Inspiromat pro tvořivou dramatiku. Náměty a témata

Inspiromat pro tvořivou dramatiku. Náměty a témata evamachkova Po, 12/18/2017 - 10:22

Jsem bytostný čtenář, život bez čtení a bez knih není pro mne životem. Čtení je svoboda – svoboda dotvářet si a interpretovat po svém. Televize, film, video i další elektronické informační kanály nabízejí svůj vlastní výklad dějů i pohled na ně. Všechno je hotové a dané, prostředím je reál nebo dobře vybudovaná kulisa. Kostýmér určil barvu a střih oblečení postav, vizážista dotvořil jejich výraz, herec to zahrál, jak to vidí on a režisér. Vše je hotové, definitivní, detailní a mohu si to zapamatovat nebo zapomenout, nadchnout se pro to nebo naštvat, ale nic jiného s tím nenadělám, moje představivost spí, zůstane to, jak to je. Dramatika je jako četba, ale víc než to, dává nejen svobodu představovat si, dotvářet a interpretovat po svém, ale také proměňovat a obměňovat, poznávat a přetvářet. Umožňuje vnášet vlastní výklad a hledat i jiná řešení, zkoumat lidi a situace v botách druhého či druhých, ale také ve svých vlastních.

Přečetla jsem toho hodně, ale lidský život je příliš krátký na přečtení všeho, co bylo napsáno a vydáno. Tato knížka je pomyslným štafetovým kolíkem a je na vás, abyste s ním doběhli, kam už to nestihnu.

Na závěr poznámka: Máte-li po ruce moji „Volbu literární předlohy pro dramatickou výchovu“,  kapitoly o hledání látek a analýze textu přeskočte.

Přepracováno v listopadu 2018, průběžně se dopňuje.

Látky a jejich hledání

Látky a jejich hledání evamachkova Po, 12/18/2017 - 10:50

Látky a jejich hledání

         Obecně vzato, náměty pro tvořivou dramatiku, jinak řečeno dramatickou výchovu, lze brát kdekoli. Je ovšem nutno dodat, že nelze vzít cokoli. Situaci velmi komplikuje fakt, že jiný okruh látek je schůdný pro lekce nebo dílny, jiný pro divadelní zpracování, a zcela jiný pro přednes.  Přesto, že se do jisté míry některé okruhy vzájemně překrývají, má každý z nich svou identitu a každá z těchto oblastí má své odlišné cíle a prostředky. Tento výběr námětů je zaměřen na lekci, na dramatickou činnost hráčů, na interní činnost v rámci dramatické výchovy, jak volnočasové v ZUŠ či souborech a kroužcích, tak na dramatiku školní, na předmět dramatická výchova i na uplatnění dramatických metod v některých dalších vyučovacích předmětech.

Častým důvodem výběru látky z nezkušenosti je „text se mi líbí“, „je to skvělá literatura“, „už od dětství tu knížku miluji“ a podobě. Učitel dramatiky musí mít v každém případě ke zvolené předloze kladný citový vztah, musí se mu líbit, aby s ní mohl pracovat, ale to  nestačí. Divadlo a přednes se obracejí k divákovi a očekávají jeho vnitřní, myšlenkovou i citovou účast, využívají tedy prostředky, které jsou schopny jej oslovit a sdělit mu určitý obsah. Přednes (přednes individuální, tzv. divadlo poezie nechme stranou) je osobní, subjektivní sdělení citů a z nich vyplývajících postojů a vztahů. Divadlo komunikuje s divákem prostřednictvím příběhů, tvořených situacemi, jednáním, hrou v roli.  Cílem je, aby divák situace, jednání a hru v roli „přečetl“, jak v jejich objektivní, na scéně viditelné podobě, tak v jejich podtextu, smyslu a cíli, a city, myšlenky i postoje si utvořil na jejich základě samostatně, osobně.

           Dramatická lekce nebo dílna je aktivitou hráčů, neboť oni vstupují do role, jednají v situacích, a to s cílem zažít ve fiktivní situaci život, jednání a chování kohosi druhého;  ony situace a z nich plynoucí city, myšlenky a postoje zevnitř, vlastním zážitkem prozkoumat, poznat a pochopit a utvářet si tak postupně postoje, myšlenky a city vlastní. Jinak řečeno hrou v roli zrát.

Slovní vyjádření emocí je prostředkem přednesu, ale v divadelní tvorbě se v této přímočaré podobě zpravidla nevyskytuje, neboť je na divákovi, zda si ony emoce chce slovně (byť většinou jen vnitřně) pojmenovat. Komunikace s divákem je základem divadelního umění, ale v dramatické lekci žádný divák v pravém slova smyslu není. Jen v některých fázích dochází k prezentaci aktivity před členy vlastní skupiny, tedy před těmi, kteří jsou na celém procesu vlastní hrou zainteresováni a vnímání aktivity druhých členů skupiny je součástí experimentování a hledání odpovědi.  To se týká i reflexí, které po aktivitě následují. 

Jen jeden příklad, jak se může lišit výběr textu pro divadelní a interní uplatnění: pohádky typu Jak dědeček měnil, až vyměnil nebo Jak se Honza učil latinsky - humor těchto pohádek a divákovo potěšení plyne z toho, jak ona snadno předpokládatelná historka probíhá a jak ji herci na jevišti prezentují. Pro lekci nenabízí prakticky nic, právě pro onu průhlednost, která způsobuje, že není co prozkoumávat a že tu není problém k řešení. Neznamená to, že by ony texty byly „horší“, jen jsou jiné a jdou vstříc něčemu jinému.

              Jednou z nejdůležitějších otázek, které je potřeba při volbě látky řešit, je vztah mezi dramatem a prózou, přesněji řečeno epikou. Oba tyto druhy umění obsahují příběh tvořený situacemi, jednáním a chováním postav. Epika navíc obsahuje i popisy prostředí a osob, autorovy úvahy, vyprávění o dějích hromadných či časově neurčitých a rozsáhlých, verbální charakteristiky osob a vhledy do jejich psychiky. To vše je uspořádáno buď v toku jednoho pásma příběhu, anebo v prolínání několika pásem. Všechna pásma obsahují často, i když ne nutně, nějaké komplikace, zvraty, peripetie a krizové situace, ale jejich uspořádání a řazení nemá určenou následnost. Proto hledat v epickém díle dramatickou křivku – expozici, kolizi, krizi, peripetii a katastrofu – je pošetilé, neboť není důvod se domnívat, že epika má výstavbu dramatickou. V metodikách školního, resp. strukturovaného dramatu jsou tyto prvky dramatické výstavby uváděny jako doporučení jak vystavět dramatickou lekci,  jinak řečeno, jak transformovat literární (epické) dílo, do dramatického. To ale neznamená, že všechny tyto prvky v próze najdete již hotové (samozřejmě až na expozici, která bývá podstatně rozsáhlejší, než v dramatu), ale je nutné hledat a také opravdu najít příležitost je vytvořit. A jestliže tyto příležitosti nenalézáme, zřejmě nejde o dobrou volbu. Úkolem toho, kdo využívá literární, ale i jakékoli jiné východisko (volně zvolený námět, dílo výtvarné či hudební, historickou událost či postavu), musí dramatickou výstavbu, nebo alespoň její prvky, teprve vytvořit.

             Epika volně plyne a čtenář s potěšením sleduje autorovy úvahy, popisy, výklad vnitřních pochodů postav, utváří si na základě toho svůj vztah k látce a v optimálním případě spoluprožívá zkušenost postav. Jestliže se však autor pokusí psát podobným způsobem pro jeviště, vyvolá v hledišti nudu, někdy až nesnesitelnou, a kritika tento pokus odsoudí jako omyl či prohru a v lepším případě se píše o knižním dramatu. Je to zajímavý psychologický jev, že tentýž člověk vnímá jinak román, jinak divadlo.  Faktem zůstává, že drama vyžaduje napětí, které lze vyvolat částečnou informací, čímsi neznámým, tajemstvím, omezením času a prostoru, vnějším tlakem, odpovědností postav za vyřešení situace, její naléhavostí a neodkladností řešení. Drama proto vyžaduje koncentraci, soustředění do jednoho bodu, jedné situace. Co v prozaickém textu probíhá v delším čase nebo na různých místech, dramatik soustředí do hutných a vyhrocených situací.  Luigi da Porto v novele Julie a Romeo vypráví o milencích poté, kdy se setkali na plese: „...V srdci nosili obraz druh druha a stále častěji se jejich zraky setkávaly, ať již v kostele, nebo na ulici…“  Čas neurčen, ale je zřejmé, že plynuly dny, možná týdny. Když se vezmou – a trvá jistou dobu, než se s bratrem Lorenzem na svatbě dohodnou – Romeo Julii tajně navštěvuje: „...těšili se po několik nocí ze své lásky a čekali, že se časem naskytne příležitost k usmíření Juliina otce...“  U Shakespeara se to všechno děje rázem, bezodkladně, přímo na místě, noc spolu stráví jedinou.

          Souhrnem řečeno, uplatnění literární i jiné látky v dramatice vyžaduje složitý transformační postup, jemuž se lze naučit, i když možná jen do jité míry, neboť jen málokdo je Shakespearem! Průběh transformace, její kvalita a náročnost do velké míry závisejí na dobré volbě literární předlohy či kteréhokoli jiného východiska. Jsou texty, které jdou dramatice vstříc a transformaci svou podstatou usnadňují, jiné ji velmi komplikují a vyžadují už značnou zkušenost, u jiných není proč a co transformovat. Ale v každém případě platí, že ten, kdo volí látku, musí už na samém začátku vědět v principu „jak“, tj. mít aspoň základní představu, včetně vizuální, že lekce na základě této látky je proveditelná. Možná nakonec realizace bude jiná, ale hned na počátku musí být hlavnímu aktérovi, jímž je učitel či lektor, zcela jasno, že řešení existuje, a ne že „se to pak nějak vyřeší“.  Jinak řečeno: nestačí si odpovědět na otázku, zda ten či onen text dramaticky transformovat lze, ale také zda a do jaké míry to umím.

Analýza textu

Analýza textu evamachkova Po, 12/18/2017 - 10:53

Analýza textu

      Rozbor zvoleného díla je prvním předpokladem k oné výše zmíněné transformaci.  Dílo se nám líbí, na první přečtení jsme přesvědčeni, že bude dobrým východiskem k práci, kterou plánujeme. V této chvíli se musíme zeptat, proč se nám líbí a co nabízí dramatice. To znamená, že musíme zjistit, jaké má téma, „o čem to je“ a také „jak je to uděláno“, a konečně „co to nabízí dramatu“.

         Otázka o čem to je se týká námětu a tématu. Námět je mimoliterární skutečnost, která je základním východiskem díla, přitom o jednom a tomtéž námětu mohou existovat a existují různá díla, někdy i velmi početná. Například o různých válkách, zejména o obou světových, o třicetileté, stoleté a dalších, existuje bohatá literatura,  mnoho literárních děl má námětem holocaust, námětem může být dospívání poklidné nebo bouřlivé atd. atd.  Jeden a týž námět může být základem literatury pro různé věkové skupiny, některé náměty ale jsou zajímavé a významné jen pro některou věkovou kategorii nebo sociální skupinu. Pokud jde o volbu látek pro děti a mládež, neexistují náměty „mládeži nepřístupné“, ale jsou náměty pro děti a mládež zajímavé a nezajímavé. Problém manželské nevěry nebo sňatku starého muže s mladou ženou jsou samy o sobě pro děti a dospívající nezajímavé, jejich dopad na rodinu, její rozpad, je pro ně nejen zajímavý, ale i životně důležitý. Jde tedy i o to, jak je námět uchopen.

           A tímto uchopením námětu je téma, to jest sdělení  myšlenek a poznatků o životě a jeho fungování, jinak řečeno je to úhel pohledu na osobu nebo událost či děj. Téma bývá charakterizováno jako spojnice mezi všemi podstatnými prvky díla, tvořícími jeho identitu. Ale tématem není úplně všechno, čeho se text dotkne, téma je to hlavní a textu vlastní, jej určující.

 Tématem pohádky (kterékoli) není, jak se obecně tvrdí, „dobro a zlo“ či „dobro zvítězí a zlo je potrestáno“. To je velice obecná floskule, která se týká velkého množství  literatury, pro děti i pro dospělé, lidové slovesnosti i autorské literatury. Každá pohádka má své téma, které ji odlišuje od jiných pohádek, třeba i těch, které mají shodný nebo skoro shodný příběh.

Analýza textu se musí zabývat jeho výstavbou, jinak řečeno strukturou, tj. způsobem, jak jsou jednotlivé prvky uspořádány, jakou mají hierarchii a jaké jsou mezi nimi vztahy. Jejich změnami se mění i celá struktura díla, tj. jeho identita. Sem patří i otázka, jakým způsobem je příběh vyprávěn, zda chronologicky, jak události po sobě následují, nebo retrospektivně, kdy se začíná vyprávět od konce, nebo zda se prolínají různé časové roviny. V  Hanině kufříku se střídá vyprávění o tom, jak se s příběhem Hany Bradyové seznámila tokijská historička a jak po jejím osudu pátrala, s vyprávěním o úseku života Hany Bradyové o 70 let dříve, za okupace v Novém Městě na Moravě, v Terezíně a v Osvětimi. Dále jde o to, zda je děj příběhu jednotný, o jednom pásmu, anebo prezentuje dvě a více pásem, která se prolínají, jako tomu bývá v románech. Drama vyžaduje jednotu děje, více dějových pásem znamená pro transformaci do dramatické formy vážnou překážku, nebo přinejmenším potíž.

Jestliže hledáme předlohu pro dramatickou transformaci, musíme především hledat, zda jádro příběhu činí  jednání což jsou viditelné a cílevědomé projevy osoby, které utvářejí děj. Potřebujeme proto také pátrat po situacích, tj. vztazích mezi dvěma a více prvky. Je výhodou, jestliže jsou už v předloze vytvořeny situace dramatické, tj. takové, které vyžadují nutně a neodkladně reakci postavy nebo postav a řešení. Ve Verneově dobrodružném příběhu Dva roky prázdnin se chlapci ocitají v dramatické situaci tím, že přistáli bez dospělých na pustém ostrově a musejí jednat: zařizovat si obydlí, stravování, organizaci denního života. Později čelí nutnosti vypřádat se s rozpory uvnitř skupiny a v závěru  se ubránit nebezpečným  osobám.  Je tu tedy celý řetězec situací, které skupina musí nutně a nezbytně řešit a vytváří tak děj.

Postavy mohou být hlavní, pro děj důležité, jestliže . jsou nositeli jednání a vytváření děje. Mnohé postavy jsou ale vedlejší a  většinou jen umožňující hlavním  postavám aktivní jednání a komunikaci. Pro etický aspekt tématu mají důležitost charakterové vlastnosti postav, v pohádce zpravidla stojí vedle sebe charaktery kontrastní a důležitou složku tématu pak je právě onen rozdíl charakterů – příklady najdete ve většině kouzelných pohádek.

           Souhra těchto prvků úzce souvisí i s okolnostmi (v terminologii Stanislavského „dané okolnosti“), které dodávají dílu identitu a také vytvářejí podmínky pro konflikty, kolize, střety a jejich řešení. Láska je sice věčná a Romeo a Julie zajímají a budou zajímat lidi i dál, ale to, jak se odehrává jejich láska, je dáno okolnostmi doby a místa. Položme si otázku, zda  a nakolik by  se dnešní mladí lidé podřídili tomu, že se jejich rodiny  nesnášejí, zda by lpěli na svatebním obřadu, jestli by stačilo, aby Romeo po zabití Tybalta utekl  před spravedlností do sousedního města, proč by spoléhali na posla, když mají mobil a e-mail a nejspíš i skype, jak by asi dnes asi dnes jednala rodina, která najde ráno dceru bez známek života... to všechno neodmyslitelně spolutvoří konkrétní příběh.

K okolnostem totiž nutně patří i místo a doba příběhu, důležitou roli má i klima a ovšem i tradice národa, společenské skupiny. Téměř totožné jsou příběhy ruské pohádky O překrásné Vasilise a německé Paní Holle – dívka je vyslána macechou k tajemné osobě. Ruská Vasilisa dojde k strašlivé Babě Jaze, „co požírá lidi jako kuřata“,  putuje k ní „černou nocí“, „prší, skučí vítr“,  všechny okolnosti vyjadřují drsné podnebí Ruska.  Německá hrdinka dojde k paní Holle a jejím úkolem je natřást peřiny, z nichž se sype sníh, její vyhnanství a obtížnost úkolu je zjemněna paralelou mezi sněhem a peřinou. Není náhodné, že uralské pověsti obsahují motivy zlata, malachitu, drahokamů, neboť tyto látky patří k nerostnému bohatství pohoří. A zatímco evropští hrdinové z domova odcházejí do lesa nebo obecně „do světa“ a putují vesnicemi a městy, australští a tichomořští odcházejí na moře.

Přitom existují okolnosti důležité, které rozhodují o ději, a okolnosti vedlejší, nepodstatné a tedy i vypustitelné nebo odměnitelné, aniž by se na podstatě věci něco měnilo. Tento rozdíl je nutné mít na mysli zejména při výběru z několika variant příběhu, například při volbě z několika variant pohádky, kdy je nutné zachovat okolnosti podstatné pro jednu z nich, ale nepodstatné okolnosti lze přebírat z jedné do druhé. Také u historických námětů záleží na tom, jak autor některé okolnosti zdůrazňuje a jiné ponechává na okraji nebo je zcela vypouští.

Jazyk díla je pro volbu předlohy a pro dramatizaci důležitý potud, pokud postavy výrazně charakterizuje a ozvláštňuje. Je tedy nutno posoudit, zda jde o neutrální spisovný jazyk nebo o dialekt či obecnou češtinu a má-li jejich užití nějaký vztah k charakterům postav a okolnostem, případně jestli některá osoba nebo skupina osob používá charakteristický, ne zcela běžný jazyk.  Jestliže básník napíše  „O lásce šeptal tichý mech;/ květoucí strom lhal lásky žel,/ svou lásku slavík růži pěl, /růžinu jevil vonný dech,“ připisuje mechu, stromu, růži a slavíkovi charakteristiky, které jsou jeho subjektivním, metaforicky vyjádřeným pohledem na tyto přírodniny. Ty lze nafilmovat, lze je i ozvláštnit například světlem, ale v žádném případě nebude mech šeptat a strom lhát, a na jeviště dostanete leda kašírovanou atrapu toho všeho. Jinak řečeno, existují literární díla, která lze plně a jejich významu a smyslu adekvátně vyjádřit jen verbálně, čtením či přednesem, a je dobře, jestliže se tak činí a zůstává se u toho.

Podobným případem je ve vztahu k dramatice i humor funkce v příběhu. Humor situační vychází ze situací, z jejich chybného řešení, které nevede k žádoucímu výsledku. Tento typ humoru najdeme v japonských pohádkách, například v příběhu Chceš-li mě, vem si mě!, kde dva bratři neuspějí, když se setkávají s nečekanou situací, vyřeší ji až nejmladší bratr.   Ale také existuje slovní humor a existují i nelyrické prózy a verše, které rovněž staví na slově, nikoli na situaci a jednání, prózy humorné. Patří k nim například právem oblíbené  Macourkovy pohádky, založené na hře se slovem a absurdní představou: „svetr kouše“ a autor rozvíjí hru s různými významy slova „kousat“. Jindy si pohrává s představou kredence, která dělá kotrmelce, což je představa absurdní, ale když do role kredence vstoupí dítě a dělá kotrmelce, absurdního na tom nic není. Také Zdeněk Svěrák má texty, skvělé ke čtení, stavěné na hře se slovem  –  „Jaké to je v čudu“.  Slovník nespisovné češtiny uvádí heslo „čud, v čudu, resp. v čoudu“ s významem „pryč“. Hra spočívá v představě, že předložka „v“ se váže k prostoru nebo předmětu, do nichž se dá vstoupit, pobývat v nich, ale pobývejte „v pryč“! Krátce: humor v těchto případech vězí jen ve hře slov, o jednání a roli tu nejde v žádném případě a pokus o realizaci lidským jednáním většinou končí fiaskem a z humorné prózy udělá cosi těžkopádného a trapného.

Fabule a syžet - příběh o Deirdre

Fabule a syžet - příběh o Deirdre evamachkova Po, 12/18/2017 - 11:11

Fabule a syžet

Dostáváme se k pojmům příběh, fabule a syžet. Příběh je zřetězení vzájemně souvisejících a jedna z druhé vycházejících situací, tj. vztahů mezi několika prvky v daných okolnostech. O určité mimoliterární skutečnosti lze vytvořit řadu fabulí, tj. literárně traktovaných příběhů, s velmi různými, někdy i protichůdnými tématy. O identitě díla – a v souvislosti s tím i jeho uplatnitelnosti v dramatické výchově  –  se můžeme přesvědčit, jestliže posoudíme syžet, tj. způsob, jak se o příběhu vypráví. Lze to dokumentovat na příběhu, jehož žánr i okolnosti historické, geografické a sociální jsou neproměnné, na starém keltském příběhu o Deirdre. Příběh existuje v české literatuře v překladech i v převyprávění, a to v několika verzích.

Příběh o Deirdre

Fabule příběhu o Deirdre podle Lexikonu keltské mytologie

        Před narozením Deirdre se z matčina lůna ozval výkřik dítěte. Při jejím narození byla vyslovena věštba, že Irsku přinese neštěstí a krveprolití. Aby se tomu zabránilo, vyrůstá Deirdre v naprosté izolaci, chráněna před muži. Až dospěje, má si ji vzít král Conchobar za ženu. Dospívající dívka si však vytvoří ideál muže s vlasy černými jako havran, tvářemi červenými jako krev a kůží bílou jako sníh. Přes všechna opatření se brzy dozví, že takový muž existuje, je to jeden z Uisnechových synů Naoise. Setkají se  a uprchnou spolu, přestože se má Deridre už brzy vdát za krále. Společně s Naoisovými bratry se dostanou do Skotska, kde nějakou dobu žijí. Po čase král vyhoví naléhání svých hrdinů a souhlasí s návratem uprchlíků, skrytě však chystá smrt Uisnechových synů. Po jejich návratu dojde k masakru, při němž zahynou mnozí hrdinové. Zabít syny Uisnechovy však všichni odmítají, jako jediný se  nabídne  Mainini (též Eoghan), jehož otce kdysi  Naoise zabil. Deirdre žije rok v králově hradě v smutku a mlčení a po roce ji král chce dát vrahovi Uisnechových synů.  Deirdre se zabije a je pohřbena s Naoisim.

Příběh má pět částí, které lze chápat jako pět částí klasické výstavby.

  1. Narození Deirdre a nepříznivá věštba, pokus odvrátit její naplnění (expozice)
  2. Láska, které nelze zabránit (kolize)
  3. Útěk milenců a vyhnanství (krize)
  4. Králův souhlas k navrácení milenců, jeho intriky (peripetie)
  5. Boj a smrt hlavních hrdinů příběhu (katastrofa)

     Různé syžety – varianty příběhu mají různé akcenty a vyznění a tedy i odlišná  témata. Nad tímto srovnáním lze uvažovat, s jakou skupinou, v jaké situaci, s jakými cíli volit odpovídající variantu.

Eoin Neeson: Deirdre a Usnovi synové[1]

       Neeson začíná prologem: Conorova  matka Ness byla vdova, a ačkoli rod neměl nárok na trůn, usmyslila si, že její syn bude králem. Provdala se za krále Ferguse s podmínkou, že nechá jejího syna rok vládnout. Mezitím zmanipulovala veřejné mínění ve prospěch Conora a ten proto i po roce zůstal králem. Fergus odešel do Connachtu a spolu s královnou Maeve  bojoval proti Ulsteru ve Válce o býka. Později jeho hněv polevil a vrátil se do Ulsteru. Zestárlý Conor ho přijal na svém dvoře.

Expozice: Básník a vypravěč Felim chystá velkou hostinu. Když král s družinou dojíždí k Felimovu hradu, začne bouřka – osudové znamení. Hned na začátku hostiny se ozve výkřik Deirdre v lůně matky, Felimovy ženy, která se chystá k porodu. Králův druid Catha  věští nepříznivý vliv Deirdre na Ulster. Conor odmítne návrhy na usmrcení dítěte a rozhodne, že ji nechá vyrůstat v izolaci s chůvou Leborcham  a pak si ji vezme za ženu.

Kolize: Blíží se doba sňatku, Deirdre nechce starého ženicha. Pozná Naisiho, který odpovídá jejímu ideálu. Deirdre a Naisi se setkají a spolu s Naisiho bratry Ainnlem a Ardanem uprchnou.

Krize: Na hradě Uisnechově jsou oddáni a pak spolu s bratry a velkou družinou bloudí Irskem. Conor je pronásleduje,  a proto odplují do Skotska, kde vybudují hrad a žijí v klidu a bohatství mnoho let. 

Peripetie: Mezitím při jedné hostině vyjde najevo, že všichni hrdinové Rudé větve touží po tom, aby se Uisnechovi synové vrátili. Conor pochopí, že má příležitost k pomstě. Dva z hrdinů to vycítí a odmítnou jet do Skotska, králi uvěří jen Fergus. Naisi nabídku na návrat uvítá, Deirdre varuje, měla zlé sny. Nicméně se vracejí, ale hned  na pobřeží Ferguse z Conorova návodu odláká pozvání,  které nelze odmítnout.

Katastrofa: Cesta pokračuje jen v doprovodu Fergusových synů. Uisnechovi synové  jsou pozváni do sídla králova, ale jen do Rudé větve. Král posílá Leborcham, aby zjistila, zda je Deirdre stále krásná. Leborcham předstírá, že ne, aby odvrátila katastrofu. Další králův posel se dostane s bratry do konfliktu, král toho využije a posílá proti Uisnechovým synům bojovníky. V boji mnozí padnou, Uisnechovi synové přežijí, ale král je zajme a hledá, kdo by je popravil. K popravě je ochoten jen Mainni, jehož bratry Naisi kdysi zabil v bitvě. Mainni jednou ranou setne hlavy všem třem bratrům a Ulsterští je pak pohřbí. Deirdre si zoufá, celý rok žije v Emain Macha, ale bez smíchu i pláče. Conor ji už nemiluje a zeptá se jí, koho nejvíc nenávidí, aby ji za něho provdal. Deirdre označí vraha Uisnechových synů. Když ji k němu odvážejí, Deirdre vyskočí z kočáru a rozbije si hlavu o pomník bratrů. Pohřbí ji k Naisimu. Z jejich hrobů vyrostou dva tisy, jejichž větve se spojí.

Epilog: Když Fergus přijede do Emain Macha a zjistí, co se stalo, opustí Conorův dvůr, odejde do Connachtu a spolu s Maeve bojuje proti Ulsteru. Cathbad, dědeček Uisnechových synů, prokleje Conora, a když Cuchulainn zahyne, Emain  se změní v ruiny.

V této variantě je nejvíce podrobností, ostatní se od ní liší jak v tom, na které části příběhu kladou větší důraz, tak v počtu a druhu podrobností příběhu.

Vladimír Hulpach: O Conchobarovi, krásné Deirdre a Usnových synech

      Hulpachovo převyprávění keltských mýtů patří k řadě prací, jejichž cílem, je přiblížit současnému čtenáři (věkově je edice Obnovené obrazy určena dětem od 12 let) staré literární látky z různých dob od starověku do konce středověku. V souvislosti se zaměřením na hrdiny, kteří jsou předchůdci rytířů, rozvíjí Hulpach nejobšírněji  motivy částí 4  a 5, tj. ty, kde aktivní roli dostávají hrdinové z Rudého křídla. Jejich osudy se zde fatálně zaplétají a životy mnohých z nich končí. Pro společenství Rudého křídla je příznačné, že jeho členové odmítají proti Uisnechovovým synům zasáhnout. Nejméně je u Hulpacha rozvinuta část 2 zabývající se vznikem lásky mezi Deirdre a Naisim.

            Epilog tvoří rozhodnutí Ferguse odejít od krále Conchobara, jen slib poslušnosti mu brání krále zabít. Raději bude žít v chudobě, ale svobodně. Zde je také možné hledat téma příběhu.

          Důležité motivy Hulpachovy varianty:

  • vyhnance doprovází velká družina – 3 x 50 válečníků, žen, sloužících i ohařů
  • nuzný život v chýších na skotském pobřeží
  • Deirdřiny předtuchy

Marie Heaneyová: Deirdre Bolestná

Jak naznačuje už název, Heaneyová zdůrazňuje hlavní hrdinku. Nejobšírněji příběh rozvádí v částech 1 – narození a věštba a část 3 – útěk a vyhnanství.

        Na hostině u barda Felimida těhotná žena obsluhuje hosty, a když unavena odchází, dítě v jejím těle zaúpí. Žena žádá vysvětlení druida Cathbada. Podle něho bude dívka  krásná a přinese Ulsteru mnoho bolesti. Po porodu pak Cathbad doplní, že vzbudí touhu mužů a závist žen, způsobí vyhnanství synů Uisnechových, bude příčinou krutých událostí a její příběh přečká věky. Setkání Deirdre s Naoisim proběhne tak, že Deirdre slyší jeho zpěv, a když se setkají a on spojení odmítá, Deirdre ho chytí za uši, což znamená geis – závazek, který nelze nesplnit. Ve Skotsku žijí loupežemi, skotský král po Deirdre zatouží, proto odejdou na ostrov. Ve variantě Heaneyové jsou nejméně rozvedeny části 4 a 5 – návrat do Irska a smrt.

Důležité motivy:

  • Deirdre jde sama do Emain Macha hledat Naoise
  • putování Irskem před odchodem do Skotska
  • pokusy skotského krále získat Deirdre, jeho úklady proti bratrům
  • vrahem synů Uisnechových je Eogan, který je probodne na louce uprostřed Emain Macha
  • následné zajetí Deirdre králem
  • útok Ferguse a jeho společníků na Emain Macha, jeho zapálení
  • Deirdre žije rok v Conorově domě, nekomunikuje, je v depresi
  • král ji daruje Eoganovi, kterého ona k smrti nenávidí
  • během jízdy ve společnosti krále a Eogana se Deirdre vrhne na kámen a zahyne

V této variantě je zdůrazněna láska Naoisiho a Deirdre a její osud, počínajíc kvílením v matčině těle a končíc její dobrovolnou smrtí. Zde je také třeba hledat téma – na rozdíl od „mužského“ pojetí Hulpachova je tato varianta výrazně „ženská“ a tedy složení skupiny podle pohlaví bude zřejmě hlavním kritériem rozhodování mezi oběma variantami.

Joseph Jacobs: Příběh Deirdry (Příběh o Deirdře)

       Jacobsova varianta vyšla česky ve dvou různých překladech, ve dvou odlišných výborech Jacobsových keltských pohádek, ve dvou brněnských nakladatelstvích současně v roce 1996. Obsahuje řadu motivů a tvárných postupů, příznačných pro evropskou pohádku. Odlišné je také to, že Deirdřin otec má moderní jméno Malcolm Harper. Největší pozornost věnuje Jacobs oddílům 2 – láska a 5 – smrt,

       Po narození dcery zařídí Malcolm, aby pro ni a její opatrovnici byla na vzdáleném kopci vykopána jáma, kde žijí v odloučenosti. Jednou k jejich obydlí zabloudí lovec a pěstounka ho chce odmítnout, ale Deirdre ho sama přivede. Lovec obdivuje dívčinu krásu a vypráví o Naoisovi, synovi Uisnechově – Naois je černý, bílý a rudý, ale je také vyšší než všichni irští muži. Stařena lovce vykáže a ten jde ke králi Conchobarovi a vypráví mu o Deirdře, na jaře pak dovede krále za ní. Králi musí stařena otevřít a Deirdre je i s pěstounkou přestěhována ke dvoru. Král se s Deirdre chce ihned oženit, ale ona žádá o roční odklad a zatím se vzdělává. Na procházce pak potká Uisnechovy syny, zamiluje se do Naoise a jde za nimi. Bratři se snaží setkání zabránit, ale marně. Naois se do ní zamiluje, vysadí si ji na ramena a s bratry prchá do Skotska. Když vyprší roční lhůta, kterou Deirdre sama stanovila, král pro vyhnance posílá do Skotska Ferchara.

       Po návratu Deirdre a bratrů vyšle král 300 hrdinů, aby mu ji přivedli a bratry zabili, ale Fercharovi synové třetinu bojovníků pobijí. Naois s bratry a Deirdre se chtějí vrátit do Skotska, ale král vysílá svého kouzelníka, aby jim v tom zabránil. Ten jim do cesty postaví čarovný les, pak moře, ale obojí překonají. Teprve když moře zmrazí na kamenné kostky, Naoisovi bratři to nepřežijí a jemu nad nimi pukne srdce. Deirdre pláče nad mrtvými a na králův rozkaz je vykopán hrob pro syny Uisnechovy, ale Deirdre ulehne k nim. Král pak rozkáže, aby ji pohřbili na opačném břehu jezera. Z obou hrobů vyroste líska, jejíž větve se spojí nad jezerem. Král dá větve dvakrát utnout, ale potřetí ho manželka donutí, aby zanechal pomsty.

Důležité motivy, které se v dalších variantách nevyskytují:

  • Malcolm Harper neměl dlouho děti
  • obydlí je vykopáno v kopci
  • příchod lovce a vyprávění o Naoisovi
  • lovcova zpráva králi
  • odklad svatby o rok a den
  • život Deirdre u krále, setkání s Naoisem na procházce
  • odchod čtveřice pěšky, s Deirdre na zádech
  • králova iniciativa návratu vyhnanců po vypršení lhůty
  • zásah kouzelníka, vyčarování tří překážek
  • hroby u jezera
  • líska rostoucí přes jezero
  • zásah královy manželky

Porovnání variant téhož příběhu naznačuje, že změny syžetu, důraz na určité části příběhu, projevující se jak množstvím motivů, tak jejich typem a postavami, které v nich hrají hlavní roli nebo s nimiž jsou spojeny, souvisí s žánrem vyprávění a s cílem a účelem celé publikace. Má rovněž vliv na změnu tématu. Nejvýrazněji se liší varianty představující mýtus od varianty pohádkové. Odlišný je také přístup zvýrazňující spíše příslušnost k hrdinské epice, od pojetí komplexnějšího.

        Tematicky se od sebe liší zejména varianta Hulpachova a Heaneyové. Oběma je společné hlavni téma osudovosti, neodvratnosti předurčených neštěstí, střetu lásky a závazku, které lze najít i u Jacobse. V souvislosti s tím ale Heaneyová klade větší důraz na vztah mezi Deirdre a  Naoisim, na její osobní tragický osud, kdežto u Hulpacha je toto téma spojeno výrazněji s hrdinskou ctí, vzájemnými vazbami a závazky mužských postav, tedy se základy rytířských ctností. S tím souvisí i struktura vztahů mezi postavami i významnost jejich postavení v příběhu. Důsledkem pak jsou i různé možnosti interpretace a výstavby při dramatickém  ztvárnění nebo  uplatnění v lekcích dramatické výchovy.

Tím se dostáváme k dalším kritériím, která jsou pro výběr důležitá, ba rozhodující,  jako je složení skupiny, věk hráčů, jejich dosavadní zkušenost s dramatikou, provozní podmínky, zkušenost a zaměření učitele, metody a jejich použitelnost v těch či oněch situacích, cíle práce. Každá skupina je jiná, každý jedinec se liší od těch druhých a tedy v dramatické výchově nepřichází v úvahu standardizovaný typ práce, jaký je běžný v tradiční školní výuce. S určitou látkou lze ovšem pracovat v několika variantách a v detailu ji obměňovat i podle okamžité situace, která se během tvoření vyskytne.  Ale to všechno je otázkou především didaktiky, kdežto zde se zabýváme náměty a tématy a uplatnitelností různých zdrojů v lekcích a dílnách dramatické výchovy. Výše zmíněnými otázkami  se zabývá jiná  literatura (viz seznam doporučené literatury)

 

Varianty pohádek

I pohádky mají různé syžety, i když na první pohled  se jednotlivé varianty jeví jako jeden  a týž příběh. V povědomí mnoha dospělých utkvěl průměr z různých variant známé pohádky, a jsou i dramatizátoři, kteří si zakládají na tom, že třeba Popelku raději nečetli a dramatizaci píší po paměti. Obvykle z toho zbyde – v paměti dospělých i v dramatizacích – jakýsi všeobecný příběh, poskládaný z motivů různých pohádek, ale zjednodušený a prakticky bez výrazného tématu. Kombinovat samozřejmě motivy často lze, ale je nutné přitom zachovat celek jako strukturu, jejíž jednotlivé části jsou na sebe vázány, a které také vytvářejí jasné sdělení. Zejména pro školní drama či jinak řečeno dramatické strukturování je velmi důležité na téma a tedy i na promyšlenou strukturu příběhu klást důraz. A ať už pedagog přečte jen jednu variantu pohádky, anebo porovná jich několik, vždycky má vědět, jakou roli jednotlivé motivy ve struktuře příběhu hrají.  Uvědomíme si to naplno, když si různé varianty téhož příběhu porovnáme.

Ponižovaná dívka – Popelka

Popelka je nejfrekventovanější a snad i nejoblíbenější evropskou pohádkou.

Gianbattista Basile:  Popelka

Nejstarší knižně vydanou Popelku najdeme  v  Pentameronu, který má podtitul Pohádka pohádek.  Je to padesát vyprávění v rámci pěti dnů, v každém z nich deset pohádek. Jejich autorem je neapolský měšťan Gianbattista Basile (1566  -  1632) a vyšly posmrtně,  péčí jeho sestry ve dvou dílech v letech 1634 a 1636.

Basilova Popelka je královská dcera jménem Zezolla. Po smrti její matky se král oženil podruhé a macecha dívku utiskovala.  Domácí učitelka Zezulu navedla, jak macechu zabít. Když se to podařilo, Zezolla  přesvědčila otce, aby se s  její učitelkou oženil. Ukázalo se však, že má šest dcer a pár dnů po svatbě je začala  vynášet a Zezollu degradovat na kuchyňskou služku - Popelku. Král převzal její vztah k dívkám, a když cestoval na Sardinii, všechny nevlastní sestry si vyžádaly nákladné dary, jen Zezolla-Popelka chtěla, aby o nějaký dárek požádal víly, a když otec zapomene, víly mu nedovolí v cestě pokračovat. Nakoupil, zapomněl, ale byl donucen dojít k jeskyni víl, které dívce poslaly datli, motyčku, konvičku a hedvábný šáteček. Z datle vyrostl během pár dnů strom, který Popelka opatrovala a dostávala od něj, co potřebovala. Proto se mohla třikrát po sobě skvěle oblečená a vybavená vydat na slavnost, kde se do ní zakoukal král a nechal ji sledovat písařem. Ten podvakrát selhal, Popelka mu totiž hodila peníze, diamanty a perly. Až napotřetí se mu podařilo získat aspoň její trepku. Všechny dívky a ženy byly svolány na náměstí, žádné trepka nepadla, a tak se akce opakovala. Přitom otec upozornil na Popelku, která je na shromáždění přítomna. Trepka jí skoro sama naskočila na nohu, král se s ní oženil, sestry záviděly a k vlastní lítosti si přiznaly, že „jen bloud bojuje proti osudu.“

Evropská tradice převzala řadu motivů, vlastně jejich většinu, jen ta předhistorie s vraždou první macechy se v nich nevyskytuje. Ale motiv s vílami, které pošlou dívce datli jako zárodek stromku, který o ni pečuje, se rozdělil na dvě větve: středoevropský typ Popelky převzal botanickou podobu kouzel, která změní Popelčin osud (oříšky, vrba), kdežto západoevropská, především francouzská popelka, dostává dary kouzlem víly vtělené do různých osob.

Bratři Grimmové: O Popelce

Tato Popelka je dcerou kupce, který ovdověl a znovu se oženil, aby dcera nebyla sama, když je on na cestách. Ale macecha si přivedla dvě vlastní dcery a tu kupcovu odkázala do kuchyně, jako poslední služku  jménem Popelka. Když otec odjížděl, obě nevlastní dcery žádaly náročné dary a  Popelka si přála první snítku, která otci o klobouk zavadí. Snítka zasazená na matčině hrobu vyrostla v statnou lísku. Když Popelka vyslovila přání, přiletěl na lísku ptáček a hodil jí, co si přála. Když se rodina vypravovala na  slavnost, macecha a dcery odmítly Popelku vzít s sebou. Ale ona svolala svoje ptáčky, holubičky a hrdličky, aby za ni přebrali čočku. Za hodinu bylo všechno přebráno, ale macechu to neoblomilo a dala Popelce těžší úkol.  Ani jeho splnění nepomohlo, odešli bez Popelky, a ta se vydala k matčinu hrobu, ptáček jí hodil stříbrné šaty. Rodina ji na plese nepoznala, ale králevic se do ní zamiloval. Na útěku se tajemná dívka  schovala do holubníku a jen otec si pomyslel, že by to mohla být Popelka. Další dva dny se všechno opakovalo, šaty byly nádhernější a po útěku z druhé slavnosti  se vyhoupla na hrušeň. Potřetí byly šaty  ještě nádhernější a Popelka si na konci přehodila svůj mlžný závoj. Princ nechal tentokrát natřít schodiště smůlou a získal tak zlatý střevíček. Došlo na jeho zkoušení, obě nevlastní sestry si nechaly useknout palec a kousek paty a prozradily se tím, že jim ze střevíce tekla krev. Otec přiznal, že má dceru z prvního manželství a jí padnul střevíček jako ulitý. Když si ji princ bral, přišly sestry na svatbu jako družičky a lichotily Popelce, ale vrhly se na ně Popelčiny holubičky a zahnaly je s hanbou.

Božena Němcová: O Popelce

Němcové varianta je ze Slovenských pohádek. Příběh jde rychle k věci: když se otec vypravuje na cestu, nevlastní dcera (je jen jedna) žádá drahé šaty, Popelka žádá jen co mu cestou na tvář udeří.  Dostane snítku s třemi oříšky  - ty proslulé oříšky  se vykytují  jen tady.  Oříšky ji spadnou do studny, když se jde mýt, a oříšek jí přinese žabka. Šaty jsou slunéčkové, měsíčkové a hvězdičkové.  V této variantě se nechodí na královský ples, ale v neděli do kostela, i tak se do dívky zamiluje mladý kníže. Popelka používá zaříkadlo „Mlha za mnou, mlha přede mnou, sluníčko boží nade mnou“. Při třetí návštěvě kostela ztratila Popelka střevíček. Mladý kníže pak začal chodit dům od domu a zkoušel dívkám střevíček, matka vlastní dceři palec ořezala, ale platné to nic nebylo. Když se kníže dotázal, zda nemají další dceru, i otec mlčel, ale kohout ji prozradil. Popelka se na svatbu stačila obléknout do sluníčkových šatů. Kníže pak vzal  sebou i otce, Popelka poděkovala žabce, kohoutovi i holubičkám, a macecha s Dorou zůstaly v chalupě samy.

Zlatý střevíček

Ukrajinská pohádka začíná tím, že matka před smrtí dá dceři Haně zrníčko, které má zasadit, až jí bude nejhůř. Ovdovělý otec se po třech letech oženil s ženou ze sousedství, a ta si přivedla vlastní dceru, líné a pyšné děvče na rozdíl od pracovité Hany. Macecha by se ráda zbavila dívky, kterou přejmenovala na Hadrnici, a zadala jí nesplnitelný úkol – má za den upříst len, utkat a vybílit pláno. Zoufalá dívka zasadila zrníčko od matky, z něho vyrostla vrba a z vrby vystoupily víly  a plátno utkaly. Když do blízkého města přijel knížecí syn,  Hadrničku oblékly a vybavily víly z vrby. Když obě ženy po návratu ze slavnosti vyprávěly o krásné dívce, Hana se vždy dotázala, zda jí nebyla podobná, ale obě to kategoricky odmítly. Situace se opakují, ale při druhém plesu poradil mladému knížeti ševcovský tovaryš, aby natřel práh smolou. Potřetí tak Hadrnička ztratí jeden ze svých zlatých střevíčků. Doma opět nadhodila, že by snad střevíček obula, ale macecha sestra to nenávistně odmítly a macecha jí dokonce nabila. A opět radil ševcovský tovaryš a kníže zorganizoval hledání dívky. Jeden z poslů si všiml Hadrničky na peci a střevíček jí padnul. Hadrnička zašla vrbě, převlékla se, kníže se s ní oženil a vrba se propadla do země.

K společným motivům těchto variant patří submisivní otec, který se zcela podřídí druhé ženě (Basile), dokonce popře, že má dceru (Němcová), jen u Grimmů tuší, že ona krásná dívka může být jeho dcera, soudí tak především z jejího chování po plese. Ale v každém případě otcové, ač v široké škále sociálního postavění (od krále po vesničana), projevují slabošství. Za pomocí dívce v některých případech stojí matka, nejvýrazněji v ukrajinské pohádce, kde je předvídavou dárkyní kouzla. Kouzlo je v každém z těchto případů rostlinného původu – fíkovník (Basile), vrba (Zlatý střevíček),  lískový strom (Grimmové), oříšky (Němcová). K tomu se v některých pohádkách přidružuje ptactvo a další drobná zvířena. Krvavé scény při zkoušení střevíčku jsou nejbrutálnější v německé variantě, která líčí krvácení,  v mírnější podobě i  u Němcové.  Pro téma příběhu má velký význam konec macechy a dcer: Basile končí tím, že matky a jejích šest dcer uznávají vlastní porážku, u Grimmů se pokoušejí vlichotit se a podílet se na Popelčině společenském vzestupu, ale ptáci je zaženou. U Němcové zůstanou v chalupě samy a ukrajinská varianta se o nich vůbec nezmiňuje.

Charles Perrault: Popelka aneb skleněný střevíček

Otcem je v tomto případě velmož, který se podruhé oženil, a macecha měla dvě vlastní dcery. Nevlastní dceři ukládala nehorší domácí práce. Když princ ohlásil pořádání plesu, začaly se macecha s dcerami chystat a Popelka se jim starala o oblečení, a přitom všem se jí vysmívaly, že ona na ples nemůže. Když odjely a Popelka plakala, zjevila se její kmotřička – víla, která z dýně vykouzlila kočár, z myší, krysy a ještěrek koně a služebnictvo a šlehnutím proutku změnila Popelčiny šaty. Ples probíhal úspěšně, Popelku obdivoval nejen princ, ale i starý král, a ona si dokonce přisedla k svým sestrám, podělila se s nimi o pomeranče a citrony, které dostala od prince, ale přesto zůstala nepoznána. Včas se vrátila a vyprávěla kmotřičce, že princ ji pozval na další ples. Na druhém plese téměř nestihla odejít do půlnoci, proto ztratila skleněný střevíček, a když dorazila domů, všechna paráda zmizela a jí zůstal jen  druhý střevíc. Když princ nechal hledat dívku, které střevíček padne, byla Popelka přítomna a sama navrhla, že si střevíček zkus. Padnul jí, hned vyndala druhý a kmotřička a místě změnila její oblečení. Sestry prosily Popelku o odpuštění a ona jim odpustila, po svatbě je vzala  do paláce a našla jim skvělé ženichy. V závěrečných verších Perrault konstatuje, že krása nestačí, je třeba mít i vlídnou a milou povahu.

Na této variantě je zřetelně vidět, že Perrault, ač vycházel z lidové tradice, se svými pohádkami obracel k vyšším vrstvám francouzské společnosti 17. století – otec je velmož, zdůrazňují se přípravy na ples, v té době vzácné citrusové plody, početné služebnictvo jako doprovod Popeky na ples. Podstatný je i konec s pokorou sester, odpuštěním a jejich zabezpečením.

Jan Vladislav: O Popelce, kočáru z oříšku a střevíčku ze skla

Jan Vladislav převyprávěl Perraultovu variantu věrně, ale rozvedl ji do větší šíře a podrobností. Vypráví o šťastném životě Růžičky s oběma rodiči, i o kmotřičce – matčině staré chůvě, a nakonec o smrti matky, která si před smrtí vymohla, aby se manžel znovu oženil.  Nová matka si přivedla dvě dcery, Adélu a Belindu, které se na Růžičku nejen vytahovaly, ale také ji napadaly fyzicky. Tak to šlo celá léta, až se sousední král rozhodl upořádat plesy, aby oženil syna Milána. Proběhly zde nikoli dva, ale tři plesy, kmotřička vybavila Popelku stejně jako u Perraulta, jen s drobnými změnami. Při posledním plese Popelka ztratila jeden střevíček a hned následovalo hledání dívky, která tvrdila, že je ze zámku Herdova či Štulcova. A až po roce od posledního plesu princova družina zkoušela střevíčky i Adéle a Belindě a Belinda popuzená neúspěchem, upozornila posměšně na Popelku stojící v koutě. Princ se Popelkou oženil, ale o sestrách nepadne už ani zmínka

Maurits de Meyer: Popelka

Vlámská varianta v podstatě kopíruje Perraultovu. Začíná velmi stručně, nejrozsáhlejší jsou pasáže o dvou plesech, je tu i situace, kdy Popelka sedí na plese vedle svých sester a dělí se s nimi o cukroví a ovoce. Kouzlí zde její babička, místo dýně poslouží kůra pomeranče, jsou tu myši, krysy a ropucha. I tyto sestry se Popelce nakonec omluví, ona se na sestry  nezlobí a dobře se o ně postará.

Všechny tři varianty se odehrávají ve vyšší společnosti, ve všech vystupuj jako dárce osoba – kmotřička, babička. Všechny končí smírem se sestrami a o maceše se v závěru  nemluví. Otec je v těchto variantách málo významnou postavou,

Volnější jsou varianty z keltské kulturní oblasti a  obsahují  odlišné  motivy.

Joseph Jacobs: Plavovláska, Hnědovláska a Chvějička

V tomto příběhu hrají roli tři královy dcery, vlastní sestry, z nich ponižovaná je nejmladší Chvějička. Nejstarší Plavovlásku si zamiloval syn krále Emanie, ale zapomněl na ni, když ke kostelu přišla Chvějička. O její vznešené vybavení se postarala stařenka, co se starala o slepice.  V té výbavě hrají roli nejen šaty, ale i barva kobyly, na níž Chvějička ke kostelu přijede. Příběh má rozsáhlé pokračování: když se zvěst o krásné dívce rozkřikla, začali se o ni zajímat další královští a šlechtičtí synové, s nimiž princ z Emanie musel svést čtyři dny trvající souboj. Ale po svatbě navazuje další pohádka, o žárlivých sestrách, které žijí spolu s Chvějičkou a snaží se jí zbavit.

Skotsko: Rezaté tele

Vesnická rodina se skládala ze starší ošklivé a zlé a mladší krásné a dobrosrdečné dcery. Rodiče dávali přednost starší, mladší jen pásla dobytek. V stádu bylo telátko, které mluvilo lidským hlasem a  krmilo ji lahůdkami. Závistiví rodiče telátko vystopovali a rozhodli se donutit mladší dceru, aby sama telátku uťala hlavu. Ošklivá sestra držela hlavu telátka a sekera dopadla na její krk. Mladší vyskočila na telátko a odjela s ním na louku porostlou rákosím. Z dívky se tam stala Rákosová vesta a teprve v této podobě došla štěstí.

Iva Zbořilová a Odolen Klinera: Tam a Cam

Vietnamský příběh má dvě části, podobně jako ony dvě keltské varianty.  Ta první, s námětem Popelky, která se zde jmenuje Tam, se odehrává v rodině rolníka. Když se po smrti ženy znovu oženil, macecha porodila dcerku Cam a tu podporovala na úkor starší Tam. Když obě dívky  sbíraly krevety, pilná Tam jich měla hodně, Cam žádné, ale sestře je ukradla. Tam  z toho byla smutná, ale do věci se vložil sám Buddha, který dívce věnoval kouzelnou rybičku. Jenže macecha a Cam jí rybičku zabily a snědly. Buddha Tam poradil, aby si schovala aspoň její kosti. A tak když došlo  na královskou slavnost, kosti jí obstaraly náležité oblečení a Buddha se postaral, aby vrabci za ni přebrali rýži.  Cestou na slavnost se jí ztratil jeden střevíček a spadl do řeky. Tam se  schovala  pod mostem, ale když královský průvod došel k mostu, slon, na němž je král, se zastavil a nehnul se, dokud královští sluhové nenašli střevíček. Král se pak dal do hledání a s Tam se oženil.

Všechny tyto varianty spojuje základní téma: odstrkovaná, ponižovaná, ale pracovitá a vlídná dívka najde kouzelné pomocníky, kteří jí umožní vstup do vznešené společnosti tím, že jí opatří skvělé oblečení a vybavení. Změní se tak k nepoznání i pro svou rodinu, a v tom také tkví hlavní sdělení této populární pohádky: jsou to vnější prvky, které jsou v očích společnosti schopny změnit sociální status člověka a umožnit, aby vyšly najevo i jeho hlubší a podstatnější osobní kvality. U většiny variant je shoda také v chování macechy a nevlastních sester či  nespravedlivá rodičovská diferenciace mezi vlastními dětmi. V čem se pohádky podstatněji liší, je osud macech a sester: na jednom pólu je odpuštění a dokonce vlastní reflexe macechy a sester, na druhém jsou neúspěšné sestry, které se Popelce za její úspěch ještě snaží pomstít. Podstaté na pohádce jsou i rozdíly v tom, jak a od koho získává pomoc a podporu, jen v některých je v pozadí pomoci zemřelá matka nebo její zástupkyně kmotřička, ve vietnamské pohádce sám Buddha. Ale vždy je tu prvek přírodní: pomáhá flora i fauna. Dokonce i v případech, kdy dárkyní je osoba (kmotřička, babička, stařenka), se pracuje  s přírodními produkty, rostlinnými i se zvířaty – příroda je tu přátelštější, než lidé. Špatně dopadají otcové, kteří jsou v lepším případě nevýznamní, v horším jsou submisivními partnery svých autoritativních, zlomyslných a nepřátelských druhých manželek. 

Tři bratři – Pták Ohnivák

Příběh tří bratří, z nichž dva starší (někdy také  rodiče) pohlížejí na nejmladšího s opovržením, ale on prokáže nejvíce schopností a dobrých vlastností, je model velmi frekventovaný v různých kombinacích dějových motivů i celých syžetů.  Jednou z podob tohoto typu pohádky je příběh se získáním ptáka Ohniváka, koně Zlatohříváka a překrásné dívky, která má na rozdíl od ptáka a koně různá jména i původ.

Karel Jaromír Erben: Pták Ohnivák a liška Ryška

Král měl krásnou zahradu a v ní strom, který denně plodí jedno zlaté jablko, ale to vždy do rána zmizí. Král proto požádal nejstaršího syna, aby v noci hlídal, ten ale usne a nic nezjistí-. Další noc hlídal prostřední syn a ten zjistí, že jablka krade pták Ohnivák, ale nedokázal ptáka zadržet, získal jen jedno zlaté pero. Krále pero okouzlilo, musí ptáka Ohniváka získat, a tak vypravil všechny tři syny na cestu. Bratří se rozdělili do tří směrů a na místě zasadili tři proutky, které mají svědčit o tom, jak se jim vede. Každý z nich se cestou usadil a začal jíst, přišla k nim postupně liška Ryška s prosbou o jídlo. Dva starší jí nic nedali, nejmladší se s ní rozdělil  napůl. Liška ví, kde je pták Ohnivák a kralevici pomůže. Popíše mu, jak Ohniváka získá a kde ho najde, ale musí ho přinést jen v dřevěné kleci. Králevice ale upoutá klec zlatá, a to způsobí, že zloděje přistihne král toho zámku. Princ vysvětlí, proč Ohniváka chtěl získat a král mu ho slíbí, jestliže přivede koně Zlatohříváka. V dalším království je vše opakuje, králevic vezme pro koně zlatou uzdu a musí proto přivést Zlatovlásku, pak dostane koně. S princeznou to není tak lehké, musí ji rozeznat od jejích sester, pak má sítem vylít do večera rybník, ale Zlatovláska zasáhne a přivolaná liška s oběma uprchne. Aby se nemusel Královic Zlatovlásky vzdát, liška se přemění na Zlatovlásku, král vydá Zlatohříváka a liška se zas promění v sebe sama. Totéž se pak opakuje s ptákem Ohnivákem. Králevic se vrací a na místě kde se rozešel s bratry, pod stromem, který vyrostl z jeho proutku, usne. Bratři se vracejí, zabijí nejmladšího a rozsekají na kusy a odcházejí s ptákem, koněm i dívkou, které pohrozí, že nesmí nic prozradit. Liška se ale kralevice ujme, donutí vránu, aby přinesla živou a mrtvou vodu a vzkřísí ho. Kralevic se vydá domů, ale vydává se za čeledína, přitom zjistí, že Zlatohřívák i Ohnivák jsou smutní a nechtějí žrát, Zlatovláska jen pláče. Poznají ho a okamžitě se uzdraví. Král pak nechal oba starší syny popravit, nejmladší se oženil se Zlatovláskou a dostal od otce půl království.

Maurits de Meyer: Zlatý pták, zlatý kůň a princezna

Vlámská varianta se liší jednak v nepodstatných detailech, jednak motivy podstatnými pro téma příběhu. Lišák Ryšák  se všem třem bratrům nabízí jako pomocník, protože jejich otci vděčí za záchranu života. Oba starší odmítnou, nejmladší pomoc přijme. Situace u Ohniváka a Zlatohřiváka proběhne podobně jako u Erbena, Zlatovláska však je princem unesena u obou králů princ získá Zlatohříváka  a  Ohniváka jednoduše tak, že je popadne a ujede. Cestou zpět najde své bratry  v hospodě  spoutané, protože mají být oběšeni pro dluhy a loupeže. Vyplatí je a společně se vracejí domů. Ale princ nevěnoval pozornost varování  lišáka, že nemá nikoho vykupovat a že si nemá sedat na kraj studny – oba bratři ho do ní shodí a utečou i s princeznou, koněm a ptákem. Lišák ho ze studny vytáhne a pak prince požádá, aby mu usekl nohy. Promění se v prince, bratra oné prince eny. Oba mladíci pak králi vyprávějí, jak se vše stalo a otec nechá oba starší syny upálit zaživa.

