Napsal uživatel evamachkova dne Út, 12/05/2017 - 14:42

Starý zákon vypráví, že Noe měl tři syny. Lafet se stal praotcem Indoevropanů, Chám Hamitů, obývajících sever Afriky, a Šém je praotcem Semitů, tj. Židů a Arabů,  což znamená, že ti, kteří se v současnosti tak nesnášejí, jsou blízcí příbuzní. V současnosti Arabové obývají celou řadu států a mluví mnoha různými dialekty. Arabský svět se dělí na čtyři oblasti: Maghreb ležící na severu Afriky (Maroko, Alžírsko, Tunisko, Libye,  Mauritánie a Západní Sahara), Levanta spojující Přední východ a Afriku (Egypt, Jordánsko, Libanon, Palestinská autonomie, Sýrie a Irák), Arabský poloostrov (Bahrajn, Jemen, Katar, Kuvajt, Omán, Saudská Arábie a Spojené arabské emiráty) a konečně Sahel, tj. východoafrický  Súdán. Nejbohatší z nich  jsou díky ropě státy Arabského poloostrova. Islám, druhé nejrozšířenější náboženství na světě, které ovládlo naprostou většinu arabského světa, vznikl v 7. století n. l. Patří  spolu s křesťanstvím a judaismem k třem monoteistickým náboženstvím, vycházejícím ze Starého zákona.  

            O nejstarší arabské slovesnosti píše Jiří Tomek v doslovu k výboru staré arabské literatury Král světla. Stará, předislámská arabská próza  byla až do 8. století  pouze ústní. Patřily k ní „báje, pověsti, legendy o dávných předcích, o zaniklých arabských kmenech, o kmenových bojích a o prehistorii Arabského poloostrova. Sem rovněž patří pohádky, bajky a mudroslovná přísloví.“[1] Je to slovesnost folklórní, lidová a zahrnuje i vyprávění o okolních zemích a krajích, o Egyptu, Byzanci, Indii a Persii, o dávných vládcích, a obsahuje i látky biblické. Teprve v pozdním středověku vznikla pololidová literatura psaná, různých žánrů, od krátkých pověstí, bajek, pohádek až po lidové romány. Obsahovaly fantastiku, pohádkové prvky, motivy hrdinské a rytířské, a jejich hrdiny jsou jak postavy fiktivní, tak historické. Nejrozsáhlejší a nejpodstatnější část této literární tradice tvoří pohádky všech druhů a poddruhů, které vznikaly pod vlivem sousedních kulturních oblastí, zejména Indie a Persie, a na severu Afriky do nich vstupovaly také motivy pohádek afrických, a ovlivnily je i  mytologie Úrodného půlměsíce.

            Tomkova kniha je koncipována z odborných hledisek, příběhy jsou utříděny do skupin na mýty muslimských Arabů, předislámské legendy, rytířský lidový epos, příběhy o Mohamedovi, o Hárunu ar Rašídovi a dalších významných osobnostech historie. Nejpočetnější oddíl tvoří arabské pohádky. V závěru knihy jsou i autorovy komentáře a vysvětlení k jednotlivým textům.

            Na začátku Tomkovy knihy je  arabská verze Bible – jak Bůh stvořil svět, jak stvořil Ádama  a Hawwu, o Núhovi a potopě světa a o Ibrahimovi (=Abrahámovi).  Tyto příběhy v hlavních rysech odpovídají Bibli, ale jsou mnohem košatější, rozsáhlejší a podrobnější. Když Bůh stvořil oblohu, uhnětl z ní sedm vrstev nebes a určil jim obyvatele, každá z vrstev je osídlena jiným druhem andělů. Andělé ze sedmých nebes postavili Boží dům – kaabu, jejíž osudy hrají roli ve všech dalších příbězích. Podrobně se popisují materiály, z nichž jsou jednotlivá nebesa utvořena, i barvy, které je charakterizují. První nebesa, která zahrnují zemi, jsou utvořena z vodní páry, další jsou ze železa, mědi, stříbra, zlata a safíru a sedmá nebesa, která obsahují ráj, se vyznačují celou škálou barev.  S popisy vzhledu věcí, míst a lidí, jejich barvami a cennými materiály, které je charakterizují, se v asijské literatuře budeme setkávat opakovaně, neboť umnost a uměleckost, řemeslná dokonalost a vynalézavost, barevnost a krása vnějšího vzhledu patří k důležitým hodnotám východních kultur.

 I v této variantě Starého zákona  Bůh stvořil Adama a jeho družku, ale jablko ze stromu poznání pojedli společně. Když byli vyhnáni z ráje, pracovali v potu tváře oni i jejich potomci. Když Adam poznal, že původní Kaaba začíná chátrat, postavil novou, nová se stavěla i po potopě světa, kterou přežil jen prorok Núh se svou rodinou a páry zvířat. Klíčovými postavami jsou Ibrahim (=Abrahám) a jeho syn Ismaíl, otec všech Arabů. Příběhy, které uvádí Tomek, končí výčtem proroků - od Jakúba, Júsufa (Josefa), Músy (Mojžíše)  k Dáwudovi a Sulajmánovi (Šalomounovi), a konečně k Ísovi (Ježíši) a poslednímu Muhammadovi.

