Richmal Cromptonová a uličník Jirka

Napsal uživatel evamachkova dne Ne, 05/26/2019 - 15:28

Richmal Cromptonová a uličník Jirka

            Jeden z nejoblíbenějších a nerozsáhlejších seriálů s klukovskou tematikou jsou historky ze života jedenáctiletého anglického školáka Jirky (v originále William). Jeho autorka Richmal Cromptonová (1980 – 1969), původně středoškolská učitelka latiny a řečtiny, napsala řádku dnes už zapomenutých románů, ale proslavila se uvedenou sérií, k jejímuž napsání ji inspirovaly vlastnosti a chování  jejího  bratra a synovce. První knížka vyšla v roce 1924 a do své smrti jich Cromptonová napsala celkem padesát. Po celou tu dobu zůstal Jirka jedenáctiletý, i když se měnily okolnosti, v nichž  Evropa v těch letech žila.

 Česky vyšla první knížka o Jirkovi v roce 1935, ale od roku 1969 vycházejí  v překladech  Jarmily Emmerové  výbory – Jirka postrach rodiny, Jirka v ráži, Jirka v hlavní roli, Jirkův perný den, Jirka a Vánoce, Jirka a špion, Jirka dvojčetem, Jirka na stopě, Jirka za školou, Jirka napravuje křivdy, Jirka vynálezcem, a v roce 2019 oznamuje internetové knihkupectví Kosmas  nová vydání  sedmi z těchto svazků. Jde tedy o knížky čtenářsky úspěšné i dnes v Česku.

Žánrově jde o humoristickou prózu, která je založena na reálných okolnostech, ale  prezentovaných v nadsázce. Převažují příběhy z rodiny, ze sousedských vztahů i ze školy, nejrůznější nepříjemnosti, komplikace, katastrofy zdánlivé i skutečné, a jejich nahromadění. Například v epizodě Pomocník[1]  se  rodina Brownových  stěhuje do nového domu a Jirka má právě ten den volno. Přes protesty matky a sestry pomáhá stěhovákům. Cenné předměty, porcelán, sklo,  zrcadla a starožitnosti jsou v troskách zásluhou nejen Jirky ale i stěhováků. Časté jsou „katastrofy“ toho typu, jako je bíle oblečená dívenka, která se přidá k partě kluků, vymáchá se v močále, vyválí v lesní půdě, takže ji doma vůbec nepoznají (Holčička v bílém)[2]. Ostatně bílé oblečení dětí  nebo jiné snadno poškoditelné šaty, volánky, tylové sukénky, jsou častým motivem, jako  v epizodě Jirka v bílém saténu[3], v níž má kluk  jít na svatbu jako panoš nevěsty. Je obdivuhodné, kolik různých komplikací si autorka dokázala vymyslet, i když přirozeně některé se opakují, mimo jiné proto, že využívala  dobou dané nástrahy. Je zřejmé, že  parádní oblečení, které se nehodí do dětského života, komplikace přímo nabízelo, stejně jako společenský život jejich rodičů, ve 20. létech ještě velice formální.

Už tituly knížek  naznačují charakter hlavního hrdiny seriálu. Na obálce výboru Jirka postrach rodiny ve vydání Mladé fronty z roku 1969 se dočtete, že „hledí na nás tvář osobitého uličníka z Anglie let dvacátých, z Anglie lepší společnosti, čajových dýchánků, navštěvujících tetinek a zahradních slavností. Mnohomluvný, vždy rozcuchaný a neupravený pihounek.“ Dobře tušíme, že čtenáře čeká spousta humorných situací a v tomto duchu jsem knížky začala číst.  Pátrala jsem, jestli by se našel příběh pro lekce dramatické výchovy. Nacházela jsem ledacos pro divadlo, ale pro lekce popravdě nic, pro drama s tématem a konfliktem, s rozhodováním a řešením situací, historky nic nenabízejí. Ale zdá se mi,  že by to byla skvělá látka pro kurs dospělých, učitelů i rodičů,  pro strukturované drama, jakožto úvod do pedagogiky dramatické výchovy.

