Sága rodu Přemyslovců aneb Staré pověsti české

Napsal uživatel evamachkova dne Út, 12/05/2017 - 14:06

Dobře je známe, a snad právě proto si neuvědomujeme, jaký je to prazvláštní, těžko zařaditelný fenomén.

Původ mají v starých kronikách a jejich zásluhou se jeví jako nejstarší dějiny české, ale nejsou podloženy žádnými nejen listinnými doklady, ale ani jakýmikoli archeologickými nálezy. Tím se podobají mýtům, ale mytologie je náboženství, pojednává o stvoření světa a o bozích a jejich činech, a po tom tu není ani stopy, pohanské bohy do nich zavedl až Jirásek,  středověcí autoři se od pohanství jejich hrdinů distancovali.

V názvu, který se vžil, mají tyto příběhy termín „pověst“. Ale historická pověst je zpravidla vázána na historickou postavu, a žádný z jejich hrdinů jako historická postava doložen není, maximálně lze o nich uvažovat jako o pověstech místních, neboť k některým historickým místům vázány jsou, ale místa jsou v nich spíše podružná, dominantní jsou postavy. Navíc pověst je lidová slovesnost, ale „staré pověsti české“ mají zřejmý původ ve slovesnosti umělé, respektive v literárním zpracování mýtů.

            Odborníci se přou, zda jejich pramenem byly zpěvy a vyprávění českých hradních pěvců a vypravěčů raného středověku[1], anebo zda kronikáři, tedy především Kosmas, přejímali motivy z Bible, od antických autorů, z dobové slovesnosti ostatních národů a ze známých příběhů své doby,[2] ale zcela se shodují v tom, že jde o  umělecké dílo, o fikci, ne o historii, byť jakkoli transformovanou. „Tak jak je známe ze zápisů 10. – 12. století, u legendisty Kristiána a zejména kronikáře Kosmy, jsou samozřejmě již učenou a literární adaptací pro potřeby nového přemyslovského státu. Nevyprávějí o tom, jak kdysi dávno vznikl a byl ustrojen český kmen, ale o tom, jak je od dávných časů ustrojen současný přemyslovský stát. Jsou jeho sociologií, ne historií.“[3] Přitom na rozdíl od obdobných látek ze Skandinávie či z Irska jejich zdroje nejsou  původní, ale jsou převzaty z druhé až třetí ruky.

            V Kristiánově legendě, pocházející z konce 10. století, je jejich prazáklad obsažen v jediném odstavci, v němž figuruje „jakási hadačka“, na základě jejíhož proroctví je založena Praha. „Potom nalezše nějakého velmi prozíravého a důmyslného muže, jenž se jenom orbou zabýval, jménem Přemysla, ustanovili ho podle výroku hadaččina knížetem nebo vladařem, davše mu za manželku svrchu řečnou pannu hadačku.[4] Je tu „jakási“, „nějaký“,  i neurčitý „kníže nebo vladař“…

            Ve 12. století díky děkanu Kosmasovi dostal příběh určitější podobu. Začíná  biblickou potopou světa a stavěním Babylonské věže. Pak lidstvo po mnoha staletích konečně přišlo do těchto končin Germanie. Celá totiž ona zem, ležící pod severní točnou až k řece Tanais  (=Dunaj) a na západ… tehdy úhrnným názvem slula Germanie.“  Do této země  „vstoupil člověk, ať to byl kdokoli – neznámo s kolika lidmi…“  Jmenoval se Čech a po něm byla země nazvána, nicméně u Kosmy to byla postava dost neurčitá. Kosmas pak popisuje šťastný věk bez osobního vlastnictví i bez pevných manželství, a až když se obecné změnilo ve vlastní, stal se soudcem Krok, který měl tři dcery, Kazi, Tetku a Libuši prorokyni, která se po Krokově smrti stala soudkyní, a byla jí do chvíle, kdy se proti jejímu soudu vzbouřil jeden z bohatých obyvatel soudících se o mez. Když k ní přišli, Libuše si rozmařile hověla v poduškách. Na jejich urážky, jimž dominovalo známé „dlouhé vlasy, krátký rozum“,  reagovala Libuše slovy: „ …poněvadž žijete bez bázně, právem mne nedbáte. Neboť kde je bázeň, tam je i kázeň. A nyní je velmi zapotřebí, abyste měli správce ukrutnějšího než je žena…“ Sestry, prorokyně, kouzelnice a čarodějka, se poradily, co činit a výsledkem bylo poselstvo k Přemyslovi. Libuše udala jeho jméno, popsala, kde a jak ho najdou a pronesla přitom řeč o tom, že obyvatelé dobrovolně ztrácejí svobodu a budou toho litovat, protože snadné je knížete nastolit, ale nesnadné ho sesadit. Řeč je to dost výhrůžná. A pak následuje Libušin výrok, že kůň poselstvo povede „neboť tu cestu nejednou šlapal“. Kosmas ale vzápětí učiní pokus zastřít ono faux pas, když dodává: „Lichá se šíří pověst a zároveň mínění křivé…“  Jediný, kdo se později ujal motivu tajné lásky Libuše a Přemysla, byl Josef Wenzig, libretista Smetanovy Libuše, který připustil jejich předchozí vztah. Jirásek možnost nočních návštěv Libuše ve Stadicích českým dětem a mládeži utajil, mj. tvrzením, že poselstvo putovalo do Stadic tři dny, což je při jejich nevelké vzdálenosti od Prahy a Vyšehradu dost nepravděpodobné. [5]

