihy tvoří dvě pohádky, které nebyly Bassem zařazeny – finská a maďarská. Mnohé z těch zemí a zvláště pak jejich pohádky musely být ve 20. Letech, kdy Bass tvořil, dost málo známé.  První řecké pohádky u nás vyšly v nakladatelství Dauphin až v r. 2000, islandské pohádky a pověsti vydalo Argo v roce 2008 a albánské o rok později, kavkazské pohádky pod názvem Zlatý jelínek (Jaroslav Tafel) vyšly r. 1967.  Sovětský svaz, který v meziválečném přitahoval pozornost levicově orientovaných intelektuálů, musel v té době působit mnohem exotičtěji a přitažlivěji, než když jsme v 90. letech sledovali dramata válek na Kavkaze. 

Zdá se, jako by bylo Bassovým kritériem vytváření skupin podle podnebí. Svědčilo by o tom spojení Dánska, Grónska, Aljašky, Norska a Švédska, ale Island je umístěn zcela odlišně. Je to dost nejasné, ale podstatné je, že Bass k nám přinesl pohádky z různých zeměpisných i kulturních oblastí. Některé z nich ostatně publikoval v časopise Světozor, který byl zaměřen na poznávání celého světa. Dostatečné povědomí o těchto skutečnost ale sotva tehdy mohlo vzniknout, neboť v Lidových novinách i Světozoru pohádky vycházely během 14 let a lze tedy těžko přepokládat, že se našli čtenáři, kteří by si z toho utvořili nějakou soustavnou vědomost. Dnešního čtenáře také překvapí některé zeměpisné názvy, Ukrajina tu figuruje jako Malorusko, objeví se zmírněné Přímoří, o jehož existenci v rámci Habsburské monarchie už prakticky nic nevíme, Gruzie nese název Georgie.

Část pohádek pochází od přírodních národů, respektive z kultur kmenových (včetně některých příběhů z Kavkazu). V těch se často mísí mýtus s pohádkou, když vyprávějí o tom, jak co vzniklo, jak přišli indiáni na zem, proč která zvířata spolu soupeří nebo naopak spolupracují.  Mezi zvířecí příběhy patří i tibetská moralita Vydry a šakal: dvě vydry společnou dělbou práce nalovily hromadu ryb, ale žádná nechtěla kořist dělit, aby se nedopustily nespravedlnosti. Proto úlovek  šakal  rozdělil sám: jedna dostala hlavy, druhá ocasy a on ten prostředek. “Kdo jen hloubá a nejedná, rozmnožuje poklad chytřejšího.“

V afrických pohádkách najdeme i motivy, známé z evropských zdrojů, jako je příběh  Kolik jich bylo, jehož hrdina se nemůže se dopočítat, protože do počtu nezahrnuje sám sebe, jako v příbězích Kocourkovských. Indiánská pohádka Ropucha Ištika: ženy vařily polévku a přitom se posmívaly ropuše. Ta se proměnila v staříka a žena jako omluvu staříkovi nabídka misku polévky. Snědl ji i s miskou, což se opakovalo,  až spořádal  veškeré nádobí. Zalezl pak do svého stromu,  ale ženy ho našly a upálily. Zbylo jen nádobí, ale všecko rozbité, to byl trest za to, že se ropuše posmívaly.

K pohádkám přírodních národů patří příběh indiánů z Karibiku Kouzelný strom, známý u nás i z jiných publikací, jehož hlavní postavou je tapír. Tato varianta vidí příběh z hlediska všech tvorů, zvířat i lidí, kteří hladověli, protože ještě neuměli pěstovat zemědělské plodiny a ovoce. Jen tapír byl dobře živený a spokojený, ale nikdo nevěděl, proč.  Tak se za ním z pověření zvířat vypravila krysa, která ho pozorovala u stromu, na němž rostlo všechno, co se dalo jíst – ovoce i obilí všeho druhu. Všichni se tedy vypravili k stromu, a když snědli všechno, co napadalo na zem, třicet dní  strom poráželi.  Když se to podařilo, všechno snědli a tapírovi zbylo jen pár švestek a od té doby jsou švestky jeho hlavní potravou. Pak přiletěl pták Bunia a vysvětlil lidem, jak se rostliny sejí a ošetřují a co se s nimi dělá, lidé se tak naučili zemědělství. Jedna z mála pohádek z této oblasti, která je i dnes pro nás aktuální – vypráví,  kam vede ničení pouhou spotřebou, bez ohledu na to, čemu se dnes říká „udržitelný rozvoj“.

Mezi pohádkami najdeme i varianty humorek, jako jsou Nahluchlí z Řecka. Místo jednoho či dvou nahluchlých je jich tu celá skupina -  ovčák, sedlák, kramář a babka,  kteří se kvůli svým nedorozuměním  hádají a skončí před soudcem, který je také hluchý jako poleno.

Početně a zejména rozsahem v knize převládají pohádky kouzelné. Mezi nimi převažují  varianty příběhů běžně známých, ale i v nich se najdou zvláštní a zajímavé motivy. Například hned první pohádka Korábu pohádek je ruská O pastorkyni a dvanácteru bratří. Základem příběhu je to, co známe jako Sněhurku, ale místo chaloupky v lese je tu křišťálový zámek na skleněné hoře, místo sedmi trpaslíků 12 bratrů – sokolů proměňujících se v mladíky. Po příchodu dívky do zámku se s ní ožení nejmladší. Liší se i konečné probuzení dívky v rakvi, o které se postará její otec.

            Zajímavá je albánská pohádka  Slavík Gizar , v mnoha ohledech podobná  Erbenovu Ptáku Ohniváku a lišce Ryšce. Tři carovi synové mají najít slavíka Gizara, jehož zpívání v mešitě je jedinou zárukou, že modlitba v ní bude platná.  Podobně jako v jiných pohádkách má úspěch nejmladší bratr, dva starší sice stejně jako v jiných variantách neuspěli, ale místo hýření a dluhů  se jeden z nich stal holičem, druhý kavárníkem. Cestou zpět domů hodili nejmladšího do studny a odnesli slavíka, ale královna víl je usvědčila z podvodu, otec nechal nejmladšího zachránit ze studny, a ten se pak s vílou oženil.

K celé sérii pohádek z různých kultur o dívce, které je zabavena její zvířecí kůže a stane se tak ženou člověka, patří islandská Tulení princezna. Příběh začíná obvyklým způsobem – rybář vezme tulení kůži, když se dívky koupají, a tak musí krásná princezna zůstat ženou a provdat se za něj Manželství trvá, dokud žena nenajde kůži a nevrátí se mezi své. Rybář po ní teskní, hledá ji a najde na pustém ostrově nádherný zámek, kam ho jeho žena sice pozve, ale on smí zůstat nikým neviděn jen v jejím pokoji. Když se koná štědrovečerní a pak silvestrovská oslava, žena mu přikáže, aby zůstal uvnitř a nedíval se ani oknem, protože by mohl být spatřen otcem a dvořany. Rybář neodolá a podívá se koutkem okna, ale nic se nestane. Potřetí, v noci před sv. Janem Křtitelem, se jde podívat jiným oknem a spatří ho král. Soudí ho a přes prosby princezny promění rybáře v rybu.  Trvale ho v pak moři  doprovází jeho žena, ale on má i druhou lásku, svůj pozemský domov, a tak se stane létající rybou, která vyskakuje nad hladinu, aby aspoň zahlédla zemi.

Z Gruzie pochází Pohádka o prasátku.  Bezdětní chudí manželé mají prasátko, které jim obstarává domácnost. V lese princ pozoruje, jak z prasátka vystoupí krásná dívka, prasátko koupí, trvá na tom, že se s ním ožení. V tom momentu se z  prasátka stane nádherná nevěsta. Vezír princi závidí a ze stáda prasat si vybere to největší v přesvědčení, že tím krásnější bude jeho princezna. Pracně dotáhne prase k oltáři, ožení se s ním, ale prase řádí a vezír ho po svatbě marně líbá, až se prase se rozzuří a prokousne mu krk -  vezír na hřbitov, prase ke svému stádu.

Zvláštní motivy obsahuje pohádka Uzbeků z Kazachstánu, nazvaná Šalebný princ. Příběh odstartuje otec král, když umírá. Všem třem synům řekne, že je na zahradě zakopaný podklad a tvrdí každému, že to říká jen jemu. Zatímco dva starší zařizovali pohřeb, nejmladší poklad vykopal. Pak se přeli, komu patří a rozhodli se jít do světa, aby je někdo rozsoudil. Sloužili u cizího krále, a když ho v noci hlídal nejmladší, rozsekal hada, který chtěl krále uštknout. Ale král ho viděl s mečem a špatně si to vyložil. Když měl být nejmladší popraven, vyprávěli králi oba starší bratři příběhy, které ho měly přivést k rozumu. Nakonec se král dal přesvědčit nejmladším, který mu ukázal rozsekaného hada. Nejmladší ocenil, že bratři ho chtěli zachránit, omluvil se jim a rozdělil se s nimi. Dva vsunuté příběhy jsou příklady etiky rozhodování a jeho důsledků  – typické pro jeden z typů orientální pohádek.

 Erbenovu pohádku Hrnečku, vař vzdáleně připomíná Spravedlivý hrneček, pocházejí z Dánska.  Chuďas bydlí v domě boháče, chce prodat krávu, ale cestou ji vymění za ovci, ovci za husu a husu za hrnec, ale hrnec chudákům přinese z horního patra od boháčů nejdřív krupičnou kaši, pak máslo, stříbrné lžičky, dukáty. Pak se hrnec vydá ke kramáři a naplní se žitem, které se sype bez přestávky. Hrnec se vrátí ke kramáři, ten ho chce ošidit, ale hrnec se zvětší tak, že kramáře pohltí a odnese ho do pekla.

Zajímavé motivy najdeme v řadě dalších pohádek. Například  tři bratři odcházejí do světa splnit úkol a místo hladového stařečka potkávají  stařenku s nosem skřípnutým v kmeni stromu, která prosí o osvobození. Oba starší se jí smějí, až nejmladší ji osvobodí, nakrmí a dostane od ní kouzelný prostředek; šest královských synů bojuje s drakem, ale soupeří i s jeho matkou o drakovu duši;  když macecha prohrává svůj boj proti nevlastní dceři a ve prospěch vlastní,  ze vzteku si vypíchne obě oči; je tu i zvláštní pojem Zlaté štěstí, a také čertí zámek, jehož majitel má početnou rodinu.

           Dalo by se takto pokračovat, ale tak jako tak, koho to zajímá, musí si pohádky přečíst. Jdou  dramatické výchově i dětskému divadlu vstříc tomu, že jsou založeny na jednání postav a na dialogu, který je stručný, složený z krátkých replik, a posunuje děj kupředu. Konec konců Bass měl zkušenost jak divadelního kritika, tak aktéra a autora literárního kabarety.

           V neposlední řadě jsou Bassovy pohádky zajímavou kulturní hodnotou, svědectvím o bohatství směrů, jimiž se dokázal ubírat, ale také pohledem na to, jak vnímali lidé První republiky svět - očima dost odlišnýma od našich dnešních, poznamenaných nejen druhou světovou válkou, ale i následující půlkou století.

 

 Karel Čapek (1890 – 1938)

            Karel Čapek napsal pro děti o svých milovaných zvířatech  Dášeňku, Měl jsem psa a kočku a posmrtně vyšla ještě Pudlenka.  Devatero pohádek a ještě jedna od Josefa Čapka jako přívažek vyšlo poprvé ještě před nimi, v roce 1932 a časově navázalo na Marsyas čili na okraji literatury (1931) obsahující tři stati o pohádce.  

