Kdo jsme, odkud přicházíme a kam jdeme aneb Mytologie

Napsal uživatel evamachkova dne Út, 12/05/2017 - 13:46

„Jsme tvorové pátrající po smyslu“ napsala Karen Armstrongová v úvodu ke své Krátké historii mýtu. „Pokud je nám známo, psi si nezoufají nad psím údělem, nedělají si starosti s tím, že psi v jiných částech světa žijí v bídě, ani se nesnaží nahlédnout psí život z jiné perspektivy. Ale my lidé snadno propadáme zoufalství a od samého počátku jsme si vymýšleli příběhy, které vsazují naše životy do širšího kontextu, odkrývají skrytý vzorec a dávají nám pocit, že život má smysl a hodnotu navzdory všem skličujícím a chaotickým dokladům toho, že tomu tak není.“[1]

Toto pátrání po smyslu, starosti s tím, jak žijeme a jak žijí druzí, kým jsme, kde jsme se vzali a kam směřujeme, je přirozenou a zdravou součástí vývoje lidského jedince a stává se dominantním v době puberty a adolescence. Ti nejvyspělejší dokonce pátrají po „širším kontextu“ a „skrytém vzorci“ svého bytí a lidského společenství. Dítě do deseti, jedenácti let získává orientaci v mezilidských vztazích v jejich základní podobě, postupně se dokáže vyznat v rodinných vztazích a nejdůležitějších sociálních rolích, učí se rozlišovat mezi matkou a macechou, mezi sourozenci staršími a mladšími, mezi osobami úspěšnými a outsidery,  a zjišťuje, co znamená překonávat překážky. To všechno  mu nabízí pohádka. 

Puberta a adolescence přinášejí zlom i v otázkách, které si jedinec klade: to nejbližší, nejužší, rodinné a přátelské prostředí začne přesahovat a klást si mnohem náročnější, komplikovanější  otázky po smyslu života a  lidstva.  Otázky, které jsou obsaženy v základech všech mytologií – kdo a jak stvořil svět a člověka, jak vznikla společnost a co je v pozadí jejího fungování. Proto i v dramatické výchově má mytologie své důležité místo v aktivitách  teenagerů. Rozšiřuje  vnímání druhých a nabízí náměty a témata, která by jedinec jinak neměl příležitost poznat a která  uvádějí jeho  postoje a hodnotové žebříčky do  širšího kontextu.

„Mýtus“ znamená  příběh trvalé platnosti, obsahující univerzální a nadčasové pravdy. Původním významem řeckého slova mythos bylo slovo, rčení, příběh, pak smyšlenka, klam,  v protikladu k významu logos – pravdivé slovo. Mýtus je anonymní, pochází ze vzdálených zdrojů, dávných časů. „Příběhy nám dávají schopnost „vnímat“ jeden druhého. Jako by to byla okna, jimiž nahlížíme do rozličných krajin, které bychom jinak  nikdy nepoznali. Nezáleží na tom, jak zvláštní je úhel pohledu, jak nezvyklé je to, co vidíme – díváme-li se pozorně, můžeme se dozvědět i něco o sobě samých.“[2]

            Mýtus souvisí se smrtí, s konečností lidského života, ale i s jeho naplněním. Ty nejvýznamnější mýty se týkají výjimečností, mezních situací, a překračují  lidskou zkušenost. „Jde o okamžiky, kdy se všichni tak či onak musíme vydat na místo, které jsme nikdy neviděli, a dělat něco, co jsme nikdy nedělali. Mýtus pojednává o neznámém; o tom, pro co zprvu nenacházíme slova.“ [3]

Mýty putují, obměňují se, někdy vznikají varianty i v rámci jedné kultury. Každá mytologie začíná stvořením světa a člověka, také motiv velké potopy jako očisty společnosti a jejího nového začátku se najde v různých verzích ve většině mytologií.

Podle  Willise jsou důležitými námětovými okruhy mytologie:

        • původ světa a jeho konec, struktura vesmíru, kosmické katastrofy,
        • nadpřirozené bytosti – bohové, duchové a démoni,
        • příčiny života a smrti člověka, tělo a duše, duch a posmrtný život,
        • kulturní hrdinové, původci změn, dárci ohně, potravy, šprýmaři,
        • sňatek a příbuzenství, společenský řád,
        • živočichové a rostliny, jejich proměny v lidi a lidí ve zvířata a rostliny, vzájemné příbuzenství.

Proměny jsou jedním důležitých dějových mechanismů mýtů, byť v různých  mytologiích mají  různé příčiny i odlišný  průběh a  rozdílné  funkce. I stvoření světa můžeme považovat za proměnu, i vznik života a jeho zánik je proměnou. Divadlo a dramatičnost jsou založeny na mimesis – proměně  někoho v kohosi jiného. Hráč a herec se „převlékají“ do jiné postavy, vstupují do bot druhého, ale v  mnoha mýtech převléká kabát i postava a stává se někým nebo něčím jiným. Hlavním tématem následujícího zkoumání mýtů ve vztahu k dramatické výchově jsou právě ony proměny a jejich odlišnosti, které – troufám si tvrdit – také charakterizují odlišnosti typu, stylu a funkce mýtu v různých společenstvích.

