Napsal uživatel evamachkova dne Út, 12/05/2017 - 14:53

Čína

 Na počátku čínské historie jsou „Tři dynastie“ -  Sia, Šang a Čou, které vládly  od  konce 3. tisíciletí př. n. l., tj. od  přelomu mladší doby kamenné a starší bronzové. Jejich centrum bylo na  středím toku Žluté řeky, v severní části Číny, kde  vznikla  konfederace několika menších států, a vytvořil se systém předávání vlády z otce na syna, což znamená vznik dynastií. Podle archeologických  nálezů  se od konce 3. tisíciletí př. n. l.  vznikala na čínském území  města s veřejnými budovami a dynastie Šang  vytvořila  silnou monarchii. Byl vybudován  systém vojenské organizace, zřízen dozor nad produkcí potravin,  rozvíjela se doprava. Vznikl tak státní aparát, k němuž patřili vojáci, kronikáři i řemeslníci. Náboženstvím té doby byl šamanismus. Šamani byli vzdělanci, věštci, léčitelé, proroci, písaři, kněží, důstojníci. Rozvíjela se znalost technologie bronzu, výroba zbraní. Do této doby patří i vynález znakového písma (kolem r. 1200 př. n. l.), který ovlivnil administrativu, organizaci, obchod, zahraniční vztahy, náboženství a kalendář.

Asi r. 1123 př. n. l. nastoupila dynastie Čou, k níž příslušeli především válečníci. Vznikla i nejstarší čínská písemnost Kniha písní  (kolem r. 600 př. n. l.).  

Mezi lety 250 a 200 př. n. l. vládla dynastie Čchin a v té době se uplatnil   konfucianismus  jako oficiální ideologie.  Byly  zavedeny  úřednické zkoušky, vybudovány obchodní stezky, postavena Velká zeď. Místo feudálních vztahů nastoupila centralizace,   právní řád, sjednocena měna, váhy, míry, vybudován systém silnic. Pode dynastie Čchin vznikl název Číny a systém sjednocené země  trval  bez podstatnějších zlomů po dvě tisíciletí, až do pádu císařství na začátku 20. století.

V těchto raných dobách vývoje čínské společnosti ovlivnily duchovní život Číny (promítající se přirozeně i do literární oblasti) tři tradiční náboženství či v mnoha ohledech spíše filozofické a etické systémy. Nejstarší z nich je  konfucianismus, jehož zakladatelem byl  Konfucius (asi 552 – 479). Jeho hlavním principem je  vztah mezi žen – laskavostí, humánností, a li – povinností, spravedlností, čestností, které jsou vzájemně  provázané. Základem učení  je dobrota člověka i uprostřed  krutosti a nespravedlnosti, vnitřní poctivost, chování, které nepodléhá vnějším vlivům. Řádné mezilidské vztahy, zejména v rodinách, slouží jako model pro stát. Taoismus se objevil asi sto let po smrti Konfucia, za jeho zakladatele se považuje Lao-c´. Tao znamená cesta a taoismus se zabývá otázkami nesmrtelnosti a důležitosti zdraví, k němuž se dojde meditací a cvičeními. Základním požadavkem je „konání nekonáním“ -  nezasahovat do běhu věcí a zařadit se do stávajícího pořádku. Buddhismus na rozdíl od obou předchozích směrů nevznikl v Číně a dostal se  do ní v 1. století n. l. Všechna tři náboženství, respektive filozofické systémy, se v literatuře spojují a mísí. Je to možné proto, že všechny tři jsou mírumilovné, humánní a nekonfliktní a kladou důraz na etiku.

Čínský raný středověk představuje dynastie Thang  (518 n. l.), vyznačující se  vynálezem knihtisku a rozkvětem buddhismu, v 10. století za dynastie  Sung  se začalo vyrábět hedvábí a  porcelán. Čínská literatura se zrodila v době dynastie  Čou a její počátek reprezentuje  prvních pět klasických knih konfuciánského kánonu, filozofické spisy. V období Chan vznikala  historická próza, živá byla zejména  editační činnost a  rozvoj poezie.

 

Čínská mytologie

V čínské mytologii chybí rozsáhlá epika typu eposů Homérových, Eddy nebo Mahábháraty, zachovaly se jen fragmenty mýtů ve filozofických, literárních a historických spisech, a to v různých verzích. Existuje např. šest variant stvoření světa, v Nejkrásnějších čínských příbězích Věny Hrdličkové najdeme dva z nich. Jeden vypráví, jak stvořitel Pchan-ku zasáhl do původního chaosu a jak se po jeho smrti tělo přetvářeno v do  Země. Lidé podle této verze vznikli z parazitů na jeho těle. Podle druhého v této knížce uvedeného kosmogonického mýtu uhnětla lidi pramáti Nü-wa  z hlíny. Některé čínské mýty o vzniku světa ale postrádají postavu stvořitele. Existují i čtyři mýty o potopě, která je v čínské mytologii příběhem ovládnutí katastrofy člověkem, jímž se projevují morální kvality válečníka. Chybí tu motiv božské odplaty za provinění lidí i božský zásah. Potopu lidé přežili, ale s nesmírnými obtížemi. Mýty o potopě jsou obsaženy v řadě mytologií, ale  v Číně vznikly  i  mýty o suchu. Objevují se motivy a příběhy božské války, zničení kosmu, druhého začátku světa, zlatého věku. Jsou v nich obsaženy archetypy zachránce, neúspěšného i úspěšného hrdiny, i podvodníka. Nejvyšším bohem byl Žlutý císař,  Chuang-ti, zvaný též Nefritový císař nebo  Vládce nebes.

Typickým symbolem v čínské mytologii je drak (původně had), který má rysy a součásti těl devíti různých zvířat: tělo a šíji hada, hlavu velblouda, rohy jelena, oči králíka, břicho žáby, šupiny kapra, pařáty orla, tlapy tygra a uši buvola. Drak je symbolem požehnání, zdaru a blahobytu, neboť je dobromyslný a přináší déšť. Mytologie rozeznává čtyři kategorie draků – nebeští draci, draci-duchové, zemští draci, mořští draci. Dračí král sídlí v podmořském paláci a má devět synů. Draci se promítají do symboliky císařů a architektury i umělecké výzdoby Zakázaného města.  Je symbolem Číny, která je  Zemí draka.

V čínské mytologii se mísí lidské s božským, fantazie s realitou a v neposlední řadě taoismus s buddhismem. O tom, jak čínská mytologie vstoupila do literatury, píše Anne Birrellová: „Čínští spisovatelé a badatelé během staletí přenesli mytologický repertoár v překvapivě stejném tvaru, v jakém byl poprvé zaznamenán ve starověku. To znamená, že klasické knihy, jež obsahovaly mýtické příběhy, se z větší části zachovaly, a tak se mýty staly součástí písemnictví. Zachovaly se hlavně díky úctě čínských učenců k posvátným a uznaným dílům starověku. Přesto žádný spisovatel ani vydavatel nesesbíral mytologické pasáže z klasických textů a nevytvaroval z nich umělecký celek.“[1] Mýty se dostaly do tisku kolem roku 1000, někdy s výkladem či v dobových proměnách, ale zatímco jsou zapsané mýty literárně fixované, v ústním podání prodělávaly proměny.

            Zmíněná autorka, cambridgeská sinoložka, ve své knížce Čínské mýty konstatuje, že zkoumání čínské mytologie je v porovnání s jinými mytologiemi v počátcích, a výčet jejich publikací v češtině to jen potvrzuje. V její studii je informativní výklad o mýtech uspořádán do kapitol o počátcích čínské mytologie, o kosmogonii a katastrofách, mytických hrdinech a hrdinkách, o bájné fauně a floře. Knížku uzavírá kapitola o pokračování mytické tradice v literárních dílech, která na mytologii navázala  a uplatnila  její prvky.

            Nejobsáhlejší sbírku mytologických příběhů Číny obsahuje publikace Příběhy dračích císařů, které podle původních čínských sběratelů Čou Mej-žu a Ču Wej-chu  převyprávěl slovenský autor Vladimír Ferko, český překlad vyšel v roce 1993. Mýtům je věnována první část knihy Věny Hrdličkové Nejkrásnější čínské příběhy (druhou její část tvoří pohádky a pověsti).

Dva příběhy, Deset sluncí  a Střelec I.,  vyprávějí, že kdysi bylo deset sluncí - bratrů, kteří vycházeli jeden po druhém, každý den jeden, vykoupaný ve slaném jezeře, vyjížděl v kočáru taženém šesti draky, který řídila matka sluncí Si-che. Mladíkům  se to ale zprotivilo, vzbouřili se proti jednotvárnosti svého života a jednoho dne vyrazili na nebe všichni  najednou.  Radovali se a veselili ze své svobody, ale na zemi nastalo peklo. Deset sluncí  najednou spálilo celou zemi. Vládce nebes, děd deseti sluncí, proto vyslal  na zemi Střelce Iho, aby zasáhl. Ten sestřeloval jedno slunce za druhým, ale když už zbývalo jen  jediné, Vládce nebes to zastavil,  protože lidé slunce potřebují.  Střelec I s manželkou Čchang-e už za trest nesměl zpátky na nebesa. Vztah svobody a odpovědnosti, potěšení a řádu; chaos vyvolává neštěstí a to  plodí další  pohromy. Střelec I je také  hrdinou  navazujícího příběhu nazvaného Jak Čcheng-e uprchla na měsíc.  Manželka  Střelci Imu  vyčítala, že jeho vinou musejí  žít na zemi. Střelec I  se proto vypravil k Matce západu, od níž získal elixír – když se o něj podělí s manželkou, budou oba sice na zemi, ale nesmrtelní, kdyby ho vypil jeden z nich,  dostane se sám zpět na nebesa. Čheng-e  se sice domluvila s manželem, že se o elixír podělí, ale jednoho dne to nevydržela a elixír vypila sama. Vznesla se k měsíci, kde se proměnila v ošklivou žábu. Podle jiné veze sice je krásná, ale na měsíci osamělá. Střelec I se ze ztráty manželky nevzpamatoval a brzy ho jeho druhové zabili. Je to o netrpělivosti, neschopnosti se přizpůsobit,  o sobectví.

K významným a pro čínskou mytologii charakteristickým příběhům patří Osm nesmrtelných se plaví přes moře. Čínští nesmrtelní jsou bytosti nadané nadpřirozenými vlastnostmi, původně historické osobnosti různých dob a bájné postavy, které se staly bohy. Žijí na Ostrovech nesmrtelných, ale občas pobývají na nebesích, a každý z nich má svůj atribut – vějíř, meč, tykev, kastaněty, květinový košík, bambusovou tyč, flétnu a lotos. Představují taoistický řád volnosti a bezstarostnosti. Příběh dokumentuje styl čínské mytologie a filozofie,  Nesmrtelní jsou veselí a podivínští a v neposlední řadě nabízejí  exotický typ komiky a humoru.

Kniha Příběhy dračích císařů obsahuje několik desítek příběhů z čínské mytologie, ale styl, jímž je psána,  není příliš inspirativní pro dramatiku, chybí v něm jednání konkrétních osob „tady a teď“, což znamená, že pro uplatnění v dramatické výchově by vyžadovaly  radikální  zásahy, a hlavně  tvořivý, velmi samostatný  přepis.