V Devateru pohádek nejde o pohádku lidovou, ať již původní nebo zliterárněnou, ale o autorskou civilizační, někdy nepřesně označovanou jako „moderní“. Dokladem tohoto rozdílu na první pohled viditelným jsou postavy ze života první poloviny 20. století, jako je listonoš, detektivové, policisté, doktor, policejní prezident, i situace z běžného denního života, jaké v tradiční pohádce nenajedete (například ve Velké kočičí pohádce si malá princeznička hraje s kočkou, kočka spadne na hlavu chodce, princezna brečí, musí to řešit rodiče).  A když se v knížce vyskytnou situace z vesnického života v minulosti, jako je tomu v Pohádce psí, autor dává čtenáři na vědomí, že o minulosti vypráví očima současnosti, poznamenává,  že se tehdy jezdilo pomalu, ne „splašenými automobily“, a že „žádný šofér na automobilu neumí tak krásně práskat bičem…“

I démonické bytosti jsou v Čapkových pohádkách modifikované civilizačně: když skřítci, tak poštovní,  když  vodník,  tak revmatik, jsou tu psí rusalky a kouzelník Ve velké kočičí pohádce působí spíše jako moderní iluzionista než jako pohádkový čaroděj. Platí to i pro činnosti – žáby hrají kopanou pod vodou, loupežníkův syn studuje, posílají se telegramy; Světýlka z Karlova náměstí jsou úředně přestěhována  do Stromovky, kde je rozžíhá a zhasíná plynárenský zřízenec;  nebo  závěr příběhu Lotrandova -  když nedokáže loupit, získá úřad výběrčího mýtného, kde sice nevraždí, ale chová se jako nesnesitelný byrokrat.

Příběhy časově určuje i jejich lokalizace do existujících, dobře známých míst, jako je   pražská topografie  ve Velké kočičí pohádce -  Spálená ulice, Vinohrady, strašnická hospoda,  nebo lokality různých policejních historek i života pražských vodníků ve Velké policejní pohádce V Pohádce ptačí je výčet míst, z nichž se ptáci sletěli: z Mnichova Hradiště, Čáslavi, Přelouče, Českého Brodu, z Nymburka, Sobotky a Čelákovic a celá Pohádka vodnická je lokalizována do kraje Čapkova dětství, do té části východních Čech, která se rozkládá kolem Malých Svatoňovic a Hronova, a do řek touto krajinou protékajících. A velmi obsáhlý zeměpis Čech obsahuje Pohádka pošťácká.

Čapkovy pohádky jsou velmi oblíbené čtenářsky a poměrně často dramatizované, což snadno svádí k pokusům o jejich uplatnění v dramatické výchově. Problém je, že Čapkovy pohádky jsou čirá epika.  Hlavním prostředkem sdělení je slovo vyvolávající čtenářovu představu  a látkou je minulé dění, zatímco drama je založeno na jednání, viditelném, slyšitelném a přítomném.

Na rozdíl od epiky tradičních pohádek mají Čapkovy pohádky volnou výstavbu, bez pravidel nejen pohádkového syžetu, ale hlavně bez principů výstavby dramatické. Na začátku Velké kočičí pohádky je velmi volně plynoucí expozice:  babička daruje princezně kočku, zvolna se řeší platba za ni, obsáhle se vypráví o  stříbru na hlavě královy maminky a o počítání jejích vlasů,  počítání kočičích drápků vydá na celou stránku a vystřídají se v něm tři dvořané, vyprávějí se historky z minulosti. V druhé kapitole se dozvídáme, co kočka jakožto zvířecí druh dovede, jak se liší od psa, zkrátka Čapek si tu hraje se svou oblíbenou tematikou  domácích zvířat.  Až ve třetí kapitole začíná zápletka, a rovněž zvolna: kočku odnese kouzelník, pak dojde na svolávání detektivů, následují jejich charakteristiky a hra s jejich jmény, teprve pak začíná hon na kouzelníka s kočkou, jeho opakované proměny, potíže, do nichž se dostávají detektivové, a  až ve 4. kapitole zasáhne slavný detektiv Sidney Hall a koná se jeho cesta, o níž  on zpětně vypráví ostatním detektivům. Následuje dovětek, vlastně spíše další samostatný celek: kočka se  neustále vrací do babiččiny chaloupky a je nutné vyřešit tento problém přesunem chalupy do královské zahrady. Pozvolné tempo je protikladem dramatického spádu, založeného na dramatické situaci, která  postavy nutní jednat bez odkladu.

Od této výstavby, která obsahuje dvě fabulované episody, svázané postavami a situací hlavní hrdinky, kočky Jůry, se Čapek  v dalších dvou „velkých“ pohádkách, Policejní a Doktorské, dopracoval k rámcové výstavbě: Policejní pohádka v rámci nočních debat a vyprávění policistů ve službě vypráví pár drobných historek z policajtského života a dvě obsáhlejší epizody se sedmihlavou saní. V Doktorské pohádce je rámcem čekání na doktory a příprava operace  pecky v krku kouzelníka Magiáše, v němž se vyprávějí čtyři vložené příběhy. Spojuje je  doporučení změnit životní styl: princezna solimánská se vyléčí přístupem slunce a prostou stravou, hejkal opustí hejkání v  lese,  vstoupí do politiky a řeční na schůzích, havlovický vodník si najde místo v horkém prameni, který působí léčivě na jeho revmatismus, víly a rusalky z Ratibořického údolí odjedou  hledat uplatnění v Hollywoodu a kouzelníka Magiáše doktoři posílají na Saharu. 

  Ale v Devateru pohádek se najde i jiný typ stavby, který reprezentuje hned druhá pohádka v knížce,  Pohádka psí. Zatímco ve Velké kočičí pohádce ještě lze vyjmout příběh, u typu  textů, jako je Psí pohádka, už není ani to. Dějová linka je velmi chabá: mlynář našel štěně se ženou ho vychovali. Pes Voříšek se zabydlel u koní ve stáji a vozil se s kočím. Jednou ho mlynář zapomněl v hospodě, pes šel domů sám přes les, pozoroval tanec psích rusalek a vyslechl vyprávění tří vložených příběhů  královny psích rusalek.  Příběh skoro žádný, ale zato  zajímavé vyprávění o psovi a jeho životě.  Pohádka ptačí už dokonce ani chabý děj  nemá, je to vyprávění o různých aspektech ptačího života, a významnou částí textu jsou  údajné dialogy a  vyjadřování ptáků, napodobující jejich hlasové projevy. Převažují statické  popisy a rozpravy, probíhající kdykoli, bez přesného určení doby:  „každý večer“ –„ vždycky“. Tato neurčitost či hromadnost postav, času a místa, opakování situací po delší dobu, je ryze epické, a protiřečí dramatickému „tady a teď“. Drama je konkrétní, vystupuje v něm konkrétní jednotlivec, v konkrétních okolnostech, v konkrétních situacích, jednotlivých a významných. Pohádku vodnickou tvoří z velké části rozprava vodníků na každoročním celokrajském setkání, kde si vzájemně vyprávějí nejrůznější historky z vodnického života.

            Zajímavější a souvislejší děje mají Pohádka tulácká a Pohádka pošťácká. V obou případech je výrazná vazba na realitu 20. století. Podobně jako ve Velké policejní pohádce  se  opakují  v motivy byrokracie, kritika dobových problémů. U Tulácké se nemohu zbavit dojmu, že je to vlastně svého druhu variance na Kapesní povídky,  a navíc je tu  do šíře rozvedený motiv honění klobouku z Filmů (O lidech),  rozvinutí situace, kterou Čapek nastolil v  Člověku, kterému vzal vítr klobouk. Jakoby v pohádkách experimentoval nejen s epikou, ale i s některými dílčími motivy nebo žánry, nejvýrazněji s postavami koček a psů.

Čapkovy pohádky jsou epické hlavně v použití základního vyjadřovacího prostředku, jímž je slovo.  Charakteristická je hra se slovy, což lze doložit nespočtem příkladů, jako je výčet jmen detektivů v Kočičí pohádce, a hra je obsažena i v pravopisu: italský detektiv se jmenuje  Mazzani, skotský  Neverley – vtip je v napodobení  italského a anglického pravopisu, vysloveno už to vtip ztrácí. Jiný typ hry se slovy najdeme v Pohádce vodnickéTo se rozumí, děti, že vodník může dělat jen to řemeslo, ve kterém je něco od vody; tak třeba může být závodníkem, nebo podvodníkem, může psát do novin úvodníky, může být průvodcem nebo průvodčím, může se vydávat za vévodu, za člověka vznešeného původu nebo za majitele velkozávodu – zkrátka nějaká voda v tom musí být.  Hra s titulem dr. je dobře známa i z filmu a citovat, jak se do  Velké doktorské pohádky  drvoštěp, není nutné.

Jsou tu i Čapkovy slavné a tak oblíbené řady synonym. Jména kočky:  macek, macourek, číča, čičinka a čičánek, Lízinka, mica, micinka, mourek, kočičák a kočenka; výčet měn, jimiž loupežník Lotrando platí za synovo vzdělání: pytel dukátů, lujzů, florinů, piastrů, rupií, dublonů, rublů, tolarů, napoleondorů, guineí, hřiven stříbra a holandských zlatek a pistolů a sovrýnů;    provazy se mu samy od sebe zadrhovaly, zakličkovaly, zaplétaly, zauzlovaly, svazovaly, stahoval;  žena trhovce vychrlí na mladého Lotranda sedmdesát čtyři nadávek, kritizujících jeho loupežnickou nečestnost, a to v abecedním pořadí.  Jsou tu i lyrické, ozvláštňující  pasáže: chytili potůček do sklenic. Ale už jim stříbrný potůček uběhl a vtekl do Vltavy. Proto je i dnes Vltava, když  je v dobré náladě, tak krásně stříbrná: to vzpomíná na kouzelníka, šumí zamyšlená a třpytí se, že se člověku až hlava zatočí.  Podobně je to s  nadsázkou ve vyprávění: Sindey Hall vypráví o své cestě a tvrdí, že řekla Ganga je tak široká, že „když hodíte kamenem na druhý břeh, letí ten kámen půl druhé hodiny“, nadsázka je i v Pohádce ptačí ve vyprávění o amerických mrakodrapech – prý kdyby vrabci na střeše mrakodrapu vypadlo z hnízda  vajíčko, bude jeho  pád trvat tak dlouho, že na zem dopadne mrtvý starý vrabec.

            Pravda, tohle všechno lze vypustit, protože to děj retarduje, něco lze i nahradit, jak ostatně se děje ve filmu, kde slovní stránku věci nahrazuje scénografická složka (jaké ovšem divadlo není schopno!). Ale když vypustíte způsob, jakým babička žádá, aby jí zaplatili za kočku kolik dobrého stříbra se vejde pod čepec královy maminky, chybí fatálně celá ta složitá operace počítání i emoce spojené se stříbrnými vlasy staré paní, které utínají hrot tomu, že vlastně je  babička  pěkný vydřiduch, když si za kočku nechá zaplatit tři tisíce! A hlavě z toho všeho zbyde jen nevalná kostra příběhu a zmizí všechno to, čím jsou Čapkovy pohádky tak přitažlivé, čím sdělují jeho pohledy na lidi a situace, čím nás trvale okouzlují -  a celý ten pokus ztrácí smysl,  a dokonce by se dalo mluvit o poškození cenného literárního díla.

            Důležité je, že Čapkovy pohádky mají témata etická a humánní. Pohádka tulácká řeší problém neopodstatněného obvinění. Tulák František Král měl podržet kufřík pánovi, který honil svůj klobouk.  Pán zmizel, a protože měl František bohatý trestní rejstřík  (hlavně za potulku byl trestán, za své bezdomovectví), byl odsouzen k smrti oběšením. V poslední chvíli se objevil majitel kufříku, obsahujícího vysokou finanční částku, a tak byl osvobozen. Přitom Františkův  čin byl chvályhodný,  čekal s kufříkem mnoho hodin, ačkoli se pán nevracel. Také pan Kolbaba, listonoš z Pošťácké pohádky, plní svůj úkol doručit dopis zodpovědně a důsledně a bez ohledu na jeho absurdnost  - doručit dopis bez adresy.