Je dáno charakterem a podstatou dramatičnosti a dramatiky, že některé okruhy mytologických námětů jsou schůdnější a vydatnější, jiné nabízejí látky spíše sporadicky.  Obecně lze říci, že nejvíce námětů nabízejí ty mýty, které obsahují lidské postavy či postavy lidem podobné (bohové, démonické postavy) nebo s lidmi sdílející určité vlastnosti a životní aktivity, zejména tedy zvířata. Jsou to náměty, obsahující tak či onak zpodobené a stylizované mezilidské vztahy a jednání. Méně možností najdeme tam, kde se proměňují hmoty, tedy v kosmogonických příbězích. Mýty se velmi často překrývají s lidovým vyprávěním, především s pohádkou. Různé motivy putují z mýtů do pohádek anebo za určitých okolností se pohádky přeměňují ve vyprávění blížící se mýtu. Ale i  při shodě motivů jsou odlišné jejich  funkce: pohádka má funkci zábavnou, je to ústní beletrie, kdežto mýtus se pokouší vysvětlit původ světa, lidské společnosti, kultury, má tedy charakter náboženství či filozofie.

 

Karen Armstrongová v  Krátké historii mýtu probírá vývoj mytologií v šesti epochách, od paleolitického období (20 000 – 8000 př. n. l.) až po naši dobu.  Pro naše účely, zejména pro pochopení rozdílů mezi dvěma velkými skupinami mytologií, postačí zabývat se na jedné straně obdobím paleolitu a neolitu (lovci a zemědělci), na druhé obdobím raných civilizací,  vzniku měst a jejich rozvoje (do cca 200 př. n. l.). „Nikdy neexistuje jedna jediná, ortodoxní verze mýtu. Jak se mění životní podmínky, potřebujeme příběhy vykládat jinak, aby vyšla najevo jejich nadčasová pravda… kdykoli  lidé udělali velký krok kupředu, přehodnotili svoji mytologii tak, aby promlouvala v nových podmínkách. Také však uvidíme, že lidská přirozenost se příliš nemění a řada mýtů, které vznikly ve společnostech zcela odlišných od té naší, dosud pojednává o našich nejpodstatnějších obavách a touhách.“ [4] Nutno dodat, že tuto proměnlivost mýtů si snáze uvědomíme na mytologiích přírodních národů, neboť se v nich dochovaly mýty různých kmenů, které stejnou etapu lidstva (stvoření, potopu) vykládaly různě, méně snadno si ji uvědomíme na antické mytologii, kterou známe z klasických literárních děl,  která jsou  součástí základů evropské kultury. 

V paleolitickém období byla mytologie lovců  důležitá pro přežití a získání vlády nad světem. Člověk byl naprosto závislý na lovu, jehož výsledky jsou vždy nejisté. Odtud pramení posvátnost kamenů, stromů, zvířat, důležitost  rituálu. Božské, posvátné je reálnější než reálný svět. Posvátné jsou i  dovednosti podstatné pro udržování života a jeho chodu: lov, válka, sex, tkaní látek, pletení košíků. Neodděluje se mytické, náboženské od světského, běžného, materiálního.

            K zásadnímu zlomu v charakteru mýtu došlo v raných civilizacích (asi 4000 – 800 př. n. l.), kdy vznikala první města v Mezopotámii, v Egyptě, na Krétě, v Indii a v Číně. Vznikla technika, člověk začal ovládat své prostředí, zvýšilo se  tempo změn. Lidé v tomto období  začali svou kulturu opakovaně přebudovávat. Ovládal je strach z návratu barbarství předchozích etap, proto městské mýty  řešily svár mezi chaosem a řádem. Svým způsobem začali tehdy lidé žít podobně, jako žijeme dnes. Začali si uvědomovat svou svébytnost a samostatnost, schopnost ovlivňovat vlastní osud, odpovídat za své činy. Začali proto také jinak chápat posvátno, osvojovali si jiný vztah k bohům, kteří se jim vzdálili a vstoupili na nebesa. Do mytologie také začala vstupovat  historie - Gilgameš zřejmě existoval,  žil asi  kolem r. 2600 př. n. l. v Uruku.