Odstup téměř stovky let od počátku série, od typu společnosti, v  níž se Jirka pohybuje, respektive je nucen  žít, protože člověk si nevybírá, do čeho se narodí, tu hraje roli, ale podstata zůstává sejná. Jirka žije v anglickém městečku, má dva starší sourozence, sestru Ethel a bratra Roberta, kterým je  sedmnáct a devatenáct. Do domu Brownových často přijíždějí četné tetičky a další příbuzní,  na návštěvu přicházejí nápadníci Ethel, jsou tu sousedé a samozřejmě učitelé a další obyvatelé města, včetně místního strážníka. Ti všichni řadí Jirku do kategorie „uličník“. Jiný názor na něj mají  Jirkovi  tři kamarádi ze školy, kteří společně s ním tvoří partu trefně nazvanou  Psanci, scházející se v opuštěné staré stodole v lukách. Autorka o tom všem píše pobaveně, nekritizuje kluky útočně, nicméně vinu za průšvihy zřetelně připisuje výhradně Jirkovi. Ale když se do knížek začtete, zjistíte, že je to jinak, že  ty humorné historky lze chápat také jako  analýzu či anatomii vzniku toho, čemu dospělí í říkají „zlobení“ nebo „uličnictví“. Že ve skutečnosti  pachateli přečinu „zlobení“  jsou  dospělí.

Ta parta kluků  (občas i holčičky, které se nadšeně  přidávají ke „klukovským hrám“) jsou normální jedenáctileté  děti.  Baví je dobrodružné hry, milují zvířata a  jejich společníkem je voříšek  Šereda. Zajímá je hmyz, žáby  a všechno živé, rádi pobývají v přírodě, jsou hluční a je jich všude plno.  Pokusí se utéct z domova a v přírodě se živit kořínky,  ulejvají se ze školy, bojují s kantory,  nechtějí si hrát s holkami holčičí hry, ale občas se zamilují, i do učitelky. Jirka je velmi inteligentní, bystrý, samostatný, vynalézavý, a přes všechny svoje průšvihy není  agresivní, když něco pokazí, lituje toho, chce to napravit. V epizodě Jirka a černá kočka[4]  nevědomky způsobil záměnu černých kocourů: místo starého kocoura odnesl do obchodu se zvířaty sousedčina Lukyho. Obchodník ho neutratil, ale prodal jiné dámě. Jirka má dilema, které dámě  kocour spravedlivě patří, a proto zavede cosi jako „střídavou péči“ – vždy v sobotu odnese kocoura jedné z dam na celý týden a další sobotu zase vymění jeho bydliště. Přes svou obětavost a snahu napravit omyl taktak vyvázne.

V epizodě Douglasův zážitek[5] se o Jirkovi říká, že „zahálka a nečinnost nelahodily jeho podnikavé duši.“  Problém vězí v tom, že  si Jirkovi rodiče  potrpí na dekorum, na dodržování pravidel společenského chování, na „předpisové“ oblékání, na návštěvy, na konverzaci. Tomuto modelu života se snaží Jirku přizpůsobit, proto ho  posílají  do tanečního kroužku, místo aby ho přihlásili do skautského oddílu – byl by to výborný skautík, stavěl by stany, udržoval by „věčný oheň“, rozeznával by stromy a květiny, výborně by uzloval a stopoval, možná by získal i Tři orlí péra, pokud by dokázal čtyřiadvacet hodin mlčet. Potíž je v tom, že rodinu nezajímá, čím Jirka doopravdy žije, jaké má zájmy a potřeby.  V příběhu Pád modly[6] se Jirka zamiluje do třídní učitelky a začne se doma horlivě učit. Přitom klade řadu otázek otci, ale tím nehne ani ta nečekaná – a dá se předpokládat že vítaná -  změna vztahu k učení, dotazy ho  ruší v čtení novin. „Ježíši Kriste!“ zaklínal se otec. „Kupte tomu klukovi naučný slovník, nebo se zblázním. Co si myslíš, že jsem?“

Tím spíš rodiče a sourozenci ignorují citové a sociální potřeby Jirky. V Kapesníku pana biskupa[7] má Jirka vážný problém: všichni tři jeho kamarádi mají barevné hedvábné kapesníky, bílý kapesník je momentálně  považován za zastaralý. Jirka  ho potřebuje, aby  nebyl outsiderem party, jde o jeho sociální pozici ve skupině. Pokouší se získat peníze na zakoupení kapesníku, ale je  odmítnut, protože něco rozbil. Činí různé pokusy, chce ukrást červený kapesník staršímu bratrovi, ale ten prohlásí, že mu ho dá, když přinese kapesník biskupa.  Jirka je ovšem natolik schopný že ten požadavek splní.