Čapkovy pohádky jsou určeny ke čtení či předčítání, jejich sdělení je obsaženo ve slovech, ve slovech mimořádných. Obdivujeme bohatství češtiny, množství způsobů, jak vyjádřit totéž a sdělit přitom i nejjemnější nuance, obdivujeme i Čapkovu znalost tohoto bohatství a schopnost s ním tvořivě pracovat. Užívá výrazy hovorové a slangové i zastaralé, nejrůznější rčení a metafory, a užívá je  přirozeným způsobem. Obdivuhodný je i fakt, že v jeho pojetí i nadávat lze kultivovaně, jako trhovkyně v Druhé loupežnické pohádce, nebo celý odstavec vlídných nadávek, které vychrlí pošťák Kolbaba, když dopadne Frantíka, který odeslal svůj dopis bez adresy. Obě série nadávek jsou spíš pobavené než nenávistné, i v onom případě, kdy jde o loupežníka. Nerušme  dramatizací  tuto Čapkovu schopnost, smiřme se s tím, že je to skvělá literatura, ale ne drama. Pokus napodobit ho nemá smysl, protože i když můžeme pochopit a pojmenovat princip, výsledek je dán jedinečnosti jeho talentu.

 Karel Čapek znal, oceňoval a teoreticky zkoumal pohádku tradiční i autorskou.  Sestavil Nůši pohádek[1], která vyšla v r. 1918, a napsal tři stati o pohádce, které zařadil do souboru nazvaného Marsyas. V nejobsáhlejší stati s názvem K teorii pohádky probírá různé teorie, na nichž na všech cosi je, ale žádná pohádku nevysvětluje v úplnosti a s dostačenou přesvědčivostí. Nakonec shrnuje, že zřejmě nejpřesnější je teorie Platonova, který pohádku definoval jako povídačku chův.

            Ale co je na jeho pohledu na teorii pohádky snad nejdůležitější a současně i pro dramatiku nepodstatnější, je fakt, že se jí zabývá jako vyprávěním, jako epikou a současně jako tvorbou fikce. „Ve vývoji lidské řeči musel kdekoliv na světě přijít okamžik překvapujícího a jistě rozjařujícího vynálezu, že slova a představy se dají odpoutat od skutečných předmětů a dějů;  čili že pomocí slov a představ si lze vymýšlet nové skutečnosti, neomezenější a někdy i uspokojivější než je skutečnost aktuální.“[2]  Ovšem nejen slova, ale i aktivity, přesněji řečeno improvizované aktivity, dávají vznik fikci.  K té směřuje i další Čapkova myšlenka:  „Pohádka je převedším děj. To neznamená jenom, že pohádka vzniká vypravováním děje, ale i něco víc: že děj vzniká vypravováním (dodejme: nejen vypravováním, ale i konáním) pohádky. Děj je produkt vypravování; jakmile začnu vypravovat, jsem nucen uvést své představy v dějovou souvislost…“ [3] Pohádková dějová souvislost je téhož druhu, jako souvislost dramatická: z jedné situace a události nutně vzniká situace a událost další. Čapek v této souvislosti píše o „svobodné činnosti dějotvorné.

            A konečně se ve své stati dostává i k velmi aktuálnímu problému prezentace a tvorby pohádek dospělými. „Dítě, které nastavuje skutečnostem své tisíceré „proč“, se nechává unášet pohádkami bez otázek; jakmile se začne ptát, proč vlk sežral babičku, je konec s pohádkou a načíná se jiný soudek. Je nutno zrušit skutečnost, aby byly zrušeny otázky“. [4] Totéž shrnul stručně Pavol Dobšinský pár desítek let před Čapkem, když napsal: „Nevyptávejte se, jak to mohlo být, stačí, když je o tom pohádka.“  Bohužel, do struktury pohádky nepatřičně zasahuje dospělá mysl, která se ptá, smysl pro skutečnost – tohle všechno přece neexistuje, takhle to nebylo a nejspíš se to všechno událo tak a tak, Honza uzavřel se stařečkem kšeft, králem se nestal, s princeznou se neoženil… Je to nutkání pohádku napravit, zbavit ji její obraznosti, symboličnosti, výjimečnosti. Juraj Jakubisko kdysi řekl, že umění má vyvolávat úžas, přinášet něco ohromujícího, nečekaného, výjimečného. Pokleslé umění, určené průměrnému divákovi nebo čtenáři, staví na banálním, obyčejném, snadno předvídatelném. Ale pohádka by si měla – mimo jiné uplatněním v dramatice -  uhájit svou identitu jiného světa, kde všechna pravidla platí, kde morálka vládne a určuje, kdo je vítěz a kdo poražený. Je to ideál, který by si měl člověk nést do života, aby ho nutil vzepřít se oné banální, ne zrovna morální realitě.

Další dvě stati v Marsyasu nazval Čapek Několikero motivů pohádkových a Několik pohádkových osobností. Obojí spojuje pohádku se současným životem, hledá důvody, proč moderní lidé pohádku akceptují a proč výjimečné věci označují za pohádkové.  Možná už zde je jeden z pramínků snahy dospělých, dramaturgů, scénáristů a dramatizátorů, líčit „jak to bylo doopravdy“ a  co všechno je v životě jinak než v pohádce. Ale to je snaha přímo hloupá, svědčící o nepochopení symbolického ztvárnění nedůležitějších faktů lidského života.

Čapkovo Devatero není zdrojem látek pro dramatiku, ale učitel dramatiky by je měl číst, jako výpověď o epice, jejích zákonitostech, jejích prvcích, a tím i o tom, co není drama.

 

 

[1] V roce 1995 vyšel  v Opavě péčí Naděždy Sieglové  výběr nazvaný Z Čapkovy nůše pohádek

 

[2] K theorii pohádky, in. Karel Čapek: Marsyas aneb na okraji literatury, Fr. Borový, Praha 1948, s. 141

[3] Tamtéž, s.  143

 

[4] Tamtéž, s. 145

Spisovateké První republiky a pohádka

Spisovateké První republiky a pohádka evamachkova Po, 01/07/2019 - 13:21

Spisovatelé První republiky a pohádka

          Dvacátá a třicátá léta 20. století přinesla do literatury pro děti zlom. Vstoupili do ní  autoři píšící pro dospělé,  kteří proti dosavadní převládající utilitárností komerčnímu využívání  knížek pro děti, nabídli tvůrčí obrazotvornost a potravu pro čtenářskou představivost. Psali osobitě, autenticky, tvorba pro děti se u nich stávala plnohodnotnou uměleckou literaturou. Objevy moderní psychologie, ale i citlivost a vnímavost autorů, posílily aspekt dítěte, jeho zájmů a způsobu myšlení. Byli to autoři pevně zakotvení v meziválečném období, nejen tvorbou, ale i životem. Z tří autorů jen Eduard Bass  2. světovou válku přežil, ale zemřel velmi brzy po jejím skončení.

Jiří Mahen (1882 – 1939)

Mahen se proslavil v několika oborech, jako redaktor, dramatik, knihovník a ředitel knihovny, autor Režisérova zápisníku i Rybářské knížky, a je trvale spojen s Brnem Mahenovou knihovnou a Mahenovým divadlem. Méně často se u něj zmiňuje tvorba pro děti, přesněji řečeno autorství variant na lidové pohádky. Informace o této části jeho tvorby obtížně lovíte i na internetu.

První z jeho pohádkových knížek, Co mi liška vyprávěla, vyšla poprvé v roce 1914, kdy Mahenovi bylo 26 let. Znám ji z vydání SNDK z roku 1958, kdy vyšla s Ladovými ilustracemi. Dvanáct pohádek je rámováno autorovými rozpravami s fiktivní liškou a tím je také dáno, že ve všech pohádkách mají důležitou roli zvířata. V některých jsou hlavními nebo jedinými aktéry, jinde jsou významnými pomocníky či dárci. To příběhům dodává charakter pohádek zvířecích, ale v různé míře se v nich uplatňuje i směs prvků kouzelné pohádky a pověsti. Výstavba knihy vede od pohádek s prvky nonsensu, zábavných pro děti a přitom nabízejících podstatné téma pro starší čtenáře a dospělé, přes varianty kouzelných pohádek až k velmi pesimistickým příběhům se špatnými nebo ne zrovna povzbudivými konci. V závěrečné pohádce je sice zlo díky zvířatům překonáno, ale přesto zůstává pochybnost o pozitivních hodnotách světa.

První příběh má název O rozmarném, světě – obráceném světě. Na počátku všeho se jako první zrodil červený cvrček.  A jak se další zvířata vynořovala ze země, cvrček jim určoval jejich role: z kobylky udělal krávu, z pavouka pasáka kobylek, psa zastupuje stehlík a na větvi místo něj zpívá kůň; místo vody je v rybníce máslo, noc je den a den je noc. Zvířata plní úkoly, které jim suverénně zadává cvrček, nadutý, sebejistý hlupák, který všemu rozumí a nafukuje se jako diktátor. Jeho vláda a zmatení rolí skončí, když se konečně probudí obr, jehož úkolem je vytvořit svět.  Hodí sluce na oblohu, máslo se horkem rozpustí na vodu a všechno se stává normálním, absurdita pominula. Převrácené role jsou zábavné, ale za nimi lze vyčíst téma zpupného hlupáka, ješitného a suverénního. První ježek má podobnou hlavní postavu, ježka, který se jako král nafukuje, nakonec ho lidé hodí do vody a chytrák, který ho usvědčil, je králem.  Jak se zvěř pomstila člověku - soud, který nad člověkem vynesou zvířata, král nakonec vydá pravidla pro vztahy mezi lidmi a zvířaty a založí tak myslivost. O hloupém čertu – smutný hrdina pohádky má na světě samé potíže, nakonec si ho jako cirkusového artistu vyzvedne Luciper.

 Zlatá lilie je první z pohádek, které vycházejí z principů kouzelné pohádky. Je to příběh tří dcer kouzelníkových, z nichž dvě starší byly ohavné, zlé a agresivní, kdežto nejmladší byla překrásná a milá. Dvě starší tloukly nejmladší sestru, ale i kouzelníkova draka, hada a ďasa, když nebyl otec doma. Ale ten jednoho dne zjistil, jak se věci mají a dvě starší vyhnal do lesa. Po čase zjistil, že nejstarší ho pomlouvala u zvířat a proměnil ji v dýni, zpustlou prostření dceru proměnil v ostružinu. Vrátil se domů a byl smutný a nejmladší zlatovláska se nabídla, že to v lese dá do pořádku. Každému postupně splnila – ovšem jen na týden -  co si přál, pro laně celá hora porostlá loukou, pro  vepře  ovsem, další zvířata žádala jiné rostliny, které jim vyhovovaly,  ostatní vždy přišli zkrátka. Když to kouzelník zjistil, proměnil nejmladší v zlatou lilii a odešel s drakem, hadem a ďasem kamsi k moři a na kopci zase zavládl normální stav. Spolu s prvky kouzelné pohádky začíná sílit orientace na neřády a pošetilosti světa – nedá se dobře žít ani s agresivitou, ani s bezbřehým, vyhovováním každému.

Myší král je dost pochmurná pohádka o zpupné myši, která tak dlouho hledá vyšší a vyšší postavení, až skončí jako sloní nosič břemen. Podobný charakter má i Tisíc ptáků a jedna vlaštovka, největší potíže tu nastávají proto, že vlaštovka je líná a netečná. Věční poutníci – příběh světa zvířat, který je postižen čímsi na způsob doby ledové. Dvanáct zbojníků a vrána začíná ryze pohádkově: král měl krásnou ženu, ale pořádal pitky, nestaral se o ni, ona měla jen dcerušku. Když umírala,  víla jí slíbila, že se o dítě postará,  zemřela a z místnosti vyletěla vrána. Pokračuje to jako alegorie sociální vzpoury: vrána se  dala dohromady se zbojníky, k zbojníkům se přidali  vesničani a porazili nepřátelské vojsko. Král jim byl vděčný, vzpomněl si na zemřelou ženu a dítě, vranka se proměnila v princeznu a vše bylo v pořádku.  Račí princezna je varianta klasické pohádky – král měl tři syny, dva starší byli statní, nejmladší byl ošklivý, hrbatý, měl hrubý hlas a nezajímal se o princovské aktivity, ale četl si a poslouchal vyprávění babiček. Podnikl složité hledání račí princezny, dosáhl svého a v tom procesu zmužněl a zkrásněl, a protože v době jeho nepřítomnosti oba starší bratři zahynuli, stal se králem.

