Příběhy dávných časů - Mýty, hrdinská epika, pohádky a pověsti pro dramatickou výchovu a divadlo pro děti

Příběhy dávných časů - Mýty, hrdinská epika, pohádky a pověsti pro dramatickou výchovu a divadlo pro děti evamachkova Út, 12/05/2017 - 10:18

Měla jsem na gymnáziu skvělého češtináře Matěje Vozába, posedlého divadlem, a ten mne také k tomuto oboru přivedl. Když přišel s návrhem udělat na škole představení, požádala jsem jednu herečku o tip na hru, přinesla mi jakousi komedii plnou mladých postav. Ale pedagog rozhodl jinak – hrála se Lucerna, další rok Naši furianti (těm strejcům bylo šestnáct, sedmnáct, s Bláhou jsem chodila a Habršperk byl jeho nejlepší kamarád), další rok I chytrák se spálí, protože Matěj Vozáb miloval Ostrovského a toužil ho režírovat. Co to dalo publiku, nevím, pro nás to znamenalo důležitou událost středoškolského života, kamarádili jsme spolu napříč ročníky a paralelkami a dobře se na to vzpomíná. Dnes bych takový pokus kritizovala, ale popravdě řečeno, nijak nám to neublížilo, ten čas a energie této činnosti věnované ovšem mohly být využity jinak a hlouběji zasáhnout nejen náš pohled na umění, ale i na život a svět vcelku. Svým způsobem to bylo postaveno na hlavu, neboť opravdový význam tato činnost má tehdy, jestliže vychází z toho, co děti a mladí lidé nejen mohou na jevišti či v učebně ztvárnit a sdělit, ale hlavně z toho, co je zaujme svou podstatou, tématem, námětem, nejen možností kamarádit se,  co  je zasáhne vnitřně, co jim odpoví na otázky, které si kladou a položí jim další, které je posunou o krok dál. Ovšemže to lze najít i v klasice, byť jakkoli obehrané, může to být i v dramatice psané o jejich věku a problémech, ale to je jen zlomeček toho, co světová kultura nabízí.

Proto jsem začala hledat v tom, co jsem si pracovně nazvala „stará epika“, „staré“ látky pro divadlo, drama a dramatickou výchovu. Starou epikou rozumím mytologie, které vznikaly převážně v starověku, středověkou hrdinskou epiku, do níž některé mýty přecházely (nejvýrazněji v Artušovském cyklu), případně se jejich elementy mísily, pohádku, která rovněž s  mytologiemi souvisí, jak v některých příbězích jako celku, tak v celých sériích motivů, a konečně pověst, jejíž původ ovšem nemusí být vždy tak starý. Těmto literaturám je společné, že v nich dominují děje vnější (zvnějšku pozorovatelné jednání osob) nad ději vnitřními (psychologickými pochody postav). Tyto látky se proto nebrání převodu z epiky v dramatiku, ostatně řecká mytologie a základy evropského divadla jsou od sebe neoddělitelné.  Jsou nastaveny tak, že se do dramatické podoby relativně snadno převádějí, neboť obsahují dramatické situace, překonávání překážek,  konflikty. Vzhledem k potřebám dětí a mládeže je nejpodstatnější fakt, že obsahují témata věčná a základní, archetypální, stotisíckrát prožitá a ověřená a donekonečna se vracející v nejrůznějších podobách a obměnách daných dobou a místem. Nevěříte-li, zalistujte si v Ovidiových Proměnách, najdete tam příběhy jako z denního tisku.

            Staré látky v práci s mládeží mají jednu nespornou výhodu, a tou je odstup. Zdá se to jako protimluv, nejsnáze podle obecného mínění zvládneme to, co dobře známe. Ale máme-li postihnout podstatu věci, musíme ji nahlížet z jistého odstupu, hledíme-li na něco velmi blízkého, vidíme příliš mnoho podrobností, vzájemně si odporujících a matoucích a přitom jakoby příliš důležitých a přitažlivých. Zkrátka a dobře, pro stromy nevidíme les. Navíc člověk je velmi často zaujatý či spíš předpojatý, mívá dojem, že jeho hledisko je jedině správné a možné, ale když na obdobnou situaci pohlédne z odstupu, daného buď vzdáleností místa, nebo času, najednou zjišťuje, že věci jsou jinak - je spravedlivější, nemá předsudky, nedoléhá ta pravda na něj tak osobně a proto je schopen objektivnějšího pohledu.

V kapitolách věnovaných mytologiím a hrdinské epice najdete řadu letopočtů, ale nezáleží příliš na konkrétním roce nebo přesné dataci, jde o to, že při všech změnách, které dějiny lidstva provázejí a které se stále více zrychlují, trvají po dlouhá staletí i tisíciletí mezilidské vztahy, pojmy a myšlenky lidí. Člověk má  ne vždy plně uvědomovanou  tendenci  považovat počátek svého života, chvíle, kdy rozum bral, za počátek všeho. Jakoby to, co bylo před tím, byla jen látka školního dějepisu nebo vyprávěnky babiččiny, bez valného vztahu k současnosti. Všechno jakoby neustále začínalo znovu a znovu. Zdá se nám, že povodně jsou čímsi novým a nebývalým, ale lidstvo je zažívá od nepaměti, proto také v tolika různých mytologiích najdeme příběh o potopě světa. Už v počátcích civilizací lidé, zděšeni živlem, který nedokážou zvládnout, propadali pocitu, že je to boží trest seslaný na ně za jejich viny, a ani my se dnes neubráníme úvahám, čím jsme si přivodili tuto zkázu či kdo ji na nás úmyslně poslal.

Jsme nadšeni úžasnými vynálezy v komunikaci, iPedy a tablety, ale ve skutečnosti nejúžasnější byl vynález písma, který dal lidstvu vzdělání, vědu, literaturu. Mobily a počítače jsou už jen variantou, technickým vylepšením, opravdu důležité jsou ony mezopotamské hliněné destičky a egyptské papyry, neboť ty způsobily, že lidská komunikace přestala být omezena na pouhé „tady a teď“,  mezi dvěma konkrétními smrtelníky.

            Americký historik S. N. Kramer napsal poutavou knihu Historie začíná v Sumeru s podtitulem Z nejstarších záznamů o projevech lidské kultury. Těmi zaznamenanými „prvními“ v počátcích civilizací, které vytvořily základy pro kulturu evropskou a euro-atlantickou, jsou první školy, první sněmy, první mravní zásady a literární diskuse, první předlohy biblických příběhů i Desatera, první receptář a rolnický kalendář, první daňové úlevy, první pokusy zahradnické, první knihovní katalog, první dějepisec, ale také první plagiát a první úplatek. S těmito jevy a typy lidských činností a institucí se setkáváme pravidelně, neboť jsou stále živé, i když ony „první“ pocházejí z doby před čtyřmi až pěti tisíci let. A toto naše úzké příbuzenství s lidmi z takto dávných dob je důvodem, proč má smysl a je žádoucí se jejich příběhy zabývat,  nejen četbou, ale i dramatickými a divadelními aktivitami.

            Hrdinská próza  je naopak něco, co z našeho života jakoby vymizelo, a to nejen proto, že ony příběhy nejsou čteny, ale hlavně proto, že vymizely nebo byly vážně deformovány její hodnoty. Souhrnně řečeno, zmizelo z našeho života rytířství, které znamená nejen turnaje, boje a brnění, ale zejména morálku služby. Tehdy to byla především služba Bohu, králi a dámě rytířova srdce, dnes jde, mělo by jít, o mnohem širší škálu služby, v první řadě služby člověka člověku, která je příliš často nahrazována službou sobě samému. Nic se nevrací v původní podobě, a ani to není možné, ale uvědomit si postoje rytířství, zabývat se jimi v letech dozrávání, je věc cenná a užitečná.

            A pak je tu pohádka – zatímco oba dříve zmíněné literární okruhy jsou považovány za úctyhodné, i když málokdy čtené, pohádka jakoby pro příliš mnoho dospělých byla čímsi nepodstatným, méně hodnotným, pouze zábavným, dokonce pro mnohé hloupým. Ale ve skutečnosti je to nositel hodnot, které tvoří základ mezilidských vztahů, těch vztahů, které člověk prožívá „tváří v tvář“,  se svými nejbližšími, každodenně, po celý život. Pohádka také řeší problémy růstu a dospívání, toho, co provází zrání každého jedince. Proto je to látka, která nesmí, nemá chybět v životě žádného dítěte.

            I mezi pověstmi lze najít řadu látek, které zpřítomňují historii, život v minulost či v jiných zemích, zajímavé postavy a situace.  Navíc poutají pozornost k místu, kde žijeme, k stavbám a přírodním jevům, které často míjíme bez většího zájmu, neboť jsou pro nás běžné a samozřejmé. Mají svou bohatou a někdy i velmi dramatickou minulost, ale také nás pověsti zavedou k místům vzdáleným a neznámým, anebo známým jen globálně a pověst nám je přiblíží v detailu.

            Ony zmíněné vnější děje celou tuto literární oblast činí zvláště plodnou pro drama a dramatiku v jejich nejrůznějších podobách. Ne každá látka se však hodí jak pro divadlo pro děti, tak pro divadlo dětí a mládeže, tak také pro interní dramatickovýchovnou práci. Je mnoho látek, které bez problémů fungují tam i tam, ale u velmi četných se to rozchází a některé z nich mají blíže k divadelnímu využití, jiné k práci uvnitř skupiny, například pro dramatické strukturování.

            Nabízí se otázka, zda tyto žánrové skupiny řadit tak, jak historicky po sobě vznikaly a vstupovaly do literatury: ve starověku  mytologie, ve středověku hrdinská epika a v novověku se zafixovala a do literatury vstoupila (přestože  kořeny má možná až v pravěku) pohádka, nejnovější je pověst. Z hlediska uplatnění v divadle a  dramatické výchově by bylo logičtější zvolit řazení podle toho, jak se s nimi dítě a dospívající setkává nebo může setkat, tedy jak vycházejí vstříc jeho potřebám a zájmům i jak si klade určité otázky. V nejmladším věku se člověk setkává s pohádkou, v starším školním věku nastupuje pověst a řecká mytologie, v pubertě a adolescenci by měla následovat hrdinská epika, která má řadu rysů shodných s dobrodružnou literaturou a může tedy dobře plnit potřeby mládeže v pubertě, a mytologie, která řeší zásadní otázky lidstva. Ovšem v některých případech mytologie obsahují témata hrdinská a některé látky vyúsťují do středověké rytířské epiky a tato následnost by proto vyžadovala i opakování a vracení se. I v pohádkách se leckdy najdou náměty a témata či motivy, které do nich vstoupily z mýtů nebo ze středověkých eposů. Pro čtenáře přehlednější tedy je řazení chronologické.

Kritéria výběru látek

Kritéria výběru látek evamachkova Út, 12/05/2017 - 13:39

Divadlo i ostatní dramatické žánry, stejně jako divadlo hrané dětmi i celá dramatická výchova, mají svou specifiku a jsou to samostatné obory. Jejich specifika ovšem netkví v tom, že jde o něco podřadného, okrajového, pro dospělého tvůrce nedůstojného.  Jsou to umělecké a umělecko-pedagogické obory „velkému“ a „dospělému“ divadlu a dramatice blízké, užívající některé shodné, ale některé odlišné prvky.

            Literatura pro děti a mládež, obor divadelním a dramatickým aktivitám dětí a mládeže nejbližší, má specializované autory a specializovaná nakladatelství, svou teorii, kritiku a odbornou literaturu, vlastní kategorii v soutěži Magnesia Litera, světovou cenu H. Ch. Andersena, krátce řečeno, je to obor umění, uplatňovaný v praxi a zkoumaný teorií a kritikou. Dramatická výchova, včetně divadla dětí a dospívajících, se v tomto smyslu již pár desetiletí zdárně buduje a rozvíjí, kdežto divadlo dospělých profesionálů i amatérů pro děti je stále jen oblastí jednotlivců a jednotlivých počinů, skvělých, průměrných a příliš často hluboce podprůměrných, je věcí náhod. V mnoha institucích a pro mnoho jedinců platí heslo „já nepotřebuji nic číst a studovat, radši si vymýšlím, je to zábavnější.“ Příliš často tak autor či dramaturg podlehne svým vlastním zájmům a postojům a nabízí dětem témata a náměty, které zajímají dospělé nebo odrážejí jejich postoje a představy. Nejvýrazněji tím bývá postižena pohádka, která jakoby některé dospělé přímo dráždila. V první třetině 20. století proběhly u nás tři vlny „bojů o pohádku“. První v roce 1913 rozpoutal Jaroslav Petrbok článkem v časopisu Úhor, kde kritizoval pohádku jako nepravdivou, protože v ní vystupují neexistující princové a princezny, odehrávají se v ní odporné věci, ukrutnosti a zabíjení a pravda je v nich lží. Ostatní účastníci diskuse pohádku jakožto dětskou četbu obhajovali. Další kolo těchto bojů  odstartoval podobně argumentující  článek v Lidových novinách v r. 1929 a konečně v r. 1933 vystoupil s kritikou pohádky v Haló-novinách Julius Fučík, který nesouhlas s pohádkou podepřel navíc hlediskem třídním. Názor, že pohádka je nepravdivá, nereálná, podává dětem falešný pohled na svět a na život, protože v ní vystupují nereálné postavy a odehrávají se kouzla, ignoruje vnitřní, nejhlubší pravdivost pohádky, jejích postav, vztahů a postojů, její etiku, stejně jako příčinnou souvislost jednání a jeho následků. Dnes se už tyto diskuse nevedou, ostatně by odborníci tyto argumenty okamžitě vyvrátili a jejich autora v podstatě zesměšnili, zato ale se objevují – zcela bez diskuse a bez argumentů – v četných dramatizacích pohádek, zejména televizních a filmových. Příkladem je známý (a velmi oblíbený!) film Honza málem králem, který je vystavěn na typické osnově pohádkového příběhu, ale jeho základní charakteristické rysy, týkající se jak kouzel a pravidel pohádkového života (např. stařeček a jeho obdarování hlavním hrdinou), tak „třídních“ aspektů pohádky (král, království...), jsou potlačeny, vyvráceny a bagatelizovány (například obdarování kouzelného stařečka je interpretováno  jako povinná úlitba pohádce, či spíše jako kšeft).

Dalším častým omylem autorů dramatických textů je snaha nabídnout dětem pohled na dětství a dospívání očima dospělých: co oni si přejí, aby děti a dospívající dělali, co oni sami považují za nejdůležitější a světlou stránku dětství, co oni si myslí, že dítě bude v budoucnu potřebovat. Dnes už se velmi zídka objeví text očividně poučující a moralizující, kárající „zlobivé“ děti a adorující děti „příkladné“, ale pohled dospělého na dětství, jaké by mělo být, trvá. Kořeny tohoto pohledu tkví v minulosti, která předcházela reformnímu  „století dítěte“. Francouzský literární historik a teoretik Paul Hazard (1878-1944) napsal o minulosti dětské literatury: „...velcí lidé... byli náramně spokojeni s tím, co viděli, když se podívali sami na sebe, dávali dětem knihy, které zobrazovaly je samé se všemi jejich atributy, pomíchanými páté přes deváté, s jejich smyslem pro praktičnost, s jejich vědou, s jejich pokrytectvím a zkostnatělostí...“[1] Co Hazard chápal jako překonanou minulost dětské literatury, když psal svou knihu někdy v první polovině 40. let 20. století, to přežívá v naší dramatice pro děti  dodnes – praktický, sebevědomý a v důsledku hloupý pohled dospělých na pohádku, kterou dramatizátor usilovně  předělává a vylepšuje, je toho dokladem.

Dalšího omylu se dopouštějí někteří umělci, kteří touží dát dětem „to nejlepší“, vytvářet pro ně „skutečné umění“ a vede je to k tomu, že ruší ty kvality pohádky, pro kterou se stala dětskou četbou. Vybavují postavy psychologií, složitostí a dvojznačností a řeší situace „jako ze života“. Nepochopili, že na pohádce je pro děti nejcennější právě její schematičnost a nepsychologičnost a jasné rozlišování hodnot, které umožňují dítěti orientovat se ve světě, v lidech, v morálce.

 Ve 20. století nastal zásadní obrat v pohledu na dítě, ne už jako na bytost nedokonalou, kterou je třeba napravit a připodobnit „dokonalému“ dospělému, ale jako na bytost svého druhu, se svým vlastním pohledem na svět, s vlastními potřebami, a  ovšem  utvářející svou osobnost a budující svoje vlastní postoje a žebříčky hodnot a docházející k nim aktivitou, ne přejímáním hotových modelů a pouček.

            Umění pro děti a dospívající podle V. Nezkusila[2] „...může dítěti poskytnout významovou orientaci v oblastech, kde racionální způsoby sdělování jsou obtížné nebo selhávají, může mu poskytnout vzorové akce, životní příběhy a vzory, hrdiny, s  nimiž   se identifikuje, události, které jsou pro ně podnětem k vlastní životní aktivitě.“ Navíc umění tak činí neautoritativně a ponechává  na každém jedinci, čtenáři, divákovi či aktérovi, aby si v díle našel právě to, co je jeho osobním a speciálním problémem, jeho vlastním postojem, a  aby tak aktivně budoval svou identitu. Nejdůležitější je v tomto procesu identifikace s hrdinou a tedy i možnost podívat se na jevy života svýma vlastníma očima, byť skrze  fiktivní osobu.

Jedním z důležitých momentů  změny pohledu na dítě byly na přelomu 19. a 20. století  objevy vývojové psychologie, která popisuje vývoj dětského vnímání světa, myšlení a postojů a zájmů. Tradiční, přesněji řečeno zastaralé posuzování vhodnosti uměleckých děl pro děti  se zabývalo především rozlišováním námětů dětem „přístupných“ a „nepřístupných“, tj. vylučovalo z umění pro děti témata dotýkající se tak či onak lidské sexuality, jejíž poznávání odsunovalo na dobu dospělosti, a tedy také popíralo potřebnost sexuální výchovy. Zastánce takovéhoto přístupu k vhodnosti či nevhodnosti určitých uměleckých děl pro mládež by nepochybně odmítl  zařadit do četby mládeže Annu Kareninovou i Paní Bovaryovou, protože obě se zachovaly „nemravně“. Opravdu to četba pro dospívající vhodná není, ale ne z uvedeného důvodu, nýbrž proto, že problém člověka, který ve stavu zklamání z neuspokojivého manželství a vyhoření hledá jiný způsob života, byť proti všem společenským konvencím, nepatří k tématům dospívání – potrvá ještě nějakou tu desítku let, než člověk začne prožívat a řešit problémy tohoto druhu. Jednoduše to pro dospívající není tematika zajímavá.

Další z omezujících principů spočíval v požadavku, aby umění pro děti prezentovalo výlučně nebo převážně pozitivní stránky života a jeho obtíže a komplikace odsunovalo rovněž na dobu pozdější. I to bývá někdy důvodem úprav původních lidových pohádek nebo odmítání některých literárních žánrů jako zdroje pro dramatiku pro děti. Příkladem tohoto postoje je  celá série loutkářských dramatizací Perníkové chaloupky, v nichž autoři odstraňují dva základní a nejdůležitější motivy: za prvé fakt, že otec děti odvede do lesa a záměrně je tam nechá, za druhé upálení ježibaby dětmi. Ale to je právě jádro této pohádky. Odchod s dětmi do lesa je obrazem faktu, že rodiče vedou děti k osamostatňování, že je v celém jejich vývoji neustále nutí k postupnému odpoutávání se od nich a od jejich péče. Upálení ježibaby v peci svědčí o schopnosti obou dětí vypořádat se s ohrožením. Nelze to tedy chápat tak, že jejich otec je nezodpovědný a dětem škodí, a že Mařenka a Jeníček se zachovali ošklivě k staré paní. Přes tyto rozpory loutkáři opakovaně Perníkovou chaloupku dramatizují, nejspíš proto, že je pro ně neodolatelně přitažlivý onen perníkový domeček. Četné dramatizace pohádek vytvářejí nepravdivý, umělý obraz světa, jakoby v něm neexistovala nebezpečí a překážky k překonávání, a ač zastánci těchto tendencí považují výchovu i umění pro děti za přípravu na budoucí život, dítě  na něj ve skutečnosti  nepřipravují.

Zatímco hlavním tématem dramatiky pro děti by měly být problémy dětí se světem dospělých, viděné jejich očima a jejich aktivitou řešených, servírují se jim problémy dospělých s dětmi. Výsledkem jsou televizní či filmové pohádky nebo spíše pseudopohádky, které řeší jak donutit prince k ženitbě či (mnohem méně často) princeznu k vdavkám. To bývá zejména u chlapců často starost matek (a občas i otců), ne jejich vlastní. Pohádka – ta skutečná – svatbou vrcholí, a to proto, že hrdina prokázal svou kompetenci a dospělost a může tedy založením rodiny dovršit svoje zrání. To je perspektiva dítěte a dospívajícího, jeho cílem a přáním je dospět, zbavit se své podřízenosti a omezenosti svých možností a práv. To je klíčové sdělní, které tvoří identitu pohádky, dramatizátoři se však zřejmě domnívají, že podstatu pohádku tvoří postava prince/princezny a svatba.

Dospělý chápe dětství jako dobu her a radovánek, neboť si pamatuje (a veřejně prohlašuje, že si pamatuje), právě tuto stránku dětství a tu také ve své zapřaženosti povinnostmi dospělých postrádá. Ale dětství je také obdobím hledání, poznávání, ověřování, obdobím omylů a narážení na překážky, obdobím tápání v chaosu života a chování dospělých   a pokusů o orientaci v něm. A u mnoha dětí je i obdobím skutečného hlubokého trápení, vyvolaného rodiči a jejich nezájmem a nepochopením, anebo naopak přílišným zájmem a vysokými nároky, nebo školou a jejími nároky i necitlivostí, dětskými rozpaky nad navazováním kontaktů s vrstevníky či šikanou.  Dětské linky důvěry mívají velmi napilno, a nevolají jim jenom děti postižené domácím násilím a/nebo kriminálním chováním svého okolí, ale i ty, které žijí v poměrech spořádaných a navenek příznivých. Odtud plyne úkol pro dramatické aktivity určené dětem – divákům, i aktérům – úkol nabídnout jim pravdivou orientaci v tom, co je obklopuje. Dát jim vodítka pro řešení problémů, a zejména dát jim naději – naději, že dospějí, když pro to sami něco vykonají stejně jako hrdina pohádky. Proto je pohádka v určitém věku nezastupitelná. Tyto úkoly může ovšem v jistém věku plnit i mytologie, hrdinská epika, pověst, i když snad ne v té míře a naléhavosti.

Protože je umění pro dítě cestou k orientaci v životě a v lidech, k jeho charakteristikám nutně patří jistá míra jednoduchosti, přehlednosti, uspořádanosti či schematičnosti jeho prvků a složek. To je fakt, který od divadla pro děti odpuzuje mnoho profesionálních divadelníků. Ale jednoduchost a přehlednost nemusí být nutně primitivností. K termínu „jednoduchost“ poznamenává O. Chaloupka: „...Dnes je v umění pro děti pojmový obsah tohoto slova podstatně jiný než v době, kdy znamenalo vnějškové zjednodušení, simplifikaci. Kdy jednodušší znamenalo ochuzenější, povrchnější. Soudobá literatura nalézá nový pojmový obsah jednoduchosti v bezprostředním uměleckém vhledu do skutečnosti a v soustředění k dominantě, ve směřování k podstatnému“.[3]  Dobrý autor se s tím vypořádá, ale herce tvorba pro děti natrvalo sotva uspokojí. V tom tkví problém specializovaných divadel pro děti, která u nás měla svou významnou éru, ale postupně zanikala, až zanikla docela. Jiná je situace u filmu a televizní tvorby pro děti, kde herec přijímá roli jednorázově a střídá ji s rolemi v jiných typech inscenací, a proto také filmová a televizní dramatika pro děti bývá v naprosté většině obsazována předními herci. Na inscenacích se špatnými scénáři, hloupými příběhy a  dialogy, a na případech, kdy herec je stereotypně obsazován do prakticky stejných rolí, je zřejmé, jak tato praxe prudce snižuje kvalitu výkonu i u herců nesporně špičkových, což potom následně vede k snižování prestiže dramatických žánrů pro děti mezi divadelníky.

Vývojová psychologie – jaké jsou děti

Hledáme-li látku, uvažujeme-li o námětu či tématu jakékoli dramatické práce  s dětmi a dospívajícími nebo pro ně, je psychika dětí a dospívajících prvním kritériem, které vymezuje literární a tematické oblasti, v nichž je možné začít hledat.

Pro dítě předškolního věku je charakteristické myšlení názorné a intuitivní,  soustředěné na jevovou stránku věci a na to, co je tady a teď. Dítě je realistické v tom smyslu, že přijímá skutečnost, jak se jeví. Názory dospělých jsou pro ně dané a hotové, žádnou náhodu nebo nejistotu a neurčitost neakceptuje. Při sledování příběhu – vyprávění, předčítání, v dramatickém tvaru – dokáže sledovat jen jednu zápletku a až v osmi letech dovede uvažovat o dvou souběžných zápletkách a sledovat dvě dějové linie, osudy dvou postav.[4]  Soustředění na jevovou stránku věci způsobuje, že dítě se na rozdíl od dospělého, který se táže „jak to mohlo být“, bere jako danost, že vlk spolkne babičku i Karkulku a ony se dostanou ven, aniž se jich to nějak dotklo. Dítě přijímá tento obraz a nezabývá se anatomií a fyziologií zažívacího traktu vlka, o němž ostatně nemá zdání. Podobně starší dítě si u princezen, ohrožených incestními záměry svého otce, nepředstavuje postelové scény jako dospělý, ale jen svatbu.

I myšlení mladšího školáka  je stále ještě vázáno na  realitu, kterou zná. Pro poznávání skutečného světa mu přitom stačí popis, neumí zobecňovat. Je však už schopno chápat pravidla fungování světa a posuzovat věci z více hledisek, bez nutné vazby na nápadné znaky,  a je už také schopno mluvit o emocích druhých lidí. Je optimistické a  pozitivní pohled na svět od druhých vyžaduje a očekává. Má smysl pro spravedlnost, potřebu dělat a schvalovat  správné věci, brát v úvahu potřeby a přání druhých, ale nepátrá po hlubších příčinách a souvislostech, neboť stále pro ně platí normy,  určené autoritami.

Proto je pro dítě předškolního i mladšího školního věku, do 8 a možná až do 10 let,  tradiční  lidová  pohádka hlavním a nejdůležitějším literárním žánrem. V průběhu těchto dvou období se sice jeho zájem přesune od pohádek zvířecích k pohádkám kouzelným, ale stále platí ona důležitá a pozitivně působící jednoduchost, tj. soustředění na to podstatné.   Pozitivně působí přehledné schéma příběhu, opakovatelnost, jasnost pravidel, přesné odlišení dobrého, žádoucího, pozitivního chování a jednání kladných postav od zlého, zrádného, podlého, sobeckého chování postav negativních, jejich spravedlivé odměnění nebo potrestání. Svět pohádky má řád, který dítěti umožňuje orientovat se ve vztazích, charakterech a lidském chování, najít klíč k rozluštění toho, co se mu v chování dospělých jeví jako chaotické;  co je komplikované a nejednoznačné, a my dospělí jsme na to v podstatě pyšní. Pohádkové postavy umožňují ztotožnění s hrdinou a podporují dětský optimismus tím, že dobrý konec dává naději do budoucna, že život je ve svých důsledcích dobrý, a dobře bude, když se jedinec přičiní a zachová se správně.

Období dospívání mezi 10/12 a 20 rokem věku je obdobím, kdy se jedinec touží  zbavit co nejdříve omezení dětství a získat práva a svobody dospělých (i když často povinnosti přijímá dost neochotně). V tomto období se už plně rozvíjí schopnost abstraktního myšlení, postupně se uvolňuje závislost na konkrétní realitě a v pubertě dospívající začínají přemýšlet o tom, jaký by svět mohl být a proč je takový, jaký je, jak ho změnit. Jsou schopni interpretace, variací, kritičnosti, mají sklony k polemikám a k představě o výjimečnosti vlastních úvah. Odmítají výjimky a kompromisy, jsou radikální, generalizují. V jejich vztazích k druhým roste význam vrstevníků, přátelství a ztotožnění s přáteli a idoly,   odpoutávají  se  od rodiny.  Mají  potřebu orientovat se v nových situacích, které přinášejí změny v životě, získat přijatelnou pozici mezi lidmi a potvrdit si tak svou sociální identitu.

Velmi důležitým  literárním žánrem tohoto období je dobrodružná literatura, která je přirozenou četbou pubescentů i ve všech svých podžánrech a různých podobách. Pro dramatické aktivity, jak interní, tak divadelní, však není příliš schůdná. Podstatnou složkou dobrodružnosti jsou prvky věcné – příroda, geografie, klima, exotičnost, Vesmír,  technika a její předpokládaná budoucnost, vesměs prvky atraktivní, ale nedramatické, s minimem podílu mezilidských vztahů a z nich plynoucího dramatického jednání. Výrazné prvky dobrodružnosti však nalézáme jak v mytologiích, tak v středověké hrdinské epice: odchody do světa, cestování, střety s nečekanými překážkami a protivníky, jejich překonávání, vypořádávání se se sebou samým. Bývají tu zastoupeny i zvláštní a neobvyklé bytosti a jevy a kladeny nároky na speciální dovednosti a schopnosti, ale také představy o ideálním světě nebo ideálním jednání a chování lidí, o jejich a morálce, a proto jsou tu i hrdinové vhodní k identifikaci. Je dáno pravidly a podstatou obou žánrových okruhů, že je to spojeno s  etickými  a v mytologii i  filozofickými tématy, týkajícími se  podstaty světa, místa člověka ve Vesmíru, kosmogonie a dalších klíčových témat lidského života. Nutno dodat, že mnohé z toho se dá najít i v kouzelné pohádce, potíž je v tom, že pohádka dospívajícím připadá dětinská – snad by mohli akceptovat pohádku orientální nebo jinou mimoevropskou, která nabízí exotické prvky, ale často i odlišná témata a náměty.

            Po 15. roce se zklidňuje emocionalita a vyzrávají i výše zmíněné procesy.  Dospívající mění prostředí, přechází na jinou školu, často odchází z domova do internátu, přijímá nové sociální role. Literární žánry se však nemusí měnit, i když se jejich okruh rozšiřuje o veškerou existující literaturu. U „staré epiky“ však u mnohých adolescentů, především u gymnazistů a žáků literárně dramatických oborů ZUŠ, nabývá na významu jejich funkce vzdělávací v oblasti historie a teorie literatury a divadla, historie obecně i dalších humanitních věd.

            Ale v každém věku je třeba brát v úvahu i hráčskou zkušenost skupiny a konec konců i pedagoga.  V počátcích práce je nezbytné brát ohled na nedostatek  dovedností a odborných vědomostí, na hráčskou i osobnostní nejistotu, na neustálenost  pozic ve skupině, na rozdílnou míru  sečtělosti a zájmu o literaturu i na výkyvy v motivací k dramatické práci. Látka pro nezkušené hráče musí být pro daný věk a sociální skupinu maximálně  atraktivní,  a to do té míry, že je někdy potřeba zvolit  předlohu především populární, která neklade  zvýšené nároky na technickou vybavenost hráčů, odborné znalosti nebo  komplikovanost tématu.  Pro počáteční práci jsou vhodné látky bez "velkých rolí", ale s postavami rozsahem i významem vyrovnanými, které dovolují uplatnit hromadné a simultánní improvizace. Vyspělí hráči, kteří zvládli technické dovedností, znají metody a pracovní  postupy a mají i osobní jistotu při vstupování do vztahů a při komunikaci,  umožňují  mnohem více možností  výběru látek.

Vlastnosti literatury

            Před časem si jedna uchazečka o studium dramatické výchovy vybrala  jako předlohu pro dramatickou lekci povídku Arnolda Lobela Dva balvany[5]. Hlavními postavami příběhu jsou  balvany trčící na svahu hory, odkud mají krásný výhled, ale netuší, jak to vypadá na druhé straně kopce. Požádají ptáka, který letí na druhou stranu, aby jim řekl, co tam viděl. Pták  barvitě popisuje celou širokou krajinu. Po stovce let balvany opět zatouží vědět, jak to tam vypadá a požádají myšku, aby jim to popsala. Myška vidí trávu, kameny, kytky – jako na této straně. Půvabná metafora rozdílného úhlu pohledu na realitu, ale dominantním, téma sdělujícím prvkem, je popis, kdežto jednání je zanedbatelné (žádost o informaci, popis viděného), navíc i to minimum je jednání nedramatické. Snad by se dalo říct, že příběh je klasickou ukázkou textu k dramatickému uplatnění nevhodného. Těžko najít něco statičtějšího, než  trčící balvany – pokud ovšem pedagog či dramatizátor nevyjde z tématu a nevytvoří jiné postavy, v jiné situaci, s dramatickým jednáním a dějem, zkrátka pokud se příběhem jen neinspiruje k původní tvorbě a neopustí tedy práci s literaturou. Vynikající literární kvalita předlohy a tématu jsou důležité, ale ne jediné a rozhodující, mnohdy i literatura běžná a standardní může nabízet jak podstatné téma, tak dramaticky využitelný příběh. Převod epiky v dramatiku je vytvářením nové struktury, a to jak pro interní činnost dramatickovýchovnou, zaměřenou na aktéra, tak pro práci divadelní, zaměřenou na diváka, a  má své zákonitosti.

Epika je založena na vyprávěcím  čase minulém a  jejím základem je fabule, tj. příběh, o němž se vypravuje. Vedle vyprávěcího postupu, jehož základem je autorská řeč,  zabývající se průběhem děje,  užívá epika i popisů (krajiny, osob, staveb, interiérů, zvířat, oblečení, nástrojů) a  líčení (popis s emocionálními prvky), někdy též úvah. Zatímco vyprávění je převážně dynamické, popis, líčení i úvaha, jsou převážně statické a v epice zastupují smyslové vjemy pozorovatele nebo jeho myšlenky a city.

Drama je oproti tomu  založeno na jevištním čase přítomném, na ději, který probíhá „tady a teď“. Stejně jako v epice je základem fabule, ale hlavním vyjadřovacím prostředkem  je jednání, a to jednání dramatické, včetně jednání slovního (= dialog, monolog).  Převod epických předloh do dramatické aktivity všeho druhu je proto založen na proměně vyprávění v minulém čase do jednání v čase přítomném. Přitom je nutno vypustit (a někdy i  jednáním nahradit) popisy, líčení a úvahy, část z nich zastoupit scénografickými postupy (u divadelního provedení), nebo vhodnými technikami (v interní dramatické práci – např. postava na zdi, fiktivní deníky, dopisy, kronikářské záznamy, kresby atp.) a jen v minimální míře převyprávěním. 

To znamená, že při převodu epiky v dramatiku se zcela mění přístup k fabuli, která  je interpretována jinými prostředky a při  zachování neproměnného jádra, které tvoří identitu předlohy, dochází k řadě  postupů, které Olga Panovová[6] charakterizuje při srovnávání dvou dramatizací Guliverových cest a dvou dramatizací Carrollovy Alenky  takto:

a) selekce, to jest výběr situací a  postav z díla, který vede k  akcentování určitých jeho stránek a k posunům tématu, což je mj. ovlivněno jak cílovou skupinou, tak předběžnou představou o realizaci (inscenaci, koncepci lekce, užití metod); selekce je důležitá zejména u rozsáhlejších látek;

b) substituce neboli náhrada, především substituce vypravěčského partu, jeho  přenesení do akce, dialogu, písně, komentáře, nahrazení popisu  výtvarným ztvárněním, atp.;

c) amplifikace čili rozšíření materiálu  o nové postavy, situace, nápady, výukové prvky aj. (zejména u kratších textů, např. u pohádek a pověstí), nebo jestliže je to třeba kvůli skladbě skupiny;

 d) kondenzace, tj. zhuštění situací, zrychlení dějů, zestručnění (zejména u velmi rozsáhlých textů)

 e) kompoziční operace, které představují přestavbu formy, změnu syžetu jakožto způsobu jak je fabule vyprávěna, tj. např. vytvoření rámce, vypravěčského partu, zvolení retrospektivy namísto chronologie nebo naopak, jazykové operace, lexikální i syntaktické, zejména přiblížení jazyka díla vnímání dnešních dětí a mládeže, převod z veršů do prozaických dialogů atp.

            Patří sem také  proces konkretizace všech prvků, které jsou slovně v literárním díle jen naznačeny, ale nepopsány detailně (princezna má krásné šaty – pro jevištní provedení je nutné tuto „krásu“ konkretizovat v kostýmu). Tyto procesy souvisí i s tím, co bývá označováno jako nedourčenost díla, tj. fakt, že literární dílo dovoluje čtenáři individuální výklad tématu. Každý převod do dramatické podoby je svým způsobem dourčením díla, neboť je založen na výše uvedených procesech, nicméně i v dramatické podobě vzniká další nedourčenost, i zde má divák nebo aktér možnost najít vlastní, osobité a jeho mentalitě i životní zkušenosti odpovídající  pojetí tématu.

Jestliže se některá látka se osvědčila v práci divadelní, ještě  to neznamená, že je stejně vhodná pro interní práci s pantomimou,  improvizací či dramatickým strukturováním. Divadlo užívá  prostředky, jako je mizanscéna a jevištní metafora, hudba a zvuk, tanec či akrobacie, světlo, dekorace, kostým, líčení, maska atd. atd., případně ve spojení se speciálními divadelními postupy (vyprávěné divadlo,  hra s předmětem, loutkové nebo stínové divadlo a jejich výtvarná složka atp.), které  v interní práci nejsou k dispozici, anebo se používají jen v jednoduchém náznaku (jednotlivá rekvizita, kostýmní náznak, nejnutnější nábytek). Leckdy existuje  rozdíl mezi tématem vhodným pro divadlo, jímž může být třeba humor a komika,  a námětem pro interní dramatickou práci, založeným na do hloubky jsoucím tématu mezilidských vztahů a životních situací, které nemusí být  sdělné pro širší okruh diváků.

Při hledání látek pro dramatiku se každý pedagog stává svého druhu dramaturgem, a to nejen v případě, že jde o látku pro divadelní inscenaci. Vzniká tedy otázka, jaké kompetence, schopnosti či dokonce talent k tomu potřebuje a v čem spočívají, jinak řečeno co tvoří komplex specifických dispozic pro složitý výkon hledání a zpracování literatury do lekce či scénáře, jaké má složky, okolnosti, které ji ovlivňují, co v něm hraje větší či menší roli.

Jedním ze základních východisek je čtenářství a čtenářská gramotnost, zájem o čtení a knihy, vnímavost a záliba ve čtení, znalost literatury, porozumění literatuře. V práci s dětmi   je podstatné i porozumění  specifice literatury pro děti a mládež. Něco si každý pamatuje z dětství, ale moc toho nebývá, protože to během dospívání zapomene a potlačí, a i u toho, co si pamatuje, často není schopen uvést autora, a tedy to i vyhledat v knihovně, natožpak to nějak zařadit. Navíc dítě vnímá jinak, zajímají je zcela jiné složky, než dospělého. Příklad: většina pedagogů, kteří v dětství četli Neználka, na něj nedá dopustit, protože děti na těchto knížkách milují svět malých lidiček. Dospělýma očima v něm rozeznáme sovětskou pionýrskou propagandu, kterou jsme jako děti vlastně téměř nepostřehli, nebo nepovažovali za zajímavou a zapamatování hodnou, ta ideologická „nalejvárna“ se tedy míjela se svým cílem.  Ale lze z toho odvodit poznatek o  dětské zálibě v miniaturách a  se znalostí literatury a jejích kvalit  umět hledat v jiné literatuře o skřítcích a malých lidičkách.

Potřebná je i znalost teorie literatury, resp. jejích základů, schopnost rozeznávat přinejmenším epiku, lyriku a dramatiku a jejich specifika, hlavní žánry literatury (vědět, co je a co není pohádka například), orientovat se ve výstavbě, vědět co je rozbor.  Ze střední školy si pedagog často pamatuje minimum, pokud vůbec se o tom učilo, a je tedy třeba vzít do ruky učebnici.

Znalost vývojové psychologie, povědomí o tom, jak se vyvíjejí typy myšlení u dětí, v optimálním případě (učitelé z praxe) i zkušenost se vztahem dětí a určitých žánrů nebo typů literatury, témat atp. by měl znát každý učitel a měl by umět základní poznatky aplikovat, problém však je, že často se na středních i vysokých školách pedagogického zaměření vyučuje psychologie a didaktika velice formálně a bez vztahu k praxi a proto je třeba se k této tématice vracet a uvádět základní poznatky do vztahu se situacemi, které je třeba řešit právě při hledání námětů.

 Vědět, co je situace vůbec, mezilidská a dramatická speciálně, co je jednání a chování, co je děj, obyčejný či dramatický. O tom se na středních školách zpravidla neučí, je to téma, které se více či méně podrobně studuje jen na několika málo typech středních či vysokých škol, snad na konzervatořích a hereckých školách, určitě na divadelní vědě a na DAMU či JAMU a v dobře koncipovaných kursech režie a dramaturgie pro amatéry.

Součástí dramaturgických schopností je dále zcela specifická schopnost „vidět“ při čtení, tj. vizualizovat si v představě to, co je prezentováno verbální formou, a odtud jít k představě, zda se hodí či nehodí a jak se s tím dá dramaticky naložit. A když vidíme, je třeba ještě vědět, jak to transformovat do metod, čili také metody znát.

A samozřejmě na specifických dramaturgických kompetencích se jako na každé tvůrčí práci podílí tvořivost, zejména schopnost transformace a restrukturalizace, umět z textu vybírat to podstatné, k tématu směřující, obsahující situace a jednání, a nebát se zasáhnout do textu, tj. umět vypouštět na jedné straně a rozvíjet na druhé.

A samozřejmě nezbytná je přiměřená míra inteligence,  schopnost a návyk mozek používat, a to v souvislosti se značnou mírou emoční inteligence, zejména schopnosti rozeznávat a ovládat vlastní emoce a odlišit  kritický pohled na text od vlastního estetického vnímání a vztahu k textu, jinak řečeno, vědět, že když se mi něco líbí a oslovuje mě to, ještě to nemusí být vhodné pro daný účel.

Výrazný podíl mívá zejména u zkušených učitelů dramatické výchovy intuice, ovšem nejúčelnější je tzv. intuice fundovaná, která znamená, že člověk se rozhoduje a vybírá víceméně bleskově, náhlým vhledem, ale na základě toho, že je v dané věci dobře vzdělán a má to natolik zažité, že se mu to okamžitě v hlavě „sepne“.

Je to tedy složitý komplex vědomostí, schopností a postojů, jinak řečeno kompetencí, a u nejzkušenějších lze mluvit o talentu. Co psychologie o schopnostech, nadání a talentech ví: jsou to „… aspekty výkonnosti vyjadřované různými termíny: vlohy (vrozené dispozice), nadání (mimořádně vyvinuté schopnosti), schopnosti (naučené dispozice), talent (naučené mimořádné dispozice), vědomosti (pamětní mentální předpoklady výkonu), dovednosti (dispozice k vykonávání určité praktické činnosti).... to, co se vyjadřuje termínem nějaké schopnosti, je obvykle komplex specifických dispozic... Talent je tedy výsledkem rozvíjení vloh vhodnou výchovou v optimálních podmínkách.[7]

            Proces učení a kontakt s daným oborem, je základem vzniku talentu, o němž se nedá říct, že ho člověk má nebo nemá, pokud nevstoupil do procesu daného oboru. Jinak řečeno, i dramaturgické schopnosti vznikají a rozvíjejí se učením a praxí, a kdo má pocit, že je „nemá“, potřebuje tomu čelit aktivitou, poznáváním, hledáním a zkoumáním. Možná zjistí, že „na to nemá“, ale snad  si v praxi  poradí, i když nebude geniálním dramaturgem.

První věc, po které pedagog pátrá, je téma, tj. "o čem to je", co dané dílo sděluje čtenáři a může sdělit i hráčům, jaké životní vztahy či situace nebo problémy osvětluje, a  zda toto sdělení je aktuální a živé,  v případě látek s námětem z jiných dob či odlehlých krajů zda je univerzální, platné teď a tady. Tématem může být myšlenka, vztah, problém k řešení, není jím však pouhé pojmenování námětu (námět = věcný obsah díla, zobrazená mimoliterární skutečnost)  nebo motivu zvoleného díla. Téma je svorníkem celého díla, základem jeho obsahu. Vedle hlavního tématu mívá literární dílo ještě témata vedlejší a rozsáhlejší a složitější dílo dovoluje vyjmout jeho určité části,  které umožňují téma interpretovat různým způsobem, např. vypuštěním či přidáním postav, situací, jednání, jejich zdůrazněním, rozvedením,  potlačením nebo vypuštěním.

Při hledání předlohy v literární oblasti odpovídající způsobu myšlení a potřebám cílové skupiny dětí nebo dospívajících si jak pedagog, připravující lekce, tak dramaturg, autor či dramatizátor příběhu pro divadlo s dětmi nebo pro děti, potřebuje text analyzovat, tj. položit si celou sérii otázek.

Otázka 1.:  Je látka  zajímavá pro hráče či diváky a  jaké jejich potřeby může uspokojit? Jaké nabízí téma? Východiskem  je odpověď na otázku, zda námět a téma příběhu jsou pro cílovou skupinu zajímavé, tj. jestli se tak či onak dotýkají jejich životů, okruhů jejich dosavadního poznávání, případně jejich „zóny nejbližšího vývoje“, životního období, do kterého  začínají vstupovat nebo vstoupí v nejbližší době, ne ovšem v budoucnosti vzdálené, obcházející několik vývojových období; jaké postoje v tomto jejich vývoji může látka ovlivnit, jaké otázky týkající se jich klade a jaké odpovědi na ně může nabízet. Tážeme se, nakolik je schopna naplnit jejich sociální potřeby, zejména potřeby orientace v sociálních vztazích, případně jaké sociální vztahy si v interní práci s tímto tématem mohou hráči osvojovat;  zda uspokojí jejich emocionální potřeby, zda jim nabídne uspokojení z vyřešení problému nebo situace, naději a pocit sebejistoty; zda aktivní činnost naplní fyzické (pohybové) potřeby u mladších dětí; a konečně nakolik vychází vstříc potřebám, intelektuálním, potřebě „vědět“, rozumět světu kolem sebe, umět ho posuzovat, čím může obohatit uvažování aktérů či diváků.

Otázka č. 2.: Jakou má dílo kompozici, zda obsahuje základní dramatické prvky, jaká je zápletka. Jde o otázky, zda má dílo formu uzavřenou či otevřenou, jak začíná a končí, jak jsou jednotlivé části spojeny; jaký je vztah mezi příhodou, která je základem díla, a syžetem, tj. způsobem, jak o příhodě autor vypráví; zda a které pasáže lze vypustit, co je naopak potřeba  rozšířit a konkretizovat; jaký je počet situací, jejich rozložení, zda lze při realizaci lekce či inscenace použít výstavbu uzavřenou (expozice - kolize - krize - peripetie - katastrofa), nebo spíše otevřenou, epickou (korálkovou); jaké jsou v příběhu obsaženy dramatické situace, které ženou děj kupředu na základě střetnutí dvou či více životně důležitých zájmů postav neodvolatelně vedoucích k jednání, a to k jednání viditelně  proveditelnému; jaké  scénické akce posunující děj;  anebo zda toto vše  lze  z látky příběhu  dotvořit či vytvořit.

Otázka č. 3.: Jaké jsou pracovní či provozní podmínky a nároky, které dílo charakterizují? To znamená celou sérii podotázek: jaké postavy jsou v příběhu obsaženy, jejich počet a význam pro příběh, zda je možné rozšířit nebo zúžit jejich počet podle možností a potřeb cílové skupiny, jejich vzájemné vztahy a  charakterizace;  jaké jsou akce postav v příběhu, jejich jednání, dramatické i nedramatické, jaké nabízejí příležitosti k uplatnění dramatickovýchovných metod a technik (improvizace, pantomimy, pohybové možnosti, dialogy atp.); v jakém prostředí se příběh odehrává (země, místo, doba), jaké nese vzdělávací obsahy a – u divadelního provedení -   jaké klade nároky na jevištní realizaci, jaký inscenační klíč lze zvolit;  jak probíhá scénická akce, tj. jaký lze vytvořit scénosled; jaký dialog, typ dialogu a jazyka vypravěče příběh obsahuje, tedy nakolik je autorův text srozumitelný hráčům a zda je pro ně dostatečně „mluvný“, nebo zda je nutné jazyk díla přizpůsobit skupině.

            Může se na první pohled zdát, že řada textů je natolik jednoduchých a průzračných, že analýza je celkem zbytečná. Je to dojem mylný, i u sebejednodušší pohádky – O Smolíčkovi nebo O třech prasátkách – je rozbor první cestou k realizaci, kterou nejen usnadňuje, ale také zpřesňuje, zbavuje ji neurčitostí a přibližností, vede k hlubšímu pohledu na námět a téma příběhu.

            Při úvahách o všech těchto stránkách věci si musí realizátor rozmyslet především otázku, zda půjde cestou jevištního přepisu se zachováním maxima původního textu, nebo zda zvolí princip dramatizace, tj. převod, který zachovává invariantní jádro, uplatňuje výše uvedené postupy a zachovává hlavní téma díla, anebo zda zvolí volnou adaptaci, tj. z původního díla vyjme jen některé motivy a postavy nebo téma, bude postupovat autorsky a vytvoří dílo původní. Jak pro divadlo, tak pro interní dramatickou činnost je možné volit kteroukoli z těchto cest s ohledem na cíl práce.

            A zcela na závěr této kapitoly: známý a často citovaný bonmot, připisovaný E. F. Burianovi, že zdramatizovat se dá i jízdní řád, platí jen tehdy, jestliže dramatizátor či pedagog má velice jasnou představu, co by s ním konkrétně udělal a proč by tak činil.

 

            Dramatická výchova, ať už jako zájmová činnost, školní předmět či metoda vyučování jiných předmětů,  je založena na  učení sociálním a psychosomatickém, na učení prožitkem a  zkušeností. Jejím základem je hra v roli ve fiktivní situaci, dramatické jednání.Umožňuje prozkoumávání a hlubší poznávání mezilidských vztahů, situací a vnitřního života člověka. Užívá prostředky převzaté z dramatických umění, ale její cíle jsou pedagogické, vycházející z moderní konstruktivistické pedagogiky. Obsah dramatické výchovy, její látku, to, čemu se v ní učí, lze rozdělit do dvou hlavních oblastí: a) kompetence, dovednosti, psychické funkce a sociabilita člověka, b) témata a náměty. Tato kniha se zabývá hledáním námětů a látek, ovšem se zřetelem k tomu, že obě ony oblasti spojuje osoba účastníka, aktéra. žáka, který je ohniskem obsahu  dramatiky. Klíčový je vztah procesu a produktu, a i tehdy, když vzniká produkt – inscenace či jakákoli forma veřejného vystoupení, je proces nenahraditelný a nezastupitelný ve svém významu pro rozvoj člověka. Toto pojetí je také hlavním vodítkem při vytváření kritérií výběru látek i způsobu, jak se s nimi v praxi nakládá.

[1] Paul Hazard: Knihy, děti a lidé, s. 12

[2] O.Chlaloupka – v.Nekzusil: Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury I., s. 55

[3] O.Chaloupka-V.-Nezkusil: Vybrané kapitoly z teorie dětské  literatury I, s.  31

[4] Vágnerová, s 283

[5] In: Arnold Lobel: Myška a pohádková polívka, přel. K.Závadová, edice První čtení, Albatros, Praha 2011

[6] Olga Panovová: Cesty detskej literatúry na javisko, Mladé letá, Bratislava 1989

[7] Viz Milan Nakonečný: Encyklopedie obecné psychologie, heslo Schopnosti, Academia  1997

 

Kdo jsme, odkud přicházíme a kam jdeme aneb Mytologie

Kdo jsme, odkud přicházíme a kam jdeme aneb Mytologie evamachkova Út, 12/05/2017 - 13:46

„Jsme tvorové pátrající po smyslu“ napsala Karen Armstrongová v úvodu ke své Krátké historii mýtu. „Pokud je nám známo, psi si nezoufají nad psím údělem, nedělají si starosti s tím, že psi v jiných částech světa žijí v bídě, ani se nesnaží nahlédnout psí život z jiné perspektivy. Ale my lidé snadno propadáme zoufalství a od samého počátku jsme si vymýšleli příběhy, které vsazují naše životy do širšího kontextu, odkrývají skrytý vzorec a dávají nám pocit, že život má smysl a hodnotu navzdory všem skličujícím a chaotickým dokladům toho, že tomu tak není.“[1]

Toto pátrání po smyslu, starosti s tím, jak žijeme a jak žijí druzí, kým jsme, kde jsme se vzali a kam směřujeme, je přirozenou a zdravou součástí vývoje lidského jedince a stává se dominantním v době puberty a adolescence. Ti nejvyspělejší dokonce pátrají po „širším kontextu“ a „skrytém vzorci“ svého bytí a lidského společenství. Dítě do deseti, jedenácti let získává orientaci v mezilidských vztazích v jejich základní podobě, postupně se dokáže vyznat v rodinných vztazích a nejdůležitějších sociálních rolích, učí se rozlišovat mezi matkou a macechou, mezi sourozenci staršími a mladšími, mezi osobami úspěšnými a outsidery,  a zjišťuje, co znamená překonávat překážky. To všechno  mu nabízí pohádka. 

Puberta a adolescence přinášejí zlom i v otázkách, které si jedinec klade: to nejbližší, nejužší, rodinné a přátelské prostředí začne přesahovat a klást si mnohem náročnější, komplikovanější  otázky po smyslu života a  lidstva.  Otázky, které jsou obsaženy v základech všech mytologií – kdo a jak stvořil svět a člověka, jak vznikla společnost a co je v pozadí jejího fungování. Proto i v dramatické výchově má mytologie své důležité místo v aktivitách  teenagerů. Rozšiřuje  vnímání druhých a nabízí náměty a témata, která by jedinec jinak neměl příležitost poznat a která  uvádějí jeho  postoje a hodnotové žebříčky do  širšího kontextu.

„Mýtus“ znamená  příběh trvalé platnosti, obsahující univerzální a nadčasové pravdy. Původním významem řeckého slova mythos bylo slovo, rčení, příběh, pak smyšlenka, klam,  v protikladu k významu logos – pravdivé slovo. Mýtus je anonymní, pochází ze vzdálených zdrojů, dávných časů. „Příběhy nám dávají schopnost „vnímat“ jeden druhého. Jako by to byla okna, jimiž nahlížíme do rozličných krajin, které bychom jinak  nikdy nepoznali. Nezáleží na tom, jak zvláštní je úhel pohledu, jak nezvyklé je to, co vidíme – díváme-li se pozorně, můžeme se dozvědět i něco o sobě samých.“[2]

            Mýtus souvisí se smrtí, s konečností lidského života, ale i s jeho naplněním. Ty nejvýznamnější mýty se týkají výjimečností, mezních situací, a překračují  lidskou zkušenost. „Jde o okamžiky, kdy se všichni tak či onak musíme vydat na místo, které jsme nikdy neviděli, a dělat něco, co jsme nikdy nedělali. Mýtus pojednává o neznámém; o tom, pro co zprvu nenacházíme slova.“ [3]

Mýty putují, obměňují se, někdy vznikají varianty i v rámci jedné kultury. Každá mytologie začíná stvořením světa a člověka, také motiv velké potopy jako očisty společnosti a jejího nového začátku se najde v různých verzích ve většině mytologií.

Podle  Willise jsou důležitými námětovými okruhy mytologie:

        • původ světa a jeho konec, struktura vesmíru, kosmické katastrofy,
        • nadpřirozené bytosti – bohové, duchové a démoni,
        • příčiny života a smrti člověka, tělo a duše, duch a posmrtný život,
        • kulturní hrdinové, původci změn, dárci ohně, potravy, šprýmaři,
        • sňatek a příbuzenství, společenský řád,
        • živočichové a rostliny, jejich proměny v lidi a lidí ve zvířata a rostliny, vzájemné příbuzenství.

Proměny jsou jedním důležitých dějových mechanismů mýtů, byť v různých  mytologiích mají  různé příčiny i odlišný  průběh a  rozdílné  funkce. I stvoření světa můžeme považovat za proměnu, i vznik života a jeho zánik je proměnou. Divadlo a dramatičnost jsou založeny na mimesis – proměně  někoho v kohosi jiného. Hráč a herec se „převlékají“ do jiné postavy, vstupují do bot druhého, ale v  mnoha mýtech převléká kabát i postava a stává se někým nebo něčím jiným. Hlavním tématem následujícího zkoumání mýtů ve vztahu k dramatické výchově jsou právě ony proměny a jejich odlišnosti, které – troufám si tvrdit – také charakterizují odlišnosti typu, stylu a funkce mýtu v různých společenstvích.

Je dáno charakterem a podstatou dramatičnosti a dramatiky, že některé okruhy mytologických námětů jsou schůdnější a vydatnější, jiné nabízejí látky spíše sporadicky.  Obecně lze říci, že nejvíce námětů nabízejí ty mýty, které obsahují lidské postavy či postavy lidem podobné (bohové, démonické postavy) nebo s lidmi sdílející určité vlastnosti a životní aktivity, zejména tedy zvířata. Jsou to náměty, obsahující tak či onak zpodobené a stylizované mezilidské vztahy a jednání. Méně možností najdeme tam, kde se proměňují hmoty, tedy v kosmogonických příbězích. Mýty se velmi často překrývají s lidovým vyprávěním, především s pohádkou. Různé motivy putují z mýtů do pohádek anebo za určitých okolností se pohádky přeměňují ve vyprávění blížící se mýtu. Ale i  při shodě motivů jsou odlišné jejich  funkce: pohádka má funkci zábavnou, je to ústní beletrie, kdežto mýtus se pokouší vysvětlit původ světa, lidské společnosti, kultury, má tedy charakter náboženství či filozofie.

 

Karen Armstrongová v  Krátké historii mýtu probírá vývoj mytologií v šesti epochách, od paleolitického období (20 000 – 8000 př. n. l.) až po naši dobu.  Pro naše účely, zejména pro pochopení rozdílů mezi dvěma velkými skupinami mytologií, postačí zabývat se na jedné straně obdobím paleolitu a neolitu (lovci a zemědělci), na druhé obdobím raných civilizací,  vzniku měst a jejich rozvoje (do cca 200 př. n. l.). „Nikdy neexistuje jedna jediná, ortodoxní verze mýtu. Jak se mění životní podmínky, potřebujeme příběhy vykládat jinak, aby vyšla najevo jejich nadčasová pravda… kdykoli  lidé udělali velký krok kupředu, přehodnotili svoji mytologii tak, aby promlouvala v nových podmínkách. Také však uvidíme, že lidská přirozenost se příliš nemění a řada mýtů, které vznikly ve společnostech zcela odlišných od té naší, dosud pojednává o našich nejpodstatnějších obavách a touhách.“ [4] Nutno dodat, že tuto proměnlivost mýtů si snáze uvědomíme na mytologiích přírodních národů, neboť se v nich dochovaly mýty různých kmenů, které stejnou etapu lidstva (stvoření, potopu) vykládaly různě, méně snadno si ji uvědomíme na antické mytologii, kterou známe z klasických literárních děl,  která jsou  součástí základů evropské kultury. 

V paleolitickém období byla mytologie lovců  důležitá pro přežití a získání vlády nad světem. Člověk byl naprosto závislý na lovu, jehož výsledky jsou vždy nejisté. Odtud pramení posvátnost kamenů, stromů, zvířat, důležitost  rituálu. Božské, posvátné je reálnější než reálný svět. Posvátné jsou i  dovednosti podstatné pro udržování života a jeho chodu: lov, válka, sex, tkaní látek, pletení košíků. Neodděluje se mytické, náboženské od světského, běžného, materiálního.

            K zásadnímu zlomu v charakteru mýtu došlo v raných civilizacích (asi 4000 – 800 př. n. l.), kdy vznikala první města v Mezopotámii, v Egyptě, na Krétě, v Indii a v Číně. Vznikla technika, člověk začal ovládat své prostředí, zvýšilo se  tempo změn. Lidé v tomto období  začali svou kulturu opakovaně přebudovávat. Ovládal je strach z návratu barbarství předchozích etap, proto městské mýty  řešily svár mezi chaosem a řádem. Svým způsobem začali tehdy lidé žít podobně, jako žijeme dnes. Začali si uvědomovat svou svébytnost a samostatnost, schopnost ovlivňovat vlastní osud, odpovídat za své činy. Začali proto také jinak chápat posvátno, osvojovali si jiný vztah k bohům, kteří se jim vzdálili a vstoupili na nebesa. Do mytologie také začala vstupovat  historie - Gilgameš zřejmě existoval,  žil asi  kolem r. 2600 př. n. l. v Uruku.

V následujícím období, mezi roky 800 – 200 př. n. l. vznikala náboženství a filozofické systémy, které žijí dodnes a dodnes ovlivňují naše myšlení: konfucianismus a taoismus v Číně, buddhismus a hinduismus v Indii, monoteismus (judaismus a křesťanství) na Blízkém východě a řecký racionalismus v Evropě. Duch doby vyžadoval vnitřní reflexi a sebezpytování, které vede k sebepoznání a odtud k druhým, k vzájemnosti a soucitu, k morálce, jak ji známe dnes. Prohlubovalo se  a zvnitřňovalo chápání morálky,  mýtus vedl  k činu, k soucitu a jeho   uplatnění  v každodenní praxi. Racionální řecké myšlení přineslo logos, vedoucí ke zkoumání a srovnávání, ke kritickému myšlení.

Tento historický vývoj je příčinou toho, že ony městské mytologie jsou nám mnohem bližší a srozumitelnější, než mytologie přírodních národů. Tajemno pohledu přírodních národů na svět je tak vzrušující a tak svůdné, ale jak je pochopit a vyložit? Pokusy poznat tyto mytologie blíže a srovnat je s oněmi „městskými“, hledat rozdíly i shody a konec konců i možnosti využití v dramatické výchově je proto dost obtížné a ne u všech etnik a etnických oblastí je schůdné. Proto také zde nejsou mytologie přírodních národů  zastoupeny.

            Tématem, objevujícím se ve všech etapách lidského vývoje, a konec konců i v současné vědě, je vznik světa a člověka. Modelů stvoření je neobyčejně široká škála, v jednom se však nutně shodují – dominantním prvkem je přetváření hmot, stranou zůstávají (pokud se vůbec vyskytují) děje lidské, natožpak dramatické, založené na mezilidských vztazích. Pokud při stvoření vystupuje výrazná postava tvůrce, bývá se svým úkolem sám. Proto  stvoření světa a lidí zpravidla nebývá látkou pro dramatickou výchovu, výjimkou  jsou   Deukalion a Pyrrha, kteří  spolu vedou o tomto úkolu dialog a pak házejí za hlavu kameny, z nichž vznikají lidé, kteří mohou okamžitě vstupovat do vzájemných vztahů.

            Podle biologů má život sedm znaků, jimiž se vyznačují všechny živé organismy: pohyb, exkrece (vylučování odpadních látek), dýchání, rozmnožování, reakce na podněty, přijímání potravy a růst.  V období loveckém a zemědělském  tvořily tyto znaky života hlavní náplň aktivit i snah. Proto také mytologie těchto fází lidského vývoje staví do popředí  získávání potravy, sex a rození, dospívání a smrt, a s tím spojené  formy společenského života a aktivity lidí, tj. lov,  setkávání se zvířaty a rostlinami, vztahy mezi muži a ženami, rodinu a její fungování.

            Teprve „městská“ fáze vývoje lidstva, v níž člověk začíná mít dost prostředků k zvládání  základních biologických potřeb, včetně potřeby přístřeší a bezpečí, se mytologie odpoutávají od soustředění na tato témata a zahrnují i duchovní nadstavbu, přinášejí to, co člověka odlišuje od ostatního života: kladení otázek po smyslu dění a věcí. V této fázi si lidé začínají klást ony otázky, o nichž píše  Armstrongová. Začínají pátrat po smyslu života vůbec i svého vlastního bytí, kladou si otázku „kdo jsem, kam směřuji“, zajímají se o lidský úděl obecně, nejen svůj a svých nejbližších, zajímá je nejen smrt, ale i nesmrtelnost (Gilgameš), zajímají je jiné perspektivy a jiné možnosti žití, širší kontext života a odkrývání  jeho skrytých významů.  V „městských“ mytologiích spočívají důvody proměn v etice, v dobru a zlu, jsou buď trestem za zlo, únikem před zlem, anebo odměnou za dobro.

            Přes všechny naprosto převratné změny, které se v životě lidstva udály od časů starověkých asijských městských kultur, klademe si stále stejné otázky, i když na některé si jinak odpovídáme. A z těchto časů uchováváme hodnoty po celá tisíciletí – umění, stavby, myšlenky, etické normy, vracíme se  k nim a reflektujeme je.

V období dospívání otázkou snad nejdůležitější je, zda v životě převážně brát či dávat, zda se starat jen o svůj prospěch, anebo umět pomáhat druhým k jejich prospěchu.   Mladí lidé mnohdy toto tázání prožívají velmi dramaticky a jejich odpovědi mohou být mylné nebo aspoň velmi zjednodušené. Měli by vědět, že byly již dříve pokládány a zodpovídány. A než si je zodpoví pro sebe a svou dobu, mají mít možnost své úvahy prohloubit a obohatit tím, co tu je celé věky. Dramatická výchova je místem, kde se tak může dít přirozeným způsobem a v tolerantní atmosféře.

 

[1] Armstrongová, s. 8

[2] Robert Walter, Předmluva, in: Roy Willis, Mytologie světa

[3]  Armstrongová, s . 9

[4] Armstrongová, s. 17

Blízký východ a jih Evropy

Blízký východ a jih Evropy evamachkova Út, 12/05/2017 - 13:53

Blízký východ  a jih Evropy

Oblast širšího Blízkého východu, která zahrnuje Izrael, Sýrii, Irák, Arabský poloostrov,  Irán a Egypt,  leží sice na území Asie a Severní Afriky, ale  její starověké kultury jsou jedním z hlavních zdrojů kultury evropské. Zjednodušíme-li schéma témat mytologií do tří okruhů, dostaneme  přehled hlavních témat jednotlivých oblastí. 

Campbell píše o „kulturní oblasti velkých civilizací“[1], která  bývá  často  nazývána  „úrodný půlměsíc“: „…vkročíme do krajin zahřívaných od nepaměti prudkými slunečními paprsky…kde voda byla velikým darem a slunce mívalo podobu mocného boha.“[2]  Tato oblast se táhne od  Perského zálivu přes Mezopotámii až do údolí Nilu. Charakteristická je pro ni úrodná zem, slunce, nilské záplavy v Egyptě a zavodňovací systémy v Mezopotámii. Pěstování obilí a chov dobytka se v této oblasti začaly objevovat od osmého do pátého tisíciletí př. n. l. a v daných přírodních podmínkách se postupně vyvinulo zemědělství produkující  přebytky. Část obyvatel se mohla věnovat řemeslům a obchodu, a to vedlo ke vzniku prvních měst. Zrodila se zde astronomie, lékařství, monumentální architektura (pyramidy, zikkuraty, paláce a chrámy), rozvíjela se poměrně vyspělá hygiena, ale i historiografie a archeologie.[3]  Zrodily se tu vynálezy a objevy, které mají dodnes svůj význam a praktické použití. Od 9. tisíciletí před naším letopočtem zemědělci pěstují ječmen a pšenici, je domestikován skot vynalezen   pluh,  v 7. tisíciletí  vzniká  Jericho s 1500 obyvateli a hradbami jako první sídlo městského typu, dodnes existující,  v 5. a 4. tisíciletí vznikají města, která mají už  přes 10.000 obyvatel a   několik  měst s monumentální architekturou. Převratný význam má objev písma umožňující trvalý záznam údajů a myšlenek a komunikaci mezi osobami nepřítomnými, v prostoru a čase, tedy vzdělanost. Kolem r. 3400  vzniká  první  piktografické  (obrázkové) písmo,  pozdější  mezopotamské  klínové písmo se postupně mění v první hláskové písmo na světě.[4]  V Mezopotámii byly také položeny základy matematiky vytvořením dvou numerických systémů – decimálního (desítkového) a  sexagesimálního (založen na čísle šest a jeho násobcích). Desítkový systém byl původně  používán k evidenci zemědělských plodin a dalšího zboží, krátce řečeno finančních záležitostí, druhý položil základy měření prostoru a času (dodnes hodiny) a kalendáře.

Řada sumerských příběhů se stala předobrazem některých částí Starého zákona. Vznikl zde první obraz stvoření světa z oceánu a člověka z hlíny, obraz ráje nazývaného Dilmun, příběh potopy světa včetně záchrany jediného spravedlivého s rodinou a zvířaty, i předobraz biblického Joba. Vznikl zde první etický kodex, který je  prostřednictvím nejméně o tisíc let pozdějšího Starého zákona  základem naší dodnes platné morálky. „Sumerové… si cenili dobra a pravdy, práva a pořádku, spravedlnosti a svobody, poctivosti a přímosti, soucitu a slitování. Zavrhovali zlo a lež, svévoli a nepořádek, nespravedlnost a útisk, bezcharakternost a zvrácenost, krutost a bezcitnost.[5] Vládcové se honosili tím, že pečují o chudé, vdovy a sirotky, že odstraňují vyděračské a svévolné úředníky, zajišťují poctivost v obchodě. Lidské nectnosti jsou stejné po celá tisíciletí, stejné je také úsilí o jejich potlačení. Nad etikou obsaženou v onom citátu si člověk snadno uvědomí, že jde o pravidla, která instinktivně naprostá většina lidí euroatlantické civilizace považuje za správná a jejich porušování či protiklady za patologii, za odchylku od normálu. Snad by se v souvislosti s těmito principy dalo uvažovat o archetypálním charakteru morálky, tj. o společných vzorcích chápání reality, o pravzorech etických zásad, o historické zkušenosti či kulturním dědictví, jak bývají archetypy charakterizovány.

Mezopotámie je oblast bohatá na různé národy a kmeny a jejich proměny, příchody, odchody i zániky v čase i prostoru. Písemné památky nezanechaly všechny národy, ne vše také bylo rozluštěno a přeloženo do češtiny. Některé civilizace  přebíraly mýty, bohy i příběhy od svých sousedů a v některých případech jde v první řadě jen o jiné pojmenování týchž bohů s týmiž příběhy, podobně jako je tomu s pantheonem řeckým a římským.  

            Je  na místě si v této chvíli  položit otázku, proč se zabývat  mytologiemi tak dávných dob, které pro většinu dětí a dospívajících představují jen stránku či pár odstavečků v učebnici dějepisu. Ta nejjednodušší odpověď zní: právě proto může práce s mytologickými náměty  doplnit, rozšířit a zejména zkonkretizovat povědomí o vývoji lidstva, o jeho vzestupech a pádech, o tom, že ani sebeskvělejší civilizace netrvá věčně, o tom, jak lidé také žili. Zkrátka a dobře suchopárným a zjednodušeným větám, nezajímavým a nezapamatovatelným, dodat život. A právě život člověka je tím nejdůležitějším klíčem k starým mytologiím: civilizace a kultury se vyvíjejí, říše a národy vznikají a zanikají, ale člověk a jeho základní potřeby a vztahy trvají.

            Dvě anglické autorky, publicistka Liz Greenová a psychoterapeutka Juliet Sharman-Burkeová  píší ve své knize Životní cesta v zrcadle mýtů: „Mýtus je prvotní svépomocnou psychologií. Po dlouhá staletí si lidé vyprávěli mýty, pohádky a příběhy… Jejich prostřednictvím vysvětlovali tajemství života, s jejich pomocí lépe snášeli jeho úskalí, od vysvětlení střídání ročních období přes složitost mezilidských vztahů až k záhadě smrti… Naše často přímočaré a racionální myšlení zatemňuje hlubší smysl a řešení životních dilemat. Mýty mají tajemnou schopnost obsahovat a sdělovat paradoxy, umožňují nám pohlédnout skrze problém, kolem něj a přes něj, až do samého jádra.“[6] V knize pak na příbězích z nejrůznějších světových mytologií vykládají četné běžné  situace a vztahy člověka mezi lidmi, to jest, hledají onen hlubší smysl při řešení životních dilemat, „pohlížejí skrze problém“ a vysvětlují jeho podstatu. Mnohé z nich působí skoro jako zásobník témat pro dramatickou výchovu. Jsou to zejména témata týkající se rodiny, dospívání spojeného s odchodem  z domova a úsilím o nezávislost, hledáním smyslu života a vlastního poslání v něm,  odpovědnosti, odloučení, ztráty a utrpení.  Stále se to vrací k základním lidským vztahům, k místu člověka mezi lidmi a k jeho morálce. Vnější okolnosti a životní podmínky jsou různé, vzorce situací a charakterů stále stejné. A právě ona odlišnost okolností umožňuje v dramatické práci nahlížet běžné, každodenní problémy z více hledisek a řešit je s rozhledem a objektivitou. Ještě jinak to říká Jaan Puhvel: „Mýtus je vyjádření myšlenkových modelů, jejichž prostřednictvím skupina lidí formuluje sebepoznání a seberealizaci, získává o sobě znalosti a sebedůvěru,  vysvětluje příčiny svého bytí, povahu svého okolí a někdy se pokouší i narýsovat svůj budoucí osud.“[7]  Mýtus podle tohoto autora  má ovlivnit život, umírání i války. Posvátná, časově neurčená minulost má působit  na současnost a případně i na  budoucnost.  Mýtus se transponuje do hrdinského příběhu, z posvátné doby se stává heroická minulost, z mýtu historie, vznikají národní, sekularizované eposy. Mýtus vstupuje do literatury, jeho prvky  se stávají  součástí mezinárodní sféry legend, pohádek a pověstí. Meze mytologie jsou tedy neostré, odstup lidí od bohů je poměrně malý, bohové v starých mytologiích mají k lidem velice blízko, setkávají se s nimi a mají i lidské vlastnosti a potřeby. 

Mezopotámie

Mezopotámie je řecký název pro oblast mezi Eufratem a Tigridem a znamená „Meziříčí“. Jejími hlavními částmi jsou Babylónie od Perského zálivu až k  Bagdádu, kde se Eufrat s Tigridem k sobě nejvíce přibližují, a Asýrie na severu až k Malé Asii. Na počátku historie  této země[8]  byli Sumerové, žijící v nejjižnější části Mezopotámie,  kde vybudovali  královská města Ur, Uruk, Kiš, Lagaš, Eridu a další. Z tržních vesnic vznikala města s monumentální architekturou (zikkuraty, tj. chrámové stavby zvané též  „babylonské věže“). Tuto oblast  ovládali  asi od 2. poloviny 4. tisíciletí a  sumerština  byla živým jazykem asi do roku 2000 př. n. l., pak se udržovala v písařských školách jako jazyk literární a obřadní. Tzv. Sumerský královský seznam, přehled nejstarších dynastií, uvádí mj. Gilgameše a další mytologické krále, patrně historické osoby. Uruk, Gilgamešovo sídlo, bylo jedním z nejdůležitějších měst sumerského období. Hradby z hliněných cihel, 9 metrů vysoké, 9 metrů silné a  9 km dlouhé, o nichž se zmiňuje Epos o Gilgamešovi, byly pod vrstvami písku archeology  skutečně objeveny.

Po Sumerském následuje Akkadské období  pojmenované po městě Akkadu v severní Babylónii. Zakladatelem  nové babylonské dynastie byl Sargon Akkadský. Podle legendy  byl tajně narozeným synem vysoké kněžky, která se dítěte zbavila tím, že je odeslala v košíku po vodě  - motiv, který se objevuje v Starém zákoně v  příběhu Mojžíšově a pak i v řadě pohádek. 

V první polovině 3. tisíciletí byla nejsilnější Babylónie, významným vládcem byl Chammurapi (1792 - 1750), který sjednotil celou jižní Mezopotámii. Kolem poloviny tisíciletí došlo k hospodářskému poklesu  Babylónie a  moc se přesunula do  Asýrie s hlavním městem Aššur. Kolem r. 1200 proběhly na Předním východě rozsáhlé etnické přesuny: zanikla  chettitská říše v Malé Asii, objevily  se nové etnické skupiny zvané „mořské národy“, tj. Féničané a   Pelištejci (Filištíni),  přišli kočovní Aramejci.

            V 1. polovině 1. tisíciletí  vznikly velké říše – Novoasyrská,  Novobabylonská a Perská.  Na počátku tohoto období začíná v oblasti doba železná, roste produkce, protože železo je levnější než bronz. V přímořských oblastech se prosazují státy a etnika známá z Bible: na jih a na východ od Féničanů, kteří žili v oblasti dnešního Libanonu, vznikají  judská a izraelská střediska. Od konce 2. tisíciletí do Sýrie a jižní Mezopotámie pronikají  Aramejci a Chaldejci.   

V první polovině 1. tisíciletí do hry vstupuje spojenectví Babyloňanů a Médů,  do tohoto období patří vláda krále Nabukadnesara, dobytí Jeruzaléma (597), deportace Židů do Babylónie,  přestavba Babylónu (vybudování Ištařiny brány, visutých zahrad),  na vzestupu je  Persie, Kýros II. dobyl r. 539  Babylónii. Mezopotámie už netvořila samostatný státní útvar, akkadština  byla vytlačována aramejštinou, řečtinou a dalšími jazyky, zmizely hliněné tabulky  a klínové písmo, mezopotamští  bohové přestali být uctíváni. Nad Peršany, kteří na čas ovládli tuto oblast, zvítězili roku 331 př. n. l. Řekové vedení  Alexandrem Velikým.

Nejstarší sumerské mytologické příběhy mají kořeny v 3. tisíciletí. Svět podle nich vznikl z prapůvodního oceánu a člověk byl stvořen ke službě bohům. Mezopotamské mýty jsou zalidněny postavami božskými či polobožskými, někdy i postavami historickými či polohistorickými.  Nejvyšší kategorii bohů tvoří bohové světa – v jejich čele je An, vládce panteonu, a Uraš, jeho družka. Dále Enlil, bůh země, jehož družkou je Ninlil, Enki neboli Ea, bůh vod, moudrosti a zaklínání, bohem podsvětí je Nergal.

Druhou skupinu bohů  tvoří bozi astrální, v jejichž čele je Měsíc zvaný Sin nebo Nanna, bohem slunce je Šamaš, Sinův syn, a jeho sestra, paní nebe Ištar neboli Inanna, která je jednak bohyní války a boje, jednak lásky. Nemá stálého partnera, střídá milence a manžely, které postupně hubí (na to také poukazuje Gilgameš, když ho chce Ištar za partnera). Sestrou Ištary je Ereškigal, vládkyně podsvětí. K astrálním bohům, patří i planety.

Přírodní bozi ovládají počasí a živly jako je bůh počasí, bůh bouře, několik bohů ohně a bohyně sladké vody. Vzhledem k charakteru hospodářství Mezopotámie jsou důležití i bozi úrody, jako je dočasný manžel Ištary Dumuzi neboli Tamuz. Bohem rolníků je Enkidu, a mezopotamské náboženství zná také bohy obilí, vína, vinné révy, moštu. Do této skupiny patří i Šakar, podobný řeckému Faunovi, žijící mezi divokými zvířaty a dobytkem, jehož polem působnosti je oplodňování.

Poslední skupinou bohů jsou bozi národní nebo místní, kteří zpravidla byli nejprve bohy určitého města a později získali širší vliv. Nejdůležitější z nich je Marduk, původně bůh města Babylónu, později povýšený na vládce všech bohů, a bůh Aššur.

 Mezopotamská mytologie neslibovala posmrtný život, ale znala ráj jako sídlo bohů. Podle některých badatelů byl umístěn na ostrově Dilmun v Perském zálivu, nynějším Bahrajnu, podle Kramera byl v povodí řeky Indu.[9] Mýtus o potopě, zmiňovaný v Gilgamešovi, má charakteristické rysy, které se později objevují ve Starém zákoně: je to stavba lodi, přežití zvířat a nezbytného počtu lidí na její palubě, vyslání holubice, vlaštovky a havrana pro zjištění, zda vody již opadly. Potopa byla zřejmě obrazem nepředvídatelných ničivých záplav na Eufratu a Tigridu. Archeologové při vykopávkách města Uru našli dvou - až pětimetrové nánosy na starším osídlení, které existenci (spíše několika než jedné) „potopy“ potvrzují. Odhaduje se, že se s tímto mýtem Židé seznámili v babylonském zajetí za Nabukladnesara v 6. století.

Mýty zaznamenané na hliněných tabulkách se našly zejména v záměrně budovaných sbírkách literárních textů. Nejbohatší byl nález královské knihovny Aššurbanipalovy v Ninive. Svědčí o odborném vedení knihovny, o vyhledávání nových přírůstků, záznamech, uspořádání podle titulu, žánru, podle množství exemplářů, materiálu a velikosti tabulek. Ukládání do polic bylo přehledné,  tabulky měly cosi jako tiráž.

Mezopotamské mýty lze rozdělit do tří skupin. Kosmogonické mýty obsahují příběhy  nejvyšších božstev – Enlila, Enkiho, příběh Atrachasíse a akkadský epos Enuma eliš, líčící stvoření světa Mardukem. Druhou skupinu tvoří mýty etiologické o původu a působení různých přírodních jevů. A konečně mýty heroické, které „…vyprávějí  o králích, jejich božském původu i hrdinských činech, ale zároveň na jejich příběhu jako na modelu předvádějí lidský úděl a zápas s osudem, především s určením k smrti.“[10] Do této skupiny patří epos o Gilgamešovi.

            Mezopotamské mýty zdůrazňují děje, v první řadě děje hromadné a časově rozsáhlé, jen zřídka se objevuje konkrétní chování a jednání postav. Z toho důvodu se mnohé z nich  příliš nehodí pro dramatické zpracování, i když nabízejí zajímavá témata. Několik příběhů však má i konkrétní podobu lidských charakterů a činů. Obsahují jedno z hlavních témat babylonské kultury – myšlenku věčného života v eposu o Gilgamešovi a v básni o Adapovi. Dalším opakujícím se motivem, který v jiných mytologiích nenacházíme, je problém přelidněnosti a potřeby ji řešit (jak je vše relativní!) a hlučnosti  skupiny mladých bohů, kteří ruší nejvyšší božstva, nebo  lidí rušících bohy (důvod potopy).

            Základem mezopotamské etiky je pojem me -  mravní a kosmický řád, božské osudové síly, podstata jsoucna; blíží se pojmu pravdy. Etický postoj  je  u  Mezopotamců založen na podrobování se božskému kosmickému řádu a svému osudu, na zachování řádu, který stanovili bozi.

Přehledné a v mnoha ohledech zevrubné informace o zeměpise, historii, pantheonu, kultu (náboženské stavby, kněží, rituály) a etice Egypta, Mezopotámie a Kanaánu najde čtenář v knize Jana Hellera Starověká náboženství,  která vznikla jako skripta Komenského evangelické bohoslovecké fakulty UK. Velmi podrobné jsou např. výčty bohů a popisy rituálů, důležité informace obsahují kapitoly o etice těchto tří náboženských systémů.

            Henrietta McCallová  uvádí v Mezopotamských mýtech Mýtus o Atrachasísovi,  akkadský příběh o potopě. Původně těžkou práci konali bozi sami, pak uprostřed noci probudili boha větru Enlila (akaddsky Ea) s požadavkem, aby na to byli stvořeni lidé. Lidstvo pracovalo, ale množilo se a hlučelo. „Země řvala jako býk a jejím hlukem bůh byl rušen.“ Enlil se pokusil lidstvo decimovat postupně morem, suchem a hladomorem. Dosáhl jen toho, že lidé už nebyli schopni konat těžkou práci. Proto se rozhodl seslat na lidi potopu. Enki však varoval Atrachasíse, a ten  postavil  archu.  Potopa trvala  sedm dní a sedm nocí. Bohové diskutovali o Atrachasísovi a nakonec se shodli, že bude nutné omezovat porodnost a odpovědnost za to padá na ženy. Pro práci  v dramatice může být výhodou, že kus příběhu i řada veršů  chybí a nabízí se tedy možnost hledat vlastní řešení a jeho varianty.

Nejdůležitějším příběhem mezopotamské mytologie je Epos o Gilgamešovi, v češtině dostupný jak v původní podobě v překladu Lubora Matouše, tak v převyprávění Vojtěcha Zamarovského. Sumersko-babylonský epos patří k nejstarším literárním dílům lidských dějin. Jeho základem je šest samostatných příběhů sumerských, které babylonský autor spojil do jednoho celku a některé pasáže doplnil.[11] Nejstarší zlomky babylonských tabulek se záznamem tohoto příběhu pocházejí  z 18. století př. n. l., ale je pravděpodobné, že existoval již předtím. Výtvarně jsou jeho motivy zachyceny na památkách z doby mezi roky 4000 až 3700 př. n. l. Je to klíčový příběh mezopotamské mytologie i literatury jako celku a tu či onu jeho variantu najdete v každé publikaci, která se dotýká mezopotamské mytologie – u Petišky, u Tomka, u McCallové. Vojtěch Zamarovský příběh zpracoval v dost rozsáhlém vyprávění v edici Obnovené obrazy. Jak je u tohoto autora i edice obvyklé, knížka  obsahuje  předmluvu a doslov se slovníčkem. Zamarovský vykládá historii vzniku a objevení Gilgameše, popisuje důležité archeologické objevy, které se ke Gilgamešovi vážou, zabývá se i klínopisem a historií jeho rozluštění.

Gilgameš se uvádí  jako 5. král první urucké dynastie po potopě světa. Pokud žil, pak asi ve 30. – 25. století př. n. l. Velmi realistické popisy byly  potvrzeny archeology:  popis města, stavby, uspořádání společnosti, náboženské rituály, způsob života, krátce reálie doby. Archeologie potvrdila i existenci hradeb Uruku,  jak již bylo uvedeno.

Fabule příběhu o Gilgamešovi: Král Uruku Gilgameš byl synem krále Lugalbandy a bohyně Ninsun. Ze dvou třetin byl božského původu, od boha slunce Šamaše měl krásu, od boha bouřky Adada měl sílu a odvahu, od boha moudrosti Ea měl rozum  a moudrost. Vládl tvrdě a poddané nutil budovat hradby kolem města. Aby Gilgameše zkrotili, stvořili bohové Enkidua  jako jeho  protivníka. Enkidu vyrůstal ve stepi jako divoch zarostlý srstí. Strávil šest dní a nocí s Ištařinou kněžkou a sedmého dne se stal člověkem. Vypravil se do Uruku, od lidí se lišil  silou, neznal závist, chtěl být užitečný a pomáhat lidem. Svedl zápas  s Gilgamešem  – oba byli stejně silní, žádný nezvítězil a  získali k sobě navzájem úctu a přátelství.

Gilgameš se s Enkiduem vydal do cedrového lesa proti obrovi Chumbabovi, příčině všeho zla.  Za pomoci boha  Šamaše ho porazili  a zabili. Ištar Gilgamešovi nabídla, aby se stal jejím manželem a vstoupil na nebesa. Gilgameš odmítl, protože před ním odvrhla a uvedla do neštěstí celou řadu manželů a milenců. Uražená Ištar poslala na Gilgameše  nebeského býka, ale Gilgameš ho spolu s Enkiduem přemohl. To opět pobouřilo Ištar, která si postěžovala  ostatním bohům, Enlil zase nenáviděl Gilgameše za vykácení posvátných cedrů a zabití Chumbaby -  zničil zlo a  bez něj by se lidé blažeností vyrovnali bohům. „Mohou lidé, i když jsou v právu, beztrestně urážet bohy? Mohou lidé, i když jsou stateční, počítat s uznáním bohů? Lidé jsou přece před bohy jen jako rybky nebo mořská havěť v síti, jež se jmenuje svět, a bohové dělají, co se jim zlíbí.“[12]  Gilgameše a Enkidua  se zastali  Anu a Šamaš. Bohové pak rozhodli, že ten z dvojice, který není božského původu, musí  zemřít. Enkidu  onemocněl a Gilgameš prosil svou matku Ninsun, aby ho zachránila, ale ona nemohla zvrátit rozhodnutí ostatních bohů. Enkidu zemřel, Gilgameš šest dní a sedm nocí truchlil a chtěl se vydat za Enkiduem do podsvětí.  Bůh podsvětí Nergal otevřel víko země a  vypustil Enkiduova ducha. Enkidu vyprávěl Gilgamešovi  o podsvětí, ale musel se vrátit.

Gilgameš si uvědomil nutnost smrti a rozhodl se hledat nesmrtelnost. Vypravil se  za jediným člověkem, který unikl smrti, králem Utanapištimem do ráje Dilmunu. S velkými obtížemi dosáhl, aby ho převozník Uršanabi převezl přes moře smrti k Utanapištimu. Ten ale Gilgamešovi řekl, že nesmrtelnost mají jen bozi a pak vyprávěl příběh o potopě,  jak on získal nesmrtelnost  tím, že vytvořil loď a vzal na ni páry všeho živého,  rodinu, příbuzenstvo, zvěř stepní a řemeslníky, všechen majetek. Začala potopa, bohové se zalekli toho, co sami způsobili.  Po potopě Enlil obvinil Eu, že potopu  prozradil lidem, Ea reagoval: „Jak jsi mohl takhle bez rozvahy seslat potopu na svět?… Hříšníka trestej za hřích, zločince za zločin; kdo nemá vinu, tomu neubližuj!“[13] Enlil pak Utanapištimovi a jeho ženě dal nesmrtelnost a odvedl je do rajské zahrady Dilmun. Utanapištim poradil Gilgamešovi: spánek je bratrem smrti, jestliže přemůže spánek, snad se to zdaří i se smrtí. Ale Gilgameš podlehl a spal šest dní, probudil se sedmého dne. Na rozloučenou Utanapištim řekl Gilgamešovi o rostlině, která vrací mládí – Gilgameš ji získal, ale cestou zpět mu ji vzal had. Uršanabi, který Gilgameše doprovázel, konstatoval, že Gilgameš vykonal velké činy, postavil velké dílo, a i když si  nezachová  věčný život,  bude nesmrtelné jeho jméno.           

Vojtěch Zamarovský převyprávěl epos velice věrně, zachoval všechny epizody, mnohde dokonce v doslovném znění.  Jeho text zachovává poetiku předlohy a  archaizujícími prvky jazyka se blíží českému překladu. Vynechává některé obšírnější popisy rituálů a rituální promluvy, překonává mezery v zachovaném textu a spojuje prvky různých variant. Epizodu se setkáním Gilgameše s Enkidua, který je již v podsvětí a vypráví o něm, zařadil Zamarovský (zcela logicky) za Enkiduův pohřeb, v původní verzi je připojen až na konci příběhu. Zamarovský doplil  jen výslovné prohlášení v závěru, že ačkoli si Gilgameš nezachová věčný život, trvale bude žít jeho jméno. Pro práci v dramatické výchově je zřejmě nejvhodnější vycházet ze Zamarovského, i v jeho interpretaci jde o fascinující příběh, který může zaujmout zejména dospívající mládež a dospělé.

            Jiří Tomek vypráví Gilgaméšův příběh v Legendách starověkého Orientu  v rozsahu  28 stran,  u  Zamarovského má stran  44.  Liší se podoba některých jmen  (Chuvava, ne Chumbaba), text je  stručnější, vynechává epizodu s Enkiduovým vyprávěním o podsvětí, konec je prakticky stejný. Jazyk je bližší našemu vyjadřování, chybí typické obraty a formule, jako je „šest dní a sedm nocí“ nebo „měsíc a patnáct dnů“. Nejkratší je převyprávění  Eduarda Petišky v Příbězích, na které svítilo slunce, které má necelých 12 stránek.

Autorky Životní cesty v zrcadle mýtů řadí příběh do oddílu Boj za nezávislost a vykládají jej jako první střetnutí mladého člověka s realitou, s níž se nechce smiřovat. Gilgameš, stejně jako všichni mladí lidé,  odmítá přijmout  neodvratný osud. „Když slýcháme o neštěstí druhých, obvykle říkáme: ´To je smutné, ale mně se to nestane!´ Mladý člověk kráčí vstříc svému osudu plný důvěry a vědomí vlastní výjimečnosti. Je to dar, kterého se člověku dostává v první polovině života… Pevná víra ve vlastní schopnosti zvítězit nad vším a nad všemi se však jednoho dne střetne s realitou… Jedinec, který si uvědomí své možnosti a dokáže se vyrovnat s životními nástrahami, je skutečným hrdinou… Mladý člověk, který si uvědomí hranice, jež je nutno ctít, a současně ví, že život je třeba žít zde a nyní, dosáhl skutečné zralosti.“[14] Bylo by ideální, kdyby každý dospívající dostal příležitost zabývat se právě těmito otázkami, uvědomit si, že nejdůležitější maturitou, která je před ním, je právě toto lidské zrání do skutečné dospělosti.

 

Egypt

Egypt na rozdíl od Mezopotámie a přilehlých oblastí Blízkého východu byl „zvláštní, pozoruhodně soběstačnou, téměř monolitickou, etnicky a jazykově jednotnou kulturou.“[15] Prodělával různé změny, sjednocoval se a rozděloval, expandoval nebo byl napadán, byl samostatnou a mocnou říší a  později  na dvě tisíciletí  poroben, nazýval se různě, ale zůstával po celou dobu stále sám sebou.

Jeho historie začíná kolem roku 3000 před naším letopočtem.[16] Prvních 300 let se označuje jako archaické období. Období od r. 2700 do 2270,  označované jako Stará říše, je  obdobím stavitelů pyramid. Na počátku byl Džoser (nejstarší stupňovitá pyramida), kolem poloviny 3. tisíciletí Chufu, řecky Cheops (největší pyramida). Po prvním přechodném období, kdy se Egypt rozpadl na řadu městských států, následovala Střední říše (asi 2079 – 1790), se sídelním městem Vesetem nebo Vasetem (řecky Théby, nynější  Luxor a k němu přiléhající Karnak a Údolí králů). Po Druhém přechodném období následovala v letech 1580 – 1090 Nová říše s řadou nejslavnějších  faraónů. V 18. dynastii to byla Hatšepsut, první žena na trůně ve světových dějinách. Do téže dynastie patří i Achnaton, faraón, který jako první  zavedl (ovšem jen na dobu své vlády) monoteismus, když odmítl boha Amona a ostatní božstva a soustředil kult pouze k Atonovi (zářivý kotouč slunce); Campbell ho v této souvislosti nazývá prvním protestantem, protože jeho zřejmě nejsilnější motivací k reformě náboženství byla snaha potlačit moc Amónových kněží, kteří ovládali rozsáhlé majetky. Achnaton ovlivňoval vývoj umění příklonem k realismu a z dobových mravů se vymykal i tím, že byl  pacifista a odmítal vést válku proti agresivním Chettitům. Tuto dobu znají čtenáři Waltariho Egypťana Sinuheta – román končí za vlády Haremheba, posledního faraóna 18. dynastie a zakladatele dynastie 19., k níž patřil i slavný  Ramesse II.

V polovině 1. tisíciletí př. n. l. Egypt podlehl cizí nadvládě. V r. 525 jej ovládli Peršané, o dvě století později jej dobyl Alexandr Veliký,  pak následovala Řeky dosazená 33. dynastie ptolemaiovská, která vládla z Alexandrie a jejíž poslední královnou byla Kleopatra VII. V roce 30 př. n. l se Egypt stal  římskou provincií. Pak už se nadvlády jen střídaly: Byzanc, Arabové (r. 642 byla Egyptu vnucena arabština a islám), osmanští Turci, Francouzi, opět Osmani,  Velká Británie.  Nezávislost  Egypt získal až v r. 1952.

Tento přehled dějin chce zdůraznit fakt, jak velmi dávnou civilizací městského typu starověký Egypt byl, civilizací ve své době neobyčejně vyspělou. Staří Egypťané byli nejen vynikajícími a v některých ohledech dodnes nepředstiženými staviteli, ale také významnými vzdělanci své doby – měli trojí písmo a písaři patřili k vážené vrstvě společnosti. Měli na svou dobu vyspělou matematiku, medicínu, poměrně dobrou hygienu. A přirozeně i zajímavé a bohaté umění. Navíc se poměrně dost ví i o tom, jak žili, co jedli, jak bydleli, jak se dopravovali atp. atp., protože do hrobek ukládali předměty denní potřeby, aby nebožtík na onom světě netrpěl nedostatkem, a vypisovali  na jejich stěny i na rakve celé životopisy pohřbených. Proto také různé pomocné knížky typu Kdybych byl Egypťan nebo Encyklopedie starověku  nabízejí pro dramatickou výchovu i pro divadlo  množství velmi konkrétních informací o dobových reáliích. 

Nejstarší písemné zmínky o egyptské mytologii pocházejí až z doby Střední říše po r. 2000 př. n. l., ale nejstarší výtvarná zobrazení jsou z doby kolem 2800 (archaická doba). „Mýty se vyvinuly z podrobného rozpracování vztahů mezi bohy. Žádná z verzí příběhu nebyla považována za jedině správnou a obsah se mohl přizpůsobovat různým okolnostem.“[17].

Heller v knize Starověká náboženství rozlišuje bohy astrální, kteří jsou totožní s nebeskými tělesy, antropomorfní, kteří mají sice zvířecí hlavy, ale lidská těla, lidské povahy i potřeby a chování, a terimorfní, zvířecí, kteří jsou pozůstatkem totemismu a jsou symboly některých bohů;  sem patří i posvátná zvířata (býk Apis, kočky, berani, skarabeus).

K vrcholu hierarchie bohů patří sluneční bůh Re, který denně putuje oblohou v jedné bárce, v druhé pak v noci pluje duatem, říší tmy v nitru země. Re se za V. dynastie stal státním bohem, jeho původním jménem je Atum nebo  Aton, kterého na nejvyššího a jediného boha povýšil Achnaton; je zosobněním slunečního kotouče. Slunce a zase slunce – v mytologii se vrací v různých podobách a zosobněních i v různých fázích své cesty.

Nejvýznamnějším bohem Nové říše byl Amon, místní bůh hlavního města Vesetu.  Byl uctíván v podobě husy, berana se zatočenými rohy, ale  nejčastěji jako člověk, později byl ztotožňován s bohem slunce jakožto Amon-Re. Amon významně vstoupil do egyptské historie. Jeho kněží ovládli značné majetky a s tím i velkou moc a vliv na faraóny. To pak vedlo Amenhotepa IV. k zásadní reformě státu i náboženství, Amonovy kněze zbavil moci i majetku a nastolil vládu Atona. Sám přijal jméno Achnaton a vybudoval nové sídelní město Achetaton, které však existovalo jen po dobu asi dvaceti let jeho vlády. Po jeho smrti, za vlády mladičkého a záhy zemřelého Tutanchamona, se vše vrátilo  do původního stavu.

K početným bohům egyptského pantheonu patří Chnum – dohlížel na každoroční stoupání a klesání Nilu, Ptah uctívaný zejména v Menoferu (Memfis)  jako bůh řemesel, Anup – bůh balzamování, Thovt – dárce písma, bůh písařů a vzdělanosti, lékařů a právníků;  bohyně  Neit – Velká matka, a Sachmet – lví bohyně; obě jsou strašné, nahánějí hrůzu; Bastet – bohyně lásky a plodnosti a četní další. Vedle slunce je opakujícím se a důležitým motivem  Nil a jeho záplavy, které byly zdrojem bohaté úrody. Opakují se i motivy  vzdělání, písma, postavy  písařů.

Zvláštní kapitolu egyptské mytologie tvoří podoba bohů. Vedle bohů s lidskou podobou existují bozi se zvířecí hlavou na lidském těle. Jsou to hlavy savců (skot, berani divoký osel, gazela, hroši, vepři, lvi,  kočky, psi, šakali, vlci, opice, zajíci a myši),  ptáků (sokol, sup, ibis, volavka), plazů (krokodýl, hadi, želvy), ryb i členovců (chrobák – skarabeus, škorpión, stonožka). Někteří bozi  mají  podobu rostlin (fíkovník, datlovník,  lotos, papyros).

            V staroegyptských mýtech vystupují i lidé, kouzelníci a kněží-předčitatelé, znalci magie. Patří k nim i Setne Chamvese (jinak též Chamuaset), syn Ramesse II., kouzelník se zájmem o archeologii; Wilkinson ho uvádí jako prvního egyptologa, protože jako  první pátral po stopách minulosti v hrobkách Staré říše.[18] Součástí mýtů se stal Imhotep, stavitel Džoserovy pyramidy  (žil ve 27. století př.n.l.),  strážce pečeti, vezír, velekněz, nejvyšší lékař, tesař a stavitel, hlavní předčitatel - patron písařů (tj. úředníků, včetně těch vysokých); později byl zbožněn a  považován za syna Ptaha  a smrtelné matky.

František Lexa (1876 – 1960), zakladatel české egyptologie, profesor Karlovy univerzity, ve svém spise Náboženská literatura staroegyptská napsal: : „…bozi jsou hvězdy, jež vykonávají na nebi mechanický pohyb od východu k západu; když zapadnou, pokračují ve své neustálé pouti duatem od západu k východu. Vespolek se nestýkají a nejeví vůbec činnosti. Podle názoru druhého žijí bozi životem podobným pozemskému: jedí, pijí, chovají se k době přátelsky nebo vystupují proti sobě nepřátelsky, soudí se atd.“[19]  Postupně se mísí astrální pojetí bohů s antropomorfním (např. bohyně Nut rodí každý den Rea na východním horizontu, což znamená, že slunce vychází), později zcela převládlo antropomorfní pojetí,  bozi se objevují na nebi a jednají tam jako lidé. Lexa v této souvislosti píše o rozdílu mezi bohy egyptskými a  bohy různých starověkých národů semitských[20]. „Po lidských obětech v Egyptě nebylo ani stopy a náboženský příkaz, že se má s otroky nakládati lidsky, svědčí o tom, že dovedli si Egypťané lidského života vážiti, kdežto Semitům lidský život byl bezcennou věcí.“ Souviselo to s faktem, že Egypt byl úrodný a uživil hodně lidí, zajatci proto také byli vítanou pracovní sílou, na rozdíl od tehdejší Palestiny a Sýrie, které byly  neúrodné a nestačily uživit ani vlastní obyvatelstvo, proto byli v těchto zemích zajatci usmrcováni. „Kdežto Semita žije v neustálém strachu před svévolí svého boha, Egypťan snaží se jen nakloniti si ho vystříháním se hříchu a konáním dobra.“[21] 

           Podobně píše o etice egyptského náboženství  Heller: „…egyptská etika měla vysokou úroveň a řadu humanistických rysů, pro které se Egypťané někdy svým sousedům zdávali změkčilí… Egypťané nebyli národ bojovníků, stará zjemnělá kultura vedla k tomu, že Egypťané pohrdali člověkem, který se dal zmítat svými pocity…“[22]

Nápisy v hrobkách, tzv. texty pyramid, texty rakví a životopisy zemřelých, se dovolávají  dobrých skutků. Nebožtík v těchto textech  říká o sobě, že přepravoval přes Nil ty, kteří neměli vlastní plavidlo, nekradl, nemluvil o nikom špatně, neměl spory se sourozenci, nerouhal se bohu, nikoho nezabil, neznásilnil chlapce, neporazil dobytče určené k oběti. Víra v posmrtný život hrála v životě Egypťanů mimořádně důležitou roli. Každý bohatý Egypťan si již za svého života budoval hrobku. Nejnákladnější byly hrobky faraónů, pyramidy či hroby v Údolí králů. Po smrti odešla duše do Západního království, byla převezena přes řeku smrti a dvanácti branami prošla před soudní tribunál, složený z Usira a 42 dalších bohů. Srdce zemřelého bylo položeno na váhu Anupem za účasti Thovta, a jestliže bylo těžké svými zločiny, sežrala ho příšera Velká požíračka, kdežto spravedliví mohli vstoupit do Západního království. Podmínkou bylo zachování těla, a proto bylo  balzamováno.[23]

 Průvodcem po staroegyptské literatuře je dílo dalšího čelného českého egyptologa, Lexova nástupce, zakladatele Čs. egyptologického ústavu a české účasti na vykopávkách v Egyptě Zbyňka Žáby Tesáno do kamene, psáno na papyrus. Žába v této knize podává  úvod do historie starého Egypta a zejména jeho literatury. Vysvětluje, že mnoho literárních památek, nejen vytesaných do kamene, ale i napsaných na papyrus, se zachovalo mj. proto, že v Egyptě je suché podnebí. Popisuje i výrobu papyru, způsob psaní a v neposlední řadě velmi důležitou věc – Egypťané zapisovali jen souhlásky, odtud plyne i různost psaní egyptských jmen; navíc existují přepisy řecké a  latinské, které až do rozluštění egyptského písma v 19. století byly přepisem jediným. Později zapůsobily i rozdíly v přepisech  do moderních jazyků. Proto také mnohde najdete dvojí jména a  různé koncovky  (Usir, Usire nebo Usirev atp.)

Žába probírá ve své knize všechny známé žánry a témata staroegyptské literatury:  knihy moudrých rad do života, politické a propagační spisy, cestopisné povídky, básnictví, anály, novely králů a hodnostářů, zpravodajství, dopisy, vědeckou a naučnou literaturu, náboženské spisy,   texty pyramid a rakví a  knihy mrtvých.

Pro naše potřeby jsou zajímavé žánry založené na příběhu. Patří k nim životopisy zemřelých vytesané do kamene nebo napsané na papyrus uložený v jejich hrobě: „Vyprávění bývá v první, řidčeji ve třetí osobě a obsahuje nejdůležitější události z velmožovy kariéry; někdy se tak dovídáme i nečekané, živě líčené podrobnosti. Protože šlo o autobiografie a životopisy sepsané nejstarším synem zemřelého, nemůžeme se divit, že autor vylíčil co nejvybranějšími slovy význačné úspěchy zesnulého a každou okolnost, která mu přinesla chválu panovníka nebo byla důkazem vládcovy důvěry či obliby.“[24]  Tyto životopisy z hrobek  vedly k vytvoření samostatného literárního žánru životopisu, k němuž patří i příběh Sinuhetův (viz dále). 

K žánru rad do života (např. rady zemřelého krále synovi jak vládnout)  řadí Žába i příběh Výmluvného venkovana, který charakterizuje  jako učebnici řečnictví.  Mezi politickou a propagační literaturu zařadil vyprávění Chufevových synů o kouzlech a kouzelnících.  V kapitole Povídky, pohádky, bajky je nejvíc oněch příběhových textů, z nichž některé budou uvedeny dále: Povídka o trosečníkovi, Spor dvou králů, Povídka o princi, kterému byl předurčen osud,  O dvou bratřích  Pravda a lež  (varianta příběhu o Usirovi, Éset a Hórovi).

Žába píše i o egyptském divadle. Náboženské hry se nedochovaly a existují jen jejich  převyprávění či úryvky, jsou ale známy jejich náměty; z větší části se týkaly  Hóra a jeho boje se Sutechem a  bojů Réa a Thovta s Apopim.

Literatuře, která nabízí pro dramatickou práci převyprávěné příběhy a náměty, dominují dva autoři: Jiří Tomek a Eduard Petiška. Jiří Tomek poskytuje látky celkem ve třech publikacích. Dvě z nich na sebe navazují. Jsou to Bohové a faraóni, obsahující „mýty  vyššího svědomí“, a příběhy ze Staré a Střední říše a  Faraóni a kouzelníci,  obsahující příběhy Nové říše a Pozdní a ptolemaiovské doby. Obě knihy mají rámcový příběh, v němž velekněz vypráví malému následníkovi trůnu Ptolemaiovi Kaisarionovi (syn Kleopatry a Julia Caesara) při jeho plavbě s matkou po Nilu. Další Tomkova knížka, vydaná Albatrosem v edici Obnovené obrazy, se jmenuje Příběhy faraónů a obsahuje všechny příběhy z obou výše uvedených publikací s výjimkou příběhů o Kleopatře. Publikace obsahují  slovníčky faraónů a bohů, přehledy říší a dynastií. V Příbězích faraónů  je velmi zajímavý doslov egyptologa dr. Břetislava Vachaly nazvaný  Jak a co psali staří Egypťané  (písmo, jeho vznik, technika psaní, jazyk, rozluštění hieroglyfů a hieratického písma, výroba papyrů, egyptská literatura, její žánry; je tu též informace, že staroegyptské pohádky jako první česky publikoval Julius Zeyer v Lumíru r.1875). Tomkovy práce ze starého Egypta doplňuje Pět egyptských pohádek,  v nichž jsou příběhy převyprávěny pro menší děti a mírně upraveny do podoby blížící se pohádce. Některé jejich motivy  známe  i z pohádek evropských.         

Dalším důležitým pramenem příběhů se starého Egypta jsou Příběhy, na které svítilo slunce Eduarda Petišky, kryjící se z větší části s příběhy Tomkovými, ale v jiném převyprávění. Trojici autorů, kteří převyprávěli staré egyptské příběhy pro děti a mládež (většinou se počítá s věkem nad 12 let) doplňuje Vojtěch Zamarovský s knížkou  nazvanou  Sinuhet (edice Obnovené obrazy). Tento příběh k mytologickým sice nepatří, ale bylo by škoda jej pominout, neboť se dotýká života v Egyptě a v Syropaletstině v době 12. dynastie. V knize  egyptologa Miroslava Bárty Sinuhetův útek z Egypta najdete i původní text díla a obsáhlý historický výklad, dotýkající se významným způsobem doby biblických patriarchů.

Zdrojem příběhů  jsou  i  práce  Františka Lexy  vydávané  od  20. let 20. století, dnes  už obtížně dostupné, s výjimkou Náboženské literatury staroegyptské,  která byla vydána znovu v r. 1997. Její vědecky věrné překlady se zachováním  mezer v textu  nejsou pro využití příliš vhodné, ale mohou posloužit jako doplněk nebo rozšíření pohledu na příběh. Podstatnou část knížky tvoří různá vzývání a vyznání, krátké náboženské texty z hrobek, texty z knih mrtvých, které se blíží buď filozofii, nebo lyrice. Nejnovější z  prací egyptologů je kniha Břetislava Vachaly Pověsti a legendy faraónského Egypta. V úvodu autor píše: „Tato kniha představuje první souborné vydání nejnovějších českých překladů všech dochovaných staroegyptských pohádek a pověstí s nejnutnějším komentářem a vysvětlivkami.“[25]  Najdete zde všechny příběhy, které uvádějí Petiška, Tomek i Zamarovský, ale také některé další. Jedním z nich je O vládě dobrého boha Usíra, o věrné lásce jeho manželky Éset a o krutém činu zlého boha Sutecha od  Eduarda Petišky. Usíre jako vládce Egypta vyvedl lidi z temných jeskyň, naučil je stavět domy,  vybavil je  schopností dobývat ze země kov, dal jim zbraně a nástroje, naučil je obdělávat zem a pěstovat ovocné stromy, naučil je řemeslům, výrobě vína a piva, dal jim i písmo. Lid Usíra miloval, ale jeho bratr Sutech žárlil, toužil po moci. Vymyslel na Usíra past, vlákal ho do truhly, v ní ho nechal hodit do Nilu. Éset Usira hledala, až ho našla v sloupu v paláci cizího krále, pohřbila ho, ale Sutech ho našel a roztrhal na kousky. Éset je pak skoro všechny našla a bůh Thovt jeho tělo sestavil a doplnil – založil tím tradici balzamování. Usírův a Ésetin syn Hór dospěl a vyzval Sutecha k zápasu, v němž zvítězil. Oživil Usíra, ale ten nezůstal dlouho živ, stal se vládcem království mrtvých.  Tématem je  konflikt mezi tvůrčí povahou a činy Usíra a ničivým Sutechem. Greenová se Sharman-Burkeovou v tomto příběhu nacházejí   „významu a smyslu naděje, jakou prožíváme skrze své děti.“ [26]

Jiný  příběh má název O egyptském princi, který utíkal před svým osudem. Sedm sudiček předpovědělo novorozenému princi, že ho zahubí buď had, nebo krokodýl, anebo pes. Král chlapce nechal vyrůstat v izolaci, aby ho uchránil. Přesto princ jednou viděl psa, přál si štěně a král mu povolil malého psíka. Když princ dospěl, vymohl si dovolení cestovat a chrt ho na cestách doprovázel. U mezopotamského knížete se vydával za syna důstojníka, zúčastnil se soutěže o krásnou knížecí dceru a splnil úkol vyšplhat k jejímu oknu po strmé zdi. Kníže ho nechtěl za zetě, že není dost urozený, ale dívka si sňatek s ním vymohla. Po svatbě se princezně svěřil, jaké mu hrozí nebezpečí a ona u jeho postele nastražila mléko s datlovým vínem, omámila hada a usekla mu hlavu. Princ se pak vypravil do Egypta. Při cestě na břehu Nilu pozoroval opakovaný zápas obrovského krokodýla s dobrým obrem a varoval obra, že ho chce krokodýl zahubit lstí. Manželka v noci opět nastražila mléko s datlovým vínem, ale krokodýla není snadné zabít. Princ s ním bojoval a pes mu pomáhal. Krokodýl padl, ale také milovaný pes přitom zahynul. Princ zemřel zármutkem. Téma příběhu  je v Petiškově variantě formulováno takto  „Člověku se často zdá, že je obklopen nepřáteli, ale nepřítele v sobě netuší.

Princ a osud je Tomkova verze téhož příběhu. V závěru jeho převyprávění pes  prince  zachrání před krokodýlem a promluví lidským hlasem – teď už pominulo kouzlo, může promluvit, prince zachránila jeho láska ke psu. Princ se pak setká se sfingou, zosobněním boha Re, který mu slíbí, že se stane faraónem, jestliže sfingu zbaví nánosu písku. Princ očistí sfingu a stane se faraónem. 

Příběh se zachoval bez konce a Petiška i Tomek jej dokončili podle vlastní invence. Podle Vachaly[27] existují různé názory na to, jak příběh může končit: buď princ díky své zbožnosti překoná zlý osud a stane se králem v Sýrii, kde se oženil s princeznou, anebo se stane egyptským králem po otcově smrti. I tyto varianty konce, případně další, lze v práci  domýšlet.

Lotos a papyrus (Tomek) je příběh s kulturním hrdinou, resp. hrdinkami. Starý zahradník měl dvě dcery, starší milovala tanec, mladší květiny. Jednoho roku se Nil dostatečně nerozvodnil a kněží rozhodli, že je nutné nilskému bohu Chnumovi dát lidskou oběť. Volba padla na mladší dceru, starší však šla s ní. Zatímco kněží prováděli obřad, mladší dívka ležela připravená na skále a starší sestra ji objímala. Když kněží skončili chvalozpěvy, obě dívky byly mrtvé,  Chnum totiž oběť odmítl. Zahradník dcery pohřbil na své zahradě, druhého dne na hrobě jedné vyrostl lotos, posvátná květina boha Rea (symbolika slunce), na hrobě druhé papyrus, dar bohů lidem, aby měli na co psát (symbol egyptské učenosti).  Tento jednoduchý příběh může posloužit třeba jako uvedení do výuky o starém Egyptě a jeho mýtech, historii, způsobu života a myšlení.

Výřečný venkovan (Tomek) patří k nejznámějším egyptským příběhům.  Drobný rolník Chunanup se vydá se zbožím do města na trh, cestou ho o všechno připraví bohatý sedlák Nejtemnacht. Venkovan se dovolává spravedlnosti u královského správce Rensiho, ten však nemá čas a jeho podřízení rozhodnou ve prospěch Nejtemnachta. Ale venkovan se nedá, mluví a mluví na svou obhajobu. Rensi s jeho výmluvností seznámí krále a nechává pak jeho řeč zapisovat pro královo potěšení. Teprve když venkovan vyjádří touhu raději zemřít, Rensi z králova příkazu rozhodne, že všechen Nejtemnachtův majetek připadne Chunanupovi a sedlák se stane obyčejným rolníkem na Chunanupových dosavadních polích.  Pro spravedlnost je třeba něco udělat, odměna přichází za vytrvalost i za obdivuhodnou dovednost.

 Tomkovi Faraóni a kouzelníci obsahují mj. i několik bajek:  O lvu, O vševidoucí supici a všeslyšící supici, O dvou šakalech, O supici a kočce. Dokumentují vztah mezi člověkem a zvířetem, jak byl chápán ve starém Egyptě.

Většina uvedených příběhů existuje v českém jazyce v různých verzích u různých autorů a rozdíly mezi nimi bývají sice jen dílčí, ale pro práci v dramatické výchově nebo v divadle pro děti a mládež mohou jejich kombinace věci často prospět. Většina z nich může být dobrým východiskem pro tzv. strukturované nebo školní drama, neboť obsahují konflikty, překážky a jejich překonávání, jinak řečeno problém k řešení a vedou tak k rozhodování a utváření postojů.

