Tolerance odlišnosti

Napsal uživatel evamachkova dne Út, 03/20/2018 - 13:17

Projekt na téma náboženské tolerance patří k velice aktuálním a měl by mít své následovníky, a to jak pokud jde o náboženství, v současné době speciálně islám, resp. Arabský svět, který je pod touto nálepkou nutno hledat, ale i pokud jde o jakoukoliv jinou odlišnost.  I na tomto webu najdete leckteré náměty, mířící tímto či podobným směrem –viz například Drama ve vzdělávání – kapitola Ze světové historie – Křížové výpravy, námět přímo vázaný na vztahy křesťanstva a muslimů v boji o Jeruzalém; Pár námětů najdete v Inspiromatu, například v kapitole Evropské a globální souvislosti, nebo v Historických námětech (Aeneis – hledání nového domova). A konec konců, v Příbězích dávných dob, v asijské části, také lze najít podněty i celé realizovatelné příběhy. Ze záznamů z praxe se tématu svým způsobem blíží Marťanská kronika (kapitola Volně podle literatury).

Vedle tohoto tematického přínosu je na projektu zajímavý i fakt, že autorka vyšla z textu dramatického, navíc z jeho rozhlasové nahrávky- i tam lze hledat zdroje námětů.

 

Podobenství o prstenech

Alžběta Gavriněvová

Lekce je vystavěna na textu G. E. Lessinga Moudrý Nathan. Počítá s hráči ve věku starších ročníků II. stupně ZŠ, u kterých se na základě RVP ZV předpokládá základní znalost světových náboženství (především tří abrahámovských – judaismu, křesťanství a islámu). Sestavena je tak, aby ji zvládli hráči bez předchozích zkušeností s metodami dramatické výchovy a aby ji mohl vést jeden člověk bez potřeby asistence někoho dalšího, vyžaduje se však od něj schopnost během lekce několikrát vstoupit do role a vést lekci z této pozice. Na hráče je kladen požadavek spolupráce ve dvojicích a ve skupině a přijetí skupinové role a jednání v ní. Touto formou tak mají hráči možnost nabýt nové zkušenosti spojené s prožitkem, který je v průběhu lekce jimi samotnými reflektován. U hráčů je také podporována a rozvíjena schopnost hledat možná řešení nastolených situací a uvědomování si a respektování odlišných postojů a názorů mezi sebou. Skrze příběh, který je podobenstvím a zabývá se otázkou „Které náboženství je to pravé?“, jsou hráči zároveň vedeni k zamyšlení nad podstatou oněch tří abrahámovských náboženství. Je kladena řečnická otázka, zda je jedno z těchto náboženství „to pravé, vyvolené“, a podle čeho bychom ho mohli poznat. Či jaké jsou možnosti jejich „panování“ vedle sebe, a přitom tak, aby si příslušníci každého z nich mohli myslet, že právě to jejich je to pravé. V souhrnu jsou hráči vedeni k tomu vnímat a respektovat odlišnosti názorů, postojů a víry jednotlivců.

 

Literární zdroj:         Moudrý Nathan – drama německého filosofa a spisovatele Gottholda Ephraima Lessinga z roku 1779. Knižně vyšel text této hry ve výboru z díla G. E. Lessinga Hry, básně, bajky, epigramy, vyd. SNKLHU 1954. Jeho děj se odehrává v Jeruzalémě v době třetí křížové výpravy (konec 12. století), a obsahuje podobenství o třech prstenech. V dramatu toto podobenství vypráví postava židovského obchodníka Nathana sultánovi Aladinovi jako odpověď na jeho otázku, které náboženství je to pravé.

Zkoumaný koncept: Tři abrahámovská náboženství, náboženská tolerance.

Téma: Jak vybírat mezi náboženstvími to „pravé“, které by mělo mít moc vládnout? A jak se stavět k těm ostatním?

Cíle:

  • Seznámit se s podobenstvím, které odpovídá na otázku, které náboženství je to pravé.
  • Uvědomit si vlastní preference postojových hodnot a (ne)shodu s ostatními hráči.
  • Vstoupit do role a skrze postavu z příběhu zakusit snahu být tím pravým, vyvoleným.
  • Zamyslet se nad rovností, resp. vyvolením jednoho náboženství nad ostatními.
  • Vymyslet vlastní řešení otázky, které náboženství je to pravé, respektive otázky, jak mohou vedle sebe různá náboženství působit a jaký postoj k nim zaujímat.

 

Věk hráčů: II. stupeň ZŠ (11–15 let)

Realizace: Letní tanečně pohybové soustředění, 11 dívek, 9 – 14 let

                   7, ročník ZŠ Dobřichovice, 25 žáků

Čas: 2 vyučovací hodiny

Pomůcky: Audionahrávka rozhlasového zpracování dramatu „Moudrý Nathan“ a přehrávač, čtyři listy papíru, fix, kostýmní znak pro postavu vládce (plášť), kostýmní znak pro postavu soudce (plášť), prsten vládce + další dva od něj k nerozeznání podobné, tři sady kartiček s pojmy – mírový svět (bez válek, sporů), poznání (hledání pravdy, vzdělávání se), blahobyt (život ve finančním dostatku), potěšení (radost a volný čas), prospěšnost (pocit přínosu pro druhé), rovnost (stejné možnosti a příležitosti pro všechny), svoboda (možnost svobodné volby, nezávislosti), štěstí (bezvýhradná spokojenost), vzrušení (aktivní, podnětný život), kultura (krása přírody a umění).

 

NAVOZENÍ TÉMATU

Popis činnosti: Učitelka vybízí hráče, aby řekli, co vědí o judaismu, křesťanství a islámu.