Autorův pesimismus vrcholí v předposlední pohádce nazvané Skřítek Ondra. Chlapec Matěj si vysnil skřítka a ten opravdu přišel. Dlouhou dobu si spolu krásně hráli, až skřítek Ondra začal o každém říkat, že je hloupý, pak dělal lidem různé zlomyslnosti, nejdřív neškodné, pak vážné a způsobil zranění i Matěji. Ale ten se pokusil skřítka potrestat a vrátit k hrám, jenže když lezl na strom za Ondrou, větev se ulomila, spadl do vody a utopil se. Nevydařené, přímo tragické naplnění snu o kamarádovi skřítkovi. Nejde o to, že děti jsou konfrontovány s faktem, že ne všechno v životě je krásné a vlídné. Ostatně žádná klasická pohádka nezatajuje nebezpečí, proradnost, nástrahy, obtížné situace a jiné překážky, s nimiž se člověk v životě potkává, i když nemají podobu draka nebo zlého skřítka. Problém zde je v tom, že je to bezvýchodné a nedává dítěti naději, že život má a bude mít své světlé stránky, a že osud má člověk především ve svých vlastích rukách.

Posední příběh Noc duchů je jakýmisi shrnutím pohádek a pokusem o objektivní pohled na život.  Je o světě, který se pokazil, vodníci, hejkalové a víly byli zlí a zlomyslně ničili lidi. Ale  když se ztratily královy děti a Ježibaba je chtěla upéct, spojila se proti nim zvěř s lidmi, Ježibabu  vylákali z její chaloupky, děti zachránili a její chalupu zapálili. Moc čarodějnic skončila jejich záhubou.

Je zřejmé, že v Mahenově myšlení převážil dospělý a hodně pesimistický pohled na svět, nad zájmy a způsobem myšlení dětí. Nad některými postavami se mi vybavují někteří politici  a téma mě zajímá. Ale proč by mělo zajímat děti, které mají své zájmy i svou potřebu zorientovat se v objektivně nahlíženém světě, řešit svoje vztahy k rodičům a sourozencům; děti, které začínají přemýšlet, i když dost mlhavě a povrchně, jak budou žít v dospělosti, řeší problémy přátelství, svého bezprostředního prostředí, v němž není vždy jednoduché se  vyznat.

Knížka Dvanáct pohádek knižně vyšla r. 1947 v Družstevní práci, vycházela jsem z vydání v Albatrosu z roku 1969,  ilustrovaného Jiřím Trnkou. Druhá kniha Mahenových pohádek je ještě zvláštnější než první. Podle textu na záložce pohádky vzniky za 1. světové války, což by vysvětlovalo vážnost pohledu na svět a na lidi. Ale jde spíše o úvahy o etice nebo o podstatě lidskosti, než o problematiku válečnou. A spíše než pohádky jsou ty texty někde mezi mytologií, pověstí a pohádkovými motivy. Pro to poslední svědčí například motivy s princeznami a jejich vdavkami, i když pojednané svérázným způsobem, nebo varianta pohádky o Palečkovi, který se tu jmenuje Malíček. Pověsti se příběhy blíží jednak hojným výskytem démonických postav, čarodějnic a kouzelníků, lesních bytostí, vodníků, jednak tím, že všechny příběhy jsou konkrétně lokalizovány do různých moravských míst. Je tu prakticky celá Morava: Beskydy, vesnice na Vyškovsku, kopanice nad Jablunkovem, brněnský hrad, Pálava, Valašsko, vrchy kolem Hrozenkova, Žďár, vesnice v místech, kde je dnes Olomouc, Jaroměřice, dědina u Strážnice a Pernštýnský hrad nad Tišnovem.  K mytologii směřují varianty na biblické stvoření světa a účast některých postav. Ze stařečka – dárce se vyklube anděl, v jedné pohádce se dočteme jak to bylo, když Bůh stvořil člověka a jeho ženu, v jiné pohádce hraje roli kudla, kterou kdysi darovali Kristus Pán se svatým Petrem poustevníkovi, časté začátky typu „když Bůh stvořil zemi“ nebo „za dávných dob, kdy ani nebylo město Žďár na světě …“ V řadě příběhů se vypráví, jak co vzniklo -    První chlebíček na světě je to tom jak Bůh dal lidem krávu, oheň a zbraně pro lov, když je omrzelo jít jen ovoce, a nakonec jim dal ještě obilí, aby mohli péct chleba.

Závěr knihy tvoří předposlední Mlynářův student, jehož hrdina se zamiluje do rusalky, ale ta nemá duši. Odmítne dívku, která se do něj zamilovala, ona se utopí, a lidé ho podezřívají, že ji do vody hodil. Je oběšen, odřízne a oživí ho čarodějnice, poradí, jak rusalce dodat duši, ale dopadne to tak že do ní přejde jeho duše a on umírá.  A v závěrečné Nanynce a podzemním králi  zlá hradní paní  vezme  špatný konec, odnese ji  čert.

Marná sláva, když to čtu, jde mi stále hlavou, že Mahen skončil sebevraždou, a i když konkrétním impulsem byla situace roku 1939, je zřejmé, že tíhnul k pesimismu a depresím, a proto jsou některé příběhy až na hraně morbidnosti. Jednotlivé použité motivy nebo dějová schémata svědčí o tom, že nejde o příběhy pro děti, ať už bychom je žánrově zařadili jakkoli, ale o problémy dospělého a dospělé zajímající. O potomcích v jeho životopisech není zmínka, o dědictví se postaral synovec z manželčiny strany, s dětmi tedy zřejmě do styku nepřecházel. Pohádka pro dospělé bývá málo čtená – dětem nenabízí to, co je zajímá, dospělé odrazuje žánrové určení, poukazující spíše k dětem. Vzniká tedy automaticky otázka, proč vlastně Dvanáct  pohádek vydalo nakladatelství specializované na literaturu pro děti a proč se knížkou zabývat v souvislosti s dramatickou výchovou. Pokud jde o nakladatelství, je to služba kulturní veřejnosti, podstatná informace o vynikajícím spisovateli, a komerční hlediska tu tedy nehrají roli. Je to sice kniha nejspíš málo čtená, ale je to dostupná kulturní hodnota.

Pokud jde o dramatiku, event. o divadlo s dětmi či pro děti: pohádku o hrobaři a Smrtce kdysi zdramatizovali manželé Lamkovi pod názvem Veselý hrobař pro loutkové divadlo a hrál ji i amatérský činoherní soubor pro dětského diváka. Vedly se samozřejmě diskuse o tom, že se příběh odehrává na hřbitově, ale paradoxně právě Hrobař je velmi vyrovnaný a věcný v pohledu na život a jeho nespornou jistotu, jíž je smrt. Autor to vidí za nadhledu a pokojně, ostatně jde v tomto případě o variantu lidových pohádek o ševci či jiné pozemské postavě, která přelstí  Smrtku nebo čerta, ale nakonec se zjistí, že konec života je nezbytností, s níž je třeba se vyrovnat. Kromě toho  Hrobař  a smrt vypráví o veselém hrobaři, který si při práci neustále zpíval.

Trvale aktuální téma má Kopaničář a kohout: chudý člověk z kopanic náhodně získal černého kohouta, který mluvil lidským hlasem. Kopaničáře naváděl k zločinům, které mu prezentoval jako chytré počiny. Začíná to menšími krádežemi -  cínový talíř, kožich -  a končí vraždou. Kopaničář kohoutovo našeptávání, jak chytře využít situace, vždy ocenil „ale ty jsi šelma!“,  ale kohout to vždy odmítl:  „Co bych já byl šelma? … ty jsi šelma.“ Přitom se stupňuje  označení od  potvory, čtveráka,  šelmy, k   darebákovi, lumpovi a ďáblu. I malá krádež je krádež – znala jsem lidi, kteří se s humorem chlubili, že ukradnou popelník v hospodě, knihu v knihovně, znala jsem osobu, která spolustolovníkům kradla zápalky, o tisících lidí, kteří jezdí městskou dopravou načerno nemluvě. Jde sice o malou finanční hodnotu, ale v každém případě to způsobí druhému potíž a je to neoprávněné obohacení, u městské dopravy dokonce dost podstatné. Ale nejdůležitěji je, že eticky je to krádež, stejně jako kdyby šlo o miliony. A házet to na našeptávače? Je na každém jedinci, zda našeptávání, příležitost, „chytrý nápad“ akceptuje a realizuje. V závěru se kopaničář zděsí, kam ho kohout dovedl svými radami a svody, pozve černokněžníka, ten všechny nakradené věci spálí, pak kouzlem usmrtí jak kohouta, tak kopaničáře a jako plat si odvede kozu, kterou měl kopaničář ze starších časů a krávu, kterou počestně koupil. S  nemravností prostě je nutné zcela skoncovat!

Další pohádky mě svým tématem neoslovily, ale to neznamená, že z nich někdo jiný nevyčte aktuální a podstatné téma, nebo že doba nezmění pohled na ně. Takže stojí za to si je příležitostně přečíst.

 

Eduard Bass (1888 – 1946)

Mahenovým protikladem je jak osobním založením, tak tvorbou Eduard Bass. Nejen fejetonista, reportér, soudničkář, divadelní kritik, romanopisec a humorista, ale také kabaretiér, textař, konferenciér, zpěvák, herec a recitátor. A v neposlední řadě autor Klapzubovy jedenáctky (1922) o jedenácti synech pana Klapzuby, kteří ve fotbale udělali díru do světa. Optimistická osobnost s pochopením pro dětské zájmy. Konec konců jeho pohled na svět a na život dobře známe z televizního Cirkusu Humberto: přes všechny potíže a překážky má život hlavně světlé stránky.  Bass také uměl psát pro dítě srozumitelným způsobem, Cirkus Humberto jsem přečetla krátce po jeho prvním vydání, bylo mi nějakých jedenáct či dvanáct let.

Jestliže Mahenovy pohádky patří do kategorie pohádky autorské, ve výstavbě a typech  příběhů odvozené z pohádky lidové, Bassovy pohádky patří do skupiny převyprávění pohádek různých kultur.  Pohádky většinou publikoval časopisecky, v Lidových novinách i ve Světozoru, a to v průběhu několika let. Souběžně s tím připravoval knihu pohádek z celého světa. Převyprávěl výběr textů z německých pramenů. Soubor knížek, které vycházely od roku 1912 do roku 1940, se našel v jeho pozůstalosti. Na základě toho, co měl připravené k vydání, ale už nestačil realizovat, vyšel po jeho smrti, v roce 1957 výbor pod názvem Na lodi za pohádkou.  Albatros knížku vydal ještě podruhé, o dvanáct let později.  Ale až šedesát let po Bassově smrti našly jeho pohádky pečlivou editorku, Hedviku Nováčkovou – Landovou. Studovala český jazyk a literaturu na Pedagogické fakultě Masarykovy university a bakalářskou práci (2007) napsala o Klapzubově jedenáctce a Na lodi za pohádkou a v roce 2010 obhájila práci diplomovou, nazvanou Pohádkové texty Eduarda Basse (vydané i nevydané).  Soubor všech Bassových pohádek čerpala z archivu Památníku národního písemnictví i přímo z periodik. V roce 2016 vydalo nakladatelství Masarykovy univerzity celý soubor Bassových pohádek s komentáři, ediční poznámkou i vysvětlivkami.  Autorka zvolila název Koráb pohádek, který našla jako titul na složce Bassových pohádek v archivu PNP.  Práce Hedviky Landové je zevrubná a pečlivá a navíc je zajímavý i fakt, že univerzitní nakladatelství vydalo soubor pohádek čtenářsky, beletristicky koncipovaný.