O Sinuhetově útěku za Egypta napsal egyptolog Miroslav Bárta: „Toto původní vyprávění o Sinuhetovi patří k nejstarším dílům toho, co lze označit za staroegyptskou krásnou literaturu. Jeho žánrové zařazení je z dnešního hlediska poněkud obtížné – názory na něj se pohybují od kratochvilného vyprávění přes životopis skutečné osoby až po politicko-propagační spis.“[28] Podle tohoto autora byl Sinuhetův příběh, odehrávající se kolem roku 2000 př. n. l., ve starém Egyptě velice populárním dílem. Existují jeho četné opisy a bylo používáno ve výuce, proto také se zachovalo ve dvou hlavních exemplářích. Sloužilo zřejmě pro výcvik psaní, ale také v morální výchově jakojeden z příkladů vzorového chování vzdělaného Egypťana – odolného vůči strádání, úspěšného v každodenním životě, statečného v boji, ale především přísně dodržujícího tradiční pravidla své společenské vrstvy a až do morku kostí oddaného své rodné zemi, jejím božstvům a především jejímu panovníkovi.“ [29]

            Sinuhetovo vyprávění má také vztah k Bibli. Boj Sinuheta s obrem z Recenu  je  podle některých autorů předobrazem střetnutí Davida s Goliášem, příběhu téměř o tisíc let mladšího.

            Bártova knížka obsahuje český překlad původního textu Sinuhetova vyprávění a    komentář ve dvou kapitolách. Další kapitoly se pak týkají Egypta v Sinuhetově době, vztahům Egypta se Syropalestinou a posmrtného života Egypťanů, tj. mumifikace a hrobek doby 12. dynastie. Celkem tedy publikace poskytuje množství poznatků týkajících se nejen příběhu Sinuhetova. Mimochodem Waltari toto jméno pro svého hrdinu, žijícího ve zcela jiné době, nepoužil náhodně: matka jej pojmenovala po onom tradičním hrdinovi proto, že se dokázal vyrovnat se svým životem.

Vojtěch Zamarovský převyprávěl tento „nejstarší známý životopisný a zároveň dobrodružný spis ve světové literatuře“[30] pro edici Obnovené obrazy, určenou starším dětem. V porovnání s poměrně stručným původním textem, který vypráví, co se stalo, Zamarovský příběh rozšiřuje vyprávěním, jak se to stalo. Konkretizuje situace, jednání postav, popisuje dobové reálie Egypta, života beduínů, města Byblu, doplňuje a rozvíjí poznatky o egyptské mytologii. Jsou tu také formulovány zásady osvíceného vládnutí a hospodářství (vodní nádrže, sýpky). Zamarovského Sinuhet se projevuje i jako válečný stratég a v Horním Recenu (kraj v dnešním Izraeli) učí místní lidi řadě pracovních postupů vyspělého Egypta. V obsáhlém doslovu Zamarovský podává dějiny starověkého Egypta, vykládá historické pozadí spisu, a píše i o změnách, které v příběhu provedl. Je zde i slovníček osobních jmen a místních názvů.  Příběh o Sinuhetovi existuje v češtině jak v Bártově překladu s obsáhlými komentáři, tak v převyprávění čtenářském, určeném starším dětem a je ve všech verzích  vyprávěn v ich-formě.

Sinuhet byl hodnostářem Senvosreta I., následníka trůnu a spoluvládce otcova. Při návratu z válečného tažení proti kočovným libyjským kmenům dostal Senvosret zprávu, že byl jeho otec král Amenemhet I. zavražděn a spěšně se proto vrací do královského sídla. Sinuhet vyslechl jakýsi útržek této  zprávy a z obavy, že se vlády místo Senvosreta zmocní králův vrah, uprchne ze země. Později to  vysvětluje:

„Myslel jsem, že vypukla vzpoura

a nemyslel jsem, že bych ji přežil.“

Ke spiknutí proti Amenemhetovi zřejmě došlo v jeho harému, patrně byla jeho původkyní některá z manželek nebo konkubín, která chtěla zajistit následnictví svému synovi, a to mohlo vést Sinuheta k útěku.[31] Tato otázka je věcí dohadů a v dramatické aktivitě by bylo možno ji řešit, neboť je otevřená. V příběhu se popisuje Sinuhetovo dlouhé putování s beduíny, po různých peripetiích zakotví v dnešním Izraeli (Horním Recenu), zbohatne, získá významné postavení a nakonec se stane zetěm a dědicem krále v menším království. Po roce se sice dozvěděl, že v Egyptě vládne Senvosret, ale nevrátil se, protože byl zběh, selhal, nesplnil své povinnosti a přidal se pak k nepřátelským beduínům, obával se tedy trestu. Ale ve své pozici významně pomáhá mnoha Egypťanům, zejména obchodníkům, na jejich cestách Syropalestinou, takže se nakonec odváží žádat Senvosreta o odpuštění zbrklého útěku.  Je se slávou opět přijat do královských služeb jako rádce a znalec poměrů za hranicemi Egypta.

Tématem je schopnost vypořádat se jak se změněnými podmínkami života a uspět, tak s vlastním selháním a morální odpovědností za ně. Zbrklá reakce, schopnost vyrovnat se s nesnázemi, schopnosti, vzdělání a morálka jako zdroj životního úspěchu, touha po rodné zemi, návrat, snad i  téma emigrace a emigrantů obecně.

Původní text může být  východiskem  práce, která  klade důraz na hlavní linku příběhu a jeho témata, Zamarovského vyprávění se lépe hodí pro práci, která příběh spojuje s dějepisnou výukou, lze na něm také založit participační divadlo, neboť nabízí rozehrávání hromadných scén. Tomkova varianta patří spíše do kategorie romantických příběhů. V každém případě je nutné při divadelním využití uvést konkrétní pramen.

Starý zákon

Zatímco historie výše uvedených kultur staví od svých počátků na informacích od archeologů  (o Mezopotámii zejména z hliněných destiček a z vykopávek, o Egyptu z hrobek a jejich vybavení, včetně obsáhlých nápisů na stěnách), za jediný pramen pro hebrejské dějiny byla donedávna uznávána (a mnohdy stále ještě je) Bible. „Starý zákon vyrostl z dějin izraelského národa. Je svědectvím o těchto dějinách a rozmanitým způsobem je zrcadlí. Zároveň je také jediným pramenem, z něhož se dozvídáme něco o průběhu a souvislostech těchto dějin.“ [32]

Mýtickým předkem  Hebreů, později nazývaných Izraelité či Židé (posledně uvedený název se odvozuje od Judy, syna Jákobova) byl Heber, potomek Séma (nebo Šéma), nejstaršího syna Noemova. Podle antropologů a historiků pocházely semitské národy  z Arabského poloostrova, odkud se od 4. tisíciletí př. n. l. rozšiřovaly po celém Předním východě a severní a severovýchodní Africe. Patřili k nim nejen Židé (Hebreové), jak pojem „Semita“ chápeme dnes v Evropě, ale také Babyloňané, Asyřané, Amorejci, Foiničané, Kennanci, Aramejci, Etiopané a Arabové.[33]

Podle Bible se dějiny Izraele člení na dvě epochy. 

Doba před usazením Izraelců v kenaanské zemi[34]

  • Doba otců -  žijí v kenaanské zemi, ale nejsou usazeni
  • Doba pobytu v Egyptě a vyjití z Egypta
  • Doba tažení pouští
  • Pobyt na Sinaji
  • Dobytí Zajordání 
  • Před překročením Jordánu

Usazení v kenaanské zemi, její obsazení je podle historiků počátkem izraelských dějin. Vytvoření státu bylo novým začátkem čtyřsetleté samostatnosti Judska.

Dějiny v samotné zemi[35]

  • Dobytí země
  • Počáteční období po usazení
  • Království (Saul, David, Šalamoun)
  • Rozdělení obou zemí – Izrael a Judsko, do zničení severního království Asyřany
  • Poslední etapa judského státu – po dobytí Jeruzaléma – babylonské zajetí

Zcela jiný pohled na dějiny Izraele podávají Israel Finkelstein a Noel Asher Silberman, oba archeologové a historici, izraelský a belgický, v knize Objevování Bible. Starý zákon, který tito autoři charakterizují jako „sbírku legend, zákonů, poezie, proroctví, filosofie a historie“, je výsledkem nepřetržitého procesu sepisování, který trval několik století. Nejstarší části vznikly kolem r. 586 př. n. l., většina mezi 5. až 2. stol. Písemná podoba Starého zákona je tedy mladší než Gilgameš a egyptské mýty, ale  je mladší i než Homér, a některé její částí vznikaly až po řeckých dramatech (např. u Písně písní se uvádí 3. století př. n. l)[36] 

Finkelstein a Silberman se zabývají hlavně historickými spisy, tj. Tórou, která zahrnuje Pentateuch  (knihy Mojžíšovy počínajíc Abrahámem) a Proroky, tj. knihami Jozue,  Soudců, Samuelova Královská  do zničení Jeruzalémského chrámu v r. 586 př. n. l. Tyto texty porovnávají s archeologickými nálezy, včetně nejnovějších, z nichž mnohé změnily pohled na historickou  výpověď  Starého zákona. O zemi, kde se příběhy odehrávaly, píší: „Po tisíciletí ji sužovala sucha a téměř nepřetržité válčení. Její města (a obyvatelstvo) byly v porovnání s městy a obyvatelstvem sousední egyptské a mezopotamské říše nepatrné. Také její hmotná kultura  byla v porovnání s nádherou a bohatstvím jejich hmotné kultury chudá. A přesto tato země zrodila mistrovské literární dílo, které má jako Písmo svaté i jako dějiny na světovou civilizaci obrovský vliv.“[37]

Objevování Bible se zabývá tím, co autoři označují jako „rekonstrukci historie za Biblí.“ Archeologie přinesla četné poznatky o kultuře, životě a událostech biblických dob, které „pomáhají odlišit moc a poezii biblického vyprávění od všednějších událostí a procesů starověké historie na Předním východě… Dnes je zřejmé, že se mnoho událostí biblické historie buď neodehrálo v dané době, nebo se neodehrály tak, jak se to v Bibli popisuje. Některé z nejznámějších událostí se nestaly nikdy.“[38]

Například pokud jde o období Egypta a exodus: podle bible dokázali potomci Jákobovi něco nemyslitelného – vymohli si svobodu na mocné egyptské říši. Archeologie potvrzuje, že z Kenaanu přicházeli přistěhovalci do oblasti východní delty Nilu. Někteří semitští přistěhovalci byli najímáni na veřejné stavby, jiní obchodovali, další se do Egypta dostali   jako váleční zajatci, tj. otroci obdělávající chrámové pozemky. Mezi semitskými imigranty byli i vládní úředníci, vojáci, kněží. Ale v archeologii neexistují žádné náznaky, že by v Egyptě v dané době žila nějaká kompaktní menšina, a není také pravděpodobné, že by velká skupina mohla v době Ramesse I. (tj. ve 13. století př. n. l) odejít, protože východní hranice byla velmi bedlivě střežena. Archeologické nálezy ale naznačují, že se exodus mohl odehrát v 7. stol. př. n. l. Neexistují ani žádné archeologické doklady o tom, že Jozue dobyl Kenaan popsaným způsobem (zhroucení hradeb Jericha), a to ve 13. stol. př. n. l., neboť v té době  města neměla  hradby a  byla to malá a málo významná sídliště.

Existence krále Davida je archeologicky doložena, ale v jeho době a v době Šalamounově    bylo Judsko velmi řídce osídleno, jeho obyvatelé byli chudí vesničané,  nevalná byla  hmotná kultura i gramotnost obyvatel. Jeruzalém byl v té době spíše větší vesnicí a Davidovo a Šalamounovo království nebylo zdaleka tak bohaté a výstavné, jak se líčí v Starém zákoně. Pátá kniha Mojžíšova, obsahující popis Davidova a Šalamounova království, vznikla v 7. stol. př. n. l. a v té době již byl Jeruzalém velkým městem s Chrámem, byl centrem království s profesionálním vojskem a státní správou, srovnatelným s okolními státy, a tak je také  popisováno v době Davidově a Šalamounově.

 Po návratu z babylonského zajetí a po obnově Chrámu už nešlo o království, ale o náboženské společenství. Základem tohoto společenství se stal Starý zákon, respektive ty jeho části, které v té době vznikly. Je z historie doloženo, že vznik podobných žánrů bývá zpravidla spojen s formováním státu, s pozicí jeho panovníka a s vytvářením a rozvíjením jeho oficiálním kultu, ale také se zaměřením na určitá hospodářská odvětví, vzájemné propojení obcí v určité hierarchii a s tím vším souvisejícími velkými stavbami. To všechno ale neznamená, že by Silberman a Finkelstein význam Starého zákona nedoceňovali: „Obrovská moc Bible spočívá právě v… důrazu na lidskou odpovědnost. Jiné starověké eposy časem vyvanou. Vliv biblického příběhu na západní civilizaci jenom poroste.“[39] Příběhy Bible se podle nich podobají spíše historickému románu než moderně chápané historii: „Již nikdy se nedozvíme, jak spolehlivé byly příběhy, texty či archivy, ze kterých bibličtí autoři při sepisování svých dějin izraelského království vycházeli. Jejich cílem však nebylo sepsat objektivní dějiny severního království. Mnohem spíše chtěli podat teologické vysvětlení dějin, které byly – přinejmenším v hrubých obrysech – pravděpodobně všeobecně známé.“[40] V závěru své práce pak autoři shrnují význam Bible nejen pro Judsko 7. století př. n. l., ale pro celé lidstvo do dnešních dnů a srovnávají ji s příběhy jiných starověkých náboženství: „Nikde jinde ve starověkém světě nevzniklo podobně působivé vyprávění, které by sjednocovalo všechny členy národa. Řecké eposy a mýty se vyjadřovaly pouze metaforami a ideály. Mezopotamské a perské náboženské mýty sice sdělovaly kosmická tajemství, nikoli však pozemské dějiny ani rady pro praktický život. Hebrejská Bible obsahovala obojí… Vyprávění o Izraeli… se zkrátka stalo první jasně formulovanou národní a společenskou smlouvou na světě. Síla biblického vyprávění pramení ze skutečnosti, že se formou příběhů přesvědčivě a souvisle vyjadřuje k věčným tématům, jako je vysvobození národa z otroctví, neustálé odolávání útlaku a hledání sociální spravedlnosti…“ Finkelstein a Silberman  zdůrazňují důležitost a zvláštnost toho, že tak malé společenství lidí dokázalo vytvořit takovýto epos. Lze k tomu dodat, že vedle náboženského smyslu onoho vyprávění, ať už je míra jeho historické pravdivosti jakákoli, je tu i síla estetická, která působí na čtenáře, věřícího i nevěřícího, judaistu či křesťana.

Ale dopovězme historii Hebreů: babylonský král Nabukadnézar dobyl Palestinu na konci 7. století, nechal vyplenit Judsko a dobyl i Jeruzalém a nejvlivnější osoby Judey dal deportovat do Babylonu. Babylón pak dobyl perský král Kýros II. Veliký a ten v r. 538 umožnil Židům návrat z babylonského zajetí do vlasti. V posledních dvou stoletích před Kristem došlo k útlaku a okupaci Palestiny Řeky. Byli to Seleukovci, potomci jednoho z generálů Alexandra Velikého. Příslušník této dynastie Antiochos IV. se pokusil prosadit řeckou kulturu silou a vyvolal tím vzporu, kterou vedl Juda Makabejský. Proti Řekům bojovali Makabejští partyzánským způsobem a v roce 142 př. n. l. získala Judea nezávislost. Později však tuto oblast ovládli  Římané. V r. 63 před Kristem dobyl Palestinu Pompeius, v letech 66 - 70 našeho letopočtu propuklo povstání Židů v Palestině, Titus dobyl jeruzalémský Chrám  r. 70 n. l., v letech 132 – 135 bylo potlačeno další povstání Židů a Jeruzalém se stal římskou kolonií. Vstup do Jeruzaléma byl Židům zakázán. Následovala diaspora – rozptýlení Židů v cizině. Soudobý stát Izrael byl založen 14. května 1948.

Náboženství starých Izraelitů (Starý zákon) bylo prvním soustavně rozvíjeným monoteizmem. Badatelé, kteří se zabývají náboženstvími jiných starověkých národů (např. egyptolog Lexa), nebo antropologickým srovnáváním mytologií (Campbell), konstatují, že je v té době jediným náboženstvím natolik vyhraněným, že není ztotožnitelné nebo srovnatelné s druhými a hledání podobností a shod se přímo brání. Jinde jsou  často  ztotožňováni bohové jedné mytologie s jinými (např. Alexander Veliký v Indii ztotožňoval Kršnu s Herkulem, Indru s Diem, podobně činil Caesar u Keltů). Judaismus, křesťanství a islám, mají tendenci k univerzálnosti, tj. k šíření po celém světě a usilují o obracení lidí na svou víru misionářskými prostředky. V tom se liší od mytologií a náboženství kmenových (přírodní národy), která jsou vázána na určitou lokalitu a etnikum, ale do značné míry i od mnohem otevřenějších náboženství polyteistických (hinduismus, buddhismus).

Hlavním zdrojem látek je přirozeně v první řadě sama Bible, Starý zákon, ať již Bible kralická, anebo ekumenický překlad či nejnovější „překlad pro novou dobu“. Dalším zdrojem jsou beletristická převyprávění. Během 90. let vyšlo několik „biblí pro děti“, obsahujících širší či užší výběr příběhů. Většinou byly přeložené z cizích jazyků a většinou také nevalné literární úrovně a vybavené podbízivými ilustracemi.  Bylo by pošetilé sahat po nich, když máme v české literatuře dílo již klasické - Biblické příběhy Ivana Olbrachta s dřevoryty Gustava Doré (1832-1883, Francie). Historie jejich vydávání je poznamenána politikou druhé půle 20. století:  1. vydání vyšlo v roce 1939, v SNDK byly Biblické příběhy vytištěny  poprvé 1958, ale vytištěné knihy byly uloženy ve skladech a prodávány až o několik let později, v souvislosti s politickým a ideologickým uvolněním šedesátých let. Další vydání (již pod značkou Albatrosu) vyšlo v r. 1970, nové vydání  bylo připravováno i v r. 1975, ale kniha  mohla vyjít až  v r. 1991. Potom vycházely  Biblické příběhy už normálně v  2002 a 2007. 

Olbrachtovy Biblické příběhy vznikly v roce 1939 jako reakce na pronásledování Židů nacisty, významnou roli přitom hrál fakt, že Olbrachtova matka pocházela ze židovské rodiny. V tomto období tvorby se Olbracht zabýval i dalšími knihami adaptujícími starší látky pro děti – bylo to převyprávění  kronik  Ze starých letopisů (1940)  a  indické Bidpajovy bajky (1947).

Olbrachtova kniha obsahuje celkem 30 příběhů, velmi věrně sledujících vyprávění Bible, ale spojující příběhy v jeden celek z různých oddílů biblického textu. Olbrachtův jazyk je  stylizovaný, s archaickými prvky, blízký jazyku Bible.

Dalším literárně hodnotným převyprávěním jsou Příběhy z Bible vydané v r. 1991. Autorem příběhů ze Starého zákona je Leo Pavlát, ředitel Židovského muzea, novinář, spisovatel, diplomat. Příběh Nového zákona převyprávěla Zuzana Holasová, redaktorka Albatrosu. Kniha obsahuje  32 příběhů ze  Starého zákona  a 12 kapitol z Nového zákona.

Eduard Petiška Příbězích, na které svítilo slunce (resp. Příbězích ze starého Izraele) převyprávěl  14 příběhů. V některých případech  spojuje  dva příběhy  do jednoho. Na rozdíl od Olbrachta beletrizuje, takže  někde vnáší vlastní prvky, např. do Noemovy archy se vnutí i Lež a Kletba. Od Olbrachta se liší  některými drobnými detaily a jazykem.

Jiří Tomek v Legendách starého Orientu zařadil dva biblické příběhy – O Josefovi a jeho bratrech (končí  vyvedením Židů z Egypta Mojžíšem) a Silný Samson a lstivá Dalila.

Těžištěm dále uvedeného  výběru příběhů jsou  především  převyprávění Olbrachtovo a Pavlátovo. Jako pomůcka pro orientaci v reáliích biblických příběhů mohou posloužit  Biblické časy  Amandy O´Neillové, spojující informace o  místech (lokalizace ráje, putování pouští)  a časech biblických událostí a postav (Sumer – rodiště Abrahamovo)  a o kmenech a národech (Chetité, mořské národy) nebo zemích (Egypt), o nichž se Bible zmiňuje. Autorka zahrnula Starý i Nový zákon, ale dovedla výklad až k rozdělení církve (Luther, Jindřich VIII.). Kniha je bohatě ilustrována reprodukcemi četných uměleckých děl, obrazů, soch, staveb a archeologických nálezů. Pro praktické uplatnění biblických látek je nevhodnější zpracování  Olbrachtovo.

Kain a Ábel je příběh synů Adama a Evy, zemědělce Kaina a pastevce Ábela.  Oba přinesli Hospodinu obětní dar, Kain plodiny země, Ábel z  prvorozených ovcí. Hospodin shlédl jen na Ábelovu oběť, Kain se rozhněval a zabil Ábela. Hospodin ho proklel a vyhnal ze země, bude psancem na zemi, poznamenal ho, aby ho nikdo nemohl zabít. Ivan Olbracht komentuje Hospodinovo rozhodnutí, že Kaina nesmí nikdo zabít: „Neboť nešlechetný po všechny své dny sám bolestí se trápí, skrývá se před mstitelem a zvuk strachu jeho jest v jeho uších i v čas pokoje… A jeho hrůza… doléhá na něho stále silněji“ Tento komentář může být východiskem k hledání tématu příběhu.

Autorky Životní cesty v zrcadle mýtů příběh uvádějí názvem Kdo je otcův oblíbenec a píší o častém jevu sourozeneckého soupeření, „které vybuchne ve chvíli, kdy rodič dává přednost jednomu potomkovi na úkor druhého.“[41].  Bůh dává přednost Ábelovi, ačkoli oba bratři obětovali každý z toho, co bylo jeho posláním. I tady lze hledat zdroje tematického změření práce. Petiška v Příběhu, v němž poprvé člověk zabije člověka a přijme za to trest  vysvětluje Jahvův  přístup tím, že Kain položil na obětní kámen to nejhorší z toho, co se mu urodilo (nic takového ale v Bibli není) a rozvádí průběh jejich konfliktu. Kratičký text beletristicky rozvádí až ke Kainově smrti po sedmi pokoleních. Morální stránka příběhu je tu zdůrazněna možná až příliš silně. Také Leo Pavlát hledá psychologické motivace jak u obou bratrů, tak také u Hospodina. Vychází z té části textu v Bibli, kde Hospodin praví Kainovi nad jeho obětí: „Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro?…“ V lakonickém biblickém textu však o konání Kaina a Ábela není nic. Pavlát charakterizuje Kaina jako chamtivce a sobce, který oběť odbude, pár klasů položí na suchou trávu, kdežto Ábel ji připravuje s péčí a věnuje na ni hodnotný produkt. Na základě jednoho a téhož příběhu lze tedy volit různá témata, eventuálně by bylo možné odlišná podání konfrontovat a za hlavní téma zvolit možnost různých pohledů a výkladů jedné a téže události, zabývat se motivací různého pohledu i otázkou relativnosti soudů o určité události.

Potopa světa podle Pavláta: v úvodních pasážích příběhu líčí autor, jak lidé začali bydlet ve stanech, pak stavěli domy, budovali města. Popisuje vznik civilizace, který postupně vede od dobrých vztahů mezi lidmi k bažení po majetku, k závisti, krádežím, přepadání a  k zabíjení. Bůh proto přikáže jedinému spravedlivému,  Noemovi, aby vybudoval archu. Spíše než samotná potopa by pro dramatickou práci bylo zajímavé vyjít z první části Pavlátova převyprávění. Babylonská věž  je příběhem o tom, jak  potomci Noemovi mluvili  původně všichni jednou řečí, ale když  začali budovat vysokou věž z pálených cihel, popudili Hospodina  svou zpupností – pokusem stavět až do nebe. Proto jim zmátl jazyky, aby si navzájem nerozuměli.  Olbracht zachovává velmi stručný příběh, Petiška ho rozvádí do větší šíře a spojuje ho s vyprávěním o Nimrodovi, který vybudoval Babylón. Pavlát rozvádí průběh dění v prostředí starých civilizací,  psychologicky rozvádí téma zpupnosti lidí, kteří si mysleli, že mohou dokázat cokoli. V závěru pak zmatení jazyků a vznik národů dovádí až k počátkům vzájemné nevraživosti, podezírání a pomluvám druhých národů. Téma a možnosti využití jsou zřejmé – komunikace, vzájemné neporozumění, vznik xenofobie a rasismu, ale také smělé plány, které narazí na vážnou překážku.

Sodoma a Gomora, obě bohatá města se vyznačovala tím, že jejich obyvatelé žili v přepychu, byli pyšní, bezcitní, poživační. Hospodin se s dvěma anděly vydal na cestu a zastavil se u Abrama (Abraháma) v jeho stanu. Slíbil mu, že města nezničí, jestliže v nich najde aspoň deset spravedlivých. Andělé se do města vydali, přijal a ubytoval je Abramův synovec Lot, všichni ostatní obyvatelé chtěli na oba pocestné zaútočit a zachovali se nepřátelsky i k Lotovi, kterého považovali za cizáka. Hosté pak řekli Lotovi, aby s celou rodinou odešel. Druhý den Hospodin na města dštil oheň a síru, Lotova rodina doputovala do sousedního městečka, ale jeho žena se obrátila, a když spatřila hořící města, proměnila se v solný sloup.  Petiška  rozvádí chování Sodomských k příchozím, krátí naopak situace jednání Hospodina s Abrahámem  i odchod Lotovy rodiny ze Sodomy.  Jádrem tématu může být buď životní styl založený na hedonistickém užívání příjemných stránek života (Olbracht), anebo xenofobie a šikana cizích osob (Petiška).

Prvorozenectví za misku čočky prodané je příběhem synů Izáka a Rebeky. Dvojčata Ezau a Jákob se od sebe lišili, staršího Ezaua, rezavého a srstnatého a dobrého lovce, miloval Izák, mírnému Jákobovi dávala přednost matka. Jednoho dne Ezau, vyčerpaný po lovu, požádal Jákoba o čočku právě uvařenou. Jákob ji s ním vyměnil za prvorozenectví, Ezauovi to v té chvíli bylo jedno. Když ale slepý Izák chtěl prvorozenému synovi požehnat, matka za Ezaua podstrčila Jákoba a na Ezaua už zbylo jen slabší požehnání. Ezau se na bratra rozzuřil a ten uprchl k strýci Lábanovi. Strávil u něho dvacet let, oženil se s jeho dcerou Ráchel a měl jedenáct synů, nejmladšího Josefa. Pak se s celou rodinou odebral k otci, aby se ujal svého dědictví. Cestou se musel střetnout s Ezauem, oba bratři se připravovali k boji, ale jakmile se setkali, padli si kolem krku.  Téma se týká  nerovných pozic sourozenců v rodině, odlišnosti dětí, odlišných vztahů rodičů a z toho plynoucích svárů. Teprve dospělost, samostatnost, nezávislost na rodičích umožňuje rozdíly v pozicích překonat. Vedlejší téma představuje jednání obou bratří, Ezaua, který je k svému prvorozenectví lhostejný, ale když o ně přijde, rozzuří se, a Jákoba, který bratrovi závidí a je ochoten účastnit se intriky.

Pavlát vypráví příběh Izáka a jeho synů rozsáhleji a podrobněji v kapitolách  Nevěsta pro Izáka, Izákovo požehnání a Jákobova protivenství.  Poměrně obsáhlé je líčení žádosti o Izákovu nevěstu Rebeku, jejího chování a reakcí bratra Lábana, u Ezaua Pavlát zdůrazňuje jeho bojovnost až agresivitu, popisuje i Jákobův život u strýce Lábana, který ho chce ošidit.

Příběh Josefův je téměř román o řadě epizod a lze jej uplatnit vcelku, anebo z něj vybrat některé části se samostatnými tématy. Jákob měl celkem 12 synů, nejvíce miloval předposledního Josefa a nejmladšího Benjamina. Josef uměl vykládat sny a podle toho, co se mu zdálo, bylo předurčeno, že jednou ovládne bratry. Ti ho proto nenáviděli a prodali ho do Egypta jako otroka. V Egyptě sloužil Josef v domě Putifarově, jehož žena se ho pokusila  svést, a když neuspěla, obvinila ho z pokusu o znásilnění. Putifar dá Josefa vsadit do vězení, Josef se však osvědčí jako vykladač snů,  předpovídá faraónovi sedm let úrodných a sedm hladových a stane se pak správcem státních zásob. V této pozici ho navštíví jeho deset starších bratrů, aby nakoupili potraviny pro svou rodinu. Josef se jim nedá poznat a vystavuje je zkouškám a až poté, co přivedli nejmladšího Benjamina, se jim prohlásí. Nakonec do Egypta přijde i Jákob. Závažná témata nabízí zejména první epizoda a závěr příběhu. Opět je tu problém sourozeneckých vztahů vyvolaný tím, že otec preferuje Josefa a do značné míry i Benjamina. Jednání bratrů nakonec uvádí Josefa do dilematu – pomstít se, nebo odpustit;  odpouští, ale toto odpuštění není nijak jednoduché.

Příběh O Samsonovi vykládají  autorky Životní cesty v zrcadle mýtů jako příběh Samsonových chyb –  výběr nevhodné manželky, vystupňování nepřátelství mezi Izraelity a Pelištejci, vášeň k Dalile (nevhodná milenka), i pošetilé vyzrazení tajemství. Tematicky lze příběh posunout i k obecnějšímu problému nekritického podléhání zamilovanosti, nadšení či okouzlení, ať už konkrétní osobou opačného pohlaví, nebo skupinou osob, ideou, jevem, koníčkem atp.

Notoricky známý příběh David a Goliáš, lze vykládat jako oslabení Izraelců Filištínskými, kteří je zbavili všech kovářů, aby neměli možnost se vyzbrojovat. Dalším tématem může být Goliášova chvástavost, když se po 40 dní vytahuje svou zdatností a nezranitelností. A konečně je tu téma hlavní – Davidova odvaha, když se celkem náhodně dostane na bojiště a proti náročné výzbroji zvítězí prostředkem jednoduchým a prostým, s nímž protivník vůbec nepočítal – chytrost proti hloupé zpupnosti.

Král David vypráví o klíčové osobě biblických dějin. Rozsáhlý příběh nabízí četná témata, jejichž osu tvoří osud výjimečného jedince, který budí nejen obdiv a lásku, ale také závist a nenávist konkurentů. Sám je schopen odpuštění, ale setkává se s nevděčností a zradou. Láska k ženě ho však dovede k nečestnému jednání, za něž je pak trestán na svých dětech. Ač má mnoho zásluh a předností, Hospodin jeho jediný vážný prohřešek bez trestu nenechá, za vše se musí platit (Olbracht i Pavlát).

Jedním z nejkrásnějších příběhů Bible je Královna Ester v převyprávění Olbrachta i Pavláta. Odehrává se mezi Židy rozptýlenými v království perském, ve městě Súzách.  Ester žije u svého strýce a pěstouna Mardochea (Mordokaje). Pro její krásu si ji zvolí za manželku perský král Asverus či Achašvéroš (zřejmě Xerxes), aniž si uvědomuje její původ. Pěstoun ji chodí pravidelně navštěvovat a jednou vyslechne dva komorníky, kteří chtějí krále zavraždit. Prostřednictvím Ester krále varuje a zachrání mu život. Králův vezír Aman (Haman) chce vyhladit všechny Židy v zemi, zvlášť zaujatý je proti Mardocheovi, pro nějž nechá postavit šibenici. Ester uspřádá tři hostiny pro krále a Amana, mezitím král zjistí, že Mardocheus nebyl za záchranu jeho života odměněn. Aman sám se vyjádří, jak se má naložit s mužem, kterého chce král poctít,  přestože chtěl krále zničit. Král nechá pověsit Amana na připravenou šibenici. Ester vysloví přání, aby byli zachráněni Židé v říši. Král jí toto přání splní, Esteřin lid je zachráněn a na oslavu této záchrany se slaví židovský svátek púrim.  Příběh lze spojit s tématem intrikánství, xenofobie, zpupnosti dvořana a statečnosti dívky, která chce zachránit své lidi, ač sama dost riskuje. S moderními dějinami lze spojit onu přípravu rozsáhlého pogromu na Židy žijící už tehdy v diaspoře.

Bible obsahuje nespočet příběhů, ale i jiné literární žánry. Pro dramatiku se nejlépe hodí příběhy s individuálními osudy, individuálními situacemi a jednáním, méně vhodné jsou buď masové události, jako je např. exodus, anebo politické děje (dynastie Omríjovců,  Achab, Jezabel), politické převraty. Nenabízejí příliš mnoho konkrétních situací a nesou méně témat, která se mohou týkat současných lidí.

Ze Starého zákona jsou zde zmíněny příběhy, které obsahují situace a témata obecně lidská a řeší mezilidské vztahy, nezávislé na víře a náboženském přesvědčení.  Kdo bude mít za cíl výchovu náboženskou, bude patrně vybírat jiné příběhy, v první řadě ty, které se týkají Hospodinových přikázání, odměn a trestů, věrnosti Hospodinovi i rozdílu mezi vírou v něj a v  bohy mezopotamského pantheonu.

            Z Nového zákona v převyprávění Zuzany Holasové, by rovněž bylo možné čerpat látku i mimo náboženskou výchovu, a to k dvojímu cíli. Tím prvním je obohacení kulturně historických vědomostí. Žijeme ve světě křesťanském, ať věříme či ne. Křesťanství naši kulturu po staletí utvářelo, bylo by tedy žádoucí znát Kristův příběh, který je námětem značné části světového umění a jehož prvky nacházíme v literatuře. Měli bychom jim rozumět, protože po dlouhá staletí byly biblické příběhy Starého i Nového zákona známy veškeré populaci v Evropě a proto také jejich stopy nacházíme v jazyce, v příslovích a úslovích, v písních, v koledách. Měli bychom, si být vědomi, co to o Vánocích tak soustavně a horlivě slavíme. A nabízí se i další cíl -  vytvořit vystoupení u příležitosti církevních svátků, v první řadě Vánoc.

Řecko a Řím

            Antickou mytologii dobře známe, přestože absolventů někdejšího klasického vzdělání, spojeného s četbou klasiků, už mnoho nežije. Řecká mytologie se stala součástí výuky dějepisu a nadto  Petiškovy  Staré řecké báje a pověsti za víc než půl století od svého prvního vydání  odchovaly celé generace. Dobrá znalost spolu s faktem, že antická mytologie je základem díla  klasiků – Homéra, Ovidia, Vergilia, dramatiků – má jeden háček: ačkoli je příznačným rysem mytologií jejich proměnlivost v čase a místě, příběhy a postavy antické  mytologie máme zafixované jako klasickou kulturní hodnotu a příliš rasantní zásahy zde ani při uplatnění v dramatice nebudou právě na místě.

Řecké dějiny začínají mínojskou civilizací, která vznikla na  Krétě  v době bronzové, někdy mezi léty 2700 a  1450  před naším letopočtem. Minojská civilizace vybudovala první evropská města, jejichž jádrem byly paláce na poměrně vysoké technické a hygienické úrovni, s koupelnami a  přívodem vody a kanalizací. Vytvořila trojí druh písma, o literatuře však nejsou zmínky, ačkoli v předoasijských kulturách a v Egyptě už literatura existovala. S řeckou mytologií je tato doba spojena příběhem o Mínotaurovi a Labyrintu. Mínojskou civilizaci zničila přírodní katastrofa – výbuch sopky na ostrově Théře (Santorini) a následné zemětřesní. Zmizela mezi roky 1450 a 1400 př. n. l. a centrum kultury se přesunulo do Mykén, na poloostrov Peloponés.

Mykénská kultura (stále ještě doba bronzová) se rozvíjela asi mezi roky 1600 – 1000 př. n. l. Mykénští vládcové ovládali Středomoří, budovali citadely na kopcích, opevněné okrsky, jejichž centrem byl palác. V mykénském období má původ dvanáct olympských bohů, a k nim se také váže celý cyklus příběhů Oresteie.

Další období řeckých dějin se nazývá „temné“, protože o něm je jen velmi málo zpráv. Je to doba zhruba mezi 12. a 9. stoletím př. n. l., kdy  byla špatná úroda a následné hladomory a v důsledku toho i úpadek obchodu.  Nepříznivé bylo toto období nejen pro Řecko, v té době zanikla říše Chettitů i četná města na severovýchodním pobřeží Středozemního moře – od Tróje až po Gazu.  A zánikem Tróje a Homérovými eposy Illias a Odyssea se dostáváme na počátek řecké literatury.

Řecký pantheon, tj. soubor všech bohů, byl dotvořen kolem roku 750 př. n. l., a Homérovy  eposy, jejichž vznik se klade do 9. století, nesou znaky dlouhé předchozí  básnické tradice. Mytologie byla v Řecku základem výchovy a intelektuálního života, divadelní hry byly součástí společenského života starého Řecka.

V archaickém období (8.-6. stol.) vznikl vlivem geografických podmínek (ostrovy, horská údolí)  řecký městský stát –  polis. V Athénách vládu králů nahradila šlechta, jejíž privilegia pak roku 594 př. n. l. odstranil Solón a umožnil zapojení i nižších vrstev do politiky. Zrodila se athénská demokracie, občané měli rovná práva, ovšem s výjimkou žen, otroků a cizinců.

V klasické době (500 – 336 př. n. l.) vyvrcholil athénský kulturní a politický vývoj. Vznikly četné významné stavby, základy filozofii kladli Sokrates, Platón a Aristoteles, tragédie tvořili Aischylos, Sofoklés a Euripidés, komedie Aristofanés. 

            Starořeckou mytologii lze rozdělit do několika hlavních bloků námětů a témat.

            První z nich jsou mýty o stvoření světa a zrození bohů, o jejich životě a skutcích.  Sem patří olympští bozi Zeus, Poseidón, Hádés, Héra, Íó, Apollón, Artemis, Pallas Athéna, Áres, Afrodité, Erós a Hymén, Hefaistos, Deméter a Persefoné, Dionýsos a Pan, a héroové Deukalion a Pyrrha, Prométheus, Pandora, Aiakos, Danaovny, Perseus, Sisyfos, Bellerofón, Tantalos, Pelops, Európa, Kadmos, Zéthos a Amfión, Nioba, Hérakles, Daidalos a Ikaros, Théseus, Orfeus a Eurydiké

            Další skupinu tvoří  tři velké řecké eposy: Argonauti, Trojský cyklus neboli Illiada a Odysseia.  Větší celky tvoří i dva cykly příběhů – Mykénský cyklus, čili Oresteia, zahrnující příběhy vládce Mykén Agamemnóna, jeho ženy Klytaimnéstry, syna Oresta a dcer Élektry a Ifigenie. Thébský cyklus zahrnuje  příběhy krále Oidipa a Antigony.

            Římská mytologie je převzata z řecké, a její bozi mají jen jiná jména (Jupiter, Juno,   Minerva, Apollón, Diana, Ceres, Bacchus, Mars, Venuše, Neptun, Merkur,  Saturn, Faunus, Kupido, Vulkán), ale rozšířila se o mýty o založení Říma. Jsou dva, jeden vypráví, jak město založil Aeneas, který s rodinou a přáteli uprchl z Tróje dobyté Řeky, podle druhého mýtu město založili bratři Romulus a Remus. Ve skutečnosti vzniklo v 6. století př. n. l. z etruské osady a Etruskové v něm vládli až do r. 510 př. n. l., kdy bylo rodové zřízení nahrazeno republikou (latinsky res publica = věc veřejná), v níž krále, oprávněné vládnout díky rodové tradici, nahradili volení úředníci. Vznikly významné státní instituce a organizace společnosti, byly vybudovány skvělé stavby, paláce, chrámy, ale i silnice a akvadukty.

            Římská kultura ovlivnila evropskou v mnoha směrech. Většina evropských národů převzala latinské písmo, latina byla po staletí universálním evropským jazykem, z latiny se vyvinuly románské jazyky – italština, španělština, portugalština, franština a rumunština. Z latiny nejen pochází podstatná část odborného názvosloví řady věd, ale množství výrazů z latiny převzaly i četné evropské jazyky (jsou to výrazy, které již ani nejsou pociťovány jako původem latinské, jako třeba škola, anglicky school, německy Schule atd. ze schola), evropské právo vychází z občanského práva římského.

Římská mytologie vznikla z mytologie řecké, ostatně i nejstaršími římskými literárními díly byly překlady z řečtiny, anebo byla psána řecky.  Ale  rozsahem římského impéria  je dáno, že  do jisté míry jeho mytologie zahrnula i Egypt (bohyně Isis – v Egyptě původně Esét) a  Kelty a zejména absorbovala prvky mytologií etnik žijících na území Itálie (Etruskové, Latini, Kabinové, Volskové, Ligurové a další).

Důležitým tématem římské mytologie je založení města, které má jak už bylo zmíněno  dvě verze a v  některých verzích jsou oba příběhy svázány v jeden. V každém případě je nejdůležitějším římským mýtem město samo. V souvislosti s tím se právě zde výrazně prosazuje jev, který je z pozdější doby znám například u Germánů a Keltů, tj. plynulý přechod od mytologie ke kronikářskému dějepisu. S tím souvisí i fakt, že v Římě docházelo k zbožštění hrdinů (Romulus), a že později římský senát prohlásil za bohy i mnohé císaře. Odtud obtížnost určení hranice mezi římskou mytologií a časnou historií, mísí se tu faktická a legendární složka (sedm legendárních římských králů) a historické příběhy obsahují běžná mytologická témata.  

Řecká a římská mytologie je nám dobře známá a blízká nejen proto, že je trvalou součástí evropské kultury, malířství a sochařství, architektury, literatury, divadla a opery, a že je dokonce v podobě jmen bohů a hrdinů všudypřítomná jako součást věcí, které nás obklopují, od potravinářství až po vesmírná plavidla. Srozumitelná je nám také, a možná hlavně  proto, že antičtí bozi, ačkoli žijí kdesi ve výšinách impozantního Olympu, jsou lidem  podobní svými vztahy a konflikty, lidskými vlastnostmi a chybami; jsou řevniví, ješitní, závistiví, záletní a žárliví, ale také přátelsky oddaní, milující své potomky, ochotně  pomáhající.

            Pro práci v dramatické výchově se nabízejí dva typy příběhů. Za prvé jsou to komorní, individuální, mnohdy zcela soukromé příběhy. Mají malý okruh postav, kompaktní zápletku, osobní téma,  např. morální problém, vztah k světu, světový názor, způsob prožívání událostí. Jsou to příběhy, jako např. Arachné, Midas, Ikaros, patří sem i některé rozsáhlejší, jako je  Perseus, a dále  příběhy  s kulturním hrdinou  – Prométheus,  Deukalion a Pyrrha, Pandora.

Za druhé jsou to epopeje, rozsáhlé příběhy s velkým počtem postav, obsahující  dlouhé putování a mnoho epizod. Nabízí se možnost výběru epizod, jejich redukce a přizpůsobení možnostem dané skupiny i času na práci vyhrazenému. I když do této skupiny můžeme zařadit vlastně jen čtyři příběhy – Ilias, Odysseu, Aeneis a Argonauty -  nabízí se několik možných pojetí práce:

  • dobrodružné příběhy, putovní či bojové, s těžištěm ve vnějších událostech,  přitažlivé zejména pro chlapce, ale i s ženskými postavami a problémy – všechny čtyři  uvedené příběhy,
  • dobrodružné příběhy putovní a bojové, obsahující vnější události, ale s dominancí tématu celospolečenského charakteru – Aeneis,
  • příběhy s tématem morálního typu – Argonauti (Médea), Ilias, Odyssea,
  • vyjmuté  epizody  možnost řešit je samostatně, nebo v celém příběhu zvýraznit některé téma na úkor oné dobrodružnosti, např. u Argonautů téma Medei a  jednostranně vzniklé lásky, problém zločinů spáchaných v něčí prospěch, kdo pak zločincem opovrhuje,
  • s těžištěm v paralele k současným problémům – v příběhu Aeneidy hledat téma současných problémů migrace a přistěhovalectví, utečenectví; je to příběh skupiny lidí, kteří doma unikli obrovské zkáze, hledají nový domov a mají ideální cíl, ale v té ideální zemi nejsou vítáni a svoje místo si musejí teprve uhájit,
  • některá dílčí témata nebo situace – Aeneida, Odyssea.

Eposy jsou dostupné v českém překladu originálů, ale také v různě rozsáhlých převyprávěních, z nichž  samostatně vyšla Ílias Jana Pilaře, Příběhy Odysseovy převyprávěl Rudolf Mertlík a Aeneidu Vojtěch Zamarovský, nejobsáhlejší převyprávění příběhu Argonautů najdete v knize Rudolfa Mertlíka  Starověké báje a pověsti.

Tyto eposy lze v poměrně značném rozsahu spojit s „historií všedního dne“ starého Řecka, např. s dobovou plavbou a jejími problémy (neexistence kompasů a dalších navigačních pomůcek, majáků), stavbou lodí a jejich ovládáním, oblečením, zbrojí, rituály, dobovým zeměpisem.

Dalším tématem jsou proměny, ony individuální příběhy, a to nejen proto, že z Ovidiových Proměn známe velkou část antické mytologie, ale i z důvodů uvedených výše.  Mnohé z nich obsahují situace a vztahy, které existují dodnes a patří i k velmi aktuálním a jakoby zcela novým mezilidským situacím (např. milostné pronásledování a nežádoucí láska, moderně řečeno stalking). Sedmnáct příběhů převyprávěla pro starší děti a dospívající Věra Adlová v knize Proměny lásky.

Epafos a Faëthon obsahuje příběh vždy aktuální. Faëthonovými rodiči byli bůh slunce Hélios a víla Klymené, provdaná za pozemského krále. Faëthona ostatní chlapci, zejména jeho přítel Epafos, dráždili posměšky, že si otcovství Héliovo jeho matka vymyslela. Faëthon si proto na matce vymohl, aby mu zprostředkovala setkání s Héliem. Otec ho vřele přivítal a slíbil, že mu splní jakékoli přání, ale vyděsil se, když Faëthon žádal, aby směl jeden den řídit sluneční vůz po obloze. Hélios se radil s čtyřmi ročními obdobími, co má dělat, každý z nich radil něco jiného a Héliovi se syna od jeho nápadu odvrátit nepodařilo. Moc neposlouchal otcovy rady a řídil koně nezkušeně, ti to poznali a využili nečekanou svobodu. K zděšení bohů zamířili příliš nízko a slunce spálilo zemi, lidé v Africe zčernali a vytvořily se pouště. Zoufalí bozi probudili Jupitera, a protože Neptun neměl vodu k hašení, musel Jupiter srazit šíleného jezdce bleskem, zoufalá matka pak syna pohřbila. Věčné téma vzpoury dospívajících proti rodičům, vyprovokované zlomyslností vrstevníků, a neblahé následky lehkomyslnosti adolescenta. (viz  Ovidius, Adlová a Mertlík)

Arachné  je  příběh skvělé přadleny, která se svému umění naučila od otce a zdokonalila se vlastní pílí. Když jednoho dne chystala stavební šaty pro jednu z dryád, shromážděné víly začaly její práci srovnávat s uměním bohyně Minervy (Athény), kterou jím obdařil bůh. Arachné si stála za tím, že je schopna bohyni konkurovat a tak se zjevila Minerva a vyzvala Arachné na souboj. Obě vytvořily nádherné gobelíny, Minerva na nich zobrazila ty nejskvělejší vlastnosti bohů, Arachné jejich hříchy a prohřešky. Minerva se rozzuřila, protože to považovala za zneuctění bohů a hlavně na Arachné žárlila. A za její chování, které považovala za zpupnost, ji proměnila v pavouka.  Adlová na rozdíl od Ovidia zdůrazňuje fakt, že Arachné se k svému umění dopracovala vlastními silami, prací a talentem, v původní podobě je dívčina vzpoura proti bohům striktně odsuzována.

Apollón a Dafné je příběh nechtěné lásky. Apollón zabil draka Pýthona a  pyšný  na tento čin nedovolil Amorovi, aby střílel zvěř. Amor smí jen zažehovat lásku jedním z šípů, druhým ji zahánět. Prvním z nich trefil právě Apollóna, druhým nymfu Dafné, do níž se Apollón zamiloval. Dafné však chtěla zůstat pannou. Prchala před zamilovaným Apollónem a v zoufalství požádala svého otce, boha řeky, aby ji zbavil její krásy. Proměnil ji ve vavřín a zoufalý Apollón se proto navždy zdobil vavřínem. Tématem je zoufalství, únik před nechtěnou láskou a skrývání.  Jinou variantou nežádoucí a vnucované lásky je Skylla a Mínós. Krétský král Mínós obléhal Megaru, jíž vládl král Nísos. Jeho dcera Skylla ráda pobývala na věži a pozorovala okolí a během obléhání se jí zalíbil Mínós. Nejdřív se děsila představy, že se zamilovala do nepřítele, ale postupně přesvědčila sama sebe, že musí vlastní město zradit, aby ukončila válku a získala Mínóa. Vytrhla tedy svému otci vlas, který mu dodával sílu a odolnost a nesla ho Mínóovi s požadavkem, aby se s ní oženil.  Megara se vzdala, ale Mínós odtáhl se svým loďstvem zpět na Krétu. Zoufale zamilovaná Skylla se vrhla do moře a chytila se zádi jeho lodi. Tam ji spatřil otec proměněný v mořského orla a za trest ji proměnil v ptáka.

Jiným typem proměn jsou božské proměny, dobrovolné a často účelové –  Apollón se proměňuje v delfína, Zeus se na své zálety mění v zlatý déšť nebo v labuť, některé  bohyně vystupují inkognito jako stařeny (např. Athéna v příběhu Arachné, Démétér, když hledá Persefonu  po světě aj.) Existují ale i proměny za odměnu, za zásluhy –  Filémón a Baucis se za svůj dobrý život a chování  změní po smrti v stromy, Óríón zachránil Létó, proto ho učinila souhvězdím, když ho  Artemis  zahubila za chvástání a zpupnost.  Málo časté jsou proměny opačné, neživého v živé, najdeme to v příběhu  Deukaliona a Pyrrhy, kteří vytvářejí  lidstvo z kamenů házených za hlavu, nebo u Pygmaliona,  který se zamiluje do  vlastní krásné sochy a Afrodíté mu ji oživí. Většinou tedy jde o proměnu v souvislosti s nějakými negativními situacemi, vlastnostmi či událostmi, s proviněním, ohrožením, tragickým omylem. Z této série proměn se vymykají jen bozi a osoby, které si zaslouží povýšení, většinou v podobě souhvězdí nebo hvězd.

Velká část dětské i dospělé populace Petišku zná velmi dobře, ale nové pohledy a nová témata mohou nabídnout Mertlíkovy Starověké báje a pověsti. Mertlík knihu zamýšlel jako středoškolskou učebnici, proto jsou zde obsaženy i přehledy a soupisy. Hned první oddíl knihy, nazvaný O bozích  podává přehled antických bohů a jejich základních příběhů, na konci knihy pak čtenář najde jejich seznam se jmény řeckými i latinskými. V dalších částech pak jsou obsaženy jednotlivé příběhy počínajíc Prométheem, doplněné i několika drobnými příběhy. Samostatný oddíl tvoří Trojská válka včetně Odyssey, následují oddíly Vyprávění z řeckých dějin (Persie, perské války až po bitvu u Thermopyl) a konečně Vyprávění z římských dějin (těžištěm je Aeneis, Romulus a Remus, Sabinky, hrdinové, základy římského rituálu). 

Jak se liší Mertlík od Petišky, lze dokumentovat na zpáteční plavbě Argonautů. Zatímco u Petišky Argonauti ve dvou odstavcích bez nehod proplují Symplegadami  a s úspěchem pak čelí Sirénám,  Mertlík naznačuje komplikovanější cestu, která mj. svědčí o starověkých zeměpisných představách  - z Černého moře plují proti proudu Dunaje, odtud se dostanou do Jaderského moře, pak proti proudu Pádu do Rhóny a odtud do Ligurského a posléze Tyrrhenského moře, obeplují Itálii, zastaví se u Kirké a po složitém kličkování mezi Evropou a Severní Afrikou se dostanou domů do Iolku.[42]

            V práci s vyspělejšími hráči, zejména s gymnazisty v souvislosti s literaturou, historií či společenskými vědami, lze vycházet přímo z antických autorů – Homéra, Ovidia či Vergilia, tato velká díla jsou však dostupná i v moderních přepracováních, pořízených pro děti od 10/12 let.  Všechny příběhy jsou psány v próze, zbaveny řady odboček a básnických ozdob pro dnešního čtenáře ne vždy srozumitelných.

 

[1] Campbell: Primitivní mytologie,  129

[2] Eduard Petiška

[3] Toby Wilkinson,  č.72 Chamuaset a č .99 Manéthó

[4]  viz Adams: Atlas

[5] Kramer, s. 110

[6] Greenová a Sharman-Burkeová, s. 9

[7] Puhvel, s. 12

[8] viz zejména Dějiny Mezopotámie, Encyklopedie mytologie starověkého Předního východu,  dílčí pasáže v další literatuře

[9]  viz Jos.Klíma, in:Kramer, s. 242-244

[10] Heller, s. 219

[11] Podrobné srovnání sumerské a babylónské verze Gilgameše  je obsaženo  v 21. kapitole Kramerovy knihy Historie začíná v Sumeru.

[12] Zamarovský, s. 34

[13] Zamarovský, s. 56, Epos o Gilgamešovi s.94

 

[14] Liz Green a Juliet Sharmann-Burke, ss. 79-80

[15] Puhvel, s. 36

[16] Tento letopočet je stejně jako všechny ostatní  jen přibližný a v  literatuře lze najít i různá datování. Je tomu tak mj. proto, že staří Egypťané  počítali rok o 365 dnech, ale nepřipočítávali čtvrtinu dne navíc, resp. neznali rok přestupný. Datace se proto posunovala  po dobu 1460 let, než se rozdíl vyrovnal. U většiny údajů je nutné počítat s rozdílem  kolem plus minus 150 let  (viz Žába, s. 23 - 25).

[17] Willis, s. 36

[18] viz Wilkinson, s. 249  - 253.

[19] Náboženská literatura staroegyptská I., ss. 18-19

[20] K semitským národům patřili nejen Židé, ale také Babyloňané, Asyřané a další starověké národy,  i pozdější Arabové jsou Semité.

[21]  Tamtéž s. 75

[22] Heller, s.  79

[23] Viz  Školní encyklopedie s.16-21

[24] Žába, s. 36

[25]  Vachala, s. 9

[26] Green a Sherman-Burke, s. 24

[27]  Vachala s. 86

[28] Bárta, s. 4

[29]  tamtéž

[30]  s. 9

[31]  Žába, s. 93

[32] Rendtorff, s. 21

[33] Terminologická poznámka: Izrael = v širším významu  společnost, která má vztah k Hospodinovi, v užším významu  Severní království  na rozdíl od jižního  Judska;  Žid, židovský znamená  jak příslušnost k lidu, tak k náboženskému společenství, někdy bývají termíny  Žid a Izrael chápány jako  synonyma.

 

[34] podle Rendtorffa

[35]  tamtéž

[36] Slovník biblické kultury

[37] Finklestein a Silberman s. 16

[38]  tamtéž, s. 16

[39]  tamtéž, s.21

[40]  tamtéž, s. 201

[41] L. Green a  J. Sharman-Burke, ss.30-32

[42]  viz Willis, mapka plavby Argonautů na s. 154-5

Na sever od Alp

Na sever od Alp evamachkova Út, 12/05/2017 - 13:56

V polovině posledního tisíciletí před naším letopočtem se v Evropě na sever od Alp  usadily keltské kmeny a ve spisech antických autorů se objevily i první záznamy o jejich existenci. Antičtí autoři je  nazvali  barbary. „Jižní svět byl zděšen tvrdostí jejich útoků, jejich odvahou, statečností i kořistnictvím“[1]  Podobný dojem budete mít, když v mytologiích pomyslně překročíte Alpy a  od příběhů Předního východu, Egypta, Řecka a Říma  vstoupíte do světa, kde nejdůležitější pozici místo písaře, filozofa či básníka zaujímá válečník, pro nějž je dokladem úspěchu uťatá hlava nepřítele. Mytologie oblasti Středozemního moře řešily širokou škálu situací, vztahů, charakterů a příběhů, mezi nimiž bylo vedení válek a boje jen jedním z mnoha tematických okruhů. U Keltů válečnické a bojové příběhy  bohatě převažují, a dokonce i v milostném příběhu Deirdre dojde nakonec na utínání hlav. Zaalpská Evropa byla drsnější, životní podmínky ve starověku a raném středověku byly neobyčejně náročné a západoevropské i severské mytologie  tento fakt odrážejí. Nutno dodat, že podobný charakter měli až  do raného středověkou nejen Keltové, ale i Germáni a Slované. Počátky evropské civilizace byly velmi drsné.

 

Keltové

O  Keltech, kteří žili na velmi rozsáhlém území Evropy,  existuje  značné množství literatury, ale také  mnoho různících se názorů a pohledů.  První, kdo o nich psal, byl Platón a ten je viděl jako bojechtivce a opilce, ale znal jen keltské námezdné žoldnéře, a ti zpravidla nejsou běžným představitelem svého etnika. V moderní literatuře o Keltech najdete různé pohledy. Píší o nich Britové, Irové, Čech, Italka, kteří zpravidla mají svůj úhel pohledu a  jejich prioritou je přirozeně určité území a doba. Teprve kombinace těchto pohledů dává celkový obraz. Pro naše téma je důležitý fakt, že se zachovala jen mytologie irská a velšská a pověsti bretonské a skotské.

Keltové v době bronzové a starší době železné obývali nejen naši oblast, Čechy, Moravu, Rakousko, Německo a západ Evropy (nynější Francie a  Španělsko) a Británii,  ale dostali se i do Severní Itálie, pokoušeli se dobýt  Řím,  byli na Balkáně, vytvořili  kolonii v  Malé Asii.  Ve 4. stol. před naším letopočtem byli počítáni k největším národům světa spolu s Peršany a Skythy. Keltové však nevytvořili říši ani jednotné etnikum. Spojovala je jenom řeč a kultura, ale přesto ovládali podstatnou část Evropy a porazili je až Římané. Severně od Alp  Keltové pravděpodobně sídlili už od 9. století př. n. l. a postupně ovládli celý prostor.  Z kontinentální Evropy však byli postupně vytlačováni od jihu Římany,  ze severu Germány a z  východu Dáky. Na přelomu letopočtu a v prvních stoletích naší éry, v období stěhování národů, byla mobilita populace v Evropě značná, přispívalo k ní usazování obchodníků v místě obchodu, vysloužilců tam, kde skončili službu a k přesunům lidí různého původu přispívaly i odchody mladých do válek v jiných částech Evropy. Barry Cunlife  v knize Keltové v této souvislosti píše o „zamíchání genovou bankou“ a  o  „zředění „keltskosti“. Těžko proto mluvit o genetické  čistotě Keltů, identitu  udržovaly jazyky, ale  vesničané na kontinentě  si  zřejmě  udrželi keltštinu jen do příchodu Germánů  ve  4. až 5. stol. n. l. Výjimku tvoří západní oblasti keltského osídlení, tj. Bretaň,  na britských ostrovech Cornwall, Wales, Irsko,  Skotsko a přilehlé ostrovy, kde se v jisté míře keltské jazyky dochovaly dodnes.

Základ keltského náboženství tvořil  - přes všechny rozdílnosti dané obrovským rozsahem lokalit i doby - druidismus. Druidové byli věštci, náboženskými vůdci a vyjednavači v době války, ale také vychovateli mládeže, rozhodčími nebo soudci ve sporech. Ovládali kouzla a komunikovali se záhrobím.  Byli rovni králům a  dokonce i králové směli mluvit až po druidech. Výuka druidismu, studium filosofie, práva, básnické skladby a přednesu, byla výhradně ústní, protože šlo o tajnou nauku. Byla založena na pamětním učení, které trvalo někdy až dvacet let. Keltové neužívali běžně  písmo, ačkoli ho mohli převzít od Římanů, a vystačili s jednoduchým písmem ogam, které bylo vhodné pouze pro nápisy na hrobech a sloupech. Proto také byla keltská mytologie zaznamenána až ve středověku. 

Obřady konali druidové často u menhirů, které proto po dlouhá staletí byly považovány za jejich dílo, ale ve skutečnosti jsou původu neolitického. Obřady byly konány i v lesích a posvátným stromem byl především dub zasvěcený hromu. Druidská víra v nesmrtelnost, spojená s uctíváním stromů, je základem opakujícího se motivu stromů či keřů rostoucích na hrobech milenců a lásku trvající až za hrob symbolizují jejich větve, splétající se nad hroby (Deirdre, Tristan a Isolda). 

Nejposvátnějším zvířetem Keltů byl kůň, symbol bohů, bohyň a králů. Na koni závisel život a boj keltských bojovníků a proto byl často pohřbíván s hrdinou. Dalšími posvátnými zvířaty byli kanec, vepř, kráva nebo býk a pes.  Božský jelen Cernunnos[2] byl  průvodcem lidských duší, rozdával plody, zrní a peníze,   parohy byly symbolem mužnosti a agresivity.

Keltské náboženství spojovalo duchovnost s krutostí. Keltové jako lid válečníků  pěstovali kult hlav a kult mrtvých. Jitka Vlčková v Encyklopedii keltské mytologie o tom píše: „Symbolika uťatých lidských hlav byla rozšířena po celém keltském území… Tak jako si Římané vystavovali busty a posmrtné masky svých významných předků a příbuzných, tak si Keltové zdobili své příbytky hlavami výjimečných předků, ale především nepřátel… Co hlava, to hrdinské vyprávění, které umocňovalo slávu majitele a posilovalo pouto k rodu. Vše snad vyplývalo z keltské víry, že v hlavě sídlí lidský génius, který ji ani po smrti neopouští…“[3]   Dospívání v Ulsteru proto znamenalo, že  mladík, než byl uznán za plnoprávného bojovníka,  musel  překročit hranici do Connachtu a přinést uťatou hlavu. Cúchulainn (též Cuchulainn, Cú Chulainn, Cuchullain, v počeštěné podobě Kukulín), největší ulsterský hrdina, to dokázal v sedmi letech a přinesl  ji v ruce,  na jeho voze bylo devatenáct dalších.

Kult mrtvých byl dán tím, že Keltové věřili v nesmrtelnost duše a její reinkarnaci. Proto byli mrtví v hrobě vybavováni vším, co potřebovali pro budoucí život, včetně koně a vozu. S tím souvisí i víra v existenci Avalonu, ostrova jabloní kdesi daleko v oceánu, kde stromy rodí po celý rok zlatá jablka, v potocích teče víno a medovina, neexistuje tam stáří, nemoci a smrt, všude je radost, bohatství a pohoda. Svět mrtvých není od světa živých oddělen, mrtví mohli přicházet a naopak hrdinové vstupovat do světa mrtvých jeskyněmi, horami, jezery, močály. 

Keltové byli převážně venkované,  neměli města, jen opevněná sídla. Byla to  jednak    obydlí vládce, jednak opevněná shromaždiště lidí pro případ nebezpečí. Stavby byly kamenné a měly  klenby, stěny byly  vyplněny proutím,  střechu kryly došky. Měřítkem majetnosti byla velikost stáda ovcí a skotu. Společnost byla organizována v kmenech (túath), rodech a rodinách. Kmenový vůdce,  král a vojenský velitel,   byl volený, jemu byli pořízeni válečníci, učenci a řemeslníci. Společnost byla uspořádána hierarchicky na principu klientství:  „Klientství představovalo dohodu, jež zakládala oboustrannou povinnost, kdy níže postavení přísahali věrnost těm, kdo stáli výše, výměnou za bezpečí, ochranu či příležitost k obživě.“[4] (Odtud současný význam slova klientelismus.) V souvislosti s těmito vztahy v rodinách s vyšším postavením, zejména v rodinách vládců, bylo zvykem dávat děti na výchovu do spřízněných nebo společensky blízkých rodin, a tento zvyk utužoval vztahy mezi rodinami a rody (viz příběhy dětství řady hrdinů mýtů, včetně krále Artuše).

Ženy bývaly i  bojovnicemi a měly často značnou moc. Mohly si samy vybírat ženicha a majetek si ponechávaly i v manželství. Existovalo  mnohoženství s hierarchií manželek, ale nemanželské děti s jménem po matce nebyly ve společnosti diskriminovány. Synem pojmenovaným po matce byl i slavný ulsterský král Conchobar (Conor) Mac Nessa.

Na celém atlantickém pobřeží Evropy patřily k nejdůležitějším zvykům hostiny. V mytologických  příbězích se setkáváme i s tím, že se jednotliví hodnostáři v pořádání hostin střídali a že se hostina připravovala (včetně postavení potřebného domu) celý rok. Hostina znamenala spojení hrdinů a reprezentovala postavení jednotlivce, proto tak důkladná příprava. Její součástí býval rituál zvaný „hrdinova porce“ - nejlepší kus masa z kýty byl určen největšímu a nejvážnějšímu hrdinovi a  představoval jeho postavení v hierarchii. Někdy se o ni  proto bojovalo.

Důležité místo v životě Keltů měla řemesla, včetně povolání, která dnes mezi řemesla neřadíme (lékař, básník). V některých  příbězích,  od nejstarších  mýtů až po pohádku o Finnu Mac Coolovi,  se to obráží ve výčtech odborníků na určité činnosti, jejichž účast na nějaké akci zajišťovala úspěch. Příběh o Lugovi (též Lugh, Lugos) vypráví, jak tento bůh přišel ke králi Nuadovi a nabízel své služby: je tesař, kovář, válečník, harfeník, obratný a chytrý bojovník, básník a vypravěč, čaroděj, lékař, číšník a umí zpracovávat bronz. Je odmítán s tím, že všechna tato řemesla jsou na dvoře zastoupena, ale Lug namítne, že on sám umí toto všechno a je přijat. Autorky Životní cesty v zrcadle mýtů k tomu poznamenávají: „Lugův příběh… vypráví o tom, že má-li člověk najít své místo v neustále se  měnícím světě, měl by si osvojit různé dovednosti. Prastará keltská pověst je kupodivu nesmírně moderní a praktická, neboť vypráví o tom, že je důležité získat znalosti o mnoha souvisejících tématech, i když chceme pracovat pouze v jednom oboru… Současný svět se neuvěřitelně rychle mění. Jestliže chce člověk porazit konkurenci a naplnit své světské cíle, potřebuje Lugovu rtuťovitou proměnlivost.“[5] Autorky dále zdůrazňují Lugovu vytrvalost a klid, s nímž přijímá opakovaná odmítnutí, což pramení z jeho vědomí vlastní ceny. Píší o praktickém mýtu a o tom, že je to pro současného člověka návod jak se chovat v situaci, kdy žádáme o laskavost nebo o místo. A dodávají: „Lug je veskrze moderní božstvo obeznámené s tržními silami.“[6]  Tato schopnost uživit se různými řemesly se objevuje i ve velšských mýtech.

Keltský rok měl dva nejdůležitější předěly – novým rokem byl  semain, svátek noci z 31. října na 1. listopadu, zahajující zimu. Souvisel s uctíváním mrtvých, kteří se o tomto svátku  vraceli mezi živé; jeho pozůstatkem je jak Halloween, tak svátek Všech svatých. Zimní půlrok končil beltainem v noci z 30. dubna na 1. května. Dodnes přežívá v pálení čarodějnic i v stavění májí. Dalšími svátky byly  1. únor,  imbolc, který  souvisel s laktací ovcí,  a 1. srpen,  lugnasad,  svátek slunečního boha Luga. Keltové byli pastýři, a toto členění roku odpovídalo skutečnosti, že  v  období od  1. května do 1.listopadu bylo možné vyhánět dobytek na pastvu

Keltský pantheon: nejvyšším bohem byl Dagda – dobrý bůh, otec všech, bůh vědění,  hojnosti a plodnosti, počasí a úrody. Byl synem či bratrem bohyně Danu, od níž odvozovali svůj původ božští obyvatelé Irska Túatha De Danann, kteří na ostrově žili před příchodem lidí. Dalšími bohy byli bůh lásky, hromovládce, bůh výmluvnosti, který vymyslel písmo ogam, říční bohyně, bůh léčitel, bůh řemeslník, božský kovář, bůh oceánu a další.  Lug byl  bohem slunce a světla, mistrem všech existujících řemesel, otec největšího irského hrdiny Cúchulainna,  a zřejmě  byl bohem  nejen ostrovních, ale i kontinentálních Keltů. Udává se, že se po něm jmenuje řada měst, ve Francii Lyon, v Holandsku Leiden, v Polsku Legnica a v Itálii Lucca.

Základními náměty keltské slovesnosti jsou fantastičnost, krev,  smrt a hrdina, jehož poslání se dovrší až smrtí. V této mytologii chybí  kosmogonie  i kulturní hrdina a  díky dominanci hrdinů- válečníků jsou tyto mýty předchůdcem středověké rytířské epiky.

Irská slovesnost získávala  psanou podobu až od 8. stol. n. l. Ústní tradici do té doby udržovali  druidové, pro něž ideálem byla přesnost a doslovnost vyprávění, ale přirozeně staletími vznikaly úpravy, přídavky, aktualizace, vysvětlivky i literární ozdoby. Mýty zapisovali křesťanští mniši, kteří také do nich občas vnášeli svou ideologii. U několika příběhů se to projevuje tím, že hrdinové jsou ze zakletí vysvobozeni křesťany, popřípadě i pokřtěni na samém prahu smrti (Ossianův návrat ze Země mládí, Lirovy děti zakleté do labutí).  Do Irska přišlo křesťanství v 5. století, ale pohanská slovesnost se mohla zachovat právě v zápisech mnichů, protože víra v jednoho Boha v Irsku zvítězila s natolik pevnou  jistotou, že  prezentace pohanských mýtů v kněžích nebudila obavy. Roli zde sehrála také úcta k básníkům, bardům, jejichž přítomnost a činnost podle legend zabraňovala vstupu ďábla do domu.

 Irské  mýty začínají Mytologickým cyklem, jehož  úvodní část, zaznamenaná v  9. až 12. století, popisuje postupné osidlování Irska různými bytostmi. Na samém počátku byl příchod Partholona, boha podsvětí, ze západu přes Atlantik, ze země živých. Irsko se teprve zeměpisně utvářeno, na ostrově byla jen tři jezera a devět řek. Konec Partrholonů způsobil mor. Za nich byla v Irsku  první orba s voly, první dům, první kotle, první boj muže proti muži, první rukojmí, první pohostinská pevnost, první pivovar, první cizoložnice, první násilný akt žárlivosti. Po Partholonech vládli jejich příbuzní Nemédiané, kteří bojovali s praobyvateli Irska – Fomoriany (též Fomóriové) a Fir Bolgy (též Firbologové), obřími netvory, jednookými, s jednou nohou a jednou rukou. Firbolgové po prohraném boji s Fomoriány odjeli ze země, snad do Řecka. Když se navrátili, rozdělili Irsko na pět krajů. Pak ale podlehli dalším příchozím - Tuatha Dé Danannům, lidu bohyně Danu. Ti byli do Irska zaváti na kouzelném mraku a přinesli čtyři poklady - kámen osudu, korunovační kámen (je uložen Westminsterském opatství v Londýně), meč Luga Dlouhorukého, kouzelný oštěp a Dagdův kotel, v němž jídlo nikdy neubývalo a byl proto schopný nakrmit celou armádu. Tuatha Dé Danann vládli až do příchodu Milesianů (=synů Míla).[7] Ti se zmocnili vlády nad Irskem, lid bohyně Dany je od té doby neviditelný a Irsko se dělí na nadzemské a  podzemské.  Dé Danann žijí v pahorcích zvaných sídhe, ale hranice mezi jejich světem a světem smrtelníků bývá překračována oběma směry, jak uvidíme v kapitolách o pověstech. Sídhové jsou nadpřirozené, relativně nesmrtelné bytosti, ale nejsou to bozi s morální autoritou, nýbrž elfové, skřítci, víly a další démonické bytosti.

Jedním ze tří „smutných irských vyprávění“ je příběh Lirových dětí (Hulpach, Heaneyová, Sec), obsahující motivy, které se vyskytují v mnoha pohádkách.  Lira postihne dvojí zklamání – není zvolen za krále Tuatha Dé Danann a pak mu navíc zemře žena. Král Bove Derg mu za ženu nabídne svou dceru (v některých verzích jednu ze svých schovanek). Lir se s ní ožení a Aiva (Eve) mu porodí dvakrát dvojčata, poprvé chlapečka a holčičku, podruhé  dva chlapce. Při druhém porodu zemře a  Lir se ožení s její sestrou Alvou (Evou). Ta se o děti pečlivě stará, ale když dorůstají, začne žárlit na otcovu i dědovu lásku k nim.  Rozhodne se děti odstranit, předstírá, že je veze k dědečkovi, ale když cestou sluhové odmítnou děti zabít, sama je u jezera Darvra promění v labutě. Tři sta let musí prožít začarované děti na tomto jezeře, pak dvakrát tři sta let na různých mořích. Kouzlo zlomí až hlas zvonu. Mohou ale zpívat a řeč je jim zachována. Otec hledá děti, dojede k jezeru a dozví se od nich o kletbě. Když se to dozví Bove Derg, začaruje Alvu v démona povětří. Král a jeho lid se usadí na břehu jezera, žijí s labutěmi a naslouchají jejich zpěvu 300 let. Na mořích pak Lirovy děti prožívají velké útrapy. Když čas vyprší, odletí do otcova sídla, ale najdou jen rozvaliny. Ujme se jich křesťanský kněz a oni se změní  opět  v lidi – ve vetché strace, kteří  se nechají rychle pokřtít a zemřou. Téma lze hledat ve vztahu mezi sourozenci, kteří spolu vydrží po celých 900 let a vzájemně si pomáhají, a nejaktivnější je v tom nejstarší dívka.

Druhý je Ulsterský cyklus (též Ultonianský), obsahující hrdinské příběhy bojů, které se odehrávaly přibližně v době narození Krista v severní části ostrova. Irsko se dělilo na pět provincií, resp. království. Uprostřed ostrova, v části zvané Meath, bylo sídlo velekrálů, na severu byl Ulster (v starším názvosloví Uladh) s hlavním sídlem v Emain Macha krále Concobara Mac Nessa. Jeho palác měl tři křídla zvaná „větve“ – Větev královskou, v níž král bydlel, Pestrobarevný hrad, a konečně Rudou větev, v níž se shromažďovali velcí ulsterští hrdinové v čele s Cúchulainnem. Hlavním příběhem Ulsterského cyklu je Válka o býka (Táin Bó Culaingne) s tradičním nepřítelem Ulsteru, jímž byl Connacht v čele s králem Aililem a královnou Medb. Materiální kultura, která se v příbězích tohoto cyklu popisuje, odpovídá 6. – 9. stol. n. l., jejich prapůvod ale je zřejmě v době předkřesťanské. Ulsterský cyklus je považován za nejstarší neklasickou (ne antickou) literaturu Evropy.

V příběhu Kovářův pes (Scott: Hrdinové irských bájí) jde  Setana  za svým dědečkem na návštěvu ke kováři, který zatím vypustil svého ohromného hlídacího psa. Ten se na přicházejícího chlapce vrhne, ale statečný chlapec ho přemůže a zabije. Nabídne pak kováři, že bude jeho „psem-hlídačem“, než si pořídí nového. Z toho jméno Cúchulainn (cu= pes).

Příběh Války o býka vypráví Vladimír Hulpach v příbězích  Válka o býka a Konec vojny.  Král Ailil a královna Medb (Medbh, též Maeve), vládnoucí  Connachtu,  se začnou vytahovat jeden na druhého, zvlášť královna je tím posedlá. Porovnávají své majetky a ukáže se, že mají oba všeho stejně, jen Ailil má navíc vzácného býka Finbenacha (bílý býk). Královna pak začne usilovat o získání býka Donna Culaigne (hnědý býk), který patří Dairemu z Ulsteru. Kromě velkého bohatství nabídne  za býka prostřednictvím poslů i sebe. Daire býka slibuje, ale pak se dozví o ne příliš přátelském rozhovoru dvou královniných poslů a býka odmítne vydat. Královna proto vyhlásí válku Ulsteru. Král Ailil jí nabízí svého býka, ale marně. Hlavní vojsko vede Fergus, který ale nechce bojovat proti svým bývalým druhům z Rudé větve a válku zdržuje. Do boje pak vstupuje na straně Ulsteru i  Cúchulainn. Nakonec královna býka získá, přivede si ho do Connachtu, ale oba skvělí býci se střetnou, Donn vyhraje, soka roztrhá a uteče zpátky do Ulsteru. V boji s Finbenachem  ale zešílel a začne  zabíjet  i lidi, kteří ho přišli vítat. Nakonec mu žalem nad zmarem a neštěstím, které způsobil, pukne srdce. Tématem příběhu je nesmyslná, ale vražedná válka, která vznikne pro hloupost a z hlouposti, z ješitnosti a z drobné, zanedbatelné urážky,  a  nakonec vede i ke zničení obou býků, o které v ní  původně  šlo.

V Hulpachově převyprávění je do ní začleněn i příběh v jiných verzích uvedený samostatně a pojmenovaný jako Souboj u brodu (Neeson) nebo  Jak Cúchulainn a Ferdia svedli souboj u brodu  (Heaneyová). Iniciátorkou boje je i v tomto případě  Královna Medb, která se chtěla pomstít Chúchulainnovi za to, že  pobil mnoho jejího vojska. Nařídí proto Ferdiovi, velkému hrdinovi a největšímu příteli Chúchulainna, aby s ním bojoval. Setkají se u brodu a bojují  čtyři dny. Ferdia padne a  Chúchulainn je velmi těžce raněný. Oba začínají boj  víceméně přátelsky, přes den bojují, ale v noci se spolu dělí o léky a jídlo, ale další dny boj přitvrzuje a nepřátelství pokračuje i  v noci  -  vzájemné zraňování, ač začne „sportovně“, vyvolává vzájemnou nevraživost až nenávist.

Příběh a syžet

Na dalším příběhu z Ulsterského cyklu o Deirdre a synech Uisnechových lze demonstrovat rozdíly ve vyprávění, které mají vliv na jeho téma a sdělení, jinak řečeno lze na něm doložit, co je to syžet, tj. „způsob, jímž je příběh vyprávěn“.  V češtině je k dispozici hned  několik variant  příběhu o  Deirdre, který je znám také pod názvem Uisnechovi synové. Rozdíly mezi nimi jsou spojeny v první řadě s tím, jak je koncipována celá kniha, pro niž je příběh upravován,  a mimo jiné je z hlediska dramatické výchovy srovnání  důležité i pro  volbu určité varianty pro tu či onu skupinu nebo typ práce. Zajímavé na příběhu Deirdre jsou i jeho podobnosti s dalšími keltskými příběhy s obdobnými motivy a ději – s Tristanem a Isoldou i se vztahem mezi Artušem, Gueneverou a Lancelotem. Ve všech třech  případech jde o  tragický příběh lásky královy manželky či nevěsty s jeho příbuzným či blízkým přítelem. V Deirdre i v Tristanovi se objevuje v závěru motiv nevyhubitelné rostliny, která spojuje hroby obou milenců.

            Základ fabule najdeme v Encyklopedii keltské mytologie: Před narozením Deirdre se z matčina lůna ozve výkřik dítěte. Při jejím narození je vyslovena věštba, že Irsku přinese neštěstí a krveprolití. Aby se tomu zabránilo, vyrůstá v naprosté izolaci, chráněna před muži. Až dospěje, chce si ji vzít král Conchobar za ženu. Dospívající dívka si však vytvoří ideál muže s vlasy černými jako havran, tvářemi červenými jako krev a kůží bílou jako sníh. Přes všechna opatření se brzy dozví, že takový muž existuje, je to jeden z Uisnechových synů Naoise. Setkají se a uprchnou spolu, přestože se má Deridre už brzy vdát za krále. Společně s Naoisovými bratry se dostanou do Skotska, kde nějakou dobu žijí. Po čase král vyhoví naléhání svých hrdinů z Rudé větve a souhlasí s návratem uprchlíků, skrytě však chystá smrt Uisnechových synů. Po jejich návratu dojde k masakru, při němž zahynou mnozí hrdinové. Zabít syny Uisnechovy však všichni odmítají, jako jediný se nabídne Mainini (též Eoghan), jehož otce kdysi  Naoise zabil. Deirdre žije rok v králově hradě v smutku a mlčení a po roce ji král chce dát vrahovi Uisnechových synů. Deirdre se zabije a je pohřbena s Naoisim. Botheroydovi, Sylvia a Paul: Lexikon keltské mytologie,

Příběh má pět částí, které lze chápat jako pět částí klasické výstavby.

Narození Deirdre a nepříznivá věštba, pokus odvrátit její naplnění (expozice)

Láska, které nelze zabránit (kolize)

Útěk milenců a vyhnanství (krize)

Králův souhlas k navrácení milenců, jeho intriky (peripetie)

Boj a smrt hlavních hrdinů příběhu (katastrofa)

            Tento příběh převyprávěli Marie Heanyová, Vladimír Hulpach, Joseph Jacobs a Eoin Neeson.[8] V jejich interpretaci vznikly různé syžety příběhu s různými akcenty a vyzněním a tedy i s odlišnými tématy.

Porovnání variant téhož příběhu naznačuje, že změny syžetu, důraz na určité části příběhu, projevující se jak množstvím motivů, tak jejich typem a postavami, které v nich hrají hlavní roli nebo s nimiž jsou spojeny, souvisí s žánrem vyprávění a s cílem a účelem celé publikace. Má rovněž vliv na změnu tématu. Nejvýrazněji se liší varianty představující mýtus od jediné varianty pohádkové (Jacobs). Odlišný je také přístup zvýrazňující spíše příslušnost k hrdinské epice, od pojetí komplexnějšího.

      Tematicky se od sebe liší zejména varianta Hulpachova a Heaneyové. Oběma je společné hlavni téma osudovosti, neodvratnosti předurčených neštěstí, střetu lásky a závazku, které lze najít i u Jacobse. V souvislosti s tím ale Heaneyová klade větší důraz na vztah mezi Deirdre a  Naoisim, na její osobní tragický osud, kdežto u Hulpacha je toto téma spojeno výrazněji s hrdinskou ctí, vzájemnými vazbami a závazky mužských postav, tedy se základy rytířských ctností. S tím souvisí i struktura vztahů mezi postavami i významnost jejich postavení v příběhu. Důsledkem pak jsou i různé možnosti interpretace a výstavby při dramatickém ztvárnění nebo uplatnění v lekcích dramatické výchovy.

Tím se dostáváme ke kritériím, která jsou pro výběr důležitá, ba rozhodující, jako je složení skupiny, věk hráčů, jejich dosavadní zkušenost s dramatikou, provozní podmínky, zkušenost a zaměření učitele, metody a jejich použitelnost v těch či oněch situacích, cíle práce. S určitou látkou lze pracovat ve variantách a v detailu ji obměňovat. Deirdre je vhodný příklad pro tuto úvahu, protože existuje v několika poměrně snadno srovnatelných variantách, ale platí to i obecně a v mnoha dalších případech práce s literární předlohou.

Třetí cyklus je Ossianský neboli Fenianský. Hlavními postavami jsou Fionn Mac Cumhaili (též Finn Mac Cumhal/Cool) a jeho syn Ossian  (Oisin). Cyklus je vázán  přibližně na 3. století n. l. a  odehrává se za vlády Cormaca Mac Arta. Tlupa Fianna, jejíž členové jsou nazýváni fenové, fénnidové  nebo fenidové,  je seskupením vojenského typu. Původně to byla  skupina bojovníků a lovců, lupičů a psanců, později se z nich vyvinula šlechta, která bránila zem. Noví členové Fianny byli přijímáni na základě obtížných zkoušek, prokazujících jak vzdělání barda, tak fyzické schopnosti, zdatnost a obratnost. Při štvanici si uchazeč nesměl rozcuchat vlasy spletené do copánků, nesměl být zraněn, nesměly mu pod nohama praskat větvičky, musel přeskočit větev ve výšce svého čela a vytáhnout si z nohy trn v běhu. Členové Fianny měli úzký vztah k přírodě a jejím silám, k přírodním bytostem, jakými byly víly a ostatní sídhe, které na sebe často brávaly podobu různých zvířat. Finnovi psi Bran a Sceolaing jsou jeho bratranci

Příběh s názvem Vědoucí losos (Scott: Hrdinové irských bájí) je příběhem Finna Mac Cumhala, který měl zvláštní zvyk – když potřeboval vědět, co se děje někde daleko nebo co se bude dít v budoucnosti, vždy si cucal palec. Jako chlapec asi desetiletý byl totiž  poslán k Fingeasovi, básníku a poustevníkovi, aby se naučil básnit. Fingeas ho učí, ale současně spolu chodí chytat ryby. Fingeasova rybářská vášeň je podivná, protože ryby nejí a vždy je hází zpátky do vody. Pak za pomoci Finna uloví to, na co dlouho  čekal – Vědoucího lososa. Dá ho chlapci péct s tím, že nesmí nic sníst, ale tuk z ryby Finnovi stříkne na palec, a když ho strčí do úst, zjistí, že ví všechno. Fingeas mu pak nechá celou rybu sníst, sám se vševědoucnosti zřekne. V hezkém vztahu starého muže a malého kluka hrdina získá mimořádné schopnosti, aniž se o to snažil.

Irská mytologie obsahuje i několik příběhů mimo ony tři cykly. Příkladem je dobrodružná Maildunova plavba (Hulpach), respektive Maildunova výprava (Sec). Podtitul „Vyprávění o dobrodružstvích Mailduna a jeho družiny a o podivuhodných věcech, které spatřili během plavby po západním moři“ celkem vystihuje charakter příběhu. Maildunova otce zabili loupežníci, kteří připluli z moře a Maildun se narodil krátce poté. Ze strachu o něj ho dala matka vychovat na královský hrad. Když dospěl, dozvěděl se o svých biologických rodičích, setkal se s matkou a spolu třemi princi a skupinou mladíků ze svého kmene se vydal pátrat po lupičích. Podle věštby  má být na lodi jen 60 osob, ale do výpravy se na poslední chvíli vnutí tři princové. To ji velmi zkomplikuje, hned na prvním ostrově jsou hledaní loupežníci, ale bouře výpravu zažene a ta navštíví postupně asi 34 různých podivuhodných ostrovů. Jsou na nich podivné obludy, obři, kouzelné zámky a jiné podivuhodnosti (nelze přitom nemyslet na Swiftova Gulivera). Tři princové postupně z výpravy zmizí, jeden zahyne, když vezme v kouzelném zámku šperk, druhý vstoupí na ostrov lidí, kteří neustále pláčou a již se nevrátí, třetí podobně zmizí na ostrově smíchu. Při návratu na posledním ostrově najdou křesťanského poustevníka, který Mailduna přesvědčí, že lepší než pomsta je smíření. Maildun ho poslechne, lupičům odpustí a vrátí se šťastně domů. Nejzajímavější na příběhu je ono putování nejrůznějšími podivuhodnými končinami. V dramatické práci je možné počet ostrovů omezit nebo naopak rozšířit, vymýšlet další atp.

Zajímavostí je fakt, že příběh pod názvem Maeldunova výprava napsala i  Julius Zeyer, který  Maeldunovu výpravu spojil s příběhem Lirových dětí. Rámec příběhu je zachován, ale všechny motivace jsou křesťanské. Od ostrova loupežníků Maeldunovu loď odežene Bůh, protože chce zabránit pomstě. Putování po ostrovech vychází z původní látky, ale Zeyer počet ostrovů redukuje asi na třetinu a volí až na jedinou výjimku ty, kde se plavci setkávají s lidmi nebo lidem podobnými bytostmi, vynechává všechna podivná zvířata, boj s drakem plavci pozorují pod mořskou hladinou.  Předposlední zastávkou je setkání s ženou, která se kaje na skalním ostrohu, je to macecha Lirových dětí, která je zaklela a bude vysvobozena jen tehdy, jestliže se Maeldun  vzdá pomsty. Ten se pak setká s vrahem svého otce, odpustí mu a dojde k smíření, Lirovy děti i jejich macecha se vznášejí k nebi. Zeyerova varianta může být vodítkem při výběru epizod pro event. divadelní ztvárnění tohoto příběhu,  spojení s Lirovými dětmi ale není příliš šťastné.

Wales

            Wales se vyvíjel odlišně od Irska. Obýval jej keltský kmen Britonů čili Brythonů, kteří původně obývali celou Británii, ale na konci 4. století byli příchodem germánských kmenů vytlačeni na západní okraj (Wales, Cornwall) a  na sever ostrova (Skotsko). Wales byl k anglické koruně připojen v 1. polovině 16. stol. Pod nadvládou Angličanů byla velština vyloučena z veřejného života, ale její oživení ovlivnilo v 18. a 19. století náboženské hnutí  nonkonformistů,  kteří na ní zakládali vzdělanost ve svých modlitebnách, školách a centrech společenského života. Byla oživena tradice setkávání bardů  na literární slavnosti eisteddfod, vznikla velšská národní hymna, vycházely velšské knihy, časopisy, založena universita, národní knihovna. Ale současně nastával velký příliv anglických dělníků a na druhé straně vystěhovalectví rodilých Velšanů z ekonomických důvodů. Po 2. světové válce velština ustupovala, ale od 60. let se  aktivity ve prospěch národního jazyka obnovily a  velština byla v r. 1967  uznána  jako druhý úřední jazyk ve Walesu, téhož roku byly  zřízeny  základní  a střední školy s velštinou jako vyučovacím jazykem.

Velšské mytologické příběhy najdete v jediné knize nazvané Mabinogi, která vznikla  ve 14. století. V originále obsahuje 12 příběhů, v českém překladu je jich jen osm. Překlad Jana Vilikovského (1904 – 1946),  poprvé vydaný  r. 1944 v Brně a pak ještě v letech 1949,  1965 a 1995, je výjimečný tím, že čeština je jedním z mála jazyků, do nichž bylo dílo přeloženo.

Velšská mytologie se od irské na první pohled liší svým akcentem na dobrodružné motivy a fantastiku. „Na rozdíl od irské tradice je tato literatura poplatná kosmopolitnímu světu středověkých rytířských románů a mezinárodních lidových pohádek a pro domácí mýty postrádá cit, který vedl ruku irských kompilátorů.“[9] Od příběhů Mabinogi  vedou dvě linie. První z nich je naznačená jednak četnými motivy a pojetím příběhů, jednak postavou krále Artuše, který  v  nich vystupuje. Tato  linie vede přes Artušovské příběhy a legendy o svatém grálu a vrcholí v středověkém rytířském románu. Druhý směr vede přes některé příběhy a motivy a zejména přes postavy sídhe – elfů, víl, skřítků leperchamů a dalších bytostí -  k pohádce a pověsti, resp. k příběhům na pomezí těchto žánrů.

Sbírka Mabinogi se dělí na čtyři „větve“, nazvané podle hlavního hrdiny – Pwyll, Branwen, Manawydan a Math. Příběh Culwch a Olwen (poprvé zapsaný v 11. stol.),  je považován za  jedno z nejstarších velšských artušovských vyprávění. Artuš je tu  čímsi  mezi keltským kmenovým vůdcem a dvorsky vznešeným králem. V příbězích dominují dva  mocné velšské rody – Don a Llyr. Potomci  bohyně Don jsou  srovnatelní s Túatha De Danann,  rod Llyr (Lir)  se podobá spíše irským  Fomoriánům.

Pwyll, vládce dyvedský. Příběh obsahuje víc episod, první je o tom, jak pomohl Pwyll jinému králi zničit nepřítele. Nejobsáhlejší je příběh s motivy častými v mnoha pohádkách, v jisté míře i v pohádce o Finnu Mac Coolovi, obrech a trpaslících: Pwyl se ožení s Rhiannon, ta porodí syna, ale chůvy ho neohlídají a on zmizí. Chůvy pak obviní Rhiannon, že dítě zabila a ta je potrestána tím, že musí sedět u brány a každému vyprávět svůj příběh. Současně jiný vládce má kobylu, která vždy na beltaine porodí hříbě, ale to vždy zmizí. Konečně se rozhodne porod ohlídat, hříbě zachrání a najde na prahu chlapce, kterého vychová. Po čase přijde na to, že jde zřejmě o syna Pwylova a očistí tak Rhiannon. Tématem je falešné obvinění, které má zastřít vlastní vinu, spravedlnost a  právo.

Artuš vystupuje ve dvou závěrečných příbězích sbírky. V příběhu Jak Kulhwch dostal Olwen pomáhá hlavnímu hrdinovi při získávání předurčené nevěsty. Nevlastní matka Kulwchovi určila za nevěstu svou dceru Olwen, která žije se svým otcem – obrem. Velmi mladý Kulhwch potřebuje nejdříve dosáhnout dospělosti, proto ho otec pošle k bratranci Artušovi, aby chlapci  provedl postřižiny. Pak se výprava rytířů, složená z Artušových mužů s různými schopnostmi, vydává hledat dívku. Opakuje se tu častý motiv keltské mytologie – výčet osob zvláštních schopností. Například Kei vydržel devět dní a nocí beze spánku a ránu jeho meče nemohl žádný lékař vyléčit, dokázal být vysoký jako nejvyšší strom v lese (předobraz Dlouhého?),  vládl také velkým žárem. Bedwyr byl mimořádně rychlý, další měl význačné průvodcovské schopnosti, jiný znal všechny jazyky, další byl nejlepší chodec a jezdec, poslední byl čaroděj. Dívku se podaří najít, ale její otec dá uchazeči celou početnou sérii „nemožných úkolů“. Díky mimořádným pomocníkům se je ovšem podaří splnit a Kulhwch Olwen dostane. Těžiště je v dobrodružném čtení o plnění mimořádných úkolů. Artuš vystupuje i v příběhu Sen Rhonawbyův, kde je několikrát označen za císaře. Na příběhu je zajímavá  barevnost, která odlišuje jak koně, tak jezdce – každý kůň má jinak zbarvené nohy a jejich barva odpovídá oblečení jezdcově, např. hnědý kůň má zadní nohy odshora a přední od kolen zelené, rytíř má kabát ze žlutého brokátu, sešitý zeleným hedvábím. Další barevné kombinace jsou obdobné - červená a žlutá, černá a bílá, nebo lidé mají  oblečení bílé s černými lemy, koně jsou bílí s černýma nohama atp.

Pro využití v dramatické výchově se nabízejí spíše epizody (např. ve Snu Rhonawbyově  je motiv mladšího, méně úspěšného bratra, který se  stane loupežníkem),  nebo  podněty typu kombinací barev, než celé příběhy, které jsou dost složité a ne ve všem jasně srozumitelné.

Keltská mytologie je zajímavá tím, že vcelku přímou cestou, nejen jednotlivými motivy, přechází cyklem příběhů o králi Artušovi, rytířích Kruhového stolu a sv. Grálu  do středověké rytířské epiky, ale také některými příběhy, postavami mytologických hrdinů i  postavami sídhe – vílami, elfy, skřítky, tj. bývalých Túatha de Dannan -  do pohádek a pověstí.

O  zvláštnostech keltské mytologie napsal  Jaan Puhvel ve své Srovnávací mytologii o přežívání Túatha De Danannů: Z hlediska ethnogenze a christianizace nemá toto řešení obdoby. Vláda bohů, těch bývalých vládců země, v určitém smyslu totiž trvá dál, přestože předali povrch hibernské půdy lidem a novému kultu a odešli na odpočinek do tzv. „nižší mytologie“. Ve srovnání s démonizací, jíž padla za oběť pohanská božstva většiny národů po přijetí křesťanství, je irské řešení příkladem kultivovaného přístupu k národním tradicím.“[10] Touto „nižší mytologií“ je svět keltských pohádek a pověstí, nejen irských a velšských, ale i skotských a bretaňských, a elfové se vyskytují i v pověstech islandských.

Přežíváním světa kouzelných bytostí „nižší mytologie“ se zabýval i významný  představitel irské kultury William Butler Yeats (1865 – 1939), básník, dramatik, esejista,  nositel Nobelovy ceny za literaturu (1923); v letech 1890 - 1920 vůdce národního obrození a ve 20. letech senátor nově osamostatněné Irské republiky. Věnoval se i sběru folklórních materiálů, vydával irské lidové pohádky a zaznamenával zvyky irských vesničanů. V Keltském soumraku, který vyšel poprvé 1893 a v rozšířené podobě 1902, píše: „V západních vesnicích jsou dodnes někteří nedůvěřiví lidé. Jedna žena mi o posledních Vánocích řekla, že nevěří ani na peklo, ani na duchy. O pekle si myslela, že je jen výmyslem kněží, aby udrželi lidi poslušnými;… „ale existují féeričtí elfové“, dodala, „malí leperchauni a vodní koně a padlí andělé“… Bez ohledu na to, o čem kdo pochybuje, o vílách a elfech nikdo nepochybuje, protože… „to dá rozum.“[11] A dále píše: „…všichni jsou součástí velké keltské fantasmagorie, jejíž smysl žádný člověk neodhalil, ani žádný anděl nezjevil.“[12]  Tato víra v reálnost světa elfů se projevuje velmi výrazně v irských i skotských pověstech[13]  V souvislosti s aktivitami Yeatsovými i jeho druhů (jedním z nich byl i  T.W. Rolleston, jehož Ilustrovaný průvodce keltskou mytologií vyšel česky), se užívá termín keltská renesance.

            V současné literatuře  se mnozí autoři zamýšlejí nad keltománií, která již po desítky let putuje různými státy a skupinami obyvatel. Dokonce se vyskytli už i keltoskeptici, kteří se snaží uvést věci na pravou míru, celkem pochopitelně, protože v oné keltománii je mnoho romantismu i zkreslených představ. U  příběhů z irské mytologie vidíme, že šlo mnohdy o aktivity z našeho hlediska naprosto nepřijatelné až nechutné (např. setnuté hlavy jako trofeje) a je pošetilé si realitu dávné doby i myšlení tehdejších lidí, promítající se do mýtů, nějak idealizovat. Ale keltománie někdy ústí i do vzniku nových rituálů, kultů a sekt jak o tom svědčí objemná kniha americké autorky  Edain McCoyové nazvaná  Keltské mýty a magie. Jak si osvojit sílu bohů a bohyň, podávající návod na vytváření rituálů.

            Zbývá ovšem otázka, zda a proč se keltskou mytologií zabývat v dramatické výchově, když je v ní spousta násilností, bojových scén a masakrů, a když se v nich těžko hledají  etická témata, jaká snadno najdeme v antické mytologii nebo v Bibli a dalších starověkých příbězích Středomoří a Předního východu. Vedle historického poznání je tu ovšem jeden moment, který míří k potřebám současných dětí a dospívajících. Píše o něm Brian Way  (tématu věnoval ve své knize  celou kapitolu), když upozorňuje na vnitřní sváry, jimiž dítě prochází:  Vnějším projevem vnitřních podmínek je boj (ve všech svých formách – verbálních i fyzických), ale skutečné projevy boje samotného jsou méně důležité, než doprovodné faktory, jako je učit se  vyhrávat (v konečné fázi se vcítěním), učit se prohrávat (v konečném výsledku bez ztráty víry a naděje), učit se integritě, objevovat věrnost sobě i druhým, učit se být odolný vůči protivenstvím, zakusit vůdcovství a také učit se být veden jako člen týmu, rodiny, národa, jako člen lidské rasy – a kdybychom nenašli jinou hodnotu, alespoň objevit překvapující možnosti lidského těla.“[14]  Way dále zdůrazňuje potřebu „vyhrát se“, potřebu emocionálního tréninku a pozitivního využití energie, uvědomování si prostředí, citlivosti k němu. Boji v dramatické improvizaci je ovšem nutné poskytnout kontrolu, a k ní patří preference boje zbraněmi, ale imaginárními, s vyloučením skutečného kontaktu bojujících. Dalším podstatným momentem onoho zvládnutí bojů je jejich začlenění  do souvislostí, zabývání se  jeho příčinami a  zejména pak důsledky. Že k tomu bezpodmínečně patří i reflexe, je nasnadě.

            Zalistujete-li v knize keltských, přesněji řečeno irských pohádek, na první pohled zjistíte, že některá jména v jejich názvech jsou totožná s jmény hrdinů irských mýtů. Je to jev dost ojedinělý a zdá se, že souvisí s faktem, že mytologické příběhy této kulturní oblasti byly zapisovány až ve vrcholném středověku. Píše o tom Joseph Jacobs,  jehož záměrem bylo dát anglickým dětem domácí pohádky a nahradit jimi či doplnit německé a francouzské. Část příběhů, které ve svých sbírkách publikoval, vybočuje však z žánru pohádky.[15] O vztahu mezi hrdinskými příběhy mytologie a pohádkami Jacobs napsal: „Příběhy Finna (Fina) či Cuchulaina… jinde nacházíme přisouzené bezejmenným nebo neznámým hrdinům. Otázka pak zní: stála na počátku lidová vyprávění, jež byla později lokalizována a přenesena na hrdiny, anebo byly heroické ságy zobecněny a přeneseny na neznámého „někoho, kohosi"?    

 Vazba mezi keltskou mytologií a irskou a do jisté míry i skotskou a anglickou pohádkou je zcela zřejmá: jen několik příkladů ze sbírek  Jacobsových a Scottových, z knížky McCarthyové, ale také z českých převyprávění Jana Vladislava. Příběhy lze rozdělit do dvou hlavních skupin. V té první jsou z mytologie převzaté celé příběhy, anebo postavy v příbězích odpovídajících jejich charakteru, ale změněných. V druhé skupině pak příběhy o  oněch podle Yeatse živých a pro Iry věrohodných bytostech, v něž se proměnili Túatha de Danannové, tedy někdejší irští bohové. Jsou to příběhy víl, elfů, leperchamů (či v počeštěné podobě leprikónů) i jiných skřítků. A v této souvislosti je zajímavá a pro práci zejména s menšími dětmi podnětná knížka  Bairbre McCarthyové Příběhy skřítků leprikónů,  určená  pro čtenáře od 8 let. Obsahuje 10 příběhů, zčásti založených na běžných pohádkových motivech, zčásti se specifickými motivy týkajícími se tradičních irských skřítků leperchaunů. Podle Encyklopedie Jitky Vlčkové jsou leprachamové „nadpřirozené bytosti, trpaslíci či skřítkové, kteří… patřili k prvním osídlencům Irska. Kdo se k nim chová s úctou a dává jim potravu, tomu se odmění a pomáhají mu s vedením hospodářství apod. Lakomcům a chamtivcům způsobují na jejich polích neúrodu nebo jinou újmu. Irové věří, že ten, kdo chytí jednoho z nich, určitě zbohatne, protože výměnou za svoji svobodu mu ukáže leperachán místo, kde má uložen hrnec…zlaťáků“[16]  

            Anglický psycholog  zabývající se zkoumáním představ kmenových společností Brian Bates napsal ve své knize Skutečná Středozem o životě v anglosaském období: „Na počátku prvního tisíciletí žily v prostředí lesů, potoků, kopců a dřevěných, tesařským způsobem postavených domů dva až tři miliony lidí… Po technologické stránce byla jejich kultura výrazně jednoduchá a je třeba také podotknout, že životní podmínky v Evropě během prvního tisíciletí nebyly vůbec záviděníhodné. Přežít zde mohli pouze pragmaticky uvažující a prakticky zaměření jedinci. Zaručeně tedy nemohlo jít o jakési od reality odtržené snílky. O to zajímavější je, s jakou všeobjímající představivostí dokázali svůj svět obohatit... Ze zájmu,  jaký vyvolávají fiktivní popisy dávných kultur, k nimž patří i Tolkienův Pán prstenů, je však možné usuzovat, že přímo prahneme po možnosti být znovu obdařeni fantazií našich dávných předků.“ [17] Autor dokládá, že Tokien čerpal z magického světa prvního tisíciletí Anglie  a převzal z něho bytosti, jimiž svůj svět zabydlil –  draky, elfy, čaroději, enty a trpaslíky, které stvořila fantazie dávných Angličanů. Tím bychom se přímou cestou dostali k fascinující Tolkienově autorské mytologii, jíž chtěl zaplnit mezeru v anglické literatuře. Je to ale velmi  obsáhlá látka, a tak tedy  jen poznámka na konec: zaujetí, které Pán prstenů ve světě vyvolal, svědčí o tom, že mytologie  opravdu mrtvá není.

Germáni

            Dnes velmi populární Keltové a málo populární Germáni se od sebe na počátku našeho letopočtu a kolem něj příliš nelišili. Ale nacisté vyzvedáváním rasy a bojových tradic svých dávných předků svou mytologii  zneužili a zkreslili v očích Evropy. Této problematiky  se dotýkají Libuše Spáčilová a Marie Wolfová v přehledné informativní knížce Germánská mytologie. První, kdo přiblížil moderní době tuto látku,  byl v 30. letech 19. stol. Jacob Grimm v knize Německá mytologie. Ve větší míře ji ale zpopularizoval až Richard Wagner svým cyklem oper Prsten Nibelungův (Zlato Rýna, Valkýra, Siegfried a Soumrak bohů). Vycházel z celé řady pramenů a zacházel s nimi dost volně: „…Prsten Nibelungův odráží více než ducha doby prehistorické spíše problémy 19. století. Germánské tradici je cizí konfrontace lásky a moci, jak je ztvárněna ve Wagnerově cyklu, také představu o bozích, jež se provinili chtivostí a utiskováním, představu o jejich vykoupení jejich vlastním zánikem, nemohl Wagner čerpat z germánského mýtu… Syntézou různorodých germánských mýtů vytvořil Wagner vlastní syntetický světový mýtus, jehož pojetí však připouští pro svou nejednoznačnost různé interpretace – včetně zneužití…“[18] Dále autorky upozorňují i na Nietzscheho poznámky o tématech germánské mytologie (o „plavovlasé bestii“ a „panské morálce“), které vedly k překroucení germánské mytologie a byly pak spolu s Wagnerovými výklady zneužity nacisty. Tím pak byla celá germánská mytologie pro Evropu na dlouhou dobu tabuizována a až v posledních  desetiletích 20. století znovuobjevována a zbavována  neorganických prvků a  překroucení.

Obě etnika, žijící na konci starověku a na počátku středověku na sever od Alp,  Germáni i Keltové (ale vlastně i Slované), byla v jistém slova smyslu stejně barbarská a násilnická, a na krvavosti jejich bojů nic nemění ani hodnoty jejich slovesnosti a hmotné kultury,  řemesel a výtvarných artefaktů. Jak ale uvidíme, mytologie se od sebe výrazně liší, kdežto památky hmotné kultury jen velmi málo, neboť  Germáni ji  přebírali od Keltů.

Jestliže občas někteří keltomaniaci tvrdí, že máme keltské geny, musí tím pádem také připustit, že jsme je mohli získat snad jen s příměsí genů germánských  Markomanů a Kvádů, kteří na našem území keltský kmen Bójů vystřídali mezi počátkem našeho letopočtu (Markomani do české kotliny přišli během 15 let, od  r. 9 př. n. l. do r. 6 n. l.) a příchodem Slovanů v 6. století. Začtete-li se do historie Evropy na konci starověku a na počátku středověku, zjistíte brzy, že to byl dokonalý „melting pot“  - tavící hrnec  etnik.

Germánské kmeny jsou v Evropě doloženy od starší doby železné, tj. asi od r. 500 př. n. l. V 1. stol. př. n. l. expandovali na východ od Rýna a usazovali se v prostoru mezi Rýnem, Dunajem a Vislou. Jejich obchodní cesty vedly z jihu na sever, a to jednak podle Labe a Rýna a pak podél dánského pobřeží  do Norska, jednak podle Odry a Visly na Balt  a  do středního Švédska. V  3. - 6. stol. n. l., tj. v období stěhování národů, postupně vytlačovali Germáni Kelty. V 5. století pronikli do Británie Anglové, Sasové a Jutové z oblasti nynějšího Holandska, severního Německa (Dolní Sasko) a Jutského poloostrova (Dánsko) a Kelty vytlačili až na západní okraj Británie,  do Walesu a Cornwallu. Od 5. do 9. století dominovala  Evropě Francká říše, která se v době svého rozkvětu za Karla Velikého rozkládala od Labe až k Atlantiku a zabírala celou západní část nynějšího Německa, Benelux, podstatnou část  Francie (bez Bretaně), ale i severní Itálii. Později se rozpadla na říši Východofranckou (zhruba Německo)  a Západofranckou (Francie), Burgundsko a Itálii.

Vzhledem k námětům některých ság a středověkých eposů je důležité Burgundsko, které se v době svého rozkvětu v 5. století  a první polovině 6. století (tj. do drtivé porážky v r. 532) rozkládalo na území nynějšího jihozápadního Německa, části Švýcarska a jihovýchodu Francie, včetně nejzápadnější části Alp, od Rhony na jihu k Ženevskému a Neuchatelskému jezeru na východě a k Saoně na severu. Střetnutí Burgundů s Huny je základem příběhu Písně Nibelungů.

            Z hlediska mytologie je významný vývoj ve Skandinávii. V 5. – 8. stol vytlačily germánské kmeny ze Skandinávského poloostrova finské obyvatelstvo. Ve Švédsku se  počátky státnosti  kladou do 7. stol., kdy jsou doloženi vládci v Uppsale a sněmy jakožto  kolektivní orgány obce. V Norsku začíná historie prvním doloženým vládcem Haraldem Krásnovlasým (865 – 933), který  sjednotil většinu jižního Norska. Část Norů, nespokojených s jeho autoritativní vládou a daněmi, které na ně uvaloval, odešla na tehdy  zcela neobydlený Island, Shetlandy, Orkneje a Hebridy. Na počátku 9. století bylo ze skandinávských zemí  nejsilnější Dánsko, které kladlo odpor proti rozpínavosti Franků Karla Velikého. V r. 934 se na čas podrobili německému králi Jindřichu I. Ptáčníkovi (to je týž, jemuž svatý Václav posílal ony příslovečné hřivny a voly). Závislosti na Němcích se Dánové zbavili v r. 983 a  na počátku 11. století se  pod vedením Svena Vidlího Vousa spojili se Švédy a podrobili si Norsko a později i Anglii.

            Seveřané se ve středověku proslavili jako vikingové[19], v Evropě známí též jako Normané, tj. „lidé ze severu“. Doba vikinská začíná v 8. století  prvním vikinským nájezdem  na  klášter Lindisfarne na západě Británie (r. 793)  a končí v 11. století, po přijetí křesťanství  Seveřany. Vikingové byli krutí, loupili, vraždili a unášeli zajatce a v přepadených zemích budili u místního obyvatelstva hrůzu. Jejich nejčastějším cílem byly Britské ostrovy a celé atlantické pobřeží Evropy, ale dostali se až do severní Afriky a do Středomoří. Švédští vikingové  podnikali nájezdy v oblasti  Baltu a po ruských řekách se dostali až  k Černému a Kaspickému moři, v této oblasti byli známi jako Varjagové. V roce 911 získali od francouzského krále severní část Francie, která se od té doby nazývá podle nich  Normandie.

Germánská společnost byla stejně jako keltská kmenová. Kmeny byly různé velikosti a důležitosti. Až do raného středověku měly velkou důležitost ve společenském životě Germánů   kmenové sněmy, které přijímaly nebo zamítaly návrhy králů. Důležitou roli hrály družiny seskupující se kolem králů, náčelníků a vojenských velitelů. Tvořili je přední bojovníci, kteří byli za službu v boji odměňovaní válečnou kořistí. Členové družiny byli mnohdy vybráni  z více kmenů a při neúspěchu velitele družiny přecházeli k jinému. Opět je tu podobnost s Kelty, s bojovníky Rudé větve i Feniany. Královská hodnost závisela na urozenosti, vojevůdce předurčovala jeho  zdatnost.  Zachovala se  památka vojevůdců, kdežto  králové v historii zcela zapadli (pokud ovšem král nebyl současně vojevůdcem), vojenská úspěšnost byla ceněna výše, než vladařská pozice.

Společnost byla založena na patriarchálním systému a existovala i polygamie, jejímž důvodem bylo získání  manželčina majetku. V tom se Germáni odlišovali o Keltů, u nichž si žena  i po svatbě  majetek ponechávala. U skandinávských Germánů převládalo zemědělství, dobytkářství, říční i námořní rybolov a řemesla, zejména pracující s dřevem a kovem. Na severu byly převážně venkovské usedlosti a jen velmi málo měst v přímoří. Šlechtici se nazývali jarlové a konali krajské sněmy. Skandinávští králové nebyli absolutními monarchy,  silný vliv měla  šlechta,  svobodní sedláci a po přijetí křesťanství i duchovenstvo. Keltové měli své písmo ogam, Germáni runy, a i ty sloužily kultovním účelům a nápisům na náhrobcích, památnících apod.

V jižních, tj. německých, resp. franckých oblastech germánského světa bylo křesťanství přijato poměrně brzy, k r. 325 se uvádí  první křesťanská obec u Gótů, v r. 597 se dostalo  křesťanství do jižní  Anglie (Kent).  Ve Skandinávii  došlo k christianizaci mnohem později:   od r. 955 se šířilo křesťanství do Dánska, v téže době Norsko pokřesťanštil král Olaf Tryggvason, krátce na to další Olaf (Svatý) definitivně přivedl křesťanství do Švédska. Island přijal křesťanství v r. 1000 dost neobvyklým způsobem, na základě usnesení všelidového sněmu altingu, jehož se mohli účastnit všichni obyvatelé Islandu, včetně žen. Alting se pro přijetí křesťanství rozhodl, aby předešel násilné christianizaci norským králem. Usnesení  bylo velmi pragmatické, mělo zvláštní doložku o tom, že v soukromí může každý uctívat tradiční  pohanské bohy.

            Podle severské kosmogonie svět vznikl z chladu a žáru – z Niflheimu, světa mlh a zimy, a Múspellu, oceánu plamenů. Jejich setkáním se vytvořil obr Ymi, z něhož se zrodili obři. Živila ho kráva Audhumla, která z nedostatku potravy olizovala kámen, z něhož povstal muž Búri, děd nejvyššího boha Ódina a jeho bratrů Viliho a Vé. Ódin a jeho bratři byli znepokojeni množstvím obrů a proto z Ymiho vytvořili svět a lidstvo, z jeho masa zem, z krve vodní plochy a toky, z kostí skály, z vlasů stromy a trávu, z mozku mraky a z lebky nebeskou báň. V zemi se z červíčků zrodili trpaslíci. Pak bratři dali světu světlo, měsíc a slunce, z kmenů vyplavených mořem pak stvořili první dvojici lidí, muže jménem Ask (Jasan) a ženu Emblu (Jívu). Pak vykázali obry až na kraj světa a jejich území pojmenovali Útgard neboli Jötunheim. Uprostřed země usídlili lidi v Midgardu a pro sebe uprostřed něho vytvořili Ásgard. Nakonec určili střed světa, když doprostřed zasadili jasan jménem Yggdrasil, sahající až do nebe a s kořeny zasahujícími do všech částí světa. Pod jedním z nich se skrývá obr Mími, strážce studny všeho vědění a moudrosti. Už od počátku je určeno, že svět Ásů zanikne a tento soumrak bohů se nazývá ragnarok.

Osou příběhů jsou konflikty mezi bohy a obry i dalšími netvory. Bozi zajišťovali bohatství a plodnost, moudrost a dovednost, kdežto  obři  byli hrozbou řádu světa,  usilovali  o obnovení chaosu a byli připraveni bohům vše oplatit o ragnaroku. „Bohové pletichaří, jsou velkorysí a zároveň malicherní, porušují stanovené zákony (pohostinnost, ochrana uprchlíků, posvátnost a nedotknutelnost pokrevních svazků), dávají všanc životy druhých pro své osobní zájmy a lásky, hrají nefér i mezi sebou, natož se smrtelníky, hlavně a především ovšem bojují s nebezpečnými obry.“ píše o tom Vlčková.[20]

            Ásové sídlící v Ásgardu se střetli s druhou skupinou bohů, s Vany. Boj skončil kompromisem a výměnou rukojmí, a tak se do Ásgardu dostali Vanové -  Njörd, bůh moře a lodí, a jeho dva potomci, tj.  Frey, bůh plodnosti a tělesné touhy, ale i deště, slunečního svitu a proto i  úrody,  a Freyja, bohyně lásky a plodnosti.

            Podle Snorriho Eddy je dvanáct Ásů, kteří mají božský původ, bohyně Ásynje  jsou stejně mocné a svaté a je jich čtrnáct. Severskému panteonu dominuje jednooký Ódin (u starších Germánů zvaný Wotan), který jedno oko obětoval za dar moudrosti. Je bohem  kouzel, inspirace, boje a mrtvých. Jeho ženou je Frigg, královna nebes. Jejich synové jsou  Thor, nesmiřitelný vůči obrům, bůh hromu a blesku, jehož kladivo Mjöllni symbolizuje  úder blesku; Baldr, bůh jara a světla, krásný, milosrdný a moudrý; třetím synem je slepý Höd, který se stane nechtěným strůjcem ragnaroku. Důležitou postavou Ásgardu je Heimdall, strážce mostu, který do pevnosti bohů vede. Stal se otcem lidstva, přesněji řečeno jeho společenských vrstev, když na svém putování Midgardem postupně přespal ve třech rodinách – chudé, středí a bohaté, a všem třem ženám se po devíti měsících narodili synové: Rab, Sedlák a Jarl, otcové tří společenských vrstev. Potomkem obrů, opakovaně přebíhajícím od bohů k obrům a naopak, byl Loki, nejkontroverznější postava severské mytologie. Přivádí bohy do problémů a zase je z nich dostává, je záludný a nevypočitatelný, a má celou řadu proměn do jiných lidí i zvířat  a tyto proměny využívá pro své intriky.