Jiný příklad - Cirkus[8] je v městečku jen jeden den. Odpoledne musí Jirka do tanečních, večer přijede teta Lilian s dědečkem,  které ho chtějí vidět, na cirkus musí zapomenout.  V rodině ale návštěva probíhá trochu jinak, než matka plánovala.  Dědečka, který se s Jirkou potkává poprvé,  pošle teta spát hned po svačině, Jirka musí jít do svého pokoje po večeři. Když se pokouší potají utéct z domu, narazí na dědečka, který zdaleka ještě  nespí a uchvátí ho možnost jít s Jirkou do cirkusu. Oba se  vyplíží se ven, nikdo je nepřistihne, všichni totiž hrají bridž, a když se Jirka s dědečkem vracejí,  všichni stále ještě nevnímají nic jiného, než bridž. Zkrátka rodina si nechtěla komplikovat život organizováním Jirkovy návštěvy cirkusu, poslala tedy oba překážející členy rodiny spát, a  v klidu se věnovala vlastní zábavě -  direktivní chování nejen k dítěti, ale i ke starému  člověku, předstíraná  péče a starost o dědečka, netečnost k jeho zájmům, stejně jako ke klukovým.

Na rozdíl od předchozích situací má  někdy nepochopení  Jirkova chování  zcela odlišný efekt.  Když Jirka usiloval o získání červeného hedvábného kapesníku, získal v zahradě sousedů kapesník, který si dal na obličej biskup spící na zahradě v lehátku. Podezření padlo na  kočku a  biskup, který celou situaci nepochopil, Jirku chválí, zasadí si ho do své představy žádoucího dítěte.   Podobně  to dopadne  v příběhu Únos:[9] Jirka inspirován dobrodružnou literaturou se rozhodne pro únos. Příležitost se naskytne, když spolu se Zrzkem potkají lady Barbaru, sedmiletou dceru místního lorda, která se nadšeně připojí k jejich hře, kterou rozhodně nechápe jako oběť  únosu. Než se kluci dostanou k tomu, aby šli žádat rodinu o výkupné, matka i chůva šílejí, že se dítě ztratilo a Jirka se Zrzkem z toho vyjdou jako zachránci. Ještě ke všemu Jirkova maminka s Ethel jsou právě v tom domě na návštěvě a Jirka je nečekaně „náš malý hrdina“. Matka s Ethel se dmou pýchou.  V epizodě Jirka u fotografa[10] byl na návštěvě u kmotry Jirka donucen prohlížet si její album a ventiloval svoje pocity tím, že fotografie příbuzných tvořivě upravoval. Když je pak dostali k prohlížení hosté, velice ji potěšilo,  jak se nad fotkami bavili. Paní Brownová užasla, jak dobrý dojem Jirka na dýchánku udělal.

            Motivem různých Jirkových dobrodružství, která rodina považuje za uličnictví, je nuda života, který mu dospělí vnutili. V epizodě Jirka zaskakuje, jede Jirka s maminkou na týden k tetě Ellen, aby  se zotavila  po prodělané chřipce.[11] Jirku bere s sebou  proto, aby se s ním nemusel otravovat zbytek rodiny, ačkoli  všichni vědí, že „Jeho přítomnost… opravňovala každou úplně zdravou osobu k nervovému zhroucení.“ Je logické, že se i matka s Ellen potřebovaly Jirky nějak zbavit, a tak dostal ke čtení knížku o vzorném dítěti, kterou hezky rychle hodil do studny.  Nakonec tetu napadla procházka. „Loudal se  otráveně po silnici, ruce v kapsách. Před ním se  rozprostíral týden bezbřehé nudy – zahrada je udělaná jen pro velký lidi, v knihách je ten protiva Petr, zahradníky tu mají naježený a kočky jsou netýkavky…“  Autorka dobře chápe tu prázdnotu života, v němž dítě nic nesmí, nicméně Jirku řadí mezi uličníky -  pachatele potíží a katastrof, a nevidí přitom vzájemnou spojitost obojích  postojů. Jirka narazí na pána, svobodného a bezdětného, který se  ve svých knížkách  vydává pod ženským jménem  za příkladnou  matku příkladného Petra. Jedna z nadšených čtenářek jde onu fiktivní maminku navštívit a Jirka má  hrát roli skvělého Petříčka. Končí to samozřejmě fiaskem. Ostatně problematický či falešný vztah dospělých k dětem se v Jirkových příbězích vyskytuje častěji. „Pan pastor měl děti z duše nerad, ale protože se to nesrovnávalo s jeho citlivým svědomím, místo pokání zval občas mladistvé farníky na besídku… protože byl přesvědčen, že besídky pro mládež patří k jeho duchovním povinnostem, konal je s hrdinstvím prvních křesťanských mučedníků.“ (Jirka dvojčetem)[12]