          Druhá část obsahuje předislámské pověsti a legendy o vládcích a rytířích. Příběh nazvaný Iram Dhátal´imád, bájné místo v poušti vypráví o zpupných plánech a jejich koncích.  Praotec kmene Ád byl mohutný jako všichni lidé jeho kmene i jeho potomci a žil přes dva tisíce let, měl tisíc žen a zplodil čtyři tisíce dětí. Jeho syn Šaddád pokořil nejprve Arménii, pak pokračoval na východ a obsadil  Tibet, nakonec se vydal na západ a připojil k své říši Egypt a Maghreb. Ale pak se rozhodl vybudovat ráj na zemi a postavit nejkrásnější město, ze zlata, diamantů, se zahradami a paláci. Trvalo  tři sta let, než se město postavilo, ale když se pak k němu Šaddád blížil, aby se v něm usadil,  bůh se rozhněval, město se propadlo do země a „zemřel i Šaddád, nejmocnější a nejnamyšlenější arabský král, a s ním zahynul i všechen jeho lid.“ Další  rozsáhlý příběh vypráví  o králi  Šalamounovi a královně ze Sáby a   na ni navazuje Věštba o protržené přehradě  líčící zkázu úrodné a bohaté Sáby, z níž se lidé odstěhovali do aš-Šámu (Sýrie).

            Kniha obsahuje i Rytířský lidový epos o jihoarabském vládci, který v několika kapitolách vypráví hrdinský příběh prince Sajfa. S evropským rytířským příběhem má společnou neporazitelnost rytíře, úžasné hrdinství, schopnost překonat všechny překážky a  porazit každého nepřítele. Liší se pohádkovými bytostmi a skutky, jsou tu džinové, máridi a čarodějové. Je tu také zrádná královna Quamaríja, která  na pokyn etiopského  uzurpátora, který ovládl celý Jemen, zavraždila jednoho z králů, Sajfova otce, a krutě vládla jeho zemi. Prince odvezla do pouště, kde se ho ujala gazela a krmila ho vlastním mlékem. Je tu věštba, že Sajf, který má na tváři zelené mateřské znaménko, se stane největším vládcem, až si vezme princeznu se stejným znaménkem, což se po řadě jeho úžasných skutků a vyhnání etiopských okupantů Jemenu opravdu stalo. Hrdinská epika kombinovaná s orientálními kouzly a romantikou.

            Od těchto příběhů se liší dva z dalších oddílů, jednak příběhy o Mohamedovi a o založení islámu, jednak Humoristická novelka o legendárním vládci Hárunu ar-Rašídovi. Bagdádský chalífa (historická osobnost, žil v letech 763 – 809) byl nesmírně bohatý a měl mnoho manželek. Byl spolu s vezírem Džafarem v převleku hostem obchodníka s látkami, a ten vyslovil přání být jeden den chalífou, aby mohl ztrestat sousedy, kteří ho připravili o peníze.  Chalífa ho uspí,  na jeden den ho nechá žít v přesvědčení, že je mocným vládcem,   a velice se na jeho účet baví. Později to ještě zopakuje a nakonec ožení mladíka s jednou ze svých otrokyň. Mladý muž ale utratil všechny peníze,  a  tak jde  chalífu požádat o peníze na údajný pohřeb manželky, zatímco manželka jde se stejnou žádostí k chalífově ženě. Když se věc nakonec vysvětlí, chalífa se opět skvěle baví a jmenuje mladého obchodníka svým rádcem.

            Tuto část knihy uzavírá romantický příběh O Růžové krásce a princi Masrúrovi,  který pochází z Andalusie, z doby kdy na Pyrenejském ostrově vládli Mauři. Druhou polovinu knihy tvoří pohádky a k těm se ještě vrátíme.

Persie

            Na rozdíl od Arabů, kteří se rozptýlili v různých oblastech Předního východu a severní Afriky, tvoří Peršané, respektive Íránci, kompaktní celek usídlený nastálo na svém území. O původu Íránců a jejich kulturních dějinách píše ve své knize Oběti ohňům Otakar Klíma (1908 –  1988): „Někdy v druhém tisíciletí před počátkem našeho letopočtu táhly hordy z širých rovin uprostřed euroasijského kontinentu do krajů za Kavkaz a Elbruz, za Zágros, za Pamir  a Hindukúš   a obsazovaly země, ve kterých se později vyvinula velkolepá civilizace a vysoká vzdělanost. Ty kmeny, které táhly do nových sídel a byly členy velké pospolitosti indoevropské, nazývaly se společným jménem Árjové… Byli tedy Árjové předky dnešních indoevropských národů Íránu a Přední Indie.[2]  Dějiny starověké Persie poznamenala obtížnost života, strach z neúrody, z přírodních katastrof, nemocí a nepřátelských vpádů, které přinášely otroctví.[3] Při těchto událostech se z kultury vždy něco nenávratně ztratilo  -  archivy, knihovny, paláce. I mytické dějiny staré Persie představují sérii katastrof, zkažení světa smíšením dobra se zlem. Ústředním tématem mytologie je proto boj usedlých Íránců s vpádem kočovníků.