            V sídle Ásů  Ásgardu měl každý bůh svůj dům, součástí sídla  byla i Valhalla, v níž  se nymfy zvané valkýry staraly o bojovníky padlé v boji. Ti jsou připraveni v případě potřeby zasáhnout ve prospěch bohů.

Dalšími důležitými bytostmi mýtického světa Seveřanů jsou trpaslíci. Edda jich vyjmenovává hezkou řádku, a najdeme mezi nimi i ty, jejichž jména si vypůjčil Tolkien v Hobitovi: Thórin, Balin a  Dvalin, Bifur, Bofur a Bombur, Kili a Fili,  Dori, Nori, Ori, Oin a Gloin a v neposlední řadě Gandalf.[21] Jména trpaslíků vyjadřují jejich povahu, tělesný vzrůst, řemesla nebo obratnost, škodlivost či  spiklenectví  se záhrobím. Žijí v kamenech a jeskyních, jsou strážci skrytých pokladů a mimořádně dovednými řemeslníky, včetně vyhlášených zlatníků (Wieland) a  kovářů, kteří ukuli Thorovo kladivo, Ódinův oštěp, Sifinu zlatou  kštici, řetěz na vlka Fenrira nazvaný  Gleipnir a  také  prsten  Draupnir, z něhož  každou devátou noc  vypadne osm dalších prstenů, těžkých jako první – i v tom  je zřejmá Tolkienova inspirace. Trpaslíci také vytvořili zázračný nápoj básnictví. Jsou blízcí Vanům, božstvům spojeným s hojností, bohatstvím  a mírem  i  s jistým druhem magie.  Z bohů  je jim blízký  Loki, který  kolísá mezi nimi  obry.[22] 

Hlavním zdrojem poznatků o severské mytologii jsou dva středověké spisy, oba s názvem Edda, což znamenalo patrně „prabába“, ale podle jiné verze je název odvozen z latinského „edo“ – píši, publikuji. Edda zvaná Starší nebo též Písňová obsahuje 29 básní, zaznamenaných na Islandu koncem 13. století. Je rozdělena do dvou částí – Mytologické písně a Hrdinské písně. Byla objevena v r. 1643 a společně s jinými starými rukopisy ji uchoval islandský biskup Brynjólfur Sveinsson, který jí také dal název. Vznikala tvorbou skaldů - dvorských básníků od 9. století v Norsku a zřejmě byla dotvářena později na Islandu.  Podle Heleny Kadečkové, významné české germanistky, je Edda „nejarchaičtější dochovaná podoba germánského písemnictví“.[23] Eddické písně se na Islandu zachovaly v ústní podobě i po christianizaci, neboť onen dodatek k usnesení o přijetí křesťanství umožnil na Islandu  přetrvání pohanských tradic. Básně Eddy mají stejné metrum, jako všechny ostatní starogermánské (tj. staroněmecké a staroanglické) verše. Skládá se ze dvou krátkých řádků, resp. jednoho dlouhého s cézurou  uprostřed.  Jsou  založeny na aliteraci, tj. náslovném rýmu, v němž dvě či více slov nebo přízvučných slabik má na začátku stejnou hlásku. Básnickou ozdobou eddických písní jsou tzv. kenningy, jinotajné dvoučlenné (někdy i  vícečlenné) opisy slov a poetická slova heiti. Pro dnešního čtenáře jsou obtížně srozumitelné, protože mnohdy obsahují odkazy na nějaký příběh nebo osobu v situaci, která byla dávnému posluchači a čtenáři důvěrně známá.

Podobně jako u Keltů nebo u starých civilizací Střední a Jižní Ameriky, zapisovali  pohanské mýty křesťané. Kadečková o tom píše: „Eddické písně nejsou náboženské básně, neobsahují žádné vzývání bohů či modlitby. Svědčí spíše o radosti z vyprávění a o básnické fantazii než o horoucí víře v božstva a o jejich chvalořečení v praktickém životě. Křesťan proto neměl důvod se nad nimi pohoršovat. Vyprávějí o událostech ze života bohů, které odrážejí život lidí: spory, boje, hostiny, lásku.“[24]

Druhým spisem je Edda mladší či Prozaická. Podle starších pramenů ji napsal  Snorri Sturluson (1178 – 1241),  jeden z nejmocnějších islandských velmožů své doby, politik, dějepisec a vzdělanec[25]. Jako učenec a básník Snorri dovršil tradice islandské literatury. Vzdělání získal v Oddi, jedné ze dvou světských škol Islandu, a již v mládí se seznámil se skaldskou poezií. Žil a tvořil v době rozkvětu islandského písemnictví. Nejmenší a nejchudší země tehdejší Evropy byla schopna vynakládat značné prostředky na  literaturu a vzdělanost. Ve 13. stol. na Islandu uměli číst a  psát i mnozí sedláci, někteří z nich získávali teologické vzdělání a stávali se kněžími, ti bohatí zřizovali kostely. Písemnictví se od 12. stol rozvíjelo v klášterech, ale také ve světských učilištích a na dvorech šlechty. Historickou paměť udržovaly ságy, více či méně historické  příběhy islandských rodů a norských králů. Sága o křesťanství vypráví o přijetí křesťanství hlasováním altingu a o kolektivním křtu Islanďanů,  Heimskringla  (Okruh světla)  obsahuje  nejstarší dějiny Norska. Snorriho  Sága o svatém Olafovi  vyšla česky jako samostatná publikace.

Autorství té doby bylo chápáno jinak než dnes: za skutečné autory byli považování skladové, kteří se vyslovovali za sebe. Písemný záznam příběhů byl v té době chápán jako   kompilace toho, co již existovalo. Prozaickou Eddu psal Snorri se záměrem napsat příručku skaldské poetiky a jako látku, na níž chtěl poetiku demonstrovat, si zvolil mytologii. V prologu, který možná není Snorriho dílem, alespoň ne celý, se podává vysvětlení původu a vývoje pohanství, které se podobá modernímu pojetí smyslu náboženství jako potřeby lidí vysvětlovat svět, řád přírody. V Prologu se vysvětluje i původ Ásů, jejichž jméno se zde  spojuje s Asií, neboť prý přišli z Turecka a prapraotcem rodu byl Tor, jehož jméno souvisí prý s názvem Tróje. Postup těchto lidí na sever vedl Ódin a ve Švédsku je přijal král Gylfi.

První část Snorriho Eddy tvoří Gylfiho oblouzení, v němž Snorri zpracoval příběh  stvoření světa a příběhy bohů až po ragnarok a obnovu světa. Základem je rámcové vyprávění o králi Gylfim, který byl očarován Ásy. Je zjevením, bludem, ďábelským mámením smyslů. Tato literární forma umožnila Snorrimu v křesťanské společnosti prezentovat bez problémů pohanské mýty. Tento odstup a nadhled uchovává Kadečková ve svém převyprávění mýtů v knize  Soumrak bohů a poskytuje tím současnému čtenář kromě informace o skandinávské mytologii i znamenitý čtenářský zážitek

Ze Snorriho Eddy se kromě Gylfiho oblouzení překládá ještě druhá část  -  Jazyk básnický, v němž příběhy bohů formou odpovědí na otázky vypráví Aegi. Zde je také vyložena poetika skaldských písní a význam kenningů. Třetí část (nepřeložená)  se nazývá  Výčet meter.

K českému vydání je připojena Sága o Ynglinzích, která je úvodní částí  Heimskringly,  další části Heimskringly tvoří ságy o norských králích, včetně  zmíněné  Ságy o Svatém Olafu. Sága o Ynglinzích  nejprve vypráví  o stvoření světa. Následuje zeměpis a historie podle Snorriho – Ódinovo putování z původního sídla poblíž Turecka přes Vansko, tj. povodí Donu. Je to země mezi Evropou a Asií a nazývá se též Velký Svítjód. Odtud Ódin  doputoval na dánský ostrov Fyn (město Odense = Ódinova svatyně) a pak do Švédska, kde vládl král Gylfi. Ódin tam vládl Ásgardu, po jeho smrti  Njörd, po něm jeho synové a jejich potomci až po poslední švédské vládce z rodu Ynglingů.

Poutavě napsané příběhy starogermánské mytologie  podává Helena Kadečková v knize  Soumrak bohů. Autorka (1932) je docentkou  severských literatur na  Filozofické fakultě  UK,  islandštinu studovala v Reykjavíku. Přeložila Ságu o Ynglinzích, Eddu Snorriho Sturlussona a dánskou kroniku Gesta Danorum od Saxo Grammatika. V knize Soumrak bohů převyprávěla volně oba islandské prameny Snorriho Eddu a Vědminu píseň a vyprávění doplnila několika epizodami z Písňové Eddy, které u Snorriho obsaženy nejsou. V doslovu klade důraz na to, že  ačkoli jde o volné zpracování „přibližuje čtenářům jejich obsah o něco zábavnější a především ucelenější formou a zároveň poskytuje představu o prostředí, v němž se mýty a báje zrodily“[26] Tento záměr se jí skvěle podařilo splnit a navíc je v jejím převyprávění zachována autentičnost motivů i psychologie postav.„Snorri přejal tragický patos této nejprocítěnější  staroseverské básně (tj. Vědminy písně), kdežto do podání jiných bájí se mu vloudil lehce ironický nadhled, který byl ovšem v souladu se zlidštěným pojetím bohů a s jejich povahovou individualizací v té fázi pohanství, kdy báje v dochované podobě, ať veršové či prozaické, vznikaly. Tento dvojí přístup k obsahu bájí, tragika nevyhnutelného  zániku bohů na jedné straně a humorné rysy zlidštěných bohů na straně druhé, se stal východiskem i našeho českého převyprávění severské mytologie“.[27]  Je to ideální typ převyprávění a proto také se Kadečkové knížka velice dobře čte a byla by i velice dobře přenosná do dramatické formy, ať již v interní práci, nebo na jevišti. Knížka je zajímavá pro každého, kdo chce do vzdáleného nám světa severských bájí proniknout. Ostatně bez Heleny Kadečkové bychom se v problematice sotva vyznali, obšírně severskou mytologii přibližuje v předmluvách k vydání překladů svých vlastních i staršího nordisty Ladislava Hegera.

Příklad příběhu v převyprávění Heleny Kadečkové- Stavba Ásgardských hradeb. Stavitel cizinec nabídne vybudování nepřekonatelných hradeb Asgardu a žádá za to Freyju a k tomu slunce a měsíc. Po poradě bohů je nabídka přijata spolu s Lokiho návrhem podmínek: stavitel bude stavět sám a práci dokončí do roka – zdá se to nesplnitelné. Jemu se to však daří, je to zřejmě obr, ale tři dny před dokončením je lstí připraven o hřebce, který mu dopravuje materiál, Loki proměněný v klisnu ho odláká a Tór obrovi rozbije hlavu svým kladivem. Lokimu se pak narodí hříbě – osminohý Sleipni, Ódinův kůň – příběh lsti  v kontrastu s  pravdou.  Tématem je  dodržení smlouvy a intriky v této věci.

Pár let před prací Heleny Kadečkové vyšla obdobná knížka Ivany Vízdalové Soumrak a prsten. O generaci mladší autorka  je  germanistka soustřeďující se především na literaturu a překladatelství. Její práce má dvě části – první, nazvaná Ságy o bozích, se námětově kryje s prací Kadečkové, rovněž obsahuje příběhy z obojí Eddy a z Vědminy písně, druhá, Ságy o hrdinech, jsou založeny na raných dějinách Skandinávie a na činech severských hrdinů. Mýty,  příběhy bohů,  zde přecházejí v hrdinskou epiku a pověsti.  Na rozdíl od Kadečkové uvádí Vízdalová více podrobností o prostředí, např. velmi podrobný popis Asgardu a architekturu Valhally, obšírněji vypráví o charakteru a životních osudech  bohů, obrů a trpaslíků, ale není zdaleka tak čtivá, chybí jí nadhled i napětí, resp. potenciální dramatičnost, které má Kadečková, nicméně může její vyprávění velmi dobře doplnit. Příběhy člení do menšího počtu kapitol, ale každá z nich obsahuje několik částí.

Ásové a Vanové aneb O válce božstev, příběh z knihy Ivany Vízdalové,   je v  první části kapitoly shodný s  Kadečkovou, ale je tu obsáhlejší popis architektury Ásgardu a jeho jednotlivých částí. V druhé části Vízdalová vypráví příběh Njörda, Freye a Freyjy, kteří přešli jako rukojmí od Vanů k Ásům. Frey se zamiluje do dcery nebezpečného horského obra Gymliho Gerdy. Njörd vyšle Freyova služebníka Skírniho, aby Gerdu získal. Skírni při tom použije Freyův meč, který bojuje sám a zaručuje svému nositeli nezranitelnost. Skírni zabije Gerdina bratra a dostane se až k ní, ale ona nejdřív nabídku odmítá, nakonec se ukáže, že si netroufala pomyslet na Freye. Frey a Gerda se vezmou a mají spolu syna, od něhož se odvozoval švédský královský rod. Tímto příběhem se zabývají autorky knihy Životní cestka v zrcadle mýtů. Zdůrazňují důležitost vytrvalosti v lásce a namlouvacích rituálů, odhodlanost a zanícenost námluv. Ale připomínají i další důležitou věc – Gerdu nepřesvědčí ani dary, ani vyhrůžky, ale až obava z osamělosti neprovdaných -  manželství jako záruka toho, že  stáří nebude osamělé.

V období vrcholného středověku navázaly  na příběhy o bozích a na ságy o mytických i historických králích  tři hlavní obsáhlé  eposy -  Sága o Völsunzích, Sága o Tiedrikovi  (o Dietrichovi von  Bern) a  Píseň o Nibelunzích – obě posledně jmenované však patří spíše už do okruhu středověké hrdinské epiky. V Anglii vznikl volněji s těmito eposy spojený  Béowulf.

Sága o Völsunzích je islandské prozaické vyprávění o významných rodech a jedincích. Její autoři jsou  anonymní a  je založena na látce z 10. – 11. stol., zapsána byla ve 12. – 14. stol. Völsungové jsou dynastie bájných králů odvozujících svůj původ od Ódina. Nejslavnější z nich jsou Sigmund a jeho syn Sigurd,  německy Siegfried. K Sigurdovi se pojí  příběh o pokladu a kouzelném prstenu, které pro bratry Niflungy (německy  Nibelungy) střeží trpaslík Andvari (Alberich). Když Sigurd zabije oba bratry Niflungy, stane se Andvariho pánem a majitelem pokladu. Bývá označován i jako Sigurd Drakobijce, protože zabil  draka Fafnira a omytím v jeho krvi získal nezranitelnost. Má  plášť  neviditelnosti,  nezranitelnost a kouzelný meč.

Důležitými postavami  těchto příběhů jsou trpaslíci: vyznačují se silou dvanácti až dvaceti mužů a vlastnictvím kouzelných předmětů. Znají tajemství přírody, vodních toků, kamenů, bylin a kovů, mají kouzelné pláště nebo klobouky, prsteny, opasky, drahokamy umožňující porozumět libovolné řeči, jsou schopni předvídat budoucnost. V Písni o Nibelunzích i v příbězích Dietricha von Bern vystupuje nejznámější mýtický trpaslík Alberich.[28]

Součástí Ságy o Völsunzích je i příběh mýtického kováře Völunda (německy Wieland). Základem je dobový obdiv ke kovářům, dokonce i vysoce postavení mladíci se mnohdy učili tomuto řemeslu. Ságu o Völsunzích u nás publikoval v originále i v překladu Leopold Zatočil v r. 1960 v edici Spisů university v Brně a připojil i  výklad o historii Písně o Nibelunzích a o historických předobrazech jejích hrdinů, ale i slovník staroislandsko – český a bohatý poznámkový aparát.                     

            Zřejmě nejstarší dílo z tohoto okruhu, přitom ojedinělé svým původem, je Béowulf, první heroicko - elegická anglická báseň o 3182 verších. Vznikla pravděpodobně mezi lety 750 až 950, ale také možná dříve či později, nepodařilo se ji dosud určit ani časově, ani místně. Zachycuje období přelomu 5. a 6. stol, tj. dobu stěhování národů.  V polovině 6. stol. již ovládali Anglii kromě Anglů a Sasů i Jutové a Frísové. S nimi přišli bohové Woden (Ódin) a Thor, uctívání kamenů, stromů, studánek, nebeských těles, víra v démony, obry a  skřety. Brian Bates nazval dobu 1. tisíciletí v Anglii „skutečnou Středozemí“, která se Tolkienovi stala modelem pro vytvoření prostředí  Hobita a Pána prstenů. V polovině 1. tisíciletí, tedy před vznikem Béowulfa, se již v Anglii prosazovalo křesťanství a v Béowulfovi se také prolínají prvky germánské mytologie s křesťanskými stanovisky, např. obluda Grendel, kterou přemůže Béowulf, je psancem vyloučeným z lidské společnosti (svým způsobem ho připomíná Tolkienův Glum) a je označována za potomka Kainova.

Příběh Béowulfa: Dánský král Hróthgar vybudoval skvělou hodovní síň, ale po dvanáct let noc co noc do ní přichází netvor z bažin Grendel  a odvléká vždy třicet mužů. Na pomoc přichází Béowulf, mladý válečník z královského rodu Géatů, vládců jižního Švédska. Béowulf se svými družiníky Grendela přemohou,  Grendel prchá, ale  Béowulf mu přitom vytrhne paži z ramena. Grendel pak ve svých bažinách zahyne. Hrothgárův dvůr oslavuje. Ale v noci přichází Grendelova matka, unese jednoho z Géatů a Grendelovu paži. Béowulf se za ní k jezeru vydá s družinou. Béowulf se s Grendelovou matkou utká na dně jezera a zvítězí nad ní s pomocí zázračného meče. Po oslavách odjíždějí Géaté domů. Béowulf se později stane králem Géatů a po padesáti letech znovu bojuje, tentokrát s drakem, který střeží ve skále poklad. V boji zahyne jak drak, tak Béowulf. Příběh končí Béowulfovým pohřbem na  hranici. 

Jan Čermák, který Béowulfa přeložil do češtiny a okomentoval jej, píše, že dílo je „výpovědí o konjunkci dvou světů, o jedné části evropského prostoru v čase, kdy křesťanství zvolna převrstvovalo, prostupovalo a přehodnocovalo původní pohanská východiska, vytvářejíc tak samotné základy středního věku lidstva.“[29] Dodejme ještě, že je současně přechodem mezi keltskou Británií a germánským severem a Evropou, a také mostem k rytířské kultuře.

Autor Béowulfa byl křesťan, zřejmě vzdělaný: „Několik století vzdálené události  podává historicky velmi věrně, ale zároveň s pochopením a úctou. Jako by chtěl ukázat, že tato minulost, ač už duchovně a mravně překonána, měla svou vznešenost, svůj řád! [30] Není jisté, zda historickou postavou byl Béowulf, ale některé postavy zřejmě ano: „Král Hygelac, jeho strýc v této básni, byl skutečným králem Geatů, germánského národa z jižního Švédska, který byl asi roku 521 zabit Franky na dolním Rýnu. Zatímco Hygelacův přítel, král Dánů Hrothgar, na záchranu jehož síně s drnovou střechou přišel Béowulf, se také zdá být historickou postavou, sotva historické je však dobrodružství.“[31]

            České vydání vybavil překladatel Jan Čermák  bohatým aparátem:  začíná heslovitým náčrtem děje pro čtenářovu orientaci, navazuje statí Béowulf a jeho doba a za textem básně je zařazena studie Béowulf a literární historie, zabývající se jeho výstavbou, poetikou a bádáním o době a místě původu a různými výklady básně. Knihu doplňují soupisy a rejstříky, rodokmeny dánských a švédských králů apod.

 Slované

            Ze slovanské mytologie se dochovala jen jména a funkce bohů a démonů, ale chybí příběhy, včetně  kosmogonie a příběhů bohů, chybí i kulturní hrdina, tedy okruhy tvořící jádro mytologií. Pokud takové příběhy existovaly (a je to velmi pravděpodobné), nenašly svého Snorriho Sturlusona ani Sofokla: „…Máme řadu svědectví, že tato mytologie existovala, a víme, že hrála v životě slovanských národů významnou roli, známe také jména mnoha slovanských bohů. Nedochoval se nám však přímo ani jeden příběh, mýtus, který si Slované vyprávěli.“[32]

Do 5. stol se klade vznik identity Slovanů, na konci 5. a na začátku 6. století proběhla mohutná migrace Slovanů z východní Evropy, tj. z prostoru mezi řekami Vislou, Bugem, Pripjatí a Dněprem (tj. nynější západní Ukrajina a části přilehlých zemí) do střední a jižní i  nejvýchodnější Evropy. Na severu Slované obsadili celé jižní pobřeží Baltu, na západě se dostali za Labe a Sálu až k Mohanu,  na jihu pronikli  do Alp, do Dalmácie a do severní Itálie, na  Balkáně až na Peloponés, od Dněpru se posunuli do středního Ruska. Ve svém vrcholném období zabírali tedy většinu východní a podstatnou část středí Evropy.

Slované byli stejní válečníci, jako ostatní národy té doby. Byli velmi početní a znamenali  hrozbu pro Germány, s nimiž sousedili na západě, útočili na balkánské provincie Byzance, a stejně  jako ostatní barbaři krutě a neústupně prosazovali svou moc. Měli ovšem své speciální praktiky - zajatce nabodávali na kůl nebo je zavřeli do domu, který pak podpálili, utloukali je palicemi a kyji, až v pozdější době je brali do dočasného otroctví.  Ve válce útočili ze zálohy a používali oštěpy a šípy napuštěné jedem. Bojovali nejraději v listnatých lesích, které byly vhodné pro jejich způsob boje.

           Křesťanství Slované přijali v průběhu 9. a 10. století. Z Byzance přišlo křesťanství na Moravu  r. 864, do Bulharska r. 885,  do Ruska r. 988,  z Říma do  Polska v r. 966.  Na území severního Německa (přibližně býv. NDR) se pohanství udrželo  až do 12. stol.  Zachovaly se jen zlomky informací v různých spisech  kronikářů zřejmě proto, že zásahy proti pohanství byly leckde velmi tvrdé. Podle kronik nechal kníže Vladimír na Rusi násilně zlikvidovat sochy pohanských bohů, které sám před přijetím křtu nechal vztyčit. 

Situaci shrnuje Magdalena Beranová: „U Slovanů se nedochovaly žádné náboženské mýty, a proto neexistuje ani slovanská mytologie v pravém slova smyslu. Zato se dochovaly různé pověsti a „byliny“ jako odkaz mýtů herojských a dynastických. Je s podivem, že se někteří historici snažili tyto herojské nebo dynastické mýty, ve své funkci nezastupitelné, transformovat právě v mýty náboženské. Tato skutečnost je typická pro českou historiografii…“[33]

            Jsou ovšem známa jména bohů a jejich okruhy působnosti. Pobaltští a polabští Slované uctívali Svantovíta, Radegasta, Živu, Triglava, Jarovita, Rugievita, Porevita, Porenut, východní Slované Peruna, Velese, Chorse, Svaroga, Simargla.  Nejvyšším bohem byl Svarog, bůh přírodní síly, sluneční bůh a patron kovářů, jeho syny byli Dažbog, bůh slunce, a  Svarožic, bůh ohně. K slovanskému pantheonu patřili Svantovít, bůh války, jehož atributy byli  bílý kůň, sedlo a meč, Perun, bůh hromu a blesku a války, Triglav, bůh s třemi hlavami resp. obličeji, ochránce vojáků a válečných koní, Mokoš neboli Makoš, bohyně (ale někdy též bůh)  plodnosti zvířat i lidí, patronka porodů, Rod, bůh  plodnosti, a Veles či Volos, vládce říše mrtvých, bůh stád a obchodu. Další jména bohů a podrobnosti o jednotlivých bozích jsou v literatuře dost hojné. Píše o nich Helma Marxová, najdete je v Encyklopedii slovanských bohů a mýtů, Josef Růžička v knize Mýty a báje starých Slovanů v jejich charakteristikách cituje četné prameny.

Nejobšírněji se jimi zabývá Ivan Hudec v knize Báje a mýty starých Slovanů, kde se pokouší jejich charakteristiky dofabulovat a rozvést literárně. Jde převážně o charakteristiky jednotlivých bohů, souvislé příběhy jsou nahrazeny epizodkami. Poznatky o bozích a dalších prvcích slovanské mytologie, pokud jsou známy, jsou obsaženy v margináliích a také v obšírném seznamu vyšších bohů i bohů nižších – démonů – v závěru knihy. Pokud vůbec by tato publikace nabízela nějaké náměty pro dramatickou výchovu, pak převážně jako východisko pro samostatnou fabulaci.

            V ryze mytologické oblasti tedy u Slovanů vybudované příběhy, natožpak dramatické situace a konflikty, nenajdeme. Zbývají jen tři směry na mytologii navazující nebo  podobající se těm žánrům, které v jiných kulturách na mytologii navazují.

            Tím prvním směrem jsou démonické pověsti a v některých případech (zejména u Rusů) pohádky. Slovanské postavy démonických bytostí jsou obdobou irských sídhe a anglických  bytostí oživující „skutečnou Středozem“. V slovanských  pověstech a pohádkách k nim patří démoni noci, vyvolávající divoké sny, upíři sající lidskou krev, polednice, které v poledne  v polích mátly lidi a v horku jim působily úžeh, vlkodlaci – napůl lidé, napůl vlci a v ruském folklóru Baba Jaga. Další skupinu tvořili domácí duchové – duše předků, poskytující  ochranu domu, různí domácí skřítci, někdy ochraňující, jindy škodící. Patřily sem sudičky jakožto duchové osudu. A konečně lesní a vodní bytosti, lesní duchové, víly, nymfy a rusalky a vodník. Jak se tyto bytosti postupně vzdalovaly svému mytologickému základu lze dokumentovat na příkladu v české kultuře tak zabydlené, oblíbené i zprofanované  bytosti jako je vodník: doputoval od lidového podání přes Erbena, Kvapila, Jiráska, Čapka, Ladu, Drdu, Langra až k Čtvrtkovi, ale i  k různým parazitním a pokleslým podobám v autorské pohádce, včetně televizní, od počátku 20. století až do dneška.

            Druhou skupinu představují dynastické pověsti, jejichž základ  položil ve své kronice Kosmas a které se staly notoricky známými díky Aloisu Jiráskovi, ale ty patří jednak  k žánru kronikářskému, jednak k historickým pověstem.  Vrátíme se k nim v kapitolách o pověstech.

            Třetím směrem jsou ruské byliny, do jisté míry navazující na některé mytologické motivy, a jihoslovanský cyklus o králevici Markovi – ale ty už patří spíše do okruhu středověkých hrdinských příběhů,  od rytířské epiky se však dost výrazně liší.

 

[1] Filip, s.11. a 12

[2] Pravopis irských (keltských) jmen a místních názvů kolísá, různí autoři píší tato jména odlišně. Pokusila jsem se pravopis sjednotit a vycházím z podoby, kterou uvádí ve své Encyklopedii keltské mytologie Jitka Vlčková, pokud by mohlo dojít k  nejasnostem, uvádím i odkaz na jiné podoby, s nimiž se lze v literatuře setkat.

[3] Vlčková, s. 160

[4] Allen: Keltští válečníci,  s. 11

[5] Green, Liz – Sharman-Burke, s. 137-8

[6]  tamtéž, s.138

[7]  viz  např.  Clarusová, kapitoly Pověst o „vpádech“ do Irska a Proměny Tuana Mac Cairilla, s. 58 a násl.

[8] Marie Heaneyová: Za devíti vlnami. Kniha irských mýtů a legend, Vladimír  Hulpach: Keltské mýty a báje, Joseph Jacobs:Keltské  pověsti a pohádky 2. EoinNeeson: Irské mýty a legendy,

 

[9] Puhvel, s. 210

[10] Puhvel, s. 209

[11] Yeats, s. 9

[12]  tamtéž, s. 16

[13]  Viz zejm.  Michael Scott: Kočičí zaklínání

[14]  Way, s 169-170

[15] http://en.wikipedia.org/wiki/Joseph-Jacobs  - 11.7.2009

 

[16] Vlčková, s. 180

[17]  Bates, s.  4 - 5

[18] Spáčilová – Wolfová, s. 87-8

[19]  Píše se s malým v, je to označení mořeplavců a nájezdníků, ne národnosti.

[20] Vlčková, s. 18

[21] Podrobněji viz D. Day: Svět hobitů

[22] O trpaslících  viz obsáhleji C. Lecouteux: Trpaslíci a elfové ve středověku

[23] Kadečková 2004, předmluva k Eddě

[24] tamtéž, s. 13-14

[25] Podrobný životopis a  charakteristika díla – viz H. Kadečková, předmluva k Snorriho Eddě

[26] Doslov, s.  227

[27] tamtéž, s. 225

[28] obšírně o trpaslících C.Lecouteux:Trpaslíci a elfové ve středověku

[29] Béowulf, s. 320

[30] Jan Čermín, in: Béowulf , s. 41

[31] Campbell: Tvořivá mytologie, s. 119-120.

[32] Profantovi: Encyklopedie… s. 12

[33] Beranová, s. 233

Mezi mytologií a hrdinskou epikou - Kalevala

Mezi mytologií a hrdinskou epikou - Kalevala evamachkova Út, 12/05/2017 - 13:59

Finský, resp. karelo-finský národní epos Kalevala spojuje prvky mytologické s hrdinskými. Je zvláštní také svým vznikem: během 30. – 40. let 19. století jej sestavil z textů lidové písně sběratel – amatér, finský lékař Elias Lönnrot. Byl přesvědčen, že původně existoval souvislý epický text, který se časem rozpadl do jednotlivých zpěvů, což se později ukázalo jako neopodstatněné. Vznikl rozsáhlý epos o 22.795 verších (v českém vydání z roku 2014 má kniha 1156 stránek a stojí 1.200 Kč) a dělí se na 50 run neboli zpěvů. Podle odhadu odborníků asi jednu třetinu textů tvoří doslovné záznamy lidového podání, ostatní text Lönnrot buď upravil, nebo dopsal, aby jednotlivé části tvořily souvislý celek. Na Kalevalu navázali Estonci příběhem Kalevův syn, ke Kalevale se hlásí i Karelové, národ žijící v Ruské federaci, a tedy i sovětská moc se pokoušela epos si přisvojit. Kalevala je jednou z nejdůležitějších finských kulturních památek, a dne 28. února každého roku se ve Finsku slaví Den Kalevaly.

            Do češtiny byla Kalevala přeložena novinářem a spisovatelem Josefem Holečkem (1853–1929), který se kvůli tomu naučil finsky. Jeho překlad, který se vydává dodnes, vyšel poprvé v roce 1897.

Stručně příběh Kalevaly: Iroi si česala zlaté vlasy a tři z nich spolkla, narodili se jí tři synové: nejstarší pěvec Vainämöinen, kovář Ilmarinen a pecivál Lemminkäinen.   Tři bratři se vypraví za nevěstou do Pohjoly, jeden na lodi, druhý v saních a třetí pěšky. Královna Louhi jim dá úkoly, jimiž si jeden z nich vyslouží její dceru Anni. Väinamöinen hledá a najde tři kouzelná slova, Ilmarinen vyková kouzelný mlýnek Sampo s trojím složením, z nichž  jedno mele mouku, druhé sůl a třetí zlato, Lemminkäinen se vydává do Tuonely (podsvětí), kde zahyne. Vainämöinen věnuje tři kouzelná slova bratrovi, aby dokázal vykovat Sampo, čímž získá nevěstu. Matka a Väinamöinen se vydají do Tuonely a vysvobodí nejmladšího bratra. Pohjola díky mlýnku žije v bohatství, ale bratři se pro něj vypraví, odnesou jej, jenže mlýnek se  utopí v moři. Královna Louhi za to sešle na Kalevalu svrab a neštovice, vlky a medvědy, sníh a mráz, ukradne měsíc a slunce. Tři bratři usilují o nápravu, až jim Žežulka prozradí, kde najdou slunce a měsíc, Louhi ho odmítá vydat, ale Lemminkäinen ji přelstí. Väinamöinen pak odchází do cizích krajů.

Převyprávění důležité části příběhu vyšlo v knize Hrdinové starých evropských báji pod názvy dvou na sebe navazujících příběhů -  O mlýnku Sampo a Nové kantele v zpracování Vladimír Hulpacha. Kalevalský kovář Ilmarinen kdysi vykoval pro severskou Pohjolu (Laponsko) zázračný mlýnek, který mele mouku. Mělo to být výkupné za nevěstu, ale tu nezískal. Jeho bratr pěvec Väinämöinen mu po létech navrhne, aby se pro mlýnek vydali. Ilmarinen, reprezentant řemeslné dovednosti, ukuje zázračný meč, po cestě najdou sosnový člun, Väinämöinen  kouzelnou písní svého kantele všechny Pohjolany uspí. Tři bohatýři společně vyprostí mlýnek a prchají s ním na lodi, ale Pohjolané se vzbudí hlasitým oslavným křikem a zpěvem Ahtiho. Louhi pomohou královna mlh Udutar a vládce mraků Ukkar. Nejdřív se utopí štičí kantele, loď hrdinové vyspraví, ale nakonec je přemůže pohjolská loď. Podaří se jim srazit Louhi do moře, ale ona přitom strhne i mlýnek Sampo. Bohatství světa je navždy pohřbeno v moři, ale Väinämöinenovi se podaří zachránit drobné kousky Sampa, které přinesou Finsku úrodu a bohatství, v Pohjole ale už navždy bude bída. Nakonec vytvoří Väinämöinen z břízy, dubových kolíčků a vlasů víly nové kantele, aby v zemi nechyběla píseň, tanec, radost. Odhodlaný, hrdinský boj o pozitivní hodnoty, tvůrčí práce a její přínos lidstvu v podobě hmotných statků, poskytujících obživu, symbolizovaných mlýnkem Sampo, ale i kultura, umění, statky duchovní, jež představuje kantele.

Jiné české převyprávění pro děti a dospívající je dílem Vladislava  Stanovského  a vyšlo jako samostatná knížka  pod názvem  O třech bratřích z Kalevaly a kouzelném mlýnku Sampo.  Stanovský shrnul celý příběh, byť ve stručné verzi,  a příběh je prokládán runami, které Väinamöinen zpívá o Kalevovi, zemi Kalevově, jeho synu Kullervovi.

            Dílo je obtížné nejen svou rozsáhlostí (Hulpachův výběr důležité části děje by využití značně usnadnil), ale popravdě řečeno i neobvyklými a složitými jmény hlavních hrdinů. Ale překonání této obtíže by přineslo značný zisk, zejména proto, že hrdinské, bojové a romantické dějové prvky jsou tu spojeny s tématem hodnoty a nezbytnosti  umění.

Nádherný středověk aneb Středověká hrdinská epika

Nádherný středověk aneb Středověká hrdinská epika evamachkova Út, 12/05/2017 - 14:02

Pro romantiky první poloviny 19. století byl středověk nádherný[1], neboť v očích člověka průmyslové revoluce a narůstajícího měšťáctví je zpětný pohled na středověké rytířství s jeho službou Bohu, králi a krásné paní protikladem orientace na hmotné statky. Romantismus jako umělecký směr je dnes už minulostí, ale romantický pohled na svět zůstává součástí dospívání a občas si všichni, bez ohledu na věk, potřebujeme „připomenout cosi, co nám v současném životě chybí – rozumí se rytířství“[2]. I my máme často podobné pocity jako romantici. Dobrodružství, malebnost a různorodost míst, postav a příběhů, symbolika kouzelných prstenů a mečů, pláště či čapky neviditelnosti, boj s nebezpečnými šelmami, reálnými i fantaskními, obřadnost pasování na rytíře, symbolika barev, rytíři Kruhového stolu a kouzelník Merlin a cesty za svatým grálem tvoří atraktivní stránku věci, která dokáže upoutat už děti, a nejen chlapce. Ostatně není náhoda, že světovou popularitu získal nejen Tolkien, ale i Harry Potter obsahující mnohé z těchto motivů a postav.

            Výchovná stránka rytířství tkví v poznávání rytířských ctností: statečného chování, síly fyzické i duchovní, ctižádosti a péče o dobré jméno, věrnosti a solidárnosti vůči pánovi i vůči spolubojovníkům;  respektování nepřítele a čestnosti jednání vůči němu; pomoci slabým a utiskovaným, lásky k bližnímu obecně a pomoci vdovám a sirotkům především, jinak řečeno štědrosti;  lásky pozemské i té vyšší, věrnosti, spolehlivosti a dodržování daného slova; zdrženlivosti a umírněnosti, pokory, humanismu a tolerance. Ale etiku pomáhá ujasňovat  i poznávání a reflexe rytířských nectností, k nimž patří především podceňování nepřítele a přeceňování vlastní bojové schopnosti a síly.  To všechno jsou témata i pro vyšší věkové kategorie, především pro teenagery.

            Rytířství vzniklo v 11. – 12. století a místem jeho vzniku byla západní Evropa, Francká říše, pozdější Francie a Německo. České slovo rytíř vzniklo z německého Reiter = jezdec, odtud Ritter – rytíř. Jezdectví a kůň byli důležitým atributem a dokonce kultem  rytíře. V raném středověku šlechtici jakožto velcí pozemkoví vlastníci plnili povinnosti vůči patronovi, lennímu pánovi, a za věrnost jim byla propůjčována půda. Vazal se přitom zavazoval  přísahou, že bude lennímu pánovi sloužit vojensky, zúčastní se válečných výprav a finančně ho podpoří v náročných situacích, například při odjezdu na křížovou výpravu či  při svatbě nejstarší dcery, a bude-li zajat, zaplatí za něj výkupné. Platilo pravidlo prvorozenectví, podle něhož nejstarší syn měl nárok na dědictví veškerého majetku, mladší synové, pokud se nevěnovali církevní dráze, „sloužili štítu“ a zpravidla žili na dvorech svých starších bratrů nebo strýců, ve zpola služebném postavení. Rytířství, dobrodružství, vyniknutí v boji, tovaryšství a družnost ve válkách, hledání slávy spojené s odměnou nejkrásnější panny, ale hlavně očekávání kořisti ve válce a darů od pána, byly východiskem z tohoto závislého postavení. Vzdálenější odezvou tohoto stavu jsou příběhy některých pohádek, v nichž nejmladší syn (nemusí to být ani syn královský, ale třeba chalupník) na rozdíl od starších bratří zůstane bez dědictví a odchází proto do světa, aby prokázal svou hodnotu a dosáhl žádoucího postavení ve společnosti. Krajní variantou tohoto životního příběhu je Bajaja, rozhodnutím rodičů o svoje prvorozenectví oloupený, a proto nejen odcházející do světa, ale také  zbavující se své identity,  jak společenského postavení královského syna,  tak  atributů mládí – zdraví a krásy.  

            Podle Franka Cardiniho[3] došlo v raném středověku k jistému druhu revoluce: místo dělení lidí na svobodné a otroky vzniklo nové dělení na vojáky s právem nosit zbraň a bojovat ve válce, a sedáky, kteří se starali o výrobu potravin.[4] Vyvinuly se tak tři stavy – duchovenstvo, válečníci a  rolníci.  Se vznikem rytířství a osvojením dovedností zacházet se zbraněmi souvisí i bojové využívání koně, jeho kult jakožto nejbližšího „spolupracovníka“ rytíře a jeho nejcennější majetek. V některých příbězích narazíte na to, že významným darem pro krále bylo stádo koní zabavených nepříteli v boji.

V příbězích popisovaná dobrodružství měla reálný historický základ: mladí čerstvě pasovaní rytíři odcházeli ve skupinách na dobrodružné výpravy, jejichž hlavním cílem bylo získání majetku a výhodný sňatek, který znamenal pro mladší syny nalezení nového domova. Aby tuto šanci získali, museli prokázat statečnost a obětavost a podat dobré výkony. Jak v této souvislosti opět nepřipomenout pohádky! Dobrodružstvím byl i lov, zejména lov vysoké a šelem (což se promítlo do heraldiky), který podobně jako turnaje představoval hru, soutěž, vojenský výcvik,  a byl součástí životního stylu  šlechty.

Příběhy rytířů vznikaly v ústní slovesnosti dvorských básníků a do literární podoby vstupovaly až ve 12. -  13. století. Proto i příběhy z doby daleko starší – od Artuše ze 6. století   přes Rolanda z 9. století -  dostaly vnější podobu a symboliku rytířství až v době jeho plného rozvoje, ačkoli patří historicky vzato k jeho předchůdcům. Autory „písní o činech“ (chansons de geste) byli profesionální dvorští hudebníci a zpěváci, na jihu Francie zvaní trubadúři (z trobador = tvůrce), na severu truvéři, v německém prostředí minnesängři. Stejnou profesi zastávali ve Skandinávii skladové, u Keltů bardi, v Rusku vyprávěli byliny skomoroši nebo skazitělé, u Jihoslovanů přednášeli junácké písně guslaři, v českém prostředí plnili tuto funkci žakéři. Jejich písně, doprovázené hrou na strunné nástroje, obsahovaly pozvolna plynoucí děje s obšírnými popisy, konstantními epitety, antitezemi, paralelismy a dalšími básnickými figurami, které dnešnímu čtenáři spolu s četnými narážkami a odkazy na dobové reálie a zvyklosti ztěžují četbu a nutí ho obracet se k poznámkám a vysvětlivkám. Pro děti a dospívající proto řadu látek převyprávěli moderní autoři.

Na chansons de geste plynule navázal rytířský román (román = literatura psaná v románských jazycích, až později se přidává i angličtina a němčina). Jeho vrchol je v  15. – 16. století a zpracovává stejné nebo podobné látky v próze. Oproti předchozí veršované podobě zdůrazňuje napínavost a dějovost, milostné motivy a dobrodružství ve jménu dámy, zachovává však fantastický svět s obry, trpaslíky a obludami. K rytířským románům patří například Maloryho Artušova smrt a Sir Gawain a Zelený rytíř. 

Látkou písní o činech i rytířských románů jsou tři hlavní námětové okruhy, kolem jejichž jádra se soustřeďují i další látky: z antiky příběhy Alexandra Velikého, z evropských látek okruh artušovských legend a třetí okruh tvoří příběhy a postavy španělské reconquisty a karolinského období. 

S českými látkami se v této oblasti nepotkáme. Kosmas psal svou kroniku v téže době, kdy vznikaly chansons de geste,  ve 12. století. Jeho příběhy, které známe jako „staré pověsti české“ se jak od západních příběhů, tak také od ruských bylin, podstatně liší, už na první pohled výstavbou příběhu: v hrdinské epice je souvislý příběh založený na principu „…a proto“, jinak řečeno na řetězení dramatických situací, kdežto u Kosmase jde o princip „… a potom“, tj. kronikářský záznam jednotlivých událostí, jejichž vzájemná souvislost není dějově provázána. Dalším odlišujícím znakem je styl vyprávění, v „starých pověstech českých“ je založen na realistickém líčení poklidných událostí, týkajících se převážně řízení kmene a založení rodu, bez oněch obsáhlých popisů i básnických ozdob. Zcela tu chybí jak prvek hrdinské etiky (statečnost, obětavost, dobrodružnost, služba králi, Bohu a paní), tak prvky fantastické (kouzelné pláště a prsteny, poklady, trpaslíci a obři atd. atd.) a jediné dvě postavy, které jsou do jisté míry zařaditelné mezi hrdiny – Bivoj a Horymír -  vytvořil až v 16. století Václav Hájek, a v jejich příbězích jde spíše o mimořádné sportovní výkony, než o hrdinství v pravém slova smyslu. K Lucké válce se ještě vrátíme, jako ostatně k celému cyklu přemyslovských příběhů. Je dost nepravděpodobné, že by čeští žakéři vytvářeli příběhy tak radikálně odlišné od příběhů trubadúrů, minnesingerů, skladů a bardů, skazitělů či guslarů.

Británie

V britských dějinách bývá první tisíciletí letopočtu nazýváno „temným obdobím“. Římská okupace Británie skončila r. 409 a po odchodu Římanů došlo v 5. a 6. stol. k drastickému vylidnění anglického území. Obyvatelé (snad pod vlivem epidemií) uprchli na západ nebo do Bretaně a zbylé obyvatelstvo ostrovů postupně podlehlo útokům germánských kmenů, Anglů, Sasů a Jutů,  kteří  Kelty postupně vytlačili na západ, do Wallesu a Cornwallu,  přes mořské průlivy do Bretaně a do Irska, a také na  sever, do Skotska a na ostrovy. V  6. – 8. století už bylo obyvatelstvo většinou křesťanské, misie v Canterbury byla založena v 9. století  a v 10. století se za vlády krále Athelstana (924-940) Anglie poprvé stala evropskou mocností. Utváření anglické národnosti a anglického jazyka dovršil Norman Vilém Dobyvatel vítězstvím v bitvě u Hastingsu v roce 1066 a ovládnutím celé Anglie.

Legendy o Artušovi v písemné podobě vznikaly od 12. století. Artušovský cyklus navazuje bezprostředně na velšské mytologické příběhy, rané odkazy na něj se objevují už  v 6. – 8. století. Artuš, jemuž byly přisuzovány podobné rysy, jaké měl Finn Mac Cool z Fenianského cyklu, byl symbolem cornwalských a velšských politických aspirací v boji proti vpádům germánských kmenů. Ucelený cyklus o Artušovi vytvořil ve 12. století Geoffrey z Monmouthu a rozvíjel jej pak normanský básník Wace, který vytvořil dvorský rámec s rytíři Kruhového stolu. Na to pak navázal ve Francii Chrétien de Troyes a ve 13. století převzal artušovské legendy německý básník Wolfram von Eschenbach v Parzivalovi. Ve 14. století vznikl příběh Sir Gawain a Zelený rytíř a celý proces dovršil Sir Thomas Malory Artušovou smrtí, kterou napsal ve vězení v letech 1469-1470. Téma svatého grálu tvoří samostatnou látku, jíž je věnována celá řada starších i současných publikací, jak odborných, tak beletristických. Příběhy Artušovy a Merlinovy vstoupily také do filmu i do literárně hodnotné moderní literatury, jako je trilogie Mary Stewartové Kouzelník Merlin, Meč krále Artuše a Okouzlený kouzelník nebo kniha Johna Steinbecka. S artušovským cyklem  volněji souvisí  příběh Tristana a Isoldy.

            Joseph Campbell v Proměnách mýtu v čase označuje artušovský cyklus za „předehru k druhé velké fázi západní kultury… Před nástupem křesťanství existovaly v Evropě čtyři dokonale rozvinuté a mocné mytologické tradice: klasická řecká, klasická latinská neboli římská, keltská a germánská. Byly plně rozvinuté a představovaly něco, co je typické pouze v Evropě, nikde jinde: respekt k jednotlivci a k jeho individuální cestě.“[5]  

Jedním z kořenů artušovského cyklu je keltská mytologie, v níž se postava krále Artuše objevuje poprvé. Historičnost této postavy je problematická. V Dějinách Británie o tom čteme: „Ony dva tři zlomky skutečného a pravého ústního podání byly zapsány až o staletí později a legendy, které se kolem Artušova jména seskupily, jsou fantaskní výmysly pocházející z 12. století a z dob pozdějších… vzpomínky na britského vojevůdce jménem Artuš… v paměti, jak se zdá, žily. Snad takový náčelník nebo velekrál existoval a byl tím, kdo bývalou římskou provincii naposledy sjednotil, ještě než se definitivně rozpadla na množství rozličných anglosaských států.“[6]

Ke zdrojům Artušovského cyklu patří i legenda o sv. grálu, která má kořeny na Předním východě: Josef Arimatejský zachytil Ježíšovu krev do poháru z poslední večeře Páně, opatroval ji a slyšel z poháru hlas, že ho má poslat na západ. Grál tedy poslal svému švagrovi, bohatému rybáři. Dcerou tohoto  krále Rybáře, jinak též Pellease, byla Elaina, žena Lancelotova a matka Galahadova. Jako druhý zdroj legendy o grálu se uvádí keltský Dagdův  kotel – kotel hojnosti a znovuzrození (v příbězích skřítků leperchámů se kotel hojnosti proměnil v hrnec plný peněz). Ke grálu se přiblíží  jen tři vyvolení rytíři Kruhového stolu ze všech stopadesáti, kteří se jej vydali hledat – Lancelot, Parsival a Galahad. Jen poslední z nich se však až ke grálu opravdu dostane, protože on jediný má na to morální právo.[7]

            Řadou postav, vztahů a epizod z artušovského cyklu se zabývá zmiňovaná už kniha Životní cesta v zrcadle mýtů. Některá témata, o nichž autorky píší, se týkají spíše  dospělých, typicky příběh stařecké Merlinovy lásky k víle Nimue. Mnohé však se vztahují více či méně bezprostředně k tomu, co řeší dospívající. Příběh mladého, teprve do života vstupujícího Percivala (Perzifala nebo Peredura), líčí jeho mládí: matka ztratila v bojích muže a šest synů, proto sedmého a nejmladšího Percivala drží v ústraní, v nevědomosti o rytířství jeho otce a bez znalosti vnějšího světa. Přesto se jí nepodaří synovi zatajit realitu a on odchází za dospělostí a mužností rytíře,  matka proto umírá žalem. Autorky se zabývají Percivalovou odvahou odejít od matky a vyrovnáváním se s touto fází života rodiny na obou stranách.  „Z jistého hlediska je odchod od rodičů jako smrt: rodiče sice obvykle nad odchodem potomka neumírají žalem, přesto však mají pocit, jako by něco zemřelo… nikdo se nemůže vrátit do dětství. Zkušenosti získané ve světě nás změní a přetnou pupeční šňůru, jež člověka psychicky spojuje s rodinou.“[8]

            Percival se dostává na Artušův dvůr, v první fázi jen jako nováček a v podstatě outsider. Odtud pak doputuje do grálového hradu, vede ho tam fakt, že je jediným potomkem rodu, který může střežení grálu převzít. Při první návštěvě však selže, nedokáže nebo neodváží se položit osudovou otázku. Následuje řada dalších dobrodružství, v nichž Parzifal dozrává, stává se rytířem kruhového stolu,  posléze splní i svoje poslání stráže grálu a zplodí i dva syny, z nichž Lohengrin, jeho nástupce, prožije svůj příběh s brabantskou princeznou Elsou.

            Obsáhlé vylíčení Parzifalova osudu obsahuje veršovaná epická skladba Wolframa von  Eschenbach (1170- 1210), rozměrný rytířský román, obsahující velmi komplikované příběhy Parzifalovy, značné množství metafor a dobových ozdob, ale i mystiky vázané na svatý grál. Příběh pro dramatiku poutavý zejména tématem dospívání a zrání, aktivitami a střetáním se životem, ale svým rozsahem, komplikovaností, množstvím postav a motivů i onou mystičností dost neschůdný a nabízející možná jen některé epizody. Celý příběh převyprávěl a  z hlediska  hlubinné psychologie okomentoval Horst Obleser v knize Prazifal a hledání grálu. Cesta k zasvěcení.

             V práci s dospívajícími může mít z artušovského cyklu  své místo příběh trojúhelníku Artuš – Guenevera – Lancelot: „Ojedinělým rysem příběhu je skutečnost, že žádný z členů trojúhelníka se nepokusí zničit protivníka.“[9]Autorky v souvislosti s tímto příběhem  rozebírají rozdíl  hluboké lásky manželské, milenecké i přátelské, lásky duchovní, možnosti milovat dva lidi, a zdůrazňují odlišnost od pohledu vnějších pozorovatelů tohoto vztahu, vycházejícího z banálního přístupu k  tomuto vzácnému vztahu jako k běžné nevěře.

            Z několika převyprávění dostupných v češtině asi nejčastěji sáhneme po Vladimíru Hulpachovi, který převyprávění artušovského cyklu vydal nejprve v Albatrosu pod názvem Příběhy Kruhového stolu a později znovu, v rozšířené podobě, s pozměněným titulem   Rytíři krále Artuše. V tomto vydání rozdělil Hulpach cyklus do dvaceti kapitol – začíná trojskou válkou, Aeneovým  založením Říma a odchodem jeho pravnuka Brita do Británie, jíž dal jméno. Vlastní Artušův příběh začíná v třetí kapitole jeho narozením, v dvacáté končí jeho smrtí po rozpadu společenství rytířů Kruhového stolu. Obsahuje i vložené příběhy o  Gawainovi a Zeleném rytíři a příběhy Lancelotovy, Merlinovy, Tristana a Isoldy, o Kilwichovi a Olwen, o Lohengrinovi a samozřejmě o hledání svatého Grálu. Jako jednadvacátá kapitola je zařazen doslov vysvětlující původ a historii artušovské látky i základní informace o rytířství. Stejně jako v Ossianově návratu i zde se Hulpach soustřeďuje především na dobrodružnou, bojovou stránku příběhů, milostným příběhům se věnuje jen v nejnutnější míře a  s oslabením erotiky.

            Podobně jako v oblasti irských cyklů doplňuje Hulpacha Heanyová, v cyklu o králi Artušovi je Hulpachovým ženským pandánem slovenské převyprávění Král´ Artuš a jeho družina Eleny Chmelové.  Autorka začíná narozením a mládím krále Artuše a končí jeho smrtí, mezi těmito ohraničujícími kapitolami jsou čtyři další, věnované dobrodružstvím čtyř rytířů – Gawaina, Ereka, Ywaina a Lancelota. Všem milostným zápletkám věnuje Chmelová značnou pozornost a celé vyprávění je dost podrobné, líčí život postav příběhu a detaily událostí.  Od „co se stalo“ posunuje svoje vyprávění k „jak se to stalo.“ Pro dramatickou práci může tedy být v mnoha ohledech inspirativnější než  Hulpach, pokud se ovšem vyrovnáme se slovenštinou, neboť knížka není přeložena do češtiny. Nejsou tu obsaženy „odbočující“ příběhy Tristana a Isoldy a Lohengrina, ty však najdeme jinde.

            Další publikace nazvaná Rytíři Kruhového stolu, jejímž autorem je Stelio Martelli, vyšla u nás v první polovině 90. let minulého století,  v dobové záplavě komerčního čtiva pro děti. Je hustě proilustrovaná, na každé stránce je pomalována (jiný výraz mě vzhledem ke kvalitě ilustrací nenapadá) aspoň čtvrtina, většinou spíš polovina. Vtíravý realismus ilustrací působí dost odpudivě. Příběh začíná Artušovým nastolením krále (okolnosti jeho narození autor decentně obchází) a končí smrtí Lancelota. Vyprávění je velmi jednoduché a stručné, někde vypráví jiné epizody než Hulpach, ale ani to nemusí být důvodem, proč po této knize sahat. Mimochodem už jednostránkový úvod budí jisté pochybnosti nakupením výrazů nadnesených a emfatických, např. nesmírná popularita, slavná zkouška, nekonečná řada dobrodružství, postavy jsou ověnčeny nesmrtelným věhlasem, překrásná a sladká královna Guenevera, nespočetné verze, okouzlující dobrodružství. 

            V češtině je dostupná Artušova smrt sira Thomase Maloryho. Malory byl rytíř a část života strávil v bojích, ve Francii i v domácí Válce dvou růží. V ní bojoval na straně Lancasterských, kteří s Yorky prohráli, a Malory byl vítězi  na zbývajících dvacet let života uvězněn. Ve vězení na základě francouzských pramenů napsal svoji knihu. Je velmi rozsáhlá a  podrobná a  Maloryho životní praxí je dáno, že velmi obšírně a detailně popisuje bojové scény. Kombinuje pověsti historické (keltský vojevůdce bojující proti přílivu Anglosasů) a romantické. Literární teoretik to komentuje trefně:  „…biografický rámec, líčící Artuše jako mocného krále a hrdinského vojevůdce, obepíná více než čtyřikrát rozsáhlejší náplň vyprávění o romantických příbězích rytířů Artušova dvora nebo rytířů k Artušovu dvoru přišlých.“[10] Poměrně rozsáhle se Malory zabývá Lancelotem, Tristanem a Isoldou a hledáním Svatého grálu. Ostatní postavy a jejich příběhy toto vyprávění doplňují.

Sir Gawain a Zelený rytíř, jehož autorem je středověký anonym z přelomu 14. a 15. století, vyšel v překladu a převyprávění Anny Valentové, která použila několik pramenů, včetně Tolkienova překladu do moderní angličtiny. Stručně fabule: Během novoroční hostiny se dostaví na Kamelot Zelený rytíř, tajemný muž, celý zelený, a vyzve přítomné hrdiny, aby mu některý z nich srazil hlavu a na oplátku si ji přesně za rok nechá srazit od něho. Nabídne se Artušův synovec Gawain, který pak cestu k tajemné Zelené Kapli podnikne a zkoušku podstoupí. Jsou tu zvláštní, až pohádkové motivy (Zelený rytíř svou sťatou hlavu sebere se země a odnese si ji), je tu i zkouška věrnosti, odpovědnosti, spolehlivosti, která je základem celého příběhu (Gawaina opakovaně tři dny svádí paní hradu a on odolá), vystupuje tu zestárlá Morgiana, Artušova sestra-čarodějka. Příběh nabízí téma schopnosti odolat svodům a neucouvnout před neodvratným nebezpečím.

            Deset příběhů z artušovského cyklu zbásnil blankversem viktoriánský básník Alfred, lord Tennyson (1809-1892) pod názvem Idyly královské. Česky vyšly ve 20. letech 20. století, nevalný a zastaralý překlad  je značnou překážkou  jejich event. uplatnění. Z hlediska využití v dramatické výchově je na nich pozoruhodný fakt, že akcentují ženské příběhy  a ženský pohled na rytířství.

            Pozoruhodná je kniha Činy krále Artuše a jeho vznešených rytířů, jejímž autorem je dost překvapivě John Steinbeck. Na jejím počátku byla zřejmě klukovská záliba ve vyprávění o rytířských dobrodružstvích a původně se Steinbeck rozhodl přepsat Maloryho Artušovu smrt do moderní angličtiny. Ale dílo se mu rozrůstalo po rukama, z jazykového převodu vznikl převod do podoby moderního románu a hluboké úvahy nad Malorym a Lancelotem byly zřejmě příčinou toho, že zůstalo jen u zhruba první poloviny celého příběhu. Končí se Lancelotovými činy, chybí jeho láska s Gueneverou, jen v posledních několika řádcích náhle propuká z platonického  rytířského zbožňování erotika. Chybí hledání grálu,  konec Kulatého stolu i Artušova smrt. I tak je to dílo mimořádné, a navíc nabízející řadu témat, která se nad původním Maloryho příběhem jen tak snadno  nevynoří,  a které obsahují i moderní pohled na některé postavy, situace a příběhy.

            Steinbeck látku důkladně studoval (v jednom místě se odvolává na celou řadu jejích vypravěčů) a opakovaně prý pobýval v anglických krajích, kde se příběhy měly odehrávat.  Maloryho události zachoval, ale z  vyprávění, v němž převažuje „co se událo“, vytvořil příběh o tom, „jak se to událo“. Události  rozvinul  a zživotnil jednáním a chováním postav, jejich charaktery, řečí, naplnil je životem, a tím také objasnil jejich smysl. Jádro Maloryho příběhu je viděné očima moderního člověka, obohacené kladením otázek a úvahami nad nimi.  Pasáží, které nabízejí pro dramatickou práci témata, najdeme řadu už v prvních šesti příbězích, zejména v dialozích, vsunutých mezi události.  Příklady: Merlin říká  mladému  Artušovi při jeho první prohře: „Každý někdy v životě prohraje. Porážka některé lidi zničí. A jiné uvrhne do záhuby naopak vítězství. Velikost člověka spočívá v tom, že dokáže těžit z prohry i z vítězství…“[11]  O něco dál se Artuš radí s Merlinem, zda se má oženit s Gueneverou. Merlin  předpovídá Gueneveřinu nevěru a zradu přítele, ale Artuš na své volbě trvá a Merlin konstatuje: „Každý muž na světě má právo věřit, že láska obrací veškeré zákony pravděpodobnosti vniveč… Nestojíš o radu – pouze o to, abych ti dal za pravdu.“[12]  Nabízejí se tu témata důležitá pro každého mladého člověka, téma úspěchu a neúspěchu a jejich zvládnutí i téma generační – oprávněné rady, varování a obavy dospělých jsou pro mladého člověka marné, obvykle musí v životě získat vlastní zkušenost, nicméně velmi cenná je  příležitost s mladými lidmi nad Artušovým příběhem o tomto faktu mluvit.

            Nejpozoruhodnější jsou poslední dvě části knihy, v nichž Steinbeck vnáší zajímavá témata nejen do dialogů postav, ale také do  pojetí a rozvinutí Maloryho vyprávění.  Například z  Maloryho jen o něco málo víc než jednostránkové kapitolky, v níž spícího Lancelota zajaly čtyři královny - kouzelnice a domáhaly se, aby si vybral jednu z nich, vytvořil Steinbeck více než dvacetistránkový příběh. Domyslel nejen chování osob, jejich argumenty a reakce, ale vymyslel i kouzla; jinde zase domýšlí taktiku rytířských soubojů. Zkrátka v jeho podání ty jednoduché, malé kluky nepochybně poutající historky, obaluje „masem“ skutečného života. O životě v „temném věku“ anglické historie víme velmi málo konkrétního, kromě nálezů archeologů, které ovšem Steinbeck ve vyprávění také uplatňuje v popisech staveb. Ale  přidává i něco navíc – ti lidé se na rytířských toulkách nějak museli stravovat, spát, museli (snad) udržovat i nějakou hygienu. Ve vyprávění Gawain, Iwain a Marhaus dáma provázející posledního z  rytířů má ve svém tlumoku věci jako je konvice na vodu a  nějaký ten kus uzeného nebo pečené kuře. A také řeší problém, jak si ve společnosti rytíře vyměnit spodní prádlo, těší se na nejbližší hrad, aby si mohla umýt vlasy.

            Velmi zásadní je závěrečná kapitola Slavný příběh o panu Lancelotovi z Jezera. Důležitý je proto, že – jak o tom svědčí Steinbeckův dopis v příloze – v Lancelotovi viděl Steinbeck Maloryho  postavu, s níž se ztotožňuje. Je to příběh muže, který dosáhl dokonalosti, je naprosto neporazitelný, nemá vlastně už o co usilovat. Na výpravu se vydá se svým synovcem proto, že nesnáší nudu usedlého života na Camelotu. Vykonává mnoho skutků, ale dostává se do situace toho, kdo je natolik schopný i ochotný, že od něho neustále někdo něco chce, ať je jakkoli unaven. Jestliže první kapitoly a částečně i dobrodružství trojice Gawain, Iwain a Marhaus nabízejí témata pro dospívající (sotva pro děti), Lancelot může zajímat především dospělé, vysokoškoláky, ale hlavně zralejší osoby z praxe, které vědí, co je vyhoření.

                        Jako samostatné dílo s vlastní historií existuje příběh Tristana a Isoldy. Román o Tristanovi a Isoldě je pro moderního čtenáře dostupný v rekonstrukci a převyprávění Josepha Bédiera (1864 – 1938), francouzského filologa a literárního historika. Jako pravlast látky se uvádí  severní Skotsko, kde se zrodila  postava  hrdiny Drostana, pozdějšího Tristana, také některé místní názvy v příběhu zachované  pocházejí ze Skotska.  Příběh však vytvořili až britští  Keltové, kteří jej  lokalizovali do  Cornwallu a Walesu. Král Marco snad existoval a vládl na cornwallském poloostrově v 6. století, jeho ženou byla irská princezna Isolda. V této fázi vývoje příběhu se poprvé objevuje motiv lásky Trisatana a Isoldy, celý příběh však vykrystalizoval v Bretani v 11. – 12. století. Nejstarší podání  Chrétiena de Troyes je ztraceno, další písemné a zčásti zachovalé verze  pocházejí  z 12.  a 13. století.  Příběh se rozšířil během středověku a raného novověku  po celé Evropě. Staročeský Tristram je z 15. století a  jeho literární hodnota není valná, příběh je traktován jako běžná záletnická historka. Existují varianty španělská, irská, švýcarská, dánská, novořecká a běloruská. Joseph  Bédier vyšel  z podání Béroula, bretaňského truvéra konce 12. století, chybějící části doplnil podle ostatních variant a Román o Tristanovi a Isoldě v moderní francouzštině vydal v roce 1900. Příběh inspiroval řadu umělců 19. a 20. století, snad nejznámější  je Wagnerova opera (1865 – podle Gottfrieda Štrasburského) a film Věčný návrat z roku 1943, moderní varianta  podle scénáře Jeana Cocteaua.

Příběh vypráví, jak Tristan, synovec cornwallského krále Marka, přemohl Morholta, nepřemožitelného zástupce irského krále, který si přijel pro povinnou daň 30 dívek a 30 mladíků. V zápase je Tristan raněn a v kritické situaci si vyžádá, aby byl naložen na loď a poslán  na moře. Náhodou ho loď donese do Irska, kde se ho ujme léčitelka, princezna Isolda. Vyléčí ho, aniž ví, koho vyléčila, a Tristan se vrací do Cornwallu. Brzy na to baroni nutí krále Marka, aby se oženil, bojí se vlivu Tristana jako potenciálního dědice. Král se nakonec rozhodne pro dívku, jejíž zlatý vlas přinesli ptáci – je to Isolda a vypraví se pro ni Tristan. Isolda mezitím pochopila, kdo zabil jejího strýce a z toho plyne napětí, které se změní v nepřekonatelnou vášeň, když se oba omylem napijí kouzelného nápoje. Isolda se provdá za Marca, ale láska s Tristanem pokračuje, dokud králi na milence nežalují baroni. Král se rozhodne oba provinilce popravit, ale Tristanovi se podaří uniknout a Isoldu král daruje malomocným, od nichž ji vysvobodí Tristan. Žijí pak spolu jako vyhnanci v lese, ale po čase je toto soužití neúnosné, Isolda se vrací ke králi a Tristan odchází. Po mnoha hrdinských činech zakotví v Bretani, kde se spřátelí s Kaherdinem a ožení se s jeho sestrou Isoldou Bělorukou, ale manželství zůstane nekonzumováno. Tristan nakonec onemocní, a když umírá, pošle pro Isoldu Zlatovlasou, před jejím příjezdem mu však žárlivá Isolda Běloruká řekne, že jeho Isolda nepřijela a on zemře. Isolda Zlatovlasá zemře krátce po něm. Král je nechá pohřbít odděleně, na dvou stranách kaple, ale z Tristanova hrobu vyrůstá ostružiník, který se noří do hrobu Isoldina a  nedá se odstranit.

            Příběh lze přes jeho rozsáhlost uplatnit jako námět pro divadelní představení dospívajících či mladých dospělých a v této podobě se také už v minulosti osvědčil (zejm. v inscenaci souboru Paraple z počátku 80. let 20. století). Tématem je láska  která  překonává veškeré překážky, morální zábrany, přátelství, nebezpečí,  útoky a intriky nepřátel, i počáteční vzájemný odpor a trvá i posmrtně, ale je také příběhem morálního dilematu plynoucího z podvádění člověka oběma milenci milovaného a uctívaného.

Francie a Španělsko

Západní Evropa byla po pádu Říše římské konglomerátem menších  útvarů, které ještě neměly charakter státu. Do západní Evropy vpadaly germánské kmeny Gótů a splývaly s místním obyvatelstvem. Oblasti, které Římané okupovali, mezi nimi Itálie, Hispánie a  Galie,  si udržovaly i v období stěhování národů v 5. – 6. století relativně  vyšší míru rozvoje i vzdělanosti, protože zde přetrvával vliv římské kultury. Jádrem vzdělanosti bylo křesťanství a církevní instituce a gramotnost byla téměř výhradně vázána na mnichy a ostatní církevní osoby. Spolu s křesťanstvím zprostředkovávali i kulturu antiky.

Frankové se usazovali v Galii od už od 3. století, v 5. století došlo k jejich  sjednocení  a  tak vznikl nejdůležitější evropský státní útvar této doby  -  Francká říše, zahrnující většinu západní a střední Evropy a část Itálie. Zasloužila se jak o šíření křesťanství, tak o vznik feudalismu, neboť právě  v ní  se vytvořily vztahy  lenního pána  a vazala. Klíčovou osobností této epochy a utváření obou národů byl Karel Veliký (768 – 814),  dobyvatel, který  porazil  Avary a  Sasy, podnikal úspěšná tažení proti Maurům ve Španělsku a zaútočil i na slovanské kmeny (na území Čech byl v letech 805-6). V roce 800 přijal z rukou papeže císařskou korunu a od té doby byl vždy císař Svaté římské říše německého národa korunován  papežem v Římě. V 9. století se  jednotná Francká  říše  rozdělila  na dva velké celky, které  se staly základem Francie a Německa.

Na Pyrenejském poloostrově se šířilo křesťanství již v římském období a  do 6. století ovládali jeho území germánští Vizigóti.  Hlavním městem  jejich říše bylo Toledo. Spory o trůn vedly v r. 711 k pozvání Arabů ze severní Afriky na pomoc jedné ze stran sporu, ale  pomoc se brzy změnila ve vpád dobyvatelů. Kulturní přínos Maurů Evropě byl velmi významný ve  stavitelství, v obecné kultivovanosti a pohodlném životě (uvedli do Evropy užívání vidliček  a nožů nebo pasty na zuby), a ve vědě, v matematice, astronomii a lékařství. Nejvýznamnější osobností maurské kultury v tomto směru byl lékař ibn Síná, polatinštěným jménem  Avicenna.

 Obsazování celého poloostrova bylo rychlé, již v r. 714 Maurové překročili Pyreneje.  K obratu došlo až r. 723, kdy francký vládce Karel Martel nad nimi zvítězil v bitvě u Poitiers. Podstatnou součástí reconquisty (znovudobývání) bylo tažení Karla Velikého v letech 778 až 801. V 10. století se proti Maurům spojila Aragonie, Navarra, León a Katalánsko, které si na severu poloostrova udržely svá území. Tato válka s různými zvraty a přestávkami trvala celých osm set let a skončila definitivně až na konci 15. století, když  r. 1492  vyhnali Španělé Maury z Granady. V průběhu reconquisty se vytvořilo jednotné Španělsko.

Období vlády Karla Velikého bývá označováno jako „karolínská renesance“ pro snahu o vzkříšení antické vzdělanosti. Kolem Karlova dvora se soustřeďovali vzdělanci z celé Evropy, byly zde položeny základy středověkého školského systému, rozvíjela se literatura a výtvarnictví.  Události té doby se staly základem  hrdinské epiky středověku. Nejstarší z nich, Píseň o Rolandovi, popisující události z 8. století, kdy Karel Veliký podnikal tažení proti Maurům, vypráví o bitvě v průsmyku Roncesvaux. Tato bitva se skutečně odehrála a  Roland je historická postava, i když děje v Písni o Rolandovi popisované se neodehrávaly všechny právě tak, jak je popsáno. V nadsázce Píseň o Rolandovi například uvádí, že Karlu Velikému bylo v té době 200 let, ve skutečnosti mu bylo kolem pětapadesáti.

Píseň o Rolandovi, první a nejdůležitější chanson de geste, vznikla  kolem roku 1100 a zapsána byla ve druhé čtvrtině 12. století. V ní byl poprvé zformulován ideál křesťanského rytířství vycházející z křížových výprav, podnikaných nejprve proti  Saracénům ve Španělsku, až později vedly k Božímu hrobu v Jeruzalémě. V souvislosti s nimi se vytvořil ideál božího bojovníka, který miluje svého pána a věrně mu slouží, je statečný, neschopný zbabělosti a zrady. 

Chansons de geste, původně písně o slavných činech, později o historii rodů, vedly  k vzniku literatur v národní řeči a znamenaly tedy i přechod  od do té doby  panující  latinské tvorby. Obdobím vzniku chansons de geste  byla  léta  1150 – 1270.  Příběhy královského cyklu se soustřeďovaly  kolem postavy Karla Velikého; sem patří i příběh jeho matky Berty s velkou nohou. Cyklus Doona Mohučského obsahuje témata vazala pyšně zrazujícího věrnost pánu, jako je tomu v příběhu Renald z Montalbanu o odboji proti Karlu Velikému. Později na tyto cykly navázal dvorský román, a zatímco chansons de geste vznikaly původně jako živě zpívaná a na nástroj doprovázená tvorba truvérů a trubadúrů a teprve následně byly písemně znamenávány, rytířský román byl už svým původem tvorbou knižní.

            Z francouzské kulturní oblasti jsou v češtině dostupné vybrané příběhy v knize Václava Cibuly Hrdinské legendy staré Francie, obsahující převyprávění  pěti z celkového počtu asi osmdesáti dochovaných chansons de geste. Kniha vyšla  počátkem 70. let 20. století v Albatrosu v edici Obnovené obrazy. Obsahuje i nejdůležitější z těchto příběhů, popisující hrdinské činy Rolandovy v kapitole nazvané Poslední výprava rytíře Rolanda. 

Původní veršovaná Píseň o Rolandovi vyšla česky v překladu Jiřího Pelána a s jeho komentářem. Je velmi rozsáhlá a oproti převyprávění Cibulovu obsahuje mnohem obšírnější  popisy a projevy postav, ale i další episody a dílčí zápletky, ovšem i tato podoba je dobře dostupná a může být východiskem pro práci s v dramatické výchově, protože mimo jiné může pro různé detailní popisy reálií, zejména bojových,  posloužit i ve výuce dějepisu.

Dalším rozsáhlým příběhem v Cibulově převyprávění je Život a dobrodružství Renalda z Montalbanu. Je to celoživotní příběh čtyř synů Ajmonových  -  Renalda,  nestaršího z nich, Alarda, Guskarda a Richarda. Králem Karlem jsou bratři pasováni na rytíře a Renald během oslav hraje šachy s mladičkým královým příbuzným, vyhraje, což pyšného mladíka popudí, obviní Renalda z podvodu a důsledkem je konflikt mezi Renaldem a králem. Ajmonovi synové upadnou v nemilost a prchají ode dvora. Tato událost ovlivní celý jejich život. Bratři stráví léta v Ardenském lese, kde si vystaví hrad, dalších 7 let žijí jako psanci, nakonec se na rodném hradě setkají s rodiči, ale brzy odejdou na jih do Bordeaux, kde pomáhají gaskoňskému králi. Ten jim za to věnuje místo k postavení hradu, který nazvou Montalban. Gaskoňský král Yon za Renalda provdá svou sestru. Dozví se o tom král Karel a vyzve Yona, aby mu bratry vydal, ten odmítne.  Následují další složité boje krále Karla a jeho věrných s bratry, ale nemůže je přemoci, což se vysvětluje tím, že jsou stateční a vznešení a mají spoustu příbuzných i mezi rádci královými. Král ale nechce slyšet radu, aby tažení zanechal, pošle posly ke králi Yonovi a ten se rozhoduje – zradit syny Ajmonovy, s kterými je spřízněný a kteří mu velmi pomohli, anebo myslet spíš na své občany, pro něž jsou bratři cizinci? Jeho rádci se nakonec rozhodnou, že má Renalda králi vydat, a Yon mu to slíbí. Po mnoha bojích a peripetiích, jichž se aktivně účastní bratranec čtyř bratří  Malgis, kterého král nenávidí nejvíc ze všech, i králův synovec Roland, se Karel  s bratry smíří pod podmínkou, že Renald odejde ze země a daruje mu svého skvělého koně Bajarda. Tím končí celá válka.

I dalším příběh Cibulovy knihy Jak se Berta stala královnou, se týká Karla Velikého, respektive jeho matky. Je to příběh, v němž se za královskou nevěstu vydává služka, ale nakonec je podvod odhalen,  protože Berta se vyznačuje mimořádně velkou nohou.  Oberon je dobrodružný příběh s řadou pohádkových motivů: na počátku je intrika vévody Amauryho proti gaskoňskému vévodovi Huonovi, jíž stařičký král, chytající se odstoupit a předat vládu synovi, uvěří. Výsledkem je Huonova cesta k babylonskému emírovi, cestou se Huon setká s králem víl Oberonem, který mu dá kouzelné dary. Ty mu pomáhají v četných dobrodružstvích. Základní dějová linie i řada motivů jsou shodné s pohádkou, ale jsou rozvedeny a naplněny mnoha jak historickými, tak dobrodužnými motivy. Některé z motivů jsou však pseudohistorické, což ovšem je pro tento typ literatury příznačné – základ je reálný, ale je obměněn, nadsazen a zkreslen. Zde je na počátku Karel Veliký líčen jako nemohoucí stařec, který chce předat vládu synovi Karlovi mladšímu, kterého údajně zplodil jako stoletý. 

Koncern 19. století tyto látky zpracoval Julius Zeyer (1841-1901), jednak ve verších pod názvem Karolinská epopeja I. a II., jednak v próze pod názvem Román o věrném přátelství Amise a Amila.  Karolinskou epopeju  psal Zeyer jako obhajobu staré francouzské literatury proti  nadsazenému obdivu Heinricha Heina vůči Písni o Nibelunzích.  První svazek obsahuje Pohádku o Karlu Velikém a Román o čtyřech synech Ajmonových (Renald z Montalbanu), v druhém svazku je Píseň o Rolandu a Píseň o korunování krále Lovise. Zeyer by mohl oslovit pedagoga se zálibou v historii české literatury.

             Španělské hrdinské písně se vyznačují na rozdíl do francouzských tím, že byly určeny nejen šlechtě, ale i veškerému obyvatelstvu, mezi  nímž se těšily značné oblibě. Žakéři je přednášeli nejen na hradech, ale také ve městech a na vesnicích, na tržištích i ve vojenských táborech. Protože vznikaly většinou krátce po událostech, které popisují, jsou velice věrné realitě a popisují život společnosti, reálie doby, včetně přesných popisů tehdejších bojů. Píseň o mém Cidovi, která byla zaznamenána asi r. 1140, je nejstarší zachovaná památka španělské hrdinské písně.

            Látky španělského původu pro starší děti a dospívající převyprávěl rovněž Václav Cibula v knize Cid a jeho věrní, který také texty doprovodil informacemi o historii a literatuře raného středověku ve Španělsku. Prvním příběhem je Zpěv o dceři hraběte Juliána, líčící vpád Maurů, ale ve spojení s romantickým příběhem: král Rodrigo porušil dávné tabu a otevřel opuštěný tajemný palác, v němž našel varování, že Mauři dobudou jeho zemi a zahubí ho. V té době se Rodrigo dozví o překrásné dceři hraběte Juliána a lstí ji vyláká na svůj dvůr, kde se jí zmocní. Hrabě Julián se mu pomstí tím, že do Španělska pošle Maury, kteří zemi ovládnou.

            První z řady španělských hrdinských příběhů a také ten nejvýznamnější je Píseň o Cidovi.  Historický  Cid (z arabského „pán“), vlastním jménem  Rodrigo neboli Ruy Díaz se narodil roku 1043  a roku 1099 zemřel přirozenou smrtí.  Pocházel z kastilské  nižší šlechty, ale protože se osvědčil jako statečný bojovník, stal se nepostradatelným hrdinou tří po sobě následujících králů. Příběh, který Píseň o Cidovi vypráví, se odehrává za posledního z nich, Alfonsa, který také Cida oženil se svou neteří Jiménou. Většina osob Písně, napsané asi 50 let po Cidově smrti, je historicky doložena, také hlavní události jsou historické, skutečnosti odpovídá i místopis. Příběh začíná intrikou – pomluvou Cida, že si nechal peníze, které vybral jako daň pro krále. Cid proto odchází z Kastilie se skupinou věrných, cestou se k němu přidávají další. Jiména s dcerami ale zůstává v kastilském klášteře. Cid spolu se svým nejbližším přítelem  Álvarem Fánězem dobývají různá místa obsazená Maury, Álvar Fáněz se pokouší krále Alfonsa přesvědčit, že má přijmout Cida zpět, ale to se nedaří, i když zaujatost krále se zmenšuje. Cid nakonec dobude Valencii a usadí se v ní. Posílá králi z kořisti sto koní, aby propustil jeho ženu a dcery, král je propouští a vrací všem zabavený majetek. Na cestu zpět se k Álvarovi připojí dva infanti z Carriónu, kteří soudí, že pro ně bude výhodné oženit se s Cidovými dcerami a ve Valencii se s nimi také ožení. Cid vede další boje a vítězí nad Maury, oba manželé dcer ale projeví zbabělost a nakonec se obohatí po bitvě, kde statečnost ve skutečnosti neprokázali, a odejdou, obě dcery opustí, protože získali, oč jim šlo. Král přiznává, že pochybil, když trval na sňatku Cidových dcer s infanty. Infanti jsou potrestáni, musí vrátit, co získali. O dcery se pak ucházejí infanti z Navarry a Aragonu, obě Cidovy dcery budou tam královnami. Všechny nespravedlnosti byly napraveny, problém, který vznikl královým pochybením je spravedlivě vyřešen.

Zajímavé je ekonomické hledisko bojů – Cid výslovně říká, že musí jít bojovat, aby uživil rodinu, kořist vždy spravedlivě dělí mezi všechny tak, že si sám nechá jen pětinu. Je to jednoduše vzato profese, zaměstnání, výdělečná činnost, což v Cidovi není nijak zastřeno vlastenectvím a bojem proti bezpráví, i když o  to také je.

Kromě tří velice stručně převyprávěných příběhů, které jsou známy jen z kronik nebo rekonstrukcí, knížka obsahuje i jeden Cidův příběh z jeho mládí a  Zpěv o sedmi infantech z Lary, založený na historické události z konce 12. století o bojích v nichž bylo zabito sedm bratrů – infantů, dále Zpěv o Fernánu Gonzálesovi, příběh hraběte z 10. století, který sjednotil několik menších celků, z nichž  vznikla Kastilie.

Skandinávie

            Poměrně bohatou středověkou literaturu mají severské země, především Island a Norsko, ale liší se od západoevropských rytířských látek, neboť fenomén rytířství sever Evropy nezasáhl. Jsou to převážně ságy, tedy rodové historie a příběhy králů, obsahující mnohé boje a střetnutí, především válečného typu, a bojů o vládu, a navazují na severskou mytologii. Řadu z nich pro mládež převyprávěl Jaroslav Kaňa v knize Královské ságy.

Kniha má dvě části: v první Kaňa převyprávěl Ságu o Ynglinzích, která shrnuje hlavní příběhy z mytologie. Na ni navazuje pět ság o zčásti mýtických, zčásti historicky doložených norských králích. Základem jsou spisy Islanďana Snorriho Sturlussona (1178 – 1241), jehož ságy vznikaly na přelomu 12. a 13. století, tedy o necelé století později, než Kosmova Kronika česká, která je líčením  historických událostí do jisté míry srovnatelná, na což Kaňa také v doslovu odkazuje. Řada osobností norských ság však je na rozdíl od  pověstí o mýtických knížatech od Přemysla po Hostivíta historicky doložena. Kaňova knížka vydaná v edici Obnovené obrazy má bohatý poznámkový aparát a doslov, což usnadňuje orientaci v příbězích u nás málo známých a tematicky podměrně odlehlých.

V práci s dospívajícími, zejména v souvislosti s výukou ve společenských vědách, v historii a politologii, by bylo možné uplatnit dvě ságy týkající se přijetí křesťanství v Norsku, obě založené na historických osobách a událostech, ale zčásti se odchylující od moderní doložené historie. V příbězích vystupují historické osoby, v první řadě Harald Zlatovlasý,  první historicky doložený norský král, sjednotitel Norska (vládl 872- 940). Hákon Dobrý se narodil jako jeho jedenadvacátý potomek, matkou Hákona byla sedmá Haraldova žena Tora a Haraldovi bylo tehdy skoro 70 let. Dalším historicky doloženým králem v příběhu je Athelstan, který vládl Anglii v letech 924 –939; osvobodil značnou část Anglie od dánských a norských Vikingů. Další historickou postavou je Haraldův syn  a Hákonův starší bratr Eirík Krvavá sekyra (vládl  940 – 945).  Na těchto ságách je pozoruhodný fakt, že  Hákon Dobrý se svými pokusy zavádět v Norsku křesťanství nenásilnou formou  tvrdě narazil na odpor jarlů a na svůj záměr musel rezignovat, kdežto o pár desítek let později Olaf Tryggvasson se zavedením křesťanství uspěl, neboť je prosadil násilím a krvavými výhrůžkami – slušní lidé to nemívají snadné, na rozdíl od násilníků.

Německo

Hrdinskou epiku německou, která je v některých ohledech blízká mytologii, v dalších zase rytířské literatuře, reprezentuje v první řadě Píseň o Nibelunzích, písemně zaznamenaná kolem roku 1200 v rakouském Podunají. Základem složitého a rozsáhlého příběhu je historický fakt zániku raně středověkého království germánského kmene Burgundů, které leželo na levém břehu středního Rýna a jehož střediskem byl Worms, jedno z nejstarších měst v Evropě (původně město keltské). V roce 436 Burgundové utrpěli zničující porážku od Hunů, zahynul i burgundský hrál Gundahar a země Burgundů po této porážce zanikla. Tradice nibelunských písní, které tuto událost zachycují, trvá od samého počátku středověku až do 13. stol., kdy byl epos zapsán ve své nynější podobě. Objeven byl v 18. století a oceněn ve století 19., jeho obdivovateli byli Goethe i Heine, Hegel ho označil za epos „vpravdě germánský, německý“, reprezentující německé ctnosti. Tento postoj k Nibelungům, který později zneužili nacisté, je dost problematický. Starší doba, „zašlé časy“, kdy se odehrály historické události, z nichž Píseň o Nibelunzích vychází, i doba, kdy na toto téma vznikaly první písně, ještě neznala rytířské ctnosti vrcholného středověku. Rytířskému kánonu neodpovídá úkladné zabití Siegfrieda a Kriemhildina pomsta, které patří ke klíčovým dějovým faktům eposu, některé prvky rytířského románu však ve 13. století do příběhu proniky pod vlivem dvorského rytířství. Především je to zobrazení burgundského dvora. “Píseň o Nibelunzích je poznamenána určitým napětím mezi tradovaným základem a jeho aktualizací v duchu doby, kdy vnikala,“ píše autor úvodu k českému vydání.[13] Ostatně u středověké slovesnosti se cosi jako „národní ctnosti“ dost těžko identifikuje, jednak proto, že národy, národní povědomí se sotva začínaly vytvářet, jednak proto, že pokud jde o bojovnost a krutost, se Keltové, Germáni a Slované od sebe prakticky nelišili a právě kvůli těmto vlastnostem byli Římany a Řeky souhrnně označováni za barbary. 

Hrdinou první části je Siegfried, hlavní postavou druhé části je jeho vdova, burgundská princezna Kriemhilda, po jeho smrti provdaná za hunského krále Attilu (německy Etzel). Hrdinové příběhu jsou schopni bojovat s tisícovkou mužů naráz a představují stejně jako v Eddě „…ctnosti hrdinů: tělesná zdatnost, chytrost, neohroženost, pohrdání smrtí, bezpodmínečná věrnost knížeti a druhům, hájení cti vlastní i cti rodu.“[14] Epos obsahuje barvité  popisy dvorského života – slavností, hostin, turnajů, oblečení a ovšem také zbraní, z nichž nejdůležitější jsou kouzelné meče ukuté trpaslíky. Důležitou roli v příběhu hraje poklad Nibelungů.

Předobrazem Siegfrieda byl asi francký král Sigebert I., který byl r. 510 zavražděn vlastním synem, a Sigebert II., zavražděný r. 575 nájemnými vrahy, vyslanými jeho švagrovou. Také Dietrich von Bern (v severské verzi Tiedrik), důležitá postava německé středověké epiky, je zobrazením příběhů Theodoricha II., ale některé epizody jsou převzaty ze života jeho otce Theodomira. Rovněž členové královské rodiny Burgundů mají historické předlohy.[15] Některé německé ságy, zejm. příběhy Dietricha von Bern,  obsahují  pohádkové motivy, jako jsou obři, trpaslíci, draci a kouzla. Přechody mezi mýtem a ságou jsou plynulé, mnoho hrdinů udává božský původ, Brunhilda v Nibelunzích je valkýra, Siegfriedův rod pochází přímo od Ódina.

Píseň o Nibelunzích  má  2.370 veršů, každý o dvou částech s pauzou uprostřed jako u Eddy, ale bez aliterací. Verše se dobře čtou a příběh  je vyprávěn přehledně a srozumitelně i pro dnešního čtenáře. Česky vyšla Píseň o Nibelunzích v překladu Jindřicha Pokorného, s obsáhlými poznámkami, které detailně vysvětlují vznik eposu i historické prvky příběhu.

Podle Písně pocházel Siegfried z rodu Völsungů a jeho rodné královské sídlo bylo v nizozemském Xantenu na dolním Rýně. V mládí vykonal velké činy, největší z nich bylo získání zlatého pokladu Nibelungů a následné zabití draka Fafnira,  spojené se získáním nezranitelnosti, jen na zádech mu zůstalo malé zranitelné místečko. Současně získal meč trpaslíků Balmung a po přemožení strážce pokladu, trpaslíka Albericha, i jeho plášť neviditelnosti a prsten. Zatoužil po krásné Kriemhildě, sestře krále Burgundů, a vydal se proto do jejich sídla ve Wormsu na horním Rýně. S králem a jeho bratry uzavřel přísežné bratrství a pomáhal jim v bojích se Sasy a Dány. Když se král Gunther vydal na Island aby získal královnu Brunhildu, Siegfried mu slíbil pomoc, ale chtěl za to ruku Kriemhildy. Při příjezdu obou reků Brunhilda předpokládala, že nápadníkem je Siegfried, ten se ale vydával za Guntherova vazala. Brunhilda stanovila úkoly, které v soutěži s ní nápadník musí zvládnout: hod kamenem, skok a hod oštěpem. Gunther to dokázal splnit jen díky Siegfriedovi, který mu pomáhal v Alberichově kouzelném plášti neviditelnosti. Po návratu do Wormsu se slavily dvě svatby, ale sveřepá Brunhilda Gunthera o svatební noci svázala a přemohl ji zase až náhradník Siegfried. Ten pak s Kriemhildou žil a vládl v nizozemském Xantenu, ale když se manželé ve Wormsu zúčastnili slavnosti, došlo ke konfliktu mezi oběma ženami. Brunhilda v přesvědčení, že má proti Kriemhildě společensky navrch, neboť stále považovala Siegfrieda za  Guntherova vazala, odmítla dát Kriemhildě přednost a popuzená Kriemhilda jí vztekle sdělila tajemství její svatební noci. Brunhilda žádala Siegfriedovu smrt a ujal se toho Guntherův příbuzný a man Hagen, který bodl Siegfrieda do onoho jediného zranitelného místa. Zoufalá Kriemhilda zůstala ve Wormsu, nemohla však svým příbuzným odpustit. Hagen usoudil, že by bylo výhodné mít poklad Nibelungů ve Wormsu, a když si ho na naléhání bratrů Kriemhilda nechala poslat, dočkala se další zrady. Hagen nesouhlasil s tím, že Kriemhilda z pokladu rozdává svým příznivcům  a  poklad proto utopil v Rýně. Kriemhilda pak svolila, že se provdá za hunského krále Etzela (Attilu). Po čase vylákala bratry a jejich družinu do Attilova sídla a dosáhla toho, že byli v boji postupně všichni zabiti, Hagena zabila vlastní rukou, ji pak  za to sťal Hildebrand, společník Dietrichův.

Příběh je založen na řetězci podrazů, násilí a zrad, jejichž zdrojem je prvotní situace, v níž  Gunther nebyl schopen sám získat Brunhildu a nechal se zastoupit Siegfriedem, kterého navíc vydával za svého vazala. Je to řetězec vpravdě dramatický, každý čin zákonitě vyplývá z předchozího a nutně vyvolává další děje.

Část Písně o Nibelunzích, nazvaná Vyprávění o tom, kterak obě královny se navzájem pohaněly, je otištěna v knize Báje, pohádky, pověsti. Celý příběh převyprávěla Ivana Vízdalová v kapitole nazvané Nibelungové aneb O vášni, štěstí, zradě a smrti. Příběh reprodukuje věrně, přidala i některé další motivy z jiných verzí. Je zde epizoda ze Siegfriedova mládí o jeho prvním setkání s Brunhildou. Ta tehdy žila v hradě obklopeném plameny, které nikdo nepřekonal, jen Siegfriedův kůň Grani, kterého dostal od Ódina. Siegfried ji tehdy žádal o ruku, ale ona odmítla, že není připravena. Při jeho příjezdu s Guntherem na Island proto oprávněně očekávala, že nápadníkem je on, ze zklamání pak plynula  příčina její  nenávisti ke Kriemhildě.

V knize Hrdinové starých evropských bájí vyšly dva příběhy shrnující celou Píseň o Nibelunzích  pod názvem Siegfried a poklad Nibelungů a Kriemhildina pomsta.  Další české převyprávění tohoto příběhu  představuje  Prsten Nibelungů - Legenda o Siegfriedovi. Otakary Chaloupky. Autor převyprávěl první část Písně Nibelungů. Rozvedl  popisy míst, budov a lidí, jejich dialogy a chování, popsal bitvy a konflikty mezi postavami. Provedl jednu zásadní změnu – Alberich, kterého Siegfried ovládá zázračným prstenem Nibelungů, je současně donašečem Hagenovým. Některé momenty autor domýšlí a někdy jakoby se je  pokoušel vysvětlit reálným způsobem.

Téma příběhu, založeného na válečnickém hrdinství, lze hledat v tom, že smyslem tohoto hrdinského konání je  „věhlas zaživa a proslulost po smrti“ [16],  čili snaha člověka být platným členem lidské společnosti a zanechat po sobě viditelnou stopu.

Další významný příběh z německé hrdinské slovesnosti představuje Dietrich von Bern aneb O přátelích, nepřátelích, kouzlech a cti. O tomto hrdinovi existuje celá série příběhů. Dietrich von Bern je v nich vládcem ostrogótského (tj. germánského) království v Lombardii na území nynější Itálie (Bern = Verona.). Jeho dynastie odvozovala svůj původ od Ódina. Dietrich si postupně vytvořil družinu hrdinů, někteří však časem odpadají a připojí se k římskému králi Ermrichovi, Dietrichovu strýci, který ponoukán zrádným rádcem proti synovci vytáhne a vypudí ho z jeho země. Dietrich pak žije na dvoře krále Hunů Etzela.  Nakonec Dietrich nad Ermrichovým vojskem zvítězí v bitvě u Ravenny. Většina hrdinů Dietrichovy družiny v bojích padne.

V příbězích o Dietrichovi von Bern  se spojují události historické či quasi historické či pověsťové s pohádkovými, a to ne už jen s motivy, ale i s postavami, jaké známe z pohádek, s celými situacemi či dějovými sekvencemi, a některé z nich připomenou konkrétní známou pohádku nebo pohádkový typ. Velkou roli hrají kouzelné meče vykované trpaslíky, mezi nimiž dominuje Alberich. Ten také ukradne spícímu obrovi slavný meč Nagelring, který on sám ukul. Je tu Alberichova neobyčejně pevná přílba Hidegrim, poklad obrů, čapky neviditelnosti, kouzelný prsten a další kouzelné předměty. Dietrich se ožení s Virginal, královnou obrů, trpaslíků a elfů, která žije v paláci na vrcholku Alp, když jí pomůže proti zlému čarodějovi Ortigovi. Jsou tu panny obětované drakům jako pravidelná daň, lvi, loupežníci a loupežnické hrady i přísežná bratrství hrdinů. Je tu také dánský hrdina  Deitleib, který připomíná Pecivála i Ilju Muromce, neboť i on stráví mládí lenošením a netečností a najednou je z něj neporazitelný rek. Je tu hrdina, který u jezera zabavil labutí šat víle, král trpaslíků Laurin a jeho růžová zahrádka uprostřed Alp. Krátce řečeno, směs středověké rytířské romantiky a pohádky.

            Několikrát už padla zmínka o díle J.R.R.Tolkiena. Nad germánskou mytologií se tomu nelze ubránit, neboť ta byla jedním z jeho důležitých zdrojů. Tolkien jako oxfordský profesor filologie, znalec staré a střední angličtiny a staré norštiny, resp. islandštiny, byl velmi dobře vybaven k tomu, aby dokázal splnit svůj velký plán – stvořit  mytologii pro Anglii, která ji postrádá. Od středoškolských let vytvářel vlastní jazyky: „Přišel na to, že chce-li takové vynálezy dovést k určité míře komplexnosti, musí pro jazyky stvořit „dějiny“, v nichž by se mohly vyvíjet.“[17] Je třeba dodat, že Tolkien hojně čerpal jak ze severských mýtů, tak z „temného věku“ Anglie.  Ale v jednom zásadním ohledu je Tolkien moderní: namísto hrdinů-supermanů, ne nepodobných moderním „akčním“ hrdinům, kteří dokáží porazit desítky protivníků naráz, fyzicky zdatným, dovedným a neporazitelným, válečníkům z podstaty, jsou jeho hrdiny malí, slabí, sousedsky usedlí hobiti, jejichž hrdinství nespočívá v utínání hlav, ale ve schopnosti přijmout svůj těžký úkol a neutéct před ním.

Jižní a východní Slované

            Stejně jako mytologie, i hrdinská epika má své souputníky a pokračovatele, díla na pomezí žánrů dalších a novějších. K nim patří slovanské hrdinské příběhy, v první řadě ruské byliny, jejichž jádro tvoří příběhy bohatýrů Kyjevské Rusi s Iljou Muromcem v čele. Stejně jako ostatní ruská, resp. sovětská literatura, i byliny u nás vycházely v hojném počtu, a dokonce některé vyšly i na počátku 21. století.  Některé z nich mohou velmi dobře posloužit v dramatické výchově.

První, kdo k nám převedl ruské byliny, byl František Ladislav Čelakovský ve svých Ohlasech písní ruských a v první třetině dvacátého století opakovaně vycházely dětem určené Ruské byliny Bronislavy Herbenové (1861 - 1924)[18]. Na počátku vydavatelského boomu období po 2. světové válce byl Jan Vladislav, který v roce 1962 vydal v tehdejším Státním nakladatelství dětské literatury (pozdější Albatros) převyprávění bylin pro děti pod názvem Příběhy třinácti bohatýrů. O dva roky později mu v tehdejším Státním nakladatelství krásné literatury a umění (pozdější Odeon) vyšly překlady původních veršovaných textů. Kniha je doplněna bohatým aparátem komentářů jak Jana Vladislava, tak Vladislava Stanovského.  Pro děti vydal Albatros knížku Iriny Karnauchové Ruští bohatýři (1984), v nakladatelství Práce vyšlo převyprávění slovenské autorky Heleny Križanové – Brindzové Bohatýrské byliny (1986) a konečně v roce 2011 v třebíčském nakladatelství Akcent vydali Ruské pověsti, obsahující kromě několika bylin i další ruské pověsti o loupežnících a zbojnících, o Stěnkovi Razinovi a četné další. V roce 1989 autorská trojice Václav A. Černý, Michaela Tvrdíková a Ivo Vaculín v knize Bohatýři dávných časů  vedle ruských bylin převyprávěli i eposy dalších národů SSSR – kalmycký, baškirský, jakutský, kavkazský, kazašský, arménský, karelofinský (tj. Kalevalu) a některých menších etnik. Čerpat je tedy z čeho.

Nejstarší cyklus bylin je vázán na Kyjevskou Rus, nejstarší stát východních Slovanů. Existovala v 9. -11. století a na jejím vzniku se výrazně podíleli Skandinávci, neboť na území nynější Ukrajiny a Ruska se od poloviny 8. století usazovali jednak Varjagové, tj. ozbrojení kupci ze severských zemí, putující za obchodem až k Arabům, a dále švédští kolonizátoři. Ruskou dynastii založil v 9. století Varjag Rurik, který jí dal jméno. Jeho synem byl Igor a k potomkům patřil i kníže Vladimír, který v Kyjevské Rusi vládl na samém konci 10. století a k jehož  vládě se pojí nejznámější cyklus bohatýrů, jako byl Ilja Muromec. Kyjevská Rus přijala křesťanství za Vladimírovy vlády, a to z Byzance. Jako datum zániku Kyjevské Rusi se udává rok 1169. Byliny byly zaznamenávány od 12. století.

Vladislavovy Příběhy třinácti bohatýrů obsahují celkem 33 příběhů a autor odkazuje na dvacet publikací, z nichž čerpal. Většinou jde o publikace  v ruštině, ale také je tu odkaz na  knížku B. Herbenové. V předzpěvu autor píše o Kyjevské Rusi a „Sluníčku knížeti Vladimírovi“  jehož “bohatýři za něho bojují, jezdí v širém poli, krvácejí v boji“, kdežto bojaři jen hodují. Bohatýrů je dvanáct rozumných, ale největší z nich je třináctý Ilja Muromec. První příběh nazvaný Mládí Ilji Muromce, vypráví, jak jeho rodiče, chudí chalupníci v Muromi, 33 let na něj čekali. Když se narodil, rostl z hodiny na hodinu, ale nemohl na nohy dalších 33 let. Změna nastala až když na něj, samotného v chalupě, zavolali tři žebráci, aby jim přinesl pití ze sklepa. Ilja vstal a na jejich pokyn třikrát vypil pivo sám. Pocítil sílu, ale žebráci mu řekli, že nesmí bojovat se staršími bohatýry, Volhou Vseslajevičem, Mikulou Selským synem a Bohatýrem Svatohorem. Také mu poradili, jak si vychová skvělého koně, Siváka Sivohříváka. Ilja pak šel pomáhat na pole rodičům a projevil nadpřirozenou sílu.  Pak odešel do světa a v kapitole Ilja na cestách Vladislav vypráví, jak Ilja přišel na rozcestí tří cest, kde stojí psáno, kterou cestou poutník potká svůj osud. Ilja se nejdříve vydal na cestu, kde má být zabit a zvítězil nad 40 tisíci loupežníky, na druhé z cest se má oženit, ale prokoukl lest dívčiny, která nápadníky likviduje pádem do sklepa, Ilja tam shodil ji a vysvobodil všechny mládence v sklepě uvězněné, a konečně na cestě, kde má zbohatnout, sebral zlato, stříbro a  drahé kameny a rozdělil je žebrákům. Pak se vydal do Kyjeva ke knížeti Vladimírovi, kam dorazí v třetím příběhu, nazvaném Ilja a Slavík Loupežník. Cestou  narazil na Tatary před Černigovem, město osvobodil, ale jel dál a byl varován před nebezpečným loupežníkem Slavíkem Dichmantěvičem, který třicet let blokuje cestu a všechny zabíjí svým  slavičím hvizdem. Ilja Slavíka přemohl, popravil i tři jeho zetě a Slavík, kterého Ilja dopravil až do Kyjeva, poslouchá jen jeho. Naposled zapískal naplno a Ilja ho popravil. Tím je nastartován celý cyklus příběhů, který v této dětem určené verzi Vladislav vypráví (na rozdíl od některých dalších autorů) v stejném pořadí událostí a představování dalších bohatýrů, jako v překladu původních textů, uvedených v knize Ruské byliny (1964, SNKLU). Další autoři, Križanolvá Brindzová i Karnauchovová předsazují příběhy starších bohatýrů před Iljovo narození a mládí, kdežto Tři cesty řadí až do jeho stáří.

Bohatýři v čele s Iljou chrání Rus a pomáhají knížeti Vladimírovi. Po dvanácti letech putování přijede Ilja do Kyjeva ke knížeti Vladimírovi, ale ten ho nepozná, nepohostí a nepodaruje, jak se sluší a patří. Ilja pak uspořádá na náměstí velkou hostinu všech chudáků a žebráků Kyjeva. A kníže popuzen bojary Ilju uvrhne do vězení na celé tři roky. Až když Tataři zjistili, že největší bohatýr je uvězněn, a táhli na Kyjev, kníže Vladimír pochopil, kdo ho může zachránit, Ilju pustil z vězení a ten slavně pobil Tatary.

Obřadnost stylu je dána opakováním slovních spojení, která popisují bohatýrské činy v nadsázce. Například: „…jeho kůň Sivák Sivohřivák letí jak pták, jak bílý sokol. Prvním skokem skočil dobrých patnáct verst, druhým skokem skočil dobrých třicet verst a ten třetí skok už nikdo neviděl… z hory na horu přeskakuje, z chlumu na chlum se krokem přehupuje.“ Nebo: „Vysoko v sedle sedí bohatýr, bujnou hlavou ční nad lesy strojící, šišákem trhá oblaka chodící...“  Četba působí hrdinsky i poeticky díky četným epitetům a hyperbolám, přitom poklidně epicky plyne. Na rozdíl od francouzských, španělských a německých hrdinských příběhů jsou tyto příběhy lineární, jednoduché, bez zápletek. Roland, Cid, Siegfrid i ti další čelí mnoha překážkám, intrikám a zradám, rozhodují se mezi různými možnostmi na základě etického kodexu rytířství, dopouštějí se omylů a chyb a revidují svá mylná rozhodnutí.  Krátce řečeno, situace, v nichž se ocitají, jsou dramatické, kdežto u  ruských bohatýrů tomu tak není, ti  všechno překonávají  silou a svou velikostí. Přitom mnoho dějů je pojednáno všeobecně a hromadně (Ilja porazí 40 tisíc Tatarů!), individuálních počinů je tu minimum. Mnoho možností tedy pro dramatická zpracování byliny nenabízejí, pokud je moderní autor k dramatičnosti převyprávěním neposune. Kromě toho nadsázka, která je na příbězích  podstatná, neboť bez ní ztrácejí svou identitu, je sotva realizovatelná dramatickou formou, snad jen s výjimkou animovaného filmu

V závěrečné kapitole nazvané A co bylo dál  vypráví Vladislav dětem o původu bylin, historických okolnostech jejich vzniku a cestě do literatury a zařazuje je k Rolandovi, Cidovi a Siegfriedovi a kralevici Markovi a i to řadí jeho knížku do kategorie literární, ne dramatické výchovy, i když popravdě řečeno, právě v onom historickém, etnografickém a kulturně antropologickém poznávání by byla jistá možnost využití.

K slovanským souputníkům rytířské epiky lze zařadit i jihoslovanské junácké písně, guslarů, které v 19.  století sepsal Vuk Stefanovič Karadžič. Jejich hlavní hrdinskou postavou je Kralevic Marko a ústřední událostí bitva na Kosovu poli na den sv. Víta 15. 6. 1389, v níž Turci dobyli Kosovo a pronikli tím až k Jadranu. Podrobili si Srbsko na půl tisíciletí a přinesli do této oblasti islám, čímž rozdělili obyvatelstvo nábožensky a důsledky toho se projevují dodnes. Příběhy umožňují zabývat se nejen historií Jihoslovanů a vlastně i předhistorií  současných sporů a konfliktů na západě Balkánu, ale také v příbězích o Turecké nadvládě i  historií Evropy jako celku a učinit dramatické aktivity součástí historie a témat politologických.

            Ale i českou středověkou literaturu zasáhl vliv rytířské epiky. Jedním z podstatných děl z tohoto období je Staročeská Alexandreida z konce 13. století. Příběhy makedonského krále Alexandra Velikého a jeho výbojů na východ ve 4. století př. n. l. patřil k nezbytné součásti středověkých národních literatur  Francie, Německa, Anglie, Itálie, Španělska, Turecka, Rumunska, Maďarska, Norska, Švédska, Dánska, Ruska, Polska, Chorvatska, Bulharska, Srbska a Ukrajiny. Albert Pražák o tom napsal: „Každá země a každý národ dotkly se slovesně velkého makedonského krále a vybraly si z nepřehledně nastřádané látky o něm, co vyhovovalo jeho povaze. Králova antická podoba nabyla přitom i mnoho křesťansko- rytířských rysů a odstínů. Z řeckého pohana stával se tu poznenáhlu symbolický hrdina křižáckých zápasů se Saracény a s pohany, rytíř v dobovém, pojetí a zabarvení, bojovník za křesťanský ideál na této zemi.“[19] V české Alexandreidě se odráží doba jejího vzniku i postava  Přemysla Otakara II.

            České varianty západoevropských rytířských příběhů obsahuje kniha  Rytířské srdce majíce. Jsou to veršované texty tří příběhů pod názvy Vévoda Arnošt, O Jetřichovi Berúnském (Dietrich von Bern) a Tandariáš a Floribella. Jsou dost komplikované a marná sláva, moudřejší by bylo jít rovnou k pramenům.

 

[1] Viz J. Pokorný: Evropský Parzival, citace Petruse Borela

[2] J.Pokonný, Evropský Parzival, in: Parzival, s. 407

[3] viz J.Le Goff: Středověký člověk a jeho svět – kapitola II., Válečník a rytíř

[4]  tamtéž s. 69

[5] Campbell: Proměny m mýtu v čase,s . 163

[6] K.O´Morgan a kol.: Dějiny Británie, s. 56

[7]  viz Clarusová, kapitola  Předzvěst legendy o grálu

[8] Liz Green – Juliet Sharman-Burke,s. 67-68

[9]  tamtéž, s. 114

[10] Vilém Mathesius, in: Malory, s. 15

[11]  Steinbeck, s. 71

[12] tamtéž, s. 110

[13] Viz Pavel Trost: Úvod, in:  Píseň o Nibelunzích, Odeon, Praha 1974, s. 8

[14] Kadečková, in: Edda, s. 16

[15]  podrobněji viz Zatočil, ss.  16-19

[16] Béowulf, s. 303

[17]  Carpenter, s. 85

[18]  Vit text  dostupný z www/ROBON.cz/admin/files/ModuleKniha/323-Ruske-byliny/kniha.pdf

[19] Albert Pražák: Úvod, in: Staročeská Alexandreida, ELK 1949, s. 10

Sága rodu Přemyslovců aneb Staré pověsti české

Sága rodu Přemyslovců aneb Staré pověsti české evamachkova Út, 12/05/2017 - 14:06

Dobře je známe, a snad právě proto si neuvědomujeme, jaký je to prazvláštní, těžko zařaditelný fenomén.

Původ mají v starých kronikách a jejich zásluhou se jeví jako nejstarší dějiny české, ale nejsou podloženy žádnými nejen listinnými doklady, ale ani jakýmikoli archeologickými nálezy. Tím se podobají mýtům, ale mytologie je náboženství, pojednává o stvoření světa a o bozích a jejich činech, a po tom tu není ani stopy, pohanské bohy do nich zavedl až Jirásek,  středověcí autoři se od pohanství jejich hrdinů distancovali.

V názvu, který se vžil, mají tyto příběhy termín „pověst“. Ale historická pověst je zpravidla vázána na historickou postavu, a žádný z jejich hrdinů jako historická postava doložen není, maximálně lze o nich uvažovat jako o pověstech místních, neboť k některým historickým místům vázány jsou, ale místa jsou v nich spíše podružná, dominantní jsou postavy. Navíc pověst je lidová slovesnost, ale „staré pověsti české“ mají zřejmý původ ve slovesnosti umělé, respektive v literárním zpracování mýtů.

            Odborníci se přou, zda jejich pramenem byly zpěvy a vyprávění českých hradních pěvců a vypravěčů raného středověku[1], anebo zda kronikáři, tedy především Kosmas, přejímali motivy z Bible, od antických autorů, z dobové slovesnosti ostatních národů a ze známých příběhů své doby,[2] ale zcela se shodují v tom, že jde o  umělecké dílo, o fikci, ne o historii, byť jakkoli transformovanou. „Tak jak je známe ze zápisů 10. – 12. století, u legendisty Kristiána a zejména kronikáře Kosmy, jsou samozřejmě již učenou a literární adaptací pro potřeby nového přemyslovského státu. Nevyprávějí o tom, jak kdysi dávno vznikl a byl ustrojen český kmen, ale o tom, jak je od dávných časů ustrojen současný přemyslovský stát. Jsou jeho sociologií, ne historií.“[3] Přitom na rozdíl od obdobných látek ze Skandinávie či z Irska jejich zdroje nejsou  původní, ale jsou převzaty z druhé až třetí ruky.

            V Kristiánově legendě, pocházející z konce 10. století, je jejich prazáklad obsažen v jediném odstavci, v němž figuruje „jakási hadačka“, na základě jejíhož proroctví je založena Praha. „Potom nalezše nějakého velmi prozíravého a důmyslného muže, jenž se jenom orbou zabýval, jménem Přemysla, ustanovili ho podle výroku hadaččina knížetem nebo vladařem, davše mu za manželku svrchu řečnou pannu hadačku.[4] Je tu „jakási“, „nějaký“,  i neurčitý „kníže nebo vladař“…

            Ve 12. století díky děkanu Kosmasovi dostal příběh určitější podobu. Začíná  biblickou potopou světa a stavěním Babylonské věže. Pak lidstvo po mnoha staletích konečně přišlo do těchto končin Germanie. Celá totiž ona zem, ležící pod severní točnou až k řece Tanais  (=Dunaj) a na západ… tehdy úhrnným názvem slula Germanie.“  Do této země  „vstoupil člověk, ať to byl kdokoli – neznámo s kolika lidmi…“  Jmenoval se Čech a po něm byla země nazvána, nicméně u Kosmy to byla postava dost neurčitá. Kosmas pak popisuje šťastný věk bez osobního vlastnictví i bez pevných manželství, a až když se obecné změnilo ve vlastní, stal se soudcem Krok, který měl tři dcery, Kazi, Tetku a Libuši prorokyni, která se po Krokově smrti stala soudkyní, a byla jí do chvíle, kdy se proti jejímu soudu vzbouřil jeden z bohatých obyvatel soudících se o mez. Když k ní přišli, Libuše si rozmařile hověla v poduškách. Na jejich urážky, jimž dominovalo známé „dlouhé vlasy, krátký rozum“,  reagovala Libuše slovy: „ …poněvadž žijete bez bázně, právem mne nedbáte. Neboť kde je bázeň, tam je i kázeň. A nyní je velmi zapotřebí, abyste měli správce ukrutnějšího než je žena…“ Sestry, prorokyně, kouzelnice a čarodějka, se poradily, co činit a výsledkem bylo poselstvo k Přemyslovi. Libuše udala jeho jméno, popsala, kde a jak ho najdou a pronesla přitom řeč o tom, že obyvatelé dobrovolně ztrácejí svobodu a budou toho litovat, protože snadné je knížete nastolit, ale nesnadné ho sesadit. Řeč je to dost výhrůžná. A pak následuje Libušin výrok, že kůň poselstvo povede „neboť tu cestu nejednou šlapal“. Kosmas ale vzápětí učiní pokus zastřít ono faux pas, když dodává: „Lichá se šíří pověst a zároveň mínění křivé…“  Jediný, kdo se později ujal motivu tajné lásky Libuše a Přemysla, byl Josef Wenzig, libretista Smetanovy Libuše, který připustil jejich předchozí vztah. Jirásek možnost nočních návštěv Libuše ve Stadicích českým dětem a mládeži utajil, mj. tvrzením, že poselstvo putovalo do Stadic tři dny, což je při jejich nevelké vzdálenosti od Prahy a Vyšehradu dost nepravděpodobné. [5]

            Libuše se za Přemysla provdá, věští slávu Prahy i existenci svatých Václava a Vojtěcha. Po její smrti následuje dívčí válka, u Kosmase velmi stručná a jednoduchá epizoda: dívky si vybudovaly Děvín, muži na to reagovali stavbou hradu Chvrastenu, tj. Vyšehradu.  Ale dívky s muži bez velkých průtahů uzavřely  příměří. Slavily je hostinou, na jejímž konci každý muž unese jednu dívku - poněkud to připomíná antické bakchanálie, ale tak trochu i Sen noci svatojánské. Od té doby jsou ženy pod mocí mužů.  Když Přemysl zemřel, nastoupil jeho syn Nezamysl a pak už následuje jen výčet jmen (Mnata, Vojen, Vnislav, Křesomysl, Neklan a Hostivít) až do nástupu Bořivoje,  prvního doloženého knížete. „O životě stejně i o smrti těchto knížat se mlčí, jednak že jsouce oddáni břichu a spaní, nevzdělaní a neučení, podobali se dobytku… jednak i proto, že nebylo toho času, kdo by perem zachoval paměti jejich skutky“,  píše Kosmas. Nicméně k jednomu z nich se okamžitě po tomto prohlášení vrací, a to k Neklanovi a jeho Lucké válce.

            O dvě století později se příběhu ujal Dalimil  - „tak řečený Dalimil“, neboť identita autora veršované kroniky z počátku 14. století je neznámá. Ten některé motivy a situace rozvedl. Tak hned na začátku se dozvídáme, že lech Čech (lech je tu společenskou pozicí, ne jménem), který žil v Charvátech v kraji srbském, se dopustil vraždy (motiv který další pohoršení autoři vypouštěli), proto z Charvát odešel a spolu se svými lidmi stanul na hoře Říp. Dál příběh probíhá prakticky stejně jako v Kosmově kronice, ale dozvídáme se, že Stadice se jmenují podle toho, že Libušin bílý kůň se tam zastavil, stál. V této scéně se poprvé objevuje Přemyslovo proroctví, že nedoorání pole bude znamenat častý hlad v zemi a na radlici poslům podává jídlo proto, že zhrdli měkkou ženskou dlaní. 

