Látky pro etickou výchovu

Napsal uživatel evamachkova dne So, 07/27/2019 - 13:42

Látky pro etickou výchovu

            Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání obsahuje etickou výchovu jako doplňující vzdělávací obor a charakterizuje jej takto: „Etická výchova žáka především vede k navázání a udržování uspokojivých vztahů a k vytvoření si pravdivé představy o sobě samém, k tvořivému řešení každodenních problémů a k formulaci svých postojů na základě vlastního úsudku s využitím poznatků z diskuse s druhými, ke kritickému vnímání vlivu vzorů při vytvoření vlastního světonázoru, k pochopení základních environmentálních a ekologických problémů a souvislostí moderního světa.“  Ve výčtu učiva se v RVP uvádějí komunikační dovednosti, pozitivní hodnocení sebe sama a druhých, tvořivost a základy spolupráce, prosociálnost, asertivní chování a inciativa, důstojnost a identita lidské osobnosti, ochran před manipulací a uplatnění etiky v životě. Vesměs kompetence a postoje, které obsahuje a rozvíjí i dramatická výchova a je to nadto učivo, které se dá nejúčinněji rozvíjet aktivitou, jednáním v situaci, hrou v roli. Dramatická výchova  nabízí zkušenost s dramatickou hrou na základě literatury, a má v repertoáru  aktivit  metody, jako je rozhodování, škály, plášť experta a reflexe, a může dobře pracovat i se simulačními metodami formou konferencí nebo soudního řízení, včetně porady poroty a podobně.

Celou bohatou škálu a vysoký počet etických námětů a témat najdeme ve většině uměleckých děl, neboť je jen velice málo těch, která podporují neetická stanoviska. Ale to neznamená, že  pro dramatickou práci s etickými tématy lze sáhnout po čemkoliv, co umožňuje  převedení  z verbálního projevu do dramatického jednání. Ne vše se hodí mimo jiné proto, že někde je etická myšlenka  spíše v pozadí, na okraji příběhu nebo se projevuje v obecné rovině. Ale existují i díla, u kterých je etická otázka základem tématu a je v něm přímo řešena jako základ celé věci.  Naprostá většina kouzelných pohádek má morálně pozitivní závěr, ale většina příběhu zdůrazňuje jiné hodnoty. Na druhém pólu stojí tzv. morality, příběhy, které se etikou zabývají explicitně, někdy s připojeným ponaučením, jako je tomu například u bajky, ale také v mnoha orientálních pohádkách.

Látky s plnohodnotným uměleckým přístupem, které čtenáři či aktérovi dovolují přijímat jejich sdělení svým vlastním způsobem, najdeme v nejrůznějších oblastech literatury.

 

Sebeuvědomění a identita

Vztah k sobě samému, identita jedince, sebepoznání, vědomí vlastních možností i sounáležitosti se  skupinou jsou obsaženy v dílech,   jako je  čínský  příběh O kameníkovi[1], který zatoužil být boháčem, a víla mu to splnila, ale on za čas pochopil nevýhody této pozice a chtěl být raději vysokým úředníkem,  i v  tom mu víla vyhověla, ale vše se opakovalo. Stal se  postupně vesničanem, sluncem, větrem, mrakem a konečně  balvanem, který přijdou opracovat kameníci, a tu  zatouží být opět sám sebou. Mnoho prožil a zjistil, že všechno má svou dobrou i špatnou stránku. Obdobné téma má Čtvrtkův Pták Klabizňák[2], který se shlíží v různých ptácích, ale nakonec zjistí, kam patří, některé Nepilovy pohádky, jako je  O slepičce kropenaté, která se pokusila stát se zpěvačkou, ale včas si uvědomila, že jejím posláním a identitou je snášení vajec, nebo  Pohádka cvrččí, v níž cvrček podlehne cizí kritice a uvěří, že jeho hra na housle za nic nestojí, ale nakonec přijde na to, že je to jeho poslání. [3]l Další Nepilova  pohádka O žábě starostce [4] vypráví o tom, jak se žába protekcí stala starostkou lesa na levém břehu, a občanům, kteří ji žádali o radu, vnucovala svůj vlastní způsob řešení: lososi mají přehradu překonat skákáním kolem ní,  sluky mají zimu přespat v bahně, a  ve sporu vrány se slavíkem, kdo umí líp zpívat, ocenila vránu. To už bylo na zvířata příliš a žábu svrhli.

Zcela jiným případem je Princ Bajaja Boženy Němcové. Matka upřela staršímu z dvojčat právo prvorozenectví a následníkem trůnu se tak stal mladší bratr, královnin mazánek. Odvržený princ se vydal do světa a vstoupil u sousedního krále do služby jako němý, schopný říci jen „bajaja“.  Vzdal se nejen své princovské role, ale i statusu zdravého mladíka. Jeho inkognito má dvojí smysl, je protestem proti nespravedlivému postoji rodičů, ale také umožňuje Bajajovi  být  bez sociálních výhod sám sebou, projevovat se svými schopnostmi a přednostmi, dobrou povahou a statečností.