Instrukce: „Ačkoliv mají cosi společného, byly a jsou mezi nimi konflikty. Ve jménu své víry usilují například o moc v Jeruzalémě, ale i jinde ve světě. Víte o nějakých takových bojích či střetech?“

(…)

„Tak, jako se dějí násilnosti dnes, děly se i v dřívějších dobách. Patří mezi ně také křížové výpravy křesťanů, které podnikali ve víře, že jejich náboženství je to jediné pravé a ostatní je potřeba zničit, a svými lidmi obsadit důležitá místa, mezi která patřil (patří) právě Jeruzalém. Do této doby se za chvíli podíváme skrze příběh. V tomto příběhu vystupuje židovský obchodník a muslimský sultán. Sultán si k sobě zavolá obchodníka s tím, že se doslechl, že je velmi moudrý, a chtěl by to ověřit. A tak se toho muže zeptá, které ze tří náboženství (myšleno judaismus, křesťanství a islám) je to pravé. Co na to mohl obchodník říct?“

Instrukce: „Tak jak sedíte vedle sebe vytvořte trojice a povězte si, jakby mohl obchodník sultánovi odpovědět a jak by na tu kterou odpověď asi reagoval sultán. Obchodník neměl příliš času na rozmýšlení, i vy budete mít jen chvíli, po které nám sdělíte, co vás napadlo.

Popis činnosti: Hráči ve trojicích diskutují o tom, co mohl obchodník na sultánovu otázku odpovědět a jak by asi reagoval sultán, kdyby obchodník rovnou zvolil pro svou odpověď jedno z náboženství. Následně skupinky sdělí, k čemu došly. (Při obou realizacích proběhla tato činnost v společné diskusi.)

 Komentář učitelky: „Podobně jako jste přemýšleli vy, přemýšlel i obchodník, jak na sultánovu otázku moudře odpovědět. Rozhodl se proto sultánovi jako odpověď vyprávět příběh – podobenství o prstenech. Do tohoto příběhu nyní vstoupíme.“

POSLECH ÚVODU PŘÍBĚHU

Pomůcky: Audionahrávka dramatu G. E. Lessinga Moudrý Nathan[1].

Instrukce: „Pohodlně se usaďte a poslechněte, jak začalo vyprávění moudrého obchodníka. Až si úryvek poslechneme, zeptám se vás, co jsme se dověděli.“

Popis činnosti: Hráči se pohodlně usadí, zavřou oči a poslouchá úryvek z textu G. E. Lessinga Moudrý Nathan, ve kterém obchodník začíná vyprávět příběh o vládci a prstenu moci, který se dědí z otce na nejmilejšího syna (úryvek nahrávky 1:07:50 – 1:09:05).

Reflexe: Co jsme se z vyposlechnutého úryvku dozvěděli?

PRÁCE DVOJIC – PŘÍPRAVA A ODEHRÁNÍ KRÁTKÝCH ETUD

Popis činnosti: Hráči se rozdělí do dvojic, ve kterých si nejprve sdělí, čím se obvykle snaží potěšit své rodiče, čím se jim snaží dělat radost. Poté zvolí jeden ze zmíněných způsobů (činností) a připraví si ji pro ostatní jako krátce rozehranou etudu, ve které jeden představuje dítě a druhý rodiče. Připravené situace si dvojice žáků vzájemně představí.

Reflexe: Co jsme viděli? Jakým způsobem jste se v rozehraných etudách pokusili udělat rodičům radost? Jak na to reagovali rodiče?

Komentář učitelky: „Podobným způsobem se mohli snažit zalíbit svému otci i tři bratři z našeho příběhu. A stejně tak se to ne vždy mohlo jejich otci zamlouvat. To je však neodradilo od toho, aby se o to nepokoušeli znovu.“

ROZDĚLENNÍ HRÁČŮ DO TŘÍ SKUPIN ZASTUPUJÍCÍCH TŘI BRATRY

Pomůcky: Náramky – provázky s navlečenými korálky tří různých barev (každá barva pro třetinu hráčů).

Popis činnosti: Učitelka drží v dlani natažené paže provázky s korálky ve třech barvách tak, aby korálky byly schované v jeho dlani. Hráči jsou vybídnuti, aby každý uchopil jeden volně visící konec provázku. Jakmile každý jeden drží, učitelka je pustí z dlaně. Podle barvy korálku hráči poznají, s kým tvoří skupinu a navzájem si provázky jako náramky uvážou kolem zápěstí. Učitelka určí, která skupina zastupuje kterého z bratrů – Davida, Kristiána a Ahmeda. Při druhé realizaci se skupiny vytvářely vylosováním listů papíru s názvy tří abrahámovských náboženství, na druhé straně byla jména David u Judaismu, Kristián ke křesťanství a Ahmed k islámu.

Komentář učitelky: „Vy nyní budete zastupovat postavu Davida, vy Kristiána, a vy Ahmeda.“

VLÁDCE OSLOVÍ SVÉ TŘI SYNY – UČITEL V ROLI VLÁDCE

Pomůcky: Kostýmní znak vládce – plášť + prsten.

Instrukce: „Nyní jste rozděleni do tří skupin podle toho, jaký korálek jste si vylosovali. Tím jste se stali jedním ze tří synů z obchodníkova příběhu. Za chvíli před vás, jako před tyto tři bratry, předstoupí vládce, jejich otec, který jim chce něco říct. Postavu vládce bude značit tento plášť. Když ho budu mít na sobě, jsem vládcem a vy jeho syny. Podle situace mohou s vládcem synové mluvit, ptát se ho, či mu odpovídat.“

Popis činnosti: Učitelka v roli vládce osloví své tři syny – hráče ve skupinových rolích. Jde za nimi, aby připomněl nelehké rozhodování související s rodovým dědictvím (prstenem moci, který činní vládce lidem i bohu milým), a zadal úkol, který by snad toto rozhodování mohl usnadnit.