U Dalimila je rozvinut příběh Dívčí války. Po Libušině smrti chtěly dívky vládnout, proto si vybudovaly Děvín a vládla jim Vlasta. Otcové to považovali  za dívčí  rozmar a proto nezakročili. Jedině Přemysl, budující Vyšehrad, muže varoval. Následuje pět let výpadů dívek proti mužům, kteří jsou ohroženi. Ve spánku manželka zabila manžela, dívky lstí vlákaly muže na Děvín a pobili je. Plány dívek mařil Ctirad, a proto na něj nastražily Šárku, která byla nejhezčí. Dívky požadovaly, aby byli narození chlapci zmrzačováni, ženy si měly vybírat samy manžela a ten ať oře s voly, žena si má dělat co chce. Rozběsněný Přemysl svolal sněm, vládla všeobecná hrůza z dívek. Následovalo pozvání panen na Vyšehrad, kde je muži  zneuctili. Vlasta byla zabita, rozsekána na kousky, bylo pobito 200 dívek, některé se pokoušely obměkčit bratry, ale nepochodily. A Ctirad pohřbil Šárku zaživa.

Po Přemyslově smrti následuje výčet dalších knížat, ale u Vojena je vysvětleno, jak  došlo k Lucké válce: Vojen rozdělil zemi svým dvěma synům, Lucko dal Vlastislavovi, Čechy Unislavovi. Následuje příběh Lucké války, ta však má ještě dohru - za vlády Hostivítovy se Lučan Leva neúspěšně pokusil dobýt Prahu, ale jeho bojovníci se jen zesměšnili.

Zatímco Kristián vystačil s jedním odstavcem a  Kosmas příběh rozvedl na dvaadvacet stránek, Václav Hájek z Libočan v 16. století  ho rozkošatil na víc než 130 stran. Jaroslav Kolár v předmluvě k Hájkově kronice napsal, že hojná míra reálných detailů, které příběhu dodal, vedla k tomu, že jeho příběhy byly chápány jako historické.[6] V historičnost oněch příběhů uvěřil i František Palacký a operoval s ní ještě v 50. letech 20. století Zdeněk Nejedlý i historici jeho doby, kteří z nich odvozovali teorie o matriarchátu a třídní společnosti v počátcích slovanského osídlení české kotliny.

Hájek hned v úvodu protestuje proti Dalimilovu předpokladu, že Praotec Čech byl vrah. Podle něj přivedl do Čech, zdaleka ne neobydlených, protože již před tím zde žili Germáni, i původní slovanskou šlechtu, která ale nebyla chtivá vlády. Spolu s Čechem přišel i jeho bratr Lech (už ne funkce, ale jméno). V původní vlasti je znechutily spory a vraždy mezi jejich příbuznými a proto odešli v počtu asi 600 osob. Příchod Čecha a Lecha do Čech datuje Hájek rokem 644. V roce 649  byl pod Řípem postaven dům, roku 653 odešel Lech  se svými lidmi na východ a kouřem dal znamení, kde se usadili, místo proto bylo nazváno  Kouřim. A takto datace pokračují: 661 umírá Čech, následuje 9 let bezvládí, 670 byl zvolen Krok, čtyři roky na to odešel Lech na východ a založil Hnězdno a Krakov… Hájek dokonce ví, že sněm, který rozhodl, aby se Libuše vdala, se konal 10. května 722, 13. května vyrazilo poselstvo do Stadic…Pozoruhodná přesnost!

Hájek provedl v příběhu některé velmi podstatné změny. Připsal dvě výrazné postavy. První z nich je Bivoj, druhou celý poměrně rozsáhlý příběh Horymíra, jeho boje proti úniku sedláků do stříbrných a zlatých dolů i jeho skoku na Šemíku z Vyšehradu na druhý vltavský břeh.

Druhá výrazná změna spočívá v tom, že vytvořil cosi, co bychom moderně nazvali „budování státu“ – popisuje nespočet případů založení hradů a měst, většinou pojmenovaných po zakladateli (podle něj všechna města, vesnice a hrady, začínající na Lib- založila Libuše), nálezů drahých kovů a zakládání dolů. Zkrátka vytvořil iluzi bohatého zakladatelského života v zemi.

Podrobnosti pokračují: Libuši si chtěl vzít Domaslav, ale ona ho odmítla, protože podle předpovědi si má vzít sedláka oráče. Téhož roku 721 Libuše soudila spor Rohoně s Milovcem o meze v Chuchli, Rohoň byl odsouzen a vedl řeči proti ženám (dlouhé vlasy, krátký rozum). V dalším roce došlo k sňatku Libuše s Přemyslem, 735 zemřela Libuše,  Nezamyslovi bylo v té době 10 let. Rok na to vystoupila Vlasta, ženy po Libušině smrti nebyly už ve vážnosti. Spousta dalších podrobností, například padl návrh, aby se Vlasta ucházela o Přemysla, když Přemysl odmítl, byl to důvod k boji. Bojovné dívky kupodivu užívaly text z husitského chorálu „Bíte, zabíte, žádného neživte!“  A tak dále, smrt Přemysla, jeho následovníci… Roku 843 začíná příběh Horymíra, Lucká válka začala 869 na jaře,  10. května proběhla bitva  na  Turském poli.  Hájek měl zřetelně talent romanopisce, ale román v jeho době bohužel ještě neexistoval.

            V průběhu staletí zpracovávali staré pověsti české i další kronikáři a literáti, nicméně tři uvedení jsou hlavními autory tohoto epického celku a Kosmas je zřetelně autorem hlavním, určujícím další vývoj látky. Kosmas (narodil se asi 1045 a zemřel v říjnu 1125) získal klasické vzdělání své doby (studoval v Lutychu – Liege), byl kanovníkem a děkanem kapituly pražské, hodně cestoval. Kroniku českou psal až ve vysokém věku, asi od r. 1110 do první poloviny roku 1125, tedy téměř až do smrti. Látce, která nás zajímá, věnoval prvních 13 kapitol první knihy Kroniky. Jde přitom zřetelně o literární inspiraci, ať už z cizích či českých pramenů – stopy antických příběhů i dalších epických děl pozdního starověku a počátku středověku (Edda, Píseň o Nibelunzích, keltské příběhy) je zcela zřejmý. Ačkoli se jednotlivé epizody v průběhu věků různě proměňovaly a rozvíjely, základ zůstal týž: jsou psány ryze kronikářsky, jak události po sobě následovaly, bez vnitřní vazby a nutnosti, tedy bez dramatického děje. Mnohé pasáže shrnují dění mnoha let a konání velkých skupin lidí či blíže neurčených nebo jen jménem určených osob. Příběhy jednotlivců začínají vlastně až Libušiným soudem, kdy vzniká jistá zápletka, vzápětí bezproblémově vyřešená - Libuše na urážku a odmítnutí své působnosti jako soudkyně reaguje tím, že se provdá. Následuje další příběh, u Kosmy stále ještě bez individualizovaných postav a bez složitější zápletky.  Dramatičtější, snad tedy i hratelnější příběh, se z ní stává až u dalších kronikářů. Při troše dobré vůle by se tu dalo najít (konec konců ve spojení s Libušiným soudem) i téma pro dnešní mládež – otázka postavení ženy mezi muži, pokud téma emancipace dnešní mládež ještě zajímá.

Po Dívčí válce u Kosmy následuje už jen výčet Přemyslových potomků  a Lucká válka. V tomto příběhu je jistý potenciál dramatičnosti, ale výstavba Lucké války, resp. příběhu Neklanova, je velmi roztříštěná a postrádá jednotu děje: do první poloviny příběhu je vsunuta epizoda Straby, vybočující z poměrně realistického popisu průběhu války svou magičností (kouzla Strabovy macechy, magická účast jeho ženy ve válce, která vede k její smrti). A na konci je jakoby další volně připojený příběh – vražda Vlastislavova syna  zrádným Durynkem; žánrově bychom tento příběh vraždy dítěte dnes označili asi jako thriller či horror.

            Další zcela nové příběhy pak připojil Hájek. Bivoj je epizoda, v níž silák zdolá divokého kance a okouzlí tím Kazi – spíše referát o sportovním výkonu, než dramatická zápletka. Nadějnější je další příběh přidaný Hájkem, a to Horymír a jeho boj proti jednostrannému soustředění na drancování přírodních jevů a panské (ne vždy nutně knížecí) chamtivosti (viz  příběh v převyprávění Petiškově).

            Kosmas psal v duchu své doby a její konkrétní politické situace. Vladimír Karbusický to vysvětluje takto: „K psaní jej přivedly potřeby státotvorné vrstvy společnosti, k níž náležel; jeho kronikou se jako červená nit vine idea jednotného, uspořádaného státu; Kosmas odsuzuje odstředivé snahy a rozbroje knížat.“[7], Ale psal také v duchu ctnostného kněze a vzdělance své doby, jako historik, který jednoduchým způsobem zaznamenává, co se událo. Přitom sem tam udělal poznámku svědčící o tom, že vyprávěné příběhy nepovažuje za historickou jistotu.  A zdá se, že hlavním motivem vytvoření tohoto příběhu byl fakt, že v roce 1086 byl Vratislav II. korunován (ne ovšem dědičně) na krále a pozici jeho rodu historie, byť pomyslná a nejistá, nepochybně upevnila.

            Na tomto charakteru oné ságy přemyslovského rodu nic nezměnil ani literárněji více uvažující a tvořící Dalimil, ani bujnou fantazií nadaný Hájek, který jen rozváděl a zmnožoval příběhy ryze kronikářského charakteru.

            Porovnáme-li „staré pověsti české“ s ostatní evropskou epikou pozdního starověku a raného i vrcholného středověku, musíme si přiznat, že je to velmi slabý odvar, navíc že postrádá jakoukoli dramatičnost. V Písni o Nibelunzích se celý rozsáhlý příběh odvíjí od počáteční situace Brunhildy mezi Siegfriedem a Guntherem, z níž dramaticky nutně vyplývá celá série důsledků, lásky i nenávisti, boje o poklad, zrady a vraždy, vrcholící závěrečným masakrem, v němž zahynou všichni, včetně jeho iniciátorky Kriemhildy. Co se stalo na začátku, iniciovalo vše následující.  Podobně další příběhy, jako je Tristan a Isolda, příběhy z Eddy, keltské látky, jako je Válka o býka či Deirdre a Usnovovi synové, jsou sice díla epická, ale také potenciální dramata. V tomto smyslu jsou „staré pověsti české“ velice chudé. A popravdě řečeno, historie jejich literárního (i ostatního uměleckého, ba i vědeckého) života je vlastně daleko dramatičtější a napínavější, než tyto látky samy.

            Neboť v 19. století přicházejí na scénu Rukopisy královédvorský a zelenohorský, dílo jak se zdá téměř jistě Václava Hanky, nadaného literáta. Už samotné „boje o rukopisy“, tj. o pravost těchto s dobrými úmysly vytvořených podvrhů, by vydaly na drama. Navíc se v nich projevil – přes snahu vyvolat dojem starobylosti – moderní pohled na literaturu.

            Rukopis zelenohorský rozvíjí a konkretizuje Libušin soud. Bratři, kteří se přeli o dědictví, se jmenovali Chrudoš a Šťáhlav. Starší Chrudoš chtěl celé dědictví po otci podle německého vzoru, kde dědil prvorozený, kdežto v Čechách platilo rovné dědění obou bratrů. Na Libušině soudu  nejen sama Libuše, ale  celý  sněm rozhodl pro rovné rozdělení majetku, což popudilo Chrudoše, který vinu za výsledek přičítal Libuši. Z této varianty se ujala zejména obě jména soudících se bratrů.

Rukopis Královédvorský obsahuje příběh nazvaný Čestmír, převyprávění Lucké války. Čestmír je Neklanův vojevůdce a vede knížecí vojsko proti Vlaslavovi. Nic nepředstírá, jako u Dalimila, kde se vydává za Neklana,  je sám za sebe jako velitel armády. První epizodou je dobytí hradu Kruvojova, Neklanova poddaného, který ale pustošil zemi a zajal Vojmíra a jeho dceru. Čestmírovo vojsko hrad dobylo, Kruvoj byl popraven, Vojmír se přidal k Čestmírovi a společně pak porazili Vlaslava. Tato verze zachovává jednotu děje i žánru, má jasný začátek, prostředek a konec, expozici, kolizi, krizi i naznačenou katastrofu.

            Na historii Rukopisů – zkráceně RKZ – je nejpozoruhodnější fakt, že ačkoli byla od počátku zpochybňována jejich pravost, měly velmi silný vliv na českou kulturu 19. století.   Definitivní konec diskusím o jejich pravosti učinily až v 70. letech 20. století chemické rozbory Kriminalistického ústavu.  Rukopisy ovlivnily jak výtvarné obory (výtvarníci budovy Národního divadla), tak  hudbu (Smetanova Libuše, Má vlast) i literaturu (především Alois Jirásek). V tomto kontextu se také až v průběhu 19. století stal mystickým místem české historie Vyšehrad. Je to doklad, jakou sílu a vliv na uplatnění talentů má povzbuzení, jak snadné je vlastně potlačit komplex méněcennosti, nedostatek sebedůvěry a z nich plynoucí pasivitu.

            Kronikářům uvěřili i historici 19. století – František Palacký i Václav Vladivoj Tomek. Pozdější historici a zejména archeologové však nenašli jedinou stopu, která by potvrzovala cokoli z kronikářského podání pověstí. Historické bádání revidovalo i posloupnost stavby objektů, v nichž ony fiktivní osobnosti podle kronik žili a z nichž vládli – Tetína, Vyšehradu, Budče, Levého Hradce a dalších.[8]

            Celý proces dovršil Alois Jirásek Starými pověstmi českými (poprvé 1894), který jim dodal v plné míře moderní literární podobu a učinil je obligátní dětskou četbou a tedy i celonárodním vlastnictvím. Vycházel zejména z Václava Hájka z Libočan, něco přidal z Rukopisů a snad i z Dalimila, ale základní epizodický charakter příběhů nezměnil a ani změnit nemohl, nechtěl. Příběhům však dodal jazykovou obřadnost, lyriku a romantiku, i konkretizaci toho, co kronikáři odbudou jednou větou zahrnující velký časový úsek. Přidal  popis míst a přírody a v mnoha ohledech dodal příběhům jasnější vzájemnou souvislost i   historické poznatky své doby (např. užívá ne bohy antické, ale slovanské, jako je Perun).

 Praotec Čech a jeho lidé přicházejí v jeho podání ze země z Charvatské, která leží za Tatrami, u Visly, odstraňuje tedy omyl s příchodem Slovanů z jihu. Čech a Lech opouštějí „zemi neblahou“, v níž byli původně zvyklí obdělávat půdu, byli tedy již zemědělci. Vynechává promiskuitu, kterou líčili kronikáři. Za Čecha vládl řád a kázeň, po jeho smrti nastaly sváry, proto je hledán nový vojvoda, Lech navrhl Kroka. Krok sídlil na Budči, kde byla i škola, v níž se vyučovalo zejména pohanskému kouzelnictví. Již v této době se ale buduje i Vyšehrad (který ve skutečnosti vznikl až po Pražském hradu). Za doby vlády Krokovy, která trvala 30 let, byl mír. Jeho dcery se vzdělávaly na Budči a spolu s nimi i Přemysl z rodu Stadiců. Z usnesení rady starších po Krokově smrti vládu převzala Libuše. 

Příběh Bivojův Jirásek líčí velmi romanticky, Libuše s Kazi pobývaly v zahradě, když Bivoj přinesl na Vyšehrad kance z Kavčí hory. Zpětně se tu vypráví, jak kanec škodil, je tu i popis jeho ulovení. Koná se velká oslava s medovinou, Bivoj pokukuje po Kazi a dostane darem pás, který vybrala právě ona. Bivoj pak přespí na hradě, odjíždí s Kazi, doprovází ji až na Kazín a svatba se koná do podzimu. Vybavil ten jednouchý příběh spoustou podrobností a dodal mu na živosti, na jeho chabosti ovšem nic změnit nemohl, stejně jako u ostatních epizod.   

Staré pověsti jsou a asi zůstanou součástí vlastivědy ve čtvrté třídě, a i když to není látka dramatických kvalit, asi sem tam někdo použije dramatické metody při jejich probírání. Důležité ovšem je nepropadnout přitom představě, že jde o historii; nepodlehnout emocím  obrozeneckého typu vlastenectví,  neuvěřit, že jde o dílo literárně ojedinělé, lidového původu a umělecky zvlášť pozoruhodné. Marná sláva, česká literatura svým významem překročila naše hranice až ve 20. století.

 

[1] Viz Dušan Třeštík

[2]  Viz Vladimír Karbusický

[3]  Třeštík, s.16-17

[4]  Kristiánova legenda, s. 19

[5] Podle údajů, které jsem o vzdálenosti Stadic od Prahy a rychlosti koně spočítala – samozřejmě  jen přibližně a bez záruky  – dalo se to klusem stihnout  tak asi za dvě hodiny.

[6] Václav Hájek z Libočan, Kronika česká, s. 16

[7] Karbusický, s.  54

[8] Viz Václav Davídek: Co bylo před Prahou – autor  rozplétá složitou síť lokalizací, které podávají kronikáři od Kosmy přes Dalimila a Pulkavu až k Hájkovi a od něho k Rukopisu zelenohorskému v porovnání s historicky doloženými a doložitelnými fakty.

Kouzlo a realita aneb Lidová pohádka

Kouzlo a realita aneb Lidová pohádka evamachkova Út, 12/05/2017 - 14:12

 Co všechno lze v pohádce nalézt, o tom píše Bruno Bettelheim ve své knize  Za tajemstvím pohádek.  Výmluvný je původní anglický název – The Uses of Entchantment, tedy Užitečnost kouzla. Bettelheim rozebírá pohádky na základě své praxe dětského psychoanalytika, ale hledá v nich hlavně to, co se týká každé dětské populace, běžných dětských problémů a složitostí dětského života. „K některým vývojovým zkušenostem musí dojít ve správný čas, a dětství je od toho, abychom  se naučili přemostit obrovskou propast oddělující duševní prožívání a reálný svět… člověk, který dokáže v životě spojit rozumový řád s nelogičností svého nevědomí, je schopen citlivě vnímat jak pohádky dítěti v této integraci pomáhají. Dítěti i dospělému… pohádky zjevují pravdu o lidstvu i o něm samém.“[1]

             Položíte-li otázku „o čem je pohádka o Jeníčkovi a Mařence“, odpověď (nejen dětská) nejčastěji zní: „o chaloupce z perníku“, „o dětech, které se ztratily“ nebo něco podobného. Dějová fakta, motivy a postavy jsou na pohádce nejviditelnější, příběh nejpřitažlivější. Ale každá pohádka má – stejně jako jiné literární dílo – své téma. A zpřesníte-li svou otázku tímto směrem, obvykle slyšíte „o vítězství doba nad zlem“. Ale to je cosi jako generální, zastřešující téma, spíše jedna ze složek charakteristiky žánru, ale ne téma jednoho konkrétního příběhu. Téma je obsah sdělení konkrétního textu, konkrétního syžetu, je to jeho hlavní myšlenka, spojnice mezi jednotlivými dějovými fakty, motivy, postavami, jejich jednáním, slovním materiálem, jímž se text vyjadřuje, jinak řečeno téma je to, co drží strukturu díla pohromadě a dodává mu identitu. U pohádky to často v dospělosti nevnímáme, protože jako dítě nás uchvátil příběh, děj, postavy, kouzelné prostředky, tedy celý arzenál, jímž se téma vyjevuje, ale téma samo jsme si nepojmenovali, nezformulovali, a tento dojem si neseme i do dospělosti.

            Pohádka je obrazem mezilidských vztahů, jednání a dějů, které jsou přes všechnu zvláštnost a nadpřirozenost kouzel a kouzelných bytostí reálné a v životě se opakují. Dokonce se dá říct, že ve fondu pohádek je obsaženo vše důležité a obecně lidské, čím a jak lidé žili, žijí a nespíš i nadále budou žít. Proto také má smysl se pohádkou v dramatické výchově zabývat, a to nejen jako předlohou pro inscenaci, ale i jako látkou pro interní práci, pro improvizace, pro dramatické strukturování či třeba jen pro dílčí aktivitu v hodině. Práce s pohádkou má řadu aspektů, existuje i řada kritérií výběru toho či onoho textu. Tyto kapitoly se zabývají v první řadě hledáním témat, tedy hlavního důvodu volby určitých textů, ostatních kritérií se dotknou jen částečně.

            Ono běžně uváděné hlavní téma, vítězství doba nad zlem, není vázáno výlučně na pohádku, totéž lze totiž říct o žánrech jako je fantasy (Pán prstenů, Harry Potter…) nebo detektivka, i mnoho jiných literárních děl. V pohádce, v první řadě v pohádce kouzelné, je toto vítězství spojeno s dospíváním mladého jedince. V chlapecké pohádce je to mladík, který odchází do světa a svými činy prokazuje svou hodnotu a dospělost, v dívčí pohádce hrdinka musí přetrpět a unést svůj úděl. Jedna z teorií vzniku kouzelné pohádky vychází z předpokladu, že její příběh je obrazem a odrazem pradávných iniciačních obřadů, při nichž mladíci odcházeli od lesa, kde se podrobili zkouškám a jejich podstoupením prokazovali svou dospělost a tedy také schopnost a oprávnění založit rodinu. Proto většina chlapeckých kouzelných pohádek začíná odchodem do světa a končí svatbou.

V. J. Propp o tom napsal: „…mnohé z pohádkových motivů se vztahují k rozmanitým sociálním institucím, mezi nimiž zaujímá zvláštní místo obřad zasvěcení… ke komplexu zasvěcení se vztahují motivy odvedení nebo vyhnání dětí do lesa nebo jejich únos lesním duchem, dřevěná chaloupka, zaprodání, zabití hrdinů Jagou, rozsekání a oživení, spolknutí a vyvržení, získání kouzelného prostředku nebo kouzelného pomocníka, převléknutí, motivy lesního učitele a umění lstivosti… Jestliže si představíme všechny děje pobíhající při zasvěcování a budeme je vypravovat tak, jak šly za sebou, potom dostaneme kompozici, na níž je vybudována kouzelná pohádka.“[2] K prověřování zralosti patří i srovnání s vrstevníky, proto ve většině pohádek tohoto typu jsou bratři, z nichž obstojí nejmladší, kdežto starší selžou. U dívčích pohádek hrdinka svou hodnotu prokazuje zpravidla trpělivostí, schopností nést svůj osud, pomáhat druhým,  prokazuje svou míru slušnosti, ohleduplnosti a empatie. Je to také buď nejmladší dívka, anebo nevlastní dcera, která obstojí, kdežto starší sestry nebo dcera či dcery macešiny, které ji chtějí napodobit, neuspějí.

            Důležitým momentem je počáteční prověření hodnot hrdiny: dědeček, babička, žebrák či mužíček hrdinu otestují; většinou jde o ochotu rozdělit se o jídlo. Je to opravdu test, ověření, zda platí to, co se o hrdinovi dozvídáme na začátku, není to obchod typu „něco za něco“. V dívčích pohádkách hrdinka bývá líčena jako ideální typ, je pracovitá, ochotná, vlídná, všichni ji milují atp., v chlapeckých jde naopak převážně o outsidera, od něhož se nic nečeká, o maminčina mazánka, o lenocha na peci či jiný typ zdánlivě málo schopného jedince. Bulharská pohádka Tři bratři a saň (Frolec) začíná: „Byli kdysi tři bratři junáci. Ten nejmladší byl strupatý, tak  mu říkali Prašivec a vůbec ho nebrali v počet.“ Jde o téma velmi současné, neboť dítě je v každém případě outsider, nesmí a nemůže to, co dospělí a co by rádo dělalo. Je tedy outsiderem svou pozicí dítěte, navíc mnoho dětí má tuto pozici ještě navíc mezi vrstevníky, ať už v rodině, anebo ve škole, v partě, v dětské organizaci. V pohádce O Honzíkovi a červeném mužíčkovi (Vladislav, 1995) je nejmladší bratr starším pro smích proto, že s otcem pilně pracuje na šachtě, což je podle nich práce pro hloupé. Červený mužíček říká těm starším, kteří v jeho testu neobstáli: „I tak ti přeju štěstí. Zrovna tolik, kolik zasluhuješ.“ Vždycky se hrdinům dostává tolik pomoci, rad, kouzelných prostředků a  životních šancí, kolik si zasluhují.

            Velké množství, možná většinu pohádek, které jsou nám v literatuře dostupné,  nacházíme v různých variantách, které nám často splývají v jeden nerozlišený celek, reprezentovaný hlavní dějovou osou nebo hlavními či nejsugestivnějšími motivy. Ale začteme-li se důkladněji do různých sbírek a výborů pohádek a začneme-li je podrobněji srovnávat, zjišťujeme, že zdánlivě dílčí nebo nepodstatné odlišnosti jsou nositeli významů, které dané variantě dodávají odlišné tematické zaměření. Ve všech variantách příběhu o krásce a netvorovi se dívka obětuje a přetrpí obtížné a děsivé období soužití s netvorem. V Růžovém poupěti Boženy Němcové (Němcová-Seifert,) najdeme větu, která říká: „Netrapte se, tatínku, když je to tak, pánubohu poručeno, půjdu, a co na mne čeká, všechno přetrpím.“. Ve variantě Dobšinského (Dobšinský 1964) to zní:  „Vždyť i medvěd má srdce, tak proč bych se za něho nevydala? A vždyť jsem si to sama zavinila – proč jsem žádala tu růži.“ Je to dílčí rozdíl, ale i na něm lze vystavět téma postavy a tedy i celé pohádky. První citovaná dívka je prostě odhodlána přijmout svůj životní úkol, druhá je ochotna se na věc dívat očima medvěda, ale nadto uznává svůj podíl na tom, co se stalo. Chceme-li volit téma přijetí reality, jaká je, schopnosti a ochoty se vypořádat s její nepříznivou stránkou, před níž slušný člověk neuhýbá, pak nám to nabízejí obě tyto původně slovenské podoby příběhu; volíme-li variantu Dobšinského, téma můžeme ještě o něco posunout. 

Při volbě z dvou či více variant pohádky hrají roli kritéria dvojího druhu. Za prvé to bývají (zejména, když má jít o inscenaci) počty postav, situací a jejich náročnost herecká či scénografická a podobné prvky. Za druhé jsou to rozdílnosti tematické, někdy jen nuance, jindy i dost výrazné posuny či odlišnosti tématu.  Lze to demonstrovat na srovnání Erbenovy pohádky Pták Ohnivák a liška Ryška (Erben, 1976) a bulharské O zlatém ptáku (Frolec). Základní kostra společná oběma variantám: Král má kouzelnou jabloň, která nese zlatá jablka, ale ta každou noc zmizí. Synové hlídají zloděje, ale jen nejmladší zahlédne kouzelného ptáka a získá jedno jeho pero. Král po ptákovi zatouží a vyšle všechny tři syny, aby ho získali. Úspěch má jen nejmladší, který s pomocí rádce a průvodce získá nejen zlatého ptáka, ale také kouzelného koně a nevěstu. Žárliví bratři se pokusí nejmladšího odstranit a vydávají se za nálezce. Ale nejmladší bratr se domů vrátí a dva starší bratři jsou za podvod potrestáni. Pokud jde o kritéria první skupiny, bulharská pohádka je výhodnější tím, že průvodcem nejmladšího syna není liška, ale stařeček, tedy lidská postava. A dále jsou tu jen dvě zastavení místo tradičních tří – první král, majitel zlatého ptáka, má dceru a tu hrdinovi slíbí za ženu, když přivede větrného koně. Ale pro interní práci, pro drama s příběhem, lze zvažovat obě varianty. Tematických rozdílů, důležitých jak pro inscenaci, tak pro práci interní, je tu více a jsou velmi důležité. Po prvním zastavení, tj. po pokusu získat zlatého ptáka, kdy hrdina neuposlechne rádce a s ptákem chce vzít i zlatou klec, je v bulharské variantě při pokusu o získání koně už poučen a stařečkovy rady uposlechne. Důležité téma: nechat se poučit, nepodlehnout efektu drahého předmětu. Je tu také rozdíl v postavách starších bratrů. U Erbena se o jejich chování během cesty nedozvíme nic víc, než že se vraceli s prázdnýma rukama. Bulharská pohádka nabízí zajímavé a pro mnoho dětí a dospívajících důležité téma. Otec vyšle všechny tři na cestu: „Jak tak šli cestou, pustili se oba starší bratři do nejmladšího, že jen kvůli němu  se teď musí pachtit za tím ptákem; že on se musel vytahovat, jaký je chytrý a zdatný, že vydržel neusnout a uviděl toho ptáka. A tak ho v tom vzteku pořádně ztloukli a nakonec mu řekli, ať s nimi dál nechodí. Nejmladší vstal, trochu si poplakal, a pak  se vydal za nimi, ale jen zpovzdálečí.“  Při návratu se všichni tři bratři setkají, když se nejmladší zastaví v hospodě, která patří jeho bratrům.  Nechtěli se honit za nějakým ptákem a tak za všechny peníze, které dostali od otce na cestu, si postavili hospodu a chtěli v ní šenkovat, dokud jejich otec nezemře. Ale když přijde nejmladší bratr, hospodu zavřou, nejmladšího v lese spoutají a s cenným ptákem, koněm i s dívkou se vydávají za hrdiny. Motiv lenosti, nechuti se exponovat, i prakticistní, přízemní řešení, které bulharská varianta nabízí, jsou v pohádkách ojedinělé a proto by neměla být opomenuta. V jiné Erbenově pohádce, v Živé vodě (Erben, 1976), oba nehodní starší bratři místo hledání léčivé živé vody pro otce se nechají svést trojicí dívek ke hře v kostky, v níž prohrají nejen všechny svoje peníze a cennosti, ale i sami sebe. Dvojí řešení, dvojí téma – hazard je možná tak trochu královštější prohřešek a spíše teenagerské téma, kdežto, spojená s průměrností a konec konců i šikanou vůči nejmladšímu, je podobnější častým problémům života školáků: nenávist k úspěšnému spolužákovi, odmítanému jako „šprt“ a jeho ostrakizace. Pro konkrétní práci si přesnou podobu tématu musí ovšem zformulovat pedagog, ať už sám, anebo spolu se skupinou.

J. V. Propp ve své Morfologii pohádky analyzuje zmíněný už  typ pohádky chlapecké, v níž hrdina odchází do světa, vykoná činy a v závěru se žení. Proppova analýza je založena na dvou základních strukturních prvcích. Prvním z nich jsou postavy, kterých je v pohádce sedm (v nejrůznějších konkretizacích): odesílatel, hrdina, nepravý hrdina, škůdce, dárce, pomocník a carova dcera. Druhým prvkem jsou funkce, jinak řečeno situace a činnosti, kterých je jednatřicet, například: jeden z rodiny opouští domov, hrdinovi je něco zakázáno nebo nařízeno, zákaz je porušen, škůdce se snaží vyzvídat atd. atd., až po hrdina se žení a  nastupuje na carský trůn.  Základním Proppovým zjištěním je, že výstavba pohádky je zákonitá.

1. Stálými, stabilními prvky pohádek jsou funkce jednajících osob, nezávisle na tom, kdo a  jak je plní. Tyto funkce tvoří základní součásti pohádky.

2. Počet funkcí, které jsou pohádce vlastní, je omezený….

3. Posloupnost funkcí je vždycky totožná.“ [3]

Podle Proppa všechny pohádky patří k stejnému stavebnému typu, přičemž ne všechny pohádky obsahují všechny funkce a naopak některé se opakují, ale jejich posloupnost zůstává vždy stejná. Je to, jak se zdá právě tato pravidelnost výstavby, co umožňuje dramatizaci. Namísto psychologické motivace, vedoucí k rozvíjení děje, je tu  základní literární zákonitost, která hrdiny nutí jednat tak, jak jim určují funkce, řešit konflikt, překonávat překážky a docházet ke konečnému řešení,  ke katarzi.

Vzniká ovšem otázka, zda je užitečné uplatňovat pohádky jako východisko aktivit v dramatické výchově, když se dětem nabízejí v různých formách – v knižní podobě,    předčítané rodiči  či jako vlastní četba  větších dětí,  ve filmu, v televizi,  v rozhlase.  K tomu opět Bettelheim: „Pouze opakovaný poslech, dosti času a příležitost nad pohádkou rozjímat umožní dítěti plně využít, co příběh nabízí z hlediska porozumění sobě samému a vlastní životní zkušenosti. Teprve volné asociace vztahující se k příběhu dovedou dítě k odhalení nejosobnějšího významu pro ně samo, a pomůžou mu vypořádat se s doléhajícími problémy“.[4] Místo Bettelheimem požadovaného (a menšími dětmi vymáhaného)  opakovaného čtení lze  dětem nabídnout aktivitu, zkoušení a zkoumání situací, jejich variace a v neposlední řadě i reflexe těchto činností, umožňující plně vychutnat příběh a najít si v něm své vlastní poznání a pochopení, svůj vlastní životní příběh. Což se ovšem netýká jen malých dětí, ale i těch, které už mají tzv. pohádkový věk za sebou, ale stále ještě hledají sami sebe a svoje místo ve světě. Proto by pohádka neměla chybět v dramaturgii dětského divadla, ale ani mezi náměty interní dramatickovýchovné práce.  

Rodiče a děti

Rodina je u velké většiny kouzelných pohádek základem příběhu -  její členové, vztahy mezi nimi a všechna témata, která se rodiny dotýkají. Klíčovým tématem je vztah rodičů a dětí, včetně rodičů nevlastních, v první řadě macech. Řadu témat nabízejí pohádky prostřednictvím vztahu matky a dcery nebo dcer, matky a syna ve spojení se vztahem tchýně a snachy, tedy základní a nejpodstatnější vztah člověka, matky k dítěti/potomkovi a dítěte/potomka k matce. Bývá to vztah nejhlubší, ale často i kontroverzní. Ale v popředí mnoha pohádek jsou i vztahy sourozenecké, a to včetně rozdílů vztahu rodičů nebo některého z rodičů k preferovanému nebo neoblíbenému dítěti. Najdou se i vztahy nevlastních sourozenců, a v neposlední řadě i fungování švagrů, zeťů nebo snach k tchánům a tchyním, vztahy k starým lidem v rodině, a najdeme i patologii vztahů v rodině (incest). Krátce řečeno, jakýkoli vztah v rodině vám přijde na mysl, najdete jeho model v pohádkách, vztahy dobré či  špatné, nenávist, žárlivost, děti v rodině chybí nebo je jich příliš.

Námětem mnoha pohádek je láska dětí k rodičům. Typickým a dobře známým případem je obětování se dívky pro otce v početných pohádkách různých evropských kultur:  v pohádce O Krásce a Netvorovi (Hrubín), v Lidce (Říha), v Princezně a medvědovi (Horák 1981); ve francouzské pohádkové literatuře je to  Kráska a zvíře (Perrault et al. 1990), ve sbírce vlámských pohádek Růže bez trní (Meyer), v italské variantě  Krasava a netvor (Calvino). Ve všech případech jde o sebeobětování dívky pro otce, který se provinil kvůli ní utržením růže, kterou ve své skromnosti požadovala místo drahých darů.  Ona pak na sebe bere tíži trestu, který mu hrozí, dokáže žít v nepřirozených podmínkách, s nepřirozenou a děsivou bytostí, k níž pojme soucit a lásku a tím ji vysvobodí. Odlišná je v mnoha ohledech francouzská varianta Král havranů (Cibula 1990). Netvorem je tu obrovitý havran, otcem Zelený muž s jedním okem, a obětuje se teprve desetiletá Markétka. Vzhledem k jejímu věku je stanovena lhůta sedmi let do svatby, která vysvobodí muže ze zakletí do havrana. Celá léta vedle ní v noci, oddělen mečem, uléhá jako muž, ale v předvečer kritického dne sedmého roku Markétka poruší tabu a podívá se na něj. Musí ho pak vysvobodit  dlouhým putováním v železných střevících.

V anglických pohádkách mimochodem najdeme „dětskou“, poněkud zjednodušenou a vlídnější podobu této pohádky pod názvem O krásné dívčině a zakletém psovi (Vladislav 1995).  Tato varianta je  pro menší děti přijatelnější, pes je zvíře u dětí oblíbené a většinou je neděsí. Není tu také psychologie narůstání lásky, příběh probíhá jako proměna pohledu na psa.  Na začátku ho dívčina vnímá jako ošklivce s ohavnými zuby, později jako milého pejska  se zuby jako perličky. To je  problém, s kterým se děti běžně setkávají při hodnocení ve škole, ale mnohdy i v rodině, problém odsudku nebo pochvaly, aniž by hodnocení bylo opodstatněno chováním nebo výkonem dítěte. Je to problém jazyka hodnotícího a hodnocení ryze emocionálního, rozumově nezdůvodněného a nezdůvodnitelného.

Láska dětí k pěstounovi je základem příběhu O mluvícím ptákovi, živé vodě a třech zlatých jabloních (Němcová). Příběh začíná žárlivými sestrami, nejmladší Johanka se provdala za krále, dvě starší  Johance odeberou novorozené děti, dva syny a dceru, a pošlou  je po vodě. Všechny vychová bohatý kníže, který je z vody vyloví a dovtípí se, že to jsou děti královské. Když pak kníže zatouží po oněch třech krásách světa z názvu pohádky, vděčné děti mu je obstarají. Nakonec se také díky nim setkají s vlastním otcem a vysvobodí i matku: král se přišel podívat do knížecí zahrady na tři zázraky a ty mu prozradí, jak se to všechno sběhlo. Vděčnost a obětavost jsou tu úzce propojeny a jsou vzájemné, a proto také vedou k šťastnému konci. Tato pohádka existuje i v italské a francouzské variantě -  Zelený ptáček (Calvino), nebo O třech krásách světa, mluvícím ptáku, tančící vodě a zpívajícím stromě (Vladislav 1968), O zpívajícím moři, tančícím jablku a o ptáčkovi, který mluví (Cibula 1990).

Problematické bývají zásahy všetečné matky, která se snaží zajistit své dceři či synovi co nejlepší životní podmínky, chtěla by vydatně pomáhat, ale ve skutečnosti škodí.  Projevuje se to v případech, kdy  matka páčí z dcery informace o jejím neobvyklém manželovi, jímž je většinou zvíře, a radí jí, jak věc napravit. Má to důsledky tragické a dcera je pak těžce napravuje. Podobným případem  jsou situace, kdy si syn přivede domů kouzelnou dívku,  vílu, labuť či holubici, a matka v dobré víře spálí její ptačí oděv, čímž synovi způsobí neštěstí, které on pak musí odčinit velmi náročnými činy. Tak je tomu například v německé pohádce Myslivec a labutí panna (Petiška, 1984). Myslivec si pro svou ztracenou ženu, s níž má děti,  musí dojít na Skleněný vrch. Příběh norské pohádky Na východ od slunce, na západ od měsíce (Asbjörnsen a Moe) je případem špatné matčiny rady, aby se dívka proti zákazu podívala v noci na svého podivného manžela, čímž zruší jeho již se blížící vysvobození a musí to pak napravit. V této pohádce musí dívka mimo jiné podniknout náročnou cestu k zámku s oním podivuhodným zeměpisným určením „na východ od slunce, na západ od měsíce“.

Je to problém zasahování rodičů do vztahů dospělých dětí, na první pohled zajímavý a důležitý hlavně pro dospělé, ale lze ho pochopit i jako širší problém všetečnosti, zásahů do vztahů druhých, snahy lámat problémy přes koleno, ale také jako situaci malého prohřešku, vykonaného v dobré vůli,  který má neblahé a často i dalekosáhlé důsledky.

            Drobná a zdánlivě bezvýznamná lež stojí na počátku těžké situace v příbězích o zázračné přadleně: matka se stydí za svou línou dceru, kterou nemůže přimět k předení, a když se jí královna či kníže zeptá, proč ji trestá, matka zalže, že za přílišnou píli. Královna   (kníže) si dceru vezme k sobě do zámku a za spředení obrovského množství lnu, slámy či konopí na zlaté nitě má slíbený sňatek. V Dupynožkovi (Grimmové) i Kinkaši Martinkovi  (Němcová-Seifert) jí pomůže skřítek, ale za vysokou cenu -  dá-li mu prvorozené dítě. Když se pak dítě narodí, dá jí skřítek ještě jednu šanci:  dítě jí nechá, když uhodne jeho kuriózní jméno, což se shodou okolností podaří. Sebelibý skřítek pukne vzteky, ale dívka za neuvážený výrok své matky i za svou neschopnost zaplatila velmi těžkou situací.         

            Jiným případem narušeného vztahu matky k dceři je sebestředná a ješitná matka, natolik pyšná na svou vlastní krásu, že dceru zanedbává a potlačuje. V italské variantě, v  Krásné Benátčance (Calvino), resp. O krásné šenkýřečce  (Vladislav, 1968), je matka  šenkýřka. Který z hostů potvrdí, že krásnější ženu neviděl, platí polovic, ale první, který jí řekne, že její dcera je krásnější, zaplatí dvojnásobek běžné ceny. Matka dá dceru odvést do lesa a další průběh se podobá tomu, co známe ze Sněhurky, až na to, že dívka nežije s trpaslíky, ale s normálními muži – loupežníky. Motivy zajímavé spíše pro starší mládež, navíc tu není mnoho pohádkového světa a kouzel, což může vyhovovat kritičtějšímu věku.

Na krásu vlastní dcery žárlí matka také v pohádce Boženy Němcové Zlá matka (Němcová). „Paní Kačenka, mladá vdova a hospodská v osamělé hospodě, byla vyhlášena za krásnou… Ale ta krása bylo také všecko, co bylo na paní Kačence pěkného.“  Po zemřelém manželovi měla dcerku Elišku, ale o tu se nestarala, ani na ni nevzpomněla. „Ale jakpak měla na ni vzpomínat, jak ji měla milovat, když byla sama sobě všecko.“ Právě toto „být sama sobě vším“ nabízí téma, které spojuje všechny tyto pohádky, byť okolnosti nebo kulturní zvyklosti se různí.  Je to téma závisti, žárlivosti zralé ženy na mladou dívku, spojené se snahou uškodit tomu, kdo je ve výhodě, nebo snížit výhodu druhé osoby, a to se zdaleka nemusí týkat jen matky a dcery a jejich krásy.

Jeden z typů příběhu s žárlivou macechou představuje pohádková fabule, která by se dala nazvat „dívka v lesním domě, marné úklady macechy“. Nejznámější z nich je Sněhurka a sedm trpaslíků (Grimmové). V porovnání s onou nejznámější podobou příběhu jsou v Sirovátkově Princezně a čtyřiadvaceti myslivcích (Sirovátka 1983) pocházející z Valaška, zachována hlavní dějová fakta, ale způsob, jak to všechno  proběhlo, se výrazně liší. Macecha  má svou zavřenou komnatu, jednou se do ní nevlastní dcera tajně podívá a najde tam jen zrcadlo. Od té chvíle slyší královna od zrcadlového čertíka Pingla, že její nevlastní dcera je krásnější než ona. Začne se k ní chovat macešsky, otci povolí nervy a dá dceři něco peněz, aby šla do světa. Dívka se nejdřív pokouší vstoupit do služby, ale nic neumí, a tak putuje dál, až najde lesní zemljanku, v níž sídlí čtyřiadvacet myslivců (v Říhově Bolence je to dvanáct zbojníků). Jejich hejtman ji najde ve své posteli a následuje licitace: myslivci se domluvili, že všechno, co získají, bude patřit všem – a jak s dívkou? Rozhodnou se, že patří všem, ale hejtman je zapřísáhne, že se jí nikdo nesmí ani dotknout. Princezna jim hospodaří a královna se o ní dozví od svého zrcadla a třikrát se pokusí ji zabít – prstenem, střevíčky a nakonec jehlicí. Jehlici myslivci neobjeví, považují dívku za definitivně mrtvou a u její rakve se všichni zastřelí. Najde ji princ, rakev si vezme k sobě, po čase to jeho rodiče odhalí, a když ji služebnice připravují do rakve, vytáhnou smrtící jehlici a oživí ji. Následuje svatba, synáček, štěstí a návštěva u otce, který zlou královnu vyhnal a zrcadlo nechal spálit. Je tu tedy řada ozvláštňujících prvků, ale také látka pro dospívající v onom dilematu, jak naložit s dívkou a jak se k ní chovat v takovéto (na rozdíl od trpaslíků) nepochybně mužské společnosti;  jak řešit soužití, když se objeví zcela nečekaná a neobvyklá situace. Myslivci průvodně s „nálezem“  člověka určitě nepočítali, když pravidlo o sdílení všech nálezů  zaváděli.

Macecha je v pohádkách velmi častá, neboť dříve mnoho žen umíralo při porodu a muž se znovu ženil, mimo jiné proto, aby bylo postaráno o děti. Ale v pohádce je macecha také zosobněním toho, s čím dítě u rodičů bojuje, co ho omezuje a jeví se mu jakoby nepřátelské. Bettelheim vysvětluje, jak se malému dítěti jeví nepochopitelnou změna hodného rodiče nebo babičky v zlou bytost, když ho pro ně nečekaně a nepochopitelně pokárá, poníží, zakáže mu to, co dítě považuje za přirozené. Babička v Karkulce je babičkou, ale také se proměňuje v zlého vlka, a pak zase v dobrou a laskavou babičku. „Podobně se může proměnit i matka, ač nejčastější všeobstarávající ochranitelkou je právě ona, v krutou macechu, když je tak zlá, že potomkovi odepře něco, co on chce.“[5]  Dobová realita četného výskytu nevlastních matek se tu propojuje s fantazií, s podvědomím a nevědomím, s chápáním situace malým dítětem.

V pohádce častý je případ, kdy macecha preferuje vlastní dceru či dcery na úkor nevlastní. Nejznámější je Popelka, ale i pohádky typu Krásné Vasilisy, či z  filmového Mrazíka a četných dalších pohádek. Jednou z nich je i německá Jednoočka, Dvouočka a Tříočka (Petiška 1984), v níž matka i sestry nenávidí Dvouočku, protože má dvě oči jako jiní lidé a nepatří k nim. Téma je tu rozšířeno ještě o problém jinakosti naruby – vybočující a neobvyklé osoby nenávidí tu normální.

V mnoha pohádkách se setkáváme s žárlivostí dalších ženských členek rodiny – manželovy sestry, matky, tety, anebo baby, která chtěla provdat svou dceru za krále. Žárlí na královu novou manželku, a proto v době jeho nepřítomnosti odstraní její dítě nebo děti a nahradí je zvířecími mláďaty. Je to celá série pohádek: Boženy Němcové O mluvícím ptáku, živé vodě a třech jabloních, Sedmero krkavců a Bratr a sestra, ruská Alenka a Ivánek (Bulatov), slovenská Jelínek (Dobšinský 1964) a další. Žárlivost tu kontrastuje s charakterem manželky a s jejím rodinným zázemím. V Alence a Ivánkovi a v Jelínkovi je zachráncem bratříček proměněný ve zvíře, o které dobře pečovala, v Sedmeru krkavců bratři. V řecké pohádce Ptáček slavíček (Šourek) na novomanželku žárlí tchyně, také mezi indickými pohádkami najdete příběhy o ženské žárlivosti v rodině založené na mnohoženství: v pohádce Sedm jasmínových bratrů (Marek) je sedm královen neplodných, otěhotněla až ta nejnovější,  osmá, a žárlí na ni původních sedm manželek.

Pohádkou o patologických rodinných vztazích je Princezna se zlatou hvězdou na čele (Němcová). Zafixovala se nám v deformované podobě filmové, často se objevující na obrazovce, bohužel Boženu Němcovu čte málokdo. U Němcové se příběh odehraje takto: královna měla na čele zlatou hvězdu a na smrtelné posteli zapřísáhla krále, aby až se bude znovu ženit, našel si ženu, která jí bude „docela podobná“.  Král hledá po celém světě, ale nikde takovou ženu nenajde. Po návratu ustrne, když uvidí svou dceru Ladu, která mezitím dospěla do podoby své matky „Běda, běda, pomyslil král… div nezoufalKonečně umínil v své rozbouřené mysli, že si vezme Ladu za ženu, chtěje zvrátit ukrutné vrchy, které v tom poměru mezi něj a ji příroda postavila.“ Ale Lada se pokouší incestní návrh otcův zmařit vymýšlením nejroztodivnějších šatů. Nakonec jí nezbyde, než utéct v myším kožíšku. Oba aktéři se brání, uvědomují si nepřijatelnost a nemožnost tohoto svazku, a Lada se podle tohoto tabu zachová. Když se pak s otcem setká provdaná za prince, otec už nepatřičný postoj  překonal a přijme dceru i zetě „s nevýslovnou radostí“. Je to zkrátka pohádka o nepřijatelnosti incestu, o „ukrutnosti vrchů“ mezi otcem a dcerou. Prudérní a pokrytecká padesátá léta, kdy platilo, že děti se mají ochraňovat před věděním o životě, to nesnesla a  otcův návrh byl ve filmovém scénáři i dramatizaci, jejichž autorem byl K. M. Walló, nahrazen válkychtivým  generálem. Zatajovat fakt, že incest je tabu, není příliš prozíravé, a současná média nás často informují, že se s ním mnohé děti setkávají v realitě. Samozřejmě že by znalost původní pohádky incest neodstranila, ale přece jen by do vědomí dětí i rodičů, resp. budoucích rodičů a do veřejného mínění, vnesla jasný imperativ -  zděšení z oněch ukrutných vrchů, a  narušila by  představu, že se může všechno. Tato pohádka se vyskytuje i v dalších  kulturách. Ve většině případů volí dívka pro převlek zvíření kůži a zbavuje se tak lidské identity. Francouzská pohádka se proto jmenuje Oslí kůže (Perrault), ruská má název Sviní kožíšek (Afanasjev), v řecké variantě O králi, který se málem oženil se svou dcerou  dívku  vysvobodí sudička během svatebního obřadu tím, že na ni hodí psí kožich a dívka se změní v psíka (Šourek). V tomto smyslu se liší jen bulharská pohádka O carské dceři v dřevěných šatech - tato dívka se před otcem dala přímo zabednit (Frolec).

          Řada pohádek se zabývá problémem postiženého dítěte v rodině. Obvykle začínají  touhou bezdětné  manželské dvojice po dítěti a  příběh se začne odvíjet nějakou věštbou nebo příslibem, že jejich tužba bude naplněna. Dítě se narodí, ale má to nějaký háček: je velmi atypické nebo dokonce nepřirozené. Do této skupiny patří pohádky, jako je Paleček (Grimmové, Werich)  nebo  O bílém hadu (Němcová), perská pohádka  Tykev (J. Tichý: Svícen dvanácti dervišů), nebo vietnamská Kokos (Zbořilová – Klindera) či německá Locika (Grimmové, Petiška). Hlavní téma, které tyto pohádky nabízejí, je schopnost a ochota přijmout dítě atypické či postižené, a tedy také akceptovat jinakost kamarádů, spolužáků. Vypovídá o tom, že člověk nemá nárok na to, aby se mu vydařil život dokonalý, bezchybný a zcela podle jeho přání a představ. I v těchto pohádkách je tématem fakt, že jsou v životě  věci, které jedinec nemůže ovlivnit a musí se s nimi vyrovnat, jako hrdinka Růžového poupěte Boženy Němcové, jejíž  postoj na první pohled působí pro dnešního člověka  fatalisticky, ale ve skutečnosti znamená zralý pohled na život. Rodiče v pohádkách o neobvyklých dětech  obětavě pečují o to zvláštní dítě, a nakonec je jejich  péče odměněna, což nám říká, že pečovat o každého, jakkoli zvláštního jedince, je přístup, který si zaslouží být oceněn.

Obdobný námět najedeme v rumunské pohádce Kocour čaroděj (Ispirescu), která je v podstatě variantou Kocoura v botách, který svému chudému pánovi zajistí bohatý sňatek i velké a bohaté panství. Má však bohatší začátek než ona nejznámější varianta. Manželé neměli děti, a tak se jednoho dne vydali na pole, aby našli cokoli, co jim dítě nahradí. Našli  hubeného kocoura se zanícenýma očima, ujali se ho, vyléčili a vykrmili ho a on se jim odvděčoval, pomáhal jim, nikdy nekradl smetanu, vychytal myši a navíc žena otěhotněla. Kocour se pak stal nejlepším kamarádem jejich syna a po smrti rodičů se o něho postaral, vybudoval mu domov v dutém stromě, krmil jej a vyučoval. A teprve potom mu zařídil onen bohatý sňatek. Laskavá péče a vzájemná pomoc je tu rozvedena do větší šíře, než ve většině ostatních pohádek s tímto námětem.

Druhý typ těchto příběhů: dítě se narodí, ale je nějak prokleté, jako například  Šípková Růženka (Grimmové, Perrault). I tady se nabízí téma přijetí osudu, vyrovnání se se situací, hledání pozitivního v negativním. V obou případech příběh zpravidla končí šťastně, Růženku i s celým zámkem probudí k životu princ-ženich.

Někdy je ale dětí příliš mnoho. V slovenské pohádce Dvanáct bratrů a třináctá sestra (Dobšinský 1964) musel král přísahat, že narodí-li se mu dcera, zabije svých 12 synů; jejich těhotná matka je varuje a synové ještě před jejím porodem odejdou z domova, ale sestra je později najde a přivede je zpátky domů. Podobně v maďarské pohádce Basistův syn a čerti (Illyés): tři chuďasové si povídají o svých přáních, dva mají běžná přání týkající se jídla, ale  třetí, basista ve venkovské kapele, si přeje, aby žena porodila dvanáct dětí naráz. Všem se přání vyplní a basista raději odejde do pekla přikládat pod kotel, protože je třináctý a to je nešťastné číslo. Příběh pokračuje putováním nejmladšího syna, který se vydá otce hledat. Krajní případ velkého počtu dětí obsahuje rumunská pohádka Jak táta Bukur nakrmil svých sto dětí (Adascalitei). Bukur a jeho žena jsou dlouho bezdětní, a tak když Bukur potká  kouzelného dědečka, po třikrát si přeje děti. Když dojde domů, je jeho chalupa obsypána stovkou dětí. Nezbyde mu, než se vydat do světa, aby je uživil. Vykoná velké skutky a získá stádo ovcí a spoustu zlaťáků. Nezoufá, nepoddá se osudu, ale jedná, a to je základ tématu těchto pohádek, aktivní a pozitivní přístup k obtíži nebo k neštěstí, obětavá pomoc postiženému.

Ale někteří rodiče si s velkým počtem dětí nevědí rady a tak je nechají odejít do světa. Je tomu tak v anglické pohádce O Molly Čiperce a hloupém obrovi (Vladislav 1995), jinak též  Odvážná Molly (Šrut 1989). Vůdčí osobou trojice sester, které se vydávají do světa, protože je rodiče nemohou uživit, je nejmladší Molly, která má zásadu „Není zle, aby nemohlo být hůř“.  Dívky přenocují u obra, ten je chce v noci zabít, ale Molly mu podstrčí jeho tři vlastní dcery. Pak dojdou k španělskému králi, který si přeje, aby mu Molly donesla od obra tři kouzelné předměty. Za každý jí dá měšec a ožení svého syna s jednou ze sester, nakonec Molly provdá za nejmladšího  prince. Nositelem tématu je aktivní, chytrá a odvážná dívka. Podobný je příběh Boženy Němcové v Národních pohádkách a pověstech, nazvaný O Popelce (1954), název totožný s mnohem známějším příběhem označuje zcela odlišný příběh. 

 Do skupiny příběhů příliš početných rodin patří zajímavá keltská pohádka O princi, který propadl osudu (Vladislav 1992). Král má třináct synů a dostane se mu varování, že chce-li zachránit své štěstí, musí jednoho syna obětovat jako daň, jinak postihne neštěstí všechny. Volba padne na nejstaršího Seana Ruadha. Ten je vyhnán z domova a vstoupí do služby u cizího krále jako pastevec krav a býků, ale bojuje s obry, jimž pastviny patří, a získá postupně jejich tři zámky, pak ještě inkognito osvobodí princeznu od draka. Sean nakonec odhalí svou identitu královského syna a s princeznou se ožení. Propadl osudu, ale nevzdal to, zvládl situaci, projevil odolnost, schopnost a došel štěstí vlastními silami, získal dokonce vlastní majetek – zámky, nepotřebuje čekat na darovanou půlku království nebo na dědictví. Stejně jako Molly zvolil pozitivní vztah k životu, který vede k pozitivním výsledkům.

 V pohádkách vystupuje mnoho stařečků a stařenek, většinou jako dárci kouzelného prostředku nebo rádci. Jen výjimečně se vyskytne pohádka se starcem jako hlavní postavou, jejímž tématem je vztah mladších generací k starým lidem. Bývají to hlavně pohádky novelistické či zcela atypické, které vlastně ani k žánru lidové pohádky nepatří. V Příbězích o soudci Ookovi (Hrdličková 1984) se vztahu k starým lidem týká příběh Příliš drahá nosítka. Obchodník Tokubei odnesl do lesa svého stařičkého otce, aby tam zahynul. Starce se ujal uhlíř a šel žalovat soudci Ookovi. Soudce navodí situaci, v níž obchodník pochopí, že jednou se ho může týkat totéž a o otce se dobře postará. Problém a jeho řešení připomíná Nerudovu báseň Dědova mísa („a když tvá se bude třásti ruka, koryto ti synek udělá“). Bulharská pohádka Proč se staří lidé nezabíjejí (Frolec) vypráví o tom, jak mladý car nařídil  pozabíjet všechny staré lidi, protože jsou k ničemu. Jen jeden hodnostář svého otce schoval v tajné skrýši, chodil se s ním radit o úkolech, které dostal od cara a otec mu vždy dobře poradil. Jako jediný dvořan správně řeší všechny obtížné otázky. Nakonec se přizná, že chytré odpovědi má od svého otce. Car pak přikáže, aby se staří lidé nezabíjeli. Varianta této pohádky se nazývá K čemu jsou staří lidé na světě (Karalijčev). Japonská pohádka říká, že stáří se dotkne  každého,  bulharská pohádka je o tom, že starý člověk sice nemusí být výkonný, ale přesto může mnoha věcem rozumět. Do této skupiny lze zařadit i Brémské muzikanty (Grimmové,  Petiška 1984), příběh o tom, jak stará vysloužilá zvířátka, o která se lidé přestali starat a uvažují o jejich utracení, se společně vydají do světa a získají dobré bydlo, když se jim podaří vystrašit tlupu nebezpečných, ale hloupých loupežníků. I ona prokáží svou hodnotu a právo dožít důstojným způsobem. Zaslouží se o to vlastní aktivitou, nespadne jim to s nebe, i když jim hodně pomůže hloupost a zbabělost loupežníků.

Sourozenci a vrstevníci

Pro mnoho dětí a dospívajících jsou pohádky s tímto námětem  jedním z klíčových momentů, neboť na srovnávání s vrstevníky závisí sebevědomí a sebeuvědomění, sebeúcta a životní jistota jedince.  Dospělí  do něj leckdy necitlivě zasahují, když dítěti dávají za vzor jiné dítě. Často to bývají právě sourozenci, kteří jsou vzájemně srovnáváni, a záleží zpravidla  na tom, jak se chovají rodiče, zda preferují některého sourozence nebo některého podceňují, nakolik se kterým z nich věnují atp. Ale zrovna tak to mohou být bratranci a sestřenice (vliv např. tet, které se vytahují se svými údajně skvělými dětmi a jejich mimořádnými výkony), a konečně i spolužáci nebo kamarádi z různých zájmových skupin a part. Krátce řečeno, většinou to jsou dospělí, kdo má vliv na utváření vztahů mezi dětmi a na jejich místo ve struktuře skupiny, ale mohou to být i dominantní vrstevníci. Tedy to, co čteme v pohádkách o sourozencích, může fungovat obdobně i v jiných vrstevnických vztazích. Naskýtá se ovšem otázka, zda téma dospělých, kteří deformují vztahy mezi dětmi, reprezentuje látku pro dětské účastníky dramatických aktivit, a zda by se jimi neměli zabývat spíše dospělí.

 V evropských pohádkách představuje sourozenecké vztahy nejčastěji dvojice či trojice sourozenců, ale existují i jiné počty dětí, zejména v mimoevropských kulturách. Tak například v pohádkách indických (Marek) najdeme příběhy, kde jsou čtyři synové nebo pět synů a 21 sester, sedm bratrů apod., královně se najednou narodí sedm synů a dcer nebo pět synů. Ale i v slovenské pohádce Zlatá podkova, zlaté pero, zlatý vlas (Dobšinský 1964) má sedlák dvanáct synů. Mezi francouzskými pohádkami najdeme příběh o Čtrnáctkovi, tj. chlapci, který se narodil jako čtrnáctý a rodiče už nemohli připadnout na další jméno. (Cibula 1990, Vladislav 1970), nebo v ruské pohádce  Sedm Simeonů  (Erben).

 Klasickým případem problematických nebo složitých vztahů jsou tři bratři, z nichž dva starší podceňují nejmladšího, ale ten proti všemu očekávání úkol splní jako jediný. Nebo selžou dva bratři a nejmladší sestra žádaný skutek vykoná (O mluvícím ptákovi, živé vodě a třech zlatých jabloních, Němcová). Pak už záleží jen na tom, zda ti starší svou porážku přijmou (jako je tomu v posledně zmíněné pohádce - chlapci při plnění úkolu zkameněli a sestra je osvobodila), anebo zda je žárlivost dožene k agresi vůči nejúspěšnějšímu, popřípadě až k vraždě (např. Pták Ohnivák a liška Ryška – Erben 1976).

V některých příbězích jsou sourozenecké vztahy složitější a neobvyklejší. V příběhu O třech zaklených psích (Němcová) vystupují bratr a sestra. Jdou do světa a jedna z jejich zastávek je u loupežníků, které Vítek za pomoci svých tří kouzelných psů přemůže. Ale sestra  uvěřila loupežnické bábě, podlehla jejímu přemlouvání a pomáhala tím nevědomky loupežníkům proti bratrovi. Vítek se vydává dál do světa, ale sestru nechá uvězněnou v onom loupežnickém sídle, protože její jednání považuje za zradu. Koná hrdinské činy, ožení se s princeznou a stane se králem. Holubička mu přinese zprávu, že jeho sestra je nemocná,  proto pro ni dojede a vezme ji k sobě. Ale ona je mstivá a nastraží mu do postele nůž, který ho zabije. Psi ho vzkřísí a sestru roztrhají. Na počátku nezamýšlené pochybení, na konci vážné nepřátelství mezi sourozenci.

Naopak velmi dobré a bratrsky vzájemné vztahy jsou mezi bratry v Erbenově pohádce Dvojčata (Erben 1976). Současně s vytouženými dvojčaty se narodí v královském paláci klisně dvě hříbata a feně dvě štěňata a vyrostou z nich oddaní průvodci obou chlapců. Ti se v dospělosti vydají do světa, starší se ožení s princeznou, ale kouzlo ho vyláká do lesa, kde ho bába čarodějnice nechá zkamenět i s koněm a psem. K nerozeznání mu podobný bratr přichází v té chvíli do jeho království, dovtípí se, co se asi stalo a podaří se mu bratra i jeho zvířata vysvobodit a přitom vysvobodí krasavici a její zakleté město a ožení se s ní.

Ale v některých příbězích jsou mezi sourozenci vztahy dobré, i když jeden z nich je nejschopnější, např. dva bratři v pohádce Němcové O zlatých zámkách (1954) nebo sedmerčata v Sedmi Simeonech (Afanasjev, Erben 1976). V pohádkách Němcové O kocouru, kohoutu a kose (Němcová)  se  tři bratři  rovným dílem podělí o  chudičké dědictví po rodičích, velmi dobrý vtah je mezi bratry v Ptačí hlavě a srdci  (tamtéž). Chlapci  spolu snědí otci kouzelnou potravu, spolu také utečou z domova před trestem. Jejich cesty se rozdělí, ale oba využijí dary, které jim přičarovala ptačí hlava a srdce, oba se ožení s princeznami a nakonec se setkají. Vezmou k sobě do svých království jak své rodiče, tak  svého pěstouna, u něhož dospívali. Dobré vztahy tu vše vyřeší a šťastně uzavřou.

Složitější jsou vztahy mezi sourozenci v slovenské pohádce Světovládný rytíř (Dobšinský 1964). Tři bratry si postupně vezme k sobě starý rytíř a  nakonec  je odmění   majetkem i zvláštními schopnostmi. Slyšet všechno na celém světě, projít vodou, která se rozestoupí, to jsou dary dvou starších bratrů. Nejmladší získá nejvíc, rytíř už umírá a dá mu veškerý svůj  majetek i  kouzelný meč a tátoše.  Starší bratři žárlí a po jeho návratu domů se raději vydají na cesty. Mají být popraveni ale  nejmladší je zachrání, žárlivost je zapomenuta, a bratři spolupracují a vzájemně se podporují v dalších hrdinských činech. Příběh s překonáním závisti a žárlivosti a s dobrými vztahy mezi sourozenci, které vedou k tomu, že si vzájemně pomáhají.

Příběhy nevlastních sester patří k nejznámějším pohádkám – Popelka (ve většině variant), Dvanáct měsíčků (Němcová, Seifert, Dobšinský 1964), ruská O krásné Vasilise (Karnauchovová 1977) a četné další: macecha straní vlastní dceři nebo dcerám a nevlastní ponižuje, nutní k hrubé práci, brání jí oblékat se a chovat se v souladu se společenským postavením rodiny, snaží se její existenci zatajit před nápadníkem, a tak dále.

            Zcela ojedinělý je příběh anglické Princezny s lískovými oříšky (Vladislav 1995), jinak též Katka s lískovými oříšky (Šrut 1989). Žárlivá macecha přičaruje nevlastní Aničce ovčí hlavu, aby vynikla krása její vlastní dcery Katky. Ale ta má nevlastní sestru ráda, rozzlobí se na matku a odvede postiženou Aničku z domova. Dívky získají službu v zámku u krále, který má dva syny a jeden z nich je nemocný a cosi podivného se s ním každou noc děje. Katka to vezme energicky do ruky a vypátrá jeho tajemství, zbaví ho zlého kouzla a přitom získá oříšky, které vrátí Aničce její krásu. Dívky se pak za oba prince provdají. Ono vzbouření se proti závistivé matce je v pohádkách neobvyklé, zvláštní je i ono přičarování ovčí hlavy. Ozvláštnění těmito prvky může příběh přiblížit i starším dětem nebo dospívajícím, kteří už mají věk pohádky za sebou a shlížejí na ni svrchu, ale také  umožňuje  podívat se na známý motiv tvořivým, dost neobvyklým způsobem.

Celá série pohádek vypráví o vzájemných vztazích a pomoci nejen mezi sourozenci, ale i mezi švagry, zejména švagry kouzelnými. Ty nejznámější příklady najdeme u Boženy Němcové, která ostatně je nevyčerpatelným zdrojem příběhů o rodině a rodinných vztazích. Nejoblíbenější je asi pohádka O Slunečníku, Měsíčníku a Větrníku (Němcová- Seifert),  ale ještě bohatší předivo vztahů je v pohádce  O třech zakletých knížatech (tamtéž). Ženichy tří dcer zemana jsou medvěd, orel a ryba a s jejich vstupem do rodiny se řeší i problém otce: je marnotratný, veškerý majetek vždy utratí v kostkách, lovech a hostinách a proto rodina žije chudě  na starém zámku v lese. Všichni tři ženiši za svoje nevěsty dobře zaplatí a po dvakrát otec peníze opět promarní, až napotřetí se mu podaří hospodařit rozumně. Zakletí švagři pomáhají nejen bratrovi svých manželek, ale pomohli postavit na nohy i problematického tchána, vztahy jsou tu důkladně propojeny v soudržné a kvalitní rodině. Prakticky totožná je  pohádka Tři zakletí knížata (Dobšinský 1964),  jen s tím rozdílem, že otec tří dívek je králem, ale je stejně marnotratný a pošetilý, a na rozdíl od Němcové je u Dobšinského  pro jeho problém větší prostor, jak v popisu jeho marnotratného chování, tak pokud jde o  jeho  sebekritické úvahy po provdání třetí dcery. Německá varianta pohádky se jmenuje Tři sestry (Petiška 1984).

Dospívání

            Druhý, a možná nejdůležitější tematický okruh tradičních kouzelných lidových pohádek tvoří dospívání. Jsou to tematické okruhy, týkající se připravenosti k vstupu do manželství; otázky bezpečí domova a v kontrastu s ním nástrah a náročných úkolů velkého otevřeného světa; cesta životem a hodnotové stupnice hrdinů a hledání smyslu života. Takto široce pojatou tematiku najdeme ve většině  kouzelných pohádek. Začíná to už u pohádek pro malé děti. Perníková chaloupka byla v tomto smyslu už zmíněna, také Červená karkulka je o odchodu z domova do temného lesa, o schopnosti vypořádat se  se svody a nástrahami, na něž dívka může narazit, a posléze dospět k jejich zvládnutí. O dospívání jsou také pohádky, v nichž se trojice sourozenců dopracuje k zdárnému řešení vážného životního úkolu a k překonání nebezpečí až po dosažení jistého stupně zralosti. Příkladem může být norská pohádka O třech kozlech Větroplaších (Asbjörnsen, Moe;  Stanovský, Vladislav 1958): tři kozlíci Větroplaši se vydají na pastvu přes most. Pod mostem číhá troll, první jde nejmladší kozlík a zlému trollovi unikne se zdůvodněním, že je ještě malý, totéž se opakuje s prostředním kozlíkem, až nejstarší Větroplach trolla přemůže a kozlíci se mohou v klidu pást, čili úkol dítě zvládne, až bude starší. Totéž se týká Tří malých prasátek a některých dalších pohádek vystavěných na stejném schématu děje.

            Jedním z velmi podstatných problémů dětství a dospívání je pozice outsidera, která se v pohádkách projevuje dvojím způsobem: jednak pozicí nejmladšího mezi sourozenci, který je podceňován kvůli věku, jednak domnělou hloupostí, leností, šeredností či fyzickou nedostatečností. Pohádek vybudovaných na tomto půdorysu je obrovské množství, je to jeden z nejběžnějších typů pohádkového příběhu.

K podceňovaným hrdinům často v českých pohádkách patří hloupý nebo líný Honza, který je klasickým příkladem pohádkového outsidera, a to různého typu handicapu. Jiří Horák sestavil z pohádek o Honzovi samostatnou knihu pod názvem Český Honza. Část příběhů tvoří pohádky novelistické a humorky, v nichž je Honza opravdový hlupák, nejznámější z nich je Jak se Honza  učil latinsky. Ale třeba hned první pohádka Horákovy sbírky Honza a kobylí vejce hloupost zdvojuje: Honza poradí sedlákovi, aby si nechal hříbě vysedět z kobylího vejce, sedlák na to naletí a babka oběma hlupákům vyhoví.

Další okruh tvoří pohádky, v nichž je Honza outsiderem sociálním – je synem chalupníka, řemeslníka, chudáka. Honza ve mlýně s čertem je příběh  tří synů chudé mámy. Protože neměli co jíst, máma všechny tři poslala do světa, starší dva, Joska a Franta, nic nepřinesli, tak šel Honza, i on dlouho hledal práci, až se mu naskytla možnost přenocovat v strašidelném mlýně, odkud vyhnal čerty, pak vypudil strašidla ze zámku a zámecký pán se mu odměnil zlatem. K Honzovi se pak připojili starší bratři a družně došli domů i s bohatstvím. Jindy dojde Honza štěstí, když se stane pomocníkem čaroděje.  V těchto pohádkách  je hlavní věcí vyřešení sociální situace rodiny.

Dobrá třetina příběhů je založena na konfrontaci starších „naoko pořádných“ bratrů a nejmladšího, naoko hloupého, líného nebo neschopného Honzy, který ale nakonec vykoná velké činy.  Honza a zakletá princezna  - Honza je nejmladší z deseti synů: „bratři mu přáli štěstí, jen ať je chytřejší, hbitější a ať tolik nejí“.  Honza syn královský  - král má tři syny, posílá je do světa vybrat si nevěstu: „Ale já už vidím, vy toho asi svedete! Martin je veliký lakomec, Joska si rád zahraje v karty a Honza by nejraději ležel na peci.“  Horákovy pohádky o Honzovi nabízejí širokou škálu prostředí, úkolů,  počinů a dovedností i sociálního postavení hlavního hrdiny a tedy i celou řadu obměn tématu outsidera.

Zajímavá témata nabízí slovenská pohádka Pecivál největší na světě (Dobšinský 1990). Král má tři syny: „Dva starší byli takto naoko pořádní mládenci, ale ten třetí, to byl jen takový pecivál…“ Otec rozhodne, že jsou už dospělí a posílá je postupně do světa. Nejstarší dojde až k měděnému lesu, ale otec ho odbude, tam že chodívali s matkou na snídani. Druhý syn dojde až k lesu stříbrnému – tam rodiče chodívali na dopolední procházku. V těchto králových poznámkách se skrývá závažný moment pocitu méněcennosti u dospívajících: schopní rodiče kladou na děti vysoké nároky, které měří vlastními úspěchy a místo povzbuzení se na své potomky vytahují, jací oni byli v jejich věku. Pozici outsiderů v této pohádce mají tedy i oba starší synové, kteří jsou hned na počátku ponižováni otcem, ačkoli nijak neselhali, neprovinili se. Třetí prohlásí, že pojede i on: „A tu milí bratři div neumřeli smíchy, že i ten Pecivál, který ještě nebyl ani na krok od pece, chce se pustit do světa. A otec – nějak zamyšlený – se ho nezastal.“ Pecivál si na hnojišti najde svého prašivého koníka, který mluví, a ten mu poradí, aby si na cestu vzal rezavý meč z komory. Hned za městem se koník otřese a je z něj krásný tátošík. Spolu s Peciválem zvládnou úkol nejtěžší – dojedou až k zlatému lesu a k otcovu příteli, který s ním kdysi bojoval proti ježibabě a tu nyní  přemůže Pecivál. Je otcem srdečně uvítán, ale tím příběh nekončí, Pecivál se pak vydá vysvobodit ještě tři princezny, dcery onoho otcova přítele. Stane se pak nejmocnějším na světě a ožení se s krásnou kněžnou, oba králové jsou šťastni a předají vládu Peciválovi.

Variantu postavy outsidera najdeme v rumunské pohádce Dvanáct princezen a zakletý zámek (Ispirescu). Hlavním hrdinou, který princezny vysvobodí, je chudý venkovský chlapec, sirotek, který slouží u sedláka. Je hezký, statný, má krásné oči, čímž poutá pozornost místních dívek, ale je také schopný a oblíbený pracovník. Ostatní chlapci ve vsi ho nemají rádi, snaží se mu všelijak škodit a urážet ho, ale on dělá hloupého Honzu, šikany si jakoby z hlouposti nevšímá. Ke štěstí a úspěchu při vysvobozování princezen mu pomohla víla, která se mu zjevovala ve snu.

            Podstatný, i když ne tak početný okruh tvoří pohádky s námětem hrdinova inkognita. Asi nejznámější a určitě nejoblíbenější českou  pohádkou tohoto tematického okruhu je Princ Bajaja Boženy Němcové. V mnoha pohádkách se královský syn nebo dcera vydávají za služebnictvo a vykonávají i ty nejhrubší práce, ale Bajaja patří k těm princům, kteří jdou dál. Matka upře staršímu z dvojčat právo prvorozenectví a následníkem trůnu se tak stane mladší bratr, královnin mazánek. Bajaja najde rádce ve svém koníkovi, s ním se vydá do světa a vstoupí u sousedního krále do služby jako němý, schopný říci jen „bajaja“. Stane se nejlepším kamarádem tří princezen a inkognito vykoná velké činy. Když ale hozené jablíčko určí Bajaju za ženicha nejmladší Slavěny, princezna se vzepře sňatku s němým sluhou. Teprve když v rytířském odění vyhraje turnaj a dá se poznat, dojde k svatbě. Již ženatý Bajaja se vydá k svým rodičům a zjišťuje, že jeho bratr zemřel a otec mu rád předá vládu. Inkognito tu má dvojí smysl, jednak je protestem proti nespravedlivému postoji rodičů, jednak zbavuje mladého člověka sociálních výhod daných rodem a bohatstvím a umožňuje mu „být sám sebou“, projevovat se svými schopnostmi a přednostmi, dobrou povahou a statečností. Toto téma je velmi důležité zejména pro ty mladé lidi, jejichž rodiče jim usnadňují cestu do života, ať už bohatstvím, anebo společenskou prestiží, známostmi, protekcí. Velmi často se proti tomu bouří a touží se prezentovat odlišným způsobem, mnohdy i dost pošetilým nebo kontroverzním. Ale cesta vede přes vyrovnání se se situací a pochopením z obou stran. Vedlejší téma nabízí vztah princezen k Bajajovi-kamarádovi, který je dobrý společník a sluha, ale ne dost reprezentativní a přitažlivý jako partner, tedy dívčí sklon k povrchnosti při volbě partnerů.

Mezi českými pohádkami Boženy Němcové najdeme ještě řádku dalších variant popření vlastní identity, např. O Nesytovi, příběh mladíka, který nemůže najít službu, protože je nenasytný jedlík. Práci najde až v pekle, po létech se z pekla vrátí, bohatý, ale v starém záplatovaném kabátě, který je zdrojem jeho bohatství, a také ošklivý, špinavý v obličeji. V Divotvorném meči Vojtěch skrývá svoje zlaté vlasy a pracuje jako zahradník na královském zámku, ale zde se jeho vytoužená princezna Milada nakonec dovtípí, že její hrdina je zahradník a při volbě ženicha si ho vybere záměrně, protože ví, kdo to je. V pohádce Tajemný pás se hrdina Lubomír vydává za blázna, protože princezna Kazimíra, do níž se zamiloval, nesnáší obdiv a lásku a dává popravovat nápadníky.  Nechce se vdávat  a inkognito je jediný způsob, jak se k ní dostat.

            Ideály, velké touhy, cesta za nimi, denní snění o dosažení něčeho výjimečného, projevující se v dnešní době zbožňováním hvězd a fanouškovstvím všeho druhu, k dospívání neodmyslitelně patří. Mohou mít negativní důsledky, ale ve své podstatě patří k pozitivním momentům této etapy zrání. V reálném životě se onoho vysněného ideálu dosáhne jen zřídka, ale sám fakt, že člověk po něčem touží, že si staví vysoké cíle a chce  k něčemu výjimečnému dospět, je velmi cenná zkušenost pro život, neboť člověka vytrhuje z pohodlí  průměru a brání stagnaci. I toto téma se v pohádkách objevuje velice často. Jako příklad mohou posloužit některé příběhy ze slovenských pohádek Boženy Němcové.

Nejznámější z nich je O Širokém, Dlouhém a Bystrozrakém (Němcová-Seifert). Stejnou pohádku známe od Erbena a převyprávěl ji i Jan Vladislav pod názvem O čaroději s třemi železnými obručemi (Vladislav 1999), varianta Václava Říhy má název U jedubaby.  Syn proti vůli otce spatří obraz krásné dívky, do níž se beznadějně zamiluje a vydá se ji vysvobodit, což se mu podaří za pomoci tří podivných tovaryšů. Důležitým momentem je otcova snaha zabránit synovi, aby shlédl onen obraz – reálný pohled  dospělého, který zvažuje všechna nebezpečí, se dostává do konfliktu s touhou mladého člověka riskovat a dosáhnout vytouženého cíle.

Hledání mimořádného ideálu tvoří základ příběhu Mahuleny, krásné panny (Dobšinský; Němcová- Seifert).  Princ spatří obraz své zesnulé matky, překrásné ženy, která kdysi byla nazývána Zlatá panna. Syn zatouží po stejné krasavici. Král ji dá hledat, ale bez úspěchu. Pak do království přijde poutník, který o ní něco slyšel a je ochoten prince doprovázet, jestliže ho bude na slovo poslouchat. Podaří se ji najít, ale její krása je taková, že kdo ji spatří naráz, omdlí. Proto se princ smí první den dívat jen na její nohy, druhý den  na tělo a až třetí den na obličej. Mahuleně se princ zalíbí, vezmou se a zůstanou v království jejího otce, ptačího krále. Ale po čase se vydají navštívit princova otce.  Poutník se od tří vran dozví, co princovi hrozí od jeho macechy-ježibaby, ale kdo to prozradí, zkamení. Podaří se mu zabránit všem úkladům, ale nakonec je podezřelý, že chtěl Mahuleně ublížit a čeká ho poprava. Rozhodne se vše vyprávět a zkamení. Po čase se princ dozví od vran, že ho může oživit krví vlastního dítěte. Řízne malého synáčka do prstíčku a věrného přítele oživí. Zajímavým momentem tu je, vedle onoho přátelství, jehož počiny musí být utajeny,   způsob, jak smí hrdina svou vytouženou krásku spařit: k dosažení ideálu vede trpělivé, postupné přibližování, vyžadující schopnost odložit uspokojení tužby, ovládnout se.

Láska a přátelství    

Láska je v pohádkách všudypřítomná a jejím přirozeným vyvrcholením je svatba hrdiny či hrdinky s vytouženým partnerem. Pohádková podoba lásky je skoro vždy stejná, stereotypní a z pohledu dospělého hodně zjednodušená: omezuje se na zalíbení ve fyzické kráse protějšku a projevuje se obětí, ochotou překonávat překážky a všemožně pomáhat. Jediný příklad za přečetné další – slovenská Pan král Šurina a Otolienka (Němcová-Seifert). Princ Šurina je unesen čarodějem a dostane od něj nesplnitelné úkoly - zpracovat půdu, zasázet ovocné stromy nebo révu a do rána mít úrodu, umlít skály a z toho napéct chleba. Zalíbení v Šurinovi najde nejmladší čarodějova dcera Otolienka, která mu místo navařených žab a hadů k obědu nosí dobré jídlo a kouzlem plní jeho úkoly. Pak s ním uprchne a cestou mate pronásledovatele tím, že sebe i Šurinu mění v různé krajinné prvky. Dojdou k Šurinovu městu, ale on ji nechá čekat za městem. Ona ho varuje, že se nesmí s nikým jiným políbit. Šurina se matce ubrání, ale ona ho políbí ve spánku. Otolienka se pak promění v topol, který Šurina dá porazit, pak v jabloň a nakonec v zlatou kachnu. Tu Šurina uloví a políbí a tím ji vysvobodí.  V dílčích obměnách je tento typ pohádky velmi častý a představuje typický příklad pohádkové lásky, která je schopná pomáhat, ale také odpouštět. Zřejmě nestarším pramenem tohoto příběhu je staroindická Šakuntala z Mahábháraty.[6]

            Mnohem pestřejší je pohádkový obraz přátelství a jeho různých podob. Jeden z modelů přátelství představuje pohádka, kterou známe od Andersena pod názvem Přítel na cestách (v nejstarších vydáních Pallasova překladu zněl název Soudruh na cestách). Na počátku je služba, kterou hrdina prokáže mrtvému –  zajistí, aby byl řádně pohřben, většinou tak, že za něj zaplatí dluhy. Vděčný nebožtík se pak k němu přidá v podobě poutníka, který ho doprovází při všech jeho činech a pomáhá mu, většinou  radou.

            Další častý model, už zmíněný: přítel doprovázející hrdinu. V Mahuleně, krásné panně je to poutník blíže neurčeného původu a postavení, ale často je to hrdinův vrstevník, narozený ve stejný den, ale v rodině nižšího sociálního postavení a tedy v roli přítele, pobočníka nebo sluhy s výsadami. Zápletka tohoto modelu přátelství spočívá v tom, že přítel vyslechne rozhovor ptáků nebo jiných kouzelných bytostí, z něhož se dozví, jakým způsobem může hrdina dosáhnout svého cíle nebo jakým nástrahám a útokům může uniknout, ale „kdo to prozradí, ať zkamení.“  Rady fungují dobře, ale varování před nebezpečím budí nevoli hrdiny, až závěrečný přítelův zásah, kterým zachraňuje jeho manželku před smrtí, ho přivede na popraviště,  on ale  volí raději zkamenění, nechce, aby byl považován za nepřítele. Nakonec je vysvobozen, zpravidla krví hrdinova dítěte, nebo alespoň ochotou ji prolít. V německé pohádce O věrném Janovi (Petiška 1984) služebník Jan slibuje umírajícímu králi, že se o jeho syna postará, i kdyby ho to mělo stát život. Po králově smrti Jan provází prince po zámku a ten si prosadí, že se podívá do zakázané komory, je tam obraz krásné princezny, po níž princ zatouží. Příběh osvobozování princezny proběhne podle rad havranů. V závěru pod šibenicí Jan vypráví celý příběh a zkamení.  Po létech, když už mladý král má se svou těžce získanou ženou dvojčata, kámen promluví: obživne, když mu král obětuje co má nejmilejšího – svoje děti. Král napřáhne na děti meč, a v tom Jan obživne. Přátelství královo je stejně  ochotné k oběti, jako Janovo.

Ale přátelství se také může pokazit, třeba i malicherností. O tom vypráví portugalská pohádka Granátovník (Hulpach 1995): Pedro má sad, opičák Umbo v něm sedává, pojídá granátová jablka a vypráví Pedrovi, jsou přátelé. Ze semínka, které vyplivl opičák, vyrůstá stromek. Pro Pedra je to plevel, který vadí jeho olivovníku, pro opičáka  jeho vlastní strom. Vzniká konflikt mezi dosavadními přáteli. Opičák si jde stěžovat soudci, soudce ho odkáže na krále, od krále putuje se svou stížností k Smrtce. Smrtka pohrozí králi a ten opičákovi vyhoví. Poručí soudci a soudce rozkáže Pedrovi, aby olivovník porazil. Od té doby Pedro s Umbem nepromluvil a když vyrostl granátovník, jeho jablíčka byla hořká a kyselá. Sobecký spor, vyhrůžky, pokažené přátelství, které nese jen kyselé plody. A také je tu ta opičákova cesta k moci nejvyšší a náhlá vstřícnost k opičákově stížnosti, všichni jsou ochotni pod tlakem vyhovět – velice trpká pohádka.

            A pak je tu téma přátelství falešného, zrádného a nebezpečného. U nás nejznámější variantou příběhu o zrádných kamarádech a falešných hrdinech je Neohrožený Mikeš  Boženy Němcové. Silák Mikeš jde do světa a potká dva kamarády, stejné siláky. Dojdou do lesního obydlí, dva vždy jdou na lov, jeden má vařit, ale nepodaří se mu připravit oběd, protože je napaden zlým skřítkem. Oba Mikešovi kamarádi příhodu zatají, až Mikeš zjistí, co se stalo a skřítka uvězní. Pak kamarádi objeví díru do země a jen Mikeš má odvahu se tam spustit a v pozemním světě vysvobodí tři princezny. Kamarádi všechny tři dívky vytáhnou, ale Mikeše nechají pod zemí. Ten se pak dostane na zem za pomoci obrovského ptáka a zastihne a usvědčí své zrádné kamarády právě ve chvíli, kdy se chystají oženit s princeznami.

Už sám o sobě je tento příběh  inspirativní a může  nabídnout téma zbabělosti, zneužití důvěry a zrady přátelství. Ale některé varianty vnášejí do něj další momenty. Ve variantě Boženy Němcové se Mikeš na oba kamarády vytahuje, a už předem jim říká „Nebojte se, já nejsem tak slabého ducha jako vy“,  čili pěkně jim naservíruje presumpci viny. Tady můžeme hledat příčinu zborcení přátelství, situace, kdy vinu na zničení dobrých vztahů do značné míry nesou obě strany.

            Erbenova varianta se jmenuje Vousy na loket a člověk na píď a rozdíly dalších národních variant naznačí už názvy: vlámská pohádka Statečný seržant (Meyer),  ruská O silném Kulihráškovi (Černý, Tvrdíková, Vaculín 1983), keltská O Rytíři červeného štítu (Vladislav 1992), čínská O střevíčku z císařského paláce (Vladislav 2008) nebo středoasijská Syn medvědice (Tichý 2008). Ve francouzské pohádce Janek Medvěd (Cibula 1990) je místo mužíčka obr a falešní kamarádi jsou tři. V italské pohádce Hrbáček s obuškem (Calvino)  se  královský  pekař zamiluje do nejstarší princezny,  je za to vyhnán do světa a putuje s dvěma kamarády. V lesním domě je při vaření napadá hrbáček s obuškem. V podzemí pekař setne hlavu čarodějovi a od osvobozených princezen dostane dárky, s jejichž pomocí se pak dostane zpátky na zem. Vrací se kočárem se šestispřežím a doprovází ho celý regiment vojáků, princezny mají radost, že přichází skutečný zachránce. Pekařův regiment vystřelí na oba zrádce a ti umírají. Král se pak zastydí, že pekaře vyhnal, a vzdá se  trůnu v jeho prospěch.

Jan Werich pohádku nazvanou Žluté mužátko ozvláštňuje trojím způsobem. Ten první spočívá v tom, že oni tři hrdinové jsou Sulejmanovi vojáci, kteří zběhli z vojny s Tatarem. Druhý spočívá v postavě skřítka, ve většině pohádek je to trpaslík s dlouhými vousy a v slovenských pohádkách se také jmenuje  Loktibrada; tyto vousy jsou jeho slabinou a hrdina ho zpravidla zneškodní a donutí k spolupráci tak, že mu je přiskřípne do polorozštípnutého špalku. Werich vymyslel vlastního skřítka, je to „tvor, vlastně patvor, vlastně patvorek“, má žluté oči, sírově žlutý obličej a pomerančové vousy, zkrátka je to „žluté mužátko“. A třetí způsob ozvláštnění, kterým Werich vnáší do příběhu modernost mnohem více, než přizpůsobením příběhu současným reáliím a dobovými narážkami, je formulace zaklínadla, které hrdina musí vyslovit. V pohádkách je tomu tak, že zaříkadlo, ať je to Hrnečku, vař nebo Sezame, otevři se, má pevný text, který je jaksi shůry dán a nesmí se žádným způsobem porušit. Werichovým zaklínadlem je naopak zadání: „Cokoliv tě napadne. Ale nesmělo to nikoho před tebou napadnout.“  Požadavek je zcela moderní – originalita. Werich s tím samozřejmě nemá potíž, jedno zaříkadlo zní „Na ostrově Hokaido kuká v lese kukaido“, druhé „Na ostrově Hukačka kuká v lese kukačka“. Autorská varianta lidové pohádky u autorů druhé poloviny 20. století vnášívá do příběhu některé moderní postoje a pohledy na život a lidi. Vedle Wericha se to týká zejména pohádek Jana Drdy.

Sociální status a identita člověka

            Snad celosvětově nejrozšířenější a u nás nejčastěji dramatizovanou pohádkou je Popelka. Odhlédneme-li od volných variací typu Tří oříšků pro Popelku, které mají své vlastní  téma i výrazné odlišnosti v příběhu, lze říci, že většina dramatizací trpí „dospěláckou“ pošetilostí, vedoucí k usilovné snaze nějak „realisticky“ vysvětlit, jak je možné, že Popelku v nádherných šatech nepoznají ani otec, macecha a sestry; tito dramatizátoři totiž nepochopili, že pohádka je o tom, jak vnější podoba a vnější okolnosti ovlivňují sociální status člověka, jinak řečeno, že nádherné šaty místo hadrů Popelku změní k nepoznání, protože sociální status se může změnit okolnostmi; ale že také záleží na charakteru člověka, jestli dostane šanci se vyšvihnout a změnit svou špatnou situaci, že v tom může hrát roli i láska a že ani truchlivé okolnosti života nemusí být navěky.

V evropské tradici má Popelka dva základní modely. Ten první, francouzský, má východisko v Perraultově pohádce Popelka aneb skleněný střevíček (Perrault 1972). Popelku v krásnou dámu změní víla kmotřička (nebo stařenka čarodějka). Kouzlem se proměňují Popelčiny cáry v skvostný oděv, dýně či pomerančová slupka v kočár, myši, žáby, krysy, kočky v koně a služebnictvo. Ale vždy je ten střevíček skleněný. Mění se ovšem dílčí okolnosti, včetně způsobu nalezení Popelky princem, i tím, jak se Popelka v závěru zachová k maceše a nevlastním sestrám. Do této skupiny patří mimo jiné francouzská O Popelce, kočáru z oříšku a střevíčku ze skla (Vladislav 1970) nebo vlámská  Popelka (Meyer).

Druhý typ představuje pohádka O Popelce bratří Grimmů, u nás asi nejznámější. Do této skupiny patří například slovenská pohádka Boženy Němcové Popelka (Němcová-Seifert),  která se od varianty bří Grimmů liší tím, že Popelka ve svých kouzelných šatech nechodí na královské plesy, ale do kostela (mezi českými  pohádkami Němcové najdeme pohádku téhož názvu  - viz pasáž o odvážné Molly). Příběhu Popelky je bližší pohádka O třech sestrách, kde jsou ony kouzelné oříšky se skvělými šaty i chození do kostela: příběh končí tím, že matka a sestry rovněž získají kouzelné oříšky, ale najdou v nich hady, kteří je uškrtí. Také v ukrajinské pohádce Zlatý střevíček (O lesním carovi; Zlatý střevíček)  nevlastní dcera Hana chodí v kouzelných šatech a zlatých střevíčcích do kostela, a šaty jí dává vrba vyrostlá ze semínka, které jí dala před svou smrtí maminka.

            Velmi volné varianty příběhu Popelky pocházejí z britských ostrovů. Dvě anglické  převyprávěl Jan Vladislav (1995). O krásné Hadrničce začíná smrtí její matky při porodu. Dědeček proto na vnučku zanevřel, usedl do křesla u okna a zůstal tak celá léta, až mu vousy vrostly do země. Teprve pozvání na zámek ho donutí své křeslo opustit. Současně se do zámku vydá i Hadrnička, odstrkovaná a zanedbávaná. Cestou ji potká princ, zamiluje se do ní jaká je a otrhanou si ji přivede na zámek. V pohádce O princezně Rákosničce  je pomocníkem dívky červené telátko, svou roli tu hraje i tradiční francouzský skleněný  střevíček. Ještě více se od kontinentální tradice odlišuje  irská varianta, nazvaná Plavovláska, Hnědovláska a Chvějička (Jacobs 1996). Titulními hrdinkami jsou tři královy dcery, do nejstarší Plavovlásky je zamilován  syn krále Emanie.  Odstrkované a ponižované Chvějičce pomáhá stařenka slepičářka, která dovede kouzlit, když si oblékne plášť temnoty. Tato Popelka vždy stařence řekne, jaké barvy mají být její šaty a  jezdí na ples na kobyle rovněž zbarvené podle svého přání. Princ z Emanie zapomene na nejstarší sestru a zamiluje se do Chvějičky, kterou při třetí návštěvě pronásleduje na koni, ale podaří se mu jen strhnout jí střevíček. Objeví ji, ale tím to nekončí, musí o ni bojovat princové (bez boje by to ani nebyl keltský příběh) a vybojuje ji ten správný. Ožení se s ní, ale příběh pokračuje se závistivými sestrami, které se ji pokusí zničit tím, že ji strčí do vody. Ale ona se zachrání a nakonec má s princem z Emánie čtrnáct dětí.

            Od evropských Popelek se výrazněji liší vietnamská pohádka nazvaná Tam a Cam (Zbořilová, Klindera). Krásná Tam je Popelka, Cam je ošklivá vlastní dcera macešina. Pomocníkem a rádcem Tam je sám Buddha. Když jde Tam na velkou novoroční slavnost, ztratí střevíček u mostu.  Slon,  na kterém jede král, odmítá na most vstoupit, dokud nenajdou Tamin střevíček a nedonesou ho králi. Ten najde dívku, které patří střevíček, a ožení se s ní. Příběh pokračuje pletichami závistivé macechy a ošklivé Cam, ale končí šťastně a obě závistivé ženy  jsou potrestány.

            Ve všech případech tu je vedle základního tématu změny sociálního statusu ještě zcela zřejmé téma konfliktu Popelčiny dobroty, pracovitosti, slušnosti  s  chamtivostí, parádivostí, závistivostí a celou škálou dalších špatných vlastností nepřátelských postav. Nejzvláštnější  z nich je zavilý a depresivní dědeček krásné Hadrničky.

Slušnost, obětavost a  odpovědnost

Pohádky s tematikou odměny za slušnost bývají převážně dívčí: hrdinka je vyslána (často macechou, která se jí chce zbavit nebo ji využít) za splněním náročného úkolu. Ona se ho zhostí za pomoci dárců nebo pomocníků, k nimž se zachovala slušně, zdvořile, pomohla jim. Nejjednodušší model představuje Dvanáct měsíčků (Němcová-Seifert): Maruška dostane od macechy za úkol přinést fialky,  jahody a jablka, přestože je zima. V lese narazí na kruh dvanácti měsíčků, zdvořile je pozdraví a požádá, zda by se mohla ohřát u jejich ohně. Za to jí měsíčci vytvoří uprostřed zimy místečko, kde může získat žádané lesní plody nebo květiny. Macecha s Holenou se při svém pokusu chovají hrubě, nezdvořile a sobecky a jsou potrestány. 

Druhý model obsahuje i další úkoly: hrdinka se na své cestě za splněním úkolu  dostává do situací, kdy je žádána o pomoc. V evropských pohádkách má například obrátit lávku, vyčistit pícku, setřást ovoce se stromu. V indické pohádce O Smuténce a Marnivce (Marek) má podojit a obsloužit kravičku, nasekat trávu březí kobyle a strhnout z banánovníku břečťan, navíc ještě u stařenky, k níž dojde, se má vykoupat, vybrat si šaty a najíst se. Všechny tyto úkoly splní Smuténka dobře, zvířatům a stromu pomůže, při sebeobsluze a vybírání šatů u stařenky projeví skromnost.

Stojí tu proti sobě dva „balíčky“ vlastností a návyků: na jedné straně zdvořilost, ochota pomáhat, schopnost vcítění do problémů druhých a ohleduplnost, pracovitost a skromnost, na straně druhé neochota, lenost,  hrubost, sobectví, bezohlednost a  chamtivost. Ten kdo má ony dobré vlastnosti a prokazuje činy svou lidskou hodnotu, je odměněn a druzí mu pomáhají tak, jak on pomáhá jim. Na druhém pólu stojí trest a životní prohra.

Jedním z příkladů toho typu pohádky je Dej Pánbůh štěstí, lávko (Němcová, Seifert).   Hrdinka této pohádky se vydává hledat službu, aby unikla špatnému zacházení ze strany macechy. Cestou každou věc či tvora nebo strom pěkně pozdraví, pokloní se a pomůže:  obrátí prochozenou lávku, očistí psíčka postiženého prašivinou, očeše plody, které stará hruška nemůže unést, vyžene bejčka, který je už léta na jedné pastvině, vymete pícku. U ježibaby pak zametá  jedenáct světnic, ale jednou nahlédne i do zakázané dvanácté, najde v ní zlato, stříbro a měďáky v kádích, vykoupe se v nich a  má pak zlaté vlasy, ruce i nohy. Musí  před ježibabou utéct, ale cestou jí všichni pomohou. Na cestu se pak vydá vlastní dcera macechy, ale ta se chová hrubě a sobecky a proto pohoří, vrací se vymáchaná a celá  podrápaná. Zlatá panna se bohatě provdá, ta druhá zůstane na ocet.

            Podobný příběh má i známá ruská pohádka O překrásné Vasilise (Karnauchovává 1977).  Osiřelá Vasilisa má od své zesnulé maminky  panenku, která ji provází, pomáhá jí a dělá za ni ty nejhrubší a nejobtížnější práce. Nevlastní sestry Vasilisu v noci pošlou pro světlo k babě Jaze.  Práci u baby Jagy za ni vykonává panenka. Baba Jaga  chce Vasilisu  upéct, ale ona  na radu panenky obdaruje děvečku šátečkem, kocourovi vrčounovi  hodí pirožek, psovi dá kus chleba, břízu ováže stužkou, vrata namaže máslem a ti všichni jí pomůžou při útěku před babou Jagou. Nevlastní sestry zahynou a s Vasilisou se nakonec ožení carevič. Variantou tohoto příběhu je i německá  Paní Holle (Petiška 1984):  dívka doputuje k paní Holle, u níž natřásá peřiny, aby na zemi sněžilo. Nevlastní Anička se vrátí celá pozlacená, protože byla ochotná a pilná, vlastní dcera Markétka je celá od smůly, která se jí už navždycky drží. U Václava Říhy najdeme tuto pohádku pod názvem Lenka – macecha ji pošle k ohňové babě pro oheň, dívka se cestou zdvořile  zachová k bílému jezdci na bílém koni (den), červenému  na červeném (červánky) a černému na černém (noc), a ti jí také pomohou při zpáteční cestě.

Podobný příběh má anglická pohádka O studni s třemi zlatými hlavami (Vladislav 1995,  též Štrut, tam jsou hlavy stříbrné). Král se podruhé ožení, macecha nenávidí krásnou a dobrou královu dceru, preferuje svou ošklivou a zlou. Obtížný úkol dívky spočívá v tom, že ji u studny tři zlaté hlavy žádají, aby je umyla a učesala a položila na sedmikrásky. Ona to udělá a hlavy ji za to obdaří krásou a krásným hlasem a bohatým a krásným ženichem. Macešina dcera neposlouží hlavám, dostane boláky do obličeje, hrubý hlas a žebráka za muže. Všichni ji litují, její matka pukne vzteky, zato starý král se nad ní smiluje, dá jí svoje království a odstěhuje se k vlastní dceři a jejímu muži. Variantu pro menší děti představuje italská O kocouru Mňoukovi a dvou holčičkách (Vladislav 1968). Nevlastní dceři dá macecha koudel, aby upředla stříbrnou nit, když dívka na zahradě pláče, ujme se jí kocour Mňouk a zavede ji do kočičího paláce. Dívka tam kočičkám uklidí, navaří, prostře, dostane za to raneček, a když poslechne kocourovy rady, jak se má chovat při zpáteční cestě, přinese domů  vřetánko se stříbrnou nití a na čele má stříbrnou hvězdu.  Ryze dívčí příběhy vydal Albatros v knížce pohádek Jana Vladislava O Bílé Karolíně a Černé Karolíně. Jsou to příběhy statečných a chytrých dívek, které dokážou čelit všem možným nebezpečím a nástrahám, až dojdou svého štěstí.[7]   

            Další okruh tvoří pohádky s třináctou komnatou. V pohádce má zakázaná komnata  někdy i jiné pořadové číslo nebo označení. Je chápána jako antická Pandořina skříňka: její otevření ze zvědavosti či neschopnosti brát ohled na zákaz, způsobí neštěstí a bolest.  Z nejznámějších pohádek s třináctou komnatou lze uvést O Slunečníku, Měsíčníku a Větrníku (Němcová-Seifert). Princ Silomil ze zvědavosti a nudy ji otevře: „A vždyť to ani nepozná, třebas se tam podíval.“ Je to postoj typu „zkusím to, však ono to nějak dopadne“. Silomil připoutanému muži jen tak trochu uleví a výsledek je katastrofální. Nejhorší na té věci je, že se tímto přístupem způsobí bolest či neštěstí druhému, zpravidla milovanému člověku. Hazardéři všeho druhu zpravidla tvrdí, že je to jen jejich věc, co dělají, ale prakticky vždy je poškozen i  někdo další, a ne vždy se v životě najde způsob, jak skutek odčinit, neboť v životě   kouzla nefungují. 

Vlastnosti a charakter

            Už v předchozím oddíle, který se týkal především chování pohádkových postav, jsme se dostali k četným dobrým i špatným vlastnostem lidí, jinak řečeno k jejich morálce, čili jde o ono „dobro“ a „zlo“, které bývají v souvislosti s pohádkou stereotypně uváděny. Neexistují ovšem v takto obecné a vlastně dost mlhavé podobě, ale jako konkrétní vlastnosti a konkrétní chování, jako je egoismus versus empatie, hrubost versus laskavost, lenost versus pracovitost atd. atd. Ty teprve jsou v pohádce schopny dítěti něco doopravdy sdělit o vztazích mezi lidmi a plní  tedy výchovnou funkci. Zabývání se pohádkami z tohoto okruhu je příležitostí k řešení morálních dilemat a velmi často umožní experimentovat s variantami řešení. Problém prohlubující diskuse v reflexích jsou zcela nezbytné.

Velmi častým motivem pohádek je dodržení nebo nedodržení slibu, pravidla nebo zadání či úkolu a jeho důsledky. Jeden typ vychází z příběhu o Šakuntále z Mahábháraty.   Jednou z mnoha pohádek toho typu je afghánská O víle z granátového jablka (Zachystalová). Princ Nasim touží po výjimečné dívce a získá vílu z granátového jablka, poruší však podmínku, že se od ní nesmí vůbec hnout, a nechá ji na sebe samotnou čekat za městem. Vážné potíže z toho nastanou jak pro ni, tak pro něho.

Jiný typ pohádky o dodržování slibů je například německá Žabí král (Petiška 1984). Žabák, který princezně pomohl, žádá, aby se s ním spřátelila, seděla s ním u stolu a nechala ho spát ve své posteli. Princezna ledabyle slíbí a okamžitě odchází, svůj slib nemyslela vážně.  K dodržení slibu ji donutí otec a tematické těžiště této pohádky je právě v jeho v chování, když trvá na splnění slibu, byť byl jakkoli absurdní. Jiná situace s porušením slibu: král nebo sama princezna hledá ženicha, který má splnit určitý úkol nebo podat určitý mimořádný výkon. Požadavek splní jen chudý mladík, pasáček apod., ale  král nebo princezna se začnou vymlouvat a kupit další a další podmínky. Ve všech případech je takové jednání prezentováno jako zavrženíhodné.

V četných pohádkách naopak i postavy patřící do kategorie negativních sliby dodržují, i když tím působí škodu sami sobě. Typickým příkladem je pohádka Čertův švagr  Boženy Němcové: hrdina pohádky slouží léta v pekle a na odchodu si má říct o odměnu, jakou si jen přeje. Na čísi radu si vyžádá starý záplatovaný kabát, v jehož kapsách je vždy jakékoliv množství peněz. Čert ho dává nerad, ale slib splní. Slib, resp. to, co považuje za svou povinnost, aby odčinil svůj prohřešek, dodrží i Jiřík v Zlatovlásce (Erben): ačkoli mu svou dceru  po splnění úkolů otec dává, a ačkoli by s ní Jiřík mohl zůstat u jejího otce nebo odejít kdykoli během zpáteční cesty, přivede tuto těžce získanou (a zřejmě i milovanou) dívku starému králi, který ho pro ni poslal, stejně jako Tristan přivede Isoldu svému strýci. Nenutí ho k tomu žádná vnější síla, ale jeho zodpovědnost za své činy. Dodržet slib, zodpovědně splnit svůj úkol nebo odčinit svou vinu je příkazem pohádkové  morálky, která nepodléhá všedním úvahám a banálním tendencím a věcným, ale sobeckým úvahám. Neplatí tu ani omluva velkou a nepřekonatelnou láskou, jako je tomu v Tristanovi a Isoldě, kteří se milují a podvádějí tak strýce a manžela. V pohádce si Jiřík  vezme Zlatovlásku, až když se starý král z vlastní hlouposti a ješitnosti nechá usmrtit.

            Zajímavý je námět pohádky Boženy Němcové Otcovo dědictví (Němcová, Seifert).  Když umíral starý král, ptal se svých tří synů, co by jim měl odkázat. Oba starší žádali království, nejmladší Peťka si přál, aby si ho zamiloval každý, kdo na něj jenom pohlédne. Tři bratři se vydají  do světa, oba starší jsou hned na první pohled vítání, Peťka až když na něj hostitel opravdu pohlédne, ale pak ho přijímá velmi vřele.  Peťka tak  postupně získá kouzelné dary a nakonec se do něj zamiluje vzpurná a svéhlavá princezna, s níž získá i království. Bratři litují, že si nepřáli co Peťka: „Oni byli králové a nic víc. Ale Peťku měl každý rád, kdo se na něho podíval; měl vzácné dary, krásnou ženu, a k tomu ke všemu se stal králem jako oni.“ K oněm dobrým vlastnostem hlavního hrdiny tu je navíc  situace rozdílu mezi tím, kdy je člověk akceptován pro svůj vysoký sociální status, a kdy pro své vlastnosti, které se vyjeví, až když  ho druzí opravdu poznají.  

Touha po něčem a ctižádost jsou tématem řady pohádek, v nichž mladý muž, většinou princ, zatouží po obtížně dostupné dívce z obrazu,  jak už bylo uvedeno. Ale existují i jiné tužby. Ve Vladislavových francouzských pohádkách  je příběh  O černém korábu (Vladislav 1970),  jehož hrdina, kapitán Jan, touží najít  bájný zlatý ostrov. Po dlouhé plavbě se  k němu dostane, ale ostrov střeží celá flotila a Jan vysloví přání dosáhnout cíle třeba s pomocí čerta. Ten ovšem za to chce úpis, jakmile se Jan vrátí zpět do přístavu Saint-Malo. Jan  zlato přiveze a před úpisem Jana zachrání jeho nevěsta Janička. Pohádka zobrazuje pozitivní i negativní či nebezpečné aspekty velkých cílů a velké ctižádosti.

Tématem Soli nad zlato (Němcová, Seifert) je potřeba vážit si všedních věcí, které v běžném životě téměř nevnímáme a začneme je oceňovat, až když je ztratíme. V Cibulových Francouzských pohádkách najdeme cosi jako variantu Soli nad zlato, Krále Leara i Popelky dohromady v pohádce nazvané  Pasačka krocanů (Cibula 1990). Král, který všechno jídlo  přesoluje, vyžene nejmladší dceru Tinetu, která ho má ráda jako on sůl. Žije v sousedním království jako pasačka krocanů, starší dcery se vdají a otce vyženou ze zámku. Tineta chodí v sousedním království inkognito na plesy a další vývoj je jasný, nakonec přijde vyhnaný otec a končí se svatbou, napřed ale ženich pomůže tchánovi získat zámek zpět. Důležité místo v  příběhu má sluha jako rádce krále a pomocník Tinety a za své cenné, i když králem nevyžádané služby, je také oženěn. Velmi podobný je příběh maďarské pohádky Jak se husopaska stala královnou (Illyés), jenomže jde o dcery chuďase, ne krále, a fabule je jednodušší.

       V některých pohádkách je konfrontována vděčnost zvířat s nevděkem lidí. V japonské pohádce Vděk a nevděk (Černá, Novák) se lékař Morosuke za povodně zachrání na dřevěné desce. Vytáhne na ni i člověka, bednáře, který mu za to slibuje hory doly. Když ale Morosuke vytahuje z vody lišku a pak hada, bednář protestuje, nač zachraňovat zvířata, stačí přece, že je zachráněn on! Morosuke i bednář se po povodni usadí v jednom městě, lékař je schopný, pracovitý a obětavý a proto se mu velmi dobře daří. Bednář mu úspěch závidí a pomluví ho, že je čaroděj, jinak by se majetku nemohl domoci. Morosuke je uvězněn, ale  ujmou se ho obě zachráněná zvířata a z vězení mu pomohou. „Zlo pochází od zlých lidí… a my dodáváme: Nikdo neumí být tak nevděčný,  jako člověk.“ Mimo jiné je tu motiv závisti – neschopný závidí schopnému a svádí úspěch druhého na nečestné jednání. Podobný příběh je základem francouzské pohádky Lev a zloděj (Cibula 1990): člověk slyší v lese volání o pomoc, vytáhne z rokle postupně opici, vlka, medvěda a lva. Lev mu radí, aby už nikoho nevytahoval, ale on slyší člověka a vytáhne ho. Ten na rozdíl od zvířat, která slibují pomoc, ani nepoděkuje. Krátce na to zachráněný svého zachránce okrade, ale zvířata přiběhnou a zloděje dopadnou. Asi nejznámějšími vděčnými zvířaty-pomocníky jsou ve Zlatovlásce mravenci, krkavci a ryba, kteří Jiříkovi pomohou splnit zadané úkoly a získat tak Zlatovlásku. 

Další cennou vlastností, která charakterizuje  mnohé pohádkové hrdiny, je sebeovládání  a schopnost odložit naplnění svého přání či potřeby. V Dobšinského pohádce Světovládný rytíř  hrdina putuje, aby vysvobodil svou ženu – princeznu. Do cesty se mu jako nástrahy staví strigy proměněné v lákavou hrušeň, jabloň a studnu. Hrdina má hlad, žízeň, chuť na voňavé ovoce, ale tátoš mu radí, aby odolal, protože je to jedované, s obtížemi  dokáže odolat a splnit svůj úkol. V maďarské pohádce Létající zámek (Illyés) se jeden po druhém do světa  vydávají tři synové chudých rodičů, kteří se narodili z jablek a proto se jmenují První, Druhý a Třetí Jablůnek. Všichni tři potkají stařečka a rozdělí se s ním o svůj bochníček chleba rovným dílem. Stařeček jim radí, jak postupovat – přebrodit potok, ale nevšímat si leknínů a na louce pak netrhat stříbrné a zlaté květy, teprve pak mohou najít štěstí. První Jablůněk podlehne už leknínům a změní se v rybu, druhý utrhne stříbrný květ a změní se v hada. Uspěje až Třetí Jablůnek, který pak musí přejít ještě rozsáhlou poušť, než se dostane do vílího zámku, kde získá kouzelné schopnosti a dary pro další putování a činy. Jinak řečeno – nepodléhat svodům ani momentálním potřebám, nenechat se odvést od svého cíle, od podstatného úkolu  dílčími, každodenními potřebami či  slastmi.

Strach a nebezpečí a jejich překonávání jsou  motivem mnoha  pohádek, v několika japonských však tvoří základ zápletky. Pohádka Čtyři posvátné svitky (Černá, Novák) vypráví o chudém chlapci Džiróovi, kterého rodiče dají v deseti letech do učení k mnichovi v malém chrámku u lesa. Chlapec mnichovi pomáhá, ale učení ho nebaví, raději se toulá po lese a tak ho mnich pošle zpátky domů. Na cestu mu dá čtyři posvátné svitky. Cestou v lese Džiró potká divou lesní ženu jamambu, prchá před ní a zachraňují ho svitky, které vytvářejí jamambě překážky. Nakonec doběhne zpátky k mnichovu chrámku, mnich ho na poslední chvíli před jamambou zachrání a chlapce si přece jenom ponechá. Ten pak už seká dobrotu a dobře se učí. Další strašidelnou pohádkou v této knize je Dlouhá střapatá: mladý samuraj Jošinari přenocuje v opuštěném chrámku, kde podle vesničanů straší. V noci se opravdu ozývají podivuhodné hlasy a zvláštní věty, objevují se světla, ale Jošinari se nedá vyděsit. Ráno pak zjišťuje, že těmi strašidly s kuriózními jmény, jako je Dlouhá střapatá, nevinně vězněná nebo Břichatý nenasytný, v rybníce vězněný a podobně, jsou odpadky -  džbán bez dna, kohoutí ocas, bezzubý hřeben, koňská lebka a utržená tkanička od sandálu. Fantastičnost a humornost těchto příběhů kombinovaná se skutečným horrorem tvoří zajímavou a inspirativní směsici a velmi jemným humorem prezentuje situaci, kdy se člověk děsí „vlastního stínu“.

Víc než půl století žijeme s Pyšnou princeznou a tak se zdá, že o pýše princezen a jejich převýchově víme vše. Variant tohoto tématu je značné množství, ne všechny jsou ale  o pyšných princeznách. V španělské pohádce Půlkohoutek (Cibula 1984) je nejmenší kohoutek matky slepice jen poloviční. Má jen jedno oko, jednu nohu, jedno křídlo, ale je na sebe pyšný. Nechce zůstat na dvoře mezi ohavnými dvouokými a dvounohými slepicemi a vydá se k panu králi. Cestou ho o pomoc prosí voda v potoce, vítr a oheň, ale on je pyšně odbyde. Dojde na zámek, ale tam ho lapí kuchař a zakroutí mu krkem, kohoutek marně volá vodu a oheň, aby mu pomohly, kuchař ho upeče a oheň ho spálí tak, že ho kuchař vyhodí z okna a vítr ho zanese na špici kostela, kde se z něj stane korouhvička.

Pýcha končící tragicky je námětem slovenské pohádky Lubka a Kovovlad (Němcová, Seifert). Lubka je dcerkou chudé vdovy, ale je hrdopýška. „Jsi chudé děvče a vybíráš si v mládencích jako v malinách. No, no, jen aby sis nevybrala kyselou.“ Jednoho dne má Lubka sen, že pro ni přijel krásný mladý pán v měděném kočáře a přinesl jí šperky, další sny jsou  o stříbrném a o zlatém kočáře. Lubka nadutě odmítá veškeré nabídky, až před domem zastaví měděný, stříbrný i zlatý kočár.  Žádá o ni Kovovlad, pán nad doly. Lubka se za něj provdá, jeho říše je nádherná. Jenže k jídlu je jen měděný, stříbrný a zlatý chléb, a cesta zpátky je zatarasena. 

V německé pohádce, nazvané Růženka a Bělinka (Petiška 1984), je ústřední postavou vztekloun – negativista a nevděčník.  Růženka a Bělinka jsou dvě dívky, dvě růže, opačné povahy (jedna sedí doma, druhá běhá po lukách), ale mají se rády a spolupracují. Do jejich domku přijde medvěd a pobývá u nich celou zimu. V létě odejde do lesa, aby hlídal své poklady před zlými trpaslíky. Zápletku vytváří vztekloun trpaslík, který oběma dívkám  nadává i když mu pomáhají ze svízelné situace. Jejich medvěd ho zabije a tím je vysvobozen, je to princ, který se ožení s Bělinkou, Růženka si vezme jeho bratra. Zajímavá je postava nevděčného vzteklouna.