V následujícím období, mezi roky 800 – 200 př. n. l. vznikala náboženství a filozofické systémy, které žijí dodnes a dodnes ovlivňují naše myšlení: konfucianismus a taoismus v Číně, buddhismus a hinduismus v Indii, monoteismus (judaismus a křesťanství) na Blízkém východě a řecký racionalismus v Evropě. Duch doby vyžadoval vnitřní reflexi a sebezpytování, které vede k sebepoznání a odtud k druhým, k vzájemnosti a soucitu, k morálce, jak ji známe dnes. Prohlubovalo se  a zvnitřňovalo chápání morálky,  mýtus vedl  k činu, k soucitu a jeho   uplatnění  v každodenní praxi. Racionální řecké myšlení přineslo logos, vedoucí ke zkoumání a srovnávání, ke kritickému myšlení.

Tento historický vývoj je příčinou toho, že ony městské mytologie jsou nám mnohem bližší a srozumitelnější, než mytologie přírodních národů. Tajemno pohledu přírodních národů na svět je tak vzrušující a tak svůdné, ale jak je pochopit a vyložit? Pokusy poznat tyto mytologie blíže a srovnat je s oněmi „městskými“, hledat rozdíly i shody a konec konců i možnosti využití v dramatické výchově je proto dost obtížné a ne u všech etnik a etnických oblastí je schůdné. Proto také zde nejsou mytologie přírodních národů  zastoupeny.

            Tématem, objevujícím se ve všech etapách lidského vývoje, a konec konců i v současné vědě, je vznik světa a člověka. Modelů stvoření je neobyčejně široká škála, v jednom se však nutně shodují – dominantním prvkem je přetváření hmot, stranou zůstávají (pokud se vůbec vyskytují) děje lidské, natožpak dramatické, založené na mezilidských vztazích. Pokud při stvoření vystupuje výrazná postava tvůrce, bývá se svým úkolem sám. Proto  stvoření světa a lidí zpravidla nebývá látkou pro dramatickou výchovu, výjimkou  jsou   Deukalion a Pyrrha, kteří  spolu vedou o tomto úkolu dialog a pak házejí za hlavu kameny, z nichž vznikají lidé, kteří mohou okamžitě vstupovat do vzájemných vztahů.

            Podle biologů má život sedm znaků, jimiž se vyznačují všechny živé organismy: pohyb, exkrece (vylučování odpadních látek), dýchání, rozmnožování, reakce na podněty, přijímání potravy a růst.  V období loveckém a zemědělském  tvořily tyto znaky života hlavní náplň aktivit i snah. Proto také mytologie těchto fází lidského vývoje staví do popředí  získávání potravy, sex a rození, dospívání a smrt, a s tím spojené  formy společenského života a aktivity lidí, tj. lov,  setkávání se zvířaty a rostlinami, vztahy mezi muži a ženami, rodinu a její fungování.

            Teprve „městská“ fáze vývoje lidstva, v níž člověk začíná mít dost prostředků k zvládání  základních biologických potřeb, včetně potřeby přístřeší a bezpečí, se mytologie odpoutávají od soustředění na tato témata a zahrnují i duchovní nadstavbu, přinášejí to, co člověka odlišuje od ostatního života: kladení otázek po smyslu dění a věcí. V této fázi si lidé začínají klást ony otázky, o nichž píše  Armstrongová. Začínají pátrat po smyslu života vůbec i svého vlastního bytí, kladou si otázku „kdo jsem, kam směřuji“, zajímají se o lidský úděl obecně, nejen svůj a svých nejbližších, zajímá je nejen smrt, ale i nesmrtelnost (Gilgameš), zajímají je jiné perspektivy a jiné možnosti žití, širší kontext života a odkrývání  jeho skrytých významů.  V „městských“ mytologiích spočívají důvody proměn v etice, v dobru a zlu, jsou buď trestem za zlo, únikem před zlem, anebo odměnou za dobro.

            Přes všechny naprosto převratné změny, které se v životě lidstva udály od časů starověkých asijských městských kultur, klademe si stále stejné otázky, i když na některé si jinak odpovídáme. A z těchto časů uchováváme hodnoty po celá tisíciletí – umění, stavby, myšlenky, etické normy, vracíme se  k nim a reflektujeme je.

V období dospívání otázkou snad nejdůležitější je, zda v životě převážně brát či dávat, zda se starat jen o svůj prospěch, anebo umět pomáhat druhým k jejich prospěchu.   Mladí lidé mnohdy toto tázání prožívají velmi dramaticky a jejich odpovědi mohou být mylné nebo aspoň velmi zjednodušené. Měli by vědět, že byly již dříve pokládány a zodpovídány. A než si je zodpoví pro sebe a svou dobu, mají mít možnost své úvahy prohloubit a obohatit tím, co tu je celé věky. Dramatická výchova je místem, kde se tak může dít přirozeným způsobem a v tolerantní atmosféře.

 

[1] Armstrongová, s. 8

[2] Robert Walter, Předmluva, in: Roy Willis, Mytologie světa

[3]  Armstrongová, s . 9

[4] Armstrongová, s. 17

Obsah