Pohádky Bass vybíral podle místa jejich původu, přičemž základní řazení i množství příběhů z určité oblasti jsou na první pohled dost neobvyklé. Bass měl k dispozici obsáhlé německé dílo, které za léta vydávání pravděpodobně obsahovalo celkem vyrovnané skupiny pohádek.  Působí to, jakoby  Bass zvolil ty země či oblasti, z nichž máme, respektive měli jsme v době, kdy je psal a publikoval, velmi málo informací, možná nejen o fondu jejich pohádek. Začal Ruskem a Ukrajinou, jimž věnoval po jednom příběhu, a pak následuje cekem deset příběhů z Kavkazu, přitom většina z nich pochází od různých kmenů žijících v Dagestánu. Na to pak navazuje příběh Uzbeků žijících v Kazachstánu. Dvě pohádky reprezentují indický subkontinent, několik příběhů je z Malajsie a Oceánie, následují pohádky africké, z nichž dvě pocházejí ze severní, tedy převážně arabské Afriky. Nejpřekvapivější je výběr z Evropy -  Řecko, Albánie, Přímoří (oblast kolem Terstského zálivu, dnes rozdělená mezi Itálii, Chorvatsko a Slovinsko), Srbsko, Bulharsko, pak dva skoky do Estonska a Francie, následuje Island, ale po výletu do Jižní Ameriky a Karibiku Bass zařadil nečekaně pohádku čínskou.  Poté se vrátil do Evropy – Dánsko, Grónsko a Aljaška, Švédsko, Norsko a závěr knihy tvoří dvě pohádky, které nebyly Bassem zařazeny – finská a maďarská. Mnohé z těch zemí a zvláště pak jejich pohádky musely být ve 20. Letech, kdy Bass tvořil, dost málo známé.  První řecké pohádky u nás vyšly v nakladatelství Dauphin až v r. 2000, islandské pohádky a pověsti vydalo Argo v roce 2008 a albánské o rok později, kavkazské pohádky pod názvem Zlatý jelínek (Jaroslav Tafel) vyšly r. 1967.  Sovětský svaz, který v meziválečném přitahoval pozornost levicově orientovaných intelektuálů, musel v té době působit mnohem exotičtěji a přitažlivěji, než když jsme v 90. letech sledovali dramata válek na Kavkaze. 

Zdá se, jako by bylo Bassovým kritériem vytváření skupin podle podnebí. Svědčilo by o tom spojení Dánska, Grónska, Aljašky, Norska a Švédska, ale Island je umístěn zcela odlišně. Je to dost nejasné, ale podstatné je, že Bass k nám přinesl pohádky z různých zeměpisných i kulturních oblastí. Některé z nich ostatně publikoval v časopise Světozor, který byl zaměřen na poznávání celého světa. Dostatečné povědomí o těchto skutečnost ale sotva tehdy mohlo vzniknout, neboť v Lidových novinách i Světozoru pohádky vycházely během 14 let a lze tedy těžko přepokládat, že se našli čtenáři, kteří by si z toho utvořili nějakou soustavnou vědomost. Dnešního čtenáře také překvapí některé zeměpisné názvy, Ukrajina tu figuruje jako Malorusko, objeví se zmírněné Přímoří, o jehož existenci v rámci Habsburské monarchie už prakticky nic nevíme, Gruzie nese název Georgie.

Část pohádek pochází od přírodních národů, respektive z kultur kmenových (včetně některých příběhů z Kavkazu). V těch se často mísí mýtus s pohádkou, když vyprávějí o tom, jak co vzniklo, jak přišli indiáni na zem, proč která zvířata spolu soupeří nebo naopak spolupracují.  Mezi zvířecí příběhy patří i tibetská moralita Vydry a šakal: dvě vydry společnou dělbou práce nalovily hromadu ryb, ale žádná nechtěla kořist dělit, aby se nedopustily nespravedlnosti. Proto úlovek  šakal  rozdělil sám: jedna dostala hlavy, druhá ocasy a on ten prostředek. “Kdo jen hloubá a nejedná, rozmnožuje poklad chytřejšího.“

V afrických pohádkách najdeme i motivy, známé z evropských zdrojů, jako je příběh  Kolik jich bylo, jehož hrdina se nemůže se dopočítat, protože do počtu nezahrnuje sám sebe, jako v příbězích Kocourkovských. Indiánská pohádka Ropucha Ištika: ženy vařily polévku a přitom se posmívaly ropuše. Ta se proměnila v staříka a žena jako omluvu staříkovi nabídka misku polévky. Snědl ji i s miskou, což se opakovalo,  až spořádal  veškeré nádobí. Zalezl pak do svého stromu,  ale ženy ho našly a upálily. Zbylo jen nádobí, ale všecko rozbité, to byl trest za to, že se ropuše posmívaly.

K pohádkám přírodních národů patří příběh indiánů z Karibiku Kouzelný strom, známý u nás i z jiných publikací, jehož hlavní postavou je tapír. Tato varianta vidí příběh z hlediska všech tvorů, zvířat i lidí, kteří hladověli, protože ještě neuměli pěstovat zemědělské plodiny a ovoce. Jen tapír byl dobře živený a spokojený, ale nikdo nevěděl, proč.  Tak se za ním z pověření zvířat vypravila krysa, která ho pozorovala u stromu, na němž rostlo všechno, co se dalo jíst – ovoce i obilí všeho druhu. Všichni se tedy vypravili k stromu, a když snědli všechno, co napadalo na zem, třicet dní  strom poráželi.  Když se to podařilo, všechno snědli a tapírovi zbylo jen pár švestek a od té doby jsou švestky jeho hlavní potravou. Pak přiletěl pták Bunia a vysvětlil lidem, jak se rostliny sejí a ošetřují a co se s nimi dělá, lidé se tak naučili zemědělství. Jedna z mála pohádek z této oblasti, která je i dnes pro nás aktuální – vypráví,  kam vede ničení pouhou spotřebou, bez ohledu na to, čemu se dnes říká „udržitelný rozvoj“.

Mezi pohádkami najdeme i varianty humorek, jako jsou Nahluchlí z Řecka. Místo jednoho či dvou nahluchlých je jich tu celá skupina -  ovčák, sedlák, kramář a babka,  kteří se kvůli svým nedorozuměním  hádají a skončí před soudcem, který je také hluchý jako poleno.

Početně a zejména rozsahem v knize převládají pohádky kouzelné. Mezi nimi převažují  varianty příběhů běžně známých, ale i v nich se najdou zvláštní a zajímavé motivy. Například hned první pohádka Korábu pohádek je ruská O pastorkyni a dvanácteru bratří. Základem příběhu je to, co známe jako Sněhurku, ale místo chaloupky v lese je tu křišťálový zámek na skleněné hoře, místo sedmi trpaslíků 12 bratrů – sokolů proměňujících se v mladíky. Po příchodu dívky do zámku se s ní ožení nejmladší. Liší se i konečné probuzení dívky v rakvi, o které se postará její otec.

            Zajímavá je albánská pohádka  Slavík Gizar , v mnoha ohledech podobná  Erbenovu Ptáku Ohniváku a lišce Ryšce. Tři carovi synové mají najít slavíka Gizara, jehož zpívání v mešitě je jedinou zárukou, že modlitba v ní bude platná.  Podobně jako v jiných pohádkách má úspěch nejmladší bratr, dva starší sice stejně jako v jiných variantách neuspěli, ale místo hýření a dluhů  se jeden z nich stal holičem, druhý kavárníkem. Cestou zpět domů hodili nejmladšího do studny a odnesli slavíka, ale královna víl je usvědčila z podvodu, otec nechal nejmladšího zachránit ze studny, a ten se pak s vílou oženil.

K celé sérii pohádek z různých kultur o dívce, které je zabavena její zvířecí kůže a stane se tak ženou člověka, patří islandská Tulení princezna. Příběh začíná obvyklým způsobem – rybář vezme tulení kůži, když se dívky koupají, a tak musí krásná princezna zůstat ženou a provdat se za něj Manželství trvá, dokud žena nenajde kůži a nevrátí se mezi své. Rybář po ní teskní, hledá ji a najde na pustém ostrově nádherný zámek, kam ho jeho žena sice pozve, ale on smí zůstat nikým neviděn jen v jejím pokoji. Když se koná štědrovečerní a pak silvestrovská oslava, žena mu přikáže, aby zůstal uvnitř a nedíval se ani oknem, protože by mohl být spatřen otcem a dvořany. Rybář neodolá a podívá se koutkem okna, ale nic se nestane. Potřetí, v noci před sv. Janem Křtitelem, se jde podívat jiným oknem a spatří ho král. Soudí ho a přes prosby princezny promění rybáře v rybu.  Trvale ho v pak moři  doprovází jeho žena, ale on má i druhou lásku, svůj pozemský domov, a tak se stane létající rybou, která vyskakuje nad hladinu, aby aspoň zahlédla zemi.

Z Gruzie pochází Pohádka o prasátku.  Bezdětní chudí manželé mají prasátko, které jim obstarává domácnost. V lese princ pozoruje, jak z prasátka vystoupí krásná dívka, prasátko koupí, trvá na tom, že se s ním ožení. V tom momentu se z  prasátka stane nádherná nevěsta. Vezír princi závidí a ze stáda prasat si vybere to největší v přesvědčení, že tím krásnější bude jeho princezna. Pracně dotáhne prase k oltáři, ožení se s ním, ale prase řádí a vezír ho po svatbě marně líbá, až se prase se rozzuří a prokousne mu krk -  vezír na hřbitov, prase ke svému stádu.

Zvláštní motivy obsahuje pohádka Uzbeků z Kazachstánu, nazvaná Šalebný princ. Příběh odstartuje otec král, když umírá. Všem třem synům řekne, že je na zahradě zakopaný podklad a tvrdí každému, že to říká jen jemu. Zatímco dva starší zařizovali pohřeb, nejmladší poklad vykopal. Pak se přeli, komu patří a rozhodli se jít do světa, aby je někdo rozsoudil. Sloužili u cizího krále, a když ho v noci hlídal nejmladší, rozsekal hada, který chtěl krále uštknout. Ale král ho viděl s mečem a špatně si to vyložil. Když měl být nejmladší popraven, vyprávěli králi oba starší bratři příběhy, které ho měly přivést k rozumu. Nakonec se král dal přesvědčit nejmladším, který mu ukázal rozsekaného hada. Nejmladší ocenil, že bratři ho chtěli zachránit, omluvil se jim a rozdělil se s nimi. Dva vsunuté příběhy jsou příklady etiky rozhodování a jeho důsledků  – typické pro jeden z typů orientální pohádek.

 Erbenovu pohádku Hrnečku, vař vzdáleně připomíná Spravedlivý hrneček, pocházejí z Dánska.  Chuďas bydlí v domě boháče, chce prodat krávu, ale cestou ji vymění za ovci, ovci za husu a husu za hrnec, ale hrnec chudákům přinese z horního patra od boháčů nejdřív krupičnou kaši, pak máslo, stříbrné lžičky, dukáty. Pak se hrnec vydá ke kramáři a naplní se žitem, které se sype bez přestávky. Hrnec se vrátí ke kramáři, ten ho chce ošidit, ale hrnec se zvětší tak, že kramáře pohltí a odnese ho do pekla.

Zajímavé motivy najdeme v řadě dalších pohádek. Například  tři bratři odcházejí do světa splnit úkol a místo hladového stařečka potkávají  stařenku s nosem skřípnutým v kmeni stromu, která prosí o osvobození. Oba starší se jí smějí, až nejmladší ji osvobodí, nakrmí a dostane od ní kouzelný prostředek; šest královských synů bojuje s drakem, ale soupeří i s jeho matkou o drakovu duši;  když macecha prohrává svůj boj proti nevlastní dceři a ve prospěch vlastní,  ze vzteku si vypíchne obě oči; je tu i zvláštní pojem Zlaté štěstí, a také čertí zámek, jehož majitel má početnou rodinu.

           Dalo by se takto pokračovat, ale tak jako tak, koho to zajímá, musí si pohádky přečíst. Jdou  dramatické výchově i dětskému divadlu vstříc tomu, že jsou založeny na jednání postav a na dialogu, který je stručný, složený z krátkých replik, a posunuje děj kupředu. Konec konců Bass měl zkušenost jak divadelního kritika, tak aktéra a autora literárního kabarety.

           V neposlední řadě jsou Bassovy pohádky zajímavou kulturní hodnotou, svědectvím o bohatství směrů, jimiž se dokázal ubírat, ale také pohledem na to, jak vnímali lidé První republiky svět - očima dost odlišnýma od našich dnešních, poznamenaných nejen druhou světovou válkou, ale i následující půlkou století.

 

 Karel Čapek (1890 – 1938)

            Karel Čapek napsal pro děti o svých milovaných zvířatech  Dášeňku, Měl jsem psa a kočku a posmrtně vyšla ještě Pudlenka.  Devatero pohádek a ještě jedna od Josefa Čapka jako přívažek vyšlo poprvé ještě před nimi, v roce 1932 a časově navázalo na Marsyas čili na okraji literatury (1931) obsahující tři stati o pohádce.  