Středověká lidová vyprávění

Za dynastie Tchang (od r. 618) dominovala literatuře „tchangská novela“ na  fantastické náměty. Byla veřejně vyprávěna hovorovým jazykem a podávala výklad  buddhismu prostřednictvím populárně koncipovaných příběhů. V následujícím období Sung dominovala v oficiálním písemnictví poezie, ale současně se uplatňovala  populární literatura – kroniky,  dobrodružná, zbojnická či  milostná vyprávění, veřejně prezentovaná v  tržnicích a bazarech. Jejími vypravěči byli profesionálové, kteří texty uměli zpaměti a často šlo o úpravy a převyprávění literatury oficiální, přiblížené širokým vrstvám městských posluchačů,  s lidovými postavami drobných obchodníků a řemeslníků, s kriminálními náměty, fantastikou, nadpřirozenem. Na rozdíl od oficiální literatury zde převažovala epika, hovorový lidový jazyk, a prózu často střídaly verše s hudebním doprovodem nebo zpívané. Vyprávění bylo vystavěno  k vyvrcholení příběhu s následnou pauzou, v níž vypravěči vybírali od posluchačů peníze. Později vznikaly z těchto látek i rozsáhlé romány.

Mezi příběhy v druhé části  knížky Věny  Hrdličkové reprezentují tento okruh příběhy založené jednak na příhodách a naučeních Konfucia, taoistické filozofie nebo buddhismu, jednak se zabývají příběhy důležitých postav čínských dynastií a dalšími tématy z čínské historie, včetně zajímavých osobností. Některé obsahují prvky pohádkové nebo pověsťové. Příkladem je Soudce Pao-lung. Tento proslulý soudní úředník žil na počátku 10. století a byl znám svou spravedlností i vůči prostým lidem. Říkalo se prý: Neúplatní jsou jen vládce pekel Jen-wang a vznešený Pao. Jeden z příběhů vypráví, jak byl Pao v pokušení vyhovět císařově matce a odpustit provinění jejímu chráněnci. Ale v poslední chvíli se vzpamatoval a provinilce na místě odsoudil k smrti, přestože riskoval vážné následky - dilema tváří v tvář mocným, spravedlivý se ale nedá zlomit.

Této středověké lidové próze je věnována kniha Jaroslava Průška, zakladatele české sinologie a propagátora čínské kultury. Výběr z těchto textů nazval Podivuhodné příběhy z čínských tržišť a bazarů a poprvé ji vydal  v 50. letech 20. století, existují však i novější vydání. I zde je jeden příběh věnován slavnému soudci  - Jak soudce Pao, Dračí plán, rozsoudil bezpráví. Je to příběh úředníka Suna, který se stal obětí intriky: astrolog mu předpověděl, že zemře ještě téhož dne, a on se večer ve stresu opil a skončil v řece. Na závěr složité historie soudce Pao zjistí, že ve skutečnosti byl Sun  zavražděn svou ženou a jejím milencem, aby se ho zbavili a mohli se vzít. Jak praotec císařů z rodu Čao tisíc mil doprovázel Ťing-Niang je dobrodružný rytířský příběh o princi, který se nabídl, že tisíc mil doprovodí unesenou dívku.  Cestou se střetl s tlupou loupežníků, které hladce pobil. Zajímavé a stále aktuální téma má poslední, dvanáctý příběh Jak se setkal Li, vévoda z Čchienu, v hostinci s mstitelem křivd.  Neslavným hrdinou příběhu je literát a neúspěšný student Fang Te, který má hádavou, mstivou a podezřívavou ženu. Po jedné z hádek odejde z domova a cestou se dostane bez vlastního přičinění mezi loupežníky, kteří ho přinutí, aby byl jejich náčelníkem. Zúčastní se jejich loupežné akce a jsou dopadeni. Soudce Li Mien ale usoudí, že Fang se do toho dostal omylem a spolu s žalářníkem Wangem mu umožní útěk, ale pak jsou sami z funkcí odvoláni. Po nějakém čase Li a Wang putují do jiného města a přitom náhodou narazí na Fanga, který se mezitím stal důležitou osobou. Je soudci vděčný, hostí ho, přátelí se s ním, ale když mu chce dát na rozloučenou dary, jeho žena ho přesvědčí, že všechno byl jen podvod, že ho soudce zachraňoval ze zištných důvodů a proto ho Fang musí zabít. Ale Li a Wang se o tom dozvědí, prchají, a do věci se vloží tajemný bludný rytíř – mstitel, který se hladce přemísťuje a proměňuje a celou situaci posoudí a zvládne.  Li Mienovi a Wangovi předá uťaté hlavy  Fanga a jeho ženy. Jádro příběhu tvoří negativistická, zlá žena a slabošský muž podléhající její demagogii, a v tom je také podnětné téma příběhu.

Všechny příběhy jsou doprovázeny verši, jimiž se zřetelně uzavírá jedna část příběhu, další začíná úvodní větou typu „a nyní budeme vypravovat o…“   V tomto místě byla zřejmě přestávka. Zajímavé je, že některé příběhy obsahují jen krátká čtyřverší nebo osmiverší, která shrnují situaci, jinde mají vlastní platnost. Příběh Bohyně milosti je uveden  více než sedmi stránkami lyrických veršů o jaru a i další text je  prolínán  básněmi.

Kniha je doplněna množstvím poznámek a vysvětlivek, neboť mnohé postavy patří k historickým -  k vládcům, úředníkům  i literátům,  a je uzavřena doslovem Zlaty Černé o této oblasti čínské literatury i o Jaroslavu Průškovi.

Na Průška navazuje po desítkách let publikace Rozmarné a tajuplné příběhy ze staré Číny, obsahující výběr dalších příběhů z téže literární oblasti. V jednom z příběhů čteme: „Tam kde Syn Nebes založil hlavní město, se vždycky shromažďovali talentovaní duchové, kvetla kultura a nádhera okolní přírody a skýtala potěchu srdci.“[2] Jak už bylo opakovaně zmíněno, asijskou literaturu i kulturu vůbec charakterizuje oceňování vzdělanosti, talentu, umění a krásy, krásy lidmi vytvořené i přírodní, a to se týká nejen této knížky a nejen Číny, ale i dalších žánrů i zemí původu. Mnohdy to bylo interpretováno jako záležitost bohatství, popřípadě vykořisťování, jako by šlo jen o boháče paláce, klenoty, skvělé oděvy těch nejbohatších a hlavně vládců. Ale tento ideologický výklad je chybný, jde o hodnoty sdílené všemi či aspoň naprostou většinou vrstev orientálních společností. Ostatně Rozmarné a tajuplné příběhy jsou součástí lidového vypravěčství, které nezná přesné sociální hranice, a také zde jde zpravidla o krásu dívek či krásu přírody.  

Vzdělanec Su Lao-čchüan uzná za vhodné ucházet se o vzdělanou dívku Siao-mej, která sice nebyla oslnivě krásná, ale také ne ošklivá. Oženil se s ní, ale do její ložnice se o svatební noci dostal až po té, když splnil její tři úkoly, všechny tři znamenaly napsat verše podle zadání:  první odpovědět básní na nevěstino čtyřverší, druhý je rébus ve verších a třetí vytvořit vtipnou paralelu k danému verši. Manželství takto odstartované bylo přirozeně velmi šťastné.

U většiny příběhů je v popředí erotika, milostné zápletky, někdy i dost drsné, jako je příběh Dvě jeptišky a prostopášník, v němž se do malého kláštera, kde žijí jen dvě jeptišky, pár novicek věku spíše školního, a jedna umírající abatyše, vloudí sukničkář a vesele tam s jeptiškami hoduje i souloží. Přirozeně to dopadne špatně, vysílený milovník zemře a do věci se vloží jeho manželka a jeptiškám nezbyde, než prchnout a hledat útočiště v sousedním ženském klášteře. Ale i jeho abatyše má partnera,  zběhlého mnicha. Končí to u soudu a na popravišti,  dost drsnými popravami. Poněkud jiný je příběh Kámen mudrců, který se zabývá alchymií a lidmi jí posedlými, jako je bohatý pan Pchan. Ten naletí podvodníkovi, který naslibuje úžasné výsledky a připraví tím Pchana o veškerý majetek, a navíc mu podstrčí profesionální kurtizánu, kterou vydává za svou „druhou manželku“. Ta se nakonec projeví jako snad nejslušnější člověk z celé té party. Na mušku si příběh bere alchymii, která v Číně měla svůj vrchol v stejné době, jako v Evropě

Poslední příběh Dívka bakalář, který knihu uzavírá, je uveden poměrně dlouhým vyprávěním o mladém vzdělanci, který tráví noci se zvláštní ženou žijící v broskvovém sadu. Když se jejich vztah prozradí, zmizí nejen žena, ale i její dům. Posléze se ukáže, že mladík byl milencem dávno mrtvé slavné kurtizány a básnířky Se Tchao, která žila v 8.- 9. století. V milostných příbězích hraje vždy velkou roli schopnost tvořit básně, písemně i ústně, a tato schopnost je v mnoha případech hlavním důvodem zájmu o partnera, někdy i důležitějším než fyzická krása.

Hlavní příběh tohoto vyprávění, který následuje, by bylo možné s trochou nadsázky označit jako středověký čínský feminismus. Uvádějí jej verše:

Ženy vždy střeženy byly v přísném uzavření,

 kdo kdy viděl mladou dívku chodit do školy?

Tahle ve vědě i v boji horší mužů není

A také si sama svého muže vyvolí.

Hlavní hrdinka, původním dětským jménem  Fej-o, dcera velitele místní posádky, chtěla otci nahradit syna. Ovládala bojová umění, studovala v převleku za chlapce a dosáhla titulu bakalář. Na studiích měla dva dobré kamarády a její dilema spočívalo v úvahách, který z nich je ten pravý. Další složitá situace  jí nastala, když na cestě do sídelního města se do ní zakoukala místní dívka a nechtěla za žádnou cenu přijmout odmítnutí. Složitá dilemata se pak začnou řešit, když při pobytu v hlavním městě bydlí v jedné místnosti s  žádoucnějším z obou kamarádů a ten se dovtípí, že je to děvče.  Skončí spolu s jedné posteli a to znamená, že už jsou prakticky manželi. Společně pak dořeší další problém, nutnost očistit dívčina otce, který byl nařčen z finančních machinací. Podaří se to proto, že mladík s doktorským titulem dosáhne snadno u vlády, aby tchánův nepřítel byl přeložen na jiné místo a na vyšší funkci, otec je pak ihned propuštěn z vězení. Druhé dilema, co s druhým kamarádem, jemuž se dívka v tísni a omylem zaslíbila, vyřeší svatba s onou vdavekchtivou dívkou. V příběhu se odkazuje na řadu žen a dívek z čínské historie, které překročily meze v těch dobách stanovených pro ženy, a končí se verši:

Zmužilých žen si svět velmi cení,

o vědkyních ale slyšet není.

Kdyby to dvůr zkusil se zkouškami,

dočkali bychom se překvapení.

Ostatně v těchto příbězích je energických, vynalézavých a chytrých žen a dívek celá řada, ať už svoje schopnosti uplatňují jako kurtizány anebo v jakékoli jiné oblasti.

Pohádky

Omezený přístup k čínské mytologii vyvažují poměrně bohaté zdroje pohádek.  Zřejmě první byla knížka z roku 1911, která obsahovala pohádky čínské a  indické. Také významný cestovatel a japanolog Joe Hloucha (1881-1957) napsal Pohádky slunného východu (1944, nové vydání  2015), obsahující i několik pohádek čínských. Různé výbory (včetně překladů přes ruštinu) vycházely už v 40.  a 50. letech 20. století. Z této doby stojí za zmínku Pastýř a Nebeská přadlena  orientalistky Vlasty Hilské, nejdostupnějšími zdroji jsou však novější  knihy čínských pohádek, zejména Vladislavovy Pohádky ze země draka, nebo Tři zlaté Buddhovy vlasy Dany a Milady Šťovíčkových a Brokátový obraz, pohádky malých národů žijících v Číně, od těchže autorek. V Mladé frontě vyšla sbírka  Jana Cimického Vrch čajové konvice. Nakladatelství Brio vydalo výběr čínských pohádek z různých zdrojů a od různých překladatelů s ilustracemi  Renaty Fučíkové a  Vltavín, specializující se na výtvarné umění, vydal  Čínské pohádky Lucie Olivové s ilustracemi Jana Chaloupka a v tradiční úpravě východoasijské knižní kultury – kniha je tištěna na mimořádně kvalitním papíru, skládaném a svázaném šňůrkou,  a je uspořádaná „od zadu“, tj. opačným způsobem, než běžné evropské knihy. K výtvarné stránce patří i čínské symboly a pečetě a úryvky textu v znakovém písmu.

