Muzeum

Napsal uživatel evamachkova dne So, 04/21/2018 - 16:47

Velká francouzská revoluce, čas nadšení, čas vraždění

Veronika Rodová

Výukový program by měl představovat konzistentní, předem promyšlený a naplánovaný celek. Jako vodítko může sloužit koncept mozkově kompatibilního prostředí[1], které nastává, pokud žáci pracují se smysluplným obsahem učiva, necítí pocit ohrožení, mohou zkoumat skutečné předměty či vytvářet funkční modely, s učivem pracují různými způsoby, mimo jiné skrze vlastní tělo, na zpracování úkolů mají dostatečný čas, aby mohli téma dokonale zvládnout, a dostávají okamžitou zpětnou vazbu o výsledku práce[2]. Program by měl být koncentrován kolem určitého „jádra“ [3] Přestože jsou jednotlivé kroky přesně naplánovány a organizovány, měl by zde být prostor pro aktivitu a samostatnost žáků, kteří za výsledek práce nesou zodpovědnost. Pedagogova role tak osciluje mezi pozicí arbitra (odpovídá za obsah výuky) a facilitátora (odpovídá za průběh procesu výuky). Práce s pojmy, se strukturou a s intuicí umožňuje „poznávat, jaké vztahy jsou mezi věcmi“[4], což vyhovuje požadavkům konstruktivistického pojetí výuky.

Výukový program by měl představovat tematický celek, strukturovanou dynamickou jednotku, vymezenou a ohraničenou v čase a prostoru a propojující komponenty subjektivní (učitele a žáka), cílové, obsahové a formální[5]. Témata mohou pocházet z oblasti literární, historické, sociální, ekologické, politické, etické atd., a právě takovou škálu může muzejní expozice pokrývat. Východiskem mohou být nejrůznější dokumenty a prameny, písemné, slovní či obrazové, skrze aktivní zapojení a autentické prožívání žáci poznávají zkoumaný problém, uvědomují si jeho komplexnost a utvářejí si vlastní názor[6].

Výukový program představuje pedagogické dílo[7], pedagogicky funkční časoprostorový celek, k němuž se vztahuje určitý úkol a s ním související psychodidaktické prostředky. Proces, výsledek i způsob profesního dění zde má smysl a uměleckou konotaci. Výukový program by svou kompoziční promyšleností měl být srovnatelný s básní, obrazem či divadelním představením, smyslem je celkové působení na účastníka programu[8].  

Právě skladba dílčích složek uskutečňovaná v jednotlivých krocích programu je významná. Zahrnuje polaritu nastolení pravidel, vzájemné komunikace, významů narativního či obrazového textu, a psychosomatického vyjádření v prostoru a čase, což vyměřuje pole kognitivní práce s přesahem ke kreativním činům.

Vzorem struktury[9] výukového programu mohou být programy tematické kooperativní výuky[10] (Rodriguezová, 2012a), které představují autorské dílo, jehož hlavním principem je užití postupů dramatické výchovy pro potřeby dějepisné výuky. Programy tematické kooperativní výuky vznikaly postupně od roku 1999, základní nabídku dnes tvoří jedenáct programů pro šesté až deváté ročníky a odpovídající ročníky víceletých gymnázií.  Během let se vytvořila pevná skladba programů, jejíž základ tvoří propojení kognitivních a psychosomatických aktivit ve formě didaktických postupů a metod.

Jelikož jsou programy určeny běžným školním třídám, kde o většině žáků můžeme předpokládat, že se s podobným způsobem práce zatím nesetkali, je třeba – vzhledem ke stanoveným cílům – je co nejrychleji do tohoto typu práce uvést. Úvodní organizační vstup vedoucího programu se týká především informací o délce a cílech programu, o vzájemných komunikačních pravidlech a má formu dohody mezi pedagogem a žáky.

Následují čtyři kroky, ve kterých si žáci osvojují techniku štronza a živých obrazů. V této fázi se tvoří pracovní skupiny, je nastolen rytmus a časování vlastních výstupů, realizovaných formou živých obrazů. Zároveň se buduje „bezpečné, důvěryhodné a podnětné pracovního prostředí“[11]. Pracovní skupiny vznikají postupně metodou sněhové koule. Žáci mají příležitost si vybrat, s kým chtějí pracovat, současně složení skupin ovlivňuje pedagog (např. instrukcí, že skupiny musí být smíšené). Vzniklá heterogenní skupina připravuje společnou prezentaci (formou živého obrazu), na které se jednotliví členové podílí podle svých možností. Součástí přípravy živých obrazů je práce prekoncepty žáků. Učitel sleduje, jak „chápou a interpretují“ dané pojmy a události, co o tématu ví, jaký je „aktuální obraz zkoumané reality“[12].

Následuje první kognitivní úkol, žáci například přiřazují jména k portrétům, jako v programu Velká francouzská revoluce. Tento úkol je posléze diskutován v celé třídě. Diskuse představuje vzájemnou výměnu názorů, která má stanovený řád a je řízená učitelem[13].  Žáci se ve skupině domluví na řešení úkolu a dohodnou se, kdo bude mluvčí skupiny. Ten přednese připravený návrh ostatním skupinám. Vedle sebe se tak řadí jednotlivé návrhy, ty jsou východiskem následného učitelova výkladu, který by měl v maximální možné míře navazovat na diskusní příspěvky jednotlivých skupin, a to i tehdy, když nejsou faktograficky přesné. Cílem[14] je vtáhnout žáky do zkoumaného problému a připravit si půdu pro následující výklad, který se stane východiskem tvůrčího úkolu.

Na diskusi navazuje výklad, ve kterém jsou žáci seznámeni s historickými fakty a současně se učitel snaží co nejvíce vycházet z jejich předchozích návrhů. Výklad osciluje na hranici vyprávění a vysvětlování, což vychází z charakteru zdrojových dokumentů. Ty tvoří jednak vyprávěcí prameny, které dodávají výkladu žádoucí autenticitu a dramatičnost (v našem případě zejména dílo francouzského historika Jeana Micheleta a paměti pařížského kata Henryho Sansona), přinášejí i určitý druh poetiky. Na druhé straně se učitel opírá o obrazové materiály, které tvoří jakási "jádra sdělení" strukturující a logicky členící učitelovu řeč.