            Bohužel nejde vždycky jen o drobná obvinění z uličnictví. V složitém příběhu Joan zasahuje[13] je Jirka obviněn z krádeže diamantové brože. Vzniklo to nenápadně, na místním bazaru si Jirka koupil skvělý nůž se čtyřmi čepelemi, šroubovákem, pilníčkem a bodcem na vytahování  kamínků z koňských kopyt -  sen všech kluků bez ohledu na věk. Organizátorka bazaru paní Bottová ho přistihla, jak ořezává klacek, a protože byla momentálně naštvaná, že její chráněnka, věštkyně  Montpelimarová nemá žádné zákazníky, vylila si vztek na Jirkovi a nůž mu zabavila. Když se Jirkova maminka dozvěděla, že kluk přišel o nůž, řekla jen: „Patří ti to, Jirko…vím, co dovedeš“, ačkoli nic neudělal. Jirka to ovšem tak nenechal a vyšplhal po okapové rouře do  ložnice paní Bottové, kde nůž ležel hned vedle diamantové brože. Věštkyně brož hbitě na to ukradla a paní Bottová vyhrožovala Jirkovi policií, přestože matka věřila jeho verzi. Vložila se do toho Jirkova kamarádka Joan, vloudila se do přízně madam Bottové i věštkyně předstíráním jasnovideckých  schopností, a podařilo se jí zlodějku usvědčit – k velkému potěšení policie, která podvodnici už dlouho hledala. Paní Bottová to viděla jinak: „Ten darebák!… Ten má prsty ve všem. Patří do kriminálu, a čím dřív se tam dostane, tím líp…

Paradoxem je, že čím větší maléry Jirka způsobí, tím lépe z toho často vyjde. Útěk[14] začíná sporem Psanců o to, zda a jak se dá utéct z vězení. Jirka si je jist, že by to dokázal a tak se kluci odeberou k dočasně prázdnému domu. Jirka se Zrzkem jsou zamčeni, druzí dva v poledne zkontrolují, jestli se jim podařilo z domu se dostat ven. Při pátrání po možnosti úniku natropí Jirka spoustu nepořádku a zmatku a ve sklepě pak při pokusu vykopat tunel najdou pod podlahou jakési noty. Mají smůlu, přijde majitel domu se strážníkem, klukům se podaří z domu vyklouznout za jejich zády a po dalších malérech se ukáže, že ony noty jsou originál Haydna, hledaná cennost. Nepořádek v domě si majitel i strážník vysvětlují tím, že tam hledal noty nějaký tajemný zájemce o onu cennost. A Jirka se Zrzkem získají obdiv kamarádů, protože se jim podařilo dostat se ze zamčeného domu. Jirka je vítězem, přesto že natropil dost škod, zatímco v případech, kdy je v právu, jako v případu s báječným nožíkem, je pasován na zločince.

Dalším paradoxem je, že právě prázdniny hrozí dlouhou a nepřekonatelnou nudou:   “Prázdniny mimo domov s sebou nesou sváteční oblečení, umyté ruce a obličej, ulízané vlasy a otravné procházky s rodinou (jejíž představy o radovánkách Jirka nesdílel), zdvořilé chování k lidem, které si už nepřál víckrát potkat, a nepřetržitý tok napomenutí z úst všech členů rodiny, aby jim nedělal ostudu. Kdykoli udělal cokoli podle svého, vždycky to hodnotili jako „ostudu“, Tak začíná příběh  Nervy slečny Montaguové[15], jeden z těch, v němž se Jirkovi podaří skvěle zvítězit nad protivným dospělým. V sousedním domě tráví prázdniny cizí dáma. Jirka vyleze na plot,  slušně  ji pozdraví a sdělí, že bydlí vedle. Žena ho seřve „Ty drzoune – okamžitě slez!“, aniž jí zadá důvod. A následuje řada dopisů rodině se stížností na cokoli, i na to, že kluci jdou kolem jejího domu a přitom si pískají. Míčky i šípy, které spadnou  do její zahrady, zabaví stejně jako psí obojek, který Jirka pověsil na plot. Jirka se v noci  snadno dostane otevřenými dveřmi do pokoje, kde jsou věci uloženy a vezme si je. Dáma se probudí, stropí hysterickou scénu, o níž pak vykládá  sousedům i policistovi, že  se k ní vloupali  hromotluci,  brutálně ji přepadli a ukradli jí šperky,   a během dne těch hromotluků a jejich nebezpečnosti  přibývá, až je jich šest. Jirka nelení,  předvede jí  věci, které získal zpátky, a jasně jí dá najevo, že ji může znemožnit. Má od ní pokoj.