Podobně jako pohádky jiných asijských národů i čínské se vyznačují velkým důrazem na hodnotu krásy, krásy nejen dívek, ale zejména věcí,  celého hmotného prostředí. Perly, nefrit, brokát, cenné kovy, kaligrafie… čínské pohádky jsou inspirativní pro výtvarnou dramatiku, protože vedle jednání a vztahů osob nabízejí i vnější, dobře zobrazitelnou podobu lidí i prostředí. Knižní vydání jsou zpravidla skvěle ilustrovaná a není ani divu, že vyšly zmíněné knihy čínských pohádek výtvarně koncipované.

Řada pohádek má stejné nebo podobné motivy a dějové sekvence, jaké známe z pohádek evropských, najdete tu například tajemné dívky, které se koupou, hrdina jedné z nich zabaví oblečení a tím ji získá za ženu. Jsou tu i varianty příběhu, který známe jako Tři zlaté vlasy Děda Vševěda  a  četné další. I v čínských pohádkách se mladíci vydávají do světa a plní úkoly, ale na rozdíl od evropských pohádek, kde jsou to mladíci nedospělí a jejich příběh vrcholí dospělostí, kterou symbolizuje svatba, v čínských pohádkách jsou to velmi často ženáči nebo mladíci již schopní založit rodinu a jejich činy a splněné úkoly jsou součástí jejich úsilí o rodinné štěstí.

Některé čínské pohádky zahrnují motivy nebo postavy z mytologie. Typický je příběh Nebeské přadleny a Pasáčka, který najdete ve většině publikací,  jak v mytologii, tak mezi pohádkami. Je to smutně končící příběh lásky prostého vesnického chlapce a Nebeské přadleny, kteří spolu žijí šťastně a mají dvě děti, ale Nebeská přadlena je povolána zpět na nebesa. S Pasáčkem a s dětmi se smí vídat jednou do roka a jenom na mostě přes Nebeskou řeku, (=Mléčnou dráhou), která je navěky odděluje. V pohádce O Králi Zlatoprstu  vystupuje Osm nesmrtelných, k nimž se Wang (= král) přidal, ale neobstál při pokusu dostat se do světa nesmrtelnosti. Získal jen zlatý prst, který z něj učiní zázračného doktora. Jenomže se zpronevěřil slibu, že bude vždy preferovat chudé a potřebné a svou zázračnou  moc  ztratil.

Dvě knihy čínských pohádek lze považovat za reprezentativní v tom smyslu, že jsou vybrány a převyprávěny z literárních hledisek a odpovídají svou skladbou i přístupem k původním pramenům i nárokům kladeným na odborně koncipovanou sbírku klasických lidových pohádek.  Knihu  s názvem Tři zlaté Buddhovy vlasy vybrala, přeložila a sestavila Dana Šťovíčková (1929-1976), překladatelka, pracovnice Orientálního ústavu, spolu s Miladou Šťovíčkovou. Východiskem jejího přístupu k volbě a překladu je odbornost sinologická.  Titulní pohádka Tři zlaté Buddhovy vlasy, zařazená v knize jako poslední, má řadu motivů shodných s Třemi zlatými vlasy Děda Vševěda, a to nejen v tom smyslu, že jde o tři vlasy. Ve vsi žil Jasánek, miloval Duhanku, ale matka mu ji nechtěla dát, protože byl chudý -  ledaže by  jí přinesl tři zlaté vlasy Buddhovy. Jasánek se  cestou  dozví o třech problémech lidí a míst své zastávky. Lstí pronikne do Západního ráje k budoucímu Buddhovi a vytrhne mu tři vlasy a při návratu, podobně jako Plaváček, s pomocí vlasů vyřeší tři problémy a získá dary. Matka Duhanky ale stále klade překážky, nepředpokládala, že Jasánek úkol splní, nakonec mu ukradne zlatého ptáka, kterého cestou získal,  ale proto  zahyne.

Lasturová panna  vypráví jak  rybář vylovil lasturu, z níž vystoupila  panna. Dovezl ji svou lodí na místo, kde žila se šesti sestrami,  lasturovými pannami, a ty  mu za to  darovaly perlový náhrdelník, který léčil „tlustý krk“, onemocnění štítné žlázy lidově zvané vole. Rybář pak léčil zdarma, ale pomoc potřeboval i císař, který navrácení náhrdelníku podmínil splněním dvou těžkých úkolů – složit báseň a najít v moři jehlu. Báseň mladý rybář  složí snadno a s hledáním jehly mu pomáhají lasturové panny.  Nakonec se léčení vyřeší „dlouhým, bílým, pruhem“ v moři, to znamená solí s jódem. Morální hodnoty rybářova chování se tu prolínají s  medicínskou osvětou.

Ryze čínský příběh a motivy obsahuje pohádka  Dračí princezna a San-lang. Aktéry jsou chudý chasník, dračí princezna žijící v moři a její chůva Sépie. Hybatelem  děje je  hra na flétnu, existenční záchranu pro San-langa, princeznu a Sépii, kteří společně utečou z paláce Dračího krále,  jsou zlaté rybičky, které si lidé kupují pro potěchu.

Podivuhodné příběhy tisíce řemeslníků je humorka, v níž  dva kameníci na zimu odešli do světa, aby se uživili. Cestou potkali dva ševce, dvě babky, které šijí, a spoustu dalších dvojic řemeslníků, kteří se k nim přidali. Když jich bylo tisíc usadili se na noc v dutém stromě, všichni se vešli, ale strom zlomil malý chlapec, který šel na dříví. Řemeslníci měli hlad a chlapec jim přinesl knedlíček, byl tak obrovský, že se jím živili dlouho,  až je déšť i s knedlíčkem zanesl na moře. Spolkla je ryba a vysvobodila dívka která rybu ulovila. Vydali se pak na cestu s jejím otcem, ale potkali osoby mnohonásobně větší. Absurdní prvky příběhu, spočívající v konfrontaci osob a věcí různé velikosti.

Dračí chýše  je příběhem  truhláře Čang Siang, který dostal práci u Dračího krále pod mořem. Zápletka spočívá v tom, že po dobu jeho pobytu pod vodou je na zemi zničující sucho, ale Dračí král nechce vyhovět truhláři, který ho žádá  o déšť. Některé pohádky v této knize  patří  do kategorie  vesnických humorek nebo pohádek bytových, jako jsou tu příběhy o líných lidech.

Pro Brokátový obraz vybraly autorky asi dvacítku z padesáti národních menšin žijících v Číně. Sedm pohádek je tibetských, tedy ze země ani ne tak menšinové, jako okupované, dvě pohádky mongolské, jedna korejská (o nich v příslušných kapitolách), ostatní jsou dílem menšin, které nemají svůj vlastní stát a jejich názvy nám většinou nic neříkají.

Titulní pohádka této sbírky je výrazným příkladem toho, jak se liší orientální pohádky od evropských. Základní schéma příběhu je totožné s řadou pohádek evropských: tři synové mají matce přinést vytouženou věc, která ji uzdraví; uspěje nejmladší syn, protože je ochoten podstoupit velké obtíže a utrpení a získá proto onen artefakt, který matku uzdraví. Liší se však motivy, prostředí, postavy a hodnoty, o něž se jedná. Matka je chudá tkadlena, na trhu si koupila za většinu své tržby obraz, na němž je její krajina, ale místo chudých chaloupek jsou na ní pěkné domy. Obraz ji tak uchvátí, že sama upřede brokátový obraz podle oné předlohy a vetká do něj své slzy a krev. Ale když je obraz hotov, odnese ho vítr. Matka začne chřadnout a vysílá syny. Oba starší odmítnou nechat si vyrazit zuby a zapůjčit je koni, který je schopen dostat se na Sluneční horu k vílám, které obraz odnesly. Dokáže to až ten nejmladší, víly si tkají svoje obrazy podle matčiny předlohy a nejmladší a nejpůvabnější vetká do obrazu i sebe. Mladík se vrací, zuby získá zpátky, matka se okamžitě začne uzdravovat, ale současně se chudá krajina proměňuje podle obrazu, a opodál postává i nejmladší víla, která se provdá za mladíka. Oba starší synové skončili jako žebráci a ani se neodváží vrátit se domů. Motivy krásy jsou tentokrát reprezentovány tkaným brokátem a proměnou chudého kraje ve výstavný a celkem bohatý, i když zůstává vesnickým prostředím. 

Naprosto odlišná od evropských pohádek je naopak O mraku, který hledá svého manžela. Zemi vládne autoritativní král, poslouchá ho deset ministrů, každého ministra poslouchá deset generálů a každého generála tisíc vojáků, občané poslouchají vojáky. Krále poslouchá i princezna a král odmítá všechny její nápadníky, zatímco osamělé princezně straka poví, že na vrcholu Oblačné hory žije vojevůdce Bělen, který se nebojí ani krále. Straka je prostřednicí, Bělen unese princeznu a žije s ní šťastně na Oblačné hoře. Ale král lstivě vyláká Bělena a princeznu do svého paláce, Bělena opijí, svážou a hodí na dno moře Žu. Princezna se vydá hledat možnost, jak ho zachránit. Po velkých útrapách se dostane k Větrnému duchovi, který se smiluje a půjčí jí svých sedm lahví, v nichž jsou uzavřeny všechny větry světa. Musí je ale všechny naráz otevřít na břehu moře, aby vodu vysušily a Bělen byl zachráněn. Princezna se vydá k moři, ale na konci cesty je tak unavena, že usne, najdou ji královi špehové a ze tří lahví vítr vypustí, takže na břehu už  zbylé větry nemají tu sílu, Bělena už nic nezachrání a princezna umírá na břehu.  Motivy i konec odlišné, ba  protikladné tomu, jak jsou stavěny evropské pohádky. Zcela odlišný typ pohádky představuje ujgurská O ošklivé ženě – hrdinka kratičkého příběhu, spíš anekdoty, je ošklivka, které nezbývá, než si vzít slepého. Tak dlouho a důrazně ho přesvědčuje o své kráse, až jí na to muž řekne, že kdyby byla tak krásná, jak líčí, těžko by si vzala slepce.

            Autorem Pohádek ze země draka je Jan Vladislav, básník a specialista na převyprávění pohádek různých národů a kultur. Jeho cesta k této knížce i kvalifikace je tedy jiná než Dany Šťovíčkové. Vedle čínských originálů v českých překladech vycházel i z převyprávění a překladů v němčině, angličtině, ruštině a francouzštině. Nicméně v hlavních rysech se obě shodují, a ovšem opakují se i některé příběhy, zejména ty, které jsou pro čínskou pohádku nejtypičtější. Každá pohádka je uvedena komentářem, v němž Vladislav uvádí čtenáře několika příběhy do čínské mytologie nebo převypráví stručně některý příběh s podobnými motivy a dějovými sekvencemi, jako je ten, který následuje.