            Neustálý boj v příbězích  perské mytologie  je  veden  na jedné straně dobrem, světlem a pravdou a na druhé zlem, temnotou a lží. Zlo ztělesňuje  Ahriman,  dobro  bůh pravdy a světla Ormuzd. Další bohové: Ahura Mazda (Pán-Moudrost) – nejvyšší bůh, dobro, moudrost, poznání a stvořitel;  proti němu Angra Mainju čili Ahriman – „špatné smýšlení“, reprezentant všeho zla. Každý člověk se musí rozhodnout mezi dobrem a zlem. Mithra  je  nejznámější z perských bohů a znamená dohodu, smlouvu, závazek, dohlíží na člověka a jeho činy, na spravedlnost, ochranu věrných, na tresty odpadlíkům, je protivníkem démonů.

V perské mytologii jsou dále démoni – daévové. Ženská stvoření perí  jsou čarodějnice aktivní v noci a mají různé podoby -  krysy, padající hvězdy, i krásné dívky  svádějící muže.  K dalším bájným bytostem patřil například pták Saénaý sedící na vrcholku „stromu všech semen“ a máváním křídel rozptylující semena po celém světě. Škůdcovskou roli měli dravci, hlodavci, žáby, ještěrky, pavouci, vosy, mravenci, brouci,  kočky spřízněné se lvy a tygry, hadi a draci.

Asi v 7. století př. n. l. žil prorok Zarathuštra, který zreformoval staré náboženství. Nahradil polyteismus  monoteismem, jehož božstvem byl Ahura Mazda, odtud mazdaismus. Podle  Zarathuštry  je svět  zkažený vnějším zaviněním  a je potřeba jej reformovat  lidskou činností, tím se do popředí  dostává  etika – moudrost, pravda, poctivost  proti  temnotě a klamu.

            Mytologické příběhy jsou v češtině dostupné v díle dvou autorů, arabisty a orientalisty Jiřího Tomka Legendy starého Orientu a v Klímově  knize Oběti ohňů.   V Legendách starého Orientu najdeme komplikovaný příběh Jak statečný Ferídún přemohl šáha posedlého démonem.  Hlavním hrdinou příběhu je syn dobrého šáha Mirdáse,  Zóhak. Má špatné vlastnosti, je hloupý, nevzdělaný, poživačný a jako vášnivý lovec si znepřátelil  zvířata. Nechal se svést k tomu, aby střelil po sově, jenomže zasáhl otce, a ten zemřel. Po smrti otce se Zóhak stal šáhem a aby odčinil otcovraždu, rozhodl se vládnout spravedlivě. Ale řeší vše popravami a také pátrá po novorozeněti Ferídúnovi, neboť bylo předpovězeno, že šáha nahradí. Ale Ferídún dospěje a chce pomstít všechny popravené, přidaly se k němu celé zástupy a  Ferídún dostal kouzelnou zbroj od boha Ormuzda, zvítězil a pronásledoval a uvěznil Zóhaka. Vládl spravedlivě, ale je to trvalý boj o právo a spravedlnost, proti zradě a násilí. I další příběhy jsou velmi komplikované a rozsáhlé.

Arabské a perské pohádky

Na starou perskou mytologii navazují pohádky o vílách a čarodějnicích, postavách dévů a parí. Zřetelně patří k městské kultuře Předního východu a poukazují na společenské uspořádání, které od  raného středověku  ovlivňoval islám.

            Z pohádek této oblasti jsou v Evropě nejrozšířenější příběhy z Tisíce a jedné noci, které jsou u nás po desetiletí vydávány, ale i dramatizovány (například Aladdin a jeho kouzelná lampa) nebo inscenovány v televizi (O ebenovém koni). Příběhy tisíce a jedné noci jsou  směsí příběhů různého původu -  z Indie, z Řecka, Egypta, Mezopotámie  a Turecka, ale jejich původ je zejména perský. Tyto pohádky jsou v češtině dostupné v překladech Felixe Tauera v kompletním, osmidílném vydání (je mimochodem velice nepřehledné, protože jednotlivé příběhy jsou propojovány s rámcovým příběhem Šeherezády a jejího přerušovaného vyprávění), ale  i  v Tauerově výboru, podávajícím v 40 příbězích průřez celým dílem. Tvoří jej různé typy pohádek kouzelné, humoristické, moralizující, učené, anekdotické, zvířecí, dlouhé i krátké. Vystupují v nich   králové,  knížata, vezírové, chudáci i boháči, kupci, krejčí, oslaři, mudrci, muslimové, židé i křesťané, víly a džinové i zvířata. Běžně jsou pohádky Tisíce a jedné noci dostupné v  převyprávěních Františka Hrubína, Eduarda Petišky a Vladimíra Hulpacha. U převyprávění z období po roce 1948 i u Hrubína docházelo k ideologickým posunům, například když na konci příběhu Alí Baba a 40 loupežníků se hlavní hrdina stane majitelem loupežnické jeskyně plné pokladů, ale odmítne  toto bohatství převzít. Ale Petiškovo a Hulpachovo převyprávění z počátku 70. let, už tyto deformace neobsahuji. V  obou knihách najdete průřez touto látkou, počínajíc nejznámějšími kouzelnými pohádkami, jako je Alí, Baba, Aladdin, Sindibád Námořník, Ebenový kůň, Abú Kír a Abú Sír nebo Rybář a ifrít,  až po kratší příběhy, drobné anekdoty, morality. Je tu také prolínání příběhů s rámcovým příběhem Šeherezádina vyprávění, včetně přerušování některých příběhů.

