Multikulturní výchova

Napsal uživatel admin dne Ne, 10/14/2018 - 21:16

Odlišnost kultur

Vzdělávací oblast

Multikulturní výchova, demokratické myšlení

Téma

Lidé na celém světě mají řadu rysů i životních potřeb společných, ale žijí v různých podmínkách a prostředích a za tisíciletí si vytvořily různé kultury, které se zčásti v něčem shodují, ale v mnoha ohledech, často těch nejnápadnějších, se liší. Bližší poznávání vede k empatii a toleranci a v důsledcích i k možnosti dohody.

Látka

Multikulturalita - Babylonská věž (Petiška), Sodoma a Gomora (Petiška a Pavlát), Ester – (Olbracht a Pavlát)

Pohádky a pověsti obsahující prvky prostředí, okolností, specifických rysů i společných příběhů. Vzájemná konfrontace nebo výběr nejtypičtějších příběhů mohou rozdíly a shody dobře dokumentovat. Zde jen pár příkladů, ale lze dále hledat, látek je velké množství.

Asie

  • spojuje oceňování krásy přírody, člověka, architektury, oblékání, vzdělání, umění, schopnosti a odpovědnosti, časté moudré historky a osoby, etika, záliba v soudcích, Dálný východ – rodina, převtělování – Nejkrásnější zahrada, I sedmdesát umění je málo (Hulpach), Sávitrí (Miltner)

  • Morální naučení skrze příběh – Moudrý kupec (Afghánské pohádky)

  • Rodina - Tři bratři a tři truhličky (Himálajské pohádky)

  • Buddhismus, převtělování - Proč bohové stvořili buvola (Claudius), Záhrobní dluh (Zbořilová - Klindera), Buddhův splacený dluh (Hliněný tygr)

  • Šaty pro boha (Marek) + Císařovy nové šaty (Andersen) – stejný příběh, odlišné okolnosti a prostředí

  • Vypravěčství – O muži, který neuměl vyprávět (Keltské pohádky), O skřítcích z pohádek (Hulpach)

  • Charakteristické rysy národa, oblasti, etnika

  • Čína – Pasáček a víla (Hrdličková - špatný konec), Průšek – Dívka bakalář (vzdělání v staré Číně); Indonésie – bajky (zvířena), Korálová princezna (prostředí a zvyklosti)

Evropa a USA

  • Specifika prostředí – Divoký západ- Jak Mike přišel o svou slávu (Hulpach), Rusko – Mrazík (Afanasjev), Rumunská – Jak táta Bukur nakrmil svých sto dětí (Adascatilei), Německo – Vandrovali tovaryši, Mistr Šídlo, Dary skřítků, O udatném krejčíkovi a jiné řemeslnické pohádky (bratři Grimmové) – Arabská - Rybář a ifrít – (Tomek: Dary krále džinů)

  • Bratislavské pověsti – Bratislavský čert, Červená pelerína (Ďuríčková) - Čert a Káča (Němcová)

  • Anglie – O Dicku Wittingtonovi a jeho kočce, O rytíři Tamlinovi (Vladislav, Anglické pohádky)

  • Irsko – Poslední útočiště (Kočičí zaklínání), O Jackovi a mořském mužíkovi (Keltské pohádky)

  • Ukrajina – Kulihrášek (srovnání s ruskou variantou), Zlatý střevíček (varianta Popelky)

  • Itálie - Krásná Benátčanka (Calvino) O králi Sladkém snu, O králi sedmi závojů (Vladislav)

  • Norsko – Tajuplný kostel, Špindíra, Záhadný muž a Johannes Blessom (Hednrych)

Literatura

Adascalitei, Vasile: Předu, předu pohádku, přel. M. Kavková, Lidové nakladatelství, Praha 1980

Afanasjev, Alexandr N.: Ruské lidové pohádky, přel. R. Lužík a K. Dvořák, Odeon, Praha 1984

Calvino, Italo: Italské pohádky, přel. V. Hořký, Odeon, Praha 1982

Claudius, Eduard: Když se ryby pásly na nebi, přel. K. Jiroudková, SNDK, Praha 1967

Dubovská, Zorica: Bajky a pověsti Indonésie, Dar Ibn Rushd, Brandýs nad Labem, 2017