U obou pohádek se liší motivace lišky: ve vlámské pohádce je vděčná králi (i když tato zápletka se nevysvětlí), kdežto u Erbena probíhá obvyklý pohádkový test: dva starší princové se projeví jako sobci, nejmladší se o jídlo s liškou rozdělí a svou povahou si zaslouží liščinu pomoc. Jsou tu také zdůrazněny špatné vlastnosti obou starších bratrů, zatímco ti Erbenovi jen nic nezískali, ti vlámští se dopustili zločinů.

Irina Karnauchovová: Carevič Ivan a šerý vlk

Ruská varianta má mnoho podstlaných motivů shodných s Erbenovou Liškou Ryškou, a není divu, Erben ruské pohádky dobře znal a vtvořil z různých pramenů variantu, která je odborníky považována za jednu z nejlépe vystavěných kouzelných pohádek. Hrozný car Vasilij měl syny Fjodora, Petra a Ivana, oba starší jsou hned v prvním odstavci charakterizováni jako nadutí, pyšní vychloubační, nejmladší Ivan jako prostý, veselý a laskavý- Postupně hlídají jabloň všichni tři bratři, Fjodor a Petr přílet ptáka Ohniváka zaspí, jen Ivan se ho došká, ale chytil ho za ocas, pták se mu vytrhl a Ivanovi zůstalo jen jediné péro. Car se rozzlobil a Ivana poslal hledat Ohniváka pod trestem smrti. Ivan se vydá na cestu  a při volbě cest zvolí tu, u které stojí, že jezdec zůstane na živu, ale kůň zahyne. To se také velmi brzo stane, ale Ivanovi pomůže šerý vlk, Ivana veze a radí. V království cara Semjona i cara Agapa neuposlechne rady vlkovy a upozorní na sebe, takže musí jít dál, jeho poslední úkol je získat Jelenu Překrásnou. Tu uchvátí vlk a prchají společně. U obou carů se Ivanovi zhrozí, že bude zahuben, proto se vlk promění v Jelenu i v Zlatohřiváka, aby cary oklamal, a nakonec všichni vyváznou. Před návratem domů odpočívají, Ivan v stanu usne, ale bratři ho najdou a zabijí, a Jelenu, koně i ptáka donesou králi jako svou kořist. Vlk zjistí, že Ivan je mrtvý a podobně jako u Erbena liška vránu, zde vlk havrana donutí k přinesení živé a mrtvé vody tím, že hrozí roztrhnout jejich mládě vejpůl. Vlk prokáže Ivanovi poslední službu, dopraví ho domů. Ivan dorazil do paláce  během svatby Jeleny s Fjodorem, ale ona ho hned pozná a vše se vysvětlí. Car oba starší syny vyhnal, Ivan se s Jelenou oženil.

Téma zde modifikuje nebo spíš rozšiřuje carova nespravedlnost vůči synům: ti dva, kteří naprosto selhali, jsou nepotrestáni, Ivan, který přecejen něco vykonal pro identifikaci zloděje jablek, je potrestán namáhavým a nebezpečným úkolem. Ale přese všechno tím je získá.

Jiří Tomek: Dary krále džinů Hasan a Červený král

Varianta pocházející ze Sýrie vypráví o králi v Bagdádu, který měl tři syny Aláaddína, Madžiddína  a nejmladšího Hasana.Když  těžce onemocněl,  potřeboval živou vodu, která se vyskytuje jen na dalekém Korálovém ostrově. První se vypravil Aláaddin.  Když dostal hald, usedl na kámen a rozložil svoje jídlo. Vtom se otevřela země, z ní vyběhl strašlivý bílý pes, který ho požádal o jídlo. Princ se pokusil psa zastřelit šípem, ale pes zmizel. Princ pokračoval v cestě, rozhodl se pro cestu k Zlatému městu, kde uvízl a jako dlužník nakonec skončil jako posluha. Na cestu se vydal druhý syn a skončil stejně, jen v Stříbrném města.  Hasan psovi nabídl všechno svoje jídlo a nakonec pes řekl, že Červený král mu děkuje a doporučil mu cestu, u které je předpověď, že kdo se po ní vydá, zahyne. Hasan poslechl,  pes se k němu  cestou přidal a přenesl ho na Korálový ostrov. Hasan živou vodu nezískal, vyvázl  s úkolem získat čepičku neviditelnosti. Problém se opakuje v jeskyni, kde měl Hasan získat čepičku, ale vysloužil si jen úkol získat Velkou perlu.  Tu našel na konci chodby, která vedla ze studny. Ale tam už Hasan odolal lákání nekrásnější dívky, v kritickém okamžiku totiž slyšel hlas Červeného krále, který konstatoval, že „kdo třikrát poruší slib, nezaslouží si mezi slušnými lidi žít.“ Na zpáteční cestě se vše zdařilo, nakonec pes donesl Hasana do Zlatého a Stříbrného města,  a Hasan vyplatil své bratry. Při zpáteční cestě se oba starší bratři omluvili Červenému králi za to, že ho nepohostili, poděkoval mu i Hasan a doma krále živá voda vyléčila. Král předal vládu Hasanovi a oženil ho s indickou princeznou.

Významně se tato pohádka od ostatních liší nejen dary, které hrdina  získává, ale hlavě tím, že tu nehraje roli bratrská řevnivost, ani boj o trůn, a dokonce že se oba neúspěšní bratři za svoje chování omluví.  A samozřejmě se liší se prostředí od prostředí pohádek evropských.

Všechny čtyři pohádky spojuje králova touha nebo naléhavá potřeba získat cosi velmi vzácného a těžko dostupného. Druhý shodný motiv je to, že průvodcem a pomocníkem nejmladšího úspěšného bratra je zvíře. A konečně je tu téma zdrženlivosti, ochoty přijmout cosi méně atraktivního, oproti podlehnutí svodům. V tomto smyslu je velmi důležitá věta o trojím porušení slibu. Je tedy věcí volby té či oné varianty, zda dáte přednost tomu nebo onomu tematického vyznění pohádky, která je na první pohled jakoby stejná.

Odměna za slušnost

Zatímco u obou předchozích pohádek je těžiště v jednání klíčových postav, v následujících příbězích je dominantním prvkem tématu vlastnost či vlastnosti dívčí hrdinky. Zatímco v „chlapecké“ pohádce, jejímž hrdinou je mladý muž, vede cesta k dospělosti vykonáním velkých a nebezpečných činů, v „dívčí“ pohádce dominuje hrdinčina schopnost zvládnout těžký úkol a přetrpět náročné situace.

„Slušnost“ má mnoho významů, zde ji chápu jako projev ohledu k druhým, snahu jim pomáhat, ale také chovat se „slušně“ ve smyslu.  pozdravit, poděkovat, omluvit se. V mnoha kouzelných pohádkách, především „chlapeckých“ je na počátku jednorázový test hrdinových vlastností a postojů, který většinou spočívá v ochotě hrdiny podělit se o jídlo se starcem, chudákem, hladovým zvířetem či jinou osobou v nesnázích. V dívčí pohádce je onen „test“ náročnější a rozsáhlejší a obsahuje práci, která pomáhá.

Božena Němcová:  Pánbůh dej štěstí, lávko

Vdovec měl dceru a ta se spřátelila s dívkou ze sousedství a její matkou. Přemluvila otce, aby se se sousedkou oženil. Nechtěl, protože sousedka měla pověst čarodějnice, ale dcera ho přemluvila. Hned po svatbě se nevraživost macechy a nevlastní sestry naplno projevily, dívka z toho byla smutná a otec jí litoval. Rozhodla se proto jít někam do služby.  Po cestě hezky pozdravila lávku přes potok a ta ji požádala, aby ji obrátila. Pak očistila psíčka s prašivinou, setřásla hrušky, vyhnala bejčka z louky, uhasila oheň a vyčistila pec. Nakonec došla k domu v lese. Babička -  ježibaba ji přijala do služby, aby zametala jedenáct světnic, dvanáctá byla zakázaná. Jednou v nepřítomnosti čarodějnice dívka do dvanácté světnice nahlédla. Byla tam káď plná zlata a ona i si v ní vykoupala vlasy, ruce a nohy a měla je pak celé zlaté. Při útěku ji pronásledoavala  čarodějnice,  ale tu zdržela  pec, hrušeň, bejček a psík,  a lávka se pod ní prolomila, dál už čarodějnice nemohla. Dívce se moc domů nechtělo, ale uviděla ji sestra. S macechou byly celé pryč z té krásy a tak se sestra vydala stejnou cestou. Ale nikomu neposloužila, a když se u čarodějnice ponořila do zlata, nadělala jen nepořádek. Když ji čarodějnice pronásledovala, pec, hrušeň, bejček, psík i lávka udělaly dívce totéž, co před tím čarodějnici. Přišla domů napolo mrtvá, umáchaná a poškrábaná a matka se na ni rozzlobila, ani vystát ji pak nemohla. Hodná dívka se vdala za mladého bohatého pána, druhou nikdo za ženu nechtěl.                                                                                                                 

Irina Karnauchovová: O překrásné Vasilise

V ruské pohádce matka před smrtí dala Vasilise malou panenku, která jí poradí, kdyby ji potkalo neštěstí. Ovdovělý otec chtěl dceři nahradit matku a tak se oženil, ale našel jen zlou macechu, která měla dvě zlé, hloupé a rozmarné dcery. Vasilisu proháněly a týraly, a ona pilně pracovala, a když dala napít mléka své panence,  ta za ni práci vykonala. Jednou otec odjel z domova a v podzimním večeru macecha rozdělila děvčatům práci a pak zhasla v celé chalupě. Sestrám zbyla jen jedna louč, a i ta brzo zhasla. Nevlastní sestry vyslaly Vasilisu pro oheň k babě Jaze.  Vasilisa šla celou noc a  den, až večer došla k chaloupce s plotem z lidských kostí. Vtom přiletěla baba Jaga, příbuzná její macechy. Vasilisa nemůže utéct, hlídají ji kočka, pes, bžízka i vrátka. K večeři dala baba Jaga Vasilise jen krajíček chleba a Vasilisa ho dala panence. Když Vasilisa spala, panenka svolala ptáky, aby udělali práci za Vasilisu. Ráno Vasilisa dostala další práci,  a za  pomoci panenky a myšek,  splnila všechny úkoly. Baba Jaga zuřila a  nechala roztopit pec, aby mohla Vasilisu upéct. Vasilisa poprosila služku Černoočku, aby topila pomalu a dala jí hedvábný šáteček,  pak se dala na útěk. Kocour ji chtěl poškrábat a Vasilisa mu hodila pirožek, psovi dala kus chleba, břízku ovázala stužkou a vrátka namazala máslem. V lese panenka poradila, aby Vasilisa místo světla vzala lebku na tyči, protože jí svítí jí oči. Když se baba Jaga vrátila do chalupy, kocour, pes, břízka i vrátka jí vyčetli, že ona jim nikdy neposloužila jako Vasilisa,  a babě Jaze při pronásledování Vasilisy kladli  překážky, aby Vasilisu nedohonila. Lebka, kterou Vasilisa přinesla, spálila macechu i její dcery na prášek. Ona pak odešla do města a žila u stařenky. Utkala plátno, a když ho babička prodávala, koupil ho carevič, ale košile z něj uměla ušít jen Vasilisa. Když ji carevič spatřil, oženil se s ní. Otec pak se vrátil z cest a žil na zámku u dcery.

Peder Christian Asbjörnsen a Jorgen Moe: Otcova dcera a matčina dcera

Rodina jako v jiných pohádkách – pracovitá dcera otcova, líná macešina. Macecha dala dívkám len na spředení. Otcova dcera dostala jen chomáč a když se jí přetrhla nit, musela podle úmluvy se sestrou skočit do studny. Tam byla krásná louka a dívka se po ní vydala. Lehounce přeskočila plot, ani se ho nedotkla. Podojila krávu, napila se mléka, zbytek nalila krávě na kopyta, ostříhala berana, který vlnu táhl až po zemi, vzala si, co unesla, zbytek nechala beranovi a pak ještě očesala jabloň, najedla se jablek a zbytek dala ke kořenům. Pak došla do stavení, kde žila čarodějnice s dcerou. Čarodějnice ji vzala do služby a uložila jí, aby v sítu přinesla vodu. Ptáci jí zpěvem poradili, že musí síto vymazat hlínou a ucpat slámou. Čarodějnice pochopila, že to není z její hlavy a uložila jí uklidit chlév a pak ještě vybílit černou vlnu. Vše se jí dařilo a vzteklá čarodějnice ji raději nechala odejít. Čarodějnice s dcerou ji pronásledovaly, ale ona se řídila radami ptáků. Ukryla ji jabloň, beran i kráva i plot a dívka došla domů. Doma vytáhla truhličku, kterou dostala od čarodějnice -  byla plná zlata, stříbra a skvostů. Macešina dcera ji chtěla napodobit, šla stejnou cestou, dupla na plot, podojila krávu a pila mléko, ale na kopyta  nic nevylila, berana ostříhala špatně, očesala jen ta jablka, která chtěla sníst, pak větve polámala bezohledným mlácením. Na statku nesplnila úkoly, a na závěr si vybrala bezmyšlenkovitě nejnápadnější truhličku. Cestou zpět domů ji nikdo nepronásledoval, ale v truhličce byli hadi a žáby, kteří se jí sypali i z úst, takže se s ní nedalo bydlet v jednom domě.

Základní schéma těchto  příběhů je velmi podobné, jako v slovenské pohádce, ale je tu řada motivů navíc a dodávají pohádce zvláštní tajemno a kouzlo. Patří k nim panenka od zemřelé maminky, kterou stačí nakrmit a vykonává práce za Vasilisu. Je tu večerní tma v domě u v lese a také bílý jezdec na bílém koni, červený na červeném a černý na černém, kteří člení čas, neboť představují ráno, slunce a noc. Odlišní jsou i pomocníci Vasilisy – vrátka, bříza, pes a kočka. Tajemnost a prvek hrůzy představuje lebka na tyči a děsivý konec macechy a nevlastních sester,  a v neposlední řadě i sama postavy baby Jagy. Otcové  jsou stejně jako v Popelce postavy vedlejší, ale jsou zde  vylíčeni přece jen o něco lépe.

Následující německá pohádka se od slovenské a ruské i norské liší především tím, že dívka žije a pracuje u vlídné paní a  je u ní šťastná, a ovšem i úkolem starat se o to, aby sněžilo

Eduard Petiška: Paní Holle

Když paní Holle v německé pohádce natřásá peřiny,  na zemi sněží.  Jedna vdova měla dvě dcery, hezkou a pilnou Aničku a línou a ošklivou Markétku, která byla její vlastní. Anička pracovala a macecha i sestra ji šikanovaly. Když jí vřetánko spadlo do studny, macecha ji přinutila za ním skočit. Na dně studny je však krásná louka. Cestou po ní Anička vyndala upečený chleba z pece a očesala jablka ze stromu. Když došla k domku, paní Holle ji ráda přivítala. Aničkaměla za úkol jen natřásat peřiny, aby na zemi sněžilo. Dařilo se jí dobře u paní Holle, ale po čase se jí zastesklo po domově. Paní Holle souhlasila s jejím odchodem, ale napřed ji vzala pod bránu, z které se na ni sneslo zlato. Anička se okamžitě ocitla doma a  Markéta ji chtěla napodobit. Podnikla, totéž, co Anička, ale peci ani jabloni neposloužila, u paní Holle natřásala peřiny jen nedbale.  Když chtěla jít domů, paní Holle ji  také vzala pod bránu, ale snesla se na ni smůla. Smůla se pak Markétky držela pevně po celý život.

Následující pohádky s předchozími už souvisí jen v menším rozsahu, i když je tu shodné srovnání postojů a chování dvou dívek, reprezentujících odlišné vlastnosti

Jan Vladislav: O kocouru Mňoukovi a dvou holčičkách

Maminka měla dvě holčičky a ráda měla tu zlou a ošklivou, která byla její vlastní, a nesnášela tu hodnou a hezkou. Hodné holčičce jednoho dne dala koudel, aby z ní upředla do večera stříbrnou nit. Holčička byla zoufalá, ale pomohl jí kocour Mňouk. Zavedl ji do kočičího paláce, kde se kočky staraly o všechno. Holčička je litovala a tak udělala podstatný kus práce za ně. Na odchodu jí řekl kocour, že až vyjde z paláce, má se ohlédnout, až zakokrhá kohout, ale neotáčet se, až zahýká osel. Nechal jí přinést uzlík s koudelí. Doma z něj vybalila stříbrnou nit a  na čele měla stříbrnou hvězdu. Druhý den macecha  vypravila s koudelí svou ošklivou holčičku, měla přinést zlatou nit. Kocourek ji také zavedl do kočičího paláce, ale tam nepomáhala, jen seděla a čekala na oběd. Také si donesla domů  raneček a stejné rady, jenže to popletla. V ranečku donesla řezanku a místo zlaté hvězdy měla na čele oslí oháňku.

Tato nevlastní sestra je na rozdíl od předchozích spíš neschopná a popletená než zlá a nepřátelská.

Pavel Šrut: Tři stříbrné hlavy

Král ovdověl, ale oženil se až když jeho dceři Anně bylo šestnáct. Macecha měla dceru Patricii a obě byly zlé a lakomé a  na Annu nevražily. Anně se to nelíbilo a tak požádala otce, aby směla z domova odejít do světa. Macecha ji vybavila malým uzlíkem s chlebem, sýrem a lahví piva.  Krátce po odchodu z domova Anna potkala starého tuláka a  nakrmila ho. Dostala od něj hůl i radu, podle níž došla ke studni mezi trním. Na hladině se objevily tři stříbrné hlavy, které ji požádaly, aby je umyla a usušila. Anna se nelekla a vykonala, co si hlavy přály. Hlavy jí za to daly krásnou pleť a hlas a předpověděly, že potká prince. Tak se také stalo a Anna se za prince provdala. Spolu s ním se pak šťastná vrátila domů. Macecha a Patricie se rozhodly napodobit ji. Patricie dostala na cestu pečené kuře, sladkosti a láhev vína, ale tulákovi nic nedala a podle toho pochodila, když hrubě odmítla umýt a učesat tři hlavy. Tvář měla jako ropucha, hlas jako vrána a vdala se za starého chudého ševce. Ten se rozhodl ji napravit a  mastičkář mu poskytl mast a kapky.Zzbavil ji ošklivosti a vydal se s ní domů, starý král i Anna ji přivítali s radostí, změnila se i její povaha, ale macecha se s tím nevyrovnala a ze zámku odešla. Patricie si oblíbila svého muže a byla pyšná na to, že je královskou ševcovou. Tuto anglickou pohádku převyprávěl i Jan Vladislav pod názvem O studni s třemi zlatými hlavami.

Anglický příběh ozvláštňují tři záhladné stříbrné či zlaté hlavy v studni, odlišný je tu osud nevlastní dcery, která se provdá za chudého a starého ševce, který ji převychová – tento dovětek  obsahuje podobné motivy, jako česká Potrestaná pýcha.

Ještě víc se liší ruský Mrazík, a to především tím, že úkolem dívky není pomáhat, ale trpělivě a bez stálostí přetrpět zimu a mráz. Špatné vlastnosti macechy a jejích dcer se tu projevují i vulgárností jejich vyjadřování,  a obě v lese v mrazu  zahynou. Je tu i  neobvyklý motiv vzpoury otce, který v závěru  vezme věc do vlastních rukou a  ženu  donutí  ke změně postoje k Marfuše.

Alexandr Nikolajevič Afanasjev: Mrazík

Stařeček a stařena mají tři dcery, nejstarší Marfuša je otcova, dvě mladší jsou stařeniny. Stařena se chce Marfuši zbavit a tak přikáže manželovi, aby ji odvezl k ženichovi, a popíše mu cestu k Mrazíkovi do lesa. Otec tam dívku vysadí, je leden, sníh a je jí zima. Přibližuje se Mrazík a ptá se jí, jestli je jí zima. Marfuša po třikrát odpoví, že jí zima není. Mrazík jí dá dary, takže  otec ji ráno  na příkaz ženy vyzvedne a přiveze domů. Stařena závidí dary a donutí muže, aby k Mrazíkovi odvezl i její dvě dcery, ale ty se v lese chovají neurvale, mluví hrubě a vulgárně a Mrazík je nechá zmrznout. Stařena řádí, nadává manželovi, ale ten se vzchopí, po právu jí řekne, že má co chtěla. Časem se i stařena smíří s Marfušou, která se dobře provdá.

I varianta z Dekameronu má své zvláštnosti – hlavní hrdinka se ocitne v moři, ale podaří se ji zachránit díky tomu, že zde pomáhá vykrmit husy.

Gianbattista Basile: Dvě placky

Dvě sestry mají dcery, Lucida dobrou Marizellu, Troccola zlou Puciu. Lucida poslala dceru ro vodu ke kašně a dala jí na cestu placku. U kašny ji stařena požádala o kousek placky a  Marizella jí dala celou, stařena jí přeje za to vše dobré, aby její ústa voněla, z hlavy se jí sypal perly a granáty a pod nohama ať má všude lilie a fialky.  Teta závidí a pošle svou dceru ke kašně s plackou, ale ta stařenu odbyla a stařena jí popřála, aby jí z dechu padala pěna, z hlavy ať jí padaly vši a pod nohama ať má hadí mlíčí a kapradí. O Marziellu se uchází král ze Smrčkova a chce se s ní oženit. Na lodi ji doprovází teta a  sestřenice a hodí ji do vody, ale Puccia se králi zhnusí. Marizellin bratr u krále pase husy a nechává je, aby se samy pásly. Po čase se ukáže, že každý den z moře vystupuje Marizella a husy krmí a král se jde na dívku z moře podívat. Musí ovšem  přeřezat pilníkem řetěz, který ji drží u kouzelnice. Král ji vysvobodí, ožení se sní.  Puccia odchází jako žebračka a celý život pak měla nouzi o chléb, protože se nechtěla vzdát své placky. Končí se konstatováním, že kdo soucit nemá, soucitu nedojde.

Vedle srovnání povah a chování dívek se většina z těchto pohádek vyznačuje uplatněním symboliky, nejvýrazněji ve Vasilise překrásné, ale i zvláštními tresty pro některé z negativních postav - jedna má nadosmrti smůlu, jiná má trvalou nouzi o chléb.  I toto může být důvodem volby  látky a tématu.

Volněji s tímto typem pohádky souvisí slovenská Dvanáct měsíčků, s jiným průběhem děje. Spojuje ji s nimi Maruščina slušnost, když měsíčky vždy pozdraví a požádá o pomoc.

Zajímavý projekt s názvem Proměna pohádkového motivu v různých kulturách realizovala Lenka Kohoutová v ZUŠ v Nepomuku. Pro sérii osmi lekcí  s deseti-  až jedenáctiletými žáky   byly předlohou  dvě pohádky evropské – Boženy Němcové O Palečkovi a Princ Chocholouš Charlese Perraulta, a dvě asijské – vietnamská Kokos a indická Princezna Pomeranč. Společným motivem bylo dítě neobvyklé či s handicapem.[2]

[1] V názvech užívám vždy tu podobu jména, kterou použil citovaný autor, resp. překladatel.

[2] Viz Záznamy z praxe – kapitola Zušky

Dramatická výchova ve školské praxi

Dramatická výchova ve školské praxi evamachkova Po, 12/18/2017 - 11:16

Dramatická výchova ve školské praxi

Dramatická výchova je od 60. let minulého století obsahem práce literárně dramatických oborů Základních uměleckých škol (dříve Lidové školy umění), a od 90. let se čím dál častěji stává vyučovacím předmětem  na všech stupních všeobecně vzdělávacích škol, od mateřských přes základní až po gymnázia, byť ne všude a také ne v stejné intenzitě a kvalitě.  Vyučuje se i na středních pedagogických školách a na řadě pedagogických fakult je součástí přípravy  učitelů, zejména v oblasti předškolního  a primárního školství. To znamená, že se může prolínat a prolíná s látkami dalších oblastí a předmětů vyučování, s průřezovými tématy, s osobnostně sociální výchovou, a buď se tyto obsahy stávají látkou dramatické výchovy, anebo jsou naopak dramatické metody využity  při výuce ostatních vyučovacích předmětů k splnění jejich cílů.  To se týká převážně předmětů z oblasti humanitních věd, které nabízejí látky týkající se lidského chování a jednání, vztahů, charakterů a osudů, tedy literární výchovy, dějepisu, občanské, hudební a výtvarné výchovy a většiny průřezových témat.

Rozsah a typ látek, jejich námětů a témat, je svým způsobem univerzální a souhrnem je lze nazvat velmi obecně jako „život a svět“. Lze čerpat ze školní látky, z odborné literatury, z tisku a médií, z krásné literatury i z dalších uměleckých oborů a konec konců i z přímé zkušenosti. Základem jsou etická témata: o lidech jakožto jednotlivcích, o jejich vztazích, situacích a životních osudech. Zdrojem jsou různé literární žánry i rozličné  kultury, z nichž díla pocházejí, i epochy lidské historie. Dramatická výchova může rozvíjet látku jiných vyučovacích předmětů do větší šíře a hloubky a  nabídnout tak jejich učitelům  – pokud o to mají zájem – doplnění a rozvinutí výuky jinými než standardními metodami.

Literární díla, čtenářská gramotnost a obecně čtenářství, životy autorů a životní styl určité doby, podstata literárních a uměleckých směrů –  tím vším se lze v dramatické výchově zabývat soustavně a do hloubky a sloužit dramatikou výchově  literární,  ale současně také  literaturou  naplňovat obsah dramatické výchovy. Je to jiná než čtenářská cesta k poznání literatury a umožňuje zabývat se jak tím, co v textu je, tak také tím, co je za textem, jaké jsou motivace i důsledky literárně popsaného chování a jednání lidí, jaké varianty toto chování a jednání může mít, jak okolnosti ovlivňují životy lidí atd. atd. Jinak řečeno, nejde o to literaturu předčítat a reprodukovat nebo ilustrovat (i když se citacím nevyhneme), ale  pronikat k její podstatě a zkoumat ji vlastní aktivitou.

 Také dějepis a historické romány a povídky nabízejí zásobu námětů a témat o lidech,  které mohou oživit množství dějepisné látky, ale neomezovat se na faktografii, na  jména, názvy, data.  Hra v roli a další dramatické metody umožňují evokovat představy o tom, jak konkrétně události probíhaly a jak je lidé prožívali. Historické látky jsou ovšem také schopny s odstupem a objektivněji nahlížet současné živé problémy. Mnohé se v průběhu lidských dějin opakuje a mnoho vztahů, charakterů a typů jednání žije po sta a tisíce let. Platí zde  dramatické „kdyby“, které hráči nabízí otázku „co bych dělal,  jak bych se cítil, co by se mi přihodilo, jak bych reagoval, kdybych byl Aeneasem, středověkým rytířem, současníkem Karla IV., Johankou z Arku,  rudolfínským astronomem, Josefem II., nebo ještě lépe řadovým občanem Tróje, Frankem z doby Karla Velikého atd. atd. V praxi se historické látky z různých dob velmi osvědčily. Pokud byly některé typy či okruhy látek a námětů realizovány a publikovány,  odkazy na příslušné publikace jsou v poznámce pod čarou. Neznamená to ovšem, že by to byly jediné existující realizace, mnohé další jsou obsaženy v diplomových a bakalářských pracích a v další interní dokumentaci.  [1]

Občanskou výchovu i výchovu osobnostně sociální naplňují vedle komunikace, tolerance, solidarity, demokratického chování, sebepoznání a sebepojetí, které jsou těžištěm dramatické výchovy, i náměty a témata průřezových témat RVP. Patří sem témata  jako  je vlastenectví versus  nacionalismus, demokratická pravidla společenského života, právo a spravedlnost, lidská práva, vztah k majetku a penězům či globalizace. Látky pro tematický okruh Člověk a jeho svět v RVP a jeho části Místo, kde žijeme, Lidé kolem nás a Lidé a čas, nabízejí příběhy s dětským hrdinou, pohádky, pověsti, populárně naučná literatura a různé encyklopedie pro děti. Pro poznávání svého prostředí jsou využitelné místní pověsti ve spojení s poznáváním architektury a přírodních jevů oblasti.

Ale čím víc se uplatňuje dramatická výchova nejen ve školách, ale také v klubových činnostech a v ostatních organizacích, nabízejících dětem a mládeži kultivované trávení volného času a výchovu obecně k lidství, čím častěji se dramatické metody objevují v kulturních zařízeních, jako jsou divadla, muzea a galerie, kam přichází i mládež bez specifického vztahu k divadlu a dramatičnosti, a čím více se dramatické metody uplatňují i mezi dospělými, včetně důchodců, tím více je potřeba zabývat se systematicky i oblastí námětů a témat, jejich zdrojů a předloh, které poskytují jak poznatky, tak etické principy, postoje a vztahy k lidem a situacím, tím více slouží obohacování a rozvíjen í intelektuálního  a emocionálního života člověka.

Potíž je, že hledat látku v světové literatuře, a to i když se omezíme jen na literaturu pro děti a mládež, je práce nekonečná a ne každý ji může podstoupit. Tato knížka chce nabídnout záchranný pás v moři možností a nasměrovat hledající k určitým žánrům, autorům, tématům a tematickým okruhům. Chce být inspiromatem, který nabízí látky snad k převzetí, ale spíš zkracující cestu hledání. Není a nemůže být vyčerpávající, neboť to není v lidských silách. Je také do jisté míry subjektivní, neboť je ovlivněna  osobním vkusem i dosažitelností různých publikací. Je omezována také tím, že jde o výběr obecně koncipovaný, bez vazby na určitou skupinu a jednotlivé hráče, což je kritérium z nejdůležitějších, i proto spíš inspirace než  doporučení.  V žádném případě se proto nelze vyhnout čtení konkrétního textu, který čtenáře zaujme na základě anotace v této knížce, neboť vždy je nutné „vidět“ ony děje a vnímat jejich téma ve vztahu ke konkrétní skupině lidí, kteří se látkou mají zabývat. Ale také nabízí čtení celé knihy, neboť se v ní může najít něco mnohem zajímavějšího a podnětnějšího a pro skupinu patřičnějšího. Zde uvedené náměty jsou inspirací na půl cesty, dokončit ji musí už každý sám.

 

[1]  Viz Záznamy z praxe se značným množstvím záznamů, zejména z prací studnetů Katdry výchovné dramatiky DAMU. Dále knižně vydané   Projekty dramatické výchovy pro mladší školní věk (např. Eliška a  Jan, Multikulturní Praha za doby Karla IV., Cid aj.),  Projekty dramatické výchovy pro starší školní věk (např. Ze života lovců mamutů, Golem, O statečné jeptišce), a Projekty dramatické výchovy pro středoškoláky (např. Kryštof Kolumbus, Čarodějnické procesy, F. L.Věk, Holocaust aj.). nebo Václav a Boleslav a Karel IV. v Dramatické výchově v kurikulu současné školy a další.

Látky pro předmět dramatická výchova

Látky pro předmět dramatická výchova evamachkova Po, 12/18/2017 - 16:37

    

        V násleujících kapitolách najde čtenář látky s tematikou mezilidských vztahů, s důrazem na ty předlohy, které zajímají děti a dospívající a pomáhají jim orientovat se v houšti vztahů, vyskytujících se v jejich životech, vlastních i těch druhých, kteří je obklopují, ať už jsou to vrstevníci nebo dospělí. Ale i rodiče, učitelé, zájemci každého věku v mnoha z nich mohou najít téma pro sebe, třeba z určitého úhlu pohledu.  Všichni jsme jednou byli dětmi a všechny děti jednou budou dospělými.

          Na začátku této kapitoly s náměty z oblasti tradiční lidové pohádky, neboť v ní se koncentruje tematika týkající se rodiny, dospívání, přátelství, lidských charakterů, v podstatě všechno, co potřebuje znát každý člověk. Problém však je v tom, jak je pohádka veřejností vnímána. V určitém věku, někdy mezi deseti a dvanácti lety, končí u dětí tzv. pohádkový věk, dospívající považují pohádku za příznak dětinskosti a dospělí mívají řadu námitek, které je vedou k upravování a „napravování“ pohádky, a tuto „napravenou“ pohádku mnozí znají spíš než tu pravou, protože ji spolu s dětmi vidí v televizi nebo ve filmu. Námitka, že pohádka není pravdivá, protože kouzla a kouzelné bytosti neexistují, snad v dnešní době už není příliš aktuální, málokterý dospělý si však uvědomuje, že za poutavým a zábavným příběhem vězí pravda o životě vyjadřovaná symbolicky. Je to pravda o charakterech, vztazích, situacích, činech a jejich důsledcích.  Vážně ohrožující nebezpečí je symbolicky vyjádřeno drakem nebo zlým čarodějem a jeho porážkou hrdinou s mečem To  v reálném dnešním světě nepotkáte, ale ohrožující nebezpečí ano,  a platí také to, že postavit se mu je hrdinství. Další, co dospělé na pohádce neuspokojuje a možná i dráždí, je její schematičnost, přesněji řečeno jasná struktura a přehlednost postojů a vztahů. Na jedné straně je „zlo“ (agresivita, prolhanost, podlost, lstivost, snaha ubližovat, bezohlednost, sobectví atd. atd.), na druhé „dobro“ (obětavost, laskavost, vnímání potřeb druhých, pracovitost, skromnost atd. atd.). V životě to tak přehledné není, vyhraněné, čisté „zlo“ i krajní „dobro“ patří převážně do sféry patologie a u většiny lidí i situací se mísí obojí, byť v různém poměru. Scénáristé a dramatizátoři pohádky mívají příliš často tendenci tuto vlastnost pohádky napravovat a upravovat ji „jako v životě“, tj. dodávat spoustu detailů a protikladů a netuší přitom, že ničí hlavní hodnotu pohádky pro dítě. Ta spočívá právě v oné přehlednosti, jasnosti a jednoznačnosti, protože jednak dítě do  přibližně deseti let vnímá a hodnotí vnější projevy a podoby věcí. Dítě se také  potřebuje  zorientovat v tom, co patří do kategorie žádoucího chování, vedoucího ke kvalitnímu životu, zjednodušeně řečeno „dobro“, a co paří do té druhé, nežádoucí a pro jedince i pro lidstvo nebezpečné a záhubné kategorie „zlo“. Potřebuje to proto mít takto jasně odlišené, aby bylo schopno rozeznávat, co je co v oné složité změti reálného života. Proto je pohádka v dramatické výchově nezastupitelná a neopominutelná a měla by se stát součástí práce nejen s dětmi do 10 let.

             K lidovým, anonymně vytvořeným žánrům patří i říkadla,  ale také pověsti a konečně  i mýty, jejichž základ je náboženský, ale vedle kosmologie, vzniku života, kultury často obsahují i příběhy „ze života“, byť časově vzdáleného. Vycházejí z orální slovesnosti i z obřadů,  a do literatury je uvedli sběratelé, překladatelé, ti kteří je převyprávěli a  do větší či menší míry je  ovlivnili, dílčími změnami v ději a postavách, zpřesněním výstavby, detaily a popisnými pasážemi,  ale také osobitým stylem vyprávění. I to je třeba mít na mysli, když látku hledáme, mimo jiné proto, že mezi jejich vypravěči jsou i velmi významné osobnosti naší kultury.  Další skupinu látek tvoří autorská tvorba,  nejen  autorem určená  dětem a mládeži, ale i  ta ostatní,  dobrodružná, sci-fi, fantasy a další, patřící k  dětské četbě.    

 

 

Od pěti do osmi

Od pěti do osmi evamachkova So, 01/27/2018 - 12:57

Od pěti do osmi

            Většina námětů v předcházejících kapitolách a oddílech nemá určitou věkovou adresu, záleží zpravidla na metodách a uspořádání lekce či lekcí, pro jakou skupinu věkově i jinak určenou bude zajímavá a významná. V literatuře, umělé i lidové, však existují látky, které jsou zaměřené na malé děti, od předškolního věku do první a většinou i druhé třídy. Jádro této části literatury pro děti tvoří jednak látky humorné, často nonsensové a příběhy varovné. Ale škála je daleko bohatší, jak dále uvidíme.  V práci s malými dětmi lze z většiny textů vytěžit i jistý druh učební látky, kterou snad můžeme nazvat „prvoučnou“, protože často jsou hrdiny pohádek pro malé děti zvířata, nabízející poznávání základů zoologie, bývají to příběhy odehrávající se v dávných dobách nebo na vzdálených místech a poskytující látky elementární historie nebo zeměpisu, nebo příběhy z každodenního života rodiny a podobně. Lze tedy s jejich dramatickým zpracováním spojit i další aktivity, další věcné učení, výtvarné, pohybové a hudební činnosti, jazykovou výchovu, na prvním stupni ZŠ i prvouku.

Říkadla      

Překvapivě bohatým zdrojem drobných zápletek a námětů pro pantomimy a improvizace a pro vytváření etud jsou říkadla, obsahující postavu a situaci, nebo v nichž lze z textu nonsensového zápletku odvodit a dotvořit. Takové texty lze najít v čtyřdílném Plickově a Volfově Českém roku nebo v Erbenových sbírkách lidové slovesnosti. Zde výběr z publikace, jejíž autorkou je výtvarnice Květa Pacovská, jejíž ilustrace podtrhují nonsensový charakter textů.

 

Česká říkadla

Běží liška v Táboru – jaký je vztah mezi liškou a ježkem, kde vzala liška zázvor a kam ho nese, proč na tom ježkovi záleží? Jede, jede myška – kde a na co myška získala proutí, co ji na tom tak potěšilo, že si kvůli proutí ocáskem kroutí? Páv sedí pod dubem -  holubička je nešťastná, že nafoukaný páv jí snědl koláče – jak k tomu došlo? Král, král na dudy hrál – jak to fungovalo v království, kde král i královna byli muzikanti, jak to vzniklo – byli chudí?

Pramen: Květa Pacovská: Král, král na dudy hrál, Albatros 1982

 

Říkadla anglická, francouzská, německá a ruská

Bruknerův Klíč od království, obsahuje velké množství překladů říkadel evropských národů a najdou se mezi nimi i ta, která obsahují postavy a situace. V oddílu rozpočítadel je to například německé rozpočitadlo Šedá myš, jehož hrdinka vyšla do zahrady a pak nevěděla, jak zpátky, ruské Z lesa ven s výčtem lesních zvířat. V oddíle Svět zvířat je říkadlo Pes na cestách, popisující jak pes šel levou a pak pravou (hry a cvičení s chůzí), Kohout charakterizující pýchu, Moje milá slepička s postavou hodné a pracovité slepičky. V oddíle o lidech najdeme Devět krejčíků, příběh krejčích, které vyděsila myš a Slečnu Fínu, drobné drama o dívce, kterou při jídle vyděsil pavouk, dva anglické příběhy, Král Cool  o veselém králi a Král Artuš, který tohoto anglického hrdinu líčí jako spokojeného jedlíka. Z bohatého fondu anglických „chůvích říkanek“, které velmi často obsahují zápletku, je tu ještě titulní Klíč od království – řetězové vyprávění o tom, že v království je město, v městě čtvrť – a tak dále, a pak opět zpátky a Pes paní Hubbardové, o paničce, která se snaží pro psa udělat co nejvíc, ale on ji vždycky předběhne. A samozřejmě nespočet dalších.

Jednoduché příběhy dávají možnost rozehrání situací a současně poznávání zvířat, charakterů lidí, světa a spojení s věcným učením.

Literatura: Josef Brukner: Klíč od království, Albatros 1985

 

Tradiční lidové pohádky        

Neopominutelným zdrojem látek pro malé děti jsou oba Stromy pohádek z celého světa, které koncem, 50. let minulého století vybrali, převyprávěli způsobem dostupným malým dětem a sestavili dva skvělí vypravěči  – Jan Vladislav a Vladislav Stanovský, oba znalí řady jazyků a tedy i schopní vybírat z opravdu bohatého fondu světové pohádky.  Ze Stromů pohádek lze při jejich rozsáhlosti vybrat jen několik ukázek. Z větší části jde o  dobře známé příběhy v literárně hodnotném převyprávění, dětem dostupném, a přesto ne zjednodušujícím.

O kohoutkovi a slepičce. Známá kumulativní pohádka v této variantě dopadne dobře, kohoutka se slepičce podaří zachránit. Aktéry příběhu jsou studánka, švadlena, švec, svině, sladovník, kráva, louka a nebe.

O Smolíčkovi a jelenovi se zlatými parohy. Stejně jako Kohoutek a slepička jde o pohádku z díla Boženy Němcové.

O holčičce, která dala a zas brala. Africká kumulativní pohádka, v níž holčička  dává dary, ale vzápětí je chce vrátit, ale  věc už není k dispozici, dostává místo ní něco jiného. Na konci příběhu  ji vytrestá kočka. Dar představuje dýně, jehla, sekyra, miska medu, hrst zrní, krásná bažantí péra a hrnek mléka.

O třech malých prasátkách. Anglická pohádka je pro malé děti velmi významná, říká jim prostřednictvím tří prasátek, že jednoho dne situace zvládnou úspěšně,  že nemožnost dělat to či ono se zdarem je jen dočasná – prasátka jsou sice tři, ale symbolizují různá stádia vývoje dítěte.

Pramen: Vladislav Stanovský a Jan Vladislav: Strom pohádek z celého světa, SNDK 1958

 

            Pohádku, kterou díky zpracování Lvem Nikolajevičem Tolstým známe jako Tři medvědy a  v angličtině je nazývána Zlatovláska (Goldilocks) převyprávěl s humorem Pavel Šrut v Kočičím králi, kde ostatně najdeme i další příběhy, humorného a nonsensového charakteru.

Tři medvědi a babka Chňapka

Svérázná varianta pohádky o třech medvědech, jejíž hrdinka, která vnikne do domku tří medvědů a tropí tam neplechu, je charakterizována rytmickými veršovanými kletbami, založenými na nakupení obtížných hlásek, a to ve výčtu různých rostlin, zeleniny  a ovoce.

.

Pramen: Pavel Šrut: Kočičí král

 

            Vedle Brémských muzikantů, ať již v původní variantě bratří Grimmů nebo v převyprávění  Stanovského a Vladislava ve Stromu pohádek z celého světa lze uplatnit veršovanou, výrazně rytmickou variantu Františka Hrubína z jeho Špalíčku.

Zvířátka a loupežníci

Z domova vyšli kozel, kohout a kočička. Po dlouhé cestě lesem došli k chaloupce, v níž loupežníci hráli karty a obraz tří zvířecích hlav v okně je vyděsil tak, že utekli. Zvířátka se pak vrátila v klidu domů. Veršovaná varianta Brémských muzikantů může posloužit jako text pro narativní pantomimu. Obsahuje řadu velice rytmických pasáží – chůze zvířátek, rytmus hry v karty.

Pramen: František Hrubín: Dvakrát sedm pohádek

           

V Stromech pohádek najdeme také řadu kouzelných pohádek, autoři převyprávěli i nejznámější pohádky, jako je Popelka, Šípková Růženka a nespočet dalších. Alespoň dva příklady, jedna pohádka chlapecká, jedna dívčí.

 

O létajícím korábu a podivných tovaryších

Car vyhlásil, že dá svou dceru tomu, kdo pro ni přiletí v létajícím korábu. Dozvěděli se to i tři synové jednoho sedláka, nejstarší i prostření neuspěli a brzy se vrátili domů, pak se vydal outsider rodiny, Váňuška. Ten se podělil o jídlo se stařečkem a od něj dostal radu, jak získá létající koráb kouzlem, a když se to podaří, vezme na palubu i sedm podivných tovaryšů: Noháče, Okáče, Ucháče, Nedostyu, Nedopitu, Foukáče a Bubeníka. Carovi se nelíbí, že by měl dát dceru prostému chasníčkovi a tak si vymyslí další úkoly, ale ty sedm tovaryšů hladce splní a Váňuška se stane carem.

 

O Bílé Karolíně a Černé Karolíně

Vlámská pohádka je založena a motivu macechy a dvou dcer, vlastní a nevlastní, obě se přitom jmenují stejně. Nevlastní dcera je krásná a lidé jí říkají Bílá Karolína, vlastní je ošklivá a nazývají ji Černá Karolína, a jen její sestra ví, že má zlaté srdce. A tak když macecha chystá Bílé Karolíně úklady, Černá Karolína ji vždy varuje. Po třetím marném pokusu zbavit se nevlastní dcery macecha Bílou Karolínu vyžene. Tu na cestě před vodníky zachrání krásná víla a u ní Bílá Karolína pak žije. Ale víla musí odejít a před tím splní Bílé Karolíně dvě přání. Ta si přeje, aby u ní byla její sestra a aby obě vypadaly stejně. Pak už žily spolu, ale macecha zůstala sama a opuštěná.

Pramen: Jan Vladislava Vladislav Stanovský: Druhý strom pohádek z celého světa

 

Strašidla, skřítci a jiné bytosti

              Velmi populární strašidla i u dětí oblíbení skřítci mají v literatuře nejrůznější podoby, některé natolik známé, že jsou až otřepané, ale najdou se i strašidla a skřítci zajímaví, ne zcela obvyklí a nesoucí pro děti významná témata. Celou sbírku třiceti Vladislavových variant   anglických, francouzských a  italských příběhů obsahuje knížka s názvem ProPánaKrále.

O parádivé Sally

Parádivá Sally se ustavičně něčím chlubila, ale na nic nedávala pozor. Jednou ztratila jednu ze svých krásných žlutých rukavic, ale mamince ztrátu zapřela. Při hledání rukavice se setkala s malým černým čarodějem -  rukavici jí dá jen pod podmínkou, že se matce k ztrátě přizná, jinak si pro ni o půlnoci přijde. Sally mamince nic neřekla. Ve dvanáct hodin uslyší „Sally, už jsem na prvním schodě“, a pak malý čaroděj napíná Sally tím, že pomalu hlásí každý z dvanácti schodů. Nakonec prolhanou Sally odnesl.

Pramen: Jan Vladislav: ProPánaKrále. Třicet strašidelných pohádek kočičího krále.

           

            V uvedeném svazku více či méně strašidelných, kratších i delších příběhů lze najít i další příběhy poutavé pro malé děti.

O Petrovi a skřítcích

Petr byl při nočním návratu domů v pustém kraji náhle obklopen skřítky, s nimiž pak prožil dobrodružství. To ho nakonec přivedlo do sklepů pana starosty, kde byl nakonec přistižen, uvězněn a  odsouzen k oběšení, ale v poslední chvíli se objevili skřítci a odlétli s ním do Francie, kde už zůstal.

Pramen:  Jan Vladislav: ProPánaKrále.

 

Tajemný svět irských kouzelných bytostí obývají i skřítci leprikóni, kteří nosí zelený oblek, pracují jako ševci a jsou také strážci zlata, jehož plný hrnec se nachází většinou „na konci duhy“. Jako správní skřítci pomáhají lidem čestným a trestají nečestné a chamtivé, většinou  na ně ušijí nějakou boudu.

 

Krejčík Tim

Krejčík Tim žil sám, celý den pilně pracoval, v poledne snědl  kus chleba s podmáslím a večer si uvařil večeři. Často ho navštěvoval přítel Phil, který byl  hudebníkem  na blízkém zámku, a občas Timovi přinesl zbytky jídla ze zámku, aby nemusel vařit. Přinesl také Timovi zajímavou zprávu – blízko žije leprikón, a tak ho šel hledat. Tim odmítl pátrat, byl spokojen s tím, co má, ale jednoho dne cestou do města, kam šel nakoupit  látku, potkal leprikóna, a protože se k němu Tim zachoval hezky, nabídl mu leprikón odměnu. Ale Tim nechtěl zlato, skřítek mu tedy nabídl splnit přání – Tim si přál, aby nemusel vařit a měl vždy na stole večeři, na kterou dostal chuť. Přání se mu splnilo a i Phil uznal a vyzkoušel si sám na sobě, že to bylo rozumné přání, jídlo měli oba až do smrti, kdežto peníze by utratili a neměli by zase nic.

Pramen: Bairbre McCarthyová: Příběhy skřítků leprikónů přel. J. Emmerová, Albatros 2001          

 

            K příběhům s kouzelnými bytostmi výrazně přispěl svými knihami, Malou čarodějnicí, Vodníčkem a Strašidýlkem,  i Otfried Preussler.

 

Strašidýlko.

Na hradě Soví kámen žije na půdě bílé noční strašidýlko, které touží poznat svět za denního světla. Před pokusy o to ho varuje výr Hú, ale Strašidýlko na něj nedá, vydá se ven dopoledne a slunce způsobí, že zčerná. Dostane se do městečka Soví Vrch, natropí tam spoustu zmatků zejména při  vzpomínkové slavnosti věnované někdejšímu vpádu Švédů za Třicetileté války. Strašidýlku začnou pomáhat lékárníkovy děti, když se chce vrátit do hradu a ke své původní identitě bílého nočního strašidla. Poradí výr Hú, problém byl v posunu věžních hodin, a když se hodiny napraví, Strašidýlko se může vrátit do svého normálního života.

Pramen: Otrfried Preussler: Strašidýlko

 

Zvířata

            Zvířecí příběhy jsou v literatuře pro malé děti nejfrekventovanější, a to ve všech žánrech, od říkadel přes zvířecí pohádky, jako jsou například zmíněná Tři prasátka a  Brémští muzikanti, až po  autorské pohádky a příběhy, od savců přes ptáky až po hmyz.  Značné množství příběhů je dobře známých například z Večerníčků, stačí tedy snad jen pár příkladů. 

V době normalizace  vycházela  záplava překladů různých pohádek říkadel ruských i ostatních národů bývalého Sovětského svazu – nakladatelství měla povinnost vydávat sovětskou literaturu a pohádky patřily k těm žánrům, které se daly prodat. Vedle toho se však vyskytly i původní autorské příběhy, a ty už mnoho úspěchů neměly, ruská jména odpuzovala kupce, a tak se citovaná knížka brzy octla ve výprodeji za sníženou cenu. Tato  vynucená absurdní nakladatelská politika  ale nic nemění na kvalitách jak ruského folklóru, tak četných autorských knížek pro děti, jako je Ostěrova Kratochvíle s hadem na půl míle.  Byla by škoda vylít vaničku i s dítětem a odsoudit je k zapomenutí.

Mohu se představit?

V první kapitole Ostěrovy knížky se dozvídáme, že jejími hrdiny jsou Slůně, Opička, Had a Papoušek. Denně se scházeli, Opička zpívala legrační písničky, Slůně kladlo chytré otázky, hráli si se švihadlem a byli rádi, že se znají, ale jednou je napadlo, že by bylo pěkné, kdyby se mohli znovu seznámit, a tak to zinscenovali a od té doby  se seznamovali  každý den dvakrát, ráno i večer. – Na tuto úvodní  kapitolu navazuje deset dalších příběhů o této čtveřici. Námětem je společná hra, v  níž každý umí něco jiného a vytvářejí se tak  přátelské vztahy.

Pramen: Grigorij Ostěr: Kratochvíle s hadem na půl míle

 

               Také v tvorbě anglicky píšících autorů se najdou zajímavé náměty, zahrnující i příběhy ze současného života  dětí, zastoupených postavami zvířecími.

Špaček Kamil

Pohádka o špačkovi knihomolovi vypráví o hejnu špaččích sourozenců. Všichni si hrají a učí se létat, jen Kamil celé léto leží v knihách a studuje. Když se hejno na konci léta chystá na cestu na jih, ukáže se, že Kamil se létat nenaučil, ale sourozenci mu pomohou, vezmou ho mezi sebe a  během letu ho drží. Ale najednou Kamil, znalý meteorologie, upozorní hejno, že se blíží bouře. Na jeho radu se všichni schovají v jeskyni a bouři přežijí ve zdraví. Radují se a Kamil radostí začne vyskakovat do výšky, a jak tak skáče, najednou letí. Vědomosti se vyplatily a létání Kamil také zvládl.

Pramen: Jennifer Berneová: Kamil neumí lítat, překlad  K. Závadová,  Albatros 2011

            Také Arnold Lobel je autorem řádky knížek, které vyšly v českém překladu a nabízejí témata ze současného dětského života, je to vedle uvedené knížky zejména série příběhů Kvaka a Žbluňka, dvou žabáků.

Cvrčci

Paní myšku v noci probudilo cvrččí vrzání, vyklonila se z okna, aby cvrčka napomenula, ale on jí rozuměl, že chce víc muziky. Přivolal kamaráda, situace se několikrát opakovala, až pod oknem paní myšky bylo deset cvrčků a muzika byla náležitě hlasité. Teprve pak cvrček pochopil, že paní myška chce mít ticho na spaní, a tak všichni odešli.

Pramen: Arnold Lobel:  Myška a pohádková polívka, přel. K. Závadová, Albatros 2011

 

Hračky a lidé současnosti       

Jedním z hlavních představitelů oživlých hraček je  v literatuře pro děti je už od časů Medvídka Pú  plyšový medvěd, od počátku 20. století snad nejoblíbenější hračka.

Medvěd Flóra

Petr našel cestou ze školy pohozeného medvídka, byl tam už nějakou dobu a nikdo si ho nevzal, a tak ho Petr přinesl domů. Celá rodina to přivítala a pomáhali Petrovi medvěda umýt a spravit a nakonec ho oblékli do růžových šatů po panence – stala se z něj medvědí holčička Flóra. Všichni ji rozmazlují a ona se zkouší učit mnoho věcí -   hrát na kytaru, plést šálu, učí se jazyky. Oblíbila si zeměpis a nejvíc ji zajímá Austrálie, její prabába pocházela odtamtud, Flóra je ušitá podle australského medvídka. Flóra je v rodině šťastná.

Pramen:  Daisy Mrázková: Můj medvěd Flóra, Albatros 1973

 

Podobné motivy obsahuje i knížka anglického autora, který svého plyšáka uvádí do života ve velkoměstě.

Medvídek Paddington

Na Paddingtonském nádraží v Londýně se jednoho dne objevil trochu záhadný medvěd, který přijel „z temného Peru“. Ujme se ho rodina Fouskových, rodiče s dvěma dětmi a hospodyní, a zasvěcují medvídka, kterého pojmenovali po místě, kde ho našli, do života běžné londýnské rodiny. Paddington se seznamuje se stolováním, s chodem rodiny a hygienou, jede metrem, účastní se nákupů ve velkém obchodním domě,  v galerii poznává malířství, jde do divadla, jede k moři, slaví narozeniny… Laskavá péče a uvádění jedince do života v moderním městě, do rodinných vztahů, poznávání reálií současného života.

Pramen: Michael Bond: Medvídek Paddington

            I živé zvíře je vypravěčem a hlavním hrdinou příběhu, odehrávajícího se jak v prostředí současného městského života, tak v kontaktu s přírodou.

Kocourek Modroočko

Kocourek Modroočko žije se svým pánem a komentuje ve svém fiktivním deníku jeho způsob života a reálie současného života, ale také poznává společenství městských koček, pomáhá toulavé Zelenoočce, má střety s Bělovouskem Zrzundou, poznává kočičí zpěv, setká se psem, ale také potkává volně žijící zvířata, veverku, zajíce, křečka Brzobohatého. Nakonec spolu se svým pánem zachrání kočičku Kiki, která se stane jeho partnerkou a  nakonec přivede na svět koťata.

Pramen:  Josef Kolář: Z deníku kocoura Modroočka, Albatros 1965

 

Dobrodružství

Piráti nebo Robinson?

Příběh napsal a nakreslil Petr Sís podle svých her v dětství. Vypráví  o partě pěti dětí – čtyř kluků a jedné holky, kteří si nejraději hráli na piráty, a když škola pořádala maškarní, domluvili , že půjdou v maskách pirátů. Jenže vypravěčova maminka (paní Sísová byla výtvarnice, absolventka uměleckých řemesel) navrhla Robinsona, je to chlapcova oblíbená knížka. Jenže parta tuto změnu nepřijala, smáli se kostýmu Robinsona. Chlapec pak onemocněl,  v horečnatých snech se octne na pustém ostrově a stejně jako  Robinson se musí umět o sebe postarat. Nakonec se na moři objeví piráti, kluk čeká ukryt v obavách, ale jsou to jeho kamarádi. Společně se pak vydávají za dalším dobrodružství -  odlétají v balónu.

Téma: Octne-li se člověk v těžké životní situaci, nesmí to vzdát, ale hledat cestu jak (fakticky nebo obrazně řečeno) přežít, situaci zvládnout.

Pramen: Petr Sís: Robinson, z angličtiny přeložil autor,  Labyrint, Praha 2017

 

Říkadla

Říkadla evamachkova So, 11/17/2018 - 10:21

Říkadla

Říkadla mají v dramatické výchově dvojí uplatnění – nabízejí rytmus a možnost jeho cvičení a rozvíjení, ale mnohá také obsahují situaci, postavu nebo postavy a tedy i elementární zápletku, základ konfliktu. Lze z nich  vyvodit, domyslet a dotvořit,  méně či více obsáhlý  děj.  Hlavními zdroji jsou Český rok Karla Plicky a Františka Volfa, pár jich najdete v Malovaných říkadlech Květy Pacovské. Josef Brukner přeložil  říkadla z několika evropských jazyků, jsou dostupné  v knize Klíč od království.

Česká

Rytmická říkadla při mlácení cepem, jejich účelem bylo dodržet rytmus, aby se mlatci vzájemně nezranili.

Jedním cepem:

Křáp – křáp,

Jeden – chlap.

Ve dvojici:

Duci, duci,

Ve dvojici

Táta s mámou,

Táta s mámou.

V trojici:

Pojď čtvrtej,

Nestůj tam!

xxx

Dej mouky

Na vdolky

Pro naše

pacholky

Ve čtveřici:

Snop na patře,

shoď ho, bratře,

Shoď ho dolu,

Na stodolu.

xxx

Milej s milou

Řežou pilou,

Táta s mámou

Děti vedou,

Dědek s bábou

Peří derou.