            Dva příklady filozofujících a moralizujících příběhů z převyprávění Hulpachova:  O bohatství a osudu je o dvou přátelích, chudém a bohatém, kteří se neustále přou, zda štěstí přinášejí peníze, anebo zda je věcí náhody a Osudu. Vyzkoušejí to na chudém provazníkovi, bohatý mu po dvakrát dá vysokou částku, aby si mohl nakoupit koudel a zbohatnout, po obakrát provazník o peníze náhodou přijde. Po třetí mu chudý dá měďák a ten mu náhodou přinese velké bohatství, přitom nakonec najde i ony ztracené peníze, takže pravdu vlastně mají oba. O fakíhovi, který neuměl číst je příběh negramotného provozovatele školy – nakoupil četné tabulky a vyvolal tím představu, že je velice dobře připraven na vedení školy.  Rozdal je dětem, aby se učily samy od sebe, on seděl přede dveřmi a nic nedělal. Podvod mu posloužil i v situaci, kdy si k němu venkovanka přišla, aby jí přečetl manželův dopis a ze šlamastyky, kterou jeho negramotnost vesničance způsobila, se opět dovedně vyvlékl.

            Výběr z perských pohádek převyprávěl a pod názvem Svícen dvanácti dervišů publikoval Jaroslav Tichý (1923-2004), reaktor, knihovník a překladatel, autor řádky pohádkových knížek. Podobně jako v mnoha jiných národních pohádkách i zde je příběh s podivným dítětem – Tykev. Dítě je v tomto případě dcera v tykvi, z níž dokáže vystoupit, a protože je neobyčejně krásná, provdá se za prince. Ale příběh má dovětek – když je její matka na cestě ohrožena zvířaty a dévem, kteří ji chtějí sežrat, dcera jí půjčí svou tykev a ta ji ochrání. Pod názvem Příhody Alího najdete příběh, který je v Evropě znám jako Čarodějův učeň. Od evropských pohádek se liší následující pohádka s názvem Chytrý šáh. Jejím hrdinou je spravedlivý vládce, který často chodí na zapřenou mezi lidi a zná dobře život. Třikrát vyřeší stejný problém:  člověk si uložil peníze u důvěryhodné osoby – kupce, soudce a sadaře -  ale ten to pak pravému majiteli popřel. Šáh je ve všech případech usvědčil velmi nekonvenčním způsobem, například v kupci vyvolal představu, že učenec, který si u něj uschoval peníze, je jeho velice dobrý přítel. Pro orientální prostředí ovšem svědčí i postavy – učenec, kupec, mimořádně šikovný řemeslník,  opravář vzácných látek a kůží, soudce.

            K chytráckým pohádkám a svérázným humorkám patří Jak se kovář se šáhem přelstívali, v níž se šáh vydává v noci ven převlečen za potulného derviše a tak dojde k tomu, že se snaží přelstít kováře, ale ten vždy přelstí jeho. Svým způsobem podobný je i příběh Hadač, v němž žena chtivá bohatství přiměje manžela -  nosiče vody, aby se vydával za hadače a vydělal dost peněz. Muž se jí nedokáže ubránit, navíc vždycky náhodou vyřeší problém, který tíží šáha, a už se mu nepodaří z této role uniknout, takže se stane nejvyšším hadačem šáhovým.

            Komplikovaný příběh Bižan a Maniža vypovídá o vztazích mezi Peršany a jejich sousedy. Hrdina příběhu Bižan vyřeší závažný problém, když postřílí divočáky, kteří pustošili severní krajiny Persie, ale jeho závistivý průvodce ho zatáhne do sousední  nepřátelské země.  Bižan  tam najde lásku, místní princeznu Manižu. Její otec je odhalí, dceru vyžene a mladíka nechá uvěznit v hluboké jámě pod balvanem, kde ho dívka udržuje při životě. Šáh ale vyšle za Bijanem hrdinu Rustama, který ho osvobodí, a Bižan se i s Manižou   usadí v Persii.

            Střídají se pohádky dramatické s humornými, kouzelné s novelistickými, pohádky o vládcích a vezírech s pohádkami o kupcích, řemeslnících a nejchudších lidech, o postavách lidských i zvířecích, reálných i kouzelných, i celosvětově rozšířené motivy s příběhy, postavami a situacemi specifickými právě pro Persii a Blízký východ obecně.                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                     Pohádky arabské  českým čtenářům zpřístupnil  Jiří Tomek v řadě publikací,  které přestože mají stejného autora, jsou výrazně odlišné. První z nich Tomek nazval Kouzelný květ pouště. V knížce vydané v r. 1989 jsou hrdiny převážně vesničané nebo jiní chudší lidé, a převažují zde typy novelistických pohádek, zvířecí příběhy a morality, přesněji řečeno vzdělávací příběhy zvané adab, obsahující mravní naučení, výklady o vědních oborech.  Poučné příběhy ze života vladařů a mudrců jsou  plné rad do života a řešení složitých otázek – rad, které pro stručnost nazvěme radami šalamounskými, tj. mířícími k podstatě problému nečekaným způsobem. Tato knížka má rámcové vyprávění o příštipkáři Marúfovi a jeho příteli  ševci Alím (příběh převzatý z Tisíce a jedné noci) a o květu pouště, který tito dva uvedou v život svým přáním.