Ďuríčková, Mária: Dunajská královna, přel. J. Kintnerová, Albatros, Praha 1982

Hendrych, Jan: Norské pohádky, Kentaur, Praha 1994

Himálajské pohádky. Vyprávění z Tibetu, Bhútánu, Ladaku a Sikkimu. Přel. M. Pošta, Verzone, Praha 2012

Hliněný tygr. Nepálské legendy a mýty, přel. P. Czezcotka, Argo, Praha2007

Hrdličková, Věna: Nejkrásnější čínské příběhy, Portál, Praha 2005

Hulpach, Vladimír: Za pohádkou kolem světa, Fénix, Praha 1995

Marek, Jiří: Nejkrásnější zahrada. Indické pohádky, Čs. spisovatel, 1979

Miltner, Vladimír: Mahábhárata aneb Velký boj, Argo, Praha 2011

Němcová, Božena Národní báchorky a pověsti – kterékoli vydání souboru či výboru

Olbracht, Ivan: Biblické příběhy, 4.vyd., Albatros, Praha 1991

Pavlát, Leo – Holasová, Zuzana: Příběhy z Bible, Aventinum, Praha 1991

Petiška, Eduard: Příběhy starého Izraele, Martin, Praha 1990

Průšek, Jaroslav (ed.): Podivuhodné příběhy z čínských tržišť a bazarů, Odeon, Praha 1991

Scott, Michael: Kočičí zaklínání, Irské mýty a pověsti, přel. M. Nová, Argo, Praha 2006

Tomek, Jiří: Dary krále džinů, Victoria Publishning, Praha 1995

Vladislav, Jan: Keltské pohádky, Petrov, Brno 1992

Vladislav, Jan: Král sedmi závojů. Italské pohádky., Albatros 1998

Vladislav, Jan: Princezna s lískovými oříšky. Anglické pohádky, Grafoprint-Neubert, Praha 1995

Zachystalová, Eliška: Afghánské pohádky, SNDK Praha 1958

Zbořilová, Iva – Klindera, Odolen: Vietnamské pohádky, Odeon, Praha 1974

Zlatý střevíček, přel. L. Zilynská, Lidové nakladatelství, Praha 1969


 

Krakonoš nebo Rýbrcoul?

Vzdělávací oblast

Multikulturní výchova, literatura

Téma

Po staletí žili v Sudetech Češi i Němci jako normální sousedé, dokud se do toho nevložila politika. Problém lze dokumentovat na postojích k postavě Krakonoše – Rübezahla,  na jejím výkladu i podobě a na postojích různých autorů a kritiků k jeho postavě. Vyvážený postoj je obsažen v díle Otfrieda Preusslera, bavorského spisovatele původem z Liberce, který volí příběhy a situace nekonfliktní, nerozdělující horaly na Čechy a Němce.

Látka

Pověsti o Krakonošovi vznikají od 15. stol.  Původně byl zpodobován jako gryf s ptačí hlavou, jeleními parohy, lvím tělem, kozlími nohami a dvojitým ocasem ve skoku. Byl chápán jako bůh přírody, strážce podzemí a často měl ďábelskou podobu.  Později se měnil v  patrona a průvodce bylinkářů a pěstitele zázračných bylin a kořínků z Krakonošovy zahrádky. Má četné vnější podoby od skřítka přes mnicha po obra, dovede se proměňovat v různá zvířata  i  lidi.