V Devateru pohádek nejde o pohádku lidovou, ať již původní nebo zliterárněnou, ale o autorskou civilizační, někdy nepřesně označovanou jako „moderní“. Dokladem tohoto rozdílu na první pohled viditelným jsou postavy ze života první poloviny 20. století, jako je listonoš, detektivové, policisté, doktor, policejní prezident, i situace z běžného denního života, jaké v tradiční pohádce nenajedete (například ve Velké kočičí pohádce si malá princeznička hraje s kočkou, kočka spadne na hlavu chodce, princezna brečí, musí to řešit rodiče).  A když se v knížce vyskytnou situace z vesnického života v minulosti, jako je tomu v Pohádce psí, autor dává čtenáři na vědomí, že o minulosti vypráví očima současnosti, poznamenává,  že se tehdy jezdilo pomalu, ne „splašenými automobily“, a že „žádný šofér na automobilu neumí tak krásně práskat bičem…“

I démonické bytosti jsou v Čapkových pohádkách modifikované civilizačně: když skřítci, tak poštovní,  když  vodník,  tak revmatik, jsou tu psí rusalky a kouzelník Ve velké kočičí pohádce působí spíše jako moderní iluzionista než jako pohádkový čaroděj. Platí to i pro činnosti – žáby hrají kopanou pod vodou, loupežníkův syn studuje, posílají se telegramy; Světýlka z Karlova náměstí jsou úředně přestěhována  do Stromovky, kde je rozžíhá a zhasíná plynárenský zřízenec;  nebo  závěr příběhu Lotrandova -  když nedokáže loupit, získá úřad výběrčího mýtného, kde sice nevraždí, ale chová se jako nesnesitelný byrokrat.

Příběhy časově určuje i jejich lokalizace do existujících, dobře známých míst, jako je   pražská topografie  ve Velké kočičí pohádce -  Spálená ulice, Vinohrady, strašnická hospoda,  nebo lokality různých policejních historek i života pražských vodníků ve Velké policejní pohádce V Pohádce ptačí je výčet míst, z nichž se ptáci sletěli: z Mnichova Hradiště, Čáslavi, Přelouče, Českého Brodu, z Nymburka, Sobotky a Čelákovic a celá Pohádka vodnická je lokalizována do kraje Čapkova dětství, do té části východních Čech, která se rozkládá kolem Malých Svatoňovic a Hronova, a do řek touto krajinou protékajících. A velmi obsáhlý zeměpis Čech obsahuje Pohádka pošťácká.

Čapkovy pohádky jsou velmi oblíbené čtenářsky a poměrně často dramatizované, což snadno svádí k pokusům o jejich uplatnění v dramatické výchově. Problém je, že Čapkovy pohádky jsou čirá epika.  Hlavním prostředkem sdělení je slovo vyvolávající čtenářovu představu  a látkou je minulé dění, zatímco drama je založeno na jednání, viditelném, slyšitelném a přítomném.

Na rozdíl od epiky tradičních pohádek mají Čapkovy pohádky volnou výstavbu, bez pravidel nejen pohádkového syžetu, ale hlavně bez principů výstavby dramatické. Na začátku Velké kočičí pohádky je velmi volně plynoucí expozice:  babička daruje princezně kočku, zvolna se řeší platba za ni, obsáhle se vypráví o  stříbru na hlavě královy maminky a o počítání jejích vlasů,  počítání kočičích drápků vydá na celou stránku a vystřídají se v něm tři dvořané, vyprávějí se historky z minulosti. V druhé kapitole se dozvídáme, co kočka jakožto zvířecí druh dovede, jak se liší od psa, zkrátka Čapek si tu hraje se svou oblíbenou tematikou  domácích zvířat.  Až ve třetí kapitole začíná zápletka, a rovněž zvolna: kočku odnese kouzelník, pak dojde na svolávání detektivů, následují jejich charakteristiky a hra s jejich jmény, teprve pak začíná hon na kouzelníka s kočkou, jeho opakované proměny, potíže, do nichž se dostávají detektivové, a  až ve 4. kapitole zasáhne slavný detektiv Sidney Hall a koná se jeho cesta, o níž  on zpětně vypráví ostatním detektivům. Následuje dovětek, vlastně spíše další samostatný celek: kočka se  neustále vrací do babiččiny chaloupky a je nutné vyřešit tento problém přesunem chalupy do královské zahrady. Pozvolné tempo je protikladem dramatického spádu, založeného na dramatické situaci, která  postavy nutní jednat bez odkladu.

Od této výstavby, která obsahuje dvě fabulované episody, svázané postavami a situací hlavní hrdinky, kočky Jůry, se Čapek  v dalších dvou „velkých“ pohádkách, Policejní a Doktorské, dopracoval k rámcové výstavbě: Policejní pohádka v rámci nočních debat a vyprávění policistů ve službě vypráví pár drobných historek z policajtského života a dvě obsáhlejší epizody se sedmihlavou saní. V Doktorské pohádce je rámcem čekání na doktory a příprava operace  pecky v krku kouzelníka Magiáše, v němž se vyprávějí čtyři vložené příběhy. Spojuje je  doporučení změnit životní styl: princezna solimánská se vyléčí přístupem slunce a prostou stravou, hejkal opustí hejkání v  lese,  vstoupí do politiky a řeční na schůzích, havlovický vodník si najde místo v horkém prameni, který působí léčivě na jeho revmatismus, víly a rusalky z Ratibořického údolí odjedou  hledat uplatnění v Hollywoodu a kouzelníka Magiáše doktoři posílají na Saharu. 

  Ale v Devateru pohádek se najde i jiný typ stavby, který reprezentuje hned druhá pohádka v knížce,  Pohádka psí. Zatímco ve Velké kočičí pohádce ještě lze vyjmout příběh, u typu  textů, jako je Psí pohádka, už není ani to. Dějová linka je velmi chabá: mlynář našel štěně se ženou ho vychovali. Pes Voříšek se zabydlel u koní ve stáji a vozil se s kočím. Jednou ho mlynář zapomněl v hospodě, pes šel domů sám přes les, pozoroval tanec psích rusalek a vyslechl vyprávění tří vložených příběhů  královny psích rusalek.  Příběh skoro žádný, ale zato  zajímavé vyprávění o psovi a jeho životě.  Pohádka ptačí už dokonce ani chabý děj  nemá, je to vyprávění o různých aspektech ptačího života, a významnou částí textu jsou  údajné dialogy a  vyjadřování ptáků, napodobující jejich hlasové projevy. Převažují statické  popisy a rozpravy, probíhající kdykoli, bez přesného určení doby:  „každý večer“ –„ vždycky“. Tato neurčitost či hromadnost postav, času a místa, opakování situací po delší dobu, je ryze epické, a protiřečí dramatickému „tady a teď“. Drama je konkrétní, vystupuje v něm konkrétní jednotlivec, v konkrétních okolnostech, v konkrétních situacích, jednotlivých a významných. Pohádku vodnickou tvoří z velké části rozprava vodníků na každoročním celokrajském setkání, kde si vzájemně vyprávějí nejrůznější historky z vodnického života.

            Zajímavější a souvislejší děje mají Pohádka tulácká a Pohádka pošťácká. V obou případech je výrazná vazba na realitu 20. století. Podobně jako ve Velké policejní pohádce  se  opakují  v motivy byrokracie, kritika dobových problémů. U Tulácké se nemohu zbavit dojmu, že je to vlastně svého druhu variance na Kapesní povídky,  a navíc je tu  do šíře rozvedený motiv honění klobouku z Filmů (O lidech),  rozvinutí situace, kterou Čapek nastolil v  Člověku, kterému vzal vítr klobouk. Jakoby v pohádkách experimentoval nejen s epikou, ale i s některými dílčími motivy nebo žánry, nejvýrazněji s postavami koček a psů.

Čapkovy pohádky jsou epické hlavně v použití základního vyjadřovacího prostředku, jímž je slovo.  Charakteristická je hra se slovy, což lze doložit nespočtem příkladů, jako je výčet jmen detektivů v Kočičí pohádce, a hra je obsažena i v pravopisu: italský detektiv se jmenuje  Mazzani, skotský  Neverley – vtip je v napodobení  italského a anglického pravopisu, vysloveno už to vtip ztrácí. Jiný typ hry se slovy najdeme v Pohádce vodnickéTo se rozumí, děti, že vodník může dělat jen to řemeslo, ve kterém je něco od vody; tak třeba může být závodníkem, nebo podvodníkem, může psát do novin úvodníky, může být průvodcem nebo průvodčím, může se vydávat za vévodu, za člověka vznešeného původu nebo za majitele velkozávodu – zkrátka nějaká voda v tom musí být.  Hra s titulem dr. je dobře známa i z filmu a citovat, jak se do  Velké doktorské pohádky  drvoštěp, není nutné.

Jsou tu i Čapkovy slavné a tak oblíbené řady synonym. Jména kočky:  macek, macourek, číča, čičinka a čičánek, Lízinka, mica, micinka, mourek, kočičák a kočenka; výčet měn, jimiž loupežník Lotrando platí za synovo vzdělání: pytel dukátů, lujzů, florinů, piastrů, rupií, dublonů, rublů, tolarů, napoleondorů, guineí, hřiven stříbra a holandských zlatek a pistolů a sovrýnů;    provazy se mu samy od sebe zadrhovaly, zakličkovaly, zaplétaly, zauzlovaly, svazovaly, stahoval;  žena trhovce vychrlí na mladého Lotranda sedmdesát čtyři nadávek, kritizujících jeho loupežnickou nečestnost, a to v abecedním pořadí.  Jsou tu i lyrické, ozvláštňující  pasáže: chytili potůček do sklenic. Ale už jim stříbrný potůček uběhl a vtekl do Vltavy. Proto je i dnes Vltava, když  je v dobré náladě, tak krásně stříbrná: to vzpomíná na kouzelníka, šumí zamyšlená a třpytí se, že se člověku až hlava zatočí.  Podobně je to s  nadsázkou ve vyprávění: Sindey Hall vypráví o své cestě a tvrdí, že řekla Ganga je tak široká, že „když hodíte kamenem na druhý břeh, letí ten kámen půl druhé hodiny“, nadsázka je i v Pohádce ptačí ve vyprávění o amerických mrakodrapech – prý kdyby vrabci na střeše mrakodrapu vypadlo z hnízda  vajíčko, bude jeho  pád trvat tak dlouho, že na zem dopadne mrtvý starý vrabec.

            Pravda, tohle všechno lze vypustit, protože to děj retarduje, něco lze i nahradit, jak ostatně se děje ve filmu, kde slovní stránku věci nahrazuje scénografická složka (jaké ovšem divadlo není schopno!). Ale když vypustíte způsob, jakým babička žádá, aby jí zaplatili za kočku kolik dobrého stříbra se vejde pod čepec královy maminky, chybí fatálně celá ta složitá operace počítání i emoce spojené se stříbrnými vlasy staré paní, které utínají hrot tomu, že vlastně je  babička  pěkný vydřiduch, když si za kočku nechá zaplatit tři tisíce! A hlavě z toho všeho zbyde jen nevalná kostra příběhu a zmizí všechno to, čím jsou Čapkovy pohádky tak přitažlivé, čím sdělují jeho pohledy na lidi a situace, čím nás trvale okouzlují -  a celý ten pokus ztrácí smysl,  a dokonce by se dalo mluvit o poškození cenného literárního díla.

            Důležité je, že Čapkovy pohádky mají témata etická a humánní. Pohádka tulácká řeší problém neopodstatněného obvinění. Tulák František Král měl podržet kufřík pánovi, který honil svůj klobouk.  Pán zmizel, a protože měl František bohatý trestní rejstřík  (hlavně za potulku byl trestán, za své bezdomovectví), byl odsouzen k smrti oběšením. V poslední chvíli se objevil majitel kufříku, obsahujícího vysokou finanční částku, a tak byl osvobozen. Přitom Františkův  čin byl chvályhodný,  čekal s kufříkem mnoho hodin, ačkoli se pán nevracel. Také pan Kolbaba, listonoš z Pošťácké pohádky, plní svůj úkol doručit dopis zodpovědně a důsledně a bez ohledu na jeho absurdnost  - doručit dopis bez adresy.

