Třetí třída

Napsal uživatel evamachkova dne Ne, 09/15/2019 - 10:40

Kde bydlí čas

Monika Moravcová

edloha: Vladimír Škutina: Kde bydlí čas., 2 vyd. Bohemia Press, Praha 1991

Projekt byl realizovaný s 3. ročníkem 25. ZŠ v Plzni ve třech po sobě navazujících blocích během jednoho týdne, délka jednoho bloku 3 hodiny koncertní sál 25. ZŠ v Plzni.

Skupina, s níž byl projekt realizován: polovina 3.D – umělecká třída s rozšířenou výukou hudební výchovy (školamá rozšířenou výuku Tv, Hv a Vv), neměla žádné předchozí zkušenosti s dramatickou výchovou,

Hledala jsem příběh, který by dnešní děti oslovil stejným tématem a vztahoval se k jejich aktuálnímu životu „tady a teď“. Hako vychovatelka vnímám u dětí potřebu větší pozornosti nejen od  vrstevníků, ale i ode mne jako pedagoga, potřebu sdělování a naslouchání a nutnosti spontánní hry, což je zřejmě důsledkem neustálé řízené činnosti dětí, nedostatkem času a dnešní dobou vůbec.

Vyšla jsem z předlohy spisovatele, publicisty a autora televizních seriálů Vladimíra Škutiny.  Toto dílo napsal autor v roce 1985 a vypráví příběh o malé Karin, na kterou doma nikdo nemá čas, a proto se rozhodne jít ho sama hledat. Jde o emocionální příběh vztahu rodičů a malé Karin, postavený na aktuálním tématu mít nebo nemít na druhé čas. Cílem autora je předat určité poselství ve formě vlastního zamyšlení nad tím, co je to čas, jak je podle něj uspořádán náš život a volbě jak s ním nakládat. Jedná se o obrázkovou knížku tzv. bilderbuch, ilustrátorkou byla Marié-José Sacré pocházející z Belgie. Kniha poskytuje dostatek námětů pro hry, výtvarné činnosti, zvuková a rytmická cvičení, společnou práci, improvizaci, diskuse, řešení problémů.

Na počátku projektu byla jedna dramatickovýchovná lekce určená pro děti z mého divadelního kroužku. Nadšení dětí pro toto téma a chuť s ním dále pracovat mě přivedla na myšlenku vytvořit na základě tohoto projektu divadelní představení a současně původní lekci rozpracovat na magisterský projekt, jenž bude zdrojem poznání, inspirace a rozvoje dětí, které neprocházejí dramatickou výchovou.

Téma: Hodnota času.

Cíl projektu:  zjistit, jak plyne čas (základní jednotky času), jak ho dokážu vnímat a jak se dá smysluplně trávit čas. Uvědomit si hodnotu času a zkusit si pojmenovat čemu musím anebo chci věnovat svůj čas. Zamyslet se nad svým žebříčkem priorit.

  1. DEN

1. Jedna minuta

1.1. Honička (mrazík) – jedno dítě má přesně jednu minutu na to, aby zmrazilo všechny ostatní děti. Mohou se vzájemně zachránit tím, že ten kdo není chycen, pohladí chyceného po hlavě. Pokud se mu to nepovede, můžeme přidat další dítě jako druhého mrazíka.

Výstup honička děti velmi bavila. Během hry si děti natolik pomáhaly, že se jednomu mrazíkovi během časového limitu nepodařilo všechny zmrazit. Podařilo se to ve spolupráci třech mrazíků. 

1.2. Základní jednotky času – děti si zopakují pojem sekunda, minuta, hodina. Změří si jednu minutu ticha. Poté  chodí po místnosti, vyplňují prostor. Pokud si myslí, že uběhla 1 minuta, posadí se na zem. Učitelka si píše do seznamu dětí minutáž (ke každému dítěti, po kolika vteřinách si sedlo) a po ukončení hry ji dětem řekne.

Výstupzákladní jednotky času byly dětem známy. Při chůzi v prostoru si první dítě sedlo po čtyřiceti vteřinách, poslední v jedné minutě a patnácti vteřinách, z čehož vyplývá, že děti mají poměrně jasnou představu o tomto časovém úseku nebo jsou schopni ho alespoň odhadnout.

1.3. Stejný úkol plní při různých rychlostech chůze (1-5,od nejpomalejší po běh).

Výstuppři této aktivitě děti reagovaly na zadané instrukce, aktivita tedy pro ně byla zajímavější (více je bavila). Tím, že se soustředily na rychlost a rytmus pohybu, odvedla se jejich pozornost od vnímání času. První dítě si sedlo v jedné minutě a patnácti vteřinách, poslední ve dvou minutách. Děti reflektovaly, že v prvním případě si počítaly pro sebe do šedesáti, aby úkol splnily a zároveň se při chůzi bez pokynů začaly brzy nudit. Ve druhém případě se bavily samotným pohybem a počítání již pro ně nebylo důležité.

2. Co je čas

2.1. Sluchové hádanky – budík, kukačky, hodinky, kostelní hodiny, stopky…

Výstup děti většinou poznaly jednotlivé zvuky a v reflexi dokázaly pojmenovat jednotlivé přístroje na měření času.

2.2. Asociace – děti píší na „baličák“ slova, která je napadnou v souvislosti s časem.

Výstupděti psaly nejen konkrétní slova vystihující jednotky času, přístroje na měření času, ale i správně odvodily věci, které s časem nepřímo souvisí – jak čas plyne (např. tep srdce, vývoj člověka, stárnutí, růst…).