V pětici:

Pata za patou,

Pata za patou.

xxx

Půlpáté kopy,

Půlpáté kopy.

Šesti cepy:

Čert sedí na patře,

Dívá se na mlatce,

Chyť si ho, můj bratře!

xxx

Byla-li robota,

Bude i sobota

A po ní neděle,

To bude veselé!

Osmi cepy:

Selka peče buchty s mákem,

Posílá je za vojákem.

xxx

Taky trochu do pytlíčka,

Ať má husa i slepička.

 

Na jarmarku

Stojí, stojí krám,

A v tom krámě pán,

Prodává šátky

Tři za dvě zlatky;

Prodává koše

Tři za dva groše;

Prodává konopě a len,

Kdo nekoupí, ať jde ven.

xxx

Pojďte kupci, k mýmu krámu,

Kde jste kdo,

Můžete si u mě vybrat

Všelico:

Inkoust, sirky, kacabajky,

Mandle, ocet, pěkný fajfky,

Pečírvosk, pečírvosk!

Xxx

Boty, boty

Do roboty,

Kdo je koupí,

Neprohloupí.

Xxx

Byla jedna babka,

Prodávala jabka,

Za děravý groš

Prodala jich koš

O zlodějích

Naše Káča pláče, co jej jí?

Ukradli jí sukni zloději.

Káča pořád pláče, naříká,

Zloděj jí se sukní utíká.

(Karel Plicka – František Volf: Český rok – Léto, Družstevní práce 1950)

 

Podzimní plískanice

Nechoď tam, prší tam,

Je tam, velké bláto,

Upadneš, nevstaneš,

Budeš volat: táto,

Nestojí to za to!

Táta přijde na pomoc,

Vyšlehá si za to.

Xxx

Baba sedí za kamny,

Vylizuje kuthany,

Pes na ni vrčí,

Že ji s kamen strčí,

Kohout na ni kokrhá,

Že jí čepec roztrhá,

A ona ho prosí,

Aby jí to nedělal,

Že mu něco dá.

Xxx

Poslali mě naši k vašim.

Aby přišli vaši k našim,

Jak nepřijdou vaši k našim,

Tak nepůjdou naši k vašim.

Xxx

Kmotříček je veselý,

A kmotřička pláče,

Že jsme jí pojedli

Ze stola koláče.

Neplačte, kmotřičko,

Však vám to vrátíme,

Dneska jsme nažali,

Zítra vymlátíme.

(Karel Plicka – František Volf: Český rok – Podzim, Družstevní práce 1954)

Masopust

Vašek-Tašek bubeník

Honil myši přes rybník;

Myši se mu splašily,

Vaška-Taška bubeníka

Do pytlíku zašily.

Xxx

Franta rasů

Hrál na basu

Starý krávě

U ocasu;

A ta kráva

Byla ráda,

Že má Frantu

Kamaráda.

xxx

Skákala bába,

Reksum, kandr,

Cinka, bzinka,

Přes rybník,

Skákal za ní,

Reksum, kandr,

Cinka, bzinka,

Kominík.

Bába se ho,

Reksum, kandr,

Cinka, bzinka,

Ulekla,

 A skočila,

Reksum, kandr,

Cinka, bzinka,

Do pekla.

(Karel Plicka – František Volf: Český rok – Zima, Družstevní práce 1954)

 

V černém lese

Na pasece

Stojí starý buk.

Přiletěla muška,

Sedla si do vrška,

buk udělal buch!

xxx

Běží liška k Táboru,

Nese pytel zázvoru.

Honem, ježku, běž za ní,

Pober jí to koření.

Ježek za ní pospíchá,

Že jí pytel rozpíchá.

Liška se mu schovala,

Ještě se mu vysmála.

Xxx

Jede, jede myška

Okolo rybníčka,

Veze, veze proutí,

Ocáskem si kroutí.

Xxx

Běžela liška po ledu,

Ztratila klíček od medu;

Kdo ho má,

Ať ho dá,

Ať se liška

Nehněvá.

Xxx

Běžel zajíc kolem plotu,

Roztrhl si novou botu.

Liška mu ji zašívala,

Veverka se posmívala.

Co ty se máš posmívati

Když já umím zašívati.

Xxx

Král, král na dudy hrál,

Králová za času vrzala na basu;

Král, král na dudy hrál.

(Květa Pacovská: Malovaná říkadla, Albatros 1982)

 

Anglická

Pět malých prasátek

Žilo, bylo, dávno tomu,

Malinkých pět prasátek,

první na trh běží z domu

Koupit kornout cukrátek

Na peci se druhé válí

A třetímu maso dali –

Čtvrté hlodá kost.

Páté křičí jéjé, jéjé,

Jako by je na nůž brali,

Copak se mu asi děje,

Že má na svět zlost.

(Agatha Christie: Pět malých prasátek, v překladu MaFa)

 

Takhle ne

Houpy, houpy, Honza hloupý

Šel si lehnout v kalhotách,

Jednu nohu nechal v botě

A z druhé si botu stáh.

 

Pes na cestách

Nejprve levou nohou a pak pravou,

hned na to levou a zas pravou,

Tak jeden pes šel, na mou věru,

Cestu z Londýna do Doveru.

Pak přišel k plotu, a tu odhodlaně

Udělal hups a byl na druhé straně.

Teď pravou nohou a pak levou,

Hned na to pravou a zas levou

pokračoval pes, na mou věru,

cestou z Londýna do Doveru.

 

Babka

Žila jedna babka

Pod kopečkem kdes,

Jestli neumřela,

Je tam ještě dnes.

Pekla v troubě jabka,

Hrušky strouhala

A nikoho nikdy

Nepomlouvala.

 

Slečna Fína

Na zahradě u Londýna

Obědvala slečna Fína.

Jak tu v trávě jedla knedle,

Slezl pavouk z blízké jedle

A sedl si právě vedle.

A co milá Fína?

Ječela jak meluzína.

 

Král Artuš

Když vládl zemi král Artuš,

ó, jaký to byl král,

vzal pytel ječné mouky

a pudink udělal.

Královna dala pak do něj

Snad celou bečku blum

A navrch hroudu másla,

Velikou jako dům.

K večeři s celým dvorem

Sešel se Artuš král,

A jedli horem dolem

Krom těch, co nemohli dál.

 

Pes paní Hubbardové

Panímáma Hubbardová měla hroznou zlost,

Vešla ráno do spižírny a v ní ani kost,

Její pejsek měl už chudák od včerejška hlad,

A teď musel místo kosti siny polykat.

Zašla tedy do pekařství aspoň pro rohlík,

a než přišla, chudák pejsek byl už nebožtík.

Šla k truhláři, aby z prken truhličku mu sbil,

A když přišla domů, chudák pejsek už zas žil.

Běžela hned k zelináři pro zeleninu,

 A když přišla domů, drnkal na mandolínu.

Utíkala ke krejčímu koupit na kabát,

A když přišla domů, učil kozu tancovat.

Utíkala honem k ševci pro mokasíny,

A když vrátila se domů, čet si noviny.

Uctivě ho pozdravila: Buďte, pane, zdráv!

A on smekl klobouk z hlavy a řekl: Haf, haf.

 

Tři lovci

Tři náramní lovci,

Jak jsme slyšeli,

Vydali se na lov

Jednou v neděli.

Marně prochodili

V kraji každý kout,

Zahlédli jen v  dáli

Tiše koráb plout.

První pravil: Koráb.

Druhý: Ale kdež.

Třetí řekl: Je to

Dům a na něm věž.

Celou noc šli vřesem

A zas nikde nic,

Jenom na obloze,

Zářil půlměsíc.

První pravil: Měsíc.

Druhý se mu smál.

Třetí řekl: Je to

Jenom ementál.

A zas proslídili

V houští každý stín,

Ježek se tu na ně

Díval z ostružin.

První pravil: Ježek.

Druhý kýchl: Pšík.

Třetí řekl je to

Jenom jehelník.

Druhou noc se cestou

V polích vydali.

Zajíc tady chroupal

Sladké košťály.

První pravil: Zajíc.

Druhý sotva píp.

Třetí řekl: Je to

Jenom listí z říp.

Prošli křížem krážem

Vrchy, doliny.

A tu na ně houkla

Sova z houštiny.

První pravil: Sova.

Druhý: Co tě má.

Třetí: Je to jenom

Brada vousatá.

 

Francouzská

Myška a hodiny

Bim bam bim,

Leze myška do hodin,

Bam bim bam,

Protáhla se a je tam.

 

Slečinka Agáta

Malinká slečinka Agáta

Ztratila kabátek ze zlata.

Řekla svému přemilému:

Pim pam kabátek,

Přines mi ho nazpátek

 

Teta Michaela

Ela hela,

Jde k nám teta Michaela.

Plné kapsy koření

Na to naše vaření,

Plný košík mrkvičky

Do polívčičky.

 

Německá

Nevímcochci

Honza Nevímcochci,

Jenda Nevímcomám.

Jeden chce, co  nemá,

Druhý má, co nechce –

Takže poznáte je

Oba velmi lehce.

 

Špatné počty

Jedna, dvě, tři, čtyři, pět,

Jaký je to dneska svět.

Na stolečku z talířku

Žere kočka rybičku.

Přijde rybář s vidličkou,

Praští kočku paličkou.

Křičí kočka: Ej, ej, ej

Už to víckrát nedělej.

 

Rozhovor

Dobrý den, paní Hopsasa,

Ráda bych se vás zeptala,

Co dělá paní Tralala?

Děkuju pěkně za optání,

A to je všechno, milá paní.

(Josef Brukner: Klíč od království, Albatros 1985)

Lidové pohádky

Lidové pohádky evamachkova So, 12/08/2018 - 15:51

 

Rodina

        Rodina je základní a dítěti nejbližší společenská skupina, do ní se rodí a v ní žije a její fungování, přínosy i poruchy  proto tvoří nejvážnější a nejpoutavější náměty i pro práci s dětmi. Ani v dospívání a dospělosti neztrácí svůj význam, i když témata bývají nahlížena pod jinými úhly pohledu. O rodině najdeme v pohádkách vše podstatné, protože jde o příběhy o cestě člověka do života a o jeho dospívání. Existuje teorie, že kouzelná pohádka je příběhem  o dávné, předhistorické iniciaci, příběhem mladíka, který odchází od rodiny, aby činy prokázal svou zralost a tedy i schopnost založit vlastní  rodinu. Náměty a témata pohádek jsou proto významné pro každou věkovou skupinu, pro děti do deseti či jedenácti let především, ale mohou svým tématem oslovit i adolescenty nebo dospělé, pokud se podaří překonat jejich předsudky. Ať už pohádka vznikla jako obraz iniciace či jinak, právě o zrání jedince pojednává v první řadě, v různých variantách, chlapeckých i dívčích. Ale vezměme to od počátku.

Rodiče  a děti

Mnoho pohádek začíná starostmi manželské dvojice, jíž děti nepřicházejí. Dítě kouzlem či magickým příslibem nakonec přijde, ale je to dítě atypické, nepřirozené, nebo je dětí příliš mnoho. Do této skupiny patří pohádky jako je Paleček, nebo dvě řecké pohádky Bazalka, v níž žena porodí květináč s bazalkou, a Myrtěnka, v níž si žena přeje „Kdybych tak měla děťátko… pak ať si ho klidně vezmou třeba i ty myrty.“  Ve  vietnamské pohádce Kokos žena porodí ořech.  Nebo žena získá jiným způsobem bytost, která dítě v jejím životě zastoupí. Přestože jde v těchto případech o dítě podivné, vlastně postižené, rodina se o ně  stará a přispěje k tomu, že se promění v člověka, v prince, v krasavce a v životě se navzdory svému handicapu uplatní.

O bílém hadu.

Chudá vesničanka najde v lese bílého hada  a vezme ho k sobě domů. Bezdětní manželé o něj s látkou pečují a on jim přináší štěstí. Po pěti letech had žádá od otce, aby  za něj požádal o knížecí dceru. Kníže a kněžna s tím nesouhlasí, ale Běla nabídku přijme, ovšem za předpokladu, že ženich přijede s plnou parádou. To se také stane a Běle nezbývá, než slib splnit. O svatební noci ji had  žádá, aby ho objala a políbila a změní setím  v krásného muže.  Druhý den ráno Běla přemluví manžela, aby na sebe nebral hadí kůži a  schová ji  pod polštář. Ale během slavnost manžel zmizí, neboť zmizela i kůže. Běla se vydá do světa hledat manžela, pomůže jí žena, která vystoupila z vrby – jeho matka, která ji vypráví příběh jejich zakletí. Mladík je ženatý s jinou ženou a na Bělu zapomněl. Na matčinu radu Běla po třikrát nabízí před jeho sídlem vzácné dary, které jimž neodolá  jeho vnucená  manželka, a  za to nechá Bělu strávit noc s manželem. Po dvakrát ho uspí, takže Běla nad ním jen naříká, což slyší komorník a upozorní prince. Po třetí se tedy nenapije uspávacího nápoje, Běla ho obejme a políbí a on se na ni upamatuje.  Ráno svou vnucenou manželku setne mečem. Oba poděkují paní z vrby a  Běla až do smrti přede jen na stříbrném vřetánku  s diamantovým přeslenem, které ji přivedlo k milovanému muži.

Téma: Láska, vlídnost, obětavost  a tolerance plodí zase jen lásku a toleranci a přináší lidem štěstí.

Pramen: Božena Němcová: Národní báchorky a pověsti II.

Druhý typ těchto příběhů: dítě se narodí, ale je prokleté, jako například Šípková Růženka. I tady se nabízí téma přijetí osudu rodiči, vyrovnání se se situací, hledání pozitivního v negativním. V obou případech příběh zpravidla končí šťastně, Růženku i s celým zámkem probudí k životu princ-ženich. I v této pohádce, mnohokrát nejen vyprávěné, ale i hrané a zfilmované, důkladně probrané, až tak trochu otřepané, lze hledat významná témata týkající se vztahu rodičů a dětí, míry rodičovské viny na jejich osudu a osudu celé rodiny a příběh nahlížet nejen jako historii se svatbou na konci.

O případu, kdy je dětí příliš mnoho, vypráví rumunská i maďarská pohádka, obě s motivem splnění ne příliš uváženého přání, a z odlišného hlediska i zajímavá keltská pohádka.

Jak táta Bukur nakrmil svých sto dětí  

Manželé v rumunské pohádce jsou dlouho bezdětní, a tak když Bukur potká kouzelného dědečka, který mu chce splnit tři přání, po třikrát si přeje děti. Když dojde domů, je jeho chalupa obsypána stovkou dětí. Nezbude mu, než se vydat do světa, aby je uživil. Vykoná velké skutky, zbaví ovčáky draka, ti mu za to dají ovce, navíc pak ještě draka přechytračí a získá od něj spoustu zlaťáků pro děti.

Téma: Přehnal jednostrannost svých přání, ale nezoufá, nepoddá se osudu, jedná; odpovědný, aktivní a pozitivní přístup k obtíži.

Pramen: Vasile Adascalitei: Předu, předu pohádku

 

Basistův syn a čerti  

Tři chuďasové si povídají o svých přáních: jeden chce mít doma mísu klobás a bílé boty, druhý mísu tvarohových koláčů, ale třetí, basista ve venkovské kapele, si přeje, aby žena porodila dvanáct dětí naráz. Všem se to vyplní. Basista pak raději odejde do pekla přikládat pod kotel, protože je třináctý a to je nešťastné číslo. Příběh pokračuje putováním nejmladšího syna, který se vydá otce hledat.

Téma: Basista má na rozdíl od kamarádů nesobecké přání, ale doplatí na jeho splnění. Situaci zachrání nejstarší syn, který otce nenechá v nepříznivé situaci.   Pramen: Gyula Illyés: Divotvorný vůl

 

O slepé dívce a králi lososů. 

Domhnall  má slepou dceru, krásnou a pracovitou, která chodívá zpívat k jezeru. Jednoho dne jí tichý hlas řekne, že její slepotu může vyléčit žluč lososa. Otec je při rybolovu stažen pod vodu k Velkému lososovi, který mu vypoví svou historii: je synem krále Bílého ostrova a zaklela ho macecha pocházející z Černého ostrova. Domhnall mu může pomoci, když opatří kocoura, v jehož srdci vězí macešina smrt. Domhnallovi se to za pomoci světelného meče podaří, porazí macechu i její družinu a Velký losos je osvobozen. Domhnall za to získá  měšec, z něhož neubývá, a sklenici lososí žluči, jíž vyléčí nejen dceru, ale i ostatní slepé. Po čase přijede osvobozený princ z Bílého ostrova, požádá o ruku dcery a ožení se s ní.

Téma: Vzájemná pomoc –Velký losos pomáhá, ale sám potřebuje pomoc. Spojenými silami lze vyřešit mnohé, a prospět tak nejen osobám přímo zúčastněným

Pramen:  Jan Vladislav: keltské pohádky

       Stejného původu je i další pohádka řešící velmi závažný problém.

O princi, který propadl osudu

 Král má třináct synů a dostane se mu varování, že chce-li zachránit své štěstí, musí jednoho syna obětovat jako daň, jinak postihne neštěstí všechny. Volba padne na nejstaršího Seana Ruadha.  Ten vstoupí do služby u cizího krále jako pastevec krav a býků, pouští je na zakázané pastviny, bojuje s obrem, jemuž pastviny patří, a získá postupně tři obří zámky. Pak inkognito osvobodí princeznu od draka a  nakonec odhalí svou identitu královského syna a s princeznou se ožení.

Téma: Propadl osudu, ale nevzdal to, zvládl situaci, projevil odolnost, prozíravost a schopnosti,  došel štěstí vlastními silami, získal dokonce vlastní majetek, nepotřebuje čekat na darovanou půlku království nebo na dědictví.

Pramen: Jan Vladislav: Keltské pohádky

Láska dětí k rodičům a obětování pro ně je velmi častým námětem pohádek, které jsou variantou příběhu známého z francouzské pohádkové literatury jako Kráska a zvíře.  V české literatuře má několik variant: Božena Němcová příběh nazvala Růžové poupě,  v díle  Václava  Říhy  má název Lidka, Jiří Horák pohádku  nazval  Princezna a medvěd, a z  Hrubínova převyprávění ji známe pod názvem O Krásce a Netvorovi. Najdeme ji i v jiných kulturách, ve sbírce vlámských pohádek se jmenuje Růže bez trní, ve variantě Itala Calvina je to Krasava a netvor. Francouzská varianta v převyprávění Václava Cibuly se od nich liší v mnoha ohledech.

 Král havranů

Obrovitý havran si přijde k Zelenému muži s jedním okem pro jednu z jeho dcer. Obětuje se teprve desetiletá Markétka. Král havranů jí hned první večer ve svém zámku v zemi sněhu a ledu vysvětlí situaci. Je zakletý muž a Markétka ho zachrání, když se stane jeho ženou, ale k tomu dojde až za sedm let, je ještě malá. Celá léta vedle ní v noci, oddělen mečem, uléhá jako muž. V předvečer kritického dne sedmého roku Markétka poruší tabu a podívá se na něj. Čaroděj ho odnese a přiková kdesi daleko na vysoké hoře. Markétka dlouho putuje v železných střevících, až se jí ho podaří vysvobodit.

Tématem je sebeobětování pro otce i pro muže, ale i porušení důležitého pravidla.

Pramen: Václav Cibula: Francouzské pohádky

        Jiný příběh, v němž jde opět o vděčnost a oddanost dětí, vypráví Božena Němcová v jedné ze svých nejkrásnějších pohádek.

O mluvícím ptáku, živé vodě a třech mluvících jabloních

Příběh začíná žárlivými sestrami, nejmladší Johanka se provdala za krále, sestry si přály královského kuchaře a cukráře a také je dostaly. Všechny tři syny a dceru, které Johanka porodí v nepřítomnosti manžela, jí sestry odeberou a pošlou je po vodě, všechny vychová bohatý kníže, který je z vody vyloví a dovtípí se, že to jsou děti královské. Když pak kníže zatouží po oněch třech krásách světa z názvu pohádky, vděčné děti mu je obstarají. Nakonec se také díky nim setkají s vlastním otcem a vysvobodí i matku: král se přišel podívat do knížecí zahrady na ty zázraky a ony mu prozradí, jak se to všechno sběhlo.

Téma: Vděčnost a obětavost jsou tu úzce propojeny a jsou vzájemné, a proto také vedou k šťastnému konci.

Pramen: Božena Němcová, Národní báchorky a pověsti I.

Příběh existuje i v italské variantě jako Zelený ptáček nebo O třech krásách světa, mluvícím ptáku, tančící vodě a zpívajícím stromě, ve francouzské O zpívajícím moři, tančícím jablku a o ptáčkovi, který mluví. Už z názvů je zřejmá podobnost s pohádkou Němcové.

Složitý vztah mezi otcem a dcerou představuje japonská pohádka.

 Vlkovy řasy.

Akiko je dcera bohatého kováře a stará se pečlivě o domácnost, ale macecha ji nenávidí a poštve proti ní i otce, který ji v předvečer Nového roku vyžene z domu. Zoufalá Akiko po marných pokusech někde se uchytit odejde do lesa, aby ji sežral vlk. Vlk přijde, ale s darem. Věnuje jí svoje řasy, když se přes ně Akiko podívá, pozná na lidech, jací doopravdy jsou. Zkusí to v městečku a všichni lidé, kteří kolem ní procházejí, mají zvířecí hlavy vyjadřující jejich povahu. Lidskou hlavu má jen mladý uhlíř, který se vrací do lesa k svému milíři. Akiko ho následuje a nabídne se mu za hospodyni. Brzy zjistí, že ze studánky za chalupou neteče voda, ale nejkvalitnější víno, a že kameny, kterými je studánka obložena, jsou ve skutečnosti zlaté valouny. Dvojice zbohatne a zřídí si hospodu, která je brzy proslulá svým kvalitním vínem. Zatím doma macecha, donucená vést domácnost, zemře a otci se daří špatně, až přijde o všechno. Jednoho dne Akiko v žebrákovi, který se zastavil v hospodě, pozná svého otce, odpustí mu a on pak žije s ní a s jejím mužem.

Téma: Schopnost vyřešit svízelnou životní situaci spojená s ochotou odpustit otci, který tu situaci zavinil.

Pramen:  Zlata Černá – Miroslav Novák: Prodaný sen. Japonské pohádky

Řadu témat nabízejí pohádky, v nichž je základem zápletky vztah matky a dcery nebo dcer, matky a syna, tchýně a snachy. Potíže či neštěstí mnohdy plodí matčina všetečnost. Nejčastěji jsou  situace, kdy si syn přivede domů kouzelnou dívku, vílu, labuť či holubici, a matka ve snaze pomoci synovi, spálí její ptačí oděv, čímž mu způsobí neštěstí, které on pak musí odčinit velmi náročnými činy. Všetečnost matky se ale projevuje i v případech, kdy z dcery páčí  informace o jejím  neobvyklém manželovi a radí, jak věc napravit, což má důsledky tragické a dcera pak těžce napravuje důsledky její pošetilosti.

Na východ od slunce, na západ od měsíce. Na začátku příběhu si lední medvěd přijde pro nejmladší krásnou dceru chalupníka a rodině s mnoha dětmi za ni poskytne bohatství. Dívka se pro rodinu obětuje, ale skutečnost je příznivější, než předpokládala, neboť medvěd se vždy v noci promění v muže. Při návštěvě u rodičů dívka neposlechne manželovu radu, aby nezůstávala s matkou o samotě, a  matka se vyptává a radí, aby se dcera na manžela v noci podívala se svíčkou. Dcera ji poslechne a následuje katastrofa: princ by se už mohl zbavit kouzla, ale nyní musí k čarodějnici a vzít si její ohavnou dceru. Dívka musí podniknout náročnou cestu k zámku s oním podivuhodným zeměpisným určením „na východ od slunce, na západ od měsíce“. Tuto lokalitu nedokáže nikdo jiný, než vítr severák. Princ je vysvobozen, když dívka tři zlaté předměty, které ostala od dárců,  prodá falešné nevěstě za to, že může u manžela strávit noc. Nevěsta princi dává uspávací prostředek, ale  na plačící dívku v jeho pokoji ho upozornily lidské duše, které čarodějnice věznila v sousedním pokoji. Další den má být svatba s dcerou čarodějnice, ale princ, který strávil radostnou noc se svou ženou, žádá zkoušku nevěsty: má vyprat jeho košili se skvrnami od osudové svíčky. Nezvládne to ani dcera, ani čarodějnice, jen jeho skutečná manželka. Čarodějnice i její dcera i další trollové puknou vztekem.

Téma: Zásahy rodičů do života dospělých dětí, necitlivost, neschopnost vzdát se části rodičovských práv a podléhání potomků představě, že „maminka má vždycky pravdu“.

Pramen: P. Ch. Asbjörnson,  – J. O. Moe, J.: O obrovi, který neměl srdce v těle

Problém zasahování rodičů do vztahů dospělých dětí je na první pohled zajímavý a důležitý hlavně pro dospělé, ale lze ho pochopit i jako širší problém všetečnosti, zásahů do vztahů druhých, snahy lámat problémy přes koleno, ale také jako situaci malého prohřešku, který má dalekosáhlé důsledky

           Drobná a zdánlivě bezvýznamná lež matky stojí na počátku těžké situace v příbězích o zázračné přadleně: matka se stydí za svou línou dceru, kterou nemůže přimět k předení, a když se jí královna či kníže zeptá, proč ji trestá, matka tvrdí, že za přílišnou píli. Královna (kníže) si dceru vezme k sobě do zámku a za spředení obrovského množství lnu či slámy anebo konopí na zlaté nitě jí slíbí sňatek s mocným mladým mužem. V Dupynožkovi  bratří Grimmů i Kinakši Martinkovi ze slovenských pohádek Boženy Němcové pomůže dívce skřítek, ale za vysokou cenu -  dá-li mu prvorozené dítě. Když se pak dítě narodí, dá jí skřítek ještě jednu šanci, nemusí mu dítě dát, když uhodne jeho kuriózní jméno, což se jí shodou okolností na poslední chvíli podaří. Skřítek pukne vzteky, ale dívka za neuvážený výrok své matky i za svou neschopnost zaplatila nebezpečnou situací. Ve vlámské pohádce Mazaná přadlena nabídne dívce pomoc sám ďábel a jeho jméno, které zní Mišpulák, zaslechne v lese její kamarádka. Závěr je podobný, jako v Erbenových Třech přadlenách -  novomanželka přesvědčí svého muže, že přadleny jsou vždy od předení  ošklivé.

          Další okruhy pohádek se týkají žárlivosti a žárlivých matek, nejen nevlastních, i dalších členek rodiny. Macecha je v pohádkách velmi častá, neboť dříve mnoho žen umíralo při porodu a muž se znovu ženil, mimo jiné proto, aby bylo postaráno o děti. Ale v pohádce je macecha také zosobněním toho, s čím dítě u rodičů bojuje, co ho omezuje a jeví se mu jakoby nepřátelské, jakoby matka měla dvojí podobu – milující, když se chová, jak je dítěti příjemné, a nepřátelskou, když na ně klade určité nároky nebo mu něco zakazuje. Dobová realita četného výskytu nevlastních matek se tu propojuje s fantazií, s podvědomím a nevědomím, s chápáním situace malým dítětem.

Jeden z typů příběhu s žárlivou macechou představuje pohádková fabule, která by se dala nazvat „dívka v lesním domě – marné úklady macechy“. Nejznámější z nich je Sněhurka a sedm trpaslíků bratří Grimmů (v překladu Marie Kornelové se jmenuje Sněženka, jméno Sněhurka se vžilo díky Disneyovu filmu). Tato pohádka má varianty, českou pod názvem Princezna a čtyřiadvacet myslivců nebo Bolenka. Motivy žárlivé matky jsou i v irské pohádce Zlatý strom a Stříbrný strom Josepha Jacobse.  Italská varianta je u nás dostupná ve dvou  převyprávěních a motiv matky, která je natolik pyšná na svou krásu, že žárlí na vlastní dceru a dokonce se jí mstí, najdeme i v české pohádkové literatuře.

Krásná Benátčanka (Calvino), O krásné šenkýřečce (Vladislav)                                                

V italské variantě jde o vlastní dceru a matka je šenkýřka. Má svérázné účetnictví, neboť místo zrcadla jí slouží hosté: který potvrdí, že krásnější ženu neviděl, platí polovic, první, který jí řekne, že její dcera je krásnější, zaplatí dvojnásobek běžné ceny. Matka dá dceru odvést do lesa, služebník se nad ní smiluje a nezavraždí ji a ona pak žije jako sestra s dvanácti (u Vladislava třinácti) loupežníky. O  zabití dcery se pokusí čarodějnice- hadačka, cizí princ si ji odveze.

Téma: Porušení role matky a překonání jejích úkladů jak chytrostí, tak s pomocí přátelských postav. Motivy jsou vhodné spíše pro starší mládež, navíc je tu méně pohádkového světa a kouzel, což může vyhovovat kritičtějšímu věku.

Prameny: Italo Calvino, Italské pohádky a  Jan Vladislav: Král sedmi závojů

 

Zlá matka.

Paní Kačenka, mladá vdova a hospodská v osamělé hospodě, byla vyhlášena za krásnou… Ale ta krása bylo také všecko, co bylo na paní Kačence pěkného.“  Po zemřelém manželovi měla dcerku Elišku, ale o tu se nestarala, ani na ni nevzpomněla. „Ale jakpak měla na ni vzpomínat, jak ji měla milovat, když byla sama sobě všecko.“ Elišku vychovala chůva a matka si jí doopravdy všimla, až když vyspěla v krásku, pak ji začala zavírat a týrat.

Téma: „Být sama sobě vším“  je  téma, které se zdaleka nemusí týkat jen matky a dcery.

Pramen:  Božena Němcová: Národní báchorky a pověsti II.

V pohádkách se setkáváme s žárlivostí různých ženských členek rodiny – švagrové, tchýně, tety, anebo cizí ženy, která toužila provdat vlastní dceru za krále. V době manželovy nepřítomnosti mladá žena porodí a žárlivá příbuzná její dítě nebo děti odstraní a nahradí je zvířecími mláďaty.  Pohádka Boženy Němcové O mluvícím ptáku, živé vodě a třech jabloních byla už uvedena v jiném kontextu, ale tento motiv najdeme i v dalších pohádkách Němcové, v  Sedmeru krkavců a  Bratrovi  a sestře, ale také v  ruské  Alenka a Ivánek, slovenské Jelínek, nebo v  řecké pohádce Ptáček slavíček.  Nenávistné jednání mužských členů rodiny je vzácnější.

O krásné Hadrničce

Starý hravě osaměl -  z celé rodiny mu zbyla jen dcera, která však zemřela při porodu. Dědeček proto na svou vnučku   zanevřel  a nechal ji žít v chudé komůrce na dvoře, i zámecké služebnictvo mělo radost, že může panskou dceru ponižovat. Hadrnička měla jen dva přátele – starou chůvu, která jí občas dala najíst, a pasáčka hus. Když do blízkého města přijel král, byl hrabě pozván na ples, ale odmítl na něj vzít Hadrničku, přestože se za ni přimlouvala  stará chůva.  Ale pasáček hus jí navrhl, aby na ples šli spolu. Během cesty je dohonil mladý pán, kterému se Hadrnička okamžitě zalíbila a pozval ji, aby o půlnoci přišla na ples i s pasáčkem Tak se také stalo, přišli na ples i s hejnem hus. Princ Hadrničku přivítal a prohlásil ji za svou nevěstu. Pasáček zahrál písničku na píšťalku a tím se Hadrniččiny rozdrbané  šaty proměnily v krásnou toaletu. Pasáček se ztratil a od té chvíle už o něm nik neslyše. Starý hrabě ale na svatbu nemohl přijít, zařekl se přece, že vnučku kdy neuvidí,  Věnoval se dál  jen svému žalu   usazen  u okna  s vyhlídkou na moře, kde mu jeho vousy vrostly do podlahy.

Téma: Sobecké zahledění do sebe a svých žalů vede k potlačení dítěte a jeho přirozeného práva na život.

Pramen: Jan Vladislav: Princezna s lískovými oříšky

K tematice rodiny patří i námět incestu, který má v pohádkové literatuře několik variant. Nejbližší nám je Princezna se zlatou hvězdou na čele Boženy Němcové, která je dobře známá v deformované podobě dramatizace a filmu. Popření základního motivu této pohádky. Otcovo přání oženit se se svou vlastní dcerou, což dívku donutí opustit domov, bylo v 50. letech potlačeno prudérním a pokryteckým přesvědčením (velmi starým, ale tehdejšímu totalitnímu myšlení vyhovujícím), že před dětmi je třeba tajit existenci sexuality, včetně její patologie. Proto scénárista změnil Ladinu motivaci k útěku z domova a otce nahradil válečnickým generálem, což také vyhovovalo dobové ideologii. Mnohem později, na začátku 80. let 20. století, vznikla v televizi dramatizace pohádky s týmž základním motivem, Perraultovy Oslí kůže, a v té zase byl  pokus o incest nahrazen motivem sňatku starého muže s mladou dívkou. Scénáristovi i dvěma postarším hercům nabídl tento motiv  možnost dlouhého mudrování nad (dětem odlehlým) problémem. Přitom Němcová traktuje incestní záměr krále tak, že z něho plyne velmi jasná myšlenka jeho nepřípustnosti. 

Princezna se zlatou hvězdou na čele

Královna měla na čele zlatou hvězdu a na smrtelné posteli zapřísáhla krále, aby si po její smrti našel  ženu, která jí bude „docela podobná“.  Král hledá po celém světě, ale nikde takovou ženu nenajde. Po návratu domů ustrne, když uvidí svou dceru Ladu, která mezitím dospěla. „Běda, běda, pomyslil král… div nezoufalKonečně umínil v své rozbouřené mysli, že si vezme Ladu za ženu, chtěje zvrátit ukrutné vrchy, které v tom poměru mezi něj a ji příroda postavila.“ Nakonec myšlence podlehne, ale vzbouří se Lada, pokoušející se incestní návrh otcův zmařit vymýšlením nejroztodivnějších šatů. Nakonec jí nezbyde, než utéct v myším kožíšku. Oba aktéři se brání, uvědomují si nepřijatelnost a nemožnost tohoto svazku, a Lada se podle tohoto tabu zachová. Když se pak s otcem setká provdaná za prince, otec už myšlenku na incest překonal a přijme dceru i zetě „s nevýslovnou radostí“.

Téma: Nepřijatelnost incestu, „ukrutnost vrchů“ mezi otcem a dcerou. Bohužel nejde o věc, s níž by se žádné dítě nesetkalo v realitě a znalost původní pohádky sotva existenci incestu odstraní, ale do myšlení dětí i rodičů, resp. budoucích rodičů, do veřejného mínění, může vnést jasný imperativ a  narušit postmoderní představu, že se může všechno.

Pramen: Božena Němcová: Národní báchorky a pověsti

        Dalšími  variantami  této pohádky je už zmíněná francouzská Oslí kůže, ruská Afanasjevova varianta Sviní kožíšek. V  bulharské pohádce   O carské dceři v dřevěných šatech  se dívka před otcem  dala zabednit, v řecké O králi, který se málem oženil se svou dcerou   vysvobodí dívku sudička během svatebního obřadu tím, že na ni hodí psí kožich a dívka se změní v psíka. Toto téma se objevuje i mezi pohádkami Předního východu. O princezně Ošklivce je pohádka ze Sýrie. Zesnulá královna měla malinký střevíček, hledá se proto žena s malou nohou a tomu odpovídá jen králova dcera. Ta unikne tím, že se uchýlí k podivnému muži s přezdívkou Plsťák Ošklivák, který ji vybaví ohavným plstěným pláštěm, v němž ji všichni považují za chlapce a štítí se jí.

Všechny tyto varianty shodně vypovídají o tom, že incest je tabu, a pro toho, kdo se tématu obává, je nutno dodat, že děti si nepředstavují totéž, co si představují dospělí -  právě ti, kteří proti této tematice v pohádce zakročují.

          K rodičovským pohádkám patří i ty, v nichž se rodiče vyrovnávají se zklamáním z chování svých potomků a snaží se je přivést na dobrou cestu.

Moudrý kupec

Ahmed se nevyvedl po svém otci kupci, místo práce hodoval s přáteli a nezajímala ho moudrost starců.  Kupec synovi vyprávěl povídky o tom, jak dopadne, jestliže styl života nezmění, ale ani po jeho smrti se Ahmed nezměnil. Brzy přišel o všechno. V té chvíli ho jeho přátelé opustili a Ahmed se okusil oběsit se, ale  skoba ve stropě  se pod jeho vahou vytrhla a vypadly zlaté a stříbrné mince. Ahmed

Téma  je  čitelné z příběhu, který patří k orientálním moralitám.

Předloha:  Eliška Zachystalová: Afghánské pohádky

Sourozenci

Klasickým případem problematických nebo složitých vztahů jsou tři bratři, z nichž dva starší podceňují nejmladšího, ale ten proti všemu očekávání úkol splní jako jediný. Nebo selžou tři bratři a nejmladší sestra žádaný skutek vykoná. Pak už záleží jen na tom, zda ti starší svou porážku přijmou, anebo zda je žárlivost dožene k agresi vůči nejúspěšnějšímu, popřípadě až k vraždě, jako je tomu v Erbenově pohádce Pták Ohnivák a liška Ryška

O Ivanu hlupci

Původně ruská pohádka v převyprávění K. J. Erbena - příběh, v němž po otcově smrti mají tři synové hlídat na jeho hrobě. Oba starší odmítnou a pošlou za sebe nejmladšího, Ivana hlupce. Ten si tím vyslouží tři kouzelné koně a díky nim získá za ženu nejmladší princeznu. Ale stále je outsiderem a do této pozice se sňatkem dostane i jeho žena. Manželé dvou starších princezen mají pro krále získat jelena Zlatoroháka, sviňku Zlatoštětinku a větvičku ze zlaté sosny. Oba selžou, všechno získá Ivan, ale prodá to švagrům, za to jim uřízne po prstu na nohou, na rukou, a pruh kůže ze zad. Tím pak prokáže, že on to všechno získal, pomocí živé vody švagry zase vyléčí a se svou ženou kraluje.

Téma: Problém outsidera, který je podceňován bez příčiny, vyzrává však v schopnou a obětavou osobnost a   překoná  jak své bratry, tak švagry.

Pramen:  Karel Jaromír Erben: České pohádky

 

O třech bratřích.

Bolivijská pohádka. Na  ranči žili tři bratři, nejmladší Juan byl  považován za hlupáka a bratři s ním odmítli žít. Juan se vypravil vysoko do hor ke kouzelníkovi a léčiteli. Cestou  slíbil, že se zeptá kouzelníka, jak pomoci místu bez vody a slepé dívce.  Kouzelník mu pro oba případy poradil, ale Juan se nestihl zeptat pro sebe, kde najít štěstí. Dívku vysvobodil, ona pak šla s ním do vesnice a  společně pomohli  k obnovení pramene.  Pak  ještě Juan  zachránil stříbrnou rybku – dceru  vládce vodní říše a za odměnu dostal  tři dary. Došel domů, pomocí darů postavil otci zlatý dům a způsobil déšť, aby příroda ožila.

 Téma: Pomoc druhým jakožto zcela přirozená věc v kontrastu k sobectví bratrů.

Pramen:  Oldřich Kašpar – Eva Mánková: Kouzelný strom

 

Tři pomeranče

Nemocnou princeznu mohou uzdravit jen tři pomeranče. Bretaňský  chalupník  má tři syny, dva starší jsou statní, nejmladší je „hubený a tenký jako knot, a  ke všemu ještě trochu kulhal.“ Dva starší bratři se zachovají špatně ke stařence a místo pomerančů donesou žáby a zmije, třetí, Bertík, se zachová dobře a stařenka mu dá tři kouzelné předměty. Princeznu pomeranče uzdraví, ale ženich se jí nelíbí, proto mu král uloží další úkoly. Bertík je splní za pomoci kouzelných předmětů. Potom kouzelný prstýnek způsobí, že si ho princezna chce vzít, vždycky totiž chtěla chytrého muže. Koná se svatba, stařenka se Bertíka dotkne a on zkrásní.

Téma:  Pozice outsidera v mládí nebo dětství se změní, existuje naděje, že mladý člověk  zráním a činy handicap překoná a naváže hodnotné vztahy, a dokonce se zbaví fyzických handicapů dospívání.

Pramen:  Václav Cibula, Francouzské pohádky

 

Pecivál největší na světě.

Král má tři syny: „Dva starší byli takto naoko pořádní mládenci, ale ten třetí, to byl jen takový pecivál…“ Otec rozhodne, že jsou už dospělí a posílá je postupně do světa. Nejstarší dojde až k měděnému lesu, ale otec ho odbude, tam že chodívali s matkou na snídani. Druhý syn dojde až k lesu stříbrnému – tam rodiče chodívali na dopolední procházku. Třetí prohlásí, že pojede i on: „A tu  milí bratři div neumřeli smíchy, že i ten Pecivál, který ještě nebyl ani na krok od pece, chce se pustit do světa. A otec – nějak zamyšlený – se ho nezastal.“  Pecivál si na hnojišti najde svého prašivého koníka, který mluví, a ten mu  poradí, aby si  na cestu vzal rezavý meč z komory. Hned za městem se koník otřese a je z něj krásný tátošík. Spolu s Peciválem zvládnou úkol nejtěžší – dojedou až k zlatému lesu a k otcovu příteli, který s ním kdysi bojoval proti ježibabě, nyní ji přemůže Pecivál. Je otcem srdečně uvítán, ale tím příběh nekončí, Pecivál se pak vydá vysvobodit ještě tři princezny, dcery onoho otcova přítele. Stane se pak nejmocnějším na světě a ožení se s krásnou kněžnou, oba králové jsou šťastni a předají vládu Peciválovi.

Téma: Závažný moment pocitu méněcennosti u dospívajících – schopní rodiče kladou na děti vysoké nároky, které měří vlastními úspěchy a místo povzbuzení se na své potomky vytahují, jací oni byli štramáci. Pozici outsiderů v této pohádce mají i oba starší synové, kteří jsou hned na počátku  ponižováni otcem, ačkoli nijak neselhali, neprovinili se.

Pramen: Pavol Dobšinský: Zakletý les

K podceňovaným hrdinům v českých pohádkách patřívá hloupý nebo líný Honza.  Jiří Horák sestavil z pohádek o Honzovi  knihu pod názvem Český Honza. Část příběhů tvoří pohádky novelistické a humorky, v nichž je Honza opravdový hlupák (např. jak se  učil latinsky). Další okruh tvoří pohádky, v nichž je Honza  outsiderem sociálním – je synem chalupníka, řemeslníka, chudáka. Ale dobrá třetina příběhů je založena na konfrontaci starších  „naoko pořádných“  bratrů a nejmladšího, naoko hloupého, líného nebo neschopného Honzy, který nakonec vykoná velké činy. Příklady:  Honza a zakletá princezna  - je nejmladší z deseti synů:  „bratři mu přáli štěstí, jen ať je chytřejší, hbitější a ať tolik nejí“.  Honza syn královský  - král má tři syny, posílá je do světa vybrat si nevěstu: „Ale já už vidím, vy toho asi svedete! Martin je veliký lakomec, Joska si rád zahraje v karty a Honza by nejraději ležel na peci.“. Horákovy pohádky o Honzovi nabízejí širokou škálu  prostředí, úkolů,  počinů a dovedností i sociálního postavení hlavního hrdiny a tedy i celou řadu obměn tématu outsidera.

Postava nejmladšího ze sourozenců, kteří však ty starší předčí buď schopnostmi  nebo energií, odvahou či jinou pozitivní vlastností, se v pohádkách vyskytuje jak v chlapecké, tak v dívčí podobě. 

O Molly Čiperce a hloupém obrovi

Vůdčí osobou trojice sester, které se vydávají do světa, protože je rodiče nemohou uživit, je nejmladší Molly, která má zásadu „Není zle, aby nemohlo být hůř“.  Dívky přenocují u obra, ten je chce v noci zabít, ale Molly mu podstrčí jeho tři vlastní dcery. Pak dojdou k španělskému králi, který si přeje, aby mu Molly postupně donesla od obra tři kouzelné předměty.  Za každý jí dá měšec a  ožení svého syna s jednou ze  sester, nakonec i  ji provdá za nejmladšího  prince.

Téma: Nositelem tématu je aktivní, chytrá a odvážná dívka. Věcné a pozitivní myšlení hlavní postavy, její schopnost překonávat překážky chytrostí, přitom její vstřícnost k sestrám – nejdříve zajistí ženichy jim, sama si partnera získá až nakonec.

Prameny:  Jan Vladislav: Princezna s lískovými oříšky  nebo Pavel Šrut: Kočičí král (Odvážná Molly).

        Molly patří mezi energické a samostatné dívčí postavy, které se dokáží samy o sebe dobře postarat. Najdete je například  mezi pohádkami italskými. V pohádce O princezně medvědici král dceru nikam nepouštěl, ale ona chtěla poznat svět. Nechala si ušít troje nádherné šaty a medvědí kůži, v níž utekla do lesa. V lese ji potkal princ, zalíbila se mu mluvící medvědice a vzal si ji jako domácího mazlíčka. Další vývoj si snadno domyslíte. Ke konci princezna   prince dost  napíná,  než se projeví jako dívka,  provokuje ho a pořádně  to celé zmanipuluje. Zde malá odbočka k dalším energické a samostatné dívce.

 

O moudré Sorfarině.

Sorfarina, dcera kupce z Palerma, je asi nejodvážnější, nejpodnikavější a také nejrafinovanější ze všech. Ve škole byla  premiantkou a proto občas zastupovala učitele. Kluci zlobili a Sorfarina jednou dala pohlavek samotnému princi. Když dospěli, požádal princ o její ruku a o svatební noci se zeptal, jestli toho pohlavku lituje. Nelitovala a tak ji nechal spát na zemi, dal ji ráno zavřít do hladomorny a oznámil jí, že odjíždí do Říma. Sorfarina si nechala vybudovat podzemní chodbu, z vězení utekla a vydala se do Říma. Manžela inkognito okouzlila a namluvila mu, že existuje na světě sedm žen, které jsou si podobné jako vejce vejci. Během týdne byla svatba a do roka se narodil syn Římánek. Ale princ si vzpomněl na Sorfarinu, kterou stále miloval, a jel do Palerma. Sorfarina ho předběhla, při jeho příjezdu seděla v hladomorně a opět odmítla litovat pohlavku, a opět princ prohlásil, že jí odpustí, až jestliže mu dokáže dát další pohlavek. Princ pak odjel do Janova, narodil se Janovánek, následovala Alexandrie a dcera Alexandra. V posledním případě se princ už naštval a chystal se oženit s anglickou princeznou. Svatbu ovšem překazila  Sorfarina  se všemi třemi dětmi a princ pochopil, že to je ten  druhý pohlavek.          

Téma: Pohádková emancipace, jak jinak – milují se, ale napřed je potřeba vyřešit vztahy.

Prameny: Jan Vladislav: Král sedmi závojů

              Dobré vztahy mezi sourozenci jsou základem pohádek z různých kultur, čínské, české  i další.  Spíše výjimkou jsou pohádky, v nichž vlastní dcera macechy sympatizuje s nevlastní sestrou, nevlastní matkou.

O nebeském bubnu

Zlý bůžek v Nebeském paláci má sedm dcer a brání jim v kontaktu s lidmi, ale nejmladší se zamiluje  do chudého sirotka, sestoupí na zem a stane se jeho ženou, otec ji však uvězní  na nebesích. Její manžel  Wang San plní tři bůžkovy úkoly a  při jejich plnění mu obětavě pomáhají sestry jeho ženy.  Dvojice se nakonec vrátí na zem.

Téma: Pomoc mezi sourozenci je zcela spontánní a přirozená, sestry nežárlí, naopak aktivně pomáhají, spojily se proti  bezohlednému otci.

Pramen:  Jan Vladislav: Pohádky ze země draka

 

Dvojčata

Současně  s vytouženými dvojčaty se narodí v královském paláci klisně dvě hříbata a feně dvě  štěňata a  vyrostou z nich oddaní průvodci obou chlapců. Ti se v dospělosti vydají do světa, starší se ožení s princeznou, ale kouzlo ho vyláká do lesa, kde ho bába čarodějnice nechá zkamenět i s koněm a psem. K nerozeznání mu podobný bratr přichází v té chvíli do jeho království. Princezna ho považuje za svého manžela a diví se, proč v noci mezi sebe a ji položil meč. Hrdina se pak dovtípí, co se asi stalo a podaří se mu bratra i jeho zvířata vysvobodit. Babě setne hlavu a tím vysvobodí krasavici a její zakleté  město a ožení se s ní.

Téma:  Jeho jádrem je bratrská láska, znásobená vztahy hříbat a štěňat, láska, která vytuší nebezpečí a umí mu čelit, i zachovat  přitom věrnost.

Pramen: Karel Jaromír Erben: České pohádky

 

Katka s lískovými oříšky

Žárlivá macecha přičaruje nevlastní Aničce ovčí hlavu, aby vynikla  její vlastní dcera Katka, která nijak krásná není. Ale Katka  má nevlastní sestru ráda, rozzlobí se na matku a odvede postiženou Aničku z domova. Dívky získají službu v zámku u krále, který má dva syny, jeden z nich je nemocný a cosi podivného se s ním každou noc děje. Katka to vezme energicky do ruky, vydá se potají za ním a   vypátrá jeho tajemství – princ chodí každou noc tančit s vílami. V jejich říši se Katka dozví, jak pomoci Aničce a pak i nemocnému princovi. Dívky se pak za oba prince provdají. Ono vzbouření se proti  závistivé matce je v pohádkách neobvyklé, zvláštní je i ono přičarování ovčí hlavy.

Téma:  Vzájemná sympatie dvou nevlastních sester přinese šťastný život oběma, pozitivní hodnotou je aktivita a nebojácnost Katky. Ozvláštnění neobvyklými motivy může příběh přiblížit i starším dětem nebo dospívajícím, kteří už mají věk pohádky za sebou a shlížejí na ni svrchu. Jen poněkud odlišnou variantu této anglické pohádky najdete v knize Jana Vladislava: Princezna s lískovými oříšky.

Pramen: Pavel Šrut: Kočičí král

        Jednodušší a stručnější je vlámská pohádka.

O Bílé Karolíně a Černé Karolíně

Tato varianta příběhu dobrých vztahů nevlastních sester je založena a motivu macechy a dvou

dcer, vlastní a nevlastní, obě se přitom jmenují stejně. Nevlastní dcera je krásná a lidé jí říkají Bílá

 Karolína, vlastní je ošklivá a nazývají ji Černá Karolína, a jen její sestra ví, že má zlaté srdce. A tak

 když macecha chystá Bílé Karolíně úklady, Černá Karolína ji vždy varuje. Po třetím marném

pokusu zbavit se nevlastní dcery macecha Bílou Karolínu vyžene. Tu na cestě před vodníky

zachrání krásná víla a u ní Bílá Karolína pak žije. Ale víla musí odejít a před tím splní Bílé Karolíně

 dvě přání. Ta si přeje, aby u ní byla její sestra a aby obě vypadaly stejně. Pak už žily spolu, ale

macecha zůstala sama a opuštěná.

Téma: Stejný vztah jako u předchozí pohádky, je tu však přání Bílé Karolíny, aby se

 kouzlem změnila i její „černá“ sestra.

Pramen: Jan Vladislava Vladislav Stanovský: Druhý strom pohádek z celého světa

V některých příbězích jsou mezi sourozenci vztahy dobré, i když jeden z nich je nejschopnější. Velmi dobrý vztah je mezi bratry v Ptačí hlavě a srdci Němcové. Chlapci  spolu snědí otci kouzelnou potravu, spolu také utečou z domova před trestem. Jejich cesty se rozdělí, ale oba využijí dary, které jim přičarovala ptačí hlava a srdce, oba se ožení s princeznami a nakonec se setkají. Vezmou k sobě do svých království  jak své rodiče, tak  svého pěstouna, u něhož dospívali. Variantou této pohádky je francouzská O ptáčkovi, který snášel zlatá vejce, ruská varianta pohádky má název O ptáku štěstí.

Obětavost sestry i vděčnost bratrů je základem příběhu Sedmera krkavců,  kontrastem je vztah Bohdančina manžela a jeho zlé nevlastní sestry. Podobný příběh má také slovenská pohádka  Tři zhavranělí bratři.  Celá série pohádek vypráví o vzájemných vztazích a pomoci nejen mezi sourozenci, ale i mezi švagry, zejména švagry kouzelnými. Ty nejznámější příklady najdeme u Boženy Němcové -  O Slunečníku, Měsíčníku a Větrníku, bohatší spleť vztahů je v pohádce  O třech zakletých knížatech.  Německá varianta pohádky se jmenuje Tři sestry. S pohádkou Němcové o zakletých knížatech je prakticky totožná slovenská pohádka  Dobšinského. 

O stříbrném talířku a šťavnatém jablíčku

Dvě starší dcery vesničana byly líné a jen se parádily, nejmladší Mášenka byla pracovitá a vlídná. Když otec jel na jarmark, obě straší dcery si vyžádaly parádu, Mášenka chtěla jen šťavnaté jablíčko a stříbrný talířek. Na talířku si koulela jablíčkem a viděla všechno možné z celé země. Sestry žárlily a vylákaly ji do lesa na jahody, a když jim s pomocí talířku jahody našla, zabily ji a zakopaly. Ani  talířek však nedokázal rodičům ukázat, kde je Mášenka, ale prozradila to pasáčkova píšťalka, kterou si udělal z rákosu. Ta je přivedla na místo, kde byla zakopaná. Otec se vydal k carovi žádat o živou vodu, aby Mášenku oživil. Dostal ji  a carovi se oživená dívka tak zalíbila, že se s ní oženil. Na její přání sestry nepotrestal. Talířek s jablíčkem si nechali, ukazoval carovi celou jeho zemi.

Téma: Na rozdíl od jiných pohádek s třemi sestrami je tato ozvláštněna Maruščiným pochopením pro poznávání ostatního světa a jejím oceňováním jeho krásy, na rozdíl od sester, které měly zájmy jen sobecké.

Pramen: Irina Karnauchovová: Krásna Nesmírná

 

Světovládný rytíř

V této pohádce jsou  vztahy mezi sourozenci složité. Tři bratry si  postupně  vezme k sobě starý rytíř a  nakonec je odmění jednak majetkem, jednak zvláštními schopnostmi: slyšet všechno na celém světě, projít vodou, která se rozestoupí, to jsou dary dvou starších bratrů. Nejmladší od rytíře získá nejvíc, rytíř už umírá a dá mu veškerý svůj majetek i kouzelný meč a tátoše. Starší bratři žárlí a po návratu nejmladšího domů se raději vydají na cesty.  Mají být popraveni, ale nejmladší je zachrání a  od té doby spolupracují a vzájemně se podporují. Nejmladší bratr postupně přemůže tři draky a zachrání tři princezny. V prvních dvou případech s princeznami ožení bratry, s třetí se ožení sám. Když později nejmladší bratr při jednom dobrodružství podlehne strigám a zkamení, bratři se o tom dozvědí a vysvobodí ho. 

Téma: Překonání závisti a žárlivosti vyústí v dobré vztahy mezi sourozenci a jejich vzájemné pomoci.

Pramen:  Pavol Dobšinský: Zakletý les

 

Tři zakletí knížata  

Ženichy tří dcer krále jsou medvěd, orel a ryba a s jejich vstupem do rodiny se řeší i problém otce: je marnotratný, veškerý majetek vždy utratí v kostkách, lovech a hostinách a proto rodina žije chudě  na starém zámku v lese. Všichni tři ženiši za svoje nevěsty dobře zaplatí. Po dvakrát otec peníze opět promarní, až napotřetí se mu podaří hospodařit rozumně. Zakletí švagři pomáhají nejen bratrovi svých manželek, ale pomohli postavit na nohy i problematického tchána.

Téma:  Vztahy jsou tu důkladně propojeny v soudržné a kvalitní rodině a velký prostor je věnován  otci,  jak v popisu jeho marnotratného chování, tak pokud jde o  jeho  sebekritické úvahy po provdání třetí dcery.

Pramen: Pavol Dobšinský: Zakletý les, též Božena Němcová a Jar. Seifert: Mahulena, krásná panna

 

Dospívání

          Problémy i pozitiva dospívání jsou hlavním tématem kouzelných pohádek, a toto téma najdeme i v těch, jež jsou uvedeny s jiným tematickým akcentem.

Několik pohádek se týká identity dospívajícího jedince a jejího popření, motivované hledáním sebe sama. Hrdina dobrovolně zvolí nízký sociální status, aby ověřil sám před sebou i před ostatními svou skutečnou lidskou hodnotu, nezávislou na původu a bohatství.

Princ Bajaja

Matka upře staršímu z dvojčat právo prvorozenectví a následníkem trůnu se tak stane mladší syn, královnin mazánek. Bajaja najde rádce ve svém koníkovi, vydá se s ním do světa a vstoupí u sousedního krále do služby. Vydává se za němého, je schopný říci jen „bajaja“. Stane se nejlepším kamarádem tří princezen, ale inkognito vykoná velké činy. Když při volbě ženichů určí hozené jablíčko  Bajaju za ženicha nejmladší Slavěny, princezna se vzepře sňatku s němým sluhou. Teprve když mladík v rytířském odění vyhraje turnaj a dá se poznat, dojde k svatbě. Již ženatý Bajaja se vydá k svým rodičům a zjišťuje, že jeho bratr zemřel a otec mu rád předá vládu.

Téma: Inkognito tu má dvojí smysl, jednak je protestem proti nespravedlivému postoji rodičů, jednak zbavuje mladého člověka sociálních výhod daných rodem a bohatstvím a umožňuje mu být sám sebou, projevovat se svými schopnostmi a přednostmi, dobrou povahou a statečností. Ale cesta vede přes vyrovnávání se se situací a pochopením z obou stran.