O dračí princezně je příběh  chudého studenta Liu Ji, který  má dobré vědomosti, ale zkoušky nesloží, protože nemá na úplatky. Smutně se vrací domů ze sídelního města, ale cestou se mu splaší mezek a zaveze ho do neznámé krajiny. Tam potká nešťastnou pasačku – je to dračí princezna, jejíž muž se k ní choval hrubě a vyhnal ji pást nebeské beránky. Student donese její dopis otci - Dračímu králi na dně jezera. Dívčin strýc, šarlatový drak hned odletí ztrestat dívčina manžela a přivést dívku domů. Liu Ji je bohatě odměněn, ale nerad se loučí s princeznou. Zbohatnul, ale vzpomíná na ni. Po třech letech potká žebračku s dcerou, poznává v ní dračí princeznu, ale ona zapírá. Později se dá poznat, chtěla vyzkoušet, zda ji opravdu miluje. Vezmou se a dračí princezna se s Liu Ji rozdělí o deset tisíc let života, takže oba žijí dodnes. Klikaté cesty osudu – na počátku je prohra, neúspěch, ale student pomůže dívce v nouzi a celé její rodině, za to je odměněn, nejdříve bohatstvím, nakonec láskou a dlouhým životem. Tento příběh vyšel samostatně v rozsáhlejší variantě pod názvem Dcera Dračího krále, jejímž autorem byl Li Čchao-wej a převyprávěla ho Dana Šťovíčková. Variantu této pohádky najdete i v jiných publikacích.

            Dokladem toho, jaký význam se v čínské kultuře přikládá výtvarným prvkům a postupům a životnosti výtvarného umění,  je  pohádka O kouzelném štětci. Jejím hrdinou je chlapec Ma Liang, chudý sběrač klestí, který se naučí malovat sám,  klacíky, prsty, uhlíkem z ohniště. Ve snu se mu zjevil stařec, který mu daroval kouzelný štětec. Vše, co nakreslil, hned ožilo a  pomáhal tak vesničanům, když jim něco  potřebného chybělo a všem se dobře dařilo. Ale zasáhl bohatý statkář, který tlačil na Ma Lianga, aby mu nakreslil sedmiramenné důtky, to ale Ma Liang odmítl a nezbylo mu, než z vesnice uprchnout. V sídelním městě to bylo podobné, císař také zatoužil po zázračném štětci a donutil Ma Lianga, aby mu namaloval moře a na něm loď a když doplul dost daleko, Ma Liang jednoduše obraz moře smazal a s ním i císaře.

Ve východních pohádkách se opakuje téma rozdílu mezi lidskou nevděčností a vděčností zvířat,  podobný příběh najdeme i v pohádkách japonských. V pohádce O zvířecí a lidské vděčnosti chudý chlapec Wang Siao dostane od kouzelné babičky papírovou lodičku, která je zázračná, v případě povodně se zvětší, ale nedoporučuje se zachraňovat člověka. Povodeň nastane, chlapec zachrání myši, kočku, psa, hada a roj včel a nakonec člověka. Po opadnutí vody si zvířata jdou po svém, člověk  Čang San zůstane s chlapcem a jeho matkou. Navrhne, že zajistí obživu pro všechny tři tím, že kouzelnou lodičku prodá císaři. Ze sídelního města se ale nevrátí, stane se důležitým hodnostářem. Chlapec se pak vypraví do města, najde Čang Sana a je uvězněn. Ve vězení ho  živí zvířata a had mu dá léčivou bylinu, kterou Wang vyléčí princeznu, přeje si ji za ženu. Přitom se vyjasní, že lodička byla jeho, ožení se s princeznou a Čang San je potrestán.

            Jednu z knížek čínských pohádek koncipovaných výtvarně, obsahuje výběr z řady převyprávění v různých překladech a  ilustrovala ji Renata Fučíková.  V obsahu je u názvů uvedena národnost, která je jejím původcem, jen u Dcery dračího krále je uveden autor Li Tchao-wej. Zvláštní je příběh pohádky Prosťáček Lang a dívka z vějíře. Hrdinkou příběhu je dívka reprezentující tisíciletý kořen ženšenu. Po třikrát ji Prosťáček nechá běžet, aby dožila svých tisíc let, ale dívka za ním přijde znovu a  stane se jeho ženou.  Když jde Prosťáček do vesnice pohřbít urnu svého otce, dostane se do konfliktu s kupcem, který baží po onom tisíciletém ženšenu. Ukradne Prosťáčkovi vějíř s dívkou, dokonce se při zápase  přetrhne malý ženšen – dítě. Teprve když Prosťáček pohřbí urnu otce i dítěte, vše se napraví, dítě se vrátí a  žena přijde, rodina je pohromadě.

Jisté rysy morality má příběh O kameníkovi,  který zatouží být boháčem a víla mu to splní. Ale on za čas pochopí nevýhody této pozice a  chce být raději  vysokým úředníkem,  i v  tom mu víla vyhoví, ale vše se opakuje. Je postupně vesničanem, sluncem, větrem, mrakem a konečně balvanem, který přijdou opracovat kameníci, a tu kameník zatouží být opět sám sebou. Mnoho prožil a zjistil, že všechno má svou dobrou i špatnou stránku

K příběhům o oživnuvších obrazech vypráví pohádka O jednorohém buvolu.  Chudý chlapec si splní touhu, koupí si uhel, nakreslí buvola, který ožije, pak dívku, a když mu ji unese císař, nakreslí okřídleného tygra, který mu pomůže ji osvobodit. Ale i o umění hudebním tu najdeme pohádku, nazvanou O nebeském flétnistovi. Ten flétnista hrál tak úžasně, že ptáci oněměli a lidé se zaujetím poslouchali. Proto ho pozval do svého paláce Král-Drak jako učitele svého syna. Tři roky učil flétnista prince hrát, až zatoužil vrátit se na zem. Na rozloučenou ho princ zavedl do královské pokladnice, ale flétnista si vybral jen koš na ryby a plášť do deště, které se mu budou hodit k obživě. Na zemi se ukázalo, že jsou kouzelné a nakonec se flétnista vznesl na horu Wu-č, odkud navždy hraje a obšťastňuje tím  lidstvo. Další pohádky jsou o slunci, o rudém prameni, o dracích a kouzelných bytostech, o brokátu a zrcadlech.

Cimického Vrch čajové konvice obsahuje pohádky autorské, v doslovu také autor vypráví, jak se s nimi v Číně seznamoval od současníků, asi běžných občanů, ale nezmiňuje žádné etnograficky ověřené zdroje. Ostatně se  pozná i z textu, že nejde o původní čínskou pohádku  navazující na mytologii: drak je u něj nebezpečná stvůra chrlící oheň a požírající lidi, kdežto v čínské mytologii a pohádce to je nejvýznamnější dobrá bytost, zajišťující blahobyt. Zkrátka – opravdu čínské pohádky to nejsou.

Někde na pomezí pohádky, mýtu a snad i fantasy je výjimečné dílo ze 16. století Opičí král,  jehož autorem je Wu Čchung-en (1500-1582). Složité a dlouhé vyprávění o putování mnicha Tripitaky do Indie v doprovodu rošťáckého opičáka Suna  líčí v první polovině knihy  život opičáka Suna v nebeském království, kde tropil své lotroviny a v dalších částech popisuje, jak se  připojil k Tripitakovi a  jak střídavě komplikoval jeho cestu a pak zase mu svými triky pomáhal. Nakonec přesto všechno oba poutníci v západním ráji získali posvátná písma, pro něž se vypravili. Příběh byl – a jistě i nadále bude – opakovaně dramatizován různými formami, včetně televizního seriálu, vzhledem ke svému rozsahu ovšem až po pečlivém výběru epizod.

Korea

            Korea neboli Čoson -  Země jitřní svěžesti, je od poloviny 20. století rozdělena na dva státy, totalitní severní a demokratickou jižní Koreu. Podle legendy první korejský stát založil  Tangun narozený r. 2333 př.n.l.. Historicky je ale Čoson doložen až od 4. století př. n. l. Nejstarším státním útvarem na poloostrově byla Tři království, z nichž nejstarší Kogurjo bylo založeno roku 37 př. n. l. Jeho zakladatelem byl podle legend Čarostřelec Čumong. Tvořily je  Kongurjo spolu se státy Pekče a Silla. V 7. – 10. století se sjednotily jako Velká Silla. Po jejím rozpadu vznikla říše Korjo, podle níž se země dnes nazývá. Ve 12. a 13. století byly zaznamenány  mýty a pověsti z těchto období. V období říše Čoson (od konce 14. století), docházelo k jejímu rozpadu a k nájezdům cizích armád a v roce 1910 Koreu ovládlo Japonsko, které ji ovládalo až do konce 2. světové války.

Pro naše téma jsou důležité dvě skutečnosti. Jednak v  zemi převládá buddhistické náboženství, založené na učení o odměně za dobré skutky a odplatě za skutky zlé v příštím životě, doplněné korejským šamanismem, odvozeným z konfucianismu. Jednak Korea v starověku a středověku byla zprostředkovatelem čínské kultury Japonsku. V její kultuře najdeme proto prvky shodné s oběma nejdůležitějšími zeměmi Dálného východu. Vladimír Pucek v úvodu ke knize Korejské pohádky uvádí, že “příběhy vyzdvihují pracovitost, čestnost, moudrost, synovskou oddanost a úctu k rodičům, soulad a soudržnost rodiny. V základu těchto norem jednání leží „učení o pěti vztazích mezi lidmi“, které se pod vlivem myšlenek Konfucia… rozšířilo po celém Dálném východě…“[3]  Oněch pět  vztahů uvádí v úvodu ke knize příběhů ilustrujících  principy buddhismu Jak se prodavač papíru stal buddhou  její sestavitelka a překladatelka Ivana M. Gruberová: „1. Být věrný králi, 2. Mít úctu k rodičům, 3. Dodržovat sliby dané přátelům, 4. Nikdy neustoupit v bitvě, 5. Bezdůvodně nezabíjet živé bytosti“[4]Mezi  etickými  principy buddhismu  bývá uváděn  i požadavek, aby žena porodila pokračovatele rodu, ale povinností ženy bylo také i jako vdova zůstat věrná manželovi. Odtud vysoký počet pohádek, řešících problém bezdětnosti,

Vodopád Devíti draků nabízí přehled korejské mytologie, historických pověstí a pohádek v převyprávění Vladimír Pucka a Jozefa Genzora. Každý příběh je uveden stručným odkazem na historické kořeny pověsti, osoby, jichž se týká a na další okolnosti.

První příběh, Tangun – Princ santalového stromu začíná Tangunovým dědem, bohem stvořitelem Hwaninem, který měl levobočka Hwanunga. Ten zatoužil po pozemském životě a děd mu to splnil. Hwanung se  usadil  přímo pod korunou santalového stromu a řídil božstva přírodních živlů. Pomohl svými kouzly medvědici, která si přála stát se ženou, a  když zatoužila po dítěti, oplodnil ji. Tak se narodil Tangun. Ten založil město Pchjongjang a vládl v říši Čoson, na sklonku života se proměnil v Ducha hor. Dožil se věku tisíc devět set osm let.

I další příběhy obsahují mýty o historii prvotních státních útvarů v Koreji. V příbězích se vyskytují četné kouzelné motivy. Je tu sestupování z nebes na zem a opět na nebesa, i králové žijící na dně moře nebo řeky; chlapec nalezený pod balvanem, který ronil slzy; spřežení tažené pěti draky; tři víly jménem Vrbový, Liliový a Rákosový kvítek; lukostřelba, jízda na koni a válečnictví; početí skrze podivnou záři a porod obrovského vejce z podpaží Vrbového kvítku, rychlý vývoj dítěte; pomocníci Uvážlivec, Bojechtivec a Mlčenlivec, kteří plní své speciální úkoly. Je tu také hubená herka, která se ukáže být skvělým koněm a zatímco v pohádce je herka hrdinovi dána tajemnými silami, zde si hrdina vybere nejlepšího koně, ale sám způsobí jeho podvyživenost, a to tak, že mu pod jazyk zabodne jehlu,  aby mu král - nepřítel koně nechal – intrika, fígl, jaký v pohádce  jen tak nenajdete. I vznik Tří království je doprovázen tajemnou září, syny zrozenými z vajec a rostoucími hodinu po hodině, i předkové  pocházející z nebeské říše, ale i  chlapec dospělý ve 13 letech, kdy se ženil a nastoupil na trůn. Základem  království, respektive „říše“ Silla,  bylo šest vesnic, jindy základ státu tvořilo devět osad obývaných stovkou rodů o 75.000 obyvatel.