Promluva učitelky v roli vládce: „Drazí moji synové, Davide, Kristiáne, Ahmede, dobře víte, že vlastním prsten, který se v našem rodě předává z otce na syna a díky kterému jsem bohu i lidem milý, díky kterému mě mají jako vládce rádi. Tento prsten bych rád slíbil i jednomu z vás bez ohledu na to, který z vás je prvorozený. Jak ale mám rozhodnout, který z vás je ten pravý? Každý z vás činní tak, aby se mi zalíbil: … (zmínit situace z etud dvojic). Podle čeho mám tedy volit? Na co bych měl hledět?“ … (prostor pro reakci hráčů ve skupinových rolích synů) „Máte pravdu, rád bych vás tedy vyzkoušel. Každý z vás ode mne dostane kartičky s jistými pojmy. Tyto kartičky seřadíte za sebou podle toho, čemu byste během své vlády přikládali největší váhu. Poslední tak bude ta kartička, která nese hodnotu podle vás nejméně důležitou. Nechám vás na to chvíli o samotě a zanedlouho se vrátím, abych se podíval, jak jste se rozhodli, jaké hodnoty jsou pro vás ty nejdůležitější.“

VOLBA HIERARCHIE HODNOT

Pomůcky: Tři sady kartiček s pojmy – mírový svět (bez válek, sporů), poznání (hledání pravdy, vzdělávání se), blahobyt (život ve finančním dostatku), potěšení (radost a volný čas), prospěšnost (pocit přínosu pro druhé), rovnost (stejné možnosti a příležitosti pro všechny), svoboda (možnost svobodné volby, nezávislosti), štěstí (bezvýhradná spokojenost), vzrušení (aktivní, podnětný život), kultura (krása přírody a umění).

Popis činnosti: Hráči ve skupinách seřazují deset kartiček s hodnotovými pojmy za sebou na základě společné domluvy. Učitel mimo roli může pomáhat s pochopením významů jednotlivých pojmů.

KONFRONTACE SYNŮ S VLÁDCEM

Pomůcky: Kostýmní znak vládce – plášť + prsten.

Popis činnosti: Hráči sedí po skupinách kolem svých kartiček s pojmy. Učitelka v roli vládce skupiny obchází a ptá se jich, proč se rozhodli pojmy seřadit právě takto a čím jim ten který přijde důležitější nebo naopak méně důležitý než pojem jiný. Poté, co se s každým ze synů pobaví nad jejich seřazenými hodnotami, je vybídne, aby jeden po druhém (v pořadí: David, Kristián, Ahmed) za ním osobně zašli, aby jim mohl v soukromí říct, jací se mu zdají.

Promluva učitelky v roli vládce: „Synové moji, nevedete si vůbec špatně, i když o některých vašich rozhodnutích bych s vámi polemizoval. O to náročnější je mé rozhodování mezi vámi. Rád bych si tedy s každým z vás popovídal o samotě. Až budete připraveni, přijďte jeden po druhém za mnou.“

Reflexe: Co se právě odehrálo? Je zřejmé, jak se vládce rozhodne?

Komentář učitelky: „Vládce vybídl syny, aby se za ním jeden po druhém vydali si popovídat. Vyberte z každé skupiny jednoho, který se za vás k vládci vydá.“

Popis činnosti: Učitel odejde ven z místnosti, kde se připraví jako vládce. Skupiny postupně podle řečeného pořadí vysílají své zástupce za vládcem. Učitel v roli vládce jim každému postupně přislíbí prsten a přikáže nikomu o tom neříct.

Promluva učitelky v roli vládce: „Synu můj, (oslovení jménem), cítím, že můj konec se blíží. Jistě víš, že i když to tak ne vždy vypadalo, byl jsi mi celý život milý. Poslouchal jsi, vzdělával se, rozumně rozhodoval, a i jinak dobře konal. Podobně, jako tví bratři. Věř, že je tedy velmi těžké rozhodnout, komu prsten dát. Tobě ale prsten moci slíbím rád, s důvěrou. Nyní jdi, pošli mi sem druhého bratra. Ale, co jsem, ti řekl, si nech jen pro sebe. Je ti to jasné?!“

HLEDÁNÍ PRAVÉHO SYNA

Pomůcky: Kostýmní znak soudce – plášť. Krabička se třemi shodnými prsteny s prstenem vládce.

Instrukce:Neuběhla dlouhá doba od chvíle, kdy vládce mluvil se svými syny, a zemřel. Nadešel tedy čas, kdy na jeho místo nastoupí nový vládce, který převezme prsten moci, který nositele činí bohu i lidem milým. Za chvíli před vás, jako před Davida, Kristiána a Ahmeda předstoupí soudce, kterým se stanu já poté, co si nasadím tento plášť. Synové mohou na soudce opět podle situace reagovat. Ve chvíli, kdy bude potřeba hru zastavit, podobně jako přehrávané video, a vystoupit z role soudce, řeknu „stop“ a sundám si plášť. Vy v tu chvíli zastavte pohyb i slovo, dokud neřeknu další instrukce.“

Popis činnosti: Učitelka předstoupí před hráče v roli soudce, s drobnou krabičkou v dlaních, a promluví ke třem synům. Řekne jim, aby předstoupil ten, který si myslí, že je to právě on, ten pravý, vyvolený, který se má stát vládcem a nositelem prstenu. Na vzniklou situaci reaguje s podivením a synů se ptá, na základě čeho usuzují tak, jak usuzují. Poté situací zastaví slovem „stop“.

Komentář učitelky: „Před soudcem se odehrála zajímavá situace. Synové přišli s tím, že každému z nich otec prsten slíbil. Rozrušilo je to a potřebovali se krátce projít a srovnat si myšlenky. Jaké myšlenky se jim při tom hlavou honily si za okamžik poslechneme.“

Instrukce: „Beze slov vytvořte tři uličky pro tři syny. Až řeknu, synové, resp. zástupci jednotlivých skupin, se uličkou vydají. V tu chvíli můžete promlouvat jako myšlenky, které se synům mohly honit hlavou. Myšlenky nemluví jedna přes druhou, dopřávají si prostoru, aby mohly srozumitelně zaznít. První půjde David.“

Popis činnosti: Hráči z každé skupiny se postaví tak, aby ze svých těl vytvořili uličku. Následně zástupci skupin postupně projdou uličkou své skupiny a vyslechnou, jaké myšlenky mohly synům v hlavě znít. Hlasy těchto myšlenek jsou hráči tvořící tři uličky.  – Při první realizaci bylo jen sedm hráček, proto jen zůstaly stát a lektorka dotykem na rameno dala pokyn, aby promluvily.