Pramen: Božena Němcová: Národní báchorky a pověsti

Téma Bajaji je velmi důležité zejména pro ty mladé lidi, jejichž rodiče jim usnadňují cestu do života, ať už bohatstvím, anebo společenskou prestiží, známostmi, protekcí. Velmi často se proti tomu bouří a touží  prezentovat se odlišným způsobem, mnohdy i dost pošetilým nebo kontroverzním. Variantou Bajaji je Janíček s voničkou B. M. Kuldy. Mezi pohádkami Boženy Němcové najdeme ještě řádku dalších variant, např. O Nesytovi, příběh mladíka, který nemůže najít službu, protože je nenasytný jedlík. Práci najde až v pekle, po létech se z pekla vrátí, bohatý, ale v starém záplatovaném kabátě, který je zdrojem jeho bohatství, a také ošklivý, špinavý v obličeji. V Divotvorném meči  Vojtěch skrývá svoje zlaté vlasy a pracuje jako zahradník na královském zámku, ale jeho vytoužená princezna Milada se nakonec dovtípí, že jejím hrdinou je zahradník a při volbě ženicha si ho vybere záměrně, protože ví, kdo to je. V pohádce Tajemný pás se hrdina Lubomír vydává za blázna, protože princezna Kazimíra, do níž se zamiloval, nesnáší obdiv a  lásku. Popravuje milence,  nechce se vdávat  a inkognito je jediný způsob, jak se k ní dostat.

Další skupinu pohádek o dospívání tvoří  téma velké touhy a hledání vytoužené osoby nebo věci. Ideály, denní snění o dosažení něčeho výjimečného, projevující se v dnešní době zbožňováním hvězd a fanouškovstvím všeho druhu, mohou mít i negativní důsledky, ale  většinou patří k pozitivním momentům dospívání. V reálném životě se onoho vysněného ideálu dosáhne jen zřídka, ale sám fakt, že člověk po něčem touží, že si staví vysoké cíle a chce k něčemu výjimečnému dospět, je velmi cenná zkušenost pro život, neboť člověka  vytrhuje z pohodlí průměru a brání stagnaci. I toto téma se v pohádkách objevuje velice často. Jako příklad mohou posloužit některé příběhy ze slovenských pohádek Boženy Němcové, jako je například O Širokém, Dlouhém a Bystrozrakém. Stejnou pohádku známe od Erbena  a převyprávěl ji i Jan Vladislav pod názvem O čaroději s třemi železnými obručemi.  Syn proti vůli otce spatří obraz krásné dívky, do níž se beznadějně zamiluje a vydá se ji vysvobodit, což se mu podaří za pomoci tří podivných tovaryšů. Důležitým momentem je otcova snaha zabránit synovi, aby shlédl onen obraz.  Reálný pohled dospělého, který zvažuje všechna nebezpečí, se dostává do konfliktu s touhou mladého člověka riskovat a dosáhnout vytouženého cíle. V Světské kráse   je synovi knížete předpověděno, že se ožení se Světskou krásou, nejkrásnější ženou na zemi. Předpoví mu to jeho dva kmotříčci, dva staří poutníci, kteří v noci jeho narození v zámku přenocovali a po celou jeho anabáze mu pomáhají.  V  slovenských pohádkách Němcové  je také pohádka Tři citrony,  příběh prince, jehož otec na něj naléhá, aby se oženil. Ve všech těchto případech jde o krásu, její zbožnění a ochotu pro ni riskovat, překonávat překážky. Výsledkem je nejen získání onoho ideálu, ale také zničení zlé moci  čaroděje s třemi obručemi či macechy-čarodějnice. Příkladem příběhu z tohoto okruhu  je slovenská pohádka Pavola Dobšinského.

 Mahulena, krásná panna 

Princ spatří obraz své zesnulé matky, překrásné ženy, která kdysi byla nazývána Zlatá panna. Zatouží po stejné krasavici, král ji dá hledat, ale bez úspěchu. Pak do království přijde poutník, který o ní něco slyšel a je ochoten prince doprovázet, jestliže ho bude na slovo poslouchat. Cestou se oba zastaví v starcově chaloupce, kde poutník vyslechne starcovy dcery – vrány, jak lze Mahulenu najít. Podaří se to, ale její krása je taková, že kdo ji spatří naráz, omdlí. Proto se princ smí první den dívat jen na její nohy, druhý den na tělo a až třetí den na obličej. Mahuleně se princ zalíbí, vezmou se a zůstanou v království jejího otce, ptačího krále. Ale po čase se vydají navštívit princova otce.  Poutník se zase od tří vran dozví, co princovi hrozí od jeho macechy-ježibaby, ale kdo to prozradí, zkamení.  Poutníkovi se podaří zabránit všem úkladům, ale nakonec je přesto podezřelý, že chtěl Mahuleně ublížit a čeká ho poprava. V té chvíli se rozhodne  vše vyprávět a zkamení. Po čase se princ dozví od vran, že ho může oživit krví vlastního dítěte. Řízne malého synáčka do prstíčku a věrného přítele oživí.

Téma: Zajímavým momentem tu je – vedle onoho přátelství, jehož počiny musí být utajeny –  způsob, jak smí hrdina svou vytouženou krásku spařit: k dosažení ideálu vede trpělivé, postupné přibližování, vyžadující schopnost odložit uspokojení tužby, ovládnout se.

Prameny:  Pavol Dobšinský: Zakletý les nebo  Božena Němcová – Jaroslav Seifert: Mahulena, krásná panna

             Přirozeným úkolem mladého muže je hledání nevěsty, které má v pohádkách nejrůznější  komplikace, nepřátele i pomocníky. K těm posledním patřívají trojice (či jiné  skupiny) specialistů, kteří pomáhají svými zvláštními schopnostmi. Asi nejznámější jsou Dlouhý, Široký a Bystrozraký, ale ukrajinská pohádka má hrdiny, které lidé dobře znají z vlastního života, ale jimž přičítají vlastnosti protikladné těm skutečným

Mráz, Hlad a Sucho

Jeden car měl krásnou dceru, ale za nic na světě ji nechtěl provdat.  Princ z jiné země se vydal hledat nevěstu, a cestou se k němu přidali tři podivní tovaryši – Hlad, Mráz a Sucho. Car nápadníkovi zadal tři nesplnitelné úkoly, ale splnili je za něj jeho pomocníci – Hlad zdolal neskutečné množství jídla, Sucho vypil jako nic  300 sudů vody a Mráz pomohl princi a kamarádům,, když jim car poručil přenocovat v rozpálené železné peci. Vše splnili, ale král si vymyslel ještě další úkol – přenocovat v zámku, kde v noci straší. Objevila se tam stovka víl, které se ale později  proměnily v čerty. Prince pozvaly, aby se s nimi najedl, napil a zatančil, ale pomocníci zasáhli i tady. Na prince se vrhli čerti, ale zvládal je a navíc se k němu přihlásil malý čertík, poslední mezi všemi, a ten mu poradil, jak získat kouzelnou hůl,  meč a karabáč a čerti se museli podvolit: když je nevyžene ze zámku, dají mu, co bude chtít, a tak mu přinesli nejkrásnější princeznu se zlatými vlasy a zlatými stopami. Ale i pak museli kamarádi zasáhnout. Princ nakonec získal zámek i nekrásnější princeznu, zvítězil i nad carem, který se k němu choval tak nepřátelsky. Kamarádi pak konali dobré skutky : Sucho vysušil bažiny, Hlad vyhubil dravou zvěř, jen Mráz si nevěděl rady a princ ho požádal, aby nechal zamrznout řeky a vytvořil tak hladké a pevné cesty..

Téma:  Vzájemná pomoc, schopnost využít pozitivním způsobem jevy, které lidi trápí.

Pramen: O lesním carovi

       Pohádka je mimo jiné bezděčným svědectví o tom, jako reálné problémy lidi v dávných dobách trápily -  vysušování bažin a hubení zvěře je z dnešního hlediska hodně nežádoucí, a led jako jediná  hladká silnice  svědčí o kvalitě někdejších cest.

 

Láska a manželství

Přirozeným vyvrcholením kouzelné pohádky je svatba hrdiny či hrdinky s vytouženým partnerem, ale není hlavním námětem, jak tomu bývá často ve filmových a zejména  televizních autorských pohádkách. Podoba lásky v lidové kouzelné pohádce je skoro vždy stejná, stereotypní a z pohledu dospělého hodně zjednodušená. Omezuje se na zalíbení ve fyzické kráse protějšku a projevuje se obětí, ochotou překonávat překážky a všemožně pomáhat. V dílčích obměnách  je tento typ pohádky velmi častý a představuje typický příklad pohádkové lásky. Podstatně více  než pohádky evropské věnují pozornost lásce a manželství a jejich různým podobám, včetně příběhů končících nešťastně,  čínské pohádky a pověsti.

Tkadlena a Pasáček

Nebeská tkadlena, vnučka Nebeského císaře, bydlela na břehu Stříbrné řeky (tj. Mléčné dráhy), na druhém břehu, ve světě lidí, žil Pasáček  jen se starším bratrem a jeho ženou, kteří ho neměli rádi. Odešel proto z domova jen se starým buvolem. Vybudoval si chaloupku, ale bylo mu v ní smutno. Buvol mu poradil, jak získat Nebeskou tkadlenu – když se nebeské tkadleny  šly koupat do Stříbrné řeky, pasáček té nejkrásnější schoval šaty a tak ji dostal za ženu. Žili šťastně, měli dvě děti, ale Nebeský císař a ostatní bozi po Tkadleně začali pátrat a přikázali jí, aby se vrátila na nebesa. Těžko se manželé loučili, ale Tkadlena musela poslechnout. Bohové pak Stříbrnou řeku přenesli na nebesa, aby za Tkadlenou Pasáček nemohl. Ale buvol mu opět poradil – nechť po jeho smrti vezme jeho kůži a s dětmi se do ní zabalí, tak se dostanou na nebesa. Stříbrnou řeku se jim  překročit nepodařilo, bohové se však smilovali a dovolili Tkadleně a Pasáčkovi, aby se jednou za rok setkali na mostě přes Stříbrnou řeku.

Téma: Nepřekročitelnost hranic mezi jedinci odlišného původu, kteří i přes velkou lásku zůstávají svázáni se svou komunitou.

Pramen: Věna Hrdličková: Nejkrásnější čínské příběhy

         Motiv ženy odlišného, většinou zvířecího původu je motivem pohádek mnoha kultur. U přímořských národů to bývá Tulení žena, v jiných kulturách je to holubice nebo labuť či víla  a příběh zpravidla končí i oddělením obou milujících se manželů, a to zásahem rodičů. V mnoha případech je to mužova matka, která najde zvířecí kůži své snachy, spálí ji a tím ji odsoudí k návratu do původní podoby, anebo ji najde sama žena a s její pomocí se vrátí ke svým, jindy je povolána zpět nějakou vůdčí postavou, často otcem. V každém případě příběh konči špatně. Zvláštní variantou je japonská pohádka O bílém jeřábu, v níž mladá žena potají, aby rodina nevěděla, přede nádherné látky z vlastního peří a tím se zničí.

 

Generace

Tématem vztahu mladší generace k seniorům se zabývá i několik  evropských pohádek, například  bulharská pohádka Proč se staří lidé nezabíjejí  v  knize Václava Frolce.   Do této skupiny patří i pohádkové příběhy starých vysloužilých zvířátek, která vystraší i nebezpečné loupežníky – nejznámější verzí jsou  Brémští muzikanti a jejich varianty

K čemu jsou staří lidé na světě

Jeden mladý car vydal zákon, aby byli vyhubeni nepotřební staří lidé, kteří jen chleba ujídají. Jen jeden bojar svého otce doma schoval a potají ho živil. Když car pod hrozbou smrti zadal svým bojarům úkol uplést provaz z písku, otec poradil, jak carovi vtipně odpovědět, stejně to dopadlo, když chtěl, aby vymysleli, jak sehnat zrno v době bídy. Bojar se pak přiznal, že otce nechal žít a car pak zákon změnil v jeho pravý opak.

Téma: Nepodceňovat lidi podle věku.

Pramen:  Angel Karalijčev: Pohádkový svět

Přátelé

          Častý model přátelství v pohádkách představuje přítel doprovázející hrdinu, jako je poutník neurčeného původu a postavení v  Mahuleně, krásné panně. Jindy je to hrdinův vrstevník v pozici pobočníka nebo sluhy, narozený ve stejný den, ale v rodině nižšího sociálního postavení. Ve většině z těchto pohádek se onen přítel dozvídá, například od mluvících ptáků, jaké nebezpečí hrozí hrdinovi, ale nesmí se o tom mluvit. Život svůj nebo svého dítěte riskují oba, jak přítel, tak hlavní hrdina.

 Jablíčko a Slupka

Bohatá dvojice dlouho nemá děti, až dostane od čaroděje zázračné jablko, které určitě problém vyřeší. Žena si jablko oloupe, slupku sní služka. Obě ženy pak porodí syny v týž den. Chlapci vyrůstají spolu a mají se rádi. Dozvědí se o čarodějově dceři krásné jako sluníčko a dívce se Jablíčko zalíbí a uteče s ním.  Čaroděj nad ní vyřkne kletbu a Slupka se o tom dozví, když vyslechne tři staré víly, které o kletbě vědí. V závěru hrozí Slupkovi šibenice a tak začne vyprávět a postupně se mění v mramor. Ale čarodějova dcera přemluví svého otce, aby mu vrátil život.

 Téma nezištné pomoci a neokázalého přátelství – přítel je ochoten riskovat nejen obtíže s utajováním toho co ví, ale i ztrátu života.

Pramen: Italo Calvino: Italské pohádky

 

O věrném Janovi  

V německé variantě pohádky o oddaném přátelství služebník Jan slibuje umírajícímu králi, že se o jeho syna postará, i kdyby ho to mělo stát život. Po králově smrti se princ podívá do zakázané  komory, je tam obraz krásné princezny, po níž zatouží. Příběh osvobozování princezny proběhne  podle rad havranů. V závěru pod šibenicí Jan vypráví celý příběh a zkamení.  Po létech, když už mladý král má se svou těžce získanou ženou dvojčata, kámen promluví: obživne, když mu král obětuje co má nejmilejšího – svoje děti. Král napřáhne na děti meč a v tom Jan obživne.

Téma: Vzájemné přátelství královo i Janovo je stejně ochotné k oběti nejvyšší.

Pramen:   Eduard Petiška: Sedmikráska                                                                                                       

Protikladem těchto příběhů jsou pohádky o přátelství falešném, zrádném a nebezpečném. U nás nejznámější variantou příběhu o zrádných kamarádech a falešných hrdinech je pohádka Boženy Němcové.

Neohrožený Mikeš

 Silák Mikeš jde do světa a potká dva kamarády, stejné siláky. Dojdou do lesního obydlí, dva vždy jdou na lov, jeden má vařit, ale nepovede se mu připravit oběd, protože je napaden zlým skřítkem. Oba Mikešovi kamarádi příhodu zatají, až Mikeš zjistí, co se stalo a skřítka uvězní. Pak kamarádi objeví studnu či díru do země, jen Mikeš má odvahu se tam spustit a v podzemním světě vysvobodí tři princezny. Kamarádi všechny tři dívky vytáhnou, ale Mikeše nechají pod zemí. Ten se pak dostane na zem za pomoci obrovského ptáka a zastihne své zrádné kamarády právě ve chvíli, kdy se chystají oženit s princeznami.

Téma: Příběh nabízí téma zbabělosti, zneužití důvěry a zrady přátelství, ale je tu další rovina tématu:  Mikeš se na oba kamarády vytahuje, a už předem jim říká „Nebojte se, já nejsem tak slabého ducha jako vy“, a v tom lze hledat příčinu zborcení přátelství, vinu na zničení dobrých vztahů tedy  do značné míry nesou obě strany.

Pramen: Božena Němcová: Národní pohádky a pověsti I.

Erbenova varianta tohoto příběhu se jmenuje Vousy na loket a člověk na píď.  Rozdíly dalších národních variant naznačí už názvy: vlámská pohádka má název  Statečný seržant, ruská O silném Kulihráškovi, keltská O Rytíři červeného štítu, čínská O střevíčku z císařského paláce a středoasijská Syn medvědice. Už tyto názvy do značné míry vyjadřují charakteristické rysy kultury, z níž pocházejí. Ve francouzské pohádce Janek Medvěd je místo mužíčka obr a falešní kamarádi jsou tři. Nejoriginálnější je však varianta Jana Wericha, nazvaná Žluté mužátko (vyšla z pozůstalosti až v r. 1997 v knize Úsměv klauna). Výrazným rysem Werichovy originálnosti je mimo jiné to, že hlavní hrdina při osvobozování princezen v podzemí nemá vyslovit dané, odkudsi „zhůry“ určené zaklínadlo, ale říct větu, kterou nikdy nikdo nevyslovil, to znamená, že má jednat tvořivě, samostatně, to jest moderně.

         Jinou podobou osobního přátelství, kamarádství je laskavost a pomáhání druhým, protože si to zasluhují, ale i pro svůj pozitivní pohled na druhé.  Deset příběhů obsahujících tato témata najdete v knize irských pohádek Příběhy skřítků leprikónů, jejichž autorkou je  Bairbre McCarthyová: Leprikóni šijí a spravují boty vílám, skřítkům  a rusalkám, ale  každý také má svůj hliněný hrnec zlata a navíc všechno zlato světa skřítci střeží na konci duhy. Proto je často lidé žádají o zlato, ale chamtivcům leprikóni nikdy nic nedají. Pomáhají venkovským  chudákům, sedlákům,  krejčímu nebo vypravěči, který chodí od vesnice k vesnici a baví lidi. Odměňují  poctivé, kteří myslí na druhé.[1] 

Bezelstná vlídnost a laskavost tvoří také jádro japonské pohádky, ostatně vlídnost a laskavý humor jsou pro japonské pohádky ve variantách, které u nás vyšly pod názvy Prodaný sen nebo jednoduše Japonské pohádky, charakteristické. 

Stařeček, který nechával rozkvétat stromy

U jednoho potoka na japonském venkově žili sousedé, stařečkové se stařenkami. Dolní stařeček byl vlídný a srdečný, Horní nepřející a závistivý. Jednoho dne Horní stařeček našel ve své vrši jen klacky místo ryb. Vypustil ryby Dolního stařečka, a do jeho vrše dal, co sám našel. Dolní stařeček zalitoval, že nemá ryby, ale jedna z větví ve vrši  byla pěkná a když ji začal opracovávat, proměnila se v pejska. Protože na něj byli stařeček se stařenkou hodní, dovedl pejsek stařečka do hor, kde vykopal zlatý poklad. Sousedi to zjistili a vypůjčili si pejska, jenže na něj byli hrubí a poklad nenašli, pejska proto zabili. Dolní dědeček byl smutný a vyžádal si jeho tělo, zakopal ho u chalupy a na hrob zasadil vrbový proutek. Když vrba vyrostla, poradil dědečkovi hlas pejska, aby ji porazil a vydlabal z ní moždíř na rýži –  rýže v něm neubývalo. To nedalo spát Horním a vypůjčili si moždíř, jenže jim nefungoval, a tak ho spálili. Dolní stařeček byl smutný, ale vyžádal si aspoň popel z moždíře, a jak ho nesl, vítr  část popela odvál a popel způsobil, že rozkvetly stromy, přestože byl podzim. A tak si s babičkou řekli, že udělají radost panu knížeti, který miluje sakury. Kníže se zaradoval a daroval střečkovi nádherný šat,  všechen ten textil bude stačit stařečkovi a stařence nadosmrti. Horní stařeček nelenil, vzal popel a šel za kněžnou, jenže vítr jí nafoukal popel do očí a Horní stařeček skončil ve vězení.

Témata:  Vlídné a pozitivní myšlení – Dolní stařeček vždy své ztráty lituje, ale najde na ní  také něco pozitivního, to je jeho hlavní přednost, navíc je přející, a když zjistí, že má mimořádnou schopnost, chce udělat radost knížeti; i vztahy mezi knížetem a chudákem jsou  pozitivní. V kontrastu k tomu je  negativistická, závistivá a chamtivá dvojice Horních, kteří jsou po zásluze potrestáni.

Pramen: Zlata Černá – Miroslav Novák: Prodaný  sen (Japonské pohádky)

Jednou z velmi bolestných a přitom aktuálních poruch přátelství je šikana,  jako v  japonské pohádce, která zachycuje šikanu v školních podmínkách.

Nejkrásnější vějíř

Juki žil jen se svou starší sestrou Hanako.  Rád a dobře se učil, ale školu mu ztrpčovali spolužáci, kteří se mu posmívali pro jeho chudobu. Učitel chválil Jukiho krasopis a spolužáci hledají způsob, jak ho  zesměšnit. Vyhlásí soutěž o nejkrásnější vějíř. Ale Hanako mu přes noc vytvoří přenádherný vějíř, ve škole z něj vyletí  slavík a zpívá. Bohaté spolužáky to popudí a vymyslí soutěž o nejkrásnější lodičku. Vše se opakuje, Jukiho lodičku ovládali veslaři. Děti prohlásily Jukiho za vítěze, přestali se mu  posmívat.

Téma: Šikana zneužívá slabiny, ale neví nic o skutečných hodnotách člověka šikanovaného.

Pramen: Věna Hrdličková: Démonova flétna.

 

Lidská práce a zábava

              V pohádkách bratří Grimmů vystupuje řada řemeslníků, učedníků, tovaryšů i mistrů tradičních řemesel, o jejich osudech a dovednostech. Asi neznámější je  pohádka O udatném krejčíkovi, který se vydal do světa s nápisem Sedm jednou ranou na opasku, když zabil naráz sedm much,  které si mu sedly na krajíc s povidly. Podařilo se mu ošálit i obry, kteří na rozdíl od něj měli sílu, ale byli hloupí. Další pohádka vypráví o ševci.

Mistr Šídlo

Švec  Šídlo byl neúnavný kritik a remcal, všichni všechno dělali špatně, nejen boty. Rozuměl totiž úplně všemu, co se kolem něj odehrávalo a radil zedníkům, tesařům, sedlákovi, ani služebnictvo neudělalo nic správně. Jednou se rozkřikl na učedníka, který držel v ruce střevíc. Učedník připustil, že kritika střevíce je oprávněná, ovšem ušil ho pan mistr, učedník ho jen zvedl ze země. Jedné noci se mu zdál sen, jak přišel do nebe, ale ani tam nikdo nic nedělal správně. Držel se sice stranou, ale všechno věděl líp než andělé. Velice se mu ulevilo, když se probudil, na zemi mohl kritizovat po libosti. Kdyby nemohl lidem kolem sebe ztrpčovat život, nic by ho netěšilo.

Téma:  Chování všeznalců, chytráků nad chytráky, jimž se nikdo nezavděčí, a kteří vidí na každém jen chyby, kdežto svoje nevnímá.

Pramen: Bratři Grimmové: Pohádky

Příběhy řemeslnické  a  práce s plným nasazením a životním zájmem lze najít také  v čínských  a indických pohádkách.

Podivuhodné příběhy tisíce řemeslníků

Absurdní humorka, v níž  dva kameníci na zimu odešli do světa, aby se uživili. Cestou potkali dva ševce, dvě babky, které šijí, a spoustu dalších dvojic řemeslníků, kteří se k nim přidali. Když jich bylo tisíc, usadili se na noc v dutém stromě. Všichni se vešli, ale strom zlomil malý chlapec, který šel na dříví. Řemeslníci měli hlad a chlapec jim přinesl knedlíček, byl tak obrovský, že se jím živili dlouho, až je déšť i s knedlíčkem zanesl na moře. Spolkla je ryba a vysvobodila dívka, která rybu ulovila. Vydali se pak na cestu s jejím otcem, ale potkali osoby mnohonásobně větší.

Téma: Absurdní prvky příběhu, spočívající v konfrontaci osob a věcí různé velikosti.

Pramen: Dana a Milada Šťovíčkovy: Tři zlaté Buddhovy vlas

 

Nejkrásnější zahrada

Překrásnou vezírovu zahradu jednoho dne navštíví sultán, kterého posedne závist, neboť jeho vlastní zahrada není dosud hotova. Nechá proto přehradit řeku, která vezírově zahradě poskytovala dost vody. Zahrada začne hynout, což se hluboce dotkne vezírova hlavního zahradníka Džafara, který zahradu vytvořil, i Džafarovy snoubenky. Rozhodnou se proto v noci hráz prokopat a zahrada zase ožije. Sultán si povolá vezíra, a než ho stačí odsoudit, přijde Džafar a jeho dívka a prohlásí, že hráz prokopali oni. Jsou odsouzeni k smrti a jejich poslední přání je, aby zahrada měla vždy tolik vody, kolik potřebuje. To zlomí sultána a omilostní je.

Téma: Krása zahrady je dílo, do něhož byla vložena spousta energie a tvořivosti a když má být zničena ze závisti, stojí i za oběť nejvyšší.

Pramen: Jiří Marek: Nejkrásnější zahrada

     Pracovitost,  schopnost a ochota pomáhat a řešit nesnadné úkoly patří k důležitým lidským aktivitám i když  pohádkách to bývají úkoly hodně zvláštní.

Sedm Simeonů

Po manželově smrti porodila selka naráz sedm synů Simeonů. Při práci na poli se o ně začal zajímat car a  když mu sdělili, jaké mají mimořádné dovednosti, přijal je, jen sedmého, který dokázal krást, chtěl vyhnat. Ale dvořané cara přemluvili, aby jeho dovednost využil k získání vzdálené carevny. Bratři využili všech svých schopností k tomu, aby zjistili, kde carevna je a dojeli za ní na korábu, který postavili. Sedmý Simeon ji pak ukradl tak, že ji vylákal na loď. Když byli cestou pronásledováni jejím otcem, loď se potopila a plula pod vodou a tak dovezli dívku svému carovi.

Téma:  I těžký úkol lze splnit spoluprací týmu, v němž jsou k dispozici nejen různé dovednosti, ale také   odvaha a statečnost.

Pramen:  Karel Jaromír Erben: České pohádky i Slovanské pohádky

 

Jdi tam, nevím kam, přines to, nevím co

Hrdinou pohádky je skvělý carský střelec Fedot, který jednoho dne najde v lese hrdličku, z níž se nakonec vyklube překrásná dívka a s tou se ožení. Zamiluje se do její krásy sám car a chce se Fedota zbavit. Na radu Baby Jagy ho car pošle nejdříve pro jelena zlatoroháka, což Fedot za pomoci kouzel své ženy splní. Další rada Baby Jagy je ono “jdi tam...“ a  cesta má trvat devět let tam a devět zpátky. Po Fedotově odchodu car usoudí, že není třeba čekat, protože Fedot určitě zahyne, a povolá si jeho ženu, ale ta se promění v hrdličku a unikne mu. Fedot putuje, dostane se k matce a sestrám své ženy, u nich získá jako průvodkyni na cestě na konec světa žábu. Najde ono „nevím kam“ a získá tam neviditelného sluhu Svata Všechnoznala, který ho donese zpátky ve velice krátké době a postaví mu zlatý zámek hned vedle carského. Žena  ho uvítá opět v lidské podobě, ale car proti němu vytáhne s vojskem. Za pomoci Svata Všechnoznala Fedot carské vojsko porazí, car v boji zahyne a na trůně ho nahradí Fedot.

Téma:  I zdánlivě nesplnitelný úkol lze splnit, jestliže má člověk silnou motivaci, ochotu riskovat a podstoupit všelijaké strázně a překonat překážky, ale také jestliže má dobré přátele – pomocníky.

Pramen:  Jan Červenka:  O zlaté rybce a jiné slovanské pohádky

Chytrost keltských hrdinů je jiného rázu, nepočítá s kouzlem, ale se spoluprací dvou chytrých osob.

 O Gobanu Saorovi a jeho synovi  

Chytří a schopní jsou  v tomto příběhu tchán a snacha. Goban ví, že jeho syn moc chytrý není a tak se rozhodne oženit ho s chytrou dívkou. To se mu podaří a když pak králi Východního světa Balarovi spolu se synem staví zámek, jaký nikdo jiný nemá, uvědomí si v závěru práce, že ho chce Balar zahubit, aby už nikomu jinému takový zámek postavit nemohl. Předstírá, že potřebuje z domova určité nářadí a dojet pro ně může jen Balarův syn. Bystrá snach pochopí z narážek, které jí Balarův syn tlumočí,  že je třeba králevice zadržet jako rukojmí a tak pomůže tchánovi i manželovi k tomu, aby dostavěli zámek a  vyvázli živí.

Téma: Chytrost, schopnost a ochota  myslet a kombinovat  jsou velice dobrou cestou ze všech potíží a nebezpečí.

Pramen: Jan Vladislav: Keltské pohádky

  K pracovním vlastnostem lidí patří i ohled k přírodě, tj. tematika ekologická,   kterou nejspíše najdeme v pohádkách mimoevropských, včetně slovesnosti  přírodních kmenů.

Pověst o blesku a hromu

Poustevník ovládající kouzla měl dva pomocníky – raráška Ramasaura a vílu Mékhalu. Vyučil je a pak je chtěl poslat do světa, ale napřed jim uložil zkoušku – kdo dřív naplní misku rosou, dostane kouzelný kámen. Rychle to stihne víla, použije savost mechu a dostane kouzelný blyštivý kámen. Protože měla ráda čistou vodu a svěží vítr, odletěla k moři. Rarášek neuspěl, ale poustevník mu to nahradil kouzlem: jestliže se mu podaří poslepu vílu zasáhnout sekerou, získá její kámen.  Rarášek ji hledá, víla se stane neviditelnou, sekera ji nezasáhne, ale kámen pustí z ruky – kámen se prudce blyští a sekera dělá strašný hluk. Tak vznikl blesk a hrom.

Téma: Pochopení pro přírodu a láska k jevům, jako je vítr a déšť.

Pramen:  Odolen Klindera: Sedmnáct zlatých princezen

      Ekologickou tematiku ve spojení s tématem vděku a nevděku obsahuje arabská pohádka.

Dřevorubec a had

Dřevorubec našel v lese hada ztuhlého zimou a vzal ho domů. Když se had probral, obtočil dřevorubce, že ho zaškrtí, ale ten ho uprosil, aby spolu našli svědky o člověkově nevině. Kohout, velbloud, hora i moře ale svědčily o tom, že člověk je využívá a zaplatí pak  tím, že svoje pomocníky zabije sní.  Dřevorubec hada uprosí, aby připustil ještě pátého svědka, je jím ježek, který lstí pomůže dřevorubci zabít hada. Dřevorubec si pak odnáší ježka, ale dostane chuť na ježčí maso, ježek přijde na další lest, dřevorubec zahyne uškrcen hadem a ježek už si příště dá pozor.

Téma:  Člověk bezohledně zneužívá a drancuje přírodu a cítí se být oprávněn takto jednat.

Pramen: Jiří Tomek: Kouzelný květ pouště

    Hledat látky v asijských kulturách se vyplatí, protože velmi často  kladou důraz na morálku a řeší různá její témata, ale také zdůrazňují  chytrost a vzdělání. Sómadévův Oceán příběhů  je  dílo indického středověku, a ve dvou tlustých svazcích se najde nepočet látek.

O zdatném kupci

Chlapec z chudé rodiny chce obchodovat a jde si proto k boháči pro půjčku, ale ten právě kohosi plísní, že neumí využít třeba mrtvou myš. Mladík si ji od boháče vezme, prodá ji jinému kupci jako potravu pro kočku za dvě hrsti zrní, to semele a smíchá s vodou, směs prodává  dřevorubcům za otepi dřeva a za stržené peníze koupí opět zrní. Postupně hromadí dřevo a v době, kdy pro deště je dřeva nedostatek, zbohatne. Zhotoví myš ze zlata, věnuje ji onomu boháči a vezme si jeho dceru. Dostal jméno Myšák.

Téma: Umět si poradit, překonat chudobu aktivním způsobem; vlastně jde o příběh vysvětlující pojem „přidané hodnoty.“

Pramen:  Oceán příběhů I.  

                                                                                                                                                                                        

Lidské vlastnosti a nectnosti

Velmi častým motivem pohádek je dodržení nebo nedodržení slibu, pravidla nebo zadání či úkolu.  Sem patří pohádky s porušením zákazu vstoupit nebo nahlédnout do třinácté komnaty. Tento pojem může být chápán různým způsobem. Jeden představuje televizní cyklus, který  chápe třináctou komnatu jako problém, neštěstí, zlý životní zážitek, o kterém se nemluví snadno ani často, a záleží na každém, zda je ochoten tuto třináctou komoru otevřít. V pohádce však je zpravidla třináctá komnata (někdy má i jiné pořadové číslo nebo označení) chápána ve smyslu antické Pandořiny skříňky: její otevření ze zvědavosti či neschopnosti brát ohled na zákaz, způsobí neštěstí a bolest. U dětí tou třináctou komnatou mohou být zákazy rodičů porušované ze zvědavosti (jako je  olizování zmrzlého zábradlí v Obecné škole), kdy varování jako by bylo výzvou tu věc udělat. U dospívajících to může být tendence „zkusit to“ – drogy, alkohol, sex, hazard, adrenalinové aktivity. Dobře známá je pohádka Boženy Němcové O Slunečníku, Měsíčníku a Větrníku, v níž princ Silomil  ze zvědavosti a nudy zakázanou komnatu otevře: „A vždyť to ani nepozná, třebas se tam podíval.“ Je to postoj typu „zkusím to, však ono to nějak dopadne“. Silomil připoutanému muži jen tak trochu uleví a výsledek je katastrofální. Nejhorší na té věci je, že se tak způsobí bolest či neštěstí druhému, zpravidla milovanému člověku. Hazardéři všeho druhu zpravidla tvrdí, že je to jen jejich věc, co dělají, ale prakticky vždy je poškozen i někdo další. 

 

Žabí král

Princezně upadla zlatá koule a z vody ji vylovil žabák. Žádá za to, aby se s ním princezna spřátelila, seděla s ním u stolu a nechala ho spát ve své posteli. Princezna ledabyle slíbí a okamžitě odchází, nicméně žabák za ní do zámku doskáče a domáhá se splnění slibu. Princezna to vážně nemyslela, slíbila jen tak, ale její otec trvá na tom, aby slib splnila. Dělá to nerada, ale nakonec se jí to vyplatí – žabák se promění v mladého prince.

Téma: Neuvážený ledabyle vyslovený slib, který partner bere vážně. V této variantě pohádky je  těžiště v chování otce, který se na dceru rozzlobí a  trvá na splnění slibu, byť byl jakkoli absurdní.

Pramen: Bratři Grimmové: Pohádky

V četných pohádkách naopak i postavy patřící do kategorie negativních sliby dodržují, i když tím působí škodu sami sobě. Typickým příkladem je pohádka Boženy Němcové Čertův švagr: hrdina pohádky slouží léta v pekle a na odchodu si má říct o odměnu, jakou si  přeje. Na čísi radu si vyžádá starý záplatovaný kabát, v jehož kapsách je vždy  jakékoliv množství peněz. Čert ho dává nerad, ale slib splní. Slib, resp. to, co považuje za svou povinnost, aby odčinil svůj prohřešek, dodrží i Jiřík v Erbenově Zlatovlásce: ačkoli by s ní Jiřík mohl zůstat u jejího otce, přivede dívku starému králi, který ho pro ni poslal, stejně jako Tristan přivede Isoldu svému strýci. Slib daný dvěma městům a převozníkovi dodrží i Plaváček ve Třech zlatých vlasech Děda Vševěda. Dodržet slib je příkazem pohádkové  morálky, která nepodléhá všedním úvahám a banálním tendencím, a neplatí tu ani omluva nepřekonatelnou láskou. Jiřík si vezme Zlatovlásku, až když se starý král z vlastní hlouposti a ješitnosti nechá usmrtit.

Tématem Soli nad zlato je potřeba vážit si všedních věcí, které v běžném životě téměř nevnímáme a začneme je oceňovat, až když je ztratíme. V původní pohádce Boženy Němcové se sůl ztratí sama od sebe, kouzlem.  Ve filmu, který ovlivňuje naše povědomí o tomto příběhu, byly důvody změn filmařské: svážení soli na králův příkaz a její hromady na zámeckém nádvoří nabízejí zajímavé obrazy. V Cibulových Francouzských pohádkách najdeme příběh, který představuje  variantu Soli nad zlato, Krále Leara i Popelky dohromady.  

Pasačka krocanů.

Král, který všechno jídlo přesoluje, se o všem se radí se sluhou, a na jeho radu se ptá dcer, jak ho mají rády. Obě starší, Žaneta a Aneta, vyslovují soudy banální, kdežto nejmladší  Tineta  řekne: „Jako ty máš rád sůl“. Král připíše majetek starším dcerám, Tinetu vyžene do lesa, ale sluha ji zavede k sousední královně, kde ji přijmou jako pasačku krocanů. Starší dcery se vdají a otce vyženou ze zámku. Tineta, která od hodného sluhy dostala mošnu s oblečením, chodí inkognito na plesy. Další vývoj je jasný –  zamilovaný  princ a ztracený střevíček. Ale do toho přichází otec se sluhou. Princ žádá o Tinetinu ruku, ale ta má podmínku, že napřed musí otci získat zpátky zámek. Stane se tak, starší dcery jsou vyhnány a sluha za cenné, i když králem nevyžádané služby, je také oženěn.

Téma: Sůl, tak běžná věc, je symbolem schopnosti vážit si dobrých vztahů, dobrých lidí kolem sebe, neboť jen od nich se lze dočkat také pochopení a pomoci.

Pramen: Václav Cibula: Francouzské pohádky

Velmi podobný je příběh maďarské pohádky Jak se husopaska stala královnou, jenomže jde o dcery chuďase, ne krále, a fabule je jednodušší.

  Zajímavý je motiv pokladů, které se samy nabízejí a touží po tom, aby byly objeveny a použity – v kapitole Dovednosti takovou pohádku najdeme také. I v dalších pohádkách jde o poklady, marná sláva, chudí lidé na celém světě touží po nějaké kouzelné skřínce či hrnci se zlaťáky, které jim umožní žít důstojně, bez závažných starostí „až do smrti“.

Devět mnichů

 Kakiemon a jeho žena Oran žijí z nouze v starém, opuštěném knížecím paláci. Ženě se zjevují trojice černých, bílých a žlutých mnichů se svíčkami, kteří jen mlčky a strnule krouží po místnosti. Oran nikomu nic neřekne a nakonec jí devět mnichů  sdělí, že reprezentují poklady, které kdysi majitel paláce zakopal, ale před smrtí už o tom nestihl nikomu říct. Černí mniši jsou měďáky, bílí stříbrňáky a žlutí zlaťáky. Poklady chtějí na světlo denní a Oran je vysvobodila tím, že nikomu nic neřekla. Teprve pak všechno vypráví manželovi a společně povědí o pokladech knížeti, pravoplatnému majiteli pokladů, který je nechá vykopat a dvojici bohatě odmění.

Téma: Žena dokáže mlčet a dvojice svou informaci o pokladech nezneužije, a právě proto je bohatě odměněna.

Pramen:  Zlata Černá,  - Miroslav Novák: Japonské pohádky

          Řada pohádek z různých kultur se zabývá vděkem a nevděkem i chamtivostí a sobectvím.

Svícen dvanácti dervišů

V perské pohádce se chudá vdova postará o nemocného mudrce na cestách a on za to vezme s sebou jejího synka Abdulláha na putování světem. Učí ho a pečuje o něj i v nemoci. Zápletku vytváří úkol pro chlapce, aby se protáhl škvírou do jeskyně a přinesl starci dvanáctiramenný železný svícen, pokladů v jeskyni si přitom nemá všímat. Ale chlapec neodolá, nabere si poklady a ztratí se starcem spojení. Domů sice poklady donese, ale ty hned zmizí, zůstane jen svícen. I ten ale vydává jisté bohatství. Nakonec se chlapec rozhodne starce vyhledat a svícen mu odevzdat. Zjistí, že je to velmi bohatý muž a svícen chce jen do sbírky, i když umí s ním zacházet tak, aby vydával obrovské bohatství. Při odchodu dá mudrc chlapci možnost vzít si z jeho pokladů, co si přeje, ale ten si pod všechno zlato a diamanty schová i cenný svícen. Nakonec přijde o všechno, jeho nevděk a chamtivost jsou potrestány.

Téma: Nevděk, chamtivost, sobectví, to jsou vlastnosti a postoje, které mohou člověku dobře sloužit, ale jen do času, jednou se mu tak nebo onak vymstí.

Pramen: Jaroslav Tichý: Svícen dvanácti dervišů

 

Vděk a nevděk 

Lékař Morosuke  se za povodně zachrání na dřevěné desce. Vytáhne na ni i bednáře, který mu za to slibuje hory doly. Když ale Morosuke vytahuje z vody lišku a pak hada, bednář protestuje, nač zachraňovat zvířata, stačí přece, že je zachráněn on! Morosuke i bednář se po povodni usadí v jednom městě, lékař je schopný, pracovitý a obětavý a proto  se mu velmi dobře daří. Bednář  mu úspěch závidí a pomluví ho, že je čaroděj, jinak by se majetku nemohl domoci. Morosuke je uvězněn, ale  ujmou se ho obě zachráněná zvířata a z vězení mu pomohou.

Téma: Základem jsou dvě věty ze závěru pohádky:  „Zlo pochází od zlých lidí… a my dodáváme: Nikdo neumí být tak nevděčný,  jako člověk.“ Kontrast chování lidí a zvířat téma vděku a nevděku zajímavě ozvláštňuje.

Pramen: Zlata Černá a Miroslav Novák: Prodaný sen (Japonské pohádky)

Podobný příběh je základem francouzské pohádky Lev a zloděj:  člověk slyší v lese volání o pomoc, vytáhne z rokle postupně opici, vlka, medvěda a lva. Lev mu radí, aby už nikoho nevytahoval, ale on slyší člověka a vytáhne ho. Ten na rozdíl od zvířat, která slibují pomoc, ani nepoděkuje. Krátce na to zachráněný svého zachránce okrade, ale zvířata přiběhnou a zloděje dopadnou.

Další cennou vlastností, která charakterizuje mnohé pohádkové hrdiny, je sebeovládání a schopnost odložit naplnění svého přání či potřeby.

Létající zámek 

Jeden po druhém se do světa vydávají tři synové chudých rodičů, kteří se narodili z jablek, a proto se jmenují První, Druhý a Třetí Jablůnek. Všichni tři potkají stařečka a rozdělí se s ním o svůj bochníček chleba rovným dílem. Stařeček jim radí, jak postupovat – přebrodit potok, ale nevšímat si leknínů, na louce pak netrhat stříbrné a zlaté květy, teprve pak mohou najít štěstí. První Jablůnek podlehne už leknínům a změní se v rybu, druhý utrhne stříbrný květ a změní se v hada. Uspěje až Třetí Jablůnek, který pak musí přejít ještě rozsáhlou poušť, než se dostane do vílího zámku, kde získá kouzelné schopnosti a dary pro další putování a činy.

Téma: Nepodléhat svodům ani momentálním potřebám, nenechat se odvést od svého cíle, od podstatného úkolu dílčími, každodenním potřebami či slastmi.

Pramen: Gyula Illyés: Divotvorný vůl a jiné maďarské pohádky  

            V asijských pohádkách najdeme velmi často motiv hodnot estetických – krásy lidí, ale také staveb, zahrad, přírody, krásných výtvorů „užitého umění“, dá-li se to tak v této souvislosti říct, jako jsou pohádky, mísy, ale i šperky.

Tři Džizóové

Stařeček a stařenka za poslední peníze koupili rýži a udělali z ní koláčky na obětování bohům. Voda v řece je donesla třem Džizóům, ale oni je dali hladovým liškám. O příštím Novém roce Džizóům koupili slaměné klobouky, ale ti je dali rodině poutníků. Ale další rok stařeček se stařenkou Džizóy v chumelenici zahalí látkou, kterou právě koupili, a největšímu z nich stařeček přidá ještě svou pláštěnku. V noci jim tři Džizóové přitáhnou k domu velký kmen plný zlaťáků.

Téma:  Nezištná  pomoc druhým, respektování jejich potřeb a laskavost vztahů mezi lidmi se  vyplácejí.

Pramen: Věna Hrdličková: Démonova flétna

Strach a nebezpečí a jejich překonávání jsou častým motivem velmi mnoha pohádek, v několika japonských však tvoří základ zápletky. Pohádka Čtyři posvátné svitky vypráví o chudém chlapci Džiróovi, kterého rodiče dají v deseti letech do učení k mnichovi v malém chrámku u lesa. V lese ho ohrožuje japonská ježibaba jamamba a ochrání ho před ní ony posvátné svitky. Ostatně v japonských pohádkách problematiku strachu a jeho překonávání najdeme ve více příbězích.

Dlouhá střapatá 

Mladý samuraj Jošinari přenocuje v opuštěném chrámku, kde podle vesničanů straší. V noci se opravdu ozývají podivuhodné hlasy a zvláštní věty, objevují se světla, ale Jošinari se ale nedá vyděsit. Ráno pak zjišťuje, že těmi strašidly s kuriózními jmény, jako je Dlouhá střapatá, nevinně vězněná nebo Břichatý nenasytný, v rybníce vězněný a podobně, jsou odpadky –  džbán bez dna, kohoutí ocas, bezzubý hřeben, koňská lebka a utržená tkanička od sandálu.

Téma: Nenechat se strachem ovládnout, i velmi děsivé jevy mohou mít reálné základy, pověst chrámku je následkem pověrčivosti vesničanů. Fantastičnost a humornost japonských příběhů kombinovaná s horrorem tvoří zajímavou a inspirativní směsici.

Pramen:  Zlata Černá – Miroslav Novák: Prodaný sen

Nectností, s níž se často setkáváme v pohádkách, je pýcha, mnohdy spojená s rozmařilostí, bezohledností či jinou špatnou vlastností. Variant tohoto tématu je značné množství, a zdaleka ne všechny jsou o pyšných princeznách, jako je Potrestaná pýcha Boženy Němcové nebo  Andersenův Pasáček vepřů.

 Půlkohoutek 

Nejmenší kohoutek matky slepice je  jen poloviční – má jen jedno oko, jednu nohu, jedno křídlo, ale je na sebe pyšný. Nechce zůstat na dvoře mezi ohavnými dvouokými a dvounohými slepicemi a vydá se k panu králi. Cestou ho o pomoc prosí voda v potoce, vítr a oheň, ale on je pyšně odbyde. Dojde na zámek, ale tam ho lapí kuchař a zakroutí mu krkem, kohoutek marně volá vodu a oheň, aby mu pomohly, kuchař ho upeče a oheň ho spálí tak, že ho nakonec kuchař vyhodí z okna a vítr ho zanese na špici kostela, kde se z něj stane korouhvička.

Téma: Na rozdíl do pyšných princezen, které jsou krásné, tento hrdina je pyšný, ač nemá být na co. Je v podstatě hrubián a není mu pomoci.

Pramen: Václav Cibula: Španělské pohádky

      Podobný motiv je i v pohádce bratří Grimmů Jendoočka, Dvouočka a Trojočka  i dalších variantách téhož příběhu: jednooká i trojoká sestra odmítají prostřední dvouokou, považují ji za cizí, podle nich nemá proč se považovat za cosi lepšího.

          Jinou charakterovou vadu, která ji krutě vytrestá,  má hrdinka slovenské pohádky.

Lubka a Kovovlad

Lubka je dcerkou chudé vdovy, ale je to hrdopýška. „Jsi chudé děvče a vybíráš si v mládencích jako v malinách. No, no, jen aby sis nevybrala kyselou.“ Jednoho dne má Lubka sen, že pro ni přijel krásný mladý pán v měděném kočáře a přinesl jí šperky, další sny má o stříbrném a nakonec o zlatém kočáře. Lubka nadutě odmítá veškeré nabídky k sňatku, až před domem zastaví měděný, stříbrný i zlatý kočár.  Žádá o ni Kovovlad, pán nad doly. Lubka se za něj provdá, jeho říše je nádherná. Jenže k jídlu je jen měděný, stříbrný a zlatý chléb – cesta zpátky ale byla zatarasena. 

Téma: Pýcha, která je nejen nenapravitelná, ale vede i k záhubě pošetile nafoukané postavy.

Prameny :Pavol Dobšinský: Zakletý les nebo  Božena Němcová – Jar. Seifert: Mahulena, krásná panna

Námětem mnoha pohádek je nespolehlivost, lehkověrnost, zvědavost, předstírání a podvod, neschopnost dodržet slovo a vykonat, co je třeba.  Sem patří i příběhy postav, které mají vždy pocit, že „to nějak dopadne“, i když poruší pravidlo hry.

Pohádka o prasátku

Bezdětní manželé mají prasátko, které jim obstarává domácnost. Princ v lese pozoruje, jak z prasátka vystoupí krásná dívka, prasátko od chudých chalupníků koupí a trvá na tom, že se s ním ožení. V té chvíli se z  prasátka stane nádherná nevěsta. Vezír princi závidí a ze stáda prasat si vybere to největší v přesvědčení, že tím krásnější bude jeho princezna. Pracně dotáhne prase k oltáři, ožení se s ním, ale prase řádí a vezír ho po svatbě marně líbá. Prase se rozzuří a prokousne mu krk -  vezír putuje na hřbitov, prase ke svému stádu (gruzínská pohádka).

Téma: Bezmezná závist člověka zaslepí a přivodí mu zasloužený konec.

Pramen: Eduard Bass: Koráb pohádek, Nakladatelství Masarykovy univerzity, Brno 2016

O bílé laňce

Je to pohádka o lehkověrnosti, zvědavosti a pokušení. Žába předpovídá mladým královským manželům, že se jim narodí dcerka, ale do 16 let se jí nesmí ani dotknout sluneční paprsek. Vybudují zvláštní zámek, s dcerou jezdí ven jen v noci, až předposlední noc před šestnáctými narozeninami rodiče v kočáře usnou a dívka z nedočkavosti a zvědavosti propíchne střechu kočáru – slunce ji změní v bílou laň. Žije pak v lese u babičky-žáby, ve dne laň, v noci dívka. Vysvobodí ji až princ, který ji obejme.

Téma: Nedodržení pravidla či slibu zasáhne do života nejen toho, kdo se ho dopustil, ale i další osoby z jeho okolí, především členy rodiny.

Prameny: František Hrubín: Špalíček pohádek

    Nejen chytrost, ale samozřejmě i pravdivost patří k pozitivním vlastnostem.

O pravdě a křivdě

Žili dva bratři, bohatý a chudý. Ten chudý zemřel a jeho syn se radil se strýcem, zda dál dojde s pravdou nebo s křivdou. Strýc i další lidé ho ujistili, že nejdál se dojde s křivdou. Mládenec sázkou se strýcem přišel o svou jedinou krávu, a tak se šel do lesa oběsit, ale než to udělal, vyslechl čtyři čerty, kteří se bavili o tom, jaké čertoviny provedli:  jeden zbořil lávku, druhý vysušil vodu v studních, třetí  přičaroval nemoc královské dceři. Čtvrtý čert vždy řekl, jak se to dá napravit. A tak mladík využije pravdu a vše napraví, a když uzdraví královskou dceru, dostane ji za ženu. Brzy na to král zemře a on se stane králem. Jednoho dne  přijde bohatý kupec, mladý král v něm pozná svého strýce a vše mu poví –  jak mu posloužila pravda. Strýc se rozhodne, že se také půjde do lesa oběsit, aby se stal králem, ale čerti ho načapají a pověsí.

Téma: Vyznávat pravdu se vyplatí, i když ne ihned, a co se vydaří  jednomu, nevydaří se tomu, kdo kalkuluje se ziskem.

Pramen: Zlatý střevíček, Ukrajinské lidové pohádky

S pravdou souvisí i spravedlnost, charakteristický motiv řady asijských pohádek, spojený i s postavou soudce, který případy řeší nekonvenčními metodami.

Kamenná socha před soudcem.

Potulný kramář se štůčkami hedvábí a brokátu usne v horách, vedle hrobu se sochou. Když se probudí, je tam jen krosna, hedvábí je pryč. Vydá se do města a stěžuje si u prefekta. Ten svolá soud, nařídí přinést sochu, která je jediným svědkem krádeže, a chová se k ní jako ke každému svědkovi, vyslýchá ji, a když ze sochy nedostane žádné svědectví, nechá ji přivázat na lavici a zmrskat. Soudu jsou ze zvědavosti přítomni nejbohatší lidé z města a smějí se nesmyslnosti tohoto počínání. Prefekt je nechá na den zavřít pro urážku soudu a druhý den je pustí s tím, že každý musí přinést do tří dnů štůčku hedvábí. Snesou skoro všechno, co bylo kupci ukradeno, a ukáže se, že to koupili u obchodníka v přilehlé vesnici. Ten je předvolán, dodá, co ještě chybí a okradeného kupce odškodní.

Téma: Co by lidé nepřiznali, projeví svým jednáním, jestliže se dostanou do nevýhodné situace.

PramenVladimír Pucek: Korejské pohádky

V korejských pohádkách se spolu s příběhem dozvídáte i mnohé o korejské kultuře, je tu například v pohádce Zázračný drahokam popis svatby – koná se v domě nevěsty a obřad spočívá v tom, že se snoubenci pokloní jeden druhému, pak ještě všem čtyřem rodičům. Tři dny trvají hostiny a pak se novomanžel vrací ke své matce, nevěsta ho hned nedoprovází.  Často se tu opakuje motiv ženšenu, jako v pohádce Oheň planoucí po sedm pokolení v níž  je ženšen symbolem soudržné rodiny a vztahu mezi předky a potomky.

       Co znamená mít štěstí či být postižen neštěstím, jak dalece může náhoda, které říkáme štěstí, skutečně ovlivnit život člověka a nakolik je sám tvůrcem svého osudu, tyto otázky jsou základem Singerova příběhu, který je polsko – židovskou variantou Erbenovy pohádky Rozum a Štěstí.

Mazel a Šlimazel, neboli mléko lvice

Hybatelem děje je sázka Mazela-štěstí a Šlimazela-neštěstí. Na návrh Mazela vyhraje-li Šlimazel, dostane plný sud vína zapomnění, když prohraje, nebude padesát let strkat nos do toho, co vytvoří Mazel. Objektem zkoušky je chudý a nešikovný mládenec Tam, který se díky Mazelovi dostane z ubohé roztrhané chaloupky rovnou na královský dvůr. V roční lhůtě, kdy měl Šlimazel Tama nechat na pokoji, prokazuje Tam u dvora mimořádné schopnosti a zamiluje se do něj rozmarná princezna Nesika. Ke konci zkušebního roku král onemocní a má ho zachránit jen mléko lvice. Tam je získá, ale když je nese králi, zasáhne Šlimazel a Tam se před králem přeřekne, že je to mléko feny. Král ho odsoudí k smrti, v noci před popravou Mazel uzná, že Šlimazel zvítězil a dá mu sud vína zapomnění. Šlimazel, který trpí nespavostí, se jím opije a usne, takže Mazel může těsně před popravou zasáhnout: Tamovým posledním přáním je spatřit ještě krále, svoje přeřeknutí před ním opraví, král se mlékem lvice uzdraví a končí se svatbou. Šlimazel se už nikdy k Tamovi nepřiblíží, protože zcela zapomněl na jeho existenci.

Témata: Může osud člověka ovlivnit vnější, náhodná síla, a co to znamená "mít štěstí"? Pomůže člověku v životě osobní jistota, důvěra v sebe a důvěra druhých v jeho schopnosti? Může naletět i takový sebejistý chytrák, jako je Šlimazel?

Pramen:  Isaac Bashevis Singer: Příběhy pro děti

       Korejská pohádka spojuje motivy kouzelné pohádky s láskou k přírodě a jejím výtvorům v kontrastu s nádherou císařského paláce.

 Osm víl Diamantových hor.

„Kdo neviděl Diamantové hory, neví nic o krásách přírody.“ Tímto tvrzením začíná pohádka o chudém mladíkovi, který v lese zachránil vyděšenou srnu. Ta se mu za to odměnila tím, že mu řekla o osmi vílách, které se chodí koupat do osmi tůněk. Mladík schoval jedné z nich oblečení a jí nezbylo, než stát se jeho ženou. Když měli již tři syny, víla ho uprosila, aby jí dal její šaty, popadla všechny tři děti a odešla s nimi do Nefritového království. Srna mu však znovu poradila, jak se dostat za ní. Podařilo se, ale horal nebyl v Nefritovém království spokojen, nakonec se i ženě zastesklo po Diamantových horách a spolu s dětmi se s ním vrátila do čarokrásných Diamantových hor.

Téma: Přírodní krásy překonají i nádheru a pohodlí paláců.

Pramen: Vladimír Pucek a Jozef Genzor: Vodopád Devíti draků, Albatros, 1983

Témata politická, o moci a jejím zneužívání, se v pohádce vyskytují jen zcela výjimečně.

Král tchoř

Pohádka o tom, jak si žáby vykuňkaly krále-čápa, což jim záviděly slepice a kohouti. Začali se přít o královský post a nakonec si pozvali jako krále tchoře. Ten při nástupu sliboval první poslední, ale brzy dostal chuť na slepici, a aby svoje selhání zastřel, hledá vinu u svých poddaných. Vše je mu záminkou, aby údajného pachatele sežral, ať odpoví jakkoli. Až třetí kohout se tchořovi diplomaticky vykroutí a vyvázne živý.

Téma: Zrádnost slibů některých politiků, demagogické zdůvodňování vlastního prospěchu a páchání škod na voličích.

 Pramen:  K. J. Erben: České pohádky

         Buddhistické myšlení obrážejí četné pohádky z jižní, jihovýchodní a dálně východní Asie.