2.3. Sochy – děti vyplňují prostor, na cinknutí trianglu se zastaví a simultánně vytvoří sochu (každé dítě svojí sochu), která je napadne v souvislosti s časem. Učitel chodí mezi nimi, koho se dotkne, ten řekne co je.

Výstupděti většinou znázorňovaly asociace, které je napadly v předešlé aktivitě (budík, orloj, ručičky hodin, sluneční hodiny, gong, ale i člověka, rostlinu, zvíře…)

3. Jak se dá trávit čas

3.1. Asociace – děti v kruhu říkají, jak se dá trávit čas a jak „já“ trávím čas.

Výstupděti většinou jmenovaly vlastní aktivity, které dělají ve svém volném čase (např. spaní, čtení, cvičení, lenošení, zpívání, hry na tabletu, sledování televize, přemýšlení, zábava, nakupování…).

3.2. Hra na nadšení – děti chodí po prostoru. Učitelka jmenuje aktivity, jak se dá trávit čas. Vždy vykřikne, co se dá dělat: „Budeme hrát fotbal!“ Všichni naráz odpoví s velkou dávkou nadšení: „Jó, budeme hrát fotbal!“ a pantomimou předvedou hru. „Budeme si číst“,… Role učitelky přebírají děti. Jakmile má někdo nápad, jak ještě se dá trávit čas, řekne to. Ostatní s nadšením přijmou.

Výstupaktivita dostála svému názvu, jelikož byla dětmi přijata opravdu s nadšením. Společně jsme si zaplavali, spali, zazpívali, zatancovali, proplétali se… Bylo těžké tuto aktivitu ukončit.

3.3. Živé obrazy – děti se rozdělí do skupin a vyprávějí si, jaké činnosti kdo dělá během týdne. Pak se domluví, kterou činnost ze zmíněných  vyberou pro pondělí, úterý,… až neděli. (Např. v pondělí jízda na koni, v úterý malování, středa nic, čtvrtek fotografický kroužek, pátek tenis.) Tyto činnosti prezentují formou rozehraných živých obrazů. Další skupiny jako diváci tipují, jakou činnost viděli a podle koho asi tento den je.

Výstupděti se samy rozdělily do čtyř skupin. Snažily se připravit na prezentaci živých obrazů. Tři skupiny spolupracovaly bez problémů, pouze jedna skupina se nedokázala domluvit. Teprve na základě časového ultimáta, jedna dívka ustoupila a mohlo tak dojít k prezentaci. Děti předvedly výuku hudebních nástrojů, sportovní aktivity, počítačové hry, venčení psa, hry na hřišti a školní výuku. Děti se natolik dobře znají, že dokázaly určit, která aktivita komu patřila.

3.4. Živý obraz v časovém limitu – děti prezentují aktivitu, která ještě v předešlých ukázkách nebyla předvedena, to vše během časového limitu deseti vteřin.

Výstupčasový limit nebyl ve prospěch dětí, celá aktivita ztratila na významu a ubrala kvalitě provedení. Příště bych tuto aktivitu již nezařazovala.

4. Rodina

4.1. Galerie – obrázky (fotografie) z rodinného alba + dvě ilustrace z knihy (Vladimír Škutina – Kde bydlí čas) – prohlídka galerie + pojmenovat co a kdo je na fotografii, jaká je to situace, kde se to asi odehrává, jaká je atmosféra + vymýšlení vhodných titulků k jednotlivým obrazům.

Výstup děti po prohlédnutí jednotlivých fotografií a dvou ilustrací z knihy Vladimíra Škutiny Kde bydlí čas, dokázaly splnit zadání úkolu, pojmenovat danou situaci a vytvořit chybějící titulky (viz. jednotlivé fotografie). Aktivita je bavila a vyvolala debatu o jejich vlastní rodině ve spojitosti s trávením společného času.

Velká rodina

Velká rodina; veselá rodina při sobě; rodina v rozhovoru; rodina a volný čas.

 

Povídání o práci

 

 

 

 

 

 

 

Povídání o práci; debata a porada; rychlé myšlení.

 

 

Rodina při sobě

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Rodina při sobě; rodina při západu slunce; šťastná rodina; rodina u moře; rodina v krajině.

 

Moderní rodina

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Moderní rodinka a gauč; bohatá rodina;  instagram, internet a hudba; boží rodinka; počítačová rodina; hustá rodina; nefungující rodina.

 

Rodina v kuchyni

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Rodina v kuchyni, rodinná večeře, veselá rodina, jídlo a rodinka.

 

 

Rodina u krbu

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Rodina u krbu; veselá rodina; dobrá nálada; volný čas s rodinou.

 

 

Čas na práci

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Čas na práci; pospíchání; nestíhání; není čas; už je čas.

 

4.2. Živé obrazy – děti si ve skupinkách připraví tři živé obrazy, ve kterých prezentují svoji rodinu, nikoliv rodinu z ilustrace knižní předlohy. Ostatní jako diváci tipují kdo je kdo, kde se to odehrává, jaká je to situace, jaká je atmosféra…

Výstupz předchozího povídání nad fotografiemi z galerie vyplynula potřeba dětí ztvárnit svoji vlastní rodinu. Děti se rozdělily do tří skupin. První skupina byla rodina u televize ve složení tatínek, maminka, dítě a kočka. Druhá skupina vytvořila stylizovanou fotografii maminky, tatínka, starší dcery „puberťáka“ a miminka. Třetí skupina vytvořila fotografii novomanželů držících novorozence. Ostatní vždy odhadly danou situaci a pojmenovaly jednotlivé postavy z fotografie.