Pověst týkající se království Kogurjo je nazvána Hodong a angananská kněžna. Číňané zabrali část území korejského státu Kogurjo a nazvali ho Angnang. Třetí kogujrský král se rozhodl získat území zpět, problém ale vězel ve dvou kouzelných hudebních nástrojích, bubnu a rohu, které vlastnil angangský vládce a které vždy předem hlasitě oznámily, že se blíží nepřátelské vojsko. Kogujrský král vyslal prince Hodonga, aby se pokusil oba nástroje získat nebo zničit. Princ byl u krále Angnangu vřele přijat a požádal, aby u jeho dvora  směl studovat. Během pobytu marně hledal oba nástroje ale král se rozhodl spojit se s Kogujro sňatkem a oženil Hodonga se svou dcerou. Mladí krásní lidé se vzali a zamilovali se do sebe, ale princ nezapomínal na svůj úkol. Vyžádal si dovolení navštívit svého otce a své ženě dlouho v dopisech předstíral, že otec jim nechce dát požehnání. Nakonec  jí vyzradil i otcovu  podmínku: zničit buben a roh. Mladá žena to provedla, ale její otec ji nechal za to zabít. Hodong se vrátil do Angnangu, když  kogujská vojska zvítězila a dobyla území zpět, ale zámek byl v plamenech a Hodongova žena mrtvá.

Jiný příběh, Tomi a jeho žena,  tentokrát z království Pekče, také končí smutně,  jako příklad konfuciánské morálky. Chudák Tomi, poslední z posledních, měl překrásnou ženu, měla mnoho nápadníků, ale vzala si ho pro dobré srdce. Dozvěděl se o tom král Kero a vsadil se s dvořany, že žádná věrnost není trvalá a vyslal v noci jednoho z dvořanů, aby se vydával za krále. Žena ho ale přelstila, podstrčila mu místo sebe služku-bývalou prostitutku. Král triumfoval, ale brzy se dozvěděl, že byl podveden, rozzuřil se, nechal Tomimu vypíchnout oči a poslat ho loďkou po řece, aby zahynul. Pak se sám pokusil získat jeho ženu, ale ta se vymluvila, že má své dny. Král ji na pár dnů propustil, ale ona nasedla do loďky a našla svého oslepeného muže. Odešli spolu do království Kogurjo a žena se do smrti starala o slepého Tomiho. Jiný chudák z království Pekče,  přezdívaný Bramboráček,  protože neměl k jídlu nic než sladké brambory – batáty, se stal králem Muwangem, který vládl v letech 600 – 644.

Vyprávění o besídce Znějící citery je romantický příběh z království Silly. Na dvoře krále Činhunga, který vládl v letech 540 – 576, působil slavný korejský hudebník Uruk. Jeho hra na citeru kajagum okouzlila princeznu a Uruk ji začal vyučovat. Scházeli se po nocích a zamilovali se do sebe. Služebnictvo rozneslo klepy, které se donesly králi, ten se rozzuřil a poslal Uruka do vyhnanství. Tam ve dne učil mladíky hrát na kajagum a v noci toužil po princezně. Místo, kde vyučoval, dostalo název besídka Znějící citery. Jiný méně nešťastný romantický příběh má název Pegun a Čehu. Hrdiny jsou  syn a dcera dvou přátel úředníků, kteří se dohodli, že se jejich děti vezmou. Pegun ale během dospívání oslepl a otec Čehu zasnoubil s místodržícím Mudžinu. Slepému Pegunovi zůstal jen jediný kamarád Kim Čchon. Ale krátce před plánovanou svatbou Čehu přišla za Pegunem s plánem na útěk, zdařilo se, ale dívku odnášel hromotluk ve službách místodržícího. V poslední chvíli se objevil Kim Čchon, který kamaráda sledoval, aby mu pomohl, a tak milenci unikli.

Příběhy Tří království oscilují mezi mýtem a  historickou pověstí. Důležitými prvky jsou kouzelné bytosti v čele s Dračím králem – víly, duchové, fungují tu proměny osob posmrtné i během života, děti narozené z vejce. Neméně důležitými prvky jsou však i reálné dovednosti, z nichž velmi důležité jsou dovednosti válečnické, jízda na koni, zacházení s mečem a lučištnictví. Důležitá jsou i některá zvířata, překvapí, že mezi  posvátnými tvory jsou i slepice a kohout, ale také kouzelné předměty seslané buddhistickými božstvy na ochranu země -  patří k nim četné hudební nástroje, bubny rohy, flétny, loutny, citera. Vystupují tu mladí synové ze šlechtických rodů, kteří se připravují na službu vládci, na  dráhu důstojníků a úředníků, a to po stránce tělesné, citové i rozumové.

Témata jsou jednak z historie a politických dějů, bojů mezi Třemi královstvími navzájem, ale také převážně konfliktní vztahy s oběma mocnými sousedy Koreje – s Čínou i Japonskem. Ale námětem jsou i stavby, jako je devítistupňová pagoda, nebo život významného vojevůdce. Střídají se tu myšlenky a zásady jak buddhismu, tak konfucianismu. K buddhistickým principům patří mimo jiné vztah k zvířatům -  nezabíjet zbytečně, ale  jen ze závažných důvodů, tj. pro obživu, ale nikdy pro pouhou potěchu z lovu. Konfucianismus zase je založen na etice vztahů mezi lidmi, na věrnosti jak vladaři, tak věrnosti manželské nebo snoubenecké. Zdůrazňuje se etický princip,  nicméně lež za nemorální považována není, je chápána jako důmyslná léčka –  příkladů, kdy kladný hrdina se dostane lží z prekérní situace, je tu několik. Například zmíněná  Čehu  dodrží slib daný otci, že odejde do  Mudžinu, ale domluví se s Pegunem, že na ni Mudžinu bude čekat, aby spolu mohli uprchnout – vlk se nažere a koza zůstane celá.

Příběh s poetickým názvem Krvavá skvrna na mostě Ctnostného bambusu  vypráví drastický příběh učence  a politika  Čong Mong-džua, který žil v letech 1337 – 1392. V jeho době vládl slabý král Kongjang, zcela ovládaný mocichtivým generálem Ri Song-gem, bezohledným vrahem svých odpůrců. Král se podvolil a předal mu vládu a Ri hledal spojence, mimo jiné se pokoušel získat Čonga, ale neuspěl. Zajímavé je, že onen pokus o získání Čongovy spolupráce se odehrál ve verších. Brzy na to byl Čong zavražděn, jeho hlava useknuta a vystavena. Byl zabit uprostřed mostu a zůstala tam po něm nesmytelná krvavá skvrna, a hned druhý den vedle mostu vyrostl bambus, proto most dostal název  Ctnostného bambusu. Další příběh vypráví, jak Ri Song-ge založil říši Čoson a přenesl hlavní město ze severu, z nynějšího Phongjangu, na jih, kde je dnes Soul.

Oddíl O horách, řekách a věhlasných místech Východního moře obsahuje příběhy z Diamantových hor, z kraje kolem bystřiny Nefritového proudu, který tvoří 70 metrů vysoký vodopád Devíti draků (jeden z příběhů převyprávěl Vladimír Pucek i jako pohádku – viz dále). Líčí se krásy této přírody, o níž se doslechli i mniši v Indii a přišli do Jilmové doliny založit klášter, ale než se jim to podařilo, museli se utkat draky, odtud název vodopádu. Založili zde klášter Judžomsa, který byl zničen v roce 1951, během korejské války. Jsou tu dále  příběhy o vdovské věrnosti o žen-šenu,  studentů a jejich zkouškách a poznáte tu mnohé z dějin a života Koreje, ale najdete jen málo možností pro dramatiku.

            V roce 1997 vydalo nakladatelství Aventinum Korejské pohádky Vladimíra Pucka.  Najdeme v nich stejné nebo podobné motivy a postavy jako v pohádkách čínských, indočínských i evropských. Snad v každé kultuře je příběh syna – hada, v našem pohádkovém fondu je to pohádka O bílém hadu Boženy Němcové. Korejský název zní Kurong-dongdong – hadí mládenec. Stará žena celý život toužící po dítěti porodí hada, který je ve skutečnosti mládenec, v tomto případě ne princ, ale učenec, bakalář-literát.  Ožení se s dívkou, která hned po jeho narození rozeznala, že to je Kurong-dongdon, tedy had-muž, a ochotně si ho vzala. Přirozeně o něj přijde a musí ho těžce a zdlouhavě hledat a nakonec o něj soutěžit s novou sokyní, vše dopadne ovšem dobře.

Některé pohádky na první pohled velmi připomínají ty nám dobře známé. Pohádka o obrovské řepě začíná tím, jak chudý sedláček vypěstoval obrovskou řepu a stejně jako v naší pohádce ji musela vytáhnout celá rodina. Ale příběh pokračuje - sedlák ji daroval prefektovi a za to mu prefekt dal telátko, které dostal od jiného poddaného. Pro chudáka to byl dar z nebe, konečně rodina měla vlastní dobytče. Bohatý Lakota mu to záviděl  a chtěl také něco dostat od prefekta, chtěl ovšem víc a tak dával víc -  přivedl prefektovi telátko, ale nedostal rýžové pole, jak se těšil, ale právě tu obrovskou řepu. Mimo jiné je to o tom, že nevyžádané dary prefekt sice  shovívavě  přijme a odmění, ale vůbec o ně nestojí a rychle se jich zbavuje.

Pohádka O chlapci zvaném Půlka názvem a hlavní postavou připomene francouzského Půlkohoutka. Žena otěhotní, když sní dvaapůl jakýchsi zvláštních plodů (tato „neposkvrněná" početí jsou v korejských pohádkách hojná), a narodí se jí dva a půl chlapce, ten nejmladší totiž má jednu ruku, jednu nohu, půlku hlavy, je proto ve vsi znám jako Půlka. Na rozdíl od nafoukaného a líného francouzského Půkohoutka je pilný, srdečný a hlavně je silák. Byl všem ve vesnici pro smích, hlavně starším bratrům, kteří se ho marně snažili zbavit, ale vždycky jejich úklady přestál. Když se vydali  do města na zkoušky, aby se stali úředníky, Půlka šel s nimi a nedal se odehnat. Během cesty se pokoušeli  zbavit se ho, ale  nakonec je zachránil před šesticí nebezpečných tygrů, babice a jejích pěti synů. Odnesl si šest cenných tygřích kůží, o něž projeví zájem boháč Hong. Půlka se s ním vsadí o jeho  o dceru:  když ji Hong uhlídá, získá kůže, jinak Půlka dostane dívku za ženu.  Půlka  nechá Hongovu rodinu i služebnictvo celé noci hlídat, a když se po řadě dnů unaví a usnou, všechny je sváže, dívku unese, a ona souhlasí, že si ho vezme, co jí také zbývá, když byla unesena. Půlka radostí udělá tři salta a stane se z něj pohledný mládenec. Francouzský Půlkohoutek, pyšný, sebelibý, hloupý, skončí jako korouhvička na kostele.