Informace, které takto pedagog znovu utřídí a rozšíří, žáci zpracovávají v prvním tvůrčím úkolu formou živého obrazu, který je završen jeho prezentací. Ta představuje významnou fázi práce, má podobu diskuse nad významy živých obrazů. Během přípravy živého obrazu dochází v rámci skupiny k přirozenému rozdělení rolí a tím i k rozdělení podílu na řešení úkolu. Na prezentaci se podílí všichni, v živém obraze má každý svou „malou“ osobní roli. Žáci se musí domluvit na jeho finální podobě, současně ji musí prověřit a vyzkoušet (zvláště u složitější varianty živého obrazu s replikou, viz krok 6. a 7. programu Francouzská revoluce). Ve fázi tvorby by měl učitel skupiny pozorovat, obcházet, povzbuzovat, korigovat, případně poskytnout první zpětnou vazbu a současně usměrňovat tempo tak, aby se sjednotilo, práce skončila ve stejném čase a nebylo nutné na nikoho čekat. Společná realizace výsledků skupinové práce formou živých obrazů má pevně stanovená pravidla, která podléhají zákonitostem divadelního sdělení. Je třeba vymezit hranici mezi hledištěm a jevištěm, aby diváci mohli zaměřit svou pozornost na sdělení a interpretace významů nebyla znehodnocena nejasnostmi. Živý obraz i secvičený výstup na základě scénáře musí být obrácen k divákům, žáci, kteří ho tvoří, se nesmí otáčet zády (pokud to není záměrem sdělení). Protagonisté živého obrazu jsou schopni udržet štronzo (živou "sochu"), dokud si diváci obraz neprohlédnou. Přesnost tělesného zastavení a zřetelnost gest, výrazu tváře i držení těla napomáhá porozumění. Délku trvání jednotlivých obrazů určuje učitel, který se stává jakýmsi vypravěčem a zároveň organizátorem prezentace. Nahlas vysloví název obrazu, počká, až ho žáci vytvoří, a řekne štronzo. V případě sekvence obrazů počká, až si diváci výjev prohlédnou, pak zřetelně vysloví název druhého obrazu a opět použije povel štronzo. Poté, co si diváci prohlédnou všechny obrazy, skupina znovu „postaví“ první obraz, teprve nyní se učitel diváků ptá, co vidí. V tuto chvíli může vedle sebe vzniknout několik návrhů, důležité je, aby učitel chtěl po žácích zdůvodnění jejich názoru. V procesu vyjednávání je jeden návrh přijat, správnost interpretace potvrdí autoři obrazu. Má podobu kritické diskuse, založené na „pečlivém argumentování“ a na „názorovém střetu“, žáci jsou nuceni dopracovávat své odpovědi[15]. Požadavek vyjednávání významů mezi tvůrci a diváky rozněcuje dialogickou podstatu výuky, vede k vyšší kognitivní náročnosti a rozvíjí vizuální gramotnost žáků[16]

Po této části, která trvá přibližně 90 minut, následuje přestávka. Po přestávce je nutné znovu zaměřit pozornost žáků k práci, což může mít různé podoby (poslech hudby, didaktická hra, test vědomostí, motivace obtížným úkolem atp.). Přichází fáze dalšího sběru informací, žáci jsou seznámeni s dalšími fakty a historickými prameny. To ústí do druhého tvůrčího úkolu, který představuje složitější variantu prvního úkolu a opět končí vzájemnou prezentací. Celý blok práce je završen společnou reflexí.

Jednou z možností, jak hru v roli nastolit, je technika živých obrazů. Žáci mohou v muzejní expozici vidět různé typy historických pramenů v podobě obrazů: rytiny, ilustrace, letáky, plakáty, pohlednice, karikatury, plány, mapy, fotografie (staveb, předmětů, krajiny, událostí), industriální nákresy i didaktické obrazy[17]. Psychodidaktická technika živých obrazů umožňuje, aby žáci nezůstali jen pasivními konzumenty obrazových textů, nýbrž aby se stali jejich autory, aby ikonické „texty“ sami vytvářeli a posléze interpretovali. Pokud práce s ikonickým textem zahrnuje i jeho fyzické znázornění, znamená to, že „hráči“ musí vyřešit tři otázky: jaké informace chtějí do obrazu zahrnout (co chtějí zobrazit), což odpovídá rovině tematické. Dále jakými prostředky informace zobrazí (jaký postoj, jaká gesta a jaké rekvizity použijí), což odpovídá rovině materiální, a do třetice, jak bude celek komponován (kdo bude kde stát, v jakém pořadí budou mluvit atp.), což odpovídá rovině kompoziční[18]. Tyto tři roviny se stávají integrální součástí sdělování na straně interpretů i porozumění na straně diváků a jsou předmětem diskuse o možných významech vzniklého ikonického textu ve formě živých obrazů. 

Stěžejní vlastností živého obrazu je jeho nehybnost. Takový způsob ztvárnění skutečnosti zahrnuje řadu variant, např. živý obraz s proměnou, živý obraz s titulkem (replikou), živý obraz v chronologické či kauzální posloupnosti atp. Realizace živého obrazu klade nároky na koordinaci pohybu, svalovou výdrž, rovnováhu a také na schopnost udržet výraz. Užití živého obrazu je provázáno s obsahovou analýzou jeho významu, je zdrojem komunikace mezi jeho tvůrci a diváky. Slouží k vyjádření faktů a zároveň pocitů, zahrnuje vyjádření poetiky, která pramení především z paradoxu zastaveného těla vyjadřujícího pohyb, může sloužit také jako způsob reflexe. Významné je i to, že tato technika je vhodná i pro méně zkušené "hráče"[19].

Užití živých obrazů při výuce historické tematiky je určeno povahou zkoumaných (historických) faktů. Vnějšková nehybnost obrazu, postaveného z těl "hráčů", která vyjadřuje dynamické (často dramatické) a vnitřně strukturované situace, umožňuje jejich zkoumání a současně dodržuje obsahovou korektnost. Nositelem sdělnosti je tzv. mizanscéně, koncept, jenž v divadelní a filmové terminologii vyjadřuje prostorově pohybové uspořádání a představuje promyšlenou kompozici „vztahů osob a objektů a jejich proměn“, které nesou význam[20]. Zárukou chronologické i dějové stability zkoumaných událostí je jednak práce s historickými prameny jako základním zdrojem potřebných informací, jednak sama podstata techniky živého obrazu, která představuje prostorově a výrazově strukturovanou konkretizaci myšlenky; právě „zastavení“ obrazu nese daleko větší emocionální náboj než při běžném jednání[21].

