Příběhy dávných časů - Mýty, hrdinská epika, pohádky a pověsti pro dramatickou výchovu a divadlo pro děti

Napsal uživatel evamachkova dne Út, 12/05/2017 - 10:18

Měla jsem na gymnáziu skvělého češtináře Matěje Vozába, posedlého divadlem, a ten mne také k tomuto oboru přivedl. Když přišel s návrhem udělat na škole představení, požádala jsem jednu herečku o tip na hru, přinesla mi jakousi komedii plnou mladých postav. Ale pedagog rozhodl jinak – hrála se Lucerna, další rok Naši furianti (těm strejcům bylo šestnáct, sedmnáct, s Bláhou jsem chodila a Habršperk byl jeho nejlepší kamarád), další rok I chytrák se spálí, protože Matěj Vozáb miloval Ostrovského a toužil ho režírovat. Co to dalo publiku, nevím, pro nás to znamenalo důležitou událost středoškolského života, kamarádili jsme spolu napříč ročníky a paralelkami a dobře se na to vzpomíná. Dnes bych takový pokus kritizovala, ale popravdě řečeno, nijak nám to neublížilo, ten čas a energie této činnosti věnované ovšem mohly být využity jinak a hlouběji zasáhnout nejen náš pohled na umění, ale i na život a svět vcelku. Svým způsobem to bylo postaveno na hlavu, neboť opravdový význam tato činnost má tehdy, jestliže vychází z toho, co děti a mladí lidé nejen mohou na jevišti či v učebně ztvárnit a sdělit, ale hlavně z toho, co je zaujme svou podstatou, tématem, námětem, nejen možností kamarádit se,  co  je zasáhne vnitřně, co jim odpoví na otázky, které si kladou a položí jim další, které je posunou o krok dál. Ovšemže to lze najít i v klasice, byť jakkoli obehrané, může to být i v dramatice psané o jejich věku a problémech, ale to je jen zlomeček toho, co světová kultura nabízí.

Proto jsem začala hledat v tom, co jsem si pracovně nazvala „stará epika“, „staré“ látky pro divadlo, drama a dramatickou výchovu. Starou epikou rozumím mytologie, které vznikaly převážně v starověku, středověkou hrdinskou epiku, do níž některé mýty přecházely (nejvýrazněji v Artušovském cyklu), případně se jejich elementy mísily, pohádku, která rovněž s  mytologiemi souvisí, jak v některých příbězích jako celku, tak v celých sériích motivů, a konečně pověst, jejíž původ ovšem nemusí být vždy tak starý. Těmto literaturám je společné, že v nich dominují děje vnější (zvnějšku pozorovatelné jednání osob) nad ději vnitřními (psychologickými pochody postav). Tyto látky se proto nebrání převodu z epiky v dramatiku, ostatně řecká mytologie a základy evropského divadla jsou od sebe neoddělitelné.  Jsou nastaveny tak, že se do dramatické podoby relativně snadno převádějí, neboť obsahují dramatické situace, překonávání překážek,  konflikty. Vzhledem k potřebám dětí a mládeže je nejpodstatnější fakt, že obsahují témata věčná a základní, archetypální, stotisíckrát prožitá a ověřená a donekonečna se vracející v nejrůznějších podobách a obměnách daných dobou a místem. Nevěříte-li, zalistujte si v Ovidiových Proměnách, najdete tam příběhy jako z denního tisku.

            Staré látky v práci s mládeží mají jednu nespornou výhodu, a tou je odstup. Zdá se to jako protimluv, nejsnáze podle obecného mínění zvládneme to, co dobře známe. Ale máme-li postihnout podstatu věci, musíme ji nahlížet z jistého odstupu, hledíme-li na něco velmi blízkého, vidíme příliš mnoho podrobností, vzájemně si odporujících a matoucích a přitom jakoby příliš důležitých a přitažlivých. Zkrátka a dobře, pro stromy nevidíme les. Navíc člověk je velmi často zaujatý či spíš předpojatý, mívá dojem, že jeho hledisko je jedině správné a možné, ale když na obdobnou situaci pohlédne z odstupu, daného buď vzdáleností místa, nebo času, najednou zjišťuje, že věci jsou jinak - je spravedlivější, nemá předsudky, nedoléhá ta pravda na něj tak osobně a proto je schopen objektivnějšího pohledu.

V kapitolách věnovaných mytologiím a hrdinské epice najdete řadu letopočtů, ale nezáleží příliš na konkrétním roce nebo přesné dataci, jde o to, že při všech změnách, které dějiny lidstva provázejí a které se stále více zrychlují, trvají po dlouhá staletí i tisíciletí mezilidské vztahy, pojmy a myšlenky lidí. Člověk má  ne vždy plně uvědomovanou  tendenci  považovat počátek svého života, chvíle, kdy rozum bral, za počátek všeho. Jakoby to, co bylo před tím, byla jen látka školního dějepisu nebo vyprávěnky babiččiny, bez valného vztahu k současnosti. Všechno jakoby neustále začínalo znovu a znovu. Zdá se nám, že povodně jsou čímsi novým a nebývalým, ale lidstvo je zažívá od nepaměti, proto také v tolika různých mytologiích najdeme příběh o potopě světa. Už v počátcích civilizací lidé, zděšeni živlem, který nedokážou zvládnout, propadali pocitu, že je to boží trest seslaný na ně za jejich viny, a ani my se dnes neubráníme úvahám, čím jsme si přivodili tuto zkázu či kdo ji na nás úmyslně poslal.

