Záznamy z praxe

Napsal uživatel evamachkova dne Ne, 12/17/2017 - 07:55

Tato kniha - nekniha zachycuje záznamy projektů, dílen či lekcí  a zveřejňuje je se  souhlasem jejich autorů, a většinou i mým komentářem. Převládají, a asi dál budou převládat, práce posluchačů Katedry dramatické výchovy. Má to dva důvody, první je ten, že posluchače a jejich práce znám a mám s nimi i kontakt. Ale uvítám, jestliže přijde nabídka odjinud. Druhý důvod - studenti v rámci studia mají povinnost svou práci zaznamenávat písemně, ať jsou to skupinové projekty v didaktice či jiné aktivity v rámci některého dalšího předmětu, anebo absolventské projekty, bakalářské práce či části prací diplomových. Ukáže-li se, že existují praktici, ktetří  svou práci zaznamenávají, a to způsobem, který je srozumitelný i tomu, kdo u toho nebyl, uvítám to také.

Úkolem této knihy je dokumentovat, co všechno "umí" dramatická výchova, čím vším se může zabývat, a jak to může činit. Měla by být v tomto smylsu inspirací, povzbuzením, nabídkou modelů, ne kopírování. A pokud se někdo inspiruje velmi podrobně, měl by oslovit původního autorta či autory.

Kniha je to v tom smyslu, že text je rozdělen do kapitol, aby bylo možné se v něm orientovat a vybírat si. Ale pozorný čtenář brzy zjistí, že kapitoly netvoří systém. Vznikají totiž z praxe, z toho, co je k dispozici, a navíc většinu záznamů by bylo možné zařadit do více kapitolek. Najdete tu třídění podle zdrojů, předloh, podle tématu a námětu, podle instituce, stupně školy, kde se realizují - a co já vím, co ještě se objeví. A to je to, proč "nekniha" - dá se přidávat a dá se mazat, což ve skutečné knize, "papírové", nejde - výhoda elektroniky.

Poznámky technické

Mám na mysli techniku psaní záznamů. Zdá se to jednoduché, zapsat, co jsem udělala, a vím, proč a jak to probíhalo, ale myslíme-li na čtenáře (a to je to hlavní v každém psaní, která má být zveřejněno, byť před jedinou osobou), objeví se otázky a problémy. Co onen čtenář o věci ví? Jak detailně je informován? Co si o ní může asi tak myslet? Je jeho postoj pozitivní nebo negativní? Co ho může zajímat? A kdo to vůbec bude číst? To poslední je otázka, která se týká především prací studentů – seminárních, bakalářských, magisterských, které čte v první řadě vedoucí a oponent nebo (u seminárek) jen zadávající pedagog. (Nutno poznamenat, že na KVD tak na rozdíl o řady jiných vysokých škol, opravdu tak činí a na práci také reagují.)  A v druhé řadě, později práci čtou kolegové studenti.  Jsou dokonce diplomky, které se čtou celá léta – práce Hany Švejdové z roku 1997 zajímá posluchačky orientované na práci s předškolními dětmi dodnes.

Jiná věc je, když se zde některé práce zveřejňují pro kohokoliv, a i když většina čtenářů je z oboru, web je přístupný i komukoliv dalšímu, včetně těch, kteří čtou něco o dramatice vůbec poprvé. Bohužel, některé záznamy jim nic neřeknou, ale najdou i takové, které je zcela jistě osloví. A také u některých záznamů bude mít každý čtenář problém s tím, že se předčítá část textu z knihy a autor pouze odkazuje na stránky. S tím se nedá dost dobře něco dělat, už jen kvůli autorským právům, ale také kvůli rozsahu záznamů.  Je na čtenáři, zda ho určitý záznam zajímá natolik, že si knížku sežene, u novějších to není problém, u textů, jako je Peter Pan v Kensingtonském parku, který vyšel naposled před 90 lety, asi  obtíže budou. Ale najde se dost záznamů, které tuto potíž nevytvářejí.

Nápadná je rozmanitost typů záznamů. Když jsem sestavovala knížky pro Portál, musela jsem usilovat o aspoň vnějškové, formální sjednocení záznamů. Zde mne k tomu nic nenutí, a tak zachovávám záznam, jak vznikl, s výjimkou základních údajů, které se snažím jakž takž sjednotit, a úpravy hodnocení, z něhož vybírám pasáže, které mohou zajímat veřejnost.

Záznam může mít dvě základní podoby: buď se napíše plán práce, příprava a pak zvlášť průběh realizace, anebo je obojí spojeno v jediném záznamu.