5. Nemám čas!

5.1. Četba – učitelka: „Dnes si budeme povídat o holčičce jménem Karin. Je všední den podvečer, Karin je doma se svojí rodinou.

Karin stála u okna a dívala se na večerní město. Nikdo pro ni neměl čas.

„Nemám čas, nevidíš?“ odpověděl krátce otec, když se ho Karin zeptala, zda jí poví pohádku o čase. Četl noviny a hleděl střídavě do nich a na televizní obrazovku. Vysílali fotbalový zápas.

„Nech mě na pokoji, nemám čas na takové hlouposti!“ odbyl jí bratr. Pospíchal na schůzku.

„Mami, jak se dá nakreslit čas?“ zeptala se Karin.

Maminka žehlila a přitom dávala pozor, aby se jí v troubě nepřipálil koláč: „Čas se nedá nakreslit, čas je strašák, který večer sebere lidem vše, co jim ráno dal“ a opět otevřela troubu.

5.2. Reflexe – co to znamená nemít na někoho čas (nebo mít na někoho čas), mají dospělí vždy čas na své děti…

Výstupděti zhodnotily, že se jim v jejich životě občas stalo, že na ně rodiče neměli čas. Nejčastěji z důvodu pracovního vytížení, někdy k vůli svým koníčkům a zábavě. Všichni se shodli, že jako děti by měli mít přednost před těmito aktivitami rodičů, ale dokáží pochopit nutnost práce a s tím související finanční zabezpečení rodiny.

5.3. Improvizace – děti vymyslí ve skupinách krátké improvizace o tom, kdy dospělí nemají čas na děti. Předvedou ostatním. Buď plná hra, nebo pantomima.

Výstupděti se rozdělily do tří skupin náhodným rozpočítáním a tím se vyměnily děti ve skupinách. První skupina prezentovala maminku, tatínka a malé dítě. Tatínek pracoval, maminka hrála hry na telefonu a dítě se dožadovalo hry s rodiči. Rodiče si na dítě neudělali čas ani při prosbě o jídlo. Jídlo nakonec dostal jen otec, který poté šel spát. Scéna končila bezradností dítěte a otázkou na maminku, do kdy bude ještě hrát hry na telefonu.

Druhá skupina, ve které hrála maminka, tatínek a dvě dcery řešila společnou večeři. Maminka nejprve umývala nádobí, poté pekla koláč. Tatínek mluvil se starší dcerou o výběru bot na rande. Mladší z dcer se marně dožadovala večeře. Nejprve byla maminkou poslána za tatínkem, který s ní vůbec nekomunikoval a dále se zabýval starší dcerou. Maminka posléze poslala mladší dceru pro jídlo k sousedům se slovy, že večeře bude možná zítra. Celá situace byla ukončena tatínkovou odpovědí, ať dá konečně pokoj a vezme si sama něco v lednici.

Třetí skupina hrála tatínka, maminku a dvě dcery. Mladší dcera si chtěla hrát, maminka se dívala na televizi a poslala jí za tatínkem. Tatínek telefonoval a neměl na ni čas. Poté poprosila starší sestru o přečtení pohádky, ta však poslouchala hudbu na Youtube a tancovala. Sestře nevěnovala žádnou pozornost. Scéna končila tím, že tatínek odchází pryč a maminka místo večeře posílá dceru pro jídlo do lednice.

  • 2. DEN

1. Jedna minuta

1.1. Děti chodí po místnosti, vyplňují prostor. Učitelka mění rychlosti chůze (1-5, od nejpomalejší po běh). Kdo si myslí, že uběhla 1 minuta, posadí se na zem. Učitelka si píše do seznamu dětí minutáž (ke každému dítěti, po kolika vteřinách si sedlo) a po ukončení hry ji dětem řekne.

Výstup tentokráte se všem dětem povedlo přiblížit se k minutovému limitu. První dítě si sedlo v padesáti osmi vteřinách a poslední v jedné minutě a třech vteřinách.

2. Kruh Karin

2.1. Pantomima – děti utvoří kruh. Každý v kruhu převezme roli někoho z rodiny Karin (maminka, tatínek, sourozenec). Role se mohou opakovat (v kruhu může být několik matek). Uprostřed je Karin. Každé dítě v kruhu si v dané roli vymyslí činnost (úklid, sledování TV, vaření, …). Činnost všichni simultánně předvádí pomocí pantomimy. Nesmí se zastavit. Karin je obchází a prosí: „Budeš si se mnou hrát? Přečteš mi pohádku? Namaluješ mi slona? …….“. Úkolem ostatních je nezastavit se v pohybu, odpovídat Karin:  „Nemám čas“ a pokračovat v dané roli.

Výstup – před hraním pantomimy jsme si připomněli předchozí společné setkání a to co se událo u Karin doma. Karin byla ztvárněna jedním z dětí s možností  v této roli se  vystřídat. Ostatní děti se rozdělily podle vlastního uvážení na maminky, tatínky a sourozence.

2.2. Reflexe – jak se cítila Karin? Jak se cítili ostatní?

Výstupna základě předchozí hry vnímají děti v roli Karin pocit osamocení, nepochopení, bezmoci a smutku. Ostatní děti vnímaly celou situaci a odmítnutí Karin velice subjektivně. Některým dětem to nečinilo problém, jiné se cítily až nepříjemně a bylo jim zatěžko Karin odmítnout. Pro děti to byl podle společné reflexe velice intenzivní zážitek.