Do literatury vstoupily příběhy o Krakonošovi, přesněji řečeno Rübezahlovi,  knihou  Johanna Praetoria (1630-1680). Démonologie slezského Rýbrcoula (1662) a později i Praetoriova následovníka Johanna Karla Augusta Musäuse (1735-1787) v sbírce německých lidových pohádek. V německé oblasti byl Rübezahl/Krakonoš literární postavou, v české slovesnosti žil především v lidovém vyprávění. První česká zmínka o Krakonošovi  v podobě mnicha je z roku 1618 u Bohuslava Balbína, kde  je pojat jako  dobrák a  arbitr spravedlnosti. V 18. stol. vyšla v Krameriově České expedici knížka lidového čtení Rybrcol na Krkonoských horách, aneb Zaklený a vysvobozený princ; až intencionální literatura pro děti vedla k odpoutání od původního Praetoriova německého modelu a vznikla majestátní postava spravedlivého a vznešeného Krakonoše s vousy po pás,  poskytujícího pomoc potřebným.  Před rokem 1945 se Krakonošem zabýval  jilemnický učitel Antonín Pochop (1862-1949) ve  vlastivědně zaměřeném vyprávění a vylíčení tradičních krkonošských řemesel a způsobu života horalů. Po roce 1945 se uplatňuje pojetí  Krakonoše jako  našeho, českého, dobrého ducha odlišujícího se od  zlého německého Rýbrcoula.  Tak ho podává  Josef Spilka v knize  Náš Krakonoš. V příběhu Jak přišel Krakonoš k svému jménu  Spilka formuluje rozdíl mezi Krakonošem a Rýbrcoulem a v historkách  o Rýbrcoulovi líčí tuto postavu jako skřeta kozlí podoby.  Je to podle něho cizí element, německý, infiltrovaný do našich českých Krkonoš a k našemu českému Krakonošovi. Toto pojetí vychází i z názorů  Zdeňka Nejedlého (1878-1962), vlivného teoretika literatury a umění 50. let 20. století. Odlišuje Orlické hory jakožto hory nám blízké,   od Krkonoš, které jsou vyšší, ale tvrdší, cizí. Jeho  hodnocení Rýbrcoula odpovídá tomu, jak je pojímán u drsného Praetoria. Odlišné je pojetí Otfrieda Preusslera. Krakonošem se zabývá Moje knížka o Krakonošovi.  Preussler se narodil r. 1923 v Liberci, jeho předkové, skláři, řemeslníci a drobní zemědělci, pocházeli z Jizerských hor a z Krkonoš, které Preussler poznával už jako malý chlapec na výletech s otcem a později s kamarády jako lyžař. V devatenácti byl povolán na východní frontu,  v r. 1944  padl do sovětského zajetí a vrátil se v r. 1949 už rovnou do Bavorska, kam byla jeho rodina vysídlena. Celou tuto osobní historii vypráví s nadhledem a s láskou k rodnému kraji.  Krkonoše v ní tvoří jeden celek, s jižními svahy a podhůřím,  i se svou severní polovinou. Preussler  vypráví příběhy z doby, kdy Češi a Němci  volně přecházeli  z jedné strany hor na druhou. V příbězích se dočtete o starých řemeslech, o sklářích a tkalcích. Příběhy jsou přesně lokalizovány a jsou tu i reálné příběhy a postavy z Krkonoš.

Králové ze sklářské hutě. V Pěnčíně na Jablonecku  se huťmistr Kryštof Sander pokoušel vyrobit rubínové sklo, jaké tehdy uměli jen v Benátkách. Nepodařilo se mu to a přišel na mizinu. Tři z nezaměstnaných sklářů se mezi Vánoci a Třemi králi vydali na  tříkrálovou koledu a při cestě  přes Krkonoše do Slezska je  zastihl sníh. Ve vánici je pozval do své boudy vousáč a skláři mu vyprávěli  historii sklárny.  Ráno se probudili v polorozpadlé chatrči a měli jednak dopis pro Sandera s receptem na rubínové sklo, jednak tři zlaté dukáty pro sebe. Sander si recept přečetl, ale k výrobě bylo třeba zlato.  Dostal ty tři dukáty,  podařilo se mu huť zprovoznit a rubínové sklo vyrobit, což prospělo i jeho zaměstnancům.

Zlaté ruce.  U proslulého léčitele doktora Kmitla se vyučil i Štěpán Glaser. Po třech letech učení  se vydal  do světa, ale napřed se stavil na Mísečkách u své milé Nány. Když se po třech letech vracel, našel Nány těžce nemocnou. Tajemný hlas – Krakonoš – mu řekl že se musí rozhodnout: ponoří-li do studánky pod Zlatým návrším ruce jen po zápěstí, zachrání Nány, ponoří-li je po lokty, zachrání velké množství jiných nemocných, ale Nany ne. Štěpán se dlouho rozhoduje, nakonec ruce ponoří jen po zápěstí a Nany vyléčí. Ožení se s ní a stane se asistentem Kittla, ale později je i vyhlášeným léčitelem, i když není zázračný. Jádrem tématu je myšlenka, že chce-li člověk projevovat lásku lidstvu, musí mít především lásku k jedinci.