Dalším zdrojem významů jsou rekvizity, věci, přesněji předměty, které se z vůle interpretů stávají součástí živého obrazu. Zde můžeme rozlišit tři úrovně zobrazení. Skutečné věci v obraze představují samy sebe (tj. rostlina „hraje“ rostlinu, klavír představuje klavír), tehdy mluvíme o reálné rekvizitě. Pokud předmět dostane funkci jinou, stane se „zástupcem“ představované věci (např. šátek se stává dítětem v matčině náručí), mluvíme o rekvizitě zástupné. Poslední úroveň představuje rekvizita imaginární, která skutečně neexistuje, před zraky diváků vzniká pouze na základě kontextu, tvořeného gestem a výrazem tváře interpretů, který se v divácích snaží vzbudit iluzi její existence (např. gesto ruky naznačuje uzdu koně). Možnostem i hranicím těchto tří úrovní všichni dobře rozumíme, kořeny tohoto srozumění lze najít v ontogenezi lidské psychiky, kterou představuje zejména fáze tzv. symbolické hry. V ní „se [...] asimilace projevuje ve zvláštním způsobu užití sémiotické funkce, který spočívá ve vytváření symbolů podle potřeby vyjádřit ty zážitky, které nemohou být formulovány a asimilovány jen jazykovými prostředky“[22]. Předměty, stanou-li se rekvizitou, tj. dostanou-li význam, vyvolávají otázky a podněcují naši fantazii.

Struktura programu, zejména příprava živých obrazů naplňuje třífázový model vyučovacího procesu: nejprve si žáci vybavují své dosavadní vědomosti, psychosomaticky se ladí na výukové téma, což představuje fázi evokace (fáze I a II). Následuje fáze III – VIII, uvědomění si významu, kdy se setkávají s informacemi novými, které dosavadní znalosti dále strukturují a prohlubují. Poslední fázi (IX) představuje reflexe, kdy žáci spojují to, co už znali, s tím, co se dozvěděli[23], která ústí v závěr, kde dochází ke shrnutí a uzavření programu[24].

 

Scénář výukového programu

Časový rozsah:         180 minut (dva vyučovací bloky po 90 minutách)        

Věková skupina:       8. ročník ZŠ/tercie víceletých gymnázií     

Vzdělávací oblast:    Člověk a společnost              

Očekávané výstupy:            

A) v kontextu dějepisu:       

  • Žáci se seznámí s hlavními osobnostmi Velké francouzské revoluce, s jejich jmény a fyzickou podobou.
  • Na základě jejich životních osudů budou sledovat historický vývoj událostí během revoluce.
  • Žáci si doplňují představu o obecných mechanismech fungování společnosti v období revoluční politické změny, hledají paralely s osudy lidí v jiných revolucích (životní osudy a vzájemné vztahy protagonistů revoluce slouží jako exempla lidského chování, která ukazují, jak na lidské jednání a vztahy působí politická moc).
  • Na základě historických událostí žáci získávají konkrétní představu o obecných pojmech, jako např. odvaha, zrada, čest, zbabělost, přesvědčení, učí se chápat pohnutky jednání lidí.

 B) v kontextu práce s textem:

  • Žáci se učí pracovat s verbálním i obrazovým textem jako zdrojem informací.
  • Učí se porozumět odbornému a uměleckému textu a tvořivě s ním pracovat podle pokynů učitele a podle svých schopností.
  • Žáci se učí formulovat vlastní myšlenky, pocity, názory a postoje a k jejich vyjádření volit vhodné prostředky.
  • Žáci vytvářejí vlastní interpretaci událostí v podobě ikonického textu ve formě živého obrazu a rozehrané situace formou plné hry.

C) v kontextu dramatické výchovy:           

  • Žáci přijímají a dodržují dohodnutá pravidla, spolupracují ve skupině, výsledky skupinové práce prezentují před ostatními, jsou schopni sledovat prezentace ostatních a porozumět jim, diskutovat o jejich významech.
  • Uplatňují své osobní schopnosti a dovednosti v procesu skupinové práce, používají a dále rozvíjejí své tvůrčí schopnosti a fantazii.
  • Zvládnou jednoduchou i složitější rolovou hru (štronzo, tematizované štronzo, živý obraz, krátká hraná scéna), používají vlastní tělo a hlas, vědomě je zapojují do komunikačního i tvůrčího procesu.
  • Žáci se učí rozpoznávat konflikt, přemýšlet o důsledcích jednání postav.

Metody a techniky:  

  • Plná hra (příprava krátkého výstupu na základě scénáře)
  • Metody pantomimicko-pohybové (štronzo, tematizované štronzo, živý obraz, živý obraz s replikou)                    
  • Metody verbálně-zvukové (brainstorming, diskuse, výklad)
  • Metody graficko-písemné (přiřazování jmen k portrétům, tvořivá práce s narativním textem)

Pomůcky:      

  • fotografické reprodukce osobností revoluce a jejich jména;
  • scénáře čtyř obrazů revolučních událostí;
  • úryvek z opery W. A. Mozarta Figarova svatba.

           

Popis činností:

  1. blok:  

Osobnosti revoluce

a) Naladění a rozehřátí skupiny, otevření tématu

Cíl: Skupina (třída) si osvojí techniku štronza a živých obrazů, vytvoří malé pracovní skupiny

       (optimální je 5−7 členů ve skupině.

1. krok: Cvičení štronzo

Učitel vyťukává rytmus a skupina se pohybuje prostorem. Když učitel přestane vyťukávat rytmus a řekne štronzo, všichni se zastaví, jako by je někdo zmrazil. Jediné slovo, které může skupinu vysvobodit, je volno.

Příležitost k učení[25]:

Žáci se učí vnímat rytmus, ovládnout své tělo, vnímat sebe i druhé, přijmout a dodržovat pravidla společné práce. Učitel dbá na to, aby iluze zastavení byla co nejdokonalejší, nesmí se mluvit, hýbat se ani se smát, žáci by měli ovládnout mimické svaly i pohyb očí. Mohou jedině dýchat a mrkat. Toto zastavení není samoúčelné, je to příprava k další fázi, kdy se štronzo – nehybná socha živého člověka – stane nositelem myšlenky a sdělení. Učitel dbá na to, aby se žáci pohybovali prostorem rovnoměrně, nechodili v kruhu. Vede je k vnímání prostoru a lidí v něm.

2. krok: Tematizované štronzo      

Když žáci zvládnou základní podobu cvičení, přistoupíme k tematizovanému štronzu. Učitel stále vyťukává rytmus a žáci se pohybují prostorem, než zazní pokyn štronzo, učitel řekne nějaké slovo, téma (např. rokoková dáma, robota, míšeňský porcelán atp.) a počítá do tří. Během této doby každý sám vytvoří ze svého těla sochu, která podle jeho mínění téma vyjadřuje. Následuje opět pokyn volno.