O buvolu, který splatil dluh

Pocestní  se podivují, že čeledín na poli  tažného buvola oslovuje jménem jejich zesnulého otce. Ukáže se, že jejich otec, chudý rolník, dlužil místnímu boháč, ale zemřel dřív, než stačil svůj dluh splatit. V dalším životě se proto převtělil v buvola a dluh si odpracoval. Poutníci jsou jeho synové, kteří chtěli dluhy za otce zaplatit.

Téma: Odpovědnost za svoje dluhy až za hrob – toto řešení dovoluje buddhistická víra v převtělování.

Pramen:  Eduard Casius: Když se ryby pásly na nebi

             Ve vietnamských pohádkách vystupují  vedle prostých sedláků mandaríni, císařové, studenti i Konfuciův žák, sirotci, chudáci i boháči, hlupáci i lenoši, šibalové, zloději i poctivci.

 

Bratři a přátelé

  Dva bratři, bohatý Kim a chudý De, se přátelsky stýkali, ale velmi se vzájemně lišili. Kim bohatě hostil své přátele a pomáhal jim, kdežto bratra De opomíjel. To se nelíbilo Kimově ženě Lan. Jednoho dne se manželovi svěřila, že v době jeho nepřítomnosti nechtěně zabila žebráka a je nutné ho tajně pohřbít. Kim se pokusil získat spolupráci svých přátel, ale ti se postupně vymluvili, jen bratr De byl ochoten tělo zabalené do rohože v lese tajně pohřbít.  Když Kimovi přátelé ho udali u mandarína a ten přikázal tělo vykopat, ukázalo se, že  rohoži byl jen mrtvý pes, Lan nastrojila situaci, v níž se projevilo, jak se liší bratr od zdánlivých přátel.

Téma: Vietnamská pohádka vypovídá o konfucianismem zdůrazňovaném pozitivním vztahu mezi členy  rodiny.

Pramen: Iva Zbořilová a Odolen Klindera: Vietnamské pohádky

         Pohádky nečínských národností žijících v Číně obsahuje kniha s názvem Brokátový obraz. Některé z nich jsou naprosto odlišná od evropských pohádek.

 O mraku, který hledá svého manžela.

Zemi vládne autoritativní král, poslouchá ho deset ministrů, každého ministra poslouchá deset generálů a každého generála tisíc vojáků, občané poslouchají vojáky. Krále poslouchá i princezna a král odmítá všechny její nápadníky, zatímco osamělé princezně straka poví, že na vrcholu Oblačné hory žije vojevůdce Bělen, který se nebojí ani krále.  Straka je prostřednicí, Bělen unese princeznu a žije s ní šťastně na Oblačné hoře. Ale král lstivě vyláká Bělena a princeznu do svého paláce, Bělena opijí, svážou a hodí na dno moře Žu. Princezna se vydá hledat možnost, jak ho zachránit. Po velkých útrapách se dostane k Větrnému duchovi, který se smiluje a půjčí jí svých sedm lahví, v nichž jsou uzavřeny všechny větry světa. Musí je ale všechny naráz otevřít na břehu moře, aby vodu vysušily a Bělen byl zachráněn. Princezna se vydá k moři, ale na konci cesty je tak unavena, že usne, najdou ji královi špehové a ze tří lahví vítr vypustí, takže na břehu už zbylé větry nemají tu sílu, Bělena už nic nezachrání a princezna umírá na břehu.

Téma: Morálka dost podobná morálce pohádek evropských, ale postavy a reálie naprosto odlišné – top je ostatně důvod, proč se zabývat shodami a rozdíly mezi pohádkami různých kultur. 

Pramen: Dana a Milada Šťovíčkovy: Brokátový obraz

 

 Kamenná socha před soudcem.

Potulný kramář se štůčky hedvábí a brokátu usne v horách, vedle hrobu se sochou. Když se probudí, je tam jen krosna, hedvábí je pryč. Vydá se do města a stěžuje si u prefekta. Ten svolá soud, nařídí přinést sochu, která je jediným svědkem krádeže, a chová se k ní jako ke každému svědkovi, vyslýchá ji, a když ze sochy nedostane žádné svědectví, nechá ji přivázat na lavici a zmrskat. Soudu jsou ze zvědavosti přítomni nejbohatší lidé z města a smějí se nesmyslnosti tohoto počínání. Prefekt je nechá na den zavřít pro urážku soudu a druhý den je pustí s tím, že každý musí přinést do tří dnů štůčku hedvábí. Snesou skoro všechno, co bylo kupci ukradeno, a ukáže se, že to koupili u obchodníka v přilehlé vesnici. Ten je předvolán, dodá, co ještě chybí a okradeného kupce odškodní.

Téma: Chytrost a znalost povah a reakcí lidí je základem úspěchu soudce, který nepotřebuje používat donucovací prostředky.

Pramen: Vladimír Pucek. Korejské pohádky

 

Vzdělanost a umění

        

Pohádek a příběhů o výhodách chytrosti a vzdělanosti najdeme celou řadu, většinou  ale v kulturách asijských.

O princi, kterého džin začaroval v opici

Perský princ se vzdělává v řadě umění, zvládá dějepis, zeměpis, válečné a jezdecké umění, přednes veršů arabských básníků, a zejména umění písma. Proslaví se tím a dostane  pozvání od indického krále. Otec ho vypraví s bohatými dary na cestu, ale karavanu přepadnou loupežníci. Princ unikne, putuje pouští, až se dostane do cizího města v nepřátelském arabském státě. Živí se tam jako dřevorubec, ale jednoho dne najde v lese vchod do podzemí, kde je palác s arabskou princeznou unesenou džinem. Z nerozvážnosti přivolá džina, ten uvězní princeznu v jeskyni a prince promění v opici. V této podobě se princ dostane na palubu lodi a v jednom přístavu na ní vyslanci krále hledají mistra písma -  jen  opice dokáže nádherně psát. Král ho přijme a královna  je džinna a proto pozná, kdo to je ve skutečnosti, princi vrátí jeho podobu a zachrání i princeznu. Princ se s princeznou ožení  a dojde tak ke spojení perské a sousední arabské říše.

Téma: Barvitá a dobrodružná pohádka z Tisíce a jedné noci  zdůrazňuje význam vzdělání – oceňuje se zejména krása a perfektnost písma.

Pramen: Jiří Tomek: Dary krále džinů

       O hodnotě vzdělání vypráví uzbecká pohádka.

 I sedmdesát umění je málo   

Starý kupec chce syna Abidžana připravit na převzetí jeho živnosti. Dá mu 100 dukátů a pošle ho do světa. Abidžan dorazí do cizího města a spatří tam     učitele  šachů, za 100 dukátů se jim na rok naučí. Otec je zklamán, ale dá synovi další peníze. Podruhé se Abidžan u téhož učitele naučí hrát na několik hudebních nástrojů. Vše se opakuje, potřetí se naučí psát, ale už se domů nevrací. Cestou se dostane k starému dévovi, který mu za hru na flétnu bohatě zaplatí. Když se pak Abidžan přidá ke karavaně, jeden kupec ho pošle ke své ženě s dopisem. Abidžan ovšem cestou zjistí, že ho kupec chce dát zabít a napíše jiný dopis a ožení se s kupcovou dcerou Doma ale Abidžana nezastihl, ten právě hrál šachy s panovníkem a protože zvítězil, panovník ho ustanovil svým následníkem. Abidžan se pak vypravil za otcem – obchodovat se neanučil, ale zato umí jiné věci.

Téma  Něco umět: člověka obohacuje a dovoluje mu řešit spoustu situací, vědění a umění není nikdy dost.

Pramen:  Vladimír Hulpach: Za pohádkou kolem světa

        V dobách, kdy lidé neměli rozhlas, televizi, kino, ale často ani tištěné knihy, se velmi cenilo vypravěčství, které i dnes má svou speciální hodnotu, spočívající v kontaktu vypravěče s posluchačem.

O skřítcích  z pohádek

Korejská pohádka - v každé pohádce se skrývá její skřítek, je neviditelný, protože má čepičku Horang Gamté. Když se pohádka dovypráví, usadí se skřítek v hlavě posluchače, a když ten pak pohádku vypráví jiným, skřítek putuje do další hlavy. Ale chlapec Mun si vyprávění starého sluhy Zonga nechával pro sebe. Tak se v pytli na stěně jeho pokoje hromadili skřítci. Když Mun dospěl a chystal se na cestu za nevěstou, rozhodli se skřítci, že se mu pomstí. Zonga ale jejich plány vyslechl a cestou jim zabránil Munovi ublížit. Po svatbě mu vše vysvětlil, a tak si Mun  přestal pohádky nechávat pro sebe.

Téma:  Pohádka, vlastně každé umění, má cenu tehdy, jestliže je sdíleno s druhými.

Pramen: Vladimír Hulpach: Za pohádkou kolem světa

 

Nejpodivuhodnější příběh 

Jeden otec měl tři syny, ti dva starší byli pracovití a jistě z nich budou dobří hospodáři. Nejmladší se moc nepovedl, zajímalo ho jen vyprávění a divadlo. Když synové dospěli, otec je vypravil do světa a každému dal tři stříbrňáky. Nejmladší Džinroku se na cestě setkal s dvěma žebráky, kterým dal po stříbrňáku a dostal od nich zázračnou jehlu a nekonečnou nit. Později potkal dědečka s velkým pytlem, v němž mu zbýval ještě poslední příběh, a ten od něj koupil za poslední stříbrňák. Se svým nejpodivuhodnějším příběhem došel ke knížeti, který měl zálibu ve vyprávění, měl úspěch a pomohla mu i zázračná jehla a nit, jimiž zabil obávaného loupežníka, který knížectví dlouho sužoval. Džinroku pak dostal knížecí dceru za ženu a  tak díky své zálibě ve fantazii došel svého štěstí.

Téma: Zdánlivě nepraktická schopnost a dovednost má své reálné uplatnění a přináší člověku štěstí.

Pramen:  Zlata Černá a Miroslav Novák: Prodaný sen

              Dovedností vyprávět se zabývá nejen orientální, ale i  pohádka o   svérázném venkovanovi původem z Britských ostrovů.

O muži, který neuměl vyprávět

Paddy a Maddy žili na vsi, Maddy pletla punčochy  a Paddy je nosil na trh. Paddy byl mlčenlivý, sotva utrousil slovo, až jednoho dne vpadl do chalupy a začal vyprávět:  v noci na vřesovišti zabloudil a najednou se před ním objevil dům a v domě kouzelný stařeček, který ho pohostil kouzelným způsobem, ale chtěl za to, aby Paddy zazpíval. Ten to neuměl, tak měl vyprávět, ale ani to Paddy neuměl a proto ho střeček vyhnal do noci. Paddy pak zažil dobrodružnou událost s prasetem, které seskočilo z rožně a honilo ho. Nakonec dorazil zpátky ke stařečkovu domu a vyprávěl, mohl tedy zůstat na noc. Ráno se ovšem probudil ve škarpě u cesty. Vyprávěl to Maddy, ale nakonec sám nevěděl, jestli je to pravda, nebo si to vymyslel.

Téma: Mále-li o čem, umíme i vyprávět.

Pramen: Jan Vladislav: ProPánaKrále. Třicet strašidelných pohádek kočičího krále

O smyslu a významu hudby vypovídají i některé, ne však příliš časté, pohádky a pověsti.

 Berona

 Král má na zahradě kouzelný strom, ale ten stříbrně vykvete a zlatě plodí jen v noci a jeho plody vždy zmizí. Dva starší synové při hlídání neuspějí, až nejmladšímu Janovi, o němž bratři soudí, je k ničemu, protože umí jen hrát na píšťalu, se to podaří, a to proto, že při hlídání hraje. Přiletí 12 bílých pávů, v čele s královnou Beronou, naslouchají hudbě, ale protože byli přistiženi, už nikdy nepřijdou. Chce-li Jan vidět  Beronu, musí ji hledat „tam, kde se stýká  nebe se zemí.“

Jen málo odchylný je příběh stejného názvu v slovenských pohádkách Boženy Němcové,  v níž zlatá jablka krade  krásná panna Berona v doprovodu padesáti dívek.

Téma: Hudba jako  kouzelný prostředek, který je zdrojem lásky a přátelství.

Prameny: Václav Říha, Pohádky, Praha 1969 nebo  Božena Němcová – Jaroslav Seifert: Mahulena, krásná panna, Albatros 1982

     Příběhy s hudbou lze najít i v keltských příbězích, konkrétně  v knížce  Stuarta Mc Hardyho obsahující skotské příběhy o Piktech – starověkých obyvatelích Skotska, kteří se v lidovém podání změnili v kouzelné bytosti, jakými jsou v irské mytologii elfové.

Piktská píseň starého Gibbieho.

Gilbert Lawrenson – Gibbie – odešel jednoho večera do mlýna, aby semlel obilí. Zatímco se mlelo,  usadil se v přístřešku vedle mlýna. Zahrabal se do slámy, když se objevili Piktové, tajemní malí snědí lidé. Spustili hudbu a celou noc tancovali, Gibbie je poslouchal, a když ráno odešli, pozpěvoval si jejich melodii. Jeho malý syn hrál dobře na housle, Gibbie mu melodii přezpíval a chlapec pak s ní měl velký úspěch, stala se z ní  oblíbená písnička.

Téma: Cesty inspirace pro umění jsou nevyzpytatelné,  umění má původ v kouzelný.

Pramen: Stuart McHardy:  Hamlet a královna Piktů

         Ale příběhy o hudbě  najdeme  i v ruském folklóru.

O guslaru Sadkovi a carovi vodníků  

Guslar Sadko nemá pár dnů práci a tak vyhrává u Ilmeňského jezera. Vodník se mu za to odmění nabídkou výhry v sázce se sousedy. Na hodech u bohatého kupce se hosté vychloubají kde čím, Sadko prohlásí, že uloví tři zlaté rybičky a také vyhraje, protože jeho vodník mu je nažene. Sadko zbohatne a  vsází se, že skoupí veškeré zboží v Novgorodu. Ale stále přichází nové a nové zboží, takže Sadko to musí vzdát a zaplatit sázku. Pak všechno to zboží, které skoupil, výhodně prodává. Při jedné cestě po moři se koráb zastaví, moře chce svou daň, to jest Sadka, aby vyhrával carovi všech vodníků. Radu, jak vyváznout, mu dá jeho ilmeňský vodník.

Téma: Jinou podobou pýchy je vychloubavost, přehánění vlastních možností a schopností. Scény zpupných sázek pyšných boháčů, kteří se s potěšením trumfují, tvoři důležité situace pohádky.

Pramen: V. Černý, M. Tvrdíková, I. Vaculín: O statečném, střelci Andrejovi

 

[1]  Dva realizované projekty jsou zaznamenány v knížce Projekty dramatické výchovy pro mladší školní věk, Portál 2013

Od pěti do osmi

Od pěti do osmi evamachkova So, 11/17/2018 - 10:43

Od pěti do osmi

                Většina námětů v předcházejících kapitolách a oddílech nemá určitou věkovou adresu, záleží zpravidla na metodách a uspořádání lekce. Existují však látky, které jsou zaměřené na malé děti, od předškolního věku do první a většinou i druhé třídy .Z větší části jde o pohádky, které byly od samého počátku určeny malým dětem. Jádro této části literatury pro děti tvoří jednak látky humorné, často nonsensové a příběhy varovné. Ale škála je daleko bohatší, jak dále uvidíme.  V práci s malými dětmi lze z většiny textů vytěžit i jistý druh učební látky, kterou snad můžeme nazvat „prvoučnou“, protože často jsou hrdiny pohádek pro malé děti zvířata, nabízející poznávání základů zoologie, bývají to příběhy odehrávající se v dávných dobách nebo na vzdálených místech a poskytující látky elementární historie nebo zeměpisu, nebo příběhy z každodenního života rodiny a podobně. Lze tedy s jejich dramatickým zpracováním spojit i další aktivity, další věcné učení, výtvarné, pohybové a hudební činnosti, jazykovou výchovu, na prvním stupni ZŠ i prvouku.

 

                 Neopominutelným zdrojem látek pro malé děti jsou oba Stromy pohádek z celého světa, které koncem 50. let minulého století vybrali, sestavili a převyprávěli způsobem dostupným malým dětem i dva skvělí vypravěči  – Jan Vladislav a Vladislav Stanovský, oba znalí řady jazyků a tedy i schopní vybírat z opravdu bohatého fondu světové pohádky.  Ze Stromů pohádek lze při jejich rozsáhlosti vybrat jen několik ukázek. Z větší části jde o  dobře známé příběhy v literárně hodnotném převyprávění, dětem dostupném, a přesto ne zjednodušujícím.

O kohoutkovi a slepičce. Známá kumulativní pohádka v této variantě dopadne dobře, kohoutka se slepičce podaří zachránit. Aktéry příběhu jsou studánka, švadlena, švec, svině, sladovník, kráva, louka a nebe.

O Smolíčkovi a jelenovi se zlatými parohy. Stejně jako Kohoutek a slepička jde o pohádku z díla Boženy Němcové.

O holčičce, která dala a zas brala. Africká kumulativní pohádka, v níž holčička  dává dary, ale vzápětí je chce vrátit, ale  věc už není k dispozici, dostává místo ní něco jiného. Na konci příběhu  ji vytrestá kočka. Dar představuje dýně, jehla, sekyra, miska medu, hrst zrní, krásná bažantí péra a hrnek mléka.

        Svérázné jsou varianty i těch nejjednodušších „dětských“ pohádek, které najdeme mezi pohádkami italskými, například  O třech husičkách, jak jely na svatbu je variantou tří prasátek. Od známějších verzí se liší tím, že husičky jedou tramvají přes celé město na svatbu kamarádky, a právě v tramvaji si je vytipuje vlk k večeři.

 O kohoutkovi a slepičce, jak putovali do Říma

Pohádka začíná tím, že kohoutek a slepička najdou perlu a chtějí ji donést papeži. Následují události, připomínající spíše Brémské muzikanty než našeho Kohoutka a slepičku. Kohoutek a slepička jsou papež a papežka, přidávají se k nim postupně husa hraběnka, kachna baronka, kocour komorník, osel domovník a ptáček zpěvák. Najdou v lese opuštěnou chaloupku, uloží se v ní na noc. O půlnoci přijde její majitel obr, ale zvířátka ho vyděsí a zaženou a v chaloupce už zůstanou.

Pramen:  Jan Vladislav: Král sedmi závojů

O zlé koze

Jeden pán měl kozu a tu mu pásla čtrnáctiletá dívka. Koza tvrdila, že ji pasačka přivázala a sama se bavila. Propustil ji, najal další a vše se opakovalo.  Teprve u třetí pasačky se pán sám přesvědčil, že to není pravda a kozu vyhnal. Ta se nastěhovala k babičce, která se jí bála, utekla do lesa a postupně se jí nabídli zajíc a liška, že kozu vyženou, ale podařilo se to až ježkovi, který ji pobodal.

Téma:  Sobecký, sebestředný jedinec nakonec na svoje chování doplatí.

Pramen: František Bartoš: Kytice – Albatros 1970

 

  Dospívajícím  kouzelné pohádky sdělují, že člověk si musí uznání dospělosti zasloužit svým chováním a činy. Podobně   několik pohádek pro nejmenší, které mají tři postavy od nejmladšího po nejstaršího, ve skutečnosti  sdělují dítěti, že stádium kdy něco nedokáže, je jen přechodné, brzy  na tom bude stejně, jako nejstarší bratr.

O třech malých prasátkách.

Tři malá prasátka si budují domečky jako ochranu před vlkem, Dvě mladší bez úspěchu, protože použila nevhodné materiály, i když druhé je na tom o něco lépe, než nejmenší. Teprve nejstarší, nevyspělejší prasátko dokáže úkol splnit.

O třech kozlech Větroplaších

V norské pohádce tři malí kozlíci potřebují přejít lávku, pod níž na ně číhá troll. Nejmladší a prostřední kozlíci ho odkážou na nejstaršího a ten také trolla zažene a všichni tři se mohou pást na pěkné louce.

Téma: Nemožnost dělat to či ono se zdarem je jen dočasná..

Pramen: Vladislav Stanovský a Jan Vladislav: Strom pohádek z celého světa

       Oba Stromy pohádek obsahují dvakrát dvanáct mandelů pohádek, to znamená patnáctkrát dvacet čtyři = 336 pohádek. Vedle četných zvířecích příběhů a humorek je tu i celý průřez světovým fondem pohádek převyprávěných tak, že jsou srozumitelné i přitažlivé pro menší děti, aniž utrpěla jejich literární kvalita.

      Pohádku, kterou díky  Lvu Nikolajeviči Tolstému známe jako Tři medvědy a  která je v angličtině  nazývána Zlatovláska (Goldilocks), převyprávěl s humorem Pavel Šrut v Kočičím králi, kde ostatně najdeme i další příběhy, humorného a nonsensového charakteru.

Tři medvědi a babka Chňapka

Svérázná varianta pohádky o třech medvědech, jejíž hrdinka, která vnikne do domku tří medvědů a tropí tam neplechu, je charakterizována rytmickými veršovanými kletbami, založenými na nakupení obtížných hlásek, a to ve výčtu různých rostlin, zeleniny  a ovoce.

Pramen: Pavel Šrut: Kočičí král

              Velmi populární strašidla i u dětí oblíbení skřítci mají v pohádkové literatuře nejrůznější podoby, některé natolik známé, že jsou až otřepané, ale najdou se i strašidla a skřítci zajímaví, ne zcela obvyklí a nesoucí pro děti významná témata. Celou sbírku třiceti Vladislavových variant anglických, francouzských a  italských příběhů obsahuje knížka s názvem ProPánaKrále.

O parádivé Sally

Parádivá Sally se ustavičně něčím chlubila, ale na nic nedávala pozor. Jednou ztratila jednu ze svých krásných žlutých rukavic, ale mamince ztrátu zapřela. Při hledání rukavice se setkala s malým černým čarodějem. Rukavici jí dá jen pod podmínkou, že se matce k ztrátě přizná, jinak si pro ni o půlnoci přijde. Sally mamince nic neřekla. Ve dvanáct hodin uslyší „Sally, už jsem na prvním schodě“, a pak malý čaroděj napíná Sally tím, že pomalu hlásí každý z dvanácti schodů. Nakonec prolhanou Sally odnesl.

Pramen: Jan Vladislav: ProPánaKrále. Třicet strašidelných pohádek kočičího krále.

        V uvedeném svazku více či méně strašidelných, kratších i delších příběhů lze najít i pohádky pro malé děti.

O Petrovi a skřítcích

Petr byl při nočním návratu domů v pustém kraji náhle obklopen skřítky, s nimiž pak prožil dobrodružství. To ho nakonec přivedlo do sklepů pana starosty, kde byl nakonec přistižen, uvězněn a  odsouzen k oběšení, ale v poslední chvíli se objevili skřítci a odlétli s ním do Francie, kde už zůstal.

Pramen:  Jan Vladislav: ProPánaKrále.

            Tajemný svět irských kouzelných bytostí obývají i skřítci leprikóni, kteří nosí zelený oblek, pracují jako ševci a jsou také strážci zlata, jehož plný hrnec se nachází většinou „na konci duhy“. Jako správní skřítci pomáhají lidem čestným a trestají nečestné a chamtivé, většinou  na ně ušijí nějakou boudu.

Krejčík Tim

Krejčík Tim žil sám, celý den pilně pracoval, v poledne snědl  kus chleba s podmáslím a večer si uvařil večeři. Často ho navštěvoval přítel Phil, který byl  hudebníkem  na blízkém zámku, a občas Timovi přinesl zbytky jídla ze zámku, aby nemusel vařit. Přinesl také Timovi také zajímavou zprávu – blízko žije leprikón, a tak ho šel hledat. Tim odmítl pátrat, byl spokojen s tím, co má, ale jednoho dne cestou do města, kam šel nakoupit  látku, potkal leprikóna, a protože se k němu Tim zachoval hezky, nabídl mu leprikón odměnu. Ale Tim nechtěl zlato, skřítek mu tedy nabídl splnit přání – Tim si přál, aby nemusel vařit a měl vždy na stole večeři, na kterou dostal chuť. Přání se mu splnilo a i Phil uznal a vyzkoušel si sám na sobě, že to bylo rozumné přání, jídlo měli oba až do smrti, kdežto peníze by utratili a neměli by zase nic.

Pramen: Bairbre McCarthyová: Příběhy skřítků leprikónů přel. J. Emmerová, Albatros 2001    

Dovednosti

Dovednosti evamachkova So, 11/17/2018 - 10:45

Dovednosti

        Nejen témata týkající se vztahů, charakterů, situací a dějů tvoří obsah dramatické výchovy, neboť k ní neodmyslitelně patří osobnostní rozvoj a dovednosti, obecně uplatnitelné kdekoli a kdykoli v životě, i dovednosti ryze divadelní. Patří zcela organicky do programu dramatické výchovy jakožto předmětu s vlastními cíli, ať už jde o literárně dramatický obor na ZUŠ, anebo o dramatickou výchovu jakožto předmět základní či střední školy. Dovednosti, zejména ty elementární, jsou cvičeny a rozvíjeny hlavně v hrách a cvičeních, ale když už jsou vytvořeny a pevně zakotveny, nastává další krok – jak je využívat v praxi, tj. zejména ve spojitosti se situacemi a ději. Tento krok někdy bývá v praxi opomíjen, a pak se může stát, že žáci dovednost perfektně zvládají v cvičení, ale při hře se situací a příběhem, ať interní, nebo veřejné, ji uplatnit nedokáží a vlastně je to možná ani nenapadne, neboť to pro ně zůstává cvičením jako takovým.

             Krokem k překonání této potíže může být volba  předlohy obsahuje prvky, v nichž  daná dovednost  hraje dominantní roli.  Samozřejmě záleží vždy i na učiteli, aby žáky vedl k používání získaných dovedností v jakékoli práci, ale přesto se mnohdy vyplatí zvolit text, který dokáže být mostem od cvičení k praktickému soustavnému uplatňování získané dovednosti..  Nutno ovšem dodat, že literárních předloh, které tuto vlastnost mají, není příliš velký počet, a dále že lze uvažovat jen o užším okruhu dovedností, týkajících se zejména pohybu, rytmu,  prostoru, tance a některých řečových dovedností a možná se najdou i další, ale například komplexnější dovednosti, jako je kontakt a komunikace prostupují veškerou práci se situacemi a příběhy,  i když také  můžeme najít sem tam text, který je „o komunikaci“, jako v pohádce s dialogem s hluchým. A samozřejmě bohatství možností nabízejí lidová říkadla.

 Chceš-li mě, vem si mě  

Nejstarší ze tří chudých bratří nese domů peníze přes les a strašně se vyděsí, když se v lese ozve „Chceš-li mě, vem si mě“. Zoufale prchá domů. Druhý bratr si chce ověřit, oč se jedná, ale vyděsí se také a také uteče. Nejmladší bratr dojde až na místo, kde se ona věta ozývá a odpoví, že ho chce. Cosi těžkého mu přistane na zádech, ale on se nedá vyvést z míry a donese to domů.  Je to poklad, bratři mají vystaráno.

Uplatnění: Různé typy chůze a běhu a jejího temporytmus, míry a typu strachu, v závislosti na citovém rozpoložení postavy.

Pramen: Zlata Černá a Miroslav Novák: Prodaný sen

              Složitější a náročnější aktivity, které buď hraničí s tancem,  nebo tanec obsahují, tvoří základ příběhů různého původu a žánru – autorská pohádka, pověst z Valaška a japonská pohádka.

Vítr

Popis chování větru s lyrickými prvky – vítr chvilku neposedí, tančí, hopsá, víří, točí se, hraje si, prohání se sem tam, rozezlí se, sbírá písek a kamínky, skáče, všechno ničí, utichá, courá sem a tam, skotačí…

Uplatnění: Bohatá škála různých typů pohybu v souvislosti s potřebami, záměry a pocity větru; možnost tanečního vyjádření. Text nabízí i zvládání prostoru.

Pramen: Blaise Cendrars: Malé černé pohádky pro nebojácné děti

 

Větrný zvoneček

V chrámku na kopci žil starý mnich. Aby mu nebylo smutno, pořídil si stříbrný zvoneček, který ve větru krásně cinkal. Jednoho dne za ním přišel z města lékárník Modei, který měl samou smůlu, a požádal mnicha o půjčení zvonečku, by se trochu rozveselil. Začal podle zvonečku tančit a docela zapomněl, že má zvoneček hned ráno vrátit. Starý mnich čekal, ale nic se nedělo, tak kolem poledne poslal svého žáka Taró, aby zvoneček přinesl. Taró došel k lékárníkovi a jeho tanec a zvuk zvonečku ho zlákal také k tanci. Když se nevracel, poslal starý mnich mladšího žáka Džiróa a vše se opakovalo. Nakonec se večer vydal na cestu sám starý mnich, došoural se k lékárníkovi, a i on se dal do tance. Co by se dělo, kdybychom tam poslali někoho dalšího?

Uplatnění:  Tanec, který dodává člověku radost a veselost a přidat se může každý.

Pramen: Zlata Černá a Miroslav Novák: Prodaný sen

               Hry nazývané Zrcadla rozvíjejí  empatii, vnímání druhého a odvozování pohled na něj skrze detailní pohled na jeho vnější projevy. Zrcadlem jako způsobem vnímání své vlastní identity a mylného výkladu obrazu v zrcadle vypráví kratičká japonská humorka.

Obraz v zrcadle

Jeden mladý muž objevil na trhu zrcadlo, předmět jemu zcela neznámý. Bez váhání zrcadlo koupil jako obraz svého otce v mladých letech. Doma si zrcadlo schoval  a chodil  k němu rozprávět se svým zemřelým otcem. Ženě to bylo podezřelé, zrcadlo našla a zjistila v něm, že manžel má mladou milenku.  Hádka manželů skončila u abatyše, která měla rozhodnout. Abatyše se do zrcadla podívala a konstatovala, že milenka se kaje a vstupuje proto do kláštera, zrcadlo si nechala  manželství bylo zachráněno.

Téma:  Identita člověka, ztotožnění se s rodiči, pohled na sebe sama a konstruovaný výklad obrazu.

Pramen: Jan Luffer (ed.): Strašidelný chrám v horách, Argo, Praha 2009

Pověsti z Čech a Moravy

Pověsti z Čech a Moravy evamachkova So, 11/17/2018 - 13:34

 

     Pověsti se často zaměňují s pohádkami, protože bývají vydávány v jednom svazku lidové slovesnosti, ale také  bývají převážně dětskou četbou a proto také bývají v knihkupectvích i v knihovnách prezentovány společně. Pověst však má svou identitu, jíž se liší od pohádky. Má reálný základ, u démonických pověstí to bývá jen lokalita (Krakonoš je vázán na Krkonoše), ale i další prvky situace jsou reálné - místo nebo stavba, které existují nebo existovaly, skutečná osoba, hora, řeka,  a k nim se pojí obvykle nějaký zázrak, kouzelná bytost, tajemství, nebo aspoň nějaký neobvyklý čin.

 Příkladem může být Jánošík, o němž existují jak historické údaje, tak jejich transformace v pověsti. Vazba na lokalitu umožňuje mnohé pověsti chápat jako látku, týkající se domova, vlasti, blízké krajiny a památek, jinak řečeno mají funkci vlastivědnou, a mohou děti vést k tomu, aby si pečlivěji všímaly svého okolí, věděly o něm aspoň základní údaje a snad i se vydávaly za jejich poznáváním.

      Příběhy o Krakonošovi, duchu hor, dávají nahlédnout i do života lidí, kteří v horách v minulosti žili, sklářů a sklínkařů, tkalců, sedláků i lesníků, uhlířů či dřevařů, i jiné kouzelné bytosti bývají spojeny s reáliemi dávného života, kalé najdeme například  v knížečce Krakonošova mísa, obsahující výbor z tvorby Antonína Pochopa.

Krakonoš a truhlář

Jeden chalupník mě několik synů, řemeslníků různé po světě. Scházeli se všichni jen na štědrovečerní večeři. Jendou byly vánice a zatím jim chyběl Jan, truhlář ve Slezsku. Ten ve sněhové bouři těžko šel, ale chytil ho kdosi za ruku a odvedl ho do sálu, kde si mohl odpočinout. Byl to Krakonoš a za pomoc žádal, aby mu Jan dal do pořádku jeho vzácné kameny. Jan vyrobil krásné bedýnky a jednu dostal za dobrou práci. Pak došel domů, ale rodina ho přijala s úžasem, přišle o rok později, A v jeho bedýnce bylo drahé kamení s cedulkou do Krakonoše. Kameny ve městě prodali, Jan si zařídil vlastí dílnu a  už nemusel chodit d Slezska.

Téma:  V dobách, kdy Krkonoše zalidňovali chalupníci a řemeslníci pomáhal dobrým lidem Krakonoš.

Pramen: Antonín Pochop: Krakonošova mísa

      Literatura o Krakonošovi je velmi bohatá a zabývali se jí i specializovaní  folkloristé-

 Skočcový kořen, Dva zázrační lékaři a O Marii Terezii a o pruském králi

Tři příběhy, v nichž hraje roli léčitelství využívající byliny z Krakonošovy zahrádky. Krakonoš daruje byliny ze své zahrádky, ale léčitel je smí užívat jen proto, aby pomohl druhým a nesmí za to brát peníze. V prvním příběhu je tkadlec z Pasek vyzván, aby pro zámeckou paní Setnickou obstaral skočcový kořen z Krakonošovy zahrádky. Tkadlec ho dostane, ale Krakonošovi zalže, že ho potřebuje pro svou ženu. Paní Letnická se sice uzdraví, ale o něco později onemocní znovu a tkadlec jde přes zákaz znovu do Krakonošovy zahrádky pro léčivý kořen. Léčba se opakuje, pokaždé tkadlec dostane větší odměnu, takže bohatne,  ale  paní nakonec zemře. Hrdinou dalších dvou příběhů je chalupník Plechanec z Hořiček.  Při česání jablek spadne se stromu a zlomí si obě ruce. Vypraví se k doktorovi do Dvora Králové, pak do  Trutnova, ale v obou městech doktora nenajde a  narazí v nich  na nevlídné osoby. Cestou domů se setká s Krakonošem a ten mu věnuje pytlíček svého koření, který mu umožní stát se zázračným doktorem, ale nesmí od nikoho nic vzít. Plechanec léčí děti i dospělé, získá proslulost, takže si ho povolají jak zlomyslná paní ze Dvora Králové, tak nerudný radní z Trutnova. Plechanec je léčí a odmítne odměnu. Pak pro něj pošlou dokonce z Vídně, Marie Terezie se strhla v kříži, Plechanec ji vyléčí a když císařovna trvá na tom, že si musí říct o odměnu, vyžádá si vyvázání z poddanství pro sebe a své potomky. Marie Terezie mu vyhoví. Pak k němu ještě přivezou pruského krále, který si zlomil nohu na honu, s ním musí Plechanec zacházet velice drsně, protože se léčení v podstatě vzpírá. Roznese se, že mu vlepil pár pohlavků, ale lidé brzy pochopí, že krále těmi pohlavky jen strašil.

Téma: Pomoc druhým je skutečnou pomocí tehdy, jestliže je nezištná.

Pramen: Jaromír Jech: Krkonošské pohádky

Zlaté ruce

Jeden z příběhů o proslulém jizerskohorském léčiteli doktoru Kittlovi, u nějž se  vyučil i Štěpán Glaser. Ten se po třech letech učení vydal do světa, ale když se pak vracel domů, našel svou milou Nany těžce nemocnou. Tajemný hlas – Krakonoš – mu řekl, že se musí rozhodnout: ponoří-li do studánky pod Zlatým návrším ruce jen po zápěstí, zachrání Nany, ponoří-li je po lokty, zachrání velké množství jiných nemocných, ale Nany ne. Štěpán se dlouho rozhoduje, nakonec ruce ponoří jen po zápěstí a Nany vyléčí. Ožení se s ní a stane se asistentem Kittla, ale později je i vyhlášeným léčitelem, i když není zázračný.

Téma: Chce-li člověk projevovat lásku lidstvu, musí mít především lásku k jedinci.

Pramen: Otfried Preussler: Moje knížka o Krakonošovi

 

                 Naše lesy obývají jezinky, lesní duchové, hejkalové a další divé a podivné bytosti, valnou většinou nebezpečné a často i záludné. V lesích a ve vodách žijí víly a rusalky, jejichž nejčastějším úkolem je svádět mládence a odloudit je od jejich milých. Ale existují i démonické bytosti dobré, pomáhající dobrým lidem, často jsou to skřítci, v hornickém prostředí permoníci. Všechny tyto bytosti zalidňují a oživují přírodu, konkrétní a místně určenou. Proto také mnoho pověstí vychází v regionálních sbírkách a edicích podle jednotlivých částí Česka.

Jak Kuba na jezinky vyzrál

Příběh z Klatovska. Kuba, mládenec na vandru, se zastavil večer u chaloupky, kde žil slepý stařec, kterého jezinky opily medovinou a vyloupaly mu oči. Kuba u něj zůstal, aby se o něj postaral a přes varování vyhnal kozy na Hůrku, kde se objevovaly jezinky. První den se ho jezinka pokusila opít medovinou, druhý den mu jiná nabízela koláč, třetí se pak pokusila ho učesat. Ale Kuba ji spoutal šlahounem ostružiny a donutil ji vrátit dědečkovi oči. Vypráví se prý, že je pak Kuba ostružiním uškrtil, jiní říkají, že se odstěhovaly, v každém případě to byly poslední jezinky v Čechách.

Téma:  Schopnost odolat svodům, včetně krásy všech tří dívek. Příběh nabízí možnost hledat ten „správný“ konec.

Pramen: Vladimír Hulpach: Pohádkové vandrování po Čechách

  Vedle lesních bytostí vystupují v pověstech skřítci různých profesí, jako jsou horničtí permoníci.

Pýcha předchází pád.

Když byly na Kladně otevřeny doly, pracoval v nich i chudý Vokrouhlík, který měl devět dětí a nemocnou ženu. Sám byl tak vychrtlý, že ho v dole k lépe placené práci ani nepustili. Jednou už byl tak zoufalý, že se chtěl oběsit. Vtom se objevil permoník a dal mu stříbrné kladívko, které vždy najde bohatou sloj, jen nesmí propadnout pýše. Vokrouhlík slíbil a opravdu se mu vedlo stále lépe, až zpychnul, nepomáhal druhým, pohrdal chudými a najednou měl pocit, že si své úspěchy zasloužil vlastními silami. Permoník ho chodil varovat, ale Vokrouhlík si z toho nic nedělal. Až když neakceptoval třetí varování, zavalilo ho.

Téma: Pomoc  v nouzi versus zbohatlictví, zpupnost, ztráta ohledů k druhým, jakoby všechno bylo zapomenuto

Pramen:  Miloš V. Kratochvíl: Báje a pověsti z Čech

     Další okruh představují pohádky a pověsti o řemeslech a řemeslnících a o schopnostech a vztahu k práci.

 O nedostudovaném černokněžníkovi

Na svahu Radhoště seděl student Harabiš, nebavila ho škola, kam ho poslali rodiče, a tak z ní utekl. Černokněžník mu nabídl, aby šel k němu. V hoře byla černokněžnická škola, Harabiš se jako dvanáctý připojil k dosavadním studentům čarodějnictví. Studium tam bylo daleko náročnější, než v té pozemské škole. Lajdal a tak ho vyloučili a vyvedli z černokněžnického podzemí. Na světě zjistil, že tam strávil tři roky, ale nevěděl, co dál, myslel, že najde poklad v Radhošti, ale nepovedlo se mu to. Seznámil se s pacholkem Toníkem a vybavil si kouzlo, jímž kouzelné přičaroval dva kozly, kteří oba mládence přenesli na břeh moře. To sice přeskočili ale, protože Harabiš byl lajdák a pamatoval si všechno jen napůl, zpackali to.

Téma: Neúspěch nevězí v instituci, ale v jedinci, lajdáctví a nezájem si člověk nese sebou kamkoliv vkročí.

Pramen: O stodolovém mistru. Pohádky a pověsti z Rožnovska.

Vztahy mezi kolegy řeší následující pověst.

Mistrovy klobásy

U jednoho mistra sloužili dva tovaryši a moc si nerozuměli. Mistr to chtěl prozkoumat a změnit a tak předstíral, že na tři dny kamsi odchází a žena že je nemocná a dal každému pořádný kus klobásy a bochník chleba na tři dny. Starší tovaryš si jídlo rozdělil na dny a na každý den tři dávky, kdežto ten mladší celou klobásu snědl hned během prvního dne. Pakl hladověl a starší tovaryš se nad ním smiloval a dal mu část jídla ze svého. Vztahy mezi nimi se změnily. Mistr netušil, jak k tomu došlo, ale byl spokojený, že v dílně všechno dobře klapalo.

Téma:  Nezdrženlivost, nahodilost jednání versus rozumný přístup k úkolu, s nímž se pojí i odhled                        k druhému a ochota pomáhat.

Pramen: Helena Lisická: Devatero řemesel Svoboda, Praha 1976

      Ale vedle počestných profesí se v pověstech vyskytují i profese nepočestné, ale romantické, jako jsou loupežníci.

O Černém rytíři, kokořínské loupežnické tlupě, koženém mostě i o tom, co se kolem něho sběhlo

Hrad Kokořín obývala svého času loupežnická tlupa, jejíž náčelník byl znám jako Černý rytíř. Jemu se zalíbila  Andulka, dcera mlynáře. Dvořil se jí bez úspěchu a proto ji unesl na hrad, ale ani tak nepochodil. Vzpurnou dívku proto zavřel do věže. Slitovala se nad ní jen stará Apolena, hospodyně loupežníků a nakonec se rozhodla ji zcela osvobodit. Měla totiž klíč od koženého mostu, po němž se dalo jezdit do hradu i ven, a pustila ji po něm. Černý rytíř  s celou tlupou vyrazil za ní, jenže Apolena otočila klíčem a celá tlupa se  zřítila do Kokořínského dolu. Apolena se pak vydala za Andulkou do mlýna, a jen tam dorazila ozvalo se  zahřmění, kožený most se zřítil stejně jako sklepení hradu s naloupenými poklady.

Téma: Rozdíl mezi bezohledností a sobectvím loupežníka a lidskostí staré hospodyně.

 Pramen:  Vladimír Hulpach: Střední Čechy

    Další  početná skupina pověstí se týká přímo  krajinných prvků nebo staveb jejich vzniku či pojmenování.

 O Tanečnici.

Dvě pověsti o hoře Tanečnici. Do kraje pod Beskydami přišli lidé a káceli lesy, aby mohli pást ovce. Všichni pracovali, jen Barka celý den spala a každý večer se kamsi vytratila. Pak zjistili, že chodí na palouček tancovat. Pokoušeli se jí domluvit, ale marně. Jednoho dne jí při tanci začaly těžknout nohy a ráno na tom místě byla hora se zvlněnými boky jako rozevlátou sukní,  nazvali ji Tanečnici. – Podle druhé pověsti Maryna ráda tancovala, na bál šla dokonce i když byla její matka nemocná. Jak vyšla z domu, přidal se k ní myslivec, tancovali spolu, až kamarádky Marynu upozornily, že její tanečník má místo nohou kopyta. Maryna prchala, ale neutekla mu, dostihl ji na kopci nad jejich stavením, roztrhal ji a odnesl si její duši. Kopec pak lidé pojmenovali Tanečnice.

  Téma:  Bezohlednost sobecké osoby, která se zajímá jen sama o sebe.

 Pramen: Oldřich Šuleř: Nic nalhaného, máloco pravda

 Studánka Machna.  

Kdysi se o kus lesa přeli páni z Opavy a z Raduně. Několik let se hádali a pak se deset let soudili.  K soudu povolali skupinu starých chlapů z místních vesnic, polovina z nich dosvědčila, že les vždycky patřil opavským pánům, druhá že raduňským a tak soud skončil nerozhodně.  Ale opavští páni si usmyslili, že ten les dostanou za každou cenu a podplatili jednoho lakomce z Hlubočce, který slíbil dosvědčit a odpřisáhnout, že les patří opavským. U soudu dosvědčil, přísahat musel v lese. Vykopali jámu, do ní se postavil, na hlavu mu dali drn, přísahal a propadl se do země. Na místě, kde se propadl, se vytvořila studánka, nazvaná podle jeho příjmení Machna. Soud přiřkl les pánům Raduně

Téma  vyjadřuje výrok soudu:  „Vždyť ten, kdo je v právu, nikdy se neuchýlí k takovému podvodu…“

Pramen: František Lazecký: Dukátová stařenka

Macocha

 Sedlákovi ve Vilémovicích zemřela žena a zůstal mu syn Martin. Sedlák se znovu oženil a druhá žena měla také syna. Žárlila, že Martin zdění všechen majetek a chovala se k němu špatně. Sedlák to viděl, ale nechtěl vyvolávat konflikty. Jednou odjel s mladším chlapcem a macecha vyzvala Martina, aby s ní šel do lesa na jahody. Došli k propasti, macecha do Martina strčila a shodila jej dolů. Pak zoufale běhala po lese, když si uvědomila co udělala, a nakonec do propasti sama skočila. Sedlák se vrátil a hledal je po lese, Martin se zachytil na svahu a otec se sousedy ho vytáhli, macechu už nezachránili. Od té doby se propast jmenuje Macocha.

Téma: Důsledky neřešení problému a  svědomí pachatele hrůzného činu.

Pramen: Eva Kiliánová - Oldřich Sirovátka: Král moravských vodníků

Velmi bohatý je fond historických pověstí a snad nejpočetnější jsou pověsti o hradech jakožto symbolu středověku, rytířství a bojů mezi šlechtici. 

Bába a Panna

Ruina hradu Trosky v Českém ráji má dvě části, nižší se nazývá Baba a vyšší Panna. V 15. Století žila na hradě babička Markéta a vnučka Barbora. Markéta byla katolička, Barbora kališnice.  Denně se hádaly, pokřikovaly na sebe z jedné věže na druhou. Když Markéta zemřela, Barbora marně čekala na její pokřik, byla nešťastná a brzy zemřela také

Téma: Rodinné spory jako součást vzájemné vazby členů rodiny, jsou to rituály, které naplňují příbuzenský vztah.

Pramen: Josef Pavel: Pověsti českých hradů a zámků

Dítě v orlím hnízdě

Na břehu Vltavy sídlila tlupa loupežníků, její vůdce Baťka měl malého syna. Když zemřela matka, o dítě se starala chůva, ale ta se i s dítětem ztratila. Nejmladší z loupežníků se při hledání dítěte vyšplhal na vysokou skálu nad řekou a chlapce našel v orlím hnízdě. Batěk se zaradoval, rozhodl se zanechat loupežnictví a vystavěl hrad na místě, kde bylo dítě nalezeno. Hrad nazvali Orlík.

Téma:  Zlom v lidském životě může nastat, když proděláme  mimořádně těžkou životní situaci.

Pramen: Josef Pavel, Pověsti českých hradů a zámků I.

O Přimdě. Kníže Oldřich na lovu zabloudil a dostal se až k hradu zarostlému v křoví. V hradě našel vybavení už zetlelé. Když pak se dostal ke své družině, vypravil se i s ní prozkoumat opuštěný hrad. Jeden z jeho služebníků jménem Přím si hrad od knížete vyžádal, po něm se jmenuje Přimda. Jiný příběh klade původ hradu do 10. století, kdy se dcera císaře Jindřicha I. Helena zamilovala do hraběte Albrechta z Altenburgu. Svatba nepřicházela v úvahu pro jejich nerovnost, proto Albrecht prodal veškeré své statky a našel v hlubokých lesích vhodné místo pro postavení hradu. Hrad nechal vybavit vším potřebným na celá léta a pak všechny, kdo hrad stavěli, nechal opít a chatrč nad nimi zapálil. Pak tajně přivezl Helenu. Po letech císař Jindřich zabloudil na lovu a dostal se k hradu. Hrabě ho pozval na nocleh, ale císař dceru a zetě hned poznal, oni jeho ne. Po návratu do Řezna shromáždil vojsko a táhl s ním k hradu. Helena pohrozila, že spáchá sebevraždu, pokud bude zabit její manžel. Nakonec císař Helenu s Albrechtem vzal na milost. Odjeli s ním do Řezna a hrad nechali prázdný, byl opuštěn 79 let. (Wenig)

Založení Navarova  je prakticky stejný příběh:  Bohatá dívka při útěku s chudým milým si vezme svoje šperky, za ně koupí pozemky, na nichž si mladí manželé postaví hrádek. Za čas tam zabloudí dívčin otec a vidí, jak jeho dcera pro dítě chystá chudé jídlo – návaru (tj. jen částečně povařené jídlo) z hrachu, i jemu dá najíst. Pozná ho až zeť, když se vrátí z lovu, rodina se usmíří a hrad je pojmenován po oné návaře. (Sedláček)

O původu jména Navarov.  Jiná varianta:  Dcera Frýdlantského hraběte Ludmila milovala chudého panoše Jindřicha, a když jí otec oznámil, že přijede bohatý ženich, uprchli spolu. Dívka vzala svoje šperky, za něž si koupili lesy a vystavěli malý hrádek. Hrabě léta o dceři nic nevěděl, až jednou na její hrádek zabloudil. Ludmila s Jindřichem a malým dítětem tam žili zcela sami, bez služebnictva. Hrabě dceru poznal a ona jeho ne, pohostila ho „návarou“ z hrachu. Jindřich, který se vrátil domů, tchána hned poznal, oba se střetli, ale omdlelá dcera a plačící vnouček hraběte obměkčili. Smířili se a hrad byl nazván podle onoho jídla Navarov. (Pavel)

Téma: Zajímavě pojatý příběh o lásce, jíž rodiče bránili, ale kterou si mladí lidé prosadili i ve velmi ztížených podmínkách.

Prameny: Adolf Wenig: Pověsti o hradech, August Sedláček: Historické pověsti lidu českého, Josef Pavel: Pověsti českých hradů a zámků .

Hrdinové ukrytí v hoře, nejen v Blaníku, to je námět s řadou variant a lokalizací. V Grohmannových  Pověstech z Čech je celá série pověstí o Blanických rytířích a  obdobné příběhy, o rytířích ukrytých v Bílé hoře, ve Vyšehradě, v Oškobrhu u Poděbrad, o templářích v Ralsku a další. Většinu z nich spojuje věštba, že vyjedou na pomoc, až bude v Čechách nejhůře. Dalším opakujícím se motivem je vstup živého člověk do hory a jeho návrat po roce nebo po stu letech, s velkým bohatstvím, v které se promění nějaká běžná věc (staré podkovy, smetí apod.) Aspoň jeden příklad.

Čantoryja.

Tři hrušně vymezují bitevní pole mezi Těšínem a Frýdkem, kde se střetnou Spravedlnost s Nespravedlností v poslední bitvě. Až bude Nespravedlnost vítězit, vyrazí z Čantoryje vojsko složené z rytířů, kteří spí v hoře. Na základě toho se vyprávějí dva  příběhy: do hory se  k rytířům  dostal pasáček, kterému se tam zaběhlo prase, rytíři mu dali zlatou hůl a za ni si pořídil statek, byl do smrti bohatý. Druhý příběh je o kováři, u něhož si rytíř objednal podkovy pro tři sta koní,  a musí to být do týdne. Na Velký pátek zavedl kováře do hory, ten tam okoval všechny koně, po roce se s bohatstvím vrátil, opět na Velký pátek.

Téma:  Víra v záchranu národa jako poslední možnost přežití, víra v spravedlnost a záchranu.

Pramen:  František Lazecký: Dukátová stařenka

                 Velmi bohatá je škála četných pověstí historických, o historických osobách, událostech, o hradech a zámcích, jejich vzniku nebo o událostech, které se v nich odehrály.  Na rozdíl od pověstí démonických mezi nimi častěji najdeme příběh s bohatým a dramatickým dějem a zajímavými postavami.

O velikém skoku.  

Za vlády knížete Křesomysla vedla touha po zlatě a stříbře mnoho vesničanů k tomu, že opouštěli zemědělství a věnovali se rýžování nebo dolování drahých kovů. Vladyka Horymír z Neumětel si stěžoval knížeti, který přislíbil pomoc, ale nic neudělal, protože velice stál o drahé kovy. Hledači zlata se o Horymírových krocích dozvěděli,  zničili mu  zato jeho hospodářství a podpálili jeho  tvrz. Horymír se zachránil v lese díky Šemíkovi. V odvetu pak zasypal všechna díla a doly. Křesomysl ho za to odsoudil k smrti, ale Horymír se zachránil díky Šemíkovi, který dokázal skočit z vyšehradské skály na protější břeh Vltavy. Křesomysl pak Horymírovi odpustil, neboť měl za to, že je pod ochranou bohů. Šemík však po onom skoku chřadl až zahynul.

Téma: Petiškovo zpracování známé pověsti klade důraz na důsledky "zlaté horečky" v ekonomice, na otázku, zda dát přednost naději na rychlé zbohatnutí, anebo soustavné produktivní práci;  na knížecí věrolomnost a podléhání zištným motivacím, na problém násilí a agrese. Není to tedy jen příběh o mimořádném sportovním výkonu Horymíra s Šemíkem.

Pramen:   Eduard Petiška: Z pokladnice příběhů království českého

       Další skupinu tvoří pověsti městské, ale s výjimkou Prahy a Brna jsou dost málo početné.

Pražské pověsti dokonce mají své klasiky a specialisty mezi autory    - Josef Svátek, Václav Vladivoj Tomek, Adolf Wenig, Popelka Biliánová, ze současných autorů Magdalena Wagnerová. Z pražských pověstí není nutné uvádět ty notoricky známé, jako je Faustův dům nebo Golem, ani strašidla, jako jsou zazděné jeptišky nebo bezhlaví rytíři. Ovšem  ani  tak není možné vyčerpat aspoň všechny typy pověstí, natožpak všechny příběhy.

Pokušení v Emauzích

Benediktinský klášter Emauzy, jinak Na Slovanech, založil Karel IV. A určil, že se v něm mají mše sloužit v češtině. Benediktinští mniši byli proslulí svou skromností a zbožností, a to se nelíbilo Lucienovi. Poslal proto jednoho čerta, aby to napravil. Čert se vydával za mnicha, přijal v klášteře práci pomocného kuchtíka, ale brzy hlavního kuchaře otrávil a nastoupil na jeho místo. Mnichy živil bohatě a podstrkoval jim jídlo bohatě okořeněné, víno a mniši byli čím tál tlustší, línější a poživačnější. Až jednoho dne opat kláštera zcela náhodně vyslechl rozhovor kuchaře s jiným čertem a pochopil, oč jde. Vtrhl do místnosti a udělat velký kříž, oba zmizeli a mniši se vrátili k své střídmosti a zbožnosti.

Téma: Je snadné naletět a podlehnout svodům.

Prameny: Vladimír Hulpach: Báje, legendy a pověsti staré Prahy – Julius Košnář: Staropražské pověsti a legendy, Dagmar Štětinová: Pražské pověsti, legendy a zkazky

Židovské město

K nejvýznamnějším historickým postavám židovského města patřil Mordechaj Maisl, který byl primasem ghetta a „hradním Židem“ Rudolfa II., který mu udělil privilegium, že jeho majetek zdědí jeho potomci.  Maislův pohřeb se konal za účastí Rudolfa II., Ale císařští úředníci zabavili zabavení jeho dědictví. Pověst o Mordechaji Maislovi vypráví o jeho zbohatnutí.  Rabi Jicchak  se  při své cestě lesem setkal se skřítky, kteří mu prozradili, že najde poklad, až se jeho dcera provdá. Rabi Jicchak nastražil zlaté mince, které sebral chudý kluk Mordechaj, který pak  žije v rodině Jicchakově a ožení se s Jicchakovou dcerou Sulamit. Rabi Jicchak se pokoušel bez úspěchu  najít slibovaný poklad. Mordechaj se se ženou odstěhoval, uskutečnil obchody a zbohatl., Postavil dvě  synagogy, radnici  a nechal v ghettu vydláždit ulice.  Maisl  smrtelné posteli přikázal ženě, aby dala peníze rabimu Löwovi pro chudé, žena odmítla, ostatně majetek zabavila císařská kancelář.

Téma: Ani věštba nezajistila Jicchakovi poklad, ten vězel v práci jeho zetě.

Pramen: Alois Hofman – Rennate Heuerová: Ze židovského ghetta

Genenda.

V době, než vzniklo ghetto a pražští židé bydleli pod Vyšehradem, přišel jednoho dne k chatzanovi (nižšímu duchovnímu) Adlerovi mladík jménem David, který se u něj chtěl učit. Adler ho přijal, mladík velmi dobře prospíval a navíc se zamiloval do jeho dcery Genendy, která jeho lásku opětovala, a otec souhlasil se svatbou. Jenže v den svatby se dostavil mladý rytíř, křesťan, který přiznal, že se vydával za žida, aby se mohl přiblížit Genendě a získat ji. Otec protestoval, věc přišla k soudu, Adler nechtěl ustoupit a šel do vězení, kde trpěl, dokud nepodepsal souhlas se svatbou dcery. Ta se za mladíka poslušně provdala, aby otec mohl jít z vězení, ale pak se utopila.

Téma: Do krajnosti dohnaná věrnost víře, nepřekonatelnost propasti mezi nimi, i Genenda nakonec dá přednost víře a zájmu otce, ačkoli mladíka miluje.

Prameny: Magdalena Wágnerová: Příběhy ze staré židovské Prahy

Poklad v kostelníkově domku

O někdejším domku kostelníka na Vyšehradě se vypráví, že v něm byl nalezen a vyzvednut poklad. Ten poklad hlídal původně beznohý muž c režné kutně. A na místě, kde  by měl nohy, se objevoval oheň, hořely tam peníze. Kostěnice mu tam zapálila světýlko a hlídač k velké úlevě kostelnice zmizel. Ale kostelník měl jiný záměr, kostelnici nařezal a na no ji zavíral do márnice. V domku na místě onoho ohně kopal. Když se kostelnice z márnice dostala ven, viděla, jak kostelník poklad vykopal, vykřikla, a muž jí opět nařezal. Jak to bylo dál, pověst neříká, snad  to kostelnice roznesla – kdo ví.