V knížce najdete příběhy dobře známé i u nás, ale jsou v naprosté menšině. Stejné motivy, jaké známe z evropských pohádek, obsahují Tvrdohlaví starouškové (hádka manželů vrcholí rozhodnutím, že dveře půjde zavřít ten z nich, který dřív promluví), nebo Muhamad Chytrák kouzelníkem, v podstatě příběh Čarodějova učně,  příběh orientálního původu, který se  do Evropy  dostal právě odtud.

Velmi početné jsou ony výše zmíněné vzdělávací příběhy s mravním ponaučením.  Bojácný princ, příběh mladíka, kterého čarodějnice začarovala v strašpytla; v bojích ho inkognito zastupovala jeho statečná žena, až jej nakonec kletby zbavila. Nebo příběh Zlatník o osudech dvou synů boháče, které otec donutil, aby se vyučili řemeslu, a později v životě se jim to v nouzi velice hodilo. Název Lakomý Tanbúrí mluví sám za sebe, lakomec se samozřejmě napraví. Dřevorubec a had je příběh o bezohlednosti člověka vůči zvířatům a o jeho nevděčnosti. Moudrý stařec je obsáhlý příběh o mudrci Abú Nasíhovi, který vypovídá o tom, že nic není zadarmo, za vše je nutno platit. V Soudcově moudrosti podvodník, který připravil o dědictví syna svého přítele, při usvědčení zbledne hanbou a upadne v bezvědomí a žije pak v opovržení a hanbě až do smrti jako žebrák. A tak dále.

Řada dalších příběhů v Kouzelném květu pouště spadá do oblasti kouzelné pohádky: Král Ašraf a král džinů nebo Kuchyňský medvěd a mnohé další. Ale nejkouzelnější kouzelné pohádky zařadil Tomek do své druhé knížky, zde tedy jen poznámka o některých zvláštnostech, jako je  Strom vlasů - o kouzleném stromu, na němž hrdina příběhu, námořník Abdalláh, získal krásné vlasy pro královnu, která o ně přišla pro svou pýchu a sobectví. Nebo pohádka Čarovné schody s mírně praštěným příběhem: v jedné vesničce mají schody, které čarodějka začarovala tak, že jeden den v roce tropí neuvěřitelné kousky. Učeného Hakima promění v osla a osla v Hakima a nastanou fantastické události, zelenina se mění v lidičky, melouny létají a Hakim coby osel bojuje proti osudu.  Až večer pro strastiplném dni se vše vrátí k normálu.

Další svou knihu nazval Tomek Dary krále džinů, zařadil do ní výhradně pohádky o džinech a připojil obsáhlý doslov, který genezi a třídění džinů i jejich souvislost s životem beduínů a islámem vysvětluje. Jednou z prvních pohádek tohoto svazku je Rybář a ifrít, známý příběh o tom, jak rybář vylovil z moře mosaznou lahvici a vypustil z ní džina. Příběh poukazuje k původu džinů a k jejich historii: džinové byli stvořeni Alláhem z bezdýmného ohně ještě před lidmi.  Král Sulajmán (=Šalamoun) je původně ovládal, ale oni se proti němu vzbouřili a on je za to uzavřel do mosazných lahvic zapečetěných olovem a hodil je do moře. Jsou to smrtelní duchové, ale dlouhověcí, a mají možnost brát na sebe různé podoby a konat těžké a zázračné práce. 

Nejméně mocní džinové jsou žánové, mocní a zlí jsou  ifríti  - duše lidí, kteří zemřeli násilnou smrtí, nejhroznější jsou máridové, z nichž někteří vstupují do lidí a působí zlo, gúlové a gúly jsou šerední obři, schopní proměňovat se i v okouzlující ženy. Tyto pohádky o džinech se vesměs odehrávají v městském prostředí a jejich postavami jsou městští lidé všech společenských vrstev, od sultánů a vezírů a otrokyň v palácích, přes boháče, kupce, řemeslníky, mudrce, a učence, až po nejchudší nosiče a oslaře; vystupuje tu také čínská princezna nebo perský šach. Časté je přesné zeměpisné určení a reálie, jsou jmenována dodnes exitující města -  Káhira, Damašek, Bagdád, Samarkand, Istanbul. Města mají hradby, kamenné domy, sultánův palác, městské lázně, konají se v nich trhy, jsou tu kupci, příštipkáři, zlatník a další řemeslníci, černí otroci a žebráci. Dopravu obstarávají velbloudi, osli a mezci, bohatí cestují v nosítkách a mají koráby plující z Indie, Číny, Kypru či Benátek, obchoduje se s kořením, perlami, slonovinou, zlatým nádobím, s brokáty, atlasem, sametem, mušelínem, hedvábím, velké bohatství reprezentují diamanty a drahé kameny, ebenový stoleček, zlatý prsten, kdežto chudší lidé používají hrubé plátno a měděné konvice.