Příležitost k učení:   

Žáci se učí realizovat své myšlenkové představy daných pojmů. Zatím na úrovni mimoslovního vyjádření. Pojmy, podle kterých žáci tvoří sochy, by měl učitel volit tak, aby se vztahovaly k výukovému tématu, a tím postupně téma navozovaly.

3. krok: Od štronza k živým obrazům       

Žáci vytvoří dvojice, ty se v rytmu pohybují prostorem. Když učitel vysloví téma, počítá do pěti, žáci během této doby vytváří sousoší (např. housle a smyčec, střevíc s přezkou atp.). Stále platí opozice štronzo – volno. Tento blok vrcholí vytvořením skupin, ve kterých se spojí vždy dvě dvojice žáků tak, aby ve skupině byly dívky i chlapci. Tvořit sousoší (např. napudrovaná paruka, neštovice) si žáci zkouší i v této početnější skupině.

Příležitost k učení:   

Žáci spolu musí komunikovat, porovnávají své nápady a zkoušejí je společně realizovat. Pokračuje budování myšlenkových představ zaměřených na období 2. poloviny 18. století. Současně si učitel dělá představu o žákovské znalosti pojmů. Při společné tvorbě soch dochází ke komunikaci a kooperaci mezi žáky, vytváří se vstřícné pracovní prostředí. V okamžiku vytvoření skupin učitel může pozorovat sociální vztahy a způsob komunikace žáků ve třídě.

b) Osobnosti francouzské revoluce

Cíl: Žáci získávají informace o životních osudech vybraných revolučních osobností (Ludvík  

       XVI., Marie Antoinetta, G. Danton, M. Robespierre, C. Desmoulins, J. P. Marat, Ch.

      Cordayová) a s pomocí techniky živého obrazu se seznamují s jejich životními osudy.

      Spolupracují ve skupině při tvůrčím úkolu.

4. krok: Přiřadit jméno k portrétu

Každá skupina dostane sedm fotografických reprodukcí s tvářemi sedmi osobností revoluce a kartičkami s jejich jmény. Úkolem je přiřadit správné jméno ke správné tváři. Žáci nejprve pracují ve skupinách samostatně. Pak prostřednictvím mluvčího prezentují své návrhy, vzájemně porovnávají a hodnotí jednotlivá řešení.

Příležitost k učení:   

Pokud žáci jména znají z předchozí výuky, mají možnost si ověřit, zda si jednotlivé osobnosti pamatují. Tuto aktivitu je možno zařadit i v případě, že žáci osobnosti neznají. Mohou pak zapojit své logické uvažování a intuici (ženské tváře budou patřit jménům s ženskou koncovkou, krále mohou poznat podle oděvu a řádů atp.). Důsledným opakováním ve všech skupinách se učí jména osobností a jejich správnou výslovnost.

5. krok:                     

Učitel v návaznosti na předchozí řešení vede výklad o jednotlivých osobnostech, doplní chybějící informace, případně opraví chyby.

Příležitost k učení:   

Žáci poslouchají učitelův výklad, zapojují svoji krátkodobou paměť, učí se chápat souvislosti revolučních událostí na základě osudů konkrétních lidí.

6. krok: Portrét osobností  

Žáci se vrátí do vytvořených skupin a na základě informací, které získali ve čtvrtém a pátém kroku, mají vytvořit živý obraz/skupinové štronzo osobností revoluce. Obraz bude mít dvě fáze:

            1. Každý ze skupiny si vybere jednu osobnost a ze svého těla vymodeluje její sochu. Vznikne skupinový obraz osobností.

            2. Každá socha osobnosti na chvíli ožije a pronese větu, kterou se představí. Přitom nesmí vyslovit své jméno.

Příležitost k učení:   

Žáci se podle počtu lidí ve skupině musí dohodnout, kterou osobnost bude kdo představovat. Pokud je členů skupiny méně než osobností, musí některou postavu vynechat: musí se rozhodnout, kdo pro jejich ztvárnění je a kdo není důležitý. Učí se chápat vztahy a hierarchii. Věta, kterou si pro svoji postavu vymyslí a zformulují, bude nutně obsahovat informace z učitelova výkladu. Žáci se učí získané informace zapojovat do konkrétní praktické činnosti, učí se tvůrčím způsobem používat nabyté vědomosti.

Metodická poznámka: Při vytváření Portrétu osobností by měl učitel skupiny obcházet a ověřovat, zda všichni zadání pochopili a k prezentaci připravují dva živé obrazy.

7. krok: Prezentace Portrétu osobností    

Každá skupina předvede svůj návrh Portrétu osobností, diváci se snaží určit, které osobnosti obraz zachycuje. Je důležité, aby při prezentaci zůstala zachována fáze 1. a fáze 2.: skupina nejdříve vytvoří skupinové štronzo osobností. Podle gest, výrazu tváře či postavení v celkové kompozici ostatní hádají, o koho jde. Pak následuje fáze 2., ve které osobnosti ožívají skrze vyslovenou větu, návrhy diváků se tak potvrdí nebo vyvrátí.

Příležitost k učení:   

Žáci se učí prezentovat skupinovou práci, ověřují si, nakolik dokáží získané informace využít, nakolik jsou jejich nápady srozumitelné ostatním, nakolik zvládli techniku štronza a živých obrazů jako prostředku sdělování myšlenek.

Následuje přestávka.

 

  1. blok:

Obrazy z Francouzské revoluce

Cíl: Žáci se na základě práce s textem seznamují s chronologickou návazností, podrobnostmi

       a souvislostmi vybraných událostí let 1789 – 1793 ve Francii. Hledají vhodné divadelní

       prostředky a jevištně realizují krátký scénář historické události podle dobových pramenů.

8. krok: Práce se scénářem 

Každá skupina dostane krátký text/scénář. Jejím úkolem je pokusit se tento scénář jevištně realizovat. Každá skupina pracuje na jiném scénáři, má zodpovědnost za jeho realizaci. Pokud by jej členové skupiny nebyli schopni realizovat, událost by vypadla a ostatní by se o ní nic nedozvěděli.

Příležitost k učení:   

Žáci se seznamují se zákonitostmi jevištní realizace textu, zapojují svoji paměť, svůj hlas a pohyb těla, přijímají plnou hru v roli, řeší prostorové a dějové zobrazení textu, učí se základům práce s divadelním znakem.

Metodická poznámka: Všechny čtyři scénáře jsou důsledně seskládané z autentických textů původních zdrojů, tj. z Micheletovy historie a z pamětí Henryho Sansona, není zde nic navíc. Aby byl pro žáky vstup do plné hry jednodušší, měly by všechny čtyři scény začínat a končit štronzem, což je divadelní postup, který již ovládají. 