Pomůže  sestře, ovšem za smluvenou částku. V příběhu To byla noc[16] pan Bennison,  otravný nápadník Ethely, přijel k Brownovým na  týden. Ethel se  před ním skrývá ve svém pokoji a  slíbí Jirkovi dva šilinky,  když ji nápadníka zbaví. Jirka využije poučnou knížku, kterou mu pan Bennison daroval. Předstírá vášnivý  zájem o ni  a v noci ho opakované tahá z postele,  žádá další poučení a vysvětlení, takže ráno Bennison odjede ještě před snídaní. Jirka dostane dokonce půlkorunu, o půl šilinku víc a  káču si za to koupí nejen Jirka, ale i kamarád Zrzek.

Jirka samozřejmě natropí i dost problémů a škod.  Situace chápe po svém a svým zájmům a potřebám je přizpůsobuje, z nudy člověk nadělá ledacos. Matka říká: „… možná, že Jirka měl nějaký důvod, který my neznáme…“. Jediná z rodiny Jirku omlouvá, ale má to své meze: “Když je Jirka učesaný a má na sobě čisté šaty, je docela milý hoch.“ (Jirka dohazovačem).[17] Je nemilosrdná, pokud jde o oblečení, společnost, tanec, tj.  to, co je Jirkovi bytostně cizí. Vyrostl v prostředí, kde je nóbl styl nutností, ale nepodlehl, možná právě proto, že je mu vnucován.  V Duchu ze záhrobí[18] Jirka najde v tetě  Mildred  nečekanou spojenkyni, která  touží po spojení s duchy zemřelých. Právě čte duchařskou knížku a teta v něj skládá naděje: “Stalo  se mu snad poprvé v životě, že ho někdo dospělý považoval za sobě rovného. Rozmlouvala s ním vážně, až pokorně, kupovala mu cukroví, chodila s ním na procházky a pauzy, v nichž spřádal nová dobrodružství, považovala za mlčení mudrce.“ Tohle všechno našel u osoby pobloudilé, ale  při kapacitě své fantazie a zájmů by se byl mohl podobným způsobem  uplatnit v souvislosti se zájmy rodičů i sourozenců, pokud by  ovšem nějaké měli.

Jirka má své důvody, jak nadhodila maminka, a  těmi důvody jsou nezájem rodiny o jeho potřeby, nuda plynoucí z nuceného sdílení s dospělými toho, co baví je. Přirozeně to  vyvolává pěknou řádku nepříjemností a nepatřičností. V epizodě Jirka jde do biografu[19],  vidí filmy teprve po druhé v životě a je okouzlen.  Cestou domů  „hraje“ ve svých představách co viděl a podle toho se také chová.  Při vstupu do zahrady se ohlíží, protože  se soustředil na palbu po nepříteli a  porazí otce. Ten okamžitě zjistí, že si koupil laciné bonbony a vyhodí mu je do křoví, Jirka je přirozeně vyloví celé obalené hlínou a nabízí je pak sousedových holčičce. Inspirován sentimentálním milostným příběhem, pozve k nim domů mladíka, o němž se mylně domnívá, že je to nápadník Ethel, a vyvolá trapas. Pokouší se odlakovat dveře  a  otec zuří, že je zničil a soudí, že to nemá Jirka v hlavě v podřádu, mělo by se jít s ním k doktorovi – otec je ten nejnechápavější člen rodiny.