Orientální motivy dominují a pohádce Osm víl z Diamantových hor. Dřevorubec žijící v lese se od jelínka siky, kterému zachránil život, dozví, že nad vodopádem Devíti draků je osm jezírek, v nichž se koupou víly, dcery Nefritového císaře. Dřevorubec  nejmladší vílu  získá obvyklým způsobem, žije s ní, mají tři děti, ale ona pak na něm vyloudí svoje šaty,  vznese se v nich na nebesa a  vezme s sebou všechny tři děti. On se opět na radu jelínka dostane za ní. Musí podstoupit zkoušky, které mu uloží Nefritový císař, ale nakonec to dobře dopadne – jedna z variant pohádky o nebeské přadleně a pasáčkovi.

Název Proč se pes a kočka nemají rádi jakoby napovídal, že půjde o krátkou a humornou zvířecí historiku. Je to však rozsáhlá kouzelná pohádka, v níž rybář uloví kapitálního kapra, z kterého se vyklube syn Dračího krále. Rybář je pozván do podmořské říše, dostane od krále za zachránění syna zlatou perlu která vyčaruje cokoli si její majitel přeje. To vyprovokuje závistivou babici, která zlatou perlu ukradne. Pátrání po perle se ujmou oddaná domácí zvířata, pes a kočka. Perlu se jim podaří najít a získat zpět, ale během záchranných prací se dostanou do sporu, který z nich má jakou zásluhu a co který z nich pokazil a muselo být napraveno, a tak se pokazilo i  jejich přátelství.

            Zábavnou historku obsahuje pohádka Kouzelný džbán: chudý rolník vykopal na poli velký starý džbán a vzal ho domů. Brzy zjistil, že cokoli se do něj vloží, začne se množit. Dozvěděl se o tom místní boháč a domáhal se džbánu, protože prý pole patřívalo jeho předkům. Nakonec šli oba k prefektovi, aby je rozsoudil, a prefekt džbán zabavil pro sebe. Jeho stařičký otec se do džbánu chtěl podívat a spadl dovnitř, sluhové ho vytáhli, ale za ním další kopie staříka, až jich byla stovka.  Hádali se, který z nich je ten pravý a přitom se džbán rozbil. Prefektovi zmizela naděje na rozmnožení bohatství a zbyla mu na krku stovka stařičkých otců.

Do kategorie humorek patří Taškařice pchjongjangského šprýmaře Kim Sondala –je to šprýmař, který dobrým lidem pomáhá, zlé přechytračí, ale nakonec ho napálí slepý Kwon. Jak stařík Pak přelstil raracha  je příběh téhož typu:  rarach  má rohy, je ošklivý a má jen jednu nohu. Jeho slabinou, která umožní staříkovi ho přelstít, je to, že se děsí  dobytčí krve. Pak se ho ale musí zbavit, protože když se s ním člověk kamarádí, začne se mu podobat.

K soudcovským na východě oblíbeným příběhům patří Kamenná socha před soudcem.  Potulný kramář se štůčky hedvábí a brokátu usne v horách, vedle hrobu se sochou. Když s probudí, je tam jen krosna, hedvábí je pryč. Vydá se do města a  stěžuje si u prefekta. Ten svolá soud, nařídí přinést sochu, která je jediným svědkem krádeže, a chová se k ní jako ke každému svědkovi, vyslýchá ji a když ze sochy nedostane žádné svědectví, nechá ji přivázat na lavici a zmrskat. Soudu jsou ze zvědavosti přítomni nejbohatší lidé z města a  smějí se nesmyslnosti tohoto počínání. Prefekt je nechá na den zavřít pro urážku soudu a druhý den je pustí s tím, že každý musí přinést do tří dnů štůčku hedvábí. Snesou skoro všechno, co bylo kupci ukradeno, a ukáže se, že to koupili u obchodníka v přilehlé vesnici. Ten je předvolán, dodá, co ještě chybí a okradeného kupce odškodní.

V pohádkách se spolu s příběhem dozvídáte i mnohé o korejské kultuře, je tu například  v pohádce  Zázračný drahokam  popis  svatby – koná se  v domě nevěsty  a obřad spočívá v tom, že se snoubenci pokloní jeden druhému, pak ještě všem čtyřem rodičům. Tři dny trvají hostiny a pak se novomanžel vrací ke své matce, nevěsta ho hned nedoprovází.  V pohádce Čarovné vějíře jde o prodlužování a zkracování nosu, ale místo ovoce kouzlo způsobují vějíře. Často se tu opakuje motiv ženšenu,  jako v pohádce Oheň planoucí po sedm pokolení.  Nová snacha má problém, vyhasíná jí  oheň, který rodina udržovala po sedm pokolení. Viníkem je mužíček, ženšen,  velký jako tříleté dítě. Rodina ho nakonec prodá za vysokou částku, je to  odměna za udržení ohně po tak dloubou dobu – symbol soudržné rodiny a vztahu mezi předky a potomky.

Japonsko

Podle japonské mytologie  vzniklo Japonsko v 8. století př. n. l.  Na počátku raného středověku Japonci přejali z Číny  i buddhismus. Formálním vládcem byl – a dodnes je – císař, ale fakticky vládl šógun, generál, vojenský správce země. Hlavním městem bylo nejdříve Kjóto, pak Kamakura a v roce 1600 bylo přeloženo do rybářské vesnice Edo, nynějšího Tokia.

Tradičním japonským náboženstvím je šintoismus, který vznikl původně jako   náboženství přírodní a nemá žádného zakladatele. Šintoističtí duchové kami žijí kdekoli a vtělují se do lidí i přírodních jevů. Podle šintoismu jsou příroda a život posvátné a velkou důležitost má skupina, to jest  rodina, spoluzaměstnanci a spolužáci, a člověk má mít na mysli v první řadě prospěch společenství. Lidový šintoismus je spojen s vírou v různé pověrečné praktiky a zvyklosti a s kouzelnictvím. Šintoisté mají mnoho svátků, procesí i dalších veřejných setkání, zejména ve svatyních. Buddhismus je v Japonsku vedlejším náboženstvím a jeho vyznavači jsou především příslušníci vyšších tříd.

V doslovu k Strašidelnému chrámu v horách píše Jan Luffer  o tom, že  Japonsko má  mimořádně rozsáhlou vypravěčskou tradici a nejstarší písemné záznamy se datují k 8. století n. l. Existovala „…dlouhá literární tradice, která žila vedle tradice folklorní a navzájem se obohacovaly; provázanost dramatu, profesionálního a lidového vyprávění; podstatný vliv lidového náboženství; izolovanost Japonska, vedoucí k upevnění vlastních tradic a podpora domácího šintoistického náboženství a mytologie“[5] V češtině se to ale zatím příliš neprojevuje. Ze starých literárních žánrů jsou do češtiny přeloženy nebo převyprávěny ve větším počtu pohádky, pověsti jsou méně časté. Jako s autory se tu setkáme s několika osobnostmi - s cestovateli Barborou Markétou Eliášovou (1874-1957) a  Joe Hlouchou (1881-1957) a s japanology, překladateli, pracovníky Orientálního ústavu nebo vysokoškolskými pedagogy  Vlastou Hilskou (1909 – 1968), Věnceslavou Hrdličkovou (1924 – 2016),  Miroslavem Novákem (1924-1982) a pracovníkem Orientálního ústavu Janem Lufferem. Ale Japonské mýty Kodžiki se k nám dostaly přes Slovensko. Do slovenštiny je přeložil slovenský orientalista Viktor Krupa a český překlad slovenského překladu vydalo slovenské nakladatelství.

Japonské mýty

Kodžiki (v českém překladu  Kronika dávných příběhů)  ze začátku 8. století  vypráví japonskou kosmogonii. Pode ní v počátcích světa, při jeho dotváření, se uplatnili božští sourozenci Izanago a Izanami, kteří se stali manželi a zplodili spolu nejdříve japonské souostroví a pak bohy, ale Izanami se při porodu boha ohně popálila na porodních cestách tak, že záhy na to zemřela. Izanago po ní truchlil  a  vydal se za ní do Jomi, podsvětí mrtvých,  aby se  pokusil o její návrat mezi živé. Ale  podobně jako Orfeus se provinil tím, že se na ni podíval. Na rozdíl od Orfea však spatřil mrtvolu plnou červů, Izanami se proměnila v démona, spolu s dalšími démony Izanagoa pronásledovala a to byl konec manželské lásky a věrnosti. Izanagi pak stvořil tři důležité bohy Amaterasu, Cukijomi a Susanoo. Amaterasu je nejdůležitějším božstvem, božským předkem císařské rodiny, a její potomci sjednotili všechny Japonce. Mýty Kodžiki obsahují i  císařskou genealogii,  v knize najdete seznam všech japonských císařů, příslušníků jediné dynastie, od Džimnu, který na trůn dosedl v roce 585 př. n. l,. až pro současného 125. císaře  Akihita. 

Svá božstva přinesl do Japonska i buddhismus, k nimž patří mimo jiné Džizó, ochránce dětí a lidí, kteří trpí bolestí, ale také vykupuje duše z říše Džigoku. Zlomyslní démoni se nazývají Oni a nejvýznamnějším představitelem hrdinských mýtů je Jamata Takeruo.

Pohádky

Na rozdíl od mytologie jsou japonské pohádky bohatým zdrojem námětů a témat pro dramatickou výchovu a dětské divadlo. Stejně jako ostatní dálněvýchodní pohádky  vypovídají o zcela jiné kultuře, než je evropská. Na první pohled se v nich velmi silně prosazují specifické postavy jako jsou draci, dračí království a dračí princezny, buddhističtí mniši, chrámy a chrámky v městech i v horách, čarodějnice jamamba (nebo jamauba) či důležitost slavení Nového roku jako magického data; ze zvířat tu vystupují opice, liška a jezevec, který je na rozdíl do našeho nerudného samotáře šprýmařem, bůžci džizóové u cesty, ale objevuje se tu také strach a strašení či strašidelnost. Při hlubším pohledu najdeme i velmi podstatné prvky laskavosti a vzájemného respektu a humoru, který je v první řadě vlídnou pobaveností. A Luffer jako výrazný znak japonské pohádky uvádí i jazykové prostředky, jako je zvukomalba, opakování promluv a verše, ale také fakt, že v některých pohádkách se překvapivě vyskytují motivy exkrementů a pšoukání.

            Velmi výrazným rysem je vlídnost, obětavost a ohled k druhým, zřejmě dané jak šintoismem, tak nekonfliktním buddhismem Tyto hodnoty obsahuje v plné míře kniha japonských pohádek, která u nás vyšla v roce 1970 pod názvem Prodaný sen s autory Zlata Černá a Miroslav Novák, druhé vydání z roku 2008 má název Japonské pohádky. Autoři- překladatelé čerpali převážnou část pohádek z knihy  Keigo Sekiho  a několik i od  Morihiko Fudžisawy. Z tohoto výboru z japonských pohádek už byly v předchozím textu mnohé uvedeny, Stařeček který nechával rozkvétat stromy byl zmíněn jako příklad laskavého přístupu  k řešení obtížných životních situací.

 K pohádkám o hodnotě umění a krásy patří i pohádka s nešťastným koncem Bílý jeřáb. Hlavním aktérem příběhu je mladík Čútaró, vždy ochotný pomáhat a dělit se s druhými o to poslední. Zachránil bílého jeřába, který se zraněním uvízl na stromě, a ošetřil mu ránu od šípu. Za čas do domu, kde Čútaró žil s rodiči, přišla překrásná dívka, Oddaná Komači, a nabídla se Čútaróovi za ženu. Pomáhala rodině penězi i prací a v šťastném manželství se jim narodil syn. Pak přišla Komači s nápadem, aby si Čútaró zařídil obchod, ona bude tkát, ale nikdo ji přitom nesmí vidět. Na tři roky se zavřela na půdě a utkala úžasnou látku. Práce ji nesmírně vyčerpala, ale Čútaró látku prodal za dvacet tisíc zlaťáků, za něž si rodina postavila dům. Tchýni to ale nedalo spát a donutila snachu, aby opět tkala a navíc se šla na ni škvírou podívat – u stavu byl bílý jeřáb, který si rval pera z křídel a z nich tkal onu látku, proto Komači hubla a strádala. Jeřáb po tomto zásahu odlétl a brzy zahynul. Čútaró se synem ho pohřbili, pravidelně pak chodili na hrob a vzpomínali na Oddanou Komači. Zjednodušenou variantu tohoto příběhu uvádí Věna Hrdličková v Démonově flétně. Postavami jsou jen stařeček, stařenka  a dívka-jeřáb.