Kratzertovy hřiby. V době nevolnictví lidi v Podkrkonoší sužoval hejtman Kratzert z Navarova, předepisoval daně a další a další  povinnosti. Dal vybubnovat, že panské hřiby nesmí nikdo sbírat. Jednou se stará Bienertka vydala s dvěma vnoučaty na klestí, děti mezitím nasbíraly hřiby. V tom jel kolem Kratzert a chtěl je zabavit, ale z lesa se vynořil člověk s nazrzlými vousy s nůší hřibů. Oboje houby předal Kratzertovi, aby je donesl panstvu. Dětem dal na odškodnění čtyři haléře, když se změnily v tolary, byl už pryč. Kratzert donesl hřiby do zámku, kuchaři je upravili a panstvo a jejich hosté z nich dostali křeče  – nikdo nezemřel, ale Kratzerta vyhodili,  vybubnoval to bubeník s nazrzlými a vousy, a také že se ruší zákaz sbírat hřiby.

Za kompendium krakonošovské tradice a literatury lze považovat knihu Jaromíra Jecha Krakonoš s podtitulem Vyprávění o vládci Krkonošských hor od nejstarších časů až po dnešek. Zlý a nebezpečný Krakonoš, drsný a se zvraty v jednání,  podle Jecha dominuje v pojetí obyvatel Krkonoš, ten mírný a spravedlivý  žije  v chápání lidí  v podhůří. Jechova kniha obsahuje řadu ukázek krakonošovských příběhů nejrůznějších autorů od nejstarších dob, od prvních stručných zmínek přes jednotlivá vyprávění až po úryvky z rozsáhlejších próz. Jsou tu také četné ilustrace a tedy i proměny vnější podoby Krakonoše,  od starých tisků až po moderní autory; jsou tu  ilustrace  Heleny  Zmatlíkové, Miloslava Jágra, Adolfa Borna, karikaturistů Neprakty, Jaroslava Kerlese, Jiřího Slívy, Jana Vyčítala, ale i fotografie „živého“ Krakonoše ze zahájení přehlídky vesnických ochotnických souborů ve Vysokém nad Jizerou. A mimochodem starší ilustrace najdeme v knížce Čtení o Krakonošovi Evy Koudelkové – Josef Mánes, Mikoláš Aleš, Adolf Kašpar, Věnceslav Černý, pomníky v Trutnově, Janských lázních a Hořicích.  

Antonín Pochop: Krakonošova mísa: Příběhy se odehrávají  v západní části Krkonoš, na Jilemnicku a v okolí  Benecka. Jednotlivé texty obsahují událost,  z níž vzniklo několik místních  pojmenování - Mísečky, Dvoračky, Na Popelce. Pochop zachycuje život horalů v minulosti, kdy Krkonoše ještě nebyly turistickým střediskem, ale  žili v nich  horalé, řemeslníci - popeláři, kteří nosili popel sklářům, tkalci, uhlíři, dřevaři. Jeden z příběhů vypráví o dřevaři, jehož početní synové se vesměs živili řemesly týkajícími se dřeva, nejmladší houslařstvím. Krakonoš  tu vystupuje jako pomocník a rádce v lidské podobě, třeba je  šumařem, který radí jak s houslemi. Kniha se může hodit hlavně  pro vykreslení života krkonošských horalů.

Nejvýznamnější autoři a jejich dílo:

Jaromír Jech  (1918-92),   významný český a středoevropský folklorista, autor odborných publikací i knížek pro děti. V době normalizace, kdy mu nebylo dovoleno publikovat, shromáždil  materiál o historii Krakonoše v literatuře i v lidovém vyprávění, který vyšel až řadu let po autorově smrti.

Eva Koudelková (1949) přednáší literaturu na Pedagogické fakultě v Liberci a specializuje se na lidová vyprávění z oblasti Liberecka a Náchodska. Založila a řídí nakladatelství Bor na tuto tematiku zaměřené.           

 Prameny:

Jech, Jaromír: Krakonoš, Plot, Praha 2008

Jech, Jaromír: Krkonošské pohádky (původní název Krakonošova mošna), XYZ, Praha 2008

Koudelková, Eva (ed.): Čtení o Krakonošovi, Bor, Liberec 2002

Koudelková, Eva: Krakonoš v literatuře, Bor, Liberec 2006

Pochop, Antonín: Krakonošova mísa,  Kruh, Hradec Králové 1984

Preussler, Otfried: Moje knížka o Krakonošovi, přel. L. J. Beran, Vyšehrad, Praha 1998

Spilka, Josef: Náš Krakonoš, Lidové nakladatelství, Praha 1973

 

Afrika a lékaři

Vzdělávací oblast

Zeměpis, dějepis, sociologie

Téma

Za desetiletí se změnily podmínky lékařů, místo provizorií a samoobsluhy je tu systém a veřejné prostředky místo soukromých, pomáhá i rozvoj techniky a medicíny, ale nemoci Afričanů i bělochů žijících v rovníkovém pásmu se změnily jen málo, navíc přibyly smrtelné epidemie – AIDS a ebola.