3. Strašák

3.1. Reflexe – děti si ve skupinách vysvětlí, jak pochopily maminčinu větu, že čas je strašák?

3.2. Vizuální představivost – děti si lehnou na zem, učitelka pustí tikot hodin (metronom). Každý si v duchu představí strašáka – pána času. Učitelka odtikává minutu, děti si představují svého strašáka. Poté děti utvoří skupinky a v nich si navzájem své strašáky popíší. Potom děti na papír napíší, jak vypadá strašák kamaráda ze skupiny.

Výstupděti při této aktivitě mohly relaxovat, ale všem se toto nezdařilo. Aktivně pracovaly se svojí fantazií, což potvrdilo následné vyprávění, které bylo velmi zajímavé a poutavé. Barvitě popsaly svému kamarádovy ve skupině svého strašáka a zároveň dokázaly vnímat a poslouchat se navzájem.

3.3. Výtvarný úkol – děti namalují libovolnou technikou svého strašáka.

Výstup  - některé strašáky přikládám  v popisu:

Je neviditelný. Celý černý. Má velké a dlouhé zuby. S každým cvaknutím zubů sní kousek času. Zuby cvaká každou vteřinu.

Je neviditelný. V noci k tobě přijde a červeně bliká. Má zlomyslný úsměv, a když přijde, sebere ti všechny hezké vzpomínky toho dne.

Vypadá jako nástěnné hodiny. Celý den má ďábelský úsměv, ale v noci se ručičky začnou rychle otáčet a svými zuby ukusuje čas.

4. Malí tuláci

4.1. Četba – učitelka: „A jak to vypadalo u Karin doma dál?“

Karin přešla přes kuchyň, pokoj, předsíň. Nikdo si jí nevšímal. Oblékla se a vyšla z domu. Velké hodiny na věži ukazovaly pět hodin a dvacet minut.

„Tam určitě přebývá čas“ zašeptala si Karin a rozhodla se, že ho půjde hledat.

4.2. Reflexe – v kolik hodin šla sama hledat čas? Mohla být už tma? Je pro malé dítě nebezpečné, když chodí (toulá se) samo městem?

Výstup rozdílné názory dětí na to, jestli je v pořádku chodit za tmy sám ven. Proběhla diskuze dětí, z které vyplynulo, že většina by sama ven v tento čas nešla, protože jim to buď rodiče nedovolí, nebo se sami bojí. Strach mají nejen ze tmy jako takové, ale i z cizích lidí a v neposlední řadě z toho, že by se mohly ztratit.

4.3. Vymýšlení příběhu – děti v kruhu vymýšlí příběh, co se mohlo Karin stát, když se šla sama toulat po městě. (Každé dítě řekne 1-3 věty. Další dítě vždy naváže na předchozí.)

Výstupprvní příběh byl o hledání strašáka. „Karin se vydala do lesa hledat strašáka, když ho našla, tak jí strašák poslal domů. Došla k silnici, kde jí zastavilo auto, ale k neznámému řidiči nenasedla a šla dál pěšky. Poté se jí znovu zjevil strašák a tentokráte jí ukázal cestu k domovu, kam bezpečně došla“. Příběh úplně neodpovídal zadání, proto došlo k upřesnění instrukcí a vymýšlení nového příběhu.

Druhý příběh vyprávěl o nebezpečí. „Karin se vydala ven a nastoupila do auta k milé paní. Paní jí odvezla do svého domu, kde jí ovšem svázala a uvěznila na půdě. Tam se jí zjevil strašák a rozvázal jí. Karin pomohl i tím, že jí doprovodil na půl cesty domů. Karin mu po cestě vyprávěla celý svůj příběh o tom, jak na ní rodiče nemají čas. Blízko domova potkala psy, kteří ji pokousali. Domů jí doprovodil hodný pán. Rodiče jí sice vynadali, ale byli moc rádi, že je doma“.

4.4. Živé obrazy – děti ve skupinách vytvoří 3-5 živých obrazů (fotografií policie ze složky „Malí tuláci“). Tato složka obsahuje dokumenty k případům, kdy se děti samy toulaly a něco se jim stalo. Vždy fotografie a krátký popisek. Skupina tedy vytvoří 3-5 obrazů (má na to 10 minut) a učitelce dá k přečtení 3-5 popisků, které  při prezentaci přečte.

Výstupděti se rozdělily do čtyř skupin. První skupina prezentovala situaci Společný útěk v pěti následujících obrazech: dvě dívky v lese; zranění jedné z nich; setkání s řidičem; únos; útěk ze zajetí. Druhá skupina předvedla situaci Nebezpečí v horách: holčička na skále; padající kameny; záchranná akce; nemocnice. Třetí skupina ukázala příběh Útočník ve městě: noční město; setkání s agresorem; napadení; útěk; záchrana telefonem. Čtvrtá skupina prezentovala situaci Útok psů: procházka ve městě; setkání se psy; pokousání psem; boj o život; záchrana.

Děti bavilo vymýšlet možnosti dramatických situací, tvořily nové a nové varianty příběhu. Přály si více času na přípravu, proto se aktivita časově prodloužila. V jednotlivých příbězích se odehrály různé situace vypovídající o možnostech nebezpečí. Přestože si mezi sebou skupiny  nepředávaly jednotlivé informace, podařilo se každé z nich vymyslet jinou zápletku. Příběhy byly čitelné i pro ostatní v roli diváka, protože jednotlivé obrazy na sebe dobře navazovaly a děj byl dobře vygradován.

2.5.  Rozhodování – co dohnalo Karin k tomu, že šla sama ven, do tmy a udělali byste to taky? + škála – ano/ne/nevím + obhájení svého rozhodnutí.