            Libuše se za Přemysla provdá, věští slávu Prahy i existenci svatých Václava a Vojtěcha. Po její smrti následuje dívčí válka, u Kosmase velmi stručná a jednoduchá epizoda: dívky si vybudovaly Děvín, muži na to reagovali stavbou hradu Chvrastenu, tj. Vyšehradu.  Ale dívky s muži bez velkých průtahů uzavřely  příměří. Slavily je hostinou, na jejímž konci každý muž unese jednu dívku - poněkud to připomíná antické bakchanálie, ale tak trochu i Sen noci svatojánské. Od té doby jsou ženy pod mocí mužů.  Když Přemysl zemřel, nastoupil jeho syn Nezamysl a pak už následuje jen výčet jmen (Mnata, Vojen, Vnislav, Křesomysl, Neklan a Hostivít) až do nástupu Bořivoje,  prvního doloženého knížete. „O životě stejně i o smrti těchto knížat se mlčí, jednak že jsouce oddáni břichu a spaní, nevzdělaní a neučení, podobali se dobytku… jednak i proto, že nebylo toho času, kdo by perem zachoval paměti jejich skutky“,  píše Kosmas. Nicméně k jednomu z nich se okamžitě po tomto prohlášení vrací, a to k Neklanovi a jeho Lucké válce.

            O dvě století později se příběhu ujal Dalimil  - „tak řečený Dalimil“, neboť identita autora veršované kroniky z počátku 14. století je neznámá. Ten některé motivy a situace rozvedl. Tak hned na začátku se dozvídáme, že lech Čech (lech je tu společenskou pozicí, ne jménem), který žil v Charvátech v kraji srbském, se dopustil vraždy (motiv který další pohoršení autoři vypouštěli), proto z Charvát odešel a spolu se svými lidmi stanul na hoře Říp. Dál příběh probíhá prakticky stejně jako v Kosmově kronice, ale dozvídáme se, že Stadice se jmenují podle toho, že Libušin bílý kůň se tam zastavil, stál. V této scéně se poprvé objevuje Přemyslovo proroctví, že nedoorání pole bude znamenat častý hlad v zemi a na radlici poslům podává jídlo proto, že zhrdli měkkou ženskou dlaní. 

U Dalimila je rozvinut příběh Dívčí války. Po Libušině smrti chtěly dívky vládnout, proto si vybudovaly Děvín a vládla jim Vlasta. Otcové to považovali  za dívčí  rozmar a proto nezakročili. Jedině Přemysl, budující Vyšehrad, muže varoval. Následuje pět let výpadů dívek proti mužům, kteří jsou ohroženi. Ve spánku manželka zabila manžela, dívky lstí vlákaly muže na Děvín a pobili je. Plány dívek mařil Ctirad, a proto na něj nastražily Šárku, která byla nejhezčí. Dívky požadovaly, aby byli narození chlapci zmrzačováni, ženy si měly vybírat samy manžela a ten ať oře s voly, žena si má dělat co chce. Rozběsněný Přemysl svolal sněm, vládla všeobecná hrůza z dívek. Následovalo pozvání panen na Vyšehrad, kde je muži  zneuctili. Vlasta byla zabita, rozsekána na kousky, bylo pobito 200 dívek, některé se pokoušely obměkčit bratry, ale nepochodily. A Ctirad pohřbil Šárku zaživa.