Reflexe: Co všechno zaznělo? Mohlo synům v hlavě zaznít ještě něco?

HLEDÁNÍ PRAVÉHO PRSTENU

Pomůcky: Kostýmní znak soudce – plášť. Krabička se třemi shodnými prsteny s prstenem vládce.

Komentář učitelky: „Když se synové prošli a utřídili si své myšlenky, vrátili se zpět před soudce.“

Promluva učitelky v roli soudce: „Je pravda, že zesnulý vládce mi nezanechal žádný list, na kterém by bylo zapsáno, který ze synů se má stát nositelem prstenu. Zanechal mi však krabičku s oním prstenem. Pojďme ji tedy otevřít. Třeba uvnitř nalezneme řešení této situace.“ „Stop.“

Popis činnosti: Před hráče opět předstoupí učitelka v roli soudce s drobnou krabičkou stále v dlaních. Promluví k synům s tím, že je ráda, že si srovnaly myšlenky a mohou pokračovat v předání prstenu. Rozřešení situace se soudce následně pokusí nalézt v krabičce uchovávající prsten vládce. Když ji otevře, v krabičce se nalézají prsteny tři. Situace je znovu zastavena a hráčům je ponechán čas na projevení reakce.

Instrukce: „Soudce i synové jsou opět zaskočeni. Zůstaňte tam, kde nyní jste. Každý z vás dostane do ruky krabičku s prsteny. Kdo bude chtít, může opět říct v roli syna, co se mu v této situaci honí hlavou.“

Popis činnosti: Hráči si předávají krabičku s prsteny a říkají, co se jim, jako synům, právě honí hlavou.

DOTAZY BEZ ODPOVĚDÍ

Komentář učitelky: „Synové měli opět hlavu plnou myšlenek. (Sami jsme to slyšeli.) Soudce jim však na to neměl již co říct. Prsteny jim předal se slovy, ať panují tak, jako by to byli právě oni, kteří mají ten jediný prsten, a třeba čas ukáže, který z nich byl tím vyvoleným, tím bohu i lidem milým. Synům to však vrtalo hlavou, a tak chodili k hrobu svého otce klást otázky, které jim nedávaly spát.“

Instrukce: „K hrobům zemřelých se chodí s pietou. Přistupujte tedy klidným krokem a zůstaňte v tichosti i po navštívení hrobu otce. První přistoupí David. Mluvit přitom může ten, který má v ruce prsten.“

Popis činnosti: Jednotliví hráči si berou do ruky prsten a s ním předstupují před vystavený plášť zesnulého vládce a pokládají mu otázky, na které by se ho rádi zeptali, kdyby byl opět mezi nimi.

UZAVŘENÍ PŘÍBĚHU

Komentář učitelky: „I my ukončíme příběh podobenstvím, tak jako obchodník, který odpovídal sultánovi na jeho otázku. Vzpomenete si, jak otázka zněla? Úvod obchodníkova vyprávění jsme slyšeli, pojďme si poslechnout i jeho závěr.“

Popis činnosti: Hráči se pohodlně usadí, zavřou  oči a poslechnou si minutovou část nahrávky z Moudrého Nathana (úryvek v čase 01:10:51 – 01:11:07).

 

REFLEXE

Instrukce: „Sundejte si navzájem náramky z rukou a posaďte se libovolně vedle sebe do kruhu. Nyní se již každý sám za sebe ohlédneme za proběhlými aktivitami a příběhem obchodníka.“

Popis činnosti: Učitelka vybízí hráče k reflexi proběhlých aktivit v souvislosti s ústřední otázkou („Které náboženství je to pravé?“), a to tak, že pokládá otázky typu: Máte pocit, že to, co jste zažívali jako synové jednoho otce, jednoho vládce, mohou zažívat příslušníci těch tří náboženství? Mohly by otázky, které jste v závěru pokládali zesnulému otci, být pronášeny věřícími lidmi směrem k Bohu, a proč? Jak by mohly znít? K čemu může být dobré ptát se po tom, které náboženství je to pravé? Co taková otázka může způsobovat? Co byste synům z příběhu na závěr za sebe vzkázali?

Průběh první realizace

Lekce probíhala ve čtvercové místnosti s kobercem a se stoly a židlemi (jídelna/společenská místnost v budově sokolovny, ve které dívky pobývaly během letního týdenního tanečně pohybového soustředění), čas: 90 minut. Lekce proběhla jako večerní program pro dívky na tanečním pohybovém soustředění, které mělo téma „Vstupování do jiných světů“. Programu se zúčastnilo jedenáct dívek. Jedné bylo devět let, ostatním mezi jedenácti a čtrnácti roky. Vzhledem k fyzicky náročnému dennímu programu, nebyla do lekce zahrnuta žádná běhací, ani jinak pohybově aktivizující aktivita. (V případě realizace se školní třídou v průběhu vyučovacího dne by bylo naopak dobré pohybovou aktivitu zařadit.)

Navzdory večernímu času, ve kterém lekce probíhala, se dívky nechaly do příběhu a jednotlivých činností plně vtáhnout a pozornost udržely až do konce.

 V úvodní části – „navození tématu“, jsme vycházely z programu předchozího večera, ve kterém jsme se poznávaly, kdo jsme, co všechno utváří naši osobnost – identitu, a zjišťovali jsme, co víme o tom, kdo je žid, křesťan a muslim. Dívky byly zprvu nejisté. Až návodnými otázkami byly přivedeny k tomu, že přeci jenom o judaismu, křesťanství a islámu něco vědí. Uvědomily jsme si tak, že si děláme jakési představy o lidech, kteří se hlásí k nějaké víře, aniž bychom o jejich víře věděli něco víc. Zároveň se ukázalo, že některé z dívek mají mezi příbuznými židy nebo křesťany a některé že jsou i pokřtěné. Nakonec daly dohromady to, že tato náboženství mají jednoho společného boha, a město Jeruzalém je pro ně nějakým způsobem významným místem. Zmínily také několik informací o Bibli, o hebrejské bibli a o Koránu a vzpomněly si na několik jmen postav s těmito náboženstvími spojenými (např. Ježíš, Mohamed, Abrahám). O náboženských konfliktech prakticky nevěděly. (Pouze nejstarší z nich zmínily teroristický útok 11. září 2001 ve Spojených státech. Ze současné doby uvedly pouze, že vědí, že „je problém s těmi uprchlíky“…).