Výstupděti se rozdělily následovně: dvě dívky by zůstaly doma, protože se bojí samoty, tmy a doufají ve změnu rodičů. Pět dívek a dva chlapci se jasně rozhodli k odchodu. Nejčastěji šlo o demonstrativní útěk, aby si rodiče uvědomili situaci a chtěli to změnit. Chtěli si odpočinout od daného prostředí, ale věřili v návrat domů. Ve dvou případech se jednalo o odchod k někomu blízkému, například k příbuzným, nebo ke kamarádovi. Popřípadě o společný odchod s někým. Tři dívky a jeden chlapec se v daný okamžik nemohli rozhodnout z důvodu obav o rodiče, o své bezpečí a strach z neznámého.

5. Stroj času

5.1. Četba – učitelka: „My už víme, že na Karin doma neměl nikdo čas, a že se rozhodla to změnit, proto se vydala sama ven, čas hledat, proto…“

Karin přešla přes kuchyň, pokoj, předsíň. Nikdo si jí nevšímal. Oblékla se a vyšla z domu. Velké hodiny na věži ukazovaly pět hodin a dvacet minut.

„Tam určitě přebývá čas“ zašeptala si Karin a rozhodla se, že ho půjde hledat.

Železná branka vedoucí k malému dvorku před věží byla otevřená. Na čerstvém sněhu byly stopy. Velké stopy. Vedly k věži.

„Strašák“, řekla si Karin.

Karin narazila do těžkých, okovaných dveří. Otevřela je a opatrně, po špičkách vešla do věže. Nahoru vedly kamenné, sešlapané, točité schody. Vítr přibouchl za Karin dveře. Vylekané děvčátko se přitisklo ke zdi. Odpadl kousek omítky.

„Čas je strašák“ slyšela Karin jako ozvěnu hlas své matky. Připadala si jako ve strašidelné pohádce. Ale v ní se přeci odvážným dětem nic nestane…

„Nebojím se tě, strašáku!“ zakřičela Karin do věže. Ozvěna jí výkřik vrátila. Nestalo se nic.

Karin stoupala nahoru k výklenku věže. Všude se hýbala ozubená kola, ciferníky, kladky, řetězy, závaží a lana. Uprostřed tikaly obrovské hodiny. Kyvadlo pravidelně odbíjelo vteřiny. Do tikotu hodin hvízdal vítr. Náhle hodinový stroj zaduněl, řetězy zarachotily a velké ozubené kolo se dalo do pohybu. Hodiny odbyly půlhodinu. Věž se zatřásla.

5.2. Reflexe – jak vypadal stroj času? Jak asi připadal malé holčičce?

Výstupděti si představovaly stroj času jako ohromný, pohybující se kolos tvořený ozubenými kolečky, kladkami, závažím, ručičkami, řetězy… Mluvily o tom, že může nejen Karin, ale i jim samotným připadat jako „strašák“, velice hlučný a nebezpečný, dokonce se bály toho, že by je mohl rozmačkat.

5.3. Zvuky – každé dítě vymyslí jeden zvuk, který by mohl stroj času vytvářet. Děti stojí v kruhu, oči zavřené, každé vytváří svůj zvuk (na pusu, na tělo Orffovy nástroje), zároveň ale děti reagují na sebe navzájem. Učitel poměrně nahlas udává základní rytmus.

Výstup – vzhledem k tomu, že děti jsou žákyi hudební třídy, dokázaly zvukově velmi zajímavě vyjádřit hodinový stroj, udržet nastolený rytmus, reagovat na sebe a vytvořit harmonickou kompozici. Zvuky použily i v následující aktivitě.

5.4. Pohybová a zvuková improvizace – každé dítě svým tělem představuje 1 součástku stroje času. Pohybem těla i zvukem znázorňuje stroj času. Začne jeden a ostatní se přidávají postupně. Každý by měl vymyslet originální pohyb i zvuk, přesto celek musí působit jednolitě.

Výstupv prvním pokusu u dětí převládaly rozpaky a nejistota, nevěděly jak jednotlivé součástky, které představovaly propojit v jeden celek. Tento úkol se jim povedl až na druhý pokus, kdy se nejen propojily pohybem, ale i v určitém rytmu prostřednictvím produkovaných originálních zvuků. Aktivita je velmi bavila a chtěly společně vytvářet další pohybové a zvukové improvizace.

6. Věž

6.1. Simultánní pantomima – učitelka čte znova úryvek z knihy, děti simultánní pantomimou předvádí, jak a kudy Karin šla:

Železná branka vedoucí k malému dvorku před věží byla otevřená. Na čerstvém sněhu byly stopy. Velké stopy. Vedly k věži.

„Strašák“, řekla si Karin.

Karin narazila do těžkých, okovaných dveří. Otevřela je a opatrně, po špičkách vešla do věže. Nahoru vedly kamenné, sešlapané, točité schody. Vítr přibouchl za Karin dveře. Vylekané děvčátko se přitisklo ke zdi. Odpadl kousek omítky.

„Čas je strašák“ slyšela Karin jako ozvěnu hlas své matky. Připadala si jako ve strašidelné pohádce. Ale v ní se přeci odvážným dětem nic nestane…

„Nebojím se tě, strašáku!“ zakřičela Karin do věže. Ozvěna jí výkřik vrátila. Nestalo se nic.

Karin stoupala nahoru k výklenku věže. Všude se hýbala ozubená kola, ciferníky, kladky, řetězy, závaží a lana. Uprostřed tikaly obrovské hodiny. Kyvadlo pravidelně odbíjelo vteřiny. Do tikotu hodin hvízdal vítr. Náhle hodinový stroj zaduněl, řetězy zarachotily a velké ozubené kolo se dalo do pohybu. Hodiny odbyly půlhodinu. Věž se zatřásla.