Po Přemyslově smrti následuje výčet dalších knížat, ale u Vojena je vysvětleno, jak  došlo k Lucké válce: Vojen rozdělil zemi svým dvěma synům, Lucko dal Vlastislavovi, Čechy Unislavovi. Následuje příběh Lucké války, ta však má ještě dohru - za vlády Hostivítovy se Lučan Leva neúspěšně pokusil dobýt Prahu, ale jeho bojovníci se jen zesměšnili.

Zatímco Kristián vystačil s jedním odstavcem a  Kosmas příběh rozvedl na dvaadvacet stránek, Václav Hájek z Libočan v 16. století  ho rozkošatil na víc než 130 stran. Jaroslav Kolár v předmluvě k Hájkově kronice napsal, že hojná míra reálných detailů, které příběhu dodal, vedla k tomu, že jeho příběhy byly chápány jako historické.[6] V historičnost oněch příběhů uvěřil i František Palacký a operoval s ní ještě v 50. letech 20. století Zdeněk Nejedlý i historici jeho doby, kteří z nich odvozovali teorie o matriarchátu a třídní společnosti v počátcích slovanského osídlení české kotliny.

Hájek hned v úvodu protestuje proti Dalimilovu předpokladu, že Praotec Čech byl vrah. Podle něj přivedl do Čech, zdaleka ne neobydlených, protože již před tím zde žili Germáni, i původní slovanskou šlechtu, která ale nebyla chtivá vlády. Spolu s Čechem přišel i jeho bratr Lech (už ne funkce, ale jméno). V původní vlasti je znechutily spory a vraždy mezi jejich příbuznými a proto odešli v počtu asi 600 osob. Příchod Čecha a Lecha do Čech datuje Hájek rokem 644. V roce 649  byl pod Řípem postaven dům, roku 653 odešel Lech  se svými lidmi na východ a kouřem dal znamení, kde se usadili, místo proto bylo nazváno  Kouřim. A takto datace pokračují: 661 umírá Čech, následuje 9 let bezvládí, 670 byl zvolen Krok, čtyři roky na to odešel Lech na východ a založil Hnězdno a Krakov… Hájek dokonce ví, že sněm, který rozhodl, aby se Libuše vdala, se konal 10. května 722, 13. května vyrazilo poselstvo do Stadic…Pozoruhodná přesnost!

Hájek provedl v příběhu některé velmi podstatné změny. Připsal dvě výrazné postavy. První z nich je Bivoj, druhou celý poměrně rozsáhlý příběh Horymíra, jeho boje proti úniku sedláků do stříbrných a zlatých dolů i jeho skoku na Šemíku z Vyšehradu na druhý vltavský břeh.

Druhá výrazná změna spočívá v tom, že vytvořil cosi, co bychom moderně nazvali „budování státu“ – popisuje nespočet případů založení hradů a měst, většinou pojmenovaných po zakladateli (podle něj všechna města, vesnice a hrady, začínající na Lib- založila Libuše), nálezů drahých kovů a zakládání dolů. Zkrátka vytvořil iluzi bohatého zakladatelského života v zemi.

Podrobnosti pokračují: Libuši si chtěl vzít Domaslav, ale ona ho odmítla, protože podle předpovědi si má vzít sedláka oráče. Téhož roku 721 Libuše soudila spor Rohoně s Milovcem o meze v Chuchli, Rohoň byl odsouzen a vedl řeči proti ženám (dlouhé vlasy, krátký rozum). V dalším roce došlo k sňatku Libuše s Přemyslem, 735 zemřela Libuše,  Nezamyslovi bylo v té době 10 let. Rok na to vystoupila Vlasta, ženy po Libušině smrti nebyly už ve vážnosti. Spousta dalších podrobností, například padl návrh, aby se Vlasta ucházela o Přemysla, když Přemysl odmítl, byl to důvod k boji. Bojovné dívky kupodivu užívaly text z husitského chorálu „Bíte, zabíte, žádného neživte!“  A tak dále, smrt Přemysla, jeho následovníci… Roku 843 začíná příběh Horymíra, Lucká válka začala 869 na jaře,  10. května proběhla bitva  na  Turském poli.  Hájek měl zřetelně talent romanopisce, ale román v jeho době bohužel ještě neexistoval.