Jsme nadšeni úžasnými vynálezy v komunikaci, iPedy a tablety, ale ve skutečnosti nejúžasnější byl vynález písma, který dal lidstvu vzdělání, vědu, literaturu. Mobily a počítače jsou už jen variantou, technickým vylepšením, opravdu důležité jsou ony mezopotamské hliněné destičky a egyptské papyry, neboť ty způsobily, že lidská komunikace přestala být omezena na pouhé „tady a teď“,  mezi dvěma konkrétními smrtelníky.

            Americký historik S. N. Kramer napsal poutavou knihu Historie začíná v Sumeru s podtitulem Z nejstarších záznamů o projevech lidské kultury. Těmi zaznamenanými „prvními“ v počátcích civilizací, které vytvořily základy pro kulturu evropskou a euro-atlantickou, jsou první školy, první sněmy, první mravní zásady a literární diskuse, první předlohy biblických příběhů i Desatera, první receptář a rolnický kalendář, první daňové úlevy, první pokusy zahradnické, první knihovní katalog, první dějepisec, ale také první plagiát a první úplatek. S těmito jevy a typy lidských činností a institucí se setkáváme pravidelně, neboť jsou stále živé, i když ony „první“ pocházejí z doby před čtyřmi až pěti tisíci let. A toto naše úzké příbuzenství s lidmi z takto dávných dob je důvodem, proč má smysl a je žádoucí se jejich příběhy zabývat,  nejen četbou, ale i dramatickými a divadelními aktivitami.

            Hrdinská próza  je naopak něco, co z našeho života jakoby vymizelo, a to nejen proto, že ony příběhy nejsou čteny, ale hlavně proto, že vymizely nebo byly vážně deformovány její hodnoty. Souhrnně řečeno, zmizelo z našeho života rytířství, které znamená nejen turnaje, boje a brnění, ale zejména morálku služby. Tehdy to byla především služba Bohu, králi a dámě rytířova srdce, dnes jde, mělo by jít, o mnohem širší škálu služby, v první řadě služby člověka člověku, která je příliš často nahrazována službou sobě samému. Nic se nevrací v původní podobě, a ani to není možné, ale uvědomit si postoje rytířství, zabývat se jimi v letech dozrávání, je věc cenná a užitečná.

            A pak je tu pohádka – zatímco oba dříve zmíněné literární okruhy jsou považovány za úctyhodné, i když málokdy čtené, pohádka jakoby pro příliš mnoho dospělých byla čímsi nepodstatným, méně hodnotným, pouze zábavným, dokonce pro mnohé hloupým. Ale ve skutečnosti je to nositel hodnot, které tvoří základ mezilidských vztahů, těch vztahů, které člověk prožívá „tváří v tvář“,  se svými nejbližšími, každodenně, po celý život. Pohádka také řeší problémy růstu a dospívání, toho, co provází zrání každého jedince. Proto je to látka, která nesmí, nemá chybět v životě žádného dítěte.

            I mezi pověstmi lze najít řadu látek, které zpřítomňují historii, život v minulost či v jiných zemích, zajímavé postavy a situace.  Navíc poutají pozornost k místu, kde žijeme, k stavbám a přírodním jevům, které často míjíme bez většího zájmu, neboť jsou pro nás běžné a samozřejmé. Mají svou bohatou a někdy i velmi dramatickou minulost, ale také nás pověsti zavedou k místům vzdáleným a neznámým, anebo známým jen globálně a pověst nám je přiblíží v detailu.

            Ony zmíněné vnější děje celou tuto literární oblast činí zvláště plodnou pro drama a dramatiku v jejich nejrůznějších podobách. Ne každá látka se však hodí jak pro divadlo pro děti, tak pro divadlo dětí a mládeže, tak také pro interní dramatickovýchovnou práci. Je mnoho látek, které bez problémů fungují tam i tam, ale u velmi četných se to rozchází a některé z nich mají blíže k divadelnímu využití, jiné k práci uvnitř skupiny, například pro dramatické strukturování.

            Nabízí se otázka, zda tyto žánrové skupiny řadit tak, jak historicky po sobě vznikaly a vstupovaly do literatury: ve starověku  mytologie, ve středověku hrdinská epika a v novověku se zafixovala a do literatury vstoupila (přestože  kořeny má možná až v pravěku) pohádka, nejnovější je pověst. Z hlediska uplatnění v divadle a  dramatické výchově by bylo logičtější zvolit řazení podle toho, jak se s nimi dítě a dospívající setkává nebo může setkat, tedy jak vycházejí vstříc jeho potřebám a zájmům i jak si klade určité otázky. V nejmladším věku se člověk setkává s pohádkou, v starším školním věku nastupuje pověst a řecká mytologie, v pubertě a adolescenci by měla následovat hrdinská epika, která má řadu rysů shodných s dobrodružnou literaturou a může tedy dobře plnit potřeby mládeže v pubertě, a mytologie, která řeší zásadní otázky lidstva. Ovšem v některých případech mytologie obsahují témata hrdinská a některé látky vyúsťují do středověké rytířské epiky a tato následnost by proto vyžadovala i opakování a vracení se. I v pohádkách se leckdy najdou náměty a témata či motivy, které do nich vstoupily z mýtů nebo ze středověkých eposů. Pro čtenáře přehlednější tedy je řazení chronologické.

Obsah