Výstup děti reagovaly na čtený text velice spontánně a přesto přesně. Svým jednáním ilustrovaly text velice věrohodně. Vžily se do děje a prožívaly příběh malé Karin, cítily se jako ona, což se projevilo nejen pohybovým ztvárněním, ale i jejich vnitřním prožitkem, který posléze sami popisovaly.

6.2. Naladění na další setkání – Učitelka řekne: „ A co se stalo nahoře ve věži dál a jestli Karin našla čas, si povíme příště.“

  • 3. DEN
  • Kde bydlí čas

1.1. Honička (mrazík) – jedno dítě má přesně jednu minutu na to, aby zmrazilo všechny ostatní děti. Pokud se mu to nepovede, můžeme přidat další dítě jako druhého mrazíka, nebo tři mrazíky.

Výstupvzhledem k únavě dětí z vyučování, byla zařazena pohybová aktivita, kterou děti hrály při prvním společném setkání. Tentokráte se povedlo zmrazit všechny děti již na druhý pokus.

1.2. Minuta ticha – na vydýchání, zklidnění a poskládání si příběhu malé Karin, zkusíme vydržet minutu ticha. Kdo si bude myslet, že minuta už uplynula tak si z lehu sedne.

Výstup děti minutu ticha dodržely. První dítě se posadilo v čtyřiceti sedmi vteřinách a poslední v jedné minutě a patnácti vteřinách. Zároveň si v duchu rekapitulovaly předchozí setkání a příběh malé Karin.

  • Převyprávění dosavadního příběhu – společně poskládáme příběh malé Karin.

Výstup dosavadní část příběhu děti převyprávěly, včetně některých detailů a osobních pocitů.

1.4. Četba – učitelka: „Karin došla stejně jako vy až nahoru do věže k samotným hodinám.“

Nad hodinami se objevil malý pohyblivý stařec a usmál se. „Duch času“, vydechla Karin. Malý stařec začal scházet po schodech a Karin napadlo, že se podobá jejímu dědečkovi. „Bydlí u tebe čas, Duchu? Hlídáš ho?“ zeptala se, když zastavil na schodech. „Nejsi moc laskavý na lidi, Duchu. Dáváš jim málo času, nemohou si hrát s dětmi. Děti jsou potom samy a vše je smutné…“ a Karin začala dědečkovi vyprávět, proč vlastně začala čas hledat. Až do omrzení poslouchala ze všech stran: „Nemám čas, nemám čas“. Nikdo pro ni neměl čas, ani otec, bratr, nikdo. Proto se rozhodla, že bude čas hledat. Jen nevěděla, kde. Dokud jí bratr neřekl, že čas bydlí v hodinách. Karin se podívala do otcových náramkových hodinek, ale tam čas nebyl. Jak by mohl, vždyť je to strašák, neměl by tam dost místa. Následující den si přisunula židličku k velkým kukačkám a podívala se do nich. Hodiny spadly na zem a byl z toho průšvih. Tehdy otec řekl, že je nejvyšší čas, aby se s Karin začalo něco dělat. Nejvyšší čas – no ano, čas musí být v nejvyšší věži. Proto je Karin teď tady.

1.3. Reflexe – kde hledala Karin čas? Proč?

Výstup děti doslova vyjmenovaly podle čteného textu místa, kde Karin hledala čas. To dokazuje soustředěnost dětí a zaujetí příběhem. Děti se dokázaly vcítit do situace, kterou Karin prožívá a pochopit nutnost odchodu a hledání změny.

1.4. Pantomima – děti simultánně hrají rodinu Karin (pantomimou). Některé děti hrají otce, jiné sourozence, jiné matku. Víme, že otec je na Karin rozzlobený kvůli kukačkám, maminka má moc práce a sourozenec je starší, má jiné starosti než otázky malé hloupé sestřičky. Děti se rozestaví po místnosti. Jedno dítě je Karin. Chodí po místnosti a každého se může dotknout a zeptat na stejnou otázku – kde bydlí čas? Děti, u kterých Karin zrovna není, hrají pantomimou svoji činnost – koukají na fotbal, žehlí… Mluví pouze dítě, kterého se Karin zeptá. Postavu Karin si může zkusit každé dítě.

Výstuptato pantomima byla hrána již podruhé, děti získaly větší jistotu, měly dříve rozmyšlené jednotlivé činnosti, které budou provádět a i děti v roli Karin dokázaly lépe klást otázky. Celkově byla aktivita rychlejší, přesnější a propracovanější. Proto i následná reflexe byla pro děti snazší, dokázaly vyjádřit nejen své pocity, ale odpovědět i na otázky malé Karin.

1.5. Reflexe – jak se Karin doma cítila a jak jste se cítili ostatní? Dočkala se odpovědi na otázku?

2. Věž

2.1. Okno – dvě děti ze skupiny vytvoří ze svých těl okno věže. (V průběhu další aktivity se dvojice v roli okna prostřídají.)

2.2. Vizuální představivost – kdo z dětí bude chtít, tak se podívá z okna věže a řekne ostatním, co vidí.

Výstupděti viděly: stromy; louku a lesy; mosty a řeky; školu; kytky; domy i svůj dům; lyžaře; babičku jak uklízí sníh; vyhozenou židli u popelnice; odpadky; koně; zasněžené město… Ze začátku dětem nějaký čas trvalo, než zapomněly na prostředí, ve kterém se nacházejí. Později se do situace vžily a opravdu jmenovaly věci, které vidíme z okna. Možná jim pomohlo to, že jim bylo umožněno opravdu se podívat z okna.