Mnoho pohádek obsahuje tematiku podvodu, nespolehlivosti, zvědavosti a pokušení. V Erbenově pohádce Drak dvanáctihlavý hrdina zabije s pomocí vděčných zvířat draka a zachrání tak princeznu před smrtí, ale odmítne jít si s ní k otci pro odměnu. Vydal se do světa a ještě rok musí putovat. Využije toho princeznin kočí a vydává se za zachránce. Tento motiv s falešným hrdinou najdeme v řadě dalších pohádek. Variantou tohoto příběhu je Říhova pohádka Jan. Její hrdina po zabití draka nemůže zůstat u princezny, protože slíbil rodičům, že se vrátí domů. Závist, žárlivost a zlomyslnost hraje hlavní roli v příběhu  O ptáku Ohniváku mořské panně (Němcová, Seifert). Hrdina pohádky Janko získá zlaté pero, jímž si  svítí v konírně. Závistivý sluha popíchne krále, aby Janka poslal pro Ptáka Ohniváka, krásnou mořskou pannu a nakonec pro živou a mrtvou vodu, které král potřebuje proto, aby jako ženich krasavice omládl. Janko si nakonec musí nechat srazit hlavu, aby král viděl, že mrtvá a živá voda funguje, když pak přijde o hlavu starý král, panna vyhodí živou vodu z okna a vezme si Janka.

Prakticky ve všech pohádkách najdeme nějaká morální dilemata, případy dobrých vlastností a chování, i těch špatných, někde jsou v popředí příběhu, jinde jeho doprovodem a důležitou okolností a často záleží na tom, co se v práci zdůrazní jako klíčové a rozhodující.  Ve všech jsou reflexe příležitostí k debatě, už proto, že v pohádkách jsou postavy a jejich jednání vyhraněné, kontrastní, a morálka postav bývá absolutní, lze tedy klást otázky o podstatách i mezích toho či onoho chování.

Práce a schopnosti

Práce a pracovitost, dovednosti, schopnosti jsou méně častým motivem pohádek, ale objevují se. Asi nejznámějším příkladem mimořádných schopností je Dlouhý, Široký a Bystrozraký (Erben 1976). Ti tři podivní tovaryši mají natolik vzácné schopnosti, že dokážou princi pomoci při hledání a osvobozování vytoužené dívky. Na keltskou mytologii bezprostředně navazuje pohádka O Finnu Mac Coolovi, obrech a trpaslících (Vladislav 1992). Finna Mac Coola  požádá král obrů o pomoc při hlídání novorozených dětí, které se mu ztrácejí. Finn si přibere několik trpaslíků se zvláštními schopnostmi:  Líná kůže kam si sedne, odtamtud se nehne, Tenké ucho slyší každé šeptnutí v celém Irsku, Moudrá hlava ví všechno co se děje a bude dít, Hbitá ruka je mimořádně zručný zloděj, Lezec vyleze kamkoliv,  Střelec umí skvěle střílet, Stavitel dokáže z pár kousků dřeva postavit i loď. Za pomoci těchto trpaslíků se Finnovi podaří zachránit  obrovy děti.

 V Sedmi Simeonech (Afanasjev;  Erben 1974 a 1976) mají bratři za úkol ukovat vysoký sloup, postavit ho, vylézt na něj, vystavět koráb, který plave po moři i po suchu, potopit se s korábem a plavat pod vodou. Všechno to dokážou, sedmý ze Simeonů je dovedný zloděj,  který dokáže ukrást cokoliv.

Hrdinové pohádek dostávají nerůznější obtížné úkoly: hledat v neznámých končinách, přemáhat draky, osvobozovat zakleté osoby nejrůznějšími složitými způsoby a za pomoci různých kouzelných osob  a kouzelných prostředků,  ale někteří  dostávají úkoly ještě  daleko podivnější. Podivný zeměpisný údaj „na východ od slunce, na západ od měsíce“ už byl zmíněn, podobný a snad ještě nezbadatelnější je úkol obsažený v názvu ruské pohádky Jdi tam, nevím kam, přines to, nevím co (Červenka). Hrdinou pohádky je skvělý carský střelec Fedot, který jednoho dne najde v lese hrdličku, z níž se nakonec vyklube překrásná dívka a s tou se ožení. Zamiluje se do její krásy sám car a chce se Fedota zbavit. Na radu baby Jagy ho car pošle nejdříve pro jelena zlatoroháka, což Fedot za pomoci kouzel své ženy splní. Další rada baby Jagy je ono “jdi tam..“. Cesta má trvat devět let tam a devět zpátky. Po Fedotově odchodu car usoudí, že není třeba čekat, protože Fedot určitě zahyne, a povolá si jeho ženu, ale ta se promění v hrdličku a unikne mu. Fedot putuje, dostane se k matce a sestrám své ženy, u nich získá jako průvodkyni na cestě na konec světa žábu. Najde ono „nevím kam“ a získá tam neviditelného sluhu Svata Všechnoznala, který ho donese zpátky ve velice krátké době a postaví mu zlatý zámek hned vedle carského. Žena  ho uvítá opět v lidské podobě, ale car proti němu vytáhne s vojskem. Za pomoci Svata Všechnoznala Fedot carské vojsko porazí, car v boji zahyne a na trůně ho nahradí Fedot. Varianta tohoto příběhu  O srdnatém střelci Andrejovi  je  v stejnojmenné knize (Černá, Tvrdíková, Vaculín).

S dovednostmi a schopnostmi souvisí i chytrost, schopnost najít neobvyklá a účinná řešení obtížných situací. V pohádce  O Gobanu Saorovi a jeho synovi (Vladislav 1992) jsou těmi chytrými a důvtipnými tchán a snacha. Goban ví, že jeho syn moc chytrý není a tak se rozhodne oženit ho s chytrou dívkou. To se mu podaří, a když pak králi Východního světa Balarovi spolu se synem staví zámek, jaký nikdo jiný nemá, uvědomí si v závěru práce, že ho chce Balar zahubit, aby už nikomu jinému takový zámek postavit nemohl. Předstírá, že potřebuje z domova určité nářadí a dojet pro ně může jen Balarův syn. Bystrá snacha pochopí, že je třeba králevice zadržet jako rukojmí a tak pomůže tchánovi i manželovi k tomu, aby dostavěli zámek a vyvázli živí.

Co se zdaří jednomu, nemusí se podařit druhému. V japonské pohádce  Opičí Buddha (Černá, Novák) se stařeček rozhodne dělat v poli strašáka, aby odehnal ptáky. Příslušně se nastrojí, ale když  usne, najde ho stádo opic, které ho provažují za sochu Buddhy. Odnášejí ho do svého chrámku v horách a dědeček se probudí a rozhodne se hrát tuto roli, protože ho opice pobavily. Ty mu snesou spoustu darů, včetně zlaťáku, a když pak svůj chrámek opustí, dědeček odejde. Cestou nakoupí jídlo i ošacení. Závistivá sousedka pošle svého muže, aby také získal dary a peníze, ale on neobstojí, nedokáže se zdržet smíchu a předstírat, že je dřevěný. Velice na to doplatí, až do těch konců, že jeho žena v nedočkavosti strhá ze sebe všechny staré šaty a  pak jim odloženými věcmi vypomohou sousedi.

Těžké to v životě mají lenoši a neschopní. Bulharská pohádka s tímto námětem se jmenuje Jak muž doma hospodařil (Karalijčev). Jejími hrdiny jsou schopná a dělná žena a muž budižkničemu. Když za celý den vyorá jen dvě brázdy, ženě povolí nervy a jde orat sama. Manželovi dá domácí práci, ale on všechno zpacká a poničí, a tak ho žena vyžene z domu. Muž putuje, ale cestou stále naráží pro svou hloupost, např. při pohřbu říká „jen houšť“ a při svatbě pak „Bůh mu buď milostiv“ a tak dále. Je za to neustále trestán, proto se vrátí domů a začne pracovat „rozumně a vytrvale“. Podobné motivy obsahuje norská pohádka O muži, který se staral o domácnost (Asbjörnsen, Moe). Smutný hrdina vietnamské pohádky Líný Tabong (Zbořilová, Klindera) se vyznačuje opravdu nebývalou mírou lenosti: „Byl čtyřicetkrát líný, takže si ani neseškraboval špínu z těla a chodil se mýt jen jednou za rok.“ Když vedle něj spadlo ovoce, nechal ho ležet a když si měl vzít královu dceru, odmítl jít na zámek, museli ho tam odnést. V německé  Líný Honza (Petiška 1984) je hrdina líný i pást kozy, ožení se proto s Trinou, aby chodila pást místo něj. Ale oni se k sobě dobře hodí, i Trina je líná a přijde na to, že bude lepší vyměnit kozy za včelí úl, protože o včely není potřeba se starat. Honza s Trinou mají džbán medu a chtějí ho vyměnit za husu, plánují, že husu a housata bude pást jejich dítě, až ho budou mít, ale z hlouposti a neschopnosti džbán s medem rozbijí. Nijak  moc jim to nevadí, lehnou si a spí.

Životní hodnoty

            Jeden z klíčových tematických okruhů pohádek se týká životních hodnot a postojů člověka. Naprosto zásadní je preference pozitivního vtahu k životu, schopnosti vidět vždy tu lepší stránku věcí a také je pozitivně řešit. Schopnost najít na všem něco dobrého charakterizuje hrdinu francouzské humorné pohádky Jak František měnil (Cibula 1990). Vymění  krávu za kozu,  kozu za husu,  husu za kohouta,  kohouta za koňské koblížky a vsadí se se sousedem, že jeho žena Markétka to přijme. A opravdu následuje její pochvala za všechny výměny, na všem najde jistou výhodu. František tak vyhraje 200 zlatých a za ně  všechna ta zvířata  koupí, vedle krávy, s níž začal, má i ta další, a ještě mu kvetou růžičky pohnojené koblížky. Tento příběh má varianty i v jiných kulturách, například norská pohádka s tímto příběhem má název Gudbrand ze stráně (Asbjörnsen, Moe).

Vzácný je naopak příběh o hodnotě vzdělání, o níž vypovídá uzbecká pohádka I sedmdesát umění je málo (Hulpach 1995). Abidžan pošle otec do světa, aby se naučil obchodovat a dá mu sto dukátů. Ve městě chlapec přijde do školy šachu, učitel  ho za rok za těch sto dukátů  vyškolí. Otec se zlobí, ale dá Abidžanovi další stovku. Tentokrát se naučí hrát na řadu nástrojů. Situace se opakuje, Abidžan dostane posledních otcových sto dukátů a naučí se za ně číst a psát. Domů se už nevrátí, vydá se na cestu jako pomocník karavany. Cestou prožije složité dobrodružství a ožení se s kupcovou dcerou. Hraje šachy s panovníkem, nakonec vyhraje a panovník ho pro jeho schopnosti určí svým následníkem. Abidžan pak pozve i svého otce a uzavírá, že i sedmdesát umění by bylo málo. Kultura a vzdělání, ovládnutí  různých umění je tu ceněno výše, než ekonomický zisk.

Nad bohatství je hodnotné řemeslo, něco konkrétního umět. V bulharské pohádce  Pastuchova dcera (Karalijčev) hledá syn bojara nevěstu - dobrou hospodyni. Jeho požadavku  odpovídá  jen dcera pastuchy, ale ten ji dá bohatému nápadníkovi jen v tom případě, že se vyučí řemeslu. Mladík hledá možnost rychle se vyučit, ale zlatnictví, které by se mu líbilo, trvá tři roky, podobně je to s dalšími řemesly. Až nakonec se mu podaří za  pár týdnů se vyučit košíkářství, pak ho pastucha přijme jako ženicha. Svěří se mu se svým osudem poraženého a vyhnaného  krále – nic neuměl, než pást dobytek, proto ví, že  řemeslo „má větší cenu i než královská koruna.“

 

[1] B.Bettelheim: Za tajemstvím pohádek, s. 67

[2]  V.J.Propp: Morfologie pohádky a jiné studie, 1999, s.  168-169

[3]  Propp: Morfologie pohádky a jiné studie, s. 27-28

[4] Bettelheim, op.cit., s. 60

[5] Bettelheim, s. 68

[6] Podrobněji v kapitole o mytologiích.

[7] Protikladem je knížka chlapeckých Vladislavových pohádek O pasáčkovi a zámcích na zlatých řetězech. 

Pravda s fantazií v jednom pytli aneb Pověsti

Pravda s fantazií v jednom pytli aneb Pověsti evamachkova Út, 12/05/2017 - 14:28

Pověsti vznikaly po celá staletí, a tu a tam stále ještě vznikají. Etnografové mezi ně zařazují i převážně ústně tradované příběhy současnosti onoho typu, který bychom hovorově nazvali „fámy“ a  které nepatří  mezi „starou epiku“, jak byla už dříve vymezena. Pověsti s ní však mají řadu společných rysů, zejména fakt, že staví na dějích vnějších a nabízejí časový odstup, který je z pedagogického hlediska výhodný z řady důvodů. Nevýhodou pověstí je však skutečnost, že jen málo příběhů je vybudováno na ději dramatickém, jak ještě uvidíme.

             Pro pověst je charakteristické napětí mezi reálným základem a nereálným výkladem. Pověst se váže na nějaké místo, stavbu  (hrad, most, klášter...),  na osobu  (šlechtice, léčitele, vladaře, generála...), na  přírodní prostředí nebo jev (rybník, horu, řeku, les, pastvinu...).  O nich vypráví nějakou smyšlenou či zpola smyšlenou příhodu, událost či  příběh, často o jejich vzniku a původu či o příhodě, která vedla k jejich pojmenování. V tomto napětí mezi realitou a fikcí je přitažlivost a romantičnost pověsti pro čtenáře.

Je to zvláštní žánr, podíváte-li se do katalogů knihoven a knihkupeckých přehledů, zjistíte, že je velice frekventovaný. Ale v odborných publikacích literárně teoretických najdete sotva pár řádků a dozvíte se z nich jenom to, čím se pověst  liší  od pohádky a odborné studie se najdou téměř výhradně v odborných časopisech a sbornících. V nakladatelské praxi, v divadle, filmu a televizi však často pohádka s pověstí splývá a kombinují se prvky obou těchto žánrů.

Jistý podíl na tom má v obecném povědomí nejspíš historie naší literatury a divadla a pojem „báchorka“, který souhrnně označuje obojí. V české dramatice se báchorka objevila ve třech vlnách. První od počátku 19. století do jeho poloviny navazovala zejména na vídeňskou dramatickou báchorku (Nestroy, Raimund). V. K. Klicpera napsal několik her, které jsou založeny na ryze pověsťovém příběhu – Blaník, Loketský zvon, Jan za chrta dán, Česká Meluzína, Brněnské kolo, a v některých jeho hrách vystupuje Krakonoš jako jedna z postav. J. K. Tyl kombinuje příběhy ze života s démonickými bytostmi:  Strakonický dudák (polednice, divé ženy), Tvrdohlavá žena (Zlatohlav=Krakonoš), Lesní panna, Čert na zemi.  Další démonické bytosti se v české dramatice objevují zase až v 90. letech 19. století pod vlivem secesních tendencí a světových dramatiků, jako byli Gerhard Hauptmann a Maurice Maeterlinck. Nejvýraznějším a u nás nejznámějším příkladem je Kvapilovo libreto Rusalky. Jirásek má svou Lucernu s vodníky a Pana Johanese, tj. Krakonoše. A pak dlouho nic, až přišel ve 40. letech 20. stol. Jan Drda s Hrátkami s čertem, alegorií nacismu, která potřebovala ono báchorečné „krytí“.  Na to pak o něco později navázaly Dalskabáty, hříšná ves aneb Zapomenutý čert. Ale mezitím se jisté báchorečné prvky objevily i v hrách, které jsou spíše či zcela jistě pohádkami, jako je Kvapilova Princezna Pampeliška a Zeyerův Radúz a Mahulena. Ono splývání v naší dramatice zdomácnělo, zejména v textech psaných pro divadlo určené dětským divákům a mnohdy v této větvi dramatiky vedlo k zplanění. Ovšem moderní folkloristika i literární věda oba žánry rozlišují, a jak uvidíme později, toto rozlišení je i velmi důležité vzhledem k dramatické výchově a  do značné míry i ve vztahu k  divadlu s dětmi a pro děti.

Ale zvažujeme-li možnost využít pověsti pro dramatickou výchovu, ať už jako látku pro interní práci, projekt či lekci, anebo pro divadelní představení, stává se hledání námětů v značném bohatství knižně publikovaných českých, moravských a slezských pověstí činností dost úmornou, pokud ovšem neuchopíme látku jako materiál pro vlastivědné poznávání. „Vlastivědným“ míním poznávání svého prostředí, vztahu jeho tradic a současnosti, zisků i ztrát, které přináší doba současná i minulá. Zpravidla příliš přesně nevnímáme, kolem čeho denně (zvlášť od dětství) chodíme, bereme to jako samozřejmost a po historii nebo souvislostech se nepídíme. To se týká jak přírodního, tak kulturního a civilizačního prostředí. Podívat se pod povrch toho, co je kolem nás, může být tématem pro dnešní dobu. A kromě toho občas najdeme i nějaký příběh, který dnešní dítě či dospívajícího osloví i něčím jiným, aktuálním, ale těchto případů nebude mnoho.

Ovšem možností kde hledat je obrovské množství. Pověsti vycházely knižně od 19. století, v době normalizace dokonce velmi hojně, a to proto, že krajská nakladatelství, jako byl Kruh v Hradci Králové, Blok v Brně nebo Profil v Ostravě, měla povinnost vydávat přednostně regionální literaturu. Pověsti byly samozřejmým a čtenářsky přitažlivým způsobem, jak tuto povinnost naplnit. Po roce 1990  povinnost pominula, ale přesto vznikly, zcela spontánně a bez donucování, edice nebo nakladatelství na pověsti zaměřené, někdy vyvolané v život osobností pověstmi se zabývající; příkladem budiž liberecký Bor Evy Koudelkové. 

Pověsti mají své klasiky, jako byli Adolf Wenig, August Sedláček, Leontina Mašínová nebo Popelka Biliánová, ale i současné autory, za všechny jmenujme aspoň Vladimíra Hulpacha, který se pověstem věnuje soustavně, nebo folkloristy, kteří dovedou sebraný materiál převyprávět pro děti, jako je brněnský Oldřich Sirovátka. Existují publikace celonárodní i regionální, ale i tematické (vodníci, skřítci…). Zkrátka – hledat je kde, v tom opravdu problém nevězí. Ale co a pro koho, toť otázka!

K pověsti jakožto žánru lidové prózy patří tyto základní typy:

Pověsti démonické vyprávějí o nadpřirozených a kouzelných bytostech oživujících krajinu, jako jsou obři, skřítci a víly nebo rusalky, polednice, divé ženy a diví mužové, bludičky, ohniváci, vodníci i čerti, anebo výrazné postavy určité lokality, např. pohoří, jako je  Krakonoš. Toto zaměření na postavu obsahuje nabídku pro dramatickou výchovu a divadlo, i když ne ve všech případech jdou příběhy vstříc jejich potřebám. Tento typ pověsti ale do jisté míry devalvuje módní uplatňování démonických bytostí v propagaci a reklamě i v  oživování památek, slangově pojmenované jako jejich  „hejkalizace“.

Historické pověsti jsou příběhy svázané s různými historickými událostmi nebo postavami. Těmto pověstem je věnována například knížka Eduarda Petišky Z pokladnice příběhů království českého, nebo Historické pověsti lidu českého Augusta Sedláčka. Mnohé z nich jsou zajímavé proto, že jejich jádro tvoří postava v situaci, mnohdy i v rozvinutém ději.

Místní pověsti se týkají určité přesně pojmenované lokality – hradu, zámku, města či jeho ulice, vesnice či osady, kostela, studánky a jejich vzniku nebo zániku. Zpravidla také vysvětlují jejich jméno. Od místních pověstí se někdy odlišují pověsti etiologické o tom, jak co vzniklo, např. beskydská pověst Tanečnice vypráví o dívce, která nedělala nic jiného, než tančila a proměnila se v horu zvanou proto Tanečnice. Typická pro oba typy pověsti je vázanost na onu přesně definovanou lokalitu, která má v příběhu nejdůležitější místo, lidé často bývají jen statisty popisované události.

Erbovní a rodové pověsti vysvětlují vznik rodů a jejich erbů, například příběh o tom, jak Pardubice získaly do erbu figuru půlkoně. Vzhledem k dramatice má stejné prvky jako pověst místní a etiologická.

Povídky ze života, o lidech. Mezi ně lze zařadit mnohá vyprávění o lidech s mimořádnými schopnostmi (siláci), o různých řemeslech a povoláních, o zbojnících a loupežnících, ale také o některých šlechticích, rychtářích, hvězdopravcích a alchymistech a jiných zajímavých osobnostech. Výjimečnou postavou českých pověstí je Josef II. jakožto jediný Habsburk, jemuž se dostalo té cti. Zde bývá podobně jako u démonické pověsti centrem příběhu člověk, živá, jednající bytost.

Legendární pověsti jsou lidovou variantou příběhů svatých a dalších náboženských látek; lze mezi ně zařadit z díla Boženy Němcové příběhy o tom, jak Kristus pán chodil světem se svatým Petrem.

Pověsti jsou pro čtenáře a diváka atraktivní tím, že přinášejí romantiku starých časů. Vysvětlují jakoby vznik či název toho, co ze svého okolí známe a  oživují přírodu. Ale právě v té vázanosti na stavby, krajinu, určité místo vězí jejich problém pro dramatiku: často je v nich věcná stránka příběhu důležitější a výraznější než lidská, vztahová. Charaktery a situace bývají jednoduché a stereotypní (např. příběhy o Krakonošovi vystavěné na jednom stále se opakujícím schématu). Proto v nich mnohdy těžko hledáme nějaké výraznější  současné téma. Ale mají potenciál stát se součástí vlastivědného poznávání, ať už v rámci školní výuky, anebo volněji v zájmové činnosti. Projekt takto zaměřený se může vázat k nějaké stavbě, anebo oživit okolní přírodu démonickými bytostmi, které jí dodají na dynamice i poutavé tajemnosti. Tuto práci je možné provádět v terénu, v oné stavbě nebo lokalitě či v jejím těsném sousedství, propojit ji s pobytem venku, popřípadě s improvizovaným představením či happeningem.

            Nevýhodou velmi mnoha pověstí je fakt, že jen sdělují nějakou informaci a nemají ve skutečnosti žádnou nebo skoro žádnou zápletku.  V doslovu k Živé vodě Oldřicha Sirovátky a Marty Šrámkové čteme: „Pověst se… vykládala hlavně pro poučení a informaci, a proto je  nejdůležitější její funkce zpravodajská, výchovná, věcná. …vypravěči i posluchači je brali jako jistou skutečnost nebo věrohodnou pravděpodobnost…“[1] O něco více se dramatice blíží příběhy, v nichž je osoba  individualizována  (švec, který se čas od času opíjí a pak řádí) a je začleněna do vztahů (manželka, která tím trpí, Krakonoš, který ho převychová). Ale i tyto příběhy se zpravidla odehrají jako pouhá epizoda a  mívají neurčitý konec („…a pak už vždycky pil jen vodu“). Pověstí, které mají složitější výstavbu, ale hlavně dramatickou situaci, vynucující si řešení, které obsahují konflikt nebo překážku k překonávání a jejich zajímavé řešení, je menšina. 

Démonické bytosti

          Pověsti z tohoto okruhu na první pohled nabízejí pro dramatickou výchovu nejnadějnější látky, protože pojednávají o živé bytosti člověku podobné tím, že jedná a má nějaký charakter, který se v příběhu promítá do setkání s člověkem. Při bližším zkoumání ale zjistíme, že věc není tak snadná, jak by se zdálo. Problém tkví v pojmu „příběh“, o němž se velice často vůbec nedá mluvit, snad jen o situaci, kontaktu, střetnutí.

Jako zcela zvláštní bytost se v našem fondu pověstí jeví Krakonoš, který je postavou převážně aktivní, jednající a tedy i vytvářející častěji než jiné bytosti souvislé a složitěji vybudované příběhy. V lesích, na lukách a blatech, ve vodě a ve skalách žije v lidovém podání spousta nejroztodivnějších bytostí, sem tam mírumilovných a pomáhajících lidem, ale většinou nebezpečných nebo aspoň krajně nepříjemných. Moderní člověk na jejich existenci nevěří a vyjadřuje to – zejména v českém prostředí – tím, že z nich činí komické postavičky. Svým způsobem se o to zasloužili autoři, jako byl Karel Čapek, Josef Lada či Jan Drda, kteří s tím přišli jako s originálním pohledem. Postupem doby a zejména působením průměrných či podprůměrných autorů se z toho stala macha, hloupý stereotyp, v jehož pozadí můžeme tušit snahu vyhnout se všem nebezpečím tím, že je zesměšníme.

Ale četná nebezpečí, byť nemají podobu čarodějnice či ohnivého muže, na člověka číhají a bát se je přirozené a v jistých situacích i velice správné. Čeho se bát a jak se v nebezpečné situaci zachovat, ignorovat to, anebo udělat něco rozumného, jak se chovat v nebezpečí, jak mu čelit? Dá se opravdu nebezpečí odstranit jen tím, že ho zesměšníme? To je jeden z důvodů, proč by bylo dobré vrátit se k původním bytostem oživujícím českou a ještě snad více moravskou přírodu a venkov. Ten druhý důvod, proč se jimi vůbec zabývat, je fakt, že personifikace přírodních jevů přírodu člověku přibližuje a polidšťuje, činí ji jakoby srozumitelnější a člověku bližší, neboť umožňuje jistý druh a míru komunikace.

Možnosti  dramatického uplatnění se liší autor od autora, knížka od knížky, ale v zásadě je nutné počítat s řadou překážek, na něž při hledání narazíme. Jeden z problémů tkví v tom, že v mnoha pověstech převažují vyprávění hromadná, neindividualizovaná, že obsahují časově rozsáhlé úseky, chybí „tady a teď“, dozvídáme se, že všichni lidé v X potkávali bytost Y, a ta vždy… Zahrnují velké skupiny lidí bez rozlišení a dlouhodobé děje, které převádět do konkrétních postav a situací je velmi obtížné, ne-li nemožné, dokonce v některých případech  i zbytečné. V jiných zase vystupuje jen jediný aktér, a pokud vstupuje do kontaktu s nějakou bytostí, je to kontakt chvilkový, jednorázový.

            Častým typem sólové a bezzápletkové pověsti je zpráva o mimořádné události. Mívá typický začátek „Jeden hospodář se o půlnoci vracel z města domů, když tu náhle…“ (Grohmann, č. 64). Některý vesničan se setká s nějakou bytostí, vyvázne, ale nic dalšího z toho neplyne, než že si pak už dává na podobné situace pozor. V Králi vodníků (Kiliánová a Sirovátka) čteme, jak kovář pálil v lese uhlí, navečer se chtěl vrátit, kolem jel kočár a kovář se chytil vzadu. Cestou nahlédl od okénka, zjistil, že je tam vodník a než stačil seskočit, vjel kočár do rybníka. Kovář naštěstí uměl plavat, ale byl z toho pět neděl nemocný. „Když potom vykládal, co se mu stalo, ti staří lidé z Vilémovic říkali, že to jistě byl král všech moravských vodníků.“ Čili jedna událost jednoho člověka – a konec.

Podobný typ pověsti: bytost poskytne nějakou pomoc, něco vykoná za vesničana, například mu daruje kouzelný chleba nebo koláč, ale něco za to požaduje (divoženky třeba potřebují dřevěnou lopatu na pečení), ale někdo pak omylem kouzlo onoho daru zruší.

Pro dramatiku málo inspirativní jsou také příběhy, v nichž dominantní roli hraje vesnický život, resp. vesnické práce nebo řemesla (tj. jednání lidské, ale nedramatické), zvířectvo, vybavení, materiály atp. Jindy jde sice o jednání dramatické, založené na vztazích, ale jeho prostředky jsou hmotné, třeba v pověsti Ďáblovo mýto u Karlštejna (Živá voda) ovčák odstraní čerty, kteří tu přepadávají lidi, a to tím, že trousí hrách promíchaný se solí, čerti ho sbírají, jedí, sůl je donutí pít, hrách jim v těle nabobtná a puknou – těžko hratelné fyziologické dění.

V Grohmannově knize Pověsti z Čech, která vyšla v němčině v roce 1863 a až v roce 2009 česky, píše v doslovu Petr Janeček, že je to „syntetické dílo zabývající se lidovou démonologií českých zemí“, což v české literatuře chybí. Grohmannem uváděné české pověsti obsahují i úvody k jednotlivým okruhům, resp. příběhům démonických bytostí, zabývající se  vývojem jejich chápání a pojmenování, vazeb na germánskou a slovanskou mytologii, variantami u jiných národů. Výběr z oddílů knihy: Hrdinové ukrytí v hoře, Bílá panna a Bílá a černá paní, Strašidelní jezdci, Strašidelné vozy, Duchové vod, Trpaslíci, Šotkové, Zvířecí démoni, Jezera a studánky, Propadlé zvony, Pověsti o pokladech, Pověsti o kouzlech. Vyskytují se tu i zvláštní bytosti jinde neuváděné, např. Dudkové, tj. trpaslíci z okolí Varnsdorfu a Frýdlantu, jimž vadí zvony (k vztahu trpaslíků ke zvonům viz dále jednu Hulpachem převyprávěnou pověst). V jednom případě odcházejí do Lužice, aby se zbavili zvonů a  do Čech se vrátí, až odejdou zvony: “Zpátky přijdeme, až budou zvony odstraněny“ a „Sasko se zase vrátí k Čechám. Pak prý podle nich nastanou lepší časy.“

            Ale cosi jako „soustavnou démonologii“ najdeme i u moderních českých autorů. Tento charakter mají četné knihy brněnského folkloristy Oldřicha Sirovátky a jeho spoluautorek, nebo Báje českého Pošumaví Adolfa Daňka,  které mají  oddíly  O vodníku, hastrmankách a vodních pannách, O světýlkách, O divém a ohnivém muži, o psu s ohnivýma očima, O čarování a čarodějnicích, O můrách,  O šotkovi, O pokladech a modrém plamínku. Každý oddíl má vždy obsáhlejší text na začátku, v němž si vyprávějí vesničané při přástkách, báby na poli, dřevorubci u ohýnku, anebo vypráví  sedlák – písmák a jeho syn – univerzitní student. Texty obsahují drobné epizody o určitém typu démonických postav, v některých oddílech navazují samostatné, o něco rozsáhlejší příběhy, ale i ty jsou epizodické, pojednávají o jednorázové události. Takových knih pověstí je velký počet a snad by se hodily jako základ pro jevištní montáž nebo koláž, snad pro divadlo malých dětí nebo začátečníků, neboť jejich  výhodou  je nenáročnost postav a jednoduchost výstupu, epizody či etudy.

            Pro hlubší zkoumání motivů a postav tohoto okruhu pověstí se lze obrátit ke knize Jana Luffera Katalog českých démonologických pověstí, která obsahuje nejen výčet démonologických motivů, ale i výklad o pojetí tohoto oboru etnologie, o existujících českých i zahraničních katalozích a pramenech pověstí a jejich sběratelích. Probíráte-li se touto knížkou, zjistíte, že v literárně zpracovaných publikacích, určených pro běžné čtenáře-neodborníky, především pro děti, najdete velmi málo a skoro žádné příběhy z prvních tří skupin démonologických pověstí v Lufferově katalogu. Jsou to oddíly Člověk a magie (čarodějnice, čarodějové, zaklínači, magické úkony), Člověk a osud (proroctví a předtuchy, převtělení aj.) a Člověk po smrti, revenanti a pohřeb. Zato velmi početné jsou pověsti, jejichž motivy Luffer zařadil do skupin Přírodní démoni (lesní, polní, horští, vodní a horní duchové, byliny se zvláštní mocí) a Poklady. Naše běžně dostupné sborníky a výběry pověstí se tak výrazně liší od publikací cizích pověstí (Bretaň, Island, Irsko a Skotsko), které v posledních desetiletích vydalo nakladatelství Argo jako četbu pro dospělé. Na první pohled to vypadá, že struktura našeho fondu pověsti se od těch ostatních liší, ale není tomu tak, liší se jen nakladatelská praxe.

A jako kuriozitu lze ještě zmínit Hradilovu knížku Skřítkové a víly v pověstech a na zahradě, publikaci z oblasti zahradní architektury, ekologie a démonologie. Podle poznámky o autorovi působil Hradil jako zahradník „v biologicko-dynamických a ekologických podnicích v Německu, Švýcarsku, Norsku, v České republice“. Kromě toho je překladatelem antroposofické literatury – ojedinělá kombinace kompetencí i ojedinělá koncepce knížky: zabývá se démonickými bytostmi jakožto „řemeslníky přírody“, jejich popisem, tříděním a historií, v pověstech i v zahradní architektuře, zahradními skulpturami, zobrazením různých démonů na fasádách staveb, až po ty sádrové trpaslíky. Jsou tu i některé příběhy, resp. jejich úryvky, je tu také spousta fotografií, a v neposlední řadě i ekologicky zaměřené praktické rady pro zahrádkáře a zahradníky… zkrátka zajímavé počtení, zajímavý úhel či spíše úhly pohledu. 

            Práci v dramatické výchově nicméně může posloužit řádka pověstí, zejména od autorů, kteří je vyfabulovali a zaměřili je na morální okruhy témat. Dominují mezi nimi některé knížky (ale zdaleka ne všechny) Vladimíra Hulpacha a kniha Miloše V. Kratochvíla Báje a pověsti z Čech. 

Krakonoš

            Krakonoš je nejznámější a dodnes v našem povědomí nejživější bytost našich – a zdaleka nejen našich – pověstí z Krkonoš a Podkrkonoší.  Je i v dnešní době stále živou postavou turistických atrakcí a zábavných ceremonií (uzavírání hor na konci zimní sezóny v Krkonoších), je součástí komerce (figurky Krakonoše a další suvenýry), ale v neposlední řadě má na jeho popularitu vliv i často opakovaný večerníček. 

Z našeho hlediska je ale nejdůležitější, že Krakonoš je bytost literárně nejobsáhleji a nejsoustavněji zpracovaná, o čemž svědčí nejen edice příběhů o Krakonošovi pro děti, ale hlavně dvě zevrubné odborné publikace: studie Evy Koudelkové Krakonoš v literatuře a antologie Jaromíra Jecha Krakonoš. Oba autoři patří k specialistům na tuto tematiku. Jaromír Jech (1918–92) byl významný český a středoevropský folklorista, autor odborných publikací i knížek pro děti. V době normalizace, kdy mu nebylo dovoleno publikovat, shromáždil materiál o historii Krakonoše v literatuře i v lidovém vyprávění, který vyšel až řadu let po autorově smrti. Eva Koudelková (1949) přednáší literaturu na Pedagogické fakultě v Liberci a specializuje se na lidová vyprávění z oblasti Liberecka a Náchodska. Založila a řídí nakladatelství Bor na tuto tematiku zaměřené.

            Josef Spilka ve své knížce Náš Krakonoš (poprvé 1971) rozlišuje našeho, českého, dobrého Krakonoše od zlého německého Rýbrcoula. To je postoj typický pro poválečné myšlení. Ostatně cosi podobného se děje či dělo i na severních svazích Krkonoš. Po r. 1945 odešli Němci a prostoru se ujali Poláci a polští autoři začali velmi pilně pracovat na obrazu Krakonoše (v polštině Rzepiór či Liczyrzcepa) jakožto bytosti polského původu. Ale Slezsko bylo polské jen do r. 1335, pak připadlo Českému království; Marie Terezie pak postoupila Slezsko Prusku, r. 1918 sice připadlo opět Polsku, ale žilo tam dál německé obyvatelstvo až do r. 1945, kdy byla stanovena německo-polská hranice na Odře a Nise. Pověsti o Krakonošovi ale vznikaly až od 15. století, kdy bylo Slezsko součástí Českého království.

V pověstech se postupně mění Krakonošova funkce a podoba. Původně byl zpodobován jako gryf s ptačí hlavou, jeleními parohy, lvím tělem, kozlími nohami a dvojitým ocasem a ve skoku jako český lev. Byl chápán jako bůh přírody, strážce podzemí a často měl  ďábelskou podobu. Později se měnil v patrona a průvodce bylinkářů a pěstitele zázračných  bylin a kořínků z Krakonošovy zahrádky, až postupně se proměnil v  onoho vousatého starce. Jeho podoby jsou četné, od skřítka po obra, a dovede se proměňovat v  různá zvířata  i  lidi.

První českou zmínku o Krakonošovi v podobě mnicha (jedna z jeho starších podob)   z roku 1618 najdeme u Bohuslava Balbína v Rozmanitostech z historie Království českého. Zde je Krakonoš  v českém pojetí, které se v té době rodilo, jako  dobrák a  arbitr spravedlnosti. 

Příběhy o Krakonošovi, přesněji řečeno Rübezahlovi, vstoupily do literatury knihou  Johanna Praetoria (1630–1680) Démonologie slezského Rýbrcoula (1662) a později i Praetoriova následovníka Johanna Karla Augusta Musäuse (1735–1787) ve sbírce německých lidových  pohádek. „Praetorius a po něm Musäus i jiní zasáhli svou nadměrnou literární produkcí do německé lidové slovesnosti, v níž vývoj krakonošovských vyprávění ochromili. Ta tedy na literární půdě zaznamenala nebývalou konjunkturu, ovšem na úkor folklorních vyprávění.“[2] Ochromení české literatury v pobělohorském období naopak způsobilo, že na naší straně Krkonoš žily pověsti o Krakonošovi hlavně v lidovém vyprávění, i když pod vlivem německé literatury. Koncem 18. stol. vyšla v Krameriově České expedici knížka lidového čtení Rybrcol na Krkonoských horách, aneb Zaklený a vysvobozený princ. Zmínky o Krakonošovi najdeme v Kollárově Slávy dceři, psal o něm Jungmann ve svém slovníku, zabývali se jím krkonošský písmák Věnceslav Metelka i Čelakovský v Literatuře krkonošské. Jméno Krakonoš zřejmě vymyslel V. K. Klicpera, který tuto postavu použil jako vedlejší v Ženském boji a jako jednu z hlavních postav v České Melusině. U Máchy existuje jeho jméno v podobě krákonoš - s malým K a dlouhým á. „Pokud jde o vlastnosti Krakonoše, narazili jsme na tři jeho podoby. V Knížce lidového čtení a vyprávěních, jež z ní vycházejí, vystupuje Krakonoš (Rybrcol) jako tvor blízký člověku. Umí sice čarovat, pomáhá potřebným, ale je možné ho oklamat. Takto se projevuje Krakonoš (Řepočet) Čelakovského. Krakonoš lidových podání… představovaný Metelkovým Librcolem, je už mocnější, nemá lidské vlastnosti, objevuje se mezi lidmi, ale nepatří k nim. Klicperův, Máchův a Kollárův Krakonoš je umocněním lidových představ, ztratil lidské  dimenze a stal se přírodním bohem,“[3] píše o tom Eva Koudelková

Až intencionální literatura pro děti vedla k odpoutání od původního Praetoriova německého modelu a vznikla majestátní postava spravedlivého, vznešeného a úctyhodného  Krakonoše s vousy po pás, poskytujícího pomoc potřebným. První českou knížkou o Krakonošovi pro děti takto chápaném byl překlad z r. 1875. Ve 20. stol. v tomto duchu pokračovala Ludmila Grossmannová - Brodská v knize Krakonoš (1905),  na ni navazující Joža Toucová - Mettlerová a další autorky a autoři, v dramatu pak  Vojtěška Baldessari -  Plumlovská  i  další. V duchu dětské literatury 19. století a počátku století 20. obsahovaly tyto dětské knížky o Krakonošovi didaktické a moralistní povídky, vyznačující se  schematismem, vlastenčením, statičností děje, náboženským zaměřením a suma sumarum nerespektováním dětské psychologie.

Z autorů, kteří se Krakonošem zabývali před rokem 1945, je nutno jmenovat ještě jilemnického kantora Antonína Pochopa (1862-1949), jehož Krakonoš a krakonošovské historky jsou civilní, bez přemíry fantazijních prvků, vlastivědně zaměřené na přesné lokalizace a vylíčení tradičních krkonošských řemesel a způsobu života horalů, bez didaktičnosti. Dále nutno zmínit i významného folkloristu a sběratele pohádek Josefa Štefana Kubína (1864-1965), který zařadil několik krakonošovských příběhů do svého Zlatodolu pohádek.

Po roce 1945 je už jmen povícero: Amálie Kutinová (1898 – 1965) a její dcera  Marie Kubátová (1922 - 2013), Jaroslava Reitmannová (1908 – 95), Josef Spilka (1899- 1986) a Jaromír Jech (1918-1992), a v neposlední řadě autorka původních příběhů večerníčků i jejich knižní podoby Božena Šimková (1935). Podle drsného Praetoria a měšťácky smířlivějšího  Musäusa  vznikly a vyšly už v novém století knížky Wernera Fialy a  Františka Lva.

Za kompendium krakonošovské tradice a literatury lze považovat knihu Jaromíra Jecha Krakonoš s podtitulem Vyprávění o vládci Krkonošských hor od nejstarších časů až po dnešek. „…Je dobrý nebo nedobrý? Chválíme-li ho pro jeho dobrotu, máme pravdu a nemáme pravdu. To teprve mnohem později, zejména tehdy, když vyprávění o něm směřovala už výhradně k dětem, vystupuje jednoznačně v příznivém světle: straní ukřivděným, hájí spravedlnost, pomáhá ubožákům, zahání zlou nemoc. Skoro se zapomíná, jak uměl být  náladový, jak si tropil z lidí šprýmy, neprávem je trestal, ba i připravil o život. V jeho postavě se tedy snoubí oboje – jas i tma, dobrosrdečnost i ukrutnost, láska k člověku i nenávist k němu, důvěra i nedůvěra v lidské konání.“[4]  Zlý a nebezpečný Krakonoš, drsný a se  zvraty v jednání, dominuje podle Jecha v pojetí obyvatel Krkonoš, ten mírný a spravedlivý   v chápání lidí  v podhůří.

            Jechova kniha obsahuje řadu ukázek krakonošovských příběhů nejrůznějších autorů od nejstarších dob, od prvních stručných zmínek přes jednotlivá vyprávění až po úryvky z rozsáhlejších próz. Jsou tu také četné ilustrace a tedy i proměny vnější podoby Krakonoše,  od starých tisků až po moderní autory; jsou tu ilustrace Heleny Zmatlíkové, Miloslava Jágra, Adolfa Borna, karikaturistů Neprakty, Jaroslava Kerlese, Jiřího Slívy, Jana Vyčítala, ale i fotografie „živého“ Krakonoše ze zahájení přehlídky vesnických ochotnických souborů ve Vysokém nad Jizerou. A mimochodem starší ilustrace najdeme v knížce Evy Koudelkové  Čtení o Krakonošovi – Josef Mánes, Mikoláš Aleš, Adolf Kašpar, Věnceslav Černý, pomníky v Trutnově, Janských lázních a Hořicích. Inspirace pro kostýmování a líčení Krakonoše na divadle a jeho vybavení rekvizitami je dost bohatá a pestrá.

            Ze sbírky Johannesa Praetoria uvádí Jech celou sérii příběhů, resp. historek, některé jen desetiřádkové. Řada z nich je variací na proměnu věcí – dar Krakonošův se změní ve zlato, obdarovaný věci či jejich část vyhodí, protože je považuje za bezcenné. Nebo naopak cenná věc – zlato, prasata – se změní v bezcenný materiál. Je tu také historka, která se u pozdějších autorů opakuje v různých obměnách dost často: Krakonoš se nabídne komusi za pomocníka či čeledína (zde sedlákovi na mlácení) a jako mzdu si vyžádá jen tolik, kolik unese. Po skončení práce odnese celou stodolu i se sedlákem a obilím.

Jaromír Jech uvádí příběh z díla Johanna Karla August Musäuse Jak se Krakonoš nešťastně zamiloval[5] o tom, jak Krakonoš získal jméno Rübezahl/Rýbrcoul, u Musäa původní a později mnohokrát přebíraný.  Mladý Krakonoš se v tomto příběhu zamiloval do lidské bytosti, princezny Emy, unesl ji do své podzemní říše, ale Emě tam bylo smutno. Proto jí přinesl řepy, které kouzelnou hůlkou proměnila ve své přátele. Ale ti brzy začali stárnout, protože řepy vadly. Pak Krakonoš vypěstoval celé pole řep ze semene a Ema si z nich vyčarovala posla – straku, kterou poslala se vzkazem k svému ženichovi Ratiborovi, kde má na ni čekat. Pak poslala Krakonoše počítat řepy pod záminkou, že chce vědět, kolik bude hostů na svatbě. Zatímco počítal, uprchla na koni vyčarovaném z řepy. Odtud Řepočet – Rühbenzaler – Rühbezahl -  Rýbrcoul. Další varianty tohoto příběhu najdeme u  řady autorů.

Další texty Jechovy antologie: Václav Matěj Kramerius: Zaklený a vysvobozený princ[6] - výňatek z rozsáhlého textu o cestě za třemi zlatými péry Rýbrcolovými  z r. 1794.  Postava Krakonoše je vylíčena jako negativní, ale sedláci ho hájí, že pomáhá. V knize je také citace z Babičky Boženy Němcové[7] jak baba kořenářka vypráví dětem o Rybrcoulovi a  výňatek z románu Jana Weise Přišel z hor[8]. Následují četné příběhy autorů českých i německých a polských, včetně jednotlivých příběhů z knih jinak zaměřených, jako je například příběh O Krakonošovi z Karlova mostu z Pražských pověstí Václava Cibuly. Předposlední kapitola Jechovy knihy je věnována zápisům lidových vyprávění, které pořídil jednak J. Š. Kubín, jednak sám autor. Poslední kapitola je nazvána  Krakonošovské ozvuky a obsahuje citace z autorské literatury, která se zmiňuje o Krakonošovi.

            Obě knihy, Koudelkové i Jechova, obsahují vedle zmíněných ilustrací i bohaté a obsáhlé soupisy literatury.

Čtete-li několikery knížky příběhů o Krakonošovi, záhy zjistíte, že se často prosazují opakující se modely příběhů, u dobrých autorů různě ozvláštněné nebo obohacené, ale u mnoha velmi schematické. Nejčastěji jsou to tyto čtyři modely:

  • Třídně hodnotící: negativní postavu představuje boháč, šlechtic, bohatý sedlák či mlynář, měšťan; pozitivní postavu reprezentuje chudák, poddaný, drobný chalupník nebo řemeslník, jako je tkadlec, sklínkař, uhlíř. Dobře známý je tento model z večerníčku o Trautenberkovi. Boháč má sérii špatných vlastností, hlavně je chamtivý a bezohledný k podřízeným a chudým lidem vůbec. Je Krakonošem potrestán, nejčastěji tím, že se mu vytoužený poklad změní v cosi nežádoucího. Tento model má bohatou tradici a zřetelně odpovídá českému sklonu považovat boháče a priori za negativní postavu a bohatství za výsledek buď vydřidušství, anebo podvodu. Tento model se v době normalizace nepochybně dobře hodil, ale proto ještě ho nelze za výplod normalizace považovat a na něm demonstrovat dětem, co byla normalizace.  Je to model velmi starý, ale také stále velmi živý. Variantou, příznačnou pro 19. století,  je „vlastenecké“ rozlišování dobrého, spravedlivého a čestného venkova vůči zhýralému, zpanštělému městu nebo šlechtě.
  • Výchovně nabádavý model se vyskytuje v příbězích o Krakonošovi pro děti. Špatná vlastnost, zlobení, nežádoucí chování dítěte nebo dospělého jsou potrestány, často podle hesla „jak ty mě, tak já tobě“, např. kluk, který se neozývá na volání rodičů, je potrestán tím, že nikdo nereaguje na jeho volání, když je v úzkých.
  • Sociálně spasitelský: je velmi četný a je založen na řešení závažných sociálních problémů vdov, sirotků a všech možných chuďasů. Krakonoš jim dopomůže k lepšímu životu, často vysloveně k bohatství, většinou tak, že jim daruje běžnou věc (květinu, snítku apod.), která se změní ve zlato nebo v hromady dukátů a obdarovaná rodina tak ze dne na den zbohatne – věčný nesplnitelný sen. Variantou je záchrana zdraví a života, většinou bylinkami z Krakonošovy zahrádky.
  • Krakonoš šibalsky zlomyslný: vyskytuje se zejména v starších německých pramenech.  Krakonoš  tropí zlomyslné kousky vcelku bez příčiny a  když ublíží potřebnému, často to napraví. Novější variantu představují příběhy s vytrestáním negativní postavy; nejčastěji uváděný je příběh selky, která nese na trh vajíčka, Krakonoš od ní nějaká koupí a nejde v nich dukát, selka pak roztluče marně všechny vajíčka.

Když to shrneme, jde převážně o „výchovné historky“, které ovšem mají tu vadu, že k nápravě nedojde skrze pochopení, co v životě způsobí lhaní, lenost, chamtivost, nejsou tu přirozené následky, ale zásah vyšší moci, náhlé rozhodnutí zvenčí, totéž u sociálního postavení.  Z toho plyne, že příběhy o Krakonošovi jsou velmi často spíše zábavnými příběhy,  ale sotva se hodí  pro interní práci na tématu, např. pro dramatické strukturování.

Útlá knížečka Krakonošova mísa obsahuje výbor z tvorby Antonína Pochopa. Dvě třetiny příběhů jsou o Krakonošovi a odehrávají se v kraji kde Pochop žil, v západní části Krkonoš, na Jilemnicku a v okolí Benecka. Jednotlivé texty obsahují událost, nedramatickou situaci, konstatování, že se událo cosi, co nemá žádné pokračování. Většinou je to Krakonošova reakce na jednání člověka, jemuž dá odměnu nebo ho potrestá, ale nic dalšího odtud neplyne – kromě pojmenování místa v několika příbězích: Mísečky, Dvoračky, Na Popelce. Pochop ve svých prózách zachycuje zajímavým způsobem život horalů v minulosti, v dobách, kdy Krkonoše ještě nebyly turistickým střediskem, ale žili v nich horalé, většinou řemeslníci, popeláři, kteří nosili popel sklářům, tkalci, uhlíři, dřevaři. Jeden z příběhů vypráví o dřevaři, jehož početní synové se vesměs živili řemesly týkajícími se dřeva, nejmladší houslařstvím. Krakonoš tu vystupuje jako pomocník a rádce v lidské podobě, třeba je  šumařem, který radí jak nakládat s houslemi. Napravuje sociální nespravedlnost (chudé dívce, která se vdává za bohatého synka, věnuje díži jako věno), nebo špatnou povahu (zlomyslný povozník ničí druhým dýmky jen z hecu). Je to příjemné čtení, ale v dramatické výchově se může hodit hlavně  pro vykreslení života krkonošských horalů.

Jaroslava Reitmannová, nakladatelská redaktorka (1908 – 1995), vybudovala ve své knize Šibal Krakonoš  původní příběhy na známé motivy. Ve svých prózách hodně lyrizuje a  na rozdíl od autorů, kteří v Krkonoších nebo v Podkrkonoší žili, jen zřídka příběhy  lokalizuje. Některé příběhy jsou didakticky nabádavé, jako například příběh Strašák na vrabce. Chalupník Libecajt byl drobný zloděj, jeho krádeže lezly na nervy celé vesnici a velice zlobily jeho ženu Apolenku. Jednoho dne Libecajt na bělidle ukradl košili a utěrák, Apolenka to popadla a šla to vrátit na bělidlo. Stařeček-Krakonoš, kterého Apolenka potkala v horách a vše mu vypověděla, změnil Libecajta na strašáka, aby musel místo krádeží hlídat. Apolenka mu nosila jídlo, teplé oblečení a celá ves se divila, co to má s tím strašákem – nakonec se objevil stařeček, Apolenka mu řekla, že věří v manželovu nápravu a tak ho osvobodil. Pak už Libecajt nikdy nekradl.

            Josef Spilka (1899 - 1986), autor knihy Náš Krakonoš, byl sběratel a adaptátor lidové slovesnosti, ale také autor literatury pro děti. Jeho vyprávění o Krakonošovi má rámec – vyprávějí jednotliví vesničané po tři večery u Pochopů a pak na svatbě pana učitele. Příběhy jsou doprovázeny množstvím hádanek a úsloví, které představují soubor informací o krkonošském folklóru. V příbězích je výrazná funkce věcí a hospodářského zvířectva na úkor charakterů a situací, které jsou velmi jednoduché a stereotypní. Dominují statické popisy, jinak řečeno: děj nedramatický, bez zápletky, bez hnacího motoru dění, většinou bez vyústění,  neurčitost času a často i místa. Příklad Spilkova textu: „…povozníci se stavívali na posilněnou a na nocleh v zájezdních hospodách. Formani bývali kumpáni zazobaní. Dobře jedli, hodně pili, mastili karty, vedli si jako páni. Šenkýři je rádi vídali…“[9]

V příběhu Jak přišel Krakonoš k svému jménu Spilka formuluje rozdíl mezi Krakonošem a Rýbrcoulem a v historkách o Rýbrcoulovi líčí tuto postavu jako skřeta kozlí podoby. Je to podle něho cizí element, německý, infiltrovaný do našich českých Krkonoš.   Rýbrcoul je špatný, zlý, zlomyslný, Krakonoš je dobrý, spravedlivý. Toto pojetí odpovídá poválečnému pohledu na věc a vychází i z názorů  Zdeňka Nejedlého (1878-1962). Nejedlý byl  uznávaný hudební vědec a po r. 1945 politik - stalinista, ministr školství a kultury; do naší kultury se zapsal nekritickým vynášením husitství a Jiráska, do školství zkrácením povinné školní docházky z 9 na 8 let podle sovětského vzoru. V hodnocení Jiráskova Pana Johanese[10]  striktně odlišuje Orlické hory jakožto hory Jiráskovi i nám blízké, „opravdu naše české hory“, na rozdíl od Krkonoš, které jsou vyšší, ale tvrdší – „jsou to zkrátka cizí hory“ ovládané Rýbrcoulem, který je  „duch vlastně zlostný, jenž nechrání,  nýbrž naopak honí lidi po  horách často až do záhuby“. Nejedlého hodnocení Rýbrcoula odpovídá tomu, jak je pojímán většinou v německé literatuře, zejména u drsného Praetoria. Spilka nesdílí odsudek Krkonoš, přijal i Krakonoše, ale zachoval si „vlastenecký“ odstup od Rýbrcoula. Jiráskovi ovšem v Panu Johanesovi nešlo o etnický původ démonické postavy, ale o alegorickou pohádku s princeznou Kačenkou jako personifikací pronásledované české vlasti a Krakonoš-Johanes mu posloužil jako pronásledovatel. Ostatně Kačenka se jako Krakonošova kamarádka a partnerka objevuje v několika příbězích. 

Jiný typ Spilkových příběhů představují tři bylinkářské příběhy Skočec, Mastičkář Bryndallini a Bylinkář a kolovrátkář. V prvním z nich Krakonoš dovolí bylinkáři, aby si vzal v jeho zahrádce tři rostliny zázračného skočce, bylinkář na nich zbohatne a pokusí se Krakonoše obrat o další, ale Krakonoš ho svrhne do pekla. Druhá historka se točí kolem vychloubavého a sebelibého Byrnadalliniho, ve skutečnosti Francka Vocáska. V třetím příběhu bylinkaří sám Krakonoš, a aby se mu lépe prodávalo, spojí se s kolovrátkářem a spolu chodí po jarmarcích a poutích.

Dalším titulem z této řady jsou knížky Marie Kubátové. Pomineme-li krkonošskou tvorbu Kubátové pro dospělé (Daremné poudačky, Krakonošův hernec a další) a notoricky známý cyklus příběhů o Trautenberkovi (autorka televizních scénářů Božena Šimková je přepsala i do knižní podoby), pak Kubátová z krkonošského folklóru vytěžila dvě knížky pro děti – Pohádky o Krakonošovi a Krakonošovo černobejlí.  Vychází ze známých motivů, ale její tvorba je zcela osobitá, autorská, a navíc spíše než k pověsti se žánrově kloní k pohádce. S tematikou této kapitoly souvisí jen volně, ale jde o autorku natolik známou a významnou, že ji nelze opominout, i když pro nic jiného, tak proto, aby byla v povědomí čtenářů dobře zařazena. Pro dramatickou výchovu se tyto pohádky nehodí, je to čirá epika: jednoduchoučký děj a rozsáhlý text, obsahující četná nedramatická jednání, domácí, zemědělské a řemeslné práce, popisy vesnického života (hospoda, pohřeb…). Je tu obšírný popis vaření kysela nebo pečení hubovce, štědrovnice a perníků a vysvětluje se, jak vznikly, jak se horalé naučili foukat skleněné ozdoby… Významnou roli tu hraje počasí a způsoby, jak je Krakonoš ovládá, příroda a zvířata. Trautenberk (předobrazem této postavy je středověký šlechtic Trautenberg, v některých pověstech spojovaný se založením Trutnova) v těchto pohádkách není osoba, ale místo, tedy zřejmě Trutnov. Jen asi ve dvou příbězích vystupuje i pán z Trautenberku jako jeden z řady místních šlechticů.

Krakonoš Kubátové není ani zlomyslný skřet starších německých příběhů, ani český spravedlivý vládce hor, který trestá nehodné a chudým dává zlato, ale dobromyslný soused, bodrý strejda: „Krakonoš sám nemá hlavu na ouklady, je z toho těsta jako my všichni tady…“ (O horácké nevěstě).  Ovládá počasí, čaruje (jeho kouzelnou formulkou je „budliky budliky“), mění se v různá zvířata. Jeho kouzla odpovídají jeho charakteru: když nevrlý a nepřející hajný ženským v lese zporáží džbánky s nasbíranými jahodami, Krakonoš je očaruje a džbánky pak hajného pronásledují až do postele, do hospody a kibicují mu u karet. Zajímavý je jazyk, totiž citlivá práce s nářečními prvky, ale ani to není zrovna nejvýhodnější pro dramatiku, jde to celé mimo oblast dramatu a dramatičnosti. Ostatně je otázka, nakolik může řada těch popisů děti bavit i jako čtenáře.

Jechovy Krkonošské pohádky s původním názvem Krakonošova mošna jsou na rozdíl od Krakonoše určeny dětským čtenářům.  Krakonoš v nich pomáhá potřebným a chce od lidí, aby i oni pomáhali druhým. Knížka obsahuje poměrně rozsáhlé příběhy se zápletkou, několik z nich využívá běžných pohádkových motivů a příběhů, v nichž je Krakonoš  dárcem. Skočcový kořen, Dva zázrační lékaři a O Marii Terezii a o pruském králi jsou tři příběhy, v nichž hraje roli léčitelství využívající byliny z Krakonošovy zahrádky. Krakonoš  daruje byliny ze své zahrádky, ale léčitel je musí užívat jen proto, aby pomohl druhým a  nesmí za to brát peníze. V prvním příběhu je tkadlec z Pasek vyzván, aby pro zámeckou paní Letnickou obstaral skočcový kořen z Krakonošovy zahrádky. Tkadlec ho dostane, ale Krakonošovi zalže, že ho potřebuje pro svou ženu. Paní Letnická se sice uzdraví, ale o něco později onemocní znovu a tkadlec jde přes zákaz znovu do Krakonošovy zahrádky pro léčivý kořen. Léčba se opakuje, pokaždé tkadlec dostane větší odměnu, takže bohatne, ale paní nakonec zemře. Hrdinou dalších dvou příběhů je chalupník Plechanec z Hořiček.  Při česání jablek spadne se stromu a zlomí si obě ruce. Vypraví se k doktorovi do Dvora Králové, pak do Trutnova, ale v obou městech doktora nenajde a narazí v nich na nevlídné osoby. Cestou domů se setká s Krakonošem a ten mu věnuje pytlíček svého koření, který mu umožní stát se zázračným doktorem, ale nesmí od nikoho nic vzít. Plechanec léčí děti i dospělé, získá proslulost, takže si ho povolají jak zlomyslná paní ze Dvora Králové, tak nerudný radní z Trutnova. Plechanec je léčí a odmítne odměnu. Pak pro něj pošlou dokonce z Vídně, Marie Terezie se strhla v kříži, Plechanec ji vyléčí a když císařovna trvá na tom, že si musí říct o odměnu, vyžádá si vyvázání z poddanství pro sebe a své potomky. Marie Terezie mu vyhoví. Pak k němu ještě přivezou pruského krále, který si zlomil nohu na honu, s ním musí Plechanec zacházet velice drsně, protože se léčení v podstatě vzpírá. Roznese se, že mu vlepil pár pohlavků, ale lidé brzy  pochopí, že krále  těmi pohlavky jen strašil.

Moje knížka o Krakonošovi, Dva tucty příběhů o pánu Krkonoš a tři k tomu  Otfrieda Preusslera (1923 – 2013) nejen potěší čtenáře, ale také nabídne zajímavé látky pro dramatiku. Autor dobře u nás známý z řady dalších knih pro děti a mládež (Malá čarodějnice, Čarodějův učeň, Vodníček) se narodil v Liberci a jeho předkové, skláři, řemeslníci a drobní zemědělci, pocházeli z Jizerských hor a z Krkonoš, které poznával už jako malý chlapec na výletech s otcem a později s kamarády jako lyžař. V devatenácti byl povolán na východní frontu, v r. 1944 padl do sovětského zajetí a vrátil se v r. 1949 už rovnou do Bavorska, kam byla jeho rodina vysídlena. Celá tato historie, vyprávěná s nadhledem a s láskou k rodnému kraji, tvoří rámec knížky. Krkonoše v ní tvoří jeden celek, s jižními svahy a podhůřím, i se svou severní polovinou. Preussler vypráví příběhy z doby, kdy Češi a Němci žili normálně vedle sebe a volně přecházeli z jedné strany hor na druhou. V příbězích se dočtete o starých řemeslech, o sklářích a tkalcích, jsou přesně lokalizovány a některé jsou založeny na reálných příbězích z Krkonoš (o hradeckém biskupovi a jeho nevydařené cestě na Labskou louku). Knížce na půvabu přidávají i laskavě humorné ilustrace Adolfa Borna a jeho svérázné pojetí podoby Krakonoše.  

Králové ze sklářské hutě je příběh odehrávající se v Pěnčíně na Jablonecku.  Huťmistr Kryštof Wander se pokoušel vyrobit rubínové sklo, jaké tehdy uměli jen v Benátkách. Nepodařilo se mu to a přišel na mizinu. Tři z jeho bývalých zaměstnanců se mezi Vánoci a Třemi králi vydali na tříkrálovou koledu a při cestě přes Krkonoše do Slezska je zastihl sníh. Ve vánici je pozval do své boudy vousáč a skláři mu vyprávěli historii sklárny. Ráno se probudili v polorozpadlé chatrči a měli jednak dopis pro Wandera s receptem na rubínové sklo, jednak tři zlaté dukáty pro sebe. Wander si recept přečetl, ale k výrobě bylo třeba zlato. Dostal ty tři dukáty, podařilo se mu huť zprovoznit a rubínové sklo vyrobit, což prospělo i jeho zaměstnancům. Zlaté ruce patří mezi příběhy o proslulém jizerskohorském léčiteli doktoru Kittlovi, u nějž se vyučil i Štěpán Glaser. Ten se po třech letech učení vydal  do světa, ale když se pak vracel domů, našel svou milou  Nany těžce nemocnou. Tajemný hlas – Krakonoš – mu řekl,  že se musí rozhodnout: ponoří-li do studánky pod Zlatým návrším ruce jen po zápěstí, zachrání Nany, ponoří-li je po lokty, zachrání velké množství jiných nemocných, ale Nany ne. Štěpán se dlouho rozhoduje, nakonec ruce ponoří jen po zápěstí a Nany vyléčí. Ožení se s ní a stane se asistentem Kittla, ale později je i vyhlášeným léčitelem, i když není zázračný. Jádrem tématu je myšlenka, že chce-li člověk projevovat lásku lidstvu, musí mít především lásku k jedinci.

Ostatní démonické bytosti

Naši zemi ale oživují i ne tak známé a oblíbené, bytosti. V přírodě a na venkově žijí v lesích a skalách skřítci a trpaslíci.  Příběh O trpaslících převyprávěl Vladimír Hulpach. U Krt, vesnice na Rakovnicku, sídlili v jeskyni trpaslíci. S lidmi žili v pohodě, chodili si často do vsi vypůjčovat, co ztratili, hlídali lidem děti, nosili jim med lesních včel, jahody a hříbky. Ale nesnášeli hluk a hřmot a nejhůř bylo, když v Krtech postavili kostel se zvonem, protože ze zvonění dostávali třesavku. Někteří onemocněli, a tak žádali vesničany, aby se zvoněním přestali. Ale vesničané odmítli a vysmáli se jim, skřítky litoval jen obecní pasáček Véna. Když se trpaslíci rozhodli odstěhovat do Krkonoš, Véna je vezl na svém malém žebřiňáčku vystlaném senem. Když se s nimi loučil, nejstarší trpaslík mu řekl, že na něj čeká bohatství a štěstí. Když pak jednou doma pásl, našel v jámě v zemi zlaťáky, postavil si chalupu a oženil se s pěkným děvčetem. Do smrti zůstal laskavý a dobrosrdečný, jak si přáli skřítci. Co vyhovuje jedněm, může být pro jiné nesnesitelné  (Hulpach 1985). Příběhy o skřítcích jsou často spojeny s motivy pokladů, zlata, drahokamů, jako v dalším Hulpachově příběhu, nazvaném Skalníci o skřítcích, kteří žili na kopcích a v lesích na Chodsku.  Měli zlato, stříbro i drahé kameny, které vykutali ze skal a s oblibou dávali lidem hádanky, když neuhodli, něco jim vzali, odměnu dávali jen za uhodnutí hádanky, ale zato bohatou. Jednou nemluva Psutka, hospodský z Klenčí, uhodl skalníkovu hádanku a dostal drahokam, po delší době mu skalník-ministr zastavil vůz a položil mu tři hádanky a  on všechny uhodl. Teď už na něj mohl jen sám král skalníků, ale i jemu  uhodl všechny tři hádanky. Král skalníků byl zdrcen, teď budou muset odejít, ale nakonec se skalníci a lidé spřátelili. (Hulpach 1992)

Zvláštním druhem skřítků jsou permoníci žijící v dolech. Hulpachův příběh Permoník vypráví příběh z  příbramských stříbrných dolů, v nichž pracoval chudý havíř s početnou rodinou. Jednou se proboural do jeskyňky se spoustou bohatství a stolem s jídlem a vyrušil permoníky při obědě. Ničeho se ani nedotkl, jen si vzal kámen, připomínající postavu skřítka. Ten mu v ruce ožil a permoník mu za to, že se ničeho nedotkl, daroval želízko a perlík, které mu přinesou blahobyt. Havíř se opravdu postupně vzmohl, protože nacházel nejbohatší žíly. Neměl nikomu prozradit, od koho dostal to náčiní a při poslední směně se mu želízko i perlík ztratily, permoníci si je vzali zpět. (Hulpach 1992)

Ve vesnických chalupách i a na statcích lidem pomáhali nebo škodili hospodáříčci a diblíci.  Ševcův plivník je příběh o ševci neumětelovi, který svůj neúspěch přičítal nepřízni osudu, ne svému lajdáctví, a chodil si na to stěžovat do hospod. Jednou mu jakýsi pocestný poradil, aby si pořídil plivníka – černé vejce může získat od čarodějnice z chaloupky pod Šibeničním vrchem. Ta mu vejce slíbila, dá mu je o svatojanské noci, ale do té doby nesmí vykonat žádný dobrý skutek, nesmí chodit do kostela, má pít a karbanit.  Švec to rád splnil a dostal pak černé vejce, z něhož se vyklubal plivník – kohout, kterému se ze zobáku sypala zlatá zrníčka. Švec si žil jako pán, jenže zrníček ubývalo a kohout se postupně měnil v draka. Rok od chvíle, kdy získal černé vejce, ho plivník zadávil. A čarodějnice si odnášela další černé vejce, pro dalšího hříšníka. (Hulpach 1992)

Ve vesnicích a kolem nich žijí čarodějnice a černokněžníci, většinou zlé a nebezpečné bytosti, jako v příběhu O potrestané čarodějnici. Jeden chalupník měl ženu čarodějnici, která  vzkvétala, ale muž hubnul. Kdykoli se totiž vypravovala na sněm čarodějnic, hodila mu ve spánku chomout na krk a proměnila ho v koně, který ji tam donesl. Šel se tedy poradit s kořenářkou, byla to také čarodějnice, a nedávno se dostala s jeho ženou do sporu. Rozhodla se jí tedy pomstít a řekla chalupníkovi, aby jí hodil chomout na krk a proměnil ji v koně. Muž to udělal a nechal ji tvrdě pracovat. Konec je otevřený,  podle jedné verze koněm zůstala, podle jiné jí manžel vrátil lidskou podobu. Příběh tedy dává možnost hledat závěr.  (Kratochvíl)

V řadě pověstí se objevují různé kouzelné předměty. Zlaté metly se odehrávají ve  Slotově u Jaroměře, kde žil starý čeledín. Neuměl nic než pást a tak měl starost, co s ním bude, až už nebude schopen pracovat. Jednou na pastvě usnul a ve spánku se mu zjevil stařec, který mu řekl, že vedle něj vyrostou zlaté pruty, které může prodat, ale nesmí říct, jak k nim přišel. Čeledín je skutečně získal a prodal v městě židovi. Ten se podivoval a ptal se, kde k nim čeledín přišel, ale on neodpověděl. Podruhé už žid víc naléhal a po třetí vyslovil podezření, že zlato je kradené. Čeledín podlehl a vyprávěl, jak to bylo. Pak už nikdy žádné zlaté pruty nezískal, ale mezitím už měl dost peněz, které mu stačily až do smrti. Téma dilematu – udržet tajemství, nebo pod tlakem porušit slib, a tím o svůj tajený zdroj přijít? (Sirovátka - Šrámková). V příběhu O těch kouzelných dudách je základní schéma příběhu totožné s pohádkou Obušku, z pytle ven. Zde je příběh situován na Domažlicko, konkrétně do Klenčí, na Haltravu a na trhanovský zámek. Patnáctiletý Martin, syn chudé vdovy, se setkal se starým dudákem. Nikdo neví, kdo to vlastně je, on říká, že žije na Haltravě. Chlapec se do něj a do dudů zbláznil, od starce se naučil hrát na dudy. V době hladu a neúrody dostal od  starého dudáka dudy, z nichž se sypou zlaťáky. Martin rozdal peníze po celém Klenčí a všem se nějaký čas vedlo dobře, ale dozvěděl se o tom trhanovský pán a dudy zabavil a uložil je do truhly, protože hrát neuměl. V Klenčí byla opět bída a Martin se tedy vydal znovu za starcem. Tentokrát dostal dudy, z kterých se sype jídlo. Historie se opakovala, jenže  trhanovský pán se naučil hrát na dudy a chystal hostinu. V Klenčí bylo opět zle a starý dudák dal Martinovi další dudy, ale s tím, aby je hned odnesl do trhanovského zámku. Martin se tam snadno dostal mezi lidmi sjíždějícími se na hostinu, vzal dvoje dudy z truhly a vložil tam třetí, které si cestou vyzkoušel. Začínala hostina, trhanovský pán vzal dudy a klacky které z nich padaly, zmlátily celou společnost a ta se rozprchla. Zato v Klenčí už se díky dvojím dudám měli dobře. (Hulpach 1992)

Naše lesy obývají jezinky, lesní duchové, hejkalové a další divé a podivné bytosti, valnou většinou nebezpečné a často i záludné. Jak Kuba na jezinky vyzrál je příběh z Klatovska. Kuba, mládenec na vandru, se zastavil večer u chaloupky, kde žil slepý stařec, kterého jezinky opily medovinou a vyloupaly mu oči. Kuba u něj zůstal, aby se o něj postaral a přes varování vyhnal kozy na Hůrku, kde se objevovaly jezinky. První den se ho jezinka pokusila opít medovinou, druhý den mu jiná nabízela koláč, třetí se pak pokusila ho učesat. Ale Kuba ji spoutal šlahounem ostružiny a donutil ji vrátit dědečkovi oči. Vypráví se prý, že je pak Kuba ostružiním uškrtil, jiní říkají, že se odstěhovaly, v každém případě to byly poslední jezinky v Čechách. Tématem, je schopnost odolat svodům, včetně krásy všech tří dívek. (Hulpach 1992) Další lesní bytostí je hejkal. Pasáčci si na pastvě vyprávěli různé historky o strašidlech a jiných bytostech, jen Štěpán se smál a neustále opakoval, že se nebojí. Když se setmělo, ozvalo se z lesa houkání, kluci usoudili, že je to hejkal, jen Štěpán se kasal, že na něj zahouká. Ale když to udělal, vyřítilo se na něj cosi z lesa a skočilo mu to na záda.  Štěpán se úprkem pustil k vesnici, a když spatřil prvního člověka, tíha z něho spadla. Byl to hejkal, nebo jeho vlastní strach? (Kratochvíl) Hulpachův příběh O vlkodlacích vypráví o způsobech, jak se lidé proměňovali ve vlky. Příběh dívky – vlkodlačice: ve mlýně na Chrudimce u Nasavrk se začala objevovat divoká vlčice. Lidé se začali mlýnu vyhýbat, i pan otec chodil spát raději k dceři do vsi. Jednou ale přišel krajánek Kořínek a ten se rozhodl ve mlýně přespat. O půlnoci se objevila vlčice, shodila kůži, v kuchyni si vzala jídlo a pustila se do něj. Kořínek kůži vzal a přibil na mlýnské kolo, půvabná dívka se už do ní nemohla vrátit a podělovala Kořínkovi, že ji vysvobodil. Pak se vzali a Kořínek zůstal ve mlýně jako stárek a  založil s dívkou – vlkodlačicí známý mlynářský rod. (Hulpach 1992)

V lesích a ve vodách žijí víly a rusalky. Jejich nejčastějším úkolem je svádět mládence a odloudit je od jejich milých. Jednou z nich je Oharka, vodní víla – divoženka v Ohři. Ráda líčila na mládence, kteří se jí líbili a topila je. Nezdařilo se jí to až s Jozífkem, synem lounského měšťana, který chodil podle řeky za sovu milou Vendulkou. Když se Oharka doslechla, že se chystá svatba, začala líčit na Jozífka pasti. Zjevila se mu jako babička, která potřebuje pomoct s vědrem vody, pak jako štika, která uvízla v kořenech a nakonec jako topící se Vendulka. Jozífek  byl vždy ochoten pomáhat,  vždy se také Oharce nakonec ubránil, oženil se s Vendulkou a jejich děti už znaly divoženku jen z vyprávění. (Kouzelné dudy) Rusalka je odlišně končící  příběh z  okolí  Roudnice, kde žil rybářský syn Toník. Rodiče mu našli nevěstu a chystala se svatba. Jednou se vracel ze sousední vesnice, kde byl koupit víno na svatbu a ochutnával ho. U Labe spatřil tančit rusalku, která ho okouzlila. Každý večer se chodil dívat, jak tančí a ona si ho postupně začala všímat. Toník se svěřil matce a ta mu pomohla překonávat zájem o rusalku, byla svatba, ženich s nevěstou klečel před knězem, ohlédl se, v otevřených dveřích spatřil rusalku, vstal od oltáře a odešel za ní. Nikdo ho už nikdy nespatřil. (Kratochvíl)

V rybnících, jezerech a řekách žijí snad nejoblíbenější démonické postavy českého folklóru vodníci. Jsou to postavy české prózy, dramatiky i filmu, někdy brané vážně (Rusalka), jinde traktované s nadhledem (K. Čapek, Fr. Langer, J. Drda), nebo vysloveně komediálně (Jak utopit doktora Mráčka), ale prakticky vždy velmi úspěšně u diváků i čtenářů. Jeden příklad ze sveromoravských zdrojů: Hastrman a pasáčci koní. U potoka Porubky sedávala skupina pasáčků koní a povídali si u ohýnku. Jednou začali o hastrmanovi, jak na něj nevěří a co by všecko s ním udělali. Povídali, povídali a najednou se hastrman objevil, všichni se rozutekli. Příště se zase vytahovali, jaké mají úžasné koně, a najednou zase hastrman,  sedl si k nim a začal vyprávět historky. Takhle za nimi chodil delší dobu, pak se jednou zvedl, že ani sám neví proč, ale musí jít utopit děvče. Od té doby se neukázal. Příběh nabízí možnost vytvoření  rámce pro další příběhy na téma vychloubání a planých řečí. (Lazecký)

Dalšími velmi frekventovanými bytostmi našich pověstí i pohádek, ale i dramatiky a prózy, jsou čerti, a ti vlezou kamkoliv a zapletou se do jakékoli situace. O čertu strážném a jeho mostě obsahuje častý motiv stavby mostu nebo jiného objektu. Mládek Ondra se zamiloval do mlynářovy Katrynky, ale oba věděli, že otec nepřipustí, aby si vzala chudáka. Jednou Ondra vysvobodil z pasti čerta a ten mu nabízel odměnu, slíbil, že zastoupí jeho anděla strážného. Když mlynář dívku zavřel a začal na Ondru chystat pasti, aby ho zničil, čert vždy zasáhl a Ondru zachránil. Nakonec vystavěl most mezi dvěma vrcholy a Ondra přešel přes údolí, aby splnil mlynářův nesplnitelný úkol. Jenže mlynář se nechtěl vzdát a tak ho čert shodil do hlubiny. Ondra se pak oženil s Katrynkou a dlouhá léta spolu žili ve mlýně. (Hulpach 1998)

Historické pověsti

Pověstí o hradech, městech, kopcích, v nichž žijí rytíři, či o historických osobnostech podle Augusta Sedláčka „obsahují v sobě konkrétní vypravování některé příhody, která se zběhla skutečně, která však od prvního zpravodaje neb očitého svědka prošla ústy tisícera lidí a několika pokolení, ztratila přitom všelijaké podrobnosti, které se mysli lidu nelíbily, udržela novou spojitost příběhů a jejich příčin a ustálila se konečně jako výtvor, který je napůl poezií a napůl vypravováním skutečného příběhu.“[11]  Jsou to příběhy o zakládání a pojmenovávání hradů, zámků, klášterů a kostelů i celých měst, o vzniku erbů a o důvodech, proč je na nich právě to či ono. Z velké části jsou to příběhy o hmotách a jejich proměnách, o stavění a zřícení zdí, o pokladech, jejich složení i proměnách klenotů ve smetí nebo naopak smetí ve zlato.  Lidé jsou často jen pasivními účastníky nebo dokonce jenom stafáží těchto proměn, anebo jsou jejich vztahy velmi jednoduché a stručně pojednané, zkrátka jsou více méně vedlejší. Někdy v knihách historických pověstí najdete cosi jako historky ze života, které neobsahují nic kouzelného nebo nadpřirozeného, třeba v Košnářově knize Staropražských pověstí jsou příběhy jako ze současnosti: o tom, jak byli při stavbě paláce Kinských na Staroměstském náměstí uplaceni někteří radní a ti schválili posunutí průčelí před stavební čáru, nebo příběh stavby paláce Clam - Gallasova v Husově ulici v Praze, na který radní vydali povolení jen pod podmínkou, že Clam -  Gallas vykoupí a zbourá protější domy, protože výška paláce neodpovídá úzké ulici – a domy stojí dodnes. K pověstem je řadí to, že vyprávěný příběh není historicky doložený.

            Často se stává, že jeden příběh je lokalizován do celé řady míst. Nejtypičtějším příkladem je příběh o rytířích, kteří spí v hoře a vyjdou z ní ven, až bude českému národu nejhůře. Vedle nejznámějšího a jakoby „celostátního“ Blaníku spící rytíře obsahuje ještě  dobrá desítka kopců dalších. Také Bílých paní je kromě té Perchty z Rožmberka asi desítka. Nebo příběh o hradu, který si jako skrýš vybudovala mladá dvojice, která musela uprchnout, protože by rodiče nedovolili jejich sňatek –  Přimda a Navarov, ale i  další příběhy. Ostatně motiv nešťastné lásky kvůli tomu, že rodiče nesouhlasí se sňatkem, většinou z důvodu nerovného sociálního postavení, je velmi frekventovaný a objevuje se sice v mnoha variacích, ale jejich odlišnost je velice malá.  

            Je jen pár autorů, resp. knížek, v nichž jsou pověsti vybudované v složitější příběhy,   Hulplachovo Pohádkové vandrování po Čechách i Moravou, příběhy Kratochvílovy, Košnářovy, Petiškovy a sem tam některé další. V některých publikacích se najdou i bohaté historické informace o skutečných dějinách dotyčného hradu či města. V Historických pověstech lidu českého Augusta Sedláčka, historika specializovaného na dějiny hradů a autora obsáhlé publikace o nich, najdete informace o původu příběhu, slovníček a rejstřík s množstvím historických faktů. Jinde ovšem převládá spíše hledisko etnografické, jako v publikacích brněnského badatele Oldřicha Sirovátky a jeho spolupracovnic- spoluautorek. Zkrátka i historické pověsti jsou daleko víc ke čtení než k hraní.

K historickým pověstem o hradech a zámcích patří i známý příběh O velikém skoku.  Podstatnější než onen mimořádný sportovní výkon Šemíkův je předehra jeho skoku.  Za vlády knížete Křesomysla vedla touha po zlatě a stříbře mnoho vesničanů k tomu, že opouštěli zemědělství a věnovali se rýžování nebo dolování drahých kovů. Vladyka Horymír z Neumětel si stěžoval knížeti, který přislíbil pomoc, ale nic neudělal, protože velice stál o drahé kovy. Hledači zlata se o Horymírových krocích dozvěděli a z pomsty zničili jeho hospodářství a podpálili mu tvrz. Horymír se zachránil v lese díky Šemíkovi. V odvetu pak zasypal všechna díla a doly. Křesomysl ho za to odsoudil k smrti, ale Horymír se zachránil  Šemíkovým skokem. Křesomysl pak Horymírovi odpustil, neboť měl za to, že je pod ochranou bohů. Šemík však po onom skoku chřadl,  až zahynul. Petiškovo zpracování známé pověsti klade důraz na důsledky "zlaté horečky" v ekonomice, na otázku, zda dát přednost naději na rychlé zbohatnutí, anebo soustavné produktivní práci, na knížecí věrolomnost a podléhání zištným motivacím, na problém násilí a agrese.  (Petiška) Rytířská pověst o českém znaku vypráví jednoduchý příběh knížete Štylfrída neboli Stůjmíra, jehož těžiště je v náročném rytířském klání. Hodí se pro uvedení skupiny (zejména chlapecké či převážně chlapecké) do dramatické práce, neboť jeho těžiště je v pohybových aktivitách rytířských turnajů. (Petiška)

Časté pověsťové motivy obsahuje příběh O vrchu Oškobrhu, loupežnickém hradu a o divém muži. Na Oškobrhu  žil divý muž a  když zde začal kníže stavět hrad, divý muž ho vždy v noci boural. Starší syn Cyril při hlídání usnul, mladšímu Petrovi se podařilo divého muže zajmout a hrad byl dostavěn. Kníže se pak se starším synem dal na loupení, mladší Petr, který nic nevěděl, trávil mnoho času ve vězení s divým mužem. Nakonec se dohodli na společném útěku, divý muž za to Petra o filipojakubské noci dovedl ke kouzelným zlatým květinám. Petr si je natrhal a měl kytici pro princeznu, oženil se s ní a později se stal králem. Trestal loupeživé rytíře, nakonec přitáhl s vojskem k Oškobrhu, ale než zasáhl, hrad se i s knížetem a Cyrilem a s nakradenými poklady propadl – způsobil to divý muž. (Hulpach 1992)

            Motivy týkající se třicetileté války obsahuje příběh O dvanácti vojácích a týřovských panenkách.  Za třicetileté války se v ruinách Týřova objevila skupina vojáků, kteří měli války už dost. Jejich velitel našel klíč k dvířkům, za nimiž byla komnata se stolem prostřeným pro dvanáct a ložnice s dvanácti postelemi. O půlnoci se u postelí vojáků objevilo dvanáct panen, ta nejstarší veliteli vysvětlila, že jsou zakleté a vydrží-li všichni na hradě pravidelně přespávat celý rok, každý dostane jednu pannu za ženu a s ní bohatství. Jenže z celé dvanáctky to vydržel jen velitel, ostatní utráceli darované peníze po hospodách a nakonec utekli. Velitel pak od nejstarší panny dostal truhličku s penězi, za něž si pořídil nedaleko statek. Po čase se k němu jeho vojáci vrátili, zpustlí jako tuláci a chtěli znovu na hrad. Varoval je, ale marně, našel pak po nich už jen zkrvavené hadry a dvířka do komnat se zabouchla.  (Hulpach 1992,  též Grohmann, Kouzelný roh)

Romantický charakter má příběh Hrubá Skála, odehrávající se v době vlády  Přemysla Otakara I. V té době táhli na Hrubou Skálu Sasové a obklíčili ji, což zkomplikovalo milostný příběh dcery hradního pána.  (Petiška)

 Mezi četné pověsti o vojsku spícím v hoře, v tomto případě ve sklepení hradu Bzenec, má název O strýci Pavlovi, kterak se z vinohradu do hradního sklepení propadl a jak tam slavné moravské vojsko uviděl.  Strýc Pavel se do sklepení propadl při vykopávání pařezu staré třešně, ujal se ho bývalý kastelán hradu, provedl ho podzemím a požádal Pavla, aby za něj uklidil. Přitom se strýc Pavel poprvé v životě napil vody, ta z hradní studny chutnala výborně a navíc mu zajistila, že bude žít do sta let. Za úklid dostal košík smetí. Domů přišel pozdě v noci, tetka mu vynadala, ale pak zjistila, že v košíku je zlato. Strýc ji přežil, až do předurčené stovky let. (Lisická 1971)

            K historickým pověstem patří i ty odehrávající se ve městech, z nichž nejčetnější jsou  pověsti pražské. Jsou autoři, kteří se těm pražským věnují systematicky, například Magdalena Wagnerová. Ale i některé části Prahy mají své autory, Popelka Biliánová se věnovala především Vyšehradu. Další pověsti se týkají i řady dalších měst Čech a Moravy.

Prakticky v každé knížce věnované pražským pověstem najdete příběh Golema. V převyprávění Magdaleny Wagnerové obsahuje stručný životopis rabiho Löwa, různé jeho příhody a magické schopnosti, stvoření Golema a jeho zánik a může proto sloužit jako východisko ke Golemovým příběhům obsaženým v další literatuře (např. Petiška, Meyring a další). Eventuálně by bylo možné tyto příběhy ze starého Židovského města spojit s dalším příběhem z knihy M. Wagnerové, nazvaným Zjevení ze židovského ghetta, týkajícím se příběhů Mordechaje Maisla. Četné pověsti se týkají Faustova domu a Emauz (Klášter na Slovanech), ale i dalších částí, ulic či domů Starého Města, Vyšehradu, Malé Strany, Nového Města a Hradčan, ale najdou se i pověsti z novějších částí Prahy.

Zajímavou sérii pověstí týkajících se Pražského hradu najdeme rovněž u Wagnerové, většina z nich se týká doby Rudolfa II. a většinou i různých hradních profesí a zajímavých osob s Hradem spojených – Varhaník od sv. Víta, Bílá paní od Bílé věže, Zjevení ze Zlaté uličky, Věčný hvězdopravec, Přízrak na Zámeckých schodech a další.

V Žatci se odehrává příběh O vojsku duchů a statečném Borešovi. V období od svatojánské noci do Všech svatých se v městě začaly v noci objevovat průvody malých mužíčků, putujících ze hřbitova. Případy se množily, lidé dostávali strach a ponocný se vzdal svého postu. Dlouho hledali za něj náhradu, až se přihlásil odvážný Boreš a ten z hradeb spatřil celé vojsko duchů shromažďujících se před branami města. Radní nabídli dvěma odsouzencům k smrti oběšením milost, jestliže se v noci vydají před bránu prozkoumat, oč jde. Ti to přijali a vyslechli rozhovor duchů o tom, že vojsko chce dobýt Žatec o Všech svatých.  Boreš minutu před půlnocí, když celé vojsko duchů bylo sešikované před městskou bránou, zvolal mocným hlasem do čtyř světových bran výzvu, aby duchové usínali v pokoji a  vojsko se vytratilo, jen skrze bránu směrem, ke hřbitovu, putovaly zástupy duší zemřelých Žatečanů.  Příběh nabízí téma strachu, nebezpečí a schopnosti jim čelit, a v neposlední řadě je to nefalšovaný horror. (Hulpach 1985)

Chrudim má svého Ferinu Kacafírka. Existují četné historky o tomto šibalovi, jak přechytračil pana Slavatu z Chlumu, kněze Eliáše, jak donutil pana Berku Rychmburského, aby vyřešil potíž chudé ženy, kterou před tím bez zájmu odbyl – je to podobný typ postavy a příběhů, jako   Enšpígl (Mašínová -  další historky viz  Hulpach 1992, též Kratochvíl).

Hororem ze starého Brna jsou Klášterní karbaníci. V klášteře pod Petrovem tři mniši propadli pití a karbanu. Aby je nikdo nepřistihl, chodili karbanit do hrobky. Když jednoho dne zazvonili na mši, dva se zvedali, ale třetí zaprotestoval, zrovna mu padla dobrá karta,  ať prý jdou místo nich ti mniši, co v hrobce leží. A opravdu se tři kostlivci v hábitech zvedli, jednoho z karbaníků na místě ranila mrtvice, jeden zakopl a srazil si vaz, třetí omdlel. Kostlivci v kápích došli do kostela, a pokud je měli na hlavě, nikdo si ničeho nevšiml. Pak byli nalezeni dva mrtví mnichové a jeden, který to přežil a všechno vyprávěl. Do smrti se už  k hrobce nepřiblížil  (Hulpach 1998). Známým brněnským příběhem jsou Zvony na Petrově.  Za třicetileté války při obléhání Brna švédským vojskem vyslechl hospodský poradu, v níž generál Torstenson prohlásil, že ráno oblehne Brno a pokud nezvítězí, než zazvoní zvony, obléhání zruší. Hostinský v noci prošel do Brna, sdělil to veliteli a ten nechal zvonit už v jedenáct hodin a Torstensonovo vojsko skutečně odtáhlo. Od té doby se na Petrově zvoní poledne vždy v jedenáct (Kilianová- Sirovátka). Jinou tradiční brněnskou pověstí je Jak řezník zabil draka. Za Brnem na kopci k Slatině se usadil drak, požíral dobytek a drůbež. Místní se na něj vypravili, ale brzy je hrdinství přešlo, nezvládla to ani setnina vojska. V okolí Brna bylo zle. Až jednoho dne přišel vandrem řeznický tovaryš, vyžádal si čerstvou volskou kůži a vápno, to zašil do kůže a předhodil drakovi. Drak to sežral, šel se napít, vápno se hasilo a drak zcepeněl. Na památku ho pověsili do průjezdu staré brněnské radnice (Šrámková-Sirovátka 1981).

Ze severní Moravy je pověst Jak došlo k založení Nového Jičína. Na starojičínském hradě žil rytíř, jehož žena i tři synové zemřeli, zůstala jen dcera Jitka. Byla to statečná dívka a uměla všechno jako rytíř. Jednou  na hrad přišla žena, které medvěd unesl dítě a prosila o pomoc. Do lesa se vydala Jitka, konečně medvěda s dítětem našla a začala s ním zápasit. Medvěd ji skoro přemohl, ale zasáhl ho oštěpem pastýř Jan. Dítě donesli matce a rytíř pozval Jana na hrad. Ten se postupně vyučil všemu, co potřebuje rytíř a nakonec se oženil s Jitkou. Na paměť té události postavili v lese kapli, pak vedle ní lovecký zámek, dům pro Janovu matku, a nakonec se kolem vytvořilo město, nazvali ho Nový Jičín  podle Jitky  a rytířův hrad byl pojmenován Starý Jičín (Sirovátka-Šrámková 1986).

Do oblasti historických pověstí patří i zmíněná už série příběhů na námět hrdinové ukrytí v hoře. Tento oddíl Grohmannových Pověstí z Čech obsahuje celou sérii příběhů o Blanických rytířích a další obdobné pověsti – o rytířích ukrytých v Bílé hoře, ve Vyšehradě, v Oškobrhu u Poděbrad, o templářích v Ralsku a další obdobné pověsti. Většinu z nich spojuje věštba, že vyjedou na pomoc, až bude v Čechách nejhůře. Dalším opakujícím se motivem je vstup živého člověka do hory a jeho návrat po roce nebo po stu letech s velkým bohatstvím, v které se promění nějaká běžná věc (staré podkovy, smetí apod.) Pro divadelní inscenaci by bylo možné z těchto příběhů sestavit montáž nebo vyfabulovat souvislý příběh. (Grohmann)

 

[1] Sirovátka – Šrámková: Živá voda, s. 307

[2] Koudelková, s. 21

[3] Tamtéž, s. 94

[4] Jech: Krakonoš, s. 12

[5] Jech, Krakonoš, s. 77

[6] Tamtéž, s. 92

[7] Tamtéž, s.  122

[8] Tamtéž, s. 259

[9] Spilka, s. 136

[10] Z.Nejedlý: Čtyři studie o Aloisi Jiráskovi, 1951

[11] A.Sedláček, s. 11

Pověsti cizích zemí

Pověsti cizích zemí evamachkova Út, 12/05/2017 - 14:33

Zatímco domácí pověsti vycházejí v bezpočtu publikací, zahrnujících celé Česko i jeho jednotlivé části, až po zcela lokální určení rozsahu zhruba okresu nebo dokonce jednoho objektu (pověsti karlštejnské nebo vyšehradské), pověsti jiných národů se v naší knižní produkci objevují mnohem méně. Platí to dokonce i pro pověsti slovenské, ačkoli Slovensko bylo po desítky let součástí společného státu. Pověst se zkrátka pociťuje jako součást národní identity, jako látka ryze vlastenecká a lokálně patriotická, jako by příběh odjinud ztrácel svou platnost uměleckého sdělení. Pověsti jiných národů jsou v naší literatuře okrajovou záležitostí, a pokud se vyskytují, jde nejčastěji o důsledek zájmu některých jedinců orientovaných na určité etnické oblasti a cizí jazyky.

            Pátrání po pověstech jiných národů do značné míry komplikuje i fakt, že pojetí tohoto žánru v mezinárodním srovnání poměrně dost kolísá a terminologie je tu už zcela nejasná až zmatečná. Například Pověsti židů, jejichž autorem je Micha Josef bin Gorion (přeloženo z německého originálu) je ve skutečnosti převyprávění Starého zákona. Nebo Staré arménské pověsti (1958) jsou kronikářským záznamem. U dalších publikací je obtížné rozeznat, zda jde o pověsti nebo o pohádky, případně o souhrn obojího či o kombinaci dalších žánrů lidové slovesnosti. Pokud se pověsti skrývají pod názvem báje, je to spíš ten lepší případ, jako báje lze chápat souhrn pohádek, pověsti i mýtů. Horší případ je, jestliže jsou pověsti označeny jako legendy, neboť tento termín v české literárně teoretické terminologii má poměrně úzké vymezení jako náboženská (zejména středověká) epika, pojednávající o životech a činech, zázracích a mučednictví svatých. Mnoha překladatelům a zřejmě i redaktorům však přesná terminologie hlavu nedělá. Postihnout proto přesně a v úplnosti tuto oblast knižní kultury je velmi obtížné.

 

Na východ od Jablunkova  aneb Střední a východní Evropa

V této oblasti je česky vydáno poměrně dost titulů, neboť se tu do značné míry uplatnila i čtyřicet let trvající poltická orientace na Sovětský svaz, na Rusko a východ Evropy obecně, kdežto publikace pověstí západních oblastí jsou převážně záležitostí období po roce 1989, jak ještě uvidíme.

Slovensko

            Nejvýraznější postavou slovenských pověstí je Jánošík, historická postava opředená řadou historek, zčásti s reálným základem, zčásti zcela vymyšlených. Historický Juraj Jánošík  se narodil v lednu 1688 v Těrchové, v chudé rodině, v chudém kraji kopanic. Podle pověstí studoval na kněze, ale ve skutečnosti byl voják; podle pověsti odešel na zboj, protože rodiče vinou pánů zemřeli, ale ve skutečnosti ho oba přežili. Proslavil se jako zbojník, ačkoli na zboji byl jen asi rok nebo dva. Rozsah jeho zbojnických aktivit ale byl značný a dosahoval až na Moravu. V roce 1712 byl poprvé zatčen, ale utekl, definitivně byl dopaden začátkem února 1713, v březnu téhož roku se konal v Liptovském Mikuláši soud a Janošíkova poprava. Zbojnictví na Slovensku vrcholilo právě v první polovině 18. stol. Na Oravě a Horehroní byl zbojníkem Jakub Surovec, na západním Slovensku Rajnoha. Ostatně i jinde byli v první polovině 18. století v horských oblastech zbojníci, ve Slezsku Ondráš, na Ukrajině Oleksa Dovbuš.

            Jánošíkovskou legendu velice dobře známe díky Aloisu Jiráskovi a jeho Starým pověstem českým. V jeho vyprávění Janošík studuje na kněze a na zboj odchází kvůli smrti rodičů.  Jeho konec souvisí s darem od víly - žilkou v opasku a kouzelnou valaškou, o které je připraven zradou spolubojovníka Ilčíka. Od této verze se dost podstatně liší Junácký zápas Márie Rázusové-Martákové (1905 – 1964), významné slovenské autorky poezie i prózy pro děti, publicistky, redaktorky a překladatelky. Junácký zápas vyšel v roce 1962 v souběžném slovenském i českém vydání. Knížka obsahuje několik pověstí, počíná Janošíkovým dětstvím, pokračuje jeho tancem s vílami, při němž získal zázračné dary, které mu zajišťovaly nezranitelnost, a končí jedním z Jánošíkových žertů. Jeho dopadení a smrt Rázusová-Martáková vynechala, zřejmě pod vlivem někdejších představ o tom, že děti je třeba chránit před negativními motivy. V češtině vyšel i román Václava Cibuly Jánošík, o Jánošíkovi historickém.

Jiný typ pověsťové knížky je Václava Cibuly Čarovaný zeměklíč, obsahující sérii tatranských pověstí. Cibula uvádí přes třicet publikací a dokumentů, z nichž čerpal, většina z nich je ve slovenštině a němčině, několik v češtině a jedna i v polštině. Je to ryze pověsťově koncipovaná knížka, obsahuje povídky démonologické o vílách, mořských pannách v horských jezerech a plesech, je tu i spící vojsko v Muráni. Knížka obsahuje i příběhy vzniku nebo pojmenování hor, ale i celých Tater a Váhu. Jsou tu pověsti o pokladech, příběhy bačů a pastevců i dalších chudých horalů, pytláků a pašeráků. V některých příbězích vystupují různí řemeslníci, je tu například pověst o zvonařích, příběh o pojmenování Zakopaného i o husitech v Tatrách. Některé hory Vysokých i Nízkých Tater jsou podle pověsti zkamenělí lidé, jako v příběhu nazvaném Kikimora. Praotec Tatran měl syny jménem Kriváň, Satan, Mních, Ďumbier, a dcery Končistá, Vysoká, Patria a Hola. Mezi nápadníky Holy byl i syn čarodějnice Kikimory, jednooký, zarostlý a nerudný. Kikimora ho nutila k zásnubám s krasavicí Holou, ale on o ni nestál a jejím odmítnutím se mu ve skutečnosti ulevilo. Jenže Kikimora se urazila a za pomoci duchů pronásledovala celou rodinu. Stateční bratři sestru bránili,  Kikimora je však proklela a na místě, kde zrovna byli, se proměnili v kámen. Hola byla později přejmenována na Královu holu.

Jiným typem příběhu je Létající bylinkář, pověst o mnichovi Cypriánovi, který při svých cestách za bylinkami poznal krásnou pastýřku a zamiloval se do ní. Když se za ní do hor nemohl vypravit, protože to bylo daleko, vytvořil si kouzelné zrcadlo, v němž ji viděl.  Později si zkonstruoval křídla, aby za ní doletěl, ale srazil ho blesk a on zkameněl na břehu největšího tatranského plesa - Morského oka.  Cibula vypráví i historický základ této pověsti: v polovině 18. století žil v klášteře nad Dunajcem skutečně mnich Cyprián, bylinkář, lékárník   a ošetřovatel, alchymista, kuchař, holič a výrobce zrcadel. Jsou doloženy jeho léky, zachovala se jeho sbírka bylin a receptář. Ale asi sto let před ním žil v tom kraji mnich Kašpar Mohr, který vymyslel létající křídla. Nabízí se tedy téma vzniku pověstí z různě transformovaných historických událostí a postav, i reálie dávných dob na slovenském venkově.

O tom, jak podstatně se liší slovenské dějiny před rokem 1918 od našich, svědčí knížka bratislavských pověstí Dunajská královna Márie Ďuríčkové (1919 – 2004).  Významná slovenská autorka knih pro děti, původně učitelka (stejně jako Rázusová Martáková), redaktorka a editorka, v doslovu k Dunajské královně popisuje vznik této knížky. Autorčinou motivací byl fakt, že Bratislava postrádala knižní podobu pověstí. Souvisí to zřejmě s tím, že od středověku až do vzniku Československa byla převážně německým městem s měšťanským obyvatelstvem maďarským a židovským a slovenskou chudinou. Ďuríčková hledala v literatuře i u pamětníků, nacházela ucelené pověsti i torzovitý materiál, který dotvářela. Příběhy lidové slovesnosti slovenského, židovského i německého původu konfrontovala s historickými poznatky, z nichž vytvářela pozadí příběhů, „historických obrázků“, jak to nazývá. Kniha vyšla poprvé v roce 1976 a později vydala Ďuríčková i další pověsti.

Část příběhů se soustřeďuje kolem Dunaje a vystupují v nich postavy jako je rybí král či dunajská královna, důležitou postavou jsou vodníci, dunajský i ten, který přišel do Bratislavy na výlet z Oravy. Na rozdíl od pražských vltavských vodníků, převážně strejcovského typu, zde figuruje vodník jako vládce, je tu jeho vodní palác i rusalky. Děvínský vodník se zjevuje jako kůň se zelenou hřívou. Z dalších vodních tvorů v bratislavských pověstech vystupuje ze studny žabák, který zachrání dívku před nežádoucím ženichem. 

K dalším bratislavským démonickým bytostem patří čert sídlící po celá staletí v lomu pod hradem. Čas od času dostane pozvánku na čertí sněm, kde pobude dva týdny.  Jednou si na tento sněm potřebuje pořídit nový červený plášť, ale všude v okolí, ve Vídni, v Budapešti i v Trnavě, je červené sukno vyprodané kvůli slavnostní výzdobě Bratislavy na královskou korunovaci. Čert se pokusí po slavnosti získat kus sukna, ale lid se na látku vrhne s takovou vehemencí, že je rád, když vyvázne živý. Je strážcem pokladů, které považuje za svůj majetek, a o tom jsou v knížce tři příběhy, v nichž čert lidem nález vždy zhatí. O úspěšném hledání pokladu naopak vypráví příběh Zlatá noha, jejímž hlavním hrdinou je zedník pocházející z Liptova, který se přiženil do Rače. Při návštěvě rodiny na Liptově byl svědkem popravy Jánošíka, který mu ještě stihl pošeptat, kde najde poklad – byl zakopán na louce, která se od té doby jmenuje podle svého tvaru Zlatá noha.

Historické pověsti zahrnují obléhání města Tatary i vojskem německého císaře, vystupují tu osadníci z Bavor budující město. Je tu také příběh Otcové města, týkající se   Burgu,  někdejší radnice.  Při náročném obléhání města se dvanáct radních vydalo vyjednávat s nepřítelem a nabídnout výkupné, ale byli surově zabiti. Ve městě pak lidé přežili díky tomu, že se ve studni objevily ryby a s každým okovem byla vytažena jedna ryba. Nepřátelé pak odtáhli, ale ve čtvrtém patře Burgu se od té doby zjevují starci, duchové zavražděných radních.

Bratislavský Faust, za nějž bývá označován Johann Kempelen, vynalezl vedle četných jiných přístrojů i šachový automat, nad nímž jeho přítel čert vyhrával. Ale na cestách po Rusku Kempelen zachránil jednoho vzbouřence proti carevně Kateřině tím, že ho zavřel do přístroje a ten pak šachy hrál místo mechanismu. Takto proměněný automat vyhrával všechny partie a přehrál i carevnu. Nakonec v Bratislavě vyhrál i nad čertem, který za to Kempelenovi musel vrátit úpis, ale zůstali i potom  kamarády – docela jiný konec, než měl Faust.

K historickým pověstem patří i návštěvy dvou významných osobností raného novověku - významného lékaře, alchymisty a astrologa Paracelsa (1493 – 1541) a podle Pověsti o starci i Mikuláše Drabíka, vizionáře, jemuž zcela důvěřoval i jeho někdejší spolužák ze strážnické školy Komenský. Drabík, který předpovídal pád Habsburků, byl roku 1671 v Bratislavě popraven a od té doby na bratislavské radnici straší bezhlavý stařec.  Bratislavu podle pověsti navštívili inkognito i ruský car a Josef II., oba v převleku za vojáka.

 Zajímavé a vždy aktuální téma má příběh Šibenice. Pro stavbu šibenice byl vždy vybírán nejmladší člen tesařského cechu, ale ten tím získal stejně špatnou pověst jako kat, ačkoli se na popravu hrnulo celé město a radní hlásali myšlenku, že popravovat zločince je správné a potřebné. Mladý tesař se příkazu vzepřel a radní našli řešení: tesaři postavili šibenici jen zčásti a pak se k ní v průvodu odebrali všichni důležití občané města, radní a cechmistři, a každý z nich na ni poklepal kladivem, takže ji stavělo celé město a nikdo nemohl být za to šikanován. Tématem je paradox volání po neúprosných trestech a následné pohrdání  těmi, kteří se o ně přičinili. 

O původu názvu jedné části Bratislavy vypráví Vesnice duchů. V místě, kde je dnes Mlynská dolina, bývala vesnice boháčů. Bylo v ní devět mlýnů a devět hospod, ale obyvatelé se chovali k mlečům bezohledně a surově. O mouku připravili také starce, který živil svá osiřelá vnoučata. Ten je proklel, a vesnice se propadla do země. Vynořuje se jednou za sto let, a vysvobodí ji ten, kdo nechá semlít aspoň jedno zrnko obilí. Jednou na ni narazila pasačka, chtěli po ní, aby u nich mlela, snažili se ji podplatit penězi a pohoštěním v hospodě, ale přijetí nabídky by znamenalo její záhubu. Vysvobodila ji její prapraprabába, obyvatelka propadlého  místa. Příběh potopených měst nebo objektů se v oblasti pověstí objevuje opakovaně,  například severská Vineta, město na ostrově v Baltu, které bylo pohřbeno za své zlé skutky a rovněž se vynořuje jednou za sto let. Příběh Vinety najdete například u Selmy Lagerlöfové v Podivuhodné cestě Nilse Holgerssona Švédskem. 

Lužice

            Příběh čarodějova učně Krabata je u nás znám především z Preusslerovy knihy Čarodějův učeň i z její animované filmové podoby v režii Karla Zemana z roku 1977. Preussler uchopil starou lužickosrbskou pověst jako román o dospívání, které je fascinováno temnými silami a mocí a o schopnosti z tohoto nebezpečí se aktivně vymanit. Preusslerova  kniha je určena dospívajícím a dospělým, kdežto Čaroděj Krabat Měrčina Nowaka Njechorńskeho, lužickosrbského výtvarníka (studoval mj. na AVU v Praze u Maxe Švabinského), je ryze pověsťová knížka pro děti. Pověsti o čaroději Krabatovi byly v Lužici oblíbené hlavně v 18. a 19. stol. Jejich základem je příběh, který se odehrál koncem 17. století. Tehdy byl saský kurfiřt August II. jako velitel císařských vojsk, bojujících proti Turkům, zajat a vysvobodil ho chudý chorvatský šlechtic Ján Šadovič, který za to od něj dostal statek. V lidovém podání se pak tato událost spojila s dávnou, ze starověké Indie tradovanou pověstí o čaroději a jeho učni. Mimořádné a pro obecné chápání neuvěřitelné  činy  a statečnost Jana Šajmoviče se jevily zveličeně jako činy čarodějnické. Od tohoto důstojníka se také odvozuje jméno: Chorvat se německy řekne Kroat a od toho bylo blízko k zkomolenině Krabat.

            Měrčin Nowak začíná Krabatovým dětstvím v chudé rodině pastýře. Chlapec toužil po vzdělání, a proto vstoupil jako učeň k mlynáři, který kromě mlynářského řemesla školil svých dvanáct učedníků v čarodějnictví. Krabat brzy pochopil, že je v tomto mlýně ohrožen na životě, neboť mlynář každoročně obětuje jednoho z chlapců duchům, kteří mu poskytují čarodějnickou moc. Proto uprchnul i s kouzelnou knihou a pomáhal rodině k lepšímu živobytí čarováním. Mistr čaroděj si ho však našel a po dlouhém a tvrdém souboji nad ním Krabat zvítězil a zahubil ho. Později pomohl čarodějnickým způsobem kurfiřtovi Augustovi ze zajetí, dostal statek, byl dlouhý čas vítán na dvoře a až do smrti  pomáhal čarováním, kde mohl. Před smrtí ještě přikázal svému sluhovi, aby čarodějnou knihu hodil do vody. Rybník se přitom podobal rozbouřenému moři a knihu pohltil, Krabat pak v klidu zemřel. Příběh nabízí celou sérii různých příhod, které lze využít samostatně i vcelku jako životní příběh Krabatův, a současně se lze zabývat i situací sotva stotisícového lužickosrbského národa, žijícího těsně u našich severních hranic a na naši kulturu silně vázaného, neboť nejen Nowak, ale i mnoho dalších lužickosrbských vzdělanců studovalo v Praze i v jiných českých městech. Konec konců byla doba, kdy Lužice patřila k Českému království.

Polsko

            Poláci jsou nám etnicky velmi blízcí a podle starých pověstí ze středověkých kronik obě země založili bratři Čech a Lech. I naše jazyky jsou si dost blízké a při troše zkušenosti a pozornosti lze mnohé z polštiny odposlouchat, ale polské pověsti se od našich velice výrazně liší. Zatímco v našich pověstech vystupují hlavně vesničané, měšťané a příslušníci střední a nižší šlechty, v polských dominují králové, vojevůdci, knížata i četné historické osobnosti. V těch našich reprezentuje tuto společenskou vrstvu vedle nejstarších Přemyslovců (Oldřich a Božena, Břetislav a Jitka) jen Josef II.

            Jedna z dostupných publikací polských pověstí je knížka Luisy Novákové Šlépěj královny Jadwigy. Autorka látku polských pověstí převyprávěnou podle četných pramenů a rozdělila ji na dvě části: kratší z nich, z mytické doby, nazvala Nad Vislou lesy hluboké. Obsahuje nejstarší pověsti, příběhy začínající Lechem. Když se Lech  rozešel s Čechem (a podle polské pověsti též s Rusem), vydal se na sever a založil Hnězdno. V kraji Vislanů pak statečný Krak zabil nebezpečného draka a na skále, kterou drak obýval, založil hrad Wawel, pod nímž pak vzniklo město po něm pojmenované Krakov. Do této části patří i pověsti o jezeru Goplo poblíž Hnězdna v Mazovsku, včetně pověsti o králi Popielovi II. Byl to nejhorší vládce, bohatě hostil, tvářil se vlídně, ale panoval bezohledně, pyšně a krutě. Ke zlu ho pobízela jeho žena, kněžna z cizí země. Jeho vláda vyvolala pokusy o svržení, ale Popielovi odpůrci nebyli jednotní. Přesto si byl Popiel vědom co mu hrozí a  sezval proto na hostinu všechny své příbuzné, kteří by měli nástupnické právo, otrávil je a mrtvé pak naházel do jezera. Když s kněžnou slavil vítězství, z jezera se vynořily zástupy myší, které vznikly z těl zavražděných, a zaplavily hrad. Knížeti nepomohlo ani to, že se ženou a syny uprchl na ostrov v jezeře, myši ho našly a po knížecí rodině zbyly jen ohlodané kosti.

Zajímavé téma v této části knihy nabízí příběh Kněžna Vanda. Krak měl tři děti, dva syny a dceru Vandu. Po jeho smrti vládl starší syn, ale mladší na něj žárlil a zavraždil ho. Byl pak vyhnán ze země a vlády se musela proti své vůli ujmout mladičká Vanda. Začal se o ni ucházet německý kníže Rythiger, neboť v ní viděl možnost získat Vislanskou zem a její majetek. Vanda ho však odmítla a Rythiger proto sebral vojsko a přepadl Vislanské knížectví. Vanda se postavila do čela vojska a boj vyhrála. Na bojišti zůstal naživu jen Rythiger, zoufalý z porážky nalehl na meč a zabil se. Vanda pak svolala představené rodů a sdělila jim, že její vláda přitahuje nepřátele a ona se tak může stát příčinou dalších válek. Stařešinové si mají proto vybrat nového vládce. Pak došla k Visle a skočila do ní. „…možná se jí vůbec nechtělo odejít, jen věděla, že odejít musí“. Nabízí se konfrontace s podobnou situací Libuše, která uražena a ponížena poznámkou o dlouhých vlasech a krátkém rozumu, ustoupila, vyhověla moderně řečeno sexistickému postoji a vdala se. Mohla Vanda jednat jinak? Jinak řešit těžkou situaci? Mohla nebo měla Libuše zaujmout energičtější stanovisko, když jí vlastně nic nehrozilo? Prosadit právo v situaci, kdy její rozhodnutí podpořili i starci? Jak jednat v krizových situacích? Ustupovat a vyhovět, anebo volit boj a neodvolatelné a dost patetické gesto?

Větší část knihy tvoří oddíl  Leť, hlase, po rose, obsahující pověsti z doby historické. V této části jsou příběhy prokládány texty lidových písní, včetně středověkých.  Řada příběhů je založena na nájezdech Tatarů do Polska, je tu například příběh zázračné záchrany sester klarisek před Tatary, příběh člena Řádu německých rytířů a jeho sestry, vystupuje tu litevský velmož.

Je tu i řada dalších válečných příběhů z druhé poloviny 17. století, kdy po skončení Třicetileté války čelilo Polsko nájezdům Švédů ze severu, kozáků z východu a Turků i krymských Tatarů z jihu. Jedním z příběhů této části je Noční návštěva v Tuchole – těžce obléhané město v noci v kritické situaci navštíví sv. Markéta, která poradí, aby přes noc napekli chleby a házeli je obléhatelům. Ti z toho usoudí, že město je výborně zásobeno a odtáhnou.

Zvlášť zajímavá je pověst Pan Twardowski.  Hrdinou je historická postava, polský filozof a alchymista, vynálezce a vědec, obdoba doktora Fausta. Pozval si ďábla, aby mu  sloužil a ve smlouvě, kterou s ďáblem uzavřel, je podmínka, že jeho duši smí vzít pouze v Římě. Pan Twardowski kromě vědy a bohatství zatoužil i po krásné nevěstě, která ho nechtěla,  ale s pomocí ďábla ji Twardowski obalamutil a oženil se s ní v podobě chudého starce. Ponižoval ji a trápil, zničil jí hliněné hrnce, které pyšná dívka musela prodávat (motiv známý z našich pohádek). Teprve pak se jí dal poznat ve své pravé podobě mladého a sličného pána. Nakonec se do něj jeho žena zamilovala. Twardowski byl slavný, působil i u dvora krále Zikmunda Augusta a konal zázračné činy. Nakonec měl konflikt s ďáblem, který už byl netrpělivý a chtěl ho unést. Twardowski uplatňoval různé triky, ale ďábel ho nakonec dostihl v hospodě s názvem Řím. Unesl ho, ale do pekla nedonesl, Twardowski si totiž cestou zpíval starou modlitbu, proto ho ďábel odložil v povětří nad měsícem, kde čeká na Poslední soud a shlíží na zemi. Ze země je na měsíci vidět obrys pana Twardowského – čarodějníka.

Příběhy z vesnického života obsahuje dost krátká kapitola Co se ve vsích vyprávělo. Jeden příběh vypráví o dívce, která svého nevěrného milého začarovala ve vlka. V této podobě žil ve vlčí smečce, a když pak byl odčarován,  stal se z něj věrný manžel. Jiný příběh je o třech sestrách, které se narodily jako mory, tj. v noci jejich tělo zůstalo na místě a duše odcházela. Jejich otec se pokusil je osvobodit, ale zvolil z neznalosti chybný postup a jednu z dcer zahubil.

V závěrečných číslech knížky se vyskytuje snad jediná démonická bytost (většinu kouzel způsobují svatí) čert Boruta. Na rozdíl od našich čertů, kteří jsou většinou hloupí nebo jen mastí karty ve mlýně, je to čert nebezpečný a jeho hlavním úkolem je střežit poklady mazovských knížat. V příběhu Sivý Boruta je hrdinou šlechtic, skvělý šermíř, skvělý společník a bohatý hýřil. Když přišel o svůj značný majetek, vydal se do hradního sklepení pro poklad, který čert Boruta střežil v podobě obrovské sovy. Značnou část pokladu šlechtic  získal, ale pak už nikdy neměl své dřívější schopnosti.