Do příběhu, který má být odpovědí na otázku, které náboženství je to pravé, tak vstupovaly alespoň zdánlivě nezatížené „pravdami o tom, jak to je“.

V závěru s těmito dívkami neproběhlo propojení příběhu o třech synech a prstenu moci se zmíněnými třemi náboženstvími. Proběhla tak pouze aktivita, při které mohly dívky položit otázku (nebo říct vzkaz) již zemřelému vládci. Mezi otázkami se objevily takové, které by mohly být směřované k bohu, a tázající se po tom, jak to tedy s těmi třemi náboženstvími je a jak vyřešit konflikt, který mezi sebou mají. Zazněly např. tyto otázky: „Jak sis myslel, že to dopadne? Co jsi tím sledoval?“, „To jsi jim tak důvěřoval, že jsi je zanechal bez rozřešení vzniklé situace?“, „Měl jsi vybrat jednoho a tomu ten prsten dát. Tohle je nefér.“, „Udělal jsi to dobře. Vlastně jsi zrušil nadvládu jednoho…“, „Vládnout může jen jeden, takže se asi budou muset poprat, nebo se nějak domluvit.“, „Je vůbec mezi nimi (myšleno prsteny) ten pravý?“

Lekce jinak probíhala plynule. Výrazná časová plocha byla věnována skupinovému seřazování hodnot. Dívky se několikrát zeptaly, zda musejí být kartičky seřazeny pod sebou, jestli nemohou být některé na stejné úrovni, nebo některá jiným nadřazená a v sobě obsahující některé z pojmů. Ve skupinách nad pořadím kartiček horlivě diskutovaly. Konečné pořadí se u každé skupiny lišilo. Na prvních místech však u všech byly „mír“ a „svoboda“. 

Moje vstupování do role vládce a později soudce dívky přijímaly bez problémů, stejně jako své skupinové role synů/bratrů (před začátkem lekce byly dívky seznámeny s tím, že taková situace nastane a co to bude znamenat, jak se mají zachovat). Znatelné to bylo například při předstoupení před soudce, který se bratrů ptal, který z nich by měl být vládcovým následovníkem. Stejně bezproblémově proběhly i ostatní činnosti.

Druhá realizace

Základní škola Dobřichovice, 7 ročník  25 žáků. Lekce probíhala v „hudebně“ bez lavic a židlí se třemi širokými dřevěnými schody na sezení po dvou stranách učebny. V místnosti se dál nachází piano a kancelářský stolek s hudebním materiálem Lekce proběhla místo dvou hodin výtvarné výchovy v čase 90 minut.

Prostor, ve kterém lekce proběhla, působí přehledně, bez rušivých prvků. Během lekce bylo využito také přilehlé suterénní chodby, která má funkci šatny se skříňkami pro žáky a která nabídla jisté soukromí díky tomu, že má oproti ostatním chodbám školy nižší strop a méně denního světla.

Po úvodním představení, co je následující dvě hodiny bude čekat, byli žáci vyzváni, aby se přesadili tak, aby vedle sebe seděli vždy holka a kluk. Poté následovaly aktivity podle lehce pozměněného scénáře lekce oproti jeho první verzi.

Při první aktivitě – brainstormingu ke slovu „náboženství“, žáci přinesli spoustu pojmů spojených především s judaismem, křesťanstvím a islámem. Zazněla slova jako: křesťanství, katedrála, kostel, mešita, synagoga, judaismus, víra, katolická víra, kříž, ježíš, Bůh, Alláh, islám, muslim, žid, šesticípá hvězda, Tóra, Bible, pohan, ateista, Islámský stát a teroristické útoky. Na samostatné listy učitelka následně napsala pojmy judaismus, křesťanství, islám. Žáci ještě vymýšleli, co tato tři náboženství spojuje a pomocí návodných otázek došli k tomu, že mimo jiné je spojuje konkrétní místo, kterým je Jeruzalém. Jeruzalém posloužil jako oslí můstek a následovalo seznámení s příběhem o sultánovi, který položil židovskému obchodníkovi otázku: „Které náboženství je to pravé?“ O tom, jak (ne)mohl obchodník sultánovi odpovědět, hráči nediskutovali ve trojicích, jak bylo původně v plánu lekce, ale všichni společně. Žáci se shodli, že obchodník neměl jednoduchou pozici pro volbu konkrétní odpovědi a padly i návrhy, jak se mohl odpovědi vyhnout. Poté již následoval poslech audionahrávky dramatu a společné shrnutí toho, co jsme se z ní dověděli.

Do dvojic na nadcházející aktivitu byli hráči rozděleni podle toho, jak seděli vedle sebe. Tímto způsobem se utvořily smíšené dvojice a jedna trojice. S ohledem na počet těchto skupin bylo zadání zjednodušeno na utvoření krátkého dialogu mezi dítětem a rodičem a rozestavení se do živých soch v prostoru učebny. Já jsem pak byla tato sousoší jedno po druhém oživovala  a opět zastavovala. Podobně jako při první realizaci lekce se i v této skupině objevily situace, ve kterých se dítě snaží rodiče potěšit, ale rodič to neocení, a naopak dítě vyzve ještě k nějaké další činnosti (např. „Tati, podívej, umyla jsem nádobí.“ – „Fajn, tak to bys mohla umýt ještě auto.“). Snad jen ve dvou případech byla reakce rodiče vyloženě pozitivní a s oceněním snahy. Jak bude zmíněno později, pro některé z dětí se toto téma, tedy vztah rodič-dítě, ukázalo jako velmi silné nebo i silnější než téma náboženské tolerance a nesly si ho dál celou lekcí.