            V průběhu staletí zpracovávali staré pověsti české i další kronikáři a literáti, nicméně tři uvedení jsou hlavními autory tohoto epického celku a Kosmas je zřetelně autorem hlavním, určujícím další vývoj látky. Kosmas (narodil se asi 1045 a zemřel v říjnu 1125) získal klasické vzdělání své doby (studoval v Lutychu – Liege), byl kanovníkem a děkanem kapituly pražské, hodně cestoval. Kroniku českou psal až ve vysokém věku, asi od r. 1110 do první poloviny roku 1125, tedy téměř až do smrti. Látce, která nás zajímá, věnoval prvních 13 kapitol první knihy Kroniky. Jde přitom zřetelně o literární inspiraci, ať už z cizích či českých pramenů – stopy antických příběhů i dalších epických děl pozdního starověku a počátku středověku (Edda, Píseň o Nibelunzích, keltské příběhy) je zcela zřejmý. Ačkoli se jednotlivé epizody v průběhu věků různě proměňovaly a rozvíjely, základ zůstal týž: jsou psány ryze kronikářsky, jak události po sobě následovaly, bez vnitřní vazby a nutnosti, tedy bez dramatického děje. Mnohé pasáže shrnují dění mnoha let a konání velkých skupin lidí či blíže neurčených nebo jen jménem určených osob. Příběhy jednotlivců začínají vlastně až Libušiným soudem, kdy vzniká jistá zápletka, vzápětí bezproblémově vyřešená - Libuše na urážku a odmítnutí své působnosti jako soudkyně reaguje tím, že se provdá. Následuje další příběh, u Kosmy stále ještě bez individualizovaných postav a bez složitější zápletky.  Dramatičtější, snad tedy i hratelnější příběh, se z ní stává až u dalších kronikářů. Při troše dobré vůle by se tu dalo najít (konec konců ve spojení s Libušiným soudem) i téma pro dnešní mládež – otázka postavení ženy mezi muži, pokud téma emancipace dnešní mládež ještě zajímá.

Po Dívčí válce u Kosmy následuje už jen výčet Přemyslových potomků  a Lucká válka. V tomto příběhu je jistý potenciál dramatičnosti, ale výstavba Lucké války, resp. příběhu Neklanova, je velmi roztříštěná a postrádá jednotu děje: do první poloviny příběhu je vsunuta epizoda Straby, vybočující z poměrně realistického popisu průběhu války svou magičností (kouzla Strabovy macechy, magická účast jeho ženy ve válce, která vede k její smrti). A na konci je jakoby další volně připojený příběh – vražda Vlastislavova syna  zrádným Durynkem; žánrově bychom tento příběh vraždy dítěte dnes označili asi jako thriller či horror.

            Další zcela nové příběhy pak připojil Hájek. Bivoj je epizoda, v níž silák zdolá divokého kance a okouzlí tím Kazi – spíše referát o sportovním výkonu, než dramatická zápletka. Nadějnější je další příběh přidaný Hájkem, a to Horymír a jeho boj proti jednostrannému soustředění na drancování přírodních jevů a panské (ne vždy nutně knížecí) chamtivosti (viz  příběh v převyprávění Petiškově).

            Kosmas psal v duchu své doby a její konkrétní politické situace. Vladimír Karbusický to vysvětluje takto: „K psaní jej přivedly potřeby státotvorné vrstvy společnosti, k níž náležel; jeho kronikou se jako červená nit vine idea jednotného, uspořádaného státu; Kosmas odsuzuje odstředivé snahy a rozbroje knížat.“[7], Ale psal také v duchu ctnostného kněze a vzdělance své doby, jako historik, který jednoduchým způsobem zaznamenává, co se událo. Přitom sem tam udělal poznámku svědčící o tom, že vyprávěné příběhy nepovažuje za historickou jistotu.  A zdá se, že hlavním motivem vytvoření tohoto příběhu byl fakt, že v roce 1086 byl Vratislav II. korunován (ne ovšem dědičně) na krále a pozici jeho rodu historie, byť pomyslná a nejistá, nepochybně upevnila.