Zajímavý námět má kratičké japonské  vyprávění, v podstatě anekdota, Obraz v zrcadle[5]. Mladý muž, světa neznalý vesničan, objeví neznámou věc – zrcadlo, a svůj obraz v něm považuje za svého otce za mlada. Manželka usoudí ze svého obrazu, že manžel má milenku, a když  má domnělou nevěru posoudit jeptiška, považuje svůj obraz za  kající se milenku. Identita jedince je tu spojena s identitou druhých lidí, blízkých si rodem, věkem nebo profesí. Jiným příběhem rodinné příslušnosti a jejího významu je španělská pohádka O nahém králi“. [6] Tři  podvodní tkalci tvrdili, že umí utkat látku, kterou nespatří ten, kdo není skutečným synem svého otce,  a v tomto království bylo pravidlem, že synové dědili po otci, jen když byli jeho  skutečnými syny. Král na podvod naletěl a v závěru se objevil na veřejnosti nahý, podvod odhalil černoch, králův podkoní, který své rodiče nikdy nepoznal.

Rozsáhlejším literárním dílem, které se týká identity, je příběh Medvěd, který nebyl, Franka Tashlina.[7] Medvěd se uloží k zimnímu spánku v lese, ale probudí se v továrně, kterou zatím lidé postavili. Všichni kolem něj trvají na tom, že je dělník, i zvířata v zoo a v cirkuse potvrzují, že není medvědem, protože není v kleci a neprodělává drezuru. Jeho inedita není posuzována ne podle toho, jaký je, ale v jakém prostředí se bez vlastního přičinění ocitnul. Tlak prostředí ho nutní zbavit se vlastní identity.

Historická pověst z Haliče  Dětský nájezd na Lvov vypráví o vpádu Tatarů v roce 1624. Tataři část místních zajali, část povraždili, a na živu nechali jen děti. Zoufalé děti nechal z keřů a rákosí vytáhnout hejtman a odvezl je do Lvova a na náměstí je nabídl místním občanům,  i když se obával, že neuspěje. Lvovští občané však projevili o sirotky nečekaný zájem a okamžitě si je rozebrali.[8]

Vztahy mezi lidmi

Obsáhnut všechna literární díla, jejichž téma je založena na té či oné podobě vztahu k druhým, je sotva proveditelné. Tedy jen příklad, zajímavý svou neobvyklostí -  Vlkovy řasy, pohádka z Prodaného snu[9]Bohatý kovář pod tlakem druhé ženy vyžene z domu v předvečer Nového svou dceru Akiko. Zoufalá dívka odejde do lesa, aby ji sežral vlk. Ale vlk  jí daruje  svoje řasy, když se přes ně Akiko podívá, pozná na lidech, jací doopravdy jsou. Všichni lidé, kteří kolem ní procházejí  mají zvířecí hlavy vyjadřující jejich povahu. Lidskou hlavu má jen mladý uhlíř, Akiko se mu nabídne za hospodyni a brzy zjistí, že ze studánky za chalupou neteče voda, ale nejkvalitnější víno, a že kameny, kterými je studánka obložena, jsou ve skutečnosti zlaté valouny. Dvojice zbohatne a zřídí si hospodu, která je brzy proslulá svým kvalitním vínem. Zatím doma macecha zemřela a otec přišel o všechno. Jednoho dne  Akiko v žebrákovi, který se zastavil v hospodě, pozná svého otce, odpustí  mu a on pak dožije s ní a s jejím mužem.

Zajímavým příběhem  neznámého autora asi z 16. nebo 17. století je  Bajka o ptácích a opicích pocházející z Tibetu.[10] Na svazích hory měly opice své vymezené území, ale pro nedostatek potravy pronikaly na území ptáků. Ptáci se jejich vpádu bránili a hájili svoje soukromé vlastnictví, které jim bylo přiděleno karmou, a na něž proto ostatní nemají přístup. Opice naopak soudí, že hora od podsvětí až po vrchol patří všem. Následuje střetnutí stanovisek a debaty, které vyústí až ve vyhrožování agresí. Nakonec se najdou zprostředkovatelé, moderně řečeno mediátoři, kteří domluví kompromis: ptactvo poskytne třetinu území opicím, zato ptáci budou mít možnost hnízdit v lese patřícím opicím. Stále aktuální témata boje proti bezpráví, řešení sporů, respektování práv druhých a sousedské snášenlivosti, odmítnutí agrese a vzájemných bojů, ale také otázka, zda něco může a má „patřit všem“.

Pozitivní pohled na život

Pozitivní přístup je  tématem Indické pohádky Dobro plodí dobro.  Zemi vládl dobrý král a podlá královna. Ke králi denně přicházel starý brahmán, přinášel mu citron a pronesl vždy verše: Zaseje-li se dobro, vyroste dobro./ Zaseje-li se zlo, vyroste zlo./Výsledek vždycky ukáže,/ bylo-li to dobro, nebo zlo.“  Zlé záměry královny a jejího milence ministra vedly k tomu, že sklidili zlo -  ministr se uvařil v kotli, který byl nastražen na brahmána a královna skončila na šibenici, kdežto brahmán se stal ministrem.[11]