            Ty soudy dospělých o Jirkovi v jeho přítomnosti patří k pedagogice poučování, potlačování  a  ignorování dětských zájmů a přirozenosti. Dospělí předem vyhlašují, že to zase bude s Jirkou takové nebo onaké, předem nad ním lámou hůl, a pak se diví, že kluk  ztropí  malér, který předpovídali. Konec konců, proč by se kontroloval, když je předem odsouzen do role uličníka. Nebezpečí vězí i ve  výrocích  typu „ty se to nikdy nenaučíš…“. Když to řekne taková autorita, jako je učitelka nebo otec, musí  to být  pravda, a proč by se chudák žák nebo syn snažil, když to stejně nikam nepovede. Vinu ovšem dospělí přičítají dítěti, ne sobě.

            Společnost „lepších rodin“  z doby před sto lety je samozřejmě dávno mrtvá. Nikdo dnes nebude jedenáctiletého kluka oblékat do bílého saténu a nikdo už také nevydává knížky o vzorných dětech, jaké se vyskytují v Jirkových příhodách. Otcové se už neukrývají za novinami, aby se nemuseli zabývat dětmi, dnes je to sportovní přenos v televizi nebo počítač, které jsou pro leckteré otce důležitější než děti. Neuvědomování si, že děti zdaleka nezajímá to, co dospělí považují za skvělé, v mnoha rodinách i školách trvá -  nuda plynoucí z toho, o čem se dospělí baví, nebo z toho, že se věnují svým zálibám. A je to problém i mnoha škol a učitelů.  Vyučovací předmět  dítě nepochopí možná pro nedostatečné schopnosti, ale často spíše proto, že jeho zájem zabije nudný výklad. To  bývá i   příčinou, že na ně  mnohý jedinec už  v životě nepomyslí, a někdy také,  že školu a vzdělávání  definitivně ze svého života odepíše.

            Knížky o Jirkovi jsou zábavné a stojí za přečtení, ale také za přemýšlení, jak se dítě cítí. Často na   vztazích děti – dospělí nic nemění ani fakt, že jsou děti upřímně  milovány a rodiče i učitelé jim nabízejí a  přejí to nejlepší – nejlepší, co sami znají a mají rádi. Jde o to, aby to za nejlepší považovaly i děti.

K dispozici jsem měla čtyři svazky:

Jirka postrach rodiny, Mladá fronta, Praha 1969

 Jirka v ráži, Albatros, Praha 1989

Jirkův perný den, BB art, Praha 1999

Jirka v hlavní roli, BB art Praha 1999

Z originálů vybrala, sestavila a přeložila Jarmila Emmerová.

 

[1] Jirkův perný den

[2]  Jirka v ráži

[3] Jirka postrach rodiny

[4] Jirkův perný den

[5] Jirka v ráži

[6] Jirka postrach rodiny  a Jirkův perný den

[7] Jirka postrach rodiny

[8]  tamtéž

[9]  tamtéž

[10]  Jirka v hlavní roli

[11]  Jirka postrach rodiny

[12]  Jirka v ráži

[13] tamtéž

[14] tamtéž

[15] tamtéž

[16] Jirka v ráži a Jirkův perný den

[17]  Jirka v ráži a  Jirka v hlavní roli

[18]  Jirka v ráži

[19] tamtéž

 

Astrid Lindgrenová a  detektiv Kalle Blomkvist

            Astrid Lindgrenová (1907 – 2002) se narodila a vyrůstala v malém městečku a v r. 1937 byla  stenografkou  profesora kriminalistiky. Obě tyto zkušenosti se promítly do trojdílné série příběhů detektiva Kalle Blomkvista, na počátku cyklu třináctiletého, syna majitele obchodu se smíšeným zbožím, nadšeného čtenáře detektivek. Kalle si vysnil sám sebe, jako Velkého detektiva s lulkou a s  celkem dobrými znalostmi z oblasti kriminalistiky.

Tři knihy Lindgrenové vyprávějí, jak Kalle dostal příležitost zasáhnout spolu se svými kamarády do skutečných zločinů. Loupež diamantů, perel a zlata byl první případ, druhý se týkal vraždy místního lichváře, a třetí, nejsložitější, byl o únosu několika osob spojeném s pokusem získat cenný vynález. Ve všech případech Kalle a jeho kamarádi projdou nebezpečnou situací, podstatnou část problému odhalí, ale dovedou rozeznat moment, kdy je nutné zavolat policii, reprezentovanou místním strážníkem, kterého děti oslovují jako strejdu Björka.