Do svých rolí hráči vstoupili opět bez problémů a přijali i učitelku v roli vládce a reagovali na její pobídku, aby jí, resp. jemu, vládci a jejich otci, poradili, jak má mezi nimi vybrat toho pravého, kterému jednou předá prsten moci. Od hráčů jako od synů zazněly návrhy, ať jim dá vyřešit nějaký úkol, ať jim prsten nedává a sleduje, jak si budou počínat bez něj a až časem vybere, a ať je nechá se utkat a který z nich souboj přežije, ten bude ten pravý. Po vyslechnutí návrhů vládce přistoupil na návrh s přidělením úkolu a předal synům kartičky s pojmy k seřazení. Hráči se do skládání pustili okamžitě a poměrně rychle pojmy seřadili, i když spekulace nad konečným uspořádáním vedli ještě nějakou dobu. Nebylo tak ani třeba zadávat časové omezení nebo popohánět ke konečné domluvě.

Při druhé návštěvě vládce a jeho kontrole seřazených kartiček skupiny vydržely být poměrně potichu a vzájemně se poslouchat, i když se každá skupina vyjadřovala posupně ke každému z pojmů a k tomu, kam a proč ho zařadila. Hráči se ve skupinách při vyjadřování k jednotlivým pojmům střídali a od mnohých zaznívala velmi zajímavá vyjádření. Opět i nyní se pořadí pojmů jednotlivých skupin lišilo, ale první místa shodně zaujímal mír a svoboda.

Další rozhovor učitelky v roli vládce a hráčů v roli jednotlivých synů probíhal za dveřmi na chodbě, která nabídla soukromí pro rozhovor vždy jen s jednou skupinou – jedním synem. Oproti první realizaci přišla za vládcem opravdu celá skupina, nikoliv jen jeden její zástupce. Hráči přijali jistou výjimečnost situace, naslouchali, s napětím očekávali, co se dozvědí a informace o tom, že právě oni mají prsten od otce slíbený, je rozzářila. Zároveň se však ovládli a navzájem si přikázali nedát na sobě druhým skupinám znát, co se právě dověděli, tak, jak jim to vládce nařídil.

Po návratu do učebny se hráči dozvěděli, že vládce zemřel a nadejde chvíle, kdy bude předán prsten jednomu ze synů z rukou pověřeného soudce. Na jeho otázku, kdo z nich se domnívá, že by to měl být právě on, který by měl prsten dostat, se nejprve odhodlala předstoupit pouze jedna skupina. Po chvíli se přidala i druhá, ale třetí stále váhala. Nakonec předstoupila i třetí. Argumenty, proč by měl prsten získat právě ten který ze synů, hráči zprvu volili takové, ve kterých zmiňovali vlastní kvality. Opět až po chvíli se jedna skupina odhodlala říct, že právě jim ten prsten otec slíbil, ale domnívá se, že tak učinil u všech tří synů a že tím možná chce nastolit demokracii, že bude na lidech, koho si zvolí za svého vládce. Druzí dva synové potvrdili, že i jim otec prsten slíbil. Oproti první realizaci tato situace nebyla tak výrazná, „vyšponovaná“, hráči neměli tendenci vyvracet druhým jejich tvrzení a bylo na nich znát, že vyčkávají, co bude dál. V tuto chvíli tak oproti plánu nebyla hra zastavena a vyposlechnuty myšlenky hráčů, resp. synů, ale soudce předstoupil s krabičkou s prsteny, že snad v ní naleznou nápovědu, jak situaci vyřešit. Hra tedy byla zastavena slovem „stop“ až v momentě, kdy hráči v krabičce spatřili tři prsteny namísto jednoho. Nato hráči vytvořili tři aleje, kterými postupně prošli zástupci skupin a vzápětí proběhla reflexe toho, jaké myšlenky zazněly a jaké další ještě zaznít mohly. Povětšinou padaly návrhy, jak vzniklou situaci řešit, jak se zachovat. Zazněly i myšlenky vyjadřující rozčarování, zmatení a otázky nad tím, zda je mezi prsteny vůbec ten pravý a jak ho případně mezi nimi poznat.

Na závěr příběhu byli synové soudcem vyzváni, aby postupně předstoupili k hrobu vládce a položili mu takovou otázku, kterou by mu v této situaci rádi položili, kdyby mohl být mezi nimi. Hráči udrželi důstojnost, vážnost tohoto okamžiku a v zavládlém tichu zaznívaly věty: „Otče, jak jsi dokázal, že místo jednoho prstenu jsou tři naprosto autentické?“, „Otče, chtěl bych se tě zeptat, jak máme vyřešit tuto situaci?“, „Otče, já bych se chtěl zeptat, co se ti na nás nejvíc líbilo a nelíbilo?“, „Otče, jak poznáme, že mezi těmi třemi prsteny je jeden kouzelnej? Co když sis vzal ten jeden s sebou do hrobu a tohle jsou jen jeho kopie?“ „Mě by zajímalo, jaké by to bylo, kdybys byl ještě tady a vládli bychom všichni čtyři společně.“ Když zazněla poslední věta směřovaná k zesnulému vládci, soudce uzavřel příběh slovy: „Je-li mezi vámi ten pravý prsten, a který to je, nevíme. Možná čas ukáže, který z vás ten pravý prsten nosí podle toho, který z vás bude vládnout tak, že bude Bohu i lidem milý. Jděte, já se s vámi loučím.“

Závěrečnou větou soudce byl příběh ukončen. Hráči byli vyzváni, aby si sundali náramky a stali se opět pouze sami sebou a za sebe se k proběhlému příběhu vyjádřili. Znovu zazněla otázka, kterou sultán položil židovskému obchodníkovi a žáci říkali, jak chápou obchodníkovu odpověď, kterou sultánovi vyprávěl v podobě podobenství o třech prstenech. Při této reflexi byli žáci vedeni k tomu, aby se nyní na tři bratry dívali jako na již zmíněná tři náboženství, která také mají jednoho společného „otce“. Několikrát zaznělo, že to chápou tak, že je na lidech, které náboženství si vyberou, že pro každého může být dobré nějaké jiné. A hlavně by v tom, co si kdo vybere, měla být svoboda. Zároveň padaly i domněnky, že by se náboženství měla spojit a vládnout společně, protože tak budou silnější. Ale i opačně, zazněl návrh, že by si to měla mezi sebou vyřídit bojem. Diskuze se dál vyvíjela směrem, jak by se dala vyřešit situace neustálých mezináboženských bojů. Jedním z návrhů bylo, aby byly vymezeny státy, kde budou žít věřící jednotlivých náboženství, a pak stát pro ateisty, že by se to mělo takto rozdělit, anebo náboženství zrušit. V souvislosti s tím zazněla otázka, zda si žáci myslí, že je možné v nic nevěřit. V odpovědích zaznívalo „ano“ i „ne“. Jedna dívka řekla, že si myslí, že každý v něco věří, i když to třeba není žádný bůh, ale nějaká myšlenka.