Hrdina Bolligerova příběhu Šťastný skřítek[12] se jmenoval Toník a  byl  docela obyčejný, ale měl krásný hlas,  zpíval a skládal písničky. Všichni ho obdivovali a měli ho rádi a Toník byl šťastný. Ale  jednou přiletěl havran se zlatým prstenem a Toník zjistil, že netouží po ničem tak, jako po zlatém prstenu a havran mu ho daroval. Pak se to opakovalo s hadem se zlatou korunou a s žabákem ve zlatém vozíku. Toník měl vše a byl šťastný, ale ztratil hlas. Zůstal sám, přestalo ho to bavit a vrátil zlaté věci havranovi, hadovi i žabákovi. Byl ale daleko od domova a tak se vydal na dlouhou pouť domů, ke svým, a cestou se mu vrátil hlas i schopnost skládat krásné písničky. Jsou hodnoty, které potěší, ale nenaplní život a neposkytnou člověku přátelství druhých. V takové situaci pomůže schopnost vrátit se ke skutečným životním hodnotám.

K pozitivním hrdinům patří i Sekorův Ferda Mravenec. Celý cyklus příběhů uvádí autor mottem:  „Vítej, veselý chlapíku! Nikdy ses ničeho nebál, do každé práce ses hned pustil, všechno jsi dovedl. A podívejme se, také na tebe se štěstí vždycky nesmálo. Ale nedal ses.“  Vyjadřuje charakter příběhů o Ferdovi, a tento postoj je obsažen v řadě epizod v celé Knížce Ferdy Mravence, obsahující původně samostatně vydané tituly Ferda Mravenec, Ferda Mravenec v cizích službách a Ferda Mravenec v mraveništi.[13]

Každý jev a skoro každá negativní událost v životě mají i stránku pozitivní. Schopnost hledat na všem pozitiva vede člověka k dalšímu rozvoji, orientace jen na negativa, věčné remcalství a stěžovatelství  vedou  lidi k závisti, k obviňování druhých a k pocitu životního ztroskotání. Humornou formou prezentují pozitivní vidění věcí pohádky toho typu, jako je norská O Gudbrandovi z hor.[14]  Ať Gudbrand udělal cokoli, jeho ženě se to zdálo dobré. Měli dvě krávy, ale jednu se rozhodli prodat. Na trhu o ni nikdo neměl zájem, ale cestou zpět potkal  Gudbrand člověka s koněm a vyměnil s ním krávu za koně. Postupně potkal lidi s vepřem, kozou, ovcí a kohoutem, a vždy vyměnil. Nakonec z hladu prodal kohouta a najedl se, život je důležitější, než kohout. Cestou domů zašel k sousedovi a ten se s ním vsadil, že mu žena vyčiní. Ale Gudbrand vyhrál, jeho žena  na každé výměně  našla cosi pozitivního. Pohádka má celou řadu variant v mnoha národních fondech pohádek.

Hodnota člověka

Generální téma této tematické oblasti: Posuzuj člověka podle jeho chování a skutků, morálky a intelektu, ne podle vnějšku, který nevypovídá o jeho vnitřní hodnotě.  Téma kontrastu vnější ošklivosti a vnitřní krásy  je dominantní v Krásce a zvířeti, kterou najdeme v řadě variant. Francouzská, v podání de Beaufortové, je Zvíře laskavé a  krásce dalo k dispozici knihy a cembalo a duchaplně ji bavilo.[15] Jednoduchou variantou, přístupnou i menším dětem, je anglická O krásné dívčině a zakletém psovi [16], v níž dívčina změní ošklivého psa v krásného mladíka tím, že ho označí za milého a hezkého pejska.

            Ve francouzské pohádce  Princ Chocholouš vystupují vedle ošklivého prince i dvě princezny, jedna ošklivá, ale duchaplná, druhá krásná a hloupá. Krásná žárlí na duchaplnou, která budí větší zájem, nakonec se i ona v duchaplnou promění láskou, a Chocholouš láskou zkrásní.[17]

Pomoc druhým

Velmi častým námětem pohádek je pomoc druhým, spojená se slušností a zdvořilostí.   V Andersenově pohádce  Přítel na cestách (v nejstarších vydáních  Soudruh na cestách) hrdina prokáže službu mrtvému, který byl pohozen v příkopu: zaplatí za něj duhy a nechá ho  řádně pohřbít.  Vděčný nebožtík se pak k němu přidá v podobě poutníka, který ho doprovází při všech jeho činech a pomáhá mu. Služba, kterou hrdina prokáže druhému, má velmi různé podoby. V lotyšské pohádce  Bohatá odměna za dobrý skutek  sedlák kvapně sváží seno před bouřkou, ale když cestou vidí spícího člověka, probudí ho, aby nezmokl, a  dostane za to pytel peněz.[18]

