Látky a jejich hledání

Napsal uživatel evamachkova dne Po, 12/18/2017 - 10:50

Látky a jejich hledání

         Obecně vzato, náměty pro tvořivou dramatiku, jinak řečeno dramatickou výchovu, lze brát kdekoli. Je ovšem nutno dodat, že nelze vzít cokoli. Situaci velmi komplikuje fakt, že jiný okruh látek je schůdný pro lekce nebo dílny, jiný pro divadelní zpracování, a zcela jiný pro přednes.  Přesto, že se do jisté míry některé okruhy vzájemně překrývají, má každý z nich svou identitu a každá z těchto oblastí má své odlišné cíle a prostředky. Tento výběr námětů je zaměřen na lekci, na dramatickou činnost hráčů, na interní činnost v rámci dramatické výchovy, jak volnočasové v ZUŠ či souborech a kroužcích, tak na dramatiku školní, na předmět dramatická výchova i na uplatnění dramatických metod v některých dalších vyučovacích předmětech.

Častým důvodem výběru látky z nezkušenosti je „text se mi líbí“, „je to skvělá literatura“, „už od dětství tu knížku miluji“ a podobě. Učitel dramatiky musí mít v každém případě ke zvolené předloze kladný citový vztah, musí se mu líbit, aby s ní mohl pracovat, ale to  nestačí. Divadlo a přednes se obracejí k divákovi a očekávají jeho vnitřní, myšlenkovou i citovou účast, využívají tedy prostředky, které jsou schopny jej oslovit a sdělit mu určitý obsah. Přednes (přednes individuální, tzv. divadlo poezie nechme stranou) je osobní, subjektivní sdělení citů a z nich vyplývajících postojů a vztahů. Divadlo komunikuje s divákem prostřednictvím příběhů, tvořených situacemi, jednáním, hrou v roli.  Cílem je, aby divák situace, jednání a hru v roli „přečetl“, jak v jejich objektivní, na scéně viditelné podobě, tak v jejich podtextu, smyslu a cíli, a city, myšlenky i postoje si utvořil na jejich základě samostatně, osobně.

           Dramatická lekce nebo dílna je aktivitou hráčů, neboť oni vstupují do role, jednají v situacích, a to s cílem zažít ve fiktivní situaci život, jednání a chování kohosi druhého;  ony situace a z nich plynoucí city, myšlenky a postoje zevnitř, vlastním zážitkem prozkoumat, poznat a pochopit a utvářet si tak postupně postoje, myšlenky a city vlastní. Jinak řečeno hrou v roli zrát.

Slovní vyjádření emocí je prostředkem přednesu, ale v divadelní tvorbě se v této přímočaré podobě zpravidla nevyskytuje, neboť je na divákovi, zda si ony emoce chce slovně (byť většinou jen vnitřně) pojmenovat. Komunikace s divákem je základem divadelního umění, ale v dramatické lekci žádný divák v pravém slova smyslu není. Jen v některých fázích dochází k prezentaci aktivity před členy vlastní skupiny, tedy před těmi, kteří jsou na celém procesu vlastní hrou zainteresováni a vnímání aktivity druhých členů skupiny je součástí experimentování a hledání odpovědi.  To se týká i reflexí, které po aktivitě následují. 

Jen jeden příklad, jak se může lišit výběr textu pro divadelní a interní uplatnění: pohádky typu Jak dědeček měnil, až vyměnil nebo Jak se Honza učil latinsky - humor těchto pohádek a divákovo potěšení plyne z toho, jak ona snadno předpokládatelná historka probíhá a jak ji herci na jevišti prezentují. Pro lekci nenabízí prakticky nic, právě pro onu průhlednost, která způsobuje, že není co prozkoumávat a že tu není problém k řešení. Neznamená to, že by ony texty byly „horší“, jen jsou jiné a jdou vstříc něčemu jinému.