Na závěr každý žák dostal možnost říct s prstenem v ruce poslední větu, kterou by směřoval jednomu ze „synů“. Opět tak od jednoho chlapce zaznělo, aby křesťanství zabilo všechny ostatní (jiní se v tu chvíli v reakci na to chytili za hlavu, ale víc neřekli). Od jiných zas zazníval návrh ke spojení, nebo naopak, ať má každý možnost působit na nějakém svém území a lidé si mohou svobodně volit, ke komu se budou hlásit a na koho území budou žít, protože je jasné, že každé náboženství dělá to nejlepší podle sebe, ale to nemusí být to nejlepší pro všechny. To podpořila jiná z dívek tím, že každé náboženství je jiné a kdyby se spojila, tak by vždy musela padnout rozhodnutí, se kterým by zákonitě někdo nesouhlasil, a tak ačkoliv by vždy jednali podle své nejlepší vůle, tak by to nikdy dohromady nefungovalo. Vždycky by byl někdo nespokojený. Lidé by tedy měli mít možnost si mezi nimi vybrat to své, to, od kterého bude přijímat příkazy pro svůj život. Náboženství by také podle několika žáků mohla mít něco jako parlament a prezidenta a volit si vždy na určité období, kdo bude jejich představeným. Padl i návrh, aby si „synové“ našli manželky, které by mohly přinést nové uvažování, nové myšlenky a předejít dalším konfliktům.

Zhodnocení průběhu lekcí

Lekce na téma „náboženská tolerance“ byla dvakrát ozkoušena realizací se dvěma odlišnými skupinami dětí. Ukázalo se, že lekce má smysl s dětmi staršími, druhostupňovými, kteří i v osnovách mají zařazena témata týkající se světových náboženství.

V písemných reflexích, ve kterých odpovídali žáci dobřichovické školy  na otázku, čím jim lekce přišla přínosná a co jim dala, žáci psali jak o náboženské toleranci, tak právě o respektu či spolupráci. Zajímavé bylo, že pro několik žáků byl silnějším tématem vztah rodič-dítě, spíše než téma tolerance. Projevovalo se to jak v průběhu lekce (během živých soch a krátce rozehraných dialogů), tak ve zmíněných písemných reflexích, ve kterých uvedli, že si uvědomili, jak těžké to mají rodiče, když mají volit mezi svými dětmi. Jako silné se toto téma – vztah mezi rodiči a dětmi -  ukázalo už při první realizaci ve skupině dívek, kde reakce „rodičů“ na projevenou náklonost a snahu potěšit byly ještě výrazněji bez vděku, respektive s výrazněji projeveným nezájmem a odmítnutím, jako by nešlo o nic potěšujícího, ocenění hodného.

Rozdíl mezi dvěma realizacemi lekce je v jejich závěru. S první skupinou neproběhlo propojení, návrat k úvodní otázce zajímající se o určení jednoho pravého náboženství, a tak vyznění lekce zůstalo výrazně v rovině příběhu a se zaměřením na závěrečný problém tří prstenů na místo jednoho, a hledání východiska z této situace. Druhá skupina, školní třída, toto propojení s úvodní otázkou již měla, ale jak bylo řečeno, ne všichni žáci tohoto propojení, přenesení příběhu na další úroveň, byli schopni. Až na jednoho chlapce se však ukázalo, že žáci měli snahu problém řešit mírovou cestou, protože mír a svoboda pro ně byly těmi nejdůležitějšími hodnotami. Opakovaně také od mnohých z nich zazněly pojmy „demokracie“ nebo „parlament“. Je pravděpodobné, že tento jejich důraz na  takové řešení uspořádání moci, je ovlivněn nedávnými volbami do parlamentu ČR, a je možné, že se o politické situaci, o volbách a českém státním zřízení bavili jak doma, tak i ve škole.

Ani při jedné realizaci neproběhla v úvodu lekce „zahřívací“ pohybová aktivita. Mohlo by se zdát, že v případě školí třídy, by pohybová aktivita byla na místě. S ohledem na časovou náročnost jsem však od takové aktivity  upustila. Při promýšlení, zda takovou aktivitu zapojit, a jakou, navíc převážilo přesvědčení, že by nepasovala do rozpoložení celé lekce a žáky by nabudila k akceschopnosti, která by nebyla zapotřebí. Jiné by to ještě mohlo být ve chvíli, kdy by se lekce nekonala první dvě ranní vyučovací hodiny, ale později, zvláště v odpoledních hodinách po obědě. V takovou chvíli by stálo za úvahu zařadit aktivitu na odreagování, která by žáky zároveň nabudila k dalšímu programu, při kterém je potřeba zaměstnávat mysl.

Při obou realizacích  se děti nechaly vtáhnout do role synů, i když se jednalo o skupinové role, a  reagovaly na učitelku v roli. Dětem vždy bylo předem řečeno, jakým způsobem dojde ke vstupu do role, a co se následně může odehrávat (jak může vypadat setkání daných fiktivních postav). Děti tuto proměnu bez problémů přijaly a se samozřejmostí v této roli jednaly v ich-formě. Nastávaly pouze humorné okamžiky, ve kterých o sobě, jako o „synovi“ promluvily v první osobě množného čísla. Vždy se ale okamžitě opravily. Podobně se to stalo i učitelce v roli směrem k některému ze synů.