            Na tomto charakteru oné ságy přemyslovského rodu nic nezměnil ani literárněji více uvažující a tvořící Dalimil, ani bujnou fantazií nadaný Hájek, který jen rozváděl a zmnožoval příběhy ryze kronikářského charakteru.

            Porovnáme-li „staré pověsti české“ s ostatní evropskou epikou pozdního starověku a raného i vrcholného středověku, musíme si přiznat, že je to velmi slabý odvar, navíc že postrádá jakoukoli dramatičnost. V Písni o Nibelunzích se celý rozsáhlý příběh odvíjí od počáteční situace Brunhildy mezi Siegfriedem a Guntherem, z níž dramaticky nutně vyplývá celá série důsledků, lásky i nenávisti, boje o poklad, zrady a vraždy, vrcholící závěrečným masakrem, v němž zahynou všichni, včetně jeho iniciátorky Kriemhildy. Co se stalo na začátku, iniciovalo vše následující.  Podobně další příběhy, jako je Tristan a Isolda, příběhy z Eddy, keltské látky, jako je Válka o býka či Deirdre a Usnovovi synové, jsou sice díla epická, ale také potenciální dramata. V tomto smyslu jsou „staré pověsti české“ velice chudé. A popravdě řečeno, historie jejich literárního (i ostatního uměleckého, ba i vědeckého) života je vlastně daleko dramatičtější a napínavější, než tyto látky samy.

            Neboť v 19. století přicházejí na scénu Rukopisy královédvorský a zelenohorský, dílo jak se zdá téměř jistě Václava Hanky, nadaného literáta. Už samotné „boje o rukopisy“, tj. o pravost těchto s dobrými úmysly vytvořených podvrhů, by vydaly na drama. Navíc se v nich projevil – přes snahu vyvolat dojem starobylosti – moderní pohled na literaturu.

            Rukopis zelenohorský rozvíjí a konkretizuje Libušin soud. Bratři, kteří se přeli o dědictví, se jmenovali Chrudoš a Šťáhlav. Starší Chrudoš chtěl celé dědictví po otci podle německého vzoru, kde dědil prvorozený, kdežto v Čechách platilo rovné dědění obou bratrů. Na Libušině soudu  nejen sama Libuše, ale  celý  sněm rozhodl pro rovné rozdělení majetku, což popudilo Chrudoše, který vinu za výsledek přičítal Libuši. Z této varianty se ujala zejména obě jména soudících se bratrů.

Rukopis Královédvorský obsahuje příběh nazvaný Čestmír, převyprávění Lucké války. Čestmír je Neklanův vojevůdce a vede knížecí vojsko proti Vlaslavovi. Nic nepředstírá, jako u Dalimila, kde se vydává za Neklana,  je sám za sebe jako velitel armády. První epizodou je dobytí hradu Kruvojova, Neklanova poddaného, který ale pustošil zemi a zajal Vojmíra a jeho dceru. Čestmírovo vojsko hrad dobylo, Kruvoj byl popraven, Vojmír se přidal k Čestmírovi a společně pak porazili Vlaslava. Tato verze zachovává jednotu děje i žánru, má jasný začátek, prostředek a konec, expozici, kolizi, krizi i naznačenou katastrofu.

            Na historii Rukopisů – zkráceně RKZ – je nejpozoruhodnější fakt, že ačkoli byla od počátku zpochybňována jejich pravost, měly velmi silný vliv na českou kulturu 19. století.   Definitivní konec diskusím o jejich pravosti učinily až v 70. letech 20. století chemické rozbory Kriminalistického ústavu.  Rukopisy ovlivnily jak výtvarné obory (výtvarníci budovy Národního divadla), tak  hudbu (Smetanova Libuše, Má vlast) i literaturu (především Alois Jirásek). V tomto kontextu se také až v průběhu 19. století stal mystickým místem české historie Vyšehrad. Je to doklad, jakou sílu a vliv na uplatnění talentů má povzbuzení, jak snadné je vlastně potlačit komplex méněcennosti, nedostatek sebedůvěry a z nich plynoucí pasivitu.