 

SCÉNÁŘE OBRAZŮ Z FRANCOUZSKÉ REVOLUCE[26]

Obraz I.

Gilotina

(rok 1790)

Osoby:           dr. Guillottin

                        Karel Jindřich Sanson, pařížský kat

                        Schmidt, stavitel pian

                        Antoin Louise, králův osobní lékař

                        Ludvík XVI.

Rok 1790, pařížský kat Karel Jindřich Sanson pozval pár přátel k domácímu koncertu. Postupně přicházejí doktor Guillottin a Němec Schmidt, stavitel pian. Ladí a začnou hrát na nástroje.

Dr. Guillottin:          Jsem pobouřen barbarstvím poprav. Je to hnus, když jsou zohavená těla vystavena chtivým pohledům davu.  Přísahám, že vymyslím lidumilnou popravu, je-li dovoleno spojovat tato dvě slova.

K. J. Sanson:             Je snadné pověsit na šibenici skoro bezduché tělo. Ale přimět odsouzence, aby nepohnutě stál nebo klečel, když má přijmout smrtící ránu, to je nesnadné a někdy i nebezpečné.

Schmidt:                   Nechci se do toho míchat, protože to znamená smrt bližního, ale vidím, že vás to velice trápí. Přemýšlel jsem a myslím, že jsem na to přišel.

Ukáže obrázek gilotiny.

Dr. Louise:                Ukažte mi ten stroj? Mého pána to zajímá.

Ludvík XVI.:             Ten nůž v podobě půlměsíce, je to vhodné? Myslíte, že takový nůž se dá přesně přizpůsobit na všechny krky?

Dr. Louise:                Skutečně, Veličenstvo, na váš by byl malý.

Ludvík XVI::             Tak ten nůž uděláme jednoduše šikmý a bude dobrý pro všechny krky bez rozdílu.

Hudba

 

Obraz II.

Charlotta Cordayová návštěvou u Marata

(13. červenec 1793)

Osoby:           Jean Paul Marat

                        Charlotta Cordayová

                        Vypravěč (služky, stěny koupelny atp.)

Vypravěč:       Marat byl nemocen. Ustavičná horečka, která rozpalovala jeho krev, se zvrhla v jakousi ošklivou vyrážku, proti níž byly všecky léky bezmocné. Už několik dní nevycházel ven. Marat byl v koupeli, hlavu ovinutou šátkem. Vanu pokrývala špinavá látka. Před sebou měl prkno, které mu sloužilo jako psací stůl.

Charlotta:      Psala jsem vám dnes ráno, Marate. Dostal jste můj dopis?

  Marat:            Psala jste mi, že mi můžete odhalit tajemství, důležitá pro blaho republiky. Chci znát jména zrádců.

Vypravěč:       Její odpovědi si pečlivě zapisoval.

Marat:            Za několik dnů půjdou pod gilotinu.

Charlotta:      Tato slova připomněla Charlottě Cordayové její poslání. Přiblížila se k vaně, vyňala nůž a vrazila jej Maratovi do srdce.

Vypravěč:   Charlotta Cordayová byla jen stěží zachráněna před rozzuřenou chátrou, postavena před revoluční tribunál a popravena gilotinou v rudé košili otcovrahů. Když katův pacholek uchopil její useknutou hlavu a dal jí políček, zarděla se prý tvář popravené.

 

Obraz III.

Smrt královny

(16. října 1793)

Osoby:           Marie Antoinetta

                        Vojáci

Chórové čtení posledního dopisu Marie Antoinetty, adresovaný Alžbětě, sestře Ludvíka XVI.

"Naposledy Vám píši, má sestro. Právě jsem byla odsouzena ne k potupné smrti, ta je jen pro zločince, ale abych odešla za Vaším bratrem. Doufám, že osvědčím tolik pevnosti jako on.

Hluboce lituji, že musím opustit své ubohé děti. Vy víte, že jsem žila jen pro ně a pro Vás.

Obětovala jste ve své laskavosti vše, abyste zůstala s námi. V jakém postavení Vás to zanechávám!

Z obhajovací řeči jsem se dozvěděla, že má dcera byla od Vás odloučena.

Běda, to ubohé dítě, neodvažuji se jí psát, nejspíš by můj dopis nedostala.

Doufám, že jednoho dne, až budou větší, spojí se s Vámi a v klidu a pokoji se budou těšit Vaší něžné péči. Nechť oba myslí na to, co jsem jim nikdy nepřestala vštěpovat, že jen vzájemné přátelství a důvěra tvoří jejich štěstí. Nechť si má dcera pamatuje, že ve věku,

v němž je, musí vždy pomáhat svému bratru radami, které jí může vnukat její větší zkušenost a její přátelství. Konečně nechť oba jsou si vědomi, že v jakékoliv situaci mohou být opravdu šťastni jen svou svorností. Ať si vezmou příklad z nás.

Kolik útěchy nám poskytlo naše přátelství v našich neštěstích, a ve štěstí se člověk raduje dvojnásob, když je může sdílet s přítelem. Kde nalézti něžnějšího a dražšího přítele než ve vlastní rodině?

Nechť můj syn nikdy nezapomene na poslední slova svého otce, která mu výslovně opakuji: ať se nikdy nesnaží pomstít naši smrt!

Musím s Vámi ještě promluvit i o věci, která je velmi trapná. Vím, kolik starostí Vám asi dělá to dítě. Ale odpusťte mu, drahá sestro, pomyslete na jeho věk, a jak je snadné poručit dítěti, aby mluvilo, co člověk chce, ano i to, čemu ono nerozumí.

Doufám, že přijde den, kdy lépe pochopí cenu Vaší dobroty, Vaši lásku k nim oběma.

Zbývá mi ještě svěřit Vám své poslední myšlenky.

Byla bych Vám psala hned od počátku procesu, ale kromě toho, že mi psát vůbec nedovolili, byl jeho průběh tak rychlý, že jsem neměla ani čas.

Umírám ve víře katolické, apoštolské, římské. Ve víře svých bratrů, v níž jsem byla vychována a kterou jsem vždy vyznávala. Nemám naději na duchovní útěchu a ani nevím, zda ještě existují kněží tohoto náboženství a zda by je nevydávalo příliš v nebezpečí místo, kde se nalézám, kdyby na ně vstoupili.

Upřímně žádám od Boha odpouštění všech chyb, kterých jsem se za svého života dopustila.

Doufám, že ve své dobrotě přijme mou duši pod ochranu svého milosrdenství. Odpouštím všem svým nepřátelům zlo, které mi učinili. Prosím všechny, které znám, a zvláště Vás, za odpuštění všech svých nesnází, které jsem, i když nechtěně, snad způsobila. Loučím se se svými tetami a se všemi svými bratry a sestrami.