Oddělení plánu a realizace má své opodstatnění u složitějších projektů a zejména tehdy, jestliže jde o projekt bakalářský. Ten tvoří jádro bakalářky, jak je koncipována na KVD DAMU, a vysvětlení cesty od hledání námětu a jeho peripetie přes úvahy o koncepci projektu, vytvoření osnovy, výběr metod a technik až k realizaci a od ní k reakcím účastníků, autorovu hodnocení a k závěrům, které z práce vyplynuly, má své opodstatnění, protože student tím prokazuje svou kompetenci v oboru dramatické výchovy. Mnohé z těchto fází ale pro čtenáře nejsou až tak důležité a hlavně dvojí, byť odlišný, popis téhož značně komplikuje čtení – neustále listujete od jednoho k druhému a můžete se také v tom množství informaci tak trochu ztratit. V jednom případě jsem proto porušila pravidlo „nezasahovat“, a to u projektu Jana Mrázka Pravda, autenticita a Charta 77 (Záznamy z praxe – Středoškoláci), kde jsem obojí propojila, samozřejmě s autorovým souhlasem a následnou kontrolou definitivního textu. A musím přiznat, nebyla to práce jednoduchá. Ale má to ještě jeden rozměr: autor práce v těchto pasážích často popisuje svoje omyly a chyby, pochyby a váhání, hledá jiná řešení. Jinak řečeno: svěřuje se se svými problémy. To je důležité v komunikaci mezi studentem a pedagogem či pedagogy, kteří se vzájemně dobře znají a cestu hledají ve spolupráci. Pro veřejnost má význam výsledek.

Pro čtenáře i posuzovatele -  vedoucího práce a oponenta – je daleko přehlednější záznam, který spojuje obojí. Při realizaci se samozřejmě stává, že něco je třeba vypustit, doplnit, pozměnit, ale není problém najít způsob, jak graficky odlišit jedno od druhého. Není-li nějaký zásadní důvod pro oddělení, například velmi výrazné změny realizace oproti plánu nebo probíhající změny v přípravě, nějaká specifika skupiny či okolností, je myslím vhodnější tento typ propojeného záznamu.

Třetí možnost se vyskytuje zřídka,  z praxe ji najdete v projektu Petry Jančové Ptačí sněm s dětmi 5 – 6 letými v lesní mateřské školce. Záznam, který byl součástí diplomové práce, je zapsán narativním způsobem. Petra o práci vypráví, i cíle, téma, námět, proces vzniku, charakteristika skupiny jsou psány nikoli heslovitě, jak bývá zvykem, ale v souvislých větách, v odstavci textu. A stejně pak je popsán celý dvanáctidílný projekt. Je to vhodné mimo jiné proto, že aktivity probíhaly v areálu lesní školky, tj. na louce, v lese, na terase i uvnitř domku, s plynulými přechody z jednoho prostoru do druhého i s využitím dvou či tří z nich (skupina dětí na terase, vyslané děti hledají určené předměty v přírodě, s úlovkem se zase vracejí na terasu). A navíc vyčtete z toho, jak děti vnímají ne zrovna snadné téma Sísova příběhu.  Záleží ovšem také na schopnosti a ochotě autora psát specifickým beletristicko- odborným stylem (viz Ptačí sněm, P. Jančová, LMŠ – in: Průniky: Knížky Petra Síse).

Pár dílčích poznámek na konec.

  • Velmi důležité jsou základní údaje – kdy, kde, s kým, podle jaké předlohy nebo zdrojů, kdo, proč, s jakým cílem; na všech těch okolnostech záleží, neboť na základě jednoho námětu lze vytvořit různé varianty aktivit, podle kritérií výše zmíněných.
  • Formulace cílů – píšu o tom v Glosách. Je to zavedená a závazně formulovaná pedagogické kategorie. Ale kladu si otázku, proč tolik velmi schopných učitelů dramatické výchovy není schopno jejich pravidla dodržet a zda by nebylo rozumnější záměry formulovat v souvislosti s prostředky, potřebami dané skupiny, tedy tak, jak učitel při přípravě uvažuje.
  • Učitel: je pravidlem českého jazyka, že se užívá mužský rod všude tam, kde není výslovně řečeno, že se jedná o ženský či střední rod. To je zcela v pořádku, když se píše obecná úvaha, ale když autorky zaznamenávají svou vlastní práci, proč tak urputně všechny uvádějí samy sebe slovem „učitel“, když zcela zjevně jsou učitelkou! Nejde o feminismus, ale o základní logiku!
  • Někdy je v záznamu detailně popsána hra s pravidly, je to zbytečné, honičku zná každý a vlastně každý pedagog zná nebo si snadno najde, jak se hraje Zlatá brána nebo Krvavý koleno. Tím spíše pak ví, jak fungují v dramatice hry jako Na hlídače, Kompot nebo Molekuly, a kdo to snad neví, má možnost si to najít v četných zásobnících. Je zbytečné tím unavovat čtenáře, jen je nutné uvést eventuální tematickou variantu – když je námětem voda, řeka, moře, je zcela logické tyto hry motivovat vodou či vodníkem, ale to by mělo čtenáři stačit, svoji variantu pro svůj námět si najde.
  • Pomůcky: mnozí autoři záznamů vypisují všechny pomůcky, včetně psacích potřeb, provázků, šátků, knížky. To zpravidla škrtám, je to naprosto nezbytné v přípravě, aby lekce fungovala a nezadrhla se zbytečně na shánění základních potřeb. Ale až na některé výjimečné předměty, má to v záznamu pro veřejnost nulovou hodnotu.

 

Obsah