Celá řada pohádek o utlačovaných a pokořovaných dívkách – nevlastních dcerách spočívá v dívčině ochotě pomáhat.  Během  své cesty za splněním  náročného úkolu, který jí macecha dala  je žádána o pomoc, v evropských pohádkách  má například obrátit lávku, vyčistit pícku, setřást ovoce se stromu. V indické pohádce O Smuténce a Marnivce[19] má podojit a obsloužit kravičku, nasekat trávu březí kobyle a strhnout z banánovníku břečťan, navíc ještě u stařenky, k níž dojde, se má vykoupat, vybrat si šaty a najíst se. Všechny tyto úkoly splní Smuténka dobře, zvířatům a stromu pomůže, při sebeobsluze a vybírání šatů u stařenky projeví skromnost. Zdvořilost, ochota pomáhat, schopnost vcítění do problémů druhých a ohleduplnost, pracovitost a skromnost,  kdo má tyto  dobré vlastnosti a prokazuje svou lidskou hodnotu, je odměněn a druzí mu pomáhají tak, jak on pomáhá jim.   Další varianty tohoto typu pohádky:  slovenská Dej Pánbůh štěstí, lávko[20].  Hrdinka  každou  věc či tvora nebo strom pěkně pozdraví, pokloní se a pomůže:  obrátí prochozenou lávku, očistí psíčka postiženého prašivinou, očeše plody,  které stará hruška nemůže unést, vyžene bejčka, který je už léta na jedné pastvině, vymete pícku. U ježibaby pak zametá  jedenáct světnic, ale jednou nahlédne i do zakázané dvanácté, najde v ní zlato, stříbro a měďáky v kádích, vykoupe se v nich a  má pak zlaté vlasy, ruce i nohy. Musí před ježibabou utéct, ale cestou jí všichni pomohou. Na cestu se pak vydá vlastní dcera macechy, ale ta se chová hrubě a sobecky a proto pohoří, vrací se vymáchaná a celá podrápaná. Zlatá panna se bohatě provdá, ta druhá zůstane na ocet. Podobný příběh má i známá ruská pohádka O překrásné Vasilise[21]  i německá  Paní Holle[22], v níž  dívka doputuje k paní Holle, u níž natřásá peřiny, aby  na zemi sněžilo. U Václava Říhy[23]  najdeme tuto pohádku pod názvem Lenka. Podobný příběh má anglická pohádka O studni s třemi zlatými hlavami[24].  Obtížný úkol dívky  spočívá v tom, že ji u studny tři zlaté hlavy žádají, aby je umyla a učesala a položila na sedmikrásky. Ona to udělá a hlavy ji za to obdaří krásou, krásným hlasem a bohatým a krásným ženichem. Variantu pro menší děti představuje italská O kocouru Mňoukovi a dvou holčičkách[25] -  když dívka na zahradě pláče, ujme se jí kocour Mňouk a zavede ji do kočičího paláce. Dívka tam kočičkám uklidí, navaří, prostře, dostane za to raneček, a když poslechne kocourovy rady, jak se má chovat při zpáteční cestě, přinese domů vřetánko se stříbrnou nití a na čele má stříbrnou hvězdu.

Spravedlnost

Jedním z příběhů s tématem spravedlnosti  je o  španělském hrdinovi   Cidovi. Zatímco Cid  vítězí nad Maury, jeho nepřátelé v čele s jeho zeti, které Cidovým dcerám  vnutil král,  proti němu  intrikují,  projeví zbabělost, obohatí se a odejdou, protože získali, oč jim šlo. Král přiznává, že pochybil a nespravedlnosti jsou spravedlivé vyřešeny.[26]

Spravedlností se zabývá i  Čapkova  povídka Zločin na poště [27]. Úřednice  vesnické pošty Helenka byla obviněna z krádeže dvou stovek a propuštěna. Neunesla tu hanbu a utopila se v rybníce. Místní lidé  zjistili, že adjunkt Houdek z místního velkostatku chtěl zajistit své snoubence práci v místě a krádež fingoval. Jeho přítelkyně místo dostala, ale ukáže se, že Helenka byla nevinná, a statkář potrestá Houdka tím, že ho pošle do jednoho ze svých vzdálených statků, kdežto jeho snoubenka uvízne natrvalo na místní poště. Houdek a jeho milá zaplatili za nespravedlnost, kterou spáchali na Helence.

A soudů a soudců se týká i jeden z nejznámějších příběhů starého Egypta Výřečný venkovan.  Drobný rolník Chunanup se vydá se zbožím do města na trh, cestou ho o všechno připraví bohatý sedlák Nejtemnacht. Venkovan se dovolává spravedlnosti u královského správce Rensiho, ten však nemá čas a jeho podřízení rozhodnou ve prospěch Nejtemnachta. Ale venkovan se nedá,  mluví a mluví na svou obhajobu. Rensi s jeho výmluvností seznámí krále a nechává pak jeho řeč zapisovat pro královo potěšení. Teprve když venkovan vyjádří touhu raději zemřít, Rensi z králova příkazu rozhodne, že všechen Nejtemnachtův majetek připadne Chunanupovi a sedlák se stane obyčejným rolníkem na Chunanupových dosavadních polích.  Pro spravedlnost je třeba něco udělat, odměna přichází za vytrvalost i za obdivuhodnou dovednost.[28]

Karel Čapek v povídce Případ Selvinův[29] řeší případ podlehnutí citům. Za básníkem Leonardem Undenem přijde stařičká matka Franka Selvina, odsouzeného na doživotí za vraždu tety Sofie. Proces trval jen půl dne a probíhal dost ledabyle. Básník se pustí do boje, sedm let usiluje o spravedlnost pro Franka Selvina, vzbudí zájem světové veřejnosti a sám se případem proslaví. Nakonec dosáhne obnovení procesu a osvobození Franka Selvina. Ten mu přijde poděkovat a sdělí mu, že tetu opravdu zabil. Ale kdyby básník nezasáhl, byl by dosáhl změny rozsudku u odvolacího soudu. Od té doby básníka vydíral a jemu nakonec nezbylo, než ho poslal do Ameriky, aby se ho zavil. Podlehnutí emocím je zrádné.