Čapkovy pohádky jsou určeny ke čtení či předčítání, jejich sdělení je obsaženo ve slovech, ve slovech mimořádných. Obdivujeme bohatství češtiny, množství způsobů, jak vyjádřit totéž a sdělit přitom i nejjemnější nuance, obdivujeme i Čapkovu znalost tohoto bohatství a schopnost s ním tvořivě pracovat. Užívá výrazy hovorové a slangové i zastaralé, nejrůznější rčení a metafory, a užívá je  přirozeným způsobem. Obdivuhodný je i fakt, že v jeho pojetí i nadávat lze kultivovaně, jako trhovkyně v Druhé loupežnické pohádce, nebo celý odstavec vlídných nadávek, které vychrlí pošťák Kolbaba, když dopadne Frantíka, který odeslal svůj dopis bez adresy. Obě série nadávek jsou spíš pobavené než nenávistné, i v onom případě, kdy jde o loupežníka. Nerušme  dramatizací  tuto Čapkovu schopnost, smiřme se s tím, že je to skvělá literatura, ale ne drama. Pokus napodobit ho nemá smysl, protože i když můžeme pochopit a pojmenovat princip, výsledek je dán jedinečnosti jeho talentu.

 Karel Čapek znal, oceňoval a teoreticky zkoumal pohádku tradiční i autorskou.  Sestavil Nůši pohádek[1], která vyšla v r. 1918, a napsal tři stati o pohádce, které zařadil do souboru nazvaného Marsyas. V nejobsáhlejší stati s názvem K teorii pohádky probírá různé teorie, na nichž na všech cosi je, ale žádná pohádku nevysvětluje v úplnosti a s dostačenou přesvědčivostí. Nakonec shrnuje, že zřejmě nejpřesnější je teorie Platonova, který pohádku definoval jako povídačku chův.

            Ale co je na jeho pohledu na teorii pohádky snad nejdůležitější a současně i pro dramatiku nepodstatnější, je fakt, že se jí zabývá jako vyprávěním, jako epikou a současně jako tvorbou fikce. „Ve vývoji lidské řeči musel kdekoliv na světě přijít okamžik překvapujícího a jistě rozjařujícího vynálezu, že slova a představy se dají odpoutat od skutečných předmětů a dějů;  čili že pomocí slov a představ si lze vymýšlet nové skutečnosti, neomezenější a někdy i uspokojivější než je skutečnost aktuální.“[2]  Ovšem nejen slova, ale i aktivity, přesněji řečeno improvizované aktivity, dávají vznik fikci.  K té směřuje i další Čapkova myšlenka:  „Pohádka je převedším děj. To neznamená jenom, že pohádka vzniká vypravováním děje, ale i něco víc: že děj vzniká vypravováním (dodejme: nejen vypravováním, ale i konáním) pohádky. Děj je produkt vypravování; jakmile začnu vypravovat, jsem nucen uvést své představy v dějovou souvislost…“ [3] Pohádková dějová souvislost je téhož druhu, jako souvislost dramatická: z jedné situace a události nutně vzniká situace a událost další. Čapek v této souvislosti píše o „svobodné činnosti dějotvorné.

            A konečně se ve své stati dostává i k velmi aktuálnímu problému prezentace a tvorby pohádek dospělými. „Dítě, které nastavuje skutečnostem své tisíceré „proč“, se nechává unášet pohádkami bez otázek; jakmile se začne ptát, proč vlk sežral babičku, je konec s pohádkou a načíná se jiný soudek. Je nutno zrušit skutečnost, aby byly zrušeny otázky“. [4] Totéž shrnul stručně Pavol Dobšinský pár desítek let před Čapkem, když napsal: „Nevyptávejte se, jak to mohlo být, stačí, když je o tom pohádka.“  Bohužel, do struktury pohádky nepatřičně zasahuje dospělá mysl, která se ptá, smysl pro skutečnost – tohle všechno přece neexistuje, takhle to nebylo a nejspíš se to všechno událo tak a tak, Honza uzavřel se stařečkem kšeft, králem se nestal, s princeznou se neoženil… Je to nutkání pohádku napravit, zbavit ji její obraznosti, symboličnosti, výjimečnosti. Juraj Jakubisko kdysi řekl, že umění má vyvolávat úžas, přinášet něco ohromujícího, nečekaného, výjimečného. Pokleslé umění, určené průměrnému divákovi nebo čtenáři, staví na banálním, obyčejném, snadno předvídatelném. Ale pohádka by si měla – mimo jiné uplatněním v dramatice -  uhájit svou identitu jiného světa, kde všechna pravidla platí, kde morálka vládne a určuje, kdo je vítěz a kdo poražený. Je to ideál, který by si měl člověk nést do života, aby ho nutil vzepřít se oné banální, ne zrovna morální realitě.

Další dvě stati v Marsyasu nazval Čapek Několikero motivů pohádkových a Několik pohádkových osobností. Obojí spojuje pohádku se současným životem, hledá důvody, proč moderní lidé pohádku akceptují a proč výjimečné věci označují za pohádkové.  Možná už zde je jeden z pramínků snahy dospělých, dramaturgů, scénáristů a dramatizátorů, líčit „jak to bylo doopravdy“ a  co všechno je v životě jinak než v pohádce. Ale to je snaha přímo hloupá, svědčící o nepochopení symbolického ztvárnění nedůležitějších faktů lidského života.

Čapkovo Devatero není zdrojem látek pro dramatiku, ale učitel dramatiky by je měl číst, jako výpověď o epice, jejích zákonitostech, jejích prvcích, a tím i o tom, co není drama.

A jako přívažek Josef Kopta (1894 – 1962)

Josef Kopta, spisovatel, novinář a legionář, patří k téže generaci, jako Mahen, Bass a Čapek, a stejně jako oni v době První republiky patřil k předním autorům – prozaikům. Ale své dvě pohádky napsal až po válce a vydal je v roce 1957. Tím vybočuje z jejich společenství, neboť je ovlivněn zcela odlišnou dobou.  Kromě Chytrého Honzy z Čech napsal před válkou pro děti povídku Antonín kouzelník a je i autorem loutkové hry Král Žrout.

Chytrý Honza z Čech s podtitulem Pohádkové dueto vyšel znovu v roce 1992 v ostravském nakladatelství Blesk. Nemá dvě části, jak podtitul napovídá, ale tři: úvodní stať s názvem Proč mu říkají hloupý, a dvě pohádky Náš Honza a Dva Honzové.

V úvodní stati Kopta, inspirovaný Českým Honzou Jiřího Horáka, konstatuje, že v postavě Honzy lze najít četné protimluvy.  Honzu totiž považuje za jednu postavu, což ostatně naznačuje v předmluvě i Horák. Ale ve skutečnosti je to jen velmi časté jméno vesnických mladíků nejrůznějšího typu a charakterů. A jestli je něco spojuje, je to pozice outsidera. V Horákově Českém Honzovi najdeme outsidery v oblasti intelektuální – to jsou ti opravdu hloupí Honzové, hrdinové humorek, pachatelé zábavných omylů;   další skupinu tvoří outsideři sociální – chlapci z pazderny, chudí, bezprávní vesničané, obecní sirotci a pasáčci; a třetí skupinou jsou outsiděři rodinní, většinou, nejmladší ze tří bratří, jemuž se ti starší (a někdy i rodiče) posmívají a považují ho za hlupáka, lenocha, žrouta buchet a tak podobně, ale na konci zjišťují nepříjemnou věc, že Honza jediný z nich v plnění náročného úkolu uspěl.  Koptovo tvrzení v předmluvě, že Honzu si stvořil lid proti panstvu a je proto blízký našemu lidu, je přinejmenším zužující a svou jednostranností odpovídá době vzniku knížky. Ostatně zejména první stránka úvodní stati se hemží slovy lid, lidovost, lidová, která patřila  k zaklínadlům padesátých let. Snad to bylo jádro zdůvodnění, proč lze vydat dílo legionáře. O svém Honzovi píše Kopta po výčtu všech dobrých vlastností, že ty jsou „totožné jak s povahovými vlastnostmi našeho lidu, tak s představou opravného lidství, obsaženou v národní duši i v dějinách, které tvořila“.

Kopta dále píše o tom, že měl od dětství sen vytvořit cosi jako životopis Honzy, neboť je pohádkami prezentován jen v jednotlivých epizodách a ztrácí se celek jeho postavy – přístup romanopisce, a Koptovy pohádky také některé znaky románu mají.

První příběh dost připomíná film Honza málem králem. Koptův Honza je synem vdovy žijící v pazderně a nechce jít do světa, aby nemusel opustit matku. Najde si práci čeledína u sedláka Krahujce, s jehož dcerou Kačenkou tajně chodí.  Vypozoroval, že sedlák pravidelně každý večer zajde do stodoly, potají ho pozoroval a zjistil, že počítá peníze tam uschované. Po dvakrát se sedlákovi ozval jako duch a vyžádal si některé výhody, na potřetí to nevyšlo – žádal o Kačenku, ale narazil, sedlák a selka mu nevěřili a Honza musel odejít. Kačenku může dostat, jestliže se do roka vrátí s měšcem tolarů. Přes zimu zůstal u mámy, aby jí pomáhal, a pak se vydal do světa. Cestou se k němu přidal společník Ferda-Berda, který byl pyšný na svůj důvtip. Zastavili se v hospodě "U dvou bratří“ a s jedním z majitelů, Pankrácem, se domluvili, že mohou v hospodě nocovat a jíst, když se jim podaří přechytračit jeho příliš sebevědomého bratra Serváce. Povede se to Honzovi, který Servácovi prodá maso z jeho vlastního kozla, Pankrác vyhraje sázku s bratrem a útrata Honzy a Ferdy-Berdy je zaplacena. Pak se jim cestou dostane do ruky knížka a zlaté hodinky, Ferda-Berda touží po knížce, ale neumí moc číst. Závidí Honzovi a oslepí ho. Ale  Honza vyslechl víly, které mluvily o tom, že zrak může opět získat, když si oči přetře ranní rosou, a tak je Honza opět v pořádku.

Pak Honza potká stařečka a podělí se s ním o buchty, které vylákal na statku a dostane od něj mošničku s kouzelnou čapkou neviditelnosti  a  píšťalku, která ho přenese, kam si bude přát.  Pak se usadí na statku, kde pracuje jako čeledín, ale vypozoruje, že selka se schází s písařem a    nevleče to tak, že se  to dozví sedlák. Honzu posílají na panské, on se dostane do zámku  a vyslechne příběh o princezně, která za noc protančí dvanáct párů střevíčků a za každou drobnou chybu nechává ševce popravovat. Honza se do toho vloží, díky svým darům vystopuje princeznu, která každou noc tancuje s čerty. Kníže mu za to nabízí princeznu, ale on chce Kačenku a vyžádá si místo princezny zlatý kočár. Vrací Ferda-Berda, který mezitím navštívil Kačenku a snažil se Honzu očernit, a jemu  pak kníže svou dceru dá, aby měla s kým tancovat. Honza se vrátí domů, zjistí, že statek vyhořel, Krahujec zemřel a Kačenka s matkou žijí v pazderně. Honza a Kačenka se vezmou i a mají tři děti.

V předmluvě se Kopta odvolává na pět Horákových pohádek – Jak Honza dostal Kačenku, Honzova sázka, Honza lékařem, Kterak byl Honza hluchý  a  Honza a pekelná princezna tanečnice   a dodává, že využil i některé motivy z pohádek Boženy Němcové. Postupoval nejen šetrně při výběru motivů, ale v některých pasážích dokonce zachoval i situace a text dialogů.  Celek ale působí – snad právě díky tomu řetězení motivů a podstatných sekvencí pěti  příběhů – poněkud těžkopádně  oproti výstavbě pohádky, která od stručné expozice spěje rychle k stanovení úkolu  hrdiny a jeho odchodu do světa, vrcholí splněním úkolu a závěr tvoří odměna, uznání zásluh hrdinových, potvrzení jeho dospělosti. Navíc u Kopty je to popsáno velmi realisticky. Nějaké sdělní o české povaze jsem z toho nevyčetla, nejspíš proto, že pojetí „národní povahy“ je proměnlivé a v každé době vyjadřuje spíše autorovo přání, než skutečnost.