Příběhy jsou psány velmi obřadným stylem (zdá se, že do jisté míry inspirovaným Aloisem Jiráskem), mnohde ale až patetickým. Obsahují zejména na začátku příběhů  rozsáhlá líčení, popisy a charakteristiky, ale i lyrické pasáže. Mnohé příběhy mají téměř hororový charakter, a to se týká i řady písňových textů, což jsou často balady, které by bylo možné srovnat s příběhy Erbenovy Kytice (některé pověsti obsahují i podobné motivy).

Kniha je doplněna přehledem výslovnosti jmen a názvů, obsáhlými historickými  vysvětlivkami (polské dějiny se od našich dost lišily)  i  mapkou  jednotlivých oblastí Polska.

Druhou publikací polských pověstí, vydanou nakladatelstvím Argo v roce 2011, je O králi Popelovi, na němž si myši pochutnaly.  Ačkoli obě publikace spojuje několik postav, míst nebo událostí, liší se v řadě aspektů diametrálně. Zatímco Šlépěj královy Jadwigy je autorské převyprávění pověstí, kniha z Arga má charakter sice populárního, ale v principu etnografického podání. Jejich původním pramenem jsou středověké polské kroniky, z nichž nejstarší pochází z let 1112–16 a jejímž autorem byl benediktinský mnich, i moderní folkloristická literatura. V tiráži knihy se uvádí jen sestavitelka a překladatelka a autor doslovu, odkazy na prameny jsou velmi přehledné a přesné. A zejména jsou tu pověsti   převážně velice stručné, a jak je u tohoto žánru obvyklé, mají charakter zprávy. A tak přestože název i nápaditý a zajímavý přebal, ilustrace a výtvarně pojatá grafická úprava, vyvolávají představu umělecké literatury, nejde o dílo beletristické. Pro využití divadelní nebo dramatickovýchovné je svou stručnou a holou věcností poměrně málo inspirativní a pokud by mělo být v dramatice využito, musel by dramatizátor vyvinout značnou fabulační a charakterizační aktivitu. Král Popel se od Královny Jadwigy liší i uspořádáním, pověsti jsou tu vyprávěny v blocích podle jednotlivých oblastí Polska, resp. někdejších kmenů, které tvořily základ polského národa: Velkopolsko, Pomořansko, Warmia a Mazury, Mazovsko, Krakovsko a Malopolsko, Podtatransko, Dolní Slezsko s Podkrkonoším a Horní Slezsko s Těšínskem. Vystupují zde rovněž králové a vysoká šlechta, vysocí církevní hodnostáři a vojevůdci, ale je tu výrazně větší podíl řadových občanů, vesničanů, měšťanů, střední a nižší šlechty i mnohem více démonických bytostí různého druhu. Je tu například Bílá paní, slet čarodějnic na Lysé hoře, příběhy o pokladech, spící vojsko v Tatrách, vodní bytosti. K historickým pověstem lze přiřadit i příběhy alchymisty Sendivoje a pana Twardowského,  jsou tu hornické pověsti z Horního Slezska.  Shodný s knihou Luisy Novákové však je fakt, že se v nich na rozdíl od českých pověstí výrazně uplatňují náboženské motivy a církevní osobnosti. 

K pověstem o vzniku přírodních jevů  patří  Jak vznikly Karpaty. S Krakovskem sousedilo kdysi Království obrů, jehož obyvatelé byli normální, ale král a jeho 77 rádců byli obři. Měli tu vlastnost, že když řekli ano, vyrostla hora, když řekli ne, otevřela se propast. Jednoho dne král svým rádcům navrhl, aby uchvátili krakovskou zem, a všichni řekli naráz „ano“, a tak vyrostly Karpaty, ale obři ztratili svou moc a zmenšili se na obyčejnou výšku. Jiné pověsti z Tater vyprávějí o vzniku plesa Mořské oko nebo o vzniku a pojmenování Zakopaného. Jedna z pověstí vypráví  o  obrovské jeskyni v jedné z tatranských dolin, v níž  spí vojsko Boleslava Chrabrého, které se probudí, až Polsko potká velké neštěstí. Shodně s pověstí o rytířích v Blaníku i těmto tatranským zachráncům vlasti koně oková místní kovář – je to zkrátka pověst, která putuje z místa na místo, v cekem nezměněné podobě, až na to, že se mění hlavní osoba, vůdce onoho spícího vojska.

Už jen letmé porovnání dvou knížek, které vyšly poměrně brzy po sobě, svědčí o tom, jak ošidné je z nich vyvozovat soudy o charakteru pověstí určitého národa nebo oblasti.   Autor, sběratel, překladatel, úpravce či redaktor mohou charakter pověstí (stejně jako pohádek) velmi podstatně ovlivnit. Do jisté míry se liší i titulní příběh o králi Popelovi. V tomto podání se vypráví o jeho otci, který měl na dvacet bratrů, a ti po jeho smrti  na Popela dohlíželi, dokud nedospěl. Pak se jich zbavil, žil velmi prostopášně a strýcové ho proto oženili, ale Popel se po svatbě proti jejich přání  změnil k ještě horšímu. Situace vyvrcholila, když na manželčinu radu Popel předstíral, že umírá. Strýcové se sešli k jeho údajnému úmrtnímu loži a kněžna je otrávila přípitkem na usmířenou. Když strýcové zjistili, že jsou otráveni, Popel svěže vyskočil a jeho zbrojnoši je dorazili. Děsivý závěr s nájezdem myší a smrtí Popela a jeho rodiny už je v podstatě shodný.  

Zeměpisná i politická blízkost Polska se projevila tím, že zde v pověstech vystupují i postavy české historie. Dva příběhy o svatém Vojtěchovi vyprávějí, jak ho povolal polský král Boleslav Chrabrý, jak Vojtěch konal zázraky a jak byl nakonec zabit v pohanském Prusku, kam ho vyslal král. Podle pověsti nazvané Vdovin groš se pak Boleslav Chrabrý jeho ostatky rozhodl pohřbít v chrámu v Hnězdně, ale pohané žádali za jeho tělo výkupné, jež představovaly drahocennosti o váze Vojtěchova těla. Boleslavovi rytíři dali, co měli, i všichni přítomní přidávali a jeden z rytířů dal i svůj vzácný meč. Stále to nebylo dost, dokud na misku váhy nepřidala své poslední dva groše chudá vdova. Českých dějin se týká i příběh nazvaný Hostina u Mikuláše Wierzynka, popisující příjezd Karla IV. pro nevěstu Alžbětu Pomořanskou a jejich svatbu.

Do dějin Polska zasáhla i Třicetiletá válka. V příběhu Jak král Gustav Adolf ztratil klobouk se vypráví o smrti tohoto švédského krále. K pomořanským pověstem patří  Zatopené město Wineta.  Už zmíněné bohaté město, které leželo na ostrově Wolin, dobyli podle této verze Vikingové. Měšťané se nechtěli vzdát, tajně jednali s Vikingy o výkupném, ale ti je zradili, město vydrancovali a nakonec se strhla hrozná bouře, která město pohřbila. Od té doby se občas z hlubin ozývá zvuk zvonů.

Přímořská oblast má svou démonickou bytost Jurtu, královnu Baltu z podmořského jantarového paláce, která se zamilovala do rybáře. Perunova pomsta učinila jejich lásce konec a rozmetala i jantarový palác, jehož kousky se nacházejí dodnes. Své vodní bytosti mají ale i vnitrozemské oblasti, ve Visle žije vodní panna, sirénka, dívka s rybím ocasem, symbol a ochránkyně Varšavy. V Surpilském jezeře v oblasti Warmia a Mazury, se odehrává příběh  Krásná Egle a jezerní král Žaltis. Tento vodní král je na hony vzdálen českým komickým vodníkům, jak je známe od  Jiráskovy Lucerny až k Princezně ze mlejna. Pokud vůbec se podobá některému českému vodníkovi, pak jedině tomu Erbenovu, i když příběh má hodně odlišný. Půvabná Egle, dívka ze zámožné rodiny, si chodila k jezeru prát šátky. Jednoho dne se z jezera vynořil Žaltis, „mládenec, o jakém vždy snila“, a požádal ji o ruku. Velmi ráda nabídku přijala a v jeho paláci spolu žili šťastně v oboustranné lásce. Milovali se tak, že Žaltis jí jednoho dne prozradil, že mu hrozí nebezpečí, když někdo vysloví zaklínadlo, a řekl jí i jeho znění. Po čase Egle zatoužila navštívit svou rodinu, doma nadšeně vyprávěla o své lásce a skvělém manželovi a vyzradila i ono zaklínadlo. Jenomže její bratři nadšení pro Žaltise nesdíleli, zaklínadlem ho vylákali na břeh a zabili ho. Egle  si zoufala a bohové ji proměnili v jedli a mrtvého Žaltise v hada, aby se mohl plazit kolem stromu.

            Jiná pověst, nabízející zajímavé téma, je nazvána Jak horníka omrzelo rajské nicnedělání. Příběh pochází z Těšínska. Onen horník po smrti přišel do ráje, nějaký čas se těšil z rajského blaha, ale časem ho přestalo bavit nicnedělání, a tak si na Hospodinovi vyprosil propuštění z ráje. Byl to požadavek nebývalý, ale Hospodin mu vyhověl, a tak se z horníka stal důlní duch Skrabnik, který od té doby bloumá důlními chodbami, pomáhá havířům a hlídá uhlí jako nejcennější poklad.

Ukrajina

Na pomezí Polska a Ukrajiny leží Halič, jinak též Galicia, v letech 1772 – 1918 samostatná část Habsburského soustátí. Rozkládá se na severním podhůří Karpat mezi horními toky Visly na západě a Prutu na východě.  Po roce  1918  se stala součástí Polska, od r. 1945 je rozdělena mezi Polsko a Ukrajinu s centry v polském Krakově a v ukrajinském  Lvově. Tradiční obyvatelstvo tvořili před rokem 1945 z cca 50% Poláci, ze 40 %Ukrajinci a z 10% Židé.

Knížku pověstí Příběhy z Haliče napsal ukrajinský spisovatel a publicista Jurij Vynnyčuk. Původní název zní Legendy ze Lvova a toto město s okolím, především s městem Vynnyky, je také hlavním dějištěm příběhů. Větší část příběhů patří k pověstem historickým. Menší část tvoří příběhy bytostí démonických a příběhy je z haličského Kocourkova nazvaného Sknyliv. Ony historické příběhy jsou z různých dob. O nájezdu Tatarů v r. 1283 vypráví příběh Jak ženy zachránily Lvov. Lvovští město ubránili proti obléhatelům podobným způsobem, jako v polském příběhu z Tucholy: ženy nastavěly po ulicích bečky dny vzhůru a nasypaly na ně poslední mouku a krupici, kterou někde vyšťáraly. Tatarští poslové, kteří přišli do města, na to naletěli a Tataři proto od zdánlivě bohatě znásobeného města odtáhli. Kat, který zradil své řemeslo, příběh z roku 1508, je o úplatném katovi, který za peníze nechal uniknout odsouzence. Lvovské galeje jsou příběh z roku 1615, kdy se purkmistr pustil do stavby radniční věže a dal pochytat všechny místní povaleče opilce a karbaníky, včetně řádky dost bohatých měšťanů, a donutil je pracovat na stavbě.

V druhé části knihy, nazvané Doba královská, najdete příběhy krále Danyla Haličského, který město založil v roce 1250, a jeho syna Lva, po němž bylo pojmenováno. Období vlády Danylovy je věnováno především postavě královského šaška Olelka a jeho chytrých a nečekaných řešení situací. V dalších příbězích je král Lev líčen jako silák a hrdina a tato část končí příběhem Spící rytíři krále Lva.  Ti rytíři spí ve Lví hoře a spolu s Lvem čekají na pokyn k boji. I zde je do hory povolán místní kovář, aby okoval koně rytířům,  a za odměnu dostane pytel starých podkov, které koním sňal. Na rozdíl do našich netrpělivých hrdinů tento kovář pytel, který považuje za velmi chudou odměnu, otevře až doma a zjistí, že všechny ty podkovy jsou zlaté. K historickým pověstem patří i oddíl Známé postavy a svérázné postavičky. Hlavní postavou řádky z nich je lvovský čaroděj Řehoř Lyskevyč, který žil na konci 16. století, alchymista, bylinkář a učenec, který prováděl různé žertovné kousky na účet druhých, cosi mezi Faustem a Enšpíglem. Další postavou je básník a lvovský soudce 16. století Bartoloměj Zymorovyč, léčitel z 19. století Ivan Lucyk a konečně místní blázen Jaso. Tyto série se skládají z příběhů většinou velmi stručných, mnohé mají tak půl stránky, a svým způsobem na sebe navazují a spojuje je identita města, takže jsou schopny vytvořit montáž epizod z dějin Lvova.

Kapitolu Strašidla a duchové tvoří příběhy s duchy zemřelých a jiné hřbitovní historky, o Bílé paní, která se zmocní zasnoubeného mladíka, tři příběhy zbojníka Feďky Čuhaje z okolí Vynnyků, čarodějnice, svůdná cikánka z mrtvého tábora, čerti i vodníci, lesní panna i hejkal, a speciální ukrajinský duch – lesní muž Och. Závěr knížky tvoří příběhy hlupáků a popletů z haličského Kocourkova. Nejen zeměpisná blízkost, ale i zhruba půldruhého století soužití v Rakousku Uhersku je příčinou toho, že haličské pověsti, i když mají odlišné fabule, jsou nám velmi blízké a srozumitelné.

Další ukrajinské pověsti jsou obsaženy v knize Pomsta Oleksy Dovbuše, jejíž první dvě třetiny jsou věnovány pohádkám a poslední třetina pověstem, převážně zbojnickým, loupežnickým, kozáckým a jiným hrdinským příběhům. Oleksa Dovbuš není náhodou v titulu celé knihy. Je to ukrajinský, přesněji řečeno zakarpatský národní hrdina, vůdce zbojnického povstání z let 1738 – 45. Místem jeho působení je Ivano-Frankivský kraj, Zakarpatí, severní svahy Karpat, to jest opačná strana hor, než kde žil a zbojničil jeho pozdější následovník Nikola Šuhaj. Stejně jako u předchozí knížky jde o západní část Ukrajiny, která historicky i aktuálně tíhne do střední Evropy.

            Oleksa Dovbuš je Jánošíkův souputník v mnoha směrech. Rovněž je to historická osobnost opředená pověstmi, i on žil v horách. Konec konců, to je typický kraj zbojníků, v horských oblastech byla bída, která mladé muže provokovala ke vzpouře a ke snaze řešit ji loupežemi, a horské lesy samozřejmě zbojnický život umožňovaly. Oleksa Dovbuš, stejně jako Jánošík v pověstech, odešel na zboj na protest proti bezpráví, které se stalo členovi jeho rodiny. Oleksův starší bratr Ivan sloužil u pána, ten mu nezaplatil a Ivan ho žaloval. Pán ho za to nechal zabít. Oleksa Dovbuš stejně jako Jánošík "bohatým bral a chudým dával“. A stejně jako on nakonec zahynul zradou dívky, ta jeho však za trest zkameněla (příběh Bubnyščanský hrad). I Oleksa má družinu 12 zbojníků.

V knize je celkem šest příběhů s Oleksou Dovbušem, ten poslední je o stařečkovi,  bývalém členu jeho družiny, který hlídá Dovbušův poklad v jeskyni a obdarovává z něj potřebné. V příběhu Chudý Hucul a starý zbojník se setkáváme s Huculy, východoslovanským etnikem, žijícím v Karpatech na pomezí Ukrajiny a Rumunska. I další příběhy jsou o zbojnících a loupežnících, o Holovačovi, silákovi nad siláky, prešovském zbojníkovi z přelomu 15. a 16. století, kterého také zradila jeho milá, o Karmaljukovi, vůdci selských bouří z let 1819 – 35, mnohokrát chyceném, vězněném a posílaném na Sibiř. Příběh O loupežníku Karmaljukovi a panu knížeti popisuje opakované pronásledování Karmaljuka, dokud si kníže Pidlovský při honu na Karmaljuka nesrazí vaz a jeho místo nezaujme nový pán, mírnější. Příběh Jak Pinťa získal a zase ztratil sílu vypráví, že jeho matka byla vědma a díky ní věděl, že ho ochrání opasek z konopí. Stal se z něj silák nad siláky, ale i jeho dívka zradila. Jeden z posledních příběhů nese název Odkud se vzalo jméno a příjmení Bohdana Chmelnického. Podle této pověsti Bohdan Chmelnicki (1595- 1657),  kozácký hejtman, zakladatel prvního kozáckého státu, vůdce vzpoury proti polsko – litevské nadvládě a bojovník proti Tatarům, byl jako nemluvně nalezen stařečkem a střenkou, kteří neměli děti, v chmelovém keři, odtud příjmení, a Bohdan protože jim ho bůh dal.

Na těchto příbězích je příznačné, jak motivy, které známe z pověstí jiných národů a etnik, se v nich opakují, i když vyprávějí o historických skutečnostech a sociálních podmínkách zcela odlišných. A z hlediska naší historie i literatury je zajímavé setkání se Zakarpatím, které bylo nejdřív součástí Velké Moravy, poté Kyjevské Rusi, později Uherského království (v období nadvlády Turků), v letech 1919 – 1939 bylo součástí Československa s názvem Podkarpatská Rus, za 2. světové války opět Maďarska a od roku 1944 Sovětského svazu, dnes Ukrajiny. Jediné, co ve všech těchto státech a režimech přetrvalo (jestli dobře počítám, bylo jich sedm), byla zřejmě jen značná bída zapomenutého kraje.

Krym

            Útlý svazeček  Krymské legendy obsahuje čtrnáct příběhů, přeložených ze tří ruských publikací. Vystupuje tu celá řada Turků, cháni,  piráti, vojáci a správcové, tatarští nájezdníci i kozáci. Tematika je převážně bojová nebo se týká turecké nadvlády, zkrátka velmi chmurné příběhy. Několik jich ale vypráví i o přírodních jevech, jejich vzniku a názvu. Zajímavé téma nabízí příběh O skalách u Gurzufu. Je to příběh mladých knížat - dvojčat, kteří žili v zámku na Medvědí hoře. Byli velmi oblíbení, stateční a odvážní. Jejich věrný sluha Nymfolis jim daroval dvě skřínky, Petrovi skříňku umožňující létat vysoko a Jiřímu dovolující procházet se po mořském dně. Bratři se dozvěděli o dvou překrásných dívkách, rovněž dvojčatech, pobili obyvatele jejich města a pokusili se je získat násilím. Ale hrdé sestry nepokořili, násilím lásku získat nelze, tak se pokusili zapůsobit na dívky jinak. Vypravili se s nimi vysoko směrem k slunci, ale ozval se varovný hlas Nymfolise, a tak se vrátili na zem. Sestry se jim vysmály jako zbabělcům. Vypravili se tedy na dno moře, ale neposlechli Nymfolisovo varování a moře je všechny čtyři pohltilo. Bratři se pak proměnili ve dvě skály, které stojí v moři.

Ural

Uralské pověsti obsahuje kniha Tajemství Měděné hory. Příběhy jsou rozsáhlé a v tom se podobají pohádce, ale dominantní jsou prvky ryze pověsťové. U některých je to přesná lokalizace do určité vesnice, u jiných výskyt četných pokladů v podobě nerostů – mědi, zlata a malachitu. Jsou tu kouzelné bytosti, jako je vládkyně Měděné hory nebo Modřenka, jež bohaté a zlé trestají, chudé a poctivé obdarovávají nebo jim pomáhají, nebo postava Velikého hada, který kudy leze, tam se najde zlato. Jsou tu četní nevolníci, většinou pracující v dolech nebo na rýžovištích, dělníci manufaktur, sedláci, kameník vyrábějící ozdobné předměty z malachitu. Pověsťový ohlas má v jednom příběhu i Pugačevovo povstání, které se odehrálo v 70. létech 18. století v povodí řeky Uralu a v uralské oblasti.

Modřenka je příběh sirotka Ilji. Měl jen babičku, která mu vyprávěla příběh o Modřence. Cestou přes bažinu po babiččině smrti na babku Modřenku narazil, střetli se, babka se chovala provokativně, ale spor s ní byl pro Ilju výzvou. V určený čas došel ke studánce Modřenky, zjevily se mu tam dívky, první vysoká jako půl borovice, nabízející tác plný zlata, pak stříbrná vysoká dívka s tácem stříbra, nakonec překrásná dívka v modrém nesoucí babiččino staré řešeto s nákladem lesního ovoce. Když Ilja přišel s tímto třetím tácem  domů, staly se z ovoce drahokamy. Zbohatl a postavil si dům. Ke studánce se pak vydal i Kuzma, Iljův závistivý kolega z rýžoviště, ale ten se v ní utopil.

Modré hádě je příběh dvou chlapců, nerozlučných kamarádů. Udělají si legraci ze sestry jednoho z nich a ona je za to prokleje. Pak se dozvědí, že modré hádě je zvláštní bytost, na pravé straně od něho je zlato, na levé černý pruh, saze. Kdo ho potká sám, je odměněn zlatem, ve dvou nebo ve třech znamená neštěstí. Oba chlapci se třikrát s hádětem setkají, po dvakrát to vede k rvačce mezi nimi, protože každý vidí hádě z jiné straně a tím vnímá i opačné hodnoty. Po třetí se jim hádě zjeví v podobě dívky, která je odmění, protože mají správné přání, přejí si odčinit, čím ublížili Marjánce. Pak získají zlato, je to tak akorát, a Marjánka se nakonec vdá. Zajímavý pohled na relativnost věcí, na kamarádství, je tu i motiv   neschopnosti nemyslet na to, nač člověk myslet nemá, a konečně i zajímavá spravedlnost za poctivost a správná přání.

Zvláštní kouzlo uralským pověstem dodává zlato, drahé kameny, malachit a bytosti, které k těmto darům přírody patří, i lidé, kteří s nimi pracují, horníci, prospektoři, vesničané,

 

Na západ od Aše aneb Západní a severozápadní Evropa

            Pověsti zemí západní Evropy tvoří v naší knižní produkci ještě podivnější tříšť než pověsti středu a východu kontinentu. Je to oblast dost nevyrovnaná, protože se na produkci z období po roce 1989 projevil živý zájem o kultury keltské,  o Skotsko, Irsko a Bretaň,  které jsou zastoupeny nejpočetněji,  ale  mnohé další kultury nenašly dosud svého překladatel a vypravěče a proto chybí.

Německy mluvící země

Protože  jde o nám zeměpisně i kulturně velmi blízkou oblast, máme s německy mluvícími zeměmi společné pověsti o Krakonošovi čili Rübezahlovi, ale také jednu dost zvláštní kategorii tvoří české překlady německých pověstí z pohraničních oblastí Česka, ze severní Moravy a Slezska a ze Šumavy. Jedním z jejich autorů je Adalbert Stifter (1805 – 1868), rakousko český spisovatel, malíř a pedagog. Narodil se v Horní Plané, většinu života žil v Rakousku, ale na Šumavu se rád vracel. Výběr z jeho díla týkajícího se Šumavy obsahuje knížka nazvaná velmi nepřesně Pohádky, pověsti a legendy. Pohádky neobsahuje žádné, nevezmeme-li v úvahu, že v jedné povídce babička vypráví dětem pohádku O kohoutkovi a slepičce a jejich cestu lokalizuje na jednu z Šumavských hor. O legendách také nelze mluvit, nepočítáme-li přítomnost náboženství v životě tehdejších lidí. A pověsti jsou žánrem menšinovým, většinou jen jako součást nějakého vyprávění jiného typu. Jen ve několika málo případech tvoří jádro příběhu.  Pilná Dora je děvečka, z níž se později vyklube divoženka a Jak šoteček střežil kozy je o domácím skřítkovi – pasáčkovi, který ale kozy opustí, když od domácích lidí dostane červené kalhoty.  O skrytých pokladech je mnohokrát opakovaný příběh o pokladu ve skále, která se otevírá jen o Velkém pátku, a kdo včas neodejde, v skále zůstane navěky. Čarostřelec je dost rozsáhlé vyprávění o Čertově stěně, v němž se dvě sestry přou o to, zda existoval čarostřelec, jehož kule vždy trefila. Nejde tedy o vyprávění pověsti, o ni se jen dvě postavy přou. V naprosté většině tvoří obsah knížky povídky a příběhy ze života Šumavy a líčení její přírody. Několik příběhů se týká morové epidemie, která postihla i Šumavu a vylidnila vesnice, přitom několikrát se opakuje situace lidí, kteří jako jediní přežili.  Děvče z ostružin je příběhem dvou dětí, které se zcela opuštěné setkají v lese, nějakou dobu v něm přežívají, než se na konci epidemie odváží do vesnice. Jako dospělí se vezmou, dívka je z velmi bohaté rodiny a tak šťastně žijí v hojnosti až do smrti. Mnoho inspirace pro dramatiku tu nenajdete.

 Což platí i pro další obdobnou publikaci Pradědovy pověsti Josefa Lowaga, sudetského Němce, který žil v letech 1849 - 1911 ve Vrbnu pod Pradědem a okolí. Vydalo ji stejně jako další autorovy knížky místní nakladatelství s podporou Klubu za starý Bruntál, a je to ryze lokální a dobová záležitost. V příbězích vystupuje široká škála postav z Jeseníků a Jesenicka, od raného a středního středověku do 19. století. Jsou tu rytíři, kasteláni, lesníci, kováři, bylinkářky, pasáci, horníci, poustevníci, čarodějnice, víly. Bohatá směs lidí z hor, ale velmi fádní příběhy: dojde vždy k nějakému bezpráví, násilí nebo podlosti a v kritické chvíli zasáhne Praděd se svými trpaslíky. Je to dost banální romantika, když počasí, tak nikdy obyčejné sněžení, ale rovnou vánice bičující pohřeb chudáka, když déšť, tak s divokými hromy a blesky. Je to svět, kde dámy omdlévají a dívky z nešťastné lásky odcházejí do kláštera. Škoda, ten svět by mohl být zajímavý.

 Německá klasika Enšpíglovy příběhy vyšly poprvé česky už v roce 1576, v polovině 19. století J. K. Tyl přeložil a upravil Nestroyovu hru o Enšpíglovi a po něm napsal vlastní hru na tento námět ještě Jan Nepomuk Štěpánek. Východiskem pro tyto hry i pro  novější zpracování byly knížky lidového čtení z přelomu 15. a 16. století. Cesta příběhů o Enšpíglovi, jehož německé jméno zní Till Eulenspiegel (složenina slov sova a zrcadlo), tedy nevedla od lidových vypravěčů přes sběratele k literární podobě, ale od středověké tradice přes knížky lidového čtení k moderní umělecké literatuře. Literární tradici má příběh bohatou, včetně románu Charlese de Costera z 19. století. Costerův Thyl Ulenspiegel však není onen z pověstí známý šprýmař, ale odbojník proti španělské vládě v Nizozemsku, inkvizicí odsouzený k upálení.

Příběh, od raného novověku oblíbený zejména v Německu, Nizozemí a Francii, byl několikrát zpracován česky pro děti. Nejvýznamnější z těchto zpracování je nepochybně  Enšpígl Jiřího Koláře a Josef Hiršala  z roku 1962, vydaný Albatrosem a skvěle ilustrovaný Kamilem Lhotákem. Třetí vydání vyšlo až roku 1992, po dvacetileté pauze, kdy oba autoři nesměli vycházet. Knížka zachycuje celý Enšpíglův život, od křtu až po smrt a pohřeb, vše plné paradoxů a podivností či šprýmů. Líčí jeho putování celým středověkým Německem, respektive drobnými státečky, městy a knížectvími či vévodstvími, na něž bylo rozdrobeno, s odskokem do Prahy a do Holandska. Enšpígl prochází zemí plnou šlechticů, prelátů, měšťanů, sedláků a chudáků, řemeslníků, rychtářů, hlupáků, lakomců, formanů, kupců, hospodských, pekařů, kuchařek, vinařů i koňských handlířů.  Sám se postupně stává malířem, kovářem, svrškářem, krejčím, kožešníkem, brašnářem, pekařem, řezníkem, kuchařem, kočím, pastevcem, trubačem, dvorním šaškem a dokonce učencem na pražské univerzitě. 

Ale hlavně a neustále je šprýmařem a většina jeho šprýmů je založen na doslovném splnění úkolů, které dostává: řezník mu řekne, aby si „vzal tuto krkovičku, aby si doma pochutnal“ a Enšpígl si ji vezme a odejde. Ale jeho šprýmy jsou co do významu, vlivu na druhé a etiky velmi různorodé. Většinou bývá Enšpígl považován za společenského kritika a toho, kdo odhaluje negativní charaktery a chování. Ale není to tak jednoduché, některé Enšpíglovy šprýmy jsou motivovány potřebou vyváznout z nějakého nebezpečí, jiné opravdu postihují osoby zasluhující si kritiku i trest, ale některé jsou samoúčelné a ubližují i bez příčiny. V tom by bylo možné hledat téma pro práci s dnešními dětmi či adolescenty a hlavně pro její reflexe.

Druhou u nás dobře známou německou pověstí je Krysař, který se stal východiskem Dykovy novely, ale také Landova muzikálu a animovaných filmů. Příběh je tedy dobře znám a je také dostupný v převyprávění pro děti, jehož autorem je Jan Pilař.  O jeho ideologickém výkladu pověsti svědčí text na záložce: „Bylo to město, v němž si bohatí plnili své sýpky, pokladnice a měšce a pranic se nestarali o to, jestli chudí mají vůbec co jíst… Pak ale město jednou napadly krysy a začala mela! Chudákům krysy neměly co sníst…“  Pilařova veršovaná verze líčí zejména „třídní boj“ v Hameln a končí tím, že krysař svou píšťalou vyvede z města ne děti, ale všechny měšťany a boháče.

V roce 2012 vydalo nakladatelství Romeo dvojjazyčné vydání jiné veršované verze, tentokrát anglického básníka Roberta Browninga, který ovšem příběh vypravuje ve shodě s tradicí. Pro dramatiku má navíc tu výhodu, že staví na jednání osob a popisuje je způsobem, který jde dramatickému využití vstříc, ať už divadelnímu, anebo v lekcích.

Ale snad nejzajímavější na celém příběhu je jeho geneze a reálný základ. Je jisté, že v severoněmeckém městečku Hameln (které na tom postavilo svou současnou identitu a pověst využívá turisticky) se dne 26. června 1284 (výjimečné je, že pověst zná přesné datum) odehrála tragická událost, spočívající v tom, že mladý dobře oblečený muž odvedl z města 130 dětí. V průběhu historie byla tato událost, zaznamenaná v mozaice místního kostela už v roce 1300, ale i v některých kronikách a záznamech různě vykládána, a to jako sesuv půdy, který zavalil místní děti, jejich utonutí nebo zasažení náhlou infekční nemocí, nebo tím, že děti město opustily jako účastníci vojenského tažení, případně Dětské křížové výpravy. Jiný výklad vychází z faktu, že označení „Kind“ ve středověku neznamenalo dítě, ale mladého člověka, a že onen „krysař“ byl ve skutečnosti agent získávající osadníky pro nově budované vesnice a odchod tak velkého počtu mladých lidí pro město a jeho život znamenal velkou tragédii. Podle Jiřího Bílka, historika zabývajícího se popularizací dějin a nevyjasněných případů české historie, to byli osadníci pro jižní Moravu. Existují totiž doklady o tom, že na Vyškovsku existovala ve středověku vesnice s názvem Hamlíkov či Hamakov, která mohla být onou vesnicí, kterou založili osadníci z Hameln. Spojení pověsti s těmito polodoloženými fakty evropské i naší historie nabízí podnětná témata pro práci zejména se středoškoláky.

Třetí výraznou postavou pověstí německy mluvících zemí je švýcarský národní hrdina Vilém Tell, jehož příběh je u nás v literární podobě dostupný zřejmě jen v dramatu Friedricha Schillera, případě v opeře Rossiniho. Příběh Viléma Tella se údajně odehrál ve 14. století, zaznamenán byl v století 15. V době, kdy ve Švýcarsku vládli Habsburkové, ovládal kantony Uri a Schwyz soudce Gessler, který jednoho dne na vesnické návsi pověsil svůj klobouk na tyč a požadoval, aby  občané zdravili klobouk jako jeho samého. Zázračně zručný lučištník Vilém Tell to odmítl, byl za to uvězněn a odsouzen k smrti s výhradou, že mu bude poskytnuta milost, jestliže se mu podaří kuší sestřelit jablko z hlavy svého synka. Vilému Tellovi se to podařilo, Gessler musel ustoupit, ale podivil se, proč měl Tell v kuši ještě jeden šíp. Tell otevřeně prohlásil, že byl pro Gesslera, pro případ, že by jeho syn zahynul. Po dalších peripetiích se Tellovi podařilo Gesslera zastřelit. Pro Švýcary je Vilém Tell symbolem nezávislosti a svobody a to je také téma, které příběh nabízí. Bohužel k dispozici jsou vedle Schillerova dramatu jen internetové zdroje.

Bretaň

            Francouzská provincie na stejnojmenném poloostrově v severozápadním cípu země, vybíhajícím do Atlantiku, tvoří konec země, francouzsky Finistere. V mladší době kamenné vybudovali obyvatelé Bretaně megalitické stavby, částečně hroby, částečně řady a kruhy megalitů. Nejrozsáhlejší a nejslavnější jsou v Carnaku, všechny s nejasnými, snad kultovními nebo astronomickými účely. Na přelomu 5. a 6. století n. l. se na poloostrově usadili Keltové, kteří se před vpádem Anglů a Sasů z východu i Skotů ze severu stahovali z Britských ostrovů na kontinent, kde vytvořili Malou Británii – Bretaň. Ve 12. století připadla Bretaň Anglii, v 16. pak Francii. Obyvatelstvo, Bretonci, jsou Keltové a bretonština je keltský jazyk. V keltské vlně imigrace přišli četní kněží, biskupové, mniši a poustevníci, kteří Bretaň učinili katolickou baštou. Z té doby pocházejí přečetní bretonští svatí, a jak s nimi, tak se silným náboženským cítěním se – stejně jako s megality – setkáme v pověstech v knize nazvané Potopené zrcadlo.

            Na neolitickou minulost Bretaně odkazuje oddíl Kameny. Úvodní pověst nazvaná Carnac, pole poseté kameny vypráví o tom, jak svatý Kornelius prchal před pomluvou, zlobou a mučením a zachránil se tím, že své římské pronásledovatele proměnil v menhiry.  Ty proto stojí v sevřených řadách jako „vojáci svatého Kornelyho“. Poutavý příběh, kombinující pravěk s křesťanstvím, představují Kameny z Plouhineku. V jednom statku pozvali na štědrovečerní večeři žebráka a pak ho nechali přespat ve chlévě. Tam vyslechl rozhovor osla a vola, kteří měli pro tuto noc dar řeči za to, že byli u Ježíška v Betlémě. Vyprávějí o tom, že jednou za sto let se kameny z místního vřesoviště chodí napít k řece a v té době lze získat poklady ukryté pod nimi. Je možné to ve zdraví přežít, když máte u sebe určité byliny, a poklad se vám nezmění v prach, když nevydáte duši křesťana. Žebrák se samozřejmě rozhodl poklad získat a pokusil se obětovat Bernéze, který právě tesal do jednoho z kamenů křesťanské znamení. Jenže vše dopadlo jinak, kámen označený křesťanským znamením Bernéze ochránil, kdežto žebráka, který chtěl obětovat křesťana, menhiry rozdrtily. 

Mezi pověstmi a duchařskými příběhy je v knize zařazena i jediná pohádka – Peronnik hlupáček. Vandrovník jednoho dne získal práci u hodné selky. Na statku se také dozvěděl o tajemném hradě Kerglasu, kde lze získat zlatou misku, která vydává pokrmy a peníze, a diamantové kopí, které zabíjí a ničí vše, čeho se dotkne. Každý, kdo se kdy pokusil do hradu dostat, se už nevrátil. Ale Peronnik se na tu cestu vydal a do hradu se dostal, a to díky kouzlům, jejichž dárci jsou křesťanské atributy, žíně namočené ve svěcené vodě a znamení kříže. Houf draků Peronnik zlikvidoval tím, že jim do chřtánu naházel zrnka z růžence. Když takto zvítězil a získal oba poklady, ještě se mu podařilo diamantovým kopím odrazit Francouze, kteří obsadili Nantes, a stal se dědicem krále. Útočil pak na Anjou, Poitou a Normandii a nakonec ještě v Palestině donutil saracénského císaře, aby se nechal pokřtít a dal mu svou dceru za ženu. Pozoruhodná kombinace motivů ryze pohádkových, náboženských a bretaňsko vlasteneckých, jaké se jinde v pohádkách nevyskytují.

Prazvláštní jsou i bretaňská strašidla a zjevení. Jsou to duše zemřelých, které se mohou vrátit domů o svátku Všech svatých, ale kdo své mrtvé nectí, doplatí na to životem. Noční pradleny předpovídají něčí smrt, jsou to duše žen, které zaživa ničily nedbalým praním prádlo, nebo jsou to utopenci, kteří nebyli nalezeni a pohřbeni. Jiným děsivým duchem je paní Mor, která roznáší nemoc, vyhýbá se kostelům a kaplím, ale usadí se na hřbitově, z něhož podniká výpady všemi směry, dokud jej úplně nezaplní mrtvými těly. Podstatnou část knihy tvoří oddíly Anku a Anaon, oba věnované duchům mrtvých. I zde je řada příběhů a složitých pravidel styku živých s mrtvými, přičemž hlavními pomocníky a rádci nejsou místní čarodějnice, ale kněží. Uplakaná dívka z Coray  je příběh dospělé dcery, která se nedokáže smířit se smrtí své matky a intenzívně ji oplakává. Jde se poradit s farářem, co má dělat, a ten  jí doporučí, aby v noci zůstala ve zpovědnici. Dívka spatří o půlnoci průvod zemřelých a na jeho konci svou matku, vlekoucí vědro plné černé vody. Druhý den se vše opakuje, vědra jsou dvě. Dívka se matky zeptá oč jde a dozví se, že v těch vědrech jsou její slzy. Přestane plakat a matce se uleví.   

Snad nejkurióznější je příběh Starý z Tourchu. Hlavním hrdinou je hospodář, který se velmi pozdě oženil s mladou ženou. Přivedli na svět sedm dětí a on pak v sedmdesáti zemřel. Ale bylo mu umožněno odkroutit si očistec doma, jako duch. Protože byl veselé a šprýmařské povahy, choval se tak i pro smrti, což radostně akceptovala služka Tereza, s kterou se neustále pošťuchovali a bavili se různými naschvály. Jenže Tereza se vdala a zbyla jen nerudná hlavní služka, kterou Starý dopaloval, a tak po něm jednou hodila palačinkou a tím ho z domu vyhnala. Krátce na to šla hospodyně s vážným problémem za farářem: ačkoliv od mužovy smrti neměla nic s žádným mužským, byla těhotná, Starý totiž spával v její posteli. Měla starost, co řeknou lidé ve vsi, a opravdu měla peklo. Porodila pak neduživé, ale geniální dítě, zcela slepé, které však  všechno vidělo a okamžitě moudře mluvilo „jako ministr“, to ženu zbavilo podezření. Dítě přivedlo Starého zpátky a až když v sedmi měsících zemřelo, Starý navždy odešel. Četné případy duchů, kteří komplikují život živým, se nakonec vyřeší  tím, že někdo zaplatí mši za jejich duši a je pokoj, mrtví zůstávají mrtvými.

Oddílu Potopené světy dominuje příběh nazvaný Keris – legenda o potopeném městě Is. Král Grallon měl biskupa, svatého muže Korentina, který konal zázraky. Žili v nádherném a velkém městě Is. Jeho obyvatelé byli bohatí a chtěli mít kolem sebe jen krásu a bohatství a proto vyhnali z města žebráky. Město bylo položeno níž než hladina moře, proto bylo obklopeno hrázemi, uzamčenými na klíče, které měla u sebe vždy jen princezna. Ta byla  zlá a zhýralá, každou noc si pozvala  muže v masce a v masce ho ráno propouštěla, ale  maska ho zahubila. Jednoho dne přišel mocný princ, který princeznu okouzlil. Byl to ale ďábel, a zatímco princezna tančila a hýřila, vzal jí klíče od hrází a odemkl je. Svatý Korentin vyzval krále, aby s ním odešel jako jediný spravedlivý. Princezna se v poslední chvíli pokusila nasednout za krále na jeho koně, ale byla svržena a zachránil se jen král a Korentin. Město zalila voda, a od té doby až do Velké francouzské revoluce se vždy jednou za rok konala na lodi nad někdejším městem Is mše.

Na příběh města Is svým způsobem navazuje Král s koňskýma ušima. Je to příběh prakticky shodný s Králem Lávrou, jen ty uši jsou koňské a králi je přičaruje princezna z Is, jménem Ahés neboli Dahud, kterou v těle laně král pronásledoval a postřelil. V závěru příběhu král zahynul, když prchal před ostudou, neboť se jeho uši prozradily.

Ze zbývajících oddílů už jen zmiňme Vévodkyni Annu, jíž je věnován jeden oddíl.   Jde o historickou osobnost, která žila v 15. století.  Vévodský rod, který vládl Bretani, vymřel po meči a Anna se provdala postupně za dva francouzské krále, nejdřív za Karla VIII. a po jeho smrti za Ludvíka XII. Tím postupně Bretaň ztratila samostatnost. A další historická zajímavost – Hřbitov provazníků. Základem pověsti je fakt, že malomocní byli ve středověku nuceni žít v izolovaných osadách a nesměli provozovat žádné jiné řemeslo, než provaznické. Malomocní v nich žili s rodinami, měli potomky a osady i provaznické řemeslo v nich přetrvávaly i po létech, kdy už nemoc vymizela.

Celá kniha je velice pestrou směsí různých příběhů, často dost dramatických a poutavých, ale zejména je to neobyčejně zajímavý přehled nejrůznějších historických či historicko zeměpisných a sociologických poznatků o zemi ne příliš vzdálené, ale přitom velice svérázné, tu a tam kuriózní, ale v každém případě přitažlivé. A patří také k řadě keltských pověstí, velmi barvitých, různorodých, ale v každém případě neobyčejně zajímavých.

Irsko

            Irské pověsti reprezentuje kniha Kočičí zaklínání. Její autor, Michael Scott (1959),  je sběratel a spisovatel  specializující se na mytologii a lidovou slovesnost a na fantasy. Z jeho díla u nás vyšlo 6 svazků fantasy příběhů Nikolase Flamela a také řada jeho sbírek mýtů, pohádek a pověstí, určených dětským či dospělým čtenářům.

            Kočičí zaklínání je kniha pro dospělé či dospívající čtenáře, řeší základní lidské otázky a v jádru postihuje i historii Kouzelného nebo Dobrého lidu, Sídhe, krátce řečeno elfů a dalších kouzelných bytostí, potomků Túatha De Danann. Ti se museli po příchodu gaelských Milesianů, tj. lidí, stáhnout do svých Kouzelných pahorků, což jsou pradávné mohyly a obdobné dávné stavby. V nich Kouzelný lid žije, příležitostně vychází a stýká se s lidmi nebo výjimečně umožňuje lidem vstup do nich, ale postupně stagnuje a vymírá. V příběhu nazvaném Brigid a Elfrann  se vesnická dívka Brigid setká v letní noci s elfem Elfrannem a zamiluje se do něj. Na konci léta, tj. o svátku Samhainu, se Elfrann musí vrátit do Kouzelného vrchu a Brigid ho následuje. Rok na to Elfrann přijde v noci pro Nano Hayesovou, místní vědmu a porodní bábu, a ta v Kouzelném vrchu přivede na svět chlapce, naději elfů na pokračování rodu. K tomuto potomkovi se vrací závěrečný příběh Poslední útočiště. Irsko- americká společnost má v místě vybudovat továrnu a místní dělníci planýrují terén, ale když dojde na Kouzelný vrch, který má být odstraněn, místní odmítnou a nelze s nimi pohnout. Americký podnikatel si proto najme dělníky ve městě a ti začnou vrch likvidovat. Ale v noci je jejich tábor se vším všudy tajemným způsobem přemístěn jinam, odstraněná část vrchu se zacelí a americký podnikatel se utopí. Jeden z Irů se pak na vrcholku Kouzelného vrchu setká s Aranem, synem Brigid a Elfranna, ale je zřejmé, že Kouzelný lid se chýlí k svému konci. Téma mytologické, ale motivem komerčních zásahů do krajiny i velmi aktuální. I další příběhy se týkají pokusů Kouzelného lidu zachránit svůj rod. Devět je příběh devíti panen žijících v moři, které zastaví loď prince Cathala a unesou ho, aby měly naději otěhotnět. Podaří se to jen jediné, a po letech vyjde s dítětem za Cathalem, který je uchvácen faktem, že má syna. Nedbá na varování a chce si dítě vzít, ale to ho zahubí. V Ztracené nevěstě povolá novomanžel Nano Hayesovou k své ženě, která krátce po svatbě podivně onemocněla a scvrkla se jako stařena. Ukáže se, že je to Sídhe, podstrčená elfy místo skutečné manželky, protože po ní zatoužil Pán elfů, ale nakonec ji vrátí manželovi, je to jeden z mála šťastných konců.

            Příběhy jsou až na malé výjimky velice pochmurné. Příběh nazvaný Banshee vypráví o víle, která zvěstuje smrt. V kruté zimě slyší v hluboce zasněžené chalupě tříčlenná rodina, matka, dospělý syn a dcera, strašlivý nářek. Matka s dcerou se modlí, ale syn se vydává ven s puškou, pokouší se zastřelit to cosi, co matně vidí, ale nedaří se mu to. Ráno ho najdou zmrzlého ve sněhu. Tulení žena, příběh známý z mnoha pohádek – bytost měnící zvířecí a lidskou podobu se stane ženou člověka, porodí dvě děti, ale pak najde svou tulení kůži a odchází i s dětmi.  Manželovi se podaří zadržet jen synka, žena s dcerkou zmizí v moři. 

            Tajemné kočky, skřítci, mořská panna a další kouzelné bytosti, které se setkávají s lidmi a jsou jim nebezpeční, to je svět, který má svou historii a pravidla. Liší se tím od našich démonických bytostí, které existují nezávisle na sobě, bez vzájemných vazeb a pravidel. Irský svět Sídhe tvoří jakousi ucelenou síť, vlastně bez ohledu na to, zda ony bytosti žijí na souši či v moři.  Jen někteří smrtelníci, jako je například Nano Hayesová, která vystupuje v několika příbězích, dokáží s tímto světem komunikovat. Všichni vesničané ale mají svět elfů a ostatních bytostí v hluboké úctě, což se nejvýrazněji projevuje v posledním příběhu, když občané městečka nejen odmítnou Kouzelný pahorek zničit, ale nepřijmou ani dělníky z města, nikdo je neubytuje a nic jim neprodá, takže se musejí utábořit na louce ve stanech. Odpor místních lidí k zásahům proti tomu, čemu nezlomně věří, nemá žádné trhliny. Poutavý svět  plný tajemství umocňuje autorovo vypravěčství, spojené s velmi barvitými, kouzelnou atmosférou nabitými popisy a líčením přírody, krajiny a klimatu ostrovního venkova a moře ostrov obklopujícího.

Skotsko

            K dávným obyvatelům severu a východu Skotska se obrací kniha Stuarta McHardyho Hamlet a královna Piktů. Na přelomu starověku a středověku, v prvních stoletích našeho letopočtu, obýval západ Skotska kmen Scoti, kteří přišli z Irska, jihozápad Britoni a sever a východ Piktové. Ti posledně jmenovaní byli velice výbojní a proti nim také  stavěl římský císař Hadrián svůj 117 kilometrů dlouhý val z kamenů a písku, který měl zabránit jejich pronikání na jih, tedy ze Skotska do Anglie. Příběhy v McHardyho knize vyprávějí o Piktech, ale také o pozdějších Skotech považujících Pikty za podivné bytosti ne nepodobné elfům.

            Název knize dal příběh zařazený na jejím konci. Stručně shrnuje přibližně to, co víme ze Shakespearova Hamleta, ale konec je dočista odlišný. Podle této pověsti Hamlet, vyslaný otčímem do Anglie, unikl najatým vrahům a před návratem do Dánska se oženil s anglickou princeznou. Zabil otčíma (v této verzi se nejmenuje Klaudius, ale Feng) a při návratu do Anglie se setkal s vážným problémem, anglický král totiž byl Fengův přítel a chtěl jeho smrt pomstít, ale musel najít nenapadnutelný způsob likvidace svého zetě. Proto ho poslal ke královně Piktů na námluvy. Královna měla pověst velmi nebezpečné ženy, která zabíjí své nápadníky, ale do Hamleta se zamilovala, starého nápadníka odmítla a vyzvala Hamleta k bigamii. Hamlet se pak do Dánska vrátil s oběma manželkami. Nakonec padl v bitvě a piktská královna si vzala toho, kdo ho zabil. Už Shakespeare navršil značný počet zrad a podrazů, ale včas to ukončil, toto pokračování by vydalo na další shakespearovskou tragédii.

            První oddíl knihy s mnohovýznamným názvem Všelijaké příběhy obsahuje několik pověstí, v nichž „za vším stojí Piktové, žijící v jakémsi podivném polosvětě mezi nebem a zemí.“ Když ty příběhy čtete, jste tak trochu v nejistotě, zda oni Piktové, malí a snědí a zarostlí milovníci tance a hudby, žijící pod zemí, jsou lidé nebo démonické bytosti. Člověk se neubrání pomyšlení na Tolkiena a jeho hobity! Jsou tu příběhy, jako je Dudák z Piktského vršku, v němž se Willie Holton vsadí v hospodě a vydá se v noci na Piktský vršek, kde tančí Piktové. Už ho nikdo nespatří, jen na vršku se najdou jeho splasklé dudy. Mnohem lépe dopadl hrdina Piktské písně starého Gibbieho, který strávil noc v přístřešku u mlýna (zřejmě větrného) a byl utajeným svědkem celonočního tanečního večírku Piktů, jejichž píseň si zapamatoval a jeho syn ji pak zpopularizoval. V tomto oddílu je i báseň R. L. Stevensona o Piktech, i historka o tom, jak jeho otec jednoho Pikta spatřil. V údajném Piktovi ovšem identifikoval známého podivína. A jsou tu i tři čarodějnice, snad právě ty, které známe z Macbetha.

            V podobném duchu se nesou i vyprávění z oddílu Příběhy kamenů, i když ty jsou z doby, kdy Piktové byli nepochybně lidmi. V oné oblasti, kde žili Piktové, jsou roztroušeny kameny, monolity s reliéfy. O jejich vzniku a významu vyprávějí ony příběhy. Panenský kámen vypráví o dívce, kterou během doby, kdy pekla koláče na vlastní svatbu, oslovil ďábel. Rozverně s ním rozprávěla, protože ho považovala za vtipálka, který přišel na svatbu. Když pochopila, kdo to je, bylo už pozdě, prchala před ním, ale když se po ní natáhl, uchopil jen chladnou žulu. Princeznin kámen je příběh z bojů Piktů s Vikingy. Fergusovi, králi Piktů, se podařilo zajmout syna krále Vikingů Haralda. Do zajatce se zamilovala Fergusova dcera Malvina, on do ní, a nakonec Malvina zorganizovala společný útěk. Mezitím jednal Fergus s vikingským králem Svenem a domluvili sňatek Malviny s Haraldem. Jen oba mladí nic netušili, a tak když je na útěku začali otcové dostihovat, vrhli se do brodu rozbouřené řeky a utonuli. Princeznin kámen byl vztyčen na jejich památku. Zajímavá varianta příběhu milenců ze znepřátelených rodin, příběh neblahých následků jednání rodičů za zády mladých.

            Zbývající dva oddíly mají velmi speciální náměty. Příběhy svatých prezentují několik skotských světců, v největším počtu jde o příběhy svatého Kolumby. A Bitevní příběhy vyprávějí o pradávných bitvách mezi Pikty a Angly, Northumbrijci, Skoty a Seveřany, ale také o boji mezi dvěma kandidáty na trůn. Vcelku jde o velice zajímavý pohled na dávné dějiny Skotska i celé Británie, o nichž víme opravdu jen velmi málo, a co víme od Shakespeara, je umělecká transformace.

            Autorem další knihy, Pověstí ze Skotské vysočiny, je profesionální vypravěč – storyteller s typicky skotským jménem Macpherson. Jde o písemný záznam výběru z příběhů, které autor vypráví při svých vystoupeních. Podle úvodu začal Macpeherson sbírat příběhy už od útlého dětství, převzal pak rodovou tradici vypravěčství a vyprávěl nejen ve Skotsku, ale i v řadě dalších zemí, v Evropě, ale i v Asii.

            Jeho příběhy pocházejí z ostrova Skye a většina z nich se odehrává v údolí Glendale, kde autor žije. Kniha je rozdělena do šesti částí podle tematiky a původu pověstí. Název první části – Tuleni, vodní koně a víly - vypovídá velmi přesně o jeho obsahu. Hlavními postavami příběhů jsou kouzelné bytosti, stejně jako v irských pověstech potomci  Túatha de Danann.  Je dáno charakterem ostrova obklopeného mořem, že důležité místo mezi nimi mají tulení ženy i Vodní kůň.

Druhá část, Vikinské příběhy, odráží historický fakt, že si Vikingové při svých výpravách na jih Evropy vytvářeli základny na britských ostrovech, zejména v jejich severních částech.  Tři z těchto příběhů na sebe navazují. Vyprávějí o bitkách mezi Vikingy a glendaleskými, které skončily dohodou o podmínkách, za nichž mohou Vikingové v přístavu Glendalu opravovat lodě. Pozůstatkem této dohody ze 13. století je zeď, která vede v polích od přístavu na kopec, na němž Vikingové měli právo kácet borovice na svoje opravy. Další příběh vypráví, jak se Tiel, syn norského krále Hakona IV., zasnoubil s glendalskou krasavicí, ale v den svatby se utopil v moři při vítání svého otce. V třetím příběhu se vypráví, že se v kapse mrtvého Tiela našlo semínko, které glendaelští zasadili a vyrostl z něj dlouhověký strom. Prokázanou skutečností prý je, že kolem roku 1950 v Glendalu uhynul prastarý strom, jaký se podle botaniků vyskytuje jen v severním Norsku.

            Třetí část knihy navazuje na příběhy z keltské mytologie, vystupují v nich největší hrdinové, jako je Cuchullin a Fionn (=Finn), čtvrtá část pojednává o misionářích a dalších náboženských tématech, pátá je o čaroději Iainovi Dhuovi (některé motivy dobře známe z jiných kultur) a v poslední části nazvané Místní glendaelské příběhy obsahuje příběhy o tom, jak vznikly určité přírodní útvary, o dívce začarované v labuť, o tom, jak se na Skye dostalo zelí i o bitvách, které se na ostrově odehrály.

Nejpoutavější a velmi chmurnou atmosféru mají zejména příběhy z první části, zajímavé jsou i příběhy s Vikingy a konec konců i s hrdiny keltské mytologie, mnohé však trpí problémem pověstí, jejich fabule nejsou zrovna bohaté.

Skandinávie

            Autorem útlé knížečky Vikingské legendy a příběhy, obsahující bohatý výběr severských pověstí, je překvapivě Španěl Edorta Gonzáles, odborník na severské kultury. V úvodu velmi přesně a jasně charakterizuje pověst, nicméně překladatelka (a redakce) vytrvale používá termín „legenda“. Matoucí zřejmě je, že v originálním názvu je “Leyendas“. Terminologie v různých jazycích se může lišit a často se také lišívá význam slov převzatých z latiny, neboť i slova mají své osudy. A zcela nepatřičné je označení „vikingské“, protože s vikingskými výpravami v této knize zařazené pověsti nemají nic společného. Ledaže ve španělštině „vikingský“ znamená totéž co v češtině severský nebo skandinávský. Ačkoli autor v úvodu uvádí desetitisícové počty pověstí norských a švédských, není tu švédská ani jedna, jen dvě norské, pár dánských a naprostá většina příběhů je z Islandu. Proč – z knížky se to odhadnout nedá, ale z té příští to pochopíme.

            Pověsti jsou rozděleny do čtyř oddílů. Nejobsáhlejší je první oddíl, zahrnující démonické bytosti a nazvaný Tritóni, elfové, trollové a další bájné bytosti.  Stejně jako v keltských pověstech i zde hojně vystupují elfové. Od těch keltských se liší podobou, vypadají jako lidé, nejsou vysocí a hubení a ušní boltce mají zcela obyčejné. Jsou neviditelní, ale mohou se zviditelnit, stejně tak jejich statky, v nichž žijí vedle lidí. Podle příběhu Původ elfů   jednou Bůh navštívil Adama a Evu, kteří mu ukazovali vše, včetně dětí, ale jen těch, které byly čisté. Ušpiněné děti schovali, ale Vševědoucí o nich věděl a z těchto skrytých dětí učinil elfy, proto jsou neviditelní. Pomsta bossů prezentuje skřítky, kteří se velice podobají našim šotkům, jsou to skřítci domácí, žijící ve stájích a chlévech, tropí taškařice a majiteli statku zajišťují blahobyt. Nosí šedé šaty a červený klobouk. Moudrý tritón je příběh o mořské bytosti, Lepší tulení kůže než děti je příběh tulení ženy, téměř totožný s tím irským. Pastýř a obyvatelé jezerní říše je jeden z příběhů, založených na vánočních zvycích Islanďanů. Na Štědrý den odcházejí na celou noc do kostela všichni obyvatelé statku a zůstává jenom jeden člověk, aby se postaral o všechno potřebné. V této pověsti zůstal doma jen pastýř, jemuž hospodář předem řekl, že v minulosti každý kdo zůstal o Štědrovečerní noci doma, byl ráno nalezen mrtvý. Ale on se připravil a byl svědkem tanečního večírku elfů. K ránu je vyhnal, běžel za nimi a zjistil, že mizí pod hladinou jezera. Od té doby se už na statku neukázali. Gilitrutt je variantou pohádky, kterou známe jako Kinkaše Martinka nebo Dupynožku – místo skřítka tu za ženu spřede vlnu stařena, která patří k trollům,

            Oddíl Mrtví a duchové obsahuje hororové příběhy, v nichž dominují nemrtví, kteří se zjevují živým nebo je ovlivňují ze záhrobí. Neplač, maminko má milá je příběh dívky, která své nemanželské dítě nechala umrznout, jak prý bývalo u svobodných matek zvykem. Po čase měla jít na ples, ale postěžovala si, že nemá vhodné šaty a tu se ozval ze záhrobí hlas jejího dítěte, které jí slibovalo krásné šaty. Dívka přišla o rozum. Jsou tu i strašidla, skřítci, mrtví, kteří se dožadují vrácení svých kostí (děsivý příběh na podobný motiv, jaký má anglická humorná  Pidiženuška), je tu začarovaná loď.

            V oddíle Příběhy o proviněních a trestech převažují příběhy ze života, jen minimálně se tu objevují démonické bytosti, jako v příběhu Skřet na sloupu v kostele.  Během kázání se v kostele jeden muž zasmál, pak se knězi omlouval a vyprávěl mu, že dvě babky se vulgárně hádaly a nad nimi na sloupu seděl skřet, který se radoval z každé nadávky.  Oddíl Příběhy pojící se k určitým místům obsahuje pověsti etiologické, jak je už z názvu patrné. Jsou tu příběhy o pojmenování určitého přírodního útvaru, jak zmizeli pstruzi z určitého jezera, nebo příběh o tom, jak se v řece objevila obluda ne nepodobná Lochnesce.

            Příběhy jsou psány velmi lakonickým stylem, jak je pro pověsti příznačné, a to i v  případech, kdy jde o složitější fabuli. Je to styl věcný, popisný, nezaujatý, chybí tu život i jakýkoli náznak postoje či hodnocení, a proto se těžko v nich hledá nějaké téma zajímavé pro  nás. Lze však z nich vyčíst, i když chybí náročnější popisy, jak drsná je islandská krajina a jak tvrdý musel být zejména v starších dobách život v ní.

Argo vydalo pod názvem Mrtvému nože netřeba, islandské pověsti a pohádky, výběr z díla islandského sběratele 19. století Jóna  Árnassona (1819  -  1888),  knihovníka Národní knihovny a kurátora Národního muzea, a v neposlední řadě sběratele lidové slovesnosti podle vzoru bratří Grimmů. První svazek pověstí, které mu zasílali lidé z celého Islandu písemně, vyšel v roce 1852. (Pohádky mimochodem v českém výboru zcela absentují.) Je to prakticky kompendium severských pověstí, a proto zřejmě i Gonzáles vycházel s příběhů islandských

Český překlad je členěn podle Árnassona na oddíly Elfové, Duchové, Čarodějové,  Kouzla, Obři, O víře, Psanci,  Zvířata, Rostliny, kameny, úkazy, Vyprávění o dávných dobách a místech, Žertovné příběhy a Mudrosloví. Je nutno říct hned na začátku, že převažují kratičké zprávy, dá se říct historky, psané většinou velice lakonicky. Nejpozoruhodnějším poznatkem z četby této knihy je zvláštní život na Islandu. Že jde o velmi tvrdé životní podmínky na severu, v zemi plné hor, skal, sopek a lávových polí a omývané severními vodami, to se dá předpokládat, ale z příběhů v knize zařazených vyčtete o tomto životě i četné podrobnosti a zvláštnosti. Jednou z nich je už zmíněný fakt, že na Štědrý den lidé na půlnoční odcházejí na celou noc, zřejmě proto, že kostely jsou dost vzdálené od statků. Jinou zvláštností je postoj pastorů k duchům, strašidlům, čertům a jiným podobným bytostem. Na rozdíl od kněží ve střední a západní Evropě v démonické bytosti věří, komunikují s nimi, a nejen že je často křesťanskými praktikami vyhánějí a odstraňují, ale mnohdy je i využívají k svým službám. V knize se často odkazuje na historicky existující osoby, uvádí se například rok narození a úmrtí, místa působení, rodinné vztahy a podobně, ale kniha bohužel neobsahuje podrobnější vysvětlivky, které by Středoevropanovi historické okolnosti, popřípadě i zeměpisné údaje a reálie vysvětlily a uvedly do souvislostí. Jen dohadovat se můžeme z různých příběhů, co se míní pod označením statek, usedlost, zdá se, že je to spíše osada, než to, co bychom jako statek označili v našich podmínkách.  A celkový dojem – pochmurnost, neštěstí, zloba…

Oddíl Elfové je nejobsáhlejší a podává celkem dost bohatý pohled na vlastnosti a zvyklosti  elfů a na jejich zásahy do života lidí. Stejně jako u Gonzálese je hned na začátku pověst o vzniku elfů. Jsou tu tři varianty, ale hned ta první je s Gonzálesovou zcela totožná,   odhlédneme-li od drobných odchylek daných překlady. Gonzáles bohužel svůj hlavní  pramen neuvádí.

Elfové tu mají další název – skrytci. Bydlí většinou buď v pahorcích jako v Irsku, anebo ve statcích, které jsou vidět, jen když si to elfové přejí. S rozmnožováním nemají na rozdíl od irských elfů problémy, dokážou se množit mezi sebou, ale také vyhledávají lidské partnery. Jsou tu únosy žen, ale i pobyty mužů v elfím světě, v některých případech by se dalo mluvit i o „sexu v pahorcích“, neboť někteří muži docházejí do pahorků na noc, nebo elfka chodí na noc za sedlákem, který v létě přespává ve stodole. Mnohdy dochází k tragédiím a k pomstě za zradu lásky, jako když se muž nehlásí k dítěti, které zplodil s elfkou  a je zato proměněn ve velrybu.

Jsou tu případy elfích porodů, k nimž jsou zváni lidé na pomoc, ale někdy jsou přizváni  jen na vložení ruky na tělo rodící elfky, což porod usnadní, a v jednom případě je k tomu použit malý chlapec. Jindy zase svobodná dívka jde porodit do soukromí k elfům. Jsou tu také příběhy elfek, které působí jako hospodyně u lidí a o štědrovečerní noci se vracejí mezi své. V jednom případě je to královna elfů, kterou proklela její tchyně, protože se jí nelíbil nízký původ snachy. Několik příběhů je o únosech a výměnách dětí, které jsou ponechány bez dozoru a elfové za ně podstrčí falešné dítě, které se chová neobvykle.

V oddíle Duchové vystupují nemrtví i různí jiní duchové. Je tu také kratinký příběh, který dal název celé knize.  Muž odešel na zimu na jih lovit ryby. Před Vánoci jeho manželka navařila a napekla a dala jídlo do spíže. Přistihla tam manžela, jak se cpe uzeným jehněčím a rve maso rovnou z ruky, nelíbilo se jí to a nabídla mu nůž. Odpověděl, že mrtvému nože netřeba a jedl dál. Na jaře se dozvěděla, že se manžel před Vánoci utopil.

V tomto oddíle jsou četné historky o tom, jak se nevyplácí zacházet nepietně s ostatky,  žertovat s kostmi podobně. A také příběhy těch, kteří se duchů nezalekli, například jeden pocestný přespal v posteli po zemřelém statkáři, v níž předtím všichni zemřeli. Počkal si na ducha, donutil ho, aby mu ukázal, kam schoval veškerý majetek a přikázal mu, aby už nevstával z hrobu.  Pokud se duch nemstí někomu, kdo mu za živa či po smrti nějak ublížil, bývá vyvolán někým jiným, kdo se chce mstít. Tito duchové, kteří jsou někým vysláni, bývají dost snadno manipulovatelní. Přízrak z Kúly  je příběh o smrti Sigurda Magnússona, kněze v Audkúle v letech 1652 – 57. U sedláka v okolí Audkúly se zastavila žena a řekla mu, že jde zabít onoho kněze, protože je to nejlepší kněz v zemi. Sedlák jí řekl, aby se cestou zpátky u něj zastavila. Ona to udělala a popsala, jak zabila kněze a pak ještě nějaké dítě. Sedlák jí přikázal, aby zabila toho, kdo ji poslal.

Duchové a přízraky ale mohou sloužit i jinak, například dvanáct čarodějů vyvolalo mrtvého a postavili ho proti černé smrti, kterou reprezentoval dědek a bába. Jiného ducha  vyvolali proto, aby jim do vzdáleného městečka došel pro tabák. Platí pravidlo, že takto se  mrtví vyvolávají hned po smrti, ještě „za tepla“.

Zvlášť tento oddíl je plný násilí, nenávisti a pomstychtivosti, ale i různých nechutných a odpudivých praktik. Je to až zarážející a napadá vás, jestli drsná příroda může v lidech vyvolat tolik agrese a negace.

V oddíle o čarodějích se uvádějí příběhy několika osob, u nichž se uvádí přesný čas jejich života i působiště a další okolnosti. Jsou to v naprosté většině případů pastoři, kteří vystudovali Černou školu. Ta je kdesi mimo Island, snad v Německu, je pod zemí, studenti studují ve tmě, jen písmo je ohnivé, a když odcházejí, ďábel si zpravidla bere toho, kdo jde poslední. Ale ti, o nichž se tu vypráví, ho přelstili. Vykonávají svůj pastorský úřad a jako sluhy a pomocníky využívají čerta.

            Oddíl Kouzla obsahuje příběhy telepatie a předpovídání událostí a věšteckých snů a sestrojování kouzelných předmětů. Bohatství lze získat finskými nebo čertovskými kamašemi. Pořídí se tak, že se mrtvému, vykopanému z hrobu, sáhne kůže od pasu dolů a navléknete si ji na vlastní tělo – a jiné kouzelné prostředky z těl mrtvých.

Oddíl Obři začíná Svěcením útesů. Při lovu ptáků se vesničané spouštěli po provazech z útesů, ale často se ze skály vynořila chlupatá ruka a provaz přeřízla. Konec tomu učinil jeden pastor tím, že si schoval pod kabát kladivo, uložil vesničanům, aby nahoře zpívali žalmy, spustil se dolů a otloukl kladivem ostré hrany, které lano přeřezávaly, to bylo to svěcení. Jistý biskup zase posvětil několik skal, ale nechal kousek skály nevysvěcený, aby měli elfové a jiné kouzelné bytosti kde žít! Kněží na Islandu byli zřejmě mimořádně tolerantní. Několik příběhů je věnováno obryním a trollkám. V oddílu O víře najdete příběhy čertů a ďáblů, ale i Panny Marie nebo Krista se svatým Petrem, nebo příběhy kněží, kteří znesvětili tanečními zábavami štědrovečerní noc.

V oddíle Psanci jsou příběhy různých zločinců, zlodějů nebo vrahů a v jednom případě sourozenců, žijících v incestním vztahu.  Odcházeli do hor a jiných pustých míst a žili tam v izolaci. Oddíl uzavírá rozsáhlý, devítistránkový příběh  Eyvindur z hor, popisující celý jeho život od dětství, soužití s Halle, nejprve na statku, později v horách.  Oddíl Zvířata se v ničem nepodobá bajkám, jsou to příběhy velice podobné těm ostatním, s tvrdým životem lidí, se zásahy kněží, s kouzly i zločiny. Vystupují tu medvědi (například medvědice rodící lidské děti), krávy (o Tříkrálové noci krávy mluví), baziliškové (jsou potomky lišky a kočky), orlové, havrani, bělokur, rybák, volavka, a další vodní ptáci, velryba, tuleni i různí netvoři.  

V oddíle Rostliny, kameny, úkazy hned na začátku najdeme motiv známý z Tristana a Isoldy nebo Deirdre, ale zcela odlišně vyložený. Sourozenci z ostrovů Vestmannaeyjar vypráví příběh bratra a sestry, kteří se měli velice rádi a tak když dívka otěhotněla, byli obviněni z incestu a popraveni. Rodičům se podařilo prosadit, aby byli pohřbeni na hřbitově, ale církev nepovolila společný hrob, byli pohřbeni na opačných stranách hřbitova. Na jejich hrobech pak vyrostly stromy, které spojily své větve nad střechou kostela. Bylo to považováno nikoli za lásku mezi nimi, jako je tomu v jiných příbězích, ale naopak za důkaz jejich nevinny. V tomto oddíle jsou zachyceny pověry o účincích rostlin, například že některá rostlina dokáže označit zloděje, jiná přináší lásku a radost, a další roste tam, kde pověsili zloděje. Také kameny mají své účinky, jako kámen splněných přání, kámen života, jsou tu i pověry o horkých pramenech. I poslední dva oddíly – Vyprávění o dávných dobách a Žertovné příběhy. Vyprávějí různé historky, například o tom, jak vznikla, určitá úsloví a podobně.

 

Napříč Evropou

            Zkušený a dlouholetý vypravěč pohádek, pověstí i mýtů z různých evropských kultur i ze slovesnosti domácí Vladimír Hulpach je autorem knihy Báje evropských měst, slibující jménem svého autora dobrou četbu a názvem pověsti o evropských městech. Ale v obojím smyslu čeká čtenáře jistá míra zklamání. Text je poměrně dost fádní, jakoby nedozrálý a místy budí dojem autorova prvního “nástřelu“, možná že knížka vznikala v chvatu. Ale aby všechno nezůstalo jen na autorovi, nakladatelství Adonai nepatří právě k těm prestižním, a určitá nesolidnost se projevila i u Bájí evropských měst, alespoň množství neopravených chyb naznačuje mezery v nakladatelské profesionalitě. V každém případě jde o texty nevýrazné a málo zajímavé. Druhé zklamání – je-li to pro toho či onoho čtenáře zklamání - se týká skladby příběhů. Začíná se starověkým Řeckem, založením Athén, a příběhy pokračují raným i vrcholným středověkem až kamsi do počátků novověku. Problém však je v tom, že sice všechny příběhy jsou lokalizovány do různých evropských měst, hlavních i různých dalších,  ale zdaleka ne všechny vypovídají právě o tom místě, jeho vzniku, historii nebo nezaměnitelně k nim vázaných příbězích, neboť mnohé jsou jen do onoho místa lokalizovány, aniž by se k místu nutně a principiálně vázaly. A jakoby v knize postupně přibývalo těch pověstí, které se sice odehrály v určitém městě – ostatně lokalizace příběhu je jeden z charakteristických rysů žánru – a ubývalo těch, které jsou právě jen a jen o onom městě, jako je tomu u příběhů o založení Athén, Delf, Říma, Antverp, Krakova, Stockholmu. Přímo vázané na určité místo jsou příběhy jako ten o pojmenování jednoho z mostů v Lipsku, nebo o pražském Faustově domě, anebo osob a událostí tradičně vázaných jenom k určitému místu, jako je vázána Lady Godiva ke Coventry nebo krysař k Hameln či ruští bohatýři ke Kyjevu. Jsou tu příběhy, které jsou k významnému městu vázány jen jednou z mnoha epizod rozsáhlého eposu, jako je k Londýnu vázán cyklus o králi Artušovi scénou, v níž vytažením zázračného meče prokázal svou předurčenost vládnout, ale zbytek svého bohatého života strávil leckde jinde, nejvíc na hradě Camelotu; nebo příběh o čtyřech synech Aimonových se odehrává v půlce Francie a kusu Belgie, a jen jedna epizoda v Paříži. Další dobrá třetina ze všech příběhů jsou pověsti nejrůznějšího typu a lokalizace – Florencie, Sevilla, Tipperary, Vídeň… Například příběh o potopě v Oxfordu vypráví historku o tom, jak milenci vyzráli na milenčina manžela předstíráním, že se blíží nová potopa světa.  Někde se to odehrálo, proč ne právě v Oxfordu. Některé příběhy by se samozřejmě daly využít pro poznávání různých míst Evropy, ale o mnoho víc témat se v knížce nejspíš nenajde. 

Podstatně zajímavější a inspirativnější je Kníže Dracula a jiné hradní pověsti Jaroslava Tichého. Jde vesměs o příběhy odehrávající se na středověkých hradech, počínajíc jejich budováním až po příběhy hledání pokladů v ruinách (přičemž v italské pověsti jsou tím pokladem sudy skvělého vína). Většina se odehrává ve středověku, ale také v raném novověku, dobu lze odhadovat podle významných osobností, které v nich vystupují, Vlad II. alias Dracula žil v letech 1431 – 1476, Jindřich IV., král francouzský, v letech  1543  -  1619 a  Jakub VI. Stuart od r. 1566 do r. 1625. V době asi pozdější se odehrávají ony příběhy s poklady ve zříceninách hradů.

Knížka obsahuje celkem čtyři příběhy z Německa (včetně jednoho lužickosrbského),  tři z  Francie, dva ze Švýcarska a po jednom ze Švédska, Dánska, Irska, Skotska, Anglie, Lucemburska, Španělska, Rakouska, Itálie, Srbska, Bulharska, Rumunska, Slovenska,  Zakarpatské Ukrajiny, Polska, Gruzie a Arménie. Také Česko reprezentuje jedna pověst karlštejnská, varianta příběhu, v němž osazenstvo hradu dosáhne odchodu obléhatelů. předstíráním dostatku potravy a vody, v tomto případě uspořádáním fingované svatby.

Příběhy jsou dramatické, na jednání postav je vidět a obsahují různé zajímavé charaktery, romantiku i etiku, dobrodružné příběhy s boji, spory, útěky z vězení, námluvy a sňatky v různých peripetiích, kletby, porušení příkazu nadpřirozených bytostí, které se nevyplácejí, krátce řečeno příznačné motivy historických pověstí. Jedna z nich, Černá kuchyně na Oravském hradu je příběhem podvodného alchymisty. Ale mnohé příběhy jsou založeny na situacích a událostech z dějin Evropy, několikrát se tu objevuje motiv bojů s Turky, španělská pověst se odehrává v době, kdy Pyrenejský poloostrov okupovali Mauři, ale jsou tu i příběhy navazující na mýty a hrdinskou epiku středověku -  Irsko reprezentuje  příběh s Finnem,  Srbsko králevic Marko.

Titulní pověst o Knížeti Draculovi je příběhem sporů knížete Vlada s bojary, kteří ho chtěli zaprodat Turkům a plánovali proti němu zásah o Velikonocích, ale on se o tom dozvěděl, protože měl mezi nimi svého člověka, takže po velikonoční mši naopak on a jeho zbrojenci zajali bojary i s jejich rodinami a odvedli je do rokle, kde jim Vlad přikázal, aby osobně dostavěli zříceninu hradu Poenari. To zvládli a Vlad se v něm usídlil, když hrozil útok Turků, ale pozdě zjistil, že hrad bojaři záměrně postavili tak, aby byl snadno dobyvatelný. Vlad a jeho posádka unikli tajnou chodbou a zuřící kníže přitom zvolal: „Kéž se od nynějška nikdy nenasytím lidské krve!“. Pověst uvádí dvě verze závěru, podle jedné se pak Vlad dostal do Sedmihradska, podle jiné se vlastní kletbou proměnil v upíra. Dvojí varianta konce nabízí možnost zabývat se otázkami historičnosti pověstí a jejich porovnáním se skutečností.

Příběh Jak se z pána a Monferrandu stal trubadúr má jednak velice závažné a podnětné téma, jednak nabízí poznávání středověkého života a reálií. Dauphin, pán hradu Montefrrand v Auvergne, byl velmi přátelský a pohostinný a postupem doby pořádáním hostin, honů a turnajů přišel o veškerý majetek.  Zbyl mu jen hrad a ze všech lidí jen kastelán Martial. V nejtěžší chvíli ho Martial povzbudil, poradil mu, aby se účastnil turnajů a jako odměnu žádal vždy svůj bývalý majetek. Dauphin to udělal, inkognito vyhrával turnaje u svých bývalých přátel a věřitelů, kteří získali jeho statky, a za vítězství postupně získal zpět všechno, oč přišel. A přátelé se začali opět hlásit, ale Dauphin je odmítnul a krátce na to z Auvergne zmizel, jen Martial věděl, kam a proč: stal se trubadúrem v tourainském kraji, měl totiž pochlebnických přátel až po krk. Téma pozitivního přístupu k obtížím a neštěstí – jednat, být aktivní a prokázat své schopnosti. Navíc jsou tu historické poznatky o turnajích, o rytířství, ale také o středověkém básnictví, a nádavkem i kousek zeměpisu Francie.

Jsou tu i příběhy odlišného charakteru, s prvky humoru, jako je švýcarská pověst Obří kolovrat na Geissbergu. Rodina obrů si postavila nad vesnicí hrad a došlo tak ke konfrontaci lidí s obrovitými postavami a stejně nadměrnými věcmi, s nimiž pracovali. Zápletku příběhu tvoří dcera, dětinsky rozpustilá dívka, která svými hrami působí lidem nesmírné potíže: „dělá si rybníčky“ tím, že z řeky vyvede stružky a zničí tak úrodu, farářovi sebere kočár a pouští si ho z kopce a podobně. Nakonec se lidé vzbouří, táhnou na hrad, pokoušejí se do něj dostat, ale jen tím dívku popudí a přitom jí vyletí z ruky vřeteno vyrobené z kamene a skončí v řece, kterou přehradí. Dodnes při poklesu vody je kámen ve tvaru vřetena vidět.

V anglickém příběhu Jak sedláček Jakub vhodil Jeho Veličenstvu anglickému králi za košili šilink se chudý chalupník vydá ze severu do Londýna a pak ještě do Windsdoru, aby si osobně králi postěžoval na výběrčího daní, který ho chce připravit o živobytí. Král a jeho dvořané se výborně baví svérázným vesničanem, a ten dosáhne svého, získá králův dopis a vše se v dobré obrátí.

Tahle kniha stojí za přečtení a lze v ní hledat zajímavé příběhy jak pro interní práci v dramatické výchově, tak pro divadlo.

                                                                                                                             

Svým způsobem je práce s pověstmi cizích zemí inspirativnější a přínosnější, než s pověstmi domácími. Po celé Evropě, od Reykjavíku po Krétu a od Dublinu po Ural (snad), máme stejná nebo skoro stejná auta, počítače, mobily, bankomaty, nakupujeme ve stejných či skoro stejných super- a hypermarketech. Po praktické stránce jsme schopni zvládnout život kdekoliv Evropě. Ale stejné, ani skoro stejné nejsou hodnotové žebříčky, postoje, chování a tradice ani těch nejbližších si národů či regionů. Rozumíme doopravdy aspoň Slovákům? Němcům či Rakušanům?  A jak se asi jevíme my těm druhým? Libuše nebo Vanda? A umíme si vůbec tyto otázky klást? I proto stojí za to cizími pověstmi se zabývat, číst je, ale i dramaticky prožívat.

Suma toho, co vyšlo česky je poměrně malá a zastoupení různých zemí a jejich částí je velice nevyrovnané, a nelze je proto s jistotou a zevrubně zhodnotit. Je ale přesto zřejmé, a  islandské příběhy to jen dotvrzují, že pověsti, i když se shodují pokud jde o základní charakteristiky žánru, odrážejí výrazně nejen historii země, ale v daleko větší míře i geografické a geologické a další přírodní charakteristiky země.  Vedle pochmurnosti a tvrdosti až krutosti pověstí islandských, se to projevuje jiným způsobem u pověstí uralských, které jsou silně ovlivněny nerostným bohatstvím Uralu – ne náhodou jsou hlavními postavami horníci anebo prospektoři v dolech a lomech či na rýžovištích zlata, malachitu, mědi i dalších kovů. A ovšem národy přímořské a ostrovní vyprávějí o vodních bytostech, mořských bouřích a ztroskotáních, o vodních tvorech, jako jsou tuleni či velryby, o kouzelných bytostech, jako je mořský kůň a četní další. Zřejmý je také fakt, že keltské národy a národnosti jsou nadány bohatou fantazií a jejich příběhy jsou neobyčejně poutavé jak dramatičností příběhů, tak jejich specifickou atmosférou a bohatě zabydleným světem kouzelných bytostí.

Ale i sběratel, vypravěč, překladatel a sestavitel publikace mají neoddiskutovatelný vliv na to, jaký obraz kniha pověstí určité oblasti poskytuje. Výrazným příkladem je Bludný bruslař. Pověsti a báchorky z Nizozemska a Flander. Překladatelka vybírala ze dvou publikací, jak vypráví v předmluvě nazvané „Nizozemský folklór – objevený poklad“. Vysvětluje v něm, proč Holanďané jsou na lidovou slovesnost chudí. Vzhledem k přírodním podmínkám neexistoval u nich v 19. století kult venkova a byli vždy mořeplavci, a tedy cítili spíš internacionálně než nacionálně. Proto se lidová slovesnost v Nizozemí nerozvinula zdaleka tak, jako v jiných zemích, a proto také chybí sběratelská tradice z období  romantismu.  Až na přelomu 19. a 20. století začal pověsti a pohádky sbírat venkovský lékař Cornelis Bakker. Další publikace, kterou napsal Eelke de Jong, vyšla až v roce 1980. Bakkerovy texty jsou neupraveným záznamem lidových vyprávění, se všemi jeho nedostatky, zejména s chybami ve výstavbě příběhů a leckteré motivy a dějové sekvence nejsou uzavřeny, logika vyprávění často pokulhává a celé to má charakter pouhého převyprávění „obsahu“ nějakého literárního dílka. De Jongovy texty jsou literárně upraveny, ale i jeho texty jsou velmi stručné, a mnohé z nich jsou nevydařenými variantami opakovaně se objevujících motivů i celý příběhů. V příběhu s  názvem  Krejčí a třináct loupežníků snadno rozeznáte Alibabu a čtyřicet loupežníků z Tisíce a jedné noci, a nutně se vtírá podezření, že nejde o migraci motivů, která stála v dávných dobách na počátku lidové slovesnosti, ale o přebírání z literatury, neboť příběh byl vyprávěn v roce 1901, kdy byla již v Evropě dost rozšířena gramotnost a knihy byly dostupné. Tento poměrně obsáhlý výklad míří k otázce, zda sestavitelka knížky, zřetelně orientovaná jak v jazyce, tak v nizozemské kultuře, je stejně dobře orientovaná i v lidové slovesnosti, její historii, teorii a současné publikační praxi, neboť člověk takto vybavený by nejspíš vybíral obezřetněji. České pověsti tento problém nemají,  máme dvousetletou tradici publikování lidové prózy, podílejí se na něm odborně vzdělaní etnografové a folkloristé a spolu s nimi i spisovatelé orientující se na převyprávění různých látek,  dokonale v  problematice orientovaní, a to svým způsobem vytváří vzory i tomu, kdo by se do této činnosti pouštěl bez literárně vědného nebo etnografického vzdělání. Publikování cizojazyčných pověstí je však závislé na jazykově vybavených jedincích a činit tedy závěry o charakteru té či oné oblasti lidové prózy je dost obtížné.

Nicméně je to velice zajímavé čtení, a vzhledem k tomu, že mnohé příběhy jsou literárně upravovány a rozvíjeny, leckteré mohou v dramatice dobře posloužit, zejména v interní práci, ale některé snad i jako látka divadelní inscenace. Po Enšpíglovi sáhneme bez velkého váhání proto, že je zábavný, Krysař je známý a keltské pověsti nabízejí osudy populárních elfů i velmi zvláštních lidí a jejich osudů. Ale klademe-li si otázku, jak poznávat druhé a jak spolu s nimi žít, a tu si budeme klást čím dál častěji, pak je dobře sáhnout po tom, co je na první pohled méně atraktivní, po pověstech lužickosrbských, polských, ukrajinských či uralských. I skrze ně lze poznávat, co mají všichni lidé společného i při všech nepochybných národnostních, etnických či náboženských  rozdílech.

Vypravěči i posluchači odcházejí, příběhy zůstávají aneb Stará epika asijských zemí

Vypravěči i posluchači odcházejí, příběhy zůstávají aneb Stará epika asijských zemí evamachkova Út, 12/05/2017 - 14:38

V Nepálu se prý říká to, co je uvedeno v titulku. Znamená to, že příběhy beze škody přežijí osobnosti a režimy přicházející i odcházející či docela mrtvé. Jinak řečeno – aktuální  politické události i emoce k nim vázané jsou dočasné, kdežto  kulturní hodnoty trvalé a možná i věčné.[1]

Přestože se (zeměpisně vzato) počátky evropské kultury odehrály v Asii, tj. v Mezopotámii a v dalších oblastech Úrodného půlměsíce popsaných v Bibli, je jejich zařazení do kontextu evropské kultury na místě. Zde pojednávané  slovesnosti  Asie se však od evropských výrazně liší, a to jak náměty, tématy a stylem vyprávění, tak jejich vznikem a průběhem v čase, i skladbou literárních žánrů. Navíc se v mnoha ohledech také liší asijské literatury mezi sebou. Následující kapitoly jsou proto uspořádány podle geografických hledisek. V neposlední řadě  strukturu této části ovlivnil i  fakt, že máme  v Česku různou míru znalosti o jednotlivých kulturách a civilizacích, a to podle toho, jak intenzívně jsou v naší zemi studovány,  odborníky popularizovány a prezentovány v podobě pohádek,  výborů a antologií, souhrnných studií či obrazových publikací, a v jaké míře  jim dávají prostor nakladatelé.

Při četbě asijských pohádek  často narazíme na podivuhodnou podobnost jejich fabulí s pohádkami evropskými, na četné shody motivů a postav, jejich kombinací a variant.  „Zhruba od 12. století začaly do Evropy pronikat  z íránsko- perských oblastí přes Středomoří orientální pohádkové látky, které působily jak na ústní, tak na literární slovesnost.“[2]  Na shodách příběhů a jejich prvků  byla založena migrační teorie (druhá polovina 19. stol.), která soudila, že původ pohádkových látek je v Indii (všimněte si například příběhu Šakuntaly z Mahábháraty), a z Indie se šířily do Evropy až ve středověku. Později byla tato teorie nahrazena teorií antropologickou, která dovozovala, že shodné motivy i celé syžety vznikají obecnými shodami psychickými, podobností rodinných vazeb či náboženských principů. Zkoumaly se postupně i vlivy kultury na proměny jednotlivých látek a jejich prvků. Zkrátka o problému se dávno ví,  ale s určitostí rozhodnout, co putovalo odkud a kam asi bude dost obtížné, když navíc ani nelze zcela  eliminovat  možnost, že do  zemí na východě se některé příběhy dostaly s evropskou literaturou, přinejmenším v těch případech, kdy byla ústní vyprávění zaznamenána  až ve 20. století. Poměr mezi látkami shodnými a rozdílnými je v každé publikaci dán také tím, co její autor, překladatel a úpravce z daného fondu pohádek vybral. Z praktického hlediska využití v dramatické výchově a divadle pro děti jsou tyto varianty spíše výhodou než nevýhodou, neboť umožňují volit a  kombinovat motivy a tím i ozvláštňovat příběhy notoricky známé.

 

[1] Viz Hliněný tygr, předmluva Pavla Czezcotky, s. 16

[2] H. Šmahelová: Návraty a proměny, s. 11

Arabské státy a Persie

Arabské státy a Persie evamachkova Út, 12/05/2017 - 14:42

Starý zákon vypráví, že Noe měl tři syny. Lafet se stal praotcem Indoevropanů, Chám Hamitů, obývajících sever Afriky, a Šém je praotcem Semitů, tj. Židů a Arabů,  což znamená, že ti, kteří se v současnosti tak nesnášejí, jsou blízcí příbuzní. V současnosti Arabové obývají celou řadu států a mluví mnoha různými dialekty. Arabský svět se dělí na čtyři oblasti: Maghreb ležící na severu Afriky (Maroko, Alžírsko, Tunisko, Libye,  Mauritánie a Západní Sahara), Levanta spojující Přední východ a Afriku (Egypt, Jordánsko, Libanon, Palestinská autonomie, Sýrie a Irák), Arabský poloostrov (Bahrajn, Jemen, Katar, Kuvajt, Omán, Saudská Arábie a Spojené arabské emiráty) a konečně Sahel, tj. východoafrický  Súdán. Nejbohatší z nich  jsou díky ropě státy Arabského poloostrova. Islám, druhé nejrozšířenější náboženství na světě, které ovládlo naprostou většinu arabského světa, vznikl v 7. století n. l. Patří  spolu s křesťanstvím a judaismem k třem monoteistickým náboženstvím, vycházejícím ze Starého zákona.  

            O nejstarší arabské slovesnosti píše Jiří Tomek v doslovu k výboru staré arabské literatury Král světla. Stará, předislámská arabská próza  byla až do 8. století  pouze ústní. Patřily k ní „báje, pověsti, legendy o dávných předcích, o zaniklých arabských kmenech, o kmenových bojích a o prehistorii Arabského poloostrova. Sem rovněž patří pohádky, bajky a mudroslovná přísloví.“[1] Je to slovesnost folklórní, lidová a zahrnuje i vyprávění o okolních zemích a krajích, o Egyptu, Byzanci, Indii a Persii, o dávných vládcích, a obsahuje i látky biblické. Teprve v pozdním středověku vznikla pololidová literatura psaná, různých žánrů, od krátkých pověstí, bajek, pohádek až po lidové romány. Obsahovaly fantastiku, pohádkové prvky, motivy hrdinské a rytířské, a jejich hrdiny jsou jak postavy fiktivní, tak historické. Nejrozsáhlejší a nejpodstatnější část této literární tradice tvoří pohádky všech druhů a poddruhů, které vznikaly pod vlivem sousedních kulturních oblastí, zejména Indie a Persie, a na severu Afriky do nich vstupovaly také motivy pohádek afrických, a ovlivnily je i  mytologie Úrodného půlměsíce.

            Tomkova kniha je koncipována z odborných hledisek, příběhy jsou utříděny do skupin na mýty muslimských Arabů, předislámské legendy, rytířský lidový epos, příběhy o Mohamedovi, o Hárunu ar Rašídovi a dalších významných osobnostech historie. Nejpočetnější oddíl tvoří arabské pohádky. V závěru knihy jsou i autorovy komentáře a vysvětlení k jednotlivým textům.

            Na začátku Tomkovy knihy je  arabská verze Bible – jak Bůh stvořil svět, jak stvořil Ádama  a Hawwu, o Núhovi a potopě světa a o Ibrahimovi (=Abrahámovi).  Tyto příběhy v hlavních rysech odpovídají Bibli, ale jsou mnohem košatější, rozsáhlejší a podrobnější. Když Bůh stvořil oblohu, uhnětl z ní sedm vrstev nebes a určil jim obyvatele, každá z vrstev je osídlena jiným druhem andělů. Andělé ze sedmých nebes postavili Boží dům – kaabu, jejíž osudy hrají roli ve všech dalších příbězích. Podrobně se popisují materiály, z nichž jsou jednotlivá nebesa utvořena, i barvy, které je charakterizují. První nebesa, která zahrnují zemi, jsou utvořena z vodní páry, další jsou ze železa, mědi, stříbra, zlata a safíru a sedmá nebesa, která obsahují ráj, se vyznačují celou škálou barev.  S popisy vzhledu věcí, míst a lidí, jejich barvami a cennými materiály, které je charakterizují, se v asijské literatuře budeme setkávat opakovaně, neboť umnost a uměleckost, řemeslná dokonalost a vynalézavost, barevnost a krása vnějšího vzhledu patří k důležitým hodnotám východních kultur.

 I v této variantě Starého zákona  Bůh stvořil Adama a jeho družku, ale jablko ze stromu poznání pojedli společně. Když byli vyhnáni z ráje, pracovali v potu tváře oni i jejich potomci. Když Adam poznal, že původní Kaaba začíná chátrat, postavil novou, nová se stavěla i po potopě světa, kterou přežil jen prorok Núh se svou rodinou a páry zvířat. Klíčovými postavami jsou Ibrahim (=Abrahám) a jeho syn Ismaíl, otec všech Arabů. Příběhy, které uvádí Tomek, končí výčtem proroků - od Jakúba, Júsufa (Josefa), Músy (Mojžíše)  k Dáwudovi a Sulajmánovi (Šalomounovi), a konečně k Ísovi (Ježíši) a poslednímu Muhammadovi.

          Druhá část obsahuje předislámské pověsti a legendy o vládcích a rytířích. Příběh nazvaný Iram Dhátal´imád, bájné místo v poušti vypráví o zpupných plánech a jejich koncích.  Praotec kmene Ád byl mohutný jako všichni lidé jeho kmene i jeho potomci a žil přes dva tisíce let, měl tisíc žen a zplodil čtyři tisíce dětí. Jeho syn Šaddád pokořil nejprve Arménii, pak pokračoval na východ a obsadil  Tibet, nakonec se vydal na západ a připojil k své říši Egypt a Maghreb. Ale pak se rozhodl vybudovat ráj na zemi a postavit nejkrásnější město, ze zlata, diamantů, se zahradami a paláci. Trvalo  tři sta let, než se město postavilo, ale když se pak k němu Šaddád blížil, aby se v něm usadil,  bůh se rozhněval, město se propadlo do země a „zemřel i Šaddád, nejmocnější a nejnamyšlenější arabský král, a s ním zahynul i všechen jeho lid.“ Další  rozsáhlý příběh vypráví  o králi  Šalamounovi a královně ze Sáby a   na ni navazuje Věštba o protržené přehradě  líčící zkázu úrodné a bohaté Sáby, z níž se lidé odstěhovali do aš-Šámu (Sýrie).

            Kniha obsahuje i Rytířský lidový epos o jihoarabském vládci, který v několika kapitolách vypráví hrdinský příběh prince Sajfa. S evropským rytířským příběhem má společnou neporazitelnost rytíře, úžasné hrdinství, schopnost překonat všechny překážky a  porazit každého nepřítele. Liší se pohádkovými bytostmi a skutky, jsou tu džinové, máridi a čarodějové. Je tu také zrádná královna Quamaríja, která  na pokyn etiopského  uzurpátora, který ovládl celý Jemen, zavraždila jednoho z králů, Sajfova otce, a krutě vládla jeho zemi. Prince odvezla do pouště, kde se ho ujala gazela a krmila ho vlastním mlékem. Je tu věštba, že Sajf, který má na tváři zelené mateřské znaménko, se stane největším vládcem, až si vezme princeznu se stejným znaménkem, což se po řadě jeho úžasných skutků a vyhnání etiopských okupantů Jemenu opravdu stalo. Hrdinská epika kombinovaná s orientálními kouzly a romantikou.

            Od těchto příběhů se liší dva z dalších oddílů, jednak příběhy o Mohamedovi a o založení islámu, jednak Humoristická novelka o legendárním vládci Hárunu ar-Rašídovi. Bagdádský chalífa (historická osobnost, žil v letech 763 – 809) byl nesmírně bohatý a měl mnoho manželek. Byl spolu s vezírem Džafarem v převleku hostem obchodníka s látkami, a ten vyslovil přání být jeden den chalífou, aby mohl ztrestat sousedy, kteří ho připravili o peníze.  Chalífa ho uspí,  na jeden den ho nechá žít v přesvědčení, že je mocným vládcem,   a velice se na jeho účet baví. Později to ještě zopakuje a nakonec ožení mladíka s jednou ze svých otrokyň. Mladý muž ale utratil všechny peníze,  a  tak jde  chalífu požádat o peníze na údajný pohřeb manželky, zatímco manželka jde se stejnou žádostí k chalífově ženě. Když se věc nakonec vysvětlí, chalífa se opět skvěle baví a jmenuje mladého obchodníka svým rádcem.

            Tuto část knihy uzavírá romantický příběh O Růžové krásce a princi Masrúrovi,  který pochází z Andalusie, z doby kdy na Pyrenejském ostrově vládli Mauři. Druhou polovinu knihy tvoří pohádky a k těm se ještě vrátíme.

Persie

            Na rozdíl od Arabů, kteří se rozptýlili v různých oblastech Předního východu a severní Afriky, tvoří Peršané, respektive Íránci, kompaktní celek usídlený nastálo na svém území. O původu Íránců a jejich kulturních dějinách píše ve své knize Oběti ohňům Otakar Klíma (1908 –  1988): „Někdy v druhém tisíciletí před počátkem našeho letopočtu táhly hordy z širých rovin uprostřed euroasijského kontinentu do krajů za Kavkaz a Elbruz, za Zágros, za Pamir  a Hindukúš   a obsazovaly země, ve kterých se později vyvinula velkolepá civilizace a vysoká vzdělanost. Ty kmeny, které táhly do nových sídel a byly členy velké pospolitosti indoevropské, nazývaly se společným jménem Árjové… Byli tedy Árjové předky dnešních indoevropských národů Íránu a Přední Indie.[2]  Dějiny starověké Persie poznamenala obtížnost života, strach z neúrody, z přírodních katastrof, nemocí a nepřátelských vpádů, které přinášely otroctví.[3] Při těchto událostech se z kultury vždy něco nenávratně ztratilo  -  archivy, knihovny, paláce. I mytické dějiny staré Persie představují sérii katastrof, zkažení světa smíšením dobra se zlem. Ústředním tématem mytologie je proto boj usedlých Íránců s vpádem kočovníků.

            Neustálý boj v příbězích  perské mytologie  je  veden  na jedné straně dobrem, světlem a pravdou a na druhé zlem, temnotou a lží. Zlo ztělesňuje  Ahriman,  dobro  bůh pravdy a světla Ormuzd. Další bohové: Ahura Mazda (Pán-Moudrost) – nejvyšší bůh, dobro, moudrost, poznání a stvořitel;  proti němu Angra Mainju čili Ahriman – „špatné smýšlení“, reprezentant všeho zla. Každý člověk se musí rozhodnout mezi dobrem a zlem. Mithra  je  nejznámější z perských bohů a znamená dohodu, smlouvu, závazek, dohlíží na člověka a jeho činy, na spravedlnost, ochranu věrných, na tresty odpadlíkům, je protivníkem démonů.

V perské mytologii jsou dále démoni – daévové. Ženská stvoření perí  jsou čarodějnice aktivní v noci a mají různé podoby -  krysy, padající hvězdy, i krásné dívky  svádějící muže.  K dalším bájným bytostem patřil například pták Saénaý sedící na vrcholku „stromu všech semen“ a máváním křídel rozptylující semena po celém světě. Škůdcovskou roli měli dravci, hlodavci, žáby, ještěrky, pavouci, vosy, mravenci, brouci,  kočky spřízněné se lvy a tygry, hadi a draci.

Asi v 7. století př. n. l. žil prorok Zarathuštra, který zreformoval staré náboženství. Nahradil polyteismus  monoteismem, jehož božstvem byl Ahura Mazda, odtud mazdaismus. Podle  Zarathuštry  je svět  zkažený vnějším zaviněním  a je potřeba jej reformovat  lidskou činností, tím se do popředí  dostává  etika – moudrost, pravda, poctivost  proti  temnotě a klamu.

            Mytologické příběhy jsou v češtině dostupné v díle dvou autorů, arabisty a orientalisty Jiřího Tomka Legendy starého Orientu a v Klímově  knize Oběti ohňů.   V Legendách starého Orientu najdeme komplikovaný příběh Jak statečný Ferídún přemohl šáha posedlého démonem.  Hlavním hrdinou příběhu je syn dobrého šáha Mirdáse,  Zóhak. Má špatné vlastnosti, je hloupý, nevzdělaný, poživačný a jako vášnivý lovec si znepřátelil  zvířata. Nechal se svést k tomu, aby střelil po sově, jenomže zasáhl otce, a ten zemřel. Po smrti otce se Zóhak stal šáhem a aby odčinil otcovraždu, rozhodl se vládnout spravedlivě. Ale řeší vše popravami a také pátrá po novorozeněti Ferídúnovi, neboť bylo předpovězeno, že šáha nahradí. Ale Ferídún dospěje a chce pomstít všechny popravené, přidaly se k němu celé zástupy a  Ferídún dostal kouzelnou zbroj od boha Ormuzda, zvítězil a pronásledoval a uvěznil Zóhaka. Vládl spravedlivě, ale je to trvalý boj o právo a spravedlnost, proti zradě a násilí. I další příběhy jsou velmi komplikované a rozsáhlé.

Arabské a perské pohádky

Na starou perskou mytologii navazují pohádky o vílách a čarodějnicích, postavách dévů a parí. Zřetelně patří k městské kultuře Předního východu a poukazují na společenské uspořádání, které od  raného středověku  ovlivňoval islám.

            Z pohádek této oblasti jsou v Evropě nejrozšířenější příběhy z Tisíce a jedné noci, které jsou u nás po desetiletí vydávány, ale i dramatizovány (například Aladdin a jeho kouzelná lampa) nebo inscenovány v televizi (O ebenovém koni). Příběhy tisíce a jedné noci jsou  směsí příběhů různého původu -  z Indie, z Řecka, Egypta, Mezopotámie  a Turecka, ale jejich původ je zejména perský. Tyto pohádky jsou v češtině dostupné v překladech Felixe Tauera v kompletním, osmidílném vydání (je mimochodem velice nepřehledné, protože jednotlivé příběhy jsou propojovány s rámcovým příběhem Šeherezády a jejího přerušovaného vyprávění), ale  i  v Tauerově výboru, podávajícím v 40 příbězích průřez celým dílem. Tvoří jej různé typy pohádek kouzelné, humoristické, moralizující, učené, anekdotické, zvířecí, dlouhé i krátké. Vystupují v nich   králové,  knížata, vezírové, chudáci i boháči, kupci, krejčí, oslaři, mudrci, muslimové, židé i křesťané, víly a džinové i zvířata. Běžně jsou pohádky Tisíce a jedné noci dostupné v  převyprávěních Františka Hrubína, Eduarda Petišky a Vladimíra Hulpacha. U převyprávění z období po roce 1948 i u Hrubína docházelo k ideologickým posunům, například když na konci příběhu Alí Baba a 40 loupežníků se hlavní hrdina stane majitelem loupežnické jeskyně plné pokladů, ale odmítne  toto bohatství převzít. Ale Petiškovo a Hulpachovo převyprávění z počátku 70. let, už tyto deformace neobsahuji. V  obou knihách najdete průřez touto látkou, počínajíc nejznámějšími kouzelnými pohádkami, jako je Alí, Baba, Aladdin, Sindibád Námořník, Ebenový kůň, Abú Kír a Abú Sír nebo Rybář a ifrít,  až po kratší příběhy, drobné anekdoty, morality. Je tu také prolínání příběhů s rámcovým příběhem Šeherezádina vyprávění, včetně přerušování některých příběhů.

            Dva příklady filozofujících a moralizujících příběhů z převyprávění Hulpachova:  O bohatství a osudu je o dvou přátelích, chudém a bohatém, kteří se neustále přou, zda štěstí přinášejí peníze, anebo zda je věcí náhody a Osudu. Vyzkoušejí to na chudém provazníkovi, bohatý mu po dvakrát dá vysokou částku, aby si mohl nakoupit koudel a zbohatnout, po obakrát provazník o peníze náhodou přijde. Po třetí mu chudý dá měďák a ten mu náhodou přinese velké bohatství, přitom nakonec najde i ony ztracené peníze, takže pravdu vlastně mají oba. O fakíhovi, který neuměl číst je příběh negramotného provozovatele školy – nakoupil četné tabulky a vyvolal tím představu, že je velice dobře připraven na vedení školy.  Rozdal je dětem, aby se učily samy od sebe, on seděl přede dveřmi a nic nedělal. Podvod mu posloužil i v situaci, kdy si k němu venkovanka přišla, aby jí přečetl manželův dopis a ze šlamastyky, kterou jeho negramotnost vesničance způsobila, se opět dovedně vyvlékl.

            Výběr z perských pohádek převyprávěl a pod názvem Svícen dvanácti dervišů publikoval Jaroslav Tichý (1923-2004), reaktor, knihovník a překladatel, autor řádky pohádkových knížek. Podobně jako v mnoha jiných národních pohádkách i zde je příběh s podivným dítětem – Tykev. Dítě je v tomto případě dcera v tykvi, z níž dokáže vystoupit, a protože je neobyčejně krásná, provdá se za prince. Ale příběh má dovětek – když je její matka na cestě ohrožena zvířaty a dévem, kteří ji chtějí sežrat, dcera jí půjčí svou tykev a ta ji ochrání. Pod názvem Příhody Alího najdete příběh, který je v Evropě znám jako Čarodějův učeň. Od evropských pohádek se liší následující pohádka s názvem Chytrý šáh. Jejím hrdinou je spravedlivý vládce, který často chodí na zapřenou mezi lidi a zná dobře život. Třikrát vyřeší stejný problém:  člověk si uložil peníze u důvěryhodné osoby – kupce, soudce a sadaře -  ale ten to pak pravému majiteli popřel. Šáh je ve všech případech usvědčil velmi nekonvenčním způsobem, například v kupci vyvolal představu, že učenec, který si u něj uschoval peníze, je jeho velice dobrý přítel. Pro orientální prostředí ovšem svědčí i postavy – učenec, kupec, mimořádně šikovný řemeslník,  opravář vzácných látek a kůží, soudce.

            K chytráckým pohádkám a svérázným humorkám patří Jak se kovář se šáhem přelstívali, v níž se šáh vydává v noci ven převlečen za potulného derviše a tak dojde k tomu, že se snaží přelstít kováře, ale ten vždy přelstí jeho. Svým způsobem podobný je i příběh Hadač, v němž žena chtivá bohatství přiměje manžela -  nosiče vody, aby se vydával za hadače a vydělal dost peněz. Muž se jí nedokáže ubránit, navíc vždycky náhodou vyřeší problém, který tíží šáha, a už se mu nepodaří z této role uniknout, takže se stane nejvyšším hadačem šáhovým.

            Komplikovaný příběh Bižan a Maniža vypovídá o vztazích mezi Peršany a jejich sousedy. Hrdina příběhu Bižan vyřeší závažný problém, když postřílí divočáky, kteří pustošili severní krajiny Persie, ale jeho závistivý průvodce ho zatáhne do sousední  nepřátelské země.  Bižan  tam najde lásku, místní princeznu Manižu. Její otec je odhalí, dceru vyžene a mladíka nechá uvěznit v hluboké jámě pod balvanem, kde ho dívka udržuje při životě. Šáh ale vyšle za Bijanem hrdinu Rustama, který ho osvobodí, a Bižan se i s Manižou   usadí v Persii.

            Střídají se pohádky dramatické s humornými, kouzelné s novelistickými, pohádky o vládcích a vezírech s pohádkami o kupcích, řemeslnících a nejchudších lidech, o postavách lidských i zvířecích, reálných i kouzelných, i celosvětově rozšířené motivy s příběhy, postavami a situacemi specifickými právě pro Persii a Blízký východ obecně.                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                     Pohádky arabské  českým čtenářům zpřístupnil  Jiří Tomek v řadě publikací,  které přestože mají stejného autora, jsou výrazně odlišné. První z nich Tomek nazval Kouzelný květ pouště. V knížce vydané v r. 1989 jsou hrdiny převážně vesničané nebo jiní chudší lidé, a převažují zde typy novelistických pohádek, zvířecí příběhy a morality, přesněji řečeno vzdělávací příběhy zvané adab, obsahující mravní naučení, výklady o vědních oborech.  Poučné příběhy ze života vladařů a mudrců jsou  plné rad do života a řešení složitých otázek – rad, které pro stručnost nazvěme radami šalamounskými, tj. mířícími k podstatě problému nečekaným způsobem. Tato knížka má rámcové vyprávění o příštipkáři Marúfovi a jeho příteli  ševci Alím (příběh převzatý z Tisíce a jedné noci) a o květu pouště, který tito dva uvedou v život svým přáním.

V knížce najdete příběhy dobře známé i u nás, ale jsou v naprosté menšině. Stejné motivy, jaké známe z evropských pohádek, obsahují Tvrdohlaví starouškové (hádka manželů vrcholí rozhodnutím, že dveře půjde zavřít ten z nich, který dřív promluví), nebo Muhamad Chytrák kouzelníkem, v podstatě příběh Čarodějova učně,  příběh orientálního původu, který se  do Evropy  dostal právě odtud.

Velmi početné jsou ony výše zmíněné vzdělávací příběhy s mravním ponaučením.  Bojácný princ, příběh mladíka, kterého čarodějnice začarovala v strašpytla; v bojích ho inkognito zastupovala jeho statečná žena, až jej nakonec kletby zbavila. Nebo příběh Zlatník o osudech dvou synů boháče, které otec donutil, aby se vyučili řemeslu, a později v životě se jim to v nouzi velice hodilo. Název Lakomý Tanbúrí mluví sám za sebe, lakomec se samozřejmě napraví. Dřevorubec a had je příběh o bezohlednosti člověka vůči zvířatům a o jeho nevděčnosti. Moudrý stařec je obsáhlý příběh o mudrci Abú Nasíhovi, který vypovídá o tom, že nic není zadarmo, za vše je nutno platit. V Soudcově moudrosti podvodník, který připravil o dědictví syna svého přítele, při usvědčení zbledne hanbou a upadne v bezvědomí a žije pak v opovržení a hanbě až do smrti jako žebrák. A tak dále.

Řada dalších příběhů v Kouzelném květu pouště spadá do oblasti kouzelné pohádky: Král Ašraf a král džinů nebo Kuchyňský medvěd a mnohé další. Ale nejkouzelnější kouzelné pohádky zařadil Tomek do své druhé knížky, zde tedy jen poznámka o některých zvláštnostech, jako je  Strom vlasů - o kouzleném stromu, na němž hrdina příběhu, námořník Abdalláh, získal krásné vlasy pro královnu, která o ně přišla pro svou pýchu a sobectví. Nebo pohádka Čarovné schody s mírně praštěným příběhem: v jedné vesničce mají schody, které čarodějka začarovala tak, že jeden den v roce tropí neuvěřitelné kousky. Učeného Hakima promění v osla a osla v Hakima a nastanou fantastické události, zelenina se mění v lidičky, melouny létají a Hakim coby osel bojuje proti osudu.  Až večer pro strastiplném dni se vše vrátí k normálu.

Další svou knihu nazval Tomek Dary krále džinů, zařadil do ní výhradně pohádky o džinech a připojil obsáhlý doslov, který genezi a třídění džinů i jejich souvislost s životem beduínů a islámem vysvětluje. Jednou z prvních pohádek tohoto svazku je Rybář a ifrít, známý příběh o tom, jak rybář vylovil z moře mosaznou lahvici a vypustil z ní džina. Příběh poukazuje k původu džinů a k jejich historii: džinové byli stvořeni Alláhem z bezdýmného ohně ještě před lidmi.  Král Sulajmán (=Šalamoun) je původně ovládal, ale oni se proti němu vzbouřili a on je za to uzavřel do mosazných lahvic zapečetěných olovem a hodil je do moře. Jsou to smrtelní duchové, ale dlouhověcí, a mají možnost brát na sebe různé podoby a konat těžké a zázračné práce. 

Nejméně mocní džinové jsou žánové, mocní a zlí jsou  ifríti  - duše lidí, kteří zemřeli násilnou smrtí, nejhroznější jsou máridové, z nichž někteří vstupují do lidí a působí zlo, gúlové a gúly jsou šerední obři, schopní proměňovat se i v okouzlující ženy. Tyto pohádky o džinech se vesměs odehrávají v městském prostředí a jejich postavami jsou městští lidé všech společenských vrstev, od sultánů a vezírů a otrokyň v palácích, přes boháče, kupce, řemeslníky, mudrce, a učence, až po nejchudší nosiče a oslaře; vystupuje tu také čínská princezna nebo perský šach. Časté je přesné zeměpisné určení a reálie, jsou jmenována dodnes exitující města -  Káhira, Damašek, Bagdád, Samarkand, Istanbul. Města mají hradby, kamenné domy, sultánův palác, městské lázně, konají se v nich trhy, jsou tu kupci, příštipkáři, zlatník a další řemeslníci, černí otroci a žebráci. Dopravu obstarávají velbloudi, osli a mezci, bohatí cestují v nosítkách a mají koráby plující z Indie, Číny, Kypru či Benátek, obchoduje se s kořením, perlami, slonovinou, zlatým nádobím, s brokáty, atlasem, sametem, mušelínem, hedvábím, velké bohatství reprezentují diamanty a drahé kameny, ebenový stoleček, zlatý prsten, kdežto chudší lidé používají hrubé plátno a měděné konvice.

Charakteristickým rysem těchto pohádek je vysoké oceňování krásy a bohatstvím nejsou jen peníze, ale hlavně zlaté nádoby, náčiní, šperky, drahé kameny (v jedné pohádce dokonce sochy krásných dívek z diamantu), mramor, koberce, ale také nádherné zahrady a květiny. Oceňuje se  vzdělání a řemeslo, mimořádnou důležitost má znalost písma a kaligrafie.

            Z oněch jedenácti pohádek, které tvoří knížku, plných velmi složitých a komplikovaných osudů hrdinů, kteří stejně jako naši plní náročné úkoly za pomoci kouzel, kouzelných prostředků a pomocníků (přičemž džinové mohou být stejně pomocníky, jako škůdci), jen tři příklady. Prvním je pohádka, která  v podstatě kopíruje příběh českého Ptáka Ohniváka a lišku Ryšku a jmenuje se Hasan a Červený král.  Král vážně onemocněl a indický doktor poradil, že pomůže jen živá voda, která se dá získat na Korálovém ostrově. Tři synové krále se postupně vypravují na cestu a při první zastávce, kdy se chtějí najíst, se objeví obrovský bílý pes, který je žádá o jídlo. Oba starší bratři na něj vytáhnou luk a šíp a pes zmizí. Na cestě dojdou na rozcestí tří cest – jedna vede k zlatému městu, druhá k stříbrnému a u třetí je uvedeno, že kdo se po ní vydá, zahyne. Nejstarší se vydá do Zlatého města, kde se mu zalíbí, v hazardu přijde o všechny peníze a skončí jako posluha v kavárně, totéž se stane prostřednímu ve Stříbrném městě. Teprve nejmladší Hasan psa nakrmí, on se mu představí jako Červený král a odnese ho na Korálový ostrov, který se vznáší ve vesmíru. Na ostrově mu řekne, že smí vzít jen živou vodu a nic jiného. Hasan neposlechne, ale pes se smiluje a vezme ho pro čepičku neviditelnosti, kterou se má vykoupit, ale ani v tomto případě princ neodolá, vezme ji a musí za ni přinést Velikou perlu. V tomto třetím případě situaci zvládne, Červený král ho varoval, že kdo třikrát poruší slib, nezaslouží si žít mezi slušnými lidmi.  Hasan vykoupí živou vodu i bratry, kteří se Červenému králi omluví. Otec se uzdraví a z vděčnosti  Hasana ožení s indickou princeznou, jejíž svatební šaty stály tisíc a tisíc dinárů. Na rozdíl od české varianty si princ neodnese všechny kouzelné předměty a nevěstu získá od otce, a nejpodstatnější je, že jeho bratři se na něm nedopustí zrady. Liší se ovšem způsob, jak celá věc probíhá a v jakém prostředí.

Pohádka O gúle krasavici se od evropských liší podstatněji. Zatímco v našich pohádkách se princ zamiluje do krásy dívky, která je začarovaná a držená kdesi v zajetí u čaroděje, zde se hrdina zamiluje do krásky, která je gúla. Po náležitých opatřeních je přijat její rodinou, ale nakonec s ní uprchne. Rodiče-gúlové dvojici pronásledují, ale nezvládnou to a tak dívce dají aspoň dobré rady na cestu. Šťastný návrat ještě zkomplikuje orel, který prince unese, krásná gúla se proto v paláci jeho otce stane služkou, ale nakonec se vše vyřeší.