 Truchlivý konec má i Urašima, příběh rybáře, který uloví vzácnou rybku, ale smiluje se nad ní a vrátí ji do moře. Stráví pak jeden den v Dračím království na dně moře, ale když se vrátí na zem, zjistí, že uplynulo 300 let. Dostal skříňku, která mu dá vše, co potřebuje, ale nesmí se otevřít. Úředníci skříňku zabaví a tabu poruší. Urašima prudce zestárne a všechno se zavalí pískem, pod nímž zahynou i nenechaví úředníci.

            K nejznámějším japonským pohádkám patří Momotaró, největší Broskevníček v celém Japonsku. Chlapec Momotaró vyskočil z broskve, kterou bezdětná a po dětech toužící babička vylovila z řeky. Broskevníčka živí dobrou tučnou polévkou a prosnými a rýžovými kašemi, a svými knedlíčky ho také vybaví, když se jako dospělý vydává do světa. Putuje na Ostrov ďáblů, aby ďábly zničil za to, že z ostrova vyhnali lidi, včetně jeho staroušků. Na cestu dostane jen meč a čajník, to jediné, co z původního domova zachránili. Cestou se k němu přidají postupně bílý pes, bažant a opice, všechny Momotaró pohostí prosnými, kaštanovými a ječnými knedlíčky, nejlepšími v celém Japonsku. Společně proniknou do podzemní říše na Ostrov Ďáblů a pobijí je, jejich pevnost zapálí a odvezou si poklady. O činu Broskevníčka se dozví císař a jmenuje ho vysokým hodnostářem na osvobozeném ostrově. Momotaró pak se stařečky šťastně žil, oženil se a jeho generál pes a vojáci bažant a opice je navštěvovali.  Rodinná soudržnost, pohoda dobrého jídla se tu spojuje s obětavostí a risikem pro druhé.

            Mezi rozsáhlé kouzelné pohádky patří Vlkovy řasy.  Akiko je dcera bohatého kováře a stará se pečlivě o domácnost, ale macecha ji nenávidí a poštve proti ní otce, který ji v předvečer Nového roku vyžene z domu. Zoufalá Akiko po marných pokusech někde se uchytit odejde do lesa, aby ji sežral vlk. Vlk přijde, ale s darem, věnuje jí svoje řasy, když se přes ně Akiko podívá, pozná na lidech, jací doopravdy jsou. Zkusí to v městečku a všichni lidé, kteří kolem ní procházejí, mají zvířecí hlavy vyjadřující jejich povahu. Lidskou hlavu má jen mladý uhlíř, který se vrací do lesa k svému milíři. Akiko ho následuje a nabídne se mu za hospodyni. Brzy zjistí, že ze studánky za chalupou neteče voda, ale nejkvalitnější víno, a že kameny, kterými je studánka obložena, jsou ve skutečnosti zlaté valouny. Dvojice zbohatne a zřídí si hospodu, která je brzy proslulá svým kvalitním vínem. Zatím doma macecha,  donucená vést domácnost, zemře a otci se daří špatně, až přijde o všechno. Jednoho dne  Akiko v žebrákovi, který se zastavil v hospodě, pozná svého otce, odpustila mu a on pak žije s ní a s jejím mužem.

            Téma soužití člověka s přírodou obsahuje pohádka Strom na rozcestí. Hanako, dcera chudé vdovy, dochází do práce do městečka a cestou si vždy povídá s kaštanem rostoucím na půl cesty. Když je poražen a postavena z něj loď, Hanako  pomůže ji  spustit  na vodu. Kníže dívku bohatě odmění. Dobrodružství výrobce rohoží  má nejen za hrdinu představitele pro nás neobvyklého řemesla, ale také místo děje, malý chrámek, v němž sedí stará mniška s holou hlavou. Příběh Tajemný hostinec je zajímavý problémem hlavního hrdiny Kiheidžiho, syna bohatého kupce, který je znuděný, zachmuřený a nekomunikativní, takže ani kamarádi, za které všechno platí, o něj moc nestojí. Ale přátelství s Tokubeiem a příhody, které spolu zažijí, Kiheidžiho změní, takže se dovede se radovat ze života a ví, co je těžká práce – podstatný příspěvek k tématu dospívání a hledání vztahu k životu a k sobě samému.

Strašení tvoří velmi dost rozsáhlý tematický okruh této knihy. Velmi nebezpečné strašidlo je v pohádce Jamamba a honák. Honák dobytka odpočívá v horách a přidruží se k němu tlustý chlapeček, který mu sní všechno jídlo. Honák brzy pochopí, že je to jamamba, žravá a lidožravá čarodějnice. Po náročné noci strávené bojem s ní se mu ji podaří přelstít a zabít, najde pak  kosti zvířat i lidí jamambou zahubených, rozhodne se je pochovat, a přitom vykope poklad.

Na rozdíl od jamamby, která je opravdu nebezpečná, je v řadě pohádek strašení prezentováno s humorem a odlehčeností.  Zajímavý je motiv pokladů, které se samy nabízejí a touží po tom, aby byly objeveny a použity, např. v pohádce Devět mnichů, jejíž hrdina Kakiemon a jeho žena Oran žijí z nouze v starém, opuštěném knížecím paláci. Oran se zjevují trojice černých, bílých a žlutých mnichů se svíčkami, kteří jen mlčky a strnule krouží po místnosti. Oran nikomu nic neřekne a nakonec jí devět mnichů  sdělí, že reprezentují poklady, které kdysi majitel paláce zakopal, ale před smrtí už o tom nestihl nikomu říct. Černí  mniši jsou měďáky, bílí stříbrňáky a žlutí zlaťáky. Poklady chtějí na světlo denní a Oran je vysvobodila tím, že nikomu nic neřekla. Teprve pak všechno vyprávěla manželovi a společně pověděli o pokladech knížeti, pravoplatnému majiteli pokladů, který je nechal vykopat a dvojici bohatě odměnil. Tento závěr je pro japonské pohádky typický, dvojice svou informaci o pokladech nezneužije, a právě proto je bohatě odměněna.  Ostatně i v dalších pohádkách jde o poklady.  Marná sláva, chudí lidé na celém světě touží po nějaké kouzelné skřínce či hrnci se zlaťáky, které jim umožní žít důstojně, bez závažných starostí „až do smrti“.

Zajímavý je humor japonských pohádek, setkáte se s ním například v pohádce Jak spolu soupeřili liška a jezevec, jejíž příběh je založen na schopnosti těchto dvou zvířat  přeměňovat se. Hrdiny jsou jezevec Denzaburó z ostrova Sado a Liška Osan z kraje Eha. Když se poprvé v životě setkají, začnou spolu soutěžit a vzájemně se trumfovat. Liška se promění v sochu džizóa, ale prozradí se tím, jak hbitě slupne obětní rýžový knedlíček. Pak se pomění v svatební průvod, kdežto jezevec se  promění v celý knížecí průvod a rozhořčená liška mu navrhne, že se ona v podobný průvod promění další den. Jezevec je zaskočen rozsáhlostí tohoto průvodu, ale jde knížeti sdělit, že v něm poznal lišku. Jenomže naletěl, je to opravdový knížecí průvod, o němž liška věděla, že toho dne půjde. Od té doby jezevec na lišky zanevřel a na ostrově Sado proto žádné nežijí.

V japonských pohádkách najdeme jen velmi málo škůdců a falešných hrdinů, kteří jsou tak typičtí pro pohádky evropské. Občas vystupuje v pohádce zlý zaměstnavatel nebo nafoukaný pán či žárlivá macecha, ale mnohem více je takových postav, jako jsou manželé, kteří o pokladu řeknou knížeti, či stařečci, jako je ten co nechával rozkvétat stromy a činil tím potěšení druhým. Pohádka  Jak si kotlík prozpěvoval, v níž dva kamarádi poklad neobjeví kdežto třetí ano, končí větou: „Protože… byli opravdoví přátelé, přáli Sanemonovi bohatství a společně se z něho radovali a společně ho užívali.“

Celou sérii dalších japonských pohádek převyprávěla Věna Hrdličková v knize  Démonova flétna. O tom, že umění dokáže překonávat i pevné společenské bariéry, vypovídá pohádka Služebník a Jarní švestička: služebník zaměstnaný v domě samuraje zachrání svému pánovi život, a ten mu za to slíbí, že si může  přát cokoli.  Služebník si k samurajovu zděšení přeje jeho dceru za ženu. To je společensky naprosto nepřijatelné a pán se proto  zachmuří, ale slib je slib a  řekne, že záleží na tom, jak to přijme  dcera. Ta napíše báseň mládenci adresovanou, a protože on básní odpoví, vezme si ho.

Nejkrásnější vějíř je příběh ze školy: chudý chlapec je šikanován bohatými spolužáky, kteří ho chtějí  znemožnit soutěží, kdo přinese nejkrásnější vějíř. Ale jeho sestra v noci předělá starý vějíř, je nekrásnější, jako živý, všechno se na něm hýbe, chlapec  je vítězem. Spolužáci to zkusí znovu se soutěží o nejlepší  lodičku, a  opět chudý kluk vyhraje.

Příběh Tři Džizóové vypráví o tom jak  stařeček a stařenka  za poslední peníze koupili rýži a udělali z ní koláčky na obětování bohům. Voda v řece je donesla třem Džizóům, ale oni  je dali hladovým  liškám. O příštím Novém roce Džizóům koupili slaměné klobouky, ale oni je dali rodině poutníků. Ale další rok stařeček se stařenkou Džizóy v chumelenici  zahalí látkou, kterou právě koupili, a největšímu z nich stařeček přidá ještě svou pláštěnku. V noci jim tři Džizóové přitáhnou k domu velký kmen plný zlaťáků – příběh o tom, jak se pomoc druhým vyplácí.

Je tu i několik pohádek s motivy shodnými s pohádkami evropskými nebo přímo s jejich variantami. Proč blesk neuhodí do morušovníku začíná podobně jako Jack a kouzelná fazole, v pohádce Tesař a čert musí hrdina uhodnout tajemné čertovo jméno podobně jako v evropském Dupynožkovi. A pohádky s názvy  Proč je mořská voda slaná  a Paleček  ani není nutné komentovat.

            Řádku pohádek z Prodaného snu i z Démonovy flétny lze najít i v Strašidelném chrámu v horách. Je tu Momotaró i Urašima, Paleček, stařeček rozsévající popel, kočičí ráj i  jeřábí žena a řada dalších, ale na rozdíl od obou předchozích knížek jsou vyprávěny velmi stroze, jen základní schéma příběhu. Čtenářsky jsou celkem nepřitažlivé, ale v dramatické práci mohou posloužit buď nabídkou některých motivů a možností kombinací, anebo pro toho, kdo se nechce přidržet autorské interpretace postav, jejich emocí a situací a tedy i tématu, ale může a dokáže se svou skupinou to vše dotvořit podle vlastní koncepce.