Špatné lidské vlastnosti

Téma špatných lidských vlastností je obsaženo v nespočtu literárních děl, včetně lidových pohádek a pověstí. Je tomu tak proto, že špatné vlastnosti jsou zajímavější než dobré, neboť vytvářejí složitější a náročnější zápletky a napětí, a negativní postavy jsou  různorodější a tedy i zajímavější, než lidé dobří nebo dokonce vzorní.

V četných pohádkách je konfrontována poctivost s nepoctivostí. Pobaltská Diamantová sekera[30] vypráví příběh vesnického chuďase, kterému spadla jediná jeho sekera do řeky. Než stačil cokoli udělat, z křoví se vybelhal stařec, skočil do vody a nabízel vesničanovi zlatou a pak stříbrnou sekeru, ale on je odmítl, protože nebyly jeho.  Bohatý soused se pokusil  o stejný zisk: hodil svou sekeru do vody, stařík se objevil, skočil do vody, ale vytáhl jeho železnou sekeru.  Boháč ji odmítl, pak odmítl i stříbrnou, až zlatou prohlásil za svou.  Stařík se ho zeptal, jestli se nespletl, na dně je ještě diamantová. Boháč přisvědčil, staroch mu ale zlatou nedal a zmizel navždy pod vodou.

Příběh chamtivosti, který je dobře znám z Puškinovy veršované pohádky O rybáři a rybce má zajímavé varianty: Patří k nim lotyšská Sedlák a stará bříza.[31] Dárcem je  strom  a  v závěru jsou oba manželé za chamtivost proměněni v medvědy. Estonská varianta má název Mocný rak a chamtivá žena.[32]  Manžel má nachytat ryby, ale chytí jen raka, který ho přemluví, aby mu daroval život. Je králem raků a dá mu klobouk plný ryb. Zpočátku obstarává jídlo, ale žena stále stupňuje požadavky, žádá šaty, dům, nakonec je královnou, a když se che stát bohem,  rak svou pomoc  zruší, vše se vrací do starých kolejí.  Přitom rak vyčte mužovi: „Ty sviňská čeládko! Tvoje žena je blázen, ale ty jsi ještě horší blázen, protože tancuješ, jak ona píská!“ – kdo podléhá nesmyslným požadavkům, je za to plně odpovědný.

Příběhem závisti je Hermés a Aglaura Ovidiových Proměn[33]. Hermés, posel olympských bohů, se zamiloval do jedné ze tří sester, nejmladší Hersé. To vzbudilo závist její sestry Aglaury, která na Hermovu žádost, aby mu pomohla k sňatku s Hersé, požadovala kus zlata. To dopálilo Pallas Athénu, která se vypravila k odporné stařeně Závisti. Uložila jí, aby svým jedem nakazila Aglauru, Závist to učinila a Aglaura se zmítala závistí tak dlouho, až  se proměnila v kámen.

O závisti vypráví i gruzínská Pohádka o prasátku. [34] Chudí a bezdětní manželé měli prasátko, které se jim pečlivě staralo o domácnost. Zalíbilo se princi, který šel za ním k jezeru a zjistil, že v jeho kůži vězí překrásná dívka. Prasátko od chalupníka koupil, oženil se s ním, a z prasátka vystoupila dívka. Jeden vezír ale princi záviděl, ze stáda si vybral největší prase, protože doufal, že z něj vystoupí nejkrásnější dívka. Přestože se prase vzpíralo, vezír ho dotáhl násilím k oltáři. Když se pokoušel prase políbit, to se na něj vrhlo a prokouslo mu krk. Vezír skončil na hřbitově a prase se vrátilo do svého stáda.

I drobný zločin je zločin, od něj vede přímá cesta k zločinům zásadnějším. Našeptávání: dalo by se na tom vydělat, je to snadné, udělej to, vyplatí se ti to… Člověk si tak zdůvodňuje, co činí, snad napodobuje druhé  -  „ono se to může, ono to jde, nikdo to nezjistí…“ Mahenova pohádka Kopaničář a kohout: Na chudých kopanicích nad Jablunkovem, žil chudý člověk, chalupa skoro bez stropu a podlahy, v chlívku koza, ani on nestál za nic a jen tak přežíval. Jednoho dne potkal bábu někde na kraji silnice, nabízela mu černého kohouta. Kohout mluvil lidským hlasem, za pár šupů ho koupil. Cestou je předjel naložený vůz, ztratil zákolníček, chlap chtěl vůz dohonit, ale kohout mu to rozmluvil -  výhodnější bude počkat, až vůz havaruje. Chlap pomáhá překládat zboží, kohout ho navedl, aby si nechal cínový talíř. Druhá historka: hospoda, při odchodu si kopaničář vzal krásný kožich, v kapse peníze, koupil krávu. Pak přepadení kupeckého vozu, kohout jako strašidlo vyděsí koně, vůz skončí ve vodě, zboží je plná chalupa. Pak kopaničář doprovází člověka k hranicím do Uher, okrade ho, nechá ho v lese. Další člověk se ptá na cestu, má plný opasek, kopaničář ho přemluví, aby u něj  přenocoval a v noci ho  zardousí, ale v opasku jsou jen skleněné korálky. Kopaničář si uvědomí, kam se to dostal a pozve černokněžníka, aby mu pomohl. Ten spálí všechno, co naloupil, pak kouzly zabije jak kohouta, tak kopaničáře. Jako plat za provedenou práci si odvádí kozu a krávu.[35]