Pohádka Dva Honzové je velice spletitá a zdá se, že jde o alegorii politickou, s náznaky, že by postava krále mohla představovat Gottwalda.  Jeho vláda je válečnická a totalitní, ale tvrdí, že on nic nenařizuje, že vše chce lid. Snad tohle bylo motivem a tématem onoho „pohádkorománu“. Manželé Ondřej a Verunka nemají dlouho děti, až jim stařenka přičaruje dva kluky, Honzu a Honzíka. Roli zde hrají hudební nástroje, které vyrábí Ondřej, sojka, kterou Ondřej s Veurnkou vyléčili a získali od ní dvě kouzelná pírka. Když chlapci dorostou, Honzík se vydá do světa a rozhodne se přihlásit se u královny, která má němou dceru Liborku, že se pokusí dívku naučit mluvit. I když se mu to nepodaří, královna rozhodne, že Honzíkovi dá Liborku za ženu, aby po ní nastoupili na trůn, a brzy na to zemře. Po její smrti se král dozví, že ho vůněmi udržovala ve stavu apatie, což činila proto, že nesouhlasila s jeho válečnickými sklony. Král ovládne zemi, Liborka je v domácím vězení a Honzík je odsouzen k zazdění v baště, ale zedníci jsou jeho stoupenci a kobku vystaví tak, aby mohl potají vycházet. Mezitím se do královského města vydá Honza, vetře se do přízně královy a stane se učitelem řeči u Liborky, kterou král chce provdat za knížete Arnulfa, svého spojence válečníka. Ale Honzovi se podaří různými kouzly a intrikami osvobodit Honzíka a pomůže jemu a Liborce k útěku. Lid je vítá jako pravého krále a královnu a krále-otce  se podaří zajmout a  stát uvést  do původního stavu.

Je tu lyrika, spousta psychologie a detailů ze života. Například Honza a Honzík jsou si podobni, Honza dělá všechno pro to, aby podobu zakryl, a ztloustne kvůli tomu, nebo když Honzík a Liborkou prchají ze zámku, vezou dva vozy svršků, a králi tvrdí, že jedou na jarmark a vozy potřebují na dárky, s nimiž se mají vracet. Je to dost popisný realismus a velíce nepřehledné střídání reálného dění a pasáží s kouzly, jako je situace, kdy se Honza s Liborkou dostanou do podzemního světa, kde Liborka promluví,  také tu vystupuje  stařenka, která se vrací v různých fázích příběhu,  spoléhá se na  magii sojčích pírek a píšťal a podobně.

Dá se  vytušit téma, ale dnes už jen velmi mlhavě, i když to asi byl důvod, proč tuto pohádku Kopta napsal. Dnes je jen příkladem literatury, která není ani pro děti, ani pro dospělé, a je vlastně s podivem, že ostravské nakladatelství považovalo začátkem 90. Let  za potřebné ji vydat, snad hlavně jako připomínku Josefa Kopty, ale moc mu to neposloužilo.  

Je to jeden z  příkladů podstatných odlišností principů pohádky od postupů moderní prózy. Liší se už rozsahem, krátký rozsah pohádky má svůj význam nejen ve vyprávění, jímž vznikla, ale také pro dětského čtenáře vzhledem k jeho schopnosti soustředění a vnímání většího celku v souvislostech. Próza, zejména román, má podstatně větší rozsah, neboť dospělý čtenář je schopen i ochoten číst po částech, navazovat, kde minule přestal, a přitom sledovat složitý děj. Děj pohádky je jednotný a uzavřený, pohádka vždy má jasné finále, velmi často představované svatbou, která dovršuje dospělost hrdiny, nebo pointou, často i nějakým naučením, které ji uzavírají. Román má složitý děj, s četnými odbočkami, často složený z většího počtu souběžných pásem, může být retrospektivní a konec může příběh uzavírat, ale také ho může nechat otevřený.  Pohádka má postavy jednoduché a jednoznačné v tom je její síla, neboť umožňuje dítěti rozlišit znaky dobra a zla, aby bylo schopno vytvářet si na základě toho  vlastní postoje a kritéria a zorientovat se i v složitějších charakterech a jednání v realitě. Pohádka obsahuje jen stručné popisy toho, co je pro rozvíjení děje důležité, například  hora je skleněná, ale  adjektivem to končí a zcela to stačí. Moderní próza často obsahuje i velmi obšírné popisy,  které mají hodnotu i samy o sobě, nejen vzhledem k příběhu. Pohádka se také nezabývá detaily a praktickými problémy života, pohádkové postavy jedí a spí jen tehdy, když to má bezprostřední vztah k rozvíjení děje, a nikdy nepotřebují řešit fyziologické potřeby, a pohádková postava si na útěku před vážnou hrozbou starosti se zavazadly a s prádlem na převlečení starosti nedělá. Neobsahuje ani žádné nuance v chování a jednání, i to je jednoznačné a nekomplikované.

Dostat toto všechno  do jednoho příběhu je pokus marný, neboť síla a význam pohádky tkví v její prostotě a průzračnosti.

 

[1] V roce 1995 vyšel  v Opavě péčí Naděždy Sieglové  výběr nazvaný Z Čapkovy nůše pohádek

 

[2] K theorii pohádky, in. Karel Čapek: Marsyas aneb na okraji literatury, Fr. Borový, Praha 1948, s. 141

[3] Tamtéž, s.  143

 

[4] Tamtéž, s. 145

Opožděné recenze

Opožděné recenze evamachkova Čt, 12/06/2018 - 16:22

 

Možná by se to dalo pojmenovat „Domácí antikvariát“ neboť se mi určitá kniha dostane do ruky rok, dva i více po vydání. V množství toho, co vychází, se novinka, která by mě zajímala, snadno přehlédne – kdepak jsou pravidelné knižní čtvrtky řízeného hospodářství, kdy jsme všichni věděli, že se mám ve čtvrtek v knihkupectví postavit do fronty. Ale stává se také, že moje potřeba tu či onu knihu mít nastane později, než kniha vyšla. A to třeba o pěknou řádku let, a pak místo internetového knihkupectví je po ruce internetový antikvariát. A přes všechny tyto zákruty a odklady jde často o knihu, která není bestseller, ale zasloužila by si být čtena a třeba i vstoupila do  dramatické výchovy.  Třeba také jako já tápete v množství autorů, titulů a nakladatelství, žánrů a edic a bůh ví čeho ještě.

Ale jsou i knihy dávno vydané a zapomenuté. Je běžné a pochopitelné, že se v praxi dětského divadla i přednesu objevují novinky. Kdysi Albatros vydávat obvykle jednu knížku dětské poezie ročně. S naprostou jistotou se texty z té nové objevily hned příští rok na přehlídkách dětského přednesu, a všichni, kteří je zvolili, se velice podivovali, že nebyli tak docela originální. A další roky autor a jeho dílo vymizeli, aby je nahradili ti novější. Přesto takové „zapomenuté“ nebo dejme tomu z módy vyšlé knihy by neměly zůstávat zapomenuty definitivně.

Hlavním, i když ne nutně jediným, tématem Opožděných recenzí jsou pohádky. Nejen proto, že je to základ literatury pro děti, a že jim nabízejí orientaci ve světě, v tématech, která v životě zcela určitě potkají – rodina, dospívání, přátelství, nebezpečí a úklady… Ale také proto, že v praxi se s pohádkami nakládá často dosti podivně. Podívejte se na katalog třeba Kosmase nebo Megaknih, co je na trhu pohádkových knížek! Pohádky si troufá psát kde kdo a nakladatelé to ochotně vydávají, dětské knížky mají zřejmě odbyt. Ale kolik těch zcela nových pokusů přepsat pohádky je zbytečných, nic nepřinášejících!  A co žene i zkušené a tvořivé i začínající autory k tomu, aby se pokoušeli o pohádku, jíž zřetelně nerozumějí a na dětského čtenáře přitom nemyslí. Mnohé zajímají je jen jejich vlastní problémy a témata a přitom je tak snadné vzít pohádku a nějak ji podle své vůle či zvůle přejinačit, nepotřebuje to moc nápadů a tvůrčích sil.  Pojem „pohádka“ má ve veřejném myšlení značný rozsah od skvostů po mlácení prázdné slámy Navíc knihkupci a knihovníci do regálů „pohádky“ řadí všechno co je pro děti a není to zařaditelné do literatury dobrodružné nebo mezi příběhy s dětským hrdinou. Kéž by více nakladatelů, než jen Albatros, Argo, Brio a pár dalších, víc nad výběrem pohádek přemýšlelo, a jejich redaktoři se raději podívali do knihoven, co by stálo za reedici, než podporovat něco docela zbytečného.

 

 

Opožděné recenze

Opožděné recenze evamachkova Ne, 01/13/2019 - 14:33

Možná by se to dalo pojmenovat „Domácí antikvariát“ neboť se mi určitá kniha dostane do ruky rok, dva i více po vydání. V množství toho, co vychází, se novinka, která by mě zajímala, snadno přehlédne – kdepak jsou pravidelné knižní čtvrtky řízeného hospodářství, kdy jsme všichni věděli, že se mám ve čtvrtek v knihkupectví postavit do fronty. Ale stává se také, že moje potřeba tu či onu knihu mít nastane později, než kniha vyšla. A to třeba o pěknou řádku let, a pak místo internetového knihkupectví je po ruce internetový antikvariát. A přes všechny tyto zákruty a odklady jde často o knihu, která není bestseller, ale zasloužila by si být čtena a třeba i vstoupila do  dramatické výchovy.  Třeba také jako já tápete v množství autorů, titulů a nakladatelství, žánrů a edic a bůh ví čeho ještě.

Ale jsou i knihy dávno vydané a zapomenuté. Je běžné a pochopitelné, že se v praxi dětského divadla i přednesu objevují novinky. Kdysi Albatros vydávat obvykle jednu knížku dětské poezie ročně. S naprostou jistotou se texty z té nové objevily hned příští rok na přehlídkách dětského přednesu, a všichni, kteří je zvolili, se velice podivovali, že nebyli tak docela originální. A další roky autor a jeho dílo vymizeli, aby je nahradili ti novější. Přesto takové „zapomenuté“ nebo dejme tomu z módy vyšlé knihy by neměly zůstávat zapomenuty definitivně.

Hlavním, i když ne nutně jediným, tématem Opožděných recenzí jsou pohádky. Nejen proto, že je to základ literatury pro děti, a že jim nabízejí orientaci ve světě, v tématech, která v životě zcela určitě potkají – rodina, dospívání, přátelství, nebezpečí a úklady… Ale také proto, že v praxi se s pohádkami nakládá často dosti podivně. Podívejte se na katalog třeba Kosmase nebo Megaknih, co je na trhu pohádkových knížek! Pohádky si troufá psát kde kdo a nakladatelé to ochotně vydávají, dětské knížky mají zřejmě odbyt. Ale kolik těch zcela nových pokusů přepsat pohádky je zbytečných, nic nepřinášejících!  A co žene i zkušené a tvořivé i začínající autory k tomu, aby se pokoušeli o pohádku, jíž zřetelně nerozumějí a na dětského čtenáře přitom nemyslí. Mnohé zajímají je jen jejich vlastní problémy a témata a přitom je tak snadné vzít pohádku a nějak ji podle své vůle či zvůle přejinačit, nepotřebuje to moc nápadů a tvůrčích sil.  Pojem „pohádka“ má ve veřejném myšlení značný rozsah od skvostů po mlácení prázdné slámy Navíc knihkupci a knihovníci do regálů „pohádky“ řadí všechno co je pro děti a není to zařaditelné do literatury dobrodružné nebo mezi příběhy s dětským hrdinou. Kéž by více nakladatelů, než jen Albatros, Argo, Brio a pár dalších, víc nad výběrem pohádek přemýšlelo, a jejich redaktoři se raději podívali do knihoven, co by stálo za reedici, než podporovat něco docela zbytečného.