Měla jsem přátele a pomyšlení na jejich hoře a na to, že jsem od nich navždy odloučena, naplňuje mě při mé smrti největší lítostí. Nechť alespoň vědí, že jsem na ně myslela do posledního okamžiku.

Sbohem, má dobrá a něžná sestro! Kéž dostanete tento dopis. Myslete na mne. Objímám Vás z celého srdce a rovněž ty ubohé a drahé děti.

Můj Bože, jak je to trapné, opustit je navždy! Sbohem, sbohem!

Teď se musím zabývat už jen svými duchovními povinnostmi. Jelikož nemohu dělat, co chci, snad mi přivedou jejich kněze, ale prohlašuji tu, že mu neřeknu ani slovo a že s ním budu jednat jako s bytostí naprosto cizí."

Přicházejí vojáci.

Marie Antoinetta:   Jsem připravena, pánové, můžeme jít.

Tento dopis nebyl nikdy doručen.

 

Obraz IV.

Proces a smrt Dantona a Desmoulinse

(5. duben 1794)

Osoby:           Georges Danton

                        Camille Desmoulins

                        soudci

                        Maximilian Robespierre

                        Lucilie, Desmoulinsova žena

Před soudem stanulo na patnáct občanů. Přední muži revoluce byli souzeni spolu se zločinci. Soudci neměli žádné důkazy, přesto měli za úkol Dantona a ostatní odsoudit k smrti.

Soudce:          Vaše jméno?

Danton:         Jsem Danton, je mi pětatřicet let. Od zítřka bude mým bydlištěm nicota.

Desmoulins: Já jsem Camille Desmoulins, třiatřicet let, věk Ježíše Krista.

Lucilie:          Maximiliáne, odvolávám se k tvému srdci! Byl jsi nám za svědka na svatbě, jsi náš nejstarší přítel!

Robespierre:   Žádné výsady!

Soudce:          Jelikož porotci jsou spokojeni, řízení se uzavírá.

Danton:         Uzavírá? Vždyť ještě nezačalo! Nevyslechl jste svědky!

Soudce:          Každý obžalovaný, který se zpěčuje (brání) nebo spílá (nadává), bude vyloučen ze soudního jednání!     

Camille Desmoulins zmačkal svoji obhajobu a mrštil jí proti katanům. Ten nebohý papírek, zázračně unikl a dočkal se vydání.

Lucilie:          Maximiliáne, zabiješ nás oba, rána, zasazená jemu, zabije také mne!

Robespierre: /k sobě/ Čekal jsem, že budeš mou ženou.

Danton:         Ach, ti zkurvysyni, až půjdu kolem, budou křičet: Sláva Republice!

                        Uvidíte, jak to zbřídí, to bude bordel až hrůza. Kdybych aspoň mohl

                        nechat Couthonovi svoje nohy a Robespierrovi svoje koule, to by to

                        ještě možná chvilku vydrželo!

Když kára s odsouzenci jela kolem Robespierrova domu, dveře, okna i okenice byly pevně zavřeny, uvnitř bledý Robespierre, němý jako hrob. Danton zemřel prostě a královsky.

Danton:         /ke katovi/ Ukaž lidu mou hlavu, takovou neuvidí každý den!

Všichni:         Setli hlavu Francii.  

9. krok: Jevištní realizace obrazů revoluce          

Jevištní realizace jednotlivých obrazů v jejich chronologické posloupnosti: Gilotina (1790); Charlotta Cordayová návštěvou u Marata (13. červenec 1793); Smrt královny (16. říjen 1793); Proces a smrt Dantona a Desmoulinse (5. duben 1794).

Příležitost k učení:   

Skupiny prezentují ostatním výsledky své samostatné tvůrčí práce, zapojují svůj cit a nadání pro hlasové a psychosomatické vyjádření sdělení. Navzájem se seznamují s příběhy revolučních let a jejich chronologickým řazením. Působí na ostatní skrze prožitek.

10. krok: Reflexe     

V závěrečné reflexi žáci hodnotí předchozí aktivity. Každý formuluje odpověď na otázku: "Co jsem se dnes dozvěděl nového?" Každý má možnost se ke své zkušenosti vyjádřit.

Příležitost k učení:   

Žáci se učí pojmenovávat a formulovat své myšlenky a zážitky, učí se hodnotit svoji práci.

Metodický komentář ke čtyřem scénářům

Výukový program Velká francouzská revoluce představuje v souboru tematické kooperativní výuky jedinečný celek. Nejdůsledněji pracuje s divadelním ztvárněním metodou plné hry. Proto také klade velké nároky na toho, kdo program vede. Je důležité, aby si pedagog uvědomil, jaká úskalí a problémy musí žáci řešit. Všechny čtyři scénáře mají jednotné zadání, divadelními prostředky zpracovat literární text, v každém je však ukryt specifický inscenační úkol. Pro lepší pochopení využijeme fotografií, jež zachycují určité fáze děje jednotlivých scénářů, na nich se pokusíme podstatu inscenačních úkolů vysvětlit.

  V prvním scénáři musí inscenátoři vyřešit, jak představit jednotlivé postavy, aby diváci věděli, kdo je účastníkem situace, tj. musí najít způsob, jak nenásilně sdělit, kdo je kdo. Dále musí vyřešit, jak divadelně znázornit změnu místa a času, musí divákům ukázat, že děj se odehrává na několika různých místech – nejprve v katově domácnosti, pak se přesouváme do Národního shromáždění a nakonec do královských komnat do Versailles. Dále by měli najít způsob, jak ukázat, že se jedná právě o mechanismus gilotiny. Specifickým inscenačním úkolem tohoto scénáře je práce se zvukovým plánem, což souvisí s navozením představy domácího koncertu. Reálná hudební nahrávka předehry k Figarově svatbě může celý výstup zahajovat i končit. Obraz začíná ve štronzu, reprodukovaná hudba pomáhá protagonistům simulovat pantomimickou hru na hudební nástroje (zde částečně reálné, částečně imaginární) a posléze přechází v dialog plné hry.