Charakteristickým rysem těchto pohádek je vysoké oceňování krásy a bohatstvím nejsou jen peníze, ale hlavně zlaté nádoby, náčiní, šperky, drahé kameny (v jedné pohádce dokonce sochy krásných dívek z diamantu), mramor, koberce, ale také nádherné zahrady a květiny. Oceňuje se  vzdělání a řemeslo, mimořádnou důležitost má znalost písma a kaligrafie.

            Z oněch jedenácti pohádek, které tvoří knížku, plných velmi složitých a komplikovaných osudů hrdinů, kteří stejně jako naši plní náročné úkoly za pomoci kouzel, kouzelných prostředků a pomocníků (přičemž džinové mohou být stejně pomocníky, jako škůdci), jen tři příklady. Prvním je pohádka, která  v podstatě kopíruje příběh českého Ptáka Ohniváka a lišku Ryšku a jmenuje se Hasan a Červený král.  Král vážně onemocněl a indický doktor poradil, že pomůže jen živá voda, která se dá získat na Korálovém ostrově. Tři synové krále se postupně vypravují na cestu a při první zastávce, kdy se chtějí najíst, se objeví obrovský bílý pes, který je žádá o jídlo. Oba starší bratři na něj vytáhnou luk a šíp a pes zmizí. Na cestě dojdou na rozcestí tří cest – jedna vede k zlatému městu, druhá k stříbrnému a u třetí je uvedeno, že kdo se po ní vydá, zahyne. Nejstarší se vydá do Zlatého města, kde se mu zalíbí, v hazardu přijde o všechny peníze a skončí jako posluha v kavárně, totéž se stane prostřednímu ve Stříbrném městě. Teprve nejmladší Hasan psa nakrmí, on se mu představí jako Červený král a odnese ho na Korálový ostrov, který se vznáší ve vesmíru. Na ostrově mu řekne, že smí vzít jen živou vodu a nic jiného. Hasan neposlechne, ale pes se smiluje a vezme ho pro čepičku neviditelnosti, kterou se má vykoupit, ale ani v tomto případě princ neodolá, vezme ji a musí za ni přinést Velikou perlu. V tomto třetím případě situaci zvládne, Červený král ho varoval, že kdo třikrát poruší slib, nezaslouží si žít mezi slušnými lidmi.  Hasan vykoupí živou vodu i bratry, kteří se Červenému králi omluví. Otec se uzdraví a z vděčnosti  Hasana ožení s indickou princeznou, jejíž svatební šaty stály tisíc a tisíc dinárů. Na rozdíl od české varianty si princ neodnese všechny kouzelné předměty a nevěstu získá od otce, a nejpodstatnější je, že jeho bratři se na něm nedopustí zrady. Liší se ovšem způsob, jak celá věc probíhá a v jakém prostředí.

Pohádka O gúle krasavici se od evropských liší podstatněji. Zatímco v našich pohádkách se princ zamiluje do krásy dívky, která je začarovaná a držená kdesi v zajetí u čaroděje, zde se hrdina zamiluje do krásky, která je gúla. Po náležitých opatřeních je přijat její rodinou, ale nakonec s ní uprchne. Rodiče-gúlové dvojici pronásledují, ale nezvládnou to a tak dívce dají aspoň dobré rady na cestu. Šťastný návrat ještě zkomplikuje orel, který prince unese, krásná gúla se proto v paláci jeho otce stane služkou, ale nakonec se vše vyřeší.

Od evropských pohádek se nejvýrazněji liší příběh Jak se dvěma bratrům splnilo velké přání:  když po otci zdědili jeho vezírský úřad, začali detailně plánovat do budoucnosti: oba se ožení v týž den, v týž den se jim narodí děti, chlapec a děvče, a v dospělosti se dostanou za sebe. Pak se ale pohádali o věno a jeden z nich odešel do Istanbulu, a když zemřel, jeho syn Hasan truchlil na hřbitově. V té chvíli to vzali do ruky džin a džinna. Problém vyřešili a zařídili, aby vše dopadlo tak, jak si původně bratři přáli. Konají dobro a činí tak pobaveně a s nadhledem.

A třetí Tomkův výběr z arabských pohádek najdeme v Králi světla, kde jsou pohádky různých typů vybrány podle země původu – Egypt, Irák, Saudská Arábie, Sýrie, Súdán, Alžírsko, Tunisko a Maroko.

Hned na začátku je zařazena syrská pohádka O princezně Ošklivce, která patří k sérii pohádek o dívce, která prchá před incestním záměrem svého otce. V tomto případě je střevíček zesnulé královny tím atributem, který označí královu dceru za náhradnici jeho zesnulé manželky, a tímto motivem je pohádka spojena současně s Popelkou. Tomek v komentáři k této pohádce poznamenává, že motiv hledání nevěsty podle střevíčku pochází ze starého Egypta, z roku 650 př.n.l., z báje o faraonovi Psammetikovi a řecké otrokyni.