Tématem pohádek často bývají sliby a jejich splnění, například německá Žabí král [36]. Žabák, který princezně pomohl,  žádá, aby se s ním spřátelila, seděla s ním u stolu a nechala ho spát ve své posteli. Princezna ledabyle slíbí a okamžitě odchází, svůj slib nemyslela vážně.  K dodržení slibu ji donutí otec a tematické těžiště této pohádky je právě v jeho v chování, když trvá na splnění slibu, byť byl jakkoli absurdní. Jiná častá situace s porušením slibu: král nebo sama princezna hledá ženicha, který má splnit určitý úkol nebo podat určitý mimořádný výkon. Požadavek splní jen chudý mladík, pasáček apod., ale král nebo princezna se začnou vymlouvat a kupit další a další podmínky.  Na druhé straně sliby často důsledně plní i negativní postavy, jako je čert, ale také král, který zaujímá  k hrdinovi nepřátelský postoj

K etickým zásadám patří i dodržování pravidel, norem a zákonů. O následcích nedodržení pravidla vypráví stará řecká báje o Orfeovi a Eurydiké[37].  Orfeus miloval svou ženu, vílu Eurydiké, ale  uštknul ji  had a ona zemřela. Orfeus se pokusil svou ženu získat zpět a prosil vládce podsvětí  Háda, aby mu ženu vrátil. Ten dojat jeho láskou  mu ji slíbil vrátit, za podmínky, že se cestou zpět na zem  na svou ženu ani jednou neohlédne. Orfeus to slíbí, ale nedokáže to. Ohlédne se ze strachu o ni, a už ji zpátky nezíská.

Pravda nebo lež?

Ukrajinská pohádka O pravdě a křivdě řeší sázku bohatého strýce a jeho chudého synovce. Synovec zpočátku sázku prohrává, ale nakonec se stane králem, a závěr příběhu je, že vyznávat pravdu se vyplatí, i když ne hned. „…lež je slepá a má krátké nohy a nikdy nikam nadlouho před pravdou neuteče. A také platí, že pravda je věčná a vždycky zvítězí. Někdy jí však v jejím lítém boji se lží musíme pomoci.Hrdiny staroegyptského příběhu Pravda a Lež jsou bratři těchto jmen. Jako děti si spolu hráli a dobře spolu vycházeli, ale když dospěli, začal Lež závidět Pravdovi. Oba bratři se zamilovali do dívky jménem Čest a ona dala přednost Pravdovi. Lež se rozhodl, že se pomstí a dívku získá, nastražil proto na bratra past: půjčil mu cennou dýku, v noci mu ji ukradl a druhý den ho obvinil z krádeže. Žaloval Pravdu u boha světla Hora, vylíčil svou verzi a dýku popsal jako neuvěřitelně velkou. Nezkušený Hor mu uvěřil, Pravda byl oslepen a stal se vrátným u bratra. Ale Čest Pravdu neopustila, starala se o něj a plánovala svatbu. Oba pochopili, že jsou v ohrožení a tak utekli na jih Egypta, vzali se a narodil se jim syn. Ten se o této věci dozvěděl, když dospěl a rozhodl se zakročit. Vydal se na cestu s překrásným býkem a dalším vybavením. Když narazil na strýcova pasáka, nechal u něj býka i svoje veškeré věci. Lež zjistil, že v jeho stádě je skvělý býk, nechal ho porazit a snědl ho. Pravdův syn se to dozvěděl a podal žalobu u Hora. Býka popsal jako neuvěřitelně velkého, a když měl Hor proti tomu námitky, mladík mu připomněl, že kdysi uvěřil obrovské dýce. Hor povolal svou ženu Hathor, bohyni radosti a lásky, před níž se každý zločinec přizná. Přiznal se i Lež, pak přivolali Pravdu a Hor mu vrátil zrak i mládí. Lež nechal potrestat a odsoudil ho do smrti sloužit jako vrátný u bratra. [38]