Inscenační úkoly, které číhají v tomto scénáři, zahrnují otázky výkladu textu a práci se scénografií, zejména jak znázornit koupelnu, kde Marat v posledních dnech svého života trávil veškerý čas. Dále je třeba řešit změnu místa a času v podobě přechodu z prostoru privátního (koupelna) do prostoru veřejného (popraviště) a také jak inscenovat davovou scénu popravy. Hlavní úkol představuje rozvržení vypravěčského textu. Je zde několik možností, na které by měl pedagog žáky navést. Text může být partem vypravěče, ale může se stát intencionální součástí celé scény, například když si jej mezi sebou sdělují služky (s patřičným výrazem), případně neživé, personifikované, součásti koupelny (stěny, vana, mýdlo, prkno, špinavá látka), což představuje dramatickou techniku stěny mají uši. Tento způsob v sobě zahrnuje nadsázku, která umožňuje změnu divácké perspektivy. Dalším scénickým úkolem je otázka způsobu, jakým Charlota sdělí jména zrádců. Může je Maratovi pošeptat, ale může použít i divadelní zcizení[1]. Žáci někdy volí jména francouzských herců, jindy jména spolužáků či jména členů učitelského sboru, což vyvolává smích a odlehčuje tragičnost drastické scény.

Hlavním úkolem, ukrytým v tomto scénáři, je jevištní uchopení lineárního textu v podobě monologu, tj. jak na jevišti vybudovat atmosféru a udržet napětí, které se skrývá v psaných slovech. Jde především o dramaturgické zpracování textu. Číst celý dopis by bylo neúnosně dlouhé a tak je třeba vybrat klíčové sekvence a pro ně najít odpovídající divadelní akci, která by vystihovala fakta i atmosféru situace. K tomu může posloužit technika chórového čtení, které umožňuje krácení textu i opakování určitých pasáží, což stupňuje dramatičnost scény a může podtrhnout obraz královny, která se z rozmařilé dívky změnila v oběť politické zvůle.

Poslední obraz, Proces a smrt Dantona a Desmoulinse (5. duben 1794), ze kterého nebyla pořízena fotografie, využívá jako hlavní dramatizátorský princip techniku zaslechnutého rozhovoru, který má podobu fiktivní představy setkání Maxmiliana Robespierra s Lucilie Desmoulinsovou. Tyto vstupy mění dynamiku scén soudního jednání a opět přinášejí změnu perspektivy. Nejtěžším úkolem je inscenování scén při cestě na popraviště a průběh samotné popravy. Inscenátoři musí hledat takové divadelním prostředky, které navodí iluzi davových scén, což vyžaduje práci s divadelní zkratkou, která vede přes symbolické ztvárnění a obrazovou metaforu.

Základním principem, který se uplatňuje ve všech čtyřech revolučních obrazech a který usnadňuje vstup „na prkna, jež znamenají svět“, představuje princip epického (vyprávěného) divadla, jehož představitelem je německý dramatik, režisér a divadelní teoretik Bertolt Brecht. Podstata tkví ve změněném úhlu pohledu, komentářích a vstupech vypravěče. Mizí iluze neměnnosti děje, užívané divadelní prostředky divákovi neustále připomínají, že divadlo nezobrazuje realitu, ale je divadelní iluzí, že jde o umělecké zobrazení skutečnosti, tedy o uměleckou interpretaci životní reality. Toho se dosahuje přiznanou přestavbou scény, autorskými komentáři postav, vstupy vypravěče a tzv. zcizením.    Děj příběhu je často přerušován komentáři postav, titulky atp. Scéna se mění před zraky diváků. Další charakteristikou je, že herec se nemá změnit ve ztvárňovanou postavu, nepředstírá psychologické hraní, jen informuje o svém postoji k tomu, co hraje[2].

 

Co jste se dnes dozvěděli nového?

Otázku, položenou na závěr programu nyní využijeme k tomu, abychom se podívali, jak práci hodnotí sami žáci. Podkladem se stal záznam reflexe s terciány víceletého gymnázia.

Žáci ve většině chválili způsob zpracování obtížné a ne příliš oblíbené látky − jak mezi učiteli, tak u žáků: Mě ten program zaujal, ještě jsem se s něčím takovým nesetkal, říká jeden chlapec a dodává: nesetkal jsem se ještě s takovou možností spolupracovat. Možnost pracovat ve skupinách a nést za výsledek odpovědnost oceňuje i jeho spolužačka: Ta týmová spolupráce, naše třída je taková rušnější a někdy, když třeba pracujeme v hodině, tak to s náma moc nejde, ale dneska to bylo fajn. Přece jenom, i my se dokážeme domluvit!

Jiná dívka líčí, jak tvořivá práce založené na hře v roli podle ní podporuje proces učení a zapamatování: Je to zajímavější tou hrou, že je to vlastně jakoby podle Ámose Komenskýho. No a rozhodně si ty osobnosti líp zapamatuju díky tomu, než kdybych to jen slyšela. Její spolužačka dodává: Já jsem se dozvěděla, že když si ty informace zpracujeme formou divadelní hry, tak si to třeba budeme pamatovat déle, než kdyby to do nás tady někdo nahustil. Další chlapec to krátce shrnuje: Že se líp učí, když si to sám člověk vyzkouší, než když poslouchá výklad.

Jeden hoch zmiňuje problematický okamžik, který ho znejistil, což ukazuje, jak obtížné je postavení vedoucího programu, který musí vzbudit důvěru neznámých žáků: Až na ten začátek, kdy jsme dělali štronza a mně se to zdálo divný, to bylo super. Další dívka upozorňuje na osobní potíže, které musela řešit při práci s psychosomatickou jednotou těla a mysli: Mě docela překvapilo, že jsem neuměla ovládat smích. Že jsem se potřebovala pořád smát. Neschopnost udržet pozornost a soustředění je poměrně častá, učitel s nimi musí počítat, protože způsob práce bývá pro žáky překvapivý a může vyvolávat jejich rozpaky, které maskují smíchem a nedodržováním zadání. Důsledný a partnerský přístup umožňuje tyto překážky postupně překonávat a pokračovat ve společné tvůrčí práci, která vede k experimentování, zkoumání a poznávání.

Na závěr uvádíme dva výroky, které zmiňují aspekt prožitku jako způsobu vcítění a pochopení minulosti: Že člověk se do toho víc vžije, do té doby a do těch lidí, trochu do jejich kůže, říká dívka. Její spolužák uvádí konkrétní příklad, v němž se historické téma propojilo s jeho osobní zkušeností: Mě zaujalo téma politiky. Jaký to tam bylo, jak se chovali lidi v minulosti, jak to bylo taky zkorumpovaný. Že ti soudci třeba soudili podle toho, kdo jim dal nějakej příkaz, čímž naráží na jednání Robespierra při procesu s Dantonem a Desmoulinsem. Propojení mrtvé historie s osobní zkušeností zmiňuje i jeho spolužačka: Můžeme se do toho víc vžít a nebrat to jenom z pohledu, že to byl někdo, kdysi, ale podívat se na to z jejich pohledu a řešit jejich problémy.  Poslední dívka připomíná radost ze společné práce: A taky bylo to divadlo legrace, utvářet společně osobnost postavy, což představuje nezanedbatelnou součást práce v těchto výukových programech.

