Bez hněvu a nestranně aneb K čemu je dobrá stará epika

Napsal uživatel evamachkova dne Út, 12/05/2017 - 14:58

Leckde se dočtete, že látky pro dramatickou výchovu i dětské nebo mládežnické  divadlo je možné hledat kdekoliv. To je sice pravda, ale nelze brát látku kteroukoliv. Zdrojem látek  může být literatura nebo jiné druhy umění, publicistika a zpravodajství, osobní zkušenost či kdesi vyslechnutá historka. Ale musí mít určité vlastnosti a vztah k cílové skupině. A tím se zabývá dramaturgie, ať už jde o dramaturgii inscenace, anebo lekce, dílny, jakékoli aktivity v dramatickém oboru.

        Dramaturg je člověk, který se zabývá literární složkou dramatu a jeho převodu  a z písemné podoby do jevištního jednání. V profesionálním divadle je to zpravidla specializovaný odborník, zabývající se jen touto složkou a její koordinací se složkami ostatními. V dramatické výchově a dětském divadle je to  učitel, vedoucí souboru či kroužku, člověk, který má na starosti i všechno ostatní a koordinuje jen sám sebe, svoje vlastní aktivity. Musí tedy být náležitě připraven, ale také disponován svými schopnostmi. Nepochybně existuje i talent pro dramaturgii a položme si proto otázku, co psychologie o schopnostech, nadání a talentech ví. V obecné rovině (divadelní talenty nejsou psychologicky prozkoumány) zjišťuje, že základem vzniku talentu je proces učení a kontakt s daným oborem, a proto se nedá dopředu říct, zda ho člověk  MÁ nebo NEMÁ, jako má nebo nemá blond vlasy či velký nos. Talent, respektive jeho míra u každého jedince, se projeví až při studiu a v praxi. Někdy se také talent definuje jako schopnost rychleji a efektivněji než druzí se dané aktivitě učit – nedá se sice učením získat, ale učením se začne projevovat[1]. Důležité tedy jsou naučené dispozice, speciální vědomosti a dovednosti, systematické cvičení a praxe a motivace. Ale je otázka, co tvoří či může tvořit speciální dramaturgické dispozice. Vliv nepochybně mají:

  • Čtenářství a čtenářská gramotnost,  zájem o čtení a knihy, vnímavost a záliba ve čtení,  znalost literatury, porozumění literatuře, zejména pokud jde o literaturu pro děti  a mládež. V každém případě je nutné číst a číst,  nejen proto, že stále vycházejí další a další knížky. Něco si člověk pamatuje z dětství, ale moc toho nebývá, protože to během dospívání zapomene a potlačí, a i u toho, co si pamatuje, často není schopen  uvést autora, a tedy to i vyhledat v knihovně, natožpak to nějak zařadit.
  • Znalost teorie literatury, resp. jejích základů, schopnost rozeznávat aspoň epiku, lyriku a dramatiku, hlavní žánry literatury, něco vědět o výstavbě. Ve škole  se většina toho  neučí.
  • Znalost vývojové psychologie, povědomí o tom, jak se vyvíjejí typy myšlení u dětí,   a také zkušenost se vztahem dětí a určitých žánrů nebo typů literatury, témat atp.
  • Vědět, co je situace vůbec, mezilidská a dramatická speciálně, co je jednání a chování, co je děj, obyčejný či dramatický.
  • Zcela specifická schopnost „vidět“ při čtení, tj. vizualizovat si v představě to, co je verbální, a odtud jít k představě, zda se hodí či nehodí a jak se s tím dá dramaticky naložit, jak to transformovat do metod, čili také metody znát.
  • Tvořivost, zejména schopnost transformace a restrukturalizace, tj. schopnost z textu vybírat podstatné, k tématu směřující, obsahující situace a jednání, nebát se „sáhnout“ do textu, tj. umět vypouštět na jedné straně a rozvíjet na druhé.
  • Zcela nezbytná je vyšší míra emoční inteligence, zejména schopnosti rozeznávat a ovládat vlastní emoce a rozeznávat kritický pohled na text od vlastního estetického vnímání a vztahu k textu, jinak řečeno, vědět, že když se mi něco líbí a oslovuje mě to, ještě to nemusí být vhodné pro daný účel.
  • Intuice  nepochybně hraje významnou roli, ale nejúčelnější je intuice fundovaná, která znamená,  že člověk se rozhoduje a vybírá  náhlým vhledem, ale na základě toho, že je v dané věci dobře vzdělán a má to natolik zažité, že se mu to okamžitě v hlavě „sepne“.

Ale u talentu dramaturgického se určitě uplatňují i četné další momenty, které by spolu těmi výše uvedenými měla psychologie hledat a popsat.

Jestliže se chceme zabývat aktuálními tématy, je možné volit dvojí přístup: buď problém pojednat v jeho konkrétní, aktuální podobě a směřovat přímočaře k hledání správného, dobrého, žádoucího řešení, anebo jej prezentovat s odstupem, na příběhu odjinud a z jiné doby, řešit jej v jeho podstatě, kterou lze pojímat bez hněvu a nestranně, „sine ira et studio“, jak to vyjadřovali staří Římané, to znamená objektivně a bez předsudků a učit tak vnímavosti k druhým a toleranci.

Příkladem mohou být dvě rozvíjející se formy participačního divadla určeného primárně dětem. Přímočarý přístup volí boalovské Divadlo fórum, změřené přímo na hledání řešení konkrétního, aktuálního a živého problému. Edukativní funkci naplňuje skrze rozhodování, neboť řešení volí diváci. Tento postup je vhodný v těch případech, že aktéři sami pociťují problematičnost věci a kladou si otázky, na něž neznají a ani se nedomnívají že znají řešení.