Od evropských pohádek se nejvýrazněji liší příběh Jak se dvěma bratrům splnilo velké přání:  když po otci zdědili jeho vezírský úřad, začali detailně plánovat do budoucnosti: oba se ožení v týž den, v týž den se jim narodí děti, chlapec a děvče, a v dospělosti se dostanou za sebe. Pak se ale pohádali o věno a jeden z nich odešel do Istanbulu, a když zemřel, jeho syn Hasan truchlil na hřbitově. V té chvíli to vzali do ruky džin a džinna. Problém vyřešili a zařídili, aby vše dopadlo tak, jak si původně bratři přáli. Konají dobro a činí tak pobaveně a s nadhledem.

A třetí Tomkův výběr z arabských pohádek najdeme v Králi světla, kde jsou pohádky různých typů vybrány podle země původu – Egypt, Irák, Saudská Arábie, Sýrie, Súdán, Alžírsko, Tunisko a Maroko.

Hned na začátku je zařazena syrská pohádka O princezně Ošklivce, která patří k sérii pohádek o dívce, která prchá před incestním záměrem svého otce. V tomto případě je střevíček zesnulé královny tím atributem, který označí královu dceru za náhradnici jeho zesnulé manželky, a tímto motivem je pohádka spojena současně s Popelkou. Tomek v komentáři k této pohádce poznamenává, že motiv hledání nevěsty podle střevíčku pochází ze starého Egypta, z roku 650 př.n.l., z báje o faraonovi Psammetikovi a řecké otrokyni.

Směs motivů známých z evropských pohádek a motivů arabských, obsahuje pohádka  Král světla. Osaměle žijící žena, která pravidelně komunikuje se svou lampou, kterou oslovuje jako Krále světla, nenadále otěhotní a porodí koňskou hlavu. O syna se pečlivě stará, a stejně jako v jiných pohádkách o podivném dítěti, ji syn pošle, aby požádala o ruku  princezny. Sultán klade velké požadavky, v tomto případě chce čtyřicet velbloudů naložených diamanty, pak perlami a korály. Koňská hlava všechno splní a ožení se s princeznou, která se rozhodla, že svůj osud přijme.  Manželovi zůstane věrná, i když se o ni uchází krásný rytíř, který pro její zemi vyhrál válku – je to ovšem její manžel a ona svou věrností vysvobodila jak manžela, tak jeho otce Krále světla.

Vedle pohádek kouzelných najdete i humorky, jako je  Tlustý král a ptáček zpěváček -  ptáček se tlustému král posmíval a ten si ho nechal za to  udělat k obědu, ale ptáček z jeho obrovského břicha vylétl živý a zdravý a králi se posmíval dál, to vše ve verších. A je tu i na východě oblíbená historka s moudrým soudcem Chlapec Wádí a dívka Šams. Dva rolníci, sousedi, jeden onemocní a požádá druhého, aby za něj pracoval na poli. Ten tam najde hrnec zlaťáků a přinese je majiteli pole, který ale namítá, že poklad patří tomu, kdo ho vykopal. Nemohou se dohodnout, oba soudí, že na zlato má právo ten druhý, a tak jdou k soudci do Bagdádu. Ten jim poradí, aby oženili syna jednoho s dcerou druhého a dali jim poklad jako věno.

Dalším autorem arabských pohádek nazvaných  Kouzelný koberec je Jaroslav Tichý.  V pohádce Chytrák a zloděj soutěží chytrák se zlodějem,  oba jsou velmi úspěšní, ale nakonec vyhraje chytrák, který je důvtipnější i statečnější. Neviditelný zloděj vypráví příběh velmi obratného a důvtipného zloděje, který tropí spoustu zlodějských kousků a chán kritizuje sultána, že se zlodějem neumí zatočit.  Dojde se sporu a sázce, zloděj uspěje, podaří se mu ukrást z chánova paláce truhlu, v níž se schovali chán i jeho žena  a přinese ji na sultánův práh. Sultán pak dá zloději za ženu svou dceru a jmenuje ho svým hlavním vezírem  – obratný zloděj je pro sultánské záležitosti velmi cenný – důvtip nad morálku.

            Výjimečným jevem v naší publikační oblasti je knížka Kočičí žena a jiné libanonské pohádky, jejíž autorkou je libanonská sběratelka pohádek Praline Gay-Para. Výjimečnost této knížky tkví ve faktu, že jde o sbírku pohádek z  jediné země, že byly sbírány v letech 1979 – 84, takže obsahují i četné aktualizace, a konečně i to, že jejich překlad z francouzštiny vznikl v rámci překladatelského semináře na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně.  A pozoruhodné jsou i úvodní stránky -  kniha  je věnována „chytrým dětem, a zvídavým dospělým“ a obsahuje i varování, které naznačuje autorství spíše brněnské než libanonské: „Kniha není vhodná pro zastánce teorie o nesmiřitelnosti kultur a civilizací. Libanonská Popelka, Sněhurka či Zlatý kolovrat by mohly vážně poškodit konzistenci jejich názorů“. Ostatně takové „varování“ platí pro celou oblast blízkovýchodních literatur, které prezentují toto prostředí jako v řadě věcí odlišné od našeho, ale v podstatě lidství zcela stejné jako evropské. Svou poutavostí umožňují skrze tyto pohledy na muslimy nabídnout dětem v dramatické výchově nebo divadlem je divákům objasňovat a předsudky nabourávat.

            Libanon je malá země na východním pobřeží Středozemního moře a v starověku byl pod názvem Kanán místem řady biblických událostí. Byl zemí Féničanů, ale ovládli jej postupně Řekové a Římané, patřil nějaký čas k Byzanci, dobývali ho křižáci, pak  na dlouho dobu ovládli Turci. V moderní době – v 19. a v první polovině 20. století -  byl Libanon pod vlivem Francie. V jeho kultuře se proto mísí vlivy světa Předního východu, starověkých a středověkých kultur východního Středomoří s vlivy kultury antické i obecněji evropské. Svou roli hraje také fakt, že asi 60 % obyvatel jsou muslimové, 40 % křesťané. To se projevuje i v libanonských pohádkách, které kombinují motivy a fabule evropských pohádek s libanonskými reáliemi a tradicemi.

Příklad: různými evropskými kulturami putuje motiv kočky, která je pro jakousi vzdálenou zemi natolik neobvyklým, ale kvůli lovu myší či krys nezbytným zvířetem, že člověk, který ji přivedl, je odměněn nesmírným bohatstvím. Na tomto motivu je vystavěna libanonská pohádka  Lyés:  královská dcera miluje syna pradleny Lyése a její otec této lásce kupodivu přeje. Odmítá proto návrhy vezíra, aby se princezna provdala za jeho syna. Nakonec král souhlasí, aby se oba mladíci vydali do světa, a který přiveze větší bohatství, ten bude královým zetěm. Vezírův syn vyjíždí vždy velmi bohatě vybaven, Lyés má na první cestě jen krabičku zápalek, na druhé špetku soli a na třetí kočku. Vyjíždí na chatrné loďce, ale na moři se setká s obrem a na jeho žádost mu oholí obočí,  obr mu za to poradí, kam jet. Ve všech třech případech svým darem vyřeší místní problém a je bohatě odměněn, zatímco vezírův syn vždy dopadne špatně, z poslední výpravy se dokonce vůbec nevrátí. Lyés se s princeznou šťastně ožení.

Jiný typ pohádky představuje humorka Sázečka kmínu. Selská dcera vychází každé ráno na terasu a ošetřuje rostlinku kmínu.  „Soused odnaproti“, princ, ji pravidelně oslovuje a oba mladí lidé se pobaveně štengrují, tropí si navzájem neplechy a pak to shrnují ve verších. Nakonec se samozřejmě vezmou. Jednoduchý příběh stupňující vzájemné popichování je traktován s lehkým nadhledem. Je tu příběh věčně se hádajících manželů, ale také  Zrcadlo, mé zrcadlo, varianta Sněhurky s pár odlišnostmi. V lese Sněhurka žije v luxusním podzemním paláci šesti džinů, a když se nakonec provdá za prince, pozve otce a macechu k sobě a vše jim odpustí. A je tu také příběh Které máš nejraději o moudrém rozsudku Hárúna ar-Rašída, reprezentující zálibu orientálních vypravěčů pohádek v příbězích moudrých soudců a jejich originálních rozsudků. Celkem pestrý výběr pohádek všeho druhu v malé a výtvarně zajímavé knížce.

            Zvláštní skupinu pohádek, které reprezentují nejen arabskou oblast, ale i středoasijské  země a jejich kultury, tvoří příběhy šibalů, z nichž  nejznámější  je Hodža Nasreddin. Tucet tváří Nasreddinových je publikace, kterou vydal Orientální ústav jako odborně uspořádaný soubor příběhů o postavě šibala, který má v různých zemích různá jména -  turecký Nasreddin, arabský Džuhá (či Džihá), perský Maulá Nasruddín, kurdský Bahlúl. Je tu i série příběhů z islámských zemí a oblastí bývalého Sovětského svazu – šibalové původu krymtatarského, ázerbájdžánského, turkmenského, dagestánského, kazašského, uzbeckého, ujgurského a tádžického[4]. Překladatel a sestavitel  knížky, orientalista Miloš Mendel uvedl příběhy předmluvou o jejich původu a historii. Tyto příběhy patří k arabské lidové slovesnosti a  navazují na literaturu perskou, indickou a levantskou. Východiskem je islámská etika a estetika kombinovaná s lidovou představou o spravedlnosti a uplatňující humor jako pomoc v obtížích (nám dobře známý princip švejkování). Nasreddin patrně měl reálný předobraz jménem Džuhá, pocházejícího z arabského prostředí (zejm. z Iráku) v 9. století, existují však i další teorie o reálném modelu tohoto šibala. Látka se dostala do Evropy přes Turecko.

Podobně jako německý Enšpígl i Nasreddin má mnoho tváří a jeho šprýmy i velmi různou etiku. Nasreddin či jeho „bratranci“ mají různé společenské postavení – jsou chudákem oslařem, tulákem, soudcem, mudrcem či básníkem, ale vždy bystrým a chytrým šprýmařem. Pro dramatiku má tento rozsáhlý cyklus dva nedostatky: převážnou část příběhů tvoří kratičké situace, spíš anekdoty, a navíc Nasreddinovy šprýmy jsou na rozdíl od Enšpíglových ryze verbální, spočívají v neočekávaných, někdy až demagogických promluvách a odpovědích. Jeho taktikou je vykroutit se z problému, udělat z někoho hlupáka nebo ubránit se tomu, aby někdo udělal hlupáka z něj, prokázat nesmyslnost požadavku na něj kladného (například uplést z písku provaz) a podobně. Jsou tedy příhodné především pro četbu, ne pro hru v roli. Do této skupiny o chytrácích, kteří dokážou doběhnout každého, patří v Tomkově knížce příběhy Čtverák Hasan, Jak Džiha vyzrál na krále, Jak Džiha prodal padesát ran holí, ale také  Švec Ahmed a tři zloději.

            A jenom na okraj: v 50. létech 20. století vyšly česky i afghánské pohádky, tenká knížka obsahující sedm kouzelných pohádek, dost podobných těm, které najdeme v Tisíci a jedné noci. Občas se vyskytnou v antikvariátě a stojí za to po nich zapátrat a podívat se na Afghánistán jinýma očima, než  nabízí  zpravodajství.

 

[1] Tomek: Král světla, s. 343

[2]  Klíma: Oběti ohňům, s. 7

[3] tamtéž s. 8

[4] Tucet tváří Nasreddinových. Přeložil a předmluvu napsal Miloš Mendel.  Orientální ústav AVČR, Praha  2004

Indický subkontinent

Indický subkontinent evamachkova Út, 12/05/2017 - 14:45

Indický subkontinent je na   jihovýchodě a jihozápadě obklopen mořem a na severu je od ostatní Asie oddělen Himálajemi. To vytvořilo specifické  geografické a geologické podmínky a spolu s nimi i specifickou kulturu, založenou na třech náboženstvích – na hinduismu a buddhismu, které vznikly právě zde, a  na importovaném islámu. Největším a nejlidnatějším státem je Indie, po její  západní straně  Pákistán  a na východní  Bangladéš, oba tyto státy jsou  převážně islámské a proto se také od Indie oddělily po osamostatnění po 2. světové válce. Na severu  subkontinentu jsou dva  himálajské  státy -  Bhútan, a Nepál (s Mount Everestem), a na Indii navazují i  dva státy ostrovní  -  Maledivy a Šrí Lanka.

Do oblasti dnešního Pákistánu  přišly kočovné indoevropské kmeny kolem poloviny 2. tisíciletí př. n. l.  a asi v 8. – 6. století př. n. l. vznikly nejstarší indické literární památky, tzv. védy, tj. soubory náboženských písní, které jsou základem hinduistické mytologie. V posledním půltisíciletí př. n. l. pak byly napsány dva velké národní eposy -  Mahábhárata a Rámájana. Jejich příběhy i  jednotlivé  episody a  vsuvky jsou hlavními prameny hinduistické mytologie, jak se vyvinula do  4. – 6. stol. naší éry.  Dalším zdrojem jsou purány, jakási kompendia hinduismu, obsahující příběhy převzaté i nové. Pro hinduistickou mytologii je příznačné, že jednotlivé příběhy a osudy hrdinů se postupem doby přetvářejí, obměňují a vytvářejí nové podle naprosto svobodné volby svých autorů. Tyto neustálé proměny mýtu, rozvíjení a manipulace s látkou, vedoucí mnohdy až k opačné podobě příběhu, jsou spolu se svou rozsáhlostí a s faktem převtělování i vtělování bohů do různých postav důvodem, proč vyznat se v příbězích vyžaduje jistou trpělivost. Nahlédnete-li do Encyklopedie indické mytologie, brzy zjistíte, že také některé postavy přecházejí z příběhu do příběhu. 

Hinduistická mytologie

Proměnlivý charakter má i hinduistická kosmogonie:  Vesmír vzniká buď z mytického zlatého vejce, nebo z protikladu ducha a hmoty, které jsou jeho předchůdci.  Další možnosti jsou vázány na dva z hlavních bohů – z pupku Višnua vyrostl lotos obsahující Bráhmu, anebo vše vzniklo z údu boha Purušy, který se později proměnil v Bráhmu.[1] Na kosmogonii navazuje pozoruhodný mýtus o stloukání oceánu: bohové uvažují jak získat amrtu, tj. nápoj nesmrtelnosti, a zjistí, že ten vzejde z oceánu, který dévové stloukají jako máslo, vrtí v něm horou Mandara. 

Králem hindského pantheonu je Indra, nejudatnější bojovník. Brahma je tvůrce a plnitel přání a je v nižším postavení než Šiva a Višnu, i když na začátku letopočtu byl středem kultu. Višnu,  ochránce světa a pěstoun, změřil svět svými třemi kroky a vytvořil tak prostor pro lidi i pro bohy; je spojenec Indrův, vždy laskavý k lidem. Jeho manželkou je Šrí neboli Lakšmí. Višnu má deset vtělení, která nastupují,  když je svět ohrožován zlem. Jsou mezi nimi ryba, želva, kanec a trpaslík.  Ráma a Kršna jsou 7. a 8. vtělením, Buddha devátým, desáté  vtělení - Kalkin – se teprve zjeví. Na rozdíl od Višnua je Šiva zhoubce, ničitel, zlobný pomstychtivec, jeho ženou je Párvatí, která si sama vyrobila syna Ganéšu, hlídajícího komnatu matky. Odmítl do ní vpustit Šivu a ten mu proto utrhl hlavu, ale to Párvatí pobouřilo, a tak mu Šiva sháněl novou a náhodou sehnal jen sloní hlavu, proto je Ganéša  bůh se sloní hlavou. Himálaj je oblíbené sídlo Šivovo, ostatně jeho žena Párvatí je dcerou  Himálaje a jeho ženy Ménoy.

Hinduismus věří v transmigraci, tj.  převtělování, které vytváří  řetězec životů jedince  až do doby, kdy je schopen vstoupit do nirvány a být od pozemské existence  osvobozen skrze moudrost, zbožnost a činy. Na chování člověka během života záleží, do jaké bytosti se v   dalším životě vtělí. Jestliže se chová špatně, narodí se příště jako zvíře, chová-li se dobře, povýší na společenském žebříčku, řečeno velmi zjednodušeně. Dalším důležitým rysem hinduismu je rozhodující význam sociálního řádu – existence nepřekročitelných kast: na vrcholu hierarchie jsou bráhmani (duchovní osoby), za nimi jsou kšátrijové (válečníci), dále vaišijové (řemeslníci, obchodníci, zemědělci) a  na nejnižším, podřadném stupni šúdrové. Za života jedince je hranice těchto kast nepřekročitelná.

O světě hinduistické mytologie a jejích zvláštnostech píše  Eliška Merhautová: „Svět značně odlišný od reálného prostředí, v němž žijí jeho tvůrci; svět obydlený velmi rozmanitými bytostmi, od prostých smrtelníků a všemocných svatých asketů až po uctívané bohy a děsivé příšery půlnočních pohřebišť; svět plný překvapivé barvitosti a fantazie, řídící se jinými pravidly, zásadami a logikou než reálný život, a přece se stále vracející k člověku, jeho všední skutečnosti a sociálním vazbám; svět zdánlivě bezbřehý a  ničím nespoutaný, a přece jasně ohraničený okamžiky svého vzniku a zániku, a proto pevně zasazený do prostoru a času daných naší planetě.“[2] Touto bohatou fantazií se hinduistická mytologie odlišuje od mytologií jiných národů a etnik.

 Ačkoli je hinduismus kategorický pokud jde o sociální řád, ve věrouce je velmi tolerantní a dává věřícím možnost, aby si vybrali vlastní představy a pojetí, nabízí jim  svobodu myšlení a názorů bez dogmat.  Odtud také ona zmíněná proměnlivost příběhů, které jsou postupem doby obohacovány jak motivy, tak idejemi.  Důležitější než víra jsou činy, správné jednání (áčára), dané  dharmou, kterou kniha Bohové s lotosovýma očima  vysvětluje takto: „Každý tvor má podle svého momentálního zrodu a v případě člověka i podle svého pohlaví, věku a především sociálního zařazení, určitou danou sumu povinností a práv, nazývanou souhrnně dharma, a v souladu s ní musí žít a jednat, chce-li se ve svém příštím životě dočkat lepšího údělu… Dharma… značí vše, co je kladné, co by mělo být rozvíjeno a k čemu by mělo směřovat všechno úsilí toho, jenž si dharmu zvolil za svůj životní cíl. V široké paletě významů, jež se k tomuto pojmu váží, najdeme nejen dobro, pravdu, ale i normu, ideál, právo, zákon i zákonitost. Je to zákonitost chápaná v nejširším smyslu jako vesmírná zákonitost přírody, kosmický řád, ve védách označovaný výrazem rta, a je to zákon, jímž je určováno chování jedince nebo společnosti.“[3] Dharma je tedy přibližně to, čemu dnes říkáme postoje, hodnotové žebříčky, životní filozofie, ale do jisté míry i sociální role. Dharma je vázána na kasty a každá skupina má svou dharmu: co je povinností jednoho, je zakázáno druhému, v rámci daném kastou si ale každý tvoří svou dharmu sám. Opakem dharmy jsou  nespravedlnost čili nirdharma, nepravda neboli anrta, porušení rovnováhy, tj.  adharma, a zlo v nejširším slova smyslu – dóša. Zlo je člověku dáno z předešlých životů a je spojeno s nevědomostí.

Nejdůležitější roli v hinduismu hraje čin, nesmírná síla ovlivňující  lidský život, včetně životů následujících. Osudy jedince na nekonečné pouti jsou různé, ale vždycky za ně  odpovídá on sám. Každý čin již v sobě  obsahuje odplatu, kdo koná zlé činy, zrodí se příště do nepříznivých  podmínek, dobro vede v příštím vtělení  k lepšímu životu. Ti nejctnostnější se mohou zrodit i  do světa bohů. Jak je zřejmé, hinduistická mytologie je schopna přispět k etické výchově, neboť vše v ní směřuje k odpovědnosti člověka za svoje chování a k požadavku na to, aby si utvořil vlastní systém hodnot v rámci obecně sdílené morálky.

Nad mnoha příběhy z hinduistické mytologie se neubráníme pomyšlení na mytologickou  teorii pohádky (Jacob Grimm, K. J. Erben), která našla mnoho souvislostí v látkách a motivech a soustředila se zejména na indické mýty o slunci (např. Erbenův výklad Děda Vševěda jako zosobnění slunce). U řady citovaných příběhů už na to bylo upozorněno a setkáme se s tím i v dalších kapitolách. V mnoha příbězích najdeme totiž situace a motivy, které v pozměněné podobě známe z četných pohádek, třeba rozeznání milované bytosti mezi zcela stejně vyhlížejícími osobami, shromažďování nápadníků princezny, pastýř-hrdina, král zapomene na svou nevěstu či ženu, identifikace za pomoci prstenu nalezeného v břiše ryby, změny identity, resp. vnějšího zjevu a podobně. A právě to, že se tyto motivy v indické mytologii objevují v jiných souvislostech a ve spojení s tématy dospělého života, může být přitažlivé pro dospívající mládež.

            Příběhy lze najít v řadě dostupných publikací. Převyprávěním pro starší děti a mládež  jsou Miltnerovy Příběhy bájné Indie, obsahující velmi stručné převyprávění obou hlavních indických eposů,  Mahábháraty i Rámájány,  a navíc dva příběhy buddhistické. Podobně výběr příběhů hinduistické mytologie obsahuje i knížka Dagmar Markové Staroindické báje, zahrnující příběhy Pánduovců, Krišnovy, bohů, světců a démonů a konečně příběhy Ganéšovy, jak je vyprávějí purány, obsahující různé varianty a převyprávění příběhů z velkých eposů; odehrávají se ve třech světech – ve světě bohů, lidí a démonů [4]. Ale vyšly i české verze obou hlavních eposů. Mahábháratu aneb Velký boj podle staroindického originálu převyprávěl Vladimír Miltner, který kombinuje prozaické převyprávění s citacemi veršů,  Rámájanu obdobným způsobem zpracoval Dušan Zbavitel. V zkrácené verzi vyšla Mahábhárata v Albatrosu v edici Obnovené obrazy, převyprávění Rámájany pořídila pro Albatrosa  Hana Preinhaelterová pod názvem O statečném Rámovi a věrné Sítě.  Argo dále vydalo knihu Jany Martínkové O zlatém vejci, Brahmovi a vesmírných světech příběhy staroindických bohů. „O tajemstvích vesmíru a lidského života“ vypráví Bhagavadgíta dostupná rovněž v českém překladu. Několik příběhů ilustruje výklad v knize Bohové s lotosovýma očima. Nejstručnější, zhuštěné verze nejrozsáhlejších látek najdete v Příbězích bájné Indie. Ještě stručnější verze jsou v Encyklopedii indické mytologie. Dále uváděné příběhy jsou převzaty často z dvou až tří publikací, v nichž se zpravidla liší v jednotlivostech.

            Spletitý a v originále neobyčejně rozsáhlý je příběh Mahábháraty, v převyprávění s názvem  O dobrých Pánduovcích a zlých Kunovcích a o bratrovražedném boji mezi nimi.  Udává se, že původní epos má 100 000 dvojverší a je svým rozsahem asi čtyřnásobkem Homérových eposů. Sehrát nebo v hodinách využít celý příběh by nebylo schůdné a je otázka, zda by to bylo účelné. Z příběhu lze ale vycházet při vytváření různých situací, např. v Příbězích bájné Indie na začátku najdete popis úžasné nádhery svatebního průvodu – nabízí se možnost zajímavé práce s imaginární rekvizitou s cílem vyjádřit v pohybu popisované bohatství, nádheru a vznešenost.  Nebo je tu epizoda, v níž dobrý Bhíšma usnese tři sestry pro svého nevlastního bratra – krále, ale ony se zamilují do Bhíšmy. On je odmítne, protože dal slovo, že dívky budou patřit bratrovi. Sestry se urazí, jedna do té míry, že odejde do lesa a v pokání se změní v muže. Druhé dvě se pak provdají za jiného bratra z té rodiny, který rovněž pobýval v lesní samotě a zošklivěl tak, že jedna před ním hrůzou zavře oči a porodí pak slepého syna, druhá nad tímto dítětem zbledne hrůzou a porodí syna bledého. Divoký otec obou chlapců se vrací do své lesní samoty. – Princové,  dvě skupiny  bratranců Pánduovců a Kuruovců, se spolu cvičí ve zbrani, účastní se turnaje, bratranci se navzájem toužili zranit nebo zabít a tak vznikla mezi rody nenávist… Podobným způsobem by bylo možné pokračovat – je tu  prostě zdroj nejrůznějších situací a konfliktů.

Ve většině výborů  najdete jeden z klíčových příběhů hinduistické mytologie – příběh Jak Krišna žil mezi pastýři a pak zbavil zemi zlého vládce. Krutému  králi Kansovi je předpovězeno, že ho zabije osmé dítě dvojice, která má právě svatbu. Kansa pak nechá zabíjet všechny jejich děti, zachránit se podaří až sedmého Balarámu a osmého Krišnu. Krišna pak vyrůstá v cizí rodině, u pastýře Nandy a jeho ženy Jašódy. Kansa za ním neustále posílá různé zloduchy v přestrojení, ale Krišna je všechny odhalí a zlikviduje. Jednoho dne nastane čas zabít Kansu, Krišna s Balarámou se vypraví do města i s dalšími lidmi, Kansa se třese hrůzou, ale vyhlásí souboj, a když Krišna s Balarámou chtějí vstoupit do arény, vchod je zablokován obrovitým slonem. Oni ho odstraní, v boji zvítězí a Kansu zabijí. Krišna patří ke  klíčovým postavám indické mytologie jako jedno z nejdůležitějších vtělení Višnua a jeho postoje a jednání, jeho mimořádná osobnost,  tvoří téma příběhu (Mahábhárata, Miltner, Martínková).

Sávitrí je příběh  princezny, která  si sama najde ženicha Satjavanta s jeho slepým otcem v lesní poustevně, králem bez trůnu. Světec předpoví, že Satjavant do roka zemře, Sávitrí si ho přesto vezme. V určený den jde Sávitrí se Satjavantem do lesa, a ten v lese náhle onemocní. Sávitrí ho vezme na klín, ale spatří boha smrti Jamu, který odnáší duši Satjavntovu. Sávitrí ho následuje, Jama ji posílá zpět, ale ona se nedá odradit, vysvětluje mu svou dharmu. Jama jí slíbí splnit jakékoli přání, s výjimkou oživení manžela.  Sávitrí si přeje, aby tchánovi vrátil zrak. Jama ji posílá domů, ale ona v cestě pokračuje. Druhé přání – vrátit tchánovi království, stále se nedá odehnat. Jama jí splní třetí přání – její otec je bez potomků, nechť má sto synů. Čtvrté přání – cokoli kromě života manžela: nechť máme já a Satjavant  sto synů. Páté přání – již bez výhrad: ať ožije Satjavant, aby předchozí slib byl pravdivý. Uspokojila Jamu slovy plnými dharmy. Sávitrí se vrátí k mrtvole svého muže a on ožije. Mezitím tchán opět vidí, další den přijde zpráva, že se mu vrací království, pak se naplní i sto synů jejího otce. Tématem je oddanost Sávitrí, spojená se schopností pro zachraňovaného něco konkrétního udělat a obětovat se především pro druhé. (Mahábhárata, Bohové s lotosovýma očima)

Šakuntala je příběh, jehož některé motivy se objevují v evropských pohádkách. Král Dušjanta se na lovu dostane do poustevny kajícníka Kanvy a zamiluje se do jeho schovanky Šakuntaly, která je dcerou božského žrece Višvámitry a nebeské víly Ménaky. Král se s Šakuntalou ožení jedním z osmi uznávaných způsobů sňatků, a to po způsobu polobohů gandharvů, tj. vyspí se s ní.  Po několika dnech je odvolán zpátky do paláce a dá Šakluntale prsten jako zásnubní dar. Krátce na to poustevnu navštíví popudlivý a ješitný žrec Durvásas, který Šakuntalu prokleje, protože si ho hned nevšimla. Brzy na to Šakuntala zjistí, že je těhotná a se souhlasem Kanvy se vypraví za králem. Cestou ztratila jeho prsten, král ji nepozná a odmítne ji jako vyděračku. V těžké chvíli Šakuntalu odnese do bezpečí její matka, víla Ménaka. Teprve pak se najde prsten, který spolkla ryba, když se dívka koupala, a král se na ni rozpomene.  Po čase je  Dušjanta povolán králem bohů Indrou, aby mu pomohl v boji proti démonům. Při zpáteční cestě na zem se král zastaví v horách u žrece Maríči a setká se tam se malým chlapcem Bharatou, vše nasvědčuje tomu, že je to jeho syn. Dušjanta si odvede ženu i syna. Téma lze hledat v lásce Šakuntaly, která je schopna překonat překážky. (Mahábhárata)

Druhým zásadním eposem hinduismu je Rámájana, aneb O statečném Rámovi a věrné Sítě. Svého nejstaršího syna Rámu, který je sedmým vtělením Višnua, chce král Dašaratha ustanovit svým nástupcem. Zlovolná a závistivá stará služka však zmanipuluje královu druhou manželku a ta donutí krále, aby  nástupcem jmenoval jejího syna Bharatu a Rámu vyhnal na čtrnáct let do pralesa jako poustevníka. Ráma králi vyhoví a odejde i se svou ženou Sítou a s dalším bratrem Lakšmou. Král zemře zármutkem, na trůn má nastoupit Bharata, ale ten je zděšen činem své matky.  Marně se pokouší vrátit Rámu, ale otcův slib musí být splněn. Spravedlivý Bharata tedy přijímá vládu jako zástupce Rámův. Ráma, Síta a Lakšmana se usadí v pralese u jezírka s lotosy a labutěmi. Do Rámy se zamiluje ohavná běsice Šúrpanakha a když nepochodí ani u něj, ani u Lakšmany, poštve na  ně svého bratra Kharu. V boji Ráma a Lakšmana zvítězí, běsice se uchýlí k svému druhému bratrovi, králi běsů Rávanovi na Šrí Lanku. Rávana se lstí dostane k Sítě a unese ji na Lanku. Oba bratři pátrají po Sítě a připojí se k nim rádce opičího krále Hanuman. Po Sítě pátrají opičí zvědové, ale nenajdou ji, pomůže jim však supí král, který Rávanu se Sítou viděl. Opice s oběma bratry se soustředí na břehu moře a uvažují, jak se dostat přes průliv na Lanku. Dokáže ho přeskočit jen Hanuman. V Rávanově paláci objeví zoufalou Sítu, která statečně odolává Rávanovi. Na mořském břehu se pak shromáždí obrovské vojsko opic a medvědů a připojí se k nim i Rávanův bratr Vibhíšana. Opice a medvědi postaví most na Lanku, vojsko po něm přejde na ostrov, kde propukne  bitva. Ráma a Lakšmana padnou, ale těžce raněný král medvědů pošle Hanumana na svahy Himálají pro zázračnou bylinu, jíž lze vyléčit raněné a vzkřísit mrtvé.  Hanuman nemůže bylinu najít a tak utrhne celou horu a přinese ji na Lanku, pak ji zase vrátí na místo. Boj je obnoven, město hoří, nakonec Ráma zasáhne šípem Rávanu a usmrtí ho. Síta je osvobozena, ale Ráma ji odmítne, protože pobývala v příbytku jiného muže. Zoufalá Síta se chce upálit na hranici, ale bůh ohně Agni ji vynese živou a zdravou, protože je nevinná. Zkouška ohněm ji očistila před světem. Vládu nad Lankou převezme Vibhíšana, a protože právě uplynulo čtrnáct let vyhnanství, Ráma a Síta se vracejí do sídelního města, Ráma se stává králem. (Rámajána, O statečném Rámovi a věrné Sítě )

Mimořádný příběh světové literatury by mohl být východiskem pro divadelní představení velmi početného a věkově smíšeného souboru. Jsou tu témata,  role a aktivity jak pro chlapce (boje), tak pro děvčata (láska), jak pro menší děti (zvířecí postavy), tak pro starší děti i dospívající. A ve všech těchto polohách a částech příběhu je dominantní morálka. Ostatně etické podtexty a témata se najdou ve všech hinduistických příbězích, víra v převtělování nutí hinduistu jednat v životě co nejlépe. Je to morálka životně, absolutně zavazující.

Středověká Indie

Středověkou indickou literaturu reprezentuje v češtině Oceán příběhů, dva šestisetstránkové svazky,  jejichž autorem je Sómadéva,  kašmírský bráhman.  Oceán příběhů  napsal Sómadéva mezi léty 1063 a 1077  pro ženu krále Ananty Súrjavatí (zemřela roku 1081 na pohřební hranici svého manžela). Obsahuje 18 knih spojených rámcovým příběhem a byl psán k potěše a zábavě v těžkých dobách bojů o vládu nad zemí, i k  získání náboženských zásluh pro lepší příští zrození. Původním autorem byl bůh Šiva, který příběh vyprávěl své ženě Párvatí, ale vyslechl je neviditelný služebník gana, který vyprávění vynesl ven z paláce bohů. Rámcový příběh je prokládán dalšími, kratšími příběhy, z nichž mnohé pocházejí z Mahábháraty nebo Rámajány i z dalších zdrojů. Dílo vychází z hinduistického pojetí světa, který je obydlen  bohy,  polobohy obývajícími nebesa, tj. ghandravy, vílami apsarasami, a vidjáháry  i bytostmi v podsvětí, k nimž patří rakšasové. Oceán příběhů byl objeven v první polovině 19. století, kdy se s ním začala seznamovat i Evropa. Do češtiny byl poprvé přeložen Dušanem Zbavitelem a vydán v Odeonu počátkem 80. let 20. století, kniha je doprovázena ilustracemi vybranými z indických originálů.

Příběh o nepovedené intrice,  s názvem  O zlotřilém asketovi, vypráví o mnichovi, který složil slib věčného mlčení, ale neovládl se, když spatřil krásnou dceru kupcovu. Aby ji získal, namluvil kupci, že jeho dcera přinese celé rodině neštěstí a že ji má dát do truhly a s lampičkou pustit po řece. Kupec to udělal, ale truhlu vylovil princ, který se s dívkou ihned  „po způsobu gandharvů“ oženil a do truhly strčil opici. Asketa potají donesenou truhlu otevřel, opice  mu ukousla nos a urvala uši, takže se zesměšnil, zato kupec a jeho dcera byli spokojeni, získala dobrého manžela. 

Další příběhy  pojednávají o bozích a polobozích. O Purúravasovi a Úrvaší.  Král Purúravasa, ctitel boha Višnua, se mohl pohybovat po zemi i v nebi, kde poznal vílu Urvaší. Zamilovali se do sebe a se souhlasem Indry se vzali a žili spolu, nebyli schopni odloučit se jeden od druhého. Purúravasa byl však proklet,  měl být odloučen od Urvaší. Odnesli ji ghandarvové do své země, žila jako mrtvá, jako by spala. Purúravasa  vzýval v poustevně Višnua až získal jeho přízeň a Urvaší byla propuštěna. Některé příběhy vyprávějí o běžných mezilidských vztazích, byť způsobem pro nás neběžným, jako příběh O hádavé manželce. Jeden služebník krále Vikramačandy měl nesnesitelně hádavou manželku, odevzdal jí celý výdělek, a ona hned spustila, že jí nic nedává. Odešel k bohyni Durze, která mu poradila jak vykopat poklad se smaragdovou nádobou, v níž uvidí, čím byl on a jeho blízcí v předchozích životech a pochopí manželku. On byl lvem, ona medvědicí, proto se nesnášejí a nedá se s tím nic dělat. Muž se pak oženil s dívkou, která byla v minulém životě lvicí a proto si s ní rozuměl -   láska či nenávist se dědí.

            Na hinduismus navázal buddhismus. Jeho zakladatel Sidhártha Gótamovec (asi 564/3 – 484/3 př.n.l.)  byl synem krále kmenové republiky. Jeho matka zemřela krátce po porodu a chlapce vychovávala její sestra. Vzdělával se od sedmi let „ve čtyřiašedesáti vědách a uměních“. Měl postupně dvě nebo tři manželky a v devětadvaceti letech odešel z domova, aby studoval postupně ve dvou školách, ale nebyl s nimi spokojen. S pěti učedníky  prodělal dlouhé období askeze, ale usoudil, že  i to je marné a v roce 524/3  u něj po čtyřech stupních meditací došlo k „procitnutí“.  

Důležitou součástí buddhismu jsou meditace, které člověku umožňují pochopit věci takové, jaké opravdu jsou, prožít a uvědomit si i nejběžnější vjemy z každodenních úkonů i věcí, vnímat je jako nové. Jedním z klíčových pojmů buddhismu je sejně jako v hinduismu dharma, základní pravda, zabývající se i morálkou chování. Nedogmatičnost, pružnost a  přizpůsobivost buddhismu různým kulturám umožnily jeho rozšíření (v současnosti vyznává buddhismus cca 350 milionů lidí). Je to víc filozofie nebo etický kodex, než náboženství v pravém slova smyslu. „Čtyři ušlechtilé pravdy“ se  zabývají myšlenkou, že  nevyhnutelnou součástí života je strast, strast všeho druhu, k jejímuž ukončení vede osmidílná stezka:  vidět věci, jaké opravdu jsou, jejich nestálost, marnost a rozklad, dále laskavost a  láska, soucit, úcta, zbavit se sobectví, nelhat, nepomlouvat, konat práci, která neškodí jiným,  rozvážnost, ostražitost, nezabíjet živé bytosti, nebrat co není dáváno. Jestliže člověk dokáže takto žít a jednat, dostane se nakonec do  nirvány, tj. do  stavu osvobození z cyklu zrození a smrti a dosáhne  nevýslovné blaženosti.

Indické pohádky

            Reprezentativní výbor indických pohádek obsahuje Nejkrásnější zahrada Jiřího Marka.  Výběr pohádek z různých období i oblastí Indie převyprávěl Marek podle překladu Odolena Smékala. Jsou tu pohádky všech typů a žánrů, včetně těch, které přímo vycházejí z hinduistické mytologie. Kniha obsahuje doslov a vysvětlivky i seznam pramenů.

            Na samém začátku najdeme příběh O pěti pohádkách – a o té šesté nakonec. Je to příběh o dvou vrstevnících – přátelích, kteří vyrůstali spolu, princovi a synu ministra.  Jednou na cestách žádal ministrův syn prince, aby vyprávěl pohádku, ale tomu se chtělo spát a odbyl ho. Jakmile usnul, z úst mu vyletělo pět pohádek a  předpověděly, čím ho potrestají – spadlá větev, zbořená stěna  starého zámku,  rozbouřený brod,  jehla v jídle a zmije u postele.  Ministrův syn to vyslechl, všemu obratně zabránil, ale byl přistižen u postele princovy manželky. Měl být popraven, ale před popravou se prokázal předměty, které dokumentují jeho jednání, zejm. jehlou a zabitou zmijí – motivy dobře známé z četných pohádek evropských.

Také hlavní motivy pohádky O skromném králevici  velmi dobře známe. Král má  v zahradě vzácnou jabloň, ale granátová jablka vždy zničí stádo ohnivých koní boha Indry.  Dva starší synové selžou při hlídání, zvládne to nejmladší, podceňovaný. Bratři jsou zoufalí, že vládnout bude nejmladší, chtějí odejít, ale on je přemluví, aby zůstali, sám nechce vládnout, bude jim dělat sluhu. Pak ještě uspěje v soutěži o princeznu ze sousedního království, ale vítěz se jí představí jako  žebrák, převlečený králevic. Král trvá na tom, že princezna musí splnit slib a vít si ho. Vezmou se, žijí v chaloupce, po čase se jí manžel přestaví ve své pravé podobě. Pak ještě soutěží s jejími sedmi  bratry. Král má radost, že převychoval princeznu a ustanoví ho vychovatelem svých synů. Celá řada pohádkových témat - podceňování nejmladšího v rodině, šikana starších sourozenců vůči němu, inkognito,  prokázání  schopností, nestavět na původu a sociálním statusu, dodržení slibu a spravedlivý konec.

 A je tu také pohádka, která zřejmě inspirovala Andersena - Šaty pro bohy. Král touží   mít něco extra a tkalci prohlašují, že jejich látku nevidí ten, kdo je nepoctivý. V závěru  královu nahotu prozradí zlodějíček právě propuštěný z vězení, který nepotřebuje předstírat poctivost. Král zuří, chce dát kdekoho pověsit, ale rozmluví mu to tkalci. Tvrdí mu, že viděli, jakou má moc, a tak si mysleli, že má i moc nazvat oblečeným neoblečeného. Král se zastyděl a všem odpustil, neboť vysoké postavení  nutí člověka podřizovat se veřejnému  mínění a požadavkům mocných.

Jiný, zcela specifický příběh je Statečná princezna. Existuje předpověď, že král jednou potká Neštěstí, ale je otázka, zda má přijít hned nebo až za rok. Všichni říkají až za rok, jen nejmladší snacha řekne hned, co má být, ať je, nač se rok trápit. Královská rodina okamžitě o všechno přijde, zchudlý král s rodinou odchází do ciziny. Nejmladší  snacha v  převleku za prince přijme službu u cizího krále s tím, že bude konat to, co  nechce dělat nikdo. Všechny úkoly vyřeší a král se rozhodne dát jí za ženu svou dceru. Ona oddaluje sňatek stavbou paláce, ale jednou se tam objeví celá její rodina, hledají práci  mezi dělníky. Dívka se jim dá poznat a vše vypráví místnímu králi. Právě uplynul rok od příchodu Neštěstí, jdou se podívat domů a Neštěstí je už pryč. Téma pozitivního přístupu k životu, těžkou situaci řešit aktivitou, překonat překážky a dospět k žádoucímu výsledku.

            Typ vesnických humorek představuje Nevěsta za groš. Hrdinou příběhu je pasáček, vesnický hlupák, který se chce oženit a matka mu ze žertu dá groš, aby si nevěstu koupil na trhu. Za groš koupí loutku, cestou se na ni rozzlobí, že nejde po svých a zahodí ji, loutka padne do pelechu zajíce a ten prchá, pasáček za ním. Cestou narazí na skutečnou dívku, zalíbí se mu, i on se jí líbí. Nakonec  jejich rozpaky vyřeší maharádžův syn, který se k té scéně nachomýtne a domluví svatbu s rodiči nevěsty.

            Najdete tu i morality, jako je kratinký příběh Maharádža a holič. Holič vykládal maharádžovi, že na vesnici jsou všichni šťastni a mají doma hroudu zlata. Maharádžovi to bylo divné, probral to se svým ministrem, a ten se vydal do holičova domku, skutečně tam našel kus zlata a odnesl jej. Krátce na to se opět ptal maharádža, jak se mají lidé na vesnici, a dozvěděl se, že bídně, nikdo nemá ani zrnko zlata. Ministrův komentář – holič soudí všechny jen podle sebe.

            Ale svým způsobem moralitou je i titulní příběh Nejkrásnější zahrada, který mimo jiné patří mezi ty, které se zabývají hodnotami krásy, v tomto případě vezírovy zahrady. Tu jednoho dne navštíví sultán, kterého posedne závist, neboť jeho vlastní zahrada není dosud hotova. Nechá proto přehradit řeku, která vezírově zahradě poskytovala dost vody. Zahrada začne hynout, což se hluboce dotkne vezírova hlavního zahradníka Džafara, který zahradu vytvořil, i Džafarovy snoubenky. Rozhodnou se proto v noci hráz prokopat a zahrada zase ožije. Sultán si povolá vezíra, a než ho stačí odsoudit, přijde Džafar a jeho dívka a prohlásí, že hráz prokopali oni. Jsou odsouzeni k smrti a jejich poslední přání je, aby zahrada měla vždy tolik vody, kolik potřebuje. To zlomí sultána a omilostní je.

            A je tu také řádka pohádek o zvířatech - o koze, která si myslela, že je nejubožejší ze všech, o  slonovi který pomůže havranovi a havran pak slonovi, když ho chce sežrat tygr, o myšce, která pochopí přednosti své myší identity, o slonech, kteří původně létali, ale zbořili chaloupku světce, který je proklel, a proto jim Indra křídla usekl, a jsou tu příběhy šakala, hada, lvů, medvěda i kohouta, a ovšem i rostlin.

            Autorkou malé knížky s názvem Indické pohádky a bajky je indoložka Eliška Merhautová. Knížka obsahuje jedenatřicet příběhů různých žánrů a typů, a poměrně dost bajek, jak už název napovídá. Jendou z nich je Jak se myšák ženil. Základ příběhu je opakem toho, co známe jako „jak dědeček měnil, až vyměnil“. Myšák mění mnohem úspěšněji -  vymění kus v lese nalezeného dřeva za džbán, džbán za krávu a krávu na nevěstu, královskou princeznu. Ale s ní nakonec nepochodí, jeho zpupnosti a úspěchům je konec, královna ho přelstí a svou dceru zachrání. I příběh Král krokodýlů je založen na motivu sňatku dívky se zvířetem, ale v tomto případě manžel je pod vodou, ve svém královském paláci, krásným mužem a dívka je s ním šťastná. V jiné pohádce, nazvané Dobro plodí dobro vládl dobrý král a podlá královna. Ke králi denně přicházel starý bráhman, přinášel mu citron a pronesl vždy verše: Zaseje-li se dobro, vyroste dobro. / Zaseje-li se zlo, vyroste zlo. /Výsledek vždycky ukáže, / bylo-li to dobro, nebo zlo.“ Královna se pokusí nastražit na bráhmana past,  ale do ní nakonec upadne ministr,  královnin milenec. Zlé záměry královny a ministra vedly k tomu, že sklidili zlo, ministr se uvařil v kotli, který byl nastražen na bráhmana, a královna skončila na šibenici, kdežto bráhman se stal ministrem.

Bidpajovy bajky

          Žánrově, ale i vznikem a svou historií se od pohádek i ostatních látek liší kniha O mudrci Bidpajovi a jeho zvířátkách Ivana Olbrachta. Látka má dlouhou historii, na jejím počátku je indická sbírka vyprávění a bajek Pančatantra, která byla sepsána mezi roky 300 př. n. l. a 200 n. l. Údajně ji vytvořil bráhman Višnušarman jako svého druhu učebnici pro vladařovy syny, týkající se vladařského chování a životní filozofie. Látka do Evropy doputovala přes arabštinu a řečtinu a několik dalších jazyků a v Evropě se začala šířit ve 14. -15. století. Po německém a španělském překladu následoval český. Mikuláš Konáč z Hodiškova dílo nazval Pravidlo lidského života, jinak podobenství starých mudrcuov a vydal jej roku 1507. Následovalo několik adaptací, vydaných v průběhu 19. století, z nichž Bájky Bipajovy Eduarda Valečky z roku 1893 zaujaly v dětství Ivana Olbrachta, který se k nim vrátil v průběhu 2. světové války. Poprvé je vydal v roce 1947 a od té doby vycházejí opakovaně.  Další zvláštností knihy je, že vybočuje z žánru bajek svým původním zaměřením na vyšší stupeň morálky a životní filozofie, než bývá u bajek běžné, a že tedy jsou určeny „dospělejší mládeži“, jak to formuluje Olbracht. A konečně ne příliš běžná je jejich výstavba – jde o rámcové vyprávění. V prvním plánu vypráví mudrc Bidpaj králi Dabželimovi, ale v tomto vyprávění je vloženo další, osvětlující určitý problém, a v některých případech je v příběhu ještě další vsuvka. Tato výstavba, na první pohled dost složitá, je ale velmi vstřícná k dramatickému zpracování, protože je na uvážení pedagoga nebo dramatizátora, zda vsuvky využije tak jak jsou napsány, nebo je naradí nějakou zkratkou, anebo je zcela vypustí. Pro interní práci v dramatické výchově, např. pro tzv. strukturované drama, má látka tu  výhodu, že řeší velmi závažné problémy, které si vynucují řešení, vytvářejí dramatické situace, a  je tu tedy příležitost k rozhodování  problémů účastníky aktivit.

            První rámcová bajka se nazývá Býk Mujaba a král Lev. Král Dabžejim požádal Bidpaje o příběh s podobenstvím o lidech, kteří se mají rádi a pletichář je rozeštve. V bajce se šakal Chňap rozhodne, že udělá kariéru u dvora a opravdu se mu podaří získat královu přízeň. Král však má problém, slyší bučení býka, který se zatoulal od svého stáda, a tento neznámý zvuk ho děsí. Šakal krále přesvědčí, že nebezpečí je nejlépe čelit přímo a vydá se za býkem. Přemluví ho, aby šel ke Lvu a ten se s býkem spřátelí. Šakal tím přijde o svou pozici a proto krále přesvědčí, že býk  proti němu chystá  vzpouru a chce se dostat na jeho místo. Když pak jde  pozvat býka ke králi, namluví mu, že ho král chce nechat porazit a sníst. Lev a býk se setkají, vrhnou se na sebe a Lev zahubí býka. Do tohoto příběhu je vsunuto jedenáct dalších bajek, některé kratičké, jiné delší i dost dlouhé.

            Druhé Bidpajovo vyprávění, nazvané Trest na předchozí bezprostředně navazuje a týká se  vyšetřování, jak to celé  bylo a kdo je vinen. Šakal Chňap je nakonec usvědčen a popraven. Bidpaj tím dokládá, že lhář a podvodník na konec vždy za svoje nečestné jednání zaplatí. Témata hlavně pro dospělé, zajímající se o politiku – velmi mnohé je velmi aktuální, včetně způsobu, jak se Chňap vyvléká a osočuje druhé. Věrní přátelé jsou o přátelství rozdílných tvorů – havrana, myšky, holuba s holubicí, želvy a srnky, kteří si navzájem pomáhají proti lovci a vystraší ho natolik, že ve vesnici vznikne fáma  o strašidlech v lese, kde si pak zvířata žijí v poklidu. I další příběhy jsou o podobných tématech – o  nepříteli, který předstírá slabost, o tom, kdo získal majetek a zase o něj přišel, a nakonec o snech a jejich věrohodnosti. Ve všech příbězích figurují zvířata, savci a ptáci, všechny řeší základní morální a vztahová témata a jsou aplikovatelná na život kohokoliv a kdykoliv.

Nepál

Federativní demokratická republika Nepál je hornatý stát, na jeho severu je Mount Everest a z Nepálu vyrážejí horolezecké výpravy. Část Nepálu tvoří podhůří Himálaje s výškou kolem 3000 metrů nad mořem a druhou  část nížiny na jihu. Původními obyvateli byli Tibeťané, později Nepál osídlili Gurkhové, od 18. století měli v zemi vliv Britové.  V roce 1923 získal Nepál plnou nezávislost. V současnosti má  přes 31 milionů obyvatel, úředním jazykem, jímž hovoří 90 % populace, je nepálština a původně byl literárním jazykem sanskrt. Díky horolezectví, zejména výstupům na Mount Everest a ostatní osmitisícovky, je po celém světě známa 150 000 osob čítající  menšina Šerpů, kteří do Nepálu původně přišli z Tibetu, vyznávají buddhismus a mluví  vlastní variantou tibetštiny. Pro profesi průvodců a nosičů horolezců uschopňuje původní pastevce fyzická zdatnost a přizpůsobenost vysokohorskému klimatu.

V 50. a 60. letech 20. století ovládlo zemi maoistické povstání. V roce 2008 padla monarchie a Nepál se stal republikou. Na rozdíl od dalších himálajských států má blízko k Indii a indické kultuře, protože jeho obyvatelé jsou stejně jako Indové indoevropského plemene a převládajícím  náboženstvím v Nepálu je hinduismus doprovázený buddhismem. V náboženském životě a tím spíše v literatuře se oba náboženské směry prolínají.

Nepálské legendy a mýty

            Příběhy vydané pod názvem Hliněný  tygr, Nepálské legendy a mýty, jsou na pomezí mytologie a pověsti. Pro mytologii svědčí frekvence božstev, nejvyšších hinduistických bohů i božstev místních či nižších, která mají svůj „resort“ tj., oblast lidské činnosti či nějaké skupiny lidí, kteří se jí zabývají, podobně jako křesťanští světci, a tím se také blíží žánru legendy. Často se vyskytují i Buddhové a jiné významné buddhistické osobnosti. Z nejvyšší hinduistických bohů tu vystupuje Šiva i jeho manželka Párvitrí, dcera Himálaje, i jeho syn Ganéša, bůh se sloní hlavou, Lakšmí, manželka Višnuova, dokonce i  nejvyšší bůh Indra. Například důležitou postavou vyprávění Zlatý, stříbrný a kamenný býk je Šiva, který si jednoho z králů, kteří ho přišli k posvátnému jezeru uctít, stáhl pod vodu, aby mu jako vyhlášený hudebník uspořádal soukromý koncert.

Žánru  pověsti  odpovídá spojení s historickou osobností, a ne náhodou je v knize zařazen rejstřík historických osob v příbězích zmiňovaných. Další typ pověsti představují  příběhy  vzniku či  důvodu a průběhu  vybudování nějaké stavby, nejčastěji  chrámu, ale také vodního díla, náměstí, či vzniku  některých přírodních jevů. Sem patří i vyprávění o původu zvyků či svátků a slavností. Samostatnou skupinu tvoří vyprávění o osobách mazaných a napálených, a k přístupu kronikářskému se přiklánějí Závěrečná vyprávění dějepisná. Není tedy divu, že překladatel používá i neutrální termín „vyprávění“, nejdůsledněji v poznámkách a vysvětlivkách k jednotlivým textům,  u místopisného průvodce i  u  nepálského lunárního kalendáře.

            Božstva a duchové se v příbězích převtělují do lidí. V příběhu  Bohyně zvaná Zlatý koláč se bohyně převtěluje  do holčičky, mizí a zase se zjevuje, v Zázračně vypletém poli  je vtělením patrona obchodníků Bhímséna sirotek, kterého se ujme rodina rolníka.  Má za úkol vyplet rýžové pole, ale vždycky celý den na poli prospí a až když se octne pod tlakem, máchnutím klacku pole vypleje. Když se ukáže, že je božského původu, zůstane sice v  rolnické rodině, ale v chrámu, který mu vybudují. Převtěluje se i sám Buddha v příběhu  Buddhův splacený dluh. Nepálský rolník doputuje s knězem do Lhasy a při jeho příchodu tamní  Buddha svěsí hlavu. Ukáže se, že  chce rolníkovi  splatit  100.000, které si od něho vypůjčil v předchozím životě.

            Zajímavé a vždy aktuální téma má příběh Jak se kravský trus ve zlato proměnil. Hrdinou je chudý muž s významnými předky. Došlo to s ním tak daleko, že chodil sbírat kravský trus, který pak skladoval doma v uzamčené komoře. Jednou však zapomněl při odchodu z domova odnést klíč a když  jeho žena do komory ze zvědavosti nahlédla, spatřila tam hromadu zlata. Manželovi se přiznala a začali spolu řešit, co si s tím zlatem počnou. Žena navrhovala použít ho ve prospěch Višnuova učení, manžel pro Buddhu, byli totiž různých náboženství, ale nakonec manžel navrhl, aby hledali smírné řešení. Pro Buddhu zasadili kafrovník, pro Višnua bazalku. Tuto událost připomíná svátek, který má vyjádřit radost z dávání druhým, koná se v předjaří,  v měsíci phálgun.

Opakují se zápletky založené na problémech s vodou – zřetelně jde o trvalý a závažný problém klimatu. V  Legendě o kapkách rosy přestala voda proudit z chrliče a  astrologové předpověděli, že se obnoví, až obětuje život významná osobnost s 32 přednostmi. Tomu odpovídají jen král a jeho syn, obětuje se král. Podle jeho návodu ho zabije nevědomky vlastní syn, a ten pak má potřebu odčinit hřích. Staví svatyni Buddhovi, stavba se nedaří,  komplikuje ji 12 let sucha. Vodu nahrazují pracně posbírané kapky rosy. Vody se týká i Vyprávění o zlatém chrliči: dva přátelé, jeden chce, aby po něm něco zůstalo pro budoucnost  a proto  vybuduje  vodní nádrž tak, že chrlič je pod úrovní silnice.  Kamarád se pak pokusí o stavbu s chrličem na úrovni silnice, je to  nevídaný pokrok  a král jeho chrlič prohlásí za zlatý. Nová věc provokuje k dalším inovacím. V jiném příběhu královna nechá zbudovat vodní nádrž na paměť syna, který zemřel. Jen jeden z příběhů, Jak žáby zachránily rolníky, vypráví o opačné situaci,  o deštích, které zaplavily všechnu půdu a znemožnily zemědělské práce. 

Vysloveně historickou pověstí je Vyprávění o nové éře. Roku 879 bylo údolí  Káthmandú rozdělené na dvě části mezi dva bratry. Džajadév vládl v Káthmandú, Ánand v Bhaktapúru. Poslové z Bhaktapúru přišli na příkaz svého krále do  Káthmandú pro písek, který se měl změnit ve zlato, ale  písek-zlato nakonec zůstal v Káthmandú. Získal ho kupec Šhakhadhar  a rozhodl se  jím zaplatit za všechny obyvatele  dluhy, a aby mohla vzniknout nová éra,  Káthmandú zaplatilo dluhy i za Bhaktapúr.

            V příbězích vystupují četní duchové, dobří i zlí. Hostina pro nenasytného obra je jeden z mála příběhů obsahujících motivy známé z evropských pohádek. Lidožravý obr žádal od obyvatel  městečka Kírtipuru  denně bohaté menu o desítkách chodů a  jednoho člověka, který jídlo přinese. Po čase přišel do města princ a požádal o nocleh v domě, kde se otec se synem hádali, který z nich nazítří  půjde, chtěli jít oba. Princ se nabídl, že půjde místo nich, nechal obra dost vyhladovět a když k němu dorazil, byl obr vztekem a hladem bez  sebe, vrhl se na prince, ale ten tasil a zabil ho. Král mu za to dal svou dceru za ženu. Dodnes se  na podzim udržuje  zvyk připravit hostinu o  mnoha chodech a  vybraný mládenec  odnáší jídlo na určené místo, druhý den se koná  procesí,  v němž muži nosí toho mládence.

            Téma soucítění s druhými uprostřed vlastního zármutku obsahuje pověst Jak se začala královna znovu smát. Je o králi Pratápovi z řadu staletí vládnoucího rodu Malla a o jeho ženě. Po Pratápovi nastoupil na trůn ještě za jeho života syn Čakravantréndra, ale už během prvního dne vládnutí zahynul udupán slonem. Královna po něm truchlila tak, že se král obával o její zdraví. Aby ji přesvědčil, že není sama, kdo truchlí po blízké osobě, svolal všechny rodiny, které v posledním roce ztratili někoho z příbuzných, a požádal je, aby svůj smutek vyjádřily jakkoliv podivným oděvem. Bizarní průvod královnu rozesmál, a dodnes se na paměť této události slaví v létě svátek gáj džátra s pestrými průvody a dováděním mladíků v maskách.

            V kategorii „mazaných a napálených“ najdeme řádku příběhů chytráckých, objeví se i hlupák, ale také motivy, které známe z evropských pohádek. Strašidelný dům má hrdinu, který je ochoten přenocovat v prázdném domě, kde údajně straší a nikdo zatím celou noc v něm  strávit nedokázal. Mladík se na strašidelnou noc vybavil pamlsky a drogami. Když se objevil duch khjá, vykouřil s ním mladík tolik dýmek, že o sobě oba téměř nevěděli. Nakonec mladík vymámil z khjá kouzelný pytel, chytil do něj vládce času Kálu, a dokud ten byl uvězněn v pytli, nikdo neumíral. To naštvalo boha smrti Jamu, který v převleku za rolníka mládence přechytračil, vrazil mu nůž do zad a pak osvobodil i Kálu, takže se dál umírá.

            V příbězích vystupují jak postavy reálné a líčí se jejich obvyklé životní problémy, tak božstva a duchové, tak také zvířata, reálná nebo reprezentující ducha. Had je zpravidla  podobou polobožských nágů a má schopnost ovládat déšť. Tygři tu s lidmi mluví, dokonce se dají přesvědčit, že člověka nemají sežrat, jako v příběhu Jak holič tygry převelice vylekal,  a v  příběhu  Tygrův sen  podobnou rozepři vyřeší sám Šiva, kterého k rozhodnutí donutí čáp. Vystupují tu bráhmani i lámové, sedláci, králové a královny, princezny a princové, kupci, řemeslníci, dokonce chudá bohyně a chudý kupec, který skončí se svou ženou přímo v nebi. Řeší se tu také spor o to, zda je nutné jít cestou dharmy, anebo už to neplatí a všichni žijí v hříchu. V příběhu Dharma nebo hřích vyznavače hříchu nakonec roztrhají společně tygr, liška, kobra a démon. Na rozdíl od Erbenova Rozumu a štěstí, kde jde o dost podobný spor, nekončí ten nepálský nerozhodně a patří tedy právem do kategorie příběhů „mírně mravoučných.“

Tu a tam se objeví i nadsázky a prvky nonsensu. V příběhu  Kdo je nejsilnější?  bojují spolu dva siláci, zcela vyrovnaní i po mnoha dnech  přetlačování. Na tržišti, zaujmou stařenu, ale ta nemá čas a tak si je strčí do šátku a odnese domů. Když zápasením zbořili její dům, pokračovali na cestě, ale zasekli se do rozpraskané paty rolníka. Pak je odnesl orel, ten je pustil v letu ze zobáku, oni  bojovali i během pádu na zem a skončili na řase princezny.

Zvláštní zajímavost nepálským příběhů dodává kombinace prvků a postav jak hinduismu, tak buddhismu, a celek  i při všech geografických, historických a náboženských odlišnostech  od látek evropských  nabízí  vyprávění  velmi zajímavá a neobvyklá, jak poznatky kulturně historické,  tak témata  pro naši současnost, a v neposlední řadě jsou tu také zábavné historky.

 

[1]  Viz Dallapiccolová, s. 18

[2] Bohové s lotosovýma očima s. 7

[3]  tamtéž, s. 10 a 26

[4] viz D. Marková, Staroindické báje,  s. 5

Himálajské kultury

Himálajské kultury evamachkova Út, 12/05/2017 - 14:47

Neopouštíme jižní oblasti Asie, ale od Indoevropanů se dostáváme k oblastem osídleným lidem plemene mongoloidního, v starším a lidovém pojmenování „žlutého“. Z horských států Himálaje, obývaných jeho příslušníky, jsou v češtině dostupné látky z  Bhútanu a Tibetu. Bhútan je konstituční monarchie a Tibet země okupovaná Čínou. Hlavním náboženstvím obou  zemí je tibetský buddhismus.

            Bhútán  má necelých 700 000 obyvatel. Původními obyvateli území Bhútanu byli Tibeťané a na Tibetu také byla země dlouho závislá. Od 18. století měli na Bhútan vliv Britové a kolonií Velké Británie se Bhútan stal v polovině 19. století. Dědičný král země byl jmenován až v roce 1907. Zajímavé je, že  Bhútanskou ústavou je stanoveno,  že lesy musí tvořit 60% území; místo hrubého domácího produktu je hlavním ukazatelem „hrubé domácí štěstí“; a  Bhútanci milují psy a věří, že se už v příštím životě stanou lidmi – hodnoty, které bychom očekávali spíše od velmi vyspělé země, nebo spíše od určité skupiny jejích občanů orientované na ekologii. Tento princip myšlení najdeme v některých bhútánských pohádkách.

Tibet zvaný „střecha světa“ leží na náhorní plošině Himálají a má průměrnou nadmořskou výšku 4.500 metrů. Tibetské království bylo jako první státní útvar na tomto území  založeno v 7. století a v té době se do země dostal buddhismus. Tibetská podoba buddhismus výrazně ovlivnila kulturu, včetně architektury, a kláštery a mniši-lámové mají v Tibetu mimořádně silný vliv. Hlavou tibetského náboženství je od roku 1391 dalajláma, duchovní a od roku 2011 i politický  vůdce země.

Na konci 8. století vytvořil Tibet rozsáhlou říši rozkládající se od nynějšího území Afghánistánu přes horské oblasti indického subkontinentu a některé středoasijské oblasti bývalého SSSR až do Zadní Indie. V následujících staletích byl Tibet střídavě pod mongolskou a čínskou nadvládou, ale také pod britským vlivem. V letech 1913 – 1951 byl Tibet samostatným státem, ale po potlačeném povstání se  v roce 1959  se stal součástí Číny. 14. dalajláma Tändzin Gjamccho (1935) žije od té doby v indickém exilu. V Tibetu je přes osm set měst a vesnic, hlavním městem je Lhasa, ležící ve výšce 3.600 m. n. m. Odhaduje se, že  všech Tibeťanů, žijících v Tibetu a přilehlých oblastech, ale i v Indii a v dalších zemích v emigraci,  je kolem 6 milionů.

Sestavitel Himálajských pohádek přidal ještě pohádky ze dvou severoindických oblastí ležících v Himálaji. Je to jednak Ladak, zvaný též „malý Tibet“, neboť převážnou část obyvatelstva tvoří Tibeťané vyznávající tibetský buddhismus, jednak Sikkim, ležící mezi Nepálem, Bhútanem a Tibetem.

O dějinách Tibetu, nejdůležitější zemi této oblasti, jeho kultuře, náboženství a literatuře, najdeme nejspolehlivější informaci v desítce spisů sinologa a tibetologa Josefa Kolmaše (1933), autora Malé encyklopedie tibetského náboženství a mytologie, dějin Tibetu a mnoha dalších, a především v jeho Sumě tibetského písemnictví, antologii klasické i lidové slovesnosti. V úvodní stati, nazvané Tibetská literatura z ptačí perspektivy, podává přehlednou historii od 7. do 20. století, doplněnou bibliografií.

Buddhismus přišel do Tibetu z  Indie během 3. století, tibetské  písmo vzniklo v století  7., zapsána byla i  předbuddhistická slovesnost. K rozmachu literatury došlo v 8. – 9. století, dominují náboženské texty a paralelně s nimi v jejich duchu vznikají i báje a pohádky,  v nichž  je veden boj s démony aj. bytostmi, bránícím vstupu buddhismu do Tibetu. Důležitou součástí tibetské literatury je i básnictví a historické texty.

Zajímavým příběhem  neznámého autora asi ze 16. nebo 17. století je Bajka o ptácích a opicích, kterou najdeme v Kolmašově knize. Na svazích hory Künzang měly opice své vymezené území,  ale pro nedostatek potravy pronikaly na území ptáků. Ptáci se jejich vpádu bránili a hájili svoje soukromé vlastnictví, které jim bylo přiděleno karmou, a na něž proto ostatní nemají přístup. Opice naopak soudí, že hora od podsvětí až po vrchol patří všem. Následuje střetnutí stanovisek a debaty, které vyústí až ve vyhrožování agresí.  Nakonec se najdou zprostředkovatelé, moderně řečeno mediátoři, kteří domluví kompromis: ptactvo poskytne třetinu území opicím, zato ptáci budou mít možnost  hnízdit v lese patřícím opicím. Stále aktuální témata boje proti bezpráví, řešení sporů, respektování práv druhých a sousedské snášenlivosti, odmítnutí agrese a vzájemných bojů, ale také otázka, zda něco může a má „patřit všem“.[1] 

V knize Tibetské mýty a legendy píše její sestavitel z německy psaných publikací Andreas Gruschke: „…tato čítanka si činí nárok jít za obyčejnou sbírku „pohádkové“ literatury, protože shromažďuje báje a pověsti, které se vztahují k prehistorii nebo raným dějinám a pojednávají o konkrétních historických událostech a postavách, počínaje příběhy o stvoření světa a konče líčením metody, jak se vyhledává nový dalajlama“[2] Jsou tu výňatky z eposů a kronikářských textů velice rozsáhlých a proto také dost nepřehledných. Navíc to vypadá, že buď autor znesnadnil čtení převyprávěním, anebo k tomu došlo při překladu z němčiny do češtiny. Přičtěte k tomu vzdálenost a odlehlost kultury Tibetu a dojdete k závěru, že nejspíš zde nějaký bohatý pramen látek pro dramatickou výchovu a divadlo nenajdeme. Tedy jen pár zajímavostí z  předbuddhistické kosmogonie. Nejvýraznějším rysem je fakt, že podstatnou složkou mýtů jsou jevy meteorologické a klimatologické, což je při poloze Tibetu  pochopitelné. Ve stvoření hraje roli mlha a déšť, rosa a jinovatky. Ze směsi světla a tmy se zrodila tři vejce, jedno bílé, jedno černé, třetí kropenaté, ale  i zlato a tyrkysy, a celé to tvoří Sněžnou zemi. Celý svět leží na břišním krunýři obrovské želvy, která se obrátila na záda, aby svět mohl na ní spočívat. A ovšem světu vládnou bohové a sužují ho raraši – u vzniku této mytologie bylo původní tibetské  náboženství.

Pohádky Tibetu a Bhútanu, Ladaku a Sikkimu

Výběr z pohádek těchto zemí vyšel pod názvem Himálajské pohádky v překladech Miroslava Pošty, který je převzal a převyprávěl z anglických překladů původních textů. Začátek tvoří zvířecí příběhy, opakující se tu a tam i v dalších částech knihy,  a humorky o tibetském šibalovi Akhu Tänpovi, poměrně četné. Autor také v doslovu uvádí, že původně chtěl sestavit celou knihu jen o něm, ale brzy  přešel ke kouzelným pohádkám a nutno říct rovnou, že je otázka, zda je výběr reprezentativní, anebo zda překladatel vycházel z představy, že pro děti je dobré vybírat to, co už znají. Řada z nich je totiž variantou na pohádky evropské.

 O děvčeti, které si za muže vzalo hada -  příběh začíná tím, že had pronásleduje venkovana, který si natrhal pomeranče z jeho stromu. Had chce za to některou z tří mužových dcer za ženu. V evropských pohádkách to bývá daň za utržení růžového poupěte pro nejmladší dceru, předmět sporu je tedy dán přírodními podmínkami. V této pohádce dvě starší dcery raději utečou z domova, obětuje se nejmladší, a už ve chvíli, kdy slíbí, že si hada vezme, změní se had v mladého prince. O chudém mládenci a chamtivém králi je varianta pohádky Obušku, z pytle ven a jí podobných – zázračné dary mládenci závidí král, ukradne je a nahradí  je obyčejnými, třetí dar je hůl, která krále a jeho hosty zmlátí. O dvou děvčatech a dvou darech  - slušná, pracovitá dívka si vyslouží drahokam na každém vlasu, závistivá sousedka získá na každý vlas myší bobek.  O dědovi Hele Hele je příběh dědy, který na poli vykope nádherný a obrovský tyrkys. Mění, až vymění,  nakonec získá písničku. Zvláštní je, že pohádka nabízí dva konce: buď děda nakonec šlápl do kravince, upadl a přitom písničku zapomněl, anebo žádný malér neměl a do smrti si onu písničku šťastně zpíval.  Další pohádka je o krásce a zvířeti a odlišuje se od evropských jednak tím, že jde o psa, jednak že k psovi jde napřed nejstarší, pak prostřední dcera, ale ty dvě neobstojí, podaří se to až nejmladší. Posléze zjistí, že její manžel je ve skutečnosti sličný princ, psí kůži manželovi spálí, ale musí to napravit – dojít k čarodějnici a vzít jí černý a bílý kámen, v němž vězí jeho životní síla. To se podaří, a když je čarodějnicí pronásledována, pomáhají jí zvířata, kterým před tím pomohla ona. Následuje pohádka O králi s oslíma ušima… obměny v těchto pohádkách nejsou nijak velké a spočívají hlavně v odlišnosti reálií země původu. Ale právě ona odlišnost a  ozvláštnění známých pohádkových motivů jinými reáliemi, ale také jiný závěr či řešení, jinou vírou, mohou být důvodem, proč se jimi zabývat v hodinách dramatické výchovy.

Tyto pohádky jsou pak opět prostřídávány zvířecími pohádkami a příběhy šibalskými.

O ocásku, který kradl - spor dvojice vesničanů, manžel chce porazit kozu, manželka to odmítá, ale on to udělá. Žena odejde do světa a vezme si jen kozí ocásek, který jí pomáhá tím, že  krade jídlo, aby měla co jíst. Král se o mimořádné schopnosti ocásku  krást dozví a vyhlásí sázku: když se ocásku podaří ukrást jeho tyrkysový náhrdelník, dá mu půl království. Ocásku se to se podaří, žena se vrátí k manželovi, a ten slíbí, že už nikdy nezabije cítící bytost. Časté  jsou dvojice bohatého a chudého, přitom chudý je pracovitý čestný atd. a boháč chamtivý, zlý, závistivý, jako je tomu například v pohádce  Dva přátelé a dvě lsti.

Bhútanská pohádka O dvou kouzelných korunkách, patří k těm, v nichž sem tam něco připomene evropskou pohádku, ale motivy z kultur východních jsou dominantní. Odehrává se v království, které je závislé na vodě z hor, z jezera, které ovládly dvě obrovské žáby. Vždy na Nový rok království  muselo obětovat chlapce narozeného v roce tygra. Jednou se  stalo, že podmínkám odpovídal  jen králův syn.  Král ho nechtěl dát, ale princ sám uznal, že je  jeho povinností zachránit vodu pro celou zemi.  Princův kamarád Taši ho doprovázel na poslední cestě, a  když nocovali pod cypřišem, vyslechli orly,  jak se lze zachránit – srazit žabám korunku z hlavy. Podaří se, ale příběh pokračuje. Oba mladíci se vydali na delší cestu a brzy si vzpomněli na historku  žab, že když  někdo  člověka s korunkou praští do hlavy, sype se z něj zlato, stříbro a drahokamy. Taši je tím dárcem pokladů, ale během cesty oba mladíky okrade o jejich poklady zlá vdova s dcerou. Ale oni se seznámí s dalším kouzlem a převychovají je tím, že je promění v osly a pošlou je dřít na stavbu.  Pak jim vrátí lidskou podobu.

Zajímavý je i příběh Krev z očí kamenných lvů. Král dostane předpověď, že až z očí kamenných lvů před palácem  budou kapat krvavé slzy, do týdne přijde ničivá povodeň. Král proto denně posílá některou ze svých  dcer, aby na trhu nakoupila maso a podívala se přitom na lvy. Oč jde a proč princezny chodí na trh z nich vytáhne  pětice  bratrů řezníků. Považují to za nesmysl, který mohou využít, potřou sochu lva krví a král se s celým dvorem  odstěhuje. Oni si pak blaženě žijí v opuštěném  zámku,  ale za týden přijde liják, povodeň zaplaví zámek, jenže oni nechtějí opustit, co získali. Utopí se a vtělí se v želvy, které si nosí svůj domek s sebou.

Tematické a dá se říct i ideologické posuny, dané buddhismem i taoismem, se projevují i v takových obměnách tradičních  motivů, jaké najdeme například v pohádce Tři bratři a tři bedničky. Je tu tradiční vztah dvou starších bratří k nejmladšímu, v tomto případě ho nejen podceňují, ale přímo šikanují. Otci to na rozdíl od většiny evropských otců vadí a chce chlapce zabezpečit pro dobu, až nebude na světě, proto  postaví každému dům a každý dostane svou krávu. Ale ty dva tím nezastaví, ničí vše, co nejmladší má, ale nakonec skončí hůř, než kterýkoli evropských starších bratrů -  utopí se zavřeni v bedničkách, tedy v dopravním prostředku, který v Evropě už od časů Mojžíšových slouží k tomu, aby hrdinu dopravily do bezpečí a překazily pokus o vraždu.

 

[1] Projekt na téma této bajky realizovala skupin a posluchaček KVD DAMU  Anna Búra, Alžběta Gavriněvová a Božena Osvaldová v 5. třídě ZŠ Kunratická v Praze.

[2] A. Gruschke: Tibetské mýty a legendy, s. 10

Zadní Indie

Zadní Indie evamachkova Út, 12/05/2017 - 14:50

Zadní Indie, starším z názvem Indočína, je členité území „za“ Indickým poloostrovem,  rozkládající se mezi Bengálským zálivem a Jihočínským mořem. Nepočítá se k němu nejjižnější výběžek - Malajský poloostrov, ale jen státy Barma, Thajsko, Kambodža, Laos, Vietnam.  Kultury těchto zemí a národů vznikaly pod vlivem Indie a Číny jakožto městské kultury, z nichž se pak zformovaly státy. Byl to proces, který trval od cca 2000 př. n. l., během doby bronzové a železné. 

            Ačkoli u nás žije velmi početná vietnamská menšina a Thajsko je velmi atraktivní turistickou destinací, literatura  o těchto velmi starých kulturách je málo početná a  o jejich vývoji a mytologiích  víme proto velmi málo. O mýtech jihovýchodní Asie najdeme základní informace ve Willisových Mytologiích světa.  A ze stručnosti této kapitoly, jejímiž autory jsou Skot Roy Willis a švédský kulturní antropolog Britt Trankel, se dá soudit, že ani jinde ve světě nejde o oblast často a do hloubky zkoumanou.

            Podle zmíněných autorů jde o oblast velmi různorodou (počítají sem i Malajsii, Indonésii a Filipíny), v níž byl  hinduismus od 14. století vytlačován buddhismem a obě tato náboženství v Zadní Indii převládla natrvalo. V této oblasti je kosmogonie založena na představě mnoha vrstev Vesmíru (sedm nad tímto světem, a sedm pod ním) a z toho plynoucí rozvrstvení společnosti podle sociálních kritérií. Ve vesnických komunitách je rýže hlavním produktem obživy, a proto zde existují mýty o rýži jakožto dárkyni života a obřady s ní spojené. Vedle bohů jsou důležitými postavami mytologie různí živočichové, had, želva slon, krokodýl a další supiny fauny a častým  námětem mýtů  démoni, čarodějové a čarodějky a jiné magické či barbarské síly a postavy.

Myanmar (Barma)

Myanmar leží v západní části Zadní Indie, u Bengálského zálivu, a sousedí s Bangladéšem, Indií, Čínou, Laosem a Thajskem. Celá Zadní Indie je oblastí dost složitě propletených států. Prvním královstvím v oblasti dnešního Myanmaru byl  Puham v 11. – 13. století a země byla nejdříve pod nadvládou Mongolů, od 19. století Britů, nezávislým státem se stala roku 1948. V letech  1962 – 2011 byla pod vojenskou vládou a nyní je  prezidentskou republikou, která má  kolem 50 milionů obyvatel, převážně buddhistů.

S mýty a pohádkami Myanmaru se můžeme seznámit v knize, kterou napsal Maun Tchin Aun pod názvem Krokodýl  Dešťový drak a byla do češtiny přeložena z angličtiny.  Kniha má autorův úvod,  který se týká různých  textů v knize zařazených, ale není ani zde, ani v závěru knihy, uveden konkrétní původ. Některé z příběhů budí dojem, že byly převzaty v moderní době z literatury, neboť je v nich příliš shod s evropskými pohádkami, ale jiné jsou zřejmě opravdu lidového původu.

Je tu velké množství zvířecích příběhů, s názvy jako  Proč nemá tygr v lásce kočku, Proč nemá kormorán ocas  nebo Ježík a saranče (konference hmyzu a ryb proti savcům).  Vrána a střízlík je příběh, v němž vrána chytila střízlíka, pochopila však, že chutnější bude jeho dcera. Střízlík slibuje, že dceru přivede, ale podmiňuje to tím, že vrána cosi obstará.   Následuje kumulativní pohádka podobající se Kohoutkovi a slepičce a končící tím, že  poslední, co měla  vrána přinést,  byl oheň,  a ten ji přirozeně popálil a střízlík i jeho dítě byli zachráněni.

Jeden z oddílů knihy má název Romantické příběhy, což je dost zvláštní termín, protože jde o kouzelné pohádky. Možná došlo k významovým posunům při překladu z barmštiny do angličtiny a z ní do češtiny. Příběh Zlatá vrána je variantou  pohádky typu Vasilisy Překrásné, Pozdrav pánbů, lávko či Tři stříbrné hlavy: co se podaří chudé dívce,  protože je slušná, obětavá, pracovitá atd., to se vymstí její ošklivé a chamtivé vrstevnici. Příběh s názvem Paleček: narodil se chlapec velikosti palce, protože jeho matka před porodem  vynadala slunci za střídání počasí a slunce ji proto proklelo. Chlapci to vysvětlila  až v 16 letech, kdy byl podle barmských měřítek dospělý. Vydal se na cestu, aby se se sluncem utkal v boji a další část příběhu je  variantou putování Plaváčka za Dědem Vševědem. Ale cestou  si ty, kteří potřebují něco vyřešit -  starý člun, bambusový trn, mech a shnilé vejce - ukládá do břicha. Střetne se s  obrem, kterého Palečkovi společníci  vystraší, a nakonec  dojde na  boj se sluncem. Spojencem Palečka a jeho party je déšť, ale ten to přežene a nakonec je  z povodně zachrání starý člun.  Evropského Palečka připomíná spíše  Maličký flétnista.

Zajímavý je triptych pohádek Hadí princ, Smutný konec a Šťastný konec. Východiskem je  příběh stařenky, která se v džungli  setká s hadem a ten  žádá za ženu jednu z jejích dcer. Obětuje se ta nejmladší, provdá se za hada,  z něhož se vyklube princ, a jak už to v pohádkách bývá, matka spálí jeho hadí kůži. Na to navazují dvě pokračování příběhu oné dcery a jejího muže Hadího prince. Smutný konec  končí tím, že se manžel opět změní v hada a odleze do džungle, kdežto ve Šťastném konci získají manželé bohatství a závistivé starší sestry jsou potrestány.

V několika příbězích figuruje titulní Krokodýl Dešťový mrak. Narodil se u starého rybáře a jeho ženy z vyloveného krokodýlího vejce. Nejdřív ho chovali v uzavřených částech řeky, ale pak mu dali svobodu, jenže krokodýl se povahově velice změnil a otce rybáře sežral. V době, kdy krokodýlovi bylo už 100 let, se starý rybář  znovuzrodil a stal se Pánem bílé magie. Krokodýla kouzelník zabil a jeho tělo se proměnilo ve zlato a rubíny, ale on měl výčitky svědomí a bohatství si nevzal. V oddíle Zázračné příběhy jsou pověsti, jako je  Proč je v Pugamu tolik pagod.

Jsou tu přirozeně i při podobnosti motivů odlišnosti sociálního, ale hlavně přírodního prostředí, zvířat, rostlin, což je zřejmé už z názvů. A pokud jde o oddíl Humorné příběhy – moc jsem se nenasmála,  pojetí humoru je v různých zemích dost odlišné.

Další knížka, která vyšla v češtině, jsou Barmské pohádky a pověsti Stanislavy Stehnové. Podle záložky „přinášejí milý a osobitý čtenářský zážitek“, ale jsou hodně zjednodušené, osobité určitě ne. Není zřejmé, jaké jsou  prameny a převyprávěno je to stylem slabikáře pro první třídu, najdete tam věty jako: “Měli se rádi a přáli si stát se manžely. Dívčini rodiče však nechtěli, aby si jejich dcera vzala chlapce za muže.“ Výrazivo chudé a toporné, snad z  představy, že pro děti je třeba psát primitivně.

Kambodža

            Kambodža leží v západní části Zadní Indie a sousedí s Thajskem, Laosem a Vietnamem. Má přes 13 milionů obyvatel, z 90% khmerské národnosti a buddhistického vyznání. V současnosti je konstituční monarchií a král Norodom Sihamoni  studoval v Praze na základní škole a na tanečním oddělení konzervatoře i AMU a jako jediný monarcha naší doby hovoří plynně česky. Kambodža má bohatou, ale velmi spletitou historii. Po období nadvlády hinduistických království dosáhla v 10. – 13. století největšího rozkvětu říše Angkor a z této doby se zachoval jako významná památka Angkor Vat, vybudovaný původně jako hinduistický chrám zasvěcený Višnuovi, ale od 14. nebo 15. století chrám buddhistický. Je obehnán vodním příkopem, a to jej zřejmě zachránilo od toho, aby zarostl džunglí, když angkorská říše zanikla po útocích sousedů, Vietnamu a Siamu (nynějšího Thajska) a  země na nich byla závislá. Od 19. století byla Kambodža  pod nadvládou Francie a osamostatnila se až pro 2. světové válce. Ale následující období bylo poznamenáno řadou politických zvratů, z nichž zemi nejvíce ublížili  komunističtí Rudí Khmerové, kteří vyvraždili na dva miliony obyvatel. Až v roce 1991 se země zařadila mezi demokratické státy. Vlivem vazeb mezi komunistickou Kambodžou a sovětským blokem, máme o ní poměrně dost informací rázu politického, ale velice málo víme o její nepochybně staré a bohaté kultuře.

            Kambodža nesla v 70. -80. letech 20. století oficiální název Kampučia, a ten také najdeme v mimořádně zajímavé knížce Odolena Klindery Sedmnáct zlatých princezen,  obsahující khmerské pověsti. Nejčastěji vyprávějí příběhy z období říše Angkor, včetně založení a počátků  hlavního města. Je to knížka zajímavá a půvabná, mimo jiné i díky  ilustracím, jejichž autorem je Jaroslav Šerých. V porovnání s některými dalšími publikacemi z jihu Asie jsou zde uvedené  příběhy zřetelně autentické a většinou  nepřipomínají  pověsti či syžety pohádek jiných kulturních oblastí. Na konci knihy najdete odkaz na německy, rusky, francouzsky i khmersky psanou  literaturu, z níž autor vycházel.

Zmizelá palice je příběhem drvoštěpa Dambanga, který snědl do černa spálenou rýži, neboť nic jiného k jídlu neměl, a získal tím mimořádnou sílu. Z posvátného stromu kranhungu si vytesal palici, která mu umožnila dělat, co ho napadlo. Přemohl dokonce krále a vládl místo něj, ale vylekala ho věštba, že ho nahradí mladík, který se brzy narodí. Nepomohlo ani usmrcení nemluvňat a těhotných žen, vyhnaná královna v lese porodila dítě, které přežilo díky poustevníkovi. Když chlapec dospěl, pokusil se Dambang chlapce zabít palicí, ale ta ho minula, Dambang ztratil svou moc a nahradil ho pravoplatný následník trůnu. Palice letěla daleko, a kde dopadla,  dřevo posvátného stromu  způsobilo  bohatou úrodu rýže.

            Zajímavý pohled na život buddhistických mnichů poskytuje pověst Proč se koně dotýkají čenichy. Řetězec událostí je odstartován zákazem, aby mniši jakkoli usilovali o vlastní prospěch, tedy také  získávat obživu prací. Smí být živi jen z toho, co jim druzí dají. Jedí jen jednou denně, a když jim král pošle koš plný nejlepších pochoutek, koně jim je sežerou a mniši ten den zůstanou docela bez jídla. Koně pak za to  představený kláštera zbavil možnosti létat a přikázal jim, aby místo blaženého života v klášteře pomáhali lidem v práci. V Pověsti o blesku a hromu  jsou hlavními postavami poustevník a jeho pomocníci, rarášek Ramasaura a víla Mékhalu.

            Svéráznou variantou na příběh dívky či manželky izolované ve věži je pověst Věže černé bohyně. Král nechá postavit dvě vzájemně propojené věže a uvězní v nich svou krásnou dceru, aby jí zabránil ve svazku s neurozeným ranhojičem jménem Čri. Po čase ale souhlasí s tím, aby ji navštívil mnich Keo ovládající kouzla – je to ve skutečnosti onen Čri a ten u ní zůstane. Nebesa  potrestala krásnou princeznu za hříšný život tím, že jí zčernala tvář, ale to milencům nevadilo, žili spolu šťastně až do smrti, hřích nehřích.

Vedle pověstí  je tu i pár pohádek. Jak se vepř dostal do zvěrokruhu je příběh manželství dívky s vepřem, podivným synem lidí, z něhož se nakonec, jak je v pohádkách  obvyklé, vyklube překrásný mladík. Titulní příběh Sedmnáct zlatých princezen začíná podobně jako Perníková chaloupka: chudí manželé mají sedmnáct dcer, a protože je nemohou uživit, odvedou je do lesa a nechají je tam. Dívky se pak dostanou k obrovi a jeho sestře, kteří je využívají jako služky. Dívky neposlechnou obrovy zákazy a on je potrestá tím, že je všechny namočí do kádí se zlatem. Jsou celé zlaté, ale strach z obra mají dál. Jako zachránkyně se jich ujme  bílá krysa, a za to, že  jí dávaly  vodu po vaření rýže, jim vyhrabala chodbu, kterou unikly. Putovaly pod zemí tři měsíce a vyšly ven v Angkoru. Usadily se na břehu vodní nádrže, kde jsi jich všimly služky z královského paláce, král je pozval do paláce  a se všemi sedmnácti  se oženil. Princezny se pak postaraly jak o svoje rodiče, tak o bílou krysu.

Je tu ale také příběh Založení Phompenhu, dodnes hlavního města země. Vpády z  Thajska vedly k vyplenění města Angkoru a princ spolu se skupinou královských hodnostářů se vydal hledat nové sídlo, dál od Thajska. Našlo se na stoku Mekongu s řekou Tonlesap, kde měla dům paní Penh. Ta nechala z vody vylovit kmen stromu, v němž byly čtyři sošky buddhů a jedna kamenná socha neznámého božstva. Sochy se staly základem svatyně,  pak vznikl klášter a ze jména té paní a  kláštera vznikl název města. Z něj pak vládli khmerští králově a v zemi zavládl mír a blahobyt.

            Závěrečný příběh O rajských světech svým způsobem připomíná „zlatý věk“ z Ovidiových Proměn. Jen místo světa bez soudců, bez strachu a trestu, je to svět bez obchodu, bez nemocí, bez lidí tlustých i hubených, bez starců, bez pláče po zemřelých, porodů bez bolesti, svět lidí šťastných a tančících,  do kterého vstupuje  bódhisattva, tj. ten, kdo se  už brzy stane buddhou.

Vietnam

            Vietnam, v minulosti známý jako Tonkin, je nám zdánlivě dobře známý díky výrazné vietnamské menšině u nás a o Vietnamcích dobře víme, protože se z velké části věnují obchodu. Málo však víme o vietnamské historii, která začíná dva tisíce let před naším letopočtem. Kultura Dong Son (doba bronzová) vznikla někdy kolem roku 1200 př. n. l., ale roku 111 př. n. l. nastala nadvláda Číny, která ovlivnila i vietnamskou kulturu. Ve 13. století přepadli Vietnam Mongolové, na počátku 15. století do země vpadli opět Číňané, od poloviny 19. století byl Vietnam francouzskou kolonií, za 2. světové války obsazen Japonci a osamostatnil se až po ní. Následovala opět válka s Francií, která skončila v roce 1954 rozdělením Vietnamu na severní komunistický a jižní profrancouzský. Do jednoho státu se Vietnam spojil až v roce 1976, po skončení války, kterou USA prohrály, a celý Vietnam je dnes socialistickou republikou, ale s povoleným podnikáním. Sousedí s Čínou, Kambodžou a Laosem, na východě jej obklopuje  Jihočínské moře.  Země má přes 90 milionů obyvatel, z 80 % ateistů, a k náboženství se hlásí přes 9 % buddhistů a téměř 8 % katolíků. Většinu obyvatel tvoří národnost Viet, ale v zemi žije na 50 různých etnických menšin. Autoři Vietnamských pohádek v přehledu jejich původu  uvádějí vedle národnosti Viet ještě jedenáct dalších.

Pár mýtů a pověstí obsahuje drobná knížečka Legendy starého Tonkinu Petry Müllerové. Většinu těch příběhů najdete mezi pohádkami, ale zde jsou vesměs zakončeny konstatováním, jaký zvyk – zejména novoroční – podle toho příběhu vznikl a dodržuje se dodnes, a dále jsou v ní etiologické mýty, tj. jak vznikla věc, živočich, květina nebo plodina.  K zvykům zde vysvětleným patří sypání vápna před vchod do domu (vápno zahánělo zlé duchy v době moru), zdobení dveří meruňkovými květy, a zlé duchy zahánějí i novoroční petardy, proto prý se odpalují. Vypráví se tu, jak vznikla trojnožka u kamen v kuchyni, jak lidé dostali meloun i bílé narcisy a jak vznikli moskyti, a také proč kachny ve spánku stojí jen na jedné noze a proč santálové dřevo znamená lásku.

            Asi nejstarší česky vydané vietnamské pohádky najdeme v knize z roku 1967, Když se ryby pásly na nebi. Je to překlad z němčiny a napsal ji Eduard Claudius. První část knihy tvoří zvířecí příběhy a dominují jim buvol a tygr. V titulní pohádce se tygr chystá napadnout vesničana, který pracuje na poli s buvolem. Snaží se buvola popudit proti jeho pánovi, ale marně. A vesničan to vezme do vlastních rukou a tygrovi namluví, že musí spěchat, než se na nebi objeví ryby, které spasou hvězdy a způsobí povodeň. Nabídne mu, že mu vybuduje boudu, v níž lze povodeň přežít, tygr naletí a skončí v pasti. Člověk má rozum a přechytračí hloupé zvíře – tygr je ve vietnamských pohádkách za hlupáka, jde zřejmě o podobný princip, jako naši hloupí čerti: čelit nebezpečí vyšším rozumem a využít hlouposti toho, kdo hrozí.

Mezi ony zvláštní příběhy lze zařadit i pohádku Proč bohové stvořili buvola. Bůh Kim-quang  dostal od Nebeského císaře za úkol osít zemi, a zpackal to, nejdřív zasel trávu, která se rozrostla tak, že omezila užitečné obilí. Za to ho Nebeský císař proměnil v buvola, aby pomáhal hospodářům při polní práci a současně tu rozrostlou trávu spásal. Kolem buvolů a rýže se točí řada příběhů.

Některé pohádky nebo spíš realistické povídky jsou dost pochmurné a mnohé končí špatně, a v řadě z nich je patrná úcta, obdiv k tomu, kdo dopadl špatně, ale v životě projevil značnou statečnost.

Stín na zdi je nešťastný příběh rodiny. Muž odešel do války, když jeho žena byla těhotná. Dítě se narodilo a vyrůstalo a otec se stále nevracel. Chlapec se ptal po otci a matka, zoufalá ze situace, za otce začala vydávat svůj stín na zdi, bavila dítě a komunikovala s ním. Když se nakonec otec přece jen  vrátil, syn prohlásil, že má jiného otce. Ten si to vyložil jako nevěru ženy, od rodiny odešel a zoufalá žena  se ze žalu utopila.  Teprve pak to syn otci objasnil  a  ten se pak stal dítěti otcem i matkou.

Reálný příběh ze života reprezentuje i Krejčí a mandarín. Dovedný a velmi oblíbený  krejčí je také mudrc. Když  k němu  přijde mandarín, aby mu ušil krásný oblek, krejčí chce vědět, jak dlouho je mandarín u moci. Jak to souvisí? Krejčí vysvětlí, že  pokud je u moci krátce, vypíná hrdě prsa a musí mít roucho vpředu delší, pokud vládne středně dlouho, potřebuje  stejnou přední i zadní  délku oděvu, a jestliže je u moci už  dlouho, tíží ho řada věcí, včetně  studu za krále, naklání se dopředu a potřebuje  šaty vpředu kratší.

Podstatnou část knížky tvoří kouzelné pohádky, některé naprosto odlišné od evropských, ale některé s motivy velmi povědomými. O chudém studentu, němé dívce, o pomerančovnících a velkém kapru je svérázná varianta motivů, které důvěrně známe z Erbenova Děda Vševěda. Hrdinou příběhu je student, který pilně studuje, ale vždycky propadá u zkoušek. Rozhodne se proto doputovat k Nefritovému císaři a požádat ho o radu. Po cestě přenocuje v  hospodě, jejíž majitel má němou dceru a požádá ho, aby se Nefritového císaře zeptal, jak ji vyléčit. Další zastávka je u zahradníka, který má  nerodící pomerančovník,  a konečně je tu řeka a v ní místo převozníka velký kapr, který se marně snaží uspět v soutěži o přeměnu v draka. Student začne Nefritovému císaři klást otázky týkající se těch, které potkal cestou: kapr se má zbavit perly, kterou má v tlamě, zahradník vykopat poklad pod pomerančovníkem a němá dcera promluví, až potká toho pravého. Ale otázky mohou být jen tři, na studenta už nezbylo. Nicméně se vrací, kapr mu tu překážející perlu daruje, zahradník dá studentovi polovinu pokladu a navíc dívka promluví, jak studenta spatří. Vezmou se, student uspěje u zkoušek a stane se mandarínem u dvora. Služba  druhým  mu přinesla úspěch a štěstí.

I další pohádky mají motivy nám známé, v Hadově ženě se nejmladší ze čtyř sester obětuje za otce  a  je ochotna žít s hadem, z něhož se pak vyklube princ,  Kokos je příběh o podivném dítěti, jako třeba v Boženy Němcové pohádce O bílém hadu.

            Rozdíly ale vězí v něčem jiném, než jsou motivy a dějové sekvence výše uvedeného typu. Většina evropských kouzelných pohádek  vypráví o jednání a činech mladého člověka, který odchází z domova, protože má určitý problém s rodiči – je jako nejmladší podceňován, je sirotek, matka či macecha žárlí na dceru a podobně.  Dospívající tento rodinný handicap překoná, prokáže svou dospělost a proto je na konci většinou svatba.  Jádrem vietnamských pohádek naopak bývá vyprávění o problémech, které rodičům působí potomek, jak a zda rodič dosáhne nápravy a s jakými výsledky. Pohádka O rybáři Truong-chim na samém začátku vypráví o ovdovělém mandarínovi, který měl překrásnou dceru, velice ji miloval a udělal by pro ni cokoliv, aby se jí dobře vedlo. Zkomplikuje to rybář Turong- chi, chudý a mimořádně ošklivý, ale se skvělým hlasem. Princezna poslouchá  jeho zpěv na řece a zamiluje se do něj natolik, že žalem onemocní, když rybář zpívat poblíž jejího paláce přestane. Mandarín pak mladíka pozve do paláce, nechá ho zpívat ve vedlejší místnosti a dcera poslouchá, ale pak jí  otec rybáře ukáže – je po lásce.  Rybáře mandarín  vyplatí stříbrem, ale on se zamiloval a vadí mu ponížení. Ze žalu se utopí a jeho duše vstoupí do santalového stromu. Princezně se pak zjeví v misce, která byla ze stromu vyrobena, a ona se rozplakala s otázkou, zda se s Turong-chimem setkají v příštích životech.

I pochmurným koncem se smrtí některého z hrdinů, a někdy i všech, se řada vietnamských pohádek liší od evropských. Buddhisté ovšem mají onu naději na setkání či nápravu věcí v příštím životě a v  některých příbězích také dlužník v dalším životě splatí svůj dluh, třeba tím, že se  vtělí v buvola, který dlužnou částku  odpracuje.

Vietnamské dějiny a vztah Vietnamu s Čínou se obrážejí v pohádce O nevěstě prince Hoang-chiena. Čínský císař tu podporuje záměr svého syna oženit se s dcerou vietnamského krále, protože doufá, že nastane čas, kdy tímto způsobem připojí Vietnam k Číně. Ohlas života ve Vietnamu v minulosti se objevuje v četných textech,  například v jedné z pověstí je hrdinkou vesnická žena, která je tak chudá, že jí políčko dá jen deset zrnek rýže na den, slepice snese vajíčko každý třetí den a její banánovník urodí jen jeden banán za týden. V jiném příběhu otec a syn po požáru chalupy mají jen jedny kalhoty a střídají se v nich. Když otec zemře, syn mu z úcty dá ty jediné kalhoty do rakve.   Sám potom tráví den po prsa v řece a v této pozici prodává pocestným kraby a ryby, aby se uživil. Celkový dojem z této knížky pohádek je dost smutný, a nejspíš to obráží situace, jimiž procházel Vietnam a jeho obyvatelé.

            Objemná kniha, kterou vydal r. 1974 Odeon v edici Lidové umění slovesné, má název Vietnamské pohádky a jejími autory jsou Iva Zbořilová a Odolen Klindera[1]. Ve vydavatelské poznámce  autoři vyprávějí, jak se sešli ve Vietnamu s cílem hledat a vydat vietnamskou lidovou tvorbu. Odolen Klindera přijel v březnu 1968 jako zpravodaj ČTK a o folklór se zajímal více méně amatérsky, Iva Zbořilová, která přijela  do tehdejšího Severního Vietnamu o pár měsíců později, však byla etnografka z Orientálního ústavu ČSAV a ovládala plynně vietnamštinu. Když o rok později vydával Albatros jejich výběr pohádek pro děti, byli už uváděni jako Iva  a Odolen Klinderovi.

            Vietnamské pohádky obsahují oddíly Pohádky o zvířatech, Kouzelné pohádky, Povídky, Mytologické etiologické pověsti a Historické a místní pověsti, jejich záběr je tedy širší, než napovídá titul knihy. Orientalistická kvalifikace spoluautorky se zřetelně promítla i do poznámkového aparátu, který obsahuje i seznam pramenů, údaje o původu zařazeného textu, v řadě případů s obšírnějším vysvětlením historie fabule nebo některého motivu, slovníček i přehled textů podle národností, které jsou jejich původci.

Zvířecí pohádky se od evropských liší zejména sestavou zvířat, vedle i u nás běžných druhů, jako je vepř, pes, kocour, kůň liška, žába, zajíc, orel, rak, vydra, slepice, hlemýžď a medvěd vystupují tu z domácích zvířat buvol, z divoce žijících tygr, slon, krokodýl, volavka, páv, zoborožec. V ryze výukovém smyslu mohou být tyto pohádky, stejně jako zvířecí pohádky všech vzdálených zemí a kontinentů,  pro menší děti zdrojem poznávání rozmanitosti světové fauny. Jednou z nápadných odlišností od našich zvířecích pohádek je charakter zajíce: na rozdíl od našeho ustrašence je to – podobně jako v některých dalších zemích v Asii -  šibal, který dokáže kdekoho přelstít a mnohdy tím pomáhá někomu v úzkých, ale také dovede být pěkně zlomyslný. 

            Mnohem bohatší poznávání nabízejí pohádky kouzelné. Hrdinou pohádky nazvané Kokos je zakletý princ, který se starým manželům narodí v podobě kokosového ořechu. Příběh je celkem běžný i v Evropě, ale okolnosti, v nichž se odehrává, jsou z našeho pohledu zvláštní a zajímavé. Na královském dvoře slouží četní „služebníci zprava služebníci zleva,“ prostý občan se králi klaní se slovy „Prach chodidel tvých svatých nohou“, ačkoli královský dvůr je ve skutečnosti hospodářství se psy na dvoře, a král svoje bohatství prokazuje vlastnictvím 300 000 buvolů. Hrdina pohádky dostane od krále za úkol nařezat liány a uvázat je buvolům na rohy a přivézt kmínky na opravu dřevěných hradeb. I onen zakletý princ má svůj tajemný palác s kozami, prasaty, slepicemi a psy. Princezna nosí Kokosovi do lesa k obědu rýži, na večer všechny tři princezny vaří večeři, na svatební hostinu jsou pozváni hosté s tím, že mají přinést ulovenou zvěř, kterou pak s královou rodinou připravují. Království je vznešené, ale v podstatě je král jen velký sedlák. Také v pohádce Silák panují podobné poměry: králův syn - bumbrlíček otce ožebračí tím, že dvakrát denně sní celou slepici, jak roste, je to koza a nakonec buvol.  Král tu vlastnoručně kácí strom, aby jím syna zabil!

Opakovaně se objevuje otěhotnění z vody. Dívka se buď v přírodě napije, nebo se vykoupe ve studánce či v jezírku. V pohádce Voňavý vlas se o dítě, které ztratí matku jako novorozeně, postará slon, po jeho smrti z jeho hrobu vyroste kel, a ten se stará dál, nosí chlapci pokrývky a květované látky, chlapec se svou milou nad hrobem bílého slona žádá o svolení k sňatku.

Zajímavou variantou na evropské Popelky je Tam a Cam, s macechou a nevlastní sestrou-ošklivkou. Liší se obdaření dívky, zjeví se jí totiž v kritické chvíli sám Buddha a poradí jí, aby se spoléhala na malou rybičku, krmila ji a ryba je pro ni přátelskou bytostí a dárkyní dostatku rýže. Jenže macecha a její dcera rybičku ze závisti zabijí a snědí. Na Buddhovu radu si Tam uschová kůstky z rybičky a ty ji obdaří nádherným oblečením a koněm, když se ve městě koná novoroční slavnost. Tam cestou ztratí jeden střevíček a na tom místě se v průvodu zastaví slon, na němž jede král, a nehne se, dokud služebnictvo střevíček nenajde a nezjistí, že patří právě Tam. Samozřejmě následuje královská svatba. Ale pohádka má pokračování, macecha a Cam nadají pokoj, Tam pronásledují, zabijí ji a ona se vždy po jejich zásahu proměňuje, zatímco macecha králi vnutí Cam. Ale nakonec se Tam vysvobodí a macecha a Cam jsou potrestány.

Pohádka Osmnáct světců začíná podobnými motivy, jaké známe z evropských pohádek: bohatý muž má koně, který ho jednoho dne varuje, že bude přepaden 18 loupežníky. Na radu koně jim vystrojí hostinu, což je překvapí, a pak je zavede ke koni, který jim vypoví svůj osud (a zde začíná radikální odlišnost): v předešlém vtělení byl jako člověk chudý, jeho nynější majitel mu půjčil peníze, ale on je nesplatil, proto mu po smrti bylo dovoleno vtělit se do koně a onomu muži sloužit. Kůň loupežníky přesvědčí, že se musí kát, což oni učiní a změní se v mnichy, ale zůstane jim jejich podoba a atributy - je to 18 světců, kteří jsou vždy zpodobováni spolu a ve své původní loupežnické podobě. Tyto postavy pocházejí z čínské mytologie.  Do příběhu zasahují buddhové, a navíc je tu mravní naučení a zásadní změna v přístupu k životu. Podobný je zvrat v charakteru postavy mladého zhýralce v pohrádce Nalezené štěstí i pojetí pohádky Záhrobní dluh, v níž někdejší věřitel je na příkaz Buddhy převtělen do dítěte dlužníka, který péčí o ně dluh splácí.

            V oddíle Povídky najdeme příběhy, v nichž dominují reálné vztahy a reálné jednání lidí, a mezi nimi převážně morality, jako je Nalezené štěstí.  Boháč pan Ly měl nezdárného, líného a marnotratného syna. Ve snu mu duch poradil, aby ho oženil s dcerou žebračky. Pan Ly je našel a matku i dceru přijal do svého domu. Oženil s dívkou svého syna, ale ten  pobouřen  odešel z domova. Vrátil se, až když otec zemřel. Dívka však převzala od pana Ly veškerý jeho majetek a v době povodní zásobovala chudé rýží. Přišel si pro rýži i její manžel, ale ona po tři dny zařídila, aby se na něj nedostalo. Ale když po čase přišel k jejímu domu jako žebrák a svou ženu nepoznal, vyzvala ho, aby se stal ve vesnici učitelem a ukázalo se, že pochopil cenu práce a napravil se. Teprve při výročí smrti pana Ly se oba domluvili a stali se konečně opravdu manželi.

            Další moralita Bratři a přátelé vypovídá o konfucianismem zdůrazňovaném pozitivním vztahu mezi členy  rodiny.  Dva bratři, bohatý Kim a chudý De se přátelsky stýkali, ale  vzájemně se velice lišili. Kim bohatě hostil své přátele a pomáhal jim, kdežto bratra De opomíjel. To se nelíbilo jeho ženě Lan. Jednoho dne se Lan manželovi svěřila, že v době jeho nepřítomnosti nechtěně zabila žebráka a je nutné ho tajně pohřbít. Kim se pokusil získat spolupráci svých přítel, ale ti se postupně vymluvili, až bratr De byl ochoten tělo zabalené do rohože v lese tajně pohřbít.  Následujícího dne se ukázalo, že Kimovi přátelé ho udali u mandarína a ten přikázal tělo vykopat. V rohoži byl jen mrtvý pes, Lan totiž nastrojila situaci, v níž se projevilo, jak se liší bratr od zdánlivých přátel.

            O pevných pozitivních vztazích mezi manželi vypovídá příběh Třínožka. Chudá dvojice, manžel odešel do světa, aby našel práci jinde a slíbil, že se do tří let vrátí. Žena na něj čekala sedm let, teprve pak se znovu vdala, ale tři měsíce po její svatbě se první muž vrátil. Brzo na to spáchal sebevraždu, protože nemohl bez ženy žít. Ona skončila stejně, protože zavinila jeho smrt a druhý manžel se napil jedu, protože zavinil smrt dvou lidí. Soudil je  král podsvětí a byl dojat jejich vzájemnou láskou, proto je  proměnil v třínožku, aby byli stále spolu a zůstali v kuchyni, kde dohlížejí na domácí oheň. V těchto příbězích figurují vedle prostých sedláků mandaríni, císařové, studenti i Konfuciův žák, sirotci, chudáci i boháči, hlupáci i lenoši, šibalové, zloději i poctivci.

            Mezi mytologickými příběhy najdeme zvláštní příběh nazvaný Jak vznikly různé národy. Začíná potopou, kterou přežily jen dvě děti, sourozenci Mai a její mladší bratr O. Jak dospívali, pochopili, že nemohu žít v jedné chýši, ale přesto se vždy probudili společně. Způsobil to Nebeský císař, který je donutil, aby spolu plodili děti a zachránili tak lidstvo. Když jejich početné děti vyrostly, rozešly se do světa a založily mnoho národů.

V těchto příbězích vystupují duchové, pomocníci Nebeského císaře, a najdeme tu i variantu čínského příběhu o nebeské přadleně a pasáčkovi.  Jsou tu příběhy jak se z lidí staly opice, jak byl stvořen tygr a obdobné příběhy o buvolovi, hadovi, ještěrce, chrámovém kohoutovi, kukačce, koroptvi, mečounovi, ropuše, krabovi i komárech, ale i o rostlinách, jako je mimóza, orchidej, meloun, ženšen, areka.  A ovšem rýže – Nebeský císař se kdysi rozhodl seslat na zem rýži, aby dala potravu lidem i zvířatům, jen nevěděl, jak velká by její zrna měla být. Sezval všechna zvířata na poradu a všechna navrhovala takovou velikost, která vyhovovala právě jim – od slona přes tygra po medvěda. Ale rozlouskl to mravenec, který navrhl, aby zrnka  rýže byla velká jako on, pak totiž všichni lidé budou nuceni pracovat a vzájemně si pomáhat, a  Nebeský císař to tak  udělal.

Historické pověsti vysvětlují, jak vznikla nějaká stavba, například chrám, nebo přírodní jev, jako je červené zabarvení vody v řece, anebo obřad či zvyk. Hrdinkou Světice s dítětem, jejíž soška s dítětem na rukách je v mnoha vietnamských pagodách, je dívka Thi-Kinh. Byla krásná, měla mnoho bohatých nápadníků, ale odmítla je a vzala si chudáka. Ten ji ale po čase vyhnal, pro mylné podezření, že ho chtěla zabít. Thi-Kinh si oblékla  mnišské šaty a vydávala se za mnicha, ale zamilovala se do ní dívka, kterou odmítnutí rozhořčilo a  pomstila se tím, že po čase přinesla domnělému mnichovi svoje nemanželské dítě. Thi- Kinh pak byla z kláštera vyhnána a vedla bídný bezdomovecký život s dítětem. Nakonec se představenému kláštera ke všemu přiznala, předala mu dítě do péče a zemřela. Pak byla císařským výnosem prohlášena za svatou.

Výbor z Vietnamských pohádek, určený dětem, vydal Albatros pod názvem Pohádky rýžových polí. Obsahují 33  příběhů, převážně kouzelných a zvířecích pohádek.

            S časovým odstupem vyšel ještě Dračí král v překladu Petry Millerové. Podtitul Vietnamské pohádky je poněkud zužující, řada textů  patří do  mytologie nebo  pověsti nebo na jejich pomezí, případně spojuje prvky  mýtu a pohádky. V řadě textů, jimiž knížka začíná, vystupují Nefritový císař, bůh větru, bůh blesku, bůh rýže a bůh země a další mytologické bytosti, převážně z oblasti buddhismu,  ale s motivy konfucianismu nebo taoismu, vliv Číny je tu zřetelně patrný. V dalších dominují praotec, císař a hrdina i historicky doložené osobnosti, především vládci. Slavnostní koláče - král uvažoval, který ze synů by měl být jeho následníkem a uložil jim proto, aby mu přinesli nejlepší jídlo. Devatenáct starších princů přineslo nejrůznější podivuhodná exotická jídla, ale uspěl nejmladší Lang Lieu, který si vyžádal recept od staré chůvy -  koláče z masa, rýže a fazolí. Král ocenil, že to jsou  potraviny místní, vždy po ruce. Král nařídil, aby se s koláči seznámili všichni občané, a od té doby jsou součástí novoročních oslav. Hrdinkou příběhu Bůh deště a tetička pána nebes je žába. Bohem deště byl drak Mua, který žil v jeskyni na skaliscích nad mořem. Byl nespolehlivý a líný, a tak buď nechal déšť nad jediným místem, kde vznikly povodně, anebo o déšť vůbec nedbal a trápil lidi suchem. Žába se rozhodla jednat a přivolala Nefritového císaře, který ji ustanovil dozorcem nad drakem Mua, aby jednal, jak se patří. Závěr knížky tvoří pár zvířecích pohádek.

 

[1] Odeon 1974, edice Lidové umění slovesné, Velká řada

Dálný východ

Dálný východ evamachkova Út, 12/05/2017 - 14:53

Čína

 Na počátku čínské historie jsou „Tři dynastie“ -  Sia, Šang a Čou, které vládly  od  konce 3. tisíciletí př. n. l., tj. od  přelomu mladší doby kamenné a starší bronzové. Jejich centrum bylo na  středím toku Žluté řeky, v severní části Číny, kde  vznikla  konfederace několika menších států, a vytvořil se systém předávání vlády z otce na syna, což znamená vznik dynastií. Podle archeologických  nálezů  se od konce 3. tisíciletí př. n. l.  vznikala na čínském území  města s veřejnými budovami a dynastie Šang  vytvořila  silnou monarchii. Byl vybudován  systém vojenské organizace, zřízen dozor nad produkcí potravin,  rozvíjela se doprava. Vznikl tak státní aparát, k němuž patřili vojáci, kronikáři i řemeslníci. Náboženstvím té doby byl šamanismus. Šamani byli vzdělanci, věštci, léčitelé, proroci, písaři, kněží, důstojníci. Rozvíjela se znalost technologie bronzu, výroba zbraní. Do této doby patří i vynález znakového písma (kolem r. 1200 př. n. l.), který ovlivnil administrativu, organizaci, obchod, zahraniční vztahy, náboženství a kalendář.

Asi r. 1123 př. n. l. nastoupila dynastie Čou, k níž příslušeli především válečníci. Vznikla i nejstarší čínská písemnost Kniha písní  (kolem r. 600 př. n. l.).  

Mezi lety 250 a 200 př. n. l. vládla dynastie Čchin a v té době se uplatnil   konfucianismus  jako oficiální ideologie.  Byly  zavedeny  úřednické zkoušky, vybudovány obchodní stezky, postavena Velká zeď. Místo feudálních vztahů nastoupila centralizace,   právní řád, sjednocena měna, váhy, míry, vybudován systém silnic. Pode dynastie Čchin vznikl název Číny a systém sjednocené země  trval  bez podstatnějších zlomů po dvě tisíciletí, až do pádu císařství na začátku 20. století.

V těchto raných dobách vývoje čínské společnosti ovlivnily duchovní život Číny (promítající se přirozeně i do literární oblasti) tři tradiční náboženství či v mnoha ohledech spíše filozofické a etické systémy. Nejstarší z nich je  konfucianismus, jehož zakladatelem byl  Konfucius (asi 552 – 479). Jeho hlavním principem je  vztah mezi žen – laskavostí, humánností, a li – povinností, spravedlností, čestností, které jsou vzájemně  provázané. Základem učení  je dobrota člověka i uprostřed  krutosti a nespravedlnosti, vnitřní poctivost, chování, které nepodléhá vnějším vlivům. Řádné mezilidské vztahy, zejména v rodinách, slouží jako model pro stát. Taoismus se objevil asi sto let po smrti Konfucia, za jeho zakladatele se považuje Lao-c´. Tao znamená cesta a taoismus se zabývá otázkami nesmrtelnosti a důležitosti zdraví, k němuž se dojde meditací a cvičeními. Základním požadavkem je „konání nekonáním“ -  nezasahovat do běhu věcí a zařadit se do stávajícího pořádku. Buddhismus na rozdíl od obou předchozích směrů nevznikl v Číně a dostal se  do ní v 1. století n. l. Všechna tři náboženství, respektive filozofické systémy, se v literatuře spojují a mísí. Je to možné proto, že všechny tři jsou mírumilovné, humánní a nekonfliktní a kladou důraz na etiku.

Čínský raný středověk představuje dynastie Thang  (518 n. l.), vyznačující se  vynálezem knihtisku a rozkvětem buddhismu, v 10. století za dynastie  Sung  se začalo vyrábět hedvábí a  porcelán. Čínská literatura se zrodila v době dynastie  Čou a její počátek reprezentuje  prvních pět klasických knih konfuciánského kánonu, filozofické spisy. V období Chan vznikala  historická próza, živá byla zejména  editační činnost a  rozvoj poezie.