Z obavy, aby se na mne neprovalilo, že podvádím a lžu, musím zalhat. Jediný ve městě, kdo nemá potřebu předstírat poctivost a pravdomluvnost, je ten, kdo byl z nich již usvědčen. V příběhu Šaty pro bohy král, který už nevěděl, co by si ještě mohl přát, nařídil, aby celé město vedne spalo a v noci pracovalo. Do města přišli dva cizí tkalci, kteří chtěli nabídnout svou práci. V pustém městě se v pravé poledne koupali v kašně na náměstí a byli zatčeni ponocným.  Král je chtěl nechat popravit, ale namítli, že v tom případě království přijde o jejich vzácné umění – tkají látku pro bohy. Dostali zlato a místnost, a když vrchní dvořan šel zkontrolovat jejich práci, tvrdili, že látku nevidí ten, kdo lhal a podváděl. Nejen vrchní dvořan, ale i mnozí další, včetně krále, rovněž předstírali, že látku vidí. Nakonec se král nechal obléct do pomyslného oděvu a vyšel nahý na balkón. Dav jásal, až vystoupil zlodějíček právě propuštěný z vězení – on měl své hříchy úředně potvrzené a zveřejněné, neměl co ztratit a tak zvolal, že král je nahý. Král pak chtěl tkalce popravit, ale oni mu řekli, že věřili v jeho moc obrátit všechno ve svůj opak. Král se zastyděl, propustil je a zlato jim ponechal.[39]

Neochvějně přesvědčivá tvrzení dokážou člověka zmást a dovést k chybnému jednání. Arabská pohádka Švec Ahmed a tři zloději vypráví o ševci, který pozval přátele na pohoštění, šel do města a koupil nádherného berana. Cestou ho zastavili postupně tři lupiči, kteří mu sugestivně tvrdili, že to není beran, ale pes. Vracel se proto do města, aby psa vyměnil za berana, ale cestou unaven usnul a zloději mu zatím místo berana podstrčili skutečného psa. Kupec se bránil, přece mu prodal berana, dosvědčili to řezník a krejčí. Ahmed se kupci omluvil a koupil nového berana, zloději už ho nechali být. Jídlo se podařilo a Ahmed byl nakonec šťastný, že to dobře dopadlo.[40]

Rozhodování

Tři cesty Ilji Muromce, jedna z epizod z ruských bylin,  jako snad jediná nezdůrazňuje  nadlidské, až obludně hrdinské činy,  ale zabývá se tématem rozhodování se mezi různými cestami:   co je v životě nejdůležitější, které životní cestě dát přednost Ani v stáří nerezignuje Ilja Muromec před překážkami, stále se učí. Nové zkušenosti získává člověk po celý život a to  vlastním uvažováním, ne slepým podřízením.[41] Nejdostupnější je tento příběh v Ruských bohatýrech Iriny Karnauchovové, která byliny převyprávěla pro děti.  Karelská pohádka  O careviči Tähkimyšovi je kombinací Tři cest Ilji Muromce a Erbenovy Živé vody. Je zajímavá rozšířením rozhodování mezi třemi cestami.[42]

Jiný příklad rozhodování  zobrazuje Alois Jirásek  v historické povídce  Zámecký hejtman. Místem děje je Náchodský zámek v  listopadu 1620, krátce po bitvě na Bílé hoře. Na zámek přijel syn hejtmana Starky se zprávou, že král Friedrich Falcký prchá do Polska a v Náchodě přenocuje. Hejtman Straka se snaží krále přesvědčit, aby zůstal a bojoval dál, král odmítá, ale slibuje, že se vrátí s armádou. Ráno s králem odejde i mladý Straka, zamilovaný do mladé německé dívky z doprovodu krále. Stařec pak pravidelně dojíždí na hranice  a  vyhlíží krále, ale marně. V roce 1624 sleduje odchod emigrantů do Polska, v průvodu je i Komenský.  Klíčové téma naší historie:  vzdát boj nebo pokračovat? Kdy a za jakých okolností podepsat nebo nepodepsat, podrobit se nebo vzdorovat?  Situace krále, který byl cizí, s českými stavy měl jen stejné náboženství, pro něj osud Čech nic neznamenal.[43]

 Osobní systém hodnot

            Sávitrí je příběh ze staroindického eposu Máhabhrárata. Je to příběh  princezny, která se provdá za Satjavanta, který žije  v lesní poustevně se svým slepým otcem, králem ve vyhnanství. Světec předpoví, že Satjavant do roka zemře, Sávitrí si ho přesto vezme a v určený den jde  se Satjavantem do lesa, a ten v lese náhle onemocní zemře.  Sávitrí spatří boha smrti Jamu, který odnáší duši Satjavntovu, následuje ho  a nedá se poslat pryč. Jamoví  vysvětluje  svou dharm tj. svůj systém postojů. Jáma je ochoten splnit jí přání, s výjimkou oživení manžela.  Sávitrí si přeje, aby tchánovi vrátil zrak. Druhé přání – vrátit tchánovi království, stále se nedá odehnat a Jama jí splní třetí přání, nechť její otec  má sto synů. Čtvrté přání: nechť máme já a Satjavant  sto synů. Páté přání – již bez výhrad: ať ožije Satjavant, aby předchozí slib mohl bůh splnit. Uspokojila Jamu slovy plnými dharmy a její muž  ožije. Mezitím se splní všechny  Jamovy sliby.  Oddanost Sávitrí, a její cenná dharma,  spojená se schopností pro zachraňovaného něco konkrétního udělat a obětovat se dosáhne svého cíle. [44]

Další náměty najdete v  kapitolách Občan, Hodnoty  hodnotové žebříčky  a  Spravedlnost

 

V knize  Michaela Parkera Etika pro děti, (přel. V.Somogyi, Triton,Praha 2017)  jsou obsženy náměty obsažené v autorových návrzích dialogů, které podle jeho představ mají vést rodiče s děmti od 10 do 15 let.