Vyprávět příběh detektivky je neslušnost a bezohlednost, ale také prostředí, v němž se odehrávají i chování dětí a dospělých, jsou mnohem důležitější.

Příběhy se odehrávají v městečku Lillköping. „Měli tu Dlouhou třídu a Krátkou ulici a pak ještě Velké náměstí. To ostatní byly jenom strmé, kočičími hlavami dlážděné uličky a náznaky uliček, které směřovaly dolů k řece nebo náhle končily u některého ze starých polorozpadlých domů“ [1] Pro dobrodružné hry dětí se tu nabízely dvě lokality, které hrdinové knížek vydatně využívali. Prérie, obecní pozemek porostlý trávou a skupinkami křovin, a v jeho těsném sousedství neobydlená chátrající velká vila zvaná Zámeček. Druhou lokalitou byla ruina středověkého hradu na kopci za městem, v níž se zachovaly jen sklepy s částečně zavalenými chodbami, uzavřenými na klíč.

Hlavními postavami cyklu jsou Kalle, syn obchodníka smíšeným zbožím, Eva-Lotta, dcera sousedního pekaře, a Andres, syn ševce. Tahle skupina vytvořila partu Bílou růži, která vedla válka s Červenou růží, tj.  Sixtenem, Benkou a Jontem. Válka růží spočívala v tom, že člen jedné party záměrně urazil ty druhé, a ti proto vyhlásili válku, někdy to byl souboj, jindy hledání Velkého bručouna, kamene, který byl symbolem a předmětem sporů obou part. Bílé růže měly svůj hlavní stan na půdě pekařova domu, byli bohatě zásobováni ještě teplými brioškami a do svého sídla se většinou dostávali šplhem po laně. Mezi sousedními zahradami obchodníka a pekaře byla v plotě vytržená plaňka, takže spojení bylo snadné. V pekařově zahradě byl k dispozici altánek i veranda a v obou zahradách stromy, i řeka dole pod zahradou.

Přesto vztahy mezi členy obou part jsou mimo čas vyhlášené války zcela normální a přátelské. V Svěřte případ Kallovi Andres při noční akci, týkající se Velkého bručouna, vleze oknem do kuchyně Sixtenovy rodiny. Sixtenova  psa Bojara utiší kouskem čokolády, kterou chtěl pachatel otrávit  Evu-Lottu, aby ho nemohla identifikovat.  Pes z domu zmizí, Bílé růže spolu s Červenými psa usilovně hledají a Kalle ho také najde ve velmi špatném stavu, ale ještě včas. Bílé růže se upřímně omlouvají a pomáhají s léčením psa. Ale přitom se zjistí, že pachatel se pokusil  Evu-Lottu, kterého ho mohla identifikovat, otrávit.

Všechny příběhy se odehrávají o prázdninách, v prvním z příběhů jsou  jeho hrdinové třináctiletí, v dalších už autorka  věk nezdůrazňuje.  Dobrodružné hry  odpovídají spíše třinácti než patnácti letým, ale nakupit v takovém ospalém městečku tři zločiny do jediných prázdnin by bylo absurdní a nesedělo by to do realistického příběhu, a ten  realistický musí být, stejně  jako všechny  detektivky. Zásahy Kallovy i ostatních  dětí do  pátrání po zločincích jsou možné, uvěřitelné, realistické, a v tom je jejich půvab a smysl. Podporuje to  i fakt, že v určité fázi  se děti obracejí na policii.  V jednom případě  napíše Kalle  dopis kriminálce ve Stockholmu, kde uvádí svoje poznatky o loupeži,  podepíše se jako soukromý detektiv a uvede i svou adresu[2]. Většinou však děti zapojují do pátrání strejdu Björka osobně, jen v jednom případě se Kalle dostane k vysílačce únosců a jeho sdělní zachytí místní učitel v penzi[3].

Pravděpodobnost těžkých zločinů na půdě malého městečka podporuje fakt, že  spouštěcím momentem tu jsou osoby v městě cizí – v první z knih je to bratranec paní pekařové, kterého sotva znala, ale přesto přijel z nejasných důvodů odpočívat do Lillköpingu, v druhém případě  je to dlužník lichváře Grena, ve třetím si profesor  Rasmussen s čtyřletým synem Rasmusem  na léto najal  vilu na okraji města.