 

Závěr

Podle Roberta Stradlinga (2003) nemá být dějepisné vzdělávání založeno pouze na vědomostech, ale také na dovednostech. Naším cílem bylo představit model, který těmto požadavkům vyhovuje a který může posloužit jako vodítko při tvorbě vlastního výukového celku na libovolné téma.

Jádro představují živé obrazy, což umožňuje aktivní interpretaci textů v podobě historických pramenů. Princip vstupu do role, jak dokazují i výroky žáků, způsobuje posun a prohloubení chápání problému, což může vést k otevírání nových pohledů na historickou událost, naplňuje se tak požadavek multiperspektivního přístupu při zachování faktografické korektnosti. Žáci se k informacím dostávají vlastní aktivitou (objevné učení), cestou tvořivé činnosti spojené s prožitkem (činné učení). Učení probíhá v ovzduší otevřené komunikace a kooperace. Debata, která přípravu živého obrazu provází, i následná diskuse o jeho možných významech, napodobuje způsoby vědeckých metod interpretace pramenů, což vede k rozvoji kritického a analytického myšlení žáků.

Současně živý obraz představuje záruku nastolení vyšší úrovně kognitivní náročnosti práce), která je zajištěna, pokud jsou jasně vyslovena a dodržována pravidla, pokud je dána příležitost všem, pokud výuka zahrnuje i výklad a pokud žáci pracují s teoretickými koncepty. Kognitivní náročnost udržuje také diskuse, což zahrnuje delší dobu na přípravu a promýšlení odpovědi, jejíž správnost je učitelem či spolužáky jasně zhodnocena, zejména v podobě porozumění významu živých obrazů.

Koncept tematické kooperativní výuky je náročný na dovednosti pedagoga i na iniciativu žáků. Zároveň umožňuje, aby se společně tvořilo, hledalo a o významech vytvořeného přemýšlelo, což vede k tomu, že se učí nejen žáci, ale i učitel. Společné objevování nových významů a hledání vlastního způsobu vyjádření vede k podrobnějšímu pohledu na historické události, což přináší hlubší porozumění dějinným souvislostem a paralelám.

 

[1] Zcizení (viz Mistrík, 2003, s. 189−195) je prostředek uměleckého vyjadřování, jehož účelem je upozornit diváka na to, že hra je pouze předváděním skutečnosti a nikoli skutečností samou. Smyslem toho je zabránit, aby divák dílo pasivně pozoroval, a zapříčinit, aby o něm také uvažoval a pokoušel se ho spojit se skutečnou situací. Dalším účelem zcizovacího efektu může být oživení, upoutání divákovy pozornosti a navázání kontaktu. Základním úkolem těchto efektů je zabraňovat divákovi v čistě emocionálním podlehnutí zobrazovanému, ve ztotožnění se s postavami a v oživení divákovy schopnosti reflexe předkládaných obrazů a situací, což má vést k jeho aktivizaci.

.[2] Mistrík 2003, s-189-195

[1][1] Kovaliková, S.: Integrovaná tematická výuka, Kroměříž, Spirála, 1995,

[2] Bednařík, A.: Životné zručnosti a jako jich rozvíjať, Bratislava Nadácia pre děti Slovenska, 2004, s. 24-32

[3] Valenta, J.: Pohledy. Projektová metoda ve škole i za školou, IPOS ARTAMA, Praha 1993, s. 4

[4] Bruner, 1963 in Skalková, J.: Obecná didaktika, Grada, Praha 2007, s. 76

[5]  Marušák, R.: Literatura v akci. Praha, AMU 2010, s. 9

[6] Machková, E.: Jak se učí dramatická výchova, Praha, AMU 2004, s. 122-156

[7] Slavík, J.: Od výrazu k dialogu. Artefiletika. Praha, Karolinum, 1997

[8] Tamtéž, s. 17

[9] Strukturu zde chápeme ve filozofickém smyslu jako „souhrn stálých vztahů objektu zabezpečujících jeho celostnost a totožnost sama se sebou, tj. zachování základních vlastností při různých vnějších a vnitřních proměnách“ (Říman, J. a kol., 1986, s. 904).

[10] Rodriquezová, V.: Vzdělávací potenciál programů tematické kooperativní výuky v kontextu didaktiky dějepisu a dramatické výchovy, disertační práce, MU, PedFak, 2012, s. 35

[11] Kovaliková 1995

[12] Spilková, V.: Proměny primárního vzdělávání v ČR. Praha, Portál 2005, s. 60−64).

[13]Maňák, J. – Švec, V.: Výukové metody, Brno, Paido 2003. s. 108−112.

[14] Takový způsob literatura nazývá kombinovanou diskusí. Učitel položí žákům problémovou otázku, každý z nich vypracuje písemnou odpověď, a až jsou všichni hotovi, učitel vyzve žáky, aby ostatním představili své názory. Učitel názory nekomentuje, dokud nezazní všechny názorově odlišné názory. Třída se tak společně dopracovává ke správnému názoru, který učitel posléze fixuje (Rybárová, 1989, s. 2−3).  

[15] Švaříček, R.: Funkce učitelských otázek ve v komunikaci, Studia pedagogica, 2011, roč.16, č.3, s 43

[16] Rodová, V.: Dramatická výchova ve službách dějepisu, Brno, MU. 2014, s 24

[17]Labischová, D,: Příručka ke studiu dějepisu, Ostrava, Ostravská univerzita, 2008, s. 97

[18] Provazník in Pavlovský, P.: Základní pojmy divadla, Praha, Libri 2004, s. 89

[19] Valenta, J.: Metody a techniky dramatické výchovy, Praha, Strom 2008, s. 158-161

[20]  Pavlovský, 2004, s. 238; Valenta, 2008, s. 160

[21] Morganová, N.- Saxtonová: Vyučování dramatu. Praha, STD, 2001, s 116- 117

[22] Piaget, J. a  Inhelderová, B.: Psychologie dítěte, Praha, Portál 2007, s 57-60

[23] Spilková, s. 64

[24] Šobáňová, in Základy muzejní pedagogiky, 2014, s.74

[25] Learning opportunity (Neelands & Good, 2000; Šeďová & Švaříček, 2010).

[26] S využitím zdroje Michelet, J. Francouzská revoluce. Praha: Odeon, 1989 a Sanson, H. Tajnosti popraviště. Praha: Svoboda, 1971 zpracovala Veronika Rodriguezová.

 

Obsah