 

[1] Renata Fučíková: Čínské pohádky, Brio, Praha 2007

[2] Václav Čtvrtek: Pohádka o ptáku Klabizňákovi, Albatros, Praha 1988

[3] Pohádkový svět Františka Nepila, Knižní klub, Praha 2015

[4] tamtéž

[5]  Jan Luffer (ed.): Strašidelný chrám v horách, Argo, Praha 2009

[6] Václav Cibula: Španělské pohádky, Albatros, Praha 1984

[7] Frank Tashlin: Medvěd, který nebyl, přel. T. Horváthová a J.  Dvořák, Baobab, Praha 2006

[8] Jurij Vynnyčuk: Příběhy z Haliče, přel. R. Kindlerová, Portál, Praha 2002

[9]  Viz Černá- Novák

[10] Josef Kolmaš: Suma tibetského písemnictví, Argo, Praha 2004

[11] Eliška Merhautová: Indické pohádky a bajky, Vyšehrad, Praha 2000

[12] Max Bolliger: Šťastný skřítek, přel. M. Hennerová, Paseka, Praha-Litomyšl, 2012

[13] Ondřej Sekora: Knížka Ferdy Mravence, Knižní klub, Praha 2015

[14] Asbjörnsen, P. Ch., Moe, J.: O obrovi,  který neměl srdce v těle, přel. J. Vrbová, Argo, Praha 2012, nebo O princeznách z Modrého vrchu,  přel. J. Vrtišová, Albatros 1973

[15] Perrault – d´Aulnoy – de Beaufort: Francouzské pohádky, Odeon 1990

[16] Jan Vladislav: Princezna s lískovými oříšky, Neubert- Grafoprint,  1995

[17] Charles Perrault: Pohádky matky husy, přel. F.Hrubín, Albatros, Praha 1972

[18] Anna Baugová: Hadí prsten, Lotyšské pohádky, přel. V. Gaja, Albatros, Praha 1978

[19] Jiří Marek: Nejkrásnější zahrada, Čs. spisovatel, Praha 1979

[20] Božena Němcová -  Jaroslav Seifert: Mahulena, krásná panna, Albatros, Praha 1982

[21] Irina Karnauchovová: Krásna Nesmírná, přel. Z. Psůtková, Albatros, Praha 1998

[22]Eduard Petiška: Sedmikráska, německé pohádky, Albatros, Praha 1984

[23] Pohádky Václava Říhy, SNDK, Praha 1969

[24] Jan Vladislav: Princezna s lískovými oříšky, Grafoprint-Neubert, Praha 1995 též  Pavel  Šrut: Kočičí král, Knižní klub, Praha 2009 (v této variantě jsou hlavy stříbrné)

[25] Jna Vladislav: princezna s lískvými oříšky

[26] Václav Cibula: Cid a jeho věrní, Albatros, Praha  1989

[27] Karel Čapek: Povídky z jendé kapsy

[28] Tomek, Jiří: Příběhy faraónů, Albatros, Praha 1989

[29] Karel Čapek: Povídky z jedné kapsy

[30] Jaroslav Tichý (ed.): Diamantová sekera, Lidové nakladatelství, Praha 1979

[31] Anna Baugová: Hadí prsten, Lotyšské pohádky, přel. V. Gaja, Albatros, Praha 1978

[32] Friedrich Reinhold Kreutzwald: Báchorky ze země tisíce ostrovů, přel. N. Slabihoudová, BALT-EAST, Praha 2000

[33] Vladimír Hulpach: Bájné dvojice z Proměn, Aventinum, Praha 2016

[34] Eduard Bass: Koráb pohádek, Press, Brno 2016

[35] Jiří Mahen: Dvanáczt pohádek, slbatros, Praha 1969

[36] Eduard Petiška: Sedmikráska, Albatros, Praha 1984

[37] Eduard Petiška: Staré řecké báje a pověsti

[38]  Jiří Tomek: Bohové a faraoni, Alabtrs, Praha 2000

[39] Jiří Marek: Nejkrásnější zahrada,  Čs. spisovatel, Praha 1973

[40] Jiří Tomek: Kouzelný květ pouště, Albatros, Praha 1989

[41] Irina  Karnauchovová: Ruští bohatýři, přel Z. Psůtková, Albatros, Praha 1984

[42] Michaela Tvrdíková: Pohádky z kouzelného mlýnku, Karelské pohádky, Albatros, Praha 1992

[43] Zlatá kniha historických příběhů II., sestavil J. P. Velkoborský, Albatros, Praha 1977

[44] Máhabhrárata – viz Miltner, Vladimír: Mahábhárata aneb Velký boj, Argo, Praha 2011;Miltner, Vladimír: Mahábhárata aneb Velký boj, Albatros, Praha 1988; Miltner, Vladimír: Příběhy bájné Indie, Práce, Praha 1973

 

 

Obsah