Látka

Albert Schweitzer, původem Alsasan s francouzsko-německou národností, se jako třicetiletý docent štrasburské univerzity (teologie, filozofie) a významný varhaník rozhodl studovat medicínu, aby se mohl stát lékařem v Africe, kde pak působil v letech 1913 – 16 i se svou ženou a zakládal v rámci misie lékařské středisko v Lambaréné, Gabon (tehdy francouzská kolonie), na řece Ogowe; opět v letech 1924 – 27 (bez manželky). Nemocnici z podstatné části sám financoval.

Na budování nemocnice se musel zejména za prvního pobytu podílet osobně, dozorem nad černošskými dělníky i vlastní fyzickou prací, a šlo o dřevěné boudy, postupně rozšiřované. Až za druhého pobytu, v druhé polovině 20. let, se podařilo vybudovat nemocnici na vlastním pozemku a s dostatečným prostorem a vybavením, i když velmi skromným.

Při prvním pobytu obstarával všechno sám s manželkou, při druhém postupně přibývali další lékaři a sestry (maximum tři lékaři a čtyři sestry), asistovali černoši, jen někteří byli zcela spolehliví.

Při této práci, ale i při léčbě, bojoval se zvláštní mentalitou černochů, s jejich podléháním pověrám a magii, s netečností z evropského hlediska nepochopitelnou, jako byl nezájem o to, jak na jejich práci navazuje práce jiných; odkládání, případně trávení starých a nežádoucích členů rodiny; s neskutečnou leností – ovšem sám doznává, že v rovníkovém podnebí i Evropan pracuje jen na 50% svých schopností a návyků. Problém vězel i v jejich neschopnosti respektovat soukromý majetek, tj. dost kradli – z našeho hlediska, všechno, co nebylo zamčeno, bylo ohroženo.

Léčebný okrsek měl cca 100 km dosah, někdy i větší, velmi často přicházeli až se zpožděním, v pokročilém stádiu, kdy už nepomáhali šamani a domácké léčení. Mnozí pacienti přicházeli nebo byli přineseni pěšky, ale většinou po vodě. Rodinní příslušníci zpravidla zůstávali s nemocným, většinu z nich Schweitzer živil.

Pro většinu Afričanů medicína byla kouzlo, byli přesvědčeni, že lékař nemoci nejen léčí, ale také způsobuje, narkózu považovali za smrt, z níž jsou vzkříšeni.

Nemoci v Africe:

Spavá nemoc – začíná nenápadně, měsíce až roky, a pokud se zjistí v počátečním stádiu, je léčitelná, jinak člověk umírá v hrozných bolestech. Vředy – velmi časté – způsobuje je písečná blecha, další typ vředy Craw-craw, „malinová nemoc“, vysoce nakažlivá, další jsou rozežírající tropické vředy. Malomocenství, v té době částečně léčitelné, malárie, úplavice. Operace – uskřinuté kýly, zranění apod. Hlízové vředy mají běloši i černoši, bahenní zimnici ale černoši nemají. Problém amputací – zastrašuje to, proto se lékaři snaží za každou cenu ruku nebo nohu zachránit, postupně pověst nemocnice vedla k tomu, že někteří sami o amputaci žádali. Problém úplavice – nemocní nejsou schopni dodržet hygienu, proto se značně šíří i uvnitř nemocnice.

Ve dvacátých letech se situace ještě zhoršila, za ta léta se rozšířilo dřevařství, ale na dolním toku Ogowe nebylo dost dělníků, proto byli využíváni „divoši“ z vnitrozemí, kteří žili na svazích hor a v dusném prostředí u řeky snadno onemocněli, potíže měli i se stravou.

Literatura:

Albert Schweitzer: Lidé v pralesích, přel. M. Škrachová a P. Stuchlíková, Orbis, Praha 1936

Obsah