Důležitým prvkem, který vypovídá o vztahu dospělých a dětí ve Švédsku někdy na přelomu  40.  a  50. let, jsou dospělé postavy, především rodiče Bílých růží. „Obchodník se smíšeným zbožím Blomkvist a  pekař Lisander sedávali za letních večerů v pekařovic zahradní besídce. Obchodník se smíšeným zbožím, který byl muž velmi pořádaný, čas do času prohodil: „Poslyš příteli, měli bychom  ten plot spravit, vypadá to nepořádně“ – „Ale co – počkáme s tím, dokud děti nevyrostou tak, že už tou dírou neprolezou“, odpověděl pokaždé pekařský mistr.“ [4] Jindy v tom altánku komentovali jednu z eskapád potomků vzpomínkami na to, co na Prérii tropili oni, když byli v jejich věku. Dobře chápou rozdíly mezi dětmi a dospělými i potřeby dětí. Ovšem když jsou  děti mimo domov neobvykle dlouho, mívají rodiče  samozřejmě strach, hlavně matky bývají víc než znepokojené. Rodiče  také občas po dětech požadují dodržování denního režimu nebo pomoc v obchodě či v  dílně. Ale nikdy to není nátlak, natožpak konflikt. A děti se také chovají odpovědně, a když mají tu možnost, rodičům nechají aspoň lístek s ujištěním, že je všechno v pořádku a že se vrátí. Rodiče vědí, že se děti pustily do hry - ne vždy ale vědí, kam až je hra dovedla. Ale i s  tím se dovedou vyrovnat. Když Kalle posunul vyšetřování o podstlaný kus kupředu, vrací se domů a otec ho vítá slovy: "Nešťastníku, kde jsi byl?“ volal obchodník se smíšeným zbožím Blomkvist. „Cos provedl? Zase jsi někde rozbil okna, viď?““ [5] Na Kalla však čeká u Blomkvistů Björk v doprovodu dvou stockholmských policistů, a Kalle má pro ně důležitou informaci. Zase to pan Blomkvist ustál bez aféry a obviňování syna. Tolerantní k dětským hrám a nápadům jsou i další obyvatelé městečka. Známá místní figurka děda Gren, oběť vraždy v druhé knize,  vždy  při setkání s  dětmi pronášel svou průpovídku: „Ach jo, radostné hry dětství! Nevinné, radostné hry dětství! Jo jo!“  Pravý opak pana Fajsta z Poláčkova Bylo nás pět! A děti s tímto stylem chování dospělých  počítají a podle toho se také chovají. V třetím z příběhů jsou izolováni na ostrově a ohrožováni  podvodníky a vyděrači, a když už  jsou pryč z domova celou noc a den, uvažují: „Tak bych rád věděl, co říkají doma,“ pravil Anders. „Myslíš, že nás už hledali v  rozhlase?“ [6]Ale hned si vzpomenou, že Eva-Lotta před ochodem v noci nechala na polštáři lístek „Nijak se nerozčilujte…“

Tento vztah tolerantních a chápavých dospělých k živým a podnikavým dětem vede k jejich odpovědnosti. V kritických situacích ani rodiče, ani děti nepodléhají hysterii, nevyvolávají konflikty, jednají spolu jako rovný s rovným, a  proto jsou  děti  samostatné a schopné řešit situace – na rozdíl  od  vztahů  v knihách  Richmal Cromptonové  o Jirkovi  Brownovi a jeho rodině. Švédsko je země vyznačující se pochopením pro dětský svět,  což platí  i o dalších knihách Astrid Lindgrenové – snad nejhlouběji v tom došla v Ronje, dceři loupežníka. Roli hraje  země, kde se příběhy Kalle Blomkvista odehrávají,  ale i sociální prostředí, lišící se  od nobl společnosti anglického venkova.   Kalle by mohl, myslím,   sloužit jako učebnice stylu vedení a  vztahů rodiče – děti.

Literatura:

Detektiv Kalle má podezření, Svěřte případ Kalllovi, Kalle Blomkvist zasahuje

In: Astrid Lindgrenová:  Třikrát detektiv Kalle, přel. Olga Štrosová a Jan Rak, Albatros, Praha 2018

 

[1]  Svěřte případ Kallovi

[2] Detektiv Kalle má podezření

[3] Kalle Blomkvist zasahuje

[4]  Svěřte případ Kallovi

[5] Detektiv Kalle má podezření

[6] Kalle Blomkvist zasahuje

 

Obsah