 

Čínská mytologie

V čínské mytologii chybí rozsáhlá epika typu eposů Homérových, Eddy nebo Mahábháraty, zachovaly se jen fragmenty mýtů ve filozofických, literárních a historických spisech, a to v různých verzích. Existuje např. šest variant stvoření světa, v Nejkrásnějších čínských příbězích Věny Hrdličkové najdeme dva z nich. Jeden vypráví, jak stvořitel Pchan-ku zasáhl do původního chaosu a jak se po jeho smrti tělo přetvářeno v do  Země. Lidé podle této verze vznikli z parazitů na jeho těle. Podle druhého v této knížce uvedeného kosmogonického mýtu uhnětla lidi pramáti Nü-wa  z hlíny. Některé čínské mýty o vzniku světa ale postrádají postavu stvořitele. Existují i čtyři mýty o potopě, která je v čínské mytologii příběhem ovládnutí katastrofy člověkem, jímž se projevují morální kvality válečníka. Chybí tu motiv božské odplaty za provinění lidí i božský zásah. Potopu lidé přežili, ale s nesmírnými obtížemi. Mýty o potopě jsou obsaženy v řadě mytologií, ale  v Číně vznikly  i  mýty o suchu. Objevují se motivy a příběhy božské války, zničení kosmu, druhého začátku světa, zlatého věku. Jsou v nich obsaženy archetypy zachránce, neúspěšného i úspěšného hrdiny, i podvodníka. Nejvyšším bohem byl Žlutý císař,  Chuang-ti, zvaný též Nefritový císař nebo  Vládce nebes.

Typickým symbolem v čínské mytologii je drak (původně had), který má rysy a součásti těl devíti různých zvířat: tělo a šíji hada, hlavu velblouda, rohy jelena, oči králíka, břicho žáby, šupiny kapra, pařáty orla, tlapy tygra a uši buvola. Drak je symbolem požehnání, zdaru a blahobytu, neboť je dobromyslný a přináší déšť. Mytologie rozeznává čtyři kategorie draků – nebeští draci, draci-duchové, zemští draci, mořští draci. Dračí král sídlí v podmořském paláci a má devět synů. Draci se promítají do symboliky císařů a architektury i umělecké výzdoby Zakázaného města.  Je symbolem Číny, která je  Zemí draka.

V čínské mytologii se mísí lidské s božským, fantazie s realitou a v neposlední řadě taoismus s buddhismem. O tom, jak čínská mytologie vstoupila do literatury, píše Anne Birrellová: „Čínští spisovatelé a badatelé během staletí přenesli mytologický repertoár v překvapivě stejném tvaru, v jakém byl poprvé zaznamenán ve starověku. To znamená, že klasické knihy, jež obsahovaly mýtické příběhy, se z větší části zachovaly, a tak se mýty staly součástí písemnictví. Zachovaly se hlavně díky úctě čínských učenců k posvátným a uznaným dílům starověku. Přesto žádný spisovatel ani vydavatel nesesbíral mytologické pasáže z klasických textů a nevytvaroval z nich umělecký celek.“[1] Mýty se dostaly do tisku kolem roku 1000, někdy s výkladem či v dobových proměnách, ale zatímco jsou zapsané mýty literárně fixované, v ústním podání prodělávaly proměny.

            Zmíněná autorka, cambridgeská sinoložka, ve své knížce Čínské mýty konstatuje, že zkoumání čínské mytologie je v porovnání s jinými mytologiemi v počátcích, a výčet jejich publikací v češtině to jen potvrzuje. V její studii je informativní výklad o mýtech uspořádán do kapitol o počátcích čínské mytologie, o kosmogonii a katastrofách, mytických hrdinech a hrdinkách, o bájné fauně a floře. Knížku uzavírá kapitola o pokračování mytické tradice v literárních dílech, která na mytologii navázala  a uplatnila  její prvky.

            Nejobsáhlejší sbírku mytologických příběhů Číny obsahuje publikace Příběhy dračích císařů, které podle původních čínských sběratelů Čou Mej-žu a Ču Wej-chu  převyprávěl slovenský autor Vladimír Ferko, český překlad vyšel v roce 1993. Mýtům je věnována první část knihy Věny Hrdličkové Nejkrásnější čínské příběhy (druhou její část tvoří pohádky a pověsti).

Dva příběhy, Deset sluncí  a Střelec I.,  vyprávějí, že kdysi bylo deset sluncí - bratrů, kteří vycházeli jeden po druhém, každý den jeden, vykoupaný ve slaném jezeře, vyjížděl v kočáru taženém šesti draky, který řídila matka sluncí Si-che. Mladíkům  se to ale zprotivilo, vzbouřili se proti jednotvárnosti svého života a jednoho dne vyrazili na nebe všichni  najednou.  Radovali se a veselili ze své svobody, ale na zemi nastalo peklo. Deset sluncí  najednou spálilo celou zemi. Vládce nebes, děd deseti sluncí, proto vyslal  na zemi Střelce Iho, aby zasáhl. Ten sestřeloval jedno slunce za druhým, ale když už zbývalo jen  jediné, Vládce nebes to zastavil,  protože lidé slunce potřebují.  Střelec I s manželkou Čchang-e už za trest nesměl zpátky na nebesa. Vztah svobody a odpovědnosti, potěšení a řádu; chaos vyvolává neštěstí a to  plodí další  pohromy. Střelec I je také  hrdinou  navazujícího příběhu nazvaného Jak Čcheng-e uprchla na měsíc.  Manželka  Střelci Imu  vyčítala, že jeho vinou musejí  žít na zemi. Střelec I  se proto vypravil k Matce západu, od níž získal elixír – když se o něj podělí s manželkou, budou oba sice na zemi, ale nesmrtelní, kdyby ho vypil jeden z nich,  dostane se sám zpět na nebesa. Čheng-e  se sice domluvila s manželem, že se o elixír podělí, ale jednoho dne to nevydržela a elixír vypila sama. Vznesla se k měsíci, kde se proměnila v ošklivou žábu. Podle jiné veze sice je krásná, ale na měsíci osamělá. Střelec I se ze ztráty manželky nevzpamatoval a brzy ho jeho druhové zabili. Je to o netrpělivosti, neschopnosti se přizpůsobit,  o sobectví.

K významným a pro čínskou mytologii charakteristickým příběhům patří Osm nesmrtelných se plaví přes moře. Čínští nesmrtelní jsou bytosti nadané nadpřirozenými vlastnostmi, původně historické osobnosti různých dob a bájné postavy, které se staly bohy. Žijí na Ostrovech nesmrtelných, ale občas pobývají na nebesích, a každý z nich má svůj atribut – vějíř, meč, tykev, kastaněty, květinový košík, bambusovou tyč, flétnu a lotos. Představují taoistický řád volnosti a bezstarostnosti. Příběh dokumentuje styl čínské mytologie a filozofie,  Nesmrtelní jsou veselí a podivínští a v neposlední řadě nabízejí  exotický typ komiky a humoru.

Kniha Příběhy dračích císařů obsahuje několik desítek příběhů z čínské mytologie, ale styl, jímž je psána,  není příliš inspirativní pro dramatiku, chybí v něm jednání konkrétních osob „tady a teď“, což znamená, že pro uplatnění v dramatické výchově by vyžadovaly  radikální  zásahy, a hlavně  tvořivý, velmi samostatný  přepis.

Středověká lidová vyprávění

Za dynastie Tchang (od r. 618) dominovala literatuře „tchangská novela“ na  fantastické náměty. Byla veřejně vyprávěna hovorovým jazykem a podávala výklad  buddhismu prostřednictvím populárně koncipovaných příběhů. V následujícím období Sung dominovala v oficiálním písemnictví poezie, ale současně se uplatňovala  populární literatura – kroniky,  dobrodružná, zbojnická či  milostná vyprávění, veřejně prezentovaná v  tržnicích a bazarech. Jejími vypravěči byli profesionálové, kteří texty uměli zpaměti a často šlo o úpravy a převyprávění literatury oficiální, přiblížené širokým vrstvám městských posluchačů,  s lidovými postavami drobných obchodníků a řemeslníků, s kriminálními náměty, fantastikou, nadpřirozenem. Na rozdíl od oficiální literatury zde převažovala epika, hovorový lidový jazyk, a prózu často střídaly verše s hudebním doprovodem nebo zpívané. Vyprávění bylo vystavěno  k vyvrcholení příběhu s následnou pauzou, v níž vypravěči vybírali od posluchačů peníze. Později vznikaly z těchto látek i rozsáhlé romány.

Mezi příběhy v druhé části  knížky Věny  Hrdličkové reprezentují tento okruh příběhy založené jednak na příhodách a naučeních Konfucia, taoistické filozofie nebo buddhismu, jednak se zabývají příběhy důležitých postav čínských dynastií a dalšími tématy z čínské historie, včetně zajímavých osobností. Některé obsahují prvky pohádkové nebo pověsťové. Příkladem je Soudce Pao-lung. Tento proslulý soudní úředník žil na počátku 10. století a byl znám svou spravedlností i vůči prostým lidem. Říkalo se prý: Neúplatní jsou jen vládce pekel Jen-wang a vznešený Pao. Jeden z příběhů vypráví, jak byl Pao v pokušení vyhovět císařově matce a odpustit provinění jejímu chráněnci. Ale v poslední chvíli se vzpamatoval a provinilce na místě odsoudil k smrti, přestože riskoval vážné následky - dilema tváří v tvář mocným, spravedlivý se ale nedá zlomit.

Této středověké lidové próze je věnována kniha Jaroslava Průška, zakladatele české sinologie a propagátora čínské kultury. Výběr z těchto textů nazval Podivuhodné příběhy z čínských tržišť a bazarů a poprvé ji vydal  v 50. letech 20. století, existují však i novější vydání. I zde je jeden příběh věnován slavnému soudci  - Jak soudce Pao, Dračí plán, rozsoudil bezpráví. Je to příběh úředníka Suna, který se stal obětí intriky: astrolog mu předpověděl, že zemře ještě téhož dne, a on se večer ve stresu opil a skončil v řece. Na závěr složité historie soudce Pao zjistí, že ve skutečnosti byl Sun  zavražděn svou ženou a jejím milencem, aby se ho zbavili a mohli se vzít. Jak praotec císařů z rodu Čao tisíc mil doprovázel Ťing-Niang je dobrodružný rytířský příběh o princi, který se nabídl, že tisíc mil doprovodí unesenou dívku.  Cestou se střetl s tlupou loupežníků, které hladce pobil. Zajímavé a stále aktuální téma má poslední, dvanáctý příběh Jak se setkal Li, vévoda z Čchienu, v hostinci s mstitelem křivd.  Neslavným hrdinou příběhu je literát a neúspěšný student Fang Te, který má hádavou, mstivou a podezřívavou ženu. Po jedné z hádek odejde z domova a cestou se dostane bez vlastního přičinění mezi loupežníky, kteří ho přinutí, aby byl jejich náčelníkem. Zúčastní se jejich loupežné akce a jsou dopadeni. Soudce Li Mien ale usoudí, že Fang se do toho dostal omylem a spolu s žalářníkem Wangem mu umožní útěk, ale pak jsou sami z funkcí odvoláni. Po nějakém čase Li a Wang putují do jiného města a přitom náhodou narazí na Fanga, který se mezitím stal důležitou osobou. Je soudci vděčný, hostí ho, přátelí se s ním, ale když mu chce dát na rozloučenou dary, jeho žena ho přesvědčí, že všechno byl jen podvod, že ho soudce zachraňoval ze zištných důvodů a proto ho Fang musí zabít. Ale Li a Wang se o tom dozvědí, prchají, a do věci se vloží tajemný bludný rytíř – mstitel, který se hladce přemísťuje a proměňuje a celou situaci posoudí a zvládne.  Li Mienovi a Wangovi předá uťaté hlavy  Fanga a jeho ženy. Jádro příběhu tvoří negativistická, zlá žena a slabošský muž podléhající její demagogii, a v tom je také podnětné téma příběhu.

Všechny příběhy jsou doprovázeny verši, jimiž se zřetelně uzavírá jedna část příběhu, další začíná úvodní větou typu „a nyní budeme vypravovat o…“   V tomto místě byla zřejmě přestávka. Zajímavé je, že některé příběhy obsahují jen krátká čtyřverší nebo osmiverší, která shrnují situaci, jinde mají vlastní platnost. Příběh Bohyně milosti je uveden  více než sedmi stránkami lyrických veršů o jaru a i další text je  prolínán  básněmi.

Kniha je doplněna množstvím poznámek a vysvětlivek, neboť mnohé postavy patří k historickým -  k vládcům, úředníkům  i literátům,  a je uzavřena doslovem Zlaty Černé o této oblasti čínské literatury i o Jaroslavu Průškovi.

Na Průška navazuje po desítkách let publikace Rozmarné a tajuplné příběhy ze staré Číny, obsahující výběr dalších příběhů z téže literární oblasti. V jednom z příběhů čteme: „Tam kde Syn Nebes založil hlavní město, se vždycky shromažďovali talentovaní duchové, kvetla kultura a nádhera okolní přírody a skýtala potěchu srdci.“[2] Jak už bylo opakovaně zmíněno, asijskou literaturu i kulturu vůbec charakterizuje oceňování vzdělanosti, talentu, umění a krásy, krásy lidmi vytvořené i přírodní, a to se týká nejen této knížky a nejen Číny, ale i dalších žánrů i zemí původu. Mnohdy to bylo interpretováno jako záležitost bohatství, popřípadě vykořisťování, jako by šlo jen o boháče paláce, klenoty, skvělé oděvy těch nejbohatších a hlavně vládců. Ale tento ideologický výklad je chybný, jde o hodnoty sdílené všemi či aspoň naprostou většinou vrstev orientálních společností. Ostatně Rozmarné a tajuplné příběhy jsou součástí lidového vypravěčství, které nezná přesné sociální hranice, a také zde jde zpravidla o krásu dívek či krásu přírody.  

Vzdělanec Su Lao-čchüan uzná za vhodné ucházet se o vzdělanou dívku Siao-mej, která sice nebyla oslnivě krásná, ale také ne ošklivá. Oženil se s ní, ale do její ložnice se o svatební noci dostal až po té, když splnil její tři úkoly, všechny tři znamenaly napsat verše podle zadání:  první odpovědět básní na nevěstino čtyřverší, druhý je rébus ve verších a třetí vytvořit vtipnou paralelu k danému verši. Manželství takto odstartované bylo přirozeně velmi šťastné.

U většiny příběhů je v popředí erotika, milostné zápletky, někdy i dost drsné, jako je příběh Dvě jeptišky a prostopášník, v němž se do malého kláštera, kde žijí jen dvě jeptišky, pár novicek věku spíše školního, a jedna umírající abatyše, vloudí sukničkář a vesele tam s jeptiškami hoduje i souloží. Přirozeně to dopadne špatně, vysílený milovník zemře a do věci se vloží jeho manželka a jeptiškám nezbyde, než prchnout a hledat útočiště v sousedním ženském klášteře. Ale i jeho abatyše má partnera,  zběhlého mnicha. Končí to u soudu a na popravišti,  dost drsnými popravami. Poněkud jiný je příběh Kámen mudrců, který se zabývá alchymií a lidmi jí posedlými, jako je bohatý pan Pchan. Ten naletí podvodníkovi, který naslibuje úžasné výsledky a připraví tím Pchana o veškerý majetek, a navíc mu podstrčí profesionální kurtizánu, kterou vydává za svou „druhou manželku“. Ta se nakonec projeví jako snad nejslušnější člověk z celé té party. Na mušku si příběh bere alchymii, která v Číně měla svůj vrchol v stejné době, jako v Evropě

Poslední příběh Dívka bakalář, který knihu uzavírá, je uveden poměrně dlouhým vyprávěním o mladém vzdělanci, který tráví noci se zvláštní ženou žijící v broskvovém sadu. Když se jejich vztah prozradí, zmizí nejen žena, ale i její dům. Posléze se ukáže, že mladík byl milencem dávno mrtvé slavné kurtizány a básnířky Se Tchao, která žila v 8.- 9. století. V milostných příbězích hraje vždy velkou roli schopnost tvořit básně, písemně i ústně, a tato schopnost je v mnoha případech hlavním důvodem zájmu o partnera, někdy i důležitějším než fyzická krása.

Hlavní příběh tohoto vyprávění, který následuje, by bylo možné s trochou nadsázky označit jako středověký čínský feminismus. Uvádějí jej verše:

Ženy vždy střeženy byly v přísném uzavření,

 kdo kdy viděl mladou dívku chodit do školy?

Tahle ve vědě i v boji horší mužů není

A také si sama svého muže vyvolí.

Hlavní hrdinka, původním dětským jménem  Fej-o, dcera velitele místní posádky, chtěla otci nahradit syna. Ovládala bojová umění, studovala v převleku za chlapce a dosáhla titulu bakalář. Na studiích měla dva dobré kamarády a její dilema spočívalo v úvahách, který z nich je ten pravý. Další složitá situace  jí nastala, když na cestě do sídelního města se do ní zakoukala místní dívka a nechtěla za žádnou cenu přijmout odmítnutí. Složitá dilemata se pak začnou řešit, když při pobytu v hlavním městě bydlí v jedné místnosti s  žádoucnějším z obou kamarádů a ten se dovtípí, že je to děvče.  Skončí spolu s jedné posteli a to znamená, že už jsou prakticky manželi. Společně pak dořeší další problém, nutnost očistit dívčina otce, který byl nařčen z finančních machinací. Podaří se to proto, že mladík s doktorským titulem dosáhne snadno u vlády, aby tchánův nepřítel byl přeložen na jiné místo a na vyšší funkci, otec je pak ihned propuštěn z vězení. Druhé dilema, co s druhým kamarádem, jemuž se dívka v tísni a omylem zaslíbila, vyřeší svatba s onou vdavekchtivou dívkou. V příběhu se odkazuje na řadu žen a dívek z čínské historie, které překročily meze v těch dobách stanovených pro ženy, a končí se verši:

Zmužilých žen si svět velmi cení,

o vědkyních ale slyšet není.

Kdyby to dvůr zkusil se zkouškami,

dočkali bychom se překvapení.

Ostatně v těchto příbězích je energických, vynalézavých a chytrých žen a dívek celá řada, ať už svoje schopnosti uplatňují jako kurtizány anebo v jakékoli jiné oblasti.

Pohádky

Omezený přístup k čínské mytologii vyvažují poměrně bohaté zdroje pohádek.  Zřejmě první byla knížka z roku 1911, která obsahovala pohádky čínské a  indické. Také významný cestovatel a japanolog Joe Hloucha (1881-1957) napsal Pohádky slunného východu (1944, nové vydání  2015), obsahující i několik pohádek čínských. Různé výbory (včetně překladů přes ruštinu) vycházely už v 40.  a 50. letech 20. století. Z této doby stojí za zmínku Pastýř a Nebeská přadlena  orientalistky Vlasty Hilské, nejdostupnějšími zdroji jsou však novější  knihy čínských pohádek, zejména Vladislavovy Pohádky ze země draka, nebo Tři zlaté Buddhovy vlasy Dany a Milady Šťovíčkových a Brokátový obraz, pohádky malých národů žijících v Číně, od těchže autorek. V Mladé frontě vyšla sbírka  Jana Cimického Vrch čajové konvice. Nakladatelství Brio vydalo výběr čínských pohádek z různých zdrojů a od různých překladatelů s ilustracemi  Renaty Fučíkové a  Vltavín, specializující se na výtvarné umění, vydal  Čínské pohádky Lucie Olivové s ilustracemi Jana Chaloupka a v tradiční úpravě východoasijské knižní kultury – kniha je tištěna na mimořádně kvalitním papíru, skládaném a svázaném šňůrkou,  a je uspořádaná „od zadu“, tj. opačným způsobem, než běžné evropské knihy. K výtvarné stránce patří i čínské symboly a pečetě a úryvky textu v znakovém písmu.

Podobně jako pohádky jiných asijských národů i čínské se vyznačují velkým důrazem na hodnotu krásy, krásy nejen dívek, ale zejména věcí,  celého hmotného prostředí. Perly, nefrit, brokát, cenné kovy, kaligrafie… čínské pohádky jsou inspirativní pro výtvarnou dramatiku, protože vedle jednání a vztahů osob nabízejí i vnější, dobře zobrazitelnou podobu lidí i prostředí. Knižní vydání jsou zpravidla skvěle ilustrovaná a není ani divu, že vyšly zmíněné knihy čínských pohádek výtvarně koncipované.

Řada pohádek má stejné nebo podobné motivy a dějové sekvence, jaké známe z pohádek evropských, najdete tu například tajemné dívky, které se koupou, hrdina jedné z nich zabaví oblečení a tím ji získá za ženu. Jsou tu i varianty příběhu, který známe jako Tři zlaté vlasy Děda Vševěda  a  četné další. I v čínských pohádkách se mladíci vydávají do světa a plní úkoly, ale na rozdíl od evropských pohádek, kde jsou to mladíci nedospělí a jejich příběh vrcholí dospělostí, kterou symbolizuje svatba, v čínských pohádkách jsou to velmi často ženáči nebo mladíci již schopní založit rodinu a jejich činy a splněné úkoly jsou součástí jejich úsilí o rodinné štěstí.

Některé čínské pohádky zahrnují motivy nebo postavy z mytologie. Typický je příběh Nebeské přadleny a Pasáčka, který najdete ve většině publikací,  jak v mytologii, tak mezi pohádkami. Je to smutně končící příběh lásky prostého vesnického chlapce a Nebeské přadleny, kteří spolu žijí šťastně a mají dvě děti, ale Nebeská přadlena je povolána zpět na nebesa. S Pasáčkem a s dětmi se smí vídat jednou do roka a jenom na mostě přes Nebeskou řeku, (=Mléčnou dráhou), která je navěky odděluje. V pohádce O Králi Zlatoprstu  vystupuje Osm nesmrtelných, k nimž se Wang (= král) přidal, ale neobstál při pokusu dostat se do světa nesmrtelnosti. Získal jen zlatý prst, který z něj učiní zázračného doktora. Jenomže se zpronevěřil slibu, že bude vždy preferovat chudé a potřebné a svou zázračnou  moc  ztratil.

Dvě knihy čínských pohádek lze považovat za reprezentativní v tom smyslu, že jsou vybrány a převyprávěny z literárních hledisek a odpovídají svou skladbou i přístupem k původním pramenům i nárokům kladeným na odborně koncipovanou sbírku klasických lidových pohádek.  Knihu  s názvem Tři zlaté Buddhovy vlasy vybrala, přeložila a sestavila Dana Šťovíčková (1929-1976), překladatelka, pracovnice Orientálního ústavu, spolu s Miladou Šťovíčkovou. Východiskem jejího přístupu k volbě a překladu je odbornost sinologická.  Titulní pohádka Tři zlaté Buddhovy vlasy, zařazená v knize jako poslední, má řadu motivů shodných s Třemi zlatými vlasy Děda Vševěda, a to nejen v tom smyslu, že jde o tři vlasy. Ve vsi žil Jasánek, miloval Duhanku, ale matka mu ji nechtěla dát, protože byl chudý -  ledaže by  jí přinesl tři zlaté vlasy Buddhovy. Jasánek se  cestou  dozví o třech problémech lidí a míst své zastávky. Lstí pronikne do Západního ráje k budoucímu Buddhovi a vytrhne mu tři vlasy a při návratu, podobně jako Plaváček, s pomocí vlasů vyřeší tři problémy a získá dary. Matka Duhanky ale stále klade překážky, nepředpokládala, že Jasánek úkol splní, nakonec mu ukradne zlatého ptáka, kterého cestou získal,  ale proto  zahyne.

Lasturová panna  vypráví jak  rybář vylovil lasturu, z níž vystoupila  panna. Dovezl ji svou lodí na místo, kde žila se šesti sestrami,  lasturovými pannami, a ty  mu za to  darovaly perlový náhrdelník, který léčil „tlustý krk“, onemocnění štítné žlázy lidově zvané vole. Rybář pak léčil zdarma, ale pomoc potřeboval i císař, který navrácení náhrdelníku podmínil splněním dvou těžkých úkolů – složit báseň a najít v moři jehlu. Báseň mladý rybář  složí snadno a s hledáním jehly mu pomáhají lasturové panny.  Nakonec se léčení vyřeší „dlouhým, bílým, pruhem“ v moři, to znamená solí s jódem. Morální hodnoty rybářova chování se tu prolínají s  medicínskou osvětou.

Ryze čínský příběh a motivy obsahuje pohádka  Dračí princezna a San-lang. Aktéry jsou chudý chasník, dračí princezna žijící v moři a její chůva Sépie. Hybatelem  děje je  hra na flétnu, existenční záchranu pro San-langa, princeznu a Sépii, kteří společně utečou z paláce Dračího krále,  jsou zlaté rybičky, které si lidé kupují pro potěchu.

Podivuhodné příběhy tisíce řemeslníků je humorka, v níž  dva kameníci na zimu odešli do světa, aby se uživili. Cestou potkali dva ševce, dvě babky, které šijí, a spoustu dalších dvojic řemeslníků, kteří se k nim přidali. Když jich bylo tisíc usadili se na noc v dutém stromě, všichni se vešli, ale strom zlomil malý chlapec, který šel na dříví. Řemeslníci měli hlad a chlapec jim přinesl knedlíček, byl tak obrovský, že se jím živili dlouho,  až je déšť i s knedlíčkem zanesl na moře. Spolkla je ryba a vysvobodila dívka která rybu ulovila. Vydali se pak na cestu s jejím otcem, ale potkali osoby mnohonásobně větší. Absurdní prvky příběhu, spočívající v konfrontaci osob a věcí různé velikosti.

Dračí chýše  je příběhem  truhláře Čang Siang, který dostal práci u Dračího krále pod mořem. Zápletka spočívá v tom, že po dobu jeho pobytu pod vodou je na zemi zničující sucho, ale Dračí král nechce vyhovět truhláři, který ho žádá  o déšť. Některé pohádky v této knize  patří  do kategorie  vesnických humorek nebo pohádek bytových, jako jsou tu příběhy o líných lidech.

Pro Brokátový obraz vybraly autorky asi dvacítku z padesáti národních menšin žijících v Číně. Sedm pohádek je tibetských, tedy ze země ani ne tak menšinové, jako okupované, dvě pohádky mongolské, jedna korejská (o nich v příslušných kapitolách), ostatní jsou dílem menšin, které nemají svůj vlastní stát a jejich názvy nám většinou nic neříkají.

Titulní pohádka této sbírky je výrazným příkladem toho, jak se liší orientální pohádky od evropských. Základní schéma příběhu je totožné s řadou pohádek evropských: tři synové mají matce přinést vytouženou věc, která ji uzdraví; uspěje nejmladší syn, protože je ochoten podstoupit velké obtíže a utrpení a získá proto onen artefakt, který matku uzdraví. Liší se však motivy, prostředí, postavy a hodnoty, o něž se jedná. Matka je chudá tkadlena, na trhu si koupila za většinu své tržby obraz, na němž je její krajina, ale místo chudých chaloupek jsou na ní pěkné domy. Obraz ji tak uchvátí, že sama upřede brokátový obraz podle oné předlohy a vetká do něj své slzy a krev. Ale když je obraz hotov, odnese ho vítr. Matka začne chřadnout a vysílá syny. Oba starší odmítnou nechat si vyrazit zuby a zapůjčit je koni, který je schopen dostat se na Sluneční horu k vílám, které obraz odnesly. Dokáže to až ten nejmladší, víly si tkají svoje obrazy podle matčiny předlohy a nejmladší a nejpůvabnější vetká do obrazu i sebe. Mladík se vrací, zuby získá zpátky, matka se okamžitě začne uzdravovat, ale současně se chudá krajina proměňuje podle obrazu, a opodál postává i nejmladší víla, která se provdá za mladíka. Oba starší synové skončili jako žebráci a ani se neodváží vrátit se domů. Motivy krásy jsou tentokrát reprezentovány tkaným brokátem a proměnou chudého kraje ve výstavný a celkem bohatý, i když zůstává vesnickým prostředím. 

Naprosto odlišná od evropských pohádek je naopak O mraku, který hledá svého manžela. Zemi vládne autoritativní král, poslouchá ho deset ministrů, každého ministra poslouchá deset generálů a každého generála tisíc vojáků, občané poslouchají vojáky. Krále poslouchá i princezna a král odmítá všechny její nápadníky, zatímco osamělé princezně straka poví, že na vrcholu Oblačné hory žije vojevůdce Bělen, který se nebojí ani krále. Straka je prostřednicí, Bělen unese princeznu a žije s ní šťastně na Oblačné hoře. Ale král lstivě vyláká Bělena a princeznu do svého paláce, Bělena opijí, svážou a hodí na dno moře Žu. Princezna se vydá hledat možnost, jak ho zachránit. Po velkých útrapách se dostane k Větrnému duchovi, který se smiluje a půjčí jí svých sedm lahví, v nichž jsou uzavřeny všechny větry světa. Musí je ale všechny naráz otevřít na břehu moře, aby vodu vysušily a Bělen byl zachráněn. Princezna se vydá k moři, ale na konci cesty je tak unavena, že usne, najdou ji královi špehové a ze tří lahví vítr vypustí, takže na břehu už  zbylé větry nemají tu sílu, Bělena už nic nezachrání a princezna umírá na břehu.  Motivy i konec odlišné, ba  protikladné tomu, jak jsou stavěny evropské pohádky. Zcela odlišný typ pohádky představuje ujgurská O ošklivé ženě – hrdinka kratičkého příběhu, spíš anekdoty, je ošklivka, které nezbývá, než si vzít slepého. Tak dlouho a důrazně ho přesvědčuje o své kráse, až jí na to muž řekne, že kdyby byla tak krásná, jak líčí, těžko by si vzala slepce.

            Autorem Pohádek ze země draka je Jan Vladislav, básník a specialista na převyprávění pohádek různých národů a kultur. Jeho cesta k této knížce i kvalifikace je tedy jiná než Dany Šťovíčkové. Vedle čínských originálů v českých překladech vycházel i z převyprávění a překladů v němčině, angličtině, ruštině a francouzštině. Nicméně v hlavních rysech se obě shodují, a ovšem opakují se i některé příběhy, zejména ty, které jsou pro čínskou pohádku nejtypičtější. Každá pohádka je uvedena komentářem, v němž Vladislav uvádí čtenáře několika příběhy do čínské mytologie nebo převypráví stručně některý příběh s podobnými motivy a dějovými sekvencemi, jako je ten, který následuje.

O dračí princezně je příběh  chudého studenta Liu Ji, který  má dobré vědomosti, ale zkoušky nesloží, protože nemá na úplatky. Smutně se vrací domů ze sídelního města, ale cestou se mu splaší mezek a zaveze ho do neznámé krajiny. Tam potká nešťastnou pasačku – je to dračí princezna, jejíž muž se k ní choval hrubě a vyhnal ji pást nebeské beránky. Student donese její dopis otci - Dračímu králi na dně jezera. Dívčin strýc, šarlatový drak hned odletí ztrestat dívčina manžela a přivést dívku domů. Liu Ji je bohatě odměněn, ale nerad se loučí s princeznou. Zbohatnul, ale vzpomíná na ni. Po třech letech potká žebračku s dcerou, poznává v ní dračí princeznu, ale ona zapírá. Později se dá poznat, chtěla vyzkoušet, zda ji opravdu miluje. Vezmou se a dračí princezna se s Liu Ji rozdělí o deset tisíc let života, takže oba žijí dodnes. Klikaté cesty osudu – na počátku je prohra, neúspěch, ale student pomůže dívce v nouzi a celé její rodině, za to je odměněn, nejdříve bohatstvím, nakonec láskou a dlouhým životem. Tento příběh vyšel samostatně v rozsáhlejší variantě pod názvem Dcera Dračího krále, jejímž autorem byl Li Čchao-wej a převyprávěla ho Dana Šťovíčková. Variantu této pohádky najdete i v jiných publikacích.

            Dokladem toho, jaký význam se v čínské kultuře přikládá výtvarným prvkům a postupům a životnosti výtvarného umění,  je  pohádka O kouzelném štětci. Jejím hrdinou je chlapec Ma Liang, chudý sběrač klestí, který se naučí malovat sám,  klacíky, prsty, uhlíkem z ohniště. Ve snu se mu zjevil stařec, který mu daroval kouzelný štětec. Vše, co nakreslil, hned ožilo a  pomáhal tak vesničanům, když jim něco  potřebného chybělo a všem se dobře dařilo. Ale zasáhl bohatý statkář, který tlačil na Ma Lianga, aby mu nakreslil sedmiramenné důtky, to ale Ma Liang odmítl a nezbylo mu, než z vesnice uprchnout. V sídelním městě to bylo podobné, císař také zatoužil po zázračném štětci a donutil Ma Lianga, aby mu namaloval moře a na něm loď a když doplul dost daleko, Ma Liang jednoduše obraz moře smazal a s ním i císaře.

Ve východních pohádkách se opakuje téma rozdílu mezi lidskou nevděčností a vděčností zvířat,  podobný příběh najdeme i v pohádkách japonských. V pohádce O zvířecí a lidské vděčnosti chudý chlapec Wang Siao dostane od kouzelné babičky papírovou lodičku, která je zázračná, v případě povodně se zvětší, ale nedoporučuje se zachraňovat člověka. Povodeň nastane, chlapec zachrání myši, kočku, psa, hada a roj včel a nakonec člověka. Po opadnutí vody si zvířata jdou po svém, člověk  Čang San zůstane s chlapcem a jeho matkou. Navrhne, že zajistí obživu pro všechny tři tím, že kouzelnou lodičku prodá císaři. Ze sídelního města se ale nevrátí, stane se důležitým hodnostářem. Chlapec se pak vypraví do města, najde Čang Sana a je uvězněn. Ve vězení ho  živí zvířata a had mu dá léčivou bylinu, kterou Wang vyléčí princeznu, přeje si ji za ženu. Přitom se vyjasní, že lodička byla jeho, ožení se s princeznou a Čang San je potrestán.

            Jednu z knížek čínských pohádek koncipovaných výtvarně, obsahuje výběr z řady převyprávění v různých překladech a  ilustrovala ji Renata Fučíková.  V obsahu je u názvů uvedena národnost, která je jejím původcem, jen u Dcery dračího krále je uveden autor Li Tchao-wej. Zvláštní je příběh pohádky Prosťáček Lang a dívka z vějíře. Hrdinkou příběhu je dívka reprezentující tisíciletý kořen ženšenu. Po třikrát ji Prosťáček nechá běžet, aby dožila svých tisíc let, ale dívka za ním přijde znovu a  stane se jeho ženou.  Když jde Prosťáček do vesnice pohřbít urnu svého otce, dostane se do konfliktu s kupcem, který baží po onom tisíciletém ženšenu. Ukradne Prosťáčkovi vějíř s dívkou, dokonce se při zápase  přetrhne malý ženšen – dítě. Teprve když Prosťáček pohřbí urnu otce i dítěte, vše se napraví, dítě se vrátí a  žena přijde, rodina je pohromadě.

Jisté rysy morality má příběh O kameníkovi,  který zatouží být boháčem a víla mu to splní. Ale on za čas pochopí nevýhody této pozice a  chce být raději  vysokým úředníkem,  i v  tom mu víla vyhoví, ale vše se opakuje. Je postupně vesničanem, sluncem, větrem, mrakem a konečně balvanem, který přijdou opracovat kameníci, a tu kameník zatouží být opět sám sebou. Mnoho prožil a zjistil, že všechno má svou dobrou i špatnou stránku

K příběhům o oživnuvších obrazech vypráví pohádka O jednorohém buvolu.  Chudý chlapec si splní touhu, koupí si uhel, nakreslí buvola, který ožije, pak dívku, a když mu ji unese císař, nakreslí okřídleného tygra, který mu pomůže ji osvobodit. Ale i o umění hudebním tu najdeme pohádku, nazvanou O nebeském flétnistovi. Ten flétnista hrál tak úžasně, že ptáci oněměli a lidé se zaujetím poslouchali. Proto ho pozval do svého paláce Král-Drak jako učitele svého syna. Tři roky učil flétnista prince hrát, až zatoužil vrátit se na zem. Na rozloučenou ho princ zavedl do královské pokladnice, ale flétnista si vybral jen koš na ryby a plášť do deště, které se mu budou hodit k obživě. Na zemi se ukázalo, že jsou kouzelné a nakonec se flétnista vznesl na horu Wu-č, odkud navždy hraje a obšťastňuje tím  lidstvo. Další pohádky jsou o slunci, o rudém prameni, o dracích a kouzelných bytostech, o brokátu a zrcadlech.

Cimického Vrch čajové konvice obsahuje pohádky autorské, v doslovu také autor vypráví, jak se s nimi v Číně seznamoval od současníků, asi běžných občanů, ale nezmiňuje žádné etnograficky ověřené zdroje. Ostatně se  pozná i z textu, že nejde o původní čínskou pohádku  navazující na mytologii: drak je u něj nebezpečná stvůra chrlící oheň a požírající lidi, kdežto v čínské mytologii a pohádce to je nejvýznamnější dobrá bytost, zajišťující blahobyt. Zkrátka – opravdu čínské pohádky to nejsou.

Někde na pomezí pohádky, mýtu a snad i fantasy je výjimečné dílo ze 16. století Opičí král,  jehož autorem je Wu Čchung-en (1500-1582). Složité a dlouhé vyprávění o putování mnicha Tripitaky do Indie v doprovodu rošťáckého opičáka Suna  líčí v první polovině knihy  život opičáka Suna v nebeském království, kde tropil své lotroviny a v dalších částech popisuje, jak se  připojil k Tripitakovi a  jak střídavě komplikoval jeho cestu a pak zase mu svými triky pomáhal. Nakonec přesto všechno oba poutníci v západním ráji získali posvátná písma, pro něž se vypravili. Příběh byl – a jistě i nadále bude – opakovaně dramatizován různými formami, včetně televizního seriálu, vzhledem ke svému rozsahu ovšem až po pečlivém výběru epizod.

Korea

            Korea neboli Čoson -  Země jitřní svěžesti, je od poloviny 20. století rozdělena na dva státy, totalitní severní a demokratickou jižní Koreu. Podle legendy první korejský stát založil  Tangun narozený r. 2333 př.n.l.. Historicky je ale Čoson doložen až od 4. století př. n. l. Nejstarším státním útvarem na poloostrově byla Tři království, z nichž nejstarší Kogurjo bylo založeno roku 37 př. n. l. Jeho zakladatelem byl podle legend Čarostřelec Čumong. Tvořily je  Kongurjo spolu se státy Pekče a Silla. V 7. – 10. století se sjednotily jako Velká Silla. Po jejím rozpadu vznikla říše Korjo, podle níž se země dnes nazývá. Ve 12. a 13. století byly zaznamenány  mýty a pověsti z těchto období. V období říše Čoson (od konce 14. století), docházelo k jejímu rozpadu a k nájezdům cizích armád a v roce 1910 Koreu ovládlo Japonsko, které ji ovládalo až do konce 2. světové války.

Pro naše téma jsou důležité dvě skutečnosti. Jednak v  zemi převládá buddhistické náboženství, založené na učení o odměně za dobré skutky a odplatě za skutky zlé v příštím životě, doplněné korejským šamanismem, odvozeným z konfucianismu. Jednak Korea v starověku a středověku byla zprostředkovatelem čínské kultury Japonsku. V její kultuře najdeme proto prvky shodné s oběma nejdůležitějšími zeměmi Dálného východu. Vladimír Pucek v úvodu ke knize Korejské pohádky uvádí, že “příběhy vyzdvihují pracovitost, čestnost, moudrost, synovskou oddanost a úctu k rodičům, soulad a soudržnost rodiny. V základu těchto norem jednání leží „učení o pěti vztazích mezi lidmi“, které se pod vlivem myšlenek Konfucia… rozšířilo po celém Dálném východě…“[3]  Oněch pět  vztahů uvádí v úvodu ke knize příběhů ilustrujících  principy buddhismu Jak se prodavač papíru stal buddhou  její sestavitelka a překladatelka Ivana M. Gruberová: „1. Být věrný králi, 2. Mít úctu k rodičům, 3. Dodržovat sliby dané přátelům, 4. Nikdy neustoupit v bitvě, 5. Bezdůvodně nezabíjet živé bytosti“[4]Mezi  etickými  principy buddhismu  bývá uváděn  i požadavek, aby žena porodila pokračovatele rodu, ale povinností ženy bylo také i jako vdova zůstat věrná manželovi. Odtud vysoký počet pohádek, řešících problém bezdětnosti,

Vodopád Devíti draků nabízí přehled korejské mytologie, historických pověstí a pohádek v převyprávění Vladimír Pucka a Jozefa Genzora. Každý příběh je uveden stručným odkazem na historické kořeny pověsti, osoby, jichž se týká a na další okolnosti.

První příběh, Tangun – Princ santalového stromu začíná Tangunovým dědem, bohem stvořitelem Hwaninem, který měl levobočka Hwanunga. Ten zatoužil po pozemském životě a děd mu to splnil. Hwanung se  usadil  přímo pod korunou santalového stromu a řídil božstva přírodních živlů. Pomohl svými kouzly medvědici, která si přála stát se ženou, a  když zatoužila po dítěti, oplodnil ji. Tak se narodil Tangun. Ten založil město Pchjongjang a vládl v říši Čoson, na sklonku života se proměnil v Ducha hor. Dožil se věku tisíc devět set osm let.

I další příběhy obsahují mýty o historii prvotních státních útvarů v Koreji. V příbězích se vyskytují četné kouzelné motivy. Je tu sestupování z nebes na zem a opět na nebesa, i králové žijící na dně moře nebo řeky; chlapec nalezený pod balvanem, který ronil slzy; spřežení tažené pěti draky; tři víly jménem Vrbový, Liliový a Rákosový kvítek; lukostřelba, jízda na koni a válečnictví; početí skrze podivnou záři a porod obrovského vejce z podpaží Vrbového kvítku, rychlý vývoj dítěte; pomocníci Uvážlivec, Bojechtivec a Mlčenlivec, kteří plní své speciální úkoly. Je tu také hubená herka, která se ukáže být skvělým koněm a zatímco v pohádce je herka hrdinovi dána tajemnými silami, zde si hrdina vybere nejlepšího koně, ale sám způsobí jeho podvyživenost, a to tak, že mu pod jazyk zabodne jehlu,  aby mu král - nepřítel koně nechal – intrika, fígl, jaký v pohádce  jen tak nenajdete. I vznik Tří království je doprovázen tajemnou září, syny zrozenými z vajec a rostoucími hodinu po hodině, i předkové  pocházející z nebeské říše, ale i  chlapec dospělý ve 13 letech, kdy se ženil a nastoupil na trůn. Základem  království, respektive „říše“ Silla,  bylo šest vesnic, jindy základ státu tvořilo devět osad obývaných stovkou rodů o 75.000 obyvatel.

Pověst týkající se království Kogurjo je nazvána Hodong a angananská kněžna. Číňané zabrali část území korejského státu Kogurjo a nazvali ho Angnang. Třetí kogujrský král se rozhodl získat území zpět, problém ale vězel ve dvou kouzelných hudebních nástrojích, bubnu a rohu, které vlastnil angangský vládce a které vždy předem hlasitě oznámily, že se blíží nepřátelské vojsko. Kogujrský král vyslal prince Hodonga, aby se pokusil oba nástroje získat nebo zničit. Princ byl u krále Angnangu vřele přijat a požádal, aby u jeho dvora  směl studovat. Během pobytu marně hledal oba nástroje ale král se rozhodl spojit se s Kogujro sňatkem a oženil Hodonga se svou dcerou. Mladí krásní lidé se vzali a zamilovali se do sebe, ale princ nezapomínal na svůj úkol. Vyžádal si dovolení navštívit svého otce a své ženě dlouho v dopisech předstíral, že otec jim nechce dát požehnání. Nakonec  jí vyzradil i otcovu  podmínku: zničit buben a roh. Mladá žena to provedla, ale její otec ji nechal za to zabít. Hodong se vrátil do Angnangu, když  kogujská vojska zvítězila a dobyla území zpět, ale zámek byl v plamenech a Hodongova žena mrtvá.

Jiný příběh, Tomi a jeho žena,  tentokrát z království Pekče, také končí smutně,  jako příklad konfuciánské morálky. Chudák Tomi, poslední z posledních, měl překrásnou ženu, měla mnoho nápadníků, ale vzala si ho pro dobré srdce. Dozvěděl se o tom král Kero a vsadil se s dvořany, že žádná věrnost není trvalá a vyslal v noci jednoho z dvořanů, aby se vydával za krále. Žena ho ale přelstila, podstrčila mu místo sebe služku-bývalou prostitutku. Král triumfoval, ale brzy se dozvěděl, že byl podveden, rozzuřil se, nechal Tomimu vypíchnout oči a poslat ho loďkou po řece, aby zahynul. Pak se sám pokusil získat jeho ženu, ale ta se vymluvila, že má své dny. Král ji na pár dnů propustil, ale ona nasedla do loďky a našla svého oslepeného muže. Odešli spolu do království Kogurjo a žena se do smrti starala o slepého Tomiho. Jiný chudák z království Pekče,  přezdívaný Bramboráček,  protože neměl k jídlu nic než sladké brambory – batáty, se stal králem Muwangem, který vládl v letech 600 – 644.

Vyprávění o besídce Znějící citery je romantický příběh z království Silly. Na dvoře krále Činhunga, který vládl v letech 540 – 576, působil slavný korejský hudebník Uruk. Jeho hra na citeru kajagum okouzlila princeznu a Uruk ji začal vyučovat. Scházeli se po nocích a zamilovali se do sebe. Služebnictvo rozneslo klepy, které se donesly králi, ten se rozzuřil a poslal Uruka do vyhnanství. Tam ve dne učil mladíky hrát na kajagum a v noci toužil po princezně. Místo, kde vyučoval, dostalo název besídka Znějící citery. Jiný méně nešťastný romantický příběh má název Pegun a Čehu. Hrdiny jsou  syn a dcera dvou přátel úředníků, kteří se dohodli, že se jejich děti vezmou. Pegun ale během dospívání oslepl a otec Čehu zasnoubil s místodržícím Mudžinu. Slepému Pegunovi zůstal jen jediný kamarád Kim Čchon. Ale krátce před plánovanou svatbou Čehu přišla za Pegunem s plánem na útěk, zdařilo se, ale dívku odnášel hromotluk ve službách místodržícího. V poslední chvíli se objevil Kim Čchon, který kamaráda sledoval, aby mu pomohl, a tak milenci unikli.

Příběhy Tří království oscilují mezi mýtem a  historickou pověstí. Důležitými prvky jsou kouzelné bytosti v čele s Dračím králem – víly, duchové, fungují tu proměny osob posmrtné i během života, děti narozené z vejce. Neméně důležitými prvky jsou však i reálné dovednosti, z nichž velmi důležité jsou dovednosti válečnické, jízda na koni, zacházení s mečem a lučištnictví. Důležitá jsou i některá zvířata, překvapí, že mezi  posvátnými tvory jsou i slepice a kohout, ale také kouzelné předměty seslané buddhistickými božstvy na ochranu země -  patří k nim četné hudební nástroje, bubny rohy, flétny, loutny, citera. Vystupují tu mladí synové ze šlechtických rodů, kteří se připravují na službu vládci, na  dráhu důstojníků a úředníků, a to po stránce tělesné, citové i rozumové.

Témata jsou jednak z historie a politických dějů, bojů mezi Třemi královstvími navzájem, ale také převážně konfliktní vztahy s oběma mocnými sousedy Koreje – s Čínou i Japonskem. Ale námětem jsou i stavby, jako je devítistupňová pagoda, nebo život významného vojevůdce. Střídají se tu myšlenky a zásady jak buddhismu, tak konfucianismu. K buddhistickým principům patří mimo jiné vztah k zvířatům -  nezabíjet zbytečně, ale  jen ze závažných důvodů, tj. pro obživu, ale nikdy pro pouhou potěchu z lovu. Konfucianismus zase je založen na etice vztahů mezi lidmi, na věrnosti jak vladaři, tak věrnosti manželské nebo snoubenecké. Zdůrazňuje se etický princip,  nicméně lež za nemorální považována není, je chápána jako důmyslná léčka –  příkladů, kdy kladný hrdina se dostane lží z prekérní situace, je tu několik. Například zmíněná  Čehu  dodrží slib daný otci, že odejde do  Mudžinu, ale domluví se s Pegunem, že na ni Mudžinu bude čekat, aby spolu mohli uprchnout – vlk se nažere a koza zůstane celá.

Příběh s poetickým názvem Krvavá skvrna na mostě Ctnostného bambusu  vypráví drastický příběh učence  a politika  Čong Mong-džua, který žil v letech 1337 – 1392. V jeho době vládl slabý král Kongjang, zcela ovládaný mocichtivým generálem Ri Song-gem, bezohledným vrahem svých odpůrců. Král se podvolil a předal mu vládu a Ri hledal spojence, mimo jiné se pokoušel získat Čonga, ale neuspěl. Zajímavé je, že onen pokus o získání Čongovy spolupráce se odehrál ve verších. Brzy na to byl Čong zavražděn, jeho hlava useknuta a vystavena. Byl zabit uprostřed mostu a zůstala tam po něm nesmytelná krvavá skvrna, a hned druhý den vedle mostu vyrostl bambus, proto most dostal název  Ctnostného bambusu. Další příběh vypráví, jak Ri Song-ge založil říši Čoson a přenesl hlavní město ze severu, z nynějšího Phongjangu, na jih, kde je dnes Soul.

Oddíl O horách, řekách a věhlasných místech Východního moře obsahuje příběhy z Diamantových hor, z kraje kolem bystřiny Nefritového proudu, který tvoří 70 metrů vysoký vodopád Devíti draků (jeden z příběhů převyprávěl Vladimír Pucek i jako pohádku – viz dále). Líčí se krásy této přírody, o níž se doslechli i mniši v Indii a přišli do Jilmové doliny založit klášter, ale než se jim to podařilo, museli se utkat draky, odtud název vodopádu. Založili zde klášter Judžomsa, který byl zničen v roce 1951, během korejské války. Jsou tu dále  příběhy o vdovské věrnosti o žen-šenu,  studentů a jejich zkouškách a poznáte tu mnohé z dějin a života Koreje, ale najdete jen málo možností pro dramatiku.

            V roce 1997 vydalo nakladatelství Aventinum Korejské pohádky Vladimíra Pucka.  Najdeme v nich stejné nebo podobné motivy a postavy jako v pohádkách čínských, indočínských i evropských. Snad v každé kultuře je příběh syna – hada, v našem pohádkovém fondu je to pohádka O bílém hadu Boženy Němcové. Korejský název zní Kurong-dongdong – hadí mládenec. Stará žena celý život toužící po dítěti porodí hada, který je ve skutečnosti mládenec, v tomto případě ne princ, ale učenec, bakalář-literát.  Ožení se s dívkou, která hned po jeho narození rozeznala, že to je Kurong-dongdon, tedy had-muž, a ochotně si ho vzala. Přirozeně o něj přijde a musí ho těžce a zdlouhavě hledat a nakonec o něj soutěžit s novou sokyní, vše dopadne ovšem dobře.

Některé pohádky na první pohled velmi připomínají ty nám dobře známé. Pohádka o obrovské řepě začíná tím, jak chudý sedláček vypěstoval obrovskou řepu a stejně jako v naší pohádce ji musela vytáhnout celá rodina. Ale příběh pokračuje - sedlák ji daroval prefektovi a za to mu prefekt dal telátko, které dostal od jiného poddaného. Pro chudáka to byl dar z nebe, konečně rodina měla vlastní dobytče. Bohatý Lakota mu to záviděl  a chtěl také něco dostat od prefekta, chtěl ovšem víc a tak dával víc -  přivedl prefektovi telátko, ale nedostal rýžové pole, jak se těšil, ale právě tu obrovskou řepu. Mimo jiné je to o tom, že nevyžádané dary prefekt sice  shovívavě  přijme a odmění, ale vůbec o ně nestojí a rychle se jich zbavuje.

Pohádka O chlapci zvaném Půlka názvem a hlavní postavou připomene francouzského Půlkohoutka. Žena otěhotní, když sní dvaapůl jakýchsi zvláštních plodů (tato „neposkvrněná" početí jsou v korejských pohádkách hojná), a narodí se jí dva a půl chlapce, ten nejmladší totiž má jednu ruku, jednu nohu, půlku hlavy, je proto ve vsi znám jako Půlka. Na rozdíl od nafoukaného a líného francouzského Půkohoutka je pilný, srdečný a hlavně je silák. Byl všem ve vesnici pro smích, hlavně starším bratrům, kteří se ho marně snažili zbavit, ale vždycky jejich úklady přestál. Když se vydali  do města na zkoušky, aby se stali úředníky, Půlka šel s nimi a nedal se odehnat. Během cesty se pokoušeli  zbavit se ho, ale  nakonec je zachránil před šesticí nebezpečných tygrů, babice a jejích pěti synů. Odnesl si šest cenných tygřích kůží, o něž projeví zájem boháč Hong. Půlka se s ním vsadí o jeho  o dceru:  když ji Hong uhlídá, získá kůže, jinak Půlka dostane dívku za ženu.  Půlka  nechá Hongovu rodinu i služebnictvo celé noci hlídat, a když se po řadě dnů unaví a usnou, všechny je sváže, dívku unese, a ona souhlasí, že si ho vezme, co jí také zbývá, když byla unesena. Půlka radostí udělá tři salta a stane se z něj pohledný mládenec. Francouzský Půlkohoutek, pyšný, sebelibý, hloupý, skončí jako korouhvička na kostele.

Orientální motivy dominují a pohádce Osm víl z Diamantových hor. Dřevorubec žijící v lese se od jelínka siky, kterému zachránil život, dozví, že nad vodopádem Devíti draků je osm jezírek, v nichž se koupou víly, dcery Nefritového císaře. Dřevorubec  nejmladší vílu  získá obvyklým způsobem, žije s ní, mají tři děti, ale ona pak na něm vyloudí svoje šaty,  vznese se v nich na nebesa a  vezme s sebou všechny tři děti. On se opět na radu jelínka dostane za ní. Musí podstoupit zkoušky, které mu uloží Nefritový císař, ale nakonec to dobře dopadne – jedna z variant pohádky o nebeské přadleně a pasáčkovi.

Název Proč se pes a kočka nemají rádi jakoby napovídal, že půjde o krátkou a humornou zvířecí historiku. Je to však rozsáhlá kouzelná pohádka, v níž rybář uloví kapitálního kapra, z kterého se vyklube syn Dračího krále. Rybář je pozván do podmořské říše, dostane od krále za zachránění syna zlatou perlu která vyčaruje cokoli si její majitel přeje. To vyprovokuje závistivou babici, která zlatou perlu ukradne. Pátrání po perle se ujmou oddaná domácí zvířata, pes a kočka. Perlu se jim podaří najít a získat zpět, ale během záchranných prací se dostanou do sporu, který z nich má jakou zásluhu a co který z nich pokazil a muselo být napraveno, a tak se pokazilo i  jejich přátelství.

            Zábavnou historku obsahuje pohádka Kouzelný džbán: chudý rolník vykopal na poli velký starý džbán a vzal ho domů. Brzy zjistil, že cokoli se do něj vloží, začne se množit. Dozvěděl se o tom místní boháč a domáhal se džbánu, protože prý pole patřívalo jeho předkům. Nakonec šli oba k prefektovi, aby je rozsoudil, a prefekt džbán zabavil pro sebe. Jeho stařičký otec se do džbánu chtěl podívat a spadl dovnitř, sluhové ho vytáhli, ale za ním další kopie staříka, až jich byla stovka.  Hádali se, který z nich je ten pravý a přitom se džbán rozbil. Prefektovi zmizela naděje na rozmnožení bohatství a zbyla mu na krku stovka stařičkých otců.

Do kategorie humorek patří Taškařice pchjongjangského šprýmaře Kim Sondala –je to šprýmař, který dobrým lidem pomáhá, zlé přechytračí, ale nakonec ho napálí slepý Kwon. Jak stařík Pak přelstil raracha  je příběh téhož typu:  rarach  má rohy, je ošklivý a má jen jednu nohu. Jeho slabinou, která umožní staříkovi ho přelstít, je to, že se děsí  dobytčí krve. Pak se ho ale musí zbavit, protože když se s ním člověk kamarádí, začne se mu podobat.

K soudcovským na východě oblíbeným příběhům patří Kamenná socha před soudcem.  Potulný kramář se štůčky hedvábí a brokátu usne v horách, vedle hrobu se sochou. Když s probudí, je tam jen krosna, hedvábí je pryč. Vydá se do města a  stěžuje si u prefekta. Ten svolá soud, nařídí přinést sochu, která je jediným svědkem krádeže, a chová se k ní jako ke každému svědkovi, vyslýchá ji a když ze sochy nedostane žádné svědectví, nechá ji přivázat na lavici a zmrskat. Soudu jsou ze zvědavosti přítomni nejbohatší lidé z města a  smějí se nesmyslnosti tohoto počínání. Prefekt je nechá na den zavřít pro urážku soudu a druhý den je pustí s tím, že každý musí přinést do tří dnů štůčku hedvábí. Snesou skoro všechno, co bylo kupci ukradeno, a ukáže se, že to koupili u obchodníka v přilehlé vesnici. Ten je předvolán, dodá, co ještě chybí a okradeného kupce odškodní.

V pohádkách se spolu s příběhem dozvídáte i mnohé o korejské kultuře, je tu například  v pohádce  Zázračný drahokam  popis  svatby – koná se  v domě nevěsty  a obřad spočívá v tom, že se snoubenci pokloní jeden druhému, pak ještě všem čtyřem rodičům. Tři dny trvají hostiny a pak se novomanžel vrací ke své matce, nevěsta ho hned nedoprovází.  V pohádce Čarovné vějíře jde o prodlužování a zkracování nosu, ale místo ovoce kouzlo způsobují vějíře. Často se tu opakuje motiv ženšenu,  jako v pohádce Oheň planoucí po sedm pokolení.  Nová snacha má problém, vyhasíná jí  oheň, který rodina udržovala po sedm pokolení. Viníkem je mužíček, ženšen,  velký jako tříleté dítě. Rodina ho nakonec prodá za vysokou částku, je to  odměna za udržení ohně po tak dloubou dobu – symbol soudržné rodiny a vztahu mezi předky a potomky.

Japonsko

Podle japonské mytologie  vzniklo Japonsko v 8. století př. n. l.  Na počátku raného středověku Japonci přejali z Číny  i buddhismus. Formálním vládcem byl – a dodnes je – císař, ale fakticky vládl šógun, generál, vojenský správce země. Hlavním městem bylo nejdříve Kjóto, pak Kamakura a v roce 1600 bylo přeloženo do rybářské vesnice Edo, nynějšího Tokia.

Tradičním japonským náboženstvím je šintoismus, který vznikl původně jako   náboženství přírodní a nemá žádného zakladatele. Šintoističtí duchové kami žijí kdekoli a vtělují se do lidí i přírodních jevů. Podle šintoismu jsou příroda a život posvátné a velkou důležitost má skupina, to jest  rodina, spoluzaměstnanci a spolužáci, a člověk má mít na mysli v první řadě prospěch společenství. Lidový šintoismus je spojen s vírou v různé pověrečné praktiky a zvyklosti a s kouzelnictvím. Šintoisté mají mnoho svátků, procesí i dalších veřejných setkání, zejména ve svatyních. Buddhismus je v Japonsku vedlejším náboženstvím a jeho vyznavači jsou především příslušníci vyšších tříd.

V doslovu k Strašidelnému chrámu v horách píše Jan Luffer  o tom, že  Japonsko má  mimořádně rozsáhlou vypravěčskou tradici a nejstarší písemné záznamy se datují k 8. století n. l. Existovala „…dlouhá literární tradice, která žila vedle tradice folklorní a navzájem se obohacovaly; provázanost dramatu, profesionálního a lidového vyprávění; podstatný vliv lidového náboženství; izolovanost Japonska, vedoucí k upevnění vlastních tradic a podpora domácího šintoistického náboženství a mytologie“[5] V češtině se to ale zatím příliš neprojevuje. Ze starých literárních žánrů jsou do češtiny přeloženy nebo převyprávěny ve větším počtu pohádky, pověsti jsou méně časté. Jako s autory se tu setkáme s několika osobnostmi - s cestovateli Barborou Markétou Eliášovou (1874-1957) a  Joe Hlouchou (1881-1957) a s japanology, překladateli, pracovníky Orientálního ústavu nebo vysokoškolskými pedagogy  Vlastou Hilskou (1909 – 1968), Věnceslavou Hrdličkovou (1924 – 2016),  Miroslavem Novákem (1924-1982) a pracovníkem Orientálního ústavu Janem Lufferem. Ale Japonské mýty Kodžiki se k nám dostaly přes Slovensko. Do slovenštiny je přeložil slovenský orientalista Viktor Krupa a český překlad slovenského překladu vydalo slovenské nakladatelství.

Japonské mýty

Kodžiki (v českém překladu  Kronika dávných příběhů)  ze začátku 8. století  vypráví japonskou kosmogonii. Pode ní v počátcích světa, při jeho dotváření, se uplatnili božští sourozenci Izanago a Izanami, kteří se stali manželi a zplodili spolu nejdříve japonské souostroví a pak bohy, ale Izanami se při porodu boha ohně popálila na porodních cestách tak, že záhy na to zemřela. Izanago po ní truchlil  a  vydal se za ní do Jomi, podsvětí mrtvých,  aby se  pokusil o její návrat mezi živé. Ale  podobně jako Orfeus se provinil tím, že se na ni podíval. Na rozdíl od Orfea však spatřil mrtvolu plnou červů, Izanami se proměnila v démona, spolu s dalšími démony Izanagoa pronásledovala a to byl konec manželské lásky a věrnosti. Izanagi pak stvořil tři důležité bohy Amaterasu, Cukijomi a Susanoo. Amaterasu je nejdůležitějším božstvem, božským předkem císařské rodiny, a její potomci sjednotili všechny Japonce. Mýty Kodžiki obsahují i  císařskou genealogii,  v knize najdete seznam všech japonských císařů, příslušníků jediné dynastie, od Džimnu, který na trůn dosedl v roce 585 př. n. l,. až pro současného 125. císaře  Akihita. 

Svá božstva přinesl do Japonska i buddhismus, k nimž patří mimo jiné Džizó, ochránce dětí a lidí, kteří trpí bolestí, ale také vykupuje duše z říše Džigoku. Zlomyslní démoni se nazývají Oni a nejvýznamnějším představitelem hrdinských mýtů je Jamata Takeruo.

Pohádky

Na rozdíl od mytologie jsou japonské pohádky bohatým zdrojem námětů a témat pro dramatickou výchovu a dětské divadlo. Stejně jako ostatní dálněvýchodní pohádky  vypovídají o zcela jiné kultuře, než je evropská. Na první pohled se v nich velmi silně prosazují specifické postavy jako jsou draci, dračí království a dračí princezny, buddhističtí mniši, chrámy a chrámky v městech i v horách, čarodějnice jamamba (nebo jamauba) či důležitost slavení Nového roku jako magického data; ze zvířat tu vystupují opice, liška a jezevec, který je na rozdíl do našeho nerudného samotáře šprýmařem, bůžci džizóové u cesty, ale objevuje se tu také strach a strašení či strašidelnost. Při hlubším pohledu najdeme i velmi podstatné prvky laskavosti a vzájemného respektu a humoru, který je v první řadě vlídnou pobaveností. A Luffer jako výrazný znak japonské pohádky uvádí i jazykové prostředky, jako je zvukomalba, opakování promluv a verše, ale také fakt, že v některých pohádkách se překvapivě vyskytují motivy exkrementů a pšoukání.

            Velmi výrazným rysem je vlídnost, obětavost a ohled k druhým, zřejmě dané jak šintoismem, tak nekonfliktním buddhismem Tyto hodnoty obsahuje v plné míře kniha japonských pohádek, která u nás vyšla v roce 1970 pod názvem Prodaný sen s autory Zlata Černá a Miroslav Novák, druhé vydání z roku 2008 má název Japonské pohádky. Autoři- překladatelé čerpali převážnou část pohádek z knihy  Keigo Sekiho  a několik i od  Morihiko Fudžisawy. Z tohoto výboru z japonských pohádek už byly v předchozím textu mnohé uvedeny, Stařeček který nechával rozkvétat stromy byl zmíněn jako příklad laskavého přístupu  k řešení obtížných životních situací.

 K pohádkám o hodnotě umění a krásy patří i pohádka s nešťastným koncem Bílý jeřáb. Hlavním aktérem příběhu je mladík Čútaró, vždy ochotný pomáhat a dělit se s druhými o to poslední. Zachránil bílého jeřába, který se zraněním uvízl na stromě, a ošetřil mu ránu od šípu. Za čas do domu, kde Čútaró žil s rodiči, přišla překrásná dívka, Oddaná Komači, a nabídla se Čútaróovi za ženu. Pomáhala rodině penězi i prací a v šťastném manželství se jim narodil syn. Pak přišla Komači s nápadem, aby si Čútaró zařídil obchod, ona bude tkát, ale nikdo ji přitom nesmí vidět. Na tři roky se zavřela na půdě a utkala úžasnou látku. Práce ji nesmírně vyčerpala, ale Čútaró látku prodal za dvacet tisíc zlaťáků, za něž si rodina postavila dům. Tchýni to ale nedalo spát a donutila snachu, aby opět tkala a navíc se šla na ni škvírou podívat – u stavu byl bílý jeřáb, který si rval pera z křídel a z nich tkal onu látku, proto Komači hubla a strádala. Jeřáb po tomto zásahu odlétl a brzy zahynul. Čútaró se synem ho pohřbili, pravidelně pak chodili na hrob a vzpomínali na Oddanou Komači. Zjednodušenou variantu tohoto příběhu uvádí Věna Hrdličková v Démonově flétně. Postavami jsou jen stařeček, stařenka  a dívka-jeřáb.

 Truchlivý konec má i Urašima, příběh rybáře, který uloví vzácnou rybku, ale smiluje se nad ní a vrátí ji do moře. Stráví pak jeden den v Dračím království na dně moře, ale když se vrátí na zem, zjistí, že uplynulo 300 let. Dostal skříňku, která mu dá vše, co potřebuje, ale nesmí se otevřít. Úředníci skříňku zabaví a tabu poruší. Urašima prudce zestárne a všechno se zavalí pískem, pod nímž zahynou i nenechaví úředníci.

            K nejznámějším japonským pohádkám patří Momotaró, největší Broskevníček v celém Japonsku. Chlapec Momotaró vyskočil z broskve, kterou bezdětná a po dětech toužící babička vylovila z řeky. Broskevníčka živí dobrou tučnou polévkou a prosnými a rýžovými kašemi, a svými knedlíčky ho také vybaví, když se jako dospělý vydává do světa. Putuje na Ostrov ďáblů, aby ďábly zničil za to, že z ostrova vyhnali lidi, včetně jeho staroušků. Na cestu dostane jen meč a čajník, to jediné, co z původního domova zachránili. Cestou se k němu přidají postupně bílý pes, bažant a opice, všechny Momotaró pohostí prosnými, kaštanovými a ječnými knedlíčky, nejlepšími v celém Japonsku. Společně proniknou do podzemní říše na Ostrov Ďáblů a pobijí je, jejich pevnost zapálí a odvezou si poklady. O činu Broskevníčka se dozví císař a jmenuje ho vysokým hodnostářem na osvobozeném ostrově. Momotaró pak se stařečky šťastně žil, oženil se a jeho generál pes a vojáci bažant a opice je navštěvovali.  Rodinná soudržnost, pohoda dobrého jídla se tu spojuje s obětavostí a risikem pro druhé.

            Mezi rozsáhlé kouzelné pohádky patří Vlkovy řasy.  Akiko je dcera bohatého kováře a stará se pečlivě o domácnost, ale macecha ji nenávidí a poštve proti ní otce, který ji v předvečer Nového roku vyžene z domu. Zoufalá Akiko po marných pokusech někde se uchytit odejde do lesa, aby ji sežral vlk. Vlk přijde, ale s darem, věnuje jí svoje řasy, když se přes ně Akiko podívá, pozná na lidech, jací doopravdy jsou. Zkusí to v městečku a všichni lidé, kteří kolem ní procházejí, mají zvířecí hlavy vyjadřující jejich povahu. Lidskou hlavu má jen mladý uhlíř, který se vrací do lesa k svému milíři. Akiko ho následuje a nabídne se mu za hospodyni. Brzy zjistí, že ze studánky za chalupou neteče voda, ale nejkvalitnější víno, a že kameny, kterými je studánka obložena, jsou ve skutečnosti zlaté valouny. Dvojice zbohatne a zřídí si hospodu, která je brzy proslulá svým kvalitním vínem. Zatím doma macecha,  donucená vést domácnost, zemře a otci se daří špatně, až přijde o všechno. Jednoho dne  Akiko v žebrákovi, který se zastavil v hospodě, pozná svého otce, odpustila mu a on pak žije s ní a s jejím mužem.

            Téma soužití člověka s přírodou obsahuje pohádka Strom na rozcestí. Hanako, dcera chudé vdovy, dochází do práce do městečka a cestou si vždy povídá s kaštanem rostoucím na půl cesty. Když je poražen a postavena z něj loď, Hanako  pomůže ji  spustit  na vodu. Kníže dívku bohatě odmění. Dobrodružství výrobce rohoží  má nejen za hrdinu představitele pro nás neobvyklého řemesla, ale také místo děje, malý chrámek, v němž sedí stará mniška s holou hlavou. Příběh Tajemný hostinec je zajímavý problémem hlavního hrdiny Kiheidžiho, syna bohatého kupce, který je znuděný, zachmuřený a nekomunikativní, takže ani kamarádi, za které všechno platí, o něj moc nestojí. Ale přátelství s Tokubeiem a příhody, které spolu zažijí, Kiheidžiho změní, takže se dovede se radovat ze života a ví, co je těžká práce – podstatný příspěvek k tématu dospívání a hledání vztahu k životu a k sobě samému.

Strašení tvoří velmi dost rozsáhlý tematický okruh této knihy. Velmi nebezpečné strašidlo je v pohádce Jamamba a honák. Honák dobytka odpočívá v horách a přidruží se k němu tlustý chlapeček, který mu sní všechno jídlo. Honák brzy pochopí, že je to jamamba, žravá a lidožravá čarodějnice. Po náročné noci strávené bojem s ní se mu ji podaří přelstít a zabít, najde pak  kosti zvířat i lidí jamambou zahubených, rozhodne se je pochovat, a přitom vykope poklad.

Na rozdíl od jamamby, která je opravdu nebezpečná, je v řadě pohádek strašení prezentováno s humorem a odlehčeností.  Zajímavý je motiv pokladů, které se samy nabízejí a touží po tom, aby byly objeveny a použity, např. v pohádce Devět mnichů, jejíž hrdina Kakiemon a jeho žena Oran žijí z nouze v starém, opuštěném knížecím paláci. Oran se zjevují trojice černých, bílých a žlutých mnichů se svíčkami, kteří jen mlčky a strnule krouží po místnosti. Oran nikomu nic neřekne a nakonec jí devět mnichů  sdělí, že reprezentují poklady, které kdysi majitel paláce zakopal, ale před smrtí už o tom nestihl nikomu říct. Černí  mniši jsou měďáky, bílí stříbrňáky a žlutí zlaťáky. Poklady chtějí na světlo denní a Oran je vysvobodila tím, že nikomu nic neřekla. Teprve pak všechno vyprávěla manželovi a společně pověděli o pokladech knížeti, pravoplatnému majiteli pokladů, který je nechal vykopat a dvojici bohatě odměnil. Tento závěr je pro japonské pohádky typický, dvojice svou informaci o pokladech nezneužije, a právě proto je bohatě odměněna.  Ostatně i v dalších pohádkách jde o poklady.  Marná sláva, chudí lidé na celém světě touží po nějaké kouzelné skřínce či hrnci se zlaťáky, které jim umožní žít důstojně, bez závažných starostí „až do smrti“.

Zajímavý je humor japonských pohádek, setkáte se s ním například v pohádce Jak spolu soupeřili liška a jezevec, jejíž příběh je založen na schopnosti těchto dvou zvířat  přeměňovat se. Hrdiny jsou jezevec Denzaburó z ostrova Sado a Liška Osan z kraje Eha. Když se poprvé v životě setkají, začnou spolu soutěžit a vzájemně se trumfovat. Liška se promění v sochu džizóa, ale prozradí se tím, jak hbitě slupne obětní rýžový knedlíček. Pak se pomění v svatební průvod, kdežto jezevec se  promění v celý knížecí průvod a rozhořčená liška mu navrhne, že se ona v podobný průvod promění další den. Jezevec je zaskočen rozsáhlostí tohoto průvodu, ale jde knížeti sdělit, že v něm poznal lišku. Jenomže naletěl, je to opravdový knížecí průvod, o němž liška věděla, že toho dne půjde. Od té doby jezevec na lišky zanevřel a na ostrově Sado proto žádné nežijí.

V japonských pohádkách najdeme jen velmi málo škůdců a falešných hrdinů, kteří jsou tak typičtí pro pohádky evropské. Občas vystupuje v pohádce zlý zaměstnavatel nebo nafoukaný pán či žárlivá macecha, ale mnohem více je takových postav, jako jsou manželé, kteří o pokladu řeknou knížeti, či stařečci, jako je ten co nechával rozkvétat stromy a činil tím potěšení druhým. Pohádka  Jak si kotlík prozpěvoval, v níž dva kamarádi poklad neobjeví kdežto třetí ano, končí větou: „Protože… byli opravdoví přátelé, přáli Sanemonovi bohatství a společně se z něho radovali a společně ho užívali.“

Celou sérii dalších japonských pohádek převyprávěla Věna Hrdličková v knize  Démonova flétna. O tom, že umění dokáže překonávat i pevné společenské bariéry, vypovídá pohádka Služebník a Jarní švestička: služebník zaměstnaný v domě samuraje zachrání svému pánovi život, a ten mu za to slíbí, že si může  přát cokoli.  Služebník si k samurajovu zděšení přeje jeho dceru za ženu. To je společensky naprosto nepřijatelné a pán se proto  zachmuří, ale slib je slib a  řekne, že záleží na tom, jak to přijme  dcera. Ta napíše báseň mládenci adresovanou, a protože on básní odpoví, vezme si ho.

Nejkrásnější vějíř je příběh ze školy: chudý chlapec je šikanován bohatými spolužáky, kteří ho chtějí  znemožnit soutěží, kdo přinese nejkrásnější vějíř. Ale jeho sestra v noci předělá starý vějíř, je nekrásnější, jako živý, všechno se na něm hýbe, chlapec  je vítězem. Spolužáci to zkusí znovu se soutěží o nejlepší  lodičku, a  opět chudý kluk vyhraje.

Příběh Tři Džizóové vypráví o tom jak  stařeček a stařenka  za poslední peníze koupili rýži a udělali z ní koláčky na obětování bohům. Voda v řece je donesla třem Džizóům, ale oni  je dali hladovým  liškám. O příštím Novém roce Džizóům koupili slaměné klobouky, ale oni je dali rodině poutníků. Ale další rok stařeček se stařenkou Džizóy v chumelenici  zahalí látkou, kterou právě koupili, a největšímu z nich stařeček přidá ještě svou pláštěnku. V noci jim tři Džizóové přitáhnou k domu velký kmen plný zlaťáků – příběh o tom, jak se pomoc druhým vyplácí.

Je tu i několik pohádek s motivy shodnými s pohádkami evropskými nebo přímo s jejich variantami. Proč blesk neuhodí do morušovníku začíná podobně jako Jack a kouzelná fazole, v pohádce Tesař a čert musí hrdina uhodnout tajemné čertovo jméno podobně jako v evropském Dupynožkovi. A pohádky s názvy  Proč je mořská voda slaná  a Paleček  ani není nutné komentovat.

            Řádku pohádek z Prodaného snu i z Démonovy flétny lze najít i v Strašidelném chrámu v horách. Je tu Momotaró i Urašima, Paleček, stařeček rozsévající popel, kočičí ráj i  jeřábí žena a řada dalších, ale na rozdíl od obou předchozích knížek jsou vyprávěny velmi stroze, jen základní schéma příběhu. Čtenářsky jsou celkem nepřitažlivé, ale v dramatické práci mohou posloužit buď nabídkou některých motivů a možností kombinací, anebo pro toho, kdo se nechce přidržet autorské interpretace postav, jejich emocí a situací a tedy i tématu, ale může a dokáže se svou skupinou to vše dotvořit podle vlastní koncepce.

            Kniha obsahuje pověsti i pohádky a pohádky jsou rozčleněny do tří skupin – kouzelné jsou zařazeny pod názvem Kouzla, dobré a zlé síly, nadpřirození hrdinové.  Zvířecí bajky jsou velmi podobné všem ostatním, ovšem až na skladbu zvířeny i charaktery jednotlivým druhům přičítané (jako zmíněnému jezevci šibalovi). A konečně jsou tu i novelistické pohádky souhrnně nazvané Vtip a hloupost, dobré a špatné vlastnosti. Hloupost je všude na světě stejná, ale okolnosti se liší. Jeden příklad: Obraz v zrcadle. Hrdina příběhu v hlavním městě Kjótu objeví podivuhodnou, jemu neznámou věc – zrcadlo, a spatří v ní svého nebožtíka otce za mlada. Zrcadlo koupí a doma se k němu potají chodí těšit s tatínkem. Manželce je to divné a objeví, že ve svém úkrytu má mladou pěknou ženu. Hádku způsobenou domnělou nevěrou řeší holohlavá mniška, která případ uzavře s tím, že manželova milenka se kaje a stala se jeptiškou, kterou si proto odvádí do kláštera. Tento příběh mimo jiné nabízí i téma identity a sebepoznávání. Některé z příběhů mají i velmi drsný humor, založený na domnělém lidojedství či vypouštění větrů.

            Kniha je zajímavá i celým uspořádáním, je vybavena komentáři o původu jednotlivých příběhů, slovníčkem (i četnými japonskými výrazy v textu), a bohatou bibliografií, včetně soupisu všech českých vydání japonských pohádek a pověstí; nejstarší zaznamenaná publikace je z roku 1907, jsou to  Japanské pohádky Bohumila Kliky.

Pověsti

            Druhá polovina Strašidelného chrámu v horách obsahuje pověsti rozdělné do pěti kapitol. První má název Chrámy, mnichové a porušené zákazy, druhou kapitolu obývají Monstra a démoni, třetí Přízraky a duchové mrtvých, čtvrtou Siláci a samurajové a pátá obsahuje Podivuhodná místa. Ve všech kapitolách výrazně převažují krátké příběhy, spíše zprávy, většinou o jedné situaci, jak je obvyklé i u pověstí evropských. Ale japonské pověsti se od českých i dalších evropských výrazně liší, a to už skladbou námětů. Například historické pověsti zastupují pouze příběhy historicky doložených soudců, jak ještě uvidíme ve výběru příběhů o soudci Ookovi, a samozřejmě tu nejsou ani takové typy pověstí, jako  pověsti erbovní a o pokladech jsou tu jen jednotlivé příběhy zařazené do některé z výše uvedených kategorií. A samozřejmě se liší postavy – protagonisty japonských pověstí jsou vedle vesničanů kněží, mniši, bůžci a svatí, a démonickými postavami jsou pavouk, mluvící ryba, tykev, lišky, jezevci, vlci a kočky, mrtví a jejich dvojníci. Jednou z mála shod jsou obři a domácí bytosti, škodící kappa, který se může vtělit do novorozence, někdy se vyskytnou i dobří duchové. Zcela specifičtí jsou samurajové, ale také podivná místa, kde se pověsti odehrávají. Zatímco v českých pověstech jsou to často hrady, v japonských chrámy.

            V příběhu Horský duch a slepý loutnista slepec z nouze přenocuje pod širým nebem v horách. Osloví horského ducha a zahraje mu na loutnu, duchovi se to líbí a vyžaduje další hru. Krátce na to slepci nějaký člověk přinese plný podnos jídla, a když se slepec nají, kdosi ho osloví a vyzve, aby se podržel jeho toulce z kožešiny, a vyvede ho do vesnice. Tam se dozví, že horský duch vyzval vesničany, aby loutnistovi donesli jídlo do hor, a ten, kdo ho vyvedl z lesa, byl vlk – vtělení horského ducha. Jezevec Dankuró  žil v jeskyni blízko hradu. Když byl hrad dobyt a opuštěn, jezevec si z něj odnesl cenné nádobí a další cenné předměty a ty vesničanům, kteří se ocitli v nouzi, ochotně půjčoval, pod podmínkou že věc zase vrátí. Když to jeden vesničan nedodržel, jezevec se urazil, přestal věci půjčovat a naopak začal škodit úrodě na polích. Příběh Strašidelný chrám v horách: mnich přenocuje v horském chrámu a noční návštěva mu hraje na šamizen (japonská loutna), přitom mnich pociťuje, že ho někdo škrtí. Příšeru zasáhne polenem a usmrtí ji.

            Příklad pověsti z prvního oddílu – Domácí božstvo Okuniai-sama: Boháč Abe uctíval Okunai-samu, který pečuje o osud rodiny.  Když jednoho roku neměl dost pracovníků, kteří by obdělávali rýžová pole, připojil se k nim cizí malý kluk, který pilně pracoval, ale nikdy s nimi nejedl a nespal. Jednoho dne našli na verandě blátivé stopy (rýže se pěstuje ve vodě) a v oltáři našli sošku boha od pasu dolů zablácenou.

            Příběhy s duchy mrtvých jsou opravdu děsivé, například Krvavý rybí salát – v rodině starosty nachystali na Nový rok rybí salát na starobylém talíři, služka talíř omylem rozbila a hospodář se na ni rozkřikl. Dívka skočila do studně, a od té doby se tento salát vždy zabarvil krví, proto ho přestali dělat. Mezi silácké historky patří Tametomův věrný pes. Prchlivý hrdina Tametomo  putoval do jiné provincie a na cestě se se svým sluhou i věrným psem zastavil na místě se skvělou vyhlídkou. Najednou pes začal štěkat a skočil po svém pánovi a ten mu okamžitě utnul mečem hlavu. Ale hlava se vznesla do výšky a zakousla velkého hada na borovici. Tametomo zahubil svého psa, věrného ochránce i po smrti.

            Motiv odkládání starých lidí, objevující se  v některých evropských pohádkách a také v následujících příbězích o soudci Ookovi, je základem příběhu Hora opuštěných starců. Je to pověst o tom, že za starých dob bylo zvykem lidi přes šedesát nechat v opuštěné krajině (v poznámkách k této pověsti najdete odkazy i na jiné varianty příběhu). V tomto příběhu dva synové nesli otce na jakousi horu a stařec cestou lámal větve stromů u cesty. Synové ho nechali na hoře a vydali se domů jinou cestou, ale zabloudili a vrátili se na vrchol k otci. Ten je pak dovedl podle svých znamení zpátky domů. Ukryli ho a vyplatilo s jim to, pán požadoval, aby někdo vyrobil provaz z popelu. Otec svým synům poradil, jak tento úkol splnit, oni pak pánovi přiznali, že otce schovali. Pán pak  nařídil, že nikdo nesmí staré lidi zapuzovat.

Mezi pověsti patří i Příběhy o soudci Ookovi Věny Hrdličkové, v novějším rozšířeném vydání pod názvem Rozsudky soudce Óoky. V původním vydání v Albatrosu byla kniha zařazena do edice Z pohádky do pohádky a jako pohádková je v praxi knihkupectví a knihoven, většinou prezentována. Historické pověsti to jsou ale zcela nepochybně, chybí v nich jakýkoli náznak kouzel nebo nadpřirozených bytostí a soudce Óoka je historickou osobností. Žil v letech 1677 – 1752 a byl nejprve soudcem v Jamadě a po pár letech byl jmenován vrchním soudcem a starostou v Jižním městě hlavního města Eda.  Podrobněji se o tom dočtete jak v předmluvě Věny Hrdličkové, tak v jednotlivých příbězích. Získal si širokou popularitu tím, že zrušil používání mučidel při vyšetřování a hledal ověřené a ověřitelné důkazy – věc na přelomu 17. a 18. století v Japonsku nevídaná. Jeho rozsudky, ať už historicky doložené nebo smyšlené, jsou založeny na snaze odhalit skutečnou pravdu a potrestat skutečného viníka, čehož soudce dosahuje neobvyklými úvahami, překvapivými postupy a výsledky.

            Příběhy o Ookovi se už v dramatické výchově několikrát osvědčily, popsán je například projekt Óoka a urozený pytlák, realizovaný s dramatickým kroužkem při ZŠ v Bechyni.[6] V příběhu Loupež ve starožitnictví je pachatel loupeže poměrně brzy dopaden, ale u soudu se přestavil falešným jménem. Óoka nechal jednání proběhnout, jakoby mu věřil. Až když lupič odcházel, znenadání na něj zavolal jeho pravým jménem, a lump se prozradil. Pozoruhodný je svými protagonisty příběh Óoka a dva poctivci.  Chudý řezbář Saburobei ztratil peníze, které dostal za práci. Balíček s penězi našel jiný chudák, prodavač nudlí, a protože na balíčku bylo řezbářovo jméno, začal majitele peněz hledat. Trvalo to tři dny, kdy nemohl sám vydělávat, až Saburobeie našel. Ale ten odmítl peníze přijmout s tím, že patří nálezci. Vznikla z toho vášnivá hádka, nudlař trval na tom, že peníze patří řezbáři, který si je vydělal, řezbář naopak trval na tom, že patří nálezci. Rozsekl to až soudce Óoka, který užasl nad tím, že má před sebou u soudu dva poctivce. Vytáhl vlastní zlaťák a přidal ho ke třem, o které šlo,  rozdělil je na polovic, protože oni tři, on a oba poctivci, přišli každý jen o jeden zlaťák. V příběhu Kouzlo proti zapomnětlivosti lichvář přijal od chudé vdovy do úschovy jejích 500 zlatých a pak to popřel. Před soudem, k němuž došlo až po deseti letech, tvrdil, že si to nepamatuje. Soudce mu přikázal, aby přiložil k sobě oba palce a ty mu spoutal páskou s pečetí. Lichvář tím byl zcela vyřazen z práce, ale i z nejběžnějších úkonů, a skutečně se mu paměť dokonale vrátila.

            Příběh Zloděj, který uklízel je zařazen jenom v novějším, rozšířeném vydání s názvem Rozsudky soudce Óoky. Je to příběh chudého nádeníka Risukeho, na kterého žena před Novým rokem naléhá, aby sehnal  aspoň tři rjó, i kdyby měl třeba  uklízet. Na Nový rok musí být splaceny všechny dluhy a také je třeba připravit sváteční jídlo a dát dětem dárky. Risuke bloumá městem, až najde otevřené dveře bohatého domu, uvnitř nikdo, ale je tam neobyčejný nepořádek –  a před Novým rokem musí být ze zákona (!) pečlivě uklizeno. A tak se dá do pečlivého úklidu a po chvíli se k němu připojí malý synek majitele, který ve hře rozbije cennou vázu. Risuke je přistižen a považován za zloděje a dokonce únosce dítěte. Případ přirozeně končí u soudce Óoky a od soudu odchází Risuke, v jehož prospěch svědčil onen malý chlapec, dokonce s šesti rjó. Vedle morálního tématu se tu nabízejí náměty týkající se  zvláštních  novoročních zvyklostí a pravidel.

            Využití těchto příběhů v interní práci v dramatické výchově umožňuje nejen řešit etická dilemata a zabývat se lidským chováním, ale také poznávání japonské kultury a prostředí, jejich historickými okolnostmi a spojit tak osobnostní a sociální výchovu s poznatkovým učením. Jsou tu poznatky o sociálních poměrech v starém Japonsku, o organizaci státní správy, o povoláních a řemeslech té doby, ale i o náboženských praktikách a osobnostech i postojích.

 

[1] Anne Birrellová: Čínské mýty, s. 64

[2] Rozmarné a tajuplné příběhy ze staré Číny, kapitola Dvakrát zemřelá, s. 138

[3] Korejské pohádky, s. 11

[4] Tamtéž, s. 9

[5] Strašidelný chrám v horách, s.224

[6] Autoři projektu: František Oplatek, Kateřina Oplatková - Rezková a Vendula Kecová, in:  Projekty dramatické výchovy pro straší školní věk, Portál 2013,

Bez hněvu a nestranně aneb K čemu je dobrá stará epika

Bez hněvu a nestranně aneb K čemu je dobrá stará epika evamachkova Út, 12/05/2017 - 14:58

Leckde se dočtete, že látky pro dramatickou výchovu i dětské nebo mládežnické  divadlo je možné hledat kdekoliv. To je sice pravda, ale nelze brát látku kteroukoliv. Zdrojem látek  může být literatura nebo jiné druhy umění, publicistika a zpravodajství, osobní zkušenost či kdesi vyslechnutá historka. Ale musí mít určité vlastnosti a vztah k cílové skupině. A tím se zabývá dramaturgie, ať už jde o dramaturgii inscenace, anebo lekce, dílny, jakékoli aktivity v dramatickém oboru.

        Dramaturg je člověk, který se zabývá literární složkou dramatu a jeho převodu  a z písemné podoby do jevištního jednání. V profesionálním divadle je to zpravidla specializovaný odborník, zabývající se jen touto složkou a její koordinací se složkami ostatními. V dramatické výchově a dětském divadle je to  učitel, vedoucí souboru či kroužku, člověk, který má na starosti i všechno ostatní a koordinuje jen sám sebe, svoje vlastní aktivity. Musí tedy být náležitě připraven, ale také disponován svými schopnostmi. Nepochybně existuje i talent pro dramaturgii a položme si proto otázku, co psychologie o schopnostech, nadání a talentech ví. V obecné rovině (divadelní talenty nejsou psychologicky prozkoumány) zjišťuje, že základem vzniku talentu je proces učení a kontakt s daným oborem, a proto se nedá dopředu říct, zda ho člověk  MÁ nebo NEMÁ, jako má nebo nemá blond vlasy či velký nos. Talent, respektive jeho míra u každého jedince, se projeví až při studiu a v praxi. Někdy se také talent definuje jako schopnost rychleji a efektivněji než druzí se dané aktivitě učit – nedá se sice učením získat, ale učením se začne projevovat[1]. Důležité tedy jsou naučené dispozice, speciální vědomosti a dovednosti, systematické cvičení a praxe a motivace. Ale je otázka, co tvoří či může tvořit speciální dramaturgické dispozice. Vliv nepochybně mají:

  • Čtenářství a čtenářská gramotnost,  zájem o čtení a knihy, vnímavost a záliba ve čtení,  znalost literatury, porozumění literatuře, zejména pokud jde o literaturu pro děti  a mládež. V každém případě je nutné číst a číst,  nejen proto, že stále vycházejí další a další knížky. Něco si člověk pamatuje z dětství, ale moc toho nebývá, protože to během dospívání zapomene a potlačí, a i u toho, co si pamatuje, často není schopen  uvést autora, a tedy to i vyhledat v knihovně, natožpak to nějak zařadit.
  • Znalost teorie literatury, resp. jejích základů, schopnost rozeznávat aspoň epiku, lyriku a dramatiku, hlavní žánry literatury, něco vědět o výstavbě. Ve škole  se většina toho  neučí.
  • Znalost vývojové psychologie, povědomí o tom, jak se vyvíjejí typy myšlení u dětí,   a také zkušenost se vztahem dětí a určitých žánrů nebo typů literatury, témat atp.
  • Vědět, co je situace vůbec, mezilidská a dramatická speciálně, co je jednání a chování, co je děj, obyčejný či dramatický.
  • Zcela specifická schopnost „vidět“ při čtení, tj. vizualizovat si v představě to, co je verbální, a odtud jít k představě, zda se hodí či nehodí a jak se s tím dá dramaticky naložit, jak to transformovat do metod, čili také metody znát.
  • Tvořivost, zejména schopnost transformace a restrukturalizace, tj. schopnost z textu vybírat podstatné, k tématu směřující, obsahující situace a jednání, nebát se „sáhnout“ do textu, tj. umět vypouštět na jedné straně a rozvíjet na druhé.
  • Zcela nezbytná je vyšší míra emoční inteligence, zejména schopnosti rozeznávat a ovládat vlastní emoce a rozeznávat kritický pohled na text od vlastního estetického vnímání a vztahu k textu, jinak řečeno, vědět, že když se mi něco líbí a oslovuje mě to, ještě to nemusí být vhodné pro daný účel.
  • Intuice  nepochybně hraje významnou roli, ale nejúčelnější je intuice fundovaná, která znamená,  že člověk se rozhoduje a vybírá  náhlým vhledem, ale na základě toho, že je v dané věci dobře vzdělán a má to natolik zažité, že se mu to okamžitě v hlavě „sepne“.

Ale u talentu dramaturgického se určitě uplatňují i četné další momenty, které by spolu těmi výše uvedenými měla psychologie hledat a popsat.

Jestliže se chceme zabývat aktuálními tématy, je možné volit dvojí přístup: buď problém pojednat v jeho konkrétní, aktuální podobě a směřovat přímočaře k hledání správného, dobrého, žádoucího řešení, anebo jej prezentovat s odstupem, na příběhu odjinud a z jiné doby, řešit jej v jeho podstatě, kterou lze pojímat bez hněvu a nestranně, „sine ira et studio“, jak to vyjadřovali staří Římané, to znamená objektivně a bez předsudků a učit tak vnímavosti k druhým a toleranci.

Příkladem mohou být dvě rozvíjející se formy participačního divadla určeného primárně dětem. Přímočarý přístup volí boalovské Divadlo fórum, změřené přímo na hledání řešení konkrétního, aktuálního a živého problému. Edukativní funkci naplňuje skrze rozhodování, neboť řešení volí diváci. Tento postup je vhodný v těch případech, že aktéři sami pociťují problematičnost věci a kladou si otázky, na něž neznají a ani se nedomnívají že znají řešení.

Druhý přístup reprezentuje divadlo ve výchově (a vzdělávání!), anglickou zkratkou T.I.E., které umožňuje spoluúčast diváků na tvorbě a na kladení otázek a odpovědí na téma, ale zachovává si vedle edukativní funkce i funkce umělecké. Dovoluje odstup od problému,  jeho nahlížení z objektivních hledisek a zprostředkování skrze metaforu, ale také dává divákovi možnost, aby si látku zpracoval a možná i dlouhodobě zpracovával samostatně, docházel k pevnějším a jasnějším postojům s širší platností. Umožňuje  pracovat s paralelností situací a problémů z minulosti či vzdálenosti. To umožňují a podporují právě látky literární, a  látky „staré epiky“ velmi zřetelně.

Nejnápadnější příklad: migrace je dnes snad nejaktuálnější téma Evropy. Jak by asi dopadlo strukturované drama, které by vyšlo ze znalostí o tom, jak a proč migranti putují z Turecka přes Řecko a západní Balkán do Německa, Švédska, Británie… Jednak jsme všichni informováni jen zčásti, jednak – a to je v pro volbu přístupu nejdůležitější – máme  přesto všichni na věc jasný a většinou i nezvratný názor. Putování Aeneovo, které napsal a zbásnil před víc než dvěma tisícovkami let Vergilius, pojednává o tomtéž: lidé vyhnaní z domova válkou a okupací hledají nový domov, a když jej po útrapách najdou, nejsou vítáni. Názor si v tomto případě vytváříme v průběhu činnosti a máme příležitost vidět situaci očima všech zúčastněných stran. Nebo si vezměte osud židovského národa: válka a okupace jej vyhnala z domova na Blízkém východě, migrovali do Evropy a přinesli si jiné náboženství, jinou kulturu, jiný vzhled a jiný oděv. Výsledkem bylo staletí trvající  nepřátelství, projevující se ghetty, pogromy,  které došlo až k Osvětimí. Židé ovšem i při své odlišnosti přinesli euroatlantické kultuře nesmírné bohatství tvorbou vynikajících jedinců, umělců, vědců.

„Stará epika“, v první řadě mytologie, jsou látky, které po staletí tvořily námětový základ umění, nejvýrazněji snad dramatu a výtvarného umění, ale dnes by po nich sotva sáhl některý umělec, který tvoří pro dospělé. Nejvýš by vzal za základ svého autorského  díla postavu, motiv, téma a zpracoval je volně. Existuje například několik moderních variant příběhu, přesněji řečeno tématu Antigony. Dospělí dnes řeší jiné problémy, zajímají se o psychologii postav, o složitosti a nepředvídatelnosti v mezilidských vztazích, o neobvyklosti, vybočení a dokonce i zrůdnosti lidského chování, o problémy globální, politické, filozofické. Ti duchem prostší naopak se zajímají o zjednodušená a populární schémata lidského života. Ale děti a dospívající, vstupující do života a seznamující se se základy lidského života a lidskosti vůbec, řeší problémy, které se – byť v jiné vnější podobě – velice blíží nebo přímo jsou totožné se základními otázkami, kterými se zabývá „stará epika“. Ta navíc prezentuje věci v jejich konkrétní jevové podobě, viditelným jednáním a chováním, přehlednými, základními situacemi a z nich se odvíjejícími ději.

Porovnáte-li si postavy a příběhy různých mytologií, pohádek, pověstí a dáte-li vedle sebe jejich témata, převládající náměty a postoje k životu, které se činy postav projevují, zjistíte nebetyčné rozdíly. Ale jedno je všechny spojuje, a to je řešení základních životních otázek, které přináší život stále, v každém historickém období, a které bohužel zavaleni bohatou a pestrou současností, v běhu života zpravidla neřešíme. Dramatická výchova je příležitostí zastavit se a zamyslet nad smyslem života a položit si, případně i podle možnosti zodpovědět, některé základní otázky. Ty etické, které naše doba zatlačuje do pozadí ekonomií a v lepším případě je zužuje na zákony, jsou nejnaléhavější a pro dospívající nejdůležitější ze všeho. V nich je obsaženo jádro toho, v jakého dospělého mladý člověk doroste.   

A na závěr ještě jednu poznámku k dramaturgii dramatické výchovy: je nutno ocenit a poděkovat některým nakladatelstvím, která se vydávání knížek z této oblasti věnují soustavně, kvalifikovaně a se zřetelným zájmem. V první řadě je to Albatros, který za dobu svého působení vydal nespočet knížek pohádkových a pověsťových, ale také (a v tom byl ojedinělý) vydával edici Obnovené obrazy, která byla věnována převyprávění právě „staré epiky“. Dalším býval Odeon se svými edicemi lidové prózy, soubory pohádek přeložených nebo převyprávěných nejkompetentějšími vypravěči a překladateli a vybavené poznámkovým aparátem. A konečně pro roce 1990 je to nakladatelství Argo, které má velikou zásluhu o vydání nejrůznějších okruhů starých a lidových próz z celého světa, všech kontinentů, všech žánrů a podžánrů. Bez jejich práce by nebylo kde hledat a na čem dramaturgický talent uplatňovat.

 

[1]  Viz Nakonečný : Encyklopedie obecné psychologie, Akademia 1997

Literatura

Literatura evamachkova Út, 12/05/2017 - 15:00

Adams, Simon: Atlas starověkého světa, přel. P. Ivan,  Eastone Books, Bratislava 2007

Allen, Stephen: Keltští válečníci, přel. J. Kučera, Computer Press, Brno 2008

Armstrongová, Karen: Krátká historie mýtu, přel. Š. Kovařík,  Argo, Praha 2005

Atkinson, Austen: Ztracené civilizace, přel. Dušan Zbavitel, Euromedia Group - Universum, Praha 2006

Bateman, Graham – Eganová, Victoria:  Encyklopedie Zeměpis světa,  Columbus, Praha 1995

Batey, Colleen et.al.: Svět  vikingů, přel. I. Gottwaldová, Knižní klub a Balios, Praha 1998

Bartlettová, Sarah: Mýty a báje od A do Z, přel. L. Mikulka,  Metafora,  Praha 2009

Bates, Brian: Skutečná Středozem, přel. J. Balek, Mladá fronta, Praha 2005

Beaumontová, Émilie: Středověk, přel. I. Staňková,  Librex, Ostrava 2006

Bellingham, David: Keltská mytologie, přel. M. Klímová, Volvox Globator, Praha 1996

Beranová, Magdalena: Slované. Panorama, Praha 1988

Bettelheim, Bruno: Za tajemstvím pohádek. Proč a jak je číst v dnešní době, přel. L. Lucká, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2000

Botheroydovi, Sylvia a Paul: Lexikon keltské mytologie, přel. V. Marek, Ivo Železný, Praha 1998

Burenhult, Göran (hlavní editor): Velké civilizace. Kultura a společnost starověku, přel. kolektiv,  Argo, Praha 2006

McCallová, Henrietta: Mezopotamské mýty, přel. Ivo Šmoldas, Levné knihy KMa, Praha 2006

Campbell, Joseph: Mýty západu, přel. J. Novotná, Pragma, Praha,  b.r

Campbell, Joseph: Primitivní mytologie: Masky bohů, přel. J. Novotná, Pragma, Praha 2008

Campbell, Joseph: Proměny mýtu v čase, přel. H. Loupová, Portál, Praha 2000

Campbell, Joseph: Tvořivá mytologie, přel. J. Novotná, Pragma, Praha  b.r.

Cardini, Franco: Válečník a rytíř, in: Jacques le Goff (ed.): Středověký člověk a jeho svět, přel. Z. Frýbort, 2.vyd.,  Vyšehrad, Praha 2003

Carpenter, Humphrey: J. R. R. Tolkien. Životopis, přel. S. Pošustová, Mladá fronta, Praha 1993

Clarusová, Ingeborg: Keltské mýty, přel. J. Hlavička,  Vyšehrad, Praha 2001

Cotterell, Arthur et al.: Mytologie.  Bohové, hrdinové, mýty, přel. V. Čadský, Slovart, Praha 2007

McCoyová,  Edain: Keltské mýty a magie. Jak si osvojit sílu bohů a bohyň, přel. J. Novotná, Volvox Globator, Praha 1999

Cunliffe, Barry: Keltové. Průvodce pro každého, přel. St. Pavlíček, Dokořán, Praha 2009

Curran, Bob: Praktický průvodce světem irských kouzelných bytostí, přel. P. Fantys,  Tichá Byzanc, Kutná Hora 2006

Čapek, Karel: K teorii pohádky, Několikero motivů pohádkových, Několik pohádkových osobností. In: Marsyas čili na okraj literatury, 1. vyd. 1931 (a četná další vydání)

Černoušek, Michal: Děti a svět pohádek, Albatros, Praha 1990

Červenka, Jan (sest.): O pohádkách. Stati a články, SNDK, Praha 1960

Čornej, Petr a kol.: Dějiny evropské civilizace I.,  Praha a Litomyšl,  Paseka 1995

Dallapiccolová, Anna L.: Hindské mýty,  Levné knihy, Praha 2006

Filip, Jan: Keltská civilizace a její dědictví,  4. rozšířené vyd., Academia, Praha 1995

Filipský, Jan: Encyklopedie indické mytologie,  Libri, Praha 1998

Fink, Gerhard: Encyklopedie antické mytologie, přel. J. Horák, Votobia, Olomouc 1996

Finkelstein, Israel – Silberman, Neil Asher: Objevování Bible. Svatá Písma Izraele ve světle moderní archeologie, přel. M. Čapková,  Vyšehrad, Praha 2007

Flori, Jean: Rytíři a rytířství ve středověku, přel. D. Kovářová, Vyšehrad, Praha 2008

Fouilloux, Danielle et.al.: Slovník biblické kultury, přel. J.Binder a kol., Ewa Edition, Praha 1992

Le Goff, Jacques: Středověký člověk a jeho svět, přel. kolektiv,  Vyšehrad, Praha 1999

Green, Liz – Sharman-Burke, Juliet: Životní cesta v zrcadle mýtů,  přel. H. Loupová, Portál, Praha 2001

Greenová, Miranda: Keltské mýty, přel. Tomáš Pekárek, Levné knihy KMa, Praha 2006

Guther, Josef: Bohové a symboly staré Číny, přel. J. Hlavička, Brána, Praha 2005

Hazard, Paul: Knihy, děti a lidé, přel. J. Košnarová, Albatros, Praha 1970

Heller, Jan: Starověká náboženství, Kalich, Praha 1988

Helus, Zdeněk: Dítě v osobnostním pojetí, Portál, Praha 2004

Hošťálek, Stanislav: Kniha o rytířích, Půrorys, Praha 2002

Hradil, Radomil: Skřítkové a víly v pověstech a na zahradě, Fabula – Hana Jankovská, Hranice 2008

Hudec, Ivan:  Báje a mýty starých Slovanů. Přel. J. Klimešová, Slovart, Praha 1994

Chaloupka, Otakar – Nezkusil, Vladimír: Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury I., Albatros 1973

Chrisholmová, Jane -  Millardová, Anne  et al.: Starověké civilizace – Školní encyklopedie,  přel. H. Kovaříková a L. Libovická, Svojtka a comp., Praha 2003

Karbusický, Vladimír: Báje, mýty, dějiny. Mladá fronta, Praha 1995

 MacKillop, James:  Keltské bájesloví, přel.  V. Pelíšek, Nakladatelství Lidových novin, Praha 2010

Klíma, Josef: Sumerská společnost a kultura, in: Kramer, S.N.

Koudelková, Eva (ed.): Čtení o Krakonošovi, Bor, Liberec 2002

Koudelková, Eva: Krakonoš v literatuře, Bor, Liberec 2006

Kramer, Samuel Noah: Historie začíná v Sumeru, přel. Jos. Klíma, 2.vyd., SNKLU, Praha 1965

Lecouteux, Claude: Trpaslíci a elfové ve středověku, přel. B.Chvojková,  Volvox globator, Praha 1998

Lexa, František: Náboženská literatura staroegyptská 1. a 2., Herrmann a synové, Praha 1997

Luffer, Jan: Katalog českých  démonologických pověstí, Academia, Praha 2014

Lurker, Manfred: Lexikon bohů a symbolů starých Egypťanů, Knižní klub, Praha 2003

Macek, Petr: Adolescence. Portál, Praha 1999

Machková, Eva: Improvizace s příběhem v angloamerickém dramatu, DAMU 1997

Machková, Eva: Mezi skutečností a snem. Kapitoly z poetiky pohádkové hry, Kant, Praha  2013

Machková, Eva: O sani s mnoha hlavami (Dramaturgie a dramatika dětského divadla), PKS, Praha 1991

Machková, Eva: Volba literární látky pro dramatickou výchovu aneb Hledání dramatičnosti, DAMU, Praha 2000

Marčok, Viliam: O ludovej próze, Mladé letá, Bratislava 1978

Martellová, Hazel Mary: Svět ve starověku, přel. K. Darmovzalová, Fragment, Havlíčkův Brod 1998

Marušák, Radek: Literatura v akci, AMU, Praha 2010

Marxová, Helma: Svět mýtů, přel. E. Černá, Volvox Globator, Praha 2002

Mauduit, J. A.: Keltové,  přel. L. Veselá, Panorama, Praha 1979

Millardová, Anne a kol.: Starověké civilizace. Školní encyklopedie. Přel. H. Kovaříková a L. Libovická, Svojtka, Praha 2003

Moody, T. W. a  Martin, F. X. a kol.: Dějiny Irska, přel. M. Pelarová a M. Korbelík, 2. vyd., NLN, Praha 2003

Morleyová, Jacqueline: Kdybych byl Egypťan, přel. J. Minaříková, Slovart, Praha 1996

Morleyová, Jacqueline: Kdybych byl viking, přel. T. Řezáčová,  Slovart, Praha 1995

Neškuda Bořek: Encyklopedie bohů a mýtů starověkého Říma a Apeninského poloostrova, Libri, Praha 2004

Nováková, Nea – Pecha, Lukáš – Rahman, Furat: Dějiny Mezopotámie, Karolinum, Praha 1998

O´Callaghan, Sean: Malé kompendium světových náboženství,  přel. J. Hofmann, Knižní

klub, Praha 2012

O´Neillová, Amanda: Biblické časy, přel. D. Eisenmannová, Orbis Pictus, Praha 1993

O´Morgan, Kenneth a kol.: Dějiny Británie, přel. I. Šmoldas, M. Korbelík, M. Kalina a  J. Spurná,  Nakladatelství Lidové noviny,  Praha 1999

Obleser, Horst: Parzifal a hledání grálu. Cesta k zasvěcení, Přel. M. Baslová, Eugenika, Bratislava 2002

Palarčíková, Alena: Tygr v oku, O tvorbě inscenace s dětmi a mládeží,  STD, Praha 2001

Panovová, Olga: Cesty detskej literatúry na javisko, Mladé letá, Bratislava 1989

Pokorný, Jindřich: Evropský Parzival (Doslov), in: von Eschenbach, Wolfram: Parzival, Aula, Praha 2000

Profantová, Naďa – Profant, Martin: Encyklopedie slovanských bohů a mýtů,  Libri, Praha 2000

Propp Vladimír J.: Morfologie pohádky a jiné studie, přel. M. Červenka, M. Pittrmannová a H. Šmahelová,  H + H, Praha 1999

Prosecký, Jiří, Hruška, Blahoslav,  Součková, Jana, Břeňová, Klára: Encyklopedie mytologie starověkého Předního východu, Libri, Praha 2003

Pražák, Albert: Úvod, in: Staročeská Alexandreida, Elk, Praha 1949

Profantová, Naďa – Profant, Martin: Encyklopedie slovenských bohů a mýtů. Libri, Praha 2000

Puhvel, Jaan: Srovnávací mytologie, přel. V. Pelíšek, NLN, Praha 1997

Rendtorff, Rolf: Hebrejská bible a dějiny, přel. J. Hoblík, Vyšehrad, Praha 2003

Rolleston, T. W.: Ilustrovaný průvodce keltskou mytologií, přel. J. Sládek, Jota, Brno 1996

Řezníčková, Kateřina: České divadlo pro děti a s dětmi v první polovině 19. století, Kant, Praha 2013

Sadílek, Josef: Kosmovy staré pověsti ve světle dobových pramenů (antické a biblické motivy). Petrklíč, Praha 1997

Spáčilová, Libuše – Wolfová, Maria: Germánská mytologie. Svět germánských božstev, přel. E. Bosáková, Votobia, Olomouc 1996

Šatavová, Vladimíra  a  Kosík, Štěpán: Mabinogi – pověsti z Walesu, in: Mabinogi (viz Prameny)

Šmahelová, Hana: Návraty a proměny, Albatros 1989

Téra, Michal: Perun, bůh hromovládce.  Pavel Mervart, Červený Kostelec 2009

Todd, Malcolm: Germáni, přel. S. Pošustová a J. Ohlídal, Nakladatelství LN, Praha 1999

Tolkien, J.R.R.: O pohádkách, přel. A. Pastorek a J.Čermák, in: Pohádky, Winston Smith, Praha 1992

Třeštík, Dušan: Mýty kmene Čechů. Tři studie ke „Starým pověstem českým“, Nakladatelství LN, Praha 2003

Ulrychová, Irina: Drama a příběh, AMU Praha 2007

Urbanová, Alena: Popelka divadla pro děti, KKS, České Budějovice 1986

Urton, Gary: Incké mýty, přel. M. Mikyska, Levné knihy KMa, Praha 2006

Veltrubská, Ivana: Divadlo očima dětí, Artama, Praha 1994

Vitali, Daniele: Poklady starobylých civilizací – Keltové, přel. K. Křížová, Knižní klub, Praha 2008

Vlčková, Jitka: Encyklopedie keltské mytologie,  Libri, Praha 2002

Vlčková, Jitka: Encyklopedie mytologie germánských a severských národů, Libri, Praha 1999

Way, Brian: Rozvoj osobnosti dramatickou hrou, přel. E. Machková, STD a NIPOS, Praha 2014

Wilkinson, Toby: Lidé starého Egypta,  přel. R. Landhráfová a H. Navrátilová,  Mladá fronta, Praha 2008

Willis, Roy: Mytologie světa, přeložil kolektiv, Slovart, Praha 1997

Yeats,  William Butler: Keltský soumrak, přel. A. Poláčková a T. Grünfeld, Zvláštní vydání, Brno 1996

Zamarovský, Vojtěch:  Bohové a hrdinové antických bájí, Mladá fronta, Praha 1965

Zbavitel, Dušan,  Merhautová, Eliška, Filipský, Jan a Knížková, Hana: Bohové s lotosovýma očima, Vyšehrad, Praha 1997

Žába, Zbyněk: Tesáno do kamene, psáno na papyrus, Svoboda, Praha 1968

Prameny

Prameny evamachkova Út, 12/05/2017 - 15:02

V seznamu uvádím ta vydání, která jsem měla v ruce.  Mnohá z uváděných vydání možná nebudou běžně dostupná, ale pohádky vycházejí v různých souborech a výborech a  jednotlivá vydání mohou být částečně odlišná v textaci či jazykové úpravě, nebo dokonce v sestavě zařazených příběhů, proto odkazuji na vydání, která znám. Naprostá většina z těch, o nichž se zmiňuji, se v různých výborech a souborech najít dá. U pohádek přeložených v mnoha případech existují i různé překlady (např. Grimmové, Andersen).  Často se pak liší i názvy pohádek, hledání proto může být poněkud složitější.  Také v různých převyprávěních jsou odlišnosti, například anglické pohádky v Šrutově Kočičím králi a Vladislavově Princezně s lískovými oříšky se liší v první řadě jazykem, méně dějovými fakty. Mnohem víc se liší skladba obou knížek, především proto, že Vladislavovy jsou jen anglické, kdežto Kočičí král zahrnuje i pohádky skotské, velšské a irské, ale  Vladislav vydal samostatně Keltské pohádky. V takových případech bývá dobré srovnávat celé sbírky i jednotlivé příběhy. 

Mytologie

Adlová, Věra: Proměny lásky, Albatros, Praha 1980

Allen, Stephen: Keltští válečníci, přel. J. Kučera, Computer Press, Brno 2008

Báje, pohádky, pověsti, Scientia, Praha 1994

Bárta, Miroslav: Sinuhetův útěk z Egypta. Egypt a Syropalestina v době Abrahamově, SET OUT, Praha 1999

Bhagavadgíta, přel. J. Filipský a J. Vacek, Odeon, Praha 1976

Dallapiccolová, Anna L.: Hindské mýty, Levné knihy KMa, Praha 2006

Edda, přel. Lad. Heger,  Argo, Praha 2004

Epos o Gilgamešovi, přel. Lubor Matouš, 4.vyd., Mladá fronta, Praha 1997

Hart, George: Egyptské mýty, Levné knihy KMa, Praha 2006

Heanyová, Marie: Za devíti vlnami, přel. Z. Hron a I. Ryčovský, Apsida, Praha 1999

Homéros: Ílias, přel. O. Vaňorný, Rezek, Praha 2007;  překlad R. Metrtlík, Odeon 1980

Homéros: Odysseia, přel. O. Vaňorný, Rezek, Praha 2007

Hrdličková, Věna: Nejkrásnější čínské příběhy, Portál, Praha 2005

Hudec, Ivan:  Báje a mýty starých Slovanů, přel. J. Klimešová, Slovart, Praha 1994

Hulpach, Vladimír: Ossianův návrat, Albatros, Praha 1985 (pod názvem Keltské mýty a báje, Aventinum, Praha 2000)

Jacobs, Joseph: Keltské pohádky I., přel. S. Smýkalová a L. Doležalová, Ando Publishing, Brno 1996

Jacobs, Joseph: Keltské pověsti a pohádky I,  přel. M. Pokorný, Zvláštní vydání, Brno 1996

Jacobs, Joseph: Keltské pověsti a pohádky, II., přel. M. Pokorný, Zvláštní vydání, Brno 1996

Kadečková, Helena: Soumrak bohů, Aurora, Praha 2009

Mabinogi. Keltské pověsti, přel. J. Vilikovský, Zvláštní vydání, Brno 1995

Marková, Dagmar: Staroindické báje, Akcent, Třebíč 2011

Martínková, Jana: O zlatém vejci, Brahmovi a vesmírných světech, Argo, Praha 2010

Matouš, Lubor a kol.: Mýty staré Mezopotámie, Odeon, Praha 1977

Metrlík, Rudolf: Trojská válka, Albatros, Praha 1969

Mertlík, Rudolf: Starověké báje a pověsti, Svoboda, Praha 1972

Miltner, Vladimír: Mahábhárata aneb Velký boj, Argo, Praha 2011

Miltner, Vladimír: Mahábhárata aneb Velký boj, Albatros, Praha 1988

Miltner, Vladimír: Příběhy bájné Indie, Práce, Praha 1973

Neeson, Eoin: Irské mýty a legendy, přel. I. Daňhelová, Ando Publishing, Brno 1996

O hnědém medvědu ze Zeleného údolí. Skotské pohádky, legendy a mudrosloví, přel. M. Joujová a D. Samek, Argo, Praha 2008

Olbracht, Ivan: Biblické příběhy, 4.vyd., Albatros, Praha 1991

Ovidius Naso, Publius: Proměny, překlad F. Stiebitz, Odeon, Praha 1967;  přel. I. Bureš, Nakladatelství Plot, Praha 2005

Pavlát, Leo –  Holasová, Zuzana:  Příběhy z Bible, Aventinum, Praha 1991

Petiška, Eduard: Báje a pověsti starého Egypta a Mezopotámie, Albatros, Praha 1979

Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce, 2. úplné vydání, Albatros, Praha 1998

Petiška, Eduard: Příběhy starého Izraele,