              Jednou z nejdůležitějších otázek, které je potřeba při volbě látky řešit, je vztah mezi dramatem a prózou, přesněji řečeno epikou. Oba tyto druhy umění obsahují příběh tvořený situacemi, jednáním a chováním postav. Epika navíc obsahuje i popisy prostředí a osob, autorovy úvahy, vyprávění o dějích hromadných či časově neurčitých a rozsáhlých, verbální charakteristiky osob a vhledy do jejich psychiky. To vše je uspořádáno buď v toku jednoho pásma příběhu, anebo v prolínání několika pásem. Všechna pásma obsahují často, i když ne nutně, nějaké komplikace, zvraty, peripetie a krizové situace, ale jejich uspořádání a řazení nemá určenou následnost. Proto hledat v epickém díle dramatickou křivku – expozici, kolizi, krizi, peripetii a katastrofu – je pošetilé, neboť není důvod se domnívat, že epika má výstavbu dramatickou. V metodikách školního, resp. strukturovaného dramatu jsou tyto prvky dramatické výstavby uváděny jako doporučení jak vystavět dramatickou lekci,  jinak řečeno, jak transformovat literární (epické) dílo, do dramatického. To ale neznamená, že všechny tyto prvky v próze najdete již hotové (samozřejmě až na expozici, která bývá podstatně rozsáhlejší, než v dramatu), ale je nutné hledat a také opravdu najít příležitost je vytvořit. A jestliže tyto příležitosti nenalézáme, zřejmě nejde o dobrou volbu. Úkolem toho, kdo využívá literární, ale i jakékoli jiné východisko (volně zvolený námět, dílo výtvarné či hudební, historickou událost či postavu), musí dramatickou výstavbu, nebo alespoň její prvky, teprve vytvořit.

             Epika volně plyne a čtenář s potěšením sleduje autorovy úvahy, popisy, výklad vnitřních pochodů postav, utváří si na základě toho svůj vztah k látce a v optimálním případě spoluprožívá zkušenost postav. Jestliže se však autor pokusí psát podobným způsobem pro jeviště, vyvolá v hledišti nudu, někdy až nesnesitelnou, a kritika tento pokus odsoudí jako omyl či prohru a v lepším případě se píše o knižním dramatu. Je to zajímavý psychologický jev, že tentýž člověk vnímá jinak román, jinak divadlo.  Faktem zůstává, že drama vyžaduje napětí, které lze vyvolat částečnou informací, čímsi neznámým, tajemstvím, omezením času a prostoru, vnějším tlakem, odpovědností postav za vyřešení situace, její naléhavostí a neodkladností řešení. Drama proto vyžaduje koncentraci, soustředění do jednoho bodu, jedné situace. Co v prozaickém textu probíhá v delším čase nebo na různých místech, dramatik soustředí do hutných a vyhrocených situací.  Luigi da Porto v novele Julie a Romeo vypráví o milencích poté, kdy se setkali na plese: „...V srdci nosili obraz druh druha a stále častěji se jejich zraky setkávaly, ať již v kostele, nebo na ulici…“  Čas neurčen, ale je zřejmé, že plynuly dny, možná týdny. Když se vezmou – a trvá jistou dobu, než se s bratrem Lorenzem na svatbě dohodnou – Romeo Julii tajně navštěvuje: „...těšili se po několik nocí ze své lásky a čekali, že se časem naskytne příležitost k usmíření Juliina otce...“  U Shakespeara se to všechno děje rázem, bezodkladně, přímo na místě, noc spolu stráví jedinou.

          Souhrnem řečeno, uplatnění literární i jiné látky v dramatice vyžaduje složitý transformační postup, jemuž se lze naučit, i když možná jen do jité míry, neboť jen málokdo je Shakespearem! Průběh transformace, její kvalita a náročnost do velké míry závisejí na dobré volbě literární předlohy či kteréhokoli jiného východiska. Jsou texty, které jdou dramatice vstříc a transformaci svou podstatou usnadňují, jiné ji velmi komplikují a vyžadují už značnou zkušenost, u jiných není proč a co transformovat. Ale v každém případě platí, že ten, kdo volí látku, musí už na samém začátku vědět v principu „jak“, tj. mít aspoň základní představu, včetně vizuální, že lekce na základě této látky je proveditelná. Možná nakonec realizace bude jiná, ale hned na počátku musí být hlavnímu aktérovi, jímž je učitel či lektor, zcela jasno, že řešení existuje, a ne že „se to pak nějak vyřeší“.  Jinak řečeno: nestačí si odpovědět na otázku, zda ten či onen text dramaticky transformovat lze, ale také zda a do jaké míry to umím.

Obsah