Téma:  Manželské rozepře mohou být kruté, zvlášť když je obava, že se tajemství roznese. Ale jako to vlastně mohlo skončit?

Pramen: Popelka Biliánová: Pověsti vyšehradské

  O paláci Kinských na Starém Městě pražském

Palác stavěl v první polovině 18. století Kilián Ignác Dientzenhofer pro hraběte Golze a dokončoval ho další barokní stavitel Anselm Lurago (Kinským byl prodán až tři roky po dokončení). Podle pověsti na radu Dientzenhoferovu stavebník souhlasil s porušením stavební čáry a vysunul průčelí o tři sáhy kupředu a vytvořil tak prostorný balkón, který se o dvě století později stal místem, odkud pronášel projev Klement Gottwald v únoru 1948 a v roce 1990 Václav Havel promlouval se zcela opačným poselstvím. Hrabě Golz nemohl legální cestou získat stavební povolení na takto koncipovanou stavbu, a proto podplatil tři radní, když to na ně prasklo, byli za úplatnost popraveni.

Téma: Závazné pravidlo o respektování stavební čáry, které platilo v českých zemích od středověku, bylo porušeno, nicméně tím vznikl další, reprezentativní prostor balkónu. Jakou funkci může mít balkon v politice a historii (např. listopad 1989 a balkóny)?  Které kritérium je důležitější, dodržení platné normy, nebo záměr a vidění umělce?

Pramen: Julius Košnář: Staropražské pověsti a legendy

Strašidla Pražského hradu

Několik příběhů z knihy Pražská strašidla a všemožná zjevení, vázaných na Pražský hrad a většinou i na řemesla a povolání, která jsou s prostředím Hradu souvisí.

Bílá paní od Bílé věže – v době Marie Terezie byla v Bílé věži uvězněna žena, která zavraždila svého starého manžela, a byla popravena; její duch bloudí v okolí Bílé věže.

Tajemný zvoník – mistr na svatbě katedrály donutil řemeslníka vystoupit do výšky a ten se zabil; jeho přízrak zvoní u s. Víta na umíráček.

Zakletý mistr Jindřich – po hradě bloumá duch kuchaře Jindřicha, který se nikdy nedočkal uznání kvality své práce.

Zlatý Johanes – v okolí Mihulky bloudí duch alchymisty z doby Rudolfa II., který byl za svoje podvody popraven.

Zjevení zlaté uličky – v Zlaté uličce lze potkat ducha někdejšího zlatníka, který pomohl uprchlému vězni a byl za to odsouzen do vězení, kde zemřel.

Věčný hvězdopravec – astrolog Rudolfa II. se zamiloval a přestal plnit svoje úkoly, byl vsazen do vězení, a když zjistil, že ho dívka opustila, zemřel ze zoufalství, jeho duch hledá na hradě svou milovanou.

Bludný klíčník – Rudolfovi II. oddaný klíčník se po smrti císaře zhroutil, a když měl předat klíče nástupci, spáchal sebevraždu; za to, že si sáhl na život, musí na hradě sloužit do skonání věků.

Přízrak na Zámeckých schodech – v Praze žijícímu bohatému Italovi se stýská pro jeho někdejší funkci trubače a nabídne, že bude troubit v altánku, ten ale využívá správce pro své zálety, a proto Itala hrubě odmítne. Horkokrevný Ital ho zabije a zato musí jeho přízrak strašit na Zámeckých schodech.

Knížka obsahuje i stručné vysvětlení historických okolností stavby Hradu, jeho jednotlivých částí, vlády Rudolfa II. a další historické okolnosti.

Téma:  Život na Pražském hradě v různých obdobích (případně lze zúžit na dobu Rudolfa II,.) a osudy lidí různých profesí, vázaných na hrad a císařský dvůr.

Pramen:  Magdalena Wagnerová: Pražská strašidla a všemožná jiné zjevení.

        

           Z brněnských pověstí vynechme ty, které mají v městě své dostupné památkty – kolo a draka – zvláštní tradici (zvonění poledne v 11 hodin). Mezi slavnými osobnosti v brněnských pověstech jsou jak Napoleon, tak  slavní  vězňové na Špilberku -  pandur Trenk a Babinský.  Několik pověstí se týká, jakio je  Marie Terezie ebno Jiosef II.  Démonické bytosti, zejména ty přírodní, jako jsou vodníci a skřítci,  se v Brně prakticky nevyskytují. Zato důležitou roli hrají kláštery.

 Praporková věštba

Královna Eliška Rejčka, která žila  na konci života na Špilberku, se  rozhodla založit klášter a místo  pro jeho stavbu určila tím, že hodila z hradeb Špilberku tři praporky. Kam padnou, tam bude klášter stát.  Dva praporky odnesl vítr, třetí padl na úbočí Špilberka na Starém Brně. R. 1323  tam byl  položen základní kámen kláštera cisterciaček, který Eliška Rejčka bohatě obdarovala. Další zanesený praporek skončil v Komíně a  tam založila kostel. Pohřbena je  v starobrněnském klášteře.

Téma: Ovdovělé královny často dožívaly v klášteře, a proto si je předem budovaly. Ostatně šlechtická žena  ve středověku měla pro svůj život na vybranou ze dvou možností – buď se vdát a rodit následníky, nebo vstoupit do kláštera.

Dominikánské věže

Tajemný příběh dvou dominikánů, kteří  během své cesty  pozdě večer hledali nocleh a našli ho v osvětleném klášteře, kde byli uvítáni,  pohoštěni  a obdarováni.  Ale když ráno nasedli do vozu, budova se za nimi zřítila. Bohaté dary  našli jen v tom, co otevřeli  až doma. Převor kláštera se pak dočetl, že na tom místě stával hrad Templštýn, za války zničený. Jednou za sto roků se  opět objevuje.

Téma: Kouzelné dary a poklady obvykle obdarovanému zůstanou, jestliže projeví trpělivost a dokáže odložit splnění potřeby vědět, co dostal.

        Několik pověstí se týká hradu Veveří:

O založení hradu Veveří

Vévoda Konrád zabloudil v lese a veverky ho dovedly k poustevníkovi. Ráno si prohlédl skálu nad poustevnou a  založil na ní hrad. Další příběhy hradu Veveří se týkají pokladu na Veveří a  za živa zazděné ženy, kterou se podařilo vysvobodit.

Téma: I hrady mají své „životopisy“.

Jak řezník zabil draka.

Za Brnem na kopci směrem k Slanině se usadil drak, požíral dobytek a drůbež. Místní se na něj vypravili, ale brzy je hrdinství přešlo, nezvládla to ani setnina vojska. V okolí Brna bylo zle. Až jednoho dne přišel vandrem řeznický tovaryš, vyžádal si čerstvou volskou kůži a vápno, to zašil do kůže a předhodil drakovi. Drak to sežral, šel se napít, vápno se hasilo a drak zcepeněl. Na památku ho pověsili do průjezdu staré brněnské radnice.

Téma: Odvaha a hrdinství spojené s chytrostí.

Pramen všech brněnských pověstí: Oldřich Sirovátka - Marta Šrámková: Živá voda

Pověsti jiných zemí

Pověsti jiných zemí evamachkova So, 11/17/2018 - 14:16

 

    Pověsti často bývají pociťovány za ryze vlastivědný materiál, týkající se vztahu k domovu, k vlasti. To je jedna z přirozených a cenných funkcí, ale není jediná, i pověsti jiných zemí přinášejí zajímavé hodnoty a v neposlední řadě vedou k zájmu o země, kde vznikly. Nutno ovšem  říct, že pověsti jiných zemí k nám začaly v podstatnější míře pronikat - z důvodů celkem zřejmých - až od 90. let 20. století.

      Je zvláštní, že ani slovenské pověsti u nás nebyly příliš rozšířeny ani v éře Československa. K těm ojedinělým patří jedna napsaná českým autorem a jedna přeložená ze slovenštiny.

           Odlišnosti slovenské historie a tradic od našich si uvědomíme v bratislavských pověstech, jak je zapsala a dotvořila Mária Ďuríčková, slovenská učitelka a spisovatelka. Odlišnosti spočívají v historické situaci Slovenska a Bratislavy zvlášť. Bylo to město převážně německé a tak Ďuríčková nemohla sbírat ve větším měřítku hotové slovenské pověsti, ale z útržků a faktů historie sestavovala „historické obrázky“. Ale odlišnost tkví i v pojímání démonických bytostí, od naší tradice se slovenské démonické pověsti liší například pojetí postavy čerta, který je v našich pověstech a pohádkách převážně postavou komickou nebo strejcovskou, ne nebezpečnou. Kapitola Bratislavský čert tuto postavu uvádí, obsahuje charakteristiku čerta i jeho kousky, kterými trápil lidi.

Červená pelerína

 Jednoho dne byl čert povolán na čertovský sněm a rozhodl se pořídit si novou červenou pelerínu. Ale právě v té době byla červená látka všude v dosahu vyprodána, protože se připravovala královská korunovace.  Prošel několik obchodů v Bratislavě, zkusil to ve Vídni, v Ostřihomi, v Budíně a Trnavě, ale všude to bylo stejné. V den korunovace bylo město plné lidí, dav jásal a vítal krále a hned jak průvod přešel, vrhl se čert na sukno. Ale měl smůlu, lidé se na sukno vrhli také a na čerta se nedostalo. Rozzlobený čert při ohňostroji foukl do rachejtle a způsobil požár, tak se lidem pomstil.

Téma:  Ani čert nedokáže čelit hrabivosti davu, v němž i slušní lidé ztrácejí nad  sebou kontrolu.

Pramen: Mária Ďuríčková: Dunajská královna

         Čert také byl strážcem bratislavských pokladů, které považoval za svůj majetek, a dobře si svůj majetek hlídal, kdo se pokusil poklad získat, těžce na to doplatil. Jednou onemocněl a nezbylo mu, než v přestrojení za myslivce o pomoc požádat apatykáře jezuitů. 

         Vedle ryze pověsťových příběhů, například o tom, že na místě Mlynské doliny bývaly bohaté mlýny, jejichž majitelé byli za své jednání potrestáni tím, že se celá oblast propadla do země a jen občas se vynoří,  jsou tu i příběhy historických osobností, které navštívily Bratislavu.

           Z jejího života jeden příklad  stále  aktuální.

Šibenice.

Pro stavbu šibenice byl vždy v Bratislavě  vybírán nejmladší člen tesařského cechu, ale ten tím získal stejně špatnou pověst jako kat, ačkoli se na popravu hrnulo celé město a radní hlásali myšlenku, že popravovat zločince je správné a potřebné. Až se jeden  mladý tesař příkazu vzepřel a radní našli řešení: tesaři postavili šibenici jen zčásti a pak se k ní v průvodu odebrali všichni důležití občané města, radní a cechmistři, a každý z nich na ni poklepal kladivem, takže ji stavělo celé město a nikdo nemohl být za to šikanován.

Tématem je paradox volání po neúprosných trestech a následné pohrdání těmi, kteří se o ně přičinili.

Pramen: Mária Ďuríčková: Dunajská královna

       Cibulovy  Tatranské pověsti se soustřeďují především na krajinu -  jak Tatry dostaly jméno, proč je v horách tolik květin, kolik je v nich vrcholů, jak byly ty oči ony vrchy pojmenovány a podobně. Knížka obsahuje i pověsit o Jánošíkovi a dalších zbojnících, o lidech žijících v horských oblastech a jejich životě a tak dále. Ale jsou tu i příběhy, které jsou k Tatrám vázány prakticky jen lokalizací.

Létající bylinkář

Nalezenec Cyprián vyrostl v klášteře a specializoval se na  bylinkaření. Vydával se na sběr bylin i do Tater a při jedné návštěvě se zakoukal do krásné pasačky ovcí. Protože měl do Tater daleko, vynalezl zrcadlo, v němž pasačku mohl vidět. Ale ani to nestačilo a tak si vyrobil křídla, aby za ní mohl létat. Doletěl nad dívčino stádo, ale když nad ním kroužil, nastala bouřka a blesk  he srazil na břeh plesa, kde zkameněl. Mniši v klášteře prohlásili, že to je Boží trest za rouhání, ale lidé usoudili, že pod skálou je poklad.  Autor v dovětku vysvětluje, že jde o splynutí příběhů dvou mužů, kteří žili každý v jiném století, a lidové vyprávění z nich vytvořilo postavu jedinou.

Téma: Velké cíle a láska mohou ztroskotat, když se dostanou do rozporu realitou.

Pramen: Václav Cibula: Čarovný zeměklíč.

        Zatímco v našich pověstech dominují postavy vesničanů a měšťanů a nanejvýš příslušníci střední a nižší šlechty, v polských jsou nejčastějšími postavami králové, vojevůdci, knížata i četné historické osobnosti.  V lecčems se od našich odlišují i nejstarší pověsti. Podle polského podání se Lech rozešel s Čechem a s Rusem a vypravil se na sever, kde založil Hnězdno. Sága pokračuje postavou  Kraka, který zabil nebezpečného draka a na  dračí skále postavil hrad Wawel a pod ním město pojmenované po něm Krakov.

        Zvláštní motivy obsahuje  titulní pověst o králi Popielovi II.

O králi Popielovi, na němž si myši pochutnaly

 Popiel II. byl nejhorším panovníkem, jehož bezohledná vláda vyvolala pokusy o svržení. Měl na dvě desítky bratrů, kteří byli potenciálními uchazeči o trůn. Když se po smrti otce stal králem, žil dál prostopášným životem a odmítal napomínání strýců. Aby ho napravili, našli mu nevěstu, německou princeznu. Byla lakomá a kníže se vedle ní změnil spíš k horšímu. Příbuzní se chystali vzít mu trůn a Popiel v té situaci předstíral, že je na smrtelném loži. Sešli se všichni příbuzní a Popiel je vyzval, aby se s ním napili na rozloučenou. Ale nápoj byl otráven, všichni zemřeli. Téhož večera se rozzuřila strašná bouře, která trvala tři dny a tři noci. Ráno zámek napadly houfy myší, do nichž se vtělili zavraždění příbuzní. Krále i jeho rodinu myši zahnaly na ostrov uprostřed jezera, ale  přeplavaly a celou královskou rodinu  sežraly.

Téma: Všeho do času, když přeteče pohár, je zlu otevřena cesta.

Pramen: O králi Popelovi, na němž si myši pochutnaly

    Řada příběhů vypráví o nájezdech Tatarů, například příběh zázračné záchrany sester klarisek před Tatary, nebo příběh člena Řádu německých rytířů a jeho sestry. O odlišnosti polských dějin od našich svědčí i příběhy z druhé poloviny 17. století, kdy Polsko čelilo nájezdům Švédů ze severu, kozáků z východu a Turků i krymských Tatarů z jihu.  Známou postavou polských pověstí je černokněžník připomínající Fausta i  alchymisty.

Pan Twardowski

Hrdinou příběhu je historická postava ze 16. století, černokněžník krále Zikmunda Augusta, posledního Jagellonce na polském trůně.  Podle pověsti si pan Twardowski, filozof a alchymista, vynálezce a vědec, stejně jako Faust pozval ďábla, aby mu sloužil. V podmínkách smlouvy stojí, že jeho duši si ďábel smí vzít pouze v Římě. Pan Twardowski kromě vědy a bohatství zatoužil i po krásné nevěstě, s kterou se za pomoci ďábla  oženil  v podobě chudého starce. Ponižoval ji a trápil, až pak se jí dal poznat jako mladý a sličný muž. V závěru života ho ďábel už chtěl unést a přes všechny Twardowského  únikové manévry nakonec uspěl, dostihl ho v hospodě s názvem Řím. Do pekla ho ale nedonesl, Twardowski si  cestou zpíval  modlitbu, ďábel tím nad ním ztratil moc a  odložil ho v povětří nad  měsícem.  Ze země je na měsíci vidět jeho obrys.

Téma  je faustovské – získat možnost bohatý a zajímavý život, různorodé schopnosti, konec je ale nevyhnutelný a nelze mu zabránit.

Pramen: O králi Popelovi, na němž si myši pochutnaly

Vanda

Polská pověst o kněžně Vandě je v češtině k dispozici ve třech variantách. Nejobsáhlejší je varianta Leontiny Mašínové: příběh začíná tím, že se  u Visly usadil kmen Lechů po rozchodu s kmenem Čechů. Popisuje vládu knížete Kroka, který žil na Krakovském hradě. Po jeho smrti se ujal vlády starší syn Krok, ale mladší Lech mu záviděl a proto ho vylákal do lesa, kde ho zabil a rozčtvrtil. Ale pohřbené ostatky Kroka se prozradily tím, že na místě vyrostly lilie a Lech byl za bratrovraždu poslán do vyhnanství. Vlády se ujala mladičká Vanda, která se ale zaslíbila bohům a nemínila se provdat. Proto také odmítla nabídku německého rytíře Rytgara, který usoudil, že sňatkem  s Vandou přijde k vládě nad Krakovskem. Když odmítla, přitáhl s vojskem, ale  Vanda se chopila meče,  a když to vidělo jeho vojsko, uprchlo.  Rytgar zůstal na bojišti sám a probodl se mečem. A protože se zasvětila bohům, vrhla se Vanda do Visly.

Luisa Nováková  nazývá knížete Krak a odtud odvozuje i název Krakova.   Příběh rozdělila do několika samostatných kapitol. Příběh Vandy začíná rovnou jejím nástupem na trůn, podle Novákové  svedla  Vanda s německým rytířem bitvu, v níž padli všichni jeho vojáci, a proto se probodl. Vanda pak svolala představené rodů,  řekla jim, že mají získat muže do čela knížectví a pak se utopila ve Visle.

V knize polských pověstí, vydaných nakladatelstvím Argo je Vanda mladá žena již stárnoucího Kraka. Když kníže zahne při lovu, Vanda odmítne sdílet zvyk jít na hranici s mrtvým, aby nenutila k smrti další lidi. Pak ale přijde nabídka Rydygarova a v té chvíli se Vanda rozhodne pro smrt. Uspořádá hostinu na hradě a po ní v noci se vrhne do Visly

Téma: Volba varianty proměnlivé pověsti a hledání tématu, rozhodování mezi sebeobětováním, statečnosti, ohrožením mladé ženy zištnými nápadníky, bratrovraždou event. dalších možností, včetně srovnání Libuše a jejího řešení situace, kdy jako žena má problémy s vládnutím, a Vandy, která podobný problém řeší mnohem dramatičtější.

Prameny:

Leontina Mašínová: Ze slovanských legend a pověstí, Melantrich, Praha 1975

Luisa Nováková: Šlépěj královny Jadwigy, Blok, Třebíč 2009

O králi Popelovi, na němž si myši pochutnaly, přel, D. Müllerová, Argo, Praha 2011

        S Ukrajinou máme dost společného, nejen zkušenost s totalitou, ale i dvě stovky let soužití v Habsburské monarchii, když byla její součástí Halič, to jest západní část Ukrajiny (společně s východní částí Polska). Spojuje nás i pohoří Karpat, které jsou přirozeným sídlem zbojníků. Ukrajinské pověsti a pohádky vyšly česky po názvem Pomsta Oleksy Dovbuše. V druhé půli knihy je celý blok pověstí zbojnických, ale nejpopulárnějším ukrajinským zbojníkem, byl Oleksa.  Hrdina z titulu knihy je zbojník, vůdce zbojnického povstání v letech 1738 – 1745 v Zakarpatí. V knize najdete celkem šest příběhů o něm.

 Chudý Hucul a starý zbojník.

Poklad, který nashromáždil Oleksa Dovbuš a jeho horní chlapci po jeho smrti střežil  v jeskyni  stařičký zbojník, který rodině chudáka Hucula, v lese zraněného pádem stromu, poskytl dostatek peněz z pokladu.

Téma: Klasičtí zbojníci bohatým brali a chudým dávali, zde dokonce i posmrtně.

Pramen: Pomsta Oleksy Dovbuše

            Další knížka, obsahující pověsti z Ukrajiny, vyšla jako útlá knížečka v edici „nejkrásnějších příběhů“ nakladatelství Portál.

Dětský nájezd na Lvov

Roku 1624 vpadli Tataři na Halič a zajali jen nejsilnější Ukrajince, ostatní pobili,  ušetřili jen děti. Hejtman se zděsil a přivezl všechny děti do Lvova, tam se radní dlouze radili, co s nimi udělat. Nakonec se rozhodli vyvést je na náměstí a nabídnout místním rodinám, aby se jich ujaly. K překvapení radních měly okamžitě všechny děti domov.

Téma:  Solidarita, soucítění s postiženými dětmi a ochota jim poskytnout domov a novou rodinu.

Pramen: Jurij Vynnyčuk: Příběhy z Haliče

  

    Uralské pověsti a pohádky z Uralu, ale i texty na pomezí obou žánrů, obsahuje kniha o Tajemství Měděné hory. Kouzelné bytosti jsou nebezpečné, ale  obdarovávají dobré a trestají zlé.  Hlavní motivy tvoří nerostné bohatství Uralu měď, zlato a malachit, a lidé s nimi spojení -  nevolníci, většinou pracující v dolech nebo na rýžovištích, dělníci manufaktur, sedláci, kameník vyrábějící ozdobné předměty z malachitu. Jedna pověst vypráví o epizodě z Pugačevova povstání, které se odehrálo v 70. létech 18. století v oblasti řeky i pohoří Uralu.

Paní Měděné hory

Stěpan, zaměstnaný v dole na drahé kameny, se setká  v horách s krásnou dívkou, královnou Měděné hory, která má pověst nebezpečné bytosti. Královna po Stěpanovi vzkáže majiteli dolu, aby její poklady nechal na pokoji. Stěpan to vyřídí, ale majitel se rozzlobí a nechá Stěpana v dole připoutat okovy a donutí ho kutat. Královna se brzy objeví, osvobodí ho a nabídne mu, aby se s ní oženil. Ale Stěpan má ve vsi svou Nastěnku a zdvořile odmítne. Královna to přijme a dá mu do manželství velké bohatství. Stěpan prožije šťastný život, ale po čase se začne vracet na místa, kde se s královnou setkal a jednoho dne se už nevrátí – najdou ho mrtvého a když ho zvednou, vypadnou mu z ruky drahokamy, které se hned promění v prach.

Téma: Celoživotní okouzlení trvá, i když člověk dá přednost realitě.

Pramen: Tajemství  Měděné hory

             Obrátíme-li se ke kulturám na západ on nás, první, co je třeba připomenout, jsou Enšpíglovy příběhy, tradiční německá pověst, resp. cyklus pověstí svázaných jednou postavou. Vyšly poprvé česky už v roce 1576, v polovině 19. století J. K. Tyl přeložil a upravil Nestroyovu hru o Enšpíglovi a po něm napsal vlastní hru na tento námět ještě Jan Nepomuk Štěpánek. Východiskem pro tyto hry i pro novější zpracování byly knížky lidového čtení z přelomu 15. a 16. století. Příběh, od raného novověku oblíbený zejména v Německu, Nizozemí a Francii, byl několikrát zpracován česky pro děti.

       Nejvýznamnější z těchto zpracování je nepochybně Enšpígl Jiřího Koláře a Josef Hiršala. Knížka zachycuje celý Enšpíglův život, od křtu až po smrt a pohřeb, vše plné paradoxů a podivností či šprýmů. Zachycuje život středověké Evropy, různá řemesla, chování měšťanů, šlechticů i chudáků a umožňuje zabývat se v souvislosti s Enšpíglovými šprýmy i historickými momenty.

 

Enšpígl.

je  hlavně šprýmařem a většina jeho šprýmů je založena na doslovném splnění úkolů, které dostává: řezník mu řekne, aby si „vzal tuto krkovičku, aby si doma pochutnal“ a Enšpígl si ji vezme a odejde.  Ale jeho šprýmy jsou co do významu, vlivu na druhé a etiky velmi různorodé. Většinou bývá Enšpígl považován za společenského kritika a toho, kdo odhaluje negativní  charaktery a chování. Ale není to tak jednoduché.

Existují Enšpíglovy šprýmy spravedlivé, jako je Enšpígl a jednooká kuchařka. Byl sluhou na faře a farář mu slíbil, že bude jíst jako farská kuchařka Ta mu uložila, aby se  postaral o dvě kuřata na rožni, Enšpígl logicky usoudil, že jedno je pro faráře, druhé pro kuchařku, a aby se farář se nedopustil hříchu lži falešným slibem, jedno kuře snědl. Faráři se jeho vysvětlení líbilo. Také Enšpígl a hostinský tlučhuba patří do této kategorie. Enšpígl je v hospodě svědkem toho, jak se hostinský vysmívá třem kupcům, kteří se na cestě zdrželi kvůli střetnutí s vlkem  a vytahuje se na ně. Domluví se s kupci, uloví vlka, vycpe ho a v noci za přítomnosti tří kupců ho nastraží na hostinského, který se z pouhé vycpaniny  téměř zhroutí.

Některé šprýmy jsou nevinné a zábavné, jako Enšpígl pekařem, o tom jak pracoval u pekaře. Jednou ho pekař pověřil, aby pekl sám, Enšpígl se dotazoval, co má péct a pekař odsekl „samé tajtrlíky“.  Enšpígl to splnil, napekl různé panáčky. Pekař se rozzlobil a vyhnal ho s tím, že má zaplatit těsto a vzít si, co napekl. Enšpígl to udělal a tajtrlíky do hodiny prodal za podstatně vyšší cenu, než běžné pečivo. K zábavným šprýmům patří také Enšpígl dvorním šaškem. Byl  proslulý svými šprýmy a proto získal místo dvorního šaška u dánského krále. Ten ho chtěl odměnit, a řekl mu, aby si dal svého osla okovat těmi nejvzácnějšími podkovami, Enšpígl tedy nešel s oslem ke kováři, ale k  zlatníkovi. Cena podkov pobouřila dvorního pokladníka, který žaloval králi, ale ten se tím nakonec velmi pobavil a zaplatil. Enšpígl pak  u něj zůstal až do jeho smrti. Šprým mazaný a vtipný  najdeme v epizodě z Prahy Enšpígl na univerzitě. Odpovídá v ní na nesmyslné otázky, jako kolik dnů uplynulo od Adamova stvoření, kde je střed světa a podobně. Střílí si tu ze scholastických disputací.

Některé šprýmy jsou záchranné, v situacích, kdy je Enšpígl v úzkých, jako Enšpígl ve vlastní zemi. Enšpígl měl pod hrozbou smrti zákaz pobývat na lüneburském panství, ale přesto tudy projížděl. Dvakrát byl přistižen ale zachránil se šprýmem. Jeden z nich: oslovil sedláka, který potvrdil, že obdělává svou zem, Enšpígl od něj koupil za groš fůru země a zahrabal se do ní. Na vévodovy výhrůžky odpověděl, že je ve své zemi, vévoda to musel uznat a Enšpígl  rychle odjel z Lüneburgu.

Oprávněné jsou většinou i šprýmy jako pomsta, například Enšpígl kovářem. Kovář se s  Enšpíglem domluvil, že  udělá, co mu uloží, a sní, co mu dá k jídlu.  Po práci mu ale kovář nabídl k obědu hnůj. Enšpígl mlčky konstatoval, že ho vzal za slovo, jak on sám často lidem dělal, ale druhý den kováři skul všechny nástroje dohromady a zničil všechny hřeby a zmizel. Nechal jen svůj podpis – obrázek zrcadla a sovy.

Ale pro mnohé šprýmy platí to, co se píše v jedné z epizod: „přemýšlel, komu by pokazil svým čtveráctvím náladu“. V epizodě Enšpígl a noční stráž nejspíš z nudy vylákal v Norimberku noční strážce na most, z něhož odstranil pár prken, takže spadli i s brněním do řeky.

Některé šprýmy však jsou dokonce motivovány zištností. Enšpígl malířem: V Magdeburku Enšpígla hesenský lankrabě pověří vymalováním rytířského sálu. Enšpígl si sjedná dva „tovaryše“, všichni pobývají v rytířském sále a nic nedělají. Pak Enšpígl pozve  lankraběte, aby si dílo prohlédl, ale malbu „vidí“ jen spravedliví. Podvod odhalí až dvorní bláznice –  zde se zřetelně inspiroval Andersen pro Císařovy nové šaty.

Jsou i šprýmy samoúčelné -  Enšpígl a hrnčířka. Enšpígl je hostem u biskupa v Brémách a obveselí ho tím, že se domluví s hrnčířkou na trhu a zaplatí jí, aby na smluvené znamení roztloukla veškeré své zboží. Biskupa to rozveselí a vyplatí  Enšpíglovi smluvenou sázku.

Ale najde se i vyslovený podvod -  Enšpígl a žalobníci. Když byl Enšpígl malý, stěžovali si na něj rodičům lidé a on tvrdil, že neprávem. Aby prokázal zaujatost místních občanů, projížděl se s otcem městem na koni, a aby otec neviděl, různě se na lidi poškleboval a dráždil je a jejich reakci prohlašoval za nespravedlivou a předpojatou. Podváděl vlastního otce, aby zakryl svoje prohřešky. A najde se i šprým surový: Enšpígl a pes vypráví o tom, jak hospodská milovala svého psa a krmila ho královsky. Enšpígl mu během svého oběda ochotně dával pivo i maso, ale když šenkýřka řekla, že každý host, který jí, musí také zaplatit, zabil psa a chtěl za něj platit jeho kůží.

Pověsti o Enšpíglovi lze uplatnit jak ve výuce historie a zeměpisu podstatné části střední Evropy, tak v diskusích na etická témata při hledání postojů a hodnocení jednotlivých Enšpíglových počinů.

Téma spojující všechny epizody, ať už jsou to kterékoli, je srovnávání a posuzování etické roviny Enšpíglových šprýmků a hodnocení různých postojů k ostatním lidem.

Pramen: Jiří Kolář a Josef Hiršal: Enšpígl

        Bohatý fond pověstí má oblast Britských ostrovů, a to zejména proto, že se na nich vystřídali Keltové a Germáni i záhadní Piktové a zanechali zde své zřetelné stopy. Nejbohatším zdrojem jsou látky keltské, zejména irské. K nám se dostaly hlavně v 90. létech 20. století spolu k vlnou keltománie. Těchto látek se chopili výborní vypravěči, jako je Ir  Michael Scott  a z českých autorů Jan Vladislav.

    Kočičí zaklínání Michaela Scotta obsahuje historii Sídhe, Kouzelného nebo Dobrého lidu, tj. elfů a dalších kouzelných bytostí, které se musely po příchodu lidí stáhnout do svých Kouzelných pahorků. Tam Kouzelný lid žije, příležitostně vychází a stýká se s lidmi nebo výjimečně umožňuje vstup lidem, ale postupně vymírá. Brigid a Elfrann je příběh, v němž se  vesnická dívka Brigid  zamiluje do elfa Elfranna a následuje ho do Kouzelného pahorku, kde porodí syna. Elfové ho považují za naději do budoucnosti. Další příběh na to navazuje.

Poslední útočiště

Irskoamerická společnost chce  vybudovat továrnu  a odstranit kvůli tomu Kouzelný vrch.  Místní odmítají na tom pracovat. Najatí dělníci z města vrch likvidují, ale v noci je jejich tábor tajemným způsobem přemístěn, odkopaná část vrchu se zacelí a americký podnikatel se utopí. Na Kouzelném vrchu se pak s místními setká syn Brigid a Elfranna, ale je zřejmé, že Kouzelný lid se chýlí k svému konci.

Téma: Svět elfů pomalu vymírá, snaží se ho potlačit a zlikvidovat i developerská bezohlednost, ale  na to se odmítají podílet místní, a elfové mají stále ještě dost sil, aby se ubránili kouzly.

Pramen: Michael Scott: Kočičí zaklínání

         V knize jsou i další příběhy týkající se pokusů Kouzelného lidu zachránit svůj rod. Kočičí zaklínání obsahuje i příběhy pochmurné, jako je  Banshee, o víle, která zvěstuje smrt. Tulení žena je příběh známý z mnoha pohádek – bytost měnící zvířecí a lidskou podobu se stane ženou člověka. Obměňuje ho bytost z moře, které celý ostrov obklopuje a je tedy výrazným prvkem mnoha příběhů.  Ale jednají v nich také tajemné kočky, skřítci, mořská panna a další kouzelné bytosti, které se setkávají s lidmi a jsou pro ně nebezpeční.  Je to svět, který má svou historii a pravidla, tvoří jakousi ucelenou síť, a jen někteří smrtelníci, jako je například Nano Hayesová, která vystupuje v několika příbězích, dokáží s tímto světem komunikovat. Všichni vesničané ale mají svět elfů a ostatních bytostí v hluboké úctě. Barvitě vylíčený svět je plný tajemství, má kouzelnou atmosférou, obsahuje popisy a líčení přírody, krajiny a klimatu ostrova.

                Příběhy obyvatel severu a východu Skotska obsahuje kniha Stuarta McHardyho Hamlet a královna Piktů. Jsou to vyprávění kmene  Scoti, kteří přišli z Irska, jihozápadních  Britonů  a severních i východních Piktů. Název knize dal příběh zařazený na jejím konci a kombinující motivy Shakespearova Hamleta s historií dánského prince, který nezahynul, ale prožil velmi romantický a dobrodružný život. První oddíl knihy obsahuje několik pověstí, v nichž „za vším stojí Piktové, žijící v jakémsi podivném polosvětě mezi nebem a zemí.“

 Portské písně starého Gibbieho

Gibbie čeká v kůlně, až mu větrný mlýn semele obilí. Zahrabe se do slámy, takže ho není vidět. Je tak svědkem  celonočního tanečním večírku Piktů, kteří celou dobu tančí na jednu jedinou píseň. Tu pak Gibbie naučí svého syna a ten ji šíří dál.

Téma: Soužití lidí a kouzelných bytostí, vzájemné předávání kultury.

Pramen: Stuart McHardy. Hamlet a královna Piktů

          Jsou tu i příběhy z doby, kdy se do Skotska dostaly monolity s reliéfy, o jejichž vzniku a významu vyprávějí příběhy jako je  Panenský kámen, jehož hrdinka zkameněla, nebo  Princeznin kámen,  příběh z bojů Piktů s Vikingy.

        Ke keltským  oblastem patří i Bretaň, v severozápadním cípu Francie Český výbor pověstí z Bretaně vyšel pod názvem Potopené zrcadlo. Kniha obsahuje  příběhy  dost dramatické a zajímavé, ale zejména nabízí nejrůznější historické a zeměpisné i etnografické poznatky o velice svérázném regionu, někdy s dočista kuriózními motivy. Úvodní pověst Carnac, pole poseté kameny vypráví o tom, jak svatý Kornelius prchal před pomluvou, zlobou a mučením a zachránil se tím, že své římské pronásledovatele proměnil v menhiry, a ty proto stojí v sevřených řadách jako „vojáci svatého Kornelyho“. Menhiry v kombinaci s křesťanstvím, hrají hlavní roli v dalším příběhu.

 Kameny z Plouhineku.

V jednom statku pozvali na štědrovečerní večeři žebráka a pak ho nechali přespat ve chlévě. Tam vyslechl rozhovor osla a vola, kteří měli pro tuto noc dar řeči za to, že byli u Ježíška v Betlémě, když se narodil. Vyprávějí, že jednou za sto let se kameny z místního vřesoviště chodí napít k řece a v té době lze získat poklady ukryté pod nimi. Je možné to ve zdraví přežít, když máte u sebe určité byliny, a poklad se vám nezmění v prach, když nevydáte duši křesťana. Žebrák se samozřejmě rozhodl poklad získat a pokusil se obětovat Bernéze, který právě tesal do jednoho z kamenů křesťanské znamení. Jenže vše dopadlo jinak, kámen označený křesťanským znamením Bernéze ochránil, kdežto žebráka, který chtěl obětovat křesťana, menhiry rozdrtily.

Téma: Spojuje se tu křesťanský zásah v prospěch hrdiny s kouzly z období pohanského.

Pramen:  Potopené zrcadlo

        Prazvláštní jsou i bretaňská strašidla a zjevení. Jsou to duše zemřelých, které se mohou vrátit domů o svátku Všech svatých, ale kdo své mrtvé nectí, doplatí na to životem. Děsivým duchem je paní Mor, která roznáší nemoc, vyhýbá se kostelům a kaplím, ale usadí se na hřbitově, z něhož podniká výpady všemi směry, dokud jej úplně nezaplní mrtvými těly. Je zde řada příběhů a složitých pravidel styku živých s mrtvými, přičemž hlavními pomocníky a rádci nejsou místní čarodějnice, ale kněží.   

Keris – legenda o potopeném městě Is

Bohatí obyvatelé města Is chtěli mít kolem sebe jen krásu a bohatství, proto byli z města vyhnáni všichni žebráci. Zlá a zhýralá princezna jednoho dne podlehla mocnému princi, ale byl to ďábel, a zatímco princezna tančila a hýřila, vzal jí klíče od hrází, chránících město, odemkl je a město zaplavil. Zachránil se jen král a svatý Korentin. -  Až do Velké francouzské revoluce se vždy jednou za rok konala na lodi nad někdejším městem Is mše.

Téma.  Nadutost, snobství a bezohlednost bohatých k chudým je živnou půdou pro všechny projevy zla – město skončila, jak si zasloužilo.

Pramen:  Potopené zrcadlo

       Zajímavostí bretaňských  pověstí  je Hřbitov provazníků - malomocní byli ve středověku nuceni žít v izolovaných osadách a nesměli provozovat žádné jiné řemeslo, než provaznické. Měli potomky a provaznické řemeslo přetrvávalo i po létech, kdy už nemoc vymizela, ale osady zůstávaly stále stejné.

Mezi keltské kultury patří i velšská, u nás dosud málo známá.

Čarovná harfa

Vesničan Tudor ap Rhys byl jednou sám doma a tak si zazpíval, jeho žena se jeho zpěvu posmívala. Během zpěvu kdosi zaklepal, přišla skupina poutníků, zřejmě unavených po přechodu hor. Tudor je pohostil, jak mohl, snesl na stůl všechno co našel. Poutníci ocenili jeho zpěv a  na rozloučenou mu  dali harfu. Byla kouzelná, hrála sama od sebe a kdo ji slyšel, musel tancovat. Tudor se tím proslavil. Ale jednou přišel člověk, který jeho hru zpochybňoval, vyjadřoval se o ní jízlivě. Tudor začal hrát a návštěvník musel tancovat. Padnul vyčerpáním, ale harfa přestala hrát – sladký hlas řekl Tudorovi, že nebyla určena k tomu, aby hrála navzdory.

Téma:  Hudba je hodnota pozitivní, má vytvářet dobrou náladu, navazovat přátelské vztahy, ne trestat, a to ani v případu, že si někdo trest zaslouží.

Pramen:  Věra Borská: Pohádky a legendy z Walesu

       Pověsti nabízí v českých překladech či převyprávěních i Asie. Jedním z velmi bohatých pramenů látek pro dramatiku jsou  Rozsudky soudce Óoky Věny Hrdličkové[1].Námětem je soudcova inteligence, bystrost, schopnost předvídat reakce druhých a řešení soudních případů ne  násilím,  trestem a autoritou. Soudce Óoka je historickou postavou,  žil v Japonsku v 17. - 18. století. V dramatické výchově Óokovy případy  se dají uplatnit zejména v podobě strukturovaného dramatu, neboť většinou nabízejí téma pro rozhodování, ale v neposlední řadě i v lekcích, jejichž cílem je seznamování s Japonskem, jeho minulostí a kulturou.[2]

Óoka a kapsáři

V době, kdy Óoka působil v Edu, rozmohly se v městě kapesní krádeže a Óokovi nepřátelé toho využili, aby na soudce poštvali šóguna. Ten si  Óoku předvolal a uložil mu, aby bezodkladně problém vyřešil, jinak přijde o hlavu. Óoka dlouho přemýšlel, až na to přišel: nechal vyvěsit vyhlášku, že kapsáři, kteří se soudu přihlásí v určitý den a hodinu a zaplatí tři měďáky, dostanou úřední povolení vykonávat své řemeslo. Kdo bude přistižen bez povolení, bude okamžitě popraven. Cechmistr kapsářů okamžitě svolal shromáždění, na němž se řešilo, jak se zachovat. Po dlouhé debatě cechmistr rozhodl, že na soud půjdou, všichni bez výjimky. V určenou dobu soudní úředníci všechny zapsali, vyinkasovali měďáky a nechali je podepsat, že budou u sebe nosit povolení. A pak vešli úředníci a nesli velké červené dřevěné desky, které si měli zavěsit na krk, aby mohli krást. Všichni kapsáři okamžitě opustili Edo.

Téma: Soudce Óoka řeší všechny případy nekonvenčně, chytrostí, nenapadnutelnou lstí a dosahuje tak skvělých výsledků ne silou, ale rozumem.

Pramen: Věna Hrdličková: Rozsudky o soudce Óoky

 

Příliš drahá nosítka

K soudci Óokovi přiběhli dva muži domáhající se okamžitého přijetí.  Uhlíř Jotaro vyprávěl, jak v lese poblíž svého milíře našel stařečka, který se mu svěřil, že ho do lesa jako nepotřebného odvezl jeho syn, blahobytný obchodník Tokubei. Než dal soudce slovo Tokubeiovi, poslal pro jeho patnáctiletého syna a v jeho přítomnosti rozhodl, že starého otce může opět odvézt do lesa, ale musí pro tento účel nechat vyrobit drahá a pohodlná nosítka, která se v rodině i v budoucnosti využijí. Toho se okamžitě chytil Tokubeiův syn,  Tokubei  pochopil a  přislíbil, že se o otce postará.

Téma: I mladí nebo mladší jednou zestárnou a budou potřebovat pomoc svých blízkých.  Ale příběh lze uchopit i z jiného hlediska – Tokubei se odvolává na zákony, uhlíř projevuje lidskost –  jsou zákony návodem, jak žít a co dělat?  A mají platit dál, i když jsou v rozporu s potřebami života, když jsou výtvorem lidským a lze je  změnit?

Pramen:  Věna Hrdličková: Rozsudky soudce Óoky

 

Ruské byliny jsou specifický žánr se specifickými hrdiny, jsou to svým způsobem pověsti, ale také tak trochu hrdinská epika.

 

Tři cesty Ilji Muromce

Zestárlý Ilja jezdí po Rusi a jednoho dne dojede na rozcestí tří cest - uprostřed je kámen a na něm stojí, že cesta vpravo znamená přijít o hlavu, vlevo zbohatnutí, prostřední svatbu. Ilja už nemá žádné potřeby, je smířen s koncem a vydá se vpravo. Přepadnou ho lupiči, Ilja je přemůže, na kámen pak napíše, že o hlavu nepřišel. Vydá se prostřední cestou, uvítá ho krásná královna, zve ho na lože, ale on na ně hodí ji, lože se překlopí do sklepa. Ilja pak z podzemí vysvobodí čtyřicet králů a čtyřicet bohatýrů a královně srazí hlavu. Na kámen zase napíše, že se neoženil. Vydá se poslední cestou, odvalí mohutný kámen, nalezne poklad, ale dá za něj postavit v Kyjevě tři chrámy - na kámen napíše, že nezbohatl.

Témata: Otázka rozhodování se mezi různými cestami, žebříček hodnot, co je v životě nejdůležitější, čemu v které situaci dát přednost. Ani v stáří nerezignuje Ilja Muromec před překážkami, stále se učí - nové zkušenosti získává člověk po celý život a to vlastním uvažováním, ne slepým podřízením.

Prameny:

Irina Karnauchovová: Ruští bohatýři, přel.Z.Psůtková, Albatros 1984

Helena Križanová – Brindzová: Bohatýrské byliny, přel. M.Vodičková,  Práce, 1986

Jan Vladislav: Příběhy třinácti bohatýrů, SNDK 1962

 

[1] Je to rzšířené vydání dřívějších Případů soudce Óoky

[2] Viz Projekty dramatické výchovy pro starší školní věk, Portál 2013

Mytologie a rytířství

Mytologie a rytířství evamachkova Po, 11/26/2018 - 11:22

 

    Díky Eduardu Petiškovi a jeho po víc než půl století vydávané knize Starých řeckých bájí a pověstí, a do jisté míry i vlivem někdejší tradice výuky staré řečtiny na gymnáziích, se docela dobře vyznáme v řecké mytologii. Souvisí to také s tím, že řečtí bohové měli velmi lidské vlastnosti a zájmy a proto v jejich příbězích nacházíme témata, která se nás bezprostředně dotýkají. Ale není to jediná mytologie, která je schopna nás oslovit současnou mládež: Mezopotámie, Egypt, Starý zákon či Indie, Čína patří k těm, které jsou v češtině dostupné, a lze v nich také najít, i když ne v té šíři a množství, látky pro naši dobu.   Starším dětem a dospívajícím mohou nabídnout širší rozhled po kulturách Evropy a Asie, jinak řečeno „starého světa“.

Mnohé z příběhů jsou ovšem poměrně náročné pro realizaci v dramatické výchově. Bývají rozsáhlé a vyžadují často dost vysvětlování o reáliích doby a historických souvislostech, a ty má učitel, který lekce vede, znát. Proto zde uvádím jen  několik příkladů jako ukázku a odkazuji na Příběhy dávných časů, které základní informace obsahují a uvádějí i další látky a náměty. A konečně u některých kultur je třeba se vypořádat se jmény a názvy, často dlouhými i krkolomným a pro práci si je poněkud zjednodušit.

V úvodu tři velké postavy starověkých mytologií.

 

Epos o Gilgamešovi

Nejstarší, sumerská verze příběhu pochází z doby kolem r. 2500 př. n. l. Hrdina příběhu, král městského státu Uruku, byl pravděpodobně historickou osobností a  žil asi ve 26. století př.n.l. Hradby města Uruku, které se v eposu zmiňují, archeologové našli. Hlavní osu příběhu tvoří Gilgamešovo hledání nesmrtelnosti, když se nemůže vyrovnat se smrtí blízkého přítele. Hledání je marné, protože nesmrtelnost vyhrazena pouze bohům.

Témata: Přátelství a spolupráce, poznání smrti blízkého člověka a vyrovnávání se s ní, hledání nesmrtelnosti, její nalézání v díle, které přetrvá člověka.

Prameny: Lubor Matouš: Mýty staré Mezopotámie, Vojtěch Zamarovský: Gilgameš, Jiří Tomek: Bohové a faraóni

 

Sinuhet

Vlastní životopis egyptského dvořana, který  uprchnul  z Egypta obavy následků vraždy faraona.  Prodělal náročné období hledání  nové existence, stal se dokonce králem v malé zemi na území dnešního Izraele, vždy ochotně pomáhal všem obchodníkům z Egypta. Prožije bohatý život v cizině, prokázal schopnost zvládat i obtížné situace a vypořádat se se svým vlastním životem a  na konci života se vrátil dom a byl vřele uvítán.

Téma: Zbrklý útěk, strach se vrátit, nejistota, stesk po domově, ale schopnost překonat překážky, obstát v životě. Příběh opatřil v starém Egyptě ke školní četbě jako příklad pro mládež.

Prameny: Sinuhet – překlad s komentářem, Vojtěch Zamarovský: Sinuhet – převyprávění + historické reálie

 

Krišna

 V Bradžsku vládne krutý král Kansa, jemuž je určena věštba, že ho zabije osmé dítě páru, který má právě svatbu. Kansa pak nechá zabíjet všechny jejich děti, zachránit se podaří až sedmého Balarámu a osmého Krišnua. Krišna vyrůstá v cizí rodině, u pastýře Nandy a jeho ženy Jašódy. Kansa za ním neustále posílá různé zloduchy v přestrojení, ale Krišna je všechny odhalí a zlikviduje. Popudí boha Indru, ale  ten   pochopí, že Krišna je výjimečný a jde se mu poklonit. Když nastane čas zabít Kansu, Krišna s Balarámou se vypraví do města i s dalšími lidmi. Kansa se třese hrůzou, ale vyhlásí souboj, a  Krišna a Balarámou  v boji zvítězí a Kansu zabijí.

 Téma Krišna patří ke  klíčovým postavám indické mytologie jako jedno z nejdůležitějších vtělení Višnua a jeho postoje a jednání, jeho mimořádná osobnost,  tvoří téma příběhu.

Pramen: Vladimír Miltner: Mahábhárata aneb Velký boj, Příběhy bájné Indie, Jana Martínková: O zlatém vejci, Brahmovi a vesmírných světech

Mezi starořeckými mýty najdeme příběhy o dlouhých a strastiplných námořních cestách. Řekové žijící na ostrovech a poloostrovech se přirozenou cestou stávali i mořeplavci, a to v době, kdy neexistovaly prostředky navigace, sextanty a kompasy,  kdy  dokonce nebyly ani majáky.  Nejslavnější  je Homérova Odyssea, patří však k nim i Argonauti a  Aeneida. Cesty starých Řeků  trvaly celá léta, neboť si počasí s jejich loděmi neomezeně hrálo.  Vcelku by tyto eposy vydaly na dlouhodobý projekt, ale lze z nich vybírat jen některé epizody  nebo se omezit na základní dějový rámec.

Argonauti

Příběh dobrodružného  putování početné skupiny řeckých hrdinů v čele s Iasonem za Zlatým rounem. Propluli (s řadou zastávek) podél severního pobřeží Malé Asie do Kolchidy (dnešní Gruzie), jejíž král Zlaté rouno vlastnil. Z lásky k Iasonovi králova dcera Medea otce zradila, Argonautům kouzly pomohla  získat Zlaté rouno a pak s nimi uprchla do Řecka. Druhá část příběhu se odehrává již v Řecku. Iason Medeu opustil kvůli jiné ženě a ona se mu pomstila tím, že zavraždila jejich společné děti (viz Euripidova Medea):.

Témata: Společenství hrdinů, jejich vzájemná pomoc; morální dilema Medey, která se rozhoduje mezi otcem a milencem a pro milence otce zrazuje; její oběť je nakonec marná – manžel si najde jinou ženu, Medei zazlívá, co udělala, i když to bylo kvůli němu. Součástí látky může být starověká plavba bez navigace a  starověký  zeměpis.   -   

Prameny:  Eduard Petiška: Staré řecké báje  Rudolf Mertlík: Starověké báje a pověsti, Apollónios Rhódský: Argonautika.

 

Aeneis

Aeneas opouští Tróju po jejím dobytí Řeky a vydává se na dlouholetou plavbu, aby pro sebe i ostatní našel novou vlast. Spolu s dalšími účastníky prožívá řadu komplikací a zdržení, na jistou dobu zakotví v Kartágu a Aeneas žije s tamní královnou Dido, ale  pak se znovu vydají na cestu. Až na jejím konci  dorazí do Latia, kde v ústí Tibery založí Řím (jedna ze dvou verzí o založení Říma).

Témata: Odpovědnost za nalezení domova a stabilizaci životních podmínek skupiny, která válkou přišla o vlast, téma opuštění původního domova a migrace.

Pramen: Vojtěch Zamarovský: Aeneas

          

           Mytologie nabízejí i kratší příběhy, jako je  tento egyptský.

Výřečný venkovan

Drobný rolník Chunanup se vydá se zbožím do města na trh, cestou ho o všechno připraví bohatý sedlák Nejtemnacht. Venkovan se dovolává spravedlnosti u královského správce Rensiho, ten však nemá čas a jeho podřízení rozhodnou ve prospěch Nejtemnachta. Ale venkovan se nedá, mluví a mluví na svou obhajobu. Rensi s jeho výmluvností seznámí krále a nechává pak jeho řeč zapisovat pro královo potěšení. Teprve když venkovan vyjádří touhu raději zemřít, Rensi z králova příkazu rozhodne, že všechen Nejtemnachtův majetek připadne Chunanupovi a sedlák se stane obyčejným rolníkem na Chunanupových dosavadních polích.

Téma: Pro spravedlnost je třeba něco udělat, odměna přichází  za vytrvalost i za obdivuhodnou dovednost.

Pramen: Jiří Tomek: Faraóni a kouzelníci a Příběhy faraónů

              Bohatým zdrojem příběhů o lásce jsou Proměny Publia Ovidia Naso, které jsou ostatně  bohatým  ramenem i  mnoha jiných  námětů. V naprosté většině obsahují témata věčná a stále aktuální, například příběhy Narkissos a Écho, Perseus a Andromeda nebo Pýramos a Thisbé. Patří k nim i příběhy lásek neopětovaných a necitlivě vymáhaných, které v moderní době označujeme jako „stalking“.[1]

Apollón a Dafné

Apollón dal Érotovi dar – člověk, který je zasažen jeho šípem, propadne lásce. Éros prvním šípem zasáhl právě Apollona, a ten se zamiloval do nymfy Dafné. Ale ona jeho lásku nesdílela, naopak ji jeho naléhání natolik obtěžovalo, že požádala svého otce, boha vodních toků, aby jí pomohl. Ten ji proměnil ve vavřín a zoufalý Apollón objal strom, v němž cílil ještě bušení dívčina srdce. Rozhodl se, že aspoň jeho listy bude nosit navždy.

Téma: City nelze vynutit a jsou-li vynucovány a milovaná bytost pronásledována, vede to jen k neštěstí a únik může být velmi bolestný.

Prameny: Publius Ovidius Naso: Proměny  nebo Vladimír Hulpach: Bájné dvojice z Proměn

Ke klasickým a dobře známým příběhům z řecké mytologie patří i další, které převyprávěli Petiška, Mertlík i Hulpach.

 Filemón a Baukis

 Jednou putovali  Zeus a Hermés po zemi a v jedné osadě nenašli nocleh v žádném z bohatých domů, pohostili je a ubytovali až na kopci žijící chudí staří manželé  Filemón a Baukis. Bohové pak potrestali v údolí žijící netečné a nepohostinné bohatším, že zaplavili údolí vodou a   chatrč Filemóna a Baukidy přeměnili v  palác a nabídli jim splnit přání – přáli si, aby nepřežili jeden druhého a bozi jim to splnili.

Téma: Opravdová láska, spočívající v pevném soužití, se pojí s ochotou  pomáhat druhým.

Pramen: Vladimír Hulpach: Bájné dvojice z Proměn

Vždy aktuální jsou vztahy mezi dospívajícími a rodiči.

Epafos a Faëthon

Faëthonovými rodiči byli bůh slunce Hélios a víla Klymené, provdaná za pozemského krále. Faëthona ostatní chlapci, zejména jeho přítel Epafos, dráždili posměšky, že si otcovství Héliovo jeho matka vymyslela. Faëthon si proto na matce vymohl, aby mu zprostředkovala setkání s Héliem. Otec ho vřele přivítal a slíbil, že mu splní jakékoli přání, ale vyděsil se, když Faëthon žádal, aby směl jeden den řídit sluneční vůz po obloze. Hélios se radil s čtyřmi ročními obdobími, co má dělat, každý z nich radil něco jiného a Héliovi se syna od jeho nápadu odvrátit nepodařilo. Moc neposlouchal otcovy rady a řídil koně nezkušeně, ti to poznali a využili nečekanou svobodu. K zděšení bohů zamířili příliš nízko a slunce spálilo zemi, lidé v Africe zčernali a vytvořily se pouště. Zoufalí bozi probudili Jupitera, a protože Neptun neměl vodu k hašení, musel Jupiter srazit šíleného jezdce bleskem, jehož pohřbila  zoufalá matka.

 Věčné téma vzpoury dospívajících proti rodičům, vyprovokované zlomyslností vrstevníků, a neblahé následky lehkomyslnosti adolescenta.

Prameny:  Věra Adlová, Proměny lásky, Publius Ovidius Naso: Proměny, Rudolf  Mertlík: Starořecké báje a pověsti

 

Bohatý zdroj látek  najít v hinduistické mytologii. Příběhem lásky je především epos Rámájána, převyprávěný pro děti a mládež Hanou Preinhalterovou pod názvem O statečném Rámovi a věrné Sítě - klasický indický příběh manželské věrnosti i v obtížných podmínkách, vyprávějící o osvobození unesené ženy a porážce uchvatitelů za pomoci krále opic Hanumana. Četné příběhy lásky a manželství nabízí i druhý a podstatně rozsáhlejší epos Mahábhárata. Spletitý a v originále neobyčejně rozsáhlý příběh  o bratrovražedném boji mezi Pánduovci a Kuruovci pro práci v hodinách dramatiky není schůdný, ale   lze z něj vybírat vložené příběhy, jako je výše uvedený příběh Krišny, nebo dva další o ženských postavách.

 

Sávitrí

Příběh   princezny, která  si sama najde ženicha Satjavanta, který žije  se  svým lepým otcem v lesní poustevně, králem bez trůnu. Světec předpoví, že Satjavant do roka zemře, Sávitrí si ho přesto vezme. V určený den jde Sávitrí se Satjavantem do lesa, a ten v lese náhle onemocní a zemře.  Sávitrí  spatří boha smrti Jamu, který odnáší duši Satjavntovu,  následuje ho. Jama ji posílá zpět, ale ona se nedá odradit, vysvětluje mu svou dharmu. Jama jí splní přání, s výjimkou oživení manžela – Sávitrí si přeje, aby tchánovi vrátil zrak. Jama ji posílá domů, ale ona v cestě pokračuje. Druhé přání – vrátit tchánovi království, stále se nedá odehnat, Jama jí splní třetí přání – její otec je bez potomků, nechť má sto synů. Čtvrté přání – kromě života manžela: nechť máme já a Satjavant  sto synů. Páté přání – již bez výhrad: ať ožije Satjavant, aby předchozí slib byl pravdivý. Uspokojila Jamu slovy plnými dharmy. Sávitrí se vrátí k mrtvole svého muže a on ožije. Mezitím tchán opět vidí, další den přijde zpráva, že se mu vrací království, pak se naplní i sto synů jejího otce.

Tématem je oddanost Sávitrí, spojená se schopností pro zachraňovaného něco konkrétního udělat a obětovat se především pro druhé.