2.3. Četba – učitelka přečte další část příběhu.

„Co dělá čas celý den, Duchu?“ zeptala se Karin.

„Čas musí celý den pohánět kolečka všech hodin, aby se točily a běžely a aby mohli podle nich běhat lidé“, smál se stařeček.

„Zadrž na chvíli čas, Duchu…“ prosila Karin, „Rychle poběžím domů. Nikdo nebude pospíchat. Všichni na mne budou mít čas.“

„To není možné“, povídal stařec: „Čas nemůžeš zadržet“. Karin však věděla, že v pohádce je možné všecko. Stařec se zeptal, zda by chtěla, aby se pohádky staly skutečností. Karin zazářily nadšením oči.

„Ale to by museli být skuteční i čerti, draci a čarodějnice…“

Karin se lekla: „I strašák?“ „Ano, i ten“. „Maminka říkala, že čas je strašák.“

Stařec se zasmál: „Je i není. Kdo neumí s časem zacházet, může jen zatajit dech. Ale kdo ví, jak si čas vzít…“

„Čas se dá vzít?“ zeptala se Karin nedůvěřivě.

Stařec ji usadil na okno. Viděla pod sebou celé město.

„Vše je možné. Podívej, to vytvořili lidé. Postavili domy, ulice, město, vynalezli světlo, auta, tramvaje, všecko. A na to potřebovali čas. A museli si ho vzít. Čas lidem pomáhá, i když je k nim někdy skoupý.“

2.4. Co mohla ještě vidět Karin z okna – jedno dítě ze skupiny vždy přiběhne do prostoru, udělá živý obraz a řekne: „Já jsem semafor“. Ostatní jsou diváci. Kterékoli další dítě ze skupiny doplní obraz a řekne: „Já jsem auto, které zastavilo před semaforem“… (Nejprve v menších skupinách, poté napůl a pak všichni společně.)

Výstups touto aktivitou se pro lepší pochopení dětí začínalo v menších skupinkách, kde vznikly tyto živé obrazy: lampa, opravář lampy, šňůra na prádlo zavěšená na lampě a kalhoty pověšené na šňůře; silnice, auto na silnici, řidič auta a dopravní značka; růžová vila, cesta, keř u cesty, lampa na cestě. Poté děti zvládly stejný úkol i ve větších skupinách. Například: chodník, vedle silnice, chodec, lampa na chodníku, značka u silnice, stánek s občerstvením a párek ve stánku; zahrada, záhon, zahradník, hrouda hlíny na záhonu. Na závěr děti vytvořily jeden velký celoskupinový obraz: Záhon, květina na záhoně, pán trhající květinu, pánovo pes, vodítko pro psa, zahradník, vila, komín na vile, lampa před vilou, silnice před vilou, auto na silnici, kanál na silnici a krysa v kanále.

Ze začátku děti vstupovaly do živých obrazů samy za sebe a nedokázaly propojovat jednotlivé součásti v celek. Měly od sebe fyzický odstup a nedokázaly tak rychle na sebe reagovat. Postupem času a několikanásobným opakováním dokázaly na sebe lépe reagovat, zrychlit tempo, navazovat jeden na druhého, přizpůsobit se a propojit se v jeden obraz, který o něčem vypovídá.

3. Doma

3.1. Četba – učitelka: „ To vše mohla Karin vidět z okna věže a možná by se dívala dál, kdyby hodiny nezačaly odbíjet.“

Karin vylekaně vyskočila: „Kolik je hodin?“

„Bude šest“. „To bude křiku! O šesté jsem měla být doma! Duchu, nemohl bys jednou udělat výjimku a zastavit čas? Když na věži odbije šest, musím být vždy doma!“

„A víš, že mohu? Výjimečně…“ řekl stařec. „protože nejsem duch času, ale hodinář, který pečuje o tyto hodiny.“ Vyšel po schodech, zastavil obrovské kyvadlo a náhle bylo ticho. Karin věděla, že stařec není hodinář, ale Duch. Byla ráda, že čas zastavil. Rychle se rozloučila a utíkala.

3.2. Plná hra – děti ve skupinách vymyslí a předvedou plnou hrou situaci u Karin doma, po jejím příchodu.

Výstupděti byly rozděleny do tří skupin. První skupina: Karin přichází domů, maminka jí vítá a ptá se, kde byla. Tatínek přichází a ptá se obou, co společně řeší a konstatuje, že Karin přišla domů pozdě. Maminka se o ni bála. Karin tvrdila, že pozdě nepřišla, proto se tatínek podíval z okna a tam hodiny ukazovaly za minutu šest. Vše tedy dobře dopadlo. Druhá skupina: Karin přichází domů a tatínek s maminkou ji vítají. Měli o ni strach, protože jde pozdě. Karin jim řekla, že odešla proto, že na ni nikdo neměl čas. Tatínek říká bratrovi, aby přestal hrát hry a více si všímal Karin. Třetí skupina: Karin přichází domů, maminka jí vítá a ptá se, kde byla. Sestry na ni křičí, že přišla pozdě a že jí čeká trest. Přichází tatínek a trestá Karin zákazem sladkostí. Sestry říkají Karin, že už jsou po večeři a ona nic nedostane. Maminka jí přesto večeři dá. Karin jde po večeři za tatínkem, kterému chce vyprávět, co zažila venku, ale tatínek odchází do práce. Maminka jí také odmítne, že musí uklízet po večeři. Karin je opět smutná.