            Kniha obsahuje pověsti i pohádky a pohádky jsou rozčleněny do tří skupin – kouzelné jsou zařazeny pod názvem Kouzla, dobré a zlé síly, nadpřirození hrdinové.  Zvířecí bajky jsou velmi podobné všem ostatním, ovšem až na skladbu zvířeny i charaktery jednotlivým druhům přičítané (jako zmíněnému jezevci šibalovi). A konečně jsou tu i novelistické pohádky souhrnně nazvané Vtip a hloupost, dobré a špatné vlastnosti. Hloupost je všude na světě stejná, ale okolnosti se liší. Jeden příklad: Obraz v zrcadle. Hrdina příběhu v hlavním městě Kjótu objeví podivuhodnou, jemu neznámou věc – zrcadlo, a spatří v ní svého nebožtíka otce za mlada. Zrcadlo koupí a doma se k němu potají chodí těšit s tatínkem. Manželce je to divné a objeví, že ve svém úkrytu má mladou pěknou ženu. Hádku způsobenou domnělou nevěrou řeší holohlavá mniška, která případ uzavře s tím, že manželova milenka se kaje a stala se jeptiškou, kterou si proto odvádí do kláštera. Tento příběh mimo jiné nabízí i téma identity a sebepoznávání. Některé z příběhů mají i velmi drsný humor, založený na domnělém lidojedství či vypouštění větrů.

            Kniha je zajímavá i celým uspořádáním, je vybavena komentáři o původu jednotlivých příběhů, slovníčkem (i četnými japonskými výrazy v textu), a bohatou bibliografií, včetně soupisu všech českých vydání japonských pohádek a pověstí; nejstarší zaznamenaná publikace je z roku 1907, jsou to  Japanské pohádky Bohumila Kliky.

Pověsti

            Druhá polovina Strašidelného chrámu v horách obsahuje pověsti rozdělné do pěti kapitol. První má název Chrámy, mnichové a porušené zákazy, druhou kapitolu obývají Monstra a démoni, třetí Přízraky a duchové mrtvých, čtvrtou Siláci a samurajové a pátá obsahuje Podivuhodná místa. Ve všech kapitolách výrazně převažují krátké příběhy, spíše zprávy, většinou o jedné situaci, jak je obvyklé i u pověstí evropských. Ale japonské pověsti se od českých i dalších evropských výrazně liší, a to už skladbou námětů. Například historické pověsti zastupují pouze příběhy historicky doložených soudců, jak ještě uvidíme ve výběru příběhů o soudci Ookovi, a samozřejmě tu nejsou ani takové typy pověstí, jako  pověsti erbovní a o pokladech jsou tu jen jednotlivé příběhy zařazené do některé z výše uvedených kategorií. A samozřejmě se liší postavy – protagonisty japonských pověstí jsou vedle vesničanů kněží, mniši, bůžci a svatí, a démonickými postavami jsou pavouk, mluvící ryba, tykev, lišky, jezevci, vlci a kočky, mrtví a jejich dvojníci. Jednou z mála shod jsou obři a domácí bytosti, škodící kappa, který se může vtělit do novorozence, někdy se vyskytnou i dobří duchové. Zcela specifičtí jsou samurajové, ale také podivná místa, kde se pověsti odehrávají. Zatímco v českých pověstech jsou to často hrady, v japonských chrámy.

            V příběhu Horský duch a slepý loutnista slepec z nouze přenocuje pod širým nebem v horách. Osloví horského ducha a zahraje mu na loutnu, duchovi se to líbí a vyžaduje další hru. Krátce na to slepci nějaký člověk přinese plný podnos jídla, a když se slepec nají, kdosi ho osloví a vyzve, aby se podržel jeho toulce z kožešiny, a vyvede ho do vesnice. Tam se dozví, že horský duch vyzval vesničany, aby loutnistovi donesli jídlo do hor, a ten, kdo ho vyvedl z lesa, byl vlk – vtělení horského ducha. Jezevec Dankuró  žil v jeskyni blízko hradu. Když byl hrad dobyt a opuštěn, jezevec si z něj odnesl cenné nádobí a další cenné předměty a ty vesničanům, kteří se ocitli v nouzi, ochotně půjčoval, pod podmínkou že věc zase vrátí. Když to jeden vesničan nedodržel, jezevec se urazil, přestal věci půjčovat a naopak začal škodit úrodě na polích. Příběh Strašidelný chrám v horách: mnich přenocuje v horském chrámu a noční návštěva mu hraje na šamizen (japonská loutna), přitom mnich pociťuje, že ho někdo škrtí. Příšeru zasáhne polenem a usmrtí ji.

            Příklad pověsti z prvního oddílu – Domácí božstvo Okuniai-sama: Boháč Abe uctíval Okunai-samu, který pečuje o osud rodiny.  Když jednoho roku neměl dost pracovníků, kteří by obdělávali rýžová pole, připojil se k nim cizí malý kluk, který pilně pracoval, ale nikdy s nimi nejedl a nespal. Jednoho dne našli na verandě blátivé stopy (rýže se pěstuje ve vodě) a v oltáři našli sošku boha od pasu dolů zablácenou.

            Příběhy s duchy mrtvých jsou opravdu děsivé, například Krvavý rybí salát – v rodině starosty nachystali na Nový rok rybí salát na starobylém talíři, služka talíř omylem rozbila a hospodář se na ni rozkřikl. Dívka skočila do studně, a od té doby se tento salát vždy zabarvil krví, proto ho přestali dělat. Mezi silácké historky patří Tametomův věrný pes. Prchlivý hrdina Tametomo  putoval do jiné provincie a na cestě se se svým sluhou i věrným psem zastavil na místě se skvělou vyhlídkou. Najednou pes začal štěkat a skočil po svém pánovi a ten mu okamžitě utnul mečem hlavu. Ale hlava se vznesla do výšky a zakousla velkého hada na borovici. Tametomo zahubil svého psa, věrného ochránce i po smrti.

            Motiv odkládání starých lidí, objevující se  v některých evropských pohádkách a také v následujících příbězích o soudci Ookovi, je základem příběhu Hora opuštěných starců. Je to pověst o tom, že za starých dob bylo zvykem lidi přes šedesát nechat v opuštěné krajině (v poznámkách k této pověsti najdete odkazy i na jiné varianty příběhu). V tomto příběhu dva synové nesli otce na jakousi horu a stařec cestou lámal větve stromů u cesty. Synové ho nechali na hoře a vydali se domů jinou cestou, ale zabloudili a vrátili se na vrchol k otci. Ten je pak dovedl podle svých znamení zpátky domů. Ukryli ho a vyplatilo s jim to, pán požadoval, aby někdo vyrobil provaz z popelu. Otec svým synům poradil, jak tento úkol splnit, oni pak pánovi přiznali, že otce schovali. Pán pak  nařídil, že nikdo nesmí staré lidi zapuzovat.

Mezi pověsti patří i Příběhy o soudci Ookovi Věny Hrdličkové, v novějším rozšířeném vydání pod názvem Rozsudky soudce Óoky. V původním vydání v Albatrosu byla kniha zařazena do edice Z pohádky do pohádky a jako pohádková je v praxi knihkupectví a knihoven, většinou prezentována. Historické pověsti to jsou ale zcela nepochybně, chybí v nich jakýkoli náznak kouzel nebo nadpřirozených bytostí a soudce Óoka je historickou osobností. Žil v letech 1677 – 1752 a byl nejprve soudcem v Jamadě a po pár letech byl jmenován vrchním soudcem a starostou v Jižním městě hlavního města Eda.  Podrobněji se o tom dočtete jak v předmluvě Věny Hrdličkové, tak v jednotlivých příbězích. Získal si širokou popularitu tím, že zrušil používání mučidel při vyšetřování a hledal ověřené a ověřitelné důkazy – věc na přelomu 17. a 18. století v Japonsku nevídaná. Jeho rozsudky, ať už historicky doložené nebo smyšlené, jsou založeny na snaze odhalit skutečnou pravdu a potrestat skutečného viníka, čehož soudce dosahuje neobvyklými úvahami, překvapivými postupy a výsledky.

            Příběhy o Ookovi se už v dramatické výchově několikrát osvědčily, popsán je například projekt Óoka a urozený pytlák, realizovaný s dramatickým kroužkem při ZŠ v Bechyni.[6] V příběhu Loupež ve starožitnictví je pachatel loupeže poměrně brzy dopaden, ale u soudu se přestavil falešným jménem. Óoka nechal jednání proběhnout, jakoby mu věřil. Až když lupič odcházel, znenadání na něj zavolal jeho pravým jménem, a lump se prozradil. Pozoruhodný je svými protagonisty příběh Óoka a dva poctivci.  Chudý řezbář Saburobei ztratil peníze, které dostal za práci. Balíček s penězi našel jiný chudák, prodavač nudlí, a protože na balíčku bylo řezbářovo jméno, začal majitele peněz hledat. Trvalo to tři dny, kdy nemohl sám vydělávat, až Saburobeie našel. Ale ten odmítl peníze přijmout s tím, že patří nálezci. Vznikla z toho vášnivá hádka, nudlař trval na tom, že peníze patří řezbáři, který si je vydělal, řezbář naopak trval na tom, že patří nálezci. Rozsekl to až soudce Óoka, který užasl nad tím, že má před sebou u soudu dva poctivce. Vytáhl vlastní zlaťák a přidal ho ke třem, o které šlo,  rozdělil je na polovic, protože oni tři, on a oba poctivci, přišli každý jen o jeden zlaťák. V příběhu Kouzlo proti zapomnětlivosti lichvář přijal od chudé vdovy do úschovy jejích 500 zlatých a pak to popřel. Před soudem, k němuž došlo až po deseti letech, tvrdil, že si to nepamatuje. Soudce mu přikázal, aby přiložil k sobě oba palce a ty mu spoutal páskou s pečetí. Lichvář tím byl zcela vyřazen z práce, ale i z nejběžnějších úkonů, a skutečně se mu paměť dokonale vrátila.

            Příběh Zloděj, který uklízel je zařazen jenom v novějším, rozšířeném vydání s názvem Rozsudky soudce Óoky. Je to příběh chudého nádeníka Risukeho, na kterého žena před Novým rokem naléhá, aby sehnal  aspoň tři rjó, i kdyby měl třeba  uklízet. Na Nový rok musí být splaceny všechny dluhy a také je třeba připravit sváteční jídlo a dát dětem dárky. Risuke bloumá městem, až najde otevřené dveře bohatého domu, uvnitř nikdo, ale je tam neobyčejný nepořádek –  a před Novým rokem musí být ze zákona (!) pečlivě uklizeno. A tak se dá do pečlivého úklidu a po chvíli se k němu připojí malý synek majitele, který ve hře rozbije cennou vázu. Risuke je přistižen a považován za zloděje a dokonce únosce dítěte. Případ přirozeně končí u soudce Óoky a od soudu odchází Risuke, v jehož prospěch svědčil onen malý chlapec, dokonce s šesti rjó. Vedle morálního tématu se tu nabízejí náměty týkající se  zvláštních  novoročních zvyklostí a pravidel.

            Využití těchto příběhů v interní práci v dramatické výchově umožňuje nejen řešit etická dilemata a zabývat se lidským chováním, ale také poznávání japonské kultury a prostředí, jejich historickými okolnostmi a spojit tak osobnostní a sociální výchovu s poznatkovým učením. Jsou tu poznatky o sociálních poměrech v starém Japonsku, o organizaci státní správy, o povoláních a řemeslech té doby, ale i o náboženských praktikách a osobnostech i postojích.

 

[1] Anne Birrellová: Čínské mýty, s. 64

[2] Rozmarné a tajuplné příběhy ze staré Číny, kapitola Dvakrát zemřelá, s. 138

[3] Korejské pohádky, s. 11

[4] Tamtéž, s. 9

[5] Strašidelný chrám v horách, s.224

[6] Autoři projektu: František Oplatek, Kateřina Oplatková - Rezková a Vendula Kecová, in:  Projekty dramatické výchovy pro straší školní věk, Portál 2013,

Obsah