Pramen:  Vladimír Miltner: Příběhy bájné Indie

 

Šakuntala

Příběh, jehož některé motivy se objevují v evropských pohádkách. Král Dušjanta se na lovu dostane do poustevny kajícníka Kanvy a zamiluje se do jeho schovanky Šakuntaly, která je dcerou božského žrece Višvámitry a nebeské víly Ménaky. Král se s Šakuntalou ožení jedním z osmi uznávaných způsobů sňatků, a to po způsobu polobohů gandharvů, tj. vyspí se s ní.  Po několika dnech je odvolán zpátky do paláce a dá Šakluntale prsten jako zásnubní dar. Krátce na to poustevnu navštíví popudlivý a ješitný žrec Durvásas, který Šakuntalu prokleje, protože si ho hned nevšimla. Brzy nato Šakuntala zjistí, že je těhotná a se souhlasem Kanvy se vypraví za králem. Cestou ztratila jeho prsten, král ji nepoznal a odmítl ji jako vyděračku. V těžké chvíli Šakuntalu odnesla do bezpečí její matka, víla Ménaka. Teprve pak se najde prsten, který spolkla ryba, když se dívka koupala, a král se na ni rozpomene.  Po čase je  Dušjanta povolán králem bohů Indrou, aby mu pomohl v boji proti démonům. Při zpáteční cestě na zem se  zastaví v horách u žrece Maríči a setká se tam se malým chlapcem Bharatou, vše nasvědčuje tomu, že je to jeho syn. Dušjanta si odvede ženu i syna.

Téma  lze hledat v lásce Šakuntaly, která je schopna překonat překážky.

Pramen: Vladimír Miltner: Mahábhárata, aneb Velký boj, 1 část

          Zvláštní kapitolu mezi starověkými látkami  tvoří Starý zákon, východisko jak křesťanství, tak islámu a judaismu. V evropské kultuře má zásadní význam pro každého, bez ohledu na vyznání a víru, protože křesťanství tvoří základ naší kultury a civilizace, etiky a práva. Jeho příběhy tvoří součást našeho povědomí i v případě, že jsme Starý zákon nečetli nebo ho je letmo prošli, neboť tvoří i řádu úsloví a metafor běžně užívaných, jimž  by měl každý dobře rozumět.

           Během 90. let vyšlo několik „biblí pro děti“, obsahujících  výběr příběhů.  Bylo by zbytečné sahat po nich, když máme v české literatuře dílo již klasické - Biblické příběhy Ivana Olbrachta. 1. vydání vyšlo v roce 1939, ve SNDK byly Biblické příběhy vytištěny  poprvé 1958, ale  knihy byly uloženy ve skladech a prodávány až o několik let později, v souvislosti s politickým a ideologickým uvolněním šedesátých let. Olbrachtova kniha obsahuje celkem 30 příběhů, velmi věrně sledujících vyprávění Bible, ale spojující příběhy  z různých oddílů biblického textu v jeden celek. Olbrachtův jazyk je  stylizovaný, s archaickými prvky, blízký jazyku Bible. Dalším literárně hodnotným převyprávěním jsou Příběhy z Bible  vydané v r. 1991. Autorem příběhů ze Starého zákona je Leo Pavlát, ředitel Židovského muzea, novinář, spisovatel, diplomat, příběh Nového zákona převyprávěla Zuzana Holasová, redaktorka Albatrosu. Kniha obsahuje  32 příběhů ze  Starého zákona  a 12 kapitol z Nového zákona. Také Eduard Petiška Příbězích, na které svítilo slunce (resp. Příbězích ze starého Izraele) převyprávěl  14 příběhů.  Na rozdíl od Olbrachta beletrizuje, takže  někde vnáší vlastní prvky, např. do Noemovy archy se vnutí i Lež a Kletba. Od Olbrachta se  liší  některými drobnými detaily a jazykem.

Několik málo příkladů.

Kain a Ábel

Příběh synů  Adama a Evy,  zemědělce Kaina a pastevce Ábela.  Oba přinesli Hospodinu obětní dar,  Kain plodiny země, Ábel  z  prvorozených ovcí. Hospodin  shlédl jen na Ábelovu oběť, Kain se rozhněval a zabil Ábela. Hospodin ho proklel a vyhnal ze země, bude psancem na zemi, poznamenal ho, aby ho nikdo nemohl  zabít.

Téma:  Ivan Olbracht komentuje Hospodinovo rozhodnutí, že Kaina nesmí nikdo zabít: „Neboť nešlechetný po všechny své dny sám bolestí se trápí, skrývá se před mstitelem a zvuk strachu jeho jest v jeho uších i v čas pokoje… A jeho hrůza… doléhá na něho stále silněji“

Pramen:  Ivan Olbracht: Biblické příběhy

Sodoma a Gomora

Obě bohatá města se vyznačovala tím, že jejich obyvatelé žili v přepychu, byli pyšní, bezcitní, poživační. Hospodin se s dvěma anděly vydal na cestu a zastavil se u Arama (Abraháma) v jeho stanu. Slíbil mu, že města nezničí, jestliže v nich najde aspoň deset spravedlivých. Andělé se do města vydali, přijal a ubytoval je Abrhámův synovec Lot, všichni ostatní obyvatelé chtěli na oba pocestné zaútočit a zachovali se nepřátelsky i k Lotovi, kterého považovali za cizáka. Hosté pak řekli Lotovi, aby s celou rodinou odešel. Druhý den Hospodin na města dštil oheň a síru, Lotova rodina doputovala do sousedního městečka, ale jeho žena se obrátila,  a když spatřila hořící města, proměnila se v solný sloup.

Petiška  rozvádí chování Sodomských k příchozím, krátí naopak situace jednání Hospodina s Abrahámem  i odchod Lotovy rodiny ze Sodomy.

Jádrem tématu může být  buď životní styl založený na hedonistickém užívání příjemných stránek života (Olbracht), anebo xenofobie a šikana cizích osob (Petiška).

Prameny: Ivan Olbracht: Biblické příběhy, Eduard Petiška: Příběhy, na které svítilo slunce

 

Příběh Josefův

Téměř román o řadě epizod a lze jej uplatnit vcelku, anebo z něj vybrat některé části se samostatnými tématy. Jákob měl celkem 12 synů, nejvíce miloval předposledního Josefa a nejmladšího Benjamina. Josef uměl vykládat sny a podle toho, co se mu zdálo, bylo předurčeno, že jednou ovládne bratry. Ti ho proto nenáviděli a prodali ho do Egypta jako otroka. V Egyptě sloužil Josef v domě Pětiarový, jehož žena se ho pokusila  svést, a když neuspěla, obvinila ho z pokusu o znásilnění. Putovat dá Josefa vsadit do vězení, Josef se osvědčí jako vykladač snů a předpovídá faraónovi sedm let úrodných a sedm hladových,  stane se správcem státních zásob. V této pozici ho navštíví jeho deset starších bratrů, aby nakoupili potraviny pro  svou rodinu. Josef se jim nedá poznat a vystavuje je zkouškám a až  poté, co přivedli nejmladšího Benjamina, se jim prohlásí. Nakonec do Egypta přijde i Jákob.

Závažná témata nabízí zejména první epizoda a závěr příběhu. Opět je tu problém sourozeneckých vztahů vyvolaný tím, že otec preferuje Josefa a do značné míry i Benjamina. Jednání bratrů nakonec uvádí Josefa do dilematu – pomstít se, nebo odpustit;  odpouští, ale toto odpuštění není nijak jednoduché.

Prameny: Ivan Olbracht: Biblické příběhy, Leo  Pavlát – Zuzana Holasová: Příběhy z Bible

 

Král David

Klíčová osoba biblických dějin. Po vítězství nad Filištínskými, jehož byl strůjcem, stal se David oblíbencem krále Saula, ale protože byl u lidu mimořádně oblíbený, Saul na něj začal žárlit. Pokusil se ho zničit zdánlivě nesplnitelným úkolem, ale to se mu nepodařilo. David se oženil se Saulovou dcerou a dlouhou dobu se před králem skrýval, později se usmířili. Když král Saul i jeho tři synové padli v boji, stal se králem David, který porazil všechny nepřátele Izraele. David se ale dopustil hříchu, zamiloval se do Betsabé, ženy Uriášovy. Aby ji získal, nechal Uriáše poslat do boje na jistou smrt. Hospodin ho pak potrestal tím, že nechal zemřít syna, kterého měl s Betsabé. Ale tím hněv Hospodinův nebyl usmířen – z dřívějších manželství měl David další syny, třetí Absolón, sebestředný sobec, zvraždil nejstaršího Amnona. David mu odpustil, ale Absolón toho zneužíval, proto ho David zavrhl. Když ho později vzal na milost, Absolón se zmocnil vlády a Davida vyhnal. V boji nakonec zvítězil David a jeho přívrženci a Absolóna proti přímému příkazu Davidovu zabili. David vládl čtyřicet let, a když jako sedmdesátiletý zemřel, vlády se ujal Betsabin syn Šalamoun.

Příběh nabízí četná témata, jejichž osu tvoří osud výjimečného jedince, který budí nejen obdiv a lásku, ale také závist a nenávist konkurentů. Sám je schopen odpuštění, ale setkává se s nevděčností a zradou. Láska k ženě ho však dovede k nečestnému jednání, za něž je pak trestán na svých dětech. Ač má mnoho zásluh a předností, Hospodin jeho jediný vážný prohřešek  bez trestu nenechá,  za vše se musí platit.

Prameny: Ivan Olbracht: Biblické příběhy, Leo  Pavlát – Zuzana Holasová: Příběhy z Bible

 

Královna Ester

Příběh  se odehrává mezi Židy rozptýlenými v království perském, v městě Súzách.  Ester žije u svého strýce a pěstouna Mardochea (Mordokaje). Pro její krásu si ji zvolí za manželku perský král Asverus či Achašvéroš (zřejmě Xerxes), aniž si uvědomuje její původ. Pěstoun ji chodí pravidelně navštěvovat a jednou vyslechne dva komorníky, kteří chtějí krále zavraždit. Prostřednictvím Ester krále varuje a zachrání mu život. Králův vezír Aman (Haman) chce vyhladit všechny  Židy v zemi,  zvlášť zaujatý je proti Mardocheovi, pro nějž nechá postavit šibenici. Ester uspřádá tři hostiny pro krále a Amana, mezitím král zjistí, že Mardocheus nebyl za záchranu jeho života odměněn. Aman sám se vyjádří, jak se má naložit s mužem, kterého chce král poctít, je pak zaskočen poctou tomu, koho chtěl zničit. Ester vysloví  přání, které jí král chce splnit – aby byli zachráněni Židé v říši. Král nechá pověsit Amana na připravenou šibenici, Esteřin lid je zachráněn a na oslavu této záchrany se slaví židovský svátek púrim.

Příběh lze spojit s tématem intrikánství, xenofobie, zpupnosti dvořana a statečnosti dívky, která chce zachránit své lidi, ač sama dost riskuje. S moderními dějinami lze spojit onu přípravu rozsáhlého pogromu na Židy žijící už tehdy v diaspoře.

Prameny: Ivan Olbracht: Biblické příběhy, Leo  Pavlát – Zuzana Holasová: Příběhy z Bible

              Z kultur Západní Indie a Dálného východu se vybírá dost obtížně pro odlehlost jejich filozofií i literárních postupů, bylo by však škoda  nezmínit se o nich.  Mezi mytologickými příběhy Vietnamu najdeme zvláštní příběh nazvaný Jak vznikly různé národy. Začíná potopou, kterou přežily jen dvě děti, sourozenci Mai a její mladší bratr O. Jak dospívali, pochopili, že nemohu žít v jedné chýši, ale přesto se vždy probudili společně. Způsobil to Nebeský císař, který je donutil, aby spolu plodili děti a zachránili tak lidstvo. Když jejich početné děti vyrostly, rozešly se do světa a založily různé národy.

  Dost bohatá je čínská mytologie. Kniha Příběhy dračích císařů obsahuje několik desítek příběhů, ale styl, jímž je psána,  není příliš inspirativní pro dramatiku, chybí v něm jednání konkrétních osob „tady a teď“, což znamená, že pro uplatnění v dramatické výchově by vyžadovaly  radikální  zásahy, a hlavně  tvořivý, velmi samostatný  přepis.

Deset sluncí a Střelec I

Kdysi bylo deset sluncí - bratrů, kteří vycházeli jeden po druhém, každý den jeden. Vykoupaný ve slaném jezeře vyjížděl v kočáru taženém šesti draky, který řídila matka sluncí Si-che. Mladíkům  se to ale zprotivilo, vzbouřili se proti jednotvárnosti svého života a jednoho dne vyrazili na nebe všichni  najednou.  Radovali se a veselili ze své svobody, ale na zemi nastalo peklo, deset sluncí  najednou spálilo celou zemi. Vládce nebes, děd   deseti sluncí, proto vyslal  na zemi  Střelce Iho, aby zasáhl. Ten sestřeloval jedno slunce za druhým, ale když už zbývalo jen  jediné, Vládce nebes to zastavil,  protože lidé slunce potřebují.  Střelec I s manželkou Čchang-e se už za trest nesměl vrátit  zpátky na nebesa.

Téma: Vztah  svobody a odpovědnosti, potěšení a řádu; chaos vyvolává neštěstí a to  plodí další  pohromy.

Pramen: Čou Mej-žu – Ču Wej-chua: Příběhy dračích císař,

    Střelec I je hrdinou také  navazujícího příběhu nazvaného Jak Čcheng-e uprchla na měsíc.   K významným a pro čínskou mytologii charakteristickým příběhům patří Osm nesmrtelných se plaví přes moře. Čínští nesmrtelní jsou bytosti nadané nadpřirozenými vlastnostmi, původně historické osobnosti různých doba bájné postavy, které se staly bohy. Žijí na Ostrovech nesmrtelných, ale občas pobývají na nebesích, a každý z nich má svůj atribut –vějíř, meč, tykev, kastaněty, květinový košík, bambusovou tyč, flétnu a lotos. Představují taoistický řád volnosti a bezstarostnosti.  Příběh dokumentuje styl čínské mytologie a filozofie -  Nesmrtelní jsou veselí a podivínští a v neposlední řadě  nabízejí  exotický typ komiky a humoru.

       Ale vraťme se do Evropy. Velmi objemný je  finský epos nazvaný Kalevala, z něhož lze podobně jako z indické mytologie vybírat epizody, které tvoří samostatné příběhy, zde v převyprávění Vladimíra Hulpacha. Kalevala vnáší do této oblasti téma hrdinství, které je hlavním tématem epiky středověké, rytířské.

O mlýnku Sampo, Nové kantele

 Kalevalský kovář Ilmarinen kdysi vykoval pro severskou Pohjolu (Laponsko) zázračný mlýnek, který mele mouku. Mělo to být výkupné za nevěstu, ale tu přes splnění úkolu nezískal. Jeho bratr pěvec Väinämöinen mu po létech navrhne, aby se pro mlýnek vydali a získali ho zpět. Ilmarinen, reprezentant řemeslné dovednosti, ukuje zázračný meč. Cestou bratři najdou sosnový člun, Väinämöinen vyčaruje kouzelnou písní posádku a pak se k nim přidá třetí z hlavních finských bohatýrů jménem Ahti. Cestou uvíznou na hřbetě obrovské štiky, přemohou ji, snědí, a Väinämöinen z jejích kostí vytvoří kouzelný hudební nástroj kantele. V Pohjole hrdiny z Kalevaly přivítá tamní vládkyně Louhi. Mlýnek vydat nechce, ale Väinämöinen hudbou svého kantele všechny Pohjolany uspí a tři bohatýři pak společně získají mlýnek. Prchají s ním na lodi, ale Pohjolané se vzbudí hlasitým oslavným křikem a zpěvem Ahtiho. Královně Louhi pomohou královna mlh Udutar a vládce mraků Ukkar. Během plavby se utopí štičí kantele, svou loď hrdinové vyspraví, ale nakonec je přemůže loď pohjolská.  Podaří se jim srazit Louhi do moře, ale ona přitom strhne i mlýnek Sampo. Bohatství světa je navždy pohřbeno v moři.  Väinämöinenovi se podaří zachránit drobné kousky Sampa, které přinesou Finsku úrodu a bohatství, v Pohjole ale už navždy bude bída. Nakonec vytvoří Väinämöinen z břízy, dubových kolíčků a vlasů víly nové kantele, aby v zemi nechyběla píseň, tanec, radost.

Téma: Odhodlaný, hrdinský boj o pozitivní hodnoty, tvůrčí práce a její přínos lidstvu v podobě hmotných statků, poskytujících obživu, symbolizovaných mlýnkem Sampo, ale i kultury, umění, statků duchovních, jež představuje kantele.

Prameny: Vladimír Hulpach:  Hrdinové starých evropských bájí. Kalevala, překlad Josef Holeček,

          Vedle atraktivních  turnajů a rytířských cest obsahuje středověká hrdinská epika  i etický kodex rytíře. Vytýčení ideálu, maxima lidské morálky, odpovědnosti, věrnosti, statečnosti a schopnosti pomáhat  druhým lidem je přinejmenším  inspirující. Tradiční a vždy poutavou látku představuje cyklus příběhů o rytířích krále Artuše. Východiskem práce s dětmi je z četné literatury nejvhodnější zpracování Vladimíra Hulpacha,   rozdělené do dvaceti kapitol. Začíná trojskou válkou, Aeneovým založením Říma a odchodem jeho pravnuka Brita do Británie, jíž dal jméno. Vlastní Artušův příběh začíná v třetí kapitole jeho narozením, v dvacáté končí jeho smrtí po rozpadu společenství rytířů Kruhového stolu. Obsahuje i vložené příběhy: o Gawainovi a Zeleném rytíři, o Lancelotovi, Merlinovi, o Tristanovi a Isoldě, o Kilwichovi a Olwen, o Lohengrinovi a o hledání svatého Grálu. Jako jednadvacátá kapitola je zařazen doslov vysvětlující původ a historii artušovské látky i základní informace o rytířství. Vyprávění se soustřeďuje především na dobrodružnou, bojovou stránku příběhů, milostným příběhům se věnuje jen v nejnutnější míře. Záleží ovšem na tom, které epizody jsou pro práci vybrány, ale celkově lze téma celého cyklu stanovit jako rytířství a hrdinství, obětavost a odvaha, a v neposlední řadě i soudržnost i demokratičnost společenství Kruhového stolu.

       Rozkvět rytířské epiky nastal ve Francii ve 12. - 13. století jako  „písně o činech“, francouzsky chansons de geste, jejichž autory byli  profesionální dvorští hudebníci a zpěváci zvaní  trubadúři nebo truvéři, německy  minnesängři, v českém prostředí  žakéři. Písně  doprovázeli hrou na strunné nástroje. Pro děti a dospívající řadu látek převyprávěli moderní autoři pro někdejší edici Albatrosu Obnovené obrazy.

Dobytí města Nimes

Rytíř Vilém Oranžský,  se vracel z lovu do Paříže a dozvěděl se,  že král Ludvík rozdal četná léna, jen na něj už nezbylo. Rozhněvaný Vilém vtrhl ke králi, který se omlouval, že už nemá co dát. Rozhořčený Vilém mu vypočítal, co vše pro něj udělal, včetně toho, že mu zajistil královskou korunu. Král se snažil, nabízel léno hraběte, který nejspíš brzy zemře, pak hrady a panství po zemřelých vazalech, ale Vilém striktně odmítl brát něco umírajícímu či sirotkům, je to proti rytířskému kodexu. Král tedy nabídl nejdřív čtvrtinu, pak polovinu Francie, ale to Vilém odmítl s tím, že králi Francii nevybojovat proto, aby se rozdrobila. Odešel zuřivý, ale nakonec si od krále vyžádal města Nimes  a Oranž, která byla dosud v rukou Maurů. Přidalo se k němu pár tisíc mladých a chudých rytířů, táhli na Nimes a cestou dostali nápad: do města mohou vjíždět místní lidé s potahy a sudy na voze, Vilémovi rytíři se utáboří v nejbližší vesnici, skoupí potahy, voly, sudy a bojovníci a zbraně se v sudech snadno dostanou do města. Vilém se u vládce vydával za kupce, ale když král pojal podezření, Vilém dal znamení, bojovníci vyskákali ze sudů a Ludvík dostal zprávu, že město je osvobozeno.  

Téma: „… čím větší skutky kdo činí, tím menší za ně bere odplatu…“ hájí se ve sporu s Vilémem král Ludvík. Nevděčnost, nespravedlivé rozdělování statků mezi rytíři na jedné straně, na druhé  odhledy k druhým, k vdovám a sirotkům, a schopnost poradit si v každé situaci, řešit ji pozitivně.

Pramen: Václav Cibula: Hrdinské legendy staré Francie

Po pádu římské říše se utvářela nová Evropa na území, obývaném Franky, tj. v prostoru dnešní Francie a Německa, a kultura vyrůstala z  kultury latinské a pod jejím vlivem. V raném a vrcholném středověku pak vznikala  francouzská hrdinská epika,  chansons de geste, písně o činech. Pro děti z nich některé vybral a převyprávěl Václav Cibula  a pod názvem Hrdinské příběhy staré Francie vydal Albatros v edici Obnovené obrazy. Obsahuje příběhy vázané na dobu Karla Velikého, který v několika z nich osobně vystupuje. Jsou to Poslední výprava rytíře Rolanda, Jak se Berta stala královnou, Dobytí města Nimes, Život a dobrodružství Renalda z Montalbanu a Oberon, látky vhodné zejména pro  starší děti a středoškoláky.

Poslední výprava rytíře Rolanda

Převyprávění Písně o Rolandovi, která vznikla ve Francii v 11. století.

Císař Karel Veliký (8.-9. stol.) už léta neúspěšně bojuje proti saracénskému králi Marsilovi, který ovládá španělskou Zaragozu. Rozhodne se konec bojů uspíšit a vyšle k Marsilovi Ganelona jako vyjednávače. Ale Ganelon, na tuto misi navržený rytířem Rolandem, je přesvědčen, že byl poslán na smrt a mstí se tím, že se s Marsilem domluví na útoku na Karlovo vojsko. Karel je přesvědčen, že Marsil se mu přijde do Francie vzdát, a opouští tedy Španělsko. Zadní voj vede Roland se svým přítelem Olivierem a v poslední chvíli zjistí, že za nimi táhne několikanásobná saracénská přesila. Roland odmítá přivolat pomoc svým kouzelným rohem Olifantem, protože je to nerytířské. Boj je ztracen, Roland až v poslední chvíli zatroubí na Olifant, ale přitom zahyne. Karel se vrátí, zvítězí nad Saracény,  a nakonec se prokáže, že Ganelon zradil a je za  to rozčtvrcen. Realizaci této látky lze spojit s tematikou rytířství, ovládání Španělska severoafrickými muslimy a jejich tehdy velmi vyspělou vědou a uměním.

Téma: Rytířská ctnost versus zrada a spravedlivý trest za zradu.

         Pramen:  Václav Cibula: Hrdinské legendy staré Francie

Ze středověkých látek německé kulturní oblasti je možné využít  s dospívajícími příběh Lohengrina nabízející věčné téma dodržení slibu.

Lohengrin

Starý brabantský kníže umírá a svoji dceru Elsu svěřuje pobočníkovi Telramundovi. Ten slibuje, že se o ni postará, ale záhy se začne pokoušet s Elsou se oženit. Elsa striktně odmítá a Telramund si na ni stěžuje císaři Jindřichovi, že porušila slib manželství. Je to jeho tvrzení proti Elsinu a císař proto nařídí souboj jakožto „boží soud“. Elsa marně hledá, kdo by za ni bojoval, všichni se bojí Telramundovy podlosti. V nejvyšší nouzi Elsa prosí o pomoc Boha a na základě toho jí Svatý grál pošle hrdinu Lohengrina. Ten Telramunda porazí a s Elsou se ožení, a to pod podmínkou, že se ho nikdy nezeptá, odkud přišel. Manželství je šťastné, mají děti a Lohengrin patří k oporám císařovým. To budí u dvora závist a manželka jednoho z dvořanů začne Elsu znejisťovat dotazy, kdo že je jejím manželem. Elsa podlehne a položí osudovou otázku. Lohengrin se musí vrátit k Svatému grálu, ženu a děti svěří do péče císařovy a odchází – odváží ho labuť, která ho přivezla.

Téma dvojího nedodržení slibu, v Telramundově případě ze zištnosti, v Elsině na základě provokace závistivé dvorní dámy. Historické okolnosti doby; existence Burgundska  v Porýní.

Pramen: Vladimír Hulpach – Emanuel Frynta – Václav Cibula: Hrdinové starých evropských bájí

     Zvláštní kapitolu mezi  látkami starověku a středověku  tvoří mýty a hrdinské příběhy arabského světa, které najdeme v knize Jiřího Tomka Král světla.

 

Rytířský lidový epos o jihoarabském vládci

V několika kapitolách je obsažen hrdinský příběh prince Sajfa. S evropským rytířským příběhem má společnou neporazitelnost rytíře, úžasné hrdinství, schopnost překonat všechny překážky a  porazit každého nepřítele. Liší se pohádkovými bytostmi a skutky, jsou tu džinové, máridi, čarodějové, zrádná královna Quamaríja, která na pokyn etiopského  uzurpátora, který ovládl celý Jemen, zavraždila jednoho z králů, Sajfova otce, a krutě vládla jeho zemi. Prince odvezla do pouště, kde se ho ujala gazela a krmila ho vlastním mlékem. Je tu věštba, že Sajf, který má na tváři zelené mateřské znaménko, se stane největším vládcem, až si vezme princeznu se stejným znaménkem, což se po řadě jeho úžasných skutků a vyhnání etiopských okupantů Jemenu opravdu stalo. Hrdinská epika kombinovaná s orientálními kouzly a romantikou.

Téma: Rytířská etika v okolnostech středověkého arabského prostředí

Pramen: Jiří Tomek: Král světla

 

[1] Viz záznamy projektů Orfeus a Sávitrí a Proměněná, in: Projekty dramatické výchovy pro středoškoláky, Portál 2012

Vyprávění přírodních národů

Vyprávění přírodních národů evamachkova Út, 11/27/2018 - 15:51

  V oblasti mýtů a zábavných vyprávění přírodních národů je to s našimi znalostmi a pochopením dost odlišné od látek evropských. V literatuře, kterou máme k dispozici, jde často o jejich převyprávění. To se týká hlavně příběhů afrických, u nichž převyprávění nejen usnadňuje, ale většinou i doslova umožňuje Evropanům jejich pochopení a přijetí. Žijeme v jiném světě, v městské civilizaci, v oblasti monoteistických náboženství, v nichž bůh má podobu člověka. U přírodních národů je sil, které člověka ovládají, nespočetné množství, je to totiž celá příroda. Symbolika těchto příběhů  bývá  nám odlehlá a v lepším případě ji pochopíme jen racionálně, jakoby zvnějšku, ale těžko pronikneme k její podstatě. Pro naše myšlení mají ale přesto význam, neboť  jsou schopny ovlivnit a obohatit naše ekologické myšlení. Proto pár příkladů, které by v našich podmínkách mohly dobře zafungovat.

Afrika

           Africké pohádky, pověsti a bajky (někdy je obtížné určit žánr podle našich kritérií) se k nám dostávají  hlavně zásluhou cestovatelů a lidí, kteří v Africe strávili delší čas. Patří mezi ně cestovatel a spisovatel Ladislav Mikeš Pařízek (1907 – 1988), který se do dějin a zeměpisu Afriky zapsal tím, že v r.  1959 objevil prameny řeky Niger.  Helena Izbická  žila v západní Africe, v hlavním městě Guineje Konakry s manželem lékařem a zaznamenala si příběhy, které jí vyprávěly místní služky. Blaise Cendrars, (1887 – 1961), původem Švýcar, který prožil většinu život ve Francii, byl básník, spisovatel a cestovatel. Vymyká se jen Kama Sywor Kamanda  (nar. 1952 v Kongu), africký vzdělanec, spisovatel a básník.

 

M´guri-m´gori

O nejnemocnějším bohu černochů v zemi Sankuru. V pradávných dobách se sešli všichni duchové na shromáždění, aby zvolili krále. Rozhodovali se mezi třemi adepty a volba trvala dlouho. Spočívala v soutěži, co který z nich vytvoří – vznikla země, nebe, podnebí a počasí, stvořili všechna zvířata a stále nebylo rozhodnuto. Pak kdosi navrhl, aby králem byl ten, který stvoří bytosti podobající se jim. To se podařilo M´guri-m´gorimu. Stvořil bytosti, které budou mít podobné tváře a budou se omývat vodou z řeky Sankuru, aby měli čistou mysl.  Lidé povstali z blízké bažiny, proto jsou na povrchu černí, ale mají bílou mysl, protože pijí vodu ze Sankuru. Tak  byl stvořen národ Batetelů, žijících u řeky Sankuru.

Téma:  Pod černou kůží je jasná mysl.

Pramen: L. M. Pařízek: Prales kouzelných snů

První opice

Bohatý Hassan měl velká stáda, mnoho otroků, žen, dětí a tchánů a velká rodin žila šťastně. Jendou se nudil a tchánové navrhli, co takhle nová svatba, to bychom se poměli. V blízké vesnici našli Hassanovi novu nevěstu Pandu. Všechny Hassanovy ženy dostaly novou parádu, jedlo se a pilo, jenže Hassan se do Pandy zamiloval tak, že se věnoval jen jí. Po roce se narodil synáček a Hassan na Pandě stále lpěl. Po třech letech Panda požádala, aby směla i s dítětem navštívit svou rodinu a vesnici, kde vyrůstala. Hassan nejdřív odmítal, ale nakonec svolil. Panda se vydala s dítětem, chůvou a sluhou na cestu. Když odpočívali, chyběla jim voda a tak Panda dítě otřela prosnou plackou. Ihned na chlapci začaly vyrůstat chlupy, narostl mu ocas, dlouhé ruce, všechno ze sebe strhal. Panda  k němu přiběhla a dělo se sní totéž. Chůva a sluha se vrátili domů a vyprávěli, že matka se synem dovádí v korunách stromů. Hassan se vydal za nimi s velkou karavanou, s otroky a třemi tchány, pátrali, volali, ale na stromech skákaly dvě opice Otroci se je pokoušeli polapit, ale nepodařilo se to, nepomohlo ani zaříkávání. Věštec sdělil Hassanovi, že je to trest od Alláha, muž musí svou celou rodinu milovat stejným dílem, on dával přednost Pandě, a proto ji ztratil. Panda se synem zůstala v pralese jako opice.

Téma: Prazvláštní směs původní přírodní víry a pověr s monoteistickým náboženstvím a jeho etikou.

Pramen:  Helena Izbická: Studna v pralese

 

Myší zpěv

Jeden chudý rolník měl na poli spoustu myší, a která z nich  vylezla na povrch, tu utloukl. Myší lid si začal naříkat, zpívali písničkou o svém ohrožení. Myši zpívaly a tančily, chvíli jako frajersky, chvíli jako na funuse. Rolník se k nim přidal, denně chodil na pole a nedělal nic, jen vykopával myší chodby a spolu s myšmi tancoval. Chvíli jako frajer, chvíli jako na funuse. Žena se jednou za ním šla podívat, a když viděla, že nic nedělá a pole je celé zašlapané, rozzlobila se, vlepila mu facku a odešla od něj. Muž se vzpamatoval, došel domů, a tam prázdno – kdo mu uvaří polívku?

Téma: Zpěv a tence jsou skvělé, ale pracovat se holt musí, jestli člověk chce jíst.

Pramen:  Blaise Cendrars: Malé černé pohádky pro nebojácné děti

 

Chromý Satongé

 Jedné africké zemi žil kdysi sobecký a chamtivý muž, kterému se díky kouzelníkům a čarodějům všechno dařilo. Stals e absolutním vládcem, podmaňoval si významné osobnosti a ožebračoval lid, zneužíval krásné dívky. V téže době v sousední zemi mladík Satongé ve válce přišel o nohu a na protézu neměl peníze. Žil u své matky ve vesnici, kde se mu děti krutě posmívaly, laskavě ho přijala jen rodina. Jednoho dne se dozvěděli všichni ve vesnici, že se k nim chystá onen diktátor. Satongé se  rozhodl  utéct a v lese potkal starou kouzelnici., měl obavy o svou krásnou sestru. Kouzelnice mu dala nádobu plnou termitů a poradila mu, co dělat. Vrátil se do vesnice a termity vysypal na zem, do rána vyrostlo obrovské termitiště. Když onen diktátor přišel, všiml si dívky, ale nechal to na druhý den. Ráno Satongé schoval svou sestru v termitišti, a když tam za ní chlípník začal lézt, vytáhl ji ven a chlapa termiti sežrali. Termitiště se propadlo do země, přišla obrovská bouře, ale lidem se ohromně ulevilo.

Téma: Na první pohled jde o zvláštní a komplikovaný příběh, ale jeho kostra odpovídá evropským pohádkám o podceňovaném mladíkovi, který prokáže svoje schopnosti a za pomoci klouzla, získaného od dárce, zničí nebezpečí.

Pramen: Kama Sywor Kamanda: Africké pohádky

 

Severní Amerika

 

Rozvadění přátelé  

Krtka si „na koberec“ pozvou medvěd, krkavec, zajíc a liška. Žádají, aby se vystěhoval, protože jim překáží, budí je v noci a ještě ke všemu je ošklivý. Krtka se zastane želva a spřátelí se s ním. Ale liška vyláká krtka z jeho domova, čtveřice zvířat mu doupě zničí a svedou to na želvu. Krtek se jí jde pomstít – je po přátelství.

Téma: Kromě přátelství narušeného zlomyslností je tu i nesmyslnost námitek proti krtkovi, tedy to, čemu se v politice říká „účelovost“.

Pramen: Vladimír Hulpach:  Co vyprávěl kalumet

 

Matka Kukuřice

Když ještě na zemi žádní lidé nežili, stvořili vše Stvořitel  Kloskurbeh a jeho synovec, zrozený z vodní pěny, slunce a větru. Když stvořili všechno na zemi, zrodila se  krásná dívka Bílá Kukuřice. Velký synovec se do ní zamiloval, vzali se  a měli děti. Lidí přibývalo, živili se lovem, ale to nestačilo. Matka Kukuřice živila děti, jak mohla, ale nakonec řekla manželovi, aby ji zabil. Radil se s Kloskurbehem a ten mu řekl, ať to udělá. S těžkým srdcem ji zabil a podle jejího přání ji synové vláčeli po zemi, až zbyly jen kosti. Po sedmi měsících na tom místě vyrostla kukuřice, její zrna byla tělem První matky, a na místě, kde pohřbili její kosti, vyrostla další rostlina – tabák.  První matka darovala lidem svůj život a v rostlinách se rodí znovu a znovu.

Téma: Rostliny poskytující potravu se (stejně jako zvířata) obětují lidem, aby přežili, a proto je nutné s nimi zacházet ohleduplně a zodpovědně

Pramen:  Martina Moravcová a Markéta Nová:  O muži, který šel za sluncem.

 

O moudrém Hiawathovi

Jezero Tioto bývalo centrem a tržištěm Irokézů, ale výměnný obchod přinášel  potíže a hádky. Jednou se do jejich sporů snesla z nebe bílá kánoe a vystoupil z ní  Hiawatha. Řekl hašteřícím se Indiánům, aby  z vody vytáhli svoje kánoe a na jezero se snášely postupně hejna kachen, které vypily veškerou vodu v jezeře. Na dně zůstala spousta lastur a Hiawatha jim řekl, aby je  obrousili a používali jako platidlo. Jezero se pak zase naplnilo vodou. Ale za čas napadli kraj nepřátelé ze severu a Indiáni prchali. Opět zasáhl Hiawatha a vysvětlil Indiánům, že musejí být jednotní a jednotlivým kmenům podle jejich schopností určil jejich úkoly: Nejlepší bojovníci jsou Mohawkové, Oneidové jsou moudří, Onondagové výřeční, Senekové jsou dobří lovci, Kajúgové jsou zemědělci. Pak Indiáni byli schopni se ubránit.  Hiawatha nastoupil na svou bílou kamennou kánoi a vznesl se k nebi.

Téma: Hiawatha – tj. Ten, který dělá řeky – syn Západního větru,  je božstvo i kulturní hrdina, přináší poznatky, organizuje společnost.

Pramen: Vladimír Hulpach: Indiánské báje a mýty

 

 O sirotkovi a jeleních psech.

Chlapec a dívka byli sirotci, chlapec byl hluchý a byl proto  považován za hloupého, lidé ho zaháněli a trpěl proto hladem. Ráda ho měla jen sestra, ale ta  se vdala do sousedního tábora. Lidé z vesnice odtáhli dál a chlapce nechali na místě jen s odpadky. Putoval za nimi, cestou mu z uší vylezl červ a chlapec slyšel.  Ujal se ho laskavý starý náčelník,  chlapec se rychle učil a zatoužil vykonat něco velkého. Vydal se k mocnému národu, který na dně vzdáleného jezera choval „jelení psy“, tj. koně do té doby indiánům neznámé. Chlapec získal jejich stádo a tři kouzelné dary od starce. Po návratu  do vesnice zbohatl. Po létech si lidé vyžádali, aby je zavedl k onomu jezeru, ale tam už nic kouzelného nebylo.

Téma: Podceňování postiženého člověka, který však dokáže ve skutečnosti vykonat neobyčejné činy a prospět druhým lidem.

Pramen:  Martina Moravcová a Markéta Nová:  Muž, který šel na sluncem

 

Střední a jižní Amerika

 

Ometeotl a lstivý králík

Ometeotl, aztécký bůh jednoty protikladů, má starosti s králíkem, který tropí neplechy a vyvolává neklid. Králík se před ním vytahuje, že je největší, všechno dokáže. Ometeotl mu uloží, aby tedy přinesl kůži z jaguára, z velké opice a z krokodýla. Králík všechny tři přelstí, zabije je a stáhne. Na  Ometeotlovi požaduje, aby ho učinil větším, ale ten usoudí, že králík je svou vychytralostí nebezpečný, chytí ho za uši a vyhodí ho do vesmíru, na babičku Lunu, kde už zůstal.

Téma:  Autor v marginálii uvádí: „Touha být příliš chytrý bývá nebezpečná,“, téma náfuky, který dosahuje svého jen podvody.

Pramen: Xokonoschtetl:   Příběhy a moudrost aztéckých indiánů

 

Pověst o pokladu   

Mayské město žije radostně, chystá se na přivítání bojovníků, koná se noční trh. Končí válka, svědčí o tom fakt, že mrak zahalil vrchol sopky u jezera Atitlán. Bojovníci přicházejí v průvodu, ženy si v něm vyhledávají své syny, manžely, ženichy. Bojovníci tančí bojový tanec před chrámem, začínají pomalu vraždit zajatce. Ale sopka ohlašuje další válku, k městu se blíží bílí dobyvatelé. Začíná válka, ale sopka bílé muže zažene výbuchem.

Tématem příběhu je nastupující conquista a reakce Mayů na příchod bílých

Pramen: Václav Šolc: Sny a zlato indiánů

 

Jak se zchytralý pavouk Ananansi nakonec přece jen spálil

Ananansi je nafoukanec, lenoch a podvodník, vytvářející různé situace, složité většinou pro ty druhé. Když pozoroval jaguára, jak přelstil ostatní zvířata, rozhodl se, že se bude chovat podobně. Aby zbohatl, požádal o ruku ošklivé dívky. Za pomoci komára zjistil její jméno, jehož znalost byla podmínkou souhlasu k svatbě, a pod záminkou, že musí připravit pro nevěstu domov, vyinkasoval věno před svatbou. S poklady, které získal, zmizel za horami a tam si postavil dům. Protože měl Anansi  špatné zkušenosti s ohněm,  vyhýbal se mu, ale naletěl Smrtce, která  po něm chňapla a připravila ho o  jednu nohu, pak už se tak nevychloubal.

Téma: I na chytrák nakonec  na svoje fígle doplatí.

V. Hulpach: Indiánské báje a mýty

 

O prvním zpěvu, tanci a muzice

Mocný Kajurukré, jihoamerický kulturní hrdina, přemýšlel, jak zpříjemnit dlouhou chvíli mlčenlivým a smutným indiánům. Jednou v lese pozoroval hromadu větví, které se na muziku zvedly a tančily. Pokusil se přinést větve do vesnice, ale tam netancovaly. Pak zjistil, že tanec potřebuje muziku a tu že dělá mravenečník, který nakonec souhlasil, že lidi naučí hudbě, zpěvu a tanci, jestliže ho nebudou zabíjet. Lidem se to zalíbilo a mravenečníka od té doby nechávali na pokoji.

 Téma: Zajímavý příběh pro skupiny, které pracují nebo se učí pracovat s hudbou a tancem, s pohybovým výrazem, spojení hudby s tancem a jejich humánní poslání.

Pramen:  Vladimír Hulpach:  Návrat Opeřeného hada

                                                                                                                                                      

O kouzelném stromě

Tapír byl podle brazilské pohádky  jediným tvorem, který věděl o existenci kouzelného stromu, na němž rostlo všechno, co potřeboval k živobytí. Ale jeho žena projevila takovou mlsnost, že se na ni hlasitě obořil a jeho křik  přilákal  všechny lidi i zvířata z okolí. Ti se na strom vrhli a protože se na měj všichni nevešli, raději ho porazili, aby se k němu dostali. Ale ptáci volali, že takhle to nepůjde, je třeba vždy část plodů odložit a vrátit zemi. A tak se lidé naučili plodiny pěstovat.

Téma: Přírodu lidé nemohou  prostě drancovat, ale pečovat o ni, pak jim dobře poslouží.

Pramen:  Oldřich Kašpar a Eva Mánková: Kouzelný strom.

 

Proč se slunce pohybuje pomalu – Jak Kaná získal pro svůj lid flétnu, která rozdává radost.  

Hlavní hrdina prvního příběhu Kanašinue (v druhém příběhu se jmenuje Kaná) se zpočátku jeví jako lenoch. Tchán ho dlouze vyzývá, aby se vydal hledat světlo, protože  na zemi je stále tma. Donutí ho k tomu až jeho žena a Kanašinue se vydá na cestu v doprovodu zvířat. Lstí získá od krále kondorů Slunce, Lunu a hvězdy a donutí je fungovat tak, aby lidé měli čas na práci i na odpočinek. -  Druhý příběh: Lidé  nikdy nejsou spokojeni, mají Slunce a Lunu, den a noc, ale je to nuda, Kaná se rozhodne  opatřit bambusovou flétnu, aby se ve dne líp pracovalo a večer bylo veselo. Jedinou flétnu vlastní jaguár, Kaná ho obelstí a flétnu získá. Lidé se radují a Kaná si smí jít odpočinout.

Téma: Multikulturní i ekologická  problematika, dílčí témata – lenost a aktivita, obelstění hlupáka, podmínky pro běžný život a pro

práci, práce a umění.

Pramen: Hernani  Donato: Déšť a  jaguár. Pohádky brazilských indiánů

 

Indonésie

           V Indonésii, která je nejjižnějším, výběžkem  Asie,  žije na třinácti tisících ostrovů asi 200 etnických skupin, a mísí se v ní islám s buddhismem, hinduismem a původními přírodními náboženstvími. Je to tedy hodně pestrá společnost i kultura, nicméně v každé knížce indonéské lidové slovesnosti najdete postavu jelínka kančila, nejmenšího kopytnatce s výškou kolem 20 – 25 cm, který  v příbězích vystupuje v roli  šibala, chytráka a dobrého rádce v složitých situacích.

 

Tři zázračné pruty

Na ostrově Bali pod sopkou Agung žil mladý muž Azmir. Měl u domu nádhernou zahradu, ale dva dny po sobě ji ráno nacházel podupanou a květy otrhané. Třetí noci zjistil, že se do zahrady slétají víly z hory Agung a koupají se v jezírku. Jedné z nich zabavil šaty a popřel, že jí je vzal. Supraba se stala jeho ženou a měli spolu tři dcerky. Ale jednoho dne neposlechl její radu a žena v důsledku toho našla svoje vílí šaty. Oblékla se a vrátila se na horu Agung. Azmir zůstal s dětmi sám, a když za ním přišla starší a ošklivá žena, že se mu bude o děti starat, přijal ji. Macecha zacházela s dětmi špatně. Jednoho dne nejmladší dcera zmizela a žena řekla, že se utopila.  Po  hádce s mužem odvedla stařena k řece i další dvě dcery, ale ty našly nejmladší v jeskyňce a zůstaly tam s ní. Azmir ji vyhnal z domu a podle věštby ve snu hledal děti. Našel je, ale nejmladší v jeskyni oslepla. Žádal  Suprabu o pomoc a ona se postarala u bohů ohně, vody a světla o pomoc. Bozi poslali na zem bílého havrana s pruty a  zázračnou tekutinou, aby holčičce vrátil zrak. Tentokrát Azmir udělal všechno tak, jak si přála  Supraba a dítěti se vrátil zrak. Dosud se stává, že bohové na hře Agung se zlobí na lidi a vypouštějí oheň a kamení.

Téma: Poselství víly znělo: „Nic cizího si nepřivlastňovat, nelhat a nepodvádět.“

Pramen: Marie Rivai: Smaragdové ostrovy,

 

Voňavá voda

Pohádka o žárlivé tchýni : Sidapksa měl krásou ženu, kterou miloval, jeho matka ji však považovala za nevhodnou pro svého syna. Zařídila, aby ho král poslal na dva roky pryč. Za jeho nepřítomnosti se narodil syn, ale tchýně ho hodila do řeky. Mladá matka žalem chřadla a když se manžel vrátil, byla na smrtelné posteli. Tchýně ji obvinila, že dítě utopila, ale manželka se hájila a požádala, aby ji manžel přenesl na břeh řeky,  a tam skočila do vody. Krátce na to se  na hladinu vynořily dva bílé květy, velký a malý – matka a syn. Chlapec potvrdil, že ho utopila babička. Pak se oba květy ponořily do vody a řeka, která do té doby páchla, pak už stále  krásně voněla.

Téma: Varianta známého příběhu, jiná kultura, jiné okolnosti a řešení.

Pramen: Nevěsta z mušle. Mýty  a legendy Indonésie

 

Austrálie a Oceánie

 

Duhová panna

Vnuk náčelníka Uenuku jedné noci zabloudil v pralese a u jezera pozoroval tři koupající se panny - Mlhovou, Dešťovou a Duhovou. Od té doby každý den před svítáním chodil k jezeru  a nejvíc se mu líbila Duhová. Trápil se, ale jedné noci se Duhová panna vydala k němu, přála si, aby se netrápil a svolila, že u něj zůstane, ale jen do rozednění, pak musí zpět. Další noci opět přicházela a Uenuku se snažil ucpat všechny škvíry v domě a ve střeše, aby mu neunikla, ale marně. Poslední noc ji zdržel až do rozednění a ona za to dostala od Slunce natrvalo domácí vězení a už  nikdy ji nespatřil. V jezeře se od té doby koupaly jen Mlhová a Dešťová panna.

Téma: Další, kdoví kolikátá varianta lásky pozemšťana a  nepozemské dívky.

Pramen:  Pavel Radovan: Pohádky ze země kiwi

 

Hliněná chýše

Kdysi, když lidé ještě nežili v chýších, ale jen v jeskyních a děrách v zemi, se dohodli dva muži, že něco postaví. Když skončili, ukázali si to navzájem. Jeden z nich upletl hustě dlouhou trávu tak pevně, že se nic  skrz ní nemohlo dostat. Ale druhý řekl, že o trávu se mohou lidé poranit a chlubil se svou chýší, kterou vybudoval z větví pomazaných hlínou. Druhý namítl, že to déšť zničí. Ale chlubivý muž prohlásil, že se nebojí. Jenže déšť přišel, z chýše byla hromada větví a bláto a celá rodina neměla kam jít. Došli až k chýši upletené z trávy, která byla i v dešti v pořádku, její majitel ji zavřel, ale pak mu bylo líto malých dětí, otevřel a celou rodinu chlubivce přijal. Zůstali tam, dokud déšť nepřestal – a chlubivec se zastyděl.

Téma:  Rozdíl mezi člověkem, kterému jde o věc, a ješitou a chlubilem.

Pramen: Vladimír Reis: Křišťálové sestry

Autorské příběhy

Autorské příběhy evamachkova St, 11/28/2018 - 14:33

       Jestliže z pohádek, pověstí a dalších žánrů, založených původně na ústním podání, bylo nutné vybírat, tím spíše to platí u literatury autorské, která má navíc velmi různorodé žánry a okruhy námětů a témat. Porot následující náměty jsou jen subjektivně vybranými inspiracemi a nekonečným množství variant a možností.  Jen výjimečně jsou tu i látky, které najdete v Záznamech z praxe, neboť byly už realizovány, ale nabízejí další varianty řešení, nebo jde o látky pro dramatiku zvlášť důležité. Řazení vypadá na první pohled nahodile, ale je založeno na odhadu věkové adresy – nutno zdůraznit odhadu a přibližnosti. Většina textů má pokud jde o cílovou věkovou skupinu dost široký rozsah a zpravidla záleží na tom, jak je lekce uspořádána, co je z látky vybráno.  Proto řazení berte s odstupem a se znalostí vlastní skupiny, pro kterou vybíráte.

 

Šťastný skřítek

 Skřítek Toník byl docela obyčejný, ale měl krásný hlas, krásně zpíval a skládal písničky. Všichni ho obdivovali a měli rádi a Toník byl šťastný. Ale pak jednou přiletěl havran se zlatým prstenem a Toník zjistil, že netouží po ničem tak, jako po zlatém prstenu a havran mu ho daroval. Pak se to opakovalo s hadem se zlatou korunou a s žabákem ve zlatém vozíku. Toník měl vše a byl šťastný, ale ztratil hlas. Zůstal sám, přestalo ho to bavit a vrátil zlaté věci havranovi, hadovi i žabákovi. Byl ale daleko od domova a tak se vydal na dlouhou pouť domů, ke svým, a cestou se mu vrátil hlas i schopnost skládat krásné písničky.

Téma: Jsou hodnoty, které potěší, ale nenaplní život a neposkytnou člověku přátelství druhých, v takové situaci pomůže schopnost vrátit se ke skutečným životním hodnotám. Bolligerovu  knížku typu „bilderbuch“  ilustroval Petr Sís a  je možné  pracovat i s ilustracemi.

Pramen:  Max Bolliger: Šťastný skřítek

           V jiném literárním žánru a okruhu najdeme téma řetězce šíření pozitivních hodnot u Daisy Mrázkové.

Nádherné úterý

Jádro příběhu této knížky tvoří cesta panenky, kterou ušila kdysi pro svou dcerku jedna maminka. Holčičce se panenka ztratila, sebral ji kluk, ale i zlý skutek může mít dobré následky – kluk panenku hodil přes zeď zahrady, dostala se do ruky nemocné holčičky, kterou to povzbudilo, vzpamatovala se, začala hrát na klavír a svým uměním později zapůsobila na kteréhosi tatínka, který pod dojmem koncertu napsal krásný dopis svému synkovi, a toho si šťastně sedícího na stromě namalovala jedna dáma a její obraz rozdává pozitivní pocity dodnes.

Téma: Pozitivní události a vztahy vyvolávají i v druhých pozitivní pocity a postoje, šíří se to řetězově.

Pramen: Daisy Mrázková: Nádherné úterý čili Slečna Brambůrková chodí po světě, Albatros, Praha 2011

 

         Petr Sís je autorem řádky knížek pro děti, spojujících jeho tvorbu výtvarnou a literární. Některé z nich jsou motivovány jeho vzpomínkami na dětství, které prožil v Praze a o němž vypráví své dceři Madlence i ostatním dětem v Americe, kde žije -  pohled na Prahu zpoza oceánu a na dětství přes pár desetiletí.

 

Piráti nebo Robinson?

Příběh napsal a nakreslil Petr Sís podle svých her v dětství. Vypráví  o partě pěti dětí – čtyř kluků a jedné holky, kteří si nejraději hráli na piráty, a když škola pořádala maškarní, domluvili  se, že půjdou v maskách pirátů. Jenže vypravěčova maminka (paní Sísová byla výtvarnice, absolventka uměleckých řemesel) navrhla Robinsona, je to chlapcova oblíbená knížka. Jenže parta tuto změnu nepřijala, smáli se kostýmu Robinsona. Chlapec pak onemocněl  v horečnatých snech se octl na pustém ostrově a stejně jako  Robinson se musí umět o sebe postarat. Nakonec se na moři objevili piráti, kluk čekal  v obavách, ale byli to jeho kamarádi. Společně se pak vydali za dalším dobrodružstvím, odlétají v balónu.

Téma: Octne-li se člověk v těžké životní situaci, nesmí to vzdát, ale hledat cestu jak (fakticky nebo obrazně řečeno) přežít, situaci zvládnout.

Pramen: Petr Sís: Robinson, z angličtiny přeložil autor,  Labyrint, Praha 2017

        

Tři zlaté klíče

Petr Sís vypráví své dcerce o Praze, kde prožil dětství a při pomyslném letu balónem se dostává do míst, kde prožíval radosti a hry dětství a průvodcem je kocour, který má tři líče od Prahy a jimi otvírá dveře k třem pověstem - o Bruncvíkovi, o Golemovi a o mistru Hanušovi a jeho orloji.

Téma: Praha, dům a ulice dětství, pověsti, které k městu patří.

Pramen:   Petr Sís. Tři zlaté klíče

Téma domova najdeme v literatuře pro děti také v souvislosti se stěhováním a přizpůsobováním se novému domovu se tou tematikou zabývá Milena Lukešová.

 

Ztracený dům

Několik rodin s dětmi se nuceně stěhuje ze starého domu, který se má bourat, do nového domu na sídlišti.  V opuštěném domě zůstala jen kavka a jeden z chlapců se  pro ni vrací.. Dům doufá, že se  vracejí jeho lidé  Jakub a Markéta se svým velkým psem, který má přezdívku obr-dobrá Pejsánek. Jakub hledá kavku Káču a vozí se přitom po zábradlí, aniž ho někdo napomíná. Káča je polapena a odjíždí s rodinou. Zábradlí v novém domě na jezdění není, tam se jezdí výtahem Druhý den si Jakub s Marinem pochvalují, že na sídlišti je to prima – matky počítají s tím, že se tu děti ušpiní.

Zatím starý dům je prázdný, kolem něj jen vítr. Na balkóně se zachytil drak, který ulétl Robertovi a Bohoušovi.

V novém domě není v noci klid, někteří sousedé mají noční směny. Pejsánek se Markétě ztratil, ale ona nechce náhradního psa, kterého jí nabízí matka.  K starému opuštěnému domu přišel Pejsánek, sněží a pes jde do domu. Na sídlišti zatím děti sáňkují, nejsou tam ale svahy a tak se vydají k starému domu, kde se dá sáňkovat. Tam se setkají s Pejsánkem, kterého přivedou zpátky na sídliště, na starém domě pláče drak, děti si ho nedonesly. Ale Markéta domu přinese vánoční stromek, přitom děti najdou draka a nesou si ho domů.

Téma:  Stěhování přináší nutnost se přizpůsobovat, přijmout, že nic není, jak bývalo, ale najdou se jiné možnosti a situace.

Předloha: Milena Lukešová: Obr–dobr Pejsánek a ztracený dům, Albatros, Praha 1983

     

       Jinou tematiku ze života současných dětí obsahuje knížky Jany Šrámkové

Zuza v zahradách

Zahrada v tomto příběhu je součástí zahrádkářské kolonie a malá Zuza ráda pozoruje sousední zahrady a prochází se celou kolonií a srovnává, jak se o ně majitelé starají, jaké stromy, květiny a zelenina se v nich pěstují. S otcem dojde až a konec kolonie, kde začíná les a kolem nich proběhne černý es – Zuza se lekne, že to byl vlk. Otec odpoví „ stará bela“, a Zuza ví, že za potokem bydlí Stará Bela. Až jednou ji vidí a uteče před ní do kolonie. Ale nedá jí to, starou paní pozoruje a jednoho dne najde na cestě ztracený klíč. Dá ho do kapsy a běží do své zahrady, ale je rozčílená. Zuza se bojí vrátit na zahradu, ale musí jít, klíč nechá doma, ale nakonec si dodá odvahu, jde k plotu, piškotem přiláká psa, pak pochopí, že ten „vlk“ si chce hrát. Další den vezme klíč, vydá se za psem, podleze plot, dojde k domu, nakonec vyjde Stará Bela v županu, na jednom stromě visí nejrůznější klíče. Plánuje, že klíč pověstí na strom, až bude Stará Bela pryč – možná. Je po strachu.

Téma: Bojíme se toho, co je neznámé a neobvyklé, co se nepodobá tomu, v čem žijeme. Černý pes, který Zuza považuje za vlka, je ve skutečnosti hravý a miluje piškoty. A hravá je i podivínská stará paní, dokonce inspiruje Zuzu ke hře.

Pramen: Jana Šrámková: Zuza v zahradách

       Neobvyklá knížka amerického autora kombinující problematiku dospívání s motivy z indiánského folklóru nabízí látku pro rozsáhlejší projekt.

Jak se Lišáček stal Lišákem. Indiánské příběhy.

Příběh Lišáčka, jeho rodiny a přátel, se odvíjí od dětství k dospělosti. Hlavní osu tvoří Lišáčkovo dospívání a zrání. Jde o společenství lidí-zvířat a v závěru se mluví o tom, že se stali lidmi, ale celou dobu jde o antilopí, medvědí, jestřábí, travní, pazourkové atp. lidi, oscilující mezi zvířecím společenstvím a lidmi s totemem. Mísí se druhy zvířat, rodinu tvoří Medvěd, jeho žena Antilopa a děti Lišáček a Křepelka. Během cesty na sever k Antilopině rodině se k nim přidá Medvěd Grizzly, otcovo dvojče, se svou dcerou Pěnkavou, a později ještě Starý Kojot. Postupně se přidávají další, někteří pak odpadají a vydávají se vlastní cestou. Vrcholem je návrat domů v době, kdy v blízké vesnici probíhá iniciační obřad, jehož se Lišáček účastní. Po přezimování se vydávají znovu na cestu.