            Kronikářům uvěřili i historici 19. století – František Palacký i Václav Vladivoj Tomek. Pozdější historici a zejména archeologové však nenašli jedinou stopu, která by potvrzovala cokoli z kronikářského podání pověstí. Historické bádání revidovalo i posloupnost stavby objektů, v nichž ony fiktivní osobnosti podle kronik žili a z nichž vládli – Tetína, Vyšehradu, Budče, Levého Hradce a dalších.[8]

            Celý proces dovršil Alois Jirásek Starými pověstmi českými (poprvé 1894), který jim dodal v plné míře moderní literární podobu a učinil je obligátní dětskou četbou a tedy i celonárodním vlastnictvím. Vycházel zejména z Václava Hájka z Libočan, něco přidal z Rukopisů a snad i z Dalimila, ale základní epizodický charakter příběhů nezměnil a ani změnit nemohl, nechtěl. Příběhům však dodal jazykovou obřadnost, lyriku a romantiku, i konkretizaci toho, co kronikáři odbudou jednou větou zahrnující velký časový úsek. Přidal  popis míst a přírody a v mnoha ohledech dodal příběhům jasnější vzájemnou souvislost i   historické poznatky své doby (např. užívá ne bohy antické, ale slovanské, jako je Perun).

 Praotec Čech a jeho lidé přicházejí v jeho podání ze země z Charvatské, která leží za Tatrami, u Visly, odstraňuje tedy omyl s příchodem Slovanů z jihu. Čech a Lech opouštějí „zemi neblahou“, v níž byli původně zvyklí obdělávat půdu, byli tedy již zemědělci. Vynechává promiskuitu, kterou líčili kronikáři. Za Čecha vládl řád a kázeň, po jeho smrti nastaly sváry, proto je hledán nový vojvoda, Lech navrhl Kroka. Krok sídlil na Budči, kde byla i škola, v níž se vyučovalo zejména pohanskému kouzelnictví. Již v této době se ale buduje i Vyšehrad (který ve skutečnosti vznikl až po Pražském hradu). Za doby vlády Krokovy, která trvala 30 let, byl mír. Jeho dcery se vzdělávaly na Budči a spolu s nimi i Přemysl z rodu Stadiců. Z usnesení rady starších po Krokově smrti vládu převzala Libuše. 

Příběh Bivojův Jirásek líčí velmi romanticky, Libuše s Kazi pobývaly v zahradě, když Bivoj přinesl na Vyšehrad kance z Kavčí hory. Zpětně se tu vypráví, jak kanec škodil, je tu i popis jeho ulovení. Koná se velká oslava s medovinou, Bivoj pokukuje po Kazi a dostane darem pás, který vybrala právě ona. Bivoj pak přespí na hradě, odjíždí s Kazi, doprovází ji až na Kazín a svatba se koná do podzimu. Vybavil ten jednouchý příběh spoustou podrobností a dodal mu na živosti, na jeho chabosti ovšem nic změnit nemohl, stejně jako u ostatních epizod.   

Staré pověsti jsou a asi zůstanou součástí vlastivědy ve čtvrté třídě, a i když to není látka dramatických kvalit, asi sem tam někdo použije dramatické metody při jejich probírání. Důležité ovšem je nepropadnout přitom představě, že jde o historii; nepodlehnout emocím  obrozeneckého typu vlastenectví,  neuvěřit, že jde o dílo literárně ojedinělé, lidového původu a umělecky zvlášť pozoruhodné. Marná sláva, česká literatura svým významem překročila naše hranice až ve 20. století.

 

[1] Viz Dušan Třeštík

[2]  Viz Vladimír Karbusický

[3]  Třeštík, s.16-17

[4]  Kristiánova legenda, s. 19

[5] Podle údajů, které jsem o vzdálenosti Stadic od Prahy a rychlosti koně spočítala – samozřejmě  jen přibližně a bez záruky  – dalo se to klusem stihnout  tak asi za dvě hodiny.

[6] Václav Hájek z Libočan, Kronika česká, s. 16

[7] Karbusický, s.  54

[8] Viz Václav Davídek: Co bylo před Prahou – autor  rozplétá složitou síť lokalizací, které podávají kronikáři od Kosmy přes Dalimila a Pulkavu až k Hájkovi a od něho k Rukopisu zelenohorskému v porovnání s historicky doloženými a doložitelnými fakty.

Obsah