Druhý přístup reprezentuje divadlo ve výchově (a vzdělávání!), anglickou zkratkou T.I.E., které umožňuje spoluúčast diváků na tvorbě a na kladení otázek a odpovědí na téma, ale zachovává si vedle edukativní funkce i funkce umělecké. Dovoluje odstup od problému,  jeho nahlížení z objektivních hledisek a zprostředkování skrze metaforu, ale také dává divákovi možnost, aby si látku zpracoval a možná i dlouhodobě zpracovával samostatně, docházel k pevnějším a jasnějším postojům s širší platností. Umožňuje  pracovat s paralelností situací a problémů z minulosti či vzdálenosti. To umožňují a podporují právě látky literární, a  látky „staré epiky“ velmi zřetelně.

Nejnápadnější příklad: migrace je dnes snad nejaktuálnější téma Evropy. Jak by asi dopadlo strukturované drama, které by vyšlo ze znalostí o tom, jak a proč migranti putují z Turecka přes Řecko a západní Balkán do Německa, Švédska, Británie… Jednak jsme všichni informováni jen zčásti, jednak – a to je v pro volbu přístupu nejdůležitější – máme  přesto všichni na věc jasný a většinou i nezvratný názor. Putování Aeneovo, které napsal a zbásnil před víc než dvěma tisícovkami let Vergilius, pojednává o tomtéž: lidé vyhnaní z domova válkou a okupací hledají nový domov, a když jej po útrapách najdou, nejsou vítáni. Názor si v tomto případě vytváříme v průběhu činnosti a máme příležitost vidět situaci očima všech zúčastněných stran. Nebo si vezměte osud židovského národa: válka a okupace jej vyhnala z domova na Blízkém východě, migrovali do Evropy a přinesli si jiné náboženství, jinou kulturu, jiný vzhled a jiný oděv. Výsledkem bylo staletí trvající  nepřátelství, projevující se ghetty, pogromy,  které došlo až k Osvětimí. Židé ovšem i při své odlišnosti přinesli euroatlantické kultuře nesmírné bohatství tvorbou vynikajících jedinců, umělců, vědců.

„Stará epika“, v první řadě mytologie, jsou látky, které po staletí tvořily námětový základ umění, nejvýrazněji snad dramatu a výtvarného umění, ale dnes by po nich sotva sáhl některý umělec, který tvoří pro dospělé. Nejvýš by vzal za základ svého autorského  díla postavu, motiv, téma a zpracoval je volně. Existuje například několik moderních variant příběhu, přesněji řečeno tématu Antigony. Dospělí dnes řeší jiné problémy, zajímají se o psychologii postav, o složitosti a nepředvídatelnosti v mezilidských vztazích, o neobvyklosti, vybočení a dokonce i zrůdnosti lidského chování, o problémy globální, politické, filozofické. Ti duchem prostší naopak se zajímají o zjednodušená a populární schémata lidského života. Ale děti a dospívající, vstupující do života a seznamující se se základy lidského života a lidskosti vůbec, řeší problémy, které se – byť v jiné vnější podobě – velice blíží nebo přímo jsou totožné se základními otázkami, kterými se zabývá „stará epika“. Ta navíc prezentuje věci v jejich konkrétní jevové podobě, viditelným jednáním a chováním, přehlednými, základními situacemi a z nich se odvíjejícími ději.

Porovnáte-li si postavy a příběhy různých mytologií, pohádek, pověstí a dáte-li vedle sebe jejich témata, převládající náměty a postoje k životu, které se činy postav projevují, zjistíte nebetyčné rozdíly. Ale jedno je všechny spojuje, a to je řešení základních životních otázek, které přináší život stále, v každém historickém období, a které bohužel zavaleni bohatou a pestrou současností, v běhu života zpravidla neřešíme. Dramatická výchova je příležitostí zastavit se a zamyslet nad smyslem života a položit si, případně i podle možnosti zodpovědět, některé základní otázky. Ty etické, které naše doba zatlačuje do pozadí ekonomií a v lepším případě je zužuje na zákony, jsou nejnaléhavější a pro dospívající nejdůležitější ze všeho. V nich je obsaženo jádro toho, v jakého dospělého mladý člověk doroste.   

A na závěr ještě jednu poznámku k dramaturgii dramatické výchovy: je nutno ocenit a poděkovat některým nakladatelstvím, která se vydávání knížek z této oblasti věnují soustavně, kvalifikovaně a se zřetelným zájmem. V první řadě je to Albatros, který za dobu svého působení vydal nespočet knížek pohádkových a pověsťových, ale také (a v tom byl ojedinělý) vydával edici Obnovené obrazy, která byla věnována převyprávění právě „staré epiky“. Dalším býval Odeon se svými edicemi lidové prózy, soubory pohádek přeložených nebo převyprávěných nejkompetentějšími vypravěči a překladateli a vybavené poznámkovým aparátem. A konečně pro roce 1990 je to nakladatelství Argo, které má velikou zásluhu o vydání nejrůznějších okruhů starých a lidových próz z celého světa, všech kontinentů, všech žánrů a podžánrů. Bez jejich práce by nebylo kde hledat a na čem dramaturgický talent uplatňovat.

 

[1]  Viz Nakonečný : Encyklopedie obecné psychologie, Akademia 1997

Obsah