V příběhu vystupují postavy s lidskou psychikou, jednáním a chováním, jaké se odehrává v lidské společnosti kdekoliv na světě, ale reálie jsou indiánské: pletou se z rákosí košíky a mokasíny, vydělávají jelení kůže, bydlí se v indiánských domech atd., a to vše je ozvláštněno přírodou, nejvýrazněji při setkání s Travními lidmi, kteří jsou hubení, neustále se uklánějí a tančí. Jsou tu šamanky – léčitelky, indiánské obřadní tance. Do příběhu je vsazeno několik dalších vyprávění.

Témata: Pro adolescenty rekapitulace nedávno uplynulého období, problémy a průběh dospívání; dále je tu velmi těsné propojení lidí a zvířat, společnosti a přírody.

Pramen: Jaime de Angulo: Jak se stal Lišáček Lišákem

       K příběhům s kouzelnými bytostmi výrazně přispěl svými knihami, Malou čarodějnicí, Vodníčkem a Strašidýlkem,  i Otfried Preussler.

Strašidýlko.

Na hradě Soví kámen žije na půdě bílé noční strašidýlko, které touží poznat svět za denního světla. Před pokusy o to ho varuje výr Hú, ale Strašidýlko na něj nedá, vydá se ven dopoledne a slunce způsobí, že zčerná. Dostane se do městečka Soví Vrch, natropí tam spoustu zmatků zejména při  vzpomínkové slavnosti věnované někdejšímu vpádu Švédů za Třicetileté války. Strašidýlku začnou pomáhat lékárníkovy děti, když se chce vrátit do hradu a ke své původní identitě bílého nočního strašidla. Poradí výr Hú, problém byl v posunu věžních hodin, a když se hodiny napraví, Strašidýlko se může vrátit do svého normálního života.

Pramen: Otfried Preussler: Strašidýlko

          Zvířecí příběhy jsou v literatuře pro malé děti nejfrekventovanější, a to ve všech žánrech, od říkadel přes zvířecí pohádky, jako jsou například zmíněná Tři prasátka a  Brémští muzikanti, až po  autorské pohádky a příběhy, od savců přes ptáky až po hmyz.  Značné množství příběhů je dobře známých například z Večerníčků, stačí tedy snad jen pár příkladů. 

V době normalizace  vycházela  záplava překladů různých pohádek říkadel ruských i ostatních národů bývalého Sovětského svazu – nakladatelství měla povinnost vydávat sovětskou literaturu a pohádky patřily k těm žánrům, které se daly prodat. Vedle toho se však vyskytly i původní autorské příběhy, a ty už mnoho úspěchů neměly, ruská jména odpuzovala kupce, a tak se citovaná knížka brzy octla ve výprodeji za sníženou cenu. Tato  vynucená absurdní nakladatelská politika  ale nic nemění na kvalitách jak ruského folklóru, tak četných autorských knížek pro děti, jako je Ostěrova Kratochvíle s hadem na půl míle.  Byla by škoda vylít vaničku i s dítětem a odsoudit je k zapomenutí.

Mohu se představit?

V první kapitole Ostěrovy knížky se dozvídáme, že jejími hrdiny jsou Slůně, Opička, Had a Papoušek. Denně se scházeli, Opička zpívala legrační písničky, Slůně kladlo chytré otázky, hráli si se švihadlem a byli rádi, že se znají, ale jednou je napadlo, že by bylo pěkné, kdyby se mohli znovu seznámit, a tak to zinscenovali a od té doby  se seznamovali  každý den dvakrát, ráno i večer. – Na tuto úvodní  kapitolu navazuje deset dalších příběhů o této čtveřici.

Téma: Společná hra, v  níž každý umí něco jiného a vytvářejí se tak  přátelské vztahy.

Pramen: Grigorij Ostěr: Kratochvíle s hadem na půl míle

        Také v tvorbě anglicky píšících autorů se najdou zajímavé náměty, zahrnující i příběhy ze současného života  dětí, zastoupených postavami zvířecími.

Špaček Kamil

Pohádka o špačkovi knihomolovi vypráví o hejnu špaččích sourozenců. Všichni si hrají a učí se létat, jen Kamil celé léto leží v knihách a studuje. Když se hejno na konci léta chystá na cestu na jih, ukáže se, že Kamil se létat nenaučil, ale sourozenci mu pomohou, vezmou ho mezi sebe a  během letu ho drží. Ale najednou Kamil, znalý meteorologie, upozorní hejno, že se blíží bouře. Na jeho radu se všichni schovají v jeskyni a bouři přežijí ve zdraví. Radují se a Kamil radostí začne vyskakovat do výšky, a jak tak skáče, najednou letí. Vědomosti se vyplatily a létání Kamil také zvládl.

Pramen: Jennifer Berneová: Kamil neumí lítat, překlad  K. Závadová,  Albatros 2011

               Existují také literární díla, která pojednávají o dítěti v rodině, ve škole a obecně mezi dospělými, jejichž námětem jsou chyby a omyly dospělých ve výchově dětí, jejich neporozumění dětské psychice a dětským potřebám. Mnohdy to nepochybně dětem poskytne určitou podporu, uvítají, že jim autor dobře rozumí, někdy ale se jim káže o tom, jak je dospělí špatně vychovávají – přístup typický spíše pro starší literaturu poučující o nevychovanosti, rozmazlenosti, zlobení a tak dále. Jsou to knížky, které by měli číst hlavně dospělí, přinejmenším dospělí s dětmi, a jistě by se ledacos podstatného dozvěděli. Jsou to ovšem také látky nejefektivnější jako předloha pro práci v kursech pro dospělé, pro učitele, vychovatele a další  dospělé zájemce.

Jedenáct babiček

Příběh malé Klárky, která žije jen s dědečkem kominíkem. Dědeček jednoho dne spadne se střechy a jeho léčení trvá skoro rok. Klárka mezitím putuje od jedné jeho známé k druhé a střídá s nimi různé životní styly. Jsou mezi nimi dvě učitelky, makrobioticky žijící tělocvikářka a kulturně orientovaná učitelka klavíru, nepříjemná sousedka, která si z Klárky udělá služku, dědečkovy dávné kamarádky - pohodová hostinská Eva, Hedvika posedlá šitím, pletením a háčkováním, aktivistka Dáša, na módu zaměřená Alena. S Mary Klárka trampuje a přitom se zraní a skončí u dvou sester kdesi na České Sibiři, ve vesnickém prostředí a pobude nějaký čas i s fiktivní bezdomovkyní Dušičkou v boudě na hřbitově.  Nakonec se dědeček Tomáš vrátí a společně s Klárkou zakotví u učitelky klavíru Terezy, kde je to pro Klárku nejlepší, hlavně z jejího hlediska.

Téma:  Děti jsou závislé na dospělých, jednak na jejich představě, co je pro ně nejlepší, jednak na jejich povahách, zálibách, postojích, libůstkách, životním stylu, minulosti a láskách i na jejich oblíbených písničkách.

Pramen: Olga Černá: Klárka a 11 babiček

         Arnold Lobel je autorem řádky knížek, které vyšly v českém překladu a nabízejí témata ze současného dětského života, je to vedle uvedené knížky zejména série příběhů Kvaka a Žbluňka, dvou žabáků.

Cvrčci

Paní myšku v noci probudilo cvrččí vrzání, vyklonila se z okna, aby cvrčka napomenula, ale on jí rozuměl, že chce víc muziky. Přivolal kamaráda, situace se několikrát opakovala, až pod oknem paní myšky bylo deset cvrčků a muzika byla náležitě hlasité. Teprve pak cvrček pochopil, že paní myška chce mít ticho na spaní, a tak všichni odešli.

Pramen: Arnold Lobel:  Myška a pohádková polívka, přel. K. Závadová, Albatros 2011

         Jedním z hlavních představitelů oživlých hraček je  v literatuře pro děti je už od časů Medvídka Pú  plyšový medvěd, od počátku 20. století snad nejoblíbenější hračka.

Medvěd Flóra

Petr našel cestou ze školy pohozeného medvídka, byl tam už nějakou dobu a nikdo si ho nevzal, a tak ho Petr přinesl domů. Celá rodina to přivítala a pomáhali Petrovi medvěda umýt a spravit a nakonec ho oblékli do růžových šatů po panence – stala se z něj medvědí holčička Flóra. Všichni ji rozmazlují a ona se zkouší učit mnoho věcí -   hrát na kytaru, plést šálu, učí se jazyky. Oblíbila si zeměpis a nejvíc ji zajímá Austrálie, její prabába pocházela odtamtud, Flóra je ušitá podle australského medvídka. Flóra je v rodině šťastná.

Pramen:  Daisy Mrázková: Můj medvěd Flóra, Albatros 1973

     Podobné motivy obsahuje i knížka anglického autora, který svého plyšáka uvádí do života ve velkoměstě.

Medvídek Paddington

Na Paddingtonském nádraží v Londýně se jednoho dne objevil trochu záhadný medvěd, který přijel „z temného Peru“. Ujme se ho rodina Fouskových, rodiče s dvěma dětmi a hospodyní, a zasvěcují medvídka, kterého pojmenovali po místě, kde ho našli, do života běžné londýnské rodiny. Paddington se seznamuje se stolováním, s chodem rodiny a hygienou, jede metrem, účastní se nákupů ve velkém obchodním domě,  v galerii poznává malířství, jde do divadla, jede k moři, slaví narozeniny… Laskavá péče a uvádění jedince do života v moderním městě, do rodinných vztahů, poznávání reálií současného života.

Pramen: Michael Bond: Medvídek Paddington

        I živé zvíře je vypravěčem a hlavním hrdinou příběhu, odehrávajícího se jak v prostředí současného městského života, tak v kontaktu s přírodou.

Kocourek Modroočko

Kocourek Modroočko žije se svým pánem a komentuje ve svém fiktivním deníku jeho způsob života a reálie současného života, ale také poznává společenství městských koček, pomáhá toulavé Zelenoočce, má střety s Bělovouskem Zrzundou, poznává kočičí zpěv, setká se psem, ale také potkává volně žijící zvířata, veverku, zajíce, křečka Brzobohatého. Nakonec spolu se svým pánem zachrání kočičku Kiki, která se stane jeho partnerkou a  nakonec přivede na svět koťata.

Pramen:  Josef Kolář: Z deníku kocoura Modroočka, Albatros 1965

    

            Vždy aktuální  témata obsahuje i léty osvědčená česká dětská  literatura, jako je  Ferda Mravenec nebo známá kniha Josefa Lady.

Knížka Ferdy Mravence  (= Ferda Mravenec, Ferda v cizích službách, Ferda v mraveništi)

Příhody malého, ale nebojácného a pracovitého Ferdy, jeho kamarádů z hmyzí říše i větších tvorů, které potkává, obsahují  lidské charaktery i situace, které lidé řeší, příjemné i nepříjemné, zvládnuté i nezdařené. Vedlejším, i když v dramatice ne hlavním výsledkem  práce  s Ferdovými příhodami je seznámení s některými druhy hmyzu a drobných živočichů a snad i vzbuzení zájmu o přírodu a její obyvatele. Předností celého cyklu o Ferdovi Mravenci je možnost vybírat z epizod a různě je kombinovat.

Tématem může být motto první knížky: Vítej, veselý chlapíku! Nikdy ses ničeho nebál, do každé práce ses hned pustil, všechno jsi dovedl. A podívejme se, také na tebe se  vždycky štěstí  nesmálo. Ale nedal ses.

Pramen:  Ondřej Sekora: Knížka Ferdy Mravence (četná vydání jak kompletu, tak jednotlivých titulů)

 

Kocour Mikeš a jeho přátelé

Mluvící kocourek Mikeš opustí svůj přátelský domov a rodinu, tvořenou babičkou a Pepíkem, protože rozbil babiččin krajáč. Cítí za tuto ztrátu odpovědnost, a vydává se do světa, aby mohl babičce krajáč nahradit. Cestou se dostává do různých náročných situací, ale potkává i přátele, až nakonec zakotví v Cirkusu Kludský, kde najde přátelské přijetí a dobře se uplatní. Vydělá spoustu peněz a domů se vrací s početnými dary. Ale za jeho nepřítomnosti  se cirkus dostane do vážných finančních obtíží a Mikeš se vrací, aby ho postavil na nohy. To se mu díky jeho invenci povede, navíc přivede své přátele – mluvící zvířata kozla Bobeše a Čuníka, a přidá se i vesnický kluk Franta Kuldanů, ve vsi považovaný za problémového. Tato skupina outsiderů se dokáže vypořádat se životem a projeví svoje schopnosti. Ti nejtalentovanější -  Pepík Ševců (=Josef Lada) a Oluška Kludská studují v Praze, ostatní se nakonec stáhnou zpět do Hrusic a vytvoří cosi jako komunu ve vile postavené za peníze, které cirkus díky nim vydělal. 

Téma: Vlastní chybu či provinění člověk nejlépe odčiní aktivitou, prací, pozitivním přístupem k problému, tvořivostí a v neposlední řadě přátelstvím a spoluprací s druhými, ohledem k jejich potřebám, možnostem a přáním.

Pramen:  Josef Lada: Mikeš, 1. a 2. díl, SNDK Praha 1966

       Nejen výtvarník, ale i hudebník nabízí svoje témata, přesahující  jediný obor.

O umělci, který neuměl

Byl jednou umělec, který jen jednou zahrál na klavír, a už byl slavný. Jezdil do města k městu, všude ho vítaly davy, oslavovaly s ním, a ani si nevšimli, že nic nezahrál a musel opět jet jinam. Když objel celý svět, vracel se domů a tam na něj čekal jen jeden člověk, který se těšil na jeho hru. A ukázalo se, že vlastně na klavír hrát neumí.  Ale zkoušel to, až se konečně hrát naučil, jenže pořád říkal, že ještě nic neumí. Všichni slavní umělci si stěžují, že vůbec nic neumí.

Téma: Slávu lze získat bez zásluh, ale umět, to je něco jiného, a čím víc kdo umí, tím spíš ví, co ještě neumí.

Pramen: Ilja Hurník: Muzikantské pohádky

           Krátký, ale tematicky bohatý text nabízí příběh ji několikrát v dramatice uskutečněný.

Medvěd, který nebyl

Medvěd se na podzim uložil k zimnímu spánku. Den na to přišli lidé a nad spícím medvědem vybudovali továrnu. Na jaře se medvěd probudil do tovární haly. Lidé v továrně s ním zacházeli jako s jedním z dělníků a nemohl jim vysvětlit, že jím není. Považovali to za hloupé výmluvy. Dostal se až k rezidentovi firmy, ale všichni trvali na tom, že medvědi jsou jen v zoo, v továrně jsou dělníci. Ale v zoo ho odmítli, neopatřil do ní, protože nebyl v kleci., neuspěl ani v cirkuse. A tak pracoval v  továrně. Pak lidé továrnu zavřeli  a odešli a medvěd zůstal sám. Na nebi husy táhly k jihu, listí žloutlo, bylo třeba přezimoval, ale medvěd si řekl, že není medvěd, ale hlupák a do doupěte nezalezl. Mrznul, nevěděl, co počít, ale najedou se zvedl,  došel do doupěte a byl zase sám sebou.

Téma: Problém identity, kterou určují podmínky, v nichž žijeme a jimž je těžké se vzepřít, ale nakonec najdeme svou skutečnou osobnost. S tímto tématem se prolíná i téma ekologické, příroda versus technika.

Pramen: Frank Tashlin: Medvěd, který nebyl

           Přátelství a spolupráce souvisejí i s fungováním skupiny, se stylem jejího vedení, s jejím složením, se skupinovou dynamikou. Verneův klasický román pro děti jakoby byl  příkladem k příslušné pasáži z učebnice  sociální   psychologie.

Dva roky prázdnin

Skupina novozélandských chlapců ve věku od 6 do 15 let se neplánovaně ocitne bez dospělých na pustém ostrově. Loď je dobře vybavena, mají hmotné prostředky k přežití, ale hlavně jsou rozumní, odpovědní a disciplinovaní a proto dva roky života na ostrově zvládnou. Vznikne ovšem problém soupeření dvou vůdčích osobností. Briant je sociabilní a chová se demokraticky, jeho soupeř Doniphan je individualista a je dost nešetrný k přírodě, lov je mu nade vše. Ve skupině dokonce dojde k výraznému rozkolu a rozdělní, ale všechny chlapce nakonec spojí společné nebezpečí: na ostrově přistála horda pirátů, kteří se chtějí ostrova zmocnit. Ale na palubě s nimi byli i dva zajatci, muž a žena, kteří se spojili s chlapci,  společně piráty porazili a našli způsob návratu na Nový Zéland.

Témata: Sociální vztahy ve skupině, rozdíl demokratického a autoritativního vedení, šetrnost k přírodě, zvlášť nutná v obtížných podmínkách robinsonského života. Zodpovědnost, schopnost organizovat se, respektovat druhého, šetrnost k prostředí a rozumné hospodaření s hmotnými prostředky umožňují dětem přežít bez pomoci dospělých.

Pramen: Jules Verne: Dva roky prázdnin

         William Golding napsal o století později Pána much, který je založen na stejném modelu.  Skupina chlapců se i zde ocitne na neobydleném ostrově bez dospělých, také tato skupina se rozdělí na část, kterou lze nazvat demokratickou, a druhou autoritativní. Ale výsledek je opačný, než ve verneovce – příběh končí smrtí a zraněním některých dětí a zkázou celého ostrova. Změnila se doba, Vernerův příběh optimisticky vypráví o tom, jaké by lidstvo mohlo být, kdyby každý jednal s respektem k druhým a myslel pozitivně. Goldingova kniha je o tom, jaké lidstvo bohužel je, jak škodí samo sobě. Pro starší mládež toto srovnání  pohledu na fungování lidské společnosti může být zajímavé a  vést k podnětné reflexi.

        Také historické postavy jsou schopny zaujmout současné děti a mládež.

O bratru Palečkovi, šaškovi krále Jiřího

Jan Paleček, člen Jednoty bratrské, byl šaškem Jiřího z Poděbrad. Vynikal nejen vtipností, ale také schopností poznávat lidské chyby a zlobu, byl ochoten pomáhat těm, kteří to potřebují. V královské radě odlišoval pravdomluvné od „křiváků“, a pro krále to znamenával to graficky; ve špitále se zasloužil o to, aby správce nežil na úkor svých chudých a postižených klientů, zachránil nevinně odsouzeného, odhaloval chamtivce, nepoctivce, podlézavce. Příběh se skládá z řady epizod.

Téma:  Nebýt lhostejný k neřádům a k sobcům všeho druhu, všímat si lidí, najít cestu k pravdě a poctivému řešení.

Pramen:  Emanuel Frynta, in: Moudří blázni

         Obsáhlejší výběr příběhů bratra Palečka najdete v knížce Josefa Hiršala a Jiřího Koláře Paleček krále Jiřího.  Hiršal a Kolář jsou také autory  obdobné knížky o bajkaři Ezopovi, jeho životě i díle. Bajka má své slavné a specializované autory, vedle  starořeckého  zakladatele žánru Ezopa, francouzského La Fontaina a ruského Krylova, i mnoha dalších, méně slavných. Ale také řadu moderních autorů, překladatelů a úpravců. .

Podivuhodný mudrc Ezop

Josef Hiršal a Jiří Kolář vylíčili Ezopův život a jeho chytrá řešení životních situací. Na počátku je Ezop ubohým otrokem, je hrbatý, šeredný a huhňá a koktá tak, že se sotva domluví. Jednou však se rozdělí o jídlo s knězem a na jeho žádost dá Isis Ezopovi dar řeči. Ezop putuje od pána k pánovi, a až učenec Xantom ho propustí na svobodu v odměnu za jeho dobré rady. Ezop pak pobývá u krále Krésa, cestuje a dostane se do Babylónie a Egypta. Po letech navštíví Řecko, a když občanům Delf řekne, jaké má o nich mínění, stane se obětí své pravdomluvnosti: je mu podstrčen cenný chrámový předmět a je odsouzen k smrti svržením do propasti. Delfy pak postihuje jedno neštěstí za druhým a původci Ezopovy smrti jsou nakonec popraveni stejným způsobem jako on.

Jednotlivé situace z Ezopova života jsou v Hiršalově a Kolářově knížce spojeny i s některými bajkami, které mají své vlastní téma a jsou kritické k lidským nectnostem a nepravostem. Z celé knihy je možné vybrat několik epizod z Ezopova života jako rámec k bajkám, ale také lze zvolit hlavní linku jeho života a bajky nebo hádanky mohou sloužit jako doplněk. – Ezopův životopis je obsažen i ve Světě ezopských bajek.

Téma: Zevnějšek člověka nevypovídá o jeho vnitřní hodnotě, důležitý je jeho  intelekt a morálka.

(Projekt na motivy Hiršalovy a Kolářovy knížky o Ezopovi – viz  Záznamy z praxe – Zušky)

Prameny:

Josef Hiršal - Jiří Kolář: O podivuhodném životě mudrce Ezopa, který rozuměl řeči ptáků, zvířat,  hmyzu, rostlin i věcí

Svět ezopských bajek, přel. V. Bahník, R. Kuthan a J. Valeš, Svoboda 1976

Pavel  Šrut: Ezopovy bajky,  Albatros 1998

    Rozsáhlejší příběh charakteru bajky – vyprávění o zvířatech, která jednají jako lidé – je plodem tibetské kultury.

Bajka o ptácích a opicích

Tibetský příběh  anonymního autora z 16. nebo 17. století. Na hoře Künzang žili vedle sebe ptáci a opice, ptáci na travnatých svazích, opice v lese na úpatí hory.  Když měly opice nedostatek potravy, chodily se pást do teritoria ptáků. Těm se to nelíbilo a vyslali Tetřeva, aby opice napomenul. Ale ty přišly s  teorií všeobecného vlastnictví, podle nich všechno patří všem. Rozvinula se série poselství a diskusí na toto téma – zda si každý může brát všechno, co chce, nebo zda existuje vlastnictví určitých teritorií. Když už hrozilo nebezpečí války  (opice zkreslily výrok posla ptáků, jakoby vyhrožoval válkou)  ujali se zprostředkování Zajíc a Kohout, a těm se podařilo víceméně lstí dosáhnout dohody:  opice se mohou pást na svazích patřících ptákům (a domnívají se, že jim patří třetina tohoto území), ptáci mohou hnízdit v lese, kde žijí opice (a  už to také  dávno dělají).

Diskuse mezi opicemi a ptáky lze realizovat simulační hrou (schopnost samostatně vystupovat a logicky argumentovat, naslouchat druhému a reagovat na jeho argumenty).

Téma: Soupeřní o prostor a životní podmínky, náročná cesta k soužití, která se zdaří díky  zprostředkovatelům. Střetnutí soukromého vlastnictví s tzv. vlastnictvím společným; vlastnictví  společné není vlastnictvím nikoho a trpí tím.

Pramen:   Josef Kolmaš: Suma tibetského písemnictví

         Autorem románu – bajky je Bohumil Říha, v době normalizace výrazně prorežimní spisovatel, nicméně v této knize, dokončené v roce 1968 velmi přesně popsal vznik totality, její znaky a vyústění. Zřejmě velmi dobře věděl, v čem žije.

O rezavém rváči a huňatém pánovi

Příběh se odehrává ve dvou prostředích, tím prvním je mlýn. Při povodni ze mlýna zmizel mlynář, krátce na to přišel do mlýna medvěd, který utekl z drezúry v cirkuse. Mlýnský Hafan se rozhodne učinit z něj pána mlýna, medvěd se nastěhuje do mlynářova bytu, užívá jeho předměty a začíná s podporou Hafana vládnout všemu zvířectvu ve dvoře. Nakonec se rozhodne, že ovládne ono druhé prostředí příběhu -  zvířata žijící v okolní přírodě. Ale tam se objeví zcela atypický zajíc, na rozdíl od svých bázlivých příbuzných je to rváč a je ochoten za komunitu divoce žijících zvířat bojovat. Schyluje se k válce, ale v této chvíli se vrací mlynář – voda ho odnesla a on se pak léčil kdesi ze zápalu plic. Opět se ujímá vedení mlýna, zaječí kolonie dál žije svým pokojným životem, a medvěd se odebírá do lesa, aby si ujasnil svou identitu – je vládce, anebo otrok cirkusového drezéra?

Téma: Jak vzniká totalita? Volání po zavedení pořádku? Snaha řadových občanů mít pokoj od politiky a raději se vézt s většinou? Mají občané nechat věci, tak jak jsou?

Pramen:

Bohumil Říha: O rezavém rváči a huňatém pánovi, Čs. spisovatel, Praha 1971

     I pohled do minulosti patří k lákám dramatické výchovy – totalita nacistická i sovětská.

Příběh Hany Bradyové

Hana Bradyová, narozená v roce 1931, pocházela z židovské rodiny žijící v Novém Městě na Moravě. Její rodiče měli obchod na náměstí a Hana se starším bratrem Jiřím prožívali normální, šťastné dětství až do nástupu nacistů, kdy jim byl znemožněn normální život. Matka byla odeslána do Ravesnbrücku  na jaře 1941, otce zatkli nacisté krátce na to, obou dětí se ujali strýc a teta.  V roce 1942 byli sourozenci deportováni do Terezína a v roce 1944 postupně do Osvětimi. Hana byla okamžitě po příjezdu poslána do plynové komory, Jiří přežil. Oba rodiče zahynuli roku 1942 v Ravesnbrücku.

Součástí příběhu, která se s ním v knize prolíná, je historie objevení příběhu japonskou ředitelkou Tokijského centra pro studium holocaustu Fumiko Išiokou. Její pouť k seznámení s Haniným příběhem začala zásilkou několika exponátů z pražského Židovského muzea, mezi nimiž byl i Hanin kufřík, následovaly Haniny obrázky zaslané z Terezína, a při návštěvě v Terezíně v Praze získala Fumiko Išioku i spojení na Hanina bratra Jiřího, žijícího v Torontu. Práce Tokijského centra je zaměřena na dětské dobrovolníky.

Tématem tohoto příběhu kromě historických skutečností a osobního příběhu Hany Bradyové je i  úsilí mladé Japonky a skupiny tokijských dětí a jejich hluboký zájem o časově i místně značně vzdálené události – snaha najít jedno jediné dítě z půldruhého milionu židovských dětí, zavražděných nacisty, byl úkol zcela mimořádný.

Pramen: Karen Levine: Hanin kufřík.

 

Sovětský model svobody a rovnosti

Josef Bureš jako devatenáctiletý překročil nelegálně hranice do Sovětského svazu, protože uvěřil propagandě o tom, že v SSSR jsou si všichni rovni, chudí i bohatí. Krátce potom byl zatčen, vězněn v samotce, souzen a odsouzen na rok vězení a pak do vyhnanství. Po roce, který strávil v hrozných podmínkách sovětských věznic, byl deportován na Sibiř, kde prožil asi tři roky. V tajze žil ve skupině dřevařů, kteří si museli sami postavit tábor. Poznal tam přátelství s Koljou, Rusínem z Podkarpatské Rusi, a v blízké vesnici poznal svou celoživotní lásku, Klavu, s níž se potají a bez souhlasu milice oženil. Když nastala amnestie a byl zrušen statut vyhnanství, bylo mu dovoleno s rodinou manželky odejít na Ukrajinu, kde nějaký čas žili v kolchoze a pracovali v továrně, až se jim podařilo získat povolení k odjezdu do Československa.

Téma:  Kruté zklamání mladého člověka, který uvěřil propagandě a těžce za to zaplatil poznáním nespravedlnosti, bezohlednosti, pokořování lidské důstojnosti. Ale i v těžkých podmínkách našel přátelství, lásku a novou rodinu.

Pramen: Josef Bureš: Jak jsem v devětačtyřicátém utekl hledat svobodu do Sovětského svazu, Prostor, Praha 2010

                  Sci-fi literatura, zejména její klasická díla, nabízí starším dětem a dospívajícím látku k přemýšlení o tom, jak se jako lidé chováme, jaké důsledky naše chování má a jak bychom se  měli ve vlastním zájmu  chovat-

Země slepců.

V Andách existuje vesnice zcela izolovaná od ostatního světa. Z hřebenu hor se do vesnice zřítí horský průvodce a usoudí, že bude „mezi slepými králem“. Ale opak je pravdou, má pozici outsidera, protože se liší. (viz též Záznamy z praxe – Od jedenácti do patnácti)

Téma: Společnost složená z lidí, kteří z hlediska většiny trpí vážným handicapem, si vytváří vlastní specifickou kulturu, podle níž je naopak většina handicapovaná – vzájemná tolerance mezi kulturami, co je pro jednu z nich nedostatek, je pro druhou přednost.

Pramen: H. G. Wells: Země slepců, in: Válka světů a jiné příběhy z neskutečna

     Příběh Raye Bradburyho vznikl na počátku 50. let 20. století a podle autora se odehrává v době, kterou už máme z větší části  za sebou, od troku 1999 do roku 2026, přičemž není důležité, že dodnes člověk nejen neosídlil, ale tím spíš neovládl Mars. Mnohem podstatnější je, že postoupil výrazně kupředu v ničení vlastní planety a ohrožování  její kultury konzumním způsobem života, agresivitou a preferováním ekonomických hledisek. Proto knížka je i po desítkách let stále aktuální. Její výstavba  je založena na z chronologicky seřazených povídkách a proto umožňuje buď vybrat jen jednu či několik málo částí pro lekce obvyklého rozsahu, anebo vytvořit rozsáhlý, až několikadenní nebo několik týdnů pokračující projekt. Obojí je možné a opodstatněné.

Marťanská kronika - Lidé  kolonizátoři

Prvních sedm kapitol knihy, napsané na počátku 50. let 20. století, autor umístil do let 1999–2001. V těchto letech USA začíná vysílat na Mars výpravy. Křehcí a vysoce kultivovaní Marťané ty první tři výpravy likvidují: dvoučlennou první výpravu zastřelí žárlivý manžel, jehož ženu okouzlili. Druhá, již početnější výprava, je považována za blázny a podle toho se s jejími členy naloží. Na třetí výpravu nastražili Marťani rafinovanou past – všichni členové posádky se setkávají s domovem svého dětství a se svými rodiči, prarodiči a sourozenci, kteří již zemřeli. Tito zemřelí je povolají k sobě a výprava končí pohřbem všech šestnácti členů. Když na Mars dorazí čtvrtá výprava, je již většina Marťanů mrtvá, podlehli nákaze zavlečené ze země, proti níž neměli imunitu. Mezi členy čtvrté výpravy vznikne vážný konflikt – Biggs je přesvědčený a razantní kolonizátor, Spender s tím nesouhlasí. V průběhu sporů se Biggs utopí v kanále, Spender od skupiny odejde, ale nakonec ho velitel výpravy zastřelí, aby mohl splnit svoje poslání. (viz též realizace projektu v Záznamech z praxe – Volně podle literatury)

Téma: Sebevědomý, ale ne příliš kultivovaný lidský výsadek působí na Marsu s jeho starou, velmi cenou, ale již málo životnou kulturou ničivě – je tu obraz lidské expanzívnosti, bezohlednosti, ničivosti, proti níž se stará kultura nedokáže ubránit. Žádná civilizace není chráněna před zkázou, jestliže se lidé nezačnou chovat šetrně a dál budou svoje vlastní potřeby, touhy a sklony nadřazovat  udržitelnému rozvoji.

Pramen: Ray Bradbury: Marťanská kronika

.          Globálních problémů se týká také  půvabná kniha Umberta Eca a ilustrátora Eugenia Carmiho, kniha výjimečná nejen osobou  autora, ale také tím, že  nemá  věkovou hranici, je přístupná už malým dětem,  na začátku školní docházky, ale může oslovit i  starší školáky.

Tři příběhy

Příběh první – Bomba a generál vypráví o vzniku jaderné fyziky, objevu,  kterého se chopil Generál a rozhodl se atomů využít pro ničení. Ale atomy se v bombě  vzbouří a z bomby zmizí. Generál vyhlásí válku, ale jeho bomby nevybuchují a  lidé se rozhodli, že už nebudou válčit. Generál využil svou uniformu, stal se vrátným v hotelu.

Příběh druhý -  Tři kosmonauti. Lidé se rozhodli, že poletí na Mars, našli se tři kosmonauti – Američan, Rus a Číňan a vzájemně si nedůvěřovali, protože si nerozuměli. Na Mars přiletěli současně a zjistili, že je tam překrásná příroda. V noci se cítili všichni tři opuštěni a to je sbližovalo. Ráno se objevil Marťan a tváří v tvář jemu se od sebe téměř nelišili. Chtěli ho zabít, ale pak  pochopili, že má stejné city jako oni, i když se od nic  liší svým zjevem.

Příběh třetí – Skřítkové z Ňú. Císař toužil po objevech, ale na Zemi už není co objevovat, proto vyslal do vesmíru Galaktického objevitele (GO), který dlouho pátral, až objevil planetu, na níž žili skřítci. Došlo ke sporu, kdo koho objevil, ale pak GO začal argumentovat vyspělostí pozemské civilizace. Jenže skřítci se na Zemi podívali dalekohledem a pořádně ji neviděli, jak byla zaneřáděná,  v kontrastu s tím, jak oni pečují o svou planetu.

Téma:  Záleží na každém z nás, jaký bude osud planty Země. Zda zvítězí generálové, nesnášenlivost a zanedbávání prostředí, anebo zda se to změní.

Literatura: Umberto Eco: Tři příběhy, přel. M. Žáčková, Argo, Praha 2017

    Zdrojem téma ovšem může být i obsáhlejší literární dílo, které přesahuje rozměr těchto kapitol: Guliverovy cesty Jonathana Swifta, knihy, Marka Twaina o Tomu Sawyerovi a Huckleberry Finnovi,,  Daleká cesta za domovem Richarda Adamse, knihy Astrid Lindgrenové, v první řadě Ronja a další knihy, Jansenův cyklus o  Vikingu Vikovi a další severská lit pro děti,  ale to už je „vyšší škola“ hledání látek, s nímž si zkušený  pedagog poradí sám.

Literatura

Literatura evamachkova St, 11/28/2018 - 14:38

Beletrie

Adam, Richard: Daleká cesta za domovem, přel. J. Minaříková a H. Žantovská, Mladá fronta, Praha 1986

Adascalitei, Vasile: Předu, předu pohádku, přel. M. Kavková, Lidové nakladatelství, Praha 1980

Aulová, Věra: Proměny lásky, Albatros, Praha 1980

Afanasjevová, Alexandr  N.: Ruské lidové pohádky, přel. R. Lužík a K. Dvořák, Odeon, Praha 1984

Angulo, Jaime de: Jak se Lišáček stal Lišákem, přel. L. Snížek, Maťa, Praha 2003

Apollónios Rhódský: Argonautika, přel. J. Jaroš, Argo, Praha 2013

Asbjörnson, P.Ch. – Moe, J.: O obrovi, který neměl srdce v těle, přel. J. Vrbová, Argo, Praha 2012

Báje, pohádky, pověsti, Scientia, Praha 1994

Bárta, Miroslav: Sinuhetův útěk z Egypta. Egypt a Syropalestina v době Abrahamově. SET OUT, Praha 1999

Berneová, Jennifer: Kamil neumí lítat, překlad  K. Závadová,  Albatros 2011

Bělohlávek, Miloslav:  Plzeňské pověsti a legendy, Západočeské nakladatelství, Plzeň, 1968

Biliánová, Popelka: Pověsti vyšehradské, Dobrovský, Praha 2013

Bolliger, Max: Šťastný skřítek, Paseka, Praha/Litomyšl, 2012

Bond, Michael: Medvídek Paddington, přel. D. a L. Křesťanovy, Mladá fronta, Praha 2010

Bradbury, Ray: Marťanská kronika, přel. J. Emmerová, Plus, Praha 2017

Brukner, Josef: Klíč od království, Albatros, Praha 1985

Calvino, Italo: Italské pohádky, přel. V. Hořký, Odeon, Praha 1982

Casius, Eduard:  Když se ryby pásly na nebi, přel. K. Jiroudková, SNDK, Praha 1967

Cendrars, Basile: Malé černé pohádky pro nebojácné děti, přel. M. Pézlová,  Baobab, Praha  2010

Cibula, Václav: Francouzské pohádky, Albatros, Praha 1990

Cibula, Václav: Hrdinské legendy staré Francie, Albatros 1973

Cibula, Václav:  Španělské pohádky, Albatros, Praha 1984

Černá, Zlata – Novák, Miroslav (= Keigo Segi a Morihito Fudžisava):  Japonské pohádky,  Petrkov, Havlíčkův Brod 2008

Černý, Václav A.  – Tvrdíková, Michaela – Vaculín, Ivo: O statečném střelci Andrejovi, Lidové nakladatelství, Praha 1983

Červenka, Jan (sest.):  O zlaté rybce a jiné slovanské pohádky, Svoboda, Praha 1984

Čou Mej-žu – Ču Wej-chua: Příběhy dračích císařů,  přel. R. Škvařil, Orbis Pictus Istropolitana, Bratislava 1993

Dobšinský, Pavol: Zakletý les, přel. J. Spilka, SNKLU, Praha 1964

Ďuríčková, Mária: Dunajská královna, přel. J. Kintnerová, Albatros, Praha 1982

Epos o Gilgamešovi, přel. Lubor Matouš, Mladá fronta, Praha 1997

Donato, Hernani: Déšť a  jaguár. Pohádky brazilských indiánů, přel. P. Lidmilová, Argo, Praha 2007

Erben, Karel Jaromír: České pohádky,  Albatros, Praha 2014

Erben, Karel Jaromír: Slovanské pohádky,  Svoboda, Praha 1974

Frolec, Václav: Bulharské pohádky, přel. H. Reinerová, Odeon, Praha 1970

Frynta, Emanuel: Moudří blázni, Albatros, Praha 1973

Golding, William: Pán much, přel. H. Kovályová, Maťa, Praha 2014

Grimmové, Jacob a Wilhelm: Pohádky bratří Grimmů, přel. M. Kornelová, Albatros,  Praha 1969

Grohmann, Josef Virgil: Pověsti z Čech, přel. R. Charvát,  Plot, Praha 2009

Hiršal, Josef – Kolář, Jiří: O podivuhodném životě mudrce Ezopa, který rozuměl řeči ptáků, zvířat,  hmyzu, rostlin i věcí, SNDK 1960

Hofman, Alois – Heuerová, Renate: Ze židovského ghetta, přel. J. Zoubková, Volvox globator, Praha 1996

Horák, Jiří: Český Honza, SNDK, Praha 1966

Horyna, Václav: Pověsti českého severovýchodu, B. E. Tolman, Hradec Králové 1947

Hrdličková, Věna: Démonova flétna, Albatros, Praha 1989

Hrdličková, Věna: Nejkrásnější čínské příběhy, Portál, Praha 2005

Hrdličková, Věna: Příběhy o soudci Óokovi,  Albatros, Praha 1984

Hrubín, František: Špalíček veršů a pohádek, Albatros, Praha 1974

Hulpach. Vladimír:  Báje, legendy a pověsti staré Prahy, Libri, Praha 2010

Hulpach, Vladimír: Bájné dvojice z Proměn, Aventinum, Praha 2016

Hulpach, Vladimír: Co vyprávěl kalumet, SNDK Praha 1966

Hulpach, Vladimír: Kouzelné dudy, Severočeské nakladatelství Ústí n. L., 1985

Hulpach, Vladimír: Návrat Opeřeného hada,  Albatros, Praha 1974

Hulpach, Vladimír: Pohádkové vandrování po Čechách, Albatros 1992

Hulpach, Vladimír: Rytíři krále Artuše,  Fénix, Praha 1992

Hulpach, Vladimír: Rytířské legendy, Aventinum, Praha 1997

Hulpach, Vladimír: Za pohádkou kolem světa, Fénix, Praha 1995

Hulpach, Vladimír – Frynta, Emanuel – Cibula, Václav: Hrdinové starých evropských bájí, Victoria Publishing, Praha 1995

Hurník, Ilja: Jak se hraje na dveře a jiné muzikantské pohádky, Albatros, Praha 1973

lllyés, Gyula: Divotvorný vůl a jiné maďarské pohádky, přel. K. Horváthová, Dauphin, Praha 2008

Izbická, Helena: Studna v pralese a jiná vyprávění ze Západní Afriky, MAŤA Praha 1999

Jacobs, Joseph: Keltské pohádky, díl 1, přel. S. Smýkalová a L. Doležalová, Ando Publishing, Brno 1996

Jacobs, Joseph: Keltské pověsti a pohádky I., přel. M. Pokorný, Zvláštní vydání, Brno 1996

Jech, Jaromír: Krakonošovy pohádky (Krakonošova mošna), XYZ, Praha 2008

Kalevala Eliase Lönnrta a Josefa Holečka, přel. Josef Holeček, Akademia Praha 2014

Kamanda, Kama Sywor: Africké pohádky, Brio, Praha 2006

Karalijčev, Angel: Pohádkový svět, Bulharské lidové pohádky, přel. H. Reinerová, Albatros, Praha 1974

Karnauchová, Irina: Krása nesmírná, přel. Z. Psůtková, Lidové nakladatelství, Praha 1977

Karnauchová, Irina: Ruští bohatýři, Albatros 1984

Kašpar, Oldřich – Mánková, Eva: Kouzelný strom, Argo, Praha 2001

Kavková, Marie: Pohádky z beránčího kožíšku, Albatros, Praha 1985

Kilianová, Eva – Sirovátka, Oldřich: Král moravských vodníků, Blok Brno 1974

Klindera, Odolen: Sedm zlatých princezen

Kolář, Jiří  -  Hiršal, Josef: Enšpígl,  Albatros, Praha 1992

Kolář, Josef: Z deníku kocoura Modroočka, Albatros, Praha 2014

Kolmaš, Josef: Suma tibetského písemnictví, Argo, Praha 2004

Košnář, Julius: Staropražské pověsti a legendy, Odeon 1992

Kratochvíl, Miloš V.: Báje a pověsti z Čech, Albatros 1984

Lada Josef: Kocour Mikeš, Bonton Music, Praha 1995

Lazecký, František: Dukátová stařenka, Profil, Ostrava 1983

Lisická, Helena: Zrcadlo starých časů, Albators Praha 1985 

Lobel, Arnold:  Myška a pohádková polívka, přel. K. Závadová, Albatros 2011

Luffer, Jan (ed.): Strašidelný chrám v horách, Argo, Praha 2009

Martínková, Jana: O zlatém vejci, Brahmovi a vesmírných světech. Argo, Praha 2010

McCarthyová, Bairbre: Příběhy skřítků leprikónů, přel. J Emmerová, Albatros, Praha 2001

McHardy, Stuart:  Hamlet a královna Piktů, přel. V. Kadlec, Mladá fronta, Praha 2010

Mertlík, Rudolf: Starověké báje a pověsti,  Svoboda, Praha 1972

Meyer, Maurits:  Vlámské pohádky, přel. P. Schürová, Cinemax, Praha 1997

Miltner, Vladimír: Mahábhárata aneb Velký boj, Argo, Praha 2011

Miltner, Vladimír: Mahábhárata, Albatros, Praha 1988

Miltner, Vladimír: Příběhy bájné Indie, Práce, Praha 1973

Mrázková, Daisy: Můj medvěd Flóra, Babobab, Praha 2011

Mrázková, Daisy: Nádherné úterý čili Slečna Brambůrková chodí po světě, 3. vyd.  Albatros, Praha 2014

Moravcová, Martina – Nová, Markéta: O muži, který šel na sluncem, Argo, Praha 1996

Neeson, Eoin: Irské mýty a legendy, přel. I. Daňhelová, Ando Publishing, Brno 1996

Nevěsta z mušle. Mýty a legendy Indonésie. Přel. P. Czeczotka, Argo, Praha 2009.

Němcová, Božena: Národní báchorky a pověsti I. a II., SNKLHU, Praha 1954

Němcová, Božena – Seifert, Jaroslav:  Mahulena, krásná panna,  Albatros, Praha 1990

O lesním carovi. Ukrajinské pohádky. Albatros 1974

Olbracht, Ivan: Biblické příběhy,  Albators, Praha  2007

Ostěr, Grigorij: Kratochvíle s hadem na půl míle, přel. H. Psůtková, Albatros, Praha 1985

Ovidius Naso, Publius: Proměny, překlad F. Stiebitz, Odeon, Praha 1967,  přel. I. Bureš, Nakladatelství Plot, Praha 2005

Pacovská, Květa: Král, král na dudy hrál, Albatros Praha

Pařízek, Ladislav Mikeš: Prales kouzelných snů, Albatros, Praha 1987

Pavel, Josef: Pověsti českých hradů a zámků, Levné knihy 2000

Pavlát, Leo – Holasová, Zuzana:  Příběhy z Bible, Aventinum, Praha 1991

Perrault, Charles: Pohádky Matky Husy, přel. F. Hrubín, Albatros Praha 1972

Petiška, Eduard: Golem a jiné židovské pověsti a pohádky ze staré Prahy, SNDK 1968

Petiška, Eduard: Příběhy, na které svítilo slunce,  2. úplné vydání,  Albatros, Praha 1998

Petiška, Eduard:  Sedmikráska,  Albatros, Praha  1984

Petiška, Eduard: Staré řecké báje, Ottovo nakladatelství, Praha 2011 

Petiška, Eduard: Z pokladnice příběhů království českého, Albatros 1970

Plicka, Karel – Volf, František: Český rok – Jaro,  Léto, Podzim, Zima, Družstevní práce, Praha 1950

Pochop, Antonín: Krakonošova mísa, Kruh, Hradec Králové 1984

Preinhaelterová, Hana: O statečném Rámovi s věrné Sítě, Albatros, Praha 1975

Preussler, Otfried: Moje knížka o Krakonošovi, přel. J. L. Beran, Vyšehrad, 1998

Preussler, Otfried: Strašidýlko, přel. N. Slabihoudová, Albatros, Praha 1998

Radovan, Pavel: Pohádky z říše kiwi, Doplněk, Brno 2002

Reis, Vladimír: Křišťálové sestry, australské a Oceánské pohádky, SNDK, Praha 1966

Rivai, Marie: Smaragdové ostrovy, Petrklíč, Praha 2007

Říha, Bohumil: O rezavém rváči a huňatém pánovi, Čs. spisovatel, Praha 1982

Říha, Václav: Pohádky Václava Říhy, SNDK, Praha 1969

Sedláček, August: Historické pověsti lidu českého, Melantrich, Praha 1998

Sekora, Ondřej: Knížka Ferdy Mravence, Knižní klub, Praha 2015

Singer, Isaac Bashevis: Příběhy pro děti, přel. R. Opatrná, VIK, Vimperk 1995

Sirovátka, Oldřich: Plný pytel pohádek, Albators, Praha  1983

Sirovátka, Oldřich – Šrámková, Marta: Živá voda, Albatros, Praha 1986

Sís, Petr:  Robinson, Labyrint, Praha 2017

Sís, Petr: Tři zlaté klíče, labyrint, Praha 2007

Sómadéva: Oceán příběhů 1 a 2, přel. D. Zbavitel, Odeon, Praha 1981

Stanovský, Vladislav – Vladislav, Jan: Strom pohádek z celého světa, Knižní klub, Praha 2015

Stanovský, Vladislav – Vladislav, Jan:  Druhý strom pohádek z celého světa, Knižní klub, Praha 2009

Svět ezopských bajek, přel. V. Bahník, R. Kuthan aj., Svoboda, Praha 1976

Šourek, Petr a Kostomitsopoulos, Denis (ed.): Řecké pohádky, bajky a anekdoty, Dauphin, Praha 2000

Šrámková, Jana: Zuza v zahradách, Labyrint, Praha 2015

Šrámková, Marta – Sirovátka, Oldřich: Brněnské kolo a drak, Blok, Brno, 1982

Šrut, Pavel: Ezopovy bajky,  Albatros 1998

Šrut, Pavel: Kočičí král, Albatros, Praha 1989

Štětinová, Dagmar: Pražské pověsti, legendy a zkazky, MarieTum, Praha 2009

Šťovíčkovy, Dana a Milada: Tři zlaté Buddhovy vlasy Artia, Praha 1972

Šuleř, Oldřich: Nic nalhaného, máloco pravda,  Albatros, Praha 1990

Tajemství  Měděné hory, přel. Tatjana Kittrichová, Final, Opava, b.r.

Tashlin, Frank: Medvěd, který nebyl, přel. T.- Horváthová a  aj. Dvořák, Baobab, Praha 2006

Tichý, Jaroslav: Kouzelný koberec,  Computer Press,  Brno 2008

Tomek, Jiří:  Král světla, Argo,  Praha 2016

Wagnerová, Magdalena: Pražská strašidla a všemožná jiná zjevení, Plot, Praha 2010

Wells, Herbert George, Válka světů a jiné příběhy z neskutečna, přel. F. Gel, Albatros, Praha  1987

Wenig Adolf: Pověsti o hradech, 1921

Werich, Jan:  Úsměv klauna, Brána, Praha 1997

Xokonoschtletl: Příběhy a moudrost aztéckých indiánů, přel. A. Fišnarová, Portál, Praha 2000

Zachystalová, Eliška: Afghánské pohádky,  SNDK, Praha 1958

Zamarovský, Vojtěch: Aeneas,  Albatros, Praha 1981

Zamarovský, Vojtěch: Bohové a králové starého Egypta,  Brána, Praha 2003

Zamarovský, Vojtěch: Gilgameš, Albatros, Praha 1976

Zamarovský, Vojtěch: Sinuhet,  Albatros, Praha 1985

Zaunert, Paul: Německé lidové pohádky, přel. Z. Štolba, Deus, Praha 1976

Zbavitel, Dušan: Rámájana podle Válmíkiho, Argo, Praha 2000

Zbořilová, Iva – Klindera, Odolen: Vietnamské pohádky, Odeon, Praha 1974

Zlatý střevíček, přel. L. Zilynská,  Lidové nakladatelství,  Praha 1970

 

Literatura  k dalšímu studiu

Clark, Jim -  Dobson, Warvick -  Goode, Tony a Neelands, Jonothan: Lekce pro život. Přel. E. Burešová, Masarykova univerzita, Brno 2008

Machková, Eva:  Jak se učí dramatická výchova, NAMU, Praha  2004

Machková, Eva (ed.): Projekty dramatické výchovy pro mladší školní věk, Portál, Praha 2013

Machková, Eva (ed.): Projekty dramatické výchovy pro starší školní věk, Portál, Praha 2013

Machková, Eva (ed.): Projekty dramatické výchovy pro středoškoláky, Portál, Praha 2012

Machková, Eva: Úvod do studia dramatické výchovy, IPOS Artama, Praha 1998

Machková, Eva: Volba literární látky pro dramatickou výchovu,  NAMU, Praha 2012

Marušák, Radek: Literatura v akci, NAMU, Praha 2010

Marušák, Radek, Králová, Olga, Rodriguezová, Veronika: Dramatická výchova v kurikulu současné školy, Portál, Praha 2008

Morganová, Norah, Saxtonová, Julia: Vyučování dramatu -Hlava plná nápadů, přel. H. Zymonová, STD, Praha 2001

Panovová, Olga: Cesty detskej litaratúry na javisko, Mladé letá, Bratislava 1989

Svobodová, Eva, Švejdová, Hana: Metody dramatické výchovy v mateřské škole, Portál, Praha 2011

Ulrychová,  Irina: Drama a příběh, NAMU, Praha 2007

Ulrychová, Irina,  Gregorová, Vlasta, Švejdová, Hana: Hrajeme si s pohádkami, Portál, Praha 2000

Valenta, Josef: Metody a techniky dramatické výchovy, Agentura Strom, Praha 1997

Way, Brian: Rozvoj osobnosti dramatickou hrou, přel. E. Machková, STD, Praha 2014

Časopis Tvořivá dramatika, vydává IPO0S-ARTAMA Praha

Středoškoláci

Středoškoláci evamachkova Ne, 02/24/2019 - 19:39

Hloupý nebo chytrý?

Pruský král Bedřich Vilém I. měl gardu složenou z nadprůměrně vysokých vojáků. Na nábor poslal i do Čech. V Jindřichově Hradci na panství Černínů se našli hned tři vysocí mladíci. Celá akce se nelíbila hraběti a jeho správci, ale odmítnout nemohli. Dva z mladíků se vymluvili, do Pruska nechtěli, i když finanční nabídka byla velmi lákavá – pravidelný vysoký plat a 400 na ruku. Na nabídku přistoupil jen Vojta Tampír, nejstarší z osmi synů polního mistra, považovaný za hlupáka. Okamžitě dostal čtyři stovky, dostavit se měl další ráno. Máma mu napekla buchty a s nesouhlasem ho rodina poslala na cestu. Jen otec váhal, od syna dostal tři stovky, ani nevěděl určitě, co za ně koupí, ale bylo to pro něj jmění. Vojta odešel, ani se nerozloučil se svou Aničkou. Za tři dny pozdě večer někdo klepe na okno – Vojta zběhl, cestou domů se ho ujal správce panství, zaručil mu post polního mistra v kterési vesnici, i s Aničkou. Otec nad synem dlouho váhal, zda je hloupý nebo naopak chytrý jako Šalamoun.

Téma:  Ošidit nepřítele, obohatit se přitom na jeho úkor – je to hrdinský a chytrý kousek, nebo podvod? Co je chytrost, mazanost, inteligence…?

Pramen: Václav Kaplický:  Gardista krále pruského, in: Zlatá kniha historických příběhů II., sestavil J. P. Velkoborský, Albatros, Praha 1977

 

Vyšší princip

Podle skutečné události na gymnáziu v Příbrami. „Vyšší princip“ byl přezdívkou středoškolského učitele. Jednoho dne byli septimáni Havelka, Moučka a Ryšánek předvoláni do ředitelny před gestapáky byl červen 1942, Heydrichiáda. Večer místní rozhlas oznámil zastřelení všech tří studentů. Druhý den rádo se konala porada pedagogů. Profesor dějepisu navrhl napsat projev loajality státnímu tajemníkovi a Moravcovi., Starý učitel náboženství odmítl podepsat, bylo rozhodnuto, že třídní profesoři místo toho promluví ke studentům. Třídní septimy, "vyšší princip", promluvil „z hlediska vyššího principu mravního“ a skončil tím, že i on schvaluje atentát na Heydricha. Vražda na tyranu není zločinem.  Studenti na jeho počest všichni povstali. Viz též film 1960, režie Jiří Krejčík, hl. role Frant. Smolík

Téma:  Vražda tyrana není zločin, říká profesor. Je to tak a kdy ano, kdy ne, kdo je tyran?

Pramen: Jan Drda: Němá barikáda

 

Osudy knih

Dětství a studijní léta Františka Věka až po návrat do Dobrušky. Rámec příběhu: v sousedství Věkových žil starý Žalman, tajný evangelík. Jednou malý František pozoroval, jak vytahuje z úkrytu za trámem bibli a čte v ní, Žalman si ho všiml. Krátce na to mu byla bible úředně zabavena, a proto se domníval, že ho Věkovi udali. Pak se Věkovi odstěhovali jinam. František dobře zpíval, proto byl doporučen na studia do Prahy, jako zpěvák v klášterním sboru. Stal se pomocníkem mnicha, který měl na starost knihovnu, objevil tam „zakázané knihy“ a četl je. V té době zažil mj. návštěvu císaře Josefa II., který četné kláštery rušil a padlo to i na klášter, v němž František žil. Jemu císař zajistil dostudování. Knihovna kláštera byla zapečetěna a opat Františka požádal, aby se skrze obrovská kamna protáhl do knihovny a vynesl knihy, které potřebovali zachránit. Přitom si směl vzít, co chtěl, byly to ony zakázané knihy. Dostudoval, a když se chystal k návratu a vyzvedával si u ševce opravené boty, švec mu je zabalil do listu z bible, té Žalmanovy, švec mu ji ochotně dal. Vrácení bible Žalmana přesvědčilo, že se mýlil. Viz též záznam v Projektech dramatické výchovy pro středoškoláky.

Téma: Osudy knihy  a jejich paradoxy- zabavená rodinná bible končí jako balicí papír u ševce,  v klášterní knihovně jsou Libri prohibiti, ale císař učiní z celé knihovny zakázaný prostor. Zákazy a ničení knih jako projev a symbol totality v této zemi.-  Jiné téma: udavačství, podezření z udavačství, jeho příčiny, zásahy proti podezřelým lidem, disidentům.

Pramen: Alois Jirásek: F. L. Věk, díl 1, kapitola 1 – 9

 

Zimní král

Náchodský zámek, sídlo Salomeny Slavatové ze Smiřic, listopad 1620, Hejtman Straka z Nedabylic. Na zámek přijel Starkův syn se zprávou, že král Friedrich Falcký prchá do Polska a v Náchodě přenocuje. Hejtman Straka se snaží krále přesvědčit, aby zůstal a bojoval dál, král odmítá, ale slibuje, že se vrátí s armádou. Ráno s králem odjede i mladý Straka, zamilovaný do mladé německé dívky z doprovodu krále. Stařec se napůl zblázní, odejde ze zámku, který opustila i paní Salomena a odešla od emigrace. Straka pravidelně dojíždí na hranice  a  vyhlíží krále, ale marně. V roce 1624 sleduje odchod emigrantů do Polska. Krátce na to doraz k tvrzi houfec císařských jezdců, který tam chce přenocovat, Straka se zabarikáduje, ale oni se tam dostanou, tvrz vyrabují a podpálí, Straka v ní zahyne.

Téma: Vzdát boj nebo pokračovat? Kdy a za jakých okolností se rozhodovat atd. Situace krále, který byl cizí, s českými stavy měl jen stejné náboženství, pro něj osud Čech nic neznamenal – proti tomu lidé zde zakořenění. Problém jiných postojů otce a syna.

Pramen: Alois Jirásek: Zámecký hejtman, in: Zlatá kniha historických příběhů II., sestavil J. P. Velkoborský, Albatros, Praha 1977