Směs motivů známých z evropských pohádek a motivů arabských, obsahuje pohádka  Král světla. Osaměle žijící žena, která pravidelně komunikuje se svou lampou, kterou oslovuje jako Krále světla, nenadále otěhotní a porodí koňskou hlavu. O syna se pečlivě stará, a stejně jako v jiných pohádkách o podivném dítěti, ji syn pošle, aby požádala o ruku  princezny. Sultán klade velké požadavky, v tomto případě chce čtyřicet velbloudů naložených diamanty, pak perlami a korály. Koňská hlava všechno splní a ožení se s princeznou, která se rozhodla, že svůj osud přijme.  Manželovi zůstane věrná, i když se o ni uchází krásný rytíř, který pro její zemi vyhrál válku – je to ovšem její manžel a ona svou věrností vysvobodila jak manžela, tak jeho otce Krále světla.

Vedle pohádek kouzelných najdete i humorky, jako je  Tlustý král a ptáček zpěváček -  ptáček se tlustému král posmíval a ten si ho nechal za to  udělat k obědu, ale ptáček z jeho obrovského břicha vylétl živý a zdravý a králi se posmíval dál, to vše ve verších. A je tu i na východě oblíbená historka s moudrým soudcem Chlapec Wádí a dívka Šams. Dva rolníci, sousedi, jeden onemocní a požádá druhého, aby za něj pracoval na poli. Ten tam najde hrnec zlaťáků a přinese je majiteli pole, který ale namítá, že poklad patří tomu, kdo ho vykopal. Nemohou se dohodnout, oba soudí, že na zlato má právo ten druhý, a tak jdou k soudci do Bagdádu. Ten jim poradí, aby oženili syna jednoho s dcerou druhého a dali jim poklad jako věno.

Dalším autorem arabských pohádek nazvaných  Kouzelný koberec je Jaroslav Tichý.  V pohádce Chytrák a zloděj soutěží chytrák se zlodějem,  oba jsou velmi úspěšní, ale nakonec vyhraje chytrák, který je důvtipnější i statečnější. Neviditelný zloděj vypráví příběh velmi obratného a důvtipného zloděje, který tropí spoustu zlodějských kousků a chán kritizuje sultána, že se zlodějem neumí zatočit.  Dojde se sporu a sázce, zloděj uspěje, podaří se mu ukrást z chánova paláce truhlu, v níž se schovali chán i jeho žena  a přinese ji na sultánův práh. Sultán pak dá zloději za ženu svou dceru a jmenuje ho svým hlavním vezírem  – obratný zloděj je pro sultánské záležitosti velmi cenný – důvtip nad morálku.

            Výjimečným jevem v naší publikační oblasti je knížka Kočičí žena a jiné libanonské pohádky, jejíž autorkou je libanonská sběratelka pohádek Praline Gay-Para. Výjimečnost této knížky tkví ve faktu, že jde o sbírku pohádek z  jediné země, že byly sbírány v letech 1979 – 84, takže obsahují i četné aktualizace, a konečně i to, že jejich překlad z francouzštiny vznikl v rámci překladatelského semináře na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně.  A pozoruhodné jsou i úvodní stránky -  kniha  je věnována „chytrým dětem, a zvídavým dospělým“ a obsahuje i varování, které naznačuje autorství spíše brněnské než libanonské: „Kniha není vhodná pro zastánce teorie o nesmiřitelnosti kultur a civilizací. Libanonská Popelka, Sněhurka či Zlatý kolovrat by mohly vážně poškodit konzistenci jejich názorů“. Ostatně takové „varování“ platí pro celou oblast blízkovýchodních literatur, které prezentují toto prostředí jako v řadě věcí odlišné od našeho, ale v podstatě lidství zcela stejné jako evropské. Svou poutavostí umožňují skrze tyto pohledy na muslimy nabídnout dětem v dramatické výchově nebo divadlem je divákům objasňovat a předsudky nabourávat.

            Libanon je malá země na východním pobřeží Středozemního moře a v starověku byl pod názvem Kanán místem řady biblických událostí. Byl zemí Féničanů, ale ovládli jej postupně Řekové a Římané, patřil nějaký čas k Byzanci, dobývali ho křižáci, pak  na dlouho dobu ovládli Turci. V moderní době – v 19. a v první polovině 20. století -  byl Libanon pod vlivem Francie. V jeho kultuře se proto mísí vlivy světa Předního východu, starověkých a středověkých kultur východního Středomoří s vlivy kultury antické i obecněji evropské. Svou roli hraje také fakt, že asi 60 % obyvatel jsou muslimové, 40 % křesťané. To se projevuje i v libanonských pohádkách, které kombinují motivy a fabule evropských pohádek s libanonskými reáliemi a tradicemi.