V prvním případě nebyla situace dokončena, nebylo zřejmé, zda rodiče změní svůj přístup ke Karin a udělají si na ni více času. Ve druhé ukázce rodiče přesunuli odpovědnost za čas, který by měli věnovat Karin na jejího bratra. Ve třetí scénce nejen, že je Karin potrestána, ale dále trpí díky zlým sestrám a nedostatku pozornosti rodičů.

3.3. Deník – děti si na lísteček napíší, co by si do deníku napsala ten večer Karin + přečíst (jen kdo bude chtít).

Výstupdo deníku děti nejčastěji zapisovaly příběh Karin nebo svůj příběh, který byl inspirovaný jejím. Cílem psaní deníku bylo, aby si děti zkusily popsat své vnitřní pocity a prožitky z příběhu malé Karin – aby se dokázaly vcítit do pocitu druhého člověka. Tento cíl nebyl zcela naplněn. Důvodem mohlo být nepřesné zadání úkolu nebo nepochopení dětí, momentální atmosféra ve skupině, únava nebo se děti nechtěly citově tolik položit do příběhu Karin.

4. Kdy o mne měli rodiče strach

4.1. Komunitní kruh – děti si navzájem vypráví vlastní zážitky, kdy o ně rodiče měli strach.

Výstup všechny děti se shodly na tom, že o ně rodiče někdy měli strach. Nejčastější odpovědí bylo: rodiče o mne mají strach, když jdu nebo jedu někam sám. Například na tábor, ven na hřiště, do obchodu. Dále se objevila odpověď: rodiče se o mne bojí, když přijdu pozdě domů (déle než bylo domluveno) nebo za tmy. Rodiče se báli, když jsem se na dovolené ztratil a nemohli mě najít.

4.2. Živé obrazy – děti si ve skupinách vyberou jeden příběh (z předchozí aktivity), kdy o ně rodiče měli strach. Příběh prezentují ostatním tak, že tři děti předvedou postupně tři až čtyři živé obrazy z příběhu čtvrtého dítěte, které doprovodí titulky. Takto se postupně vystřídají všechny skupiny a ostatní jako diváci hádají, čí to byl příběh.

Výstupděti se rozdělily do čtyř skupin. První skupina vytvořila případ O ztracené Karolíně. Jednotlivé titulky k živým obrazům: táta a Kája na koncertě; Kája se ztratila; táta hledá Káju a má strach; našli jsme Káju. Druhá skupina prezentovala příběh Dvě tulačky: útěk z domova; napadení; telefonování; záchrana. Třetí skupina odehrála příběh Hra: objev díry; schování; hledání; shledání. Čtvrtá skupina vytvořila živé obrazy podle příběhu Kamarádky na hřišti: Anička jde domů; holčička v ohrožení; příchod domů.

Děti velice dobře vnímaly a ztvárnily možná nebezpečí, ale vždy věřily ve šťastný konec příběhu. V následující reflexi hodnotily míru a druh daného nebezpečí. Při ztvárnění vycházely ze svých vlastních zkušeností.

5. Můj čas s rodinou

5.1. Četba – učitekal dočte příběh až do konce.

Karin zadýchaně přiběhla domů. „Kde jsi byla?“ zeptala se jí maminka a tatínek se přísně podíval na své náramkové hodinky. Bylo na nich šest hodin a patnáct minut. „V pohádce,“ odpověděla Karin. Hodiny na věži ukazovali právě šest. A začali je odbíjet. „Je šest hodin,“ řekla Karin a ukázala na věž. Tatínek se podíval na maminku a oba se zasmáli. „A co si viděla v té pohádce?“ zeptali se. „Teď už vím, kde bydlí čas,“ řekla Karin. „A jestli máte pro mne chvilku času, povím vám to.“

5.2. Reflexe – co můžete vy udělat pro to, aby na vás měli rodiče čas (pomůžu s nádobím, odložím mobil, mít odvahu říct, že chci, aby na mě měli čas…), protože Karin musela něco udělat, aby na ní rodiče měli čas!

Výstupnejčastěji zaznělo odhodlání říci rodičům, aby si udělali čas. Poprosit je, aby si vzali dovolenou z práce nebo vysvětlit jim, že se cítí sami a že není pro rodiče dobré tolik pracovat. V jednom případě zaznělo, že rodiče mají vždy na dítě čas a nemusí danou situaci řešit.

5.3. Živé obrazy – děti si ve skupinách připraví živé obrazy – fotografie s fotoalba jejich rodin, jak spolu tráví čas.

Výstupk realizaci živých obrazů nedošlo, protože dětem končila výuka, odcházely domů a do školní družiny. V tuto dobu nás tedy dohnalo téma mého projektu a společně s mými slovy: „už nemáme čas“, aktivita nebyla realizována.

5.4. Vzkaz – děti napíší nebo řeknou vzkaz Karin či její rodině.

Výstupz časových důvodů děti vzkazy pro Karin pouze říkaly ústně. Zaznělo: chtěl bych slyšet další tvůj příběh; jsi milá a odvážná; uměla sis prosadit a zařídit, aby na tebe měla rodina čas; jak se má tvůj kocour; nevydávej se sama daleko od domova, aby se ti něco nestalo; zeptat se tě jestli se teď už máš lépe, když na tebe mají rodiče čas; chtěla bych tě vidět a popovídat si s tebou.

Tímto náš společný třídenní projekt skončil, došlo k vzájemnému objetí, poděkování, rozloučení se a slib k dalšímu společnému tvoření.

 

 

Obsah