Lekce jinak v obou případech přinesla spoustu otázek a myšlenek, nad kterými by se dalo dál diskutovat, nebo je jiným způsobem uchopit a dál s nimi pracovat a prozkoumávat je. Ne všechny by přitom rozvíjely přímo téma náboženské tolerance. Možná právě to přispělo „hladkému“ průběhu lekce, bez projevů nesympatie vůči tématu zabývajícímu se náboženstvími, mezi kterými měl své místo i islám. Ten v poslední době nebývá přijímán s nadšením, ani s pochopením, a často naopak vyvolává vlnu stereotypních a předsudečných představ a reakcí. Otázkou tak zůstává, zda zvolená forma lekce, resp. její námět, nebyl zbytečně opatrný a málo konfliktní. Co by se dělo, kdyby jednotlivá náboženství byla výrazněji akcentovaná? Kdyby lekce nepracovala s podobenstvím, ve kterém jednotlivá náboženství vystupovala v zastoupení?

Závěrečné hodnocení ze strany hráčů by možná bylo jiné, kdyby ještě jednou zazněl důraz na to, že mezi prsteny ten jeden pravý je, a že čas ukáže, který ze synů ho vlastní (kterému náboženství patří), a že do té doby má každý z nich vládnout tak, jako by ho právě on měl, a tak byl lidem i Bohu milý. Od žáků však zazněly názory, že je možné, že mezi třemi prsteny ten pravý není. Přišli tak i s myšlenkou, že prsteny jsou čtyři a ten čtvrtý se možná někdy objeví. Což je zajisté nemálo zajímavá otázka.

Na závěr vyhodnocení lekce je pak potřeba říct, že třída, se kterou byla druhá realizace provedena, dobře pracuje i v jiných předmětech a velká část jejích žáků se chystá hlásit na gymnázium. Je samozřejmě pravděpodobné, že jiné třídy by na lekci reagovaly velmi jinak a zazněly by i mnohé jiné myšlenky a otázky.

Časově se provedení lekce vešlo do rozsahu dvou vyučovacích hodin. Desetiminutová přestávka mezi hodinami neproběhla. Zhruba o těchto deset minut však lekce skončila dřív. Mohlo by se tedy říct, že oněch deset minut byla časová rezerva.

Písemné reflexe žáků ZŠ Dobřichovice

  • Tato lekce mi dala nová poznání a rozhodnutí, ale zároveň jsem zjistil, že někdo by to řešil pouze válkou.
  • Přineslo mi to znalosti o víře.
  • Tato lekce byla velmi přínosná. Myslím, že nám všem pomohla k pochopení tolerance k ostatním lidem s odlišnou vírou. Každý má právo vybrat si, jakou on sám chce. Spousta lidí však odsuzuje muslimy. Škoda, že tohle (myšleno tuhle lekci – domněnka učitelky) lidi nedělají i jinde, aby pochopili a neodsuzovali.
  • Tato lekce mi přinesla to, že na vyřešení jedné věci je více způsobů.
  • Dala mi soudnost a že se nedá všechno vyřešit bojem.
  • Spolupracování ve skupině a zapřemýšlení nad náboženstvím.
  • Neměli bychom se povyšovat nad ostatními, ale být si rovni. Když něco nevíme, tak se poradit anebo naopak pomáhat.
  • Schopnost rozdělení, šíření demokratických názorů.
  • Přinesla mi poznání o různých náboženstvích a schopnost rozhodnout.
  • Člověk se učí pracovat ve skupině a toleranci náboženství.
  • Naučil jsem se nové věci o náboženství. Bavilo mě to.
  • Myslím, že to bylo přínosné tak, abychom pochopili, že každý si může vybrat svoje náboženství a neměli bychom ho nijak odsuzovat.
  • Díky této práci jsem poznala, jak těžké je to, když se musí rodiče rozhodnout mezi více dětmi.
  • Poznala jsem, jak těžké rozhodnutí mají rodiče.
  • Myslím si, že pro někoho, kdo se stydí se vyjadřovat, je tato lekce přínosem. Při lekci se musí člověk vyjadřovat, a to ho to naučí. Myslím si, že mě to nepřineslo nic nového, ale moc se mi to líbilo a ráda bych to klidně opakovala znovu. :)
  • Podle mě byla tato hodina velmi přínosná. Bylo to poučné, ale zároveň zábavně, tak, jak by to děti mohlo zajímat. Mně se to moc líbilo.
  • Přineslo mi to celkem dost věcí, ale je těžké říct přesně co. Tak např. domlouvali jsme se ve skupině. Rozhodovali se. Hráli scénky, losovali a museli zvládnout nebýt s kým jsme chtěli a taky sedět holka kluk, což není vždy příjemné.
  • Zamysleli jsme se nad tím, co by pro nás bylo nejlepší. Všichni jsme mohli říct svůj názor. Spolupracovali jsme společně, a to je důležité. Myslím, že lekce byla velmi přínosná.
  • Díky tomu jsme se naučili něco nového a taky o tom přemýšlet, pracovat ve skupině. Konečně jsme byli zticha. :-)
  • Tato dvouhodinovka byla úžasná. Dozvěděla jsem se spoustu nového.
  • Přineslo mi to práci ve skupině, protože jsme byli ve skupinách.
  • Přinesla mi poznání a svobodu rozhodnutí.
  • Přineslo nám to, že jsme se v těch skupinách respektovali. Museli jsme nad tím přemýšlet. Také jsme mluvili o situaci, kterou jsme probírali a naučili jsme se o tom mluvit. Probírali jsme demokracii.
  • Rozdělení a prosazování svých (povinně ohleduplných) názorů.
  • Celou hodinu jsme mohli být svobodní, mohli říkat své názory. A nebyli jsme něčím a někým omezeni. Zabrali jsme se do děje a všichni spolu pracovali.

 

 

[1] Moudrý Nathan – audionahrávka dramatu Moudrý Nathan G. E. Lessinga v překladu Eduarda Petišky; pro rozhlas upravil Dalibor Chalupa, režie Jiří Roll, Československý rozhlas: 1960.

Obsah