Příklad: různými evropskými kulturami putuje motiv kočky, která je pro jakousi vzdálenou zemi natolik neobvyklým, ale kvůli lovu myší či krys nezbytným zvířetem, že člověk, který ji přivedl, je odměněn nesmírným bohatstvím. Na tomto motivu je vystavěna libanonská pohádka  Lyés:  královská dcera miluje syna pradleny Lyése a její otec této lásce kupodivu přeje. Odmítá proto návrhy vezíra, aby se princezna provdala za jeho syna. Nakonec král souhlasí, aby se oba mladíci vydali do světa, a který přiveze větší bohatství, ten bude královým zetěm. Vezírův syn vyjíždí vždy velmi bohatě vybaven, Lyés má na první cestě jen krabičku zápalek, na druhé špetku soli a na třetí kočku. Vyjíždí na chatrné loďce, ale na moři se setká s obrem a na jeho žádost mu oholí obočí,  obr mu za to poradí, kam jet. Ve všech třech případech svým darem vyřeší místní problém a je bohatě odměněn, zatímco vezírův syn vždy dopadne špatně, z poslední výpravy se dokonce vůbec nevrátí. Lyés se s princeznou šťastně ožení.

Jiný typ pohádky představuje humorka Sázečka kmínu. Selská dcera vychází každé ráno na terasu a ošetřuje rostlinku kmínu.  „Soused odnaproti“, princ, ji pravidelně oslovuje a oba mladí lidé se pobaveně štengrují, tropí si navzájem neplechy a pak to shrnují ve verších. Nakonec se samozřejmě vezmou. Jednoduchý příběh stupňující vzájemné popichování je traktován s lehkým nadhledem. Je tu příběh věčně se hádajících manželů, ale také  Zrcadlo, mé zrcadlo, varianta Sněhurky s pár odlišnostmi. V lese Sněhurka žije v luxusním podzemním paláci šesti džinů, a když se nakonec provdá za prince, pozve otce a macechu k sobě a vše jim odpustí. A je tu také příběh Které máš nejraději o moudrém rozsudku Hárúna ar-Rašída, reprezentující zálibu orientálních vypravěčů pohádek v příbězích moudrých soudců a jejich originálních rozsudků. Celkem pestrý výběr pohádek všeho druhu v malé a výtvarně zajímavé knížce.

            Zvláštní skupinu pohádek, které reprezentují nejen arabskou oblast, ale i středoasijské  země a jejich kultury, tvoří příběhy šibalů, z nichž  nejznámější  je Hodža Nasreddin. Tucet tváří Nasreddinových je publikace, kterou vydal Orientální ústav jako odborně uspořádaný soubor příběhů o postavě šibala, který má v různých zemích různá jména -  turecký Nasreddin, arabský Džuhá (či Džihá), perský Maulá Nasruddín, kurdský Bahlúl. Je tu i série příběhů z islámských zemí a oblastí bývalého Sovětského svazu – šibalové původu krymtatarského, ázerbájdžánského, turkmenského, dagestánského, kazašského, uzbeckého, ujgurského a tádžického[4]. Překladatel a sestavitel  knížky, orientalista Miloš Mendel uvedl příběhy předmluvou o jejich původu a historii. Tyto příběhy patří k arabské lidové slovesnosti a  navazují na literaturu perskou, indickou a levantskou. Východiskem je islámská etika a estetika kombinovaná s lidovou představou o spravedlnosti a uplatňující humor jako pomoc v obtížích (nám dobře známý princip švejkování). Nasreddin patrně měl reálný předobraz jménem Džuhá, pocházejícího z arabského prostředí (zejm. z Iráku) v 9. století, existují však i další teorie o reálném modelu tohoto šibala. Látka se dostala do Evropy přes Turecko.

Podobně jako německý Enšpígl i Nasreddin má mnoho tváří a jeho šprýmy i velmi různou etiku. Nasreddin či jeho „bratranci“ mají různé společenské postavení – jsou chudákem oslařem, tulákem, soudcem, mudrcem či básníkem, ale vždy bystrým a chytrým šprýmařem. Pro dramatiku má tento rozsáhlý cyklus dva nedostatky: převážnou část příběhů tvoří kratičké situace, spíš anekdoty, a navíc Nasreddinovy šprýmy jsou na rozdíl od Enšpíglových ryze verbální, spočívají v neočekávaných, někdy až demagogických promluvách a odpovědích. Jeho taktikou je vykroutit se z problému, udělat z někoho hlupáka nebo ubránit se tomu, aby někdo udělal hlupáka z něj, prokázat nesmyslnost požadavku na něj kladného (například uplést z písku provaz) a podobně. Jsou tedy příhodné především pro četbu, ne pro hru v roli. Do této skupiny o chytrácích, kteří dokážou doběhnout každého, patří v Tomkově knížce příběhy Čtverák Hasan, Jak Džiha vyzrál na krále, Jak Džiha prodal padesát ran holí, ale také  Švec Ahmed a tři zloději.

            A jenom na okraj: v 50. létech 20. století vyšly česky i afghánské pohádky, tenká knížka obsahující sedm kouzelných pohádek, dost podobných těm, které najdeme v Tisíci a jedné noci. Občas se vyskytnou v antikvariátě a stojí za to po nich zapátrat a podívat se na Afghánistán jinýma očima, než  nabízí  zpravodajství.

 

[1] Tomek: Král světla, s. 343

[2]  Klíma: Oběti ohňům, s. 7

[3] tamtéž s. 8

[4] Tucet tváří Nasreddinových. Přeložil a předmluvu napsal Miloš Mendel.  Orientální ústav